„Metafyzika“ – nově chápaná / „Metafyzika“ – nově chápaná

Slovo „(hé) metafysiké“ mělo původně význam čistě technicky knihovnický, ale časem na sebe přibíralo („nalepovalo“) nové spolu-významy (konotace), které onen původní význam zcela překryly a ponechaly zapomenutí. Mohlo se tak stát jen v důsledku toho, že se zapomněly nebo pominuly etymologické kořeny základního slova „fysis“, ale také oné předpony (původně předložky) „meta“ (vedle, v řadě po). „Fysis“ totiž kdysi dávno (ještě předfilosoficky) znamenalo vskutku cosi jako „tělo“ (a „tělesnost“), ale právě živé tělo, nikoli mrtvou hmotu. Souviselo totiž velmi úzce se slovesem fyein (a mediem fyesthai), tedy „roditi“ a „roditi se“, případně i „růsti“, což všechno zřetelně poukazovalo na živé bytosti a život vůbec. Po vzniku filosofie bylo všechno „živé“ stále víc chápáno jako cosi druhotného, odvozeného, jako cosi méně skutečného (pro některé dokonce neskutečného), a to právě proto, že je stále v „růstu“ či „dospívání“ anebo v „chátrání“. Dokonalá skutečnost je ta, která se nehýbe, nemění, trvale „stojí“ v neproměnnosti (příkladem byly zejména zprvu geometrické obrazce a čísla). Termínu „metafyzika“ se proto začalo užívat v novém významu: skutečné není jen to, co vzniká zrodem a zaniká uhynutím, ale také – a především! – to, co se nezrodilo a co nikdy nehyne. Tedy vedle světa rodícího se a hynoucího je tu ještě svět nevzniklý a nehynoucí. A ten je nejen důležitější, ale zejména základnější či také „vyšší“. Je to dobře vidět na tom, jak to bylo přeloženo do latiny s posunutým významem: slovo fysis bylo přeloženo jako natura, ale z předpony meta- se v latině stala předpona super-, tedy „nad“. Metafyzická skutečnost bylo vyložena proti skutečnosti fyzické, tj. přírodní, vyložena jako skutečnost nad-přírodní, nad-přirozená. A pochopitelně základní kvalitou nadpřirozené skutečnosti je její neměnnost, neměnná trvalost. A protože život je změna, mohli bychom dodat, byla tím vlastně ona údajná nadpřirozená skutečnost zbavena života. (Platónovy věčné ideje nejsou schopny pohybu, tak je v Timaiovi pohyb vysvětlen jednak poukazem na tzv. beztvarý to, jednak „mýtem“ demiurga, který ty ideje „otiskuje“ do toho beztvarého toku jako dočasně přetrvájící „obrázky“, eidola.) Rozpor s každodenní zkušeností tím však nebyl moc úspěšně řešen; Aristotelés se pokusil to vyřešit zavedením nových pojmů a příslušných termínů a byl dokonce přesvědčen, že je možné teoretické poznání pohybujících se skutečností a pohybu samého, ačkoli cituje jiné filosofy, kteří byli přesvědčeni, že o tom, co se pohybuje, není možná žádná věda (epistémé). „Životem“ samým a živými bytostmi se však nezabývá žádná disciplína „první filosofie“ nýbrž pouze některé disciplíny „praktické“, jejichž cílem není pravé poznání, ale vykonání nějakého díla, tedy pouhá technická zdatnost a dovednost. Řešením vztahu mezi obojím bylo přesvědčení, že jakákoli změn je možná pouze na nějakém podkladu, který se nemění (tzv. substrátu, sub-stanci). A tak se význam slova metafyzika změnil, zúžil: metafyzika se stala substanční metafyzikou: sub-stance je to, co stojí pod změnami (quid substat).

(Písek, 120817-1.)