Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage416.jpg
====================
Na začátku příliš ve filosofii - nezáleží, ale přece jenom je zapotřebí nějak začít a dát takovému začátku urči tou věrohodnost/aby nebyl zcela nahodilý/. Celý problém vlastně spočívá v tom, navázat nějak na povědomí určitého kruhu lidí /bud co nejširšího anebo nějak blíže vymezeného/. K prehistorii toho, proč jsem si postavil otázku právě takto /totiž zda je možná filosofická reflexe víry, která by se v ničem neopírala o theologickou reflexi víry ao theologii vůbec/, by bylo teba uvést, jak se ve mně probouzela jistá tušení, jak jsem byl nakloněn hledat problém spíše jedním směrem než směry ostatními atd. Vlastním a rozhodujícím momentem zvratu bylo nahlédnutí, zprostředkované nejprve Marxsenem a potom jeho učitelemEbelingem, na kterého se ve své knížečce odvolává. Ebeling se totiž metodicky soustředil z celého Nového Zákona na synoptiky a v rámci synoptiků na tzv. logie, tj. na místa takříkajíc nejautentičtější, Ježíšově kruhu, činnosti i jeho výkladům nejbližší a s co největší pravděpodobností opravdu a věrohodně pocházející bud z úst samotného Ježíše nebo alespoň jeho způsob vyjadřování věrně napodobující /a tudíž s vyloučením všech dodatečných zápisů a formulací, neřkuli interpolací/. A tu dochází Ebeling k tomu, že v tomto prostředí, jež se těsně přimykalo k osobě a působení Ježíšově, bylo zvykem mluvit o víře "absolutně", tj. aniž by se vůbec cítila potřeba upřesnit, o jakou víru jde, poukazem na nějaký její předmět. Z bližší analýzy lze navíc dovodit, že tuto okolnost nelze relativizovat nějakým odvysvětením, jako že to tehdybylo tak samozřejmé, že o tom neplo ani zapotřebí mluvit. Nikoliv: o víře bez jakéhokoliv vymezení a upřesnění se mluví v případech, kdy nebylo možné nějakou "správnou" víru předpokládat, potože šlo o osoby, které nebyly počítány k lidu izraelskému /např. ze Samaří/ anebo které bylo docela jednoznačně možno označit za pohany /římský semík/. Z toho vyplýval jediný možný závěr: pod slovem "víra" se v Ježíšově kruhu rozumělo něco jiného, než jak tomuto slovu rozumíme obecně dnes. 15. V. 87
ScanImage416.jpg
====================
Na začátku příliš ve filosofii - nezáleží, ale přece jenom je zapotřebí nějak začít a dát takovému začátku urči tou věrohodnost/aby nebyl zcela nahodilý/. Celý problém vlastně spočívá v tom, navázat nějak na povědomí určitého kruhu lidí /bud co nejširšího anebo nějak blíže vymezeného/. K prehistorii toho, proč jsem si postavil otázku právě takto /totiž zda je možná filosofická reflexe víry, která by se v ničem neopírala o theologickou reflexi víry ao theologii vůbec/, by bylo teba uvést, jak se ve mně probouzela jistá tušení, jak jsem byl nakloněn hledat problém spíše jedním směrem než směry ostatními atd. Vlastním a rozhodujícím momentem zvratu bylo nahlédnutí, zprostředkované nejprve Marxsenem a potom jeho učitelemEbelingem, na kterého se ve své knížečce odvolává. Ebeling se totiž metodicky soustředil z celého Nového Zákona na synoptiky a v rámci synoptiků na tzv. logie, tj. na místa takříkajíc nejautentičtější, Ježíšově kruhu, činnosti i jeho výkladům nejbližší a s co největší pravděpodobností opravdu a věrohodně pocházející bud z úst samotného Ježíše nebo alespoň jeho způsob vyjadřování věrně napodobující /a tudíž s vyloučením všech dodatečných zápisů a formulací, neřkuli interpolací/. A tu dochází Ebeling k tomu, že v tomto prostředí, jež se těsně přimykalo k osobě a působení Ježíšově, bylo zvykem mluvit o víře "absolutně", tj. aniž by se vůbec cítila potřeba upřesnit, o jakou víru jde, poukazem na nějaký její předmět. Z bližší analýzy lze navíc dovodit, že tuto okolnost nelze relativizovat nějakým odvysvětením, jako že to tehdybylo tak samozřejmé, že o tom neplo ani zapotřebí mluvit. Nikoliv: o víře bez jakéhokoliv vymezení a upřesnění se mluví v případech, kdy nebylo možné nějakou "správnou" víru předpokládat, potože šlo o osoby, které nebyly počítány k lidu izraelskému /např. ze Samaří/ anebo které bylo docela jednoznačně možno označit za pohany /římský semík/. Z toho vyplýval jediný možný závěr: pod slovem "víra" se v Ježíšově kruhu rozumělo něco jiného, než jak tomuto slovu rozumíme obecně dnes. 15. V. 87
====================
ScanImage418.jpg
====================
"Nikdy neber vážně problémy se slovy a jejich významem. Vážně je třeba brát jen pochybnosti o faktech a tvrzení o fak tech..." /Karl Popper, Unended Quest, "Věčné hledání", Brno 1988, str.13 kap.7./ "Čím více bude lidstvo pokračovat, tím více bude filosofie lidovou a tím více bude lidovost jejím ideálem." /Em.Rádl, DF I, 1932, s. je třeba "viděti filosofické problémy doma" /Em.Rádl/ Rétorika pěstování mluvy a zapomínání na řeč Sofistika - zneužívání jazyka proti řeči Tradice myšlenky "vítězné /či vítězící/ pravdy" a tradice "pythagorejského" pojetí filosofie /přesně a zaručeně: Platón v Symposiu/: pravda jako něco, co filosofie "nemá" a "mit" nemůže /ve vlastnictví, v držení/. Ovšem : funkce Eróta spočívá v toužebné snaze, směřující k pravdě; naproti tomu vítězná pravda je výzvou k zápasům /především duchovním a myšlenkovým/ na tomto světě, aby se pravda uplatnila a prosadila, "uskutečnila" výzva ke "skutkům". Tradice je něco jiného než ucovávání nějakého muzeálního souboru myšlenek. Filosofie může a dokonce musí být rozhovorem s významnými filosofy minulosti, nikoliv jen jejich historickým traktováním. Proto výklad dějin filosofie je jen čímsi služebným, usnadňujícím cestu k setkání s dávnými i nedávnými mysliteli, ale sám ještě je tak málo takovým se káním jako je cestovní průvodce /bedekr/ skutečným setkáním s jinými zeměmi a národy. Interpretace nějakého staršího nebo nedávného filosofa je filosofickou interpretací jen tenkrát, když je vedena jako dialog s oním myslitelem. Nějaké ztotožnění s ním, podobné hercovu ztotožnění s postavou hry, je pro filosofie a filosofa problematické a nebezpečné. /A už nic nemluvíme o vští pení rozsáhlých míst z onoho filosofa do paměti a schopnost recitovat jeho vlastní slova - to už vůbec není filosofie, i když to pro filosofa a pro filosofie zejména kdysi mohlo mít velký význam./ 5.12.87
ScanImage418.jpg
====================
"Nikdy neber vážně problémy se slovy a jejich významem. Vážně je třeba brát jen pochybnosti o faktech a tvrzení o fak tech..." /Karl Popper, Unended Quest, "Věčné hledání", Brno 1988, str.13 kap.7./ "Čím více bude lidstvo pokračovat, tím více bude filosofie lidovou a tím více bude lidovost jejím ideálem." /Em.Rádl, DF I, 1932, s. je třeba "viděti filosofické problémy doma" /Em.Rádl/ Rétorika pěstování mluvy a zapomínání na řeč Sofistika - zneužívání jazyka proti řeči Tradice myšlenky "vítězné /či vítězící/ pravdy" a tradice "pythagorejského" pojetí filosofie /přesně a zaručeně: Platón v Symposiu/: pravda jako něco, co filosofie "nemá" a "mit" nemůže /ve vlastnictví, v držení/. Ovšem : funkce Eróta spočívá v toužebné snaze, směřující k pravdě; naproti tomu vítězná pravda je výzvou k zápasům /především duchovním a myšlenkovým/ na tomto světě, aby se pravda uplatnila a prosadila, "uskutečnila" výzva ke "skutkům". Tradice je něco jiného než ucovávání nějakého muzeálního souboru myšlenek. Filosofie může a dokonce musí být rozhovorem s významnými filosofy minulosti, nikoliv jen jejich historickým traktováním. Proto výklad dějin filosofie je jen čímsi služebným, usnadňujícím cestu k setkání s dávnými i nedávnými mysliteli, ale sám ještě je tak málo takovým se káním jako je cestovní průvodce /bedekr/ skutečným setkáním s jinými zeměmi a národy. Interpretace nějakého staršího nebo nedávného filosofa je filosofickou interpretací jen tenkrát, když je vedena jako dialog s oním myslitelem. Nějaké ztotožnění s ním, podobné hercovu ztotožnění s postavou hry, je pro filosofie a filosofa problematické a nebezpečné. /A už nic nemluvíme o vští pení rozsáhlých míst z onoho filosofa do paměti a schopnost recitovat jeho vlastní slova - to už vůbec není filosofie, i když to pro filosofa a pro filosofie zejména kdysi mohlo mít velký význam./ 5.12.87