Demokratizace a křesťané [1968]

V současných týdnech prožíváme po roce 1948 již třetí vlnu demokra­tizačního úsilí v našich zemích. Zatím se zdá, že mnoho občanů stojí dosud stranou tohoto zápasu. Není tomu tak proto, že by sympatizovali s dosavadní linií a odmítali nové po­kusy, ale protože ze zkušenosti vědí, že už po dvakrát se takové pokusy nezdařily a že byly potlačeny nebo alespoň zatlačeny. Už léta existuje u nás silná, dost dobře organizova­ná fronta konzervativců, kteří se drží ve státním a politickém aparátu i ve volených funkcích jenom nebo převážně mocí a kteří nemají nej­menšího zájmu na změně politické struktury v našem státě. Jakákoli se­bepomalejší demokratizace je pro ně ohrožením, a proto jí překážejí vsemi způsoby. Kromě toho jsou ještě i dnes na předních místech namno­ze lidé, kteří se ještě nedávno velmi aktivně podíleli na nedemokratických metodách a často i na přímém poru­šování zákonů. Dost pozhopitelná ne­důvěra v upřímnost jejich nového přesvědčení a podezření, že při nej­bližší příležitosti provedou nový obrat, vede asi většinu občanů k pou­hému vyčkávání, někdy dokonce i ne­zájmu až apatii. A tu před námi stojí otázka: jsme na tom my, křestané, lépe? Dovedeme se lépe orientovat v současné politické situaci? Dovede­me lépe rozpoznat, kde je naše místo?

V minulých letech, kdy církve byly vytlačeny z veřejného života a kdy jen nemnozí křesťané směli například učit na školách, se velmi rozšířilo laci­né a pochybné přesvědčení, že se křes­ťané „z vnitřních důvodů“ mají vzdát všech aspirací na veřejné působení a že se mají zaměřit „na hlubiny“. Na první pohled mohl takový názor vypadat dobře křesťansky; ve sku­tečnosti však znamenal přijetí úlohy, jaká byla křesťanům a církvím vyká­zána. Církev, která se vzdala ve­řejné práce uprostřed společnosti a která se stáhla do uzavřených bohoslužebných prostor, vlastně jen na velmi nízké úrovni pokra­čovala ve svém „konstantinovstvi“. Evangelium je dobrou zvěstí pro celý svět, tedy také pro společnost, pro politiku, pro národní hospodářství; předkládáme-li je jako pouhou „du­chovní“ útěchu, zaměňujeme skuteč­né křesťanství za náboženské opium a právem zůstáváme předmětem např. marxistických kritik. Platí-li evange­lium všem lidem a celému světu, pak žádná oblast nesmí být vyňata z jeho dosahu; právě naším prostřednictvím, tj. skrze naši práci a skrze naše or­ganizované úsilí musí být uplatňová­no v celé společnosti. Před 37 roky napsal J. L. Hromádka: „Příchod Kristův znamená útok na svědomí a smíření kající duše s Bohem, ale také nápor na svět se vší jeho ne­spravedlností a bezprávím, násilím a tvrdostí, nepřátelstvím a titanis­mem. Víra křesťanova nesmí se za­stavit, ať již je k tomu sváděna fa­lešnou zdrženlivostí či zbabělostí, před zákony, řády a mocí tohoto svě­ta a je povinna pronášet soud nade vším, co v národním sobectví, v mezinárodních stycích, v právních řá­dech, ve státním životě, v sociálním ústrojí, v hospodářské tvrdosti, umělecké neodpovědnosti, filosofic­kém skepticismu a Maoismu je v rozporu s Božími plány pro tento svět. Bůh chce být respektován nejen v osobním životě, nýbrž ve všech po­zemských vztazích. Nic na tomto světě nesmí si osobovat svrchované a definitivní právo na člověka.“

Jaké je tedy naše místo v dnešním zápase o to, čemu se už téměř frází říká „demokratizace“ nebo „normali­zace“? Zajisté nejde a nesmí jít na prvním místě o to, abychom si vnějšně zajišťovali své místo a své působení ve společnosti; také nepů­jde především o prosazování větší svobody a vůbec větších práv pro církve a pro jednotlivé křesťa­ny. V nejhlubším smyslu je věřící křesťan svoboden nikoli v důsledku vnějších záruk, ale ze samotné víry; proto není pro křesťana nikdy hlav­ním motivem zápas o vlastní svobodu a o vlastní práva. Ale každý skutečný křesťan následuje Je­žíše Krista v tom, že je solidární s lidmi lkajícími, s těmi, kdo lační a žízní po spravedlnosti a kteří trpí protivenství pro spravedlnost, že je solidární s chudými, se sirotky a vdovami, s uraženými a poníženými. To všechno není možno dělat v skry­tosti; církve a křesťané chtějí proto pracovat a působit na světle, před zrakem celé společnosti. Křesťané i církve musejí plně vstoupit do ži­vota společnosti a účastnit se jejích veřejných i osobních, politických i so­ciálních, myšlenkových i mravních zápasů; na veřejné kolbiště však ne­smějí vcházet jako politická síla, ja­ko jedna z mocenských stran, které se pokoušejí prosadit. Křesťané mu­sejí najít způsob, jak veřejně půso­bit, i když se vzdají některých pro­středků politické akce, které jsou běžné pro politické strany a mocen­ské bloky. Z toho důvodu je pro křes­ťanskou aktivitu nejpříznivější demo­kratická struktura společnosti, pokud je demokracie založena na uložení mezí mocenskému tlaku. Křesťané přitom dobře vědí, že ani nejlepší demokracie není ještě královstvím Božím; vposledu nejde o demokracii, ale o to, aby vládla spravedlnost, která zvyšuje národ, a aby platila pravda, svobodně nalézaná a svobod­ně hlásaná. Tam, kde je mocenské manipulaci a úřední svévoli učiněna přítrž, nastupuje soudnost, rozumné důvody a přesvědčivost pravého slo­va i činu.

Proto nemohou křesťané nikdy, a zejména nikoli dnes zůstat stát stra­nou úsilí o obnovu společnosti, ať už je formulováno více či méně pro­myšleně. Křesťané se musejí vždy znovu pokoušet přispět ke skutečné obnově, musejí formulovat svůj pro­gram a nabídnout nové, lepší řešení všude tam, kde panuje nejasnost a bezradnost; nesmějí váhat s kritikou tam, kde jsou veřejně předkládány programy nedomyšlené nebo matou­cí; zejména však nesmějí váhat při odhalování trhlin a nemocí společ­nosti i jednotlivců, při poukazování na prohřešky proti právu a spravedl­nosti, proti pravdě a mravnosti. Křesťané musejí lépe než jiní vidět utrpe­ní a bezpráví, ale musejí také přiná­šet léky a ukazovat cestu k nápravě. Evangelium není povšechná duchovní útěcha, ale vždycky konkrétní dobrá zvěst o naději. Dnes je chvíle, kdy je nutno výrazně ukázat nebezpečí nejen na straně stále silné fronty konzervativců, ale také všude tam, kde se věci řeší polovičatě a nedůsledně, ať už jde o občanské a politické rehabilitace všech křivě odsouzených a o nápravu nespočetných jiných křivd, nebo o revizi zákonů, nepříznivě poznamenaných minulou politikou aj. Především je však dnes chvíle, kdy je nutno ukazovat cestu dál, cestu k nápravě a obnově. K tomu nestačí jen možnost veřejně vystoupit; je nutno vidět, kudy taková cesta vede, která z možných cest ta pravá, ta nejlepší. Je nutno se radit, je nutno se scházet; to není možné bez organizovanosti, bez společné práce a společného přemýšlení. Zvláštní důležitost v tom má křesťanská inteligence a studentstvo. To vše se otvírá za předpokladu, bude-li naše společnost postupovat vskutku k větší demokratičnosti.

To by se však nemělo, ba to se nesmí stát bez nás, bez křesťanů. Proto je třeba poskytnout oporu všem silám, kterým o demokratizaci jde. Sami musíme mít jasno, abychom mohli jiným objasňovat. Musíme na sebe brát funkce a nést tak břemeno práce pro obnovu společnosti. A musíme formulovat výrazně principy, kterých se držíme, i cíle, kterých chceme dosáhnout. Musíme osvědčit statečnost, pohotovost a rozhled. Budeme umět překonat onu tíživou veřejnou bezvýznamnost své dosavadní činnosti? Budeme schopni se stát platnými členy oné fronty, která usiluje o obnovu a vnitřní proměnu naší společnosti? Budeme to umět nejenom nějakým přizpůsobením, ale opravdu ze zdrojů své víry?