Rozhovor o socialismu, současných problémech a globalizaci
Machine transcription, not yet edited
====================
s1.flac
====================
Pro mě je první ta otázka, protože ta první otázka vždycky musí být jako blesk, tak bude znít naprosto pregnantně, jste socialista. Vy jste na slova smyslu ano. A v jaké na slova smyslu? To je právě to nejdůležitější, poněvadž u nás se rozhostil takový pazvik, já už jsem o tom mluvil, že se socialismus totožňuje s tím, co tady už jdete k 40 nebo kolik let bylo a že už jsme to tady jednou měli, jak říkával Klaus, a že se k tomu nebudeme vracet. Přičemž je to nehistorický, ideologický, faktický, socialismy byly různý, my je musíme rozlišovat a zejména zdroje socialismu jsou důležité pro posouzení těch dotyčných socialismů. To je, jestli že chápeme socialismus třeba ze slova odvozenou z latinského socius, což je druh, soudru, přítel, no tak to znamená, že socialismus je takový směr sociálního působení, sociální aktivity, která je zaměřena na to, aby nebylo rozhodující nic jiného než přátelské, družící se, soudrušské, takové sympatizující vztavy mezi lidmi. A jestliže socialismus tohle opustí, tak to není žádný socialismus. Pro mě 40 let komunismu nebyl socialismus. To je jedna věc. Druhá věc, to je, to jsem říkal, policajtům to říkám teprve teď, já jsem říkal, já jsem socialista, tehdy jsem to říkal bez těchto výhrad, proč nebylo nezbytí to vykládat, ale to, v čem žijem, není socialismus. To jsem vždycky opakoval. Tak to je jedna věc. Druhá věc, socialismus je nemyslitelný bez křesťanství. Není žádného jiného socialismusu než evropského. A evropské je založeno, vůbec to zdůraznění toho přátelského vztahu, no to je jenom jakási taková sekularizovaná podoba toho vztahu k blížnímu, který je v evangeliu, a je to navázání už na staré židy, třeba to, že příchozí má být ctěn, respektovat, má se mu pomáhat. To je například, dneska v Kurik je takové averze vůči příchozím, a lidi si říkají křesťan. Takže navíc, i křesťanství, který opouští tento vztah základní, vlastně není žádné křesťanství. To není jenom kritika komunismu nebo socialismu, je to kritika také křesťanství. Tam, kde křesťan je uzavřen, nebo dokonce má animositu vůči příchozím, vůči novákům, vůči cizincům, tak to není žádné křesťanství. To si jen tak říká. Takže je potřeba opravdu tohleto. No a tedy poslední věc, která je tam důležitá, že socialismus je vlastně jakýmsi dovozením těch posledních důsledků demokratizace v evropské společnosti. Jestliže platí demokratický princip, ne s tom formálním, tu hlasovací právo a tak dále, můžeš, že je potřeba i na ty nejposlednější v obecném lidu pamatovat. A že ti také mají možnost do toho, nebo mají mít možnost do toho mluvit, jak se vyvíjí ta společnost. No tak pak teda samozřejmě, když nějaký socialismus opustí demokratické principy, to není žádný socialismus. Takže pokud tyhle výhrady mohou říct, tak ano, pak jsem naprosto socialista. A jak to tady souvisí s komunismem, s myšlenkou komuny? To byste říkala křesťanství, socialismus, naprosto sepětí a ta myšlenka komuny, kde lehí? Myšlenka komunismu je poprvně také v první církvi křesťanské, že je to ve skutcích apoštelů, kdy ti první křesťané byli tak nadšení tím, že přichází nový věk, přichází nový režim, to je to království, které k tomu se říkalo nebeské, ale Ježíš na jednom místě je citován, že říká evangelium království, neříká božího nebo nebeského. Prostě je to evangelium nového režimu, nové vlády, nového typu společnosti. Jednak tento výhled a za druhé teda, že všechny věci měly společné. V tomto smyslu, i když se to takhle pozitivně vyloží, že komunismus znamená, že všechny věci mají být společné a je to tedy také zdroj v křesňanství, po mém soudu je velký rozdíl, když se důrazdává na věci, které mají být společné a když se důrazdává na to, že lidé mezi sebou mají mít přátelský vztah. To je velký rozdíl, kam jde o lidi, tady jde o majete. Čili po této stránce, mně se zdá i ta situace v první církvi, že byla úchylkou, že to, že všechny věci měly být společné, prostě se neudrželo ne proto, že lidé byli říšní, jak se to obvykle vykláda, a že tento geniální a ideální a žádoucí stav, že prostě nelze uskutečnit, protože lidé jsou takový, nebo že to prostě nefunguje. To je jiná věc, že my už dneska se na to takhle dívat nemůžeme. Je to jakési radikalistické odchýlení od toho původního mužšenka, Ježíš o tom nikde nemluví, Ježíš mluví jinak, to bychom se domluvili. Takže po mém sobu to byla první úchylka, ten komunismus křesťanský. No a na to se pak navazuje potom dál, takže to je můj stat, k tomu slomu. A pak samozřejmě k té realitě je závažné chyby Honmarxe, to navazování na pařížskou komunu, interpretace napoleonského období Ludvíka Bonaparta, to všechno je ideologické zpracování určitých věcí, které je třeba číst, je třeba brát vážně, ale zároveň je hrubá chyba, kterých se tam Marx sám dopustil. Engels sám je vlastně jenom takový epigon Marxův a to, co my jsme tady zažili, nebyl ani Marxismus, to byl Engelsismus a ten bohatě navazoval na české tradice pozitivistické, takže to vlastně žádný Marxismus nebyl. Po této stránce ten mladý Marx znamená něco jiného a daleko hlouběji a podstatně jmu rozuměli marxologové na začátku, než ty marxisté sami, takže to je komunismus toho typu, který jsme měli možnost zažít. I pokud je o Marxismus, to vlastně žádný Marxismus nebyl, už jenom to, že některé termíny byly přeznačeny a tak dá se na tom dokázat, že to je odchylka od toho původního konceptu Marxova. A pro vás tady ten zlom, to první heslo socialistů bylo všichni mladé jsou bratři a přikází se tou inovací pro letáří všech zemí, spojte se. Tak simulivicky byste dali říct, že pro vás tady je ta hranice mezi těma dvěma heslama, že? Ano, dali jste říct, prostě ta myšlenka třídnosti sama je proti té myšlence bratrství. Ta stojí proti. Je možno to chápat, je možno to interpretovat, ale není možno to odbrat. A teď tedy, jak to tedy v tom konkrétním kapitalistickém systému, který tedy je na stolem, uplatnit ten socialismus, to oblížním hloubkům? No to je to právě záležitost, my jsme pod vlíbem, nejenom, a ne teprve, marxistů, to je pod vlíbem zejména romantické filozofie, která s těmi velkými koncepty přišla a zároveň s těmi koncepty, které měly být aplikovány na společnost. To je ta hegelská levice zejména, že? Pane Čeště, Hegel sám se pořád kryl všem to, tam jsou různé momenty a on to byl velmi opatrný ve vyjazdování. Rád volil formulace, z kterých bylo možno vycouvat nebo vyložit je v opašném smyslu. On byl geniální po této stránce, aby vždycky nějakým způsobem se mohl oportunně k něčemu jakoby přiznat a nebrat to sám vážně. Ale hegelská levice jasně tedy přišla s tím, že ty velké koncepty je potřeba uplatnit na společenské projekty. Důsledek toho dneska teda buď se myslí na tom, že když přijde nějaká nová myšlenka, takže teda to zároveň musí znamenat nějakou tu velkolepou vizi, která se má nějakým způsobem realizovat tím, že nejdřív se o ní lidé přesvědčí a nebo se řekne, že takové vizi už teda to už nikdy, nic takového prostě a budeme jenom každej na svém místě a tak dále. Samozřejmě obojí je falešné, vize společenské projekty jsou nezbytné, jenom se nesmí dělat globálně, to je než se vyskoušejí, tak se musí velmi opatrně posluzovat a vyskoušet to na nějakých malých kolektívech. A ne, prostě proletáři všech zemí spojte se a pak teprve to uděláme. Nejdřív říkášte, že to umíte v té Moskvě třeba, ani ne v celém Rusku, jenom v Moskvě a když to tam pojedeme, tak jistě ostatní si z toho vemou, co budou moc. Takhle, no tak jinými slovy, velké projekty jsou nezbytné, ale nikoliv, aby se o nich přesvědčovali davy, masy, nejbrž, aby bylo o čem diskutovat. A za druhé, samozřejmě realizovat se to může velmi opatrně, pod dozorem, pod kontrolou a samozřejmě tak, že to bude vystaveno všechno při kritice. Ve chvíli, kdy někdo bude říkat, takhle to nejde v malém, my to nejdřív musíme udělat celý, tak takovýho člověka prostě distancovat se od něho, izolovat a kdyby náhodou moc zlo byl, tak zavří. Jasně. No, vy jste natáčel, my jsme to stále dotkli, už v zvězlosti s tím, že vlastně ta první úchylka se stěnou byl komunismus a teď jsme zase se dotkli do těch velkých... Jedna z prvních. Teď úchylek tam bylo strašná spousta. Jasně. A teď jsme se zase dotkli jiný věci a to je takovéto přesvědčování, takováto agitace o přijetí celého světa na jednu víru a tím jeho nějakého vykloupení nebo něco takového. To taky asi souvisí s příchodem křesťanství. Chci se k tomu dostat v tom smyslu, jak moc to křesťanství ten novověk formuje. Já si myslím, že navzdoli tomu, že je mnoho myslitelů, kteří ukazují, že ten doktor křesťanství měl velký vliv, takže vlastně ta úloha se podceňuje. A podceňuje se zejména proto, že i ti, kdo zdůraznují ten vliv, nejsou dost kritiční. Prostě ten vliv byl pozitivní i negativní a je potřeba to vidět a nesoustředit se jenom na jednu stránku. Jinak je to v turánu zase ideologizace. Fakticky ta středověká církev měla obrovský vliv na to, že se vůbec společenské a politické poměry začaly nějak formovat. A že vlastně ta dominace církem vytvořila jakousi líheň politických konceptů, které se dříve nebo později musely emancipovat. Ale tak to je se všem. Nejdřív se v klášterech léčili nemocní lidé a z toho vznikly nemocnice. A my nesmíme na ty kláštery zapomenout, až oni s tím začali. A dneska už to nebudeme dělat jako oni. Tak podobně dneska politické projekty jsou jakýmisi vzdálnými potomky, kteří navazují na jisté koncepty církevní. Až církev tedy chtěla přinést, zejména to bylo v té polovici středověku, to znamená v té pro Evropu hrozné situaci, naprosté devastace, naprostého rozkladu všeho, nejistoty každého, jestli přidlží je do zítřka, že tak byl potřeba udělat pořádek. A ten pořádek se nedá v takovejto situaci dělat jinak než mocensky. Tam v tom jinak nejde. Ale když ta moc je jenom to jediné, co to pořádek dá, tak samozřejmě ten pořádek bude zase hnusný, stejně tak jako ten nepořádek předtím. A tam, jak si ten vliv křesťanských zpočíval v tom, že tady nebyl jenom Karel Veliký, ale byly tady také velcí teologové, zejména teda Tomáš Tomcí nebo jeho starší kolega Albert Veliký, kteří zároveň dělali pořádek v myšlení, pořádek v teologii a filozofii. To musí být vedle sebe. Jinak by z toho žádná ta Evropa byla nebyla. To je něco, z čeho se musíme poučít. Dneska bez velkých konceptů to nepůjde, ale velké koncepty nesmí uskutečňovat Tomášové a Kuinštíny. Vršti Karlové, aby byli kritizovatelní, to nesmí být spojeno. Ideologie je proto ideologií a nikoli konceptem, protože je spojeno s mocí. Právě tady musí být koncept, který je nezávislý a potom politika, která se může a nemusí říct i tým konceptem podle okolností, protože ten koncept nikdy nemyslí na reálné okolnosti. Proto to musí dělat ten politik. Platonová myšlenka, která byla v pozadí té představy, že Cirkev musí dominovat, to je vládcové filozofové. To je nesmysl. Filozofové tady musí být a nesmí být spojení s vládci. To je zkušenost Evropy. A já si nemyslím, že někde na světě jinde by k něčemu takovému k bývalo došlo, že to je skutečně možné jenom v Evropě. Proto je Evropa něco jiného než ostatní civilizace. Nemůžeme to nivelizovat a říct, že jedni tak, druhý tak, jak to dělají třeba v Bělohradských, že já to tam nedávám. Každý má svou pravdu. Není to pravda, mezi tím je rozdíl. A my ten rozdíl musíme vidět. A ten rozdíl pomen soudu je souvislý s českancí. A teď je otázka, proč dobra to českancí. No protože to českancí stojí na dvou nohách a ne na jedným. To je na tom Řecku a na tom Izraeli. Na té heberdické tradici a řecké tradici. Tohle to patří k Evropě. A z toho se Evropa nikdy nemůže vyzout. A pokud to udělá, tak přestane být Evropou. Vy jste hovořil o rozdílu ideologie a konceptu. Teď se, a ten rozhod by měl vycházet tak nějak řekněme, v blízkosti toho zasedání do nezvedání uměnýho fondu, takovým mystickým slovíčkem, který se neskobiluje globalizace nebo tam vyšší, kvotitelně vyšší stupeň, řekněme kapitalismu. Má to jestli spíš ideologického tažení, nebo ideologické proměny světa, nebo konceptu, který je kritizovatelný, uhlednitelný nějakým exkurzem nebo nějakou demokracií? Ten koncept nikdo nepostavil zatím, ale měl by to být koncept. Ti lidé z obchodu a z ouřadové, a všechny ti, kteří o té globalizace mluví, ať už je to finance, nebo zdravotnictví, nebo školství atd., všude vidíme, že ta globalizace se realizuje. Lidé, kteří jsou ostře proti, to jsou lidé jako ty naše babičky, který se křižovaly, když jela plný lokomotýva. To je nesmysl. My se tomu nevyhneme. A to není jenom nevyhnutelné zlo. To je velké dobro. Ovšem v našich lidských podmínkách je to tak vždycky, že velké dobro zároveň může znamenat zlo, protože to je technický rozvoj. Tak může být taky zneužit, nejenom využit. Čili záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Je nesmysl se stavět proti globalizaci. Je potřeba přesně rozlížit, co je na globalizaci pozitivní, co je negativní, a stavět se proti tomu negativním. A to právě ti mladí lidé nedokážou. Oni prostě to berou globalně. A proto se z toho stala ideologice, nebo ideologie. Ten odpor proti globalizaci je ideologický. Možná, že se hraje jakousi roli, protože někteří byli příliš nadšený, rovněž ideologicky je potřeba začít konečně s kritickým rozpoznáváním, co je pozitivní a co je negativní. A v žádném případě, to je to, proč také se hlázím k tomu slovo socialismus, v žádném případě nepřipouštím, že to nechme běžet a ono se ukáže. My jsme dneska v takové situaci, že už tohle si nemůžeme dovolit. Protože to znamená dřív nebo později katastrofu. My musíme vědět, co chceme a pořád to opravovat. Děje se to? To se neděje, samozřejmě že ne. My nemáme žádné gremium světové, kde by se o té globalizaci mluvilo na jedné straně promyšleně a na druhé straně prakticky, s ohledem na praxi. Jsou lidé, kteří mají zásadní připomínky a velmi dobré. Třeba já jsem jak tady co čtu literárka, tak jsem tam doporučil toho Kinga. Voda toho je, že to není koncept, to je diskuset. To je začátek diskuset. Nemůžeme chtít, že někdo to vymyslí definitivně. To je taková tendence lidí, která zůstane štěstou středověku, aby byla velká koncepce. Aby tady byli lidé, kteří to za nás vymysleli a my už pak jen půjdeme do těch třižátkých výprav. To nejde prostě. A jakou roli v tom sehrává demokracie v dnešním světě? Je posilovaná globalizací nebo naopak utřená? Naprosto většina světa stále je nedemokratická. Ta myšlenka demokracie je posilována. Zároveň ovšem ta globalizace přináší v dnešním světě zejména také některé velmi neblahé následky. Takže ti lidé tam to vidí jen v těch nejčarnějších barvách. A v tom smyslu to spojují s demokracií a jsou proti demokracii. A navíc ještě, když se to ideologicky vyloží, tak je to zcela jasný. To přece jen, že nějakej mocnej muž se to musí chopit a nepřipustit, aby ti Evropani se rozstáhovali. Po této straně je to také dvojznačné, fakticky ten vliv globalizační bude způsobovat to, že ta demokracie se rozšíří po celé světě, jenom teď je o to, co to bude za demokracii, jaká vlastnost tam bude zdůrazněna. A tato právě zase jsou různá pojetí. Demokracii, jestliže demokracii redukujeme na zastupitelský systém, nebo na přímou demokracii, nebo na obecné volby, kde každý má přístup k tomu, a takové technické věci, parlamentarismus, odvolání vlády, tak to není žádná demokracie. Tyto technické věci musí být zaměřeny k něčemu, co takto institucionalizovat nelze a co musí mít svou oporu v těch lidech. Jak říkává Masaryk, že demokracie nás nespasí, my potřebujeme především demokratii. Každý musí, a to se můžeme vrátit k tomu, co dnes s tím dělat. Dneska nejde o velké koncepty, které by nás spasily. Ty musíme vymýšlet, a bohužel se to neděje. Ale my zejméno potřebujeme, aby lidé začali rozumět, co se děje a aby každý měl zájem na tom, co se děje. Aby lidé měli zájem aspoň takový, a já doufám, že větší než naši výsledci fotbalových zápasů. Jak to vlastně, ta naše společnost, jak spěje, třeba jen ty diskuse, jak spějí k nějaké koncepci, jak žít v příštích staletích. Protože to je ta základní věc, že my jsme si dneska víc než kdykoliv v minulosti uvědomili, nebo aspoň někteří, ale je to věc, která nalůstá, že my jsme odpovědní nejenom za lidi své doby, ale my jsme odpovědní za to, jakou společnost, jakou zemi, atmosféru, vodu a tak dále, jakou zanecháme příštím generaci. My jsme odpovědní za lidská práva generací, jejíž rodičovské generace se ještě nenarodili. Co to znamená propojetí práva? My nemůžeme vystačit s myšlenkou přirozeného práva, které se přiznává každému jedinci, který se narodil, že při narození už má práva. Ne, on má práva daleko dřív, než se narodil. On má práva i když se vůbec nikdy nenarodil, tak už má práva. V této souvislosti, když jste řekl, pak ta ekologie nebo ta ochrana země vyvolává takové otázky, když my musíme dbát o lidské práva těch, co se ještě narodili. Do jaké míry můžeme v důsledku toho onezit práva současných lidí? Řekněme třeba práva soukromního vlastnictví. Práva soukromního vlastnictví nemůžeme považovat za nezadatelné právo. Protože pokud by to bylo nezadatelné právo, tak když se někdo narodil, bychom mu okamžitě měli přidělit nějaké peníze, aby měl na svůj život. Jaké je to právo, když je nerealizované? Blahobyt není právo tedy. Blahobyt je kolektivní právo, po mém soudu. Samozřejmě každá společnost má vypadat tak, že tam nejsou obrovské rozdíly. A to není ale otázka práva. Po mém soudu to je otázka pragmatické úvahy. Ve chvíli, kdy napětí mezi příliš bohatými a příliš chudými je příliš veliké, a kdy těch bohatých je stále méně a jsou stále bohatší, a těch chudých je stále více a jsou stále chudší, no tak prostě dřív nebo později to krachne. Ale to platí i pro nás celé k současnosti. To platí nejenom současnosti, to platí pro všecky doby. A tohle to platilo ve starém řecku a Solon byl první, který tohle musel napravovat. Že bral majetek příliš bohatým a dělal z toho věci, které byly míněny pro ty ostatní. Prostě vždycky musí pak přijít nějaký reformátor, který to napraví. To je nesmysl. Proč by to mělo být? Máme to dělat tak, aby nedocházelo k těm velkým rozporům. Dobře, vrátím se k demokracii. Vy jste říkali, že s globalizací se bude šířit demokracie, ale zároveň jste tady řekli, že my potřebujeme demokracii ze zdola, z těch lidí. A může tahleta, řekněme, globalizací nadiktovaná z venčí příkozí pro ten třetí svět, to znamená tenhle typ demokracie pro toho konkrétního člověka, nebude to vždycky vnímat jako něco, co přikází jako imperiální nárok? Jistě, bude. Vždycky budou lidé, kteří to ideologicky takto interpretují. Ale to se nedá nic dělat prostě. My si nemůžeme doufit další Hitlery. A není tady vlastně tohleto šíření demokracie jakou z inkarnací, takového šíření ty inkvizice nebo to obrazové napravování vírů? Je to nebezpečné, ale to je extremismus. Prostě my musíme doblížet a napravovat a zároveň nebejt policajty. A to tak vždycky je. Prostě to je ideologizace, když buď a nebo. Vždycky je potřeba, jak říkal Havlíček zase, ten český takzvaný realismus politicky, je blbec ten, kdo za všech okolností chce být relikární, anebo za všech okolností umírněný. Jsou situace, kdy je třeba být umírněný a jsou situace, kdy... Tomu nelze říkat pragmatismus. Ale má to pragmatický risk. Ale abych věděl, kdy mám být umírněný, tak musím situaci rozumět. Věřte, člověk, který je zásadně radikál, nebo zásadně umírněný, nebo konzervativní, tak je prostě vůl. A dejme tomu třeba konkrétní příklad války v Kosovu. Já jsem nikdy neničen vaše konkrétní vyjádření, nebo váš konkrétní pohled na tu situaci. To je asi dotyk s těma věcmi, o kterých jsme se teďka mluvili. Když se podíváme na toho člověka na tom mostě jugoslávském, jak on to vnímá ty rakety, z hradiska té demokracie, je to něco, co mu je vrucované, nebo je to těj diktát? Podívejte se, z hradiska toho člověka to nemůže nikdy být viděno v pravém světle. My víme, velmi pěkně to vyjádří už niče, ale nechtějí se ho dovolávat. Prostě když se něco stane, například tady, v naší současnosti, když selhal ten sovětskej projekt, tak my dodnes nevíme, co se to vlastně stalo. A jaké jsou následky a jaké budou následky, my nevíme. Prostě to se ukáže teprve a záleží to, to není tak, že ono by se to stalo a nějak to bylo a teprve se to ukáže, jenom lidi to nevidějí. Ono se to ještě furt děje. Ta minulost se stále ještě děje. A to podle toho, jak na to lidi navazujou. Čili my jsme stále ještě odpovědní za to, co se stalo v tom devěto-osmdesátého dobu, osmdesátým a tak dále. My jsme za to odpovědní, co z toho uděláme. Protože teď pouze materiál toho, jak my stavíme tu budoucnost. A když to necháme bejt a chceme na zelené rouce, tak se dostaneme zpátky tam, kde jsme byli. To nejde jinak. Dějinné chování, dějinné myšlení spočívá v tom, že víme dobře, jak to vypadalo z té minulosti. A že zejména víme, jaké chyby se tam dělaly. Že to podrobně rozebereme, abychom se toho vyvarovali na příští. Když to neuděláme, budeme to pořád opakovat. To je nezbytí. A to tak dlouho, to už říkalo, tady můžu Mark se citovat, že v dějinách se všechno opakuje jednou řek vakrát, jednou řek mnohokrát. A nakonec vždycky jako fraška. No tak to je ten případ. Ta fraška, už se stala ta fraška? Já oba mám se, že ještě se teprve bude stávat. Tak to je hezkej výhled. Dobře, tamto souvisí to bombardování tedy taky z pozici národního státu. Jakoby se tedy zdalo, že ten národní stát jednak z hlediska té globalizace, ekonomické a tak dále, a i z hlediska těla těch struktur, OSN a podobně, přestává mít svoji suvernitu, svým způsobem. No tak zejméname se o právní. Nejde o suvernitu, to je otázka právní, přestává mít se o právní. Je to blbost prostě. Je to vedlejší produkt dějin romantického původu a ideologizace a já nevím co všechno. Pro nás zejména byl významný Herbert, ale byli také angličané a tak dále, kteří na tom pracovali, Lord Chamberlain, ten moment, jak ho jsem jmenoval, já to tam radši špitně, teď se nemůžu vzpomnět, ten starý, nemyslím, ten takový nacionalista anglický. To je vedlejší produkt, to musíme študovat, ale je to nesmysl. Prostě a zatím za vším je jistý koncept národa a národnosti, který je romantického respektive německého původu. Prostě jenom se všimněme, jak jinak se mluví o národě třeba v Americe, že nationality, to je národnost, je Amerika, ale jednotlivé státy, to je podřazeno. To znamená, a rád byl u nás, napsal ve válce Čechů s Němci, napsal, no jestliže je tady československý národ, jeden, a jsou tady dva jazyky, český a slovenský, proč by nemohly být čtyři jazyky? Český, slovenský, německý a maďarský, nebo více jazyků. Národ bez ohledu na to, čemu se říká národnost. Národ jako to, co spojuje lidi, nejou z nich jich národností. V tomto smyslu je to spíš stát než národ. Ale to je ten zvyk, jak my mluvíme o to slovo národ, jak my slyšíme, jak tomu rozumíme, my to musíme začít myslet jinak. Jinak se nikde nedomluvíme. Prostě národní stát je nesmysl, jestliže tomu rozumíme tak, že tam máme jen jedna národnost. Ale národní stát, kde je mnoho národností, ten je teď pořádku. No ale to právě jde, protože ta Jugoslávia je takovým národním státem. Přesně tak, nebo mohla teď. Jasně, a teď je o to, že ta její suvernejta tohoto celku, nemusíme tomu říkat národní, ale řekněme tady stát, klasický evropský stát, byla jistým působem narušená. No, ale kdy? Musíte si uvědomit, že Jugoslávia po první světové válce vznikla pod tlakem velmocí. Po druhé světové válce to byla vysloveně diktatura Týtova. Po druhé světové válce už by se ta Jugoslávia byla nemohla obnovit, kdyby nebylo Týta, kdyby nebylo těch převážně srbských komunistů, který tam začali likvidovat, chorovat i kteří spolupracovali a tak dále. Tam to vzniklo, že ta myšlenka byla v podstatě správná, jako myšlenka u nás, že tady můžou být teda Češi, Slováci, Němci a tak dále, jenomže ty lidi to začali dělat takovým způsobem, že to vedlo k těm tragédiím. U nás ta tragédia je maličká, jenomže ten spád se rozpadl. Samozřejmě byl to krok zpátky. My jsme správně měli pokračovat ve Vyšegradu, my jsme měli správně pokračovat v myšlence Masarykově, nové Evropy, vytvořit tady jakousi konfederaci nebo alespoň o tom začít diskutovat, těch malých států mezi Německem a Ruskem, jak to už formuloval Palacký. Jenomže místo toho Češi začali tady dominovat, Slováci se stále více cítili jako nedospělí a podkuratelou, ti ostatní vůbec nevěděli pořádně, a zejména my jsme nevzali na vědomí, že tady je přes tři miliony Němců, kterých je víc než Slováků a kterých se mají smířit s tím, že jsou to Čechoslováci. Už jenom to byla provokace prostě, to se mělo jmenovat jinak. Tohle je myšlenka Rádlova, že kdyby se to mělo středovat do Evropské republiky, tak by bylo naprosto jasné, že Němci ztratili sudečtí Němci, takzvaní, který samozřejmě tak mezi sudety se považuje i to, co nikdy sudety nebyly. Ale prostě oni se vzdali práva na vlast tím, že chtěli rozbít tu věnnotu. Oni přece tady, to byli Čeští Němci, to byli Birmist Dojče, a oni chtěli se připojit k Německu po válce. A bylo potřeba to potlačit. No oni se vzdali, už tímto aktem se vzdali, nicméně všechno jsou to napravili, a pak se znovu po druhé vzdali práva na vlast, když odtrhli sudety a připravovali to dlouho pod hrannickým vedením, že ty nemají teď právo mluvit o právu na vlast. Oni tu vlast zlikvidovali. To je něco jiného než například Maďar. S Maďarským to bylo jinak. To není dneska náš problém, to je slovenský problém, ale my musíme vědět, že samozřejmě to bylo strašné svinstvo, co se dělalo s těmi Němci, ale je vyloučená věc z toho, že svinstvo to bylo vyvozovat, že se Němcům mají vrátit všechny práva, které jí měly, oni se jich sami vzdali a to dvakrát. Dvakrát za sebou. Já jsem myslel trochu ještě možná i jinou věc. Když se dotknu do Bělohradského, ten čas tomu vlíbal vztahu právě k této struktury národního stát a demokracie. Přežije demokracie pak národního státu? Jistě, poněkud z demokracie vyplývá, že ty státy musí mít stále menší a menší roli. Pojďte, už rozdělení moci znamená omezení moci státu. Stát původně zdavenal tu jednu moc v jednéch rukách, i když to nemusela být jedna osoba, ale třeba parlament. A teď rozdělení moci znamená, že například parlament je jedna věc a další věc je soudnictví a výkonná moc. A teď vidíme, jak se ekonomie emancipuje. Dneska není vůbec důležitý, jestli firma je německá. Ani velké firmy už takové nejsou. Všechno je nadnárodní. Tak už vidíme, jak je potřeba globalizace. Jinak ty firmy si budou dělat, co budou chtít. Ale demokracie v tom chybí? Jak to, že chybí? Když se něco vymklo a je potřeba to znovu podrobit, nějaké kontroly. Ale ta kontrola se nemůže svěřit jednomu orgánu. Musí být nějaká kontrola přes ekonomiku, musí být nějaká kontrola přes kulturu, která nesmí odvyset od vlád nebo od politických struktur. V naší situace základní chyba je, že v BD měli jsme a znovu máme ekonomi, který všim hejbou a kašlou na všecko ostatní. Pro ně ty ekonomické třeba jsou rozhodující. A vůbec nemyslejí dál než na ty čtyři roky, nebo teď už dva roky. A co bude pak? A jsou to oba prognostici, nebo údajní prognostici. Tady se zceli ke tomu, plní noviny pořád opakují běžný věci. My necháme uníkat takzvané mosky, necháme uníkat ven. My proti tomu nic neděláme. My tady pořád platíme strašně nízké peníze lidem, na kterých záleží budoucnost společnosti. A teď necháme vysoké platy dávat lidem, o její funkci musíme velmi pochybovat, jako jsou bankovní úředníci. Prostě co ty vědí o tom, co bude za 20, za 40 let. A mají vysoké platy. Jak je to možné? My musíme najít nějaký způsob, jak vybírat geniální mladé lidi a nenechat je utíkat. A prostě nechat je vyrůst a ukázat jim, že tady je jejich příležitost. Nejenom teda, že to je zavazovat, ale jejich příležitosti. Oni když pouhou ven, tak tam nemůžou mít dělat opravy. Když přijde nějakej člověk, i emigranti, mohli oni třeba dělat nějaký nápravy v té společnosti, kam přišli? Samozřejmě si museli dát pozor na hubu dokonce, nejenom, že nedostali se k ničemu. Prostě my můžeme tu nějakou reformu, nějaký nový pokusy, můžeme dělat jenom tady. A nemůžeme vysílat lidi, aby tam dělali reformu. Prostě to je ta chyba. A to znamená, že ty lidi, když budejdou, oni si osobně polepšejí, ale vlastně jsou prosvědctvení. Protože oni tam nemůžou dělat něco velkého, ale ve vědách, samozřejmě. To je strašně zajímavé, co jste teď řekl, že vlastně ta moc kritiky, proměny, reformy, jít kupředu, nějak souvisí s nějakou jednotitou domova, nebo něco takového. Samozřejmě. To je zejména teda, se to týká některých oborů, že samozřejmě v fyziku, že pracovat kdekoliv. Ale po mém soudu, to je to, co jsem vždycky říkal, já jsem to nechtěl nějak moralizovat, ale že se mi vždycky vzdálo divný, když třeba emigroval vpisovatel, teolog, chvarář, a nebo filozof. Protože to jsou právě profese, které jsou tak svázané s jazykem, že je to absurdita a doklad jejich méněcenosti intelektuální, když si myslejí, že můžou pracovat někde jinde než doma. No to je skvělě zajímavé. A není tak i ta demokracie tak bytostně svázaná s jazykem? Víte, demokracie sama o sobě ne, ale její aplikace je možná, protože je možná jenom z dola, tak právě to vždycky je to spjato s těmi menšími územními celky, územě správnými celky, vždycky je to spojeno s menšími zeměmi, s menšími nějakými regiony a je to spojeno právě s prací mezi lidmi. Ta politika vlastně má být politikou těch místních lidí, kteří vidějí trošku dále než těch ostatních a těch ostatních pořád je cice kontroly a zároveň se jich ptají, jak a co a co bude zalesetet a jestli má podnikat tohle nebo tohle, jestli je to perspektivní. Prostě oni potřebují těchto lidí a oni nepotřebují vládu. Vláda je tady od toho jako policajti, aby dávali pozor, aby všichni jezděli do prava, ale neříkali jim, kam mají jet. Ale ty malý politici, na ty sebobraceji ty lidi, aby věděli, kam mají, oni nevědí, kam mají. Oni to nemůžou vědět, protože se staví o tu drobnost nějakou a ty perspektívy velký na... Potom tam oni potřebují ty malý politiky. Po mém sluhu politika je především politika komunální a tam to postaví nesprávní záležitost. Dobře, tak my jsme řekli, že tedy ten politik, který je nejblíž lidem, je nejblížší k jazyku, že to asi ta souvislost nějaká tady je. Jak tenhle ten politik může ovlivnit tu nadnárodní korporaci, která přijde a má peníze, změní jejich město, změní jejich životní styl, vnutí jim určitou image? Jedině tak, samozřejmě jedině tak, že je dvojí způsob ovlivnění. Buď to může ovlivnit regulativně, to znamená, že se dostane do vyšších funkcí, například v Evropských, v Bruselu, nebo až budou tak ve světovej, ale tam zase jenom byla to otázka správná, že to fungovalo. Ale když se ovlivnit v podstatných věcech, tak to nejde tomuto cestou, nebož on musí najít lidi, který myslejí podobně, jako on v jiných zemích a domluvit se s nima. A právě proto to jsem nějak jako, když se to svázal s tím jazykem, tak jsem trochu váhal, protože aby se domluvil s těmi, kdo mluví jiným jazykem, tak musí najít společný jazyk. A to nejenom jazykem, teda jestli s Němčinou a Angličtinou, tak musí najít společný jazyk, aby si rozuměli. To je veliko horší, větší problém, než jenom se naučit cizí jazyk, nebo vytvořit nějaký mezinárodní jazyk, aby nějaká lingva, která umožní kontakt. Prostě naučit se rozumět druhým lidem, který myslejí jinak a od jiných, a z jiných kořenů. No a tohle se nedá svěřit nějakým těm byrokratům Pruselu. To prostě musí dělat univerzitní profesoři, to musí dělat komunánní politici, který navazujou kontakty města s městem a tak dále. Jinak, to musí právě zde zdolazat. Jinak to nemá šanci. Dobře, tak já bych teďka zase kouknul ta papíru. Dobře, fajn. A přijďte někdy jindy. Ne, ne, ne. Přijďte někdy k tématu, jestli jsme něco nezapomněli. Já bych možná se ještě trošku vrátil k tomu kontextu, zase na začátek, k tomu vašemu, těm dopisům příteli, k tomu vašemu přihlášení se k tomu socialismu a komunismu a trošku z toho se schodil v debatu možná trošku nižší úroveň. Vy jste tam vyjádřil pevdy možná takové trošku nedůvěru vůbec k socialistickým stranám, už tehdejším západním. Jak vidíte dneska jevropské sociální demokracie v 90. letech. Je to její krize vítězství? Ne, ne, v žádném případě. Vítězství je to pokračující krize. Že a já bych nerad teda, aby ta krize vedla k tomu, že se to úplně všetko vyspadne. Až to bych povřel za velmi nebezpečné. Ale můžete mluvit, já vám to vnímám. Jo, ale dobře tady jsou, že ono prostě i nejhorší partaje, nebo nejhorší systémy společenské mají v něčem pozitivní úlohu. Že to víme. Nesvědcela jasný, že ten sovětskej systém, že to byla naprosto taková anomálie, úchylka, výchylka a tak dále. Nicméně, právě to, že ten strach na západě byl tak velikej, tak došlo k těm sociálním úpravám, k těm sociálním systémům a tak dále. Nebezpečí samozřejmě vidíme všude, že ve chvíli, kdy ten strach je menší, nebo eventuálně žádnej, což je velmi naivný ovšem, tak, že tak se v tu ránu se odbouvává ty sociální sítě, ty systémy a tak dále. Takže je vidět, že se ty lidi tam vůbec ničemu nenaučili a ne, že nic nezapomnějí, oni vlastně zapomnějí skoro všecko. Kromě toho, co říkali o samému začátku. Tady je taková sociální demokracie nebo socialisté evropští. Naposled byl ten pokus o cest sociálních stát asi v nejpregnantnějším podobě v Švédsku, ale tendence k tomu je jinde, že všecky ty...
s1.flac
====================
Pro mě je první ta otázka, protože ta první otázka vždycky musí být jako blesk, tak bude znít naprosto pregnantně, jste socialista. Vy jste na slova smyslu ano. A v jaké na slova smyslu? To je právě to nejdůležitější, poněvadž u nás se rozhostil takový pazvik, já už jsem o tom mluvil, že se socialismus totožňuje s tím, co tady už jdete k 40 nebo kolik let bylo a že už jsme to tady jednou měli, jak říkával Klaus, a že se k tomu nebudeme vracet. Přičemž je to nehistorický, ideologický, faktický, socialismy byly různý, my je musíme rozlišovat a zejména zdroje socialismu jsou důležité pro posouzení těch dotyčných socialismů. To je, jestli že chápeme socialismus třeba ze slova odvozenou z latinského socius, což je druh, soudru, přítel, no tak to znamená, že socialismus je takový směr sociálního působení, sociální aktivity, která je zaměřena na to, aby nebylo rozhodující nic jiného než přátelské, družící se, soudrušské, takové sympatizující vztavy mezi lidmi. A jestliže socialismus tohle opustí, tak to není žádný socialismus. Pro mě 40 let komunismu nebyl socialismus. To je jedna věc. Druhá věc, to je, to jsem říkal, policajtům to říkám teprve teď, já jsem říkal, já jsem socialista, tehdy jsem to říkal bez těchto výhrad, proč nebylo nezbytí to vykládat, ale to, v čem žijem, není socialismus. To jsem vždycky opakoval. Tak to je jedna věc. Druhá věc, socialismus je nemyslitelný bez křesťanství. Není žádného jiného socialismusu než evropského. A evropské je založeno, vůbec to zdůraznění toho přátelského vztahu, no to je jenom jakási taková sekularizovaná podoba toho vztahu k blížnímu, který je v evangeliu, a je to navázání už na staré židy, třeba to, že příchozí má být ctěn, respektovat, má se mu pomáhat. To je například, dneska v Kurik je takové averze vůči příchozím, a lidi si říkají křesťan. Takže navíc, i křesťanství, který opouští tento vztah základní, vlastně není žádné křesťanství. To není jenom kritika komunismu nebo socialismu, je to kritika také křesťanství. Tam, kde křesťan je uzavřen, nebo dokonce má animositu vůči příchozím, vůči novákům, vůči cizincům, tak to není žádné křesťanství. To si jen tak říká. Takže je potřeba opravdu tohleto. No a tedy poslední věc, která je tam důležitá, že socialismus je vlastně jakýmsi dovozením těch posledních důsledků demokratizace v evropské společnosti. Jestliže platí demokratický princip, ne s tom formálním, tu hlasovací právo a tak dále, můžeš, že je potřeba i na ty nejposlednější v obecném lidu pamatovat. A že ti také mají možnost do toho, nebo mají mít možnost do toho mluvit, jak se vyvíjí ta společnost. No tak pak teda samozřejmě, když nějaký socialismus opustí demokratické principy, to není žádný socialismus. Takže pokud tyhle výhrady mohou říct, tak ano, pak jsem naprosto socialista. A jak to tady souvisí s komunismem, s myšlenkou komuny? To byste říkala křesťanství, socialismus, naprosto sepětí a ta myšlenka komuny, kde lehí? Myšlenka komunismu je poprvně také v první církvi křesťanské, že je to ve skutcích apoštelů, kdy ti první křesťané byli tak nadšení tím, že přichází nový věk, přichází nový režim, to je to království, které k tomu se říkalo nebeské, ale Ježíš na jednom místě je citován, že říká evangelium království, neříká božího nebo nebeského. Prostě je to evangelium nového režimu, nové vlády, nového typu společnosti. Jednak tento výhled a za druhé teda, že všechny věci měly společné. V tomto smyslu, i když se to takhle pozitivně vyloží, že komunismus znamená, že všechny věci mají být společné a je to tedy také zdroj v křesňanství, po mém soudu je velký rozdíl, když se důrazdává na věci, které mají být společné a když se důrazdává na to, že lidé mezi sebou mají mít přátelský vztah. To je velký rozdíl, kam jde o lidi, tady jde o majete. Čili po této stránce, mně se zdá i ta situace v první církvi, že byla úchylkou, že to, že všechny věci měly být společné, prostě se neudrželo ne proto, že lidé byli říšní, jak se to obvykle vykláda, a že tento geniální a ideální a žádoucí stav, že prostě nelze uskutečnit, protože lidé jsou takový, nebo že to prostě nefunguje. To je jiná věc, že my už dneska se na to takhle dívat nemůžeme. Je to jakési radikalistické odchýlení od toho původního mužšenka, Ježíš o tom nikde nemluví, Ježíš mluví jinak, to bychom se domluvili. Takže po mém sobu to byla první úchylka, ten komunismus křesťanský. No a na to se pak navazuje potom dál, takže to je můj stat, k tomu slomu. A pak samozřejmě k té realitě je závažné chyby Honmarxe, to navazování na pařížskou komunu, interpretace napoleonského období Ludvíka Bonaparta, to všechno je ideologické zpracování určitých věcí, které je třeba číst, je třeba brát vážně, ale zároveň je hrubá chyba, kterých se tam Marx sám dopustil. Engels sám je vlastně jenom takový epigon Marxův a to, co my jsme tady zažili, nebyl ani Marxismus, to byl Engelsismus a ten bohatě navazoval na české tradice pozitivistické, takže to vlastně žádný Marxismus nebyl. Po této stránce ten mladý Marx znamená něco jiného a daleko hlouběji a podstatně jmu rozuměli marxologové na začátku, než ty marxisté sami, takže to je komunismus toho typu, který jsme měli možnost zažít. I pokud je o Marxismus, to vlastně žádný Marxismus nebyl, už jenom to, že některé termíny byly přeznačeny a tak dá se na tom dokázat, že to je odchylka od toho původního konceptu Marxova. A pro vás tady ten zlom, to první heslo socialistů bylo všichni mladé jsou bratři a přikází se tou inovací pro letáří všech zemí, spojte se. Tak simulivicky byste dali říct, že pro vás tady je ta hranice mezi těma dvěma heslama, že? Ano, dali jste říct, prostě ta myšlenka třídnosti sama je proti té myšlence bratrství. Ta stojí proti. Je možno to chápat, je možno to interpretovat, ale není možno to odbrat. A teď tedy, jak to tedy v tom konkrétním kapitalistickém systému, který tedy je na stolem, uplatnit ten socialismus, to oblížním hloubkům? No to je to právě záležitost, my jsme pod vlíbem, nejenom, a ne teprve, marxistů, to je pod vlíbem zejména romantické filozofie, která s těmi velkými koncepty přišla a zároveň s těmi koncepty, které měly být aplikovány na společnost. To je ta hegelská levice zejména, že? Pane Čeště, Hegel sám se pořád kryl všem to, tam jsou různé momenty a on to byl velmi opatrný ve vyjazdování. Rád volil formulace, z kterých bylo možno vycouvat nebo vyložit je v opašném smyslu. On byl geniální po této stránce, aby vždycky nějakým způsobem se mohl oportunně k něčemu jakoby přiznat a nebrat to sám vážně. Ale hegelská levice jasně tedy přišla s tím, že ty velké koncepty je potřeba uplatnit na společenské projekty. Důsledek toho dneska teda buď se myslí na tom, že když přijde nějaká nová myšlenka, takže teda to zároveň musí znamenat nějakou tu velkolepou vizi, která se má nějakým způsobem realizovat tím, že nejdřív se o ní lidé přesvědčí a nebo se řekne, že takové vizi už teda to už nikdy, nic takového prostě a budeme jenom každej na svém místě a tak dále. Samozřejmě obojí je falešné, vize společenské projekty jsou nezbytné, jenom se nesmí dělat globálně, to je než se vyskoušejí, tak se musí velmi opatrně posluzovat a vyskoušet to na nějakých malých kolektívech. A ne, prostě proletáři všech zemí spojte se a pak teprve to uděláme. Nejdřív říkášte, že to umíte v té Moskvě třeba, ani ne v celém Rusku, jenom v Moskvě a když to tam pojedeme, tak jistě ostatní si z toho vemou, co budou moc. Takhle, no tak jinými slovy, velké projekty jsou nezbytné, ale nikoliv, aby se o nich přesvědčovali davy, masy, nejbrž, aby bylo o čem diskutovat. A za druhé, samozřejmě realizovat se to může velmi opatrně, pod dozorem, pod kontrolou a samozřejmě tak, že to bude vystaveno všechno při kritice. Ve chvíli, kdy někdo bude říkat, takhle to nejde v malém, my to nejdřív musíme udělat celý, tak takovýho člověka prostě distancovat se od něho, izolovat a kdyby náhodou moc zlo byl, tak zavří. Jasně. No, vy jste natáčel, my jsme to stále dotkli, už v zvězlosti s tím, že vlastně ta první úchylka se stěnou byl komunismus a teď jsme zase se dotkli do těch velkých... Jedna z prvních. Teď úchylek tam bylo strašná spousta. Jasně. A teď jsme se zase dotkli jiný věci a to je takovéto přesvědčování, takováto agitace o přijetí celého světa na jednu víru a tím jeho nějakého vykloupení nebo něco takového. To taky asi souvisí s příchodem křesťanství. Chci se k tomu dostat v tom smyslu, jak moc to křesťanství ten novověk formuje. Já si myslím, že navzdoli tomu, že je mnoho myslitelů, kteří ukazují, že ten doktor křesťanství měl velký vliv, takže vlastně ta úloha se podceňuje. A podceňuje se zejména proto, že i ti, kdo zdůraznují ten vliv, nejsou dost kritiční. Prostě ten vliv byl pozitivní i negativní a je potřeba to vidět a nesoustředit se jenom na jednu stránku. Jinak je to v turánu zase ideologizace. Fakticky ta středověká církev měla obrovský vliv na to, že se vůbec společenské a politické poměry začaly nějak formovat. A že vlastně ta dominace církem vytvořila jakousi líheň politických konceptů, které se dříve nebo později musely emancipovat. Ale tak to je se všem. Nejdřív se v klášterech léčili nemocní lidé a z toho vznikly nemocnice. A my nesmíme na ty kláštery zapomenout, až oni s tím začali. A dneska už to nebudeme dělat jako oni. Tak podobně dneska politické projekty jsou jakýmisi vzdálnými potomky, kteří navazují na jisté koncepty církevní. Až církev tedy chtěla přinést, zejména to bylo v té polovici středověku, to znamená v té pro Evropu hrozné situaci, naprosté devastace, naprostého rozkladu všeho, nejistoty každého, jestli přidlží je do zítřka, že tak byl potřeba udělat pořádek. A ten pořádek se nedá v takovejto situaci dělat jinak než mocensky. Tam v tom jinak nejde. Ale když ta moc je jenom to jediné, co to pořádek dá, tak samozřejmě ten pořádek bude zase hnusný, stejně tak jako ten nepořádek předtím. A tam, jak si ten vliv křesťanských zpočíval v tom, že tady nebyl jenom Karel Veliký, ale byly tady také velcí teologové, zejména teda Tomáš Tomcí nebo jeho starší kolega Albert Veliký, kteří zároveň dělali pořádek v myšlení, pořádek v teologii a filozofii. To musí být vedle sebe. Jinak by z toho žádná ta Evropa byla nebyla. To je něco, z čeho se musíme poučít. Dneska bez velkých konceptů to nepůjde, ale velké koncepty nesmí uskutečňovat Tomášové a Kuinštíny. Vršti Karlové, aby byli kritizovatelní, to nesmí být spojeno. Ideologie je proto ideologií a nikoli konceptem, protože je spojeno s mocí. Právě tady musí být koncept, který je nezávislý a potom politika, která se může a nemusí říct i tým konceptem podle okolností, protože ten koncept nikdy nemyslí na reálné okolnosti. Proto to musí dělat ten politik. Platonová myšlenka, která byla v pozadí té představy, že Cirkev musí dominovat, to je vládcové filozofové. To je nesmysl. Filozofové tady musí být a nesmí být spojení s vládci. To je zkušenost Evropy. A já si nemyslím, že někde na světě jinde by k něčemu takovému k bývalo došlo, že to je skutečně možné jenom v Evropě. Proto je Evropa něco jiného než ostatní civilizace. Nemůžeme to nivelizovat a říct, že jedni tak, druhý tak, jak to dělají třeba v Bělohradských, že já to tam nedávám. Každý má svou pravdu. Není to pravda, mezi tím je rozdíl. A my ten rozdíl musíme vidět. A ten rozdíl pomen soudu je souvislý s českancí. A teď je otázka, proč dobra to českancí. No protože to českancí stojí na dvou nohách a ne na jedným. To je na tom Řecku a na tom Izraeli. Na té heberdické tradici a řecké tradici. Tohle to patří k Evropě. A z toho se Evropa nikdy nemůže vyzout. A pokud to udělá, tak přestane být Evropou. Vy jste hovořil o rozdílu ideologie a konceptu. Teď se, a ten rozhod by měl vycházet tak nějak řekněme, v blízkosti toho zasedání do nezvedání uměnýho fondu, takovým mystickým slovíčkem, který se neskobiluje globalizace nebo tam vyšší, kvotitelně vyšší stupeň, řekněme kapitalismu. Má to jestli spíš ideologického tažení, nebo ideologické proměny světa, nebo konceptu, který je kritizovatelný, uhlednitelný nějakým exkurzem nebo nějakou demokracií? Ten koncept nikdo nepostavil zatím, ale měl by to být koncept. Ti lidé z obchodu a z ouřadové, a všechny ti, kteří o té globalizace mluví, ať už je to finance, nebo zdravotnictví, nebo školství atd., všude vidíme, že ta globalizace se realizuje. Lidé, kteří jsou ostře proti, to jsou lidé jako ty naše babičky, který se křižovaly, když jela plný lokomotýva. To je nesmysl. My se tomu nevyhneme. A to není jenom nevyhnutelné zlo. To je velké dobro. Ovšem v našich lidských podmínkách je to tak vždycky, že velké dobro zároveň může znamenat zlo, protože to je technický rozvoj. Tak může být taky zneužit, nejenom využit. Čili záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Je nesmysl se stavět proti globalizaci. Je potřeba přesně rozlížit, co je na globalizaci pozitivní, co je negativní, a stavět se proti tomu negativním. A to právě ti mladí lidé nedokážou. Oni prostě to berou globalně. A proto se z toho stala ideologice, nebo ideologie. Ten odpor proti globalizaci je ideologický. Možná, že se hraje jakousi roli, protože někteří byli příliš nadšený, rovněž ideologicky je potřeba začít konečně s kritickým rozpoznáváním, co je pozitivní a co je negativní. A v žádném případě, to je to, proč také se hlázím k tomu slovo socialismus, v žádném případě nepřipouštím, že to nechme běžet a ono se ukáže. My jsme dneska v takové situaci, že už tohle si nemůžeme dovolit. Protože to znamená dřív nebo později katastrofu. My musíme vědět, co chceme a pořád to opravovat. Děje se to? To se neděje, samozřejmě že ne. My nemáme žádné gremium světové, kde by se o té globalizaci mluvilo na jedné straně promyšleně a na druhé straně prakticky, s ohledem na praxi. Jsou lidé, kteří mají zásadní připomínky a velmi dobré. Třeba já jsem jak tady co čtu literárka, tak jsem tam doporučil toho Kinga. Voda toho je, že to není koncept, to je diskuset. To je začátek diskuset. Nemůžeme chtít, že někdo to vymyslí definitivně. To je taková tendence lidí, která zůstane štěstou středověku, aby byla velká koncepce. Aby tady byli lidé, kteří to za nás vymysleli a my už pak jen půjdeme do těch třižátkých výprav. To nejde prostě. A jakou roli v tom sehrává demokracie v dnešním světě? Je posilovaná globalizací nebo naopak utřená? Naprosto většina světa stále je nedemokratická. Ta myšlenka demokracie je posilována. Zároveň ovšem ta globalizace přináší v dnešním světě zejména také některé velmi neblahé následky. Takže ti lidé tam to vidí jen v těch nejčarnějších barvách. A v tom smyslu to spojují s demokracií a jsou proti demokracii. A navíc ještě, když se to ideologicky vyloží, tak je to zcela jasný. To přece jen, že nějakej mocnej muž se to musí chopit a nepřipustit, aby ti Evropani se rozstáhovali. Po této straně je to také dvojznačné, fakticky ten vliv globalizační bude způsobovat to, že ta demokracie se rozšíří po celé světě, jenom teď je o to, co to bude za demokracii, jaká vlastnost tam bude zdůrazněna. A tato právě zase jsou různá pojetí. Demokracii, jestliže demokracii redukujeme na zastupitelský systém, nebo na přímou demokracii, nebo na obecné volby, kde každý má přístup k tomu, a takové technické věci, parlamentarismus, odvolání vlády, tak to není žádná demokracie. Tyto technické věci musí být zaměřeny k něčemu, co takto institucionalizovat nelze a co musí mít svou oporu v těch lidech. Jak říkává Masaryk, že demokracie nás nespasí, my potřebujeme především demokratii. Každý musí, a to se můžeme vrátit k tomu, co dnes s tím dělat. Dneska nejde o velké koncepty, které by nás spasily. Ty musíme vymýšlet, a bohužel se to neděje. Ale my zejméno potřebujeme, aby lidé začali rozumět, co se děje a aby každý měl zájem na tom, co se děje. Aby lidé měli zájem aspoň takový, a já doufám, že větší než naši výsledci fotbalových zápasů. Jak to vlastně, ta naše společnost, jak spěje, třeba jen ty diskuse, jak spějí k nějaké koncepci, jak žít v příštích staletích. Protože to je ta základní věc, že my jsme si dneska víc než kdykoliv v minulosti uvědomili, nebo aspoň někteří, ale je to věc, která nalůstá, že my jsme odpovědní nejenom za lidi své doby, ale my jsme odpovědní za to, jakou společnost, jakou zemi, atmosféru, vodu a tak dále, jakou zanecháme příštím generaci. My jsme odpovědní za lidská práva generací, jejíž rodičovské generace se ještě nenarodili. Co to znamená propojetí práva? My nemůžeme vystačit s myšlenkou přirozeného práva, které se přiznává každému jedinci, který se narodil, že při narození už má práva. Ne, on má práva daleko dřív, než se narodil. On má práva i když se vůbec nikdy nenarodil, tak už má práva. V této souvislosti, když jste řekl, pak ta ekologie nebo ta ochrana země vyvolává takové otázky, když my musíme dbát o lidské práva těch, co se ještě narodili. Do jaké míry můžeme v důsledku toho onezit práva současných lidí? Řekněme třeba práva soukromního vlastnictví. Práva soukromního vlastnictví nemůžeme považovat za nezadatelné právo. Protože pokud by to bylo nezadatelné právo, tak když se někdo narodil, bychom mu okamžitě měli přidělit nějaké peníze, aby měl na svůj život. Jaké je to právo, když je nerealizované? Blahobyt není právo tedy. Blahobyt je kolektivní právo, po mém soudu. Samozřejmě každá společnost má vypadat tak, že tam nejsou obrovské rozdíly. A to není ale otázka práva. Po mém soudu to je otázka pragmatické úvahy. Ve chvíli, kdy napětí mezi příliš bohatými a příliš chudými je příliš veliké, a kdy těch bohatých je stále méně a jsou stále bohatší, a těch chudých je stále více a jsou stále chudší, no tak prostě dřív nebo později to krachne. Ale to platí i pro nás celé k současnosti. To platí nejenom současnosti, to platí pro všecky doby. A tohle to platilo ve starém řecku a Solon byl první, který tohle musel napravovat. Že bral majetek příliš bohatým a dělal z toho věci, které byly míněny pro ty ostatní. Prostě vždycky musí pak přijít nějaký reformátor, který to napraví. To je nesmysl. Proč by to mělo být? Máme to dělat tak, aby nedocházelo k těm velkým rozporům. Dobře, vrátím se k demokracii. Vy jste říkali, že s globalizací se bude šířit demokracie, ale zároveň jste tady řekli, že my potřebujeme demokracii ze zdola, z těch lidí. A může tahleta, řekněme, globalizací nadiktovaná z venčí příkozí pro ten třetí svět, to znamená tenhle typ demokracie pro toho konkrétního člověka, nebude to vždycky vnímat jako něco, co přikází jako imperiální nárok? Jistě, bude. Vždycky budou lidé, kteří to ideologicky takto interpretují. Ale to se nedá nic dělat prostě. My si nemůžeme doufit další Hitlery. A není tady vlastně tohleto šíření demokracie jakou z inkarnací, takového šíření ty inkvizice nebo to obrazové napravování vírů? Je to nebezpečné, ale to je extremismus. Prostě my musíme doblížet a napravovat a zároveň nebejt policajty. A to tak vždycky je. Prostě to je ideologizace, když buď a nebo. Vždycky je potřeba, jak říkal Havlíček zase, ten český takzvaný realismus politicky, je blbec ten, kdo za všech okolností chce být relikární, anebo za všech okolností umírněný. Jsou situace, kdy je třeba být umírněný a jsou situace, kdy... Tomu nelze říkat pragmatismus. Ale má to pragmatický risk. Ale abych věděl, kdy mám být umírněný, tak musím situaci rozumět. Věřte, člověk, který je zásadně radikál, nebo zásadně umírněný, nebo konzervativní, tak je prostě vůl. A dejme tomu třeba konkrétní příklad války v Kosovu. Já jsem nikdy neničen vaše konkrétní vyjádření, nebo váš konkrétní pohled na tu situaci. To je asi dotyk s těma věcmi, o kterých jsme se teďka mluvili. Když se podíváme na toho člověka na tom mostě jugoslávském, jak on to vnímá ty rakety, z hradiska té demokracie, je to něco, co mu je vrucované, nebo je to těj diktát? Podívejte se, z hradiska toho člověka to nemůže nikdy být viděno v pravém světle. My víme, velmi pěkně to vyjádří už niče, ale nechtějí se ho dovolávat. Prostě když se něco stane, například tady, v naší současnosti, když selhal ten sovětskej projekt, tak my dodnes nevíme, co se to vlastně stalo. A jaké jsou následky a jaké budou následky, my nevíme. Prostě to se ukáže teprve a záleží to, to není tak, že ono by se to stalo a nějak to bylo a teprve se to ukáže, jenom lidi to nevidějí. Ono se to ještě furt děje. Ta minulost se stále ještě děje. A to podle toho, jak na to lidi navazujou. Čili my jsme stále ještě odpovědní za to, co se stalo v tom devěto-osmdesátého dobu, osmdesátým a tak dále. My jsme za to odpovědní, co z toho uděláme. Protože teď pouze materiál toho, jak my stavíme tu budoucnost. A když to necháme bejt a chceme na zelené rouce, tak se dostaneme zpátky tam, kde jsme byli. To nejde jinak. Dějinné chování, dějinné myšlení spočívá v tom, že víme dobře, jak to vypadalo z té minulosti. A že zejména víme, jaké chyby se tam dělaly. Že to podrobně rozebereme, abychom se toho vyvarovali na příští. Když to neuděláme, budeme to pořád opakovat. To je nezbytí. A to tak dlouho, to už říkalo, tady můžu Mark se citovat, že v dějinách se všechno opakuje jednou řek vakrát, jednou řek mnohokrát. A nakonec vždycky jako fraška. No tak to je ten případ. Ta fraška, už se stala ta fraška? Já oba mám se, že ještě se teprve bude stávat. Tak to je hezkej výhled. Dobře, tamto souvisí to bombardování tedy taky z pozici národního státu. Jakoby se tedy zdalo, že ten národní stát jednak z hlediska té globalizace, ekonomické a tak dále, a i z hlediska těla těch struktur, OSN a podobně, přestává mít svoji suvernitu, svým způsobem. No tak zejméname se o právní. Nejde o suvernitu, to je otázka právní, přestává mít se o právní. Je to blbost prostě. Je to vedlejší produkt dějin romantického původu a ideologizace a já nevím co všechno. Pro nás zejména byl významný Herbert, ale byli také angličané a tak dále, kteří na tom pracovali, Lord Chamberlain, ten moment, jak ho jsem jmenoval, já to tam radši špitně, teď se nemůžu vzpomnět, ten starý, nemyslím, ten takový nacionalista anglický. To je vedlejší produkt, to musíme študovat, ale je to nesmysl. Prostě a zatím za vším je jistý koncept národa a národnosti, který je romantického respektive německého původu. Prostě jenom se všimněme, jak jinak se mluví o národě třeba v Americe, že nationality, to je národnost, je Amerika, ale jednotlivé státy, to je podřazeno. To znamená, a rád byl u nás, napsal ve válce Čechů s Němci, napsal, no jestliže je tady československý národ, jeden, a jsou tady dva jazyky, český a slovenský, proč by nemohly být čtyři jazyky? Český, slovenský, německý a maďarský, nebo více jazyků. Národ bez ohledu na to, čemu se říká národnost. Národ jako to, co spojuje lidi, nejou z nich jich národností. V tomto smyslu je to spíš stát než národ. Ale to je ten zvyk, jak my mluvíme o to slovo národ, jak my slyšíme, jak tomu rozumíme, my to musíme začít myslet jinak. Jinak se nikde nedomluvíme. Prostě národní stát je nesmysl, jestliže tomu rozumíme tak, že tam máme jen jedna národnost. Ale národní stát, kde je mnoho národností, ten je teď pořádku. No ale to právě jde, protože ta Jugoslávia je takovým národním státem. Přesně tak, nebo mohla teď. Jasně, a teď je o to, že ta její suvernejta tohoto celku, nemusíme tomu říkat národní, ale řekněme tady stát, klasický evropský stát, byla jistým působem narušená. No, ale kdy? Musíte si uvědomit, že Jugoslávia po první světové válce vznikla pod tlakem velmocí. Po druhé světové válce to byla vysloveně diktatura Týtova. Po druhé světové válce už by se ta Jugoslávia byla nemohla obnovit, kdyby nebylo Týta, kdyby nebylo těch převážně srbských komunistů, který tam začali likvidovat, chorovat i kteří spolupracovali a tak dále. Tam to vzniklo, že ta myšlenka byla v podstatě správná, jako myšlenka u nás, že tady můžou být teda Češi, Slováci, Němci a tak dále, jenomže ty lidi to začali dělat takovým způsobem, že to vedlo k těm tragédiím. U nás ta tragédia je maličká, jenomže ten spád se rozpadl. Samozřejmě byl to krok zpátky. My jsme správně měli pokračovat ve Vyšegradu, my jsme měli správně pokračovat v myšlence Masarykově, nové Evropy, vytvořit tady jakousi konfederaci nebo alespoň o tom začít diskutovat, těch malých států mezi Německem a Ruskem, jak to už formuloval Palacký. Jenomže místo toho Češi začali tady dominovat, Slováci se stále více cítili jako nedospělí a podkuratelou, ti ostatní vůbec nevěděli pořádně, a zejména my jsme nevzali na vědomí, že tady je přes tři miliony Němců, kterých je víc než Slováků a kterých se mají smířit s tím, že jsou to Čechoslováci. Už jenom to byla provokace prostě, to se mělo jmenovat jinak. Tohle je myšlenka Rádlova, že kdyby se to mělo středovat do Evropské republiky, tak by bylo naprosto jasné, že Němci ztratili sudečtí Němci, takzvaní, který samozřejmě tak mezi sudety se považuje i to, co nikdy sudety nebyly. Ale prostě oni se vzdali práva na vlast tím, že chtěli rozbít tu věnnotu. Oni přece tady, to byli Čeští Němci, to byli Birmist Dojče, a oni chtěli se připojit k Německu po válce. A bylo potřeba to potlačit. No oni se vzdali, už tímto aktem se vzdali, nicméně všechno jsou to napravili, a pak se znovu po druhé vzdali práva na vlast, když odtrhli sudety a připravovali to dlouho pod hrannickým vedením, že ty nemají teď právo mluvit o právu na vlast. Oni tu vlast zlikvidovali. To je něco jiného než například Maďar. S Maďarským to bylo jinak. To není dneska náš problém, to je slovenský problém, ale my musíme vědět, že samozřejmě to bylo strašné svinstvo, co se dělalo s těmi Němci, ale je vyloučená věc z toho, že svinstvo to bylo vyvozovat, že se Němcům mají vrátit všechny práva, které jí měly, oni se jich sami vzdali a to dvakrát. Dvakrát za sebou. Já jsem myslel trochu ještě možná i jinou věc. Když se dotknu do Bělohradského, ten čas tomu vlíbal vztahu právě k této struktury národního stát a demokracie. Přežije demokracie pak národního státu? Jistě, poněkud z demokracie vyplývá, že ty státy musí mít stále menší a menší roli. Pojďte, už rozdělení moci znamená omezení moci státu. Stát původně zdavenal tu jednu moc v jednéch rukách, i když to nemusela být jedna osoba, ale třeba parlament. A teď rozdělení moci znamená, že například parlament je jedna věc a další věc je soudnictví a výkonná moc. A teď vidíme, jak se ekonomie emancipuje. Dneska není vůbec důležitý, jestli firma je německá. Ani velké firmy už takové nejsou. Všechno je nadnárodní. Tak už vidíme, jak je potřeba globalizace. Jinak ty firmy si budou dělat, co budou chtít. Ale demokracie v tom chybí? Jak to, že chybí? Když se něco vymklo a je potřeba to znovu podrobit, nějaké kontroly. Ale ta kontrola se nemůže svěřit jednomu orgánu. Musí být nějaká kontrola přes ekonomiku, musí být nějaká kontrola přes kulturu, která nesmí odvyset od vlád nebo od politických struktur. V naší situace základní chyba je, že v BD měli jsme a znovu máme ekonomi, který všim hejbou a kašlou na všecko ostatní. Pro ně ty ekonomické třeba jsou rozhodující. A vůbec nemyslejí dál než na ty čtyři roky, nebo teď už dva roky. A co bude pak? A jsou to oba prognostici, nebo údajní prognostici. Tady se zceli ke tomu, plní noviny pořád opakují běžný věci. My necháme uníkat takzvané mosky, necháme uníkat ven. My proti tomu nic neděláme. My tady pořád platíme strašně nízké peníze lidem, na kterých záleží budoucnost společnosti. A teď necháme vysoké platy dávat lidem, o její funkci musíme velmi pochybovat, jako jsou bankovní úředníci. Prostě co ty vědí o tom, co bude za 20, za 40 let. A mají vysoké platy. Jak je to možné? My musíme najít nějaký způsob, jak vybírat geniální mladé lidi a nenechat je utíkat. A prostě nechat je vyrůst a ukázat jim, že tady je jejich příležitost. Nejenom teda, že to je zavazovat, ale jejich příležitosti. Oni když pouhou ven, tak tam nemůžou mít dělat opravy. Když přijde nějakej člověk, i emigranti, mohli oni třeba dělat nějaký nápravy v té společnosti, kam přišli? Samozřejmě si museli dát pozor na hubu dokonce, nejenom, že nedostali se k ničemu. Prostě my můžeme tu nějakou reformu, nějaký nový pokusy, můžeme dělat jenom tady. A nemůžeme vysílat lidi, aby tam dělali reformu. Prostě to je ta chyba. A to znamená, že ty lidi, když budejdou, oni si osobně polepšejí, ale vlastně jsou prosvědctvení. Protože oni tam nemůžou dělat něco velkého, ale ve vědách, samozřejmě. To je strašně zajímavé, co jste teď řekl, že vlastně ta moc kritiky, proměny, reformy, jít kupředu, nějak souvisí s nějakou jednotitou domova, nebo něco takového. Samozřejmě. To je zejména teda, se to týká některých oborů, že samozřejmě v fyziku, že pracovat kdekoliv. Ale po mém soudu, to je to, co jsem vždycky říkal, já jsem to nechtěl nějak moralizovat, ale že se mi vždycky vzdálo divný, když třeba emigroval vpisovatel, teolog, chvarář, a nebo filozof. Protože to jsou právě profese, které jsou tak svázané s jazykem, že je to absurdita a doklad jejich méněcenosti intelektuální, když si myslejí, že můžou pracovat někde jinde než doma. No to je skvělě zajímavé. A není tak i ta demokracie tak bytostně svázaná s jazykem? Víte, demokracie sama o sobě ne, ale její aplikace je možná, protože je možná jenom z dola, tak právě to vždycky je to spjato s těmi menšími územními celky, územě správnými celky, vždycky je to spojeno s menšími zeměmi, s menšími nějakými regiony a je to spojeno právě s prací mezi lidmi. Ta politika vlastně má být politikou těch místních lidí, kteří vidějí trošku dále než těch ostatních a těch ostatních pořád je cice kontroly a zároveň se jich ptají, jak a co a co bude zalesetet a jestli má podnikat tohle nebo tohle, jestli je to perspektivní. Prostě oni potřebují těchto lidí a oni nepotřebují vládu. Vláda je tady od toho jako policajti, aby dávali pozor, aby všichni jezděli do prava, ale neříkali jim, kam mají jet. Ale ty malý politici, na ty sebobraceji ty lidi, aby věděli, kam mají, oni nevědí, kam mají. Oni to nemůžou vědět, protože se staví o tu drobnost nějakou a ty perspektívy velký na... Potom tam oni potřebují ty malý politiky. Po mém sluhu politika je především politika komunální a tam to postaví nesprávní záležitost. Dobře, tak my jsme řekli, že tedy ten politik, který je nejblíž lidem, je nejblížší k jazyku, že to asi ta souvislost nějaká tady je. Jak tenhle ten politik může ovlivnit tu nadnárodní korporaci, která přijde a má peníze, změní jejich město, změní jejich životní styl, vnutí jim určitou image? Jedině tak, samozřejmě jedině tak, že je dvojí způsob ovlivnění. Buď to může ovlivnit regulativně, to znamená, že se dostane do vyšších funkcí, například v Evropských, v Bruselu, nebo až budou tak ve světovej, ale tam zase jenom byla to otázka správná, že to fungovalo. Ale když se ovlivnit v podstatných věcech, tak to nejde tomuto cestou, nebož on musí najít lidi, který myslejí podobně, jako on v jiných zemích a domluvit se s nima. A právě proto to jsem nějak jako, když se to svázal s tím jazykem, tak jsem trochu váhal, protože aby se domluvil s těmi, kdo mluví jiným jazykem, tak musí najít společný jazyk. A to nejenom jazykem, teda jestli s Němčinou a Angličtinou, tak musí najít společný jazyk, aby si rozuměli. To je veliko horší, větší problém, než jenom se naučit cizí jazyk, nebo vytvořit nějaký mezinárodní jazyk, aby nějaká lingva, která umožní kontakt. Prostě naučit se rozumět druhým lidem, který myslejí jinak a od jiných, a z jiných kořenů. No a tohle se nedá svěřit nějakým těm byrokratům Pruselu. To prostě musí dělat univerzitní profesoři, to musí dělat komunánní politici, který navazujou kontakty města s městem a tak dále. Jinak, to musí právě zde zdolazat. Jinak to nemá šanci. Dobře, tak já bych teďka zase kouknul ta papíru. Dobře, fajn. A přijďte někdy jindy. Ne, ne, ne. Přijďte někdy k tématu, jestli jsme něco nezapomněli. Já bych možná se ještě trošku vrátil k tomu kontextu, zase na začátek, k tomu vašemu, těm dopisům příteli, k tomu vašemu přihlášení se k tomu socialismu a komunismu a trošku z toho se schodil v debatu možná trošku nižší úroveň. Vy jste tam vyjádřil pevdy možná takové trošku nedůvěru vůbec k socialistickým stranám, už tehdejším západním. Jak vidíte dneska jevropské sociální demokracie v 90. letech. Je to její krize vítězství? Ne, ne, v žádném případě. Vítězství je to pokračující krize. Že a já bych nerad teda, aby ta krize vedla k tomu, že se to úplně všetko vyspadne. Až to bych povřel za velmi nebezpečné. Ale můžete mluvit, já vám to vnímám. Jo, ale dobře tady jsou, že ono prostě i nejhorší partaje, nebo nejhorší systémy společenské mají v něčem pozitivní úlohu. Že to víme. Nesvědcela jasný, že ten sovětskej systém, že to byla naprosto taková anomálie, úchylka, výchylka a tak dále. Nicméně, právě to, že ten strach na západě byl tak velikej, tak došlo k těm sociálním úpravám, k těm sociálním systémům a tak dále. Nebezpečí samozřejmě vidíme všude, že ve chvíli, kdy ten strach je menší, nebo eventuálně žádnej, což je velmi naivný ovšem, tak, že tak se v tu ránu se odbouvává ty sociální sítě, ty systémy a tak dále. Takže je vidět, že se ty lidi tam vůbec ničemu nenaučili a ne, že nic nezapomnějí, oni vlastně zapomnějí skoro všecko. Kromě toho, co říkali o samému začátku. Tady je taková sociální demokracie nebo socialisté evropští. Naposled byl ten pokus o cest sociálních stát asi v nejpregnantnějším podobě v Švédsku, ale tendence k tomu je jinde, že všecky ty...
====================
s2.flac
====================
Jak se povídá, po mém sloudu od té doby socialisté evropští nepřišli na nic novýho. Prostě pracují u rezi ke zdi, jejich úspěchy jsou zaleženy většinou na blbosti odpůrců a na šikovnosti lidí, který se dostanou do čela. Ale ideje nový žádný nemají a takže já v něj nespolehám. Po mém sloudu se z toho asi moc nevyrýměme. A ta alternativa, kterou víste, když se taky trošku s ní zabejval, Eurokomunismu, ta už taky asi... To už padlo. To byla krátká epizoda. Ta byla v podstatě svou neschopnost ukázala v 70. letech a už ani ty škandály v 80. nebyly potřeba, bylo jasno. V 70. letech byla ukázala, že Eurokomunismu bylo odzvoněno. Po téhle stránce to je ještě horší. Pačně nefungují unifakty, ty neexistují. To jsou jenom jakési relikty, které ještě zůstávají v hlavách některých lidí, takže to už není věc, o které by bylo možno záhodnou diskutovat. Vážná věc je tady, že jsou tam jisté náznaky na té pravé straně, tak zvané, že nové ekonomické ideje, pokusy. Já bych rád viděl nové takové ideje a pokusy na té straně těch socialistů. To jsou lidé, kteří vycházejí z té základny kapitalismu. Po mně je potřeba to vzít vážně. Kapitalismus jen tak hodit, vyhodit z okna prostě nelze. To by byla katastrofa. Každému rozumnému člověku je jasné, že to není trvalé řešení. Je to velké provizorium, čím dál neudržitelnější provizorium, a že je potřeba něco nového. Bohužel tedy socialisty neukazují na nic. Prostě jako kdyby jim to nemyslelo. Promiňte, já teď nemám čas. Jo, počkejte, já vám to dám a hned. Já tady teď bohužel musím... Tyto dvě věci ještě. Řekněte mi jednou, co jmenujete? Zuzana Králova. Králova, dobře. Dobře, já můžu napíšet. Děkuji. Děkuji. Tak, skončili jsme u provizoria. Já mám věm, že žijeme v takovém polovaku. Protože když je nějaká taková doba, kdy není z čeho začít, tak je potřeba se učit v minulosti. Tak je potřeba na něco navázat. V mém soudu je možné navázat právě na socialismu z toho staršího ražení. To je zejména já osobně, mám takový věm, že jisté prvky perspektivní, že byly v Ragacovi, v Lundhartech, v Kutrovi, protože jsem protestant, ale tak, v katolicktví to byly, tam museli být všichni opatrnější, tak to byly dělniční kniží, ale prostě tam něco takového je, co je potřeba znova prověřit, jestli náhodou tam nebyly nějaké myšlenky, s kterými byste mohli pracovat. To je to, co nám jiného zdajívá. A samozřejmě k tomu je mladý Marx. Protože to je Hegel a mladý Marx. Bohužel nemají nejlepší pověst, a je potřeba, já študentům říkám, od té chvíli, co jsem byl na filozofii a tady, tak študentům říkám, nevěřte tomu, že musíte se strávat o marxismu, ale musíte vědět, co to je marxismus, musíte číst mladýho Marxa. To přijde znova, v tom vakuum nemůže nenastat chvíle, kdy zase přijdou nový, a je potřeba být připravený, prostě není možno zase se nechat zaskočit. A co teda ta neomarxistická, řekneme ta frankfurtská škola a tyhle ty věci, které jsou spojené s tou revoltou 48. To je radikální podoba. Markuse, Abramas a podobně. No, prostě je potřeba to študovat, ale je to všechno vedle. No jestli jenom tak, protože on to počítá s tím, že se dá něco udělat tím, že se něco zničí. Tato myšlenka je vadná. To je prostě ta historie, tomu nenasvědčuje, jestli nenasvědčuje jediné věci, že pokud je ten vnější teror, a to nemusí být teror stalinského typu, to může být teror zabídlené společnosti, pokud je příliš silný, tak asi není jiné cesty, než prostě občasto nějak ohrozit. Nějakej ten sloup vyhodit do pavěří a něco také. Ale to není naše situace. My jsme v beznaději. My jsme ve vaku. A tam něco bourat není pozitivní práce. A zejména, když někdo něco chce, to zase říkal Havlíček, když někdo něco chce napadnout, když chce sbořit nějakej režim, tak ale nejdřív musí vědět, co bude potom. Jinak musí počkat a nejdřív si to promyslet. Čiže zase je tady otázka teda těch projektů. Já si myslím, že základní chyba těch frankfurtských škol je, že stále počítají s tím, že jediná cesta je, že ten systém se nabourá. To dělají globalisti nebo antiglobalisti, to dělají ekologové, tak oni si furt myslejí, že když něco z něčeho zabránějí. Já se pamatuju hned, to bylo v 90. roce, když končila stavba té šílené věže televizní, tak prostě tady po Žižkově zejména se tady rozhodnila takový předsudek, takový mítus, že to všechny nás zničí, že to bude vysílat a my budeme nemocni a budeme dostat rakovinu. Tyhle takové šílené nálady, které nás vracají do středověku, ale ještě do archaickejch mytických dob, neže by to bylo hezké, ale prostě to, co řekl, to je ten mítus naší doby, mítus a antimítus naší doby. Prostě to je otázka, kterou nemůže řešit ulice, jak vošplivě říkávali někteří politici z základní republiky. Prostě, že není spoleh na ty blby, který si z toho mast těj kapsi, že to je jasný, ale to znamená, to jsme my ty volové, že jim to dovolíme, že to nemůžeme zvalovat na nějakou technologii. To je ta celá záležitost, že já mám věm, že dneska něco bourat, něco dělat manifestace a znovu připravovat pařížský květ, to nám nepomůže zničit a to zboří něco, co ještě naštěstí funguje. My ještě teda, když jdeme po ulici, tak ještě nás není moc pravděpodobný, zrovna když jsme nějaký velcí političi, by nás někdo zavraštěl. No ale to vlastně může nastat. A dobře, můžete se dotknout k tématu utopie možná. Vy říkáte, koncept vize souvisí s tím... Tak to se říká. Já to užívám spíš tak jako s takovou, ta vize samozřejmě po mně je málo. Já radši projekt. To musíme promyšlet. No a ta francouzská škola s jistou formou utopie teda pracuje. Může se to nazvat projektem utopie? Ne, tam projekt chybí. Po mém soudu ve francouzské škole to je kritika. To je kritická škola, ta prostě nechce dělat víc než kritiku. Dobrá, ale jak tady vnímáte ten pojem utopie? Je to něco, co může nás někam posouvat, co potřebujeme? Ten název je nevhodný, protože ta utopie, vlastně to slovo říká, že to je stav, který nikde není. Ale původně my tomu rozumíme spíš jako uchroný. Že to je stav, který nikdy nebyl a nebude. A po té stránce je to chyba, protože samozřejmě to představuje jakýsi koncept, kterým se dá něco měřit. Umožňuje to orientaci, ale si praktické použití je minimální. Já to slovo proto nemám rád, já radši jsem pro projekt, protože projekt musí myslet na to, jak se k tomu naplnění dostanu. Projekt počítá nejenom jak to má vypadat na konec, ale musí promyslet ty kroky, ke kterým se tam dostane. V tomto smyslu to nemůže být utopie nebo uchronie, já tam s tím časem musím pracovat na každej den. Chyba utopii je, že kašlou na podmínky, kašlou na okolnosti, kašlou na to, jak se to dá, ale prostě tvořejí jakousi ideální představu, že to začal první Platón a od té doby to všichni napodobujou. Chyba je v tom, že tam není tato cesta a je charakteristicky, že když první níkdo vymyslel utopii, když dostal příležitost, aby to realizoval, tak naprosto selhal. A ještě nakonec jsem dostal dostatečný kopy, že ho prodali do hotelství a pak ho přátelé museli vykupovat. To byl Platón, když šel do Syrakus, čili po této stránce už to je takový dobrý signál. Prostě utopista neumí nic realizovat, protože já na utopisty nedám. Jinak ale něco pozitivního na utopích je, že ukazují stále na to, že je potřeba nějak do budoucnosti. Ten důraz na budoucnosti je strašně důležitý, je filozoficky významný a je potřeba lidi naučit na tom. Do jisté míry jsou naučeni, to je vlift, tohle jenom měli dělat řekové řiče, to je hebrajský vlift, ta myšlenka na budoucnost, to je ty zaslíbení, jak tam byly, eschatologický nějaký, tohle je hebrajský původ přenesenej do evropské společnosti k řeštěnstvím a bez toho ten obrovský vědecký a technický rozvoj nemyslitelný. Evropská společnost je právě společnost překotně mířící stále do budoucnosti. Tohle je ta hebrajská, ta horizontální gravitace dějná, je něco, ať si to tu Evropu konstituuje možná úplně zásadně, protože třeba většina těch archaických nárdů měla nějaké to cyklické vědomí, ale v Evropě je ta budoucnost. Vy to jste o tom často psal, já jsem o tom pšel hodně a vždycky si vzpomenu přitom na jeden citát z Evangelia, když se tady dotknu, kde Ježíš tam na nějakém místě říká nemyslete na zítřejší den, ten bude mít svý starostí dnes, nebo něco v tomhle smyslu. Jak tohle to jde k sobě? Víte, tam ten kontext je nestarat se, nemít starost, nepečovat, jak sebe zajistit. To se nesmí vyložit tak, že mám kašlat, co bude zajistit. Ještě jsou jiné místa, kde je Jampa naprosto jasné, že ten milostný samolet nám přijde a zaplatí hostinskému za několik dní, aby se staral o to. On myslí na druhej den. Jde o to, nemyslet na druhej den, co se mnou bude, ale myslet, co bude s těma druhejmi. Takže po této straně se žádná potíž. Ještě je taky strašně důležité, když už jste citoval, a po mém soudu je to tak proti všemu, proti všech tradicích, proti všemu tomu chápání ty zbožné kritice, ta zbožnost ukapává do boduby. Je jedno místo, které určitě cituje Ježíše, že to řekl. Nikdo by si neodvážil tohle vymyslet, anebo by ho teda zabili, kdyby to tam chtěl vložit. Ježíš dělá nějaký divy, nějaký zázraky, nějaké včetná úzdravu, jak odpouští říkat. A teď ty jeho prostí učenníci, že on si vybral koupodivu takový, já nevím, proč to dělají tři živí, tak oni se strašně divějí. On říká, co se divíte, takové divy jako já, i vy budete činnit i a více nad to. To je jediné místo, já jsem přesvědčený, že tohle tam žádný zbožnej by nedal. Ježíš, to byl ten první zkříšený syn Boží. A více nad to, to nebyly zázraky. To bylo léčení. A více budete dělat samozřejmě, to musí všechno pokračovat. Ta myšlenka do tých budoucností, že se musí každej nasadit a dělat víc, to je naprosto jasný. Jenomže ta círka to nepochopila. No dobře, tak tady bychom se dostali k takovémuto tématu vztahu modernosti a přesněnosti. Mě by zajímala jedna věc. Často se mluví o mesialistickém duchu, o mesialismu v těch moderních politických pultech. My jsme o tom trošku mluvili. Mluvíme o těch náboženstvích. A vlastně ten kurs techniky v sobě má takový ten zlatej věk a tohleto spíní k tý budoucnosti. Takový religiozní surrogát byste dalo říct. A teď tohleto, těchto moderných politických kultů, jsou to tragické omyly, tragické nápodby? A nebo se v tom uskutečňuje, že se mesianem světa souvisí? No tak zase je potřeba rozlišit. Mesianisticky to souvisí s mesiášem, že očekávání, to je právě dějné myšlení hebrajské, které bylo naočkováno Evropě a od kterého se nemůžeme nikdy odpádat. Ale tohleto je vlastně, ten mesianismus je, jak se jí navázání, jako štěpování, jakési pseudodějnosti na relikty mýtu. Mýtu se dovede skvěle přizpůsobovat. Po Aristotelově a po těch jeho školách, Aristotelský řetel, tam prostě došlo k tomu, čemu říkám, helenismus, to znamená upadkové období ředského myšlení, které se vyznačovaly tím, že ztratilo rezistenci vůči orientání mýtům, které se naučily té filozofii. Taká gnóze té filozofické mýtů. Mýtu se naučí všemu možnému a stále zůstává tím mýtem. Co činní podstatu mýtu, to je orientace na archetypy. Geniálně tohle postih, i když religionisticky třeba nebyl zrovna nejlepší, tak tohle postih došlo k průlomu v tom hebelickém myšlení, že tam ten důraz na to něco novýho je spojen s tím, že to nemá být nic definitivní. A všechny tyhle messianizmy znamenají, že když to dostanu já nebo můj směr, nebo my to dostaneme do ruky, tak my to uděláme pořádek. Definitivní pořádek není možný, protože vždycky chudé mýti budeme. A to znáš, vždycky tady budou lidi, který je potřeba chránit. Jejich práva je potřeba nějakým způsobem posilovat, pečovat o ně, protože oni sami jsou ty potlačení, ponížení, uražení, jak říkala Zezda Stojevský. Nikdy žádnej definitivní stav nemůžeme očekávat. Ve chvíli, kdy někdo slibuje definitivní stav, to je pravý messianismus. Blbý je na tom, že to slovo je odvozené od messiaže, to je od očekávání, které nebylo spojeno s definitivním stavem. A to království nebeské, to Vám nepřijde? Ježíš říká, že ještě je mezi Vámi začácí. To je teď. To není žádný konec někdy. To je teď. A když to království, které je především pro chudé, už nezačíná teď, tak to je špatně. A ten termín věčnosti, nevím úplně přesně, jaký souvislostí se půjdu poprvé nebo podobně, ale není... To je řecký. Takže to souvislí spíš tou bezčašovostí. Pokud je o evropskou tradici a o křesťanství, tak velká diskuse byla hned v prvních stoletích, kdy šlo o to, jestli samozřejmě myšlenka, že Bůh je věčnej a neměněnej, je stará. To je ještě předaristotelský, to jsou presokretici. Vlastně tam šlo jen o to, jak bude definován, co to je druh, jestli Bůh je arché, anebo jestli je to, co z té arché poprvé nějak se ukazuje. Takže někteří to udělali taky onak. Ale arché je to, co trvá uprostřed změn. Bůh je ten, který se nemění. Xenofáne z první mluví o tom, že je jen jeden největší mezi lidmi a Bohy. Nebo mezi Bohy a lidmi. Nezastávám křečet, já mám podíže s rádama, odpusťte, já bych chvíli stál. Takže ta věčnost byla chápána jako větší věc, která byla chápána, jako nějaké upozadění, radši řeknu, času. Nepřímo likvidace, ale upozadění času. To znamená, ten čas nebyl zcela popřen vždycky. U některých ano. Parmenides a jeho škola samozřejmě ty to úplně vyloučili. Ale ne všichni. Ale bylo to cosi druhotného. O tom, co se mění, není možná žádná pravdivá výpověď. Není možná epistémní věda. Ale ta funkce času byla svěřena takové druhotné sféře. Ale samoslovo ukazuje, že si obecně nebyl na to termín. To není jenom v češtině věčnost, že je souvislost z věky. To není bez začátku, bez konce. Věky trvající. A totež je to v latině. Eternitas je od etas, což je právě věk. Takže ukazuje se, že ty tradice jsou dvě a ta tradice je přítomná v té diskusii těch prvních křesťanů, těch tzv. cirkemních otců. Je zvláštní, že řečtí teologové, tedy rečtí cirkemní otcové, že měli pro ten čas větší porozumění než ti latinčtí. Pro Augustína většina znamená bezčasovost, nadčasovost. A má to své pozitivu, protože on říká, že čas je součástí svoření. Teď ho citují fyzici, teoretičti říkají, že už. To my říkáme taky. Velkej třesk. To je začátek nejenom našeho vesmíru, ale i času. Nemá smysl se ptát, co bylo předtím. Když někteří se mě ptají, a co dělal Bůh předtím, než stvořil čas. Říkám, připravoval peklo pro ty, kteří se takhle ptají. Ale to je latinská tradice. A řecká tradice, zejména řehoř Zmyslí, že tam bylo běžné, že Bůh trvá věčně, to znamená pořádal po věky. A teď, když trvá po věky, a ne v mimočas, to znamená, že Bůh stále tvoří. To je opřeno o Biblii, že tam dokonce mění, že chce zlikvidovat Ninive, a pak si to rozmyslí. A prorok, který to volášuje, je pak dožranej, nebo udělá potopu a je plný toho, jak Bůh je aktivní. Ježíš říká, otec můj, až dostala, dělá. I já dělám, to znamená, že je stále při tom, jak by mohl být mimočas. A když je v čase o všem, tak jak to teď mysle? A teď z toho, že hož došel k závěru, ta velká otázka byla, když Bůh je nekonečný v čase. Tu nekonečnost vzali z řecka, ale vzali i čas. Je nekonečnost v čase. Tam je evidentní, že většnost není mimočasovost, nebož nekonečnost v čase. A když Bůh je nekonečný v čase, tak prostě otec musí měnit. A když tvoří stále nové věci, tak může on vědět, co vytvoří za miliony let. To by znamenalo, že je determinován. Že se nemůže rozhodnout jinak, ale on se rozhoduje jinak. On se rozhoduje, co někdy udělá. To znamená, že on bude dělat i nové věci, které pro něho budou nové. A může on dělat něco horšího? Každou novou věc, kterou udělá, udělá lepší. To znamená, že Bůh dělá stále nové věci, ale věci v tomto světě, který je nekonečný pokrok. Myšlenka nekonečného pokroku už je hoře zmysly. To není výmysl komunistů nebo socialistů. Myšlenka nekonečného pokroku je dřevo zmysly. O tom teď vyšla knížka katolické teološky z Olomouce, Lenky Karfíkový. Je velmi opatrná bač. Samozřejmě v samotném katolicismu je to téma velmi horké. Ale je to tam. Tady je další doklad toho, jak mě myšlení křesťanské oblivnilo. Socialismus je nemyslitelný bez myšlenky pokroku. Je potřeba zlepšovat věci. Nechat bejt, nezlepšovat. Ale ta myšlenka je, že Bůh stále dělá nové věci. Je to opřeno o Izaiaše, že tam taky dělá vždy nové. A kdybyste řekli, že Bůh se v podstatě mění v čase, protože může všet, tak se i mění. To je špatně řečeno. Kdyby se měnil v čase, tak to znamená, že On je součástí toho času. Tam je potřeba udělat takovou metodu. Zacházíme daleko, že je to tak, jak to patří. Samozřejmě je třeba držet myšlenku, pokud by to takhle se vzalo. Teologové by měli držet myšlenku stvořenosti času. To je ten náš čas. Ale to neznamená, že čas je obecnej pro všechny i pro Boha. Prostě Bůh má za svůj čas. Takže po této stránce, jak řeknete, že se mění v čase, jo, ale ve svým čase. A co je jeho čas? To je ta otázka. To je budoucnost. Po mém soudu Bůh nemá co dělat. Já odmítám o Bohu mluvit, to je filozoficky. Místo toho mluvím opravdě. Ale to je termín. Ale jde o to, že nic, co je v tomto světě, nemůže stotožnit, nebo nemůže stotožnit, tzn. není žádných posvátných míst a posvátných časů. Ani osob. Ani ježíšek. No jistě, že ne. Posvátnost vždycky o ní ruší. To věděla první církev ještě tím, že to neříkal Ježíš. Když Ježíš zemřel, tak ve chvíli, když zemřel, tak byla roztržena opona chrámová od zhora až dolů. Co to znamená? Že byl zrušen rozdíl mezi svatými svatých, ostatkem z chrámu a celým světem. Ale to říkala Ježíš už předtím. Zbořte v chrám tento, za to je taky odcouzen, že celý svět je svatý. Buď není svět vůbec nic ve světě svatýho, anebo je celý svatý. Ale ne tak, že kousky jsou svatý. Prostě ta myšlenka té posvátnosti je v poměrném soudu zoušena. To, co zkřesteno nevzali na vědomí a furt to pěstujou dál. Já jsem řekl, že mění se v čase, spíš jsem si myslel tím, že se může v čase různě projevit. To znamená, že ti židé toho Ježíša nepoznali nebo nepřijali, protože tým přišlo, že jeho projev je příliš odlišnej od toho, jak byl Ježíš. Především nelze říct, že židé nepřijali Ježíše, poněkud všechny jeho účenníci byli židi. Takže to je například nelze. A on byl žid. Takže to je třetko židovská zážitost. A někteří ho nepřijali, ale který? To byly rabíny, farizeové zákonníci a ještě ta nejvýšší chláska. Čili nesmí se to generalizovat, to je první věc. A druhá věc, ta nejhoroznější byla, že židé neměli tak tolik dějinát námětky proti Ježíšovi, ale proti křesťanům, který si toho Ježíše přivlastnili. A ještě navíc ho vytvořili z toho ten svůj obrázek nějaký a ten pak vnucovali. Čili opatrnost při té formulaci, že židé a tak dále. Čímu jsem se chtěl? Protože dlouho byly křesťané ze židů, to ještě ve skutciku tam je, byly křesťané z Pohanů, křesťané ze židů. A bohužel ty křesťané ze židů ty vymysleli, protože na ně stříjeli jak křesťané z Pohanů, tak židé. Takže ty nepřežili. Ale to byly asi ty správný učenící Ježíšeho. K čemu se chci dostat? Nemůže se stát něco podobného v novu? Samozřejmě. Jsi si třeba jistý, že kdyby se Bůh nějakým způsobem podobně projevil ve světě, že byste to působení rozeznal, poznal? Podle jakých indicí? No tak to je otázka. Indicie žádné nemohou rozhodovat tomu, co je správný, bo ne, to je jenom taková pomocka. Každá indicie je pomocka. A to znamená, je potřeba hodně vědět a mít zkušenost z historie a pak to zkoušet a ještě furt se může člověk zmýlit. Ale jak říkám, já neraz mluvím o Bohu, já mluvím o Pravdě prostě a dobře. Když někdo přijde s novou pravdou, no tak je potřeba to přeskoumat. Nemá cenu to polikat bez kousání. A je otázka, kolik křesťanů by dneska poznalo, kdyby Ježíš přišel, že to je nějaký velký muž. Neříkám pensiář, ale že to je nějaký velký muž. Přece lidi nemají rádi nic novýho. Naprostá většina lidí to nemají. Takže já jsem si myslel, že to bude s ním dopadnout. A to je pravděpodobně zajímavé, i na tom evangelickém tradici. Já jsem si tady vypsal citát Tomáše Halíka, který právě hovořil o tom vašem stavu k komunismu. Já to nebudu číst celý, ale on tam říká na konci, že hromádkovská zátěž českého protestantismu je stejnějším a těžším jedinstvím, než jsme si byli schopni představit. A to souvisí samozřejmě s tím vztahem vůbec k modernismu, k modernému cytlu, k ateismu. Vy jste kdyžsi naznačil, mohl by být vlastně ateismus nebo nějaká sekularizovaná forma tímto socialismu, tím novým projemem pravdy, jak bychom říkali. No, ještě svým způsobem, že hromádkovská tradice je protináboženská a tedy svým způsobem ateistická. Když nerozumíme ateismus jenom ve smyslu popírání Boha, aniž bychom se domluvili, co to Bůh je. Protože to je popírání všech Bohů, který vůbec kdy existovali. Který byli viditelní. Ta zalitost hebrejská je právě v tom, že oni neuznávali žádného Boha. A toho svýho Boha mají měli neviditelné. A byli podezíráni satcheismu židé a křesťané, a byli pronacelení, protože nebylo možno jít do Jeruzalema a říkat sochu hospodina a přenést do Říma do pancheonu a pak by bylo všechno v pořádku. Takže Řím byl velmi liberální v této věci a nesnášel lidí, kteří neměli žádného Boha. Já jsem citoval v jedné své práci, která je otištěná v té knížce, když jsem napsal za hromádková života, že jsem napsal o ateizmu. A citoval jsem tam jakéhosi starého teologa, Ruterského, Reimara, který říká, že kdyby nebylo Ježíše, tak bych byl ateistem. A to je pro mě trošku koneční věc. Já to nechci toho Halíka neblendávat, ale když jsme se tady, k tomu jak jsme se bavili, jak jste vystoupil v tenkraftové chartě, tak Halík tam tedy napsal, že se nemůžeme ubránit rozpakům. On se nemůže to ubránit rozpakům, mě to nevadí. Jak to definovat? Jak vyvnímáte modernost? Je to něco, co... Zase dvě věci. Otázka sekularizace a modernity. Sekularizace vznikla jako důsledek a následek, který se vznikal jako důsledek a následek křesťanství. Křesťancí ve skutečnosti, ačkoliv vypadá jako náboženství, tak vlastně přispělo k tomu, že ta náboženskost byla z toho nového, ze nové společnosti, byla stále vytlačována. Dneska ta náboženskost je zatlačena do polohy estetické, ale fakticky je nefunkční. Je to soukromá záležitost. A křesťancí nikde není soukromá záležitost. Takže ta náboženskost, božnost a tak dále je něco, co je soukromou záležitostí. Ježíš také říkal, kdo by se modlil, tak jdi do poklíče svýho a neotravuj na ulici. To je jedna věc. Druhá věc je ovšem, že modernita zároveň byla spojena a dost nelogický, i když pochopitelně byla spojena s popíraní křesťanství, zejména toho viditelného křesťanství. Sama renaissance začíná odporem, že nová doba ve filozofii začíná odporem proti Aristotelovi a tak dále, ale ne proti filozofii Aristotelovi. Například Platon nebyl předmětem kritiky, naopak se na ní navazil, protože Cíchev si ho vypořil podle svýho obrazu a vnucovala ho, že je proti Aristotelismu. To bylo vlastně proti křesťancí a proti Cíchevi. Tahle okolnost je zbrojem mnohých nedorozumění, které vedou k tomu, že nejhlubší myslitelé křesťančtí vypadají jako proti křesťančtí hercovníci. A tohle platí o Oníčovi, to před ním už platí o Kierkebornovi, který začíná ten okamžik, já myslím, že to měli ty ludce, tím vlastně končil svůj život a nedopsal, pak vydával na svůj náklad z posledních peněz, soukromej časopis, který mu říkal okamžik, a ten začínal tím, že dobrý člověče, ať ses dopustil ve svém životě jakkoliv veliké viny, jakéhokoliv říku, o jeden velký řík máš, můžeš se neúčastnit to, když si zboha dělaj blázny. A pak vyložil, že ty myslíš, že chodíš do kostela. A v podstatě ta protestantská filozofia nejenom, například Přivara, Jezuita polskejho původu, žijící v Německu, Alberdiajev a já nevím, pravoslavně, všichni z toho čerpali. To nové křesťanské myšlení 20. století je nemyslitelný bez kěrtogora. A ten tohle to řekne. To vede potom například toho Barta, který jako farář byl členem sociální demokracie a který byl ostře náboženský socialista, tak vede k tomu, že třeba ještě v těch prvních svatstvích je ostře proti religií Jezuitě a říká, že křesťancí nemá s náboženskými nic společného. Pak je takový volnější, protože to už je za Kristus. Až byl čím dál slavnější, tak nemohl moc provokovat. Provokovat může jenom někdo kde na okraji. Ale tohle to k tomu patří. A Nietzsche taky. To je ten syn z pastorský rodiny, který mu se dělal špatně z toho pseudo-křesťanské. On nikdy neřekl ostře slova proti Ježíšově a prostě harcuje proti křesťanům, ale protože je nepovažuje za žádný křesťan. Jenomže on říkal, že právě ty křesťani to jsou ty volové, kteří nic nepochopili. A tento Nietzsche proglásil, že moderna je nihilismus. V tomto smyslu, na rozdíl od Bělohradské, já se hlasím taky k postmoderně, ale já rozumím postmodernu jinak. Postmoderna je nihilismus a já s tím souhlasím. Tak postmoderna může buď znamenat, že to je nihilismus, který kdyžsi provokovat, dneska už nevýláká psa svůj kamen, čili prostě je to každému jedno. A to je něco takového jako je Bělohradský. A nebo post-nihilismus, to znamená, že už nejsme nihilisti, že to je překonání. Já v tomto smyslu jsem postmoderný. Mně to připadá, že to je strašně slabý. Vůbec osvícenství. Ono to mělo velký význam, že ty myšlenky, které byly záležitostí nějaké elity, byly prosazeny do celé Evropy. Do celé společnosti, do všech vrstev společnosti. Že osvícenství sehrálo tuto pozitivní roli. V podstatě to je tak pohrchně v nic. Na to není možno navazovat. Takže v tomto smyslu, tak do dneska ještě se může cejtit jako moderní. Teď je to už odpuzující slovo. Teď už to lidé ani neříkají. Hledáte, že jsou zcela nevzdělaný a nečtou. Pak by museli načuchrout tomu, že to slovo je divný. Navíc nic neříká. Moda. Ono všem i novověk, středověk. Modernita, postmodernita. Vlastně neříká se nic, co je podstata. Říká se, po čem to je, nebo kde to je. Uprostřed, středověk. A co o termín industriální společnost? Jaký významný stroj? Stroje měly tu velkou úlohu, že učenili významný a i nevýznamný věci dostupnýma sám. A není to jenom industrializace. Dneska je to miniaturizace. Kdyby počítače zůstali tak velký, že tam muselo být celou budovu nebo alespoň jednu místnost, tak to nikdo nemůže mít doma. Ale když je to mrňavé, že to odnese v kochříku nebo v tašce, tak to je velmi pozitivní záležitost. Samozřejmě, ale nejsou jen dobré věci, než ty blbiny, které takhle jsou miniaturizované. Každý může hrát sám se sebou kostky nebo karty a takové věci a prostě zabývat se něčím, aby se nenudil. Tak to je otázka, jestli to je pozitivní nebo negativní. Všechno je pozitivní i negativní. Musíme to posoudit. To jsem jenom odbočil trošku od toho, co se stále znamená kristianismu. Chtěl jsem to opravdu dát ještě víc, ale asi jedna věc mě zajímá nejvíc a to je to křesťanské podobně židovství. Je na rozdělbo těch řeků, ale i třeba východních filozofií, takovým systémem krize, vytržení, přechodu přes poušť. Není to takové něco strašně výmluvného, protože novověk je jedna celá série krizí. Není to takový vklad křesťanství, takové tam vědomí? Já nevím, jestli je to vklad, protože to by znamenalo, že se to křesťanství vymyslelo, nebo židé, že se to vymyslí. Ten přechod přes poušť je symbol. Samozřejmě založenej na nějaké, možná na pápár, kde sítek Izraelitů taky byli někde v Egipti a taky možná někde takhle cestovali. To je nedůležité, jestli se to stalo nebo ne. Co byste chtěli? Musím vás rychle, já tady mám teď něco. Jakže se jmenujete? Aha, tenkrát jsme o tom mluvili. Nepamatuju, ale asi někdy přijdete. Chcete dělat zkoušku? Kdy? 20. ve čtvrtek? Tak já zase nebudu. Počkejte, vy děláte, já to teď nevím. Podívejte se, já teď opravdu nemůžu to přerušit, takže domluvíme se při nějaké příležitosti. Buď zavolejte ještě znova, nebo já teď momentálně nemůžu. Tak kolik máme ještě času, abych... Skoro nic, tak 4 hodinky maximálně. Dobře, takže koukejte, jsme to přechodili přes použití, když to říkáte, tohle je symbol... Jo, takže prostě nevymysleli jsi to, vymysleli jsi, že to může někde být, nevymysleli jsi to, vymysleli jsi, že to může něco znamenat, jaké jsi porozumění tomu té cestě přes použ, možná, že to trošku upravili, a tedy v tomto smyslu je to určeno k tomu, aby bylo porozuměno skutečnosti. Není to vnesení nějaké ideje, je to porozumění skutečnosti. Čili nevymysleli jsi to, není to nějaké dědictví po nich, mím proč jaké jsi porozumění určitě, situaci, která nemusí vždycky být, ale když je, tak je to dobré vodítko. No a já nevím, jestli teda v jakém smyslu se nová doba nebo přímo moderna se může považovat za přechod přes použ. Já asi nejsem jistý, jestli je to jistoklapné. A pravda je, že te 40 let té komunistické diktatury, jak se tomu říká, že by se tak dalo říct, ani to si nemyslím, že je případný. Je to velká devastace, ale jiného typu než, že by se někam šlo. Mně to nepřípadá, že se někam šlo celou tu dobu. Spíš ještě ta moderna, ta se pokouší někak. Tohle to byl návrat. Skutečně to byla dekadence jenom. Takže já teď nevím, jestli toto dá nějak aplikovat na naši situaci. Tak ta moderna, nejsi to se tomu nějak radši... Asi někam ta moderna, jestli to vidíte nějaký... Já to nevidím jako cestu přes použití. Já to vidím jako takové sloužení bohům cizím. Spíš. Zůstávání v tom otrctví egyptském. Mně to případá spíš. Takže spíš úpadek, ta nohoběk? Nemusí nutně být úpadek. A zejména v něčem. Ano, v něčem. Vždycky se to vykládá jako jaksi prosazení svobody. Mně připadá, že právě k tomu nedošlo. Že to je předsudek. Že to osvobození vlastně nenastalo. Že to je spíš nadále sloužení bohům cizím. Když by se to dalo takhle v něčemu připodobnit. Spíš bych měl za to, že třeba ten náboženský socialismus je draga toufě a ukazuje...
s2.flac
====================
Jak se povídá, po mém sloudu od té doby socialisté evropští nepřišli na nic novýho. Prostě pracují u rezi ke zdi, jejich úspěchy jsou zaleženy většinou na blbosti odpůrců a na šikovnosti lidí, který se dostanou do čela. Ale ideje nový žádný nemají a takže já v něj nespolehám. Po mém sloudu se z toho asi moc nevyrýměme. A ta alternativa, kterou víste, když se taky trošku s ní zabejval, Eurokomunismu, ta už taky asi... To už padlo. To byla krátká epizoda. Ta byla v podstatě svou neschopnost ukázala v 70. letech a už ani ty škandály v 80. nebyly potřeba, bylo jasno. V 70. letech byla ukázala, že Eurokomunismu bylo odzvoněno. Po téhle stránce to je ještě horší. Pačně nefungují unifakty, ty neexistují. To jsou jenom jakési relikty, které ještě zůstávají v hlavách některých lidí, takže to už není věc, o které by bylo možno záhodnou diskutovat. Vážná věc je tady, že jsou tam jisté náznaky na té pravé straně, tak zvané, že nové ekonomické ideje, pokusy. Já bych rád viděl nové takové ideje a pokusy na té straně těch socialistů. To jsou lidé, kteří vycházejí z té základny kapitalismu. Po mně je potřeba to vzít vážně. Kapitalismus jen tak hodit, vyhodit z okna prostě nelze. To by byla katastrofa. Každému rozumnému člověku je jasné, že to není trvalé řešení. Je to velké provizorium, čím dál neudržitelnější provizorium, a že je potřeba něco nového. Bohužel tedy socialisty neukazují na nic. Prostě jako kdyby jim to nemyslelo. Promiňte, já teď nemám čas. Jo, počkejte, já vám to dám a hned. Já tady teď bohužel musím... Tyto dvě věci ještě. Řekněte mi jednou, co jmenujete? Zuzana Králova. Králova, dobře. Dobře, já můžu napíšet. Děkuji. Děkuji. Tak, skončili jsme u provizoria. Já mám věm, že žijeme v takovém polovaku. Protože když je nějaká taková doba, kdy není z čeho začít, tak je potřeba se učit v minulosti. Tak je potřeba na něco navázat. V mém soudu je možné navázat právě na socialismu z toho staršího ražení. To je zejména já osobně, mám takový věm, že jisté prvky perspektivní, že byly v Ragacovi, v Lundhartech, v Kutrovi, protože jsem protestant, ale tak, v katolicktví to byly, tam museli být všichni opatrnější, tak to byly dělniční kniží, ale prostě tam něco takového je, co je potřeba znova prověřit, jestli náhodou tam nebyly nějaké myšlenky, s kterými byste mohli pracovat. To je to, co nám jiného zdajívá. A samozřejmě k tomu je mladý Marx. Protože to je Hegel a mladý Marx. Bohužel nemají nejlepší pověst, a je potřeba, já študentům říkám, od té chvíli, co jsem byl na filozofii a tady, tak študentům říkám, nevěřte tomu, že musíte se strávat o marxismu, ale musíte vědět, co to je marxismus, musíte číst mladýho Marxa. To přijde znova, v tom vakuum nemůže nenastat chvíle, kdy zase přijdou nový, a je potřeba být připravený, prostě není možno zase se nechat zaskočit. A co teda ta neomarxistická, řekneme ta frankfurtská škola a tyhle ty věci, které jsou spojené s tou revoltou 48. To je radikální podoba. Markuse, Abramas a podobně. No, prostě je potřeba to študovat, ale je to všechno vedle. No jestli jenom tak, protože on to počítá s tím, že se dá něco udělat tím, že se něco zničí. Tato myšlenka je vadná. To je prostě ta historie, tomu nenasvědčuje, jestli nenasvědčuje jediné věci, že pokud je ten vnější teror, a to nemusí být teror stalinského typu, to může být teror zabídlené společnosti, pokud je příliš silný, tak asi není jiné cesty, než prostě občasto nějak ohrozit. Nějakej ten sloup vyhodit do pavěří a něco také. Ale to není naše situace. My jsme v beznaději. My jsme ve vaku. A tam něco bourat není pozitivní práce. A zejména, když někdo něco chce, to zase říkal Havlíček, když někdo něco chce napadnout, když chce sbořit nějakej režim, tak ale nejdřív musí vědět, co bude potom. Jinak musí počkat a nejdřív si to promyslet. Čiže zase je tady otázka teda těch projektů. Já si myslím, že základní chyba těch frankfurtských škol je, že stále počítají s tím, že jediná cesta je, že ten systém se nabourá. To dělají globalisti nebo antiglobalisti, to dělají ekologové, tak oni si furt myslejí, že když něco z něčeho zabránějí. Já se pamatuju hned, to bylo v 90. roce, když končila stavba té šílené věže televizní, tak prostě tady po Žižkově zejména se tady rozhodnila takový předsudek, takový mítus, že to všechny nás zničí, že to bude vysílat a my budeme nemocni a budeme dostat rakovinu. Tyhle takové šílené nálady, které nás vracají do středověku, ale ještě do archaickejch mytických dob, neže by to bylo hezké, ale prostě to, co řekl, to je ten mítus naší doby, mítus a antimítus naší doby. Prostě to je otázka, kterou nemůže řešit ulice, jak vošplivě říkávali někteří politici z základní republiky. Prostě, že není spoleh na ty blby, který si z toho mast těj kapsi, že to je jasný, ale to znamená, to jsme my ty volové, že jim to dovolíme, že to nemůžeme zvalovat na nějakou technologii. To je ta celá záležitost, že já mám věm, že dneska něco bourat, něco dělat manifestace a znovu připravovat pařížský květ, to nám nepomůže zničit a to zboří něco, co ještě naštěstí funguje. My ještě teda, když jdeme po ulici, tak ještě nás není moc pravděpodobný, zrovna když jsme nějaký velcí političi, by nás někdo zavraštěl. No ale to vlastně může nastat. A dobře, můžete se dotknout k tématu utopie možná. Vy říkáte, koncept vize souvisí s tím... Tak to se říká. Já to užívám spíš tak jako s takovou, ta vize samozřejmě po mně je málo. Já radši projekt. To musíme promyšlet. No a ta francouzská škola s jistou formou utopie teda pracuje. Může se to nazvat projektem utopie? Ne, tam projekt chybí. Po mém soudu ve francouzské škole to je kritika. To je kritická škola, ta prostě nechce dělat víc než kritiku. Dobrá, ale jak tady vnímáte ten pojem utopie? Je to něco, co může nás někam posouvat, co potřebujeme? Ten název je nevhodný, protože ta utopie, vlastně to slovo říká, že to je stav, který nikde není. Ale původně my tomu rozumíme spíš jako uchroný. Že to je stav, který nikdy nebyl a nebude. A po té stránce je to chyba, protože samozřejmě to představuje jakýsi koncept, kterým se dá něco měřit. Umožňuje to orientaci, ale si praktické použití je minimální. Já to slovo proto nemám rád, já radši jsem pro projekt, protože projekt musí myslet na to, jak se k tomu naplnění dostanu. Projekt počítá nejenom jak to má vypadat na konec, ale musí promyslet ty kroky, ke kterým se tam dostane. V tomto smyslu to nemůže být utopie nebo uchronie, já tam s tím časem musím pracovat na každej den. Chyba utopii je, že kašlou na podmínky, kašlou na okolnosti, kašlou na to, jak se to dá, ale prostě tvořejí jakousi ideální představu, že to začal první Platón a od té doby to všichni napodobujou. Chyba je v tom, že tam není tato cesta a je charakteristicky, že když první níkdo vymyslel utopii, když dostal příležitost, aby to realizoval, tak naprosto selhal. A ještě nakonec jsem dostal dostatečný kopy, že ho prodali do hotelství a pak ho přátelé museli vykupovat. To byl Platón, když šel do Syrakus, čili po této stránce už to je takový dobrý signál. Prostě utopista neumí nic realizovat, protože já na utopisty nedám. Jinak ale něco pozitivního na utopích je, že ukazují stále na to, že je potřeba nějak do budoucnosti. Ten důraz na budoucnosti je strašně důležitý, je filozoficky významný a je potřeba lidi naučit na tom. Do jisté míry jsou naučeni, to je vlift, tohle jenom měli dělat řekové řiče, to je hebrajský vlift, ta myšlenka na budoucnost, to je ty zaslíbení, jak tam byly, eschatologický nějaký, tohle je hebrajský původ přenesenej do evropské společnosti k řeštěnstvím a bez toho ten obrovský vědecký a technický rozvoj nemyslitelný. Evropská společnost je právě společnost překotně mířící stále do budoucnosti. Tohle je ta hebrajská, ta horizontální gravitace dějná, je něco, ať si to tu Evropu konstituuje možná úplně zásadně, protože třeba většina těch archaických nárdů měla nějaké to cyklické vědomí, ale v Evropě je ta budoucnost. Vy to jste o tom často psal, já jsem o tom pšel hodně a vždycky si vzpomenu přitom na jeden citát z Evangelia, když se tady dotknu, kde Ježíš tam na nějakém místě říká nemyslete na zítřejší den, ten bude mít svý starostí dnes, nebo něco v tomhle smyslu. Jak tohle to jde k sobě? Víte, tam ten kontext je nestarat se, nemít starost, nepečovat, jak sebe zajistit. To se nesmí vyložit tak, že mám kašlat, co bude zajistit. Ještě jsou jiné místa, kde je Jampa naprosto jasné, že ten milostný samolet nám přijde a zaplatí hostinskému za několik dní, aby se staral o to. On myslí na druhej den. Jde o to, nemyslet na druhej den, co se mnou bude, ale myslet, co bude s těma druhejmi. Takže po této straně se žádná potíž. Ještě je taky strašně důležité, když už jste citoval, a po mém soudu je to tak proti všemu, proti všech tradicích, proti všemu tomu chápání ty zbožné kritice, ta zbožnost ukapává do boduby. Je jedno místo, které určitě cituje Ježíše, že to řekl. Nikdo by si neodvážil tohle vymyslet, anebo by ho teda zabili, kdyby to tam chtěl vložit. Ježíš dělá nějaký divy, nějaký zázraky, nějaké včetná úzdravu, jak odpouští říkat. A teď ty jeho prostí učenníci, že on si vybral koupodivu takový, já nevím, proč to dělají tři živí, tak oni se strašně divějí. On říká, co se divíte, takové divy jako já, i vy budete činnit i a více nad to. To je jediné místo, já jsem přesvědčený, že tohle tam žádný zbožnej by nedal. Ježíš, to byl ten první zkříšený syn Boží. A více nad to, to nebyly zázraky. To bylo léčení. A více budete dělat samozřejmě, to musí všechno pokračovat. Ta myšlenka do tých budoucností, že se musí každej nasadit a dělat víc, to je naprosto jasný. Jenomže ta círka to nepochopila. No dobře, tak tady bychom se dostali k takovémuto tématu vztahu modernosti a přesněnosti. Mě by zajímala jedna věc. Často se mluví o mesialistickém duchu, o mesialismu v těch moderních politických pultech. My jsme o tom trošku mluvili. Mluvíme o těch náboženstvích. A vlastně ten kurs techniky v sobě má takový ten zlatej věk a tohleto spíní k tý budoucnosti. Takový religiozní surrogát byste dalo říct. A teď tohleto, těchto moderných politických kultů, jsou to tragické omyly, tragické nápodby? A nebo se v tom uskutečňuje, že se mesianem světa souvisí? No tak zase je potřeba rozlišit. Mesianisticky to souvisí s mesiášem, že očekávání, to je právě dějné myšlení hebrajské, které bylo naočkováno Evropě a od kterého se nemůžeme nikdy odpádat. Ale tohleto je vlastně, ten mesianismus je, jak se jí navázání, jako štěpování, jakési pseudodějnosti na relikty mýtu. Mýtu se dovede skvěle přizpůsobovat. Po Aristotelově a po těch jeho školách, Aristotelský řetel, tam prostě došlo k tomu, čemu říkám, helenismus, to znamená upadkové období ředského myšlení, které se vyznačovaly tím, že ztratilo rezistenci vůči orientání mýtům, které se naučily té filozofii. Taká gnóze té filozofické mýtů. Mýtu se naučí všemu možnému a stále zůstává tím mýtem. Co činní podstatu mýtu, to je orientace na archetypy. Geniálně tohle postih, i když religionisticky třeba nebyl zrovna nejlepší, tak tohle postih došlo k průlomu v tom hebelickém myšlení, že tam ten důraz na to něco novýho je spojen s tím, že to nemá být nic definitivní. A všechny tyhle messianizmy znamenají, že když to dostanu já nebo můj směr, nebo my to dostaneme do ruky, tak my to uděláme pořádek. Definitivní pořádek není možný, protože vždycky chudé mýti budeme. A to znáš, vždycky tady budou lidi, který je potřeba chránit. Jejich práva je potřeba nějakým způsobem posilovat, pečovat o ně, protože oni sami jsou ty potlačení, ponížení, uražení, jak říkala Zezda Stojevský. Nikdy žádnej definitivní stav nemůžeme očekávat. Ve chvíli, kdy někdo slibuje definitivní stav, to je pravý messianismus. Blbý je na tom, že to slovo je odvozené od messiaže, to je od očekávání, které nebylo spojeno s definitivním stavem. A to království nebeské, to Vám nepřijde? Ježíš říká, že ještě je mezi Vámi začácí. To je teď. To není žádný konec někdy. To je teď. A když to království, které je především pro chudé, už nezačíná teď, tak to je špatně. A ten termín věčnosti, nevím úplně přesně, jaký souvislostí se půjdu poprvé nebo podobně, ale není... To je řecký. Takže to souvislí spíš tou bezčašovostí. Pokud je o evropskou tradici a o křesťanství, tak velká diskuse byla hned v prvních stoletích, kdy šlo o to, jestli samozřejmě myšlenka, že Bůh je věčnej a neměněnej, je stará. To je ještě předaristotelský, to jsou presokretici. Vlastně tam šlo jen o to, jak bude definován, co to je druh, jestli Bůh je arché, anebo jestli je to, co z té arché poprvé nějak se ukazuje. Takže někteří to udělali taky onak. Ale arché je to, co trvá uprostřed změn. Bůh je ten, který se nemění. Xenofáne z první mluví o tom, že je jen jeden největší mezi lidmi a Bohy. Nebo mezi Bohy a lidmi. Nezastávám křečet, já mám podíže s rádama, odpusťte, já bych chvíli stál. Takže ta věčnost byla chápána jako větší věc, která byla chápána, jako nějaké upozadění, radši řeknu, času. Nepřímo likvidace, ale upozadění času. To znamená, ten čas nebyl zcela popřen vždycky. U některých ano. Parmenides a jeho škola samozřejmě ty to úplně vyloučili. Ale ne všichni. Ale bylo to cosi druhotného. O tom, co se mění, není možná žádná pravdivá výpověď. Není možná epistémní věda. Ale ta funkce času byla svěřena takové druhotné sféře. Ale samoslovo ukazuje, že si obecně nebyl na to termín. To není jenom v češtině věčnost, že je souvislost z věky. To není bez začátku, bez konce. Věky trvající. A totež je to v latině. Eternitas je od etas, což je právě věk. Takže ukazuje se, že ty tradice jsou dvě a ta tradice je přítomná v té diskusii těch prvních křesťanů, těch tzv. cirkemních otců. Je zvláštní, že řečtí teologové, tedy rečtí cirkemní otcové, že měli pro ten čas větší porozumění než ti latinčtí. Pro Augustína většina znamená bezčasovost, nadčasovost. A má to své pozitivu, protože on říká, že čas je součástí svoření. Teď ho citují fyzici, teoretičti říkají, že už. To my říkáme taky. Velkej třesk. To je začátek nejenom našeho vesmíru, ale i času. Nemá smysl se ptát, co bylo předtím. Když někteří se mě ptají, a co dělal Bůh předtím, než stvořil čas. Říkám, připravoval peklo pro ty, kteří se takhle ptají. Ale to je latinská tradice. A řecká tradice, zejména řehoř Zmyslí, že tam bylo běžné, že Bůh trvá věčně, to znamená pořádal po věky. A teď, když trvá po věky, a ne v mimočas, to znamená, že Bůh stále tvoří. To je opřeno o Biblii, že tam dokonce mění, že chce zlikvidovat Ninive, a pak si to rozmyslí. A prorok, který to volášuje, je pak dožranej, nebo udělá potopu a je plný toho, jak Bůh je aktivní. Ježíš říká, otec můj, až dostala, dělá. I já dělám, to znamená, že je stále při tom, jak by mohl být mimočas. A když je v čase o všem, tak jak to teď mysle? A teď z toho, že hož došel k závěru, ta velká otázka byla, když Bůh je nekonečný v čase. Tu nekonečnost vzali z řecka, ale vzali i čas. Je nekonečnost v čase. Tam je evidentní, že většnost není mimočasovost, nebož nekonečnost v čase. A když Bůh je nekonečný v čase, tak prostě otec musí měnit. A když tvoří stále nové věci, tak může on vědět, co vytvoří za miliony let. To by znamenalo, že je determinován. Že se nemůže rozhodnout jinak, ale on se rozhoduje jinak. On se rozhoduje, co někdy udělá. To znamená, že on bude dělat i nové věci, které pro něho budou nové. A může on dělat něco horšího? Každou novou věc, kterou udělá, udělá lepší. To znamená, že Bůh dělá stále nové věci, ale věci v tomto světě, který je nekonečný pokrok. Myšlenka nekonečného pokroku už je hoře zmysly. To není výmysl komunistů nebo socialistů. Myšlenka nekonečného pokroku je dřevo zmysly. O tom teď vyšla knížka katolické teološky z Olomouce, Lenky Karfíkový. Je velmi opatrná bač. Samozřejmě v samotném katolicismu je to téma velmi horké. Ale je to tam. Tady je další doklad toho, jak mě myšlení křesťanské oblivnilo. Socialismus je nemyslitelný bez myšlenky pokroku. Je potřeba zlepšovat věci. Nechat bejt, nezlepšovat. Ale ta myšlenka je, že Bůh stále dělá nové věci. Je to opřeno o Izaiaše, že tam taky dělá vždy nové. A kdybyste řekli, že Bůh se v podstatě mění v čase, protože může všet, tak se i mění. To je špatně řečeno. Kdyby se měnil v čase, tak to znamená, že On je součástí toho času. Tam je potřeba udělat takovou metodu. Zacházíme daleko, že je to tak, jak to patří. Samozřejmě je třeba držet myšlenku, pokud by to takhle se vzalo. Teologové by měli držet myšlenku stvořenosti času. To je ten náš čas. Ale to neznamená, že čas je obecnej pro všechny i pro Boha. Prostě Bůh má za svůj čas. Takže po této stránce, jak řeknete, že se mění v čase, jo, ale ve svým čase. A co je jeho čas? To je ta otázka. To je budoucnost. Po mém soudu Bůh nemá co dělat. Já odmítám o Bohu mluvit, to je filozoficky. Místo toho mluvím opravdě. Ale to je termín. Ale jde o to, že nic, co je v tomto světě, nemůže stotožnit, nebo nemůže stotožnit, tzn. není žádných posvátných míst a posvátných časů. Ani osob. Ani ježíšek. No jistě, že ne. Posvátnost vždycky o ní ruší. To věděla první církev ještě tím, že to neříkal Ježíš. Když Ježíš zemřel, tak ve chvíli, když zemřel, tak byla roztržena opona chrámová od zhora až dolů. Co to znamená? Že byl zrušen rozdíl mezi svatými svatých, ostatkem z chrámu a celým světem. Ale to říkala Ježíš už předtím. Zbořte v chrám tento, za to je taky odcouzen, že celý svět je svatý. Buď není svět vůbec nic ve světě svatýho, anebo je celý svatý. Ale ne tak, že kousky jsou svatý. Prostě ta myšlenka té posvátnosti je v poměrném soudu zoušena. To, co zkřesteno nevzali na vědomí a furt to pěstujou dál. Já jsem řekl, že mění se v čase, spíš jsem si myslel tím, že se může v čase různě projevit. To znamená, že ti židé toho Ježíša nepoznali nebo nepřijali, protože tým přišlo, že jeho projev je příliš odlišnej od toho, jak byl Ježíš. Především nelze říct, že židé nepřijali Ježíše, poněkud všechny jeho účenníci byli židi. Takže to je například nelze. A on byl žid. Takže to je třetko židovská zážitost. A někteří ho nepřijali, ale který? To byly rabíny, farizeové zákonníci a ještě ta nejvýšší chláska. Čili nesmí se to generalizovat, to je první věc. A druhá věc, ta nejhoroznější byla, že židé neměli tak tolik dějinát námětky proti Ježíšovi, ale proti křesťanům, který si toho Ježíše přivlastnili. A ještě navíc ho vytvořili z toho ten svůj obrázek nějaký a ten pak vnucovali. Čili opatrnost při té formulaci, že židé a tak dále. Čímu jsem se chtěl? Protože dlouho byly křesťané ze židů, to ještě ve skutciku tam je, byly křesťané z Pohanů, křesťané ze židů. A bohužel ty křesťané ze židů ty vymysleli, protože na ně stříjeli jak křesťané z Pohanů, tak židé. Takže ty nepřežili. Ale to byly asi ty správný učenící Ježíšeho. K čemu se chci dostat? Nemůže se stát něco podobného v novu? Samozřejmě. Jsi si třeba jistý, že kdyby se Bůh nějakým způsobem podobně projevil ve světě, že byste to působení rozeznal, poznal? Podle jakých indicí? No tak to je otázka. Indicie žádné nemohou rozhodovat tomu, co je správný, bo ne, to je jenom taková pomocka. Každá indicie je pomocka. A to znamená, je potřeba hodně vědět a mít zkušenost z historie a pak to zkoušet a ještě furt se může člověk zmýlit. Ale jak říkám, já neraz mluvím o Bohu, já mluvím o Pravdě prostě a dobře. Když někdo přijde s novou pravdou, no tak je potřeba to přeskoumat. Nemá cenu to polikat bez kousání. A je otázka, kolik křesťanů by dneska poznalo, kdyby Ježíš přišel, že to je nějaký velký muž. Neříkám pensiář, ale že to je nějaký velký muž. Přece lidi nemají rádi nic novýho. Naprostá většina lidí to nemají. Takže já jsem si myslel, že to bude s ním dopadnout. A to je pravděpodobně zajímavé, i na tom evangelickém tradici. Já jsem si tady vypsal citát Tomáše Halíka, který právě hovořil o tom vašem stavu k komunismu. Já to nebudu číst celý, ale on tam říká na konci, že hromádkovská zátěž českého protestantismu je stejnějším a těžším jedinstvím, než jsme si byli schopni představit. A to souvisí samozřejmě s tím vztahem vůbec k modernismu, k modernému cytlu, k ateismu. Vy jste kdyžsi naznačil, mohl by být vlastně ateismus nebo nějaká sekularizovaná forma tímto socialismu, tím novým projemem pravdy, jak bychom říkali. No, ještě svým způsobem, že hromádkovská tradice je protináboženská a tedy svým způsobem ateistická. Když nerozumíme ateismus jenom ve smyslu popírání Boha, aniž bychom se domluvili, co to Bůh je. Protože to je popírání všech Bohů, který vůbec kdy existovali. Který byli viditelní. Ta zalitost hebrejská je právě v tom, že oni neuznávali žádného Boha. A toho svýho Boha mají měli neviditelné. A byli podezíráni satcheismu židé a křesťané, a byli pronacelení, protože nebylo možno jít do Jeruzalema a říkat sochu hospodina a přenést do Říma do pancheonu a pak by bylo všechno v pořádku. Takže Řím byl velmi liberální v této věci a nesnášel lidí, kteří neměli žádného Boha. Já jsem citoval v jedné své práci, která je otištěná v té knížce, když jsem napsal za hromádková života, že jsem napsal o ateizmu. A citoval jsem tam jakéhosi starého teologa, Ruterského, Reimara, který říká, že kdyby nebylo Ježíše, tak bych byl ateistem. A to je pro mě trošku koneční věc. Já to nechci toho Halíka neblendávat, ale když jsme se tady, k tomu jak jsme se bavili, jak jste vystoupil v tenkraftové chartě, tak Halík tam tedy napsal, že se nemůžeme ubránit rozpakům. On se nemůže to ubránit rozpakům, mě to nevadí. Jak to definovat? Jak vyvnímáte modernost? Je to něco, co... Zase dvě věci. Otázka sekularizace a modernity. Sekularizace vznikla jako důsledek a následek, který se vznikal jako důsledek a následek křesťanství. Křesťancí ve skutečnosti, ačkoliv vypadá jako náboženství, tak vlastně přispělo k tomu, že ta náboženskost byla z toho nového, ze nové společnosti, byla stále vytlačována. Dneska ta náboženskost je zatlačena do polohy estetické, ale fakticky je nefunkční. Je to soukromá záležitost. A křesťancí nikde není soukromá záležitost. Takže ta náboženskost, božnost a tak dále je něco, co je soukromou záležitostí. Ježíš také říkal, kdo by se modlil, tak jdi do poklíče svýho a neotravuj na ulici. To je jedna věc. Druhá věc je ovšem, že modernita zároveň byla spojena a dost nelogický, i když pochopitelně byla spojena s popíraní křesťanství, zejména toho viditelného křesťanství. Sama renaissance začíná odporem, že nová doba ve filozofii začíná odporem proti Aristotelovi a tak dále, ale ne proti filozofii Aristotelovi. Například Platon nebyl předmětem kritiky, naopak se na ní navazil, protože Cíchev si ho vypořil podle svýho obrazu a vnucovala ho, že je proti Aristotelismu. To bylo vlastně proti křesťancí a proti Cíchevi. Tahle okolnost je zbrojem mnohých nedorozumění, které vedou k tomu, že nejhlubší myslitelé křesťančtí vypadají jako proti křesťančtí hercovníci. A tohle platí o Oníčovi, to před ním už platí o Kierkebornovi, který začíná ten okamžik, já myslím, že to měli ty ludce, tím vlastně končil svůj život a nedopsal, pak vydával na svůj náklad z posledních peněz, soukromej časopis, který mu říkal okamžik, a ten začínal tím, že dobrý člověče, ať ses dopustil ve svém životě jakkoliv veliké viny, jakéhokoliv říku, o jeden velký řík máš, můžeš se neúčastnit to, když si zboha dělaj blázny. A pak vyložil, že ty myslíš, že chodíš do kostela. A v podstatě ta protestantská filozofia nejenom, například Přivara, Jezuita polskejho původu, žijící v Německu, Alberdiajev a já nevím, pravoslavně, všichni z toho čerpali. To nové křesťanské myšlení 20. století je nemyslitelný bez kěrtogora. A ten tohle to řekne. To vede potom například toho Barta, který jako farář byl členem sociální demokracie a který byl ostře náboženský socialista, tak vede k tomu, že třeba ještě v těch prvních svatstvích je ostře proti religií Jezuitě a říká, že křesťancí nemá s náboženskými nic společného. Pak je takový volnější, protože to už je za Kristus. Až byl čím dál slavnější, tak nemohl moc provokovat. Provokovat může jenom někdo kde na okraji. Ale tohle to k tomu patří. A Nietzsche taky. To je ten syn z pastorský rodiny, který mu se dělal špatně z toho pseudo-křesťanské. On nikdy neřekl ostře slova proti Ježíšově a prostě harcuje proti křesťanům, ale protože je nepovažuje za žádný křesťan. Jenomže on říkal, že právě ty křesťani to jsou ty volové, kteří nic nepochopili. A tento Nietzsche proglásil, že moderna je nihilismus. V tomto smyslu, na rozdíl od Bělohradské, já se hlasím taky k postmoderně, ale já rozumím postmodernu jinak. Postmoderna je nihilismus a já s tím souhlasím. Tak postmoderna může buď znamenat, že to je nihilismus, který kdyžsi provokovat, dneska už nevýláká psa svůj kamen, čili prostě je to každému jedno. A to je něco takového jako je Bělohradský. A nebo post-nihilismus, to znamená, že už nejsme nihilisti, že to je překonání. Já v tomto smyslu jsem postmoderný. Mně to připadá, že to je strašně slabý. Vůbec osvícenství. Ono to mělo velký význam, že ty myšlenky, které byly záležitostí nějaké elity, byly prosazeny do celé Evropy. Do celé společnosti, do všech vrstev společnosti. Že osvícenství sehrálo tuto pozitivní roli. V podstatě to je tak pohrchně v nic. Na to není možno navazovat. Takže v tomto smyslu, tak do dneska ještě se může cejtit jako moderní. Teď je to už odpuzující slovo. Teď už to lidé ani neříkají. Hledáte, že jsou zcela nevzdělaný a nečtou. Pak by museli načuchrout tomu, že to slovo je divný. Navíc nic neříká. Moda. Ono všem i novověk, středověk. Modernita, postmodernita. Vlastně neříká se nic, co je podstata. Říká se, po čem to je, nebo kde to je. Uprostřed, středověk. A co o termín industriální společnost? Jaký významný stroj? Stroje měly tu velkou úlohu, že učenili významný a i nevýznamný věci dostupnýma sám. A není to jenom industrializace. Dneska je to miniaturizace. Kdyby počítače zůstali tak velký, že tam muselo být celou budovu nebo alespoň jednu místnost, tak to nikdo nemůže mít doma. Ale když je to mrňavé, že to odnese v kochříku nebo v tašce, tak to je velmi pozitivní záležitost. Samozřejmě, ale nejsou jen dobré věci, než ty blbiny, které takhle jsou miniaturizované. Každý může hrát sám se sebou kostky nebo karty a takové věci a prostě zabývat se něčím, aby se nenudil. Tak to je otázka, jestli to je pozitivní nebo negativní. Všechno je pozitivní i negativní. Musíme to posoudit. To jsem jenom odbočil trošku od toho, co se stále znamená kristianismu. Chtěl jsem to opravdu dát ještě víc, ale asi jedna věc mě zajímá nejvíc a to je to křesťanské podobně židovství. Je na rozdělbo těch řeků, ale i třeba východních filozofií, takovým systémem krize, vytržení, přechodu přes poušť. Není to takové něco strašně výmluvného, protože novověk je jedna celá série krizí. Není to takový vklad křesťanství, takové tam vědomí? Já nevím, jestli je to vklad, protože to by znamenalo, že se to křesťanství vymyslelo, nebo židé, že se to vymyslí. Ten přechod přes poušť je symbol. Samozřejmě založenej na nějaké, možná na pápár, kde sítek Izraelitů taky byli někde v Egipti a taky možná někde takhle cestovali. To je nedůležité, jestli se to stalo nebo ne. Co byste chtěli? Musím vás rychle, já tady mám teď něco. Jakže se jmenujete? Aha, tenkrát jsme o tom mluvili. Nepamatuju, ale asi někdy přijdete. Chcete dělat zkoušku? Kdy? 20. ve čtvrtek? Tak já zase nebudu. Počkejte, vy děláte, já to teď nevím. Podívejte se, já teď opravdu nemůžu to přerušit, takže domluvíme se při nějaké příležitosti. Buď zavolejte ještě znova, nebo já teď momentálně nemůžu. Tak kolik máme ještě času, abych... Skoro nic, tak 4 hodinky maximálně. Dobře, takže koukejte, jsme to přechodili přes použití, když to říkáte, tohle je symbol... Jo, takže prostě nevymysleli jsi to, vymysleli jsi, že to může někde být, nevymysleli jsi to, vymysleli jsi, že to může něco znamenat, jaké jsi porozumění tomu té cestě přes použ, možná, že to trošku upravili, a tedy v tomto smyslu je to určeno k tomu, aby bylo porozuměno skutečnosti. Není to vnesení nějaké ideje, je to porozumění skutečnosti. Čili nevymysleli jsi to, není to nějaké dědictví po nich, mím proč jaké jsi porozumění určitě, situaci, která nemusí vždycky být, ale když je, tak je to dobré vodítko. No a já nevím, jestli teda v jakém smyslu se nová doba nebo přímo moderna se může považovat za přechod přes použ. Já asi nejsem jistý, jestli je to jistoklapné. A pravda je, že te 40 let té komunistické diktatury, jak se tomu říká, že by se tak dalo říct, ani to si nemyslím, že je případný. Je to velká devastace, ale jiného typu než, že by se někam šlo. Mně to nepřípadá, že se někam šlo celou tu dobu. Spíš ještě ta moderna, ta se pokouší někak. Tohle to byl návrat. Skutečně to byla dekadence jenom. Takže já teď nevím, jestli toto dá nějak aplikovat na naši situaci. Tak ta moderna, nejsi to se tomu nějak radši... Asi někam ta moderna, jestli to vidíte nějaký... Já to nevidím jako cestu přes použití. Já to vidím jako takové sloužení bohům cizím. Spíš. Zůstávání v tom otrctví egyptském. Mně to případá spíš. Takže spíš úpadek, ta nohoběk? Nemusí nutně být úpadek. A zejména v něčem. Ano, v něčem. Vždycky se to vykládá jako jaksi prosazení svobody. Mně připadá, že právě k tomu nedošlo. Že to je předsudek. Že to osvobození vlastně nenastalo. Že to je spíš nadále sloužení bohům cizím. Když by se to dalo takhle v něčemu připodobnit. Spíš bych měl za to, že třeba ten náboženský socialismus je draga toufě a ukazuje...