Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Ve chvíli, kdy se z toho násilí dělá jenom co člověka nějak zušlechtuje tím sebepřekonáváním, tak je to věc krajně problematická. Ve chvíli, kdy se neustále ten pohled zaměřuje věcně, že do té špatí promáhá. Morálka Arnzich, podle pana Zichra, jak říkají tam, jak vždycky nakonec člověk zkoumá tu věc, o níž chce vyslovovat, na níž se chce podívat hodně morálně? Já myslím, že bychom tuhle tu otázku, která je osice velice podstatná, a že bychom ji ale neměli s touhletou teďka směšovat, to bych chtěl večer pro sebe. Tady je ta otázka, jestli je morálka materiální nebo formální. To se zavedí. To je jen od otázku násilí ve chvíli, kdy se z ní dělá prostřed lidského sebepřekonávání. Tam se mi to zdá stále problematické ještě. To je odpověď na to. Já bych řekl, že násilí jako tvůrčí násilí, to je ta problematická věc. Násilí je určitě, řekněme, negativní akt. Vždycky je to destrukce. Ono tohle všechno má asi koření ve všelijakých filozofických motívech. V heglově dialektice je taky tenhle motív. Negace je sama o sobě tvořená. To tvoříme vůbec, ten vlastní impuls všeho pohybu a všeho dění. A jak si tohleto spolehnutí na tu tvořivou stránku... Víte, já bych formuloval asi takhle, že jednak je to taková patetická filozofie. Ta chvála toho násilí jako tvořivost. Vychází se z toho zažitku, z toho společného nasazení života, to samozřejmě v těch lidech vyvolává, těch, kteří to prožili. Tak něco takového. Ty prožili velké nadšení. Takový elán, zejména když to bylo spojeno s vítězství. Ale podívejte se, běží přece ve všem lidském životě o různění. O různění toho, co člověk vidí, toho, co člověk myslí a toho, co člověk dělá. A to v tomhle obsaženom není. Elán je sice něco silného, ale síla není žádný důvod. My víme, že tyhle prožitky, sami o sobě, mohou být i pozitivní i negativní, nebo mohou být k pozitivním i negativním výsledkům. Nikdo z účastníků, jak si v Německu, rok 14, to je začátek války, kdo četl Hermana Hesse, jak to popisoval, nebo spoustu jiných, ten zášitek, jak oni tomu říkají, ten aufpruch, teď je konec s celým tím předcházejícím, dobrým bůhlazním, v každodenním živote a začne konečně něco pravého, něco takového, kde se člověk musí osvědčit tváří v tvář tomu, které je poslední zkoušce, tedyž smrti. A tak dále. Misinterpretace násilí jako čehosi tvořivého je pravděpodobně taky založena ve věci trochu, nejenom v nějaké tradici myšlenkové. Spočívá si v tom, že to násilí samo o sobě má dynamis, že to není tedy jenom takový zřejmý rozklad, zřejmá negace, že to roste, že to má tendenci vztahovat skutečnost k sobě, podřizovat si tu skutečnost, šířit se stále dál a posilovat se, zakořeněvat v té skutečnosti. Tento moment v násilí nepochybně je. A ta misinterpretace spočívá v tom, že je to hodnoceno kladně. Podívejte se, je dobře, že to připomínáte. Přece Platon to říká v sedmém listě, že to násilí jakmile se jednou stane tou základní metodou politického života, tak půjde jenom násilí a to nové násilí je věčný kruh, z kterého není možnost se dostat. Není možnost se dostat. Proto myslí docela jinak proti tom, že násilí není ve skutečnosti tvůrčí nýbrž, tvoří jenom sebe, jenom tohleto negativní. Není z toho se dostat. Zajímavé je, když čtete fanona v těch partích, které se týkají, když ty koloniální pány vyženeme a když se zmocníme jejich farem a všeho toho, co tam máme, tak co pak budeme dělat? Teď si musí přemýšlet. A tam najednou jsou docela jiné principy než vý násilí. Tam najednou hovorí o tom, že Evropa přece se celá vybudovala z toho, co se v koloniách nakradlo a tak je nám teda dlužná. A tak teda musí se tady nějak... co se musí? No nějaký mravní princip se začíná, protože je ta vlova, a tady je násilí. Ta Evropa musí pocítit, že je dlužná a tak dále. Že by se to na Evropě vydutilo násilím, to si takovou iluzi nedělám. Ale rozumíte, už pak nejde. Těmto politickým konceptům většinou chybí určitější představa tomu, násilí učinit konec. On se vylíčí ten rajský stav někdy potom, ale ten přechod zůstává zcela v mlhách. A pak se vždycky znovu ukazuje, že ten přechod není možný. Protože ono je to tak. Oni jsou si toho vědomí, že... například Fano, je si vědom toho, že když se potom udělá národ a stát, takže potom budou teprve ty hrozné problémy ekonomické a sociální a vzdělanostní a tak dále. A tomu říká zase boj. Víte? A snaží se do toho interpretovat nějaký prvek, když ne toho násilí, tak aspoň té tvořivosti, který to tomu dělá. Ale to je přece už všechno docela zřitelný myšlenkový podfut. Takže ta filozofie toho násilí je patetická filozofie, která na první pohled, která se tímhletím prozrazuje jakožto ideologie. To je ideologie těch, kteří jsou v té akci a kteří se chtějí pomocí takovýchto koncepcí jak si udělat všechno, čeho jsem tu pouštění oprávněný. A jednak si chtějí dodat takového vědomí, že ta jejich věc má převahu, že vítěz zná, že za ní stojí životní síla. Pozice Evropy vzhledem k ostatnímu světu. Vědíte se, tady je to, že Evropa ten ostatní svět znásilnila, že ho přemohla, to všechno má takové dalekosáhlé předpoklady. Díky tomu Evropa skutečně nad tím ostatním světem stanula na obrovské výši, která byla morální, ale do jisté míry taky v jistých věcech. A teď k tomu potom patřila ta věc, která jedině tady vznikla, to znamená racionální organizace života, věda, technika. To bylo všechno, co dálo evropskému člověku ty zbraně do ruky a tu možnost na ty ostatní vůbec se dívat, jenom tak, kde je normální. Vůbec s nimi nemluví a jenom je jednaté jako s objekty. A víte, když dnes člověk čte takového fanona, když si uvědomí, že většina obyvatelstva dnešního světa nenávidí tu Evropu, hluboce jí nenávidí. Tak si musí přece klást otázku, co je na tomhletom, co z tohohle kouká, jaká budoucnost se z tohohle na nás dívá a jaký je, to nemyslím jenom pozitivisticky, nejbrž přejuším morálně, tady je přece potřebí nějaké reflexe o těchto věcech. A vyřešit se ten problém dá jedině tím, když se mu půjde úplně na kloup. Když se najde to, co je na dně všech těchto postojů a těchto akcí oprávněného a co ne. Uslyšela já myslím, že už tuto chvíli nenávidí světa při Evropě není tak nejhorší, že možná se vytvořávají obrázky kurdů při Americe. To je výpotek Evropy. No ano, ale jako... A tohle pak jeden ze dvou. Když to máš tak, Evropa stará, ta už je bezmocná, ale pokračování v tom, co dělala Evropa dřív, je hlavně dnes ve Spojených státech. V Sovětském svazu taky, ale s určitou molifikací. Ještě je to zajímavé, jak se to jaksi zahorovali, to skloudáš s tím, že se ta Evropa rozdělala ku východní a západní, a ta východní se počítá spíš už k tý Azii taky, takže vlastně jako nechce ta Evropa s tý návistí, s tý vizuali, vydává to vždycká Amerika. Aťkoliv tady je ten začátek. To není tím, to není tím. To není tím, to je... Jednak pro Amerikova je jedna k tím, už na ty dva nejvíc. Ne, to je tím, podívej se, ta... Ameriko nenávidějí Američani. Vždyť nenávidějí Američaně a ne jenom ty mišenci. No, tak Evropa je to jako... Po Evropání taky je kritiční, že jo. No, tak se mi zvládne, že to učit Američe živé je vlastně intenzivnější na celém světě, že je vlastně víc návistní, kdo učí Americe, kdo to zvládne. No, vždycky zvládně je víc návistní, kdo učí Europu, kdo tu sílu skutečně má, než učí Američe. Ano, a kdo ten, kdo ten... Kdo už by vypadali, že... Ale kdo skutečně taky tu politiku provádí? Vždyť přece v jistém smyslu oba tyhle vyjatání přivedly velký evropský myšlenkový linie, jak si udělali z nich podvod mocenský, že? A nevyčaní tu linii křesťansko-racionální, že? Křesťansko-právní na těchto... Osvícenskou. Osvícenskou. Absolutistickou? No, absolutistickou. No, Osvícenskou. No, přece ten, jak si... I to s tím náboženským a to všechno, že? Ano, to jsou všechno osvícenské motivy. A ten liberalizmus a ta lidská práva a to všechno. A v dnešní masové společnosti jsou tyto osvícenské motivy, když se srovnávají s její skutečností, přirozeně v takové zvláštní situaci, že vypadají jako karikatů. Ta skutečnost je jejich karikatů. No jiméno, když se podíváme na to, jak se potom ten obrovitej stát, tak úžasně bohatej, jak se staví k ostatní planetě a co je s to z ní udělat. Všem, ty studenti a vlastně ti, kteří revolutují v rámci Ameriky a v rámci Evropy, tak ty nerevolutují proti tomu, že by Evropa byla agresivní vůči neevropských států. Taky. Ale hlavně proti tomu, proti tomu, proti té anonimitě, proti té utopenosti, proti té bezmoci. Do toho patří třeba bezmoc i v rámci této otázky. To je jisté, ale ten Vietnam tam měl obrovský význam. Já myslím, že to je kombinace těch všech motivů. Přírozeně taky ta mládež protestuje proti tomu, do čeho jí přivedli odcové. Taky je to. Víceměrnost liberálně-ekonomická u Američanů a tadyhle víceměrnost revolučně nasilná, revolučno-militaristická na první místě. Samozřejmě, že tam je to doprovázeno také ekonomickou silou a ekonomické naprostředky. To je tam sekundární, a tady jsou sekundární i ty ekonomické plaky. Zůstat vědom toho, že teda se probíhneme, nemá tohle být ta vnitřní morální korekce, která mu má zůstat a kterou má si v sobě kultivovat a já nevím, co kterou si má prostě zpřítomňovat a tak při každém dalším kroku eventuálně úspěšným? Asi ano. No bych řekl, že skutečně k tomu by mělo patřit. Ale že by ho to mělo zabrzdit v tom, aby vůbec to, která to v tom obsažení není. Já mám takovou zajímavou zkušenost s tím, jak jsme tady dnes o tom povořili, o tomhle tématu, tak čijou náhodou jsem přečetl v poslední době knížku teda už starší, kde z neobyčejnou jasností jsou a zjišťuju to prostě čím dál tím víc, jak to poslouchám, tyhle ty problémy obsaženy. Je to knížka, která vyšla pod pseudonymem Ropšin a jmenuje se, točilo nebylo a byla napsána po revoluci 1205 Rusku tím známým revolucionářem Savinkovem. Je to takový román dokument. Je to psáno přímo teda znitra toho revolučního hnutí, co Savinkov účastně organizoval a podíval si na těch akcích, které jsou tam velmi, tak řekl literárně, neobyčejně dokonal předvedeny. A tam je zajímavý, že vkládá tedy dotus těm revolucionářům skoro všechno, co jsme tady dneska říkali. Tam to vědomí, že když sáhnu v situaci, která někomu plně oprávňuje ke zbraní a revolučnímu terroru, takže je to nakonec přeci jenom slavost, to tam nechá vyslovit poměrně prostého člověka, která koktá hrusářským způsobem, z něho pomaru leze. A tenhle člověk dospěje nakonec pouze k tomu, že jeho poslední slovo je vědomí odpuštění. Vědomí potřeby odpuštění. Dnes napřímo zážijte podpuštění. Všichni ty revolucionáři zahynli. Zbyl jenom jeden a teď autoritěně potřeboval nějakou tížku zakončit. A zakončil jí velmi málo přesvědčivě. Když je ta organizace úplně razdrcena, všichni se museli rozejít, tak nakonec zbývá jeden a tím taky taky nakončí, kdy spatří někdo nějakou skupinu pracujících lidí a do toho tak nějak jako vloží celou svou naději do posledního odstavce knížky a působí tak jako velice, nejenom rozčarování, ale takové naléhalosti na poslední chvíli těch revolucionářů. To tam je. Zasvědečně podám hodnou takovou sugestii, přesvědčivosti. A tak se mi nějak zdá, že tam nějak se vzpěví konci té traumatiky. Ta morální úvaha, kterou tam ty revolucionáři provádějí, zejména těch židi, kterých je tam velmi mnoho mezi ty revolucionáři, vychází ze situace pogromu na Alicí. A každou pochybnost, kterou tam vnáší takové potomné aristokratické radiny, které v počátku je hlavní postavou té knihy, tu lehkotu jeho pochybnosti odstraní poukazem na to, jaký obrovský terror, etablovaný terror, tedy etablovaný moci, je v některých těch územných úskanách prakticky v celobrovsku největší. Ovšem i ti jsou nakonec přivedeni k tomu, že ta jich morální pozice končí nějak v tom vědomí, že i to, co oni udělali, není ještě to poslední pravdivé, že to je nějaká si slabost. A zdá se mi, že každá ta morální výbaha, která vypadá na tom morální stránce věci, že nakonec nemůže v tom svém procesu odúvodňování, který je znad právě její součástní úrobnice, od podstatu odúvodňování těch činů, nemůže dostat dál než k tomu vědomití viny o potřebě toho opuštění. Ale tam se mi zdá také, že ta morální pragmatika končí a dostáváme se v nějaký takový výhled do nějaké transmorální sféry, která tedy není v té morálce přímo sama založena. Protože ten poslední výhled té knižky o přeložení tí naděj do toho pracujícího společenství zase něčím, co buď nám do pragmatiku celou vrátí, ale není, myslím, schopno unést to, co předtím jsme špením a prožitím té knižky zakusili. Proč to vlastně říkám? Zdá se mně, že když tady se hovoří o tom, jaký je ta morální legitimace všech těch věcí, tak se mně zdá, že ten proces toho zdůvodnění prostě nelze dovést do konce. A že snad to posledně lidské na tom není tedy založeno v té sféře morální, ale nějaké jiné sféře, která teprve je schopna, pokud by měla nějakou moc, pokud by měla nějakou energii životní, kterou by měla schopnout nějak integrovat v tohle, co se nám, myslím ještě pořád, řecinou dostat jako rozbíhá pod rukama, když to chceme nějak jednotně myšlenkově objevit. Jsem to asi řekl velmi nejasně, ale... Musím to trošičku zrezumovat. Tak vy... počkejte, jestli toho dobře rozumím, co se říká, tak... Máte několik takových námitek. Jednak, zdali se vůbec násilí nějak morálně zdůvodnit dál, jo? To je jedna věc. Jste do toho přivedl tam ty... další motiv, který mě byl úplně nový, totiž motiv, že to násilí je ve skutečnosti slabost. Pak jste hovořil o tom, o té potřebě... odpuštění. No ale prosím vás, já tu ropšina znám, to je... podívejte se, všechny tyhle problémy jsou staré. Když byste... kdybychom se... podívali na ruský román 19. století, 19. století všechny tam nebyly, a že ruský revolucionáři, ruský teroriste, že byli docela jiného typu morální, než jsou ti dnešní teroriste, to se mi zná úplně jasné. Přestože jsou schody velké, víte, ale u těch ruských nihilistů, jak se říkalo, tam je právě ten zvláštní risk, který by se mohl uvádět jako námítka proti tomu, co já říkám já, že totiž oni skutečně všichni měli tenhle, ten živý pocit toho, který je zároveň linná. Že to je sice nutné, a to ne je nutné z nějakých pohnedek morálních, ale že je to zároveň linný, skutečně to měli. A to je v těchto spisech, jako je ten Ropšin, i když ten Ropšin je, myslím, z té literatury revoluční, poměrně už taková a úpadková literatura, tak je to přece jenom silná věc. Tenhle ten stoli je tam silný motiv. No ale teď, podívejte se, naše otázka přece byla ta, ne, my jsme nevycházeli z toho, zdali, zdali, naš problém nebyl, jakými metodami se má brát společenský vývoj a jeho zvládnutí. Naš problém byl, zdali existuje určitý moment oprávněnosti v násilí, zdali je násilí za všech okolností zavržení hodné a zdali násilí nemá také svoje, abychom tak řekli, morální místo. Vyanalýzovat, jo? Nic víc. Že něco takového neexistuje, no to kdybyste chtěl popírat, tak potom by bylo potřebí, jak si zjistil například Billy Budd a říct, no tak ten Billy Budd to byl, to je nelidský, co provedl. Ale ono není, ono je to lidské, ono je to, to je, to je, my nemůžeme toho Billy Budda zavrhnout. A zrovna tak nemůžeme zavrhnout ty mnohé rozhořčené a revolucionáře, ne? To se liší od té otázky, zda-li násilí je ta metoda, zda-li k příkladu revoluce, revolucionování je ta metoda, která nás povede k cíli a tak dále. Tady je jenom tahle ta otázka. Jak jste tam zdůleznil tu slabost? No to je moment nový a teď je otázka, jak, o jakém slabosti se tady mluví? Je to slabost, tak si fyzická nebo morální? Jednají ti lidé, nebo jsou to slaboši, protože jak se jich nicně? Jsou jejich motivy takové jako u slabochů? Jaké jsou motivy slabochů morálních? To jsou většině nějaké nepravdy, nějaké uhýbání, nějaká nejasnost. Tak bych na to viděl, jaký je to druh slabostí. A pak co se týče potřeby odkuštění, to je potom další problém. Protože v téhle sféře, která je jistě už sama sebou nadmíru složitá, jemná, tam bych narad si zaváděl tyhle takové pojmy, které do kterých je velmi těžko vidět. Které mají strukturu velmi subtilní a bohatou. Jistě, že odkuštění jsou vy si nějak svinou. Odkuštění je záležitost buď mezi lidmi, nebo mezi člověkami a jinými osobami. A tak tady já si myslím, to není, že vy nemyslíte jenom na vztahy mezi lidmi, a tak tohle bych dozvěděl. Já se jenom zajímám, jak začne mít do těchto slovovislostí třeba kamysovat cizinice, co teda je to živoucí typ nebo jenom taková skutečná literární a filozofická konstrukce. Zatím vůbec necítím svůj kvůli za to, co udělal. Je to zcela nějak ty platnice, jak tedy reagoval na to a jako tam, no řekněme teda, že byli domnaný společnosti a celým svým postavením v tom válku. Myslím ti, je to jaksi živoucí typ nebo jako vůbec to souvislí s tím, co jsme tu říkali. V kategorii odpuštění a vymítání věcí jako takovou postavená nebo alespoň tím cizincem je naprosto odmítný tak zásadního vzdoru. Tam to je takový akt, tam skutečně běží o násilí, to je akt takového na první pohled iracionálního násilí s takového protestu metafizického, tak říká, no proti všemu. Proti situaci člověka na světě, která se mu kongreguje v určité chvíli, v určitého člověka. Ale to je, myslím, takový, ta filozofie násilí, jak jsme na něj dneska mluvili, není, víte, možná, že tady by byl určitý takový motiv nový, o tom jsem se o něčem takovémhle nezmínil, že také z téhle té stránky, z takovéhle existenciálně metafizické, by bylo možné provádět něco takového, které by bylo v díni násilí. To by mohlo zatím kamisovým cizincem stát. Ale kamisové důsadky, pokud by nevyvodilo, někde se na něj nestažilo něco takového provádět. Ale bylo by to možné. Sartre, ten něco takového nedělá. Ne Camus, ne Brze, ten jeho antagonista Sartre, ten se snaží ze své existenciální filozofie vyvodit takovéhle elementy filozofie násilí ve prospěch těch, kdo rozbijí dnešní svět. Tak jak si potud ta... Ale Sartre, pokud si vzpomínáš na ty přemářce v Praze, vedouc tomu klade určitý mezel. Já bych chtěla teď, aby Jirka dovolil, co chtěle. Já jsem jenom, když se vrátil tam k té situaci, tak jenom k tomu ramánu. Tohle je fikce, skutečně minimum. A tak tam opravdu běží o to morální ospravedlňování toho násilí, jako toho bezprostředního aktu odporu proti ponižující situaci, která se dotýká lidství. A to je skutečně ten první impuls, který ty lidi přivádí do toho raulečního hnutí. A ta slabost, ta je tam ukázána asi v tom, že když ten první impuls je přivede do toho raulečního organizace, tak aby tato organizace mohla fungovat, realizovat nějaké politické cíle, tak začne postupně dělat všechno to, co dělá ta etablová námoc. A to je tam ukázáno na několika rovinách. A týká se plnokonec všech těch intelektuálních úců toho hnutí i těch posledních členů těch terroristických skupin. Ku příkladu. Vznikne problém, zdá se, že mezi nimi je zrádce spolupracovník policie. Tak tí, kdo tam ještě mají v sobě jen ten první bezprostředný impuls, tě ho chtějí ostřelit okamžitě. Ale proti tomu se tam vyskytnou tyto hlasy z vedení, že je potřeba ho svedovat. A tak jsou nasazeni ti členové ve skupiny k tomu, aby ho toho podezřalého dlouhého člena napoužívají tomu všech tedy policejních metod, které nenávidí u té vztákní moci. A měsíce se tomu třeba musí věnovat. A tím, kdo věnoví té slabosti, není jenom v tom tedy, že sádnou třeba po zbraně, ale v tom právě, že přijmou všechny tyto postředky. Teď je tam docela dobře ukázáno, jak mohla tahleta struktura po vítězství revoluce přejít v novou etablu násilí. Je tam ukázáno, jak ti lidé jsou na příhadí na tu svou organizaci, jak ti, kteří jí vedou, jak jí považují svůj podnik. A to dokonce teda v situaci, která samozřejmě dává mnoho takových emocionálních důvodů, poněkud jsou bezmíně ohroženi a nasazujou všechno, všechny takové psychologické předpoklady toho, aby pokračovali v tom přesvědčení, že vše je prostředkem k dalšímu zdokonalování toho, co založili v těchto těžkých dobách. Je to nakonec zase nějaká cesta vzvětsnění, manipulace. Tak v tom, myslím, že je ten moment té slabosti, který totiž okamžitě se ukáže, jakmile přerast ten první morální impuls do nějaké artikulované akce. Tak ale v tom prvním není. V tom prvním jistě není. V tom prvním bezprostředním aktu, který je ovšem tedy jenom východniském, po něm už smysluplně musí nastoupit celá další sekvinice dalších aktivit, tak v tom prvním jistě není. No ale to se týče potom té... To se netýče násilí jako takového, jakožto reakce. No až to se týče potom revoluce jakožto prostředku k společenského bojetu. A to je jediný problém, o tom jsem v začátku mluvil, že to je jediná odházdka. To máte pravdu a to o tom jsme už hovořili, že tenhle ten... tenhle zvláštní kluk napřed... napřed revolucní teror, pak ochranka, pak ochranka se otiskne zase v tom revolucním teroru, že jadu, a je z toho nová ochranka. Tohle to, že je ta schéma, v kterým se to násilí rozšířilo do našeho života a kterým se zgangsterizoval stát něco od východu. To o tom jsme hovořili, to je pravda. Já to už myslím minulé, prostě to říká pan Jaroslav, všem, snad to jestli věc pokázal, ale ještě pokud jde teda o to morální zdůvodnění, tak právě se mně zdá, že to morální zdůvodnění je úplně neoddělitelně zpěto právě s tím pocitem viny, takže skoro bych řekl, že když vlastně dojde k morálnímu zdůvodnění toho prvního impulzu, když si ho uvědomím jako vinu, protože kdyby ten impuls měl zdůvodnění sám v sobě, nebylo by potřeba nějak si hledat nějaké zdůvodnění. Ten problém vůbec nenastál. Tak bych řekl, že v tom uvědomení té viny, v tom teprve má ten protestující svůj morální převahu proti tomu, na koho reaguje a který má, tak říkající to dobré svědomí. To je totiž právě možná jedinej ten posun v celý té věci, protože jak jsme tady říkali, že násilí plodí násilí, tak se dá říct, že zlo plodí zlo. A násilí je zlo a je zaměřený právě do světa, který je zla její a reaguje na ty zlý momenty v tom světě. A potud nemůže patrně nasadit prostředky, které jsou zcela čisté, protože už je zatížen tím zlem toho násilí. Za tímhle tím násilím zase stojí moc, dejme tomu toho mínění, který je ve stráně nebo v té terroristické skupině zase něčím sociálním. Ale přitom morální hodnota je tam v tom, že teda chce toto zlo překonat a vina je v tom, že používá zlýho prostředku. Tohle všechno, jak si bych souhlasil, a myslím, že tohle můžeme rozvíjet, ale nám běželo čisté jednoho vypracování toho, jak si jenom odpověď na tu otázku, za jakých okolností existuje nějaký moment pravně oprávněných násilí. A že takovéhohle něco existuje, to myslím, že snad se nám podařilo alespoň udělat trošku pravděpodobného. Nic dalšího nebylo naším. Ale je to hrozně důležité, protože je zase taková určitá tendence, v nás všech, myslím, že je taková tendence, tak jak Němci říkají, každý to násilí zavrhovat. To je příliš původné řešení. Zvlášť pro toho, kdo třeba nejslyšel, je v tomto smyslu věcí, které je velice důležité právě v této situaci. Na druhé straně, myslím si, že to, co říkáme, a co vlastně reaguje na to, co jsem tady připomínal na začátku, a omezovalo to, že totiž násilí samousobě nejako instrument. Takže teď je otázka věcnosti. Některé instrumenty k něčemu to zduhodnějí. A nakonec, každé zduhodnění je vždycky spíš nárokem než daností. A v tomto smyslu každé to morální zduhodnění je samozřejmě také spíš nárokem než daností. A končí také on víceméně poctivém pozvědění pravděpodobnosti. Ale nikdy ne jako uzavřená a jednou probudně daná dalý majetek a jistota. No a v tom smyslu je jakýsi horizont, který stále bývá, který se nevyponuje nárok, který...

====================
s1.flac
====================
Nesoustávně podeferuji o druhé části toho spisku, která se zabývá problémem násilí. Víte, že to je dnes neobyčejně aktuální problém, ještě aktuálnější než je v době, kdy Arendella to psala. Aspoň tu aktualitu dnes víc cítíme, ale to už tenkrát ve skutečnosti. Před několika lety bylo na světě tak, jak dnes vidíme, že to je. Totiž vidíme, že tento náš svět se čím dál tím víc stává objetí násilí v různých podobách. A přirazeně není možná ten problém násilí v dnešním světě nějak stručně shrnout. Je možno jenom se při zamýšlení na situaci toho dnešního světa určitě ty základní předpoklady snažit ujasnit. Protože co násilí je, kvůli tomu si zopakovali z minulé, a pak jaké myšlenkové směry a utvary to stupňování násilí v dnešním světě vlastně favorizují. Jak se snažit uvažovat o násilí filozoficky? Víte, že filozofie násilí existují a mají ohromný vliv. Mnohem větší nežli se, jak si zdám, na první pohled. Jsou strašně vlivné filozofie násilí, my to nemůžeme ani v jedné hodince si tak všechno přebést. A rentová to také nepodává systematicky svoje výklady o filozofii násilí, svoje poznámky k filozofii násilí a násilí v dnešní době. Já se toho jejího budu přidržovat, jenom se tam snad, jestli mi něco napadne, dodám také ze svého. Jistě, že u rentoveta jedna z hlavních věcí bude tak, že v násilí v dnešní době je favorizováno konfuzí mezi násilím a mocí. Tuto distinkci nejsou 100 a následkem toho nevidí jasně do vztahu těchto dvou základně důležitých politických pojímů. Pokusit, jestli byste mohl pro přítomné, když si nepřítáhne, jenom bez zvedlů věcí. Ten pojem moc podle rentové je v zásadě kolektivní denové. Moc je všude tam, kde jde nějaká společnost na svoje členy, vyvíjí tlak daný jejím koncenzém. Takový typický fenomén moci je tedy veřejné mínění. Veřejné mínění, tlak veřejného mínění a na každého je nadlivce. Moc může být nadmíru tyranská, může být něčím, co je nadlivce přímo zdrtí. Ale moc není totožná s násilím, násilím, které je vždycky instrumentální. Takový moc je fenomén v podstatě duchovní. Je to fenomén mínění a kolektivního mínění, které je silnější než mínění jednotlivce. Ale na druhé straně, právě protože je to záležitost mínění, dává také určitou možnost duchovního působení jednotlivce na kolektiv. Po určitých směru a proudu a jistých naladění a také morálních tendenci. Naproti tomu násilí je v podstatě instrumentální, to je fenomén působení fyzické síly na bezbranné jedince. Násilí předpokládá vždycky nějaký instrument, i když tím instrumentem je třeba jen mocná pěst. Většinou je tím instrumentem samozřejmě zbraň. Zatímco v tom fenoménu moci stojí kolektiv proti jednotlivci, tak zde v tom fenoménu násilí jednotlivec může však udržet neurčité množství lidí. Důležitá věc té minulé analýzy byla asi ta, že všechny moderní teorie států definují stát legitimním anebo vůbec nejak ve vztahu k násilí. Zatímco podle Arendtové pro stát jako takový ten fenomén násilí není podstatný. Ten pro stát je primárně a zakládající na způsob a důležitý ten fenomén moci a fenomén násilí je jenom něco podřazeného a instrumentálního ze vzoru k tomu centralnímu fenoménu. Tak tedy to jsou ty základní distinci. Tak tam byly ještě jiné rozdíly. První je rozdíl mezi mocí a sílou. Síla je něco fyzického, moc je něco duchovního. Je fenomén toho našeho lidského světa, kdežto síla je v podstatě fenomén fyzikální. Opět je tam takový autority, což je velice jemná věc, která s těmi jeho ostatními problémy nesobysí. K těm problémům filozofie násilí např. se zmiňuje o tom, jak je v dnešní době rozšířena představa zoologu a psychologu, který uvedl do oběhu Konrád Lorenc agresivitě jako původní půdu, který se v člověku akumuluje a když nemá patřičné odreagování, tak působí v zobně. Takže je potřebné najít pro tu agresivitu nějaké takové derivativní ventíly. Tak tohleto je, jak to říká, ale s jednoho výkladu v takovém týváři se vyváhá původnou zvlášť, skepticky, jako na takovou ideologickou legitimaci toho fenomenu, který je v naší společnosti neobyčejně rozšířen a který skočívá v toho, že takovým naprosto dříve neobvyklým způsobem se násilí ve všech kloubech společnosti projevuje. Ve ztrátě na takových místech a v takových souvislostech, kterých dříve nebylo běžné. Máme k příkladu něco takového jako studenskou revoltu, jako jsou ty terroristické akce, které společnost si nejenom musí dát líbit, nebo které jsou v širokých kruzích třeba levých intelektuálů tolerovány a podporovány. Tenhle fenomen není, že to dělají dneska levít intelektuálové, to je charakteristické pro tuto hodinu, že před 20 lety to dělali pravicové klouby a pravicové intelektuálové podporovaly fenové vrahy v Německu. Teď jiná taková nadmíru rozšířená motivy, které násilně si rozospravení a doporučují v naší době, jsou derivaty Sorelové a Paretové filozofie. To jsou oba dva myslitele, kteří patří minulosti. Sorelová činnost, Sorelový reflex o násilí, jsou zdoby předprvní světovou válkou. Paretové spisy vznikají také přibližně v této době. Prohodba tyto myslitele je rozhodující situace ne dnešní, dávno minulá situace před první světovou válkou, situace, která vyrostla v podstatě z krize burdazního světa kontinentálního z jména francouzského v 95. minulého století. Jak Sorel, tak Paretov byli svědky drefizové afféry. Drefizová afféra to je vřece charakteristické. Drefizová afféra to je něco, v čem se projevuje taková, v čem se projevuje krize společnosti nejednotné, kde tedy není jednomyslnost, ale kde jsou určité struktury společenské tak mocné, že konflikt, který je jimi vyvolán, zasahuje společnost celou k vede na obou stranách k taktikám přibližně stejného stylu a k morální degradaci obou těch účastníků. Ta drefizová afféra začala tím, že francouzský generální štáb z určitých politických důvodů, ten francouzský generální štáb, který byl centrem francouzského revanšistického nacionalismu, kryl určitou naprosto absurdní výzvěrařskou afféru, která postihla jednoho, v které se zúčastnil člověk jeho kruhů, a oni to prostě strkali na žida. Tím známým způsobem žit je vždycky v takovýchto společnostech mimo ten slabý člen a proti kterému se obrací společenská averze. Teď se ta celá společnost rozdělila. Na začátku to vypadalo tak, že afféra povede, že ta polarizace ve společnosti je zároveň polarizací morální, že na jedné straně bude, tak říkajíc, právo a na druhé bezpráví. Ale způsob, kterým ta afféra probíhala, přesvědčila mnohé její účastníky, že ani tí, kteří se zastávají drefice, nemají ve skrze čisté ruce a že systém buržasní společnosti se zmocnil obou táborů a že na obou stranách šachovnice se postupuje přibližně stejnou taktikou. A v této situaci potom ten Sorel, který byl na jedné straně pod vlívem marxismu a na druhé straně pod vlívem Bergsonové filozofie, razil takovou zvláštní amoralistickou filozofii dějin. Amoralistickou, je těžko, možná, že to říkám, že to slovo je nespravedlivé, ten jeho amoralismus se opracel především proti buržasní morálce, která se projevovala na obou stranách v té drefizové aféře, proti té morálce, která se odvolává na abstraktní hodnoty, práva, spravedlnosti a která ve skutečnosti není s toho realizovat žádnou, ani nechce ve skutečnosti realizovat žádnou z té hodnot, protože naopak mi záleží na tom, aby ty pravé, ty skutečné buržasní hodnoty, to znamená majetku, zajištěnosti, takového toho, prostě toho, čemu dneska se říká establishment, ty aby byly zajištěny. A proti tomhle on stavěl myšlenku, že zdravá společnost se nesmí bát násilí. Zdravá společnost, že naopak se nebojí použít síly. Úpadková společnost je ta, která se bojí boje a boje až do všech důsledku. Tyhle ty hodnoty, toho heroismu, odvahy, rizika, ctí, ty reprezentuje dnes už jenom dělnická třída. Dělnická třída má v sobě vůli k moci, má v sobě ještě tyhle všechny opravdové morální hodnoty. A ovšem všechno, co tyhle impulzy v ní podporuje, to je pozitivní hodnota. Dělnické hnutí a jeho revoluční elán nesmí být udržovány jenom, jak si to Marx představuje, těmi myšlenkami rezeracionálními, myšlenkami vědeckého socializmu, nejbrž musí být udržována takovými mýty revolučními. Největší mýtus to je mýtus generální stávky, že ono v ten den, jak si to vypukne a lidstvo se zase dostane do stavu, který může nastoupit tvůrčí cestu. Ty myšlenky hlavní jsou, že násilí je něco tvůrčí, stvořivosti člověka souvisný, že je založeno v samotných základech života, že odporovat tomuhle tendenci, bojí brzdit, nebojí kontrolovat to, že znamená ochubcovat, oslabovat to nejcennější, co je v člověku. To znamená takové to tichošlábství, to je neupřímnost, to je celý ten systém, který se ukázal v celé kráse, v korupci té aféry. Vidíte, co zatím je, je zatím potom také i starší nýčová filozofie, jistý element z nýčové filozofie je ta představa, že život je něco, co se ústavečně překonává, a překonává se tím, že roste a svůj okruh svého působení, že ústavečně rozšířuje, žít, že znamená právě působit, že znamená tenhle ústavečný růst na venek, rozšířování svého areálu, překračování sebe. Život žije ve skutečnosti ve své samotné podstatě vůle překonávat se a to, že se tvůrčí a pozitivní síla, že se projevuje právě také bezohledně, že se projevuje drcením všeho kolem sebe a přivtilováním. Tahle nýčová myšlenka je ve skutečnosti metafyzická myšlenka odvozená z filozofii 17. století. Tím se nebudeme teď zabývat. V tom Sorelovi je tenhle ten element. Ještě potom prohloubený nebo obohacený je ten Bergsonovský moment, kde člověk je pozitivní a tvůrčí, tam kde se svěřuje tomu hlubokému elánu životnímu, který je na dně našeho prožívání, na dně našeho života, že život je ve skutečnosti tvorba a tvorba má takovýhle hlubší ráz než je lidský intelekt, jeho kontrola, to, že je něco takového, co život splošťuje a rozměrňuje a zbavuje pravé hloubky. Z tohohle všeho ten Sorelovi udělal ten svůj filozoficko-politický koktajl, který tu marxistickou složku jsem zatím zamlčal, ale to je pochopitelné, že běží o mýtus revoluční, že běží o třídní protiklad a o jeho vyhrocení a revoluční situaci a tak dále, ve smyslu marxistické. Ten Pareto byl sociolog a jeho myšlenky jsou takové obtížněji postěžitelné a možná ještě důležitější pro dnešní situaci. Pareto byl jeden z těch prvních sociologických myslitelů, kteří si uvědomili, že ta krize tehdejší společnosti předválečné, určatní společnosti, že směřuje především k tomu, zkorumpovat tu dělní spolupřídu, že ta hra na těch dvou stranách v šachovnice se netýče jenom těch protivníků v liberálním burženském dávoře, nebo že se týče také těch protivníků třídních a že ten systém, který se tady vytváří, že je především naměřen k tomu, aby celou tu západní společnost dostala do určité kontroly toho, čemu se dneska říká establishment. On si si uvědomoval, že dělnictvo v této situaci nevytrží, že dělnická třída se podá, že bude zrovna tak zkorumpována, jako jsou její ovladatelé, a že za této situace bude pořád menší možnost nějakého politického akce, že vznikne takový stav anonymní vlády jisté bylokracie na celou společnosti. Jeho myšlenka spočívala v tom, že jedině nějaké takové akční grupy, které by byly ochotny, se mohou tuto situaci eventuálně dostat. U těchto myslitelů dávno přeprný světovou válku jsou ve skutečnosti všechny podstatné motývy obsaženy z filozofie těch dnešních filozofů násilí, jako je Markůze, jako jsou teoretikové študentského hnutí a jako jsou teoretikové koloniální hnutí. Nejzajímavější z celé této myšlenkové situace je, že ta filozofie násilí, taková ta sorelovsko-paretovská, že se udělá také mimo Evropu a to, že už jsou dnes teoretikové barevní, kteří se těchto věcí koubají. Jeden nejznámější je ten Frantz Fanon, který jeho spísek o násilí se už dneska staví klasicky. To je takový neobyčejně prudký pamflet proti kolonialismu, kde jsou všechny tyto základní myšlenky aplikovány na ty vývojové země, na dekolonizaci a kde se snaží právě tu myšlenku tvůrčího karakteru násilí. Z této myšlenky vidí jako takové platformy pro zejména africké národy, kteří jsou zvláštní situaci, že jejich vlastní tradice jim neumožňuje nic takového jako stát a neumožňuje jim vlastně žádnou politickou formu a žádného politické shormování. To tam přišlo teprve tou Evropou. Samozřejmě na konci toho kolonialního vpadství musí se vytvořit něco takového jako politické formy života schopné. Z čeho tohle vznikne? A na tohle to je fanálová odpověď z boje. Z toho boje proti těm koloniálním pánům, že tam v té praxi toho násilí, v tom se rozstaví dnes nemožné společenské formy kmenového života a vznikne něco takového jako národy africké. A ty si také vytvoří státy, žádnou všechno pro další, co ta konstelace s sebou nese. Ta fanálová knížka je malá knížka, myslím ale neobyčejně zajímavá a důležitá. O téhle filozofii tvůrčího násilí je možné si myslet cokoliv, ale v té knížce si člověk velmi jasně uvědomí, že Evropa tím, jak se vrhla na ostatní svět, jakým způsobem se s ostatním světem začala vyrovnávat. Připravila si problémy tak obtíhně řešitelné, jak jen chtěl se představit. On definuje tu koloniální situaci velice správně jako situaci takového holého násilí. Ten koloniální pán přišel do toho ostatního světa skutečně, aniž by mluvil jináč než kanóny a puškami. A způsob, jak se vyrovnává s člověkem druhého světa, je ustavičně jen tenhle způsob organizovaného násilí. Vystupuje skutečná Evropa v této holi a je tam velice pěkně vylíčená přirozeně psychologická reakce kolonizovaného, který se s tímto vystoupením Evropy musí vyrovnávat. Podle mě je ta knížka Fanonová plná také problematičnosti a kontradikcí. Ale tenhle motiv a analýza situace koloniálního světa ve chvíli zhroucení Evropy se mi zdá neobyčejně důležitá. A proto je ta kniha, myslím, takový nepostředatelný dokument. Nejcharakterističnější rysy té filozofie násilí jsou ty, že se v násilí vidí pozitivní tvůrčí element, něco takového, co je s to samo o sobě přinést opravdové hodnoty, vrátit člověku jistou statečnost.

====================
s2a.flac
====================
Já nevím, kdybychom měli trošičku se tak jako pokusit o nějaké rozumování. Myslím, je potřeba přemýšlet o tomhle tomu. Je potřeba si nějak uvědomovat situaci toho našeho světa dnešního jako násilného, násilným čím dál tím víc, proměknutého a rozvraceného a zároveň tím násilným, takovým anonimním, znehybněného. Ještě bych chtěla říct, když se z toho podušila támhle, že jde o to vlastně, stanou byt v nějakých okolností, kde možno najít nějaké zvolání, ospravenění násilí, tak, že snadně můžeme uvážit také, nebo že bych k tomu také mohl dostat patřit, nějak uvědomit si vždycky tu situaci v tom společenství, ve kterém k tomu násilí dochází. To znamená, třeba určitá skupina je zhorštěna, použíje násilí. Čili subjektivně, je to jaksi oprávněné a je možná to chápat. To znamená, nelze tak nějak o sebe zabrhnout, jako prostě dát mi nějaký akt teroru, který třeba je čistě nějakým účelem, třeba se ulatit a tak dále. Ovšem, teďka jde o to. Třeba dejme tomu, že v tom společenství jsou i jiné prostředky, jak tomu zlu učelit. A na druhé straně zase je taková situace ve společenství, že už neexistují jiné prostředky, jak učelit. To znamená, je to jediná možnost prostě postavit se proti toho násilí. A teďka jestli to morální ospravedlení toho násilí není jiné v každé té situaci. Tam, kde existují jiné prostředky, jak učelit, tamhle je možno tedy nějak organizovat prostě, nebo nějak mobilizovat míjení lidů jinak ještě. Ono třeba vyžaduje víc energii a je to nějaké takové zdlouhavější, ale nesáhne to k tomu, že zvanují prostředky, protože de facto toho není třeba. Já už to teďka zaplítám, ale jestli některé... Některé to přeci jenom není taková zkratka. A jestli i tenhle moment jako není důležitý. Ano, ale vím... Nevíčko, jestli tomu dobře rozumím, tak vy míříte koupříkladu na tohleto? I konkrétně toho. Když ti študenti tam na západě dělají takový ty terroristický akce, a teď přece ve společnosti Kité je svoboda tisku, kde je svoboda sromažďovací a já nevím co všechno, že mají možnost všeli akapelovat na veřejné mínění. Proč tohle to dělají? To nemá žádný celost. To je násilí naprosto zbytečné a nehodné naprávně. Promiňte, že vás přeružuji, jestli v tom taky není ta slabost toho násilí, který mě napadá. Že volí takovou tu patetičtější někdy, kratší cestu v místu takového nevědíme napravdu. To by jistě mohlo soumyslet. Já se chtěla připomnout jenom s náma, které se vzpomínáš tehdy právě, jak řekl, že neúčil si ty prostředky, že cíl sumou prostředků nesmí být narušen. A to myslím, jak si pakli, že se nemá zdát. Takže k tomu je zapotřebný nestrácet ten pocit vědomý, že páchám násilí, čili něco negativního. Čili ten pocit viny přece jenom. Že ten nějak moje se vytratí. Tak co je potom korektívem na to, aby se to... To myslím, že jako k tomu patří. A můžu říkat tak, jak si po Heglovsku, že cíl je ve skutečnosti suma těch prostředků. O všem... To taky ještě ne. Ale... Víte... Teď jsme před chvílí s Ledislavem o tomhletom mluvili. Tak ono je pravda, že tam ve západě jsou tyhle věci. Je tam ta sobora tisku. Ale spolu s tím je... A to je potom to, co ty lidi přivádí v zaufářství. To, že... Oni si uvědomují, že všechny tyhle věci tady sice jsou, ale že nejsou pníčem. Že v té společnosti, která je zařízená tak, jak je, jde ten hlas úplně do hlucha. Že to můžete mluvit hlasy andělskými... Naopak, že pro podreagování takové věci jsou zařízené jako tisk. A že prostě vedle té moci k připravu těch masových prostředků, které jdou do strašně široka, tahle propaganda několika tak dále, no to není úplně pravda. Ukázala zkušenost študentského hluchy k připravu v Americe, že se dokázat noho dá. Ale je možné, že za určitých situací vznikne tenhle živej dojem, který vzpůsobí to rozhoření. I tenhle ten motív je potom pochopitelný. I když je možná o něm uvažovat kriticky. A nutno. No jenom to, jak říkala radina, se může ukázat, že prostě ty prostředky, které mají, jsou k ničemu. Zrovna tak se ukazují, že ty prostředky toho násilí, ten mládežek. Protože zrovna tak prostě oni to dělají s tím. A společnost tak takové zkradlí, aby měly mladější kaloty a lepší včaty dětřata. Horší je ten celkový výsledek, že totiž to posiluje potom ty tendence v té společnosti. Ty anonímně represivní tendence ve společnosti, která potom volá po pořádku. Tak teď chceme policií pořádnout na všechny tyhle darebáky a rebely. Studuje to za naše peníze a ono to bude dělat takovouhle slotu. Tak zalímec a marš. Já jsem například slyšel od jednoho francouzského komunistického intelektuála, že bylo pozorovodné, jak policie, tenkrát většinou jich udal v 60. roce, měla přísný instrukce nezasabrovat až do určitý fáze a spíš jak si to netřímo provokovat, aby to určitým nezepřekročilo. Či tímhletím směrem. Jistě, že on tohle to řekl v polemice na obranu postoje francouzské komunistické strany k tomu revolutujícímu hnuť. Kdyby byla ta komunistická strana odviněna přímo, že se stala jaksi společení od toho establishmentu a tak dále. Ovšem, na druhé straně, tohle je myslím taky fakt, který my dobře tady známe. To je jistý, to posiluje na konec. A tohle si tím ta mládež neuvědomuje. Možná i uvědomuje někdy, ale o to je rozhořený. Na konec, přestavte si, že do toho establishmentu je nyní vkalkulováno i to, co by měli chtěli vymyslet jako protest proti toho establishmentu. To je přece strašný. Je, je. Ano, že tato situace je potom skutečně revolutující. To by člověk prostě se sebral na práskách do stolu. Profesore, a když to zrovna je takové? No, no, je to takové. Profesore, co se rozhoří tím, že tohleto revoltování mělo v Americe nějaké úspěchy? Já neříkám revoltování. Měla ta propaganda za ovčanská práva a proti té separaci černokuchů. Měla do určité doby obrovský morální úspěch v Americe. To znamená, že ten morální úspěch byl předmětem toho snažení. Tohle to dělali ti lidé, kteří se potom páchali násilí. To nebyla samou sobou ještě násilí. To jsme uváděli jako příklad toho, že taková ta propaganda, která apeluje na veřejné mínění, má tam přece jenom určitou významovu a naději na to, že nějak ovlíní skutečnost. Máme výkon, kdybychom, nebo těch, kteří lépe znají, mohli doložit nespříšeně příklad v různých historických situacích, že tedy tou společností pohnul k rozcítnutí nějaký vtip nebo nějakej masovej vtip, nebo výsměch, nějakýho jiného. A někdy teda takové poté světoobjetování v jednotlíctvě nebo skupině. Ovšem, udělat z toho potom stávkovědu, udělat z toho ideologii, návod věnání určitých disciplinovaných metód. To se pak přesouvá někam jinak. Jedna záležitost jsou reformátoři a proroci a rodinové, herové, a jiná záležitost potom jsou ti technokrati, kteří to fluktifikují. A když se ten heros stane tím technokratem, který tak, nebo ta myšlenka a to fluktí, že se takhle promění, tak pak dojde k něčemu teda, co asi je nežádoucím. K něčemu, o čem dejme tomu, nač tady narážil ten ropšim referovaný, co bychom mohli potom vedat tím teda, ale vedat tedy celého vývojí tesnarinovského modelu. Jaroslave, já mám ten dojem, že ty jsi narážil na trošičku jinou věc. Teďka jsi to převedl trošičku k tomu, co říkali Jiří, ale podívej, ty jsi narážil na velice důležitou věc, že totiž jsou pro dějné situaci důležité takové momenty, které na první pohled vypadají úplně iracionálně, to je ten moment toho hrdiny k případu. Čili jsou k případu chvíle, kdy něco takového jako oběť života, což určitě není žádná metoda, kázat lidem, na jednou se hraje úlohu takového, má to na jednou strašnou fascinojící sílu. To se nedá přirozeně předvídat, já nechci citovat příklad z těch chyb. Ale v tomhletom snad je spíš něco takového, na co myslí ten Sorel, že říká o tom, že se musí ta morálka taková přikrčená, ta morálka točící se kolem vlastního já a majetku, zaměnit touhletou smělou morálkou odvahy, vyobětování a tak dále. V tom samo osobě není ještě obsaženo to, co říká ta slabost, co říká Iřine, ale je v tom obsažen už ten moment, že z toho tady má z takovéhle výjimky se udělat metóda. A to přece nejde. Hlásat něco takového, co je záležitost mimořádné výjimečné situace, to znamená to tak nějak znivelizovat, zvukarizovat, ne? Pani Rana chtěla něco říct, ale my jsme ji zakřikli. My jsme se už tomu vlastně na jedný straně přiblížili a na druhý straně vzdálili. Já jsem chtěla poukázat na takovej právě zvláštní projev toho násilí, borcujícího a protestu, jako je třeba upálení se. Ten způsob, kdy člověk naprosto rezignuje na jakýkoliv výklady a politický boj a ideologický boj, jako že rezignuje třeba i na ideologii a vidí jenom, že musí nějakým způsobem protestovat a jediná úměrná částka, kterou může nabídnout tomu protestu, se mu zdá vlastní život, že jo? Ale všechno to, co jsme tady říkali, že teda to vědomí viny to posouvá dál a ta ochota k té vlastní oběti to posouvá dál a tak dále, mně se zdá, že ukazuje právě směr, kterým to vůbec nějakým způsobem se teda posouvá, že to je od toho skupinovýho a manipulovatelnýho a zase teda zvětňujícího a zavádějícího k té osobní odpovědnosti člověka, který se do toho dá. Ono v tom, podívejte se, v takovém tom aktu, jak vy jste o tom mluvila, v tom je zároveň obsaženo, víte? To je akt strašlivě výmluvný, poněvadž, podívejte se, tam říká přece všem těm politikům, chlapy, podívejte se, o co běží. Vy jste zbabělci, který nedovedete riskovat nic. Podívejte se, já mladý člověk. Ještě takovou maličkost, ale já jsem do toho napadl. Já myslím, že každá člověk, taková posadná vysvětlená, tenhle ten příklad, na který jsme taky vysvětlili, vysvětlili uvedený, to nebyla jenom taková čistá oběť. To, že zrovna konkrétně tedy Balách k tomu přidal ten dopis, který tak nějak podivně kontrastoval s tou heroičností toho aktu, který byl formulován, tam byly některé takové požadavky, které skutečně v tu chvíli byly velice aktuální a byly formulované způsobem nijak tak moc imponující, takže dokonce zvedli tedy jednoho z komentátorů, konkrétně Chalupeckýho, k tomu, že to celé interpretoval mýticky, že tam vůbec možná nebyly politické požadavky, a že to byla obrik Bohům a to, že tak zapotřásl národem, který prožil posvátní chvíle. Zdá se, že to, že tam byl ten moment aspoň nějakých těch požadavků, které mířily k tomu společenstvu, byl většině velice podstatný. A to, že ještě jednu věc, která by se mi k tomu celé třetím nepodařilo, víš totiž, myslím, ta morální uvaha, která je právě tím zdůvodnáním toho prvního výpořazu, dojde ke svému konci. To znamená pravděpodobně se vyvědomíme. A hovořil jsem o tý potřeby odpuštění, tak jsem neměl v tu chvíli na mysli nějakou konkrétní formu, kterou nám nabízejí náboženosti. Ale jakýsi předpoklad, na který tebe oni chtějí odpovědět svým tradičním způsobem. Totiž jakousi velice elementární otevřenost, která nastoupí právě, která ještě prohloubí ten pocit týmy. A to jsem se snažil vyjářit tím zlovem potřeba odpuštění, která otevřenost takto získanou nebo dobytou, myslím právě, že ta společnost potřebuje, protože tato trof může být naplněna vším tím, co dává tomu lidskému životu smysl. Teď jsem neměl na mysli skutečně žádnou z religiózních praktik. A že právě to, že k tomu Pala přeci jenom něco řekl, co se toho společenství týkalo, právě v tom kontrastu, tý formulace a toho aktu, bylo svědectvím právě té otevřenosti, která ještě není naplněna. A že nějak tenhle prostor, který není samozřejmý, to všechno předtím bylo prostě konkrétního vydobytí. Že o ten nějak, kde to jsem myslel, tou transmorální další sférou, která jakoby se tu otvírala. No, já bych řekl, jestli měníte prostě to, že... To, co jste teď řekl, myslím, že je velice hluboký motiv. Já bych tu formuloval si takhle. Násilnictví toho dnešního světa a to násilnictví jednak, takové dla otevřené, jednak to difuzní, vede k tomu, že člověk úplně... Že lidé je úplně ztrácení vědomí lidskosti, to znamená tu vlastní morální dimenzi, které je něco takového jako právě to rozhorčení, to kvůli čemu se vlastně žije. Co vyvolává to rozhorčení? To rozhorčení je přece... Tady je někde nějaká vázanost, nějaká závaznost člověka. Tohle to všechno, že sploštuje ten koloběh toho násilnictví a že je potřeba nějak hledat způsoby, jak na tuhletu situaci tohle násilného světa reagovat tak, aby se člověk pro tuhletu dimenzi té odpovědnosti a toho života takového zdůbodněného zase otevřel. Ten vlastní boj proti násilí je v téhleté dimenzi. Vy tomu říkáte potřeba odpuštění, to je snad jenom jedna složka. Tady běží o to, aby lidé získali zpátky tuhletu dimenzi, na kterou jsme úplně zapomněli. Jednak tím, že žijeme v tom nadobro zautomatizovaném světě a jednak tím, že naše reakce na tento zautomatizovaný svět jsou na prvním místě takové rozčilené a násilné, místo aby nás to jaksi probudilo skutečně, tak nás to vede jenom hloub a hloub do té zlé simulace. Takhle bych měl popil to, co vám řekl. Já bych maličko způsobně napadal ve dvojí souvislosti něco s české tradice jedné. Teda je to ještě příspěve k tomu tématu násilí a slabost a jedna k tomu, co jste teď říkal. V české myšlení tohle je staré téma, ale mě teď jde jenom o poměrně jakou krátkou tradici od Havlíčka Počínaje. U Havlíčka je násilí tak zhruba, já to velice zjednoduším, násilí je připuštěno jako ultima ratio. Velice opatrně, ale jsou momenty, kdy může sloužit čemusi jako nástroj. U Masaryka je celá řada míst, kde tohle stanovisko je opakováno, ale je tam celá řada míst, kde je násilí psychologicky odhalováno jako slabost. Tedy člověk slabý, slaboch, sahá k násilí. A rádl ještě provádí takový posun z té roviny psychologické, v době první světové války říká, že násilí je filozofická chyba. Což už přesahuje, jak to říká, že celá ta koncepce toho romantismu, poněkud problematická, ale je založena v takovém násilnickém přístupu ke všemu tématu filozofie a vědy. Na tom se mně zdá zajímavé jednak to, že je to jakési výustění mimo morální, nebo přesně řečeno, nezůstává to na rovině morálního odsomzení násilí. Ve všech těch třech případech jde o pokus se s tím vyrovnat jinak než jenom morálně. Je to pokus, který má určitou návaznost, a který v té třetí generaci nebo v třetím kroku vlastně dospívá k tomu, že ta chyba je tak primární, tak primordiální, že je třeba jí hledat tak nějak v hloubce a ne jenom v tom působení, v těch vážných důsledcích, následcích. Ta slabost je tady odhalována jako cosi neobyčejně hlubokojdoucího, že to není jenom slabost charakteru, není to slabost nějakého netrpělivého člověka. Je to velice často také ukazováno, že to je taková netrpělivost. Netrpělivý člověk není ochoten každodenně drobně přispět k tomu, aby se věci zlepšily a tak tedy protestuje. Chystá se k velké takové té dramatické nějaké akci. Ale to je asi za... Já myslím, že ne, že jste soubil neprávem před velice důležitým koncem. Totiž jestli skutečně je tehle ten boj o věci společenské a lidské, ve skutečnosti bojem na jiné úrovni, je to boj mezi touhletou úrovní, na které se odbývá ten kolotoč násilí a mezi nějakou jinou, tak by bylo potřebí tuhletu druhou dimenzi. Tu vypracovat skutečně se všech silů. Je to skutečně, myslím, že je to tak. Také naše společnost si musí uvědomit dneska v této situaci, v které je, že tady je boj ku přitahnuté toho demoralizujícího, divfuzního násilí vůči společnosti, která se mravně trochu schopila a že se nemůže odehrát. Rozumíte, že je to falešný nápad těch lidí, kteří dnes nás navládnou, když si myslí, že to vyhrajou na této úrovni. A bylo by taky falešný od nás, kdybychom toto přijalo. Nesmíme z tohohle důvodu ku příkladu se přistoupit na všechny ty způsoby divfuzní korupce, s kterými oni pracují. Například to, že nechávají lidem takovou tu laxní pracovní morálku, že lidé mohou nedělat, když to patřitně zamaskujou a tím se skorumpujou, tím přestanou mít vůbec nějaký vážnej vztah k práci, k tomu, co životně dělají. A stanou se z nich přirozeně přisluhovači za tím, co běží o nalezení něčeho takového, na co se tímhle tím způsobem nemůže. Ale tady si právě myslím, že když Masaryk a ti ostatní, o kterých jsem mluvil, na tohle poukazují, že oni nám na to poukazovali jednak příkladem a jednak příležitostně, ale že nám to neřekli systematicky. To je nějak tak z hluby. Tohle ošemí, proto, poněvadž tyhle ty problémy toho, co ve skutečnosti platí, to jsou problémy, o kterých jsme zapomněli myslet. Nemáme to, ztratili jsme to takhle. No ale to už je zase otázka pro další večeře. Takže ještě takhle.

====================
s2.flac
====================
Tu stránku lidskosti, která ho povyšuje nad rizí sobectví, nad takovéto kroužení v těch utilitárních myšlenkách a motívech, že vůbec z násilí mohou vznikat nové společenské skutečnosti. A tohle je jeden z těch základních problémů té filozofie násilí. Jinak, že násilí za určitých okolností je oprávněné. To nemá být popřeno. Možná, že v určitých situacích jediná adekvátní odpověď na zacházení s lidmi je násilí. Násilí, to znamená akt fyzického zákroku, obrana k příkladu, a nebo také i agrese, není v každém případě záležetní od nej. Když se s člověkem zachází způsobem, který ho odličtuje, tak dříve než k tomu odličtění dojde, je násilí možná jediná správná odpověď. Takový myslitele jako ten Fanon se domnívají, že v odličtěném člověku se akumuluje agresivita, akumuluje násilí. To je samo o sobě velice pochybné, poněvadž je jisté, že takové kompletní odličtění, takové jako v koncentračních tábovech, jako je ve východních smělých městech, to, že člověka zbavuje dokonce každé myšlenky, každé tendence. Ale ku příkladu je naprosto pochopitelné, že člověk, který je obviněn nevinně způsobem, který ho hluboce uráží, že reaguje tváří v tvář takovému obviniteli násilí. A je za určitých okolostí, že tohle je starý problém, Masaryk o tomhle tomu mluvil, že o legitimitě obrany, že je důležité nakonce, aby se člověk bránil křivdě. Teda situace, která násilí vyvolává, je ku příkladu tohleto vědomí křivdy a je také vědomí obmyslenosti a potouchlosti, která je nějak rozšířena v společnosti. Na tohle se reaguje legitimním násilím. Ale je jistě neobyčejně nebezpečné a neobyčejně krátko zraky holdovat té filozofií násilí. Tohle typu, jak jsme je tady předvedli, patří ve skutečnosti snad všetky ty dnešní teoretické výklady o revoltě a jejich perspektiv a tak dále. Protože ten domněle tvůrčí rás násilí ve společnostech takových, jako je naše moderní společnost, zkušenostně vede k pravému opaku ne k vytvoření nových společenských form nebo nových lidských typů. Nejbrž hraje do ruky těm posílením těch analýmních mocí, které v té naší společnosti jsou ve skutečnosti tím, co stále víc a víc nabývá nám převaze a co vede k takovému stavu, proti kterému se sice lidé všichni nějak bouřití. To všechno revoltování dnešní mládeže, dnešního študentstva a tak dále je revoltování proti téhle té vládě nikoho, proti téhle té vládě toho byrokratického establishmentu, která je ale tím jediným, co v zadaných okolnostích v těchto masových společnostech funguje. A to posilování tohohle elementu kontroly a represe, to jede přirozeně také k tomu, že čím dál tím víc se v naší společnosti mizí možnost iniciativy a akt. Tak tohle to jsou opět jisté věci. O pojemu násilí a o filozofii násilí, jak se Janušín říká v naší době. Já bych asi toho ze svého hlediska řekl ještě prvý. Měl bych se uvažovat o tom, jaké jsou formy, jakých form násilí nabývá. Tak jak Arentová tu věc rozebírá, tak mně připadá, že má přejevším názor tedy takový ten přímý teror, kdy lidé vystupují se zbraněmi v ruce, ale je samozřejmě taky teror bez přímého použití zbraní. Je takový teror konstantní v koncelným státě. Tam eventuelně se nic neděje. Lidé jsou zastrašení, nikdo nevystupuje. Zástupci toho pořádku nemají dovodu příliš používat zbraně, nebo spíše pištělek a takových věcí. Nicméně je ta přítomnost toho násilí, ta přítomnost instrumentální síly, která každého jednatlivce může zasáhnout a ohrozit, ustavečně zde. A tady je potřeba se podívat na to, že ten fenomen policejního státu je něco takového, co se táhne už v 19. století, co potom svoje zvláštní zdokonalení dosáhlo v carském Rusku, co se potom svláštním zvratem usadilo i v těch revolucionářských kroužcích a jejich prostřednictvím ve státu, který oni dále vytvořili a tak dále a tak dále, ten vlív potom na ten pováleční svět. A tohle je to všechno přesazeno do situace, kde si evropské tradice a moc evropských států vymizela, kdy nastupuje ta dekolonika, generalizace, kdy taková ta nagromaděná nenávist vůči celému toho předcházejícímu světu nachází volné pole. Tohle všechno jsou takové elementy, které působí, že tenhle náš svět je skutečně světem násilí. A že je to násilí jeden z hlavních našich problémů, že bychom měli si položit otázku, jakým způsobem vůbec za nenajštější okolnosti je možno. Ty problémy, o kterých se tak množství domnívají, že je možné řešit násilí, přivézt k nějakému řešení, do nějaké formy rozumné. Jaké jsou vůbec tady síly, které mohou tomuhle světově rozšířenému násilí zdorovat? Když vidíte něco takového jako obrovité státy, vesmírně moce, které si do nedávna osobovali vládu nad planetou, jak jsou vnitřně rozloženy a plné těch násilních krup, které rozkládají jejich morálky. Když vidíme, co se děje za domnělého míru oprostřed Evropy, když vidíme to, co jsem tady uváděl, který je úplně tak nějak jaksi morálně znejistělý, takže, jako příklad levicový intelektualovej, jako byl, podporují terroristické skupiny a tak dále. Tohle všechno jsou přece zjevy, které ukazují, že ten náš svět je tak hluboce... ...teroristické jazeny, taková... Extremistická taková skupina školená v arabských státech. Ona perfektně vyzbrojená, klamičně pracující v západním městě. A jaké mají poslání? Přepady, banky, únosy. Poslání je rozložit ten závod německý establishment. A Hendrik Böll je tří? Hendrik Böll byl jeden z těch, kteří byla celá taková skupina, kteří je podporovali finančně. Oni nemohli přirozeně existovat jinak, nežli s podporou člověků. A ta podpora byla jednak finanční, jednak je schovávaly. Konkrétně ta Böll je, myslím, jeden z těch, kteří je nepodporovali, neschovávala, ale vystoupil veřejně. Veřejně, ano. A jak si abychom se pokusili vmyslet se do psíchy těch lidí a projevili pro ně porozumit. A podívejte se, já Bölla nijak neodsuzuji a tak dále. Já ho uvádím jenom jako příklad té sítlace, v které se pokusím. Mělo by to být náhodou tady ten poslední případ, kdy bychom měli ty studenty francouzských, co kradou v obchodních domech. Ano, nebo jak jsem říkala pán Kariče, že on tam stíl ty zbuky. Můžeme byste dala také jakýho pár hodin. Tak to je vždy. To byli takovým příkladem, který bychom pozorovali lidi, kteří přištěli. ... Ti, v kterékoliv chvíli byli odhodláni, kdyby se ti dole hnuli, tak si navzájem pomoci. Byla samozřejmá věc, že ano, to byl předpoklad toho státu. Ale tenhle ten koncenzus těchto svobodných, ten tvořil moc toho státu. A s touhletou mocí, jakožto předpokladem, pracovali politikové. Politická akce to znamenalo působit na tuto prostředí. Proto ten politik v té atenské polis musel umět s těmi svými spolupčany zacházet. Musel je umět přesvědčit, musel umět na ně argumentovat. Musel vyjednout kvůli hraně. Tomu váš tývají připomínce, Karentové, totiž, že vedle násilí takového přímého svítbrání existují formy násilí, kterou stáví vlak působený nejrůznými nepríjemnými způsoby. Tím, že policie nezasáhují, ale je to. Tím, že ty zbraně nestřílejí, ale jsou to. Tím, že propaganda nemá zrovna účinky fyzické, ale málen taky, že většinou nebudou ty svědčí, třeba. Rozumím takovým, že ta sorová analýza toho objevu proti establishmentu nemusí být nudně vykládána jen jako boj takového si ozdravného násilí proti bázlivému a bojácnému statu quo, nebo udržovanému bázlivým a bojácným ženům, když nám tak jako násilí proti násilí. To násilí, které je tam v tom nebožázním státě, nebo v tom státě, který představuje status quo, je zajišťováno taky nějakou faktickou zbraní, která sice není fakci, ale existuje a udržuje ten status quo. Tak víme, že ta extrapolacie vleze do násilí jenom ve prospěch těch, kteří... nebo, že existuje jenom tam, kde jsou těch zbouřenců, že o tom neplatí a že existuje vlastě i na té druhé straně. Ovšem někde více, pravě mě někde méně, ale je to už otázka jiná. Právě já bych chtěl říct tohleto a ona to hospodně taky chce říct. Ta, řekněme tomu, študentská revolta je oprávněná, pokud je naměřená proti téhle anonimně násilnickému aparátu, který existuje v těch našich společnostech. Pokud ta študentská revolta nebyla vždycky jenom revolta, to je taky potom potřeba rozlišovat. Ta študentská revolta byla také určitou propagandou. Pokud to byla propaganda, řekněme za občanská práva, proti určitým nadprávím, tak to není přirozeně násilí. Násilí do toho přišlo až na určitých místech, kdy ti studenti s tím násilím často začali. Oni použili toho násilí jako zbraně na upozornění veřejnosti na to, že jsou tady zložáty. To je situace, o které Anetová mluví, že používám násilí, když jsem pobouř, když mě pobouřuje určitá nelidskost. Teď je to strašné o relativizmu. Podívejte se na všechny teroristické akce. Všichni arabové jsou vysvětlení, kteří si vnitřně hluboce pobouření a demonstrují. Dokonce lehce to brát nejen tak jako nacionalisticky, ale i jako studenti, kteří to mají v obecnějším zaměřením, když se tady pouří proti gravitacité masové společnosti, kde nakonec jí podlehají ti, co jsou nahoru, ačkoliv si myslí, že to nejvíc učilujou. A teď studenti proti tomu nějakým způsobem, já si myslím, že zrovna tak, až přestanou být v moji letadla, že může se v podzemním ráze zrovna tak podát puma a vyzvat, že se vyhodí všichni cestující, kteří tam jsou, zablokování a tak dále. Ale podívejte, o těch formách, to si můžeme promít potom, ale teďka jste správně upozornil na to, že ta situace těch Arabů a všech těchto kolonialních národů, že také má v sobě elementy, které jsou elementy poprávněného rozhorčení. A na to právě upozorňuje ten Fanon. Doopravdy ta Evropa přišla do toho ostatního světa tak jako ten Cortés, ne jináč. No tak docela ne, ten tam v školi nezakládá, ten tam taky železnice a průmysl nebudová, ten jenom vybírá. No dobře, jenom že podívej se, to je v školi a tak dále, to jistě je, že existuje. Ale když přišla, ale co přišlo první, zrovna tak do Indie, že ano, byla ta puška. Že se to potom rozvinulo také jiným způsobem, to je fakt. Ten problém je potřeba si pořádně uvědomit. Je to pořád ten jeden problém, o kterém tady už další dobu mluvíme, je to ten problém Evropa a ostatní svět. Ten má strašně mnoho stránek a víte, já bych, když jsem vám tady dnes takhle vykládal, já jsem si to dobře nepřipravil, to vidíte. Možná, že by bylo bývalo lepší, kdybych vzal tu Fanonovu knížku a trošičku jí s vámi početl a ukázal ty problémy. No ale možná, že to má také smysl, víte, když si takhle uvědomíme, že na jedné straně jsou tady ty problémy toho násilí oprávněného a na druhé straně, že je tady ta filozofie násilí, která komplikuje a zatemňuje situaci. Až my potřebujeme, no. To je ta filozofie toho násilí, že ano, kterou si ti lidé, kteří třeba dělají i oprávněný násilí, jak si pomáhají k takové jakési morální převaze a k takovému skrze dobrému svědomí. Ono totiž násilí i tam, kde je oprávněný, víte, tak má vždycky dvojí stránku. V té knize o Americe má krásný rozbor toho Melvilleho románu Billy Budd. To je ten člověk, to je takový lodník, kterýho tváří v tvář obviní takový člověk bezcharakterní, ze zrady ho na místě zabije Ronaldo do hlavy. Příklad pro Arendtovou toho nejlegitimnějšího násilí. Tady se člověk a ten román je všem dál, ten Billy Budd je tam na té lodí, je hrozná taková revolta, situace prostě strašná a ten kapitán toho násilníka odsoudí k smrti a oběsí ho. A zajde za ním, on ví přece, že je to člověk mravně čistý, ale on ho přesvědčí o tom, že to jinak nejde v této situaci. To je problématické. I to legitimní použití násilí může vezt k takovým konsekvencím, kde zase sebou nese provnění. Já bych jenom předformoval tu poznáku, že myslím, že tady nejde o... že to hlavní je v tom, že násilí je svým způsobem nástroj a zatímco v té filozofické interpretaci, já bych rozhozoval jaksi uvažování o násilí jako takové prostě, že to je vždycky jasné, když se o tom neuvažuje. Spíš bych řekl, že v té filozofické interpretaci, kterou jsme dneska slyšeli, tak tam se z násilí jako takového dělá nikoli nástroj, nebož co si, co je to tvůrčí, to překonávající, to podstatné, to centrum. Tak je některý cíl a nikoli nástroj. A ve všech ostatních případech, kde říkáme, že násilí někdy je dobré a někdy je špatné, tak vždycky jsme spíš jaksi povinni teď uvažovat o povaze toho nástroje, smyslu plnosti toho nástroja a tak dále. Dá se tady mluvit o nástroji. Uvidíte se, ta ráda toho Filipa, který prostě, je to nějaký nástroj, to je, tady on zjednává spravedlnosti průchod a to bezprostředným způsobem. Ale ošeme v tom, co jste potom dál říkal, že totiž ta činnost, nebo řekněme ten boj jako takový, tohle je ta euforie toho boje, ta, že se považuje za takovou, to je potřeba také zase rozebrat, ta euforie toho boje určitě není bezhodnotná. I když uznávám, že ta filozofie celá je na nejvyšší míru problematická, že to otupuje v lidech skutečný morální souč. Ale ta euforie toho boje není bezhodnotná. Jde k příkladu to, že v tom boji, když lidé se obětují, nasazují životy a tak dále, přirozeně ne, absolutně, ale v každém tom nasazení života přeci jen už nějaký element pozitivní je. V tomhle tomto samo osobě, myslím, asi není ta negativní stránka. V tom sebepřekonávání. No přeci je jedna z takových prastelých právných zásad, že obrada má být adekvátní útoku. To znamená, když ten námořník byl uražen takým bezecným člověkem, tak ho mohl potrestat přiměřenějším způsobem té urážce, nebo na něj nevydáhli muše, nevrazili muše a tak dále. Ano, to je pravda. A na tohleto se v té euforii toho boje zapomeň. A euforie strach nevidí přes tohleto hranicu. V tom činu toho byly vada. To je právě takový pěkný příklad, až nám na tom je vidět, že tá právní zásada se tady aplikovat nedá. Ten člověk replikuje v té bezprostřednosti toho hnutí tak, jak může. A tady je v násilí skutečně adekvátní odpověď a přírozeně musí to být, má-li to být odpověď skutečně adekvátní, tak musí být v téhleté naprosté bezprostřednosti, nereflektovanosti. On si nemůže rozmýšlet a musí tady prostě vypadnout. Že má tu ruku tak strašně těžkou a že ten druhý... A pak se nemůže trestat zase v oběšení, takže přijde zase na pomoc jiná ideologie, která řekne, že je vymořádná revoluční situace, a proto musí překročit právní zásadu, že zase trest má být adekvátní tomu proměnění. To znamená, když to nebyla umyslená, aplatovaná mražda, tak nemohu trestat absolutním připoděřením. Já teď nemám celou tu situaci toho románu před sebou, nemohu, já vím jenom o tom, jak si sledu těch činů, ale nevím teďka přesně o důvodnění, toho kapitána není čistě pragmatické, pokud si na to vzpomínám. Tohle není jenom... Já bych vám dala nějaké představky. Štěpán Smajk Magalénsovi má toto, že v historii se nevtrává, jak je, ale co je udělá. A ten Magalénška je takže na celý život vášnivě chystá k tomu obeplutí všechno možné pro to podniká, obětování a všechno. Nakonec se na tu cestu vydá, a teď už je někde u ohňového země, když na lodižnik nezpouradí a chtějí se vrátit. A tak on zabije, odpraví kněze, který byl na jejich straně, vysadí na břehu, a co je k tomu poznamenává. Jestli se mu to podaří, a dokončí svůj čin, tak když se vrátí, bude oslavován a přijde. Jestli se mu to nepodaří, tak bude odsouzen jak z prosté vracha. To je pragmatické. Tohle už je taková laxní morálka. Zeměna směšuje to hledisko morální s jiným. Já nedovedu zrekonstruovat odůvodnění, proč ten bylý bat musí umřít. Ale dovedu si představit, že takové odůvodnění je možné i mimo takový pragmatismus. Násilí je sice za určitých okolností legitimní, ale je v každém případě zlé. Má svoji stránky negativní krutou. Je to něco takového, co se nemůže brát, jako vypije se sklenice vody. To není tahle situace. Ti, kteří dělají násilí, tak jako ho dělali ruští teroriste v minulém století, jsou lidé zasvěcení bohům podsvětným. Tohle je tenhle moment. Víte, co to byli ti zasvěcenci bohům podsvětným? To byl sice heros, ale jeho dnů bylo namálé. On tím, že disponuje tím životem těch druhých, tak disponuje zároveň tím svým. A tohle to si musí uvědomit. Tohle je implikováno v tom jeho různí. A títo dnešní násilníci, to je otázka. Oni svým způsobem to vědí, že jsou lidé obětovaní. Víte ti v tom olimpijském stadionu. Mimo jiné dává takovou silu bezpečí. Oni už jsou takové smrtví. Ale tohle je nebezpečná stránka na tom, pochopit to, jako to to bezpečí. To je morální nebezpečí na tom. Bezpečný je takový, že každý gangster, který má v chapce ruku a ví, že když ho budou honit, takže nakonec má tu kulku pro sebe. A tu jistotu má. On tomu nedává žádnou morální výšku. A také, jak si vidíte, je potřeba si uvědomit, že koukejte o ty arabové a tak dále, a celý tenhle svět kontinentální, těžší koloniální, o kterým my jsme zvyklí, tak jak si odsuzovat a posuzovat, protože on nemá žádné hodnoty. On má jistě jedná z velkých částí v situaci takového legitimního rozhořešení. Smějme se, prosím vás. Já se znovu vrátím na základě. Ale neříkám, že vždycky. Ale myslím si, že proč teď si znovu argumentujete o zpěch nebo proto, abychom pochopili, aby se chátala ta situace takových revolutujících, neevropských národů, je pohled takový věcně zaměřený. Na tu věcnou stránku, to je záležitost. Myslím si, mě to tak napadlo, teď nejsi to nebude houpit, že v jiných pedagogických zetahích kdyžsi zažilo, nebo existuje stále ještě do dneška, která je mezi takzvaným formálním a materiálním vzděláváním. To materiální zde zdůrazňovalo, já nevím proto, ale zdůrazňovalo tu věc, kterou se člověk má rozvědět a v níž má osvědčit své vědomosti, dobernosti. Kdežto to formální znamená, že se nepěstuje latina kvůli latině, ale kvůli zušlechtění vlastních duše, že se nepěstuje počty a matematika nebo tělocvík.