Machine transcription, not yet edited

====================
s1b.flac
====================
Věda předpokládá pro jistotu, aby si nezadala, že náhodou, že? To je slovo, kterého se nemusíme nijak děsit nebo štítit. To je krásná taková firma, nebo nápis, tam, kde, už si nevíme, kdy, ve středověku, na mapách napsali Higgsund, Léonés, mohli tam napsat náhoda třeba, že? Ať už to bylo jakkoliv, že? To není naše otázka. Ale co je důležité? Aby nějaký organismus vůbec mohl začít žít, tak musí být schopen navázat na minulost. To znamená třeba, aby Míša byl schopen lítat, jak Shrews Pytel, tak musí napodobit své předky, kteří už taky tak lítali, že?

====================
s2b.flac
====================
Ta astrologie bude platit, bude závažná. Ve chvíli, kdy lidé se obrátí k tomu zády a budou si hledět budoucnosti, tak ta astrologie nejenom že upadne v zapomenutí, ale přestane platit, přestává mít váhu. Protože už tady ten člověk, kdo původně na ní měl reagovat, na ní přestává reagovat, tak to je podobně jako když nějaká bakterie něco náhodou, nějakou vynikající mutací vynalezne třeba, ale nemá potomky. Nikdo na ní nezareaguje, tak to prostě už nefunguje, tak je to ztraceno. Tedy v tomto smyslu myslím, že existují modernější, racionálnější metody, jak zprůhlednit lidské situace, než je astrologická. A ve chvíli, kdy lidé přestanou s tím počítat, tak ta astrologie přestává být funkční. Všem dneska jsme schodu okolností v době, kdy se zdá, že lidé nepřestávají se orientovat tímto směrem, nibyž naopak začínají. Tak teď je otázka, jak dalece to má šance a tak dále. Ale v podstatě záleží, po mém soudu, na to, nakolik jsou lidé ochotní na to reagovat. Pokud nebudou na to ochotní reagovat, tak tedy těmi hvězdami určování nebudou. To je si všecko. A teď si sem sedneš, ne? Ne, ne. Nejlépe. Jdem si. Dobré, teď jsem sedný. Tak teď otvíráme diskusy, kdokoliv soubodně. A nebojte se promluvit i do tohoto mikrofonu, kdyby to nebylo přímo k věci, je potřeba, jak si vytvořit takovou atmosféru. Já si myslím, že astrologie měla své racionální jádro také v tom, že to je vlastně pokus nějak se s osudem vyrovnat, nějak se vyhnout některým věcem, kterým by se člověk nevyhnul, kdyby neznal třeba tu konstelaci. Čili už vznik astrologie sám je v jístém smyslu určitou kritikou osudovosti neuprostné. Kromě toho tak i magie. To, co jsme tady slyšeli o doktora Hedánka, by zasluhovalo ještě dalších recenzí, poněvadž celá řada magických úkonů měla právě tento rys si předejít katastrofě. Nešlo pouze o to opakovat, imitovat určitou událost, která stala na počátku, to původní, prapůvodní, ale šlo o to dosáhnout něčeho víc, než je dáno, nebo než je určeno, nebo než musí být. Že výklad určitých ritů stále ještě pokulhává. Já tady řeknu takový banální příklad. Nahoře Karmel, když si proroci Bálovi, aby donutili svého boha, se bodali špicemi, nejakými takovými meči, prolevali krev a domnívali se, že Bál je uslyší. Z tohoto ritu je naprosto patrna jedna věc, že oni si nejednou byli vědomi toho, že Bůh sám nestačí, že mu musí nějak pomoci, že musí projevit svou aktivitu a že bez tohoto aktivity ani Bál v tomto případě nezasáhne. Vycházeli z toho, že Bál pravděpodobně má málo života sám v sobě, že potřebuje tedy, abych já, člověk, mu život dodal, abych mu přispěl určitou dávkou a proto prolevali krev. Je to taková, bych řekl, magická transluze krve, kterou ti Bálovci prováděli nahoře Carmela. A to je racionální moment všech těchto ritů. Je to pokus vyskočit ze schématu. Tento pokus je sám schematizovaný, ale přesto ukazuje to právě k té lidské aktivitě, která nesmí být zanedbána. Tady ještě je to, tady ještě to je v nerozhnuté podobě, deformované, ale už je zde náznak. To se pokusím, aby tady Štěpán neměl, dojímavě ostatní, že prostě se mi jeví věci naprosto průzračně. Já mám dojem tedy, třeba od konce, samozřejmě, že víme o celé řadě mutací u člověka. Třeba mongolismus je mutace. Většina mutací jsou blbé. Tady jde o to, že mutace je náhodná, teda takhle se to vykládá. Mutace jsou náhodné. Existuje jakási zákonitost, že při reprodukci organismů, to je při té sériové produkci potomstva, že dochází k odchylkám, náhodným odchylkám. Většina náhodných odchylek je neživotashopných. Ale některé se mohou projevit jako životashopné, a když jsou mimořádně životashopné, tak mohou v dlouhých obdobích převládnout jako nová forma toho živého organismu nad tohle savadí. Tak samozřejmě v mongolismu jsme převládné, protože mongolijní děti nejsou schopný samostatný existence. Jsou mohou žít jedině, když se o ně starají druzí lidé. Ale jsou nepochybně mutace i pozitivní, který my ovšem nezjistíme, leč když už to nejsou mutace nové, nímlž už jsou zaběháné. Tedy patří k podstatě celé věci ve vývoji, že to nové je naprosto nenápadné, to nikdo nevšimne. Teprve když se to prosadí, tak pak už je to jasné, ale pak už to není nové. Není mi jasné, že si myslíte, že teď tak nějak dohromady zkolobuju několik teorií, ale mám takové dojemno, že teda člověk už dávno je a ještě dlouho bude sám jako takovej, tudíž proto je tam možnost vzniku toho pásma a proto se to podobá tolik tomu světu idejí, který mu se přibližuje, který taky byl a bude, je věčnej. Tak jsem to myslela, pouze ho objevujeme. To tady není nezávislené tam člověku. To pásmo ten člověk si tvoří. To je on, jak mu, především se tam nezaznamenává všecko. Zaznavená se jenom to, co je schopen on nějakým způsobem recipovat. I když třeba ne za průvodu vědomí, on si to neuvědomuje, ale nicméně to musí do toho pásma nějak zapojit, musí to zaznamenat. Je celá řada věcí, které tam zaznamenány nejsou. Není tam všecko. To není pásmo kosmické, na něž on by byl napojen, jako třeba náš transistor je napojen na vysílací stanici, ale každý člověk to pásmo má jiné. Jenom záleží na tom, kde zrovna je přítomen. Když se děje něco ve vedlejší místnosti, kde přítomen nejsem, tak to v mém pásmu nebude. Tak to je první věc. Nepochybně člověk je ale neschopen to všechno mít před sebou. Člověk by se zbláznil, kdyby reagoval na všecko. Kdyby si to jen pamatoval, kdyby si to uvědomil. Dokonce paměť ze samé podstaty věcí je něco, co není přítomno. My si to musíme vybavovat po částech. To všechno, co si pamatujeme, nikdy si nemůžeme vybavit najednou. Proto my musíme některé věci potlačovat. My je potlačujeme už tím, že je nebereme na vědomí. Pak je potlačujeme tím, že je zapomínáme. A pak je potlačujeme tím, že vědomně od nich odvádíme svou pozornost. I když se nám vtírají. Člověka napadá nejrůznějších věcí, do taky pochybného rásu. A když člověk má kinderstubeno, tak je vytlačuje ze svého vědomí. Ale je spousta věcí, které musíme zapomenout, když si chceme otevřít mysl pro nové zážitky. Já si nemůžu detailně pamatovat celý průběh včerejška, protože už by se mi tam nešet nevešel. Nebo těch let minulých. Prostě musím si to zjednadušovat. Tohle všechno je stejně podstatné, jako to, že jsem schopen to zaznamenávat. Člověk je důležitý, aby dovedl zapomínat. Stejně jako si dovede pamatovat. A teď ovšem může dojít k anomálím. Člověk může zapomínat věci, které si má pamatovat. A naopak si pamatuje věci, které má zapomínat. Tak například Němci mají tendenci si pamatovat věci, které by měli už dále zapomenout. Češi ne? Historicky teda. Češi už to dávno zapomněli. My už nemáme dojem, že bychom měli nějak znova hrát světovou úlohou. Že bychom měli zase vybudovat ze své země velmo cvětovou. Všem političkům záležitostí. To jsou to otázky. No to je otázka. Němci prostě furt mají dojem, že ještě mají šanci. Že ještě by měli v Evropě hrát velkou roli. To je věc, která na ně pořád dolehá. Nepochybně je to kolektivní paměť tohle. Nebo Američani jsou neobyčejně zatížení historií vyhovení Indiánů. Oni by to rádi zapomněli. Kdyby to potačilo, o tom se moc nemluví. Ale jsou tím prosicení. Rusové jsou nesmírně zatížení historií ruského státu. Tím jak z toho maličkého státečku, který měl vedle koloslitvu třeba, tak jak se to všechno přesunulo. Ta historie nesmírně zatěžuje. Všetky velmoci jsou zatížení. Naopak zase malé státy jsou zatížení takovým ukřivděním a takovým komplexem bezmoci. To jsou kolekty, ale individuálně je to taky. Malí lidé, například ta malá žena, teď to tolik nevadí, alež je malý muž, tak je velmi těžko se s ním domluvit. Skutečně jsou to jenom výjimky, že to překonají. To je všechno jenom příklad toho, co lidi mají zapomenout, ale oni to nezapomínají. A zase jsou jiné věci. Pak nastupují psychiatři. Pak jim to dávají do pořádku. Když to člověk sám neumí zapomínat, to, co má zapomínat, a pamatovat si, co si má pamatovat, no tak ho spravují ty psychiatři a připomínají mu to, co si má pamatovat a učejí ho zapomínat a nedbat toho, co má. Myslím, že to tak jednoduché není. Já bych zase tady musela říkat že Freude vždycky na tě dojde, to je úplně trapný. Ale proč tedy někdo si nepamatuje, že když si zažil něco otřeslýho a když mu to nějaký Freud psychoanalyzou připomene, tedy vybaví mu to, tak se mu úžasně uleví. Jste řekl, že psychiatři pomáhají zapomínat. Ano, to je vlastně forma toho zapomnění. Jak zapomenout? Ale proč to pracuje proti člověku? To je chybná reakce člověka. K takovým chybným reakcím docházejí, že malý dítě se poprvně spálí a bojí se potom syrek. Ale vysvětlíte mu, jak se se syrkama správně pracuje. Vysvětlíte mu kolem věc a on se přestane bát. Já se pamatuju ze svého dětství, že jsem se díky tomu, že jsem velmi často byl s babičkou, která se děsně bála boušky, jak jsem se bál bouřek. A potom jednou jsem šel s otcem a byla bouška a já jsem se klepal jak moclík. A on mě řekl, toho se nebojte, to je příroda. Já bačkoru, mě bylo asi dva půl roku, já bačkoru věděl, co je příroda. Ale prostě viděl jsem, co si se tím vysvětluje, že otec je klidnej a od té doby jsem se přestal bát. Co on udělal? Vlastně udělal to, co dělá psychiatr. Tam v chorou okolností by Freud tam v tom nenašel asi zalíbení. Ale nicméně, tedy je to vlastně stejný mechanizmus. Já jsem falešně reagoval a otec mě naučil reagovat příměřeně. A to je to, co dělají psychiatři. Ať už se to, když se to týká sexu, no prosím, tak to je jenom zvláštní případ, kterému věnoval Freud, zvláštní pozornost, ale v podstatě ta metoda je stejná i u jiných. Šibná reakce zavede člověka tak daleko, že on sám sobě přestane rozumět, že přestane rozumět světu kolem sebe a fixuje se na některé momenty, které vlastně na kterých se fixovat nemá. Teď je třeba ho z toho vyvést, z toho bludiště. A více já myslím, že přeci jenom na tom těžko asi bude.