Machine transcription, not yet edited
====================
doc00482520171128211626_001.jpg
====================
2. www - 9 IX 88 Vzniká otázka, jakým způsobem je přítomnost schopna zpřítomňovat to, co odplynula do minulosti; jinými slovy, jak se minulá přítomnost stává přítomnou minulostí. Co je vůbec základem časového uplývání? Kde se podstatně dě je čas? Nepochybně je nutno chápat čas jako "reálné heterogenní dění", nikoli tedy jako lešení či formu takového dění. Čas se děje tam, kde se děje změna. Proto je nutno analyzovat změnu. První otázka proto zní: jak je přítomná změna? Jak je tu ? Každé dění je zároveň změnou; kde není změna, tam není ani dění. Každá změna je však časově rozlehlá, má rozlehlou přítomnost. Čistě vnějšně je změna charakterizována dvojím vztahem: a) něco, co tu bylo, už tu není; b) je tu něco, co tu dosud nebylo. Ovšem v obojím případě je rozdíl mezi tím, co bylo, a tím, co je, nějak integrován a zpřítomněn. Něco (či někdo) je schopno překlenout onu propast mezi minulým jsoucím (či nejsoucím) a mezi přítomným nejsoucím (či jsoucím). To znamená, že v přítomném jsoucím je nějak zahrnuto ono minulé jsoucí, které bylo vystřídáno přítomným nejsoucím. Můžeme mluvit o tom, že přítomné jsoucí je schopno reagovat na to nejsoucí, které v minulosti bylo jsoucím. Nazvěme tedy onen vztah přítomného k minulému reakcí; přítomné nemůže reagovat na jiné,odlehlé přítomné, neboť k reakci je nutný volný prostor (v časovém i prostorovém smyslu). Naproti tomu lze reagovat jen na to, co je přítomno v témže čase, tedy co je v přísném smyslu současné. Současné je vše, co je přítomno nebo zpřítomněno v témže, společném čase. Garantem současnosti je nutně nějaký integrující moment či princip. Pronikavast a mohutnost integrujícího principu je základem a zárukou rozlehlesti a kvalitativní naplněnosti přítomné současnosti.
doc00482520171128211626_001.jpg
====================
2. www - 9 IX 88 Vzniká otázka, jakým způsobem je přítomnost schopna zpřítomňovat to, co odplynula do minulosti; jinými slovy, jak se minulá přítomnost stává přítomnou minulostí. Co je vůbec základem časového uplývání? Kde se podstatně dě je čas? Nepochybně je nutno chápat čas jako "reálné heterogenní dění", nikoli tedy jako lešení či formu takového dění. Čas se děje tam, kde se děje změna. Proto je nutno analyzovat změnu. První otázka proto zní: jak je přítomná změna? Jak je tu ? Každé dění je zároveň změnou; kde není změna, tam není ani dění. Každá změna je však časově rozlehlá, má rozlehlou přítomnost. Čistě vnějšně je změna charakterizována dvojím vztahem: a) něco, co tu bylo, už tu není; b) je tu něco, co tu dosud nebylo. Ovšem v obojím případě je rozdíl mezi tím, co bylo, a tím, co je, nějak integrován a zpřítomněn. Něco (či někdo) je schopno překlenout onu propast mezi minulým jsoucím (či nejsoucím) a mezi přítomným nejsoucím (či jsoucím). To znamená, že v přítomném jsoucím je nějak zahrnuto ono minulé jsoucí, které bylo vystřídáno přítomným nejsoucím. Můžeme mluvit o tom, že přítomné jsoucí je schopno reagovat na to nejsoucí, které v minulosti bylo jsoucím. Nazvěme tedy onen vztah přítomného k minulému reakcí; přítomné nemůže reagovat na jiné,odlehlé přítomné, neboť k reakci je nutný volný prostor (v časovém i prostorovém smyslu). Naproti tomu lze reagovat jen na to, co je přítomno v témže čase, tedy co je v přísném smyslu současné. Současné je vše, co je přítomno nebo zpřítomněno v témže, společném čase. Garantem současnosti je nutně nějaký integrující moment či princip. Pronikavast a mohutnost integrujícího principu je základem a zárukou rozlehlesti a kvalitativní naplněnosti přítomné současnosti.
====================
doc00482520171128211626_007.jpg
====================
E 1966 Filosofie a politika 25 IX 65 22 66 Vztahy filosofie k politice a politiky k filosofii jsou velmi staré tak staré, jako filosofie sama; byly téměř vždy velmi těsné a většinou dosti napjaté. Rohit Rodokmen politických pokusů o organizaci menších nebo větších společností je ovšem mnohem starší a tím snad i úctyhodnější. Zejména se však filosofii otevíral ihned po jejím zrození pohled na rozličné společenské struktury a rozličné politické soustavy; k filosofování podstatně patřilo cestování (nejstarší zmínky o filosofii a filosofe ch hovoří takřka jede ním dechen o cestování a pobytu v cizině). Když se filosofie zrodila, musela se zabydlovat, zabydlet v určitých společenských a politických poměrech; její vznik byl zajisté těmito poměry podmíněn. A přece se dosti brzo dostávala do konfliktů s touto svou společnos svobodomyslností tí, která jejímu rozvõjï ¡ylkºñepěchybně¹ příznivá, mnohem příznivěj tak ší než společnosti a politické poměry jiné. A přecerse došlo k tomu, že právě pro nejznamenitější filosofy se stalo téměř typickým osudem nepochopení, nevraživost až nenávist ze strany společnosti (nebo alespoň některých vrstev společnosti), vrcholící odsouzením donvyhnanstvánneba k smrti, vyhnanstvím anebo jinými potupami. Politické řízení společnosti a jejího života nikdy nevystačí pouhými organizačními opatřeními (včetně donucovací moci), ale potřebuje jakéhosi duchovního, ideového tmelu, bez něhož není možné dorozumění mezi lidmi, ani dorozumění o práci na společném díle. -
doc00482520171128211626_007.jpg
====================
E 1966 Filosofie a politika 25 IX 65 22 66 Vztahy filosofie k politice a politiky k filosofii jsou velmi staré tak staré, jako filosofie sama; byly téměř vždy velmi těsné a většinou dosti napjaté. Rohit Rodokmen politických pokusů o organizaci menších nebo větších společností je ovšem mnohem starší a tím snad i úctyhodnější. Zejména se však filosofii otevíral ihned po jejím zrození pohled na rozličné společenské struktury a rozličné politické soustavy; k filosofování podstatně patřilo cestování (nejstarší zmínky o filosofii a filosofe ch hovoří takřka jede ním dechen o cestování a pobytu v cizině). Když se filosofie zrodila, musela se zabydlovat, zabydlet v určitých společenských a politických poměrech; její vznik byl zajisté těmito poměry podmíněn. A přece se dosti brzo dostávala do konfliktů s touto svou společnos svobodomyslností tí, která jejímu rozvõjï ¡ylkºñepěchybně¹ příznivá, mnohem příznivěj tak ší než společnosti a politické poměry jiné. A přecerse došlo k tomu, že právě pro nejznamenitější filosofy se stalo téměř typickým osudem nepochopení, nevraživost až nenávist ze strany společnosti (nebo alespoň některých vrstev společnosti), vrcholící odsouzením donvyhnanstvánneba k smrti, vyhnanstvím anebo jinými potupami. Politické řízení společnosti a jejího života nikdy nevystačí pouhými organizačními opatřeními (včetně donucovací moci), ale potřebuje jakéhosi duchovního, ideového tmelu, bez něhož není možné dorozumění mezi lidmi, ani dorozumění o práci na společném díle. -
====================
Scan0007.jpg
====================
Ideál pravdivého poznání bývá i dnes ještě často vyjadřován slovy "poznat skutečnost tak jak je". Někdy zamlčeným, jindy však zřetelně vysloveným předpokladem je pojeté skutečnosti jako něčeho nezávislého na subjektu poznání; "tak jak je" znamená, jak je o sobě, bez jakéhokoli vlivu subjektu, který ke skutečnosti přistupuje a který ji poznává. To, co je nějak poznamenáno subjektem a jeho přístupem ke skutečnosti, mamám nezůstává už v čisté objektivitě, ale je subjektivně zabarveno. Subjekt je zdrojem nebezpečí, že poznávaná skutečnost nezůstane "tak jak jest", ale že bude skreslena. Zkreslena ovšem subjektivně, neboť objektivně zůstává tím, čím jest. Ideálem poznání tedy je, aby skutečnost zůstala v tomto poznání "tak jak je". Ovšem skutečnost původně není v poznání "tak jak je", ba není v poznání vůbec nijak. Poznání znamená změnu: skutečnost, která nebyla poznána a není tedy žádným způsobem v poznání, je poznávána a tedy vstupuje do poznání. Může vstupovat dobře nebo špatně; podle toho pak jde o správné nebo nesprávné poznání. Nesprávné poznání, tj. špatný způsob přechodu skutečnosti z nepoznanosti do poznanosti, je charakterizováno tím, že skutečnost nezůstává tím, čím je, a "tak jak jě", ale že je deformována. Tato deformace znamená nutně změnu; kdyby nešlo o změnu, nemohli bychom k žádné deformaci dojít resp. nemohlo by k žádné deformaci dojít. Přesto však je zřejmé, že touto změnou prochází skutečnost zcela zvláštním způsobem, totiž tak, že jí ve své objektivitě není postižena. Skutečnost je deformována, ale současně zůstává mimo poznání "tak jak je", čili není deformována v objektivním smyslu, objektivně. Deformace skutečnosti v chybném poznání je deformací jen subjektivní. Není tedy deformována sama skutečnost, ale něco jiného. K nesprávnému poznání dochází ne tam, kde je deformována, skreslována sama skutečnost, ale kde je deformováno cosi jiného. Požadavek, aby skutečnost byla ponechána v poznání "tak jak k jest", je proto nesprávně, nesmyslně položen. Skutečnost zůstává objektivně vždycky tím čím jest a "tak jak jest". Vzniká otázka, co to je, co má být ponecháno "tak jak jest", když to není sama objektivní skutečnost. Mohlo by to být "správné poznání", ale cožpak máme na počátku nějaké správné poznání, které by pak mohlo utrpět újmu a dojt poškození, zkreslení ? (Platonské konnotace.) Právě tak nejde ani o proměnu naprosto a dokonale "nesprávného" poznání nějakým postupem v poznání správné. (Na počátku je sice nepoznanost, ale přechod z naprosté nepoznanosti do nějaké, správné či nesprávné poznanosti není postupný, nýbrž děje se ve skocích. Poznávat lze jen to, co už nějak známe; poznávání je jen vylepšování našeho dosavadního poznání. Vlastní začátek poznání je velmi opomíjenou skutečností a musí se stát předmětem mami důkladného studia.) Předpokladem toho, abychom mohli vůbec mluvit o nějakém "takjak" v poznání, je existence, přítomnost tohoto poznání, v jehož rámci teprve může dojít k onomu případnému akreslení anebo nezkreslenému "podání" skutečnosti "tak jak je". Konkrétně to znamená přítomnost nějakého obrazu jam jako prostředku, jímž má být objektivní skutečnost postižena, "zobrazena", poznána / "tak jak je". Mezi tímto "obrazem" a mezi objektivní skutečností musí být vztah, který zakládá správnost či nesprávnost poznání; tento vztah byl takřka od počátku filosofie chápán jako podobnost, jako napodobení objektivní skutečnosti. Pravda byla proto pojímána jako připodobnění subjektivního přístupu k objektivní skutečnosti: adaequatio. 3.5.66
Scan0007.jpg
====================
Ideál pravdivého poznání bývá i dnes ještě často vyjadřován slovy "poznat skutečnost tak jak je". Někdy zamlčeným, jindy však zřetelně vysloveným předpokladem je pojeté skutečnosti jako něčeho nezávislého na subjektu poznání; "tak jak je" znamená, jak je o sobě, bez jakéhokoli vlivu subjektu, který ke skutečnosti přistupuje a který ji poznává. To, co je nějak poznamenáno subjektem a jeho přístupem ke skutečnosti, mamám nezůstává už v čisté objektivitě, ale je subjektivně zabarveno. Subjekt je zdrojem nebezpečí, že poznávaná skutečnost nezůstane "tak jak jest", ale že bude skreslena. Zkreslena ovšem subjektivně, neboť objektivně zůstává tím, čím jest. Ideálem poznání tedy je, aby skutečnost zůstala v tomto poznání "tak jak je". Ovšem skutečnost původně není v poznání "tak jak je", ba není v poznání vůbec nijak. Poznání znamená změnu: skutečnost, která nebyla poznána a není tedy žádným způsobem v poznání, je poznávána a tedy vstupuje do poznání. Může vstupovat dobře nebo špatně; podle toho pak jde o správné nebo nesprávné poznání. Nesprávné poznání, tj. špatný způsob přechodu skutečnosti z nepoznanosti do poznanosti, je charakterizováno tím, že skutečnost nezůstává tím, čím je, a "tak jak jě", ale že je deformována. Tato deformace znamená nutně změnu; kdyby nešlo o změnu, nemohli bychom k žádné deformaci dojít resp. nemohlo by k žádné deformaci dojít. Přesto však je zřejmé, že touto změnou prochází skutečnost zcela zvláštním způsobem, totiž tak, že jí ve své objektivitě není postižena. Skutečnost je deformována, ale současně zůstává mimo poznání "tak jak je", čili není deformována v objektivním smyslu, objektivně. Deformace skutečnosti v chybném poznání je deformací jen subjektivní. Není tedy deformována sama skutečnost, ale něco jiného. K nesprávnému poznání dochází ne tam, kde je deformována, skreslována sama skutečnost, ale kde je deformováno cosi jiného. Požadavek, aby skutečnost byla ponechána v poznání "tak jak k jest", je proto nesprávně, nesmyslně položen. Skutečnost zůstává objektivně vždycky tím čím jest a "tak jak jest". Vzniká otázka, co to je, co má být ponecháno "tak jak jest", když to není sama objektivní skutečnost. Mohlo by to být "správné poznání", ale cožpak máme na počátku nějaké správné poznání, které by pak mohlo utrpět újmu a dojt poškození, zkreslení ? (Platonské konnotace.) Právě tak nejde ani o proměnu naprosto a dokonale "nesprávného" poznání nějakým postupem v poznání správné. (Na počátku je sice nepoznanost, ale přechod z naprosté nepoznanosti do nějaké, správné či nesprávné poznanosti není postupný, nýbrž děje se ve skocích. Poznávat lze jen to, co už nějak známe; poznávání je jen vylepšování našeho dosavadního poznání. Vlastní začátek poznání je velmi opomíjenou skutečností a musí se stát předmětem mami důkladného studia.) Předpokladem toho, abychom mohli vůbec mluvit o nějakém "takjak" v poznání, je existence, přítomnost tohoto poznání, v jehož rámci teprve může dojít k onomu případnému akreslení anebo nezkreslenému "podání" skutečnosti "tak jak je". Konkrétně to znamená přítomnost nějakého obrazu jam jako prostředku, jímž má být objektivní skutečnost postižena, "zobrazena", poznána / "tak jak je". Mezi tímto "obrazem" a mezi objektivní skutečností musí být vztah, který zakládá správnost či nesprávnost poznání; tento vztah byl takřka od počátku filosofie chápán jako podobnost, jako napodobení objektivní skutečnosti. Pravda byla proto pojímána jako připodobnění subjektivního přístupu k objektivní skutečnosti: adaequatio. 3.5.66
====================
ScanImage264.jpg
====================
Objektomate doile v technice nove Zahbruco Whörne, Gremizovala و مام Dreslené predstay, poznámé suite, dochéné elahe de oleku puedtime što neprévne 0 se élovil do závolisti a se. равейзке sessen sich zundster a feleizke. amalar Jomalin, de de vedhur netzigen жели петрезий Merhenticle, bestelle sol, "бравой ромацу те, ave, girnew takozhen, G. dobé. 4 je dese mimin de ofrecen lokits épatnilo pomeni, дистанем 1. Je questavère & wedien. womers, & tarre througge Jo oven и ما zirea bradék orventare virbd erdhe, Jos lul din Male westen zara zurs مل سمت ben امیلودن ما élomil quernmat ентежище ه ve existence. Min итти артии. poure mital. Vader Ju Jc more مام عند certe N se ne to rásadné bre To 2.5.66
ScanImage264.jpg
====================
Objektomate doile v technice nove Zahbruco Whörne, Gremizovala و مام Dreslené predstay, poznámé suite, dochéné elahe de oleku puedtime što neprévne 0 se élovil do závolisti a se. равейзке sessen sich zundster a feleizke. amalar Jomalin, de de vedhur netzigen жели петрезий Merhenticle, bestelle sol, "бравой ромацу те, ave, girnew takozhen, G. dobé. 4 je dese mimin de ofrecen lokits épatnilo pomeni, дистанем 1. Je questavère & wedien. womers, & tarre througge Jo oven и ما zirea bradék orventare virbd erdhe, Jos lul din Male westen zara zurs مل سمت ben امیلودن ما élomil quernmat ентежище ه ve existence. Min итти артии. poure mital. Vader Ju Jc more مام عند certe N se ne to rásadné bre To 2.5.66
====================
ScanImage265.jpg
====================
že dostatione te verreflectinal soin этти strasi a reméne new, co dôlà,, Edzr techndruge drug vedt. Arberst, zē že člověl lokerdyje nebs alesson základ, relativazge oven rilas, 2 sibri Jars Estost sich niten заво хат зеляже zehérel a г. мисли pesti mirn sich gehän, украчи, diberidone, propramiai jelnung existence, rého Johja mé vlastní vání ve soèté prélné tím, rè numé tents soit, 4. re racine рили net pobiral v novém, mèvèném (say utanière mininden) mitisez polyrat ponde, exerts Лед робрал (sez. pat gurah, mus seproe nabil дичи расско kranen Wern, in влени étouch hapse grmon gravou cy véladen, 2 eur quero ré v nie raksti a vei Oberten (zutsberteini) nadále tade gohint завлат الواقع -
ScanImage265.jpg
====================
že dostatione te verreflectinal soin этти strasi a reméne new, co dôlà,, Edzr techndruge drug vedt. Arberst, zē že člověl lokerdyje nebs alesson základ, relativazge oven rilas, 2 sibri Jars Estost sich niten заво хат зеляже zehérel a г. мисли pesti mirn sich gehän, украчи, diberidone, propramiai jelnung existence, rého Johja mé vlastní vání ve soèté prélné tím, rè numé tents soit, 4. re racine рили net pobiral v novém, mèvèném (say utanière mininden) mitisez polyrat ponde, exerts Лед робрал (sez. pat gurah, mus seproe nabil дичи расско kranen Wern, in влени étouch hapse grmon gravou cy véladen, 2 eur quero ré v nie raksti a vei Oberten (zutsberteini) nadále tade gohint завлат الواقع -
====================
ScanImage267.jpg
====================
Ideál pravdivého poznání bývá i dnes ještě často vyjadřován slovy "poznat skutečnost tak jak je". Někdy zamlčeným, jindy však zřetelně vysloveným předpokladem je pojetí skutečnosti jako něčeho nezávislého na subjektu poznání; "tak jak je" znamená, jak je o sobě, bez jakéhokoli vlivu subjektu, který ke skutečnosti přistupuje a který ji poznává. To, co je nějak poznamenáno subjektem a jeho přístupem ke skutečnosti, nemám nezůstává už v čisté objektivitě, ale je subjektivně zabarveno. Subjekt je zdrojem nebezpečí, že poznávaná skutečnost nezůstane "tak jak jest", ale že bude skreslena. Zkreslena ovšem subjektivně, neboť objektivně zůstává tím, čím jest. Ideálem poznání tedy je, aby skutečnost zůstala v tomto poznání "tak jak je". Ovšem skutečnost původně není v poznání "tak jak je", ba není v poznání vůbec nijak. Poznání znamená změnu: skutečnost, která nebyla poznána a není tedy žádným způsobem v poznání, je poznávána a tedy vstupuje do poznání. Může vstupovat dobře nebo špatně; podle toho pak jde o správné nebo nesprávné poznání. Nesprávné poznání, tj. špatný způsob přechodu skutečnosti z nepoznanosti do poznanosti, je charakterizováno tím, že skutečnost nezůstává tím, čím je, a "tak jak jě", ale že je deformována. Tato deformace znamená nutně změnu; kdyby nešlo o změnu, nemohli bychom k žádné deformaci dojít resp. nemohlo by k žádné deformaci dojít. Přesto však je zřejmé, že touto změnou prochází skutečnost zcela zvláštním způsobem, totiž tak, že jí ve své objektivitě není postižena. Skutečnost je deformována, ale současně zůstává mimo poznání "tak jak je", čili není deformována v objektivním smyslu, objektivně. Deformace skutečnosti v chybném poznání je deformací jen subjektivní. Není tedy deformována sama skutečnost, ale něco jiného. K nesprávnému poznání dochází ne tam, kde je deformována, skreslována sama skutečnost, ale kde je deformováno cosi jiného. Požadavek, aby skutečnost byla ponechána v poznání "tak jak k jest", je proto nesprávně, nesmyslně položen. Skutečnost zůstává objektivně vždycky tím čím jest a "tak jak jest". Vzniká otázka, co to je, co má být ponecháno "tak jak jest", když to není sama objektivní skutečnost. Mohlo by to být "správné poznání", ale cožpak máme na počátku nějaké správné poznání, které by pak mohlo utrpět újmu a dojit poškození, zkreslení? (Platonské konnotace.) Právě tak nejde ani o proměnu naprosto a dokonale "nesprávného" poznání nějakým postupem v poznání správné. (Na počátku je sice nepoznanost, ale přechod z naprosté nepoznanosti do nějaké, správné či nesprávné poznanosti není postupný, nýbrž děje se ve skocách. N Poznávat lze jen to, co už nějak známe; poznávání je jen vylepšování našeho dosavadního poznání. Vlastní začátek poznání je velmi opomíjenou skutečností a musí se stát předmětem mami důkladného studia.) Předpokladem toho, abychom mohli vůbec mluvit o nějakém "takjak" v poznání, je existence, přítomnost tohoto poznání, v jehož rámci teprve může dojít k onomu případnému skreslení anebo nezkreslenému "podání" skutečnosti "tak jak je". Konkrétně to znamená přítomnost nějakého obrazu jim jako prostředku, jímž má být objektivní skutečnost postižena, "zobrazena", poznána / "tak jak je". Mezi tímto "obrazem" a mezi objektivní skutečností musí být vztah, který zakládá správnost či nesprávnost poznání; tento vztah byl takřka od počátku filosofie chápán jako podobnost, jako napodobení objektivní skutečnosti. Pravda byla proto pojímána jako připodobnění subjektivního přístupu k objektivní skutečnosti: adaequatio. 3.5.66
ScanImage267.jpg
====================
Ideál pravdivého poznání bývá i dnes ještě často vyjadřován slovy "poznat skutečnost tak jak je". Někdy zamlčeným, jindy však zřetelně vysloveným předpokladem je pojetí skutečnosti jako něčeho nezávislého na subjektu poznání; "tak jak je" znamená, jak je o sobě, bez jakéhokoli vlivu subjektu, který ke skutečnosti přistupuje a který ji poznává. To, co je nějak poznamenáno subjektem a jeho přístupem ke skutečnosti, nemám nezůstává už v čisté objektivitě, ale je subjektivně zabarveno. Subjekt je zdrojem nebezpečí, že poznávaná skutečnost nezůstane "tak jak jest", ale že bude skreslena. Zkreslena ovšem subjektivně, neboť objektivně zůstává tím, čím jest. Ideálem poznání tedy je, aby skutečnost zůstala v tomto poznání "tak jak je". Ovšem skutečnost původně není v poznání "tak jak je", ba není v poznání vůbec nijak. Poznání znamená změnu: skutečnost, která nebyla poznána a není tedy žádným způsobem v poznání, je poznávána a tedy vstupuje do poznání. Může vstupovat dobře nebo špatně; podle toho pak jde o správné nebo nesprávné poznání. Nesprávné poznání, tj. špatný způsob přechodu skutečnosti z nepoznanosti do poznanosti, je charakterizováno tím, že skutečnost nezůstává tím, čím je, a "tak jak jě", ale že je deformována. Tato deformace znamená nutně změnu; kdyby nešlo o změnu, nemohli bychom k žádné deformaci dojít resp. nemohlo by k žádné deformaci dojít. Přesto však je zřejmé, že touto změnou prochází skutečnost zcela zvláštním způsobem, totiž tak, že jí ve své objektivitě není postižena. Skutečnost je deformována, ale současně zůstává mimo poznání "tak jak je", čili není deformována v objektivním smyslu, objektivně. Deformace skutečnosti v chybném poznání je deformací jen subjektivní. Není tedy deformována sama skutečnost, ale něco jiného. K nesprávnému poznání dochází ne tam, kde je deformována, skreslována sama skutečnost, ale kde je deformováno cosi jiného. Požadavek, aby skutečnost byla ponechána v poznání "tak jak k jest", je proto nesprávně, nesmyslně položen. Skutečnost zůstává objektivně vždycky tím čím jest a "tak jak jest". Vzniká otázka, co to je, co má být ponecháno "tak jak jest", když to není sama objektivní skutečnost. Mohlo by to být "správné poznání", ale cožpak máme na počátku nějaké správné poznání, které by pak mohlo utrpět újmu a dojit poškození, zkreslení? (Platonské konnotace.) Právě tak nejde ani o proměnu naprosto a dokonale "nesprávného" poznání nějakým postupem v poznání správné. (Na počátku je sice nepoznanost, ale přechod z naprosté nepoznanosti do nějaké, správné či nesprávné poznanosti není postupný, nýbrž děje se ve skocách. N Poznávat lze jen to, co už nějak známe; poznávání je jen vylepšování našeho dosavadního poznání. Vlastní začátek poznání je velmi opomíjenou skutečností a musí se stát předmětem mami důkladného studia.) Předpokladem toho, abychom mohli vůbec mluvit o nějakém "takjak" v poznání, je existence, přítomnost tohoto poznání, v jehož rámci teprve může dojít k onomu případnému skreslení anebo nezkreslenému "podání" skutečnosti "tak jak je". Konkrétně to znamená přítomnost nějakého obrazu jim jako prostředku, jímž má být objektivní skutečnost postižena, "zobrazena", poznána / "tak jak je". Mezi tímto "obrazem" a mezi objektivní skutečností musí být vztah, který zakládá správnost či nesprávnost poznání; tento vztah byl takřka od počátku filosofie chápán jako podobnost, jako napodobení objektivní skutečnosti. Pravda byla proto pojímána jako připodobnění subjektivního přístupu k objektivní skutečnosti: adaequatio. 3.5.66
====================
ScanImage269.jpg
====================
Nejde o personální unii mezi filosofií a politikou, tj. aby se filosof účastnil politické práce anebo aby politik měl zájem o filosofii, studoval ji a pěstoval. To se ovšem často dělo a děje, ale to není ještě základní rovina otázky, rovina teoretické problematiky. Nejde o občanskou odpovědnost filosofa jakožto občana, v níž je filosofie vedlejší věcí a v níž se má jeho postoj přibližovat postoji kteréhokoli dalšího občana, který není filosofem. Právě tak nejde o požadavek vzdělanosti politika.
ScanImage269.jpg
====================
Nejde o personální unii mezi filosofií a politikou, tj. aby se filosof účastnil politické práce anebo aby politik měl zájem o filosofii, studoval ji a pěstoval. To se ovšem často dělo a děje, ale to není ještě základní rovina otázky, rovina teoretické problematiky. Nejde o občanskou odpovědnost filosofa jakožto občana, v níž je filosofie vedlejší věcí a v níž se má jeho postoj přibližovat postoji kteréhokoli dalšího občana, který není filosofem. Právě tak nejde o požadavek vzdělanosti politika.
====================
ScanImage271.jpg
====================
1. 29 X 66 m Důležitost, ba přímo centrální postavení problému budoucnosti (a času vůbec) v současném theologickém myšlení (a ovšem nejenom theologickém) je stále pronikavěji rozpoznáváno vlastně už po řadu desetiletí. V posledních letech se stalo samostatným thematem několika významných studiím. Užitečnost důkladné práce Gerharda Sautera, "Zukunft und Verheissung" (která vyšla v Curychu a Stuttgartu v Zwingliho nakladatelství; 374 stran) spočívá už v tom, že vrhá ostré světlo na větší a velké theologické (i filosofické) podniky, jež zkoumá právě z tohoto speciálního hlediska a jež většinou přesvědčivě ukazuje jako velmi málo dostačující a někdy vysloveně nedostatečné.
ScanImage271.jpg
====================
1. 29 X 66 m Důležitost, ba přímo centrální postavení problému budoucnosti (a času vůbec) v současném theologickém myšlení (a ovšem nejenom theologickém) je stále pronikavěji rozpoznáváno vlastně už po řadu desetiletí. V posledních letech se stalo samostatným thematem několika významných studiím. Užitečnost důkladné práce Gerharda Sautera, "Zukunft und Verheissung" (která vyšla v Curychu a Stuttgartu v Zwingliho nakladatelství; 374 stran) spočívá už v tom, že vrhá ostré světlo na větší a velké theologické (i filosofické) podniky, jež zkoumá právě z tohoto speciálního hlediska a jež většinou přesvědčivě ukazuje jako velmi málo dostačující a někdy vysloveně nedostatečné.
====================
ScanImage273.jpg
====================
Jdealssmus. metapppiché concepure, cha, vědomí atd.) porainge zulled Denköniſti. Protive unr je neotèzvar nè obtiśné prèil vposle du onweron poralen vaezé (auche, sidomi nta) staileném, zdibente r مان 2 2 vanému portavení, je ze istricks smyslu slova. rardà Concepce, " üršim supple noch velken. есечи. to ye Ndeje (anере Mirei Ndeje za onlich 2a ди ماكس 22 ة ticha zehéret. Idealismus г гиг Je a zpoch vrtahu (poraha suche, vědomí а рука atd.) se prosarnye tak, ie ralesné pokalen bylo valse (duck, rédomi) зло toho, I čemu se nir fonaha vacqu اسمه санатърт Idealismus nemusí popíral a obsektoren Dentunat (we nogi, obgerwond Vicalvrums), all padána jezés e hiſselen рахата Лачари приговии, че rgrd glac lopieré souvislost, zální koncepty quénaingi had ренатиор 1 (тарий, staly voezi (japan, a Jend.) otevienoché vuör Datei11.12.66 -
ScanImage273.jpg
====================
Jdealssmus. metapppiché concepure, cha, vědomí atd.) porainge zulled Denköniſti. Protive unr je neotèzvar nè obtiśné prèil vposle du onweron poralen vaezé (auche, sidomi nta) staileném, zdibente r مان 2 2 vanému portavení, je ze istricks smyslu slova. rardà Concepce, " üršim supple noch velken. есечи. to ye Ndeje (anере Mirei Ndeje za onlich 2a ди ماكس 22 ة ticha zehéret. Idealismus г гиг Je a zpoch vrtahu (poraha suche, vědomí а рука atd.) se prosarnye tak, ie ralesné pokalen bylo valse (duck, rédomi) зло toho, I čemu se nir fonaha vacqu اسمه санатърт Idealismus nemusí popíral a obsektoren Dentunat (we nogi, obgerwond Vicalvrums), all padána jezés e hiſselen рахата Лачари приговии, че rgrd glac lopieré souvislost, zální koncepty quénaingi had ренатиор 1 (тарий, staly voezi (japan, a Jend.) otevienoché vuör Datei11.12.66 -