Filosofie a krize I + II
Machine transcription, not yet edited
====================
01.jpg
====================
B 001 Tak já jsem si to rozdělil na dva večery: na téma "filosofie a krize" budu hovořit dvakrát. Dnes se chci převážně soustředit na vztah filosofie ke krizím společenským, a příští večer se chci soustředit na krizi, která je uvnitř filosofie, která je filosofii vlastní, která pro ni není situací vnější, do níž je filosofie nějak třeba dějinně zasazena, nýbrž která je bytostně spjata s povahou filosofie samotné. To z toho důvodu, že jsou texty, které buď celou nebo alespoň značnou část viny na současné krizi, která je ovšem různými mysliteli chápána různě, vidí na straně intelektuálů, inteligence /třeba Julien Benda/ anebo přímo na straně filosofie. Znáte-li Schweitzerovu knížku, tak dvoudílnou, je vlastně třídílná, ale ty dva druhé díly jsou spojeny do jednoho svazku, tam ten první díl začíná kapitolou o vině filosofie na současné krizi. Někdy se k tomu můžeme vrátit je to Albert Schweitzer, ano. Tak takhle jsem si to rozdělil, a dnes budeme tedy hovořit o vztahu filosofie ke krizím, které jsou jí vnější, které mají svůj zrod, svůj pramen, zdroj, původ mimo filosofie. Tady na začátku bychom snad mohli několik slov ztratit o tom, že mnoho autorů, mnoho myslitelů, historiků, nejen filosofů má averzi vůči hojnému užívání slova krize. A to je opravdu třeba přiznat, že to slovo je pro svou nadměrnou frekventovanost značně devalvováno. Vyjadřují skepsi vůči platnosti tak četného, frekventovaného užívání slova krize, mají vůbec skepsi vůči pokusům označit nějakou konkrétní situaci za kriŘíkají, že celé dějiny jsou plné krize, tam je stále nějaká krize, z nějakého hleeiska vždycky najdeme, že jde o krizi, a tak ani filosofie nikdy bez krize nebyly. Nenajdeme takřka jedinou situaci, která by nemohla být chápána jako krize. A tak odmítají o krizích vůbec hovořit, protože to je slovo naprosto inflační. Ovšem my víme, že takové krize, a skutečné krize, existují. Tohleto odmítání termínu krize je vždycky velice povrchní a nevydrží. Je možné, že ty krize jsou opravdu četné, a že jsou na různých úrovních a překrývajíc se atd., ale my víme, že jsou období poměrně klidná a naopak období napjatá, plná napětí, kdy záleží na mnohém. A my jsme si už několikrát citovali nebo připomínali Toynbeeho, který hovoří o tom, že v dějinách se vždycky čas od času vyskytují určité situaci, které představují výzvu, na kterou lidé musí odpovědět. A když na ni neodpovědí, tak něco promarní. Ta výzva platí jen určitou dobu, určitou chvíli a pak přejde. A jestliže lidé na tu výzvý neodpovídají, nebo když odpovídají špatně - možná, že se dá říci, že dokonce ta výzva sama je uvádí do krize - ocitají se v krizi. Mo ještě záleží na tom, jak si vymezíme ten termín. Ale že jsou ještě před tím vymezením - jistá období, kdy jde o víc než jindy, kdy se 1.4. XII.
01.jpg
====================
B 001 Tak já jsem si to rozdělil na dva večery: na téma "filosofie a krize" budu hovořit dvakrát. Dnes se chci převážně soustředit na vztah filosofie ke krizím společenským, a příští večer se chci soustředit na krizi, která je uvnitř filosofie, která je filosofii vlastní, která pro ni není situací vnější, do níž je filosofie nějak třeba dějinně zasazena, nýbrž která je bytostně spjata s povahou filosofie samotné. To z toho důvodu, že jsou texty, které buď celou nebo alespoň značnou část viny na současné krizi, která je ovšem různými mysliteli chápána různě, vidí na straně intelektuálů, inteligence /třeba Julien Benda/ anebo přímo na straně filosofie. Znáte-li Schweitzerovu knížku, tak dvoudílnou, je vlastně třídílná, ale ty dva druhé díly jsou spojeny do jednoho svazku, tam ten první díl začíná kapitolou o vině filosofie na současné krizi. Někdy se k tomu můžeme vrátit je to Albert Schweitzer, ano. Tak takhle jsem si to rozdělil, a dnes budeme tedy hovořit o vztahu filosofie ke krizím, které jsou jí vnější, které mají svůj zrod, svůj pramen, zdroj, původ mimo filosofie. Tady na začátku bychom snad mohli několik slov ztratit o tom, že mnoho autorů, mnoho myslitelů, historiků, nejen filosofů má averzi vůči hojnému užívání slova krize. A to je opravdu třeba přiznat, že to slovo je pro svou nadměrnou frekventovanost značně devalvováno. Vyjadřují skepsi vůči platnosti tak četného, frekventovaného užívání slova krize, mají vůbec skepsi vůči pokusům označit nějakou konkrétní situaci za kriŘíkají, že celé dějiny jsou plné krize, tam je stále nějaká krize, z nějakého hleeiska vždycky najdeme, že jde o krizi, a tak ani filosofie nikdy bez krize nebyly. Nenajdeme takřka jedinou situaci, která by nemohla být chápána jako krize. A tak odmítají o krizích vůbec hovořit, protože to je slovo naprosto inflační. Ovšem my víme, že takové krize, a skutečné krize, existují. Tohleto odmítání termínu krize je vždycky velice povrchní a nevydrží. Je možné, že ty krize jsou opravdu četné, a že jsou na různých úrovních a překrývajíc se atd., ale my víme, že jsou období poměrně klidná a naopak období napjatá, plná napětí, kdy záleží na mnohém. A my jsme si už několikrát citovali nebo připomínali Toynbeeho, který hovoří o tom, že v dějinách se vždycky čas od času vyskytují určité situaci, které představují výzvu, na kterou lidé musí odpovědět. A když na ni neodpovědí, tak něco promarní. Ta výzva platí jen určitou dobu, určitou chvíli a pak přejde. A jestliže lidé na tu výzvý neodpovídají, nebo když odpovídají špatně - možná, že se dá říci, že dokonce ta výzva sama je uvádí do krize - ocitají se v krizi. Mo ještě záleží na tom, jak si vymezíme ten termín. Ale že jsou ještě před tím vymezením - jistá období, kdy jde o víc než jindy, kdy se 1.4. XII.
====================
02.jpg
====================
O n 002 rozhoduje o budoucnosti mnohem významněji než v jiných chvílích, že jsou taková období, kdy jsou osudy mnoha lidí, celých vrstev, celých národů i kultur na vážkách a na rozcestí, no tak to vskutku je. Když barbaři porazili Řím a rozvrátili svaté město, no to tedy byla krize. Co je daleko široko možno s tímhletím srovnat ? A tato krize představovala onu "Challenge", onu výzva, na kterou bylo potřeba odpovědět. A přišel mimo jiné myslitel Augustin a odpověděl svým spisem Civitas Dei, stát boží či obec boží. A právě na tuto výzvu odpověděl, že pád Říma není konec dějin, že je třeba to vidět z jisté distance, že v dějinách jde o víc než jenom o jedno město, byť město veliké a mocné a dokonce za svaté považované, o jeden stát, o jedno impérium, a vyvedl pohledy lidí a tím pádem i lidi v jejich životě - vyvadl z té slepé uličky, do níž se dostali tím, že si myslei, že všechno jde k čertu tím, že padl Řím, že je všemu konec, že nastává konec světa, že je po všem veta. Tedy takové krize, takové kritické situace existují, a zejména jsou jako krize také pochopeny. Ke krizi patří, protože to je dějinná záležitost, dějinná situace, že tady nejenom je, ale že je jako taková chápána. Třeba špatně. To nechápání je něčím významným jenom napozadí toho chápání. Když se náhodou dostane do čela společnosti člověk, který ne chápe to, co chápou někteří jiní, tak toto nechápání je výzhame. Ale aby se dostavila krize do společnosti, kde nikdo nic nechápe, to není možné. Tam ta krize nemůže prostě vůbec přijít, resp. tam tomu neříkáme krize, jenom odvozeně. Kdy po období meziledovém se ledovce začaly zase šířit a v místech, kde žili po proniknutí na sever primáti a teď byly zase zimou tlačeni na jih, zpět, tak můžeme mluvit o krizi té populace primátů, a můžeme mluvit o tom, že to byla určitá výzva, na kterou některé ty opice odpověděly tím, že se stáhly zase do teplých končin, i za tu cenu že ji strašná fůra pomřelo, protože neměly dost obživy, a jiné na to zase odpověděly tím, že se naučily oblékat do koží ulovené zvěře a užívat ohně atd.atd. No jo, ale to není vpravdě dějinná krize, to je jen taková metafora, když toho slova užíváme, abychom jejich situaci popsali. Vždycky tam chybělo povědomí toho, co se vlastně děje. Tam ani ti praehominidi, ani ti praeprimáti opiší si neuvědomovali, co se děje, jenom na to reagovali jako zvířata reagují. To není krize v pravém slova smyslu. Krize je tam, kde si to někdo uvědomuje. A to neuvědomění má určitou důležitost a váhu na pozadí toho uvědomění. Když si to nikdo neuvědomí, tak ta krize se ani nemůže projevit, vyjevit, ba nemůže k ní dojít, vpravdě. Stane se ovšem v následujících dějinách, že třeba o generace později si lidé /někteří uvědomí, jaká to vlastně byla situace atd., ale to je jiná záležitost. Zase však o té krizi začnou mluvit, až když si to uvědo14. XII.
02.jpg
====================
O n 002 rozhoduje o budoucnosti mnohem významněji než v jiných chvílích, že jsou taková období, kdy jsou osudy mnoha lidí, celých vrstev, celých národů i kultur na vážkách a na rozcestí, no tak to vskutku je. Když barbaři porazili Řím a rozvrátili svaté město, no to tedy byla krize. Co je daleko široko možno s tímhletím srovnat ? A tato krize představovala onu "Challenge", onu výzva, na kterou bylo potřeba odpovědět. A přišel mimo jiné myslitel Augustin a odpověděl svým spisem Civitas Dei, stát boží či obec boží. A právě na tuto výzvu odpověděl, že pád Říma není konec dějin, že je třeba to vidět z jisté distance, že v dějinách jde o víc než jenom o jedno město, byť město veliké a mocné a dokonce za svaté považované, o jeden stát, o jedno impérium, a vyvedl pohledy lidí a tím pádem i lidi v jejich životě - vyvadl z té slepé uličky, do níž se dostali tím, že si myslei, že všechno jde k čertu tím, že padl Řím, že je všemu konec, že nastává konec světa, že je po všem veta. Tedy takové krize, takové kritické situace existují, a zejména jsou jako krize také pochopeny. Ke krizi patří, protože to je dějinná záležitost, dějinná situace, že tady nejenom je, ale že je jako taková chápána. Třeba špatně. To nechápání je něčím významným jenom napozadí toho chápání. Když se náhodou dostane do čela společnosti člověk, který ne chápe to, co chápou někteří jiní, tak toto nechápání je výzhame. Ale aby se dostavila krize do společnosti, kde nikdo nic nechápe, to není možné. Tam ta krize nemůže prostě vůbec přijít, resp. tam tomu neříkáme krize, jenom odvozeně. Kdy po období meziledovém se ledovce začaly zase šířit a v místech, kde žili po proniknutí na sever primáti a teď byly zase zimou tlačeni na jih, zpět, tak můžeme mluvit o krizi té populace primátů, a můžeme mluvit o tom, že to byla určitá výzva, na kterou některé ty opice odpověděly tím, že se stáhly zase do teplých končin, i za tu cenu že ji strašná fůra pomřelo, protože neměly dost obživy, a jiné na to zase odpověděly tím, že se naučily oblékat do koží ulovené zvěře a užívat ohně atd.atd. No jo, ale to není vpravdě dějinná krize, to je jen taková metafora, když toho slova užíváme, abychom jejich situaci popsali. Vždycky tam chybělo povědomí toho, co se vlastně děje. Tam ani ti praehominidi, ani ti praeprimáti opiší si neuvědomovali, co se děje, jenom na to reagovali jako zvířata reagují. To není krize v pravém slova smyslu. Krize je tam, kde si to někdo uvědomuje. A to neuvědomění má určitou důležitost a váhu na pozadí toho uvědomění. Když si to nikdo neuvědomí, tak ta krize se ani nemůže projevit, vyjevit, ba nemůže k ní dojít, vpravdě. Stane se ovšem v následujících dějinách, že třeba o generace později si lidé /někteří uvědomí, jaká to vlastně byla situace atd., ale to je jiná záležitost. Zase však o té krizi začnou mluvit, až když si to uvědo14. XII.
====================
03.jpg
====================
O 003 mí. Takže je důležité, že jsou krize jako takové také chápány%; bez toho bychom o nich nemohli mluvit, nebo jenom v nějakém přirovnání, v metafoře. No a když už jsou krize jakožto krize také chápány, a my vlastně k nim máme přístup jenom přes to chápání, protože ani my bychom o těch krizích nemohli mluvit, kdybychom je ne chápali, tak vzniká otázka a tím se vracíme ke skepsi těch některých historiků a myslitelů, kteří o kriz vůbec odmítají mluvit - otázka, zda když někdo chápe krizi jako krizi, zda to je jenom omyl. Když těch lidí je hodně, kteří to chápou jako krizi třeba dnes v Polsku jistě tu situaci chápou jako krizovou, už takový dobrý rok, přinejmenším. My všichni ostatní kolem to chápeme také jako krizi. Tedy je to jenom masová psycháza ? Je ta kritičnost, krizovost jenom nějaký náš výmysl ? Nebo je to dokonce jenom psychóza intelektuálů, kteří si to všechno vymýšlejí ? No a tohle je ta otázka, kterou se hodláme zabývat. Co k tomu řekne filosofie ? Je to jenom výmysl, je to smyšlenka, je to mylný pohled, omyl, psychóza ? Co tedy může filosofie říci o podstatě krizí, o bytostné povaze krizí vůbec, a co může říci o bytostné povaze určitých, dějinně jedinečných, jednotlivých krizí zvlášť. Např. co může dnes říci filosofie o současné krizi, ať už společenské, národní, evropské nebot Evropa je v krizi, svět je krizi, tedy světové krizi - co může k tomu říci? A kde je její povolanost, aby k tomu něco říkala ? Kde je její kompetence? K tomu cíli se nejdříve podíváme to je jen jedna cesta na to, jak je filosof zakotven v dějinách. O tom jsme mluvili teď v řadě večerů. Jednak jak je vůbec člověk zakotven v dějinách, lidská bytost, a pak zvláště jak je filosof zakotven v dějinách. Co to znamená, být filosofem uprostřed dějin ? Co to znamená být filosofem uprostřed určité dějinné situace, tedy konkrétně uprostřed krize ? První věc, která nám může napadnout, je otázka, zda lze považovat za legitimní filosofický pohled z odstupu: zda filosof může se vehrát v roli diváka, který je někde na tribuně a dívá se dějiny, jež probíhají kdesi na hřišti. Takhle si mnoho filosofů představovalo bytostnou povahu a funkci filosofie. Filosofie je schopná z odstupu se na to podívat a vidět, co není vidět bez odstupu, s perspektivy toho, kdo je na hřišti. A v tomhletom duchu, kdybyste se třeba podívali do Hegela, tak mam ve své Rechtsfilosofii začíná tím, že filosofie v určité aktuální situaci nikdy není schopna říci, co se má dělat, a když je konečně schopna to říci, tak je vždycky už pozdě, protože ta situace už je dávno pryč. Takhle tam on, filosof, charakterizuje vztah filosofie k dějinám. To mimochodem právě v tom jeho prvním období, ale mutatis. mutandis i potom v těch dalších filosofických dílech, vede Hegela k to14. XII.
03.jpg
====================
O 003 mí. Takže je důležité, že jsou krize jako takové také chápány%; bez toho bychom o nich nemohli mluvit, nebo jenom v nějakém přirovnání, v metafoře. No a když už jsou krize jakožto krize také chápány, a my vlastně k nim máme přístup jenom přes to chápání, protože ani my bychom o těch krizích nemohli mluvit, kdybychom je ne chápali, tak vzniká otázka a tím se vracíme ke skepsi těch některých historiků a myslitelů, kteří o kriz vůbec odmítají mluvit - otázka, zda když někdo chápe krizi jako krizi, zda to je jenom omyl. Když těch lidí je hodně, kteří to chápou jako krizi třeba dnes v Polsku jistě tu situaci chápou jako krizovou, už takový dobrý rok, přinejmenším. My všichni ostatní kolem to chápeme také jako krizi. Tedy je to jenom masová psycháza ? Je ta kritičnost, krizovost jenom nějaký náš výmysl ? Nebo je to dokonce jenom psychóza intelektuálů, kteří si to všechno vymýšlejí ? No a tohle je ta otázka, kterou se hodláme zabývat. Co k tomu řekne filosofie ? Je to jenom výmysl, je to smyšlenka, je to mylný pohled, omyl, psychóza ? Co tedy může filosofie říci o podstatě krizí, o bytostné povaze krizí vůbec, a co může říci o bytostné povaze určitých, dějinně jedinečných, jednotlivých krizí zvlášť. Např. co může dnes říci filosofie o současné krizi, ať už společenské, národní, evropské nebot Evropa je v krizi, svět je krizi, tedy světové krizi - co může k tomu říci? A kde je její povolanost, aby k tomu něco říkala ? Kde je její kompetence? K tomu cíli se nejdříve podíváme to je jen jedna cesta na to, jak je filosof zakotven v dějinách. O tom jsme mluvili teď v řadě večerů. Jednak jak je vůbec člověk zakotven v dějinách, lidská bytost, a pak zvláště jak je filosof zakotven v dějinách. Co to znamená, být filosofem uprostřed dějin ? Co to znamená být filosofem uprostřed určité dějinné situace, tedy konkrétně uprostřed krize ? První věc, která nám může napadnout, je otázka, zda lze považovat za legitimní filosofický pohled z odstupu: zda filosof může se vehrát v roli diváka, který je někde na tribuně a dívá se dějiny, jež probíhají kdesi na hřišti. Takhle si mnoho filosofů představovalo bytostnou povahu a funkci filosofie. Filosofie je schopná z odstupu se na to podívat a vidět, co není vidět bez odstupu, s perspektivy toho, kdo je na hřišti. A v tomhletom duchu, kdybyste se třeba podívali do Hegela, tak mam ve své Rechtsfilosofii začíná tím, že filosofie v určité aktuální situaci nikdy není schopna říci, co se má dělat, a když je konečně schopna to říci, tak je vždycky už pozdě, protože ta situace už je dávno pryč. Takhle tam on, filosof, charakterizuje vztah filosofie k dějinám. To mimochodem právě v tom jeho prvním období, ale mutatis. mutandis i potom v těch dalších filosofických dílech, vede Hegela k to14. XII.
====================
04.jpg
====================
1909 004 mu, že světový duch nepřichází k sobě jenom skrze filosofa, skrze geniábního filosofa, nýbrž že potřebuje k sobě přicházet také skrze geniálního politika, státníka. Tedy v té tradici, z která já jsem vyrostl, nebo přesněji řečeno, odvolávat se budu zejména na Rádla, ale je tu ta tradice starší, na kterou i on navazuje, zpět k Masarykovi, Havlíčkovi, Palackému prostě tohle to je považováno za něco méně cenného, odvozeného, za jakýsi odvar a odpad. Skutečná filosofie - na začátku se o tom ovšem tak nemluví, ale v aplikaci, jakou provedl Rádl, je to jasné, předtím nejde zvlášťbo filosofie, tam se mluví vždycky o tom, co člověk v situaci může dělat, co má dělat, co nesmí dělat, tedy čllvěk vůbec, a Rádl to aplikoval na pozici filosofa tedy filosof nemůže legitimně pohlížet na dějiny z odstupu, nýbrž vždycky je v těch dějinách. Nemůže svou filosofii promýšlet tak, že se nejdříve vytrhne z dějin, nemůže to promýšlet jinak, než že je plně zasazen v těch dějinách, a to znamená nejen fakticky, ale i vědomě, cílevědomě, a nemůže svou filosofii propagovat, prosazovat, přesvědčovat o ní jiné lidi, o své pravdě, jinak než uprostřed zápasu, který má také politický charakter, uprostřed politického boje. Filosofie se musí prosazovat jako filosofie uprostřed politického a to znamená dějinného zápasu. Nejde to jinak. Proto filosof, který si zjednodušuje svou věc tím, že se omezuje, že se stává jakýmsi specialistou a nechce se vyjadřovat k různým veřejným záležitostem, tak je filosof druhořadý, filosof, který přinejmenším zapomněl a spíše ještě se zpronevěřil té nej podstatnější funkci filosofie, která musí mluvit do situace. No a z hlediska filosofa samotného k tomu vede úvaha, kterou tady navážu na to, co jsme si říkali od samého začátku, co to je vlastně filosofie, totiž že filosofie je principiální systematická reflexe, eventuelně jsme také říkali kritikeká reflexe - filosofie se bez reflexe nemůže obejít - tedy filosofie se musí tázat, jaký je její bytostný vztah ke krizi. Sama filosofie. Ta otázka na ni není vložena jen zvenčí, to nění jen nějaký morální závazek, který s vlastní filosofií nemá co dělat, jen že je v personální unii s tím filosofováním, že by každý člověk byl povinen se postavi na nějaké místo v dějinné /a tím i politické/ situaci, a když je shodou okolností filosofem, tak že to tedy musí udělat i jako filosof. To není jen takhle "slabě" a odvozeně, nýbrž patří k podstatě filosofie samotné, že musí provést reflexi svého vztahu, legitimního vztahu k té dějinné situaci, v níž je, v níž žije a myslí. A to pak znamená třeba k té krizi. Filosofie se musí tázat z vnitřních, filosofických důvodů, jaký je její bytostný vztah ke krizi, ať už ke krizím vůbec, ke krizi obecně, anebo a to zejména, k určité konkrétní, přítomné krizi, v níž 14. XII.
04.jpg
====================
1909 004 mu, že světový duch nepřichází k sobě jenom skrze filosofa, skrze geniábního filosofa, nýbrž že potřebuje k sobě přicházet také skrze geniálního politika, státníka. Tedy v té tradici, z která já jsem vyrostl, nebo přesněji řečeno, odvolávat se budu zejména na Rádla, ale je tu ta tradice starší, na kterou i on navazuje, zpět k Masarykovi, Havlíčkovi, Palackému prostě tohle to je považováno za něco méně cenného, odvozeného, za jakýsi odvar a odpad. Skutečná filosofie - na začátku se o tom ovšem tak nemluví, ale v aplikaci, jakou provedl Rádl, je to jasné, předtím nejde zvlášťbo filosofie, tam se mluví vždycky o tom, co člověk v situaci může dělat, co má dělat, co nesmí dělat, tedy čllvěk vůbec, a Rádl to aplikoval na pozici filosofa tedy filosof nemůže legitimně pohlížet na dějiny z odstupu, nýbrž vždycky je v těch dějinách. Nemůže svou filosofii promýšlet tak, že se nejdříve vytrhne z dějin, nemůže to promýšlet jinak, než že je plně zasazen v těch dějinách, a to znamená nejen fakticky, ale i vědomě, cílevědomě, a nemůže svou filosofii propagovat, prosazovat, přesvědčovat o ní jiné lidi, o své pravdě, jinak než uprostřed zápasu, který má také politický charakter, uprostřed politického boje. Filosofie se musí prosazovat jako filosofie uprostřed politického a to znamená dějinného zápasu. Nejde to jinak. Proto filosof, který si zjednodušuje svou věc tím, že se omezuje, že se stává jakýmsi specialistou a nechce se vyjadřovat k různým veřejným záležitostem, tak je filosof druhořadý, filosof, který přinejmenším zapomněl a spíše ještě se zpronevěřil té nej podstatnější funkci filosofie, která musí mluvit do situace. No a z hlediska filosofa samotného k tomu vede úvaha, kterou tady navážu na to, co jsme si říkali od samého začátku, co to je vlastně filosofie, totiž že filosofie je principiální systematická reflexe, eventuelně jsme také říkali kritikeká reflexe - filosofie se bez reflexe nemůže obejít - tedy filosofie se musí tázat, jaký je její bytostný vztah ke krizi. Sama filosofie. Ta otázka na ni není vložena jen zvenčí, to nění jen nějaký morální závazek, který s vlastní filosofií nemá co dělat, jen že je v personální unii s tím filosofováním, že by každý člověk byl povinen se postavi na nějaké místo v dějinné /a tím i politické/ situaci, a když je shodou okolností filosofem, tak že to tedy musí udělat i jako filosof. To není jen takhle "slabě" a odvozeně, nýbrž patří k podstatě filosofie samotné, že musí provést reflexi svého vztahu, legitimního vztahu k té dějinné situaci, v níž je, v níž žije a myslí. A to pak znamená třeba k té krizi. Filosofie se musí tázat z vnitřních, filosofických důvodů, jaký je její bytostný vztah ke krizi, ať už ke krizím vůbec, ke krizi obecně, anebo a to zejména, k určité konkrétní, přítomné krizi, v níž 14. XII.
====================
05.jpg
====================
005 zrovna on i jeho filosofie jsou situováni a v níž musí provádět tu svou práci, tj. myslet. No a tady je velice zajímavá věc, kterou si dějinně musme uvědomit, totiž že filosofie se rodí uprostřed krize. A dokonce uprostřed vážné krize. To je věc, která stojí za to, aby byla brána vážně, protože i když jsme si říkali mnohokrát, že ve filosofie nemají počátky nikdy fatální důsledky, že filosofie /zejména filosofie/ se nikdy nespokojí s tím, z čeho vyjáde a že štourá pod tím, takže je schopna i ty počátky, z kterých vyšla, tj. svá vlastní východiska, vidět kriticky a eventuelně je revidovat přece jenom když se taková věc zrodí, nějaký životní a myšlenkový postoj, v určité dějinné situaci, tak tou dějinnou situací nepochybně bude poznamenán. A je tedy smysluplné si plně uvědomit, co to je, co to znamená, když řecká filosofie se zrodila v krizi řecké společnosti a z krize té společnosti. Já se tím nebudu podrobně zabývat, to je spíš záležitost takového Vernanta, který se tím zabývá, nebo nějakého his torika já tady jen ocituji, co o tom píše Rádl ve svých Dějinách filosofie, který právě tutuo okolnost neobyčejně vhodně a působivě vypíchl. Řecká filosofie se zrodila - nebo přesně řečeno byla vynalezena, nebot to je právě to, čemu Rádl říká morální vynález, na rozdíl od technického vynálezu, všechny duchovní iniciativy, nové pohledy zahrnuje pod pojem morálního vynálezu, tak o tom hovoří třeba v Útěše. Nemá to s morálkou, s mravností co dělat. Tak filosofie byla vynalezena, když to vezmem od dneška, asi před půl třetím tisíciletím /možná o něco ještě dříve ve starém Řecku v době začínající krize řecké společnosti. Nebo řeckých společností, neboť to vlastně bylo víc společností, které byly různě strkturovány společensky i politicky. A Emanuel Rádl o tom píše ve svých Dějinách filosofie hned na začátku /str.56-57 I.dílu/. Píše o té době, kdy vznikla filosofie, takto: "Koncem sedmého století byla víra řecká rozvrácena .. Mnoho Řeků prchalo před postupem perským na západ." Tady nejenom že to je působivě, i když stručně zpřítomněno, je zároveň provedena i dosti pozoruhodná paralela historická. Nebývá zvykem psát takovýmto způsobem o počátcích filosofie, ale citace nám připomněla skutečnost, že se filosofie již od samého počátku ocitla v podstatném vztahu ke krizi. A od té doby se vlastně už nikdy tomuto vztahu nemohla vyhnout. Ta otázka krize resp. vztahu ke krizi, ke kritické situaci, je pro filosofii součástí její nejzákladnější problematiky, kterou nikdy nemůže obejít, které se nikdy nemůže zbavit, právě z tohoto důvodu. Ale filosofie se pochopitelně může ke krizi vztahovat různě a na různých rovinách. Filosofie se především může krizí zabývat jako předmětem svého zkoumání. To je už téměř typ takového diváctví. To dělá např. sociologie, 14. XII.
05.jpg
====================
005 zrovna on i jeho filosofie jsou situováni a v níž musí provádět tu svou práci, tj. myslet. No a tady je velice zajímavá věc, kterou si dějinně musme uvědomit, totiž že filosofie se rodí uprostřed krize. A dokonce uprostřed vážné krize. To je věc, která stojí za to, aby byla brána vážně, protože i když jsme si říkali mnohokrát, že ve filosofie nemají počátky nikdy fatální důsledky, že filosofie /zejména filosofie/ se nikdy nespokojí s tím, z čeho vyjáde a že štourá pod tím, takže je schopna i ty počátky, z kterých vyšla, tj. svá vlastní východiska, vidět kriticky a eventuelně je revidovat přece jenom když se taková věc zrodí, nějaký životní a myšlenkový postoj, v určité dějinné situaci, tak tou dějinnou situací nepochybně bude poznamenán. A je tedy smysluplné si plně uvědomit, co to je, co to znamená, když řecká filosofie se zrodila v krizi řecké společnosti a z krize té společnosti. Já se tím nebudu podrobně zabývat, to je spíš záležitost takového Vernanta, který se tím zabývá, nebo nějakého his torika já tady jen ocituji, co o tom píše Rádl ve svých Dějinách filosofie, který právě tutuo okolnost neobyčejně vhodně a působivě vypíchl. Řecká filosofie se zrodila - nebo přesně řečeno byla vynalezena, nebot to je právě to, čemu Rádl říká morální vynález, na rozdíl od technického vynálezu, všechny duchovní iniciativy, nové pohledy zahrnuje pod pojem morálního vynálezu, tak o tom hovoří třeba v Útěše. Nemá to s morálkou, s mravností co dělat. Tak filosofie byla vynalezena, když to vezmem od dneška, asi před půl třetím tisíciletím /možná o něco ještě dříve ve starém Řecku v době začínající krize řecké společnosti. Nebo řeckých společností, neboť to vlastně bylo víc společností, které byly různě strkturovány společensky i politicky. A Emanuel Rádl o tom píše ve svých Dějinách filosofie hned na začátku /str.56-57 I.dílu/. Píše o té době, kdy vznikla filosofie, takto: "Koncem sedmého století byla víra řecká rozvrácena .. Mnoho Řeků prchalo před postupem perským na západ." Tady nejenom že to je působivě, i když stručně zpřítomněno, je zároveň provedena i dosti pozoruhodná paralela historická. Nebývá zvykem psát takovýmto způsobem o počátcích filosofie, ale citace nám připomněla skutečnost, že se filosofie již od samého počátku ocitla v podstatném vztahu ke krizi. A od té doby se vlastně už nikdy tomuto vztahu nemohla vyhnout. Ta otázka krize resp. vztahu ke krizi, ke kritické situaci, je pro filosofii součástí její nejzákladnější problematiky, kterou nikdy nemůže obejít, které se nikdy nemůže zbavit, právě z tohoto důvodu. Ale filosofie se pochopitelně může ke krizi vztahovat různě a na různých rovinách. Filosofie se především může krizí zabývat jako předmětem svého zkoumání. To je už téměř typ takového diváctví. To dělá např. sociologie, 14. XII.
====================
06.jpg
====================
D 00 6 která vyrostla z filosofie, vydělila se z ní. Ale jak Rádl a řada jiných ukazuje, filosofie - a tok každá filosofie vychází ze své doby, a je tedy nutně poznamenána tou dobovou krizí, je jí ovlivněna a sama postižena. Filosofie se tedy přinejmenším ocitá v nebezpečí, že se stane výrazem, projevem krize. Bylo učiněno mnoho pokusů ukázat, že filosofie je produktem krize. My to známe hlavně z učebnic, které u nás máme k dispozici, kde vešekrá tzv. buržoazní filosofie je vykládána jako projev krize buržoazní společnosti. Ale tohle říká např. Nietzche o filosofii vůbec, totiž že sama filosofie je výrazem krize určité společnosti, a chceme-li se proti té krizi ně jak postavit, musíme se zároveň vymnit z vlivu té filosofie, která je jejím výrazem. A proto takové koketování s mýtem, zejména s mýtem věčného návratu, s dyonýzovstvím atd. A takových případů bychom mobli jmenovat ještě celou řadu. Ovšem protože filosofie nemůže zůstat a nezůstává fakticky pouhým divákem, nýbrž buď se proti té krizi brání anebo ji prohlubuje, tak ta krize pro se musí dříve nebo později stát otázkou filosofické odpovědnosti. A filosofická odpovědnost spočívá na prvním místě v tom, že žádá odpověď na otázku, jaký je podíl filosofie na té krizi. Filosofie nutně musí začít u sebe, tj. musí začít tím, že přijme svůj podíl odpovědnosti za krizi, svůj podíl na krizi. Nejde o to, chápat tu odpovědnost tak, že filosofie způsobila tu krizi. Jde o to, aby filosofie přijala tu krizi za svou vlastní krizi jinak není schopná ji řešit. Jestliže odmítneme ten divácký přístup, tak filosofie je schopna v té krizi udělat něco významného, tj. udělat něco pro to, aby krize byla překánána, jedině za toho předpokladu, že, krizi přijme za svou vlastní krizi. Že tedy filosofie nebude řešit problém překánání krize jako zvnějška zadanou úlohu, že se nenechá najmout, aby tento problém řešila, že to ně dělá jako úkol, k němuž je zjednána, ale že to přijme jako bytostnou výzvu pro sebe jakožto filosofii. V tom je obrvský rozdíl. V čem spočívá ten rozdíl ? V tom, že filosof, který je skutečně filosof, si nemůže nechávat ze dne na den nebo z roku na rok zadávat své úkoly třeba od momentálně panující politické reprezentace, a nemůže dost dobře vymyslet, vymýšlet paroly pro jeden fi politický trend a za rok je zahodit a vymýšlet paroly pro jiný, protože mezitím došlo k výměně. Filosofie si nemůže ty nejzákladnější své úkoly nechávat zadat jakoukoli instancí společenskou nebo politickou v té situaci, v které je. To znamená, že na to může kašlat, musí to znát, respektovat, musí naslouchat i těm instancím, ale ovšem i všem ne-instancím, také lidé něco potřebují, nejenom politická reprezentace. A je třeba naslouchat, co potřebují, jaká je situace těch lidí, slyšet, na co se táží, je třeba jim odpovídat na jejich otázky 14. XII.
06.jpg
====================
D 00 6 která vyrostla z filosofie, vydělila se z ní. Ale jak Rádl a řada jiných ukazuje, filosofie - a tok každá filosofie vychází ze své doby, a je tedy nutně poznamenána tou dobovou krizí, je jí ovlivněna a sama postižena. Filosofie se tedy přinejmenším ocitá v nebezpečí, že se stane výrazem, projevem krize. Bylo učiněno mnoho pokusů ukázat, že filosofie je produktem krize. My to známe hlavně z učebnic, které u nás máme k dispozici, kde vešekrá tzv. buržoazní filosofie je vykládána jako projev krize buržoazní společnosti. Ale tohle říká např. Nietzche o filosofii vůbec, totiž že sama filosofie je výrazem krize určité společnosti, a chceme-li se proti té krizi ně jak postavit, musíme se zároveň vymnit z vlivu té filosofie, která je jejím výrazem. A proto takové koketování s mýtem, zejména s mýtem věčného návratu, s dyonýzovstvím atd. A takových případů bychom mobli jmenovat ještě celou řadu. Ovšem protože filosofie nemůže zůstat a nezůstává fakticky pouhým divákem, nýbrž buď se proti té krizi brání anebo ji prohlubuje, tak ta krize pro se musí dříve nebo později stát otázkou filosofické odpovědnosti. A filosofická odpovědnost spočívá na prvním místě v tom, že žádá odpověď na otázku, jaký je podíl filosofie na té krizi. Filosofie nutně musí začít u sebe, tj. musí začít tím, že přijme svůj podíl odpovědnosti za krizi, svůj podíl na krizi. Nejde o to, chápat tu odpovědnost tak, že filosofie způsobila tu krizi. Jde o to, aby filosofie přijala tu krizi za svou vlastní krizi jinak není schopná ji řešit. Jestliže odmítneme ten divácký přístup, tak filosofie je schopna v té krizi udělat něco významného, tj. udělat něco pro to, aby krize byla překánána, jedině za toho předpokladu, že, krizi přijme za svou vlastní krizi. Že tedy filosofie nebude řešit problém překánání krize jako zvnějška zadanou úlohu, že se nenechá najmout, aby tento problém řešila, že to ně dělá jako úkol, k němuž je zjednána, ale že to přijme jako bytostnou výzvu pro sebe jakožto filosofii. V tom je obrvský rozdíl. V čem spočívá ten rozdíl ? V tom, že filosof, který je skutečně filosof, si nemůže nechávat ze dne na den nebo z roku na rok zadávat své úkoly třeba od momentálně panující politické reprezentace, a nemůže dost dobře vymyslet, vymýšlet paroly pro jeden fi politický trend a za rok je zahodit a vymýšlet paroly pro jiný, protože mezitím došlo k výměně. Filosofie si nemůže ty nejzákladnější své úkoly nechávat zadat jakoukoli instancí společenskou nebo politickou v té situaci, v které je. To znamená, že na to může kašlat, musí to znát, respektovat, musí naslouchat i těm instancím, ale ovšem i všem ne-instancím, také lidé něco potřebují, nejenom politická reprezentace. A je třeba naslouchat, co potřebují, jaká je situace těch lidí, slyšet, na co se táží, je třeba jim odpovídat na jejich otázky 14. XII.
====================
07.jpg
====================
007 což ovšem neznamená, že ty otázky prostě přijmeme jako platné, filosof může odpivědět i tak, že řekne, ta otázka je špatně položena, a položí ji jinak ale musí ty otázky znát, musí si je nechat dojít. Alejslední zavázanost, posladní odpovědnost wwwwwwwww neplatí společnosti, neplatí politické reprezentaci, neplatí ani celé dané společnosti. Filosof myslí také na příští generace, na příští věky, a myslí za příští generace a za příští věky. Stává je také jejich filosofem, alespoň se o to má a musí snažit. Nemůže přijmout žádnou danou instanci jako konečnou, poslední, rozhodující. Jedinou poslední instancí, kterou uznává, musí mít v pravdě. Pravda je tou poslední instancí, která mu zadává úkoly. A proti této instanci je jakákoli jiná instance druhořadá a slabší, menší váhy. Tohle tedy znamená přijetí odpovědnosti. No a tím jsme si předběžně zodpověděli, kdy se vlastně filosofie sama ocitá v krizi. To je ovšem dvojznačně řečeno: filosofie je v krizi, když je situována v kritické či krizové situaci. www A tuhletu situaci musí vzít za svou vlastní situaci, za svou vlastní krizi. Ale pak je jakási vlastní, vnitřní situace filosofická, která může být právě označena také za kritickou, za krizi. A tu musíme od té první odlišit. Filosofie si musí osvojit krizi, která je krizí společnosti, v níž filosofie žije. Nebot tato krize je krizí lidskou, a filosofie nesmí od sebe nic lidského odpuzovat, nesmí pro ni být nic cizího v té lidské krizi, společenské, dějinné, eventuelně i individuální krizė lidí, uprostřed nichž žije a mezi něž je situována. A přesto, jestliže tuto krizi přijme za svou, se musí tázat ještě o krok dál, o něco hlouběji, totiž jaká je její vlastní krize v tom smyslu, že to je krize, která je v ní samotné a která by mohla kdyby byla přehlédnutá znemožnit filosofii vzít vážně tu krizi, kterou bere za svou, a tím znemožnit náležitě osvětlit tu situaci ve světle pravdy, ukázat ji v plném světle tak, aby se osvětlilo i východisko z té krize. Filosofie se tedy musí tázat po své vlastní krizi a nevymlouvat se na to, že krize je jenom kolem ní jako něco vnějšího. Musí se tázat, jaká specifická krize je její vlastní, vnitřní krize. No a my jsme si už řekli, jaká specifická krize to je. Filosofie je povinna za svou poslední instanci brát jenom pravdu. Takže kdy se ocitá filosofie ve vnitřní krizi? Kdy se filosofie, která se dějinně ocitá v krizi, v dějinné společenské krizi, kdy se dostává do své vlastní filosofické krize, která je její vlastní, filosofickou krizí? No, ta vlastní krize filosofie spočívá v tom, že se filosofie začíná rozcházet s pravdou, eventuelně, kdybychom užili jiné formulace, trochu heideggerovské, ta krize spočívá v tom, že filosofie začíná zapomínat na bytí. Chápejme to jako něco, co znamená totéž. Heidegger říká, že zapomenutost na bytí /nebo snad lépe zapomnění na 14. XII.
07.jpg
====================
007 což ovšem neznamená, že ty otázky prostě přijmeme jako platné, filosof může odpivědět i tak, že řekne, ta otázka je špatně položena, a položí ji jinak ale musí ty otázky znát, musí si je nechat dojít. Alejslední zavázanost, posladní odpovědnost wwwwwwwww neplatí společnosti, neplatí politické reprezentaci, neplatí ani celé dané společnosti. Filosof myslí také na příští generace, na příští věky, a myslí za příští generace a za příští věky. Stává je také jejich filosofem, alespoň se o to má a musí snažit. Nemůže přijmout žádnou danou instanci jako konečnou, poslední, rozhodující. Jedinou poslední instancí, kterou uznává, musí mít v pravdě. Pravda je tou poslední instancí, která mu zadává úkoly. A proti této instanci je jakákoli jiná instance druhořadá a slabší, menší váhy. Tohle tedy znamená přijetí odpovědnosti. No a tím jsme si předběžně zodpověděli, kdy se vlastně filosofie sama ocitá v krizi. To je ovšem dvojznačně řečeno: filosofie je v krizi, když je situována v kritické či krizové situaci. www A tuhletu situaci musí vzít za svou vlastní situaci, za svou vlastní krizi. Ale pak je jakási vlastní, vnitřní situace filosofická, která může být právě označena také za kritickou, za krizi. A tu musíme od té první odlišit. Filosofie si musí osvojit krizi, která je krizí společnosti, v níž filosofie žije. Nebot tato krize je krizí lidskou, a filosofie nesmí od sebe nic lidského odpuzovat, nesmí pro ni být nic cizího v té lidské krizi, společenské, dějinné, eventuelně i individuální krizė lidí, uprostřed nichž žije a mezi něž je situována. A přesto, jestliže tuto krizi přijme za svou, se musí tázat ještě o krok dál, o něco hlouběji, totiž jaká je její vlastní krize v tom smyslu, že to je krize, která je v ní samotné a která by mohla kdyby byla přehlédnutá znemožnit filosofii vzít vážně tu krizi, kterou bere za svou, a tím znemožnit náležitě osvětlit tu situaci ve světle pravdy, ukázat ji v plném světle tak, aby se osvětlilo i východisko z té krize. Filosofie se tedy musí tázat po své vlastní krizi a nevymlouvat se na to, že krize je jenom kolem ní jako něco vnějšího. Musí se tázat, jaká specifická krize je její vlastní, vnitřní krize. No a my jsme si už řekli, jaká specifická krize to je. Filosofie je povinna za svou poslední instanci brát jenom pravdu. Takže kdy se ocitá filosofie ve vnitřní krizi? Kdy se filosofie, která se dějinně ocitá v krizi, v dějinné společenské krizi, kdy se dostává do své vlastní filosofické krize, která je její vlastní, filosofickou krizí? No, ta vlastní krize filosofie spočívá v tom, že se filosofie začíná rozcházet s pravdou, eventuelně, kdybychom užili jiné formulace, trochu heideggerovské, ta krize spočívá v tom, že filosofie začíná zapomínat na bytí. Chápejme to jako něco, co znamená totéž. Heidegger říká, že zapomenutost na bytí /nebo snad lépe zapomnění na 14. XII.
====================
08.jpg
====================
008 bytí, v češtině už se vžil ten ne příliš šťastný překlad zapomenutost, gramaticky to není zcela v pořádku, zapomenutí by bylo lépe, ten původní německý termín Heideggerův je Seinsvergessenheit/... No tak vlastní filosofická krize spočívá v tom, že se filosofie začíná rozcházet s pravdou a začíná jinak řečeno - zapomínat na bytí. To zapomínání na bytí začíná tam, kde na místo bytí postaví nějaké jsoucno. A řečeno tím prvním způsobem, rozchází se s pravdou tam, kde na místo pravdy jako nejvyšší instance dává nějakou instanci jinou, společenskou, politickou, kulturní atd. ano samozřejmě i náboženskou, prostě cokoli lidského a náboženství je lidský výkon - cokoli lidského se postaví na místo té instance, která je pro člověka závazná ne jako nějaká je funkce, jeho přirozená výbava, ale jako něco, co pro něho platí jako závazná norma. Tak všechno to znamená, že se filosofie dostává do krize, do své vlastní krize. CHOSE To vše, co jsem říkal na začátka, to jsem se musel bránit, když jsem říkal, že to není žádný morální závazek, že se tím vším filosof musí zabývat atd., aby to nevypadalo, že jednak si filosofuje, ale jednak jako člověk je zavázán si také všímat toho světa kolem - a teď tady vidíme ten nejvlastnější motiv toho, proč nemůže nechat ten svět kolem plavat. Filosofie, která žije uprostřed společenské, dějinné krize, si této krize nemůže nevšímat, nemůže pracovat, filosofovat, jako by té krize nebylo, protože právě tím by se začal rozcházet s pravdou. Ta lživost tzv. filosofické práce nemusí spočívat jenom v tom, že ta "filosofie" mluví, vypovídá o něčem mylně nebo lživě, ale také v tom, že mlčí o tom, co je pravda. A to nejde od sebe vůbec odlišit. To přechází jedno v druhé. Ta lež toho mlčení, ta lživost toho mlčení je někdy mnohem podstatnější, nebezpečnější než ta lživost těch lží. Filosofie, která by si dějinné, společenské krize nevšímala, by osvědčovala jistou základní netečnost ne vůči té krizi, pouze, vůči tomu společenskému stavu, ale netečnost vůči pravdě samotné. Byla by to netečnost, která by svědčila o tom, že zapomněla na pravdu, která by svědčila o tom, že zapomněla na bytí. Na ale co to znamená? TO znamená, že krize filosofie nespočívá ani hlavně, ani původně v myšlení. Nebot rozchod s pravdou, a už vůbec ne zapomenutí na bytí, není zdaleka pouze myšlenkovou chybou, myšlenkovým omylem. Je legitimní z toho snad vyvodit, že přece jenom vedle toho vlastního "kšeftu" filosofie, je tady ještě nějaký morální nebo jiný závazek vůči pravdě, vůči bytí? Nikoliv, to není takhle dvojí, to je jedno. A abychom to pochopili jako jedno, tak musíme nově pochopit, co to je filosofie. A tím na základě úvah o dějinách a o zasazenosti filosofie v dějinné a společenské situaci, jak se vztahuje k e krizi, dané touto /vnější situací, docházíme poprvé k možnosti revidovat resp. rozší14. XII.
08.jpg
====================
008 bytí, v češtině už se vžil ten ne příliš šťastný překlad zapomenutost, gramaticky to není zcela v pořádku, zapomenutí by bylo lépe, ten původní německý termín Heideggerův je Seinsvergessenheit/... No tak vlastní filosofická krize spočívá v tom, že se filosofie začíná rozcházet s pravdou a začíná jinak řečeno - zapomínat na bytí. To zapomínání na bytí začíná tam, kde na místo bytí postaví nějaké jsoucno. A řečeno tím prvním způsobem, rozchází se s pravdou tam, kde na místo pravdy jako nejvyšší instance dává nějakou instanci jinou, společenskou, politickou, kulturní atd. ano samozřejmě i náboženskou, prostě cokoli lidského a náboženství je lidský výkon - cokoli lidského se postaví na místo té instance, která je pro člověka závazná ne jako nějaká je funkce, jeho přirozená výbava, ale jako něco, co pro něho platí jako závazná norma. Tak všechno to znamená, že se filosofie dostává do krize, do své vlastní krize. CHOSE To vše, co jsem říkal na začátka, to jsem se musel bránit, když jsem říkal, že to není žádný morální závazek, že se tím vším filosof musí zabývat atd., aby to nevypadalo, že jednak si filosofuje, ale jednak jako člověk je zavázán si také všímat toho světa kolem - a teď tady vidíme ten nejvlastnější motiv toho, proč nemůže nechat ten svět kolem plavat. Filosofie, která žije uprostřed společenské, dějinné krize, si této krize nemůže nevšímat, nemůže pracovat, filosofovat, jako by té krize nebylo, protože právě tím by se začal rozcházet s pravdou. Ta lživost tzv. filosofické práce nemusí spočívat jenom v tom, že ta "filosofie" mluví, vypovídá o něčem mylně nebo lživě, ale také v tom, že mlčí o tom, co je pravda. A to nejde od sebe vůbec odlišit. To přechází jedno v druhé. Ta lež toho mlčení, ta lživost toho mlčení je někdy mnohem podstatnější, nebezpečnější než ta lživost těch lží. Filosofie, která by si dějinné, společenské krize nevšímala, by osvědčovala jistou základní netečnost ne vůči té krizi, pouze, vůči tomu společenskému stavu, ale netečnost vůči pravdě samotné. Byla by to netečnost, která by svědčila o tom, že zapomněla na pravdu, která by svědčila o tom, že zapomněla na bytí. Na ale co to znamená? TO znamená, že krize filosofie nespočívá ani hlavně, ani původně v myšlení. Nebot rozchod s pravdou, a už vůbec ne zapomenutí na bytí, není zdaleka pouze myšlenkovou chybou, myšlenkovým omylem. Je legitimní z toho snad vyvodit, že přece jenom vedle toho vlastního "kšeftu" filosofie, je tady ještě nějaký morální nebo jiný závazek vůči pravdě, vůči bytí? Nikoliv, to není takhle dvojí, to je jedno. A abychom to pochopili jako jedno, tak musíme nově pochopit, co to je filosofie. A tím na základě úvah o dějinách a o zasazenosti filosofie v dějinné a společenské situaci, jak se vztahuje k e krizi, dané touto /vnější situací, docházíme poprvé k možnosti revidovat resp. rozší14. XII.
====================
09.jpg
====================
O 009 řit své původní pojetí, svůj původní výměr filosofie. Přesně řečeno ne rozšířit, nýbrž zúžit. My jsme si přece řekli, když jsme podávali ten výměr, že filosofie je principiální systematická /eventuelně ještě kritická/ reflexe, tak jsme si říkali, že to je jakési okolíčková ní terénu, že filosofie je v tomhle tom takto vymezeném prostoru doma. Ale že ne všechno, co v tomto takhle vymezeném prostoru je, je už eo ipso filosofie. Tady vlastně nejde o rozšíření, nýbrž o zůžení, o precizování toho místa, kde je filosofie doma, kde žije, kde vlastně pracuje, když filosofuje. Ukazuje se totiž, že filosofie není jenom záležitostí reflexe, že filosofie je také záležitostí jakéhosi životního zasazení, životního zakotvení, životní orientace. Že život filosofův a jeho myšlení že nejenom podle nějakého morálního či jiného závazku mají být jednotou, ale vždycky jednotou jsou, at filosof chce nebo nechce, a že vždycky to, co provede v životě a co provede v myšlení, vždycky navzájem souvisí, ať chce nebo nechce. že to není nějaká dodatečná integrace, ke které by byl volán, ale že to je vždycky integrováno, i když vbtom je rozpor, a že právě ve světle jednoho se ukazuje i to druhé, a ve světle toho druhého se ukazuje to první. A to ve svých důsledcích znamená, že filosofie není jenom reflexe, ale že je něco ještě obsahovějšího, něco podstatnějšího. A to podstatnější nazvěme filosofickým základem, předběžně. Ukazuje se tedy, že dokonce i sama filosofická krize koření, pramení ve filosofickém základu, tj. v ž votním postojí, ve svůsobu, stylu života, v životní orientovanosti apod. Termína zase prozatím jen ohraničují terén. To zdaleka není ještě plné vymezení. Analýza, co to je a jak vypadá ten životní postoj, zakotvení, tato analýza může být provedena teprve tam, kde už došlo k zvěnšjnění této vnitřní orientovanosti. A toto zvnějšnění je možné jen v rovině dějin. A k tomu zbývá dodat už jenom jedno, že jenom filosofie je schopna v táhnout obojí, tj. vnitřní i vnější, této zasazenosti lidského života, k témuž, totiž k celku. Vnitřní a vnější náleží k sobě, a jen spolu mohou představovat, mohou vykázat, vyjevit skutečnou krizi. Skutečná krize filosfeie, její základ, podstata, bytostné určení, tedy bytostnosr krize není v rovině myšlení, ale je hlouběji. A abychom tohle mohli uchopit, musíme samu filosofie chápat jako něco víc než pouhou reflexi. Na a nakonec bych uvedl ještě jenom několik poznámek pro upřesnění. Filosofie v krizi je stále ještě filosofie. Od krize filosofie odlišujeme zcestí filosofie. Filosofie, která je v krizi, je ještě filosofií. Filosofie, která je na zcestí, přestává být filosofií. Nebot filosofie, která sešla na zcestí, si udržuje už jenom vnější znaky podobnosti se skutečnou filosofií. Ale už to není filosofie, protože 1 4. XII.
09.jpg
====================
O 009 řit své původní pojetí, svůj původní výměr filosofie. Přesně řečeno ne rozšířit, nýbrž zúžit. My jsme si přece řekli, když jsme podávali ten výměr, že filosofie je principiální systematická /eventuelně ještě kritická/ reflexe, tak jsme si říkali, že to je jakési okolíčková ní terénu, že filosofie je v tomhle tom takto vymezeném prostoru doma. Ale že ne všechno, co v tomto takhle vymezeném prostoru je, je už eo ipso filosofie. Tady vlastně nejde o rozšíření, nýbrž o zůžení, o precizování toho místa, kde je filosofie doma, kde žije, kde vlastně pracuje, když filosofuje. Ukazuje se totiž, že filosofie není jenom záležitostí reflexe, že filosofie je také záležitostí jakéhosi životního zasazení, životního zakotvení, životní orientace. Že život filosofův a jeho myšlení že nejenom podle nějakého morálního či jiného závazku mají být jednotou, ale vždycky jednotou jsou, at filosof chce nebo nechce, a že vždycky to, co provede v životě a co provede v myšlení, vždycky navzájem souvisí, ať chce nebo nechce. že to není nějaká dodatečná integrace, ke které by byl volán, ale že to je vždycky integrováno, i když vbtom je rozpor, a že právě ve světle jednoho se ukazuje i to druhé, a ve světle toho druhého se ukazuje to první. A to ve svých důsledcích znamená, že filosofie není jenom reflexe, ale že je něco ještě obsahovějšího, něco podstatnějšího. A to podstatnější nazvěme filosofickým základem, předběžně. Ukazuje se tedy, že dokonce i sama filosofická krize koření, pramení ve filosofickém základu, tj. v ž votním postojí, ve svůsobu, stylu života, v životní orientovanosti apod. Termína zase prozatím jen ohraničují terén. To zdaleka není ještě plné vymezení. Analýza, co to je a jak vypadá ten životní postoj, zakotvení, tato analýza může být provedena teprve tam, kde už došlo k zvěnšjnění této vnitřní orientovanosti. A toto zvnějšnění je možné jen v rovině dějin. A k tomu zbývá dodat už jenom jedno, že jenom filosofie je schopna v táhnout obojí, tj. vnitřní i vnější, této zasazenosti lidského života, k témuž, totiž k celku. Vnitřní a vnější náleží k sobě, a jen spolu mohou představovat, mohou vykázat, vyjevit skutečnou krizi. Skutečná krize filosfeie, její základ, podstata, bytostné určení, tedy bytostnosr krize není v rovině myšlení, ale je hlouběji. A abychom tohle mohli uchopit, musíme samu filosofie chápat jako něco víc než pouhou reflexi. Na a nakonec bych uvedl ještě jenom několik poznámek pro upřesnění. Filosofie v krizi je stále ještě filosofie. Od krize filosofie odlišujeme zcestí filosofie. Filosofie, která je v krizi, je ještě filosofií. Filosofie, která je na zcestí, přestává být filosofií. Nebot filosofie, která sešla na zcestí, si udržuje už jenom vnější znaky podobnosti se skutečnou filosofií. Ale už to není filosofie, protože 1 4. XII.
====================
10.jpg
====================
010 filosofie je cesta sama, a zcestí znamená, že cesta byla opuštěna. Filosofie totiž není něco, co by bylo na cestě, nýbrž filosofie je cesta sama. Kr ize filosofie vyrůstá z krize jejího niterného vztahu k pravdě. A proto jsou počátky krize, tj. vlastní filosofické krize, zvnějšku nerozpoznatelné. Tam, kde ta krize začíná, to je místo, kam nepronikne nikdo druhý. Analýza je možná, teprve když dojde k zvěějšnění. A filosofická krize je vždy spjata s krizí společenskou, ale není ani jejím jediným původcem /i když může být za ni spoluodpovědná, může ji spolupůsobit, prohlubovat tu krizi např. svým selháním/ ale filosofie není ani jejím odrazem, pouhým epifenoménem, výrazem nějaké mimo filosofické krize. Je vždy spjata s krizí společenskou, ale nedá se na ni převést, ani zase naopak ta společenská krise se nedá převést na filosofickou. M No, myslím, že to je zhruba vše, co jsem dnes chtěl povědět, víc říkat nebudu, nechám si to napříště. Já jsem teď už hovořil ještě něco málo na vysvětlenou Tomáš mi připomněl, že o té vlastné krizi filosofie se má hovořit až příště ale já chci příště o té vlastní krizi filosofie mluvit jinak, z jiného aspektu. Tady jsem ukazoval, jak ta filosofická krize /vlastní/ má svůj vnitřní základ. Příště půjde o trochu jinou věc, totiž jak na pozadí toho, jak souvisí ve filosofii život a myšlení, jak filosofie je důležitou formou, spíš snad než nástrojem, nástroj se mi nelíbí, důležitou cestou integrace osobnosti. Je to závažná věc, která není příliš populární, když se říká. Představte si, že se ukáže budeme o tom vykládat někdy příště, teď jen předběžně - že ty životní posazy, postoje, ty jednotlivé orientace životní, ty člověk zaujímá z velké části nekontrolovaně, učí se od druhých, zaujímá je už v dětství, kdy není schopen ještě je kontrolovat, naučí se tomu, celá společnost je nějakým způsobem zatížena, všichni její členové jsou shodně zatíženi. Rozpoznat to jako zatížení a revidovat to, to je sice možné, ale je to velmi nesnadné. A je to výsadou právě jenom těch nejlepších myslitelů. Zároveň víme, že v takových velmi vypjatých situacích, krizích společenských zrovna nedávno jsem četl, jak jeden myslitel argumentoval tím, že němečtí intelektuálové němečtí houfně vešli na ty hitlerovské a nacistické teorie, kdežto prostí, takřka promitivní bylo to v Bavorsku, tedy prostím katolíci, kteří trpí spostami předsudků, když slyšeli, že se židé mají vyhubit, sice teoreticky nedovedli dost parírovat těm nacistickým ideologům, aby jim kulturně historicky a eticky a jak jinak vyložili, že to je bláznivý a pošinutý plán, prostě se na tu argumentaci vykašlali, ale bylo jim jasné, že je to něco divného, ano zvrhlého, když se mají likvidovat lidé, a odmítl to. Takže ti intelektuálové jsou vlastně daleko oslabenější, protože jsou otev14. XII. +
10.jpg
====================
010 filosofie je cesta sama, a zcestí znamená, že cesta byla opuštěna. Filosofie totiž není něco, co by bylo na cestě, nýbrž filosofie je cesta sama. Kr ize filosofie vyrůstá z krize jejího niterného vztahu k pravdě. A proto jsou počátky krize, tj. vlastní filosofické krize, zvnějšku nerozpoznatelné. Tam, kde ta krize začíná, to je místo, kam nepronikne nikdo druhý. Analýza je možná, teprve když dojde k zvěějšnění. A filosofická krize je vždy spjata s krizí společenskou, ale není ani jejím jediným původcem /i když může být za ni spoluodpovědná, může ji spolupůsobit, prohlubovat tu krizi např. svým selháním/ ale filosofie není ani jejím odrazem, pouhým epifenoménem, výrazem nějaké mimo filosofické krize. Je vždy spjata s krizí společenskou, ale nedá se na ni převést, ani zase naopak ta společenská krise se nedá převést na filosofickou. M No, myslím, že to je zhruba vše, co jsem dnes chtěl povědět, víc říkat nebudu, nechám si to napříště. Já jsem teď už hovořil ještě něco málo na vysvětlenou Tomáš mi připomněl, že o té vlastné krizi filosofie se má hovořit až příště ale já chci příště o té vlastní krizi filosofie mluvit jinak, z jiného aspektu. Tady jsem ukazoval, jak ta filosofická krize /vlastní/ má svůj vnitřní základ. Příště půjde o trochu jinou věc, totiž jak na pozadí toho, jak souvisí ve filosofii život a myšlení, jak filosofie je důležitou formou, spíš snad než nástrojem, nástroj se mi nelíbí, důležitou cestou integrace osobnosti. Je to závažná věc, která není příliš populární, když se říká. Představte si, že se ukáže budeme o tom vykládat někdy příště, teď jen předběžně - že ty životní posazy, postoje, ty jednotlivé orientace životní, ty člověk zaujímá z velké části nekontrolovaně, učí se od druhých, zaujímá je už v dětství, kdy není schopen ještě je kontrolovat, naučí se tomu, celá společnost je nějakým způsobem zatížena, všichni její členové jsou shodně zatíženi. Rozpoznat to jako zatížení a revidovat to, to je sice možné, ale je to velmi nesnadné. A je to výsadou právě jenom těch nejlepších myslitelů. Zároveň víme, že v takových velmi vypjatých situacích, krizích společenských zrovna nedávno jsem četl, jak jeden myslitel argumentoval tím, že němečtí intelektuálové němečtí houfně vešli na ty hitlerovské a nacistické teorie, kdežto prostí, takřka promitivní bylo to v Bavorsku, tedy prostím katolíci, kteří trpí spostami předsudků, když slyšeli, že se židé mají vyhubit, sice teoreticky nedovedli dost parírovat těm nacistickým ideologům, aby jim kulturně historicky a eticky a jak jinak vyložili, že to je bláznivý a pošinutý plán, prostě se na tu argumentaci vykašlali, ale bylo jim jasné, že je to něco divného, ano zvrhlého, když se mají likvidovat lidé, a odmítl to. Takže ti intelektuálové jsou vlastně daleko oslabenější, protože jsou otev14. XII. +
====================
11.jpg
====================
011 řeni i vůči formulacím, které jsou zcela falešné. Kdežto ti prostí lidé si to prověří na svých běžných měřítkách, převzatých od rodičů atd., a tam už je jakási moudrost skryta, takže zabíjat člověka z jakýchkoliv důvodů jim prostě nevoní. Kdežto ten intelektuál se nechá opít. No my to víme u nás, s vlastní zkušenosti také. Já vím přesně, jak to vypadalo, a Tomáš to ví také, že, když tady mladí marxisté se zbláznili, jak je potřeba ten třídní boj tvrdě vyhrát, a že se přitom musí udělat některé chirurgické zářezy, které sice trochu bolí, ale pak ta společnost bude docela fit, všechno v pořádka - teď musíme leccos špatného a špinavéh udělat, ale jen v zájmu dobré a zdravé společnosti budoucí. Prostě na to vešli, a pak v těch šedesátých letech se z toho moc těžko dostávali, když ty šupiny jim padaly nebo je pomalu spouštěli, jak u koho, pravda je že ta ohroženost intelektuálů všelijakými nesmyslnými a nebezpečnými teoriemi je mnohem větší než u prostých lidí. Ale přece proti této zkušenosti platí, že krok kupředu je pro tyhle ty konzervativní v jádru, prosté lidi právě tak podezřelý jako krok k úpadku. Jejich orientovanost spočává právě v jejich konzervativismu. Ale tam, kde jde omsituaci opravdu kritickou, kde je třeba na novou situaci odpovědět nově, tam tehhleten konzervativní přístup prostých lidí může být jedině kontrolou, nikdy není tvůrčím řešením. No a tihleti prostí lidé jsou v situaci podobné jako dnes jihoafričani neb středoafričani, kterým se rozpadá jejich národní nebo kmenová spíše kultura, jejich tradice jsou vniveč, oni jsou společensky, kulturně, stylově naprosto vykořeněni a nikdo jim neposkytuje žádnou náhradu, a oni nemají žádnou obranu. Protože ten způsob života, který k nim proniká, jim to jejich naprosto boří, takže nejsou schopni to ze svých sil překlenout a překonat. Když to se o to pokoušejí, tak sahají k všelijakým evropským utopiím a projektům někdy tak fantasticky děsivým, úplně jak z nočního snu, jako třeba v Kambodži, to je evropský program, domyšlený do absurdních konců... Takže ten konzervativismus je dobrý /prostých lidí, kteří si nenechali narušit svá stará kritéria/, v konkrétní okežité sit aci, kdy chaos ve společnosti vládne, že oni to trochu zbrzdí, že ten rozpad není tak rychlý. Ale nejsou žádnou oporou pro skutečné řešení situace. Protože tam, kde je skutečná krize, tak tam přichází zároveň výzva, na kterou se musí nějak odpovědět, a odpovědět na danou, novou krizi starými formulemi, vede většinou k naprostému selhání. Dlouhodobě to nutně vede k selhání. V okamžiku to může trochu zbrzdit ten chaos, ten rozpad, ale perspektivně není žádným řešení, není žádnou oporou. Ta možnost integrace lidského života není nikdy vposledu založena v té konzervativní tendenci. Ta integrace je něčím, čeho se musí dosahovat vždy novými pokusy, novými řešeními, novými projekty. A o tom tedy budeme hovořit příště. Přestávka 14. XII.
11.jpg
====================
011 řeni i vůči formulacím, které jsou zcela falešné. Kdežto ti prostí lidé si to prověří na svých běžných měřítkách, převzatých od rodičů atd., a tam už je jakási moudrost skryta, takže zabíjat člověka z jakýchkoliv důvodů jim prostě nevoní. Kdežto ten intelektuál se nechá opít. No my to víme u nás, s vlastní zkušenosti také. Já vím přesně, jak to vypadalo, a Tomáš to ví také, že, když tady mladí marxisté se zbláznili, jak je potřeba ten třídní boj tvrdě vyhrát, a že se přitom musí udělat některé chirurgické zářezy, které sice trochu bolí, ale pak ta společnost bude docela fit, všechno v pořádka - teď musíme leccos špatného a špinavéh udělat, ale jen v zájmu dobré a zdravé společnosti budoucí. Prostě na to vešli, a pak v těch šedesátých letech se z toho moc těžko dostávali, když ty šupiny jim padaly nebo je pomalu spouštěli, jak u koho, pravda je že ta ohroženost intelektuálů všelijakými nesmyslnými a nebezpečnými teoriemi je mnohem větší než u prostých lidí. Ale přece proti této zkušenosti platí, že krok kupředu je pro tyhle ty konzervativní v jádru, prosté lidi právě tak podezřelý jako krok k úpadku. Jejich orientovanost spočává právě v jejich konzervativismu. Ale tam, kde jde omsituaci opravdu kritickou, kde je třeba na novou situaci odpovědět nově, tam tehhleten konzervativní přístup prostých lidí může být jedině kontrolou, nikdy není tvůrčím řešením. No a tihleti prostí lidé jsou v situaci podobné jako dnes jihoafričani neb středoafričani, kterým se rozpadá jejich národní nebo kmenová spíše kultura, jejich tradice jsou vniveč, oni jsou společensky, kulturně, stylově naprosto vykořeněni a nikdo jim neposkytuje žádnou náhradu, a oni nemají žádnou obranu. Protože ten způsob života, který k nim proniká, jim to jejich naprosto boří, takže nejsou schopni to ze svých sil překlenout a překonat. Když to se o to pokoušejí, tak sahají k všelijakým evropským utopiím a projektům někdy tak fantasticky děsivým, úplně jak z nočního snu, jako třeba v Kambodži, to je evropský program, domyšlený do absurdních konců... Takže ten konzervativismus je dobrý /prostých lidí, kteří si nenechali narušit svá stará kritéria/, v konkrétní okežité sit aci, kdy chaos ve společnosti vládne, že oni to trochu zbrzdí, že ten rozpad není tak rychlý. Ale nejsou žádnou oporou pro skutečné řešení situace. Protože tam, kde je skutečná krize, tak tam přichází zároveň výzva, na kterou se musí nějak odpovědět, a odpovědět na danou, novou krizi starými formulemi, vede většinou k naprostému selhání. Dlouhodobě to nutně vede k selhání. V okamžiku to může trochu zbrzdit ten chaos, ten rozpad, ale perspektivně není žádným řešení, není žádnou oporou. Ta možnost integrace lidského života není nikdy vposledu založena v té konzervativní tendenci. Ta integrace je něčím, čeho se musí dosahovat vždy novými pokusy, novými řešeními, novými projekty. A o tom tedy budeme hovořit příště. Přestávka 14. XII.
====================
12.jpg
====================
012 Koz. Jak to, že lidi nebo společnost cítí nebo poznávají, že je něco v krizi? Čím to poměřují? Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak to budou poměřovat nějakou pravdou, i když dějinnou sice, ne absolutní, ale výzvou pravdy. Ale čím to poměřují ti, co filosoficky nereflektují ? A ti to přesto vědí také, že je krize. LvH: Není třeba reflektovat filosoficky, stačí jenom reflektovat. Koz. A čím to tedy poměřují? Začátkem, že to někdy bylo lepší? LvH: No, pravda přece nemluví jen skrze filosofii. N. A skrze co, skrze zdravý lidský rozum ? LVH: Třeba i to, ale skrze umění... Podívejte se, je už provedena celá řada analýz třeba v malířství, v kterých se ukazuje možná že to je a la these, že na začátku bylo jisté filosofické pochopení je to ukázáno na rozboru jednotlivých malířů, celých skupin, celého vývoje v určité době, jak se projevuje v dílech skutečnost společenské krize... Některé studie prokazují zvláštní paralelitu mezi pokusy umění, problematizovat, eventuelně likvidovat některé zaběhané stereotypy nebo struktury, narušit je, vymknout je z řádu určitého, a mezi tím, co se děje ve společnosti. Anebo v jiných oborech. Tak třeba ztráta názornosti ve fyzice se dávala do souvislosti se ztrátou konkrétnosti, s odbouráváním názornosti, třeba figurádnosti v obrazech, v malířství, pokusy o abstraktní malbu apod. Koz. Co je ale podstatné, že je možno mluvit o krizi, je možno reflektovat současný stav jako krizi a nemít měřítko. LVH: Já nevím. Musíme se domluvit, co to je měřítko. Co to znamená, nemít měřítko ? Jak jinak bych poznal...když se třeba mluví o krizi rodiny. Tak dá se také říci, že odina byla vždycky v krizi, že. No, jo, ale přece jenom je rozdíl, můžeme jasně prokázat, že ještě v minulém století převážný typ rodiny byly velké rodiny. Nejfrekventovanější typ rodiny byla velká rodina. Dneska velká rodina takřka neexistuje, a když, tak to je vysloveně krizový jev, protože už dvě generace mají strašné problémy, jak spolu žít a tři už jsou naprosto vyloučeny, a ještě když se k tomu připočítá příbuzenstvo atd.atd. to vše vede k neúnosnosti. Čím to je ? Je přece evidentní, že tu došlo k nějaké změně. My sice můžeme mluvit o krizi v každé době, ale je rozdíl, když třeba dochází k rozvodům, od té doby, co byly povoleny, v takové frakvenci, že to je třeba dvě procenta nebo čtyři procenty, a když to je třeba padesát procent uzavřených manželství. To je rozdíl přece, to se tady dá dokonce i kvantifikovat. Je evidentní, že to, co se dá považovat za okraj Gaussovy křivky, je něco jiného, než když se ta krize posune z okrajů do středu, do toho vrchu křivky. Koz. No, ale tady ještě pořád není jasné, co je krizové a proč to je krizové. 14 XII.
12.jpg
====================
012 Koz. Jak to, že lidi nebo společnost cítí nebo poznávají, že je něco v krizi? Čím to poměřují? Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak to budou poměřovat nějakou pravdou, i když dějinnou sice, ne absolutní, ale výzvou pravdy. Ale čím to poměřují ti, co filosoficky nereflektují ? A ti to přesto vědí také, že je krize. LvH: Není třeba reflektovat filosoficky, stačí jenom reflektovat. Koz. A čím to tedy poměřují? Začátkem, že to někdy bylo lepší? LvH: No, pravda přece nemluví jen skrze filosofii. N. A skrze co, skrze zdravý lidský rozum ? LVH: Třeba i to, ale skrze umění... Podívejte se, je už provedena celá řada analýz třeba v malířství, v kterých se ukazuje možná že to je a la these, že na začátku bylo jisté filosofické pochopení je to ukázáno na rozboru jednotlivých malířů, celých skupin, celého vývoje v určité době, jak se projevuje v dílech skutečnost společenské krize... Některé studie prokazují zvláštní paralelitu mezi pokusy umění, problematizovat, eventuelně likvidovat některé zaběhané stereotypy nebo struktury, narušit je, vymknout je z řádu určitého, a mezi tím, co se děje ve společnosti. Anebo v jiných oborech. Tak třeba ztráta názornosti ve fyzice se dávala do souvislosti se ztrátou konkrétnosti, s odbouráváním názornosti, třeba figurádnosti v obrazech, v malířství, pokusy o abstraktní malbu apod. Koz. Co je ale podstatné, že je možno mluvit o krizi, je možno reflektovat současný stav jako krizi a nemít měřítko. LVH: Já nevím. Musíme se domluvit, co to je měřítko. Co to znamená, nemít měřítko ? Jak jinak bych poznal...když se třeba mluví o krizi rodiny. Tak dá se také říci, že odina byla vždycky v krizi, že. No, jo, ale přece jenom je rozdíl, můžeme jasně prokázat, že ještě v minulém století převážný typ rodiny byly velké rodiny. Nejfrekventovanější typ rodiny byla velká rodina. Dneska velká rodina takřka neexistuje, a když, tak to je vysloveně krizový jev, protože už dvě generace mají strašné problémy, jak spolu žít a tři už jsou naprosto vyloučeny, a ještě když se k tomu připočítá příbuzenstvo atd.atd. to vše vede k neúnosnosti. Čím to je ? Je přece evidentní, že tu došlo k nějaké změně. My sice můžeme mluvit o krizi v každé době, ale je rozdíl, když třeba dochází k rozvodům, od té doby, co byly povoleny, v takové frakvenci, že to je třeba dvě procenta nebo čtyři procenty, a když to je třeba padesát procent uzavřených manželství. To je rozdíl přece, to se tady dá dokonce i kvantifikovat. Je evidentní, že to, co se dá považovat za okraj Gaussovy křivky, je něco jiného, než když se ta krize posune z okrajů do středu, do toho vrchu křivky. Koz. No, ale tady ještě pořád není jasné, co je krizové a proč to je krizové. 14 XII.
====================
13.jpg
====================
013 LVH: To je pravda. Otázka hodnocení je jistě zálěžitostí speciální. Nicméně když mluvíme např. o rodině, no tak se má za to, že to je určité společenství několika lidí, založené zčásti na volbě, zčásti na přírodě, na přírodních svazcích, a považuje se za normální /tady máme zase otázku normality, ke které se můžeme někdy vrátit/, že tahle ta skupina, tohle to společenství má dlouhé trvání. Jak dlouhé, to už je zase další věc. No a když určitým způsobem něco, co má trvat, a zvláště když trvalost je tu i funkčně důležitá pro řadu dalších stránek lidského života, tj. trvalost manželství je důležitá pro vývoj dětí v rodině, tak když dojde ke krizi a tím k ohrožení i těch dalších, např. tady dětí, tak to nemůžeme považovat za normální záležitost. A jak to, že to nemůžeme považovat za normální? Zřejmě proto, že nějaká ta kritéria přece asi máme, aspoň nějaká rezidua, i když už to je v chaosu, takže nvíme, zda ano či ne, jestli by to mohlo být takhle nebo jinak, a už jsme tolerantní vůči všemu možnému, sami si omlouváme všechno možné atd., přece jenom je evidentní, že není dobré, když se třeba neurotizují malé děti. Už jenom takovéhle hledisko na něco poukazuje, i když jistě samo nedostačuje. Už jenom tohle nám ukazuje, že jde o něco vadného, že ty děti, které nebyly a nevyrůstaly v rodinách alespoň do jisté míry konsolidovaných, trpí škody. Tohle nám přece umožňuje věci posuzovat. Tady nemáme jedno jediné, univerzální, provždy platné měřítko, těch měřítek je celá řada, a v souzvuku, souhře těch poměřování a kontrolování pak nám vyleze něco jako norma. Tu je možno zase podrobit kontrole a posouzení, kritice. Někdy docházíme k závěrům, které jsou nedržitelné, tak to podrobíme kritické analýze atd., ale přece jenom je o čem mluvit, to není tak, že bychom byli bez ničeho. Fyz. Já bych chtěl postavit orázku, zda to celé, co měl na mysli Honza, už není tím scestím. Když si vezmeme společnost, ty normální lidi, pak co to pro ně znamená, ta krize ? V čem se to pro ně hlavně obráží? Ekonomická krize je pro ně nápadná, ale krize myšlení se jim může ukázat jen minimálně. Takže pro ně krize jakoby žádná není, jen když už to je scestí. Krize je až nějak na vyšším stupni. Když jsou na scestí, tam už ke krizím nemůže docházet, tam jde už o nějaké konflikty, poruchy, katastrogy, takže je jasné, že není něco v pořádku a není třeba se k tomu pracně dostávat. Pak už je jasné, že ta cesta je chybná. LVH. To je zajímavá myšlenka, co má dělat filosofie, když společnost už není v krizi /jenom/, ale je na scestí. Fyz. Podle Heideggera je to pro člověka bytostným určením, že je na scestí, a z toho se teprve musí dostávat. Jak ten člověk reflektuje vůbec, že je v krizi, jakým způsobem ? X. Nedala by se ta cesta sledovat od krize až zpětně k nějakým těm 14. XII.
13.jpg
====================
013 LVH: To je pravda. Otázka hodnocení je jistě zálěžitostí speciální. Nicméně když mluvíme např. o rodině, no tak se má za to, že to je určité společenství několika lidí, založené zčásti na volbě, zčásti na přírodě, na přírodních svazcích, a považuje se za normální /tady máme zase otázku normality, ke které se můžeme někdy vrátit/, že tahle ta skupina, tohle to společenství má dlouhé trvání. Jak dlouhé, to už je zase další věc. No a když určitým způsobem něco, co má trvat, a zvláště když trvalost je tu i funkčně důležitá pro řadu dalších stránek lidského života, tj. trvalost manželství je důležitá pro vývoj dětí v rodině, tak když dojde ke krizi a tím k ohrožení i těch dalších, např. tady dětí, tak to nemůžeme považovat za normální záležitost. A jak to, že to nemůžeme považovat za normální? Zřejmě proto, že nějaká ta kritéria přece asi máme, aspoň nějaká rezidua, i když už to je v chaosu, takže nvíme, zda ano či ne, jestli by to mohlo být takhle nebo jinak, a už jsme tolerantní vůči všemu možnému, sami si omlouváme všechno možné atd., přece jenom je evidentní, že není dobré, když se třeba neurotizují malé děti. Už jenom takovéhle hledisko na něco poukazuje, i když jistě samo nedostačuje. Už jenom tohle nám ukazuje, že jde o něco vadného, že ty děti, které nebyly a nevyrůstaly v rodinách alespoň do jisté míry konsolidovaných, trpí škody. Tohle nám přece umožňuje věci posuzovat. Tady nemáme jedno jediné, univerzální, provždy platné měřítko, těch měřítek je celá řada, a v souzvuku, souhře těch poměřování a kontrolování pak nám vyleze něco jako norma. Tu je možno zase podrobit kontrole a posouzení, kritice. Někdy docházíme k závěrům, které jsou nedržitelné, tak to podrobíme kritické analýze atd., ale přece jenom je o čem mluvit, to není tak, že bychom byli bez ničeho. Fyz. Já bych chtěl postavit orázku, zda to celé, co měl na mysli Honza, už není tím scestím. Když si vezmeme společnost, ty normální lidi, pak co to pro ně znamená, ta krize ? V čem se to pro ně hlavně obráží? Ekonomická krize je pro ně nápadná, ale krize myšlení se jim může ukázat jen minimálně. Takže pro ně krize jakoby žádná není, jen když už to je scestí. Krize je až nějak na vyšším stupni. Když jsou na scestí, tam už ke krizím nemůže docházet, tam jde už o nějaké konflikty, poruchy, katastrogy, takže je jasné, že není něco v pořádku a není třeba se k tomu pracně dostávat. Pak už je jasné, že ta cesta je chybná. LVH. To je zajímavá myšlenka, co má dělat filosofie, když společnost už není v krizi /jenom/, ale je na scestí. Fyz. Podle Heideggera je to pro člověka bytostným určením, že je na scestí, a z toho se teprve musí dostávat. Jak ten člověk reflektuje vůbec, že je v krizi, jakým způsobem ? X. Nedala by se ta cesta sledovat od krize až zpětně k nějakým těm 14. XII.
====================
14.jpg
====================
014 O zjeveným pravdám, které jsou dány nábožensky ? LVH: No jedna rovina té krize taková asi je. Já jsem tu dnes nechtěl hovořit o tom vymezení termínu, protože jsem si myslel, že je k tomu nezbytné projít ještě tím druhým večerem. Ale vidím, že ty otázky do značné míry jsou ovlivněny tím, že jsme termín nevyjasnili. Částečně jsemsi toho byl už vědom, jak dokazuje poznámka, vztahující se k mému rozlišení mezi krizí a scestím. Co to je krize ? To je řecké slovo, které znamená soud, rozhodnutí, také chvíli rozhodnutí, neboli rozhodnou chvíli, a zejména v dramatu /ovšem i mimo/ znamená rozhodný obrat. Prostě dochází náhle ke změně situace, dosavadní dění, postup děje přichází k okamžiku, kdy dochází k rozhodujícímu obratu. V dramatu je krisis jedna důležitá složka struktury dramatu. Tam se nikde neříká, že to je něco špatného, negativního, že to je začátek scestí. V krůzi se ocitá něco v momentě, který je rozhodující, v momentě, který je eminente důležitý. A jak může docházet k nějakému rozhodujícímu obratu ? Zřejmě tehdy, když něco, co tu je, se začne jevit jinak než dosud, když se vůči tomu člověk vymezuje, vztahuje jinak než dosud. Přitom nemůže jít o okrajovou záležitost, nýbrž o něco podstatného. Když se tedy mluví o krizi, tak v tom původním smyslu /dnes je to posunuto to znamená, že se něco důležitého děje, a není ještě řečeno zda k lepšímu nebo k horšímu. To se teprve ukáže, to v té krizi samotné ještě zůstává otevřeno. No aproto, jestliže se na tuhle etymologii odvoláme, můžeme říci, že krize filosofie je ještě stále něčím, co charakterizuje filosofii, kdežto scestí filosofie že znamená, že filosofie už přestala být filosofií a stala se stává se ne-filosogií. Tak třeba ideologie je třeba filosofií na scestí, už to není filosofie. /Samozřejmě můžeme mluvit o ideologických prvcích ve filosofii nebo ve vědě apod./ Ideologizace není krize filosofie... D. Ale přitom bylo řečeno, že krize ve filosofii spočívá v tom, že filosofie nemá pravdu za poslední a jedinou instanci. Tak jak se to potom kryje s tím, že krize je ta chvíle rozhodnutí? Když už je zároveň daná tím, že nebere pravdu za jedinou instanci ? To už je na scestí, přece ! LvH: Ano, máte pravdu. To mělo být posunuto: krize je tam, ne kde nebere pravdu za jedinou instanci, jak by se to řeklo, kdy dává přednost jiné instanci, mělo to být posunuto do toho místa, kdy nebere pravdu za poslední instanci. Totiž ta instance pravdy je něco, co filosofie nikdy nemá před sebou, to nemá k dispozici, takže nebrat pravdu za poslední instanci, to je skryto lidským očím, to se ukáže teprve později, že to tak vlastně začalo, a vždycky se to fakticky projevuje tak, že nebere za pravdu něco, co se za pravdu považovalo. Tam v těch formulacích je nepochybně chyba, musí se to tedy vyjasnit 14. XII.
14.jpg
====================
014 O zjeveným pravdám, které jsou dány nábožensky ? LVH: No jedna rovina té krize taková asi je. Já jsem tu dnes nechtěl hovořit o tom vymezení termínu, protože jsem si myslel, že je k tomu nezbytné projít ještě tím druhým večerem. Ale vidím, že ty otázky do značné míry jsou ovlivněny tím, že jsme termín nevyjasnili. Částečně jsemsi toho byl už vědom, jak dokazuje poznámka, vztahující se k mému rozlišení mezi krizí a scestím. Co to je krize ? To je řecké slovo, které znamená soud, rozhodnutí, také chvíli rozhodnutí, neboli rozhodnou chvíli, a zejména v dramatu /ovšem i mimo/ znamená rozhodný obrat. Prostě dochází náhle ke změně situace, dosavadní dění, postup děje přichází k okamžiku, kdy dochází k rozhodujícímu obratu. V dramatu je krisis jedna důležitá složka struktury dramatu. Tam se nikde neříká, že to je něco špatného, negativního, že to je začátek scestí. V krůzi se ocitá něco v momentě, který je rozhodující, v momentě, který je eminente důležitý. A jak může docházet k nějakému rozhodujícímu obratu ? Zřejmě tehdy, když něco, co tu je, se začne jevit jinak než dosud, když se vůči tomu člověk vymezuje, vztahuje jinak než dosud. Přitom nemůže jít o okrajovou záležitost, nýbrž o něco podstatného. Když se tedy mluví o krizi, tak v tom původním smyslu /dnes je to posunuto to znamená, že se něco důležitého děje, a není ještě řečeno zda k lepšímu nebo k horšímu. To se teprve ukáže, to v té krizi samotné ještě zůstává otevřeno. No aproto, jestliže se na tuhle etymologii odvoláme, můžeme říci, že krize filosofie je ještě stále něčím, co charakterizuje filosofii, kdežto scestí filosofie že znamená, že filosofie už přestala být filosofií a stala se stává se ne-filosogií. Tak třeba ideologie je třeba filosofií na scestí, už to není filosofie. /Samozřejmě můžeme mluvit o ideologických prvcích ve filosofii nebo ve vědě apod./ Ideologizace není krize filosofie... D. Ale přitom bylo řečeno, že krize ve filosofii spočívá v tom, že filosofie nemá pravdu za poslední a jedinou instanci. Tak jak se to potom kryje s tím, že krize je ta chvíle rozhodnutí? Když už je zároveň daná tím, že nebere pravdu za jedinou instanci ? To už je na scestí, přece ! LvH: Ano, máte pravdu. To mělo být posunuto: krize je tam, ne kde nebere pravdu za jedinou instanci, jak by se to řeklo, kdy dává přednost jiné instanci, mělo to být posunuto do toho místa, kdy nebere pravdu za poslední instanci. Totiž ta instance pravdy je něco, co filosofie nikdy nemá před sebou, to nemá k dispozici, takže nebrat pravdu za poslední instanci, to je skryto lidským očím, to se ukáže teprve později, že to tak vlastně začalo, a vždycky se to fakticky projevuje tak, že nebere za pravdu něco, co se za pravdu považovalo. Tam v těch formulacích je nepochybně chyba, musí se to tedy vyjasnit 14. XII.
====================
15.jpg
====================
GAZD 015 v tom smyslu, že vnitřní krize filosofie spočívá v tom, že se rozchází říkal jsem rozchází se s pravdou, že já nevím, jak by se to dalo říci jinak. Protože z té druhé strany krize filosofie je tam, kde se pravda rozchází s filosofií. ne. D. : Potom můžeme říci, že za prvé nevíme, jestli je to dobré nebo špatné, že v krizi ještě nevíme, bude-li to mít vývoj kladný nebo záporný, když zároveň na druhou stranu říkáme, že jednak pro filosofii jedinou instancí musí být pravda, a na druhou stranu říkáme, že krize je tam, kde se to rozchází ? Tak potom přece nemůžeme říci, že nevíme, bude-li to dobré nebo špatné. LvH: No tak tohle uvidíme příště, na tomhle místě bych řekl asi to: Jakým způsobem se filosofie může vztahovat k pravdě ? jako k poslední instanci ? /Konec 2.strany další kazeta není/ II. /Vnitřní krize ffie/ 14. XII. Tak minule jsme si řekli, že dnes budeme věnovat svou pozornost druhému, resp. jinému aspektu vztahu filosofie ke krizi, totiž vztahu k té krizi, která je filosofii vlastní, která není krizí, do níž je filosofie situována, nýbrž je krizí, která je inherentní daností či situovaností vnitřní. Není to vnější situace, nýbrž je to habitus filosofie samotné. Dějící se stav, abychom se vyhnuli každé neměnnosti. Krize je dění, je rozhodující obrat. A teď jsme u toho, že existuje rozhodující obrat ve filosofii samotné. To jen, o čem vlastně budeme mluvit. A začneme od lesa, tím že už skoro dvě století je ve vzduchu myšlenka, že filosofie je dějinně u konce, že tu je konec filosofie. Je to víc autorů, ale uvedu tu jen několik na ukázku. Jeden z nejslavnějších je Hegel, který tu časovou vymezenost filosofie spojil s vymezeností dějin vůbec. Říká, že dějiny jsou jakýmsi intermezzem, které umožňuje světovému duchu, který je původně o sobě, ale není pro sebe, je tu, ale neví o sobě dost, aby se sám uvědomil, aby si sebe uvědomil, a to může udělat jedině, jak Hegel ukazuje, že od sebe odstoupí /dost podobně, jako jsme mluvili o reflexi/ ten odstup světového ducha od sebe chápal jako ustavení, "kladení" přírody, tím, že ten duch od sebe odstoupí, tak klade ne-já - to si nevymyslel Hegel, ale už před ním to říkali Fichte a Schelling, on to jen adaptoval. A v té přípodě je duch aktivní tak, že postupně dojde až na úroveň lidských dějin, vyvíjí se lidstvo, a to nezbytné intermezzo, potřebné k tomu, aby si duch sám sebe uvědomil, je završeno já ale nebudu moci o každém toho tolik povídat, ale u Hegela si to řekneme - ve chvíli, kdy se objeví geniální filosof, skrze jehož hlavu, skrze jehož rozum, myšlení si světový duch sám sebe uvědomí, tedy skrze hlavu geniálního filosofa, kterým shodou 21. XII
15.jpg
====================
GAZD 015 v tom smyslu, že vnitřní krize filosofie spočívá v tom, že se rozchází říkal jsem rozchází se s pravdou, že já nevím, jak by se to dalo říci jinak. Protože z té druhé strany krize filosofie je tam, kde se pravda rozchází s filosofií. ne. D. : Potom můžeme říci, že za prvé nevíme, jestli je to dobré nebo špatné, že v krizi ještě nevíme, bude-li to mít vývoj kladný nebo záporný, když zároveň na druhou stranu říkáme, že jednak pro filosofii jedinou instancí musí být pravda, a na druhou stranu říkáme, že krize je tam, kde se to rozchází ? Tak potom přece nemůžeme říci, že nevíme, bude-li to dobré nebo špatné. LvH: No tak tohle uvidíme příště, na tomhle místě bych řekl asi to: Jakým způsobem se filosofie může vztahovat k pravdě ? jako k poslední instanci ? /Konec 2.strany další kazeta není/ II. /Vnitřní krize ffie/ 14. XII. Tak minule jsme si řekli, že dnes budeme věnovat svou pozornost druhému, resp. jinému aspektu vztahu filosofie ke krizi, totiž vztahu k té krizi, která je filosofii vlastní, která není krizí, do níž je filosofie situována, nýbrž je krizí, která je inherentní daností či situovaností vnitřní. Není to vnější situace, nýbrž je to habitus filosofie samotné. Dějící se stav, abychom se vyhnuli každé neměnnosti. Krize je dění, je rozhodující obrat. A teď jsme u toho, že existuje rozhodující obrat ve filosofii samotné. To jen, o čem vlastně budeme mluvit. A začneme od lesa, tím že už skoro dvě století je ve vzduchu myšlenka, že filosofie je dějinně u konce, že tu je konec filosofie. Je to víc autorů, ale uvedu tu jen několik na ukázku. Jeden z nejslavnějších je Hegel, který tu časovou vymezenost filosofie spojil s vymezeností dějin vůbec. Říká, že dějiny jsou jakýmsi intermezzem, které umožňuje světovému duchu, který je původně o sobě, ale není pro sebe, je tu, ale neví o sobě dost, aby se sám uvědomil, aby si sebe uvědomil, a to může udělat jedině, jak Hegel ukazuje, že od sebe odstoupí /dost podobně, jako jsme mluvili o reflexi/ ten odstup světového ducha od sebe chápal jako ustavení, "kladení" přírody, tím, že ten duch od sebe odstoupí, tak klade ne-já - to si nevymyslel Hegel, ale už před ním to říkali Fichte a Schelling, on to jen adaptoval. A v té přípodě je duch aktivní tak, že postupně dojde až na úroveň lidských dějin, vyvíjí se lidstvo, a to nezbytné intermezzo, potřebné k tomu, aby si duch sám sebe uvědomil, je završeno já ale nebudu moci o každém toho tolik povídat, ale u Hegela si to řekneme - ve chvíli, kdy se objeví geniální filosof, skrze jehož hlavu, skrze jehož rozum, myšlení si světový duch sám sebe uvědomí, tedy skrze hlavu geniálního filosofa, kterým shodou 21. XII
====================
16.jpg
====================
O 016 okolností byl sám Hegel. Když si přečtete pozorně Fenomenologii ducha, tak uvidíte, že je takhle stavěná. No a ve chvíli, kdy ten geniální filosof si uvědomí tu letu věc, tak vlastně skrze něho si to uvědomí ten světových duch, a tím pádem je pak už příroda zbytečná, dějiny jsou zbytečné, všecko končí, je tady zase už jenom duch jako na začátku, ale není už jenom an sich, ale an und für sich, není jen o sobě, ale o sobě a pro sebe. Pro sebe, to zna ená, že už se vrátil k sobě. Skrze dějiny dosáhl reflexe, uvědomil si sám sebe. No a tím je dán konec dějin, ale zároveň nutně i konec filosofie. Tím končí filosofie. Čili myšlenka konce filosofie je tu vyslovena naprosto jasně a pregnantně, je zabudována do tohohle grandiózního konceptu. Jeho žák Feuerbach mluví také o konci filosofie, a napsal o tom zvláštní spis, který vyšel také česky, o budoucnosti filosofie. Tam říká, že budoucnost vlastně veškerá žádná, ale to proto, že filosofie se stana zbytečnou, protože místo toho bude jakési obrozené náboženství lásky. Ale o konci filosofie se tam mluví taky, i když jiným způsobem. Ten konec je datován jinak, nikoli v Hegelově filosofii je to završení, ale hned za Feuerbachem. Sám Feuerbach se necítí na to, že by k tomu došlo přímo v něm, tak arogantní není, jak Hegel, ale je přesvědčen, že on sám žije v době, kdy filosofie končí a kdy začne něco, co se už nemůže dost dobře nazývat filosofií, co je už něčím novým nějakým novým náboženstvím. Bylo by totiž chybnou si myslet, že Feuerbach je protináboženský myslitel, ve skutečnosti to je docela naopak, je to náboženstký myslitel kat exochén, a jeho znalost theologů od nejstarších řeckých otců až po současnou theologii zejména protestantnskou, jeho znalost Luthera např. je obdivuhodná, Luthera přečetl celého. No a Feuerbachův žák Marx mluví také o konci filosofie. My většinou známe Engelsovy formulace, ale jednak se dají doložit i u Marxe, i když Marx v tom byl opatrnější, a zejména to tvrdě vyjádřil Engels, takže je možno je domnívat, že Marx sám to nemyslel takto tvrdě, mohli bychom se k tomu někdy vrátit a číst příslušné texty. O Enggelsovi víte, že prohlásil, že z celé dosavadní filosofie zůstává jenom logika a dialektika, a vše ostatní še přechází v pozitivní vědy. No a Marx prohlásil, že všichni filosofové až dosud svět jenom vykládali, a že nyní je třeba jej změnit. To se vesměs vykládá jako zrušení filosofie a položení veškerého důrazu na akci, na praxi. Mně se zdá, že to je falešné, že je plně oprávněn koncept, že místo té dosavadní filosofie, která je v základě, ve svých kořenech nepevná, protože je orientována na zírání, jen na pozorování a popisování, vykládání a interpretování, že nyní je potřeba filosofie, která je úzce spojena s praxí. Zdá se mi, že jen tento výklad je s to dát dohromady 1. a 11. tezi Marxovu o Feuerbachovi. No ale ta 21. XII.
16.jpg
====================
O 016 okolností byl sám Hegel. Když si přečtete pozorně Fenomenologii ducha, tak uvidíte, že je takhle stavěná. No a ve chvíli, kdy ten geniální filosof si uvědomí tu letu věc, tak vlastně skrze něho si to uvědomí ten světových duch, a tím pádem je pak už příroda zbytečná, dějiny jsou zbytečné, všecko končí, je tady zase už jenom duch jako na začátku, ale není už jenom an sich, ale an und für sich, není jen o sobě, ale o sobě a pro sebe. Pro sebe, to zna ená, že už se vrátil k sobě. Skrze dějiny dosáhl reflexe, uvědomil si sám sebe. No a tím je dán konec dějin, ale zároveň nutně i konec filosofie. Tím končí filosofie. Čili myšlenka konce filosofie je tu vyslovena naprosto jasně a pregnantně, je zabudována do tohohle grandiózního konceptu. Jeho žák Feuerbach mluví také o konci filosofie, a napsal o tom zvláštní spis, který vyšel také česky, o budoucnosti filosofie. Tam říká, že budoucnost vlastně veškerá žádná, ale to proto, že filosofie se stana zbytečnou, protože místo toho bude jakési obrozené náboženství lásky. Ale o konci filosofie se tam mluví taky, i když jiným způsobem. Ten konec je datován jinak, nikoli v Hegelově filosofii je to završení, ale hned za Feuerbachem. Sám Feuerbach se necítí na to, že by k tomu došlo přímo v něm, tak arogantní není, jak Hegel, ale je přesvědčen, že on sám žije v době, kdy filosofie končí a kdy začne něco, co se už nemůže dost dobře nazývat filosofií, co je už něčím novým nějakým novým náboženstvím. Bylo by totiž chybnou si myslet, že Feuerbach je protináboženský myslitel, ve skutečnosti to je docela naopak, je to náboženstký myslitel kat exochén, a jeho znalost theologů od nejstarších řeckých otců až po současnou theologii zejména protestantnskou, jeho znalost Luthera např. je obdivuhodná, Luthera přečetl celého. No a Feuerbachův žák Marx mluví také o konci filosofie. My většinou známe Engelsovy formulace, ale jednak se dají doložit i u Marxe, i když Marx v tom byl opatrnější, a zejména to tvrdě vyjádřil Engels, takže je možno je domnívat, že Marx sám to nemyslel takto tvrdě, mohli bychom se k tomu někdy vrátit a číst příslušné texty. O Enggelsovi víte, že prohlásil, že z celé dosavadní filosofie zůstává jenom logika a dialektika, a vše ostatní še přechází v pozitivní vědy. No a Marx prohlásil, že všichni filosofové až dosud svět jenom vykládali, a že nyní je třeba jej změnit. To se vesměs vykládá jako zrušení filosofie a položení veškerého důrazu na akci, na praxi. Mně se zdá, že to je falešné, že je plně oprávněn koncept, že místo té dosavadní filosofie, která je v základě, ve svých kořenech nepevná, protože je orientována na zírání, jen na pozorování a popisování, vykládání a interpretování, že nyní je potřeba filosofie, která je úzce spojena s praxí. Zdá se mi, že jen tento výklad je s to dát dohromady 1. a 11. tezi Marxovu o Feuerbachovi. No ale ta 21. XII.
====================
17.jpg
====================
017 Marxova koncepce byla popularizována Engelsem tak, že se to posunulo až k myšlence likvidace filosofie, že z filosofie zůstane jenom logika a dialektika, čili učení, teorie myšlení, nauka o myšlení, o zákonech myšlení, jak to říká Engels, což je vůbec... To znamená, že ta klasická filosofie končí, všecka její témata atd. přecházejí do vědy a ve vědu. No a v tomhletom je právě blízkost Engelsova k pozitivismu zvláště zřejmá. Právě Engels je takový zpozitivističtělý Marx, engelsismus je zpozitivističtělý marxismus. To je zjevné z toho, že u Comta najdeme zcela analogicky zase koncepci konce filosofie, on totiž tvrdí, že všechno to říkám velmi stručně, bylo by zapotřebí to rozvést detailně, ale to si můžeme udělat, budeme-li chtít, někdy jindy nebo někoho si na to pozveme Comte říká, že v dějinách jsou takové tři veliké epochy, ta první je obdobím mýtu, proto tradici mýtu se postaví filosofie, Comte mluví o metafyzice, pak je tedy epocha metafyziky, a pak přichází epocha pozitivních věd, a každá ta následující epocha vyvrací, likviduje tu předchozí. Takže filosofie vyvraeí a likviduje mýtus, a vědy vyracejí a likvidují filosofii resp. metafyziku. Tím, že ted tu máme éru pozitivních věd, tak filosofie už jenom dožívá. Comte je takovou zvláštní, bílou vránou v evropské myšlenkové kontinuitě, a zahajuje na kontinentě něco, co tam dosud nebylo, ale co naproti tomu bylo už dlouho na anglickém ostrově. Od té doby má pozitivismus domácí práva i na kontinentě evropském, i když se vyvíjí poněkud jinak, a v tomto století, asi tak v polovině nebo maličko před polovinou, dochází k té pozoruhodné věci, že se sbližuje pozitivismus kontinentální, comtovský a vlastně pocomtovský se pozitivismem, navazujícím na britský empirismus, a navzájem se ovlivňují. Velkým impulsem k tomu byl hitlerovský převrat v Německu, pro tože převážná část těch pocomtovských pozitivistů žila a působila v Německu a Rakousku, část jich byli židé, ale i ti ne-židé byli většinou v silné politické distanci k nacionálnímu mýtu, takže většina z nich, pokud se jim to podařilo, uprchla, a zase většinou do Spojených států. A tam došlo právě k tomu sblížení těchto dvou linií pozitivismu, té empirické, empiristické linie anglosaské s tou kontinentální pocomtovskou. Takže dnešní pozitivismus, kterému se říká neopozitivismus, tak asi od konce třícátých let, kdy začala ta emigrace, tak ten má tenhleten charakter, a ovlivnil spoustu myslitelů jiného zaměření a základů, jak je např. známo, jedna z nejznámějších a nejvýznamnějších postav západoevropského pozitivismu je katolík Bocheňski. Tak to jsem zbytečně šel do šířky. Ještě uvedu další čtyři myslitele, už z našich let, nebo alespoň z mých let, tamti byli z minulého století. V tomto století dod dvacátých, třicátých let je možno jich jmenovat 21. XII.
17.jpg
====================
017 Marxova koncepce byla popularizována Engelsem tak, že se to posunulo až k myšlence likvidace filosofie, že z filosofie zůstane jenom logika a dialektika, čili učení, teorie myšlení, nauka o myšlení, o zákonech myšlení, jak to říká Engels, což je vůbec... To znamená, že ta klasická filosofie končí, všecka její témata atd. přecházejí do vědy a ve vědu. No a v tomhletom je právě blízkost Engelsova k pozitivismu zvláště zřejmá. Právě Engels je takový zpozitivističtělý Marx, engelsismus je zpozitivističtělý marxismus. To je zjevné z toho, že u Comta najdeme zcela analogicky zase koncepci konce filosofie, on totiž tvrdí, že všechno to říkám velmi stručně, bylo by zapotřebí to rozvést detailně, ale to si můžeme udělat, budeme-li chtít, někdy jindy nebo někoho si na to pozveme Comte říká, že v dějinách jsou takové tři veliké epochy, ta první je obdobím mýtu, proto tradici mýtu se postaví filosofie, Comte mluví o metafyzice, pak je tedy epocha metafyziky, a pak přichází epocha pozitivních věd, a každá ta následující epocha vyvrací, likviduje tu předchozí. Takže filosofie vyvraeí a likviduje mýtus, a vědy vyracejí a likvidují filosofii resp. metafyziku. Tím, že ted tu máme éru pozitivních věd, tak filosofie už jenom dožívá. Comte je takovou zvláštní, bílou vránou v evropské myšlenkové kontinuitě, a zahajuje na kontinentě něco, co tam dosud nebylo, ale co naproti tomu bylo už dlouho na anglickém ostrově. Od té doby má pozitivismus domácí práva i na kontinentě evropském, i když se vyvíjí poněkud jinak, a v tomto století, asi tak v polovině nebo maličko před polovinou, dochází k té pozoruhodné věci, že se sbližuje pozitivismus kontinentální, comtovský a vlastně pocomtovský se pozitivismem, navazujícím na britský empirismus, a navzájem se ovlivňují. Velkým impulsem k tomu byl hitlerovský převrat v Německu, pro tože převážná část těch pocomtovských pozitivistů žila a působila v Německu a Rakousku, část jich byli židé, ale i ti ne-židé byli většinou v silné politické distanci k nacionálnímu mýtu, takže většina z nich, pokud se jim to podařilo, uprchla, a zase většinou do Spojených států. A tam došlo právě k tomu sblížení těchto dvou linií pozitivismu, té empirické, empiristické linie anglosaské s tou kontinentální pocomtovskou. Takže dnešní pozitivismus, kterému se říká neopozitivismus, tak asi od konce třícátých let, kdy začala ta emigrace, tak ten má tenhleten charakter, a ovlivnil spoustu myslitelů jiného zaměření a základů, jak je např. známo, jedna z nejznámějších a nejvýznamnějších postav západoevropského pozitivismu je katolík Bocheňski. Tak to jsem zbytečně šel do šířky. Ještě uvedu další čtyři myslitele, už z našich let, nebo alespoň z mých let, tamti byli z minulého století. V tomto století dod dvacátých, třicátých let je možno jich jmenovat 21. XII.
====================
18.jpg
====================
O 018 celou řadu, budu však jmenovat jenom Helmutha Plessnera, filosoficky orientovaného anthropologa nebo anthropologicky orientovaného filosofa, jehož knížky je radno číst, je to nesmírně inteligentní, jedna z jeho nejznámějších studií, prací je Lachen und Weinen, Smích a slzy by se to snad dalo přeložit. A pak jsou to třeba vybral jsem to dost nazdařbůh, jen jako příklady, jsou to filosofové z tzv. Frankfurtské školy, zejména Adorno a Habermas, každá napsal o konci filosofie knížku, a zejména Heidegger, který napsal také studii o konci filosofie. Tou se inspiroval Patočka a napsal také svou, českou studii o konci filosofii. Tedy myšlenka konce filosofie je už dobře dvě století aktuální, víc vlastně než dvě století, je živá celou tu dobu, a aktuální proto, že ještě dnes je to teze, o které se diskutuje a ke které máme základní, takřak už klasické texty. Habermas ještě žije a Heidegger zemřel asi před deseti lety. Tak to jenom jako doklad, že to je témat současné. m K tomu je možno přičinit takovou poznámku, že samozřejmě tvrdit, že filosofie je u konce, že končí, že žijeme v době konce filosofie, že tohle to vyžaduje určité pochopení toho, co to je filosofie. Filosofie může být pochopena tak, že je čímsi dějinně vymezeným, co má svůj počátek, průběh a konec, tedy filosofie jako rozlehlé dění, rozsáhlá dějinná událost, a pak samozřejmě podle toho jak ji vyměříme, najdeme jak začala ajak skončila nebo končí. Příklad na začátek: já mám za to, že když vezeme filosofii v její nejvlastnější povaze vážně, tak že nemůžeme za filosofii považovat orientální mýty, nemůžeme ji hledat třeba v Gilgamešovi, ani ve saré Indii, ani ve staré Číně, že to prostě není filosofie, snad ještě prae-filosofie, něco co se místy filosofii podobá, ale filosofie skutečná to není. Samozřejmě když si někdo filosofie vyměří jinak, tak mu do filosofie spadnou třeba Védy, spadne mu tam Lao-tse, Konfucius, i starší věci atd. Konec konec epos o Gilgamešovi nám ukazuje, jak Gilgameš zdrcen a škován smrtí svého druha Enkidua nechá všeho, nechá své vlády, nechá své lidi, svou zemi a odchází hledat život, hledat nesmrtelnost. No to je vlastně filosofický počin, že. Tedy stačí vyměřit maličko jinak filosofii a Gilgameš je první filosof nebo alespoň epos o Gilgamešovi je první filosofická knížka, prastará, jsou různé veze, ale některé zlomky jsou starší 4 tisíc let. Tak je to trochu terminologická záležitost, to si musíme uvědomit a připustit. Na a když je něco terminologická záležitost, tak je dobře se obrátit. - v nejistotě na etymologii. To jsme už mnohokrát dělali, když bylo něco nejasného, že jsme se nechali vést řečí a specielně jazykem. My jsme se o tom problému, co to je filosofie, zmiňovali už na začátku, a říkali jsme si, že to nemůžeme říci jinak než filosoficky. Ne21. XII.
18.jpg
====================
O 018 celou řadu, budu však jmenovat jenom Helmutha Plessnera, filosoficky orientovaného anthropologa nebo anthropologicky orientovaného filosofa, jehož knížky je radno číst, je to nesmírně inteligentní, jedna z jeho nejznámějších studií, prací je Lachen und Weinen, Smích a slzy by se to snad dalo přeložit. A pak jsou to třeba vybral jsem to dost nazdařbůh, jen jako příklady, jsou to filosofové z tzv. Frankfurtské školy, zejména Adorno a Habermas, každá napsal o konci filosofie knížku, a zejména Heidegger, který napsal také studii o konci filosofie. Tou se inspiroval Patočka a napsal také svou, českou studii o konci filosofii. Tedy myšlenka konce filosofie je už dobře dvě století aktuální, víc vlastně než dvě století, je živá celou tu dobu, a aktuální proto, že ještě dnes je to teze, o které se diskutuje a ke které máme základní, takřak už klasické texty. Habermas ještě žije a Heidegger zemřel asi před deseti lety. Tak to jenom jako doklad, že to je témat současné. m K tomu je možno přičinit takovou poznámku, že samozřejmě tvrdit, že filosofie je u konce, že končí, že žijeme v době konce filosofie, že tohle to vyžaduje určité pochopení toho, co to je filosofie. Filosofie může být pochopena tak, že je čímsi dějinně vymezeným, co má svůj počátek, průběh a konec, tedy filosofie jako rozlehlé dění, rozsáhlá dějinná událost, a pak samozřejmě podle toho jak ji vyměříme, najdeme jak začala ajak skončila nebo končí. Příklad na začátek: já mám za to, že když vezeme filosofii v její nejvlastnější povaze vážně, tak že nemůžeme za filosofii považovat orientální mýty, nemůžeme ji hledat třeba v Gilgamešovi, ani ve saré Indii, ani ve staré Číně, že to prostě není filosofie, snad ještě prae-filosofie, něco co se místy filosofii podobá, ale filosofie skutečná to není. Samozřejmě když si někdo filosofie vyměří jinak, tak mu do filosofie spadnou třeba Védy, spadne mu tam Lao-tse, Konfucius, i starší věci atd. Konec konec epos o Gilgamešovi nám ukazuje, jak Gilgameš zdrcen a škován smrtí svého druha Enkidua nechá všeho, nechá své vlády, nechá své lidi, svou zemi a odchází hledat život, hledat nesmrtelnost. No to je vlastně filosofický počin, že. Tedy stačí vyměřit maličko jinak filosofii a Gilgameš je první filosof nebo alespoň epos o Gilgamešovi je první filosofická knížka, prastará, jsou různé veze, ale některé zlomky jsou starší 4 tisíc let. Tak je to trochu terminologická záležitost, to si musíme uvědomit a připustit. Na a když je něco terminologická záležitost, tak je dobře se obrátit. - v nejistotě na etymologii. To jsme už mnohokrát dělali, když bylo něco nejasného, že jsme se nechali vést řečí a specielně jazykem. My jsme se o tom problému, co to je filosofie, zmiňovali už na začátku, a říkali jsme si, že to nemůžeme říci jinak než filosoficky. Ne21. XII.
====================
19.jpg
====================
O 019 existuje žádný jiný způsob, jak říci, co to je filosofie, než filosofický. To znamená: jestliže někdo neví, co to je filosofie, tak mu to můžete vyložit jen filosoficky, tj. tak, že tomu nerozumí, protože ne ví, co to je filosofie a neumí postupovat, tedy ani poslouchat filosoficky. Pochopit, co to je filosofie, může jenom někdo, kdo už v ní nějaký čas - a to podstatný čas něco podstatně dělá. Proč tomu tak je ? inu protože filosofie je pvou podstatou reflexe, a když chce reflektovat samu sebe, tak protože reflexe je vždycky reflexí nějaké akce, musí být filosoficky nejdříve v nějaké akci, aby se mohla potom reflektovat. To je logické. Abychom tedy mohli někomu vyložit, co to je filosofie, tak mu můžeme jenom ukázat na to, co dělá, za předpokladu, že vskutku filosofuje. No ale když filosofuje, už mu toho nemusíme moc ukazovat, protože to už ví. Takže to jsou jen takové malé pomocné otázky, malé náznaky atd. Z tohoto důvodu laikovi, tj. člověku, který nemá páru o filosofii, nemůžete vyložit, co to je filosofie. Protože to můžete vykládat, jak řečeno, jen filosoficky, a tomu laik, nezasvěcenec, nerozumí. Tak to jsme si říkali kdysi dávno. A řekli jsme si, že proto se vzdáme pokusů definovat, vymezovat filosofii, a že místo toho se spokojíme takovým okolíčkováním terénu, a řekli jsme si že filosofie jé doma tam, kde dochází k reflexi třetí úrovně, třetího poschodí, etáže pamatujete se jistě na to ještě, je to už víc než půl druhého roku. Tohle jsme si říkali ještě před loňskými prázdninami. Pak jsme se sico k tomu dodatečně ještě vraceli, když jsme mluvili o reflexi. Ale hned na začátku hned jsme si zdůvodňovali, proč nezačneme výkladem co to je filosofie, ačkoliv každá věda začne vždycky tím, že řekne, čím se vlastně zabývá, a my jsme si řekli, že to nejde, jednak že se filosofie může zabývat vším, a podstatný není předmět filosofie, nýbrž to, že ať se zabývá čímkoliv, vždycky to vztahuje k celku. No a pak jsme si tedy říkali, že jenom filosoficky lze vykládat o tom, co to je vlastně filosofie. tenNo a teď se na to můžeme odvolat, můžeme se k tomu vrátit, a krát na začátku, myslím, že jsme udělali podobný rekurs k jazyku, a že jsme si říkali, když nevíme co to je filosofie opravdu teď nevím, zda jsem to neříkal v nějakém kurzu ještě dřívějším, ale myslím přece jenom, že už to bylo také v tomhle, že když nevíme, co to je filosofie, a když musíme nějak začít, tak že musíme vyjít z něčeho, co je nám všem společné a co je tady. A to je zájem o filosofie, i za předpokladu, že nevíme, co to je filosofie anebo každý si to představuje nějak jinak atd. A tak jsme to pak začali etymologicky vypracovávat na tom zájmu. To už jsme přece dělali za čátku tady, v tomhle semináři. Zájem, zajetí, zaujetí takhle jsme si hráli s tím jazykem, aby 1 21. XII.
19.jpg
====================
O 019 existuje žádný jiný způsob, jak říci, co to je filosofie, než filosofický. To znamená: jestliže někdo neví, co to je filosofie, tak mu to můžete vyložit jen filosoficky, tj. tak, že tomu nerozumí, protože ne ví, co to je filosofie a neumí postupovat, tedy ani poslouchat filosoficky. Pochopit, co to je filosofie, může jenom někdo, kdo už v ní nějaký čas - a to podstatný čas něco podstatně dělá. Proč tomu tak je ? inu protože filosofie je pvou podstatou reflexe, a když chce reflektovat samu sebe, tak protože reflexe je vždycky reflexí nějaké akce, musí být filosoficky nejdříve v nějaké akci, aby se mohla potom reflektovat. To je logické. Abychom tedy mohli někomu vyložit, co to je filosofie, tak mu můžeme jenom ukázat na to, co dělá, za předpokladu, že vskutku filosofuje. No ale když filosofuje, už mu toho nemusíme moc ukazovat, protože to už ví. Takže to jsou jen takové malé pomocné otázky, malé náznaky atd. Z tohoto důvodu laikovi, tj. člověku, který nemá páru o filosofii, nemůžete vyložit, co to je filosofie. Protože to můžete vykládat, jak řečeno, jen filosoficky, a tomu laik, nezasvěcenec, nerozumí. Tak to jsme si říkali kdysi dávno. A řekli jsme si, že proto se vzdáme pokusů definovat, vymezovat filosofii, a že místo toho se spokojíme takovým okolíčkováním terénu, a řekli jsme si že filosofie jé doma tam, kde dochází k reflexi třetí úrovně, třetího poschodí, etáže pamatujete se jistě na to ještě, je to už víc než půl druhého roku. Tohle jsme si říkali ještě před loňskými prázdninami. Pak jsme se sico k tomu dodatečně ještě vraceli, když jsme mluvili o reflexi. Ale hned na začátku hned jsme si zdůvodňovali, proč nezačneme výkladem co to je filosofie, ačkoliv každá věda začne vždycky tím, že řekne, čím se vlastně zabývá, a my jsme si řekli, že to nejde, jednak že se filosofie může zabývat vším, a podstatný není předmět filosofie, nýbrž to, že ať se zabývá čímkoliv, vždycky to vztahuje k celku. No a pak jsme si tedy říkali, že jenom filosoficky lze vykládat o tom, co to je vlastně filosofie. tenNo a teď se na to můžeme odvolat, můžeme se k tomu vrátit, a krát na začátku, myslím, že jsme udělali podobný rekurs k jazyku, a že jsme si říkali, když nevíme co to je filosofie opravdu teď nevím, zda jsem to neříkal v nějakém kurzu ještě dřívějším, ale myslím přece jenom, že už to bylo také v tomhle, že když nevíme, co to je filosofie, a když musíme nějak začít, tak že musíme vyjít z něčeho, co je nám všem společné a co je tady. A to je zájem o filosofie, i za předpokladu, že nevíme, co to je filosofie anebo každý si to představuje nějak jinak atd. A tak jsme to pak začali etymologicky vypracovávat na tom zájmu. To už jsme přece dělali za čátku tady, v tomhle semináři. Zájem, zajetí, zaujetí takhle jsme si hráli s tím jazykem, aby 1 21. XII.
====================
20.jpg
====================
020 nám napověděl. Pak jsme se tázali, zdali to, co nás uchvacuje a dostává do zajetí a do zaujetí, je sama filosofie, anebo zda to je něco, čeho je filosofie jaksi jenom prostředníkem, jen služebnicí. Je-li to sama filosofie, která nás takhle táhne k sobě, anebo zda to je něco, co si filosofie užívá jen jako svého tlumočníka, jako svého prostředníka. filein Tak dneska podobně si připomeneme něco, o čem jsme už také hovořili, že totiž filosofie - alespoň v jedné tradici, a to v jedné významné tradici protože ten termín filosofia je řecký, tak my se tady musíme obrátit k řeckému jazyku, aby nám napověděl, a už existuje také filosofická interpretace toho, co te řecký jazyk napovídá v termínu filosofie. Když se obrátíme čistě literárně k prvním zaznamenaným výskytům toho slova filosofia, tak se nám toho tolik z toho neukáže, tam se dává filosofie do souvislosti třeba s cestováním, což je dost překvapivé filosofové jsou lidé, kteří hodně cestují. Tak vůbec ovšem není exponována jazyková stránka toho termínu cestování a filosofia nikterak sporu významově, obsahově, etymologicky nesouvisí. Ale existuje jedna významná tradice, která začíná Pythagorou, připisuje se totiž Pythagorovi pojetí a výrok, že filosofie je je milovat, sofia je moudrost, tedy láska k moudrosti, a to proto, že to nemůžem být moudrost sama, moudrost totiž je vyhražena bohům, a my lidé nikdy tu moudrost nedostaneme do svého vlastnění ani do své kompetence, není a nebude nám nikdy k dispozici, nebudeme jí disponovat, ale můžeme ji milovat, můžeme po moudrosti toužit, můžeme usilovat se k ní přiblížit. Takže filosofie je tímto způsobem a na základě etymologickém, na podkladě jazykového fenoménu a jazykového vedení, vyložena jako láska k moudrosti tam, kde moudrosti se nám nedostává ale zase nejsme tak daleko od moudrosti, že bychom se o moudrost vůbec nestarali. My jsme někde mezi tou naprostou nemoudrostí a mezi tou dokonalou, božskou moudrostí. Na tohle to pythagorejské vyložení termínu, na tuhletu interpretaci jednak termínu, jednak ovšem i věci, totiž filosofování, filosofického úsilí, navazuje potom Platon v dialogu Symposion, kde po těch několika oslavných řečí, které jsou proneseny na počest boha Eróta, je vyzván Sókratés, aby promluvil, a Sókratées začíná tím, že se táže, jestli od něho chtějí opravdu takovounoslavnou řeč, jaké byly pronášeny před ním, takové krasořečnění, které s pravdou nemá co dělat, anebo jestli od něho chtějí pravdu. No, co mohli říci ? Od Sókrata chtít krasořečenění anebo pravdu ? To bylo možno odpovědět jenom jedním způsobem, a tak tedy Sókratés začíná tím, co mu kdysi jakási kněžka, mantinejská žena Diotima, řekla o Erótovi, a že ho poučila, že Erós není bůh. Čili on vlastně na oslavu boha Eróta pronáší řeč, kterou začíná tím, že Erós vůbec není bůh. F 21. XII.
20.jpg
====================
020 nám napověděl. Pak jsme se tázali, zdali to, co nás uchvacuje a dostává do zajetí a do zaujetí, je sama filosofie, anebo zda to je něco, čeho je filosofie jaksi jenom prostředníkem, jen služebnicí. Je-li to sama filosofie, která nás takhle táhne k sobě, anebo zda to je něco, co si filosofie užívá jen jako svého tlumočníka, jako svého prostředníka. filein Tak dneska podobně si připomeneme něco, o čem jsme už také hovořili, že totiž filosofie - alespoň v jedné tradici, a to v jedné významné tradici protože ten termín filosofia je řecký, tak my se tady musíme obrátit k řeckému jazyku, aby nám napověděl, a už existuje také filosofická interpretace toho, co te řecký jazyk napovídá v termínu filosofie. Když se obrátíme čistě literárně k prvním zaznamenaným výskytům toho slova filosofia, tak se nám toho tolik z toho neukáže, tam se dává filosofie do souvislosti třeba s cestováním, což je dost překvapivé filosofové jsou lidé, kteří hodně cestují. Tak vůbec ovšem není exponována jazyková stránka toho termínu cestování a filosofia nikterak sporu významově, obsahově, etymologicky nesouvisí. Ale existuje jedna významná tradice, která začíná Pythagorou, připisuje se totiž Pythagorovi pojetí a výrok, že filosofie je je milovat, sofia je moudrost, tedy láska k moudrosti, a to proto, že to nemůžem být moudrost sama, moudrost totiž je vyhražena bohům, a my lidé nikdy tu moudrost nedostaneme do svého vlastnění ani do své kompetence, není a nebude nám nikdy k dispozici, nebudeme jí disponovat, ale můžeme ji milovat, můžeme po moudrosti toužit, můžeme usilovat se k ní přiblížit. Takže filosofie je tímto způsobem a na základě etymologickém, na podkladě jazykového fenoménu a jazykového vedení, vyložena jako láska k moudrosti tam, kde moudrosti se nám nedostává ale zase nejsme tak daleko od moudrosti, že bychom se o moudrost vůbec nestarali. My jsme někde mezi tou naprostou nemoudrostí a mezi tou dokonalou, božskou moudrostí. Na tohle to pythagorejské vyložení termínu, na tuhletu interpretaci jednak termínu, jednak ovšem i věci, totiž filosofování, filosofického úsilí, navazuje potom Platon v dialogu Symposion, kde po těch několika oslavných řečí, které jsou proneseny na počest boha Eróta, je vyzván Sókratés, aby promluvil, a Sókratées začíná tím, že se táže, jestli od něho chtějí opravdu takovounoslavnou řeč, jaké byly pronášeny před ním, takové krasořečnění, které s pravdou nemá co dělat, anebo jestli od něho chtějí pravdu. No, co mohli říci ? Od Sókrata chtít krasořečenění anebo pravdu ? To bylo možno odpovědět jenom jedním způsobem, a tak tedy Sókratés začíná tím, co mu kdysi jakási kněžka, mantinejská žena Diotima, řekla o Erótovi, a že ho poučila, že Erós není bůh. Čili on vlastně na oslavu boha Eróta pronáší řeč, kterou začíná tím, že Erós vůbec není bůh. F 21. XII.
====================
21.jpg
====================
O 021 Důležité na tom je, že navazuje na onu pythagorejskou tradici, na tu interpretaci termínu filosofia, která je připisována samotnému Pythagorovi, a říká, že Erós jako daimón, nikoli tedy bůh, tedy jakási síla, která nás pudí, táhne, strká, která nám vládne, ale... která má dokonce božský charakter, ale není to přímo bůh, že tento daimón Erós sice baží po kráse, ale baží proto, že sám není krásný. Všichni v oslavných promluvách říkají, jak je Erós krásný, jaký to je výkvět krásy, tak proti tomu říká Sókratés ne, Erós není krásný, protože kdyby byl krásný, tak by po kráse netoužil. Erós není moudrý, protože kdyby byl, pak by po moursoti ne toužil. A moudrost je jedna z nejkrásnějších věcí. No a protože Erós touží po moudrosti jako po jedné z nejkrásnějších věcí, ale sám není moudrý, tak je Erós vlastně prototyp, či lépe archetyp filosofa, je to první filosof. Tím se ukazuje, že filosofie je božská záležitost. To je taková dost kuriozní věc, že filosofie je v tomto pojetí pochopena ne v protikladu k mýtu, k náboženství. Přesto byl Sókratés odsouzen, právě protože mluvil o daimonech, zejména byl odsouzen za to, že mluvil, že se mu čas od času ozývá daimonion, když dělá něco, co nemá. Že to daimonion mu neříká, co má dělat, ale ozývá se, když něco dělá špatně a když to nemá dělat. Jakýsi vnitřní hlas, něco jako měla Johanka z Arku, ale ta to měla i v pozitivním smyslu. Tak to byl jeden z důvodů, proč byl Sókratés odsouzen, protože rušil státní ideologii, státní náboženství. Měl své vlastní daimonion. No ale to už je vedlejší věc. Důležité je, že v této významné tradici, která v Symposiu, v Platonově Hostině, dostala velmi precizní tvar, zatímco od Pythagory známe jen ten citovaný výrok, tak tady je přítomna celá koncepce. Není bez vnitřních rozporů, ale je to úctyhodná koncepce. Takže filosofie je tady pochopena v souhlase s interpretací etymologickou žádná jiná koncepce nemůže nic podobného dokázat, toho je schopná jen tato jediná, která se takto kloubí s etymologií je filosofie pochppena jako láska k moudrosti, touha po moudrosti, nikoliv jako moudrost. Nejenom jako abstraktní láska k moudrosti, ale touha, skutečné úsilí přiblížit se moudrosti, kterou stále uznává jako něco, co nikdy nemáme k dispozici, v ruce, v kapse, co je naopak k dkspozici pouze bohům. Na a jestliže je filosofie tohle, to pak samozřejmě je filosofie v ustavičné krizi, protože ví, za čím jde, a nikdy to nemá. Chee něco uchopit, a když to uchopí, tak vždy znovu se přesvědčuje, že to není to, co chtěla uchopit. Má kousek moudrosti, a vždy znovu se přesvědčuje, že to není moudrost celá. To znamená, že filosofie svou konstitucí je v permanentní krizi. Filosofie jako taková je sama krizí. Tu krizi vystihl Sókratés v Platónově interpretaci tou známou formulací, vím, že nic nevím. Filosoff není ani ten, kdo nic neví a netuší, ani ten, kdo ví vše. On ví něco, a to, co vskutku ví, je, 21. XII.
21.jpg
====================
O 021 Důležité na tom je, že navazuje na onu pythagorejskou tradici, na tu interpretaci termínu filosofia, která je připisována samotnému Pythagorovi, a říká, že Erós jako daimón, nikoli tedy bůh, tedy jakási síla, která nás pudí, táhne, strká, která nám vládne, ale... která má dokonce božský charakter, ale není to přímo bůh, že tento daimón Erós sice baží po kráse, ale baží proto, že sám není krásný. Všichni v oslavných promluvách říkají, jak je Erós krásný, jaký to je výkvět krásy, tak proti tomu říká Sókratés ne, Erós není krásný, protože kdyby byl krásný, tak by po kráse netoužil. Erós není moudrý, protože kdyby byl, pak by po moursoti ne toužil. A moudrost je jedna z nejkrásnějších věcí. No a protože Erós touží po moudrosti jako po jedné z nejkrásnějších věcí, ale sám není moudrý, tak je Erós vlastně prototyp, či lépe archetyp filosofa, je to první filosof. Tím se ukazuje, že filosofie je božská záležitost. To je taková dost kuriozní věc, že filosofie je v tomto pojetí pochopena ne v protikladu k mýtu, k náboženství. Přesto byl Sókratés odsouzen, právě protože mluvil o daimonech, zejména byl odsouzen za to, že mluvil, že se mu čas od času ozývá daimonion, když dělá něco, co nemá. Že to daimonion mu neříká, co má dělat, ale ozývá se, když něco dělá špatně a když to nemá dělat. Jakýsi vnitřní hlas, něco jako měla Johanka z Arku, ale ta to měla i v pozitivním smyslu. Tak to byl jeden z důvodů, proč byl Sókratés odsouzen, protože rušil státní ideologii, státní náboženství. Měl své vlastní daimonion. No ale to už je vedlejší věc. Důležité je, že v této významné tradici, která v Symposiu, v Platonově Hostině, dostala velmi precizní tvar, zatímco od Pythagory známe jen ten citovaný výrok, tak tady je přítomna celá koncepce. Není bez vnitřních rozporů, ale je to úctyhodná koncepce. Takže filosofie je tady pochopena v souhlase s interpretací etymologickou žádná jiná koncepce nemůže nic podobného dokázat, toho je schopná jen tato jediná, která se takto kloubí s etymologií je filosofie pochppena jako láska k moudrosti, touha po moudrosti, nikoliv jako moudrost. Nejenom jako abstraktní láska k moudrosti, ale touha, skutečné úsilí přiblížit se moudrosti, kterou stále uznává jako něco, co nikdy nemáme k dispozici, v ruce, v kapse, co je naopak k dkspozici pouze bohům. Na a jestliže je filosofie tohle, to pak samozřejmě je filosofie v ustavičné krizi, protože ví, za čím jde, a nikdy to nemá. Chee něco uchopit, a když to uchopí, tak vždy znovu se přesvědčuje, že to není to, co chtěla uchopit. Má kousek moudrosti, a vždy znovu se přesvědčuje, že to není moudrost celá. To znamená, že filosofie svou konstitucí je v permanentní krizi. Filosofie jako taková je sama krizí. Tu krizi vystihl Sókratés v Platónově interpretaci tou známou formulací, vím, že nic nevím. Filosoff není ani ten, kdo nic neví a netuší, ani ten, kdo ví vše. On ví něco, a to, co vskutku ví, je, 21. XII.
====================
22.jpg
====================
O 022 že nic neví. Na to nesmíme pohlíže suše logicky, abychom v tom odhalili spor, jako když řekaame, že Krétané jsou lháři, a když to řekne Krétna. Tu v tom je hned spor, protože je-li pravda, že Krétané jsou, lháři, pak je lhářem i ten Krétan, který to říká, lže tedy a není pravdou, že Krétané jsou lháři atd. Takhle se nesmíme dívat stroze logicky na Sókratův výrok, neboť pak to, že vím, že nic nevím, je prostě ve sporu. Buǎ to opravdu vím, a pak není pravda, že to nic nevím, anebo wwww-li pravda, že nic nevím, pak ovšem nevím ani to, že nic nevím. Ten spor by tam bylo lehko odhalit. Jenomže právě v tom sporu je něco podstatného, naco Sókrates /v té interpretaci Platónově/ upozorňoval /My totiž nevíme, co skutečný Sókrates učinl, neboť nic nenapsal a nic se nezachovalo/- máme to všechno zprostředkována hlavně Platónem. Tédy v té interpretaci Platónově, Sókratés ukazuje máte to v jedné z těch tří řečí před soudem, v Apologii, kdy Sókratés se pokouší získat si ty občany přítomné, kteří pak budou hlasovat o jeho vině a smrti, tam naznačuje, že ta averze vůči němu je pravděpodobně vyvolána tím, že se o něm říká, že je nejmoudřejší z lidí, ba že to je dokonce výrok delfské věštírny. No a protože je obžalován mimo jiné z toho, že ruší státní náboženství. Jeden jeho přítel se odevral do Delf a tam položil kněžce otázku, zda je někdo moudřejší než Sókratés, nebo je-li Sókratés nejmoudřejší ze všech lidí. A kněžka potvrdila, že nikdo moudřejší není. To ovšem každého občana a vůbec každého člověka musí naštvat, když o někom ví, že prý je nejmoudřejší a tedy moudřejší než on. To je pochopitelné, že něco takového lidé nemají rádi, tedy lidé domýšliví, nafoukaní, ješitní, samolibí atd. Ale to jsme trochu všichni. A teď co má Sókratés dělat? Ví, že to je motiv, který asi většinu přítomných povede k tomu, že budou hlasovat proti němu, protože i z jiných, ale zejména z tohoto důvodu na něho budou mít pifku. A teď on kdyby řekl, ale já v žádném případě nejsem nejmoudřejší, tak by vlastně potvrdil, že ruší státní náboženství, protože to byla státní většírna, která tenhle výrok garantovala. Tak on to nemohl popřít, ale musel to vyložit. A ted to vykládá právě tímto způsobem: když jsem se to dozvěděl, že státní většírna mne označila za nejmoudřejšího z lidí, tak jsem sám sobě říkal, tady se tedy věštírna mýlí. Věštkyně se dopustila omylu, a hleděl jsem ji usvědčit: chodil jsem od jednoho váženého člověka k druhému, vystřídal jsem právě ty lidi, kteří byli ve společnosti proslulí svou moudrostí, no a teď uvádí, které, zejména to byli politikové. A teď s nimi hovořil, klad jim otázky a chtěl se přesvědčit, že jsou moudřejší než on. No avždycky znovu se ukázalo, že nejsou moudřejší. Že sice nemají právě tak žádné jisté vědění, stejně jako Sókratés, ale přesto že nikdo nic jistého neví, je tu rozdíl: oni si toho nejsou 21. XII.
22.jpg
====================
O 022 že nic neví. Na to nesmíme pohlíže suše logicky, abychom v tom odhalili spor, jako když řekaame, že Krétané jsou lháři, a když to řekne Krétna. Tu v tom je hned spor, protože je-li pravda, že Krétané jsou, lháři, pak je lhářem i ten Krétan, který to říká, lže tedy a není pravdou, že Krétané jsou lháři atd. Takhle se nesmíme dívat stroze logicky na Sókratův výrok, neboť pak to, že vím, že nic nevím, je prostě ve sporu. Buǎ to opravdu vím, a pak není pravda, že to nic nevím, anebo wwww-li pravda, že nic nevím, pak ovšem nevím ani to, že nic nevím. Ten spor by tam bylo lehko odhalit. Jenomže právě v tom sporu je něco podstatného, naco Sókrates /v té interpretaci Platónově/ upozorňoval /My totiž nevíme, co skutečný Sókrates učinl, neboť nic nenapsal a nic se nezachovalo/- máme to všechno zprostředkována hlavně Platónem. Tédy v té interpretaci Platónově, Sókratés ukazuje máte to v jedné z těch tří řečí před soudem, v Apologii, kdy Sókratés se pokouší získat si ty občany přítomné, kteří pak budou hlasovat o jeho vině a smrti, tam naznačuje, že ta averze vůči němu je pravděpodobně vyvolána tím, že se o něm říká, že je nejmoudřejší z lidí, ba že to je dokonce výrok delfské věštírny. No a protože je obžalován mimo jiné z toho, že ruší státní náboženství. Jeden jeho přítel se odevral do Delf a tam položil kněžce otázku, zda je někdo moudřejší než Sókratés, nebo je-li Sókratés nejmoudřejší ze všech lidí. A kněžka potvrdila, že nikdo moudřejší není. To ovšem každého občana a vůbec každého člověka musí naštvat, když o někom ví, že prý je nejmoudřejší a tedy moudřejší než on. To je pochopitelné, že něco takového lidé nemají rádi, tedy lidé domýšliví, nafoukaní, ješitní, samolibí atd. Ale to jsme trochu všichni. A teď co má Sókratés dělat? Ví, že to je motiv, který asi většinu přítomných povede k tomu, že budou hlasovat proti němu, protože i z jiných, ale zejména z tohoto důvodu na něho budou mít pifku. A teď on kdyby řekl, ale já v žádném případě nejsem nejmoudřejší, tak by vlastně potvrdil, že ruší státní náboženství, protože to byla státní většírna, která tenhle výrok garantovala. Tak on to nemohl popřít, ale musel to vyložit. A ted to vykládá právě tímto způsobem: když jsem se to dozvěděl, že státní většírna mne označila za nejmoudřejšího z lidí, tak jsem sám sobě říkal, tady se tedy věštírna mýlí. Věštkyně se dopustila omylu, a hleděl jsem ji usvědčit: chodil jsem od jednoho váženého člověka k druhému, vystřídal jsem právě ty lidi, kteří byli ve společnosti proslulí svou moudrostí, no a teď uvádí, které, zejména to byli politikové. A teď s nimi hovořil, klad jim otázky a chtěl se přesvědčit, že jsou moudřejší než on. No avždycky znovu se ukázalo, že nejsou moudřejší. Že sice nemají právě tak žádné jisté vědění, stejně jako Sókratés, ale přesto že nikdo nic jistého neví, je tu rozdíl: oni si toho nejsou 21. XII.
====================
23.jpg
====================
023 vědomi a domnívají se, že něco vědí, kdežto on si toho vědom je a ví tudíž, že v jeho zdánlivém vědění není žádné poslední jistoty. O ten malý rozdíl, že an ví, že nic pořádně neví, kdežto oni nic nevědě tak, jako on, ale nevědí to a donnívají se, že něco vědí, o ten malinký rozdíl on je moudřejší. Takhle to tedy vyložil. Tady na tom trochu konkrétnějším případu vidíme, jak se ukazuje, že ta logická stránka toho "vím, že nic nevím" by nás jenom zavedla od té hluboké myšlenky Sókratovy. Tady si musíme uvědomit, jaký tu je základní rozdíl mezi tím, když něco vím, a když reflektuji, co vím. Že v té reflexi mohu daleko přesněji vidět, že to, co vím, je nepřesné. Že tedy mohu v reflexi dospět k větší jistotě, než jakou mi dává ta první rovina, kterou reg lektuji. Na tom založil Descartes svou hlavní filosofickou myšlenku, že o všem mohu pochybovat, ale nemohu pochybovat o tom, že pochybuji, protože to, že pochybuji, to mám přímo před sebou, to přímo zažímám, to b prožívám. Ať už pochybuji o čemkoliv, mohu se málit, ale že pocbyuji, to nahlížím, to je beze sporu. A tak to je vlastně motivováno naprosto stejně, že ta jistota, které chtěl Descartes dosáhnout, aby všechno bylo clare et disetinete nahlédnutelné, že toho dosáhne v reflexi. Ja se mohu v čemkoli mýlit, ale nemohu se mýlit v tom, že pochybuji. Ukazuje se tedy, že filosofie nejenom že je v nějaké své permanentní krizi, ale filosofie je svou bytostnounpodstatou touto krizí, ta krize je pro filosofii konstitutivní. Tam, kde ta krize není, tam filosofie přestává být filosofií. To jest: pro filosofii je podstatné, že nejenom ví o tom, že není moudrostí, není sofia, nýbrž pouhou touhou po moudrosti, úsilím o moudrost, ale k bytostné podstatě filosofie náleží, že filosofie sama sebe vždy znovu a vždy v nových osobách, tj. v každé osobě filosofa vždy znovu, samu sebe odhaluje jako něco, co je od moudrosti odlišné. Tj. vždy znovu se přesvědčuje, je otevřená nahlédnutí, že to, co ona je a co dělá, že není ta poslední moudrost. Usvědčuje se. Způsob filosofického myšlení vždycky v sobě obsahuje tento osten vůči sobě. Filosofie vždycky musí pochybovat sama o sobě. Velice pozorhudoným způsobem, být aforisticky to vyjádřil Kierkegaard. Prohlásil, ve svých Denících to napsal, že filosofie se každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže /a dodal: a tu se hned přihrnou ti její horší přívrženci, a do té odložené kůže vklouznou ale to nás teď nebude zajímat./ Nás bude zajímat především ta první část, totiž že se filosofie každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže. To je jenom pokus vyjádřit tuto vnitřní, niternou krizi filosofie. Filosofie sama sebe usvědčuje, že není tou moudrostí, a když přesně vím, že tohle není ta pravá, ta poslední moudrost, tak musí zčásti sama sebe opustit. Jak se přesvědčí o tom, že její přístup je v rozporu s moudrostí, že je něčím jiným než moudrostí, no tak to něco jiného musí zavrhnout. Čili filosofie žije ve stálém odvrhování něčeho ze sebe. 21. XII.
23.jpg
====================
023 vědomi a domnívají se, že něco vědí, kdežto on si toho vědom je a ví tudíž, že v jeho zdánlivém vědění není žádné poslední jistoty. O ten malý rozdíl, že an ví, že nic pořádně neví, kdežto oni nic nevědě tak, jako on, ale nevědí to a donnívají se, že něco vědí, o ten malinký rozdíl on je moudřejší. Takhle to tedy vyložil. Tady na tom trochu konkrétnějším případu vidíme, jak se ukazuje, že ta logická stránka toho "vím, že nic nevím" by nás jenom zavedla od té hluboké myšlenky Sókratovy. Tady si musíme uvědomit, jaký tu je základní rozdíl mezi tím, když něco vím, a když reflektuji, co vím. Že v té reflexi mohu daleko přesněji vidět, že to, co vím, je nepřesné. Že tedy mohu v reflexi dospět k větší jistotě, než jakou mi dává ta první rovina, kterou reg lektuji. Na tom založil Descartes svou hlavní filosofickou myšlenku, že o všem mohu pochybovat, ale nemohu pochybovat o tom, že pochybuji, protože to, že pochybuji, to mám přímo před sebou, to přímo zažímám, to b prožívám. Ať už pochybuji o čemkoliv, mohu se málit, ale že pocbyuji, to nahlížím, to je beze sporu. A tak to je vlastně motivováno naprosto stejně, že ta jistota, které chtěl Descartes dosáhnout, aby všechno bylo clare et disetinete nahlédnutelné, že toho dosáhne v reflexi. Ja se mohu v čemkoli mýlit, ale nemohu se mýlit v tom, že pochybuji. Ukazuje se tedy, že filosofie nejenom že je v nějaké své permanentní krizi, ale filosofie je svou bytostnounpodstatou touto krizí, ta krize je pro filosofii konstitutivní. Tam, kde ta krize není, tam filosofie přestává být filosofií. To jest: pro filosofii je podstatné, že nejenom ví o tom, že není moudrostí, není sofia, nýbrž pouhou touhou po moudrosti, úsilím o moudrost, ale k bytostné podstatě filosofie náleží, že filosofie sama sebe vždy znovu a vždy v nových osobách, tj. v každé osobě filosofa vždy znovu, samu sebe odhaluje jako něco, co je od moudrosti odlišné. Tj. vždy znovu se přesvědčuje, je otevřená nahlédnutí, že to, co ona je a co dělá, že není ta poslední moudrost. Usvědčuje se. Způsob filosofického myšlení vždycky v sobě obsahuje tento osten vůči sobě. Filosofie vždycky musí pochybovat sama o sobě. Velice pozorhudoným způsobem, být aforisticky to vyjádřil Kierkegaard. Prohlásil, ve svých Denících to napsal, že filosofie se každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže /a dodal: a tu se hned přihrnou ti její horší přívrženci, a do té odložené kůže vklouznou ale to nás teď nebude zajímat./ Nás bude zajímat především ta první část, totiž že se filosofie každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže. To je jenom pokus vyjádřit tuto vnitřní, niternou krizi filosofie. Filosofie sama sebe usvědčuje, že není tou moudrostí, a když přesně vím, že tohle není ta pravá, ta poslední moudrost, tak musí zčásti sama sebe opustit. Jak se přesvědčí o tom, že její přístup je v rozporu s moudrostí, že je něčím jiným než moudrostí, no tak to něco jiného musí zavrhnout. Čili filosofie žije ve stálém odvrhování něčeho ze sebe. 21. XII.
====================
24.jpg
====================
O 024 To neplatí jenom pro střídu různých filosofických osobností, tj. že přijde filosof a zavrhne všechno, co říkali staří, a říká něco docela novéhé. Tohle musí každý filosof nějak dělat sám se sebou. A aby to mohl udělat tady platí to Marxovo slovo, že filosofii nelze překonat, aniž ji uskutečníme. Každý filosofický rozvrh, každý filosofický krok je potřeba uskutečnit, a ten filosofický krok se uskuteční, tím, že se provede do vzdálenějších důsledků, tj. že se vytvoří, vystaví systém. Kdo nevystaví systém, ten s velkou pravděpodobností se z té kůže, v které vězí nedostane ven. Na to se chceme zeptat za týden. Tohle to totiž, pokud to dobře chápu, Derrida odmítá. Ten odmítá všechny systémy. Mne by zajímalo, jak se potom zbaví staré kůže, jak vyleze ze své staré kůže, když tu kůži vlastně on nenechá ztvrdnout, seschnout. Ale na to snad budeme mít příležitost se ho zeptata. Ten aforistický výrok Kierkegaardův je vlastně rozlišením živé filosofie a její ztvrdlé krusty, ztvrdlé nebo uschlé, odumřelé kůže, z níž se ta živá filosofie musí svléknout, vysvléci, vysvlékat. To znamená, že k životu filosofie náleží, že na ní je něco, co se může časem opotřebovat, co může dokonce časem odumřít, co se stane jenom nějakou vycpaninou v muzeu a co jako opotřebované nebo odumřeleé může být svlečeno a opuštěno. A dokonce nejenom může, ale musí být opuštěno, pokud ta filosofie žije. Tímhletím se filosofie pronikavě liší od každé vědy Těch rozdílů je samozřejmě mnohem víc, ale tento je jeden z nejzákladnějších. Tohle totiž věda nejenomže nedělá, to dělat nemůže a není toho vůbec schopna. Když se někdy dostane věda do tzv. krize, kdy musí revidovat svou dosavadní stavbu a dosavadní praxi, tak se ocitá v situaci, kdy je takřka bezpomocná, a ten další krok dělá nazdařbůh anebo se pouští diletantsky do práce filosofické. S těmi ovšem výjimkami, kdy to nedělá diletantsky, nýbrž ten vědec, který se o to pokouší, je také důkladně filosoficky školen a vzdělán. A pak to ovšem dělá legitimně filosoficky. Pak už to je vskutku filosofie a ne věda. Takže o vztahu filosofie k jednotlivým vědeckým disciplínám a eventuelně k vědě vůbec, i když žádná věda vůbec neexistuje, jsou jen jednotlivé vědy, to jsme si už říkali, platí, že to je filosofie, která si zachovává anebo znovu vydobývá svou distanci od vědy, protože samozřejmě ví i o vědě, že to není ta sofia, ta poslední moudrost. A tak k podstatě filosofie ve vztahu k vědě patří distance. Ten základní přístup filosofie k vědě je určitá míra despektu, určitá míra kritičnosti, značná, opatrnosti a nedůvěry, a teprve na druhém místě se filosofie nechává vědou poučit, protože nepochybně věda je schopna svými metodami zjistit věci, které se vymykají možnostem filosofie. Filosofie je totiž reflexe, věda je zároveň vždycky také a možná hlavně praxe, a to praxe 21. XII.
24.jpg
====================
O 024 To neplatí jenom pro střídu různých filosofických osobností, tj. že přijde filosof a zavrhne všechno, co říkali staří, a říká něco docela novéhé. Tohle musí každý filosof nějak dělat sám se sebou. A aby to mohl udělat tady platí to Marxovo slovo, že filosofii nelze překonat, aniž ji uskutečníme. Každý filosofický rozvrh, každý filosofický krok je potřeba uskutečnit, a ten filosofický krok se uskuteční, tím, že se provede do vzdálenějších důsledků, tj. že se vytvoří, vystaví systém. Kdo nevystaví systém, ten s velkou pravděpodobností se z té kůže, v které vězí nedostane ven. Na to se chceme zeptat za týden. Tohle to totiž, pokud to dobře chápu, Derrida odmítá. Ten odmítá všechny systémy. Mne by zajímalo, jak se potom zbaví staré kůže, jak vyleze ze své staré kůže, když tu kůži vlastně on nenechá ztvrdnout, seschnout. Ale na to snad budeme mít příležitost se ho zeptata. Ten aforistický výrok Kierkegaardův je vlastně rozlišením živé filosofie a její ztvrdlé krusty, ztvrdlé nebo uschlé, odumřelé kůže, z níž se ta živá filosofie musí svléknout, vysvléci, vysvlékat. To znamená, že k životu filosofie náleží, že na ní je něco, co se může časem opotřebovat, co může dokonce časem odumřít, co se stane jenom nějakou vycpaninou v muzeu a co jako opotřebované nebo odumřeleé může být svlečeno a opuštěno. A dokonce nejenom může, ale musí být opuštěno, pokud ta filosofie žije. Tímhletím se filosofie pronikavě liší od každé vědy Těch rozdílů je samozřejmě mnohem víc, ale tento je jeden z nejzákladnějších. Tohle totiž věda nejenomže nedělá, to dělat nemůže a není toho vůbec schopna. Když se někdy dostane věda do tzv. krize, kdy musí revidovat svou dosavadní stavbu a dosavadní praxi, tak se ocitá v situaci, kdy je takřka bezpomocná, a ten další krok dělá nazdařbůh anebo se pouští diletantsky do práce filosofické. S těmi ovšem výjimkami, kdy to nedělá diletantsky, nýbrž ten vědec, který se o to pokouší, je také důkladně filosoficky školen a vzdělán. A pak to ovšem dělá legitimně filosoficky. Pak už to je vskutku filosofie a ne věda. Takže o vztahu filosofie k jednotlivým vědeckým disciplínám a eventuelně k vědě vůbec, i když žádná věda vůbec neexistuje, jsou jen jednotlivé vědy, to jsme si už říkali, platí, že to je filosofie, která si zachovává anebo znovu vydobývá svou distanci od vědy, protože samozřejmě ví i o vědě, že to není ta sofia, ta poslední moudrost. A tak k podstatě filosofie ve vztahu k vědě patří distance. Ten základní přístup filosofie k vědě je určitá míra despektu, určitá míra kritičnosti, značná, opatrnosti a nedůvěry, a teprve na druhém místě se filosofie nechává vědou poučit, protože nepochybně věda je schopna svými metodami zjistit věci, které se vymykají možnostem filosofie. Filosofie je totiž reflexe, věda je zároveň vždycky také a možná hlavně praxe, a to praxe 21. XII.
====================
25.jpg
====================
025 nejenom myšlenková. Filosofie nemá žádné laboratoře. Laboratorní zkoušky, výsledky laboratorní práce, nebo výsledky jakékoli jiné praxe musí filosofie odněkud dostávat, a může je dostávat i od vědy. Ne tak, že jenom od vědy. Filosofie ví, že vědecký postup je jenom určitý, sice velmi produktivní, ale na druhé straně i velmi omezený typ lidského přístupu ke skutečnosti. Jsou i jiné typy. Filosofie si musí uchopat schopnost být a zůstávat reflexí různých praxí, různých přístupů ke skutečnosti, ke světu. Jedním z těch přístupů je vědecký přístup. Proto si filosofie musí zachovat schopnost reflektovat tenhle vědecký přístup ke světu jakožto jeden typ lidské praxe. Ale filosofie samozřejmě musí jednak, chce-li reflektovat, získat distanci, bez distance není žádná reflexe možná, a za druhé, filosofie víc že ten vědecký přístup je jednou, jenom jednou formou lidské praxe, a tudíž zcela základně musí být v distanci vůči tomuto jednomu typu všude tam, kde so proglašuje nebo i bez prohlašování prostě předpokládá za typ jediný nebo nejvyšší. Musí se stavět proti absolutizaci vědeckého přístupu, takže dogmatizace vědecká musí vyvolat nejenom nedůvěru ze strany filosofie, ale kritiku a odmítnutí. Filosofie ví, že se může obrátit třeba k umění a že to umělecký přístup je docela jiným přístupem ke skutečnosti, a také jej může reflektovat. A filosofie má navíc takovýchto možností celou řadu, "Jeden z nejvážnějších je poukázáno Husserlem, když v Krizi ukazuje na rozdíl mezi světem moderní vědy a světěm života, Patočka říkal světem každodenního života, abyčejného života, eventuelně lidským světem /Husserl používal termínů Menschenwelt, Naturwelt, Lebenswelt/ či přirozeným světem. O tom napsal Patočka svou habilitační práci, první spis vůbec, který se soustavně zabýval Husserlovou koncepcí, teprve téměř po 40 letech vyšla ve francouzském překladu u Nijhoffa. Takže filosofie může reflektovat nejrůznější lidské přístupy ke světu, a už z toho důvodu je nutně v jisté relativní distanci ke každému z nich, protože existují vždy ještě jiné. A tak je filosofie nejenom v distanci vůči vědě resp. vědám /když to říkáme, tak to není proto, že by filosofie byla protivědecká nebo dokonce ne-vědecká/, ale filosofie je analogicky v distanci vůči všem lidským aktivitám a aspiracím. Pro filosofie neexistuje žádná lidská rovina, která by měla v sobě poslední/záruku autentičnosti nebo správnosti. Všechny lidské přístupy jsou si v jednom podobny, tj. že jsou nezajištěné, že o nich a o jejich legitimitě je možno pochybovat. A že filosofie je schopna ty pochybnosti formulovat a uvést v účinnost a ty aktivity důkladně prověřit, zkontrolovata provětrat, proanalyzovat. To znamená, že filosofie je nejenom principiální a a systematická reflexe, ale že je to reflexe kritická. A to kritická jednak k veškeré skutečnosti kolem, ze21. XII.
25.jpg
====================
025 nejenom myšlenková. Filosofie nemá žádné laboratoře. Laboratorní zkoušky, výsledky laboratorní práce, nebo výsledky jakékoli jiné praxe musí filosofie odněkud dostávat, a může je dostávat i od vědy. Ne tak, že jenom od vědy. Filosofie ví, že vědecký postup je jenom určitý, sice velmi produktivní, ale na druhé straně i velmi omezený typ lidského přístupu ke skutečnosti. Jsou i jiné typy. Filosofie si musí uchopat schopnost být a zůstávat reflexí různých praxí, různých přístupů ke skutečnosti, ke světu. Jedním z těch přístupů je vědecký přístup. Proto si filosofie musí zachovat schopnost reflektovat tenhle vědecký přístup ke světu jakožto jeden typ lidské praxe. Ale filosofie samozřejmě musí jednak, chce-li reflektovat, získat distanci, bez distance není žádná reflexe možná, a za druhé, filosofie víc že ten vědecký přístup je jednou, jenom jednou formou lidské praxe, a tudíž zcela základně musí být v distanci vůči tomuto jednomu typu všude tam, kde so proglašuje nebo i bez prohlašování prostě předpokládá za typ jediný nebo nejvyšší. Musí se stavět proti absolutizaci vědeckého přístupu, takže dogmatizace vědecká musí vyvolat nejenom nedůvěru ze strany filosofie, ale kritiku a odmítnutí. Filosofie ví, že se může obrátit třeba k umění a že to umělecký přístup je docela jiným přístupem ke skutečnosti, a také jej může reflektovat. A filosofie má navíc takovýchto možností celou řadu, "Jeden z nejvážnějších je poukázáno Husserlem, když v Krizi ukazuje na rozdíl mezi světem moderní vědy a světěm života, Patočka říkal světem každodenního života, abyčejného života, eventuelně lidským světem /Husserl používal termínů Menschenwelt, Naturwelt, Lebenswelt/ či přirozeným světem. O tom napsal Patočka svou habilitační práci, první spis vůbec, který se soustavně zabýval Husserlovou koncepcí, teprve téměř po 40 letech vyšla ve francouzském překladu u Nijhoffa. Takže filosofie může reflektovat nejrůznější lidské přístupy ke světu, a už z toho důvodu je nutně v jisté relativní distanci ke každému z nich, protože existují vždy ještě jiné. A tak je filosofie nejenom v distanci vůči vědě resp. vědám /když to říkáme, tak to není proto, že by filosofie byla protivědecká nebo dokonce ne-vědecká/, ale filosofie je analogicky v distanci vůči všem lidským aktivitám a aspiracím. Pro filosofie neexistuje žádná lidská rovina, která by měla v sobě poslední/záruku autentičnosti nebo správnosti. Všechny lidské přístupy jsou si v jednom podobny, tj. že jsou nezajištěné, že o nich a o jejich legitimitě je možno pochybovat. A že filosofie je schopna ty pochybnosti formulovat a uvést v účinnost a ty aktivity důkladně prověřit, zkontrolovata provětrat, proanalyzovat. To znamená, že filosofie je nejenom principiální a a systematická reflexe, ale že je to reflexe kritická. A to kritická jednak k veškeré skutečnosti kolem, ze21. XII.
====================
26.jpg
====================
O 026 jména k veškerým formám lidského přístupu ke skutečnosti, protože tu skutečnost nemá filosofie prostě před sebou. Filosofie se k té skutečnosti samé dostává jenom před lidské aktivity, představující samostatné přístupy ke skutečnosti. Ta pobídka nebo to heslo fenomenologické, Husserlovo, "k věcem samým !", to je sice hezké, ale my se filosoficky k těm věcem samým dostat nemůžeme. Filosofie je jediná lidská aktivita, která je schopna se kriticky vztáhnout ke všem aktivitám ostatném, a to jenom za tu cenu, že sama je nezajištěna a že sama nemá žádné dogma, žádné dále již nepochybné pravdy, že nevychází ze žádných posledních jistot, které by měla zajištěny a k dispozici. To je ovšem rozpoznání dosti pozdní, tohle si filosofie dlouho nemyslela. Ale když to takhle promýšlíme, tak vidíme, že to bylo logicky nutným výsledkem jejího rozvinutí, i když si to filosofové ze začátku nemysleli, naopak toužili se dostat právě k těm principům, k těm archai jako tomu poslednímu pevnému. A tak patří k podstatě filosofie, že se k něčemu takovému nikdy definitivně nedostane, ale jenom díky tomu, že je nikdy nemá v kapse, je kritická, tj. měří, poměřuje veškeré lidské aktivity včetně sebe podstatou nebo předpokladem, základní podmínkou, aby toho byla schopna, je, že nemá žádné pevné měřítko v ruce, že nedrží v ruce nic, čím by poměřovat měla, že vždycky znovu a znovu musí poměřovat, takže nakonec svou kritičnost a své poměřování óbrátí vůči tomu metru, kterým právě poměřuje resp. poměřovala. A to je jenom jinak vyjádřeno, jiným vyjádřením toho, že filosofie je v permanentní krizi. Na tomhle to je vidět. Tedy filosofie je nejenom systematická, prinicpiální reflexe, ale zejména reflexe kritická. A ta kritičnost je založena v tom, že sama filosofie je pé v permanentní krizí. To znamená, že musí být a je kritická v jistém smyslu především k sobě. Že tedy základ kritičnosti vůči sobě a pak i vůči všem dalším aktivitám je dán bytostně v základním postoji, přístupu, v základní atitudě filosofie, jíž je reflexe. Základ kritičnosti je tedy dán v refkexi, a specielně v té její složce, kterou jsme nazvali ek-stasis. K podstatě filosofie náleží vypracování takřka ritualizace ek-stasis, kdy filosofie nejenom všechno, co posuzuje, ale zejména samu sebe staví do světla pravdy, které nemá k dispozici. Tj. dává se k dispozici pravdě, světlu pravdy, samu sebe nechá osvětlit, aby se ukázala /sobě i jiným/ jaká vlastně je. A tu se vždy znovu ukazuje jako nedostatečná. A tím se také ukazuje, jěstliže je filosofie bytostně spjata s touto složkou reflexe, kterou jsme pojmenovali ek-stasis, když je bystostně spjata s tím momentem své aktivity, své praxe, kdy utichá, kdy přestává překřikovat a kdy nechává sama sebe i další oslovit, tj kdy naslouchá, kdy je otevřena vůči tomu oslovení, očekává to oslovení, a když to oslovení přijde, tak je mu k dispozici a nechápe se ho, aby je tlumočila po svém a 21. XII.
26.jpg
====================
O 026 jména k veškerým formám lidského přístupu ke skutečnosti, protože tu skutečnost nemá filosofie prostě před sebou. Filosofie se k té skutečnosti samé dostává jenom před lidské aktivity, představující samostatné přístupy ke skutečnosti. Ta pobídka nebo to heslo fenomenologické, Husserlovo, "k věcem samým !", to je sice hezké, ale my se filosoficky k těm věcem samým dostat nemůžeme. Filosofie je jediná lidská aktivita, která je schopna se kriticky vztáhnout ke všem aktivitám ostatném, a to jenom za tu cenu, že sama je nezajištěna a že sama nemá žádné dogma, žádné dále již nepochybné pravdy, že nevychází ze žádných posledních jistot, které by měla zajištěny a k dispozici. To je ovšem rozpoznání dosti pozdní, tohle si filosofie dlouho nemyslela. Ale když to takhle promýšlíme, tak vidíme, že to bylo logicky nutným výsledkem jejího rozvinutí, i když si to filosofové ze začátku nemysleli, naopak toužili se dostat právě k těm principům, k těm archai jako tomu poslednímu pevnému. A tak patří k podstatě filosofie, že se k něčemu takovému nikdy definitivně nedostane, ale jenom díky tomu, že je nikdy nemá v kapse, je kritická, tj. měří, poměřuje veškeré lidské aktivity včetně sebe podstatou nebo předpokladem, základní podmínkou, aby toho byla schopna, je, že nemá žádné pevné měřítko v ruce, že nedrží v ruce nic, čím by poměřovat měla, že vždycky znovu a znovu musí poměřovat, takže nakonec svou kritičnost a své poměřování óbrátí vůči tomu metru, kterým právě poměřuje resp. poměřovala. A to je jenom jinak vyjádřeno, jiným vyjádřením toho, že filosofie je v permanentní krizi. Na tomhle to je vidět. Tedy filosofie je nejenom systematická, prinicpiální reflexe, ale zejména reflexe kritická. A ta kritičnost je založena v tom, že sama filosofie je pé v permanentní krizí. To znamená, že musí být a je kritická v jistém smyslu především k sobě. Že tedy základ kritičnosti vůči sobě a pak i vůči všem dalším aktivitám je dán bytostně v základním postoji, přístupu, v základní atitudě filosofie, jíž je reflexe. Základ kritičnosti je tedy dán v refkexi, a specielně v té její složce, kterou jsme nazvali ek-stasis. K podstatě filosofie náleží vypracování takřka ritualizace ek-stasis, kdy filosofie nejenom všechno, co posuzuje, ale zejména samu sebe staví do světla pravdy, které nemá k dispozici. Tj. dává se k dispozici pravdě, světlu pravdy, samu sebe nechá osvětlit, aby se ukázala /sobě i jiným/ jaká vlastně je. A tu se vždy znovu ukazuje jako nedostatečná. A tím se také ukazuje, jěstliže je filosofie bytostně spjata s touto složkou reflexe, kterou jsme pojmenovali ek-stasis, když je bystostně spjata s tím momentem své aktivity, své praxe, kdy utichá, kdy přestává překřikovat a kdy nechává sama sebe i další oslovit, tj kdy naslouchá, kdy je otevřena vůči tomu oslovení, očekává to oslovení, a když to oslovení přijde, tak je mu k dispozici a nechápe se ho, aby je tlumočila po svém a 21. XII.
====================
27.jpg
====================
027 falešně sobě samé i dalším, jestliže tedy ta bytostná vázanost filosofie na tenhle moment jakési otevřenosti, odevzdanosti, odkázanosti na pravdu je podmínkou veškeré filosofické aktivity, je podmínkou filosofie jako takové /má-li být filosofií/, tak to znamená, že to neuralgické místo, nebo lépe snad vlastné místo krize každé filosofie, každého filosofa a jeho filosofování, je v tom setkání s pravdou, v konfrontaci s pravdou, kterou nemákk dispozici, kterou nemá zajištěnou, kterou nemá zahrnutou v nějakých principech, v nějakých archai, z kterých by ji mohla vydolovat, vytěžit, nýbrž v konfrontaci s pravdou, která je vždycky mimo její kompetenci, mimo její dosah. Ta konfrontace s pravdou znamená to: tam, kde se filosof se svou filosofií ocitá ve světle pravdy, tj. ukazuje se tím, čím v pravdě jest. Ačkoliv se zdá, že celý ten způsob formulace naší jako by najednou opouštěl rovinu dějin, tak to je jenom zdání, protože právě v tom, že se ukazuje filosofie tím, čím jest, jetou základní, nejpodstatnější její složkou dějinnost. Filosofie se ukazuje, čím jest, sice také sobě, ale zejména těm druhým. Říkat ukazuje se, čím jest: ale komu se ukazuje ? ZV1.: A čím se ukazuje, v té permanentní krizi? LvH: Ne, tak se to nedá říci, Ta krize spočívá v tom, že se ukazuje tím, čím jest, tj. že se ukazuje jako něco, co je odlišné od sofia. Filosofie když se ukazuje, tak se vždycky ukazuje jako ne-sofia, nemoudrost, v tom je ta krize. A permanentnost té krize spočívá v tom, že se vždycky znovu takto ukazuje, a že výsledek toho, že se tak ukáže, vede buď k tomu, že se sama, když to nahlédne, rozhodne udělat další krok, tj. že se vysvlékne ze své staré kůže, anebo když to nahlédne druhý filosof, tak nejenom že nevklouzne do té odložené kůže, ale ani nebude napodobovat toho filosofa, který z té kůže nevylezl, který se z ní nevysvlékl, a udělá sám ten další krok jakožto jiný filosof. A tohle to, ten další krok, to je ten základní obrat, kterým je krize. Takže permanentní krize filosofie znamená, že každý její skutečný krok /na rozdíl od kroku předstíraného, ne-skutečného; váme přece, jak třeba Fialka dovede na jevišti mimeticky znázornit jak jde, a přitom se nehne z místa my máme dojem, že jde, ale on to jen předstírá. Filosofie něco podobného může velice dobře dělat také, a dokonce ani sama nemusí vědět, že nejde, myslí si, že jde, a vlastně stojí, trčí/. TV1. No a ten skutečný krok, když netrčí ? LVH: Zdroj filosofické krize a zároveň més to filosofické krize jsou totožné se zdrojem a místem krize lidské. To znamená: v momentě, kdy se filosof dává k dispozici pravdě, tj. kdy je ochoten sám si nechat pravdou ukázat, čím je, tak tenhle moment je totožný, nebo v tomto 21. XII.
27.jpg
====================
027 falešně sobě samé i dalším, jestliže tedy ta bytostná vázanost filosofie na tenhle moment jakési otevřenosti, odevzdanosti, odkázanosti na pravdu je podmínkou veškeré filosofické aktivity, je podmínkou filosofie jako takové /má-li být filosofií/, tak to znamená, že to neuralgické místo, nebo lépe snad vlastné místo krize každé filosofie, každého filosofa a jeho filosofování, je v tom setkání s pravdou, v konfrontaci s pravdou, kterou nemákk dispozici, kterou nemá zajištěnou, kterou nemá zahrnutou v nějakých principech, v nějakých archai, z kterých by ji mohla vydolovat, vytěžit, nýbrž v konfrontaci s pravdou, která je vždycky mimo její kompetenci, mimo její dosah. Ta konfrontace s pravdou znamená to: tam, kde se filosof se svou filosofií ocitá ve světle pravdy, tj. ukazuje se tím, čím v pravdě jest. Ačkoliv se zdá, že celý ten způsob formulace naší jako by najednou opouštěl rovinu dějin, tak to je jenom zdání, protože právě v tom, že se ukazuje filosofie tím, čím jest, jetou základní, nejpodstatnější její složkou dějinnost. Filosofie se ukazuje, čím jest, sice také sobě, ale zejména těm druhým. Říkat ukazuje se, čím jest: ale komu se ukazuje ? ZV1.: A čím se ukazuje, v té permanentní krizi? LvH: Ne, tak se to nedá říci, Ta krize spočívá v tom, že se ukazuje tím, čím jest, tj. že se ukazuje jako něco, co je odlišné od sofia. Filosofie když se ukazuje, tak se vždycky ukazuje jako ne-sofia, nemoudrost, v tom je ta krize. A permanentnost té krize spočívá v tom, že se vždycky znovu takto ukazuje, a že výsledek toho, že se tak ukáže, vede buď k tomu, že se sama, když to nahlédne, rozhodne udělat další krok, tj. že se vysvlékne ze své staré kůže, anebo když to nahlédne druhý filosof, tak nejenom že nevklouzne do té odložené kůže, ale ani nebude napodobovat toho filosofa, který z té kůže nevylezl, který se z ní nevysvlékl, a udělá sám ten další krok jakožto jiný filosof. A tohle to, ten další krok, to je ten základní obrat, kterým je krize. Takže permanentní krize filosofie znamená, že každý její skutečný krok /na rozdíl od kroku předstíraného, ne-skutečného; váme přece, jak třeba Fialka dovede na jevišti mimeticky znázornit jak jde, a přitom se nehne z místa my máme dojem, že jde, ale on to jen předstírá. Filosofie něco podobného může velice dobře dělat také, a dokonce ani sama nemusí vědět, že nejde, myslí si, že jde, a vlastně stojí, trčí/. TV1. No a ten skutečný krok, když netrčí ? LVH: Zdroj filosofické krize a zároveň més to filosofické krize jsou totožné se zdrojem a místem krize lidské. To znamená: v momentě, kdy se filosof dává k dispozici pravdě, tj. kdy je ochoten sám si nechat pravdou ukázat, čím je, tak tenhle moment je totožný, nebo v tomto 21. XII.
====================
28.jpg
====================
028 momentě filosof a člověk jsou v personální unii. To, co tady dělá filosof, zároveň dělá člověk. A co tu dělá člověk, zároveň dělá filosof, pokud je filosofem. Tohle je to nejzákladnější místo, kde filosof nemůže být jen odborníkem, profesionálem, který jednak žije svůj život a jednak ve své oboru pracuje jako fachman. Tady je základ jednoty člověka a filosofa. Vzpomínáte-li si, jak jsme si trošku dělali srandu z Descarta, jak rozlišoval res extensa a res cogitans, a na problém, jak je to spojeno, si vymyslel, že to je spojeno přes šišinku, tak my místo šišinky tu máme ek-stasis. V ek-ssis dochází k nejužšímu sepjetí, k identifikaci člověka a filosofa. Tady nemůže být krok člověka odlišen od kroku filosofa. Takže v té krizi je člověk a filosof, tj. jeho životní styl i jeho filosofie jedním, jsou sjednoceny v personální unii, tam dochází k identifikaci filosofa a člověka, člověka a filosofa. Jde o to proč to takhle hledám to místo, kde k té identifikaci dochází: ten důvod je v tom, že to není jenom morální závazek, aby když někdo něco říká, aby podle toho taky jednal a žil, jak se to obvykle říká. Tedy jedno ta slov a činů, že ? To není takovýto morální závazek, ale je to podmínka existence filosofa. Když tahle podmínka není splněna, tak neexistuje filosofie, není prostě možná. Je to pak jen surogát, náhražka, parodia a paškvil na filosofii. To není skutečná filosofie: ta má totiž tuto podmínku. Ta podmínka musí být splněna, má-li filosofie být skutečnou filosofií. Je možno říci, že to ani není podmínka, nýbrž něco, co filosofii zároveň umožňuje a zároveň zakládá, tj. nejenom umožňuje, ale i zakládá. Vztah mezi filosofií jakožto reflexí a mezi filosofié jakožto životní pozicí, životním krokem, orientací, atitutou nebo jak bychom to nazvali, má eminentí důležitost. Jedním aspektem toho je, že třeba pravdivost myšlení není možná tam, kde není splně předpoklad životní pravdivosti. Člověk, který není životně pravdivý, nemůže pravdivě myslet. Ale to je jen jedna stránka té věci. No a teď se dostáváme ke kroku, který je pro naše další uvažování velice důležitý. Je-li tomu tak, jak jsme teď řekli, pak musíme nahlédnout, nahlížíme už eo ipso, že filosofie nikdy není pouhým myšlením, nýbrž že je vždycky také osobním postojem. To je blbé slovo, ten postoj, protože tam nejde o to "stát" či "postát", ale jak to říci ? Životní atitudou, životní orientací? Něčím takovým. Prostě je životním krokem, není to jen krok myšlenkový, ale krok celého živého člověka, je to celo-životní záležitost. Filosofie je ergo možná jenom jako filosofický život, jinak přestává být filosofií. Nikdy nemůže být pouhou odborností, pouhou prefesí, disciplínou. Proto se stává, že jsou doby, kdy katedrová filosofie není filosofií, protože to je 21. XII.
28.jpg
====================
028 momentě filosof a člověk jsou v personální unii. To, co tady dělá filosof, zároveň dělá člověk. A co tu dělá člověk, zároveň dělá filosof, pokud je filosofem. Tohle je to nejzákladnější místo, kde filosof nemůže být jen odborníkem, profesionálem, který jednak žije svůj život a jednak ve své oboru pracuje jako fachman. Tady je základ jednoty člověka a filosofa. Vzpomínáte-li si, jak jsme si trošku dělali srandu z Descarta, jak rozlišoval res extensa a res cogitans, a na problém, jak je to spojeno, si vymyslel, že to je spojeno přes šišinku, tak my místo šišinky tu máme ek-stasis. V ek-ssis dochází k nejužšímu sepjetí, k identifikaci člověka a filosofa. Tady nemůže být krok člověka odlišen od kroku filosofa. Takže v té krizi je člověk a filosof, tj. jeho životní styl i jeho filosofie jedním, jsou sjednoceny v personální unii, tam dochází k identifikaci filosofa a člověka, člověka a filosofa. Jde o to proč to takhle hledám to místo, kde k té identifikaci dochází: ten důvod je v tom, že to není jenom morální závazek, aby když někdo něco říká, aby podle toho taky jednal a žil, jak se to obvykle říká. Tedy jedno ta slov a činů, že ? To není takovýto morální závazek, ale je to podmínka existence filosofa. Když tahle podmínka není splněna, tak neexistuje filosofie, není prostě možná. Je to pak jen surogát, náhražka, parodia a paškvil na filosofii. To není skutečná filosofie: ta má totiž tuto podmínku. Ta podmínka musí být splněna, má-li filosofie být skutečnou filosofií. Je možno říci, že to ani není podmínka, nýbrž něco, co filosofii zároveň umožňuje a zároveň zakládá, tj. nejenom umožňuje, ale i zakládá. Vztah mezi filosofií jakožto reflexí a mezi filosofié jakožto životní pozicí, životním krokem, orientací, atitutou nebo jak bychom to nazvali, má eminentí důležitost. Jedním aspektem toho je, že třeba pravdivost myšlení není možná tam, kde není splně předpoklad životní pravdivosti. Člověk, který není životně pravdivý, nemůže pravdivě myslet. Ale to je jen jedna stránka té věci. No a teď se dostáváme ke kroku, který je pro naše další uvažování velice důležitý. Je-li tomu tak, jak jsme teď řekli, pak musíme nahlédnout, nahlížíme už eo ipso, že filosofie nikdy není pouhým myšlením, nýbrž že je vždycky také osobním postojem. To je blbé slovo, ten postoj, protože tam nejde o to "stát" či "postát", ale jak to říci ? Životní atitudou, životní orientací? Něčím takovým. Prostě je životním krokem, není to jen krok myšlenkový, ale krok celého živého člověka, je to celo-životní záležitost. Filosofie je ergo možná jenom jako filosofický život, jinak přestává být filosofií. Nikdy nemůže být pouhou odborností, pouhou prefesí, disciplínou. Proto se stává, že jsou doby, kdy katedrová filosofie není filosofií, protože to je 21. XII.
====================
29.jpg
====================
O 029 situace, která vylučuje filosofii z kateder - ne proto, že ji vyhazují, ale protože doba je taková, že nelze filosofovat na katedrách. To, že ji z kateder vyhazují, to je jen důsledek toho. A sami nevědí pořádně proč. To, čím si to zdůvodňují, je všechno jiné, jen ne skutečný, pravý důvod. N a tak fi požadavek filosofického života je něčím filosoficky legitimním, to není zase jenom stoikové třeba to chápali jako určitý morální nebo estetický požadavek nebo povinnost. Mezi morálkou a estetikou je ze stoického hlediska velmi úzká souvislost. Když mluví o tom, co je pro lidský život důstojné, tak to má vždycky charakter jakéhosi teatrálního aktu, zahrání jisté role velmi vážné, ne šaškovské role, ale vždycky v tom je úmysl a přímo povinnost, ukázat tu důstojnost, ta důstojnost nezasahuje samu podstatu /ta tu třeba v případě smrti je tak jako tak a nelze s ní hnout/, ale je v tom, jak se to celé prezentuje, jaký postoj k tomu zaujmeme, jak se zachováme. Ale tady to je jinak: nejde o to, učinit jedním z katergorických imperativů, že musíme celý život prodchnout filosofií, nýbrž jde o to žít takovým způsobem, aby příslušná reflexe umožnila pravdivě filosofovat, aby filosofie, která reflektuje tento život, nemusela zakrývat, ale mohla ukazovat ve světle. Pažadavek filosofického života je požadavek, který je důstojný té vysoké filosofické myšlenkové náročnosti. Ta filosofická náročnost není jakousi nadstavbou nebo ná stavbou nad životem, nýbrž je nečím, co ten život ukazuje jako cosi pravého anebo nepravého. Ten život má tedy být takový, aby bylo možno jej ukázat jako pravý. Na o teď, ta filosofie nikdy není tou moudrostí, to znamená nikdy definitivně ten život nemůže ukázat jako pravý nebo nepravý, zejména ovšem jako pravý, neboť jako pravý jej v některých případech může ukázta opravdu definitivně. Ale jsou případy nepravého života, kdy to je velmi těžké. To je tam, kde je to život lživý v pravém smyslu. Říkali jsme si, že lež, která je snadno prohlédnutelná, není nikterak nebezpečná. Nebezpečná lež je ta, která se nejvíc podobá pravdě. To znamená, že se musíme také připravit na to, že odhalit a-filosofii, ne-filosofii, anti-filosofii jako takovou je v některých případech nármaně náročná a velmi svízelná, nesnadná záležitost. /Otázka: byl by nějaký příklad ?/ No tak příkladů je dost, jde o to, že kdokoli ten příklad řekne, když např. já ho teď řeknu, tak to je na draka, protože bych to musel ukázat, a když to ukážu, tak to vždycky musím ukázat tak, že se eventuelně i já mohu ocitnout ve světle, které ukáže, že já jsem tím antifilosofem, že ? Takže jen tak jednoduše to není možné, uvést prostě příklad. Běžně se uvádívá Nietzsche jako takový antifilosof, nebo - v moderní době se tomů říká filosofický nihilismus. Příkladem nám možná bude náš příští host, který je vyzna21. XII.
29.jpg
====================
O 029 situace, která vylučuje filosofii z kateder - ne proto, že ji vyhazují, ale protože doba je taková, že nelze filosofovat na katedrách. To, že ji z kateder vyhazují, to je jen důsledek toho. A sami nevědí pořádně proč. To, čím si to zdůvodňují, je všechno jiné, jen ne skutečný, pravý důvod. N a tak fi požadavek filosofického života je něčím filosoficky legitimním, to není zase jenom stoikové třeba to chápali jako určitý morální nebo estetický požadavek nebo povinnost. Mezi morálkou a estetikou je ze stoického hlediska velmi úzká souvislost. Když mluví o tom, co je pro lidský život důstojné, tak to má vždycky charakter jakéhosi teatrálního aktu, zahrání jisté role velmi vážné, ne šaškovské role, ale vždycky v tom je úmysl a přímo povinnost, ukázat tu důstojnost, ta důstojnost nezasahuje samu podstatu /ta tu třeba v případě smrti je tak jako tak a nelze s ní hnout/, ale je v tom, jak se to celé prezentuje, jaký postoj k tomu zaujmeme, jak se zachováme. Ale tady to je jinak: nejde o to, učinit jedním z katergorických imperativů, že musíme celý život prodchnout filosofií, nýbrž jde o to žít takovým způsobem, aby příslušná reflexe umožnila pravdivě filosofovat, aby filosofie, která reflektuje tento život, nemusela zakrývat, ale mohla ukazovat ve světle. Pažadavek filosofického života je požadavek, který je důstojný té vysoké filosofické myšlenkové náročnosti. Ta filosofická náročnost není jakousi nadstavbou nebo ná stavbou nad životem, nýbrž je nečím, co ten život ukazuje jako cosi pravého anebo nepravého. Ten život má tedy být takový, aby bylo možno jej ukázat jako pravý. Na o teď, ta filosofie nikdy není tou moudrostí, to znamená nikdy definitivně ten život nemůže ukázat jako pravý nebo nepravý, zejména ovšem jako pravý, neboť jako pravý jej v některých případech může ukázta opravdu definitivně. Ale jsou případy nepravého života, kdy to je velmi těžké. To je tam, kde je to život lživý v pravém smyslu. Říkali jsme si, že lež, která je snadno prohlédnutelná, není nikterak nebezpečná. Nebezpečná lež je ta, která se nejvíc podobá pravdě. To znamená, že se musíme také připravit na to, že odhalit a-filosofii, ne-filosofii, anti-filosofii jako takovou je v některých případech nármaně náročná a velmi svízelná, nesnadná záležitost. /Otázka: byl by nějaký příklad ?/ No tak příkladů je dost, jde o to, že kdokoli ten příklad řekne, když např. já ho teď řeknu, tak to je na draka, protože bych to musel ukázat, a když to ukážu, tak to vždycky musím ukázat tak, že se eventuelně i já mohu ocitnout ve světle, které ukáže, že já jsem tím antifilosofem, že ? Takže jen tak jednoduše to není možné, uvést prostě příklad. Běžně se uvádívá Nietzsche jako takový antifilosof, nebo - v moderní době se tomů říká filosofický nihilismus. Příkladem nám možná bude náš příští host, který je vyzna21. XII.
====================
30.jpg
====================
О 030 vačem nihilismu, alespoň v některých interpretacích je chápán jako typický představitel. Jsou kritiky, ovšem takové paušální kritiky, které ho označují za nefilosofa, totiž za sofistu. Mám tu zrovna knížku, kterou jsem dostal nedávno z Francie, není to žádná velká věc, jak se mi zdá, asi jsou lepší, Jeanne-Parain-Viale, Tendances nouvelles de la philosophie, kde je celý oddíl věnován sofistům, jako první je tam Sartre, jaký druhý Derrida, jako třetí Deleuze. Já už musíme končit, měls mne zarazit, Tomáši, že to protahuji... TVL: No, ale dnes jsme začali pozdě ! LvH: No dobře, fajn. Když tedy si uvědomíme ... a to je skutečně, uvědomte si to, nový krok, který jsme udělali. Zatím jsme uvažovali o filosofii jako onreflexi. Teď se však ukazuje, že k té reflexi patří jakýsi životní postoj, že filosofie jako pouhá reflexe není vlastně možná, aby to byla skutečná filosofie, patří k tomu, že to není pouhá reflexe, nýbrž reflexe jakési praxe, která je s tou reflexí v nějaké shodě, v nějakém souhlasu. Že prostě ta filosofie v podobě reflexe má svou náročnost, která platí, je závazná i pro základní způsob života, tj. života na nefilosofické, předfilosofické, mimofilosofické rovině. A to znamená, že od téhle chvíle musíme chápat filosofii jako něco, co má svou reflexi, ale také svůj základ, který je reflektován, ale sám není reflexí. To je velmi kuriózní věc a my se k tomu vždy znovu budeme v jistých momentech vracet a ukážeme si to z různých aspektů. No a teď vzniká zvláštní otázka když jsme si teď řekli, že se tím budeme zabývat postaví se před nás zvláštní otázka, jak je možno reflektovždyť to můžeme udělat přece jenom v reflexi, že jak je možno reflektovat něco v lidském životě, co není prostou aktivitou, prostou praxí, nýbrž je jakousi základní životní atitudou. To je něco jiného než nějaká konkrétní aktivita. My jsme si říkali, že reflexe je vždy reflexí nějaké akce. Ale to životní zakotvení, životní orientace, životní atituda a jak ještě jinak bychom to nazvali, to přece není žádná konkrétní, jednotlivá akce. A teď my se tážeme, jak je možné podrobit reflexei tohle to, co není žádnou jednotlivou akcí, aktivitou. Tedy my si musíme rozšířít teď to spektrum možností filosofie o tuhletu celou novou krajinu. To nemůžeme udělat teď na místě, že, tím se můžeme a musíme zabývat jen postupně. Tedy jde o možnost reflexe ne jednotlivéaktivity, ale celkového stylu aktivitu, ne jednotlivé praxe, ale celého stylu práce, celkové praxe /konec 2.strany/ vat FORD Tedy zakotvenosti, ale možná akta zakotvení. Co to je vlastně, zakotvenost, orientovanost celého života? Ta asi není možná mezi jakéhosi aktu zakotvení, aktu orientování ? A to není žádná jednotlivá aktivita, žádný jednotlivý akt, jednotlivý čin, nýbrž něco odlišného. A filosofie to musí tématizovat. My jsme se teď dostali na té rovině dějinnosti k tématu, které nás poněkud překvapuje, tedy mnohé ne21. XII
30.jpg
====================
О 030 vačem nihilismu, alespoň v některých interpretacích je chápán jako typický představitel. Jsou kritiky, ovšem takové paušální kritiky, které ho označují za nefilosofa, totiž za sofistu. Mám tu zrovna knížku, kterou jsem dostal nedávno z Francie, není to žádná velká věc, jak se mi zdá, asi jsou lepší, Jeanne-Parain-Viale, Tendances nouvelles de la philosophie, kde je celý oddíl věnován sofistům, jako první je tam Sartre, jaký druhý Derrida, jako třetí Deleuze. Já už musíme končit, měls mne zarazit, Tomáši, že to protahuji... TVL: No, ale dnes jsme začali pozdě ! LvH: No dobře, fajn. Když tedy si uvědomíme ... a to je skutečně, uvědomte si to, nový krok, který jsme udělali. Zatím jsme uvažovali o filosofii jako onreflexi. Teď se však ukazuje, že k té reflexi patří jakýsi životní postoj, že filosofie jako pouhá reflexe není vlastně možná, aby to byla skutečná filosofie, patří k tomu, že to není pouhá reflexe, nýbrž reflexe jakési praxe, která je s tou reflexí v nějaké shodě, v nějakém souhlasu. Že prostě ta filosofie v podobě reflexe má svou náročnost, která platí, je závazná i pro základní způsob života, tj. života na nefilosofické, předfilosofické, mimofilosofické rovině. A to znamená, že od téhle chvíle musíme chápat filosofii jako něco, co má svou reflexi, ale také svůj základ, který je reflektován, ale sám není reflexí. To je velmi kuriózní věc a my se k tomu vždy znovu budeme v jistých momentech vracet a ukážeme si to z různých aspektů. No a teď vzniká zvláštní otázka když jsme si teď řekli, že se tím budeme zabývat postaví se před nás zvláštní otázka, jak je možno reflektovždyť to můžeme udělat přece jenom v reflexi, že jak je možno reflektovat něco v lidském životě, co není prostou aktivitou, prostou praxí, nýbrž je jakousi základní životní atitudou. To je něco jiného než nějaká konkrétní aktivita. My jsme si říkali, že reflexe je vždy reflexí nějaké akce. Ale to životní zakotvení, životní orientace, životní atituda a jak ještě jinak bychom to nazvali, to přece není žádná konkrétní, jednotlivá akce. A teď my se tážeme, jak je možné podrobit reflexei tohle to, co není žádnou jednotlivou akcí, aktivitou. Tedy my si musíme rozšířít teď to spektrum možností filosofie o tuhletu celou novou krajinu. To nemůžeme udělat teď na místě, že, tím se můžeme a musíme zabývat jen postupně. Tedy jde o možnost reflexe ne jednotlivéaktivity, ale celkového stylu aktivitu, ne jednotlivé praxe, ale celého stylu práce, celkové praxe /konec 2.strany/ vat FORD Tedy zakotvenosti, ale možná akta zakotvení. Co to je vlastně, zakotvenost, orientovanost celého života? Ta asi není možná mezi jakéhosi aktu zakotvení, aktu orientování ? A to není žádná jednotlivá aktivita, žádný jednotlivý akt, jednotlivý čin, nýbrž něco odlišného. A filosofie to musí tématizovat. My jsme se teď dostali na té rovině dějinnosti k tématu, které nás poněkud překvapuje, tedy mnohé ne21. XII
====================
31.jpg
====================
031 překvapuje, že ale ten přístup je nový. My jsme si o tom u leccos říkali, ale z téhle strany ne, tenhleten detail je skutečně nový. Totiž základní akt zakotvení lidského života - nebo základní akt orientování lidského života - představuje jakousi výjimku, pronikavě se lišící od jiných lids ých aktivit. Každá akce, jak jsme o tom dosud hovořili, má svůj předmět, k němuž míří ve svém zvnějšňování. Tím předmětem může být buď reálná věc, nebo ideálný předmět jako je třeba trojúhelník jako obraz v rovině, může jím být proces, nejenom tedy věc jako stůl, židle atd., událost, dění vůbec, může jím být také jiná akce, jak jsme si řekli, ale tady existuje akce, která nemíří ven, k žádnému předmětu, která nemíří ani dovnitř k žádnému předmětu, jako to dělá reflexe, poněvadž ta míří také vždycky k něčemu předmětnému, když jde nazpět, tedy nemíří navenek ani navenek do světa těch předmětů míněných. To znamená, že to je akce, která nemá žádný svůj předmět před sebou, která tedy k němu neproniká, abych se ho chopila, aby ho uchopila, nýbrž která má úplně jiný charakter než všechny ostatní akce právě v tomhletom. No a - tím končím je jediná akce - /smích, ohlas/ no já bych tady měl skončit skutečně, musíte taky něco ovšem přemýšlet, tady byste byli jenom napjatí je jediná akce, která neproniká před sebe, nýbrž jaksi pod sebe, která nemíří k ničemu, co už je tu, nýbrž co není tu, která neproniká k minulosti, k tomu, co minulo, nýbrž k tomu, co ještě nepřišlo, k budoucnosti. A tahle ta jediná akce odedávna, tj. asi takových tři tisíce let nebo něco málo víc, nese jméno víra. A ještě to jméno samo není tak staré jako tak "věc" sama, ta orientace sama. Ta "akce/neakce" je starší než to jméno, její odhalování, objevování, prosazování má svou historii, no a pro tento seminář je to sice trochu novinka, budeme-li se tím zabývat, ale těch několik z vás, kteří jste už absolvovali něco předtím, to celkem nijak zvlášť nové není. Ale my jsme museli prorazit jakousi cestu ve svém myšlenkovém postupu k tomuto jevu, kterým se budeme muset v příštích večerech zabývat. Tak to je vše a teď malá přestávka. Diskuse DMk: Když by bylo třeba v důsledku světla pravdy se vysvlékat ze staré kůže filosoficky, a filosofie je spjata s praxí, znamenalo by to také měnit své činy, takže jeden čin by mohl být v rozporu s jiným, jeden by mohl popírat druhý. LvH: Proč zrovna popírat? Ale nepochybně se může stát, že musí být jiný, odlišný, to nepochybně. A v čem je otázka, já jsem asi nenahlédl, v čem je potíž? D. Kde je vlastně potom ta životní orientovanost, ta zakotvenost? Kde je ta stálost celého zakotvení ? Říkal jste, že to není jeden akt, že to je nějaký celek, společný celému životnímu dění. Co je pak to společné, když ty činy se mění a mohou stát proti sobě? 21. X
31.jpg
====================
031 překvapuje, že ale ten přístup je nový. My jsme si o tom u leccos říkali, ale z téhle strany ne, tenhleten detail je skutečně nový. Totiž základní akt zakotvení lidského života - nebo základní akt orientování lidského života - představuje jakousi výjimku, pronikavě se lišící od jiných lids ých aktivit. Každá akce, jak jsme o tom dosud hovořili, má svůj předmět, k němuž míří ve svém zvnějšňování. Tím předmětem může být buď reálná věc, nebo ideálný předmět jako je třeba trojúhelník jako obraz v rovině, může jím být proces, nejenom tedy věc jako stůl, židle atd., událost, dění vůbec, může jím být také jiná akce, jak jsme si řekli, ale tady existuje akce, která nemíří ven, k žádnému předmětu, která nemíří ani dovnitř k žádnému předmětu, jako to dělá reflexe, poněvadž ta míří také vždycky k něčemu předmětnému, když jde nazpět, tedy nemíří navenek ani navenek do světa těch předmětů míněných. To znamená, že to je akce, která nemá žádný svůj předmět před sebou, která tedy k němu neproniká, abych se ho chopila, aby ho uchopila, nýbrž která má úplně jiný charakter než všechny ostatní akce právě v tomhletom. No a - tím končím je jediná akce - /smích, ohlas/ no já bych tady měl skončit skutečně, musíte taky něco ovšem přemýšlet, tady byste byli jenom napjatí je jediná akce, která neproniká před sebe, nýbrž jaksi pod sebe, která nemíří k ničemu, co už je tu, nýbrž co není tu, která neproniká k minulosti, k tomu, co minulo, nýbrž k tomu, co ještě nepřišlo, k budoucnosti. A tahle ta jediná akce odedávna, tj. asi takových tři tisíce let nebo něco málo víc, nese jméno víra. A ještě to jméno samo není tak staré jako tak "věc" sama, ta orientace sama. Ta "akce/neakce" je starší než to jméno, její odhalování, objevování, prosazování má svou historii, no a pro tento seminář je to sice trochu novinka, budeme-li se tím zabývat, ale těch několik z vás, kteří jste už absolvovali něco předtím, to celkem nijak zvlášť nové není. Ale my jsme museli prorazit jakousi cestu ve svém myšlenkovém postupu k tomuto jevu, kterým se budeme muset v příštích večerech zabývat. Tak to je vše a teď malá přestávka. Diskuse DMk: Když by bylo třeba v důsledku světla pravdy se vysvlékat ze staré kůže filosoficky, a filosofie je spjata s praxí, znamenalo by to také měnit své činy, takže jeden čin by mohl být v rozporu s jiným, jeden by mohl popírat druhý. LvH: Proč zrovna popírat? Ale nepochybně se může stát, že musí být jiný, odlišný, to nepochybně. A v čem je otázka, já jsem asi nenahlédl, v čem je potíž? D. Kde je vlastně potom ta životní orientovanost, ta zakotvenost? Kde je ta stálost celého zakotvení ? Říkal jste, že to není jeden akt, že to je nějaký celek, společný celému životnímu dění. Co je pak to společné, když ty činy se mění a mohou stát proti sobě? 21. X
====================
ScanImage168.jpg
====================
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Různé krize v dějinách%3B skepse vůči "krizím" Víme ovšem, že takové krize existují a jsou jakožto krize i chápány. Je to jen omyl ? Masová psychóza ? Nebo jen psychóza intelektuálů ? Co může filosofie říci o povaze / "podstatě" / krizí vůbec a jednotlivých dějinně jedinečných/ krizí zvlášť ? Filosof v dějinách: filosof uprostřed krize. Za legitimní nelze považovat pouhý pohled z odstupu, pohled diváka. Nezbytnost reflexe: filosofie se musí tázat, jaký je její bytostný vztah ke krizi /ał už ke krizím vůbec, at - a to zejména k určité, přítomné krizi/. Zrod filosofie: uprostřed krize resp. hned celé řady krizí. Citát z Rádla. Podíl filosofie na krizi. Přijetí podílu, přijetí odpovědnosti. Nutnost začít u sebe. /Kde vlastně začíná krize ?/ Kdy semfilosofie ocitá sama v krizi? Tj. kdy začíná filosofie /která se dějinně ocitá v krizi, tj. v dějinné, společenské krizi být ve filosofické krizi, tedy v krizi, která je vlastní její krizí? Krize filosofie: když se filosofie začíná rozcházet s pravdou a když začíná zapomínat na bytí. 10. Filosofie, která žije uprostřed krize /dějinné, společenské/, si této krize nemůže nevšímat, nemůže pracovat, jako by žádné krize nebylo. Právě tím by se začala rozcházet s pravdou. 11. Filosofie, která by si dějinné, společenské krize nevšímala, by osvědčovala jistou základní netečnost, svědčící o zapomínání na bytí. 12. Proto krizę filosofie nespočívá ani hlavně, ani původně v myšlení, neboť rozchod s pravdou - a už vůbec zapomenutí na bytí není zdaleka jen myšlenkovou chybou, myšlenkovým omylem. 13. Proto se ukazuje, že dokonce i sama filosofická krize koření ve filofickém "základu", tj. v životním postoji, způsobu žiyota, orientovanosti životní, stylu životním atp./termíny zatim jen ohranicu 14. Analýza ovšem může být provedenan teprve tam, kde už došlo k zvnějšnění této "vnitřní" orientovanosti tedy právě v rovině dějin. 15. Jenom filosofie je schopna vztáhnout obojí, vnitřní i vnější, k témuž, totiž k "celku". Vnitřní a vnější náleží k sobě a spolu představují skutečnou "krizi". Předpoklady: /Poznámky z 22.11.81/ 1. Filosofie v krizi je stále ještě filosofie. 2. Odlišujeme mezi krizím filosofie a jejím scestím. 3. 4. 5. jen Filosofie, která sešla na scestí, si podržuje už jenom vnější znaky podobnosti se skutečnou filosofií /neboť filosofie je cesta sama, kdežto scestí už znamená, že cesta byla opuštěna/. Krize filosofie vyrůstá z krize jejího "niterného" vztahu k pravdě%3B proto jsou počátky krize zvnějšku nerozpoznatelné. Filosofická krize je vždy spjata s krizí společenskou, ale není ani jejím "odrazem", ani jejím jediným původcem. /5.12.81, Písek/
ScanImage168.jpg
====================
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Různé krize v dějinách%3B skepse vůči "krizím" Víme ovšem, že takové krize existují a jsou jakožto krize i chápány. Je to jen omyl ? Masová psychóza ? Nebo jen psychóza intelektuálů ? Co může filosofie říci o povaze / "podstatě" / krizí vůbec a jednotlivých dějinně jedinečných/ krizí zvlášť ? Filosof v dějinách: filosof uprostřed krize. Za legitimní nelze považovat pouhý pohled z odstupu, pohled diváka. Nezbytnost reflexe: filosofie se musí tázat, jaký je její bytostný vztah ke krizi /ał už ke krizím vůbec, at - a to zejména k určité, přítomné krizi/. Zrod filosofie: uprostřed krize resp. hned celé řady krizí. Citát z Rádla. Podíl filosofie na krizi. Přijetí podílu, přijetí odpovědnosti. Nutnost začít u sebe. /Kde vlastně začíná krize ?/ Kdy semfilosofie ocitá sama v krizi? Tj. kdy začíná filosofie /která se dějinně ocitá v krizi, tj. v dějinné, společenské krizi být ve filosofické krizi, tedy v krizi, která je vlastní její krizí? Krize filosofie: když se filosofie začíná rozcházet s pravdou a když začíná zapomínat na bytí. 10. Filosofie, která žije uprostřed krize /dějinné, společenské/, si této krize nemůže nevšímat, nemůže pracovat, jako by žádné krize nebylo. Právě tím by se začala rozcházet s pravdou. 11. Filosofie, která by si dějinné, společenské krize nevšímala, by osvědčovala jistou základní netečnost, svědčící o zapomínání na bytí. 12. Proto krizę filosofie nespočívá ani hlavně, ani původně v myšlení, neboť rozchod s pravdou - a už vůbec zapomenutí na bytí není zdaleka jen myšlenkovou chybou, myšlenkovým omylem. 13. Proto se ukazuje, že dokonce i sama filosofická krize koření ve filofickém "základu", tj. v životním postoji, způsobu žiyota, orientovanosti životní, stylu životním atp./termíny zatim jen ohranicu 14. Analýza ovšem může být provedenan teprve tam, kde už došlo k zvnějšnění této "vnitřní" orientovanosti tedy právě v rovině dějin. 15. Jenom filosofie je schopna vztáhnout obojí, vnitřní i vnější, k témuž, totiž k "celku". Vnitřní a vnější náleží k sobě a spolu představují skutečnou "krizi". Předpoklady: /Poznámky z 22.11.81/ 1. Filosofie v krizi je stále ještě filosofie. 2. Odlišujeme mezi krizím filosofie a jejím scestím. 3. 4. 5. jen Filosofie, která sešla na scestí, si podržuje už jenom vnější znaky podobnosti se skutečnou filosofií /neboť filosofie je cesta sama, kdežto scestí už znamená, že cesta byla opuštěna/. Krize filosofie vyrůstá z krize jejího "niterného" vztahu k pravdě%3B proto jsou počátky krize zvnějšku nerozpoznatelné. Filosofická krize je vždy spjata s krizí společenskou, ale není ani jejím "odrazem", ani jejím jediným původcem. /5.12.81, Písek/
====================
ScanImage168.jpg
====================
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Různé krize v dějinách%3B skepse vůči "krizím" Víme ovšem, že takové krize existují a jsou jakožto krize i chápány. Je to jen omyl ? Masová psychóza ? Nebo jen psychóza intelektuálů ? Co může filosofie říci o povaze / "podstatě" / krizí vůbec a jednotlivých dějinně jedinečných/ krizí zvlášť ? Filosof v dějinách: filosof uprostřed krize. Za legitimní nelze považovat pouhý pohled z odstupu, pohled diváka. Nezbytnost reflexe: filosofie se musí tázat, jaký je její bytostný vztah ke krizi /ał už ke krizím vůbec, at - a to zejména k určité, přítomné krizi/. Zrod filosofie: uprostřed krize resp. hned celé řady krizí. Citát z Rádla. Podíl filosofie na krizi. Přijetí podílu, přijetí odpovědnosti. Nutnost začít u sebe. /Kde vlastně začíná krize ?/ Kdy semfilosofie ocitá sama v krizi? Tj. kdy začíná filosofie /která se dějinně ocitá v krizi, tj. v dějinné, společenské krizi být ve filosofické krizi, tedy v krizi, která je vlastní její krizí? Krize filosofie: když se filosofie začíná rozcházet s pravdou a když začíná zapomínat na bytí. 10. Filosofie, která žije uprostřed krize /dějinné, společenské/, si této krize nemůže nevšímat, nemůže pracovat, jako by žádné krize nebylo. Právě tím by se začala rozcházet s pravdou. 11. Filosofie, která by si dějinné, společenské krize nevšímala, by osvědčovala jistou základní netečnost, svědčící o zapomínání na bytí. 12. Proto krizę filosofie nespočívá ani hlavně, ani původně v myšlení, neboť rozchod s pravdou - a už vůbec zapomenutí na bytí není zdaleka jen myšlenkovou chybou, myšlenkovým omylem. 13. Proto se ukazuje, že dokonce i sama filosofická krize koření ve filofickém "základu", tj. v životním postoji, způsobu žiyota, orientovanosti životní, stylu životním atp./termíny zatim jen ohranicu 14. Analýza ovšem může být provedenan teprve tam, kde už došlo k zvnějšnění této "vnitřní" orientovanosti tedy právě v rovině dějin. 15. Jenom filosofie je schopna vztáhnout obojí, vnitřní i vnější, k témuž, totiž k "celku". Vnitřní a vnější náleží k sobě a spolu představují skutečnou "krizi". Předpoklady: /Poznámky z 22.11.81/ 1. Filosofie v krizi je stále ještě filosofie. 2. Odlišujeme mezi krizím filosofie a jejím scestím. 3. 4. 5. jen Filosofie, která sešla na scestí, si podržuje už jenom vnější znaky podobnosti se skutečnou filosofií /neboť filosofie je cesta sama, kdežto scestí už znamená, že cesta byla opuštěna/. Krize filosofie vyrůstá z krize jejího "niterného" vztahu k pravdě%3B proto jsou počátky krize zvnějšku nerozpoznatelné. Filosofická krize je vždy spjata s krizí společenskou, ale není ani jejím "odrazem", ani jejím jediným původcem. /5.12.81, Písek/
ScanImage168.jpg
====================
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Různé krize v dějinách%3B skepse vůči "krizím" Víme ovšem, že takové krize existují a jsou jakožto krize i chápány. Je to jen omyl ? Masová psychóza ? Nebo jen psychóza intelektuálů ? Co může filosofie říci o povaze / "podstatě" / krizí vůbec a jednotlivých dějinně jedinečných/ krizí zvlášť ? Filosof v dějinách: filosof uprostřed krize. Za legitimní nelze považovat pouhý pohled z odstupu, pohled diváka. Nezbytnost reflexe: filosofie se musí tázat, jaký je její bytostný vztah ke krizi /ał už ke krizím vůbec, at - a to zejména k určité, přítomné krizi/. Zrod filosofie: uprostřed krize resp. hned celé řady krizí. Citát z Rádla. Podíl filosofie na krizi. Přijetí podílu, přijetí odpovědnosti. Nutnost začít u sebe. /Kde vlastně začíná krize ?/ Kdy semfilosofie ocitá sama v krizi? Tj. kdy začíná filosofie /která se dějinně ocitá v krizi, tj. v dějinné, společenské krizi být ve filosofické krizi, tedy v krizi, která je vlastní její krizí? Krize filosofie: když se filosofie začíná rozcházet s pravdou a když začíná zapomínat na bytí. 10. Filosofie, která žije uprostřed krize /dějinné, společenské/, si této krize nemůže nevšímat, nemůže pracovat, jako by žádné krize nebylo. Právě tím by se začala rozcházet s pravdou. 11. Filosofie, která by si dějinné, společenské krize nevšímala, by osvědčovala jistou základní netečnost, svědčící o zapomínání na bytí. 12. Proto krizę filosofie nespočívá ani hlavně, ani původně v myšlení, neboť rozchod s pravdou - a už vůbec zapomenutí na bytí není zdaleka jen myšlenkovou chybou, myšlenkovým omylem. 13. Proto se ukazuje, že dokonce i sama filosofická krize koření ve filofickém "základu", tj. v životním postoji, způsobu žiyota, orientovanosti životní, stylu životním atp./termíny zatim jen ohranicu 14. Analýza ovšem může být provedenan teprve tam, kde už došlo k zvnějšnění této "vnitřní" orientovanosti tedy právě v rovině dějin. 15. Jenom filosofie je schopna vztáhnout obojí, vnitřní i vnější, k témuž, totiž k "celku". Vnitřní a vnější náleží k sobě a spolu představují skutečnou "krizi". Předpoklady: /Poznámky z 22.11.81/ 1. Filosofie v krizi je stále ještě filosofie. 2. Odlišujeme mezi krizím filosofie a jejím scestím. 3. 4. 5. jen Filosofie, která sešla na scestí, si podržuje už jenom vnější znaky podobnosti se skutečnou filosofií /neboť filosofie je cesta sama, kdežto scestí už znamená, že cesta byla opuštěna/. Krize filosofie vyrůstá z krize jejího "niterného" vztahu k pravdě%3B proto jsou počátky krize zvnějšku nerozpoznatelné. Filosofická krize je vždy spjata s krizí společenskou, ale není ani jejím "odrazem", ani jejím jediným původcem. /5.12.81, Písek/
====================
ScanImage169.jpg
====================
Specificky Filosofická Krize /Konec ffie ?/ 1. Myšlenka konce ffie je stará; příklady: Hegel, Feuerbach, Marx, Comte; Plessner, Adorno, Habermas, Heidegger 2. Filosofie - terminologická záležitost. Ale pak je nutno se obrátit na etymologii. K ní se váže tradice: filosofie jako láska k moudrosti /resp. touha po moudrosti/ /Pythagoras, Platon/. 3. Filosofie v tomto smyslu není jen v permanentní krizi jakožto nějaké své situaci, nýbrž je krizí: nejen ví o tom, že není moudrostí, nýbrž jen touhou a úsilím o ni, nýbrž sama sebe vždy znovu a v nových osobách odhaluje jako od moudrosti odlišnou. 4. Výrok Kierkegaardův: ffie se každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže, atd. Jde o rozlišení mezi živou filosofií a mezi její "kůží", která se může časem opotřebovat, ba může odumřít a může být svlčena a opuštěna. vědeck 5. Vztah filosofie k jednotlivým kým disciplínám a k vědě vůbec je to filosofie, která si zachovává anebo znovu vydobývá svou distanci. 6. To neplatí jen vůči vědě, nýbrž všeobecně vůči veškerým lidským aktivitám a aspiracím; u vědy to je zvlášť významné, protože první vědy se vydělily z filosofie a osamostatnily se na jejím podkladě. 7. Filosofie je reflexe kritická, a to kritická také a v jistém smyslu především k sobě. Základ kritičnosti vůči sobě a pak i vůči dalším aktivitám je dán v reflexi, totiž v její složce, kterou nazýváme ek-stasis. 8. Vlastní místo krize každé filosofie /či lépe: každého filosofa/ je v "konfrontaci" s pravdou, přesněji tam, kde se filosof i se svou filosofií ocitá ve světle pravdy, tj. ukazuje se, čím vpravdě jest. 9. Zdroj filosofické krize /a její místo je tedy totožný /-á/ se zdrojem /místem/ krize lidské. V krizi je člověk a filosof, jeho životní styl i jeho filosofie sjednoceny v personální unii, ovšem nejen personální unii. 10. Vztah mezi filosofií jakožto reflexí a mezi filosofií jakožto životní "pozicí", "orientací" či atitudou má eminentní důležitost. Pravdivost myšlení není možná tam, kde není splněn předpoklad životní, osobní pravdivosti. 11. Proto mení filosofie nikdy pouhým myšlením, nýbrž je vždycky také osobním "postojem". Odtud požadavek "filosofického života", tj. života, který je důstojný té vysoké filosofické náročnosti myšèenkové. 12. Tu se otvírá možnost reflexe ne jenom nějaké jednotlivé aktivity, ani nějakého celkového stylu práce, celkové praxe, nýbrž reflexe základní životní zakotvenosti resp. aktu zakotvení. 13. Základní akt zakotvení lidského života představuje jakousi výjimku, pronikavě se lišící od jiných lidských aktivit. Každá akce má svůj "předmět", k němuž míří ve svém zvnějšňování; tím předmětem může být "reálná věc", ideálný předmět, proces atd. /může jím být také jiná akce/. Ale existuje "akce", která nemíří ven, navenek, do vnějšku, a to v žádném smyslu. Akce, která nemá svůj "předmět" před sebou, která k němu tedy neproniká, aby se ho chopila. 14. Je jediná akce, která neproniká před sebe, nýbrž "pod" sebe; která nemíří k ničemu, co už je tu, nýbrž k tomu, co "neni tu", ne k minulosti, nýbrž k budoucnosti. Ta odedávna nese jméno víra. Písek, 12.12.81
ScanImage169.jpg
====================
Specificky Filosofická Krize /Konec ffie ?/ 1. Myšlenka konce ffie je stará; příklady: Hegel, Feuerbach, Marx, Comte; Plessner, Adorno, Habermas, Heidegger 2. Filosofie - terminologická záležitost. Ale pak je nutno se obrátit na etymologii. K ní se váže tradice: filosofie jako láska k moudrosti /resp. touha po moudrosti/ /Pythagoras, Platon/. 3. Filosofie v tomto smyslu není jen v permanentní krizi jakožto nějaké své situaci, nýbrž je krizí: nejen ví o tom, že není moudrostí, nýbrž jen touhou a úsilím o ni, nýbrž sama sebe vždy znovu a v nových osobách odhaluje jako od moudrosti odlišnou. 4. Výrok Kierkegaardův: ffie se každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže, atd. Jde o rozlišení mezi živou filosofií a mezi její "kůží", která se může časem opotřebovat, ba může odumřít a může být svlčena a opuštěna. vědeck 5. Vztah filosofie k jednotlivým kým disciplínám a k vědě vůbec je to filosofie, která si zachovává anebo znovu vydobývá svou distanci. 6. To neplatí jen vůči vědě, nýbrž všeobecně vůči veškerým lidským aktivitám a aspiracím; u vědy to je zvlášť významné, protože první vědy se vydělily z filosofie a osamostatnily se na jejím podkladě. 7. Filosofie je reflexe kritická, a to kritická také a v jistém smyslu především k sobě. Základ kritičnosti vůči sobě a pak i vůči dalším aktivitám je dán v reflexi, totiž v její složce, kterou nazýváme ek-stasis. 8. Vlastní místo krize každé filosofie /či lépe: každého filosofa/ je v "konfrontaci" s pravdou, přesněji tam, kde se filosof i se svou filosofií ocitá ve světle pravdy, tj. ukazuje se, čím vpravdě jest. 9. Zdroj filosofické krize /a její místo je tedy totožný /-á/ se zdrojem /místem/ krize lidské. V krizi je člověk a filosof, jeho životní styl i jeho filosofie sjednoceny v personální unii, ovšem nejen personální unii. 10. Vztah mezi filosofií jakožto reflexí a mezi filosofií jakožto životní "pozicí", "orientací" či atitudou má eminentní důležitost. Pravdivost myšlení není možná tam, kde není splněn předpoklad životní, osobní pravdivosti. 11. Proto mení filosofie nikdy pouhým myšlením, nýbrž je vždycky také osobním "postojem". Odtud požadavek "filosofického života", tj. života, který je důstojný té vysoké filosofické náročnosti myšèenkové. 12. Tu se otvírá možnost reflexe ne jenom nějaké jednotlivé aktivity, ani nějakého celkového stylu práce, celkové praxe, nýbrž reflexe základní životní zakotvenosti resp. aktu zakotvení. 13. Základní akt zakotvení lidského života představuje jakousi výjimku, pronikavě se lišící od jiných lidských aktivit. Každá akce má svůj "předmět", k němuž míří ve svém zvnějšňování; tím předmětem může být "reálná věc", ideálný předmět, proces atd. /může jím být také jiná akce/. Ale existuje "akce", která nemíří ven, navenek, do vnějšku, a to v žádném smyslu. Akce, která nemá svůj "předmět" před sebou, která k němu tedy neproniká, aby se ho chopila. 14. Je jediná akce, která neproniká před sebe, nýbrž "pod" sebe; která nemíří k ničemu, co už je tu, nýbrž k tomu, co "neni tu", ne k minulosti, nýbrž k budoucnosti. Ta odedávna nese jméno víra. Písek, 12.12.81
====================
ScanImage169.jpg
====================
Specificky Filosofická Krize /Konec ffie ?/ 1. Myšlenka konce ffie je stará; příklady: Hegel, Feuerbach, Marx, Comte; Plessner, Adorno, Habermas, Heidegger 2. Filosofie - terminologická záležitost. Ale pak je nutno se obrátit na etymologii. K ní se váže tradice: filosofie jako láska k moudrosti /resp. touha po moudrosti/ /Pythagoras, Platon/. 3. Filosofie v tomto smyslu není jen v permanentní krizi jakožto nějaké své situaci, nýbrž je krizí: nejen ví o tom, že není moudrostí, nýbrž jen touhou a úsilím o ni, nýbrž sama sebe vždy znovu a v nových osobách odhaluje jako od moudrosti odlišnou. 4. Výrok Kierkegaardův: ffie se každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže, atd. Jde o rozlišení mezi živou filosofií a mezi její "kůží", která se může časem opotřebovat, ba může odumřít a může být svlčena a opuštěna. vědeck 5. Vztah filosofie k jednotlivým kým disciplínám a k vědě vůbec je to filosofie, která si zachovává anebo znovu vydobývá svou distanci. 6. To neplatí jen vůči vědě, nýbrž všeobecně vůči veškerým lidským aktivitám a aspiracím; u vědy to je zvlášť významné, protože první vědy se vydělily z filosofie a osamostatnily se na jejím podkladě. 7. Filosofie je reflexe kritická, a to kritická také a v jistém smyslu především k sobě. Základ kritičnosti vůči sobě a pak i vůči dalším aktivitám je dán v reflexi, totiž v její složce, kterou nazýváme ek-stasis. 8. Vlastní místo krize každé filosofie /či lépe: každého filosofa/ je v "konfrontaci" s pravdou, přesněji tam, kde se filosof i se svou filosofií ocitá ve světle pravdy, tj. ukazuje se, čím vpravdě jest. 9. Zdroj filosofické krize /a její místo je tedy totožný /-á/ se zdrojem /místem/ krize lidské. V krizi je člověk a filosof, jeho životní styl i jeho filosofie sjednoceny v personální unii, ovšem nejen personální unii. 10. Vztah mezi filosofií jakožto reflexí a mezi filosofií jakožto životní "pozicí", "orientací" či atitudou má eminentní důležitost. Pravdivost myšlení není možná tam, kde není splněn předpoklad životní, osobní pravdivosti. 11. Proto mení filosofie nikdy pouhým myšlením, nýbrž je vždycky také osobním "postojem". Odtud požadavek "filosofického života", tj. života, který je důstojný té vysoké filosofické náročnosti myšèenkové. 12. Tu se otvírá možnost reflexe ne jenom nějaké jednotlivé aktivity, ani nějakého celkového stylu práce, celkové praxe, nýbrž reflexe základní životní zakotvenosti resp. aktu zakotvení. 13. Základní akt zakotvení lidského života představuje jakousi výjimku, pronikavě se lišící od jiných lidských aktivit. Každá akce má svůj "předmět", k němuž míří ve svém zvnějšňování; tím předmětem může být "reálná věc", ideálný předmět, proces atd. /může jím být také jiná akce/. Ale existuje "akce", která nemíří ven, navenek, do vnějšku, a to v žádném smyslu. Akce, která nemá svůj "předmět" před sebou, která k němu tedy neproniká, aby se ho chopila. 14. Je jediná akce, která neproniká před sebe, nýbrž "pod" sebe; která nemíří k ničemu, co už je tu, nýbrž k tomu, co "neni tu", ne k minulosti, nýbrž k budoucnosti. Ta odedávna nese jméno víra. Písek, 12.12.81
ScanImage169.jpg
====================
Specificky Filosofická Krize /Konec ffie ?/ 1. Myšlenka konce ffie je stará; příklady: Hegel, Feuerbach, Marx, Comte; Plessner, Adorno, Habermas, Heidegger 2. Filosofie - terminologická záležitost. Ale pak je nutno se obrátit na etymologii. K ní se váže tradice: filosofie jako láska k moudrosti /resp. touha po moudrosti/ /Pythagoras, Platon/. 3. Filosofie v tomto smyslu není jen v permanentní krizi jakožto nějaké své situaci, nýbrž je krizí: nejen ví o tom, že není moudrostí, nýbrž jen touhou a úsilím o ni, nýbrž sama sebe vždy znovu a v nových osobách odhaluje jako od moudrosti odlišnou. 4. Výrok Kierkegaardův: ffie se každým svým krokem vysvléká ze své staré kůže, atd. Jde o rozlišení mezi živou filosofií a mezi její "kůží", která se může časem opotřebovat, ba může odumřít a může být svlčena a opuštěna. vědeck 5. Vztah filosofie k jednotlivým kým disciplínám a k vědě vůbec je to filosofie, která si zachovává anebo znovu vydobývá svou distanci. 6. To neplatí jen vůči vědě, nýbrž všeobecně vůči veškerým lidským aktivitám a aspiracím; u vědy to je zvlášť významné, protože první vědy se vydělily z filosofie a osamostatnily se na jejím podkladě. 7. Filosofie je reflexe kritická, a to kritická také a v jistém smyslu především k sobě. Základ kritičnosti vůči sobě a pak i vůči dalším aktivitám je dán v reflexi, totiž v její složce, kterou nazýváme ek-stasis. 8. Vlastní místo krize každé filosofie /či lépe: každého filosofa/ je v "konfrontaci" s pravdou, přesněji tam, kde se filosof i se svou filosofií ocitá ve světle pravdy, tj. ukazuje se, čím vpravdě jest. 9. Zdroj filosofické krize /a její místo je tedy totožný /-á/ se zdrojem /místem/ krize lidské. V krizi je člověk a filosof, jeho životní styl i jeho filosofie sjednoceny v personální unii, ovšem nejen personální unii. 10. Vztah mezi filosofií jakožto reflexí a mezi filosofií jakožto životní "pozicí", "orientací" či atitudou má eminentní důležitost. Pravdivost myšlení není možná tam, kde není splněn předpoklad životní, osobní pravdivosti. 11. Proto mení filosofie nikdy pouhým myšlením, nýbrž je vždycky také osobním "postojem". Odtud požadavek "filosofického života", tj. života, který je důstojný té vysoké filosofické náročnosti myšèenkové. 12. Tu se otvírá možnost reflexe ne jenom nějaké jednotlivé aktivity, ani nějakého celkového stylu práce, celkové praxe, nýbrž reflexe základní životní zakotvenosti resp. aktu zakotvení. 13. Základní akt zakotvení lidského života představuje jakousi výjimku, pronikavě se lišící od jiných lidských aktivit. Každá akce má svůj "předmět", k němuž míří ve svém zvnějšňování; tím předmětem může být "reálná věc", ideálný předmět, proces atd. /může jím být také jiná akce/. Ale existuje "akce", která nemíří ven, navenek, do vnějšku, a to v žádném smyslu. Akce, která nemá svůj "předmět" před sebou, která k němu tedy neproniká, aby se ho chopila. 14. Je jediná akce, která neproniká před sebe, nýbrž "pod" sebe; která nemíří k ničemu, co už je tu, nýbrž k tomu, co "neni tu", ne k minulosti, nýbrž k budoucnosti. Ta odedávna nese jméno víra. Písek, 12.12.81
====================
ScanImage170.jpg
====================
1. Věda může být vymezena svým tématem resp. svým "předmětem". V tom případě je tento její předmět vyňat z "celku" skutečnosti, stává se jen určitým výsekem "univerza", takže příslušná věda ztrácí svou povolanost zabývat se něčím jiným, co je za hranicemi onoho výseku, zejména pak tím, co uvádí vymezený předmět do souvislosti s celkem a už vůbec tímto celkem samotným. Svou specializací resignuje věda zároveň na kompetenci v záležitostech poznání za hranicemi zvolené specializace. 2. Věda může být určena / spíš než vymezena/ svou metodou /resp. svými metodami/. V tom případě ovšem její metody jsou buď jen jí samotné vlastní - a pak je nemůže legitimně aplikovat za hranicemi svého oboru; anebo je sdílí s jinými vědami, a pak přichází k platnosti bod 1., totiž že se od těchto "jiných" věd může oddělit a odlišit buď svou specializací na vymezený předmět zkoumání, amebo tím, že vedle zmíněných společných metod má ještě ně jaké své vlastní, s jinými vědami nesdílené metody což je právě míněno v bodu 2. V takovém případě je takovými jen sobě vlastními metodami konstituována /nebo alespoň spolukonstituována, je-li jich víc anebo podílí-li se na její konstituci ještě nějaké jiné konstituenty/. Připustíme-li, že i jéné vědy /nejméně však jedna jediná jiná věda/ mají takové své vlastní metody, jimiž jsou konstituovány, znamená to, že zároveň se svou specializací, která je už konstitutivně dána určeností jednou nebo více specifickými, do jiných věd nepřenosnými metodami, přijímá taková věda jednoznačnou abstenci v eventuelním kompetenčním úsilí o řešení problémů, překračujících hranice její specializace. 3. Záleží ovšem na pojetí toho, čemu říkáme "metoda". V bodě 2. platí vše, co bylo řečeno, za jednoho tam nevysloveného předpokladu, totiž že je nějaká přímá vazba mezi předmětem výzkumu a užitou metodou. Může se samozřejmě stát, že možnost legitimní aplikace metody je širší než právě zkoumaný předmět, a pak lze téže metody užít i na jiné předměty. V tom případě však všechny předměty, při jejichž zkoumání lze určitou metodu legitimně aplikovat, představují širší úsek /výsek/ univerza, který je tím "předmětem", k němuž se zmíněná metoda v oné "přímé vazbě" vztahuje. Zkrátka jde o předpoklad, že "jaká metoda, takový předmět" a naopak "jaký předmět, taková metoda". 4. Existují však "metoda" /v jiném smyslu toho slova/, které se takto přímo a jednoznačně nevztahují k žádnému předem vymezenému předmětu, resp. které se k určitému předmětu vztahují "nepřímo", "nepředmětně", přes vztah k jinému předmětu /= prostřednictvím vztahu k jinému předmětu/. Tomu je třeba věnovat zvláštní pozornost. Písek, 8.12.81
ScanImage170.jpg
====================
1. Věda může být vymezena svým tématem resp. svým "předmětem". V tom případě je tento její předmět vyňat z "celku" skutečnosti, stává se jen určitým výsekem "univerza", takže příslušná věda ztrácí svou povolanost zabývat se něčím jiným, co je za hranicemi onoho výseku, zejména pak tím, co uvádí vymezený předmět do souvislosti s celkem a už vůbec tímto celkem samotným. Svou specializací resignuje věda zároveň na kompetenci v záležitostech poznání za hranicemi zvolené specializace. 2. Věda může být určena / spíš než vymezena/ svou metodou /resp. svými metodami/. V tom případě ovšem její metody jsou buď jen jí samotné vlastní - a pak je nemůže legitimně aplikovat za hranicemi svého oboru; anebo je sdílí s jinými vědami, a pak přichází k platnosti bod 1., totiž že se od těchto "jiných" věd může oddělit a odlišit buď svou specializací na vymezený předmět zkoumání, amebo tím, že vedle zmíněných společných metod má ještě ně jaké své vlastní, s jinými vědami nesdílené metody což je právě míněno v bodu 2. V takovém případě je takovými jen sobě vlastními metodami konstituována /nebo alespoň spolukonstituována, je-li jich víc anebo podílí-li se na její konstituci ještě nějaké jiné konstituenty/. Připustíme-li, že i jéné vědy /nejméně však jedna jediná jiná věda/ mají takové své vlastní metody, jimiž jsou konstituovány, znamená to, že zároveň se svou specializací, která je už konstitutivně dána určeností jednou nebo více specifickými, do jiných věd nepřenosnými metodami, přijímá taková věda jednoznačnou abstenci v eventuelním kompetenčním úsilí o řešení problémů, překračujících hranice její specializace. 3. Záleží ovšem na pojetí toho, čemu říkáme "metoda". V bodě 2. platí vše, co bylo řečeno, za jednoho tam nevysloveného předpokladu, totiž že je nějaká přímá vazba mezi předmětem výzkumu a užitou metodou. Může se samozřejmě stát, že možnost legitimní aplikace metody je širší než právě zkoumaný předmět, a pak lze téže metody užít i na jiné předměty. V tom případě však všechny předměty, při jejichž zkoumání lze určitou metodu legitimně aplikovat, představují širší úsek /výsek/ univerza, který je tím "předmětem", k němuž se zmíněná metoda v oné "přímé vazbě" vztahuje. Zkrátka jde o předpoklad, že "jaká metoda, takový předmět" a naopak "jaký předmět, taková metoda". 4. Existují však "metoda" /v jiném smyslu toho slova/, které se takto přímo a jednoznačně nevztahují k žádnému předem vymezenému předmětu, resp. které se k určitému předmětu vztahují "nepřímo", "nepředmětně", přes vztah k jinému předmětu /= prostřednictvím vztahu k jinému předmětu/. Tomu je třeba věnovat zvláštní pozornost. Písek, 8.12.81
====================
ScanImage170.jpg
====================
1. Věda může být vymezena svým tématem resp. svým "předmětem". V tom případě je tento její předmět vyňat z "celku" skutečnosti, stává se jen určitým výsekem "univerza", takže příslušná věda ztrácí svou povolanost zabývat se něčím jiným, co je za hranicemi onoho výseku, zejména pak tím, co uvádí vymezený předmět do souvislosti s celkem a už vůbec tímto celkem samotným. Svou specializací resignuje věda zároveň na kompetenci v záležitostech poznání za hranicemi zvolené specializace. 2. Věda může být určena / spíš než vymezena/ svou metodou /resp. svými metodami/. V tom případě ovšem její metody jsou buď jen jí samotné vlastní - a pak je nemůže legitimně aplikovat za hranicemi svého oboru; anebo je sdílí s jinými vědami, a pak přichází k platnosti bod 1., totiž že se od těchto "jiných" věd může oddělit a odlišit buď svou specializací na vymezený předmět zkoumání, amebo tím, že vedle zmíněných společných metod má ještě ně jaké své vlastní, s jinými vědami nesdílené metody což je právě míněno v bodu 2. V takovém případě je takovými jen sobě vlastními metodami konstituována /nebo alespoň spolukonstituována, je-li jich víc anebo podílí-li se na její konstituci ještě nějaké jiné konstituenty/. Připustíme-li, že i jéné vědy /nejméně však jedna jediná jiná věda/ mají takové své vlastní metody, jimiž jsou konstituovány, znamená to, že zároveň se svou specializací, která je už konstitutivně dána určeností jednou nebo více specifickými, do jiných věd nepřenosnými metodami, přijímá taková věda jednoznačnou abstenci v eventuelním kompetenčním úsilí o řešení problémů, překračujících hranice její specializace. 3. Záleží ovšem na pojetí toho, čemu říkáme "metoda". V bodě 2. platí vše, co bylo řečeno, za jednoho tam nevysloveného předpokladu, totiž že je nějaká přímá vazba mezi předmětem výzkumu a užitou metodou. Může se samozřejmě stát, že možnost legitimní aplikace metody je širší než právě zkoumaný předmět, a pak lze téže metody užít i na jiné předměty. V tom případě však všechny předměty, při jejichž zkoumání lze určitou metodu legitimně aplikovat, představují širší úsek /výsek/ univerza, který je tím "předmětem", k němuž se zmíněná metoda v oné "přímé vazbě" vztahuje. Zkrátka jde o předpoklad, že "jaká metoda, takový předmět" a naopak "jaký předmět, taková metoda". 4. Existují však "metoda" /v jiném smyslu toho slova/, které se takto přímo a jednoznačně nevztahují k žádnému předem vymezenému předmětu, resp. které se k určitému předmětu vztahují "nepřímo", "nepředmětně", přes vztah k jinému předmětu /= prostřednictvím vztahu k jinému předmětu/. Tomu je třeba věnovat zvláštní pozornost. Písek, 8.12.81
ScanImage170.jpg
====================
1. Věda může být vymezena svým tématem resp. svým "předmětem". V tom případě je tento její předmět vyňat z "celku" skutečnosti, stává se jen určitým výsekem "univerza", takže příslušná věda ztrácí svou povolanost zabývat se něčím jiným, co je za hranicemi onoho výseku, zejména pak tím, co uvádí vymezený předmět do souvislosti s celkem a už vůbec tímto celkem samotným. Svou specializací resignuje věda zároveň na kompetenci v záležitostech poznání za hranicemi zvolené specializace. 2. Věda může být určena / spíš než vymezena/ svou metodou /resp. svými metodami/. V tom případě ovšem její metody jsou buď jen jí samotné vlastní - a pak je nemůže legitimně aplikovat za hranicemi svého oboru; anebo je sdílí s jinými vědami, a pak přichází k platnosti bod 1., totiž že se od těchto "jiných" věd může oddělit a odlišit buď svou specializací na vymezený předmět zkoumání, amebo tím, že vedle zmíněných společných metod má ještě ně jaké své vlastní, s jinými vědami nesdílené metody což je právě míněno v bodu 2. V takovém případě je takovými jen sobě vlastními metodami konstituována /nebo alespoň spolukonstituována, je-li jich víc anebo podílí-li se na její konstituci ještě nějaké jiné konstituenty/. Připustíme-li, že i jéné vědy /nejméně však jedna jediná jiná věda/ mají takové své vlastní metody, jimiž jsou konstituovány, znamená to, že zároveň se svou specializací, která je už konstitutivně dána určeností jednou nebo více specifickými, do jiných věd nepřenosnými metodami, přijímá taková věda jednoznačnou abstenci v eventuelním kompetenčním úsilí o řešení problémů, překračujících hranice její specializace. 3. Záleží ovšem na pojetí toho, čemu říkáme "metoda". V bodě 2. platí vše, co bylo řečeno, za jednoho tam nevysloveného předpokladu, totiž že je nějaká přímá vazba mezi předmětem výzkumu a užitou metodou. Může se samozřejmě stát, že možnost legitimní aplikace metody je širší než právě zkoumaný předmět, a pak lze téže metody užít i na jiné předměty. V tom případě však všechny předměty, při jejichž zkoumání lze určitou metodu legitimně aplikovat, představují širší úsek /výsek/ univerza, který je tím "předmětem", k němuž se zmíněná metoda v oné "přímé vazbě" vztahuje. Zkrátka jde o předpoklad, že "jaká metoda, takový předmět" a naopak "jaký předmět, taková metoda". 4. Existují však "metoda" /v jiném smyslu toho slova/, které se takto přímo a jednoznačně nevztahují k žádnému předem vymezenému předmětu, resp. které se k určitému předmětu vztahují "nepřímo", "nepředmětně", přes vztah k jinému předmětu /= prostřednictvím vztahu k jinému předmětu/. Tomu je třeba věnovat zvláštní pozornost. Písek, 8.12.81
====================
ScanImage171.jpg
====================
Filosofie je a zároveň není určena svým "předmětem" /rozuměj: předmětem svého zkoumání/. Jejím "předmětem" je vše, veškerenstvo, celek světa, univerzum. Tím je dána její odlišnost od kterékoliv vědy - jestliže ovšem budeme "univerzum" chápat v tom širokém a plném smyslu, v němž je všemu dáno určité místo a kde nic není vytlačeno na okraj nebo za okraj zájmu jenom proto, že se to vymyká určitému typu přístupu či pohledu atd. /Např. astrofyzika či lépe kosmologická fyzika se sice v jednom smyslu zabývá univerzem, ale v jiném smyslu z tohoto "svého" univerza dělá jen jistý výsek, zatímco mnoho jiného, co ke skutečnému univerzu nepochybně náleží, nevěnuje vůbec pozornost třeba člověku, dějinám lidstva atd./ Ale filosofie není tímto svým "předmětem" určena především proto, že to vlastně není předmět /v ontologickém smyslu, protože vedle předmětné stránky má i svou stránku nepředmětnou; za druhé a hlavně proto, že se filosofie nevztahuje jen ke skutečnosti, která vedle své předmětné stránky má i stránku nepředmětnou, nýbrž také ke "skutečnosti", která je ryzí nepředmětností, tj. která žádnou předmětnou "stránku" nemá. A filosofie. je bytostně "určena" tímto "ne-předmětem", jímž je ryzí nepředmětnost. Filosofie ovšem nemůže onu ryzí nepředmětnost, tj. tento "ne-předmět" učiniti svým předmětem tak, že se k němu vztáhne svými předmětnými intencemi, nýbrž právě jen nepředmětně. To znamená, že se předmětnými intencemi, kterými je vždy vybavena, musí nutně vztahovat k něčemu jinému, co má také svou předmětnou stránku. Okolnost, že lidské myšlení disponuje obojím druhem intencí, však ještě nestačí na konstituci filosofie. Mythos se vyznačoval tím, že převážnou péči a pozornost soustředil na intence resp. konnotace nepředmětné a naproti tomu předmětné nechával na okraji svého zájmu. Řecký logos, tj. celé první období /eón/ filosofického a zejména vědeckého myšlení vědeckého již ve starořeckém smyslu, ale zvláště ve smyslu novodobé vědy/, se intensivně soustředil právě naopak na předmětné intence /a konnotace/ a přestal věnovat pozornost intencím /a konnotacím/ nepředmětným. Filosofie fakticky vznikla na půdě či ve světě logu%3B pro filosofii však nikdy nejsou a nesmějí být její první, počáteční kroky fatální, neboť k bytostné povaze filosofie náleží tendence vracet se k vlastním počátkům /faktickým, odhalovat jejich předpoklady a tedy vlastně skutečné "počátky", tj. principy, a dotazovat se po jejich oprávnění a zdůvodněnosti /jinými slovy hledat ještě "počátečnější" pricipy, tzv. "poslední principy", ultima principia/. Toto počínání filosofie spočívá na zvláštní myšlenkové aktivitě, nazývané "reflexe"%;B reflexe je však zvláštní, od jiných odlišnou "metodou". 8.12.81 Písek
ScanImage171.jpg
====================
Filosofie je a zároveň není určena svým "předmětem" /rozuměj: předmětem svého zkoumání/. Jejím "předmětem" je vše, veškerenstvo, celek světa, univerzum. Tím je dána její odlišnost od kterékoliv vědy - jestliže ovšem budeme "univerzum" chápat v tom širokém a plném smyslu, v němž je všemu dáno určité místo a kde nic není vytlačeno na okraj nebo za okraj zájmu jenom proto, že se to vymyká určitému typu přístupu či pohledu atd. /Např. astrofyzika či lépe kosmologická fyzika se sice v jednom smyslu zabývá univerzem, ale v jiném smyslu z tohoto "svého" univerza dělá jen jistý výsek, zatímco mnoho jiného, co ke skutečnému univerzu nepochybně náleží, nevěnuje vůbec pozornost třeba člověku, dějinám lidstva atd./ Ale filosofie není tímto svým "předmětem" určena především proto, že to vlastně není předmět /v ontologickém smyslu, protože vedle předmětné stránky má i svou stránku nepředmětnou; za druhé a hlavně proto, že se filosofie nevztahuje jen ke skutečnosti, která vedle své předmětné stránky má i stránku nepředmětnou, nýbrž také ke "skutečnosti", která je ryzí nepředmětností, tj. která žádnou předmětnou "stránku" nemá. A filosofie. je bytostně "určena" tímto "ne-předmětem", jímž je ryzí nepředmětnost. Filosofie ovšem nemůže onu ryzí nepředmětnost, tj. tento "ne-předmět" učiniti svým předmětem tak, že se k němu vztáhne svými předmětnými intencemi, nýbrž právě jen nepředmětně. To znamená, že se předmětnými intencemi, kterými je vždy vybavena, musí nutně vztahovat k něčemu jinému, co má také svou předmětnou stránku. Okolnost, že lidské myšlení disponuje obojím druhem intencí, však ještě nestačí na konstituci filosofie. Mythos se vyznačoval tím, že převážnou péči a pozornost soustředil na intence resp. konnotace nepředmětné a naproti tomu předmětné nechával na okraji svého zájmu. Řecký logos, tj. celé první období /eón/ filosofického a zejména vědeckého myšlení vědeckého již ve starořeckém smyslu, ale zvláště ve smyslu novodobé vědy/, se intensivně soustředil právě naopak na předmětné intence /a konnotace/ a přestal věnovat pozornost intencím /a konnotacím/ nepředmětným. Filosofie fakticky vznikla na půdě či ve světě logu%3B pro filosofii však nikdy nejsou a nesmějí být její první, počáteční kroky fatální, neboť k bytostné povaze filosofie náleží tendence vracet se k vlastním počátkům /faktickým, odhalovat jejich předpoklady a tedy vlastně skutečné "počátky", tj. principy, a dotazovat se po jejich oprávnění a zdůvodněnosti /jinými slovy hledat ještě "počátečnější" pricipy, tzv. "poslední principy", ultima principia/. Toto počínání filosofie spočívá na zvláštní myšlenkové aktivitě, nazývané "reflexe"%;B reflexe je však zvláštní, od jiných odlišnou "metodou". 8.12.81 Písek
====================
ScanImage172.jpg
====================
Lidské myšlení je vždycky značně "proreflektované", tj. proniklé a silně ovlivněné reflexí /reflexemi/. Přesto je reflexe ve své obecné podobě ve svém obecném výskytu větším dílem jakousi akcí nazdařbůh než pečlivě propracovanou metodou. Navzdory tomu se však reflexe takovou metodou může stát. Ve filosofii se reflexe stává metodou, určující filosofii jako obor, jako disciplínu /se vší rezervou, zda vůbec můžeme o filosofii jako "oboru" či "disciplíně" hovořit/. Filosofii můžeme chápat právě jako systematickou principiální reflexe: systematičnost tu představuje nejenom poukaz na nutnost jednoty v uchopení celé skutečnosti resp. všech skutečností, ale také zároveň i jakousi zásadu, pravidlo, velící podrobovat všechny výsledky filosofické práce i ji samotnou novým a novým reflexím. Co znamená takováto metoda "systematických" reflexí, usilujících proniknout až k principům ? Každá aktivita, každá akce je zaměřena k nějakému ncíli, či lépe k nějakému předmětu. Ale každá takováto k určitému předmětu zaměřená akce může být učiněna předmětem podrobnějšího přezkoumání, tj. může být refélektována. Taková reflexe představuje zvláštní akci, jejímž cílem či předmětem je jiná akce přičemž touto jinou akcí může být i jiná reflexe/. Svým způsobem je reflexe nějaké akce zvláštním, ničím jiným nenahraditelným přístupem jednak k předmětu oné akce, jednak k jejímu subjektu. Platí totiž, že teprve v reflexi je možno odlišit to v akci, co má svůj původ a spadá na vrub subjektu, a to, co má svůj původ a spadá na vrub předmětu, k němuž je akce zaměřena. A to právě znamená, že reflexe, která se v jednom smyslu zaměřuje na akci, jejíž je reflexí, se v jiném smyslu vlastně odnáší jednak k subjektu této akce, jednak k jejím objektu, předmětu. Už to nám naznačuje, že intencionalita je záležitost komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Z toho, co bylo až dosud řečeno, je zřejmé, že reflexe má přinejmenším trojí intenei: předmětem jedné její intence je reflektované akce; předmětem druhé její je předmět reflektované akce; předmětem třetí jeintence jí intence je /může být/ subjekt reflektované akce /který nadto spadá vjedno se subjektem reflexe, což si ovšem vyžaduje uvědomění prostřednictvím další reflexe, jejímž předmětem je reflexe oné akce, o jejíž předmět nám šlo/. To nám otvírá cestu ke zkoumání několika aspektů intencionálních vztahů k předmětu /předmětům/ a ke srovnání různých způsobů toho, jak se předmět ukazuje jako předmět na různých rovinách buď přímé akce nebo akce reflektivní. Vždyť tu vzniká závažný problém možnosti identifikace předmětu několika různých intencí. Písek, 8.12.81
ScanImage172.jpg
====================
Lidské myšlení je vždycky značně "proreflektované", tj. proniklé a silně ovlivněné reflexí /reflexemi/. Přesto je reflexe ve své obecné podobě ve svém obecném výskytu větším dílem jakousi akcí nazdařbůh než pečlivě propracovanou metodou. Navzdory tomu se však reflexe takovou metodou může stát. Ve filosofii se reflexe stává metodou, určující filosofii jako obor, jako disciplínu /se vší rezervou, zda vůbec můžeme o filosofii jako "oboru" či "disciplíně" hovořit/. Filosofii můžeme chápat právě jako systematickou principiální reflexe: systematičnost tu představuje nejenom poukaz na nutnost jednoty v uchopení celé skutečnosti resp. všech skutečností, ale také zároveň i jakousi zásadu, pravidlo, velící podrobovat všechny výsledky filosofické práce i ji samotnou novým a novým reflexím. Co znamená takováto metoda "systematických" reflexí, usilujících proniknout až k principům ? Každá aktivita, každá akce je zaměřena k nějakému ncíli, či lépe k nějakému předmětu. Ale každá takováto k určitému předmětu zaměřená akce může být učiněna předmětem podrobnějšího přezkoumání, tj. může být refélektována. Taková reflexe představuje zvláštní akci, jejímž cílem či předmětem je jiná akce přičemž touto jinou akcí může být i jiná reflexe/. Svým způsobem je reflexe nějaké akce zvláštním, ničím jiným nenahraditelným přístupem jednak k předmětu oné akce, jednak k jejímu subjektu. Platí totiž, že teprve v reflexi je možno odlišit to v akci, co má svůj původ a spadá na vrub subjektu, a to, co má svůj původ a spadá na vrub předmětu, k němuž je akce zaměřena. A to právě znamená, že reflexe, která se v jednom smyslu zaměřuje na akci, jejíž je reflexí, se v jiném smyslu vlastně odnáší jednak k subjektu této akce, jednak k jejím objektu, předmětu. Už to nám naznačuje, že intencionalita je záležitost komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Z toho, co bylo až dosud řečeno, je zřejmé, že reflexe má přinejmenším trojí intenei: předmětem jedné její intence je reflektované akce; předmětem druhé její je předmět reflektované akce; předmětem třetí jeintence jí intence je /může být/ subjekt reflektované akce /který nadto spadá vjedno se subjektem reflexe, což si ovšem vyžaduje uvědomění prostřednictvím další reflexe, jejímž předmětem je reflexe oné akce, o jejíž předmět nám šlo/. To nám otvírá cestu ke zkoumání několika aspektů intencionálních vztahů k předmětu /předmětům/ a ke srovnání různých způsobů toho, jak se předmět ukazuje jako předmět na různých rovinách buď přímé akce nebo akce reflektivní. Vždyť tu vzniká závažný problém možnosti identifikace předmětu několika různých intencí. Písek, 8.12.81