Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Ty paminku. Nevím, co k tomu řeknete, jistý pokus o výkladku, že tam být. No to čekáme. Připustíme, že by tam místo toho bylo Indé. Co by to znamenalo? Že tím, jak je to vyloženo, stává se to novou skutečností. To by mohlo bést domněnce, že stačí, aby to nějak bylo vyloženo a už se to stává novou skutečností. Ale on chtěl tady zdůraznit, že to stává tam novou skutečností tak, jak to bylo vyloženo. To je důležitý možný vzpomínání. To je ta druhá alternativa, kterou jsem si taky zkoušel promýšlet. Je ještě jedno, já to teď nerozumím, že se to vykládá nějakým způsobem. Jistě, jenom, že ta nová skutečnost se ukáže tak, jak byla vyložena. Či ne jak jest. To určitě. To by bylo končné. Já bych chtěl z toho nějak vyvodit to, co tam je zatím následně. Mně se zdá, že vyvodů těch čteních, jak to vyříkáte teď mi, tak v tom, který nalinkoval Honza. Po středníku. No, tak po středníku mě k tomu nějak neštyňuje. Jako nechápu, jak by to s tobou mělo plynout. Jak je to tady vůbec spojený. To znamená, že jak to vyložíme, tak se nám to jeví jako skutečnost. Takže ta skutečnost sama, jaká je, a ta je zeitlich, ta se nám nikdy nestane srozumitelnou, protože my nejsme schopni. Vždycky bude mít jenom ty výklady a několik... Ale ty výklady, které budou bez tý časovosti. My nejsme schopni vyložit časovost. To je tam mezi řádkama. Čiž systém. On chápe jako systém nečasový. To je další doklad, ale to je hezky tohle. Tady prostě tvrdí, že aby se mi něco stalo freštendlich, tak to musím zbavit časovostí. Takže ta časovost sama mě nikdy freštendlich nebude. Takže to stává v rámci předvědného myšlení. No a absolutní vědomí je tady chápané jako to, co chápe i tutaj. A je to ještě trošku jiná. Právě, že tady dám úraz na to nemožnost proniknout i v svým vědomí. Absolutně. Tady jde o nějakej, když budu sestupovat, sestupovat, takže se mi to nikdy nepodaří. No proto, poněvadě tím, jak sestupuju, tak se zároveň mé vědomí rozvíjí dále. A já sestupuju tím, že se vracím k tomu, co bylo. Systém tady se systémem to tady nemá co dělat. Tady to má co dělat s tím, že prostě já nemohu proniknout své vědomí a plně. Já bych tady jenom dodal, že ani část svého vědomí nemohu proniknout plně. Co by bylo pak proti usilově. Část svého vědomí. Co to je? No to jsou ty. Absolutně. Ale to je, o čem jsme už mluvili, to prostě bychom museli opravdu nespoň teda... Já myslím, že tyhle tam... No. Jo, ale to se tím myslí, že prostě já nemůžu proniknout své vědomí, protože já nemůžu jinak, to je vlastně jenom aplikace. Heigl by to zesměšnil. Tak, jak zesměšnil tyto úsilí poznat objektivně, to je nesubjektivně, realitu. Říká, no tak když to zbavíme, to poznání vší subjektivity, tak to přestane být poznání. A tady, to je taky, no, jak můžu proniknout do všech konců a v úplnosti své vědomí, když to nemůžu udělat jinak než své vědomí. No a když pronikám nějaký vědomí, tak přece... Své vědomí, ale to už nepronikám. To můžu teprve v dalším kroku proniknout. Ale to v podstatě taky, že jako toto není dobré. No ne, že to vědomí v podstatě sama nemůže připěknout. No. V projekci může. No v projekci, jo, ale reálně, reálně. To je takovej... Já teda si myslím taky, že to nějak tak je, jo, ale myslím si, že takhle jenom to říkám. Že... Teďka to asi nebude schopnější říct jako dobře, ale kvůli tomu myslím si, že prostě se dá nějak okázat, že ale... Takováhle pozice... Že by prostě podle ní některé věci, než ty, které zas prostě fakticky v těch vědách jdou, no, musel bych se na to vzpomenout. Pánude, že třeba něco takového je o tom, o tom, ten obštec o tomhle vstupu okazuje, že třeba když se... když tomu typu je zrcat naproti sobě, a to nějak tak stopne, a lidi tam cítí to tam, tak vlastně on je schopnej nejenom dělat to, že teda konečně teda, teda ty pankrsky se prostě uradí do toho jednoho, pak do toho druhého, pak do toho tam a takhle, ale je schopnej taky v tu určitou jaksi chvíli pojmout nikoli teda ten, kterou jste v úrovni tohodle z toho postupnýho odrážení, ale vlastně všechny je na jedno. Korozumět s tomu je jakožto tomu vzájemnému odrážení, kterou zrcadel, v tom, co ono skutečně je. A tohle je jako fenomén, který jistě je teda už svým způsobem je možný až teda v určitým způsobem rozvinutou vědomí, že otázka teda, ale mnoho lidí, jako myslím si, že zas si třeba i vzpomeneme, jak to třeba, myslím si, aspoň pro mě teda mě to těšilo, víš, na to ten občan tomu pozor mě, že pro mě to byl, když jsem si něčeho takový poprvně jako všimnul, tak to, že to pro mě byl takový fascinující zážitek někdy v tom dětskví, jo. Nebo podobně ty obrázky, jak je na tý plašce třeba praděda, jak je tam dokěta na který je zastaviněta, na tý je zastaviněta a tak dále. Tohle je to prostě, kde vždycky je teda několik těch úrovník, který jako by teda pokračovali do nekonečna, ale člověk nějakým způsobem teda může vlastně právě ne být jenom vždycky na tých těch úrovník, ale nějakým způsobem teda se vztáhnout k tomu celku, toho vzájemnýho vztahu těch úrovník, jo. No víte, dost nehuserlovsky, protože huserlov byl přesvědčen, že takový byl nahlédnutý celku, měl mohout něco udělat. Tak například v některé své analýzy dělal spokrát. Vždycky na novejch a novejch předmětech. Jestli náhodou se tam neukáže nějaká odchytka a tak dále, jo. Čili jako spolehnout se na to neře a proč. Zajímavá proto, poněkud až tadyhle jak s tím srcavném, tak s tou vynětou, statickým záležitostí. Tak sice byste se mohli bát, ale je to v zásadě, je to teda statická... Já jsem chtěl jenom se zmínit o tom, že vědomí je furt nový a nový dění. Ano. Já jsem jenom se pokusil dát jako eventuelně prostě takovej náznak toho, jak by se ten prodypříklad eventuelně mohl jako konfigurat. Teda jsou, jako asi všichni prostě přiznáme, jsou prostě určitý takový výkony vědomí, který nějakým způsobem právě teda se jakoby tím mechanismem, který tvrdí, že to vědomí jak si... No, takhle, není to přímo protipříklad na to, co jste vyříkal. Samozřejmě, že není. Je to jenom teda náznak, která by se teda možná dala nestat dneska asi nejprve. Bude dobrý, když si to budete povat, mě v té lice zajímá, protože bylo to také předmětem trošku v takovým primitivnějším pohledě předmětem výzkum systému. V tom předmětném myšlení. A mě tam on to takhle vyložil. Mě to zdálo jako nepřípustná rezoluce. Takže teď s velkým potěšením tak jako se to sleduje. Tak bych moc rád, abyste teda to vyložil. A to je v píle trošku někde v tom svazku o tom na předměty myšlení. Já bych to musel ještě najít. Už to ne. Už to ne. To předmětnost. Tak bych si musel nějak to dodělat. ... Takže bych ho mohl udělat korupt dál. ... A jak jste na tom vy? ... No, dlouho to nebylo. Však se to hodilo. A pak by se ti to úžasně hodilo. Takže lepší teda příště. ... To udělám. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... kdyby toho mělo být v plném krále, byste to asi četli více než já. Jak toho ničeho, tak tohle byste mohli zaznat. Já jsem četl ničeho dost, ale tak nějak spíš s utěšením, než jako průčkař, já nevím. Jo, já nevím, ale jsem toho moc nevěděl, takže teď se mi k tomu takže ani nevybaví. A nebo si můžeš zkusit teda podle těch odkazů, co nový třeba, no. No, že příště se tu ještě sejdeme, tak seřváme teda, můžeme to příště trošku měnit, jak by ty odkazy byly, ale rozmyslet si, kdyby teda ten... Takže to je vlastně pro všechny. Že se každý pokusí najít nějaké místo. No, ale nemáte nějaké. Takové jsme museli být úspěšní. Tak já musím být něco jiný, no. Prostě přibližně, to se k tomu stavuje, na tom ukázat nějaké pěkné místo, na které se dá študovat, jo. Já bych se nechal říct, že toho příkladu dává zajím, jo. Že ono opravdu, to se asi určitě návštěvá jako pobyt. Pobyt, no, já jsem myslel, že... To sešte děláme centrum. Já jsem, když jsem pročítal tady ten, jak to jméne, to uvedení do filozofie, jo, tak... No jo, tam to mají. No ne, že to tam mají, no to nevím, že to tam mají, ale že se to opravdu jako týká člověka. Jako dává zajím. Nebo ještě no, nevíš, východ. Ne. U Heideggera se to týká. Ne, tady taky. Já to najdu do příště. Jo, tak dneska. Že tam místo, kde se podá zajím, hovoří jenom jako o... jako o člověku. To jo. No. No jo, ale... že... Víte, pobyt... Je to termín Heideggerův, no, je to... Jo. Nebo prostě Heideggerovský služitej, ale mně se to zdá, že jako proč to neskusit, jako... Nevím. Jestli to vydrží zadížit, no. Protože fakt je, že jako nějak ty soucny, nebo kdo ví co takový, jako přece je tak typový, že ještě jsme jako vyloženě, vyloženě... Ne, že to opravdu jsme si zkusili. Ne, myslím, že ty jsme. Já ani nevím, co jsem tam napsal. Asi jsem tam napsal důkno, ale právě to, že jsem se bál, že to možná bude něco výslovně jiného, jako... A že ten pobyt by skutečně hodně má, tak když to teda jako je vlastně aspoň takovýhle běžkový, která... Jo, já neříkám, že s tím nezačala, ale... Do celého dobu připadá jenom jako dázra. No, ale... Já bych si to nepřipadal, ale proč byste připadali v začátku, když to bude takový, jako život? Ale to nejde, protože pak dostanete takže asi bych se vlastně připadal. Nejde, že tady máme současnost. Ale potom, když jsme začali, tak... Když si začal, to je jako současnost, když... To je směřnice, když to je současnost. No, no, no... Já bych to vymlouštěl, když to byla malá povinnost. Takže jsem to psal vlastně. Já vlastně nemůžu zjistit to jako... To nebylo to, jak to je dobře, jak to udělat. A já teda... Jako, kdyby to bylo teda... Jako, že já o tom opravdu nic moc nevím, co to ještě se o tom dá zajít, všechno to víme, ale podle toho, jak tady zkusete vypadovat... ... ... Pokračování prvního třetí. Teď se tady jako o tom častěji budeme mluvit, že o těch šifrách a o zašifrování bytí, že tady teďka se v podstatě chce říct to, co to teda ten výraz, výklad pro ně má znamenat, jo, podle Jasperse. Že tedy, pokud jde o ten výklad toho výkladu, takže to má být jakoby dešifrování, dešifrování bytí. No, ale... ... Já sám se zase původně taky domnívám, že hraně to bytí nebude něco, co by bylo schováno za nějakou šifrou a co by bylo potřeba rozřešit, protože já se domnívám, že to, co je v podstatě schováno za tou šifrou, když se dešifruje, tak se nachází v podstatě na stejné rovině, jako je ta šifra. Tím jako chci říct, že bytí, bytím párem, jako podle mě, jak já to vidím, nemělo být na jiné ontologické rovině, oproti soucnu, ale že by se nacházelo stále na téhle rovině, protože je to jenom něco, co je schováno za šifrou. Když se šifra vyluští, tak jsme stále na té samej rovině, na které jsme byli, se zaopírali tou šifrou. Hned o ty první věti. Oba užívají podobenství výkladu pro vědění o bytí. I tak, jako by bytí bylo ve výkladu dešifrováno. Takže v podstatě se hovoří o tom, že má být bytí nějakým způsobem dešifrováno. To znamená, že je schováno za nějakou šifrou. A že k tomu má sloužit ten výklad výkladu, který má provést tu dešifraci. Tady se neříká ovšem, že je schováno za šifrou, to je právě později. Tady se říká, že je schováno za tím výkladem výkladu. Ano, ale tady se říká, že má být dešifrováno to bytí. To je pravda. Má být dešifrováno, to znamená, že musíme se dostat za nějakou šifru. Ano, ovšem ta šifra zatím není označena tady. Právě, že... Čili nejde o dešifraci šifry, jde o dešifraci výkladu výkladu. Teprve později bude odáleno, že... Ne, ne. Výklad výkladu nemá být dešifrován. Tady má být dešifrováno bytí. Also das sein im auslegen des Auslegens en Ziffert würde. Čili ve výkladu výkladu to bytí má být... To bytí má být dešifrováno. No jistě, že. Ale ve výkladu výkladu. Samozřejmě, to je jedno. Výkoliv v šifře. Výklad výkladu, já musím říct, opravdu, že mám třeba nějak to čekat, že právě... Že pak si k tomu... Výklad výkladu číslo jedna, je to tím dešifrováním toho, co je zašifrováno pod výkladu číslo dvě. Výklad výkladu je tím dešifrováním... Dešifrováním, ano. To je to, co je zašifrováno pod výkladu. Jo, takže... Ano, takže ovšem, o tý šifře se tady nemluví, ale je tam v tom výkladu. No, no, to je první výklad. Výklad výkladu, který si nevšimne toho, že ten výklad, jehož je výkladem, je také ještě navíc šifrán. No. Je špatný výklad, jo? Když si toho nevšimne, tak vlastně ani nevšimne. Prostě není to jasný. Tady je prostě většina takových, které... No, tak to snad jo. To snad dochází. No, a... Možná jo, možná jo. Ten výklad výkladu v zásadě je otevřený. To může dělat každej, i když to dělá blbě. Je otázka, do jaké míry oni přecejnou to outlayům, která ten jasný nedrčel, jako jenom pro nějaký výklad silný v smyslu. No, to prostě... Ano, to necháme zatím teda otevřít. Každopádně poprvé se tady vyskytuje to tešifrování. A je to úvod k tomu, co pak víme, že bude nastupovat. Ale víc asi s toho nevytěžíme. Nevytěžíme tedy. Hledá stejnou příkladu, na čem to okazuje, ale já nevidím na první pohled, co by se z toho dalo. To by nás hleda přivedlo k těm autorům a teď se tím nějak zabejvat a udělat si nějaký ten... To jsme si sice slíbili, ale zatím k tomu nepřijde. Přijde, přijde. Ničovi. Ta homonatura. Já nevím, vyskytuje se toho ničeho, ale bychom se měli... Homonatura, to je opravdu... Jestli je to skutečně z ničeho, nebo jestli je to nějakej... Podle toho jako deus natura, že spí nozi, u niče jakási obdoba, že je homonatura, já nevím. Je tu 7. svazek z trána 190, to si člověk nechtěl mluvit. Vždycky máme problém s to vydání, tak jako člověku se vzpomáháme, ale jsou těžší názvy knih i do tom, co jenom svazujeme. To by chtělo teda... Jestli to tady existuje, tak si udělat seznamu přibližně těch obzahů. Já teda mám nějaký vydání, ale nevím, jestli je to takového jako v níče. No jo, to v níče je takového. Tak je to dobrý, no. Takže to je z toho německého, to je trapas, no. Kdyby tam měl citaci z... Německé vydávky, které jsou tady nějaké, nějaké x, existuje... Jsou tři nebo čtvery, jestli je to jedno z toho, že to se musí zjistit. Na komenského fakultě. Tady bych vám dával citáty na nějaké asi jednotlivé vydání, jednotlivé zpisy. Tady aspoň, jak to tu vypadá. Něco, jsou i nějaké zpisy, ale nějakého titulu já cituji i podle nějakých jednotlivých vydánek. Jo, to by bylo strašnou práci to hledat a nejlépe by bylo někoho, kdo je v tom doma, že jo. Tak na to Ritchieho to bychom zehnali a na to Kirkigora těžko. Ale spíše na tom zajímavý, protože tam pohoří o tom, že ten text má nějakou, jeho vlastní, nějakou vysvutečnost. Jaký text? Co? Jaký text? No ten text máš, ten text máš. Základní text? No grunt text. No ten grunt text, to se tím rozumí, to je jenom obraz. To je metafora. To je jako, kdybyste řekl, základní fresku odhalit tím, že zbaví mí toho přepalování. Grunt text je to, co je původní a Ibr Mahlung je to, co je přesto. Myslím, že víc tam není v tom obsaženo. A ten původní text, že je homonatura a tak dále, no tak už... Já asi nejsem o ní docela jistý. No to patří ještě k té metafore. Když mluví o textu, tak to může číst, kdyby to byla malba, tak musí říct výděl. Můžeme to řect, že se jedná teda o text, opravdu. Právě tak to tež mohlo říct, kdyby to byla malba. Jenomže mě nemohl říct. Ale je zde... Já myslím, že tam není. Jednak to zůstává záležitost, co to je, ať už se to vezme cokoliv, je to skutečnost. Změřit je to myšlence, že existuje nějaký základ, nějaký přirozený člověk. A že jsou na tom nějaké přemáhy kulturné. A tady to nevyřešíme. Tam mě ty jedně k tomu odkazují. Vypadá to něco jiného. Protože když člověk je přechodná, Bylo by zajímavé zjistit, jestli to ten člověk právě toho termínu užívá, nebo jestli to užívá teprve ten Jaspers, aby něco řekl. Ale mě vůbec nenapadá souvislost, jakoby to s tím deus natura mohlo být. Tam šlo úplně o něco jiného. Tam šlo o identitu. Dvou věcí, o kterých se předpokládá, že jsou od sebe ználené. Tady se naopak ta jedna chce vyklinovat a druhá se chce najít v čistotě. V úvodí. Což je tak karuselistický. Asi ne, takže o všem, že by si to vymýšlel, nejspíš asi to použil toho termínu. Nejspíš. Nedává vůbec nic. Ty příklady mají být na dešitraci, že? A kdyby se v tom případu mohl říct o tom, že nějaká ta věc má být prostě viděna v té své skutečnosti, to znamená, že má být některý, který říkají, z ní oddělá všechny ty návazy, které na ní jsou. A je to ven z toho na konec tého dešitrace. No to teda opravdu... No je to takový příklad, který vůbec nepotřebuje. Opravdu, ano, tomuhle se dešifrování neříká. Takže to je vlastně slíkání. Jako samozřejmě, že to odchylání může být děláno prostě v jistém způsobem, který může v sobě nest nějakou šifru, že? No takhle možná. Já jenom vlastně... Je to dešifrování. Ten příklad je potrošku možná složitější. Když si člověk vzpomene, že přece jenom ten Nietzsche je ten filolog a jak prostě by to Bechel můl myslet, tak on přece ten vtip tady není v tom jenom jako prostě nějakou hlubou mocí ty přemalby jako se přijít. Protože ten vtip tadyhle asi možná spíš je v tom podhalit, co je přemalba a co není. A tohle právě teda je vlastně svým způsobem věc, která se něčeho takového jako nějakého šifrování a nějaké takové jemné práce prostě vlastně možná tejká. Totiž jak si na tom opravdu tak jako dneska člověk má, jak to dělají ty restaurátoři, prostě zjistit, co jsou ty spodní vrstvy a co ne. A i teda jako vlastně velice jemně nějakým způsobem prostě se pokusit jako ty vrstvy, které tam nepatří vlastně zničit. Je to první význam který si mluvím, je heralskou štabilu. To je vlastně taková heralská. Druhý význam je eršlý sliv. Nebo erčlý sliv. Pak i bez věcí. A to je vše. A to je všechno. To je oslejnánka. Co to je za slovička? Nevím, co to je za slovička. Ncf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. říkám, že to je ta plavá bestie, že vlastně ta přemálba je samolidství. Přímo to homo je přemálba té natůra. Čili je to trošku problém. Ono to ovšem u ničeho je, jenom tohle je extrém a jinde to je jinak. Ale každopádně to všechno je takový nějaký. A u toho Kierkegóra… Ta uršrift, já si nejsem taky jistý, jenom je to prostě tak nějak. Já jsem si toho nikdy nevšiml, že by tam takový uršrift… Když si vzpomínám, někdy bych spíš rozuměl Kierkegórovi tak, že člověk se stává tím, čím se stává teprve, když se odtrhne od uršriftu. To je dost analogicky tady, co na jedné straně namítám. Třeba právě v tom tý nemoci k smrti, když ta nemoc k smrti spočívá v tom, že člověk se musí odtrhnout od toho svýho stvořitele, že udělat se pro sebe. Tím odtržením prostě se odsuzuje sám k smrti. Ale je to jedinej způsob, jak může být v pasení. Né sám s sebou, samozřejmě. Je to teda nemoc k smrti, ale je to nemoc, kterou každý musí projít, jinak to není člověk. Čili co to je přirozený pak? Co to je ta uršrift? Já nevím, co to je. Co to je uršrift? Uršrift je prostě jednak, dokud to nemoci neprojde, tak o něj bůh nemá zájem jako o člověka. Protože to je vlastně ještě vzdvoření a povedení. A tam není potřeba s láskou sklánět a obětovat a tak dále. To je prvé, když projde toho nemocí k smrti. Musí se stát sám sebou, to znamená otrhnout se. A to znamená to už je porušení uršrifta. To je to takovej problém. Je otázka, jestli je tady, jestli můžeme připustit, tak jen tak jednoduše zřejmě nemůžeme, že se tady trefuje ten jasprs do něčeho. Opravdu nějak podstatný, tak nějak je to tak. Je to takovej skok nezajištěnej. Je to takový hlavní přechod zase k dalšímu stavci? Ještě není. Tam je to nezatěžováno. Jistě, ale je dobře si všimnout, jak to ty lidi takového grádu dělají. Heidegger někdy dělá taky to velmi nahodně. Je možný, že jo, ale já většinou teda mám dojev, že když takhle někdo řekne vědné věci, takže to pak jako jinýho spíše do knihy a ukáže se, že je to pravda. Ale tak jako jak kdy, jistě. Já jsem se pokusil to ukazovat na té pravdě, že tam fakticky on obchází věc, kterou musel vědět. Zjednoduší to, aby se dostal dál tím směrem, kterým chce. Čili my chápeme tu oprávněnost, že to tak udělal, ale na druhou stranu se tam opravdu dopustil takových nepřesností, které se musí opravdu jenom ospravedlňovat, které nemůžou být považované ze správnosti. Takže teď tohle může být podobný případ. Chcete si dostat něčemu? Rychle. Jo, promiňte. Takže to je to. Tak co? Neexistentní vztahy. No. Je to teda... no, je to těžko říct, no, o nějakých existenci. Ale když se chybí existenci, tak to jasně vypadá, a on to tím nemyslí, že ne? Čili tam by se muselo říct existenciální nebo existenciérní, podle toho, co... Jo, to oboje je možný. Když je to takhle německý, to neznamená, že je to německé. Protože neví, jaký jsou to vztahy v jaké rovině. To by bylo asi nejlepší, vztahu existence nechat. A ovšem, já bych to spíš přiznal vztahu lidské existence, ne? Než lidských vztahů existence. To není lidské existence. Ale jo. No, on tam pomáhá. To ne, tam je právě základem jest odnesl, že to jsou lidské a humánní vztahy, které se týkají existence. Pokud tě si to překádám zprávu. To budu tě šifrovat. To není lidské existence. No, to humán se vztahuje k tomu vztahu existence. To je nepochybné. Jenomže v tom svasku existence vztahu, že rozhodující je existence, nikoliv to feherdnis. Feherdnis je příliš abstraktní slovo. No. Čili věcně, gramaticky máte pravdu, věcně, ale to humán se vztahuje k existence, nikoliv k tomu feherdnis. Protože jiná než humána existence u vás prostě není. No právě, tak proč se dávat na gramatiku? Ale může být humána existence v nějakých jiných vztazích než v této humání? No ne, ale mohou být lidské vztahy, které se vytýkají existence. Jo, podle toho. No, to tak vypadá. Tadyhle právě je to, co říká, že člověk je zaprvený k dotečebu, ale co si pod tíme takovýho základního říka, to jsou třeba normální, humání vztahy existence. A to nefám, co jsi říkal. No, nevím, no. Tak to dobře, můžeme potvrdit, že ho přejde návštěvník. Ne, tady mám hned návět, koukejte, zavádějícímu pochopnému. No. To je spíš příležité. Jo. To je spíš připravenost. No, já tam mám teda, ale ani zavádějící pochopení, ale spíš zavádějící. No. No, zavádějící, to, co by je zavádělo, jo? Kdyžže tady pro ně to má být nějaká náváděnost nebo připravenost. No, no, samozřejmě. A ta nebude zavádějící, teda. Nebo opak, jak to tam má být pro ně, to, co je umožné vidět jako spoustu věcí. Hele, že mají pravděpodobně co, která je čáta. Jo, když jsme, samozřejmě, no, to je pomáhno, to mám dochoz. To je pomáhno, ale spíš mít, která je čáta, například, zavadila, spíš je naši oči nejslužité. Pohotovost. Pohotovost, ano. No, například. No, ale, jako, to se mi tady vědělo. A s tím, co je Führerit, to je strašné. Jo, já si to říkám, že tohle, ano, nejprvou, ty bys tam měl dát místo zavádět. Já bych dělal smadějící představu, vlastně, jo. Jakou, celou kontextu, jo. Jakou smadějící představu, vlastně, teda, je vlastně občínní. Je. Já říkám, jako, já jsem nic jiného nešel, no, ale, jako, teda, co by měl. Prosím vás, je mi jasný, že, když tak svádějící, nebo zavádějící, nebo tak. Teď je, nepochybně, Führerisch a Führern jsou dvě úžasné věci. Nepochybně to tak je. Ale, co se vlastně tady mýlí? A o koho jde? Když se mluví o tom svádějícím, nebo zavádějícím. Je to zavádějící ty myslitele, anebo nás, kteří ty myslitele čteme? Ne, ty myslitele. Že mají tu připravenost pro skvělost a masovství. No, právě protože rozpovždou s tou jejich otevřeností a to prostě je v rozporu. No tak já myslím, že ten následec na tomto větu staví. No, on právě předvedne, že to v rozporu není, ale že právě to zdání toho rozporu by mohlo nás zavádět. Nebo zarážet, jako řečeno, prostě úplně. Že je to něco, co nás prostě maté a jak si mohlo by nás to právě teda zvést prostě k tomu obsadění, buď fýrný nebo fýtůvý straně. Já myslím, že to tam je v silnějším významu. Já si uvědomuji, teda připomínám, že třeba u něčeho se najde ta známa, zná formule, že k pravdě je možno nebo nutno se prolhat. Nebo že u Kierkegora je tam prostě ta myšlenka toho slůcovství. Je tam na mnoha místech, nejenom v tom pleníku slůce. A jako říká se, on sám se přiznává k tomu, že zašifrovává těma všelakejma pseudony, několikrát za sebou, že zašifrovává ty svý zpisy, protože nechce čterař něco sdělit, ale že ho chce dovést k němu samému. To jest, aby každej došel tím, jak čte, aby tam našel to, co mu odhalí jeho samýho. To je takovej labirint, kterým se každej dostane k sobě. To znamená, že tam ta maska, to matení, to svádění, že se stává metódou. K pravdě nelze se dostat než skrz lež, přes lež, pomoci užít. Ta lež tam je jakýmsi nespitným ingrediencem. Protože jsou období úoporu, tak bych byl nakloněn to překládat spíš jako v tom smyslu führerisch, aby bylo jasný, že u toho führera tam je dvojí možnost. Že je samotné to svádí, a nebo nás, že to svádí. Když to budeme číst jako führer, že to jednoznačně nás svádí. A já si myslím, že to je věcnější, protože to nebezpečí těžko můžeme vidět na jejich straně, když oni to používají jako metody. A vědomě, a přímo o tom píšou. A protože to führerend je obouznačné, tak když to přehoříme jako führerisch, tak neuděláme chybu. Takže by to pak znamenalo, že jestli že oni mají, ačkoliv jsou nejotevřenější a nejmíň se o nějaké okolnosti starající, to je nejméně taktní, nebo jak byste to řekl ještě? Ano, že se prostě nestarájí, nemají žádný ohledy další. Prostě jsou tak říkající až zprosti, nebo prostě tvrdý. Nejbezohlednější. Ano, znak by to bylo. Takže to nedělají kvůli ohledů. Níkdo, že to použije jako metody. A to znamená teda, že jestli že mají, to je jako s tou základnou myšlenkou, která souvisí, to mi ještě nejde docela jasné, že teda oni mají takovou zvláštní pohotovost, připravenost, jsou proto použít těch masek a těch skrytostí nebo takových nějakejch přikrývání. Ale funkce těch přikrývání, že je metodická z jejich strany, že to teda není, že oni by tomu propadli. Oni naopak jsou nejbezohlednější.
s1.flac
====================
Ty paminku. Nevím, co k tomu řeknete, jistý pokus o výkladku, že tam být. No to čekáme. Připustíme, že by tam místo toho bylo Indé. Co by to znamenalo? Že tím, jak je to vyloženo, stává se to novou skutečností. To by mohlo bést domněnce, že stačí, aby to nějak bylo vyloženo a už se to stává novou skutečností. Ale on chtěl tady zdůraznit, že to stává tam novou skutečností tak, jak to bylo vyloženo. To je důležitý možný vzpomínání. To je ta druhá alternativa, kterou jsem si taky zkoušel promýšlet. Je ještě jedno, já to teď nerozumím, že se to vykládá nějakým způsobem. Jistě, jenom, že ta nová skutečnost se ukáže tak, jak byla vyložena. Či ne jak jest. To určitě. To by bylo končné. Já bych chtěl z toho nějak vyvodit to, co tam je zatím následně. Mně se zdá, že vyvodů těch čteních, jak to vyříkáte teď mi, tak v tom, který nalinkoval Honza. Po středníku. No, tak po středníku mě k tomu nějak neštyňuje. Jako nechápu, jak by to s tobou mělo plynout. Jak je to tady vůbec spojený. To znamená, že jak to vyložíme, tak se nám to jeví jako skutečnost. Takže ta skutečnost sama, jaká je, a ta je zeitlich, ta se nám nikdy nestane srozumitelnou, protože my nejsme schopni. Vždycky bude mít jenom ty výklady a několik... Ale ty výklady, které budou bez tý časovosti. My nejsme schopni vyložit časovost. To je tam mezi řádkama. Čiž systém. On chápe jako systém nečasový. To je další doklad, ale to je hezky tohle. Tady prostě tvrdí, že aby se mi něco stalo freštendlich, tak to musím zbavit časovostí. Takže ta časovost sama mě nikdy freštendlich nebude. Takže to stává v rámci předvědného myšlení. No a absolutní vědomí je tady chápané jako to, co chápe i tutaj. A je to ještě trošku jiná. Právě, že tady dám úraz na to nemožnost proniknout i v svým vědomí. Absolutně. Tady jde o nějakej, když budu sestupovat, sestupovat, takže se mi to nikdy nepodaří. No proto, poněvadě tím, jak sestupuju, tak se zároveň mé vědomí rozvíjí dále. A já sestupuju tím, že se vracím k tomu, co bylo. Systém tady se systémem to tady nemá co dělat. Tady to má co dělat s tím, že prostě já nemohu proniknout své vědomí a plně. Já bych tady jenom dodal, že ani část svého vědomí nemohu proniknout plně. Co by bylo pak proti usilově. Část svého vědomí. Co to je? No to jsou ty. Absolutně. Ale to je, o čem jsme už mluvili, to prostě bychom museli opravdu nespoň teda... Já myslím, že tyhle tam... No. Jo, ale to se tím myslí, že prostě já nemůžu proniknout své vědomí, protože já nemůžu jinak, to je vlastně jenom aplikace. Heigl by to zesměšnil. Tak, jak zesměšnil tyto úsilí poznat objektivně, to je nesubjektivně, realitu. Říká, no tak když to zbavíme, to poznání vší subjektivity, tak to přestane být poznání. A tady, to je taky, no, jak můžu proniknout do všech konců a v úplnosti své vědomí, když to nemůžu udělat jinak než své vědomí. No a když pronikám nějaký vědomí, tak přece... Své vědomí, ale to už nepronikám. To můžu teprve v dalším kroku proniknout. Ale to v podstatě taky, že jako toto není dobré. No ne, že to vědomí v podstatě sama nemůže připěknout. No. V projekci může. No v projekci, jo, ale reálně, reálně. To je takovej... Já teda si myslím taky, že to nějak tak je, jo, ale myslím si, že takhle jenom to říkám. Že... Teďka to asi nebude schopnější říct jako dobře, ale kvůli tomu myslím si, že prostě se dá nějak okázat, že ale... Takováhle pozice... Že by prostě podle ní některé věci, než ty, které zas prostě fakticky v těch vědách jdou, no, musel bych se na to vzpomenout. Pánude, že třeba něco takového je o tom, o tom, ten obštec o tomhle vstupu okazuje, že třeba když se... když tomu typu je zrcat naproti sobě, a to nějak tak stopne, a lidi tam cítí to tam, tak vlastně on je schopnej nejenom dělat to, že teda konečně teda, teda ty pankrsky se prostě uradí do toho jednoho, pak do toho druhého, pak do toho tam a takhle, ale je schopnej taky v tu určitou jaksi chvíli pojmout nikoli teda ten, kterou jste v úrovni tohodle z toho postupnýho odrážení, ale vlastně všechny je na jedno. Korozumět s tomu je jakožto tomu vzájemnému odrážení, kterou zrcadel, v tom, co ono skutečně je. A tohle je jako fenomén, který jistě je teda už svým způsobem je možný až teda v určitým způsobem rozvinutou vědomí, že otázka teda, ale mnoho lidí, jako myslím si, že zas si třeba i vzpomeneme, jak to třeba, myslím si, aspoň pro mě teda mě to těšilo, víš, na to ten občan tomu pozor mě, že pro mě to byl, když jsem si něčeho takový poprvně jako všimnul, tak to, že to pro mě byl takový fascinující zážitek někdy v tom dětskví, jo. Nebo podobně ty obrázky, jak je na tý plašce třeba praděda, jak je tam dokěta na který je zastaviněta, na tý je zastaviněta a tak dále. Tohle je to prostě, kde vždycky je teda několik těch úrovník, který jako by teda pokračovali do nekonečna, ale člověk nějakým způsobem teda může vlastně právě ne být jenom vždycky na tých těch úrovník, ale nějakým způsobem teda se vztáhnout k tomu celku, toho vzájemnýho vztahu těch úrovník, jo. No víte, dost nehuserlovsky, protože huserlov byl přesvědčen, že takový byl nahlédnutý celku, měl mohout něco udělat. Tak například v některé své analýzy dělal spokrát. Vždycky na novejch a novejch předmětech. Jestli náhodou se tam neukáže nějaká odchytka a tak dále, jo. Čili jako spolehnout se na to neře a proč. Zajímavá proto, poněkud až tadyhle jak s tím srcavném, tak s tou vynětou, statickým záležitostí. Tak sice byste se mohli bát, ale je to v zásadě, je to teda statická... Já jsem chtěl jenom se zmínit o tom, že vědomí je furt nový a nový dění. Ano. Já jsem jenom se pokusil dát jako eventuelně prostě takovej náznak toho, jak by se ten prodypříklad eventuelně mohl jako konfigurat. Teda jsou, jako asi všichni prostě přiznáme, jsou prostě určitý takový výkony vědomí, který nějakým způsobem právě teda se jakoby tím mechanismem, který tvrdí, že to vědomí jak si... No, takhle, není to přímo protipříklad na to, co jste vyříkal. Samozřejmě, že není. Je to jenom teda náznak, která by se teda možná dala nestat dneska asi nejprve. Bude dobrý, když si to budete povat, mě v té lice zajímá, protože bylo to také předmětem trošku v takovým primitivnějším pohledě předmětem výzkum systému. V tom předmětném myšlení. A mě tam on to takhle vyložil. Mě to zdálo jako nepřípustná rezoluce. Takže teď s velkým potěšením tak jako se to sleduje. Tak bych moc rád, abyste teda to vyložil. A to je v píle trošku někde v tom svazku o tom na předměty myšlení. Já bych to musel ještě najít. Už to ne. Už to ne. To předmětnost. Tak bych si musel nějak to dodělat. ... Takže bych ho mohl udělat korupt dál. ... A jak jste na tom vy? ... No, dlouho to nebylo. Však se to hodilo. A pak by se ti to úžasně hodilo. Takže lepší teda příště. ... To udělám. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... kdyby toho mělo být v plném krále, byste to asi četli více než já. Jak toho ničeho, tak tohle byste mohli zaznat. Já jsem četl ničeho dost, ale tak nějak spíš s utěšením, než jako průčkař, já nevím. Jo, já nevím, ale jsem toho moc nevěděl, takže teď se mi k tomu takže ani nevybaví. A nebo si můžeš zkusit teda podle těch odkazů, co nový třeba, no. No, že příště se tu ještě sejdeme, tak seřváme teda, můžeme to příště trošku měnit, jak by ty odkazy byly, ale rozmyslet si, kdyby teda ten... Takže to je vlastně pro všechny. Že se každý pokusí najít nějaké místo. No, ale nemáte nějaké. Takové jsme museli být úspěšní. Tak já musím být něco jiný, no. Prostě přibližně, to se k tomu stavuje, na tom ukázat nějaké pěkné místo, na které se dá študovat, jo. Já bych se nechal říct, že toho příkladu dává zajím, jo. Že ono opravdu, to se asi určitě návštěvá jako pobyt. Pobyt, no, já jsem myslel, že... To sešte děláme centrum. Já jsem, když jsem pročítal tady ten, jak to jméne, to uvedení do filozofie, jo, tak... No jo, tam to mají. No ne, že to tam mají, no to nevím, že to tam mají, ale že se to opravdu jako týká člověka. Jako dává zajím. Nebo ještě no, nevíš, východ. Ne. U Heideggera se to týká. Ne, tady taky. Já to najdu do příště. Jo, tak dneska. Že tam místo, kde se podá zajím, hovoří jenom jako o... jako o člověku. To jo. No. No jo, ale... že... Víte, pobyt... Je to termín Heideggerův, no, je to... Jo. Nebo prostě Heideggerovský služitej, ale mně se to zdá, že jako proč to neskusit, jako... Nevím. Jestli to vydrží zadížit, no. Protože fakt je, že jako nějak ty soucny, nebo kdo ví co takový, jako přece je tak typový, že ještě jsme jako vyloženě, vyloženě... Ne, že to opravdu jsme si zkusili. Ne, myslím, že ty jsme. Já ani nevím, co jsem tam napsal. Asi jsem tam napsal důkno, ale právě to, že jsem se bál, že to možná bude něco výslovně jiného, jako... A že ten pobyt by skutečně hodně má, tak když to teda jako je vlastně aspoň takovýhle běžkový, která... Jo, já neříkám, že s tím nezačala, ale... Do celého dobu připadá jenom jako dázra. No, ale... Já bych si to nepřipadal, ale proč byste připadali v začátku, když to bude takový, jako život? Ale to nejde, protože pak dostanete takže asi bych se vlastně připadal. Nejde, že tady máme současnost. Ale potom, když jsme začali, tak... Když si začal, to je jako současnost, když... To je směřnice, když to je současnost. No, no, no... Já bych to vymlouštěl, když to byla malá povinnost. Takže jsem to psal vlastně. Já vlastně nemůžu zjistit to jako... To nebylo to, jak to je dobře, jak to udělat. A já teda... Jako, kdyby to bylo teda... Jako, že já o tom opravdu nic moc nevím, co to ještě se o tom dá zajít, všechno to víme, ale podle toho, jak tady zkusete vypadovat... ... ... Pokračování prvního třetí. Teď se tady jako o tom častěji budeme mluvit, že o těch šifrách a o zašifrování bytí, že tady teďka se v podstatě chce říct to, co to teda ten výraz, výklad pro ně má znamenat, jo, podle Jasperse. Že tedy, pokud jde o ten výklad toho výkladu, takže to má být jakoby dešifrování, dešifrování bytí. No, ale... ... Já sám se zase původně taky domnívám, že hraně to bytí nebude něco, co by bylo schováno za nějakou šifrou a co by bylo potřeba rozřešit, protože já se domnívám, že to, co je v podstatě schováno za tou šifrou, když se dešifruje, tak se nachází v podstatě na stejné rovině, jako je ta šifra. Tím jako chci říct, že bytí, bytím párem, jako podle mě, jak já to vidím, nemělo být na jiné ontologické rovině, oproti soucnu, ale že by se nacházelo stále na téhle rovině, protože je to jenom něco, co je schováno za šifrou. Když se šifra vyluští, tak jsme stále na té samej rovině, na které jsme byli, se zaopírali tou šifrou. Hned o ty první věti. Oba užívají podobenství výkladu pro vědění o bytí. I tak, jako by bytí bylo ve výkladu dešifrováno. Takže v podstatě se hovoří o tom, že má být bytí nějakým způsobem dešifrováno. To znamená, že je schováno za nějakou šifrou. A že k tomu má sloužit ten výklad výkladu, který má provést tu dešifraci. Tady se neříká ovšem, že je schováno za šifrou, to je právě později. Tady se říká, že je schováno za tím výkladem výkladu. Ano, ale tady se říká, že má být dešifrováno to bytí. To je pravda. Má být dešifrováno, to znamená, že musíme se dostat za nějakou šifru. Ano, ovšem ta šifra zatím není označena tady. Právě, že... Čili nejde o dešifraci šifry, jde o dešifraci výkladu výkladu. Teprve později bude odáleno, že... Ne, ne. Výklad výkladu nemá být dešifrován. Tady má být dešifrováno bytí. Also das sein im auslegen des Auslegens en Ziffert würde. Čili ve výkladu výkladu to bytí má být... To bytí má být dešifrováno. No jistě, že. Ale ve výkladu výkladu. Samozřejmě, to je jedno. Výkoliv v šifře. Výklad výkladu, já musím říct, opravdu, že mám třeba nějak to čekat, že právě... Že pak si k tomu... Výklad výkladu číslo jedna, je to tím dešifrováním toho, co je zašifrováno pod výkladu číslo dvě. Výklad výkladu je tím dešifrováním... Dešifrováním, ano. To je to, co je zašifrováno pod výkladu. Jo, takže... Ano, takže ovšem, o tý šifře se tady nemluví, ale je tam v tom výkladu. No, no, to je první výklad. Výklad výkladu, který si nevšimne toho, že ten výklad, jehož je výkladem, je také ještě navíc šifrán. No. Je špatný výklad, jo? Když si toho nevšimne, tak vlastně ani nevšimne. Prostě není to jasný. Tady je prostě většina takových, které... No, tak to snad jo. To snad dochází. No, a... Možná jo, možná jo. Ten výklad výkladu v zásadě je otevřený. To může dělat každej, i když to dělá blbě. Je otázka, do jaké míry oni přecejnou to outlayům, která ten jasný nedrčel, jako jenom pro nějaký výklad silný v smyslu. No, to prostě... Ano, to necháme zatím teda otevřít. Každopádně poprvé se tady vyskytuje to tešifrování. A je to úvod k tomu, co pak víme, že bude nastupovat. Ale víc asi s toho nevytěžíme. Nevytěžíme tedy. Hledá stejnou příkladu, na čem to okazuje, ale já nevidím na první pohled, co by se z toho dalo. To by nás hleda přivedlo k těm autorům a teď se tím nějak zabejvat a udělat si nějaký ten... To jsme si sice slíbili, ale zatím k tomu nepřijde. Přijde, přijde. Ničovi. Ta homonatura. Já nevím, vyskytuje se toho ničeho, ale bychom se měli... Homonatura, to je opravdu... Jestli je to skutečně z ničeho, nebo jestli je to nějakej... Podle toho jako deus natura, že spí nozi, u niče jakási obdoba, že je homonatura, já nevím. Je tu 7. svazek z trána 190, to si člověk nechtěl mluvit. Vždycky máme problém s to vydání, tak jako člověku se vzpomáháme, ale jsou těžší názvy knih i do tom, co jenom svazujeme. To by chtělo teda... Jestli to tady existuje, tak si udělat seznamu přibližně těch obzahů. Já teda mám nějaký vydání, ale nevím, jestli je to takového jako v níče. No jo, to v níče je takového. Tak je to dobrý, no. Takže to je z toho německého, to je trapas, no. Kdyby tam měl citaci z... Německé vydávky, které jsou tady nějaké, nějaké x, existuje... Jsou tři nebo čtvery, jestli je to jedno z toho, že to se musí zjistit. Na komenského fakultě. Tady bych vám dával citáty na nějaké asi jednotlivé vydání, jednotlivé zpisy. Tady aspoň, jak to tu vypadá. Něco, jsou i nějaké zpisy, ale nějakého titulu já cituji i podle nějakých jednotlivých vydánek. Jo, to by bylo strašnou práci to hledat a nejlépe by bylo někoho, kdo je v tom doma, že jo. Tak na to Ritchieho to bychom zehnali a na to Kirkigora těžko. Ale spíše na tom zajímavý, protože tam pohoří o tom, že ten text má nějakou, jeho vlastní, nějakou vysvutečnost. Jaký text? Co? Jaký text? No ten text máš, ten text máš. Základní text? No grunt text. No ten grunt text, to se tím rozumí, to je jenom obraz. To je metafora. To je jako, kdybyste řekl, základní fresku odhalit tím, že zbaví mí toho přepalování. Grunt text je to, co je původní a Ibr Mahlung je to, co je přesto. Myslím, že víc tam není v tom obsaženo. A ten původní text, že je homonatura a tak dále, no tak už... Já asi nejsem o ní docela jistý. No to patří ještě k té metafore. Když mluví o textu, tak to může číst, kdyby to byla malba, tak musí říct výděl. Můžeme to řect, že se jedná teda o text, opravdu. Právě tak to tež mohlo říct, kdyby to byla malba. Jenomže mě nemohl říct. Ale je zde... Já myslím, že tam není. Jednak to zůstává záležitost, co to je, ať už se to vezme cokoliv, je to skutečnost. Změřit je to myšlence, že existuje nějaký základ, nějaký přirozený člověk. A že jsou na tom nějaké přemáhy kulturné. A tady to nevyřešíme. Tam mě ty jedně k tomu odkazují. Vypadá to něco jiného. Protože když člověk je přechodná, Bylo by zajímavé zjistit, jestli to ten člověk právě toho termínu užívá, nebo jestli to užívá teprve ten Jaspers, aby něco řekl. Ale mě vůbec nenapadá souvislost, jakoby to s tím deus natura mohlo být. Tam šlo úplně o něco jiného. Tam šlo o identitu. Dvou věcí, o kterých se předpokládá, že jsou od sebe ználené. Tady se naopak ta jedna chce vyklinovat a druhá se chce najít v čistotě. V úvodí. Což je tak karuselistický. Asi ne, takže o všem, že by si to vymýšlel, nejspíš asi to použil toho termínu. Nejspíš. Nedává vůbec nic. Ty příklady mají být na dešitraci, že? A kdyby se v tom případu mohl říct o tom, že nějaká ta věc má být prostě viděna v té své skutečnosti, to znamená, že má být některý, který říkají, z ní oddělá všechny ty návazy, které na ní jsou. A je to ven z toho na konec tého dešitrace. No to teda opravdu... No je to takový příklad, který vůbec nepotřebuje. Opravdu, ano, tomuhle se dešifrování neříká. Takže to je vlastně slíkání. Jako samozřejmě, že to odchylání může být děláno prostě v jistém způsobem, který může v sobě nest nějakou šifru, že? No takhle možná. Já jenom vlastně... Je to dešifrování. Ten příklad je potrošku možná složitější. Když si člověk vzpomene, že přece jenom ten Nietzsche je ten filolog a jak prostě by to Bechel můl myslet, tak on přece ten vtip tady není v tom jenom jako prostě nějakou hlubou mocí ty přemalby jako se přijít. Protože ten vtip tadyhle asi možná spíš je v tom podhalit, co je přemalba a co není. A tohle právě teda je vlastně svým způsobem věc, která se něčeho takového jako nějakého šifrování a nějaké takové jemné práce prostě vlastně možná tejká. Totiž jak si na tom opravdu tak jako dneska člověk má, jak to dělají ty restaurátoři, prostě zjistit, co jsou ty spodní vrstvy a co ne. A i teda jako vlastně velice jemně nějakým způsobem prostě se pokusit jako ty vrstvy, které tam nepatří vlastně zničit. Je to první význam který si mluvím, je heralskou štabilu. To je vlastně taková heralská. Druhý význam je eršlý sliv. Nebo erčlý sliv. Pak i bez věcí. A to je vše. A to je všechno. To je oslejnánka. Co to je za slovička? Nevím, co to je za slovička. Ncf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. říkám, že to je ta plavá bestie, že vlastně ta přemálba je samolidství. Přímo to homo je přemálba té natůra. Čili je to trošku problém. Ono to ovšem u ničeho je, jenom tohle je extrém a jinde to je jinak. Ale každopádně to všechno je takový nějaký. A u toho Kierkegóra… Ta uršrift, já si nejsem taky jistý, jenom je to prostě tak nějak. Já jsem si toho nikdy nevšiml, že by tam takový uršrift… Když si vzpomínám, někdy bych spíš rozuměl Kierkegórovi tak, že člověk se stává tím, čím se stává teprve, když se odtrhne od uršriftu. To je dost analogicky tady, co na jedné straně namítám. Třeba právě v tom tý nemoci k smrti, když ta nemoc k smrti spočívá v tom, že člověk se musí odtrhnout od toho svýho stvořitele, že udělat se pro sebe. Tím odtržením prostě se odsuzuje sám k smrti. Ale je to jedinej způsob, jak může být v pasení. Né sám s sebou, samozřejmě. Je to teda nemoc k smrti, ale je to nemoc, kterou každý musí projít, jinak to není člověk. Čili co to je přirozený pak? Co to je ta uršrift? Já nevím, co to je. Co to je uršrift? Uršrift je prostě jednak, dokud to nemoci neprojde, tak o něj bůh nemá zájem jako o člověka. Protože to je vlastně ještě vzdvoření a povedení. A tam není potřeba s láskou sklánět a obětovat a tak dále. To je prvé, když projde toho nemocí k smrti. Musí se stát sám sebou, to znamená otrhnout se. A to znamená to už je porušení uršrifta. To je to takovej problém. Je otázka, jestli je tady, jestli můžeme připustit, tak jen tak jednoduše zřejmě nemůžeme, že se tady trefuje ten jasprs do něčeho. Opravdu nějak podstatný, tak nějak je to tak. Je to takovej skok nezajištěnej. Je to takový hlavní přechod zase k dalšímu stavci? Ještě není. Tam je to nezatěžováno. Jistě, ale je dobře si všimnout, jak to ty lidi takového grádu dělají. Heidegger někdy dělá taky to velmi nahodně. Je možný, že jo, ale já většinou teda mám dojev, že když takhle někdo řekne vědné věci, takže to pak jako jinýho spíše do knihy a ukáže se, že je to pravda. Ale tak jako jak kdy, jistě. Já jsem se pokusil to ukazovat na té pravdě, že tam fakticky on obchází věc, kterou musel vědět. Zjednoduší to, aby se dostal dál tím směrem, kterým chce. Čili my chápeme tu oprávněnost, že to tak udělal, ale na druhou stranu se tam opravdu dopustil takových nepřesností, které se musí opravdu jenom ospravedlňovat, které nemůžou být považované ze správnosti. Takže teď tohle může být podobný případ. Chcete si dostat něčemu? Rychle. Jo, promiňte. Takže to je to. Tak co? Neexistentní vztahy. No. Je to teda... no, je to těžko říct, no, o nějakých existenci. Ale když se chybí existenci, tak to jasně vypadá, a on to tím nemyslí, že ne? Čili tam by se muselo říct existenciální nebo existenciérní, podle toho, co... Jo, to oboje je možný. Když je to takhle německý, to neznamená, že je to německé. Protože neví, jaký jsou to vztahy v jaké rovině. To by bylo asi nejlepší, vztahu existence nechat. A ovšem, já bych to spíš přiznal vztahu lidské existence, ne? Než lidských vztahů existence. To není lidské existence. Ale jo. No, on tam pomáhá. To ne, tam je právě základem jest odnesl, že to jsou lidské a humánní vztahy, které se týkají existence. Pokud tě si to překádám zprávu. To budu tě šifrovat. To není lidské existence. No, to humán se vztahuje k tomu vztahu existence. To je nepochybné. Jenomže v tom svasku existence vztahu, že rozhodující je existence, nikoliv to feherdnis. Feherdnis je příliš abstraktní slovo. No. Čili věcně, gramaticky máte pravdu, věcně, ale to humán se vztahuje k existence, nikoliv k tomu feherdnis. Protože jiná než humána existence u vás prostě není. No právě, tak proč se dávat na gramatiku? Ale může být humána existence v nějakých jiných vztazích než v této humání? No ne, ale mohou být lidské vztahy, které se vytýkají existence. Jo, podle toho. No, to tak vypadá. Tadyhle právě je to, co říká, že člověk je zaprvený k dotečebu, ale co si pod tíme takovýho základního říka, to jsou třeba normální, humání vztahy existence. A to nefám, co jsi říkal. No, nevím, no. Tak to dobře, můžeme potvrdit, že ho přejde návštěvník. Ne, tady mám hned návět, koukejte, zavádějícímu pochopnému. No. To je spíš příležité. Jo. To je spíš připravenost. No, já tam mám teda, ale ani zavádějící pochopení, ale spíš zavádějící. No. No, zavádějící, to, co by je zavádělo, jo? Kdyžže tady pro ně to má být nějaká náváděnost nebo připravenost. No, no, samozřejmě. A ta nebude zavádějící, teda. Nebo opak, jak to tam má být pro ně, to, co je umožné vidět jako spoustu věcí. Hele, že mají pravděpodobně co, která je čáta. Jo, když jsme, samozřejmě, no, to je pomáhno, to mám dochoz. To je pomáhno, ale spíš mít, která je čáta, například, zavadila, spíš je naši oči nejslužité. Pohotovost. Pohotovost, ano. No, například. No, ale, jako, to se mi tady vědělo. A s tím, co je Führerit, to je strašné. Jo, já si to říkám, že tohle, ano, nejprvou, ty bys tam měl dát místo zavádět. Já bych dělal smadějící představu, vlastně, jo. Jakou, celou kontextu, jo. Jakou smadějící představu, vlastně, teda, je vlastně občínní. Je. Já říkám, jako, já jsem nic jiného nešel, no, ale, jako, teda, co by měl. Prosím vás, je mi jasný, že, když tak svádějící, nebo zavádějící, nebo tak. Teď je, nepochybně, Führerisch a Führern jsou dvě úžasné věci. Nepochybně to tak je. Ale, co se vlastně tady mýlí? A o koho jde? Když se mluví o tom svádějícím, nebo zavádějícím. Je to zavádějící ty myslitele, anebo nás, kteří ty myslitele čteme? Ne, ty myslitele. Že mají tu připravenost pro skvělost a masovství. No, právě protože rozpovždou s tou jejich otevřeností a to prostě je v rozporu. No tak já myslím, že ten následec na tomto větu staví. No, on právě předvedne, že to v rozporu není, ale že právě to zdání toho rozporu by mohlo nás zavádět. Nebo zarážet, jako řečeno, prostě úplně. Že je to něco, co nás prostě maté a jak si mohlo by nás to právě teda zvést prostě k tomu obsadění, buď fýrný nebo fýtůvý straně. Já myslím, že to tam je v silnějším významu. Já si uvědomuji, teda připomínám, že třeba u něčeho se najde ta známa, zná formule, že k pravdě je možno nebo nutno se prolhat. Nebo že u Kierkegora je tam prostě ta myšlenka toho slůcovství. Je tam na mnoha místech, nejenom v tom pleníku slůce. A jako říká se, on sám se přiznává k tomu, že zašifrovává těma všelakejma pseudony, několikrát za sebou, že zašifrovává ty svý zpisy, protože nechce čterař něco sdělit, ale že ho chce dovést k němu samému. To jest, aby každej došel tím, jak čte, aby tam našel to, co mu odhalí jeho samýho. To je takovej labirint, kterým se každej dostane k sobě. To znamená, že tam ta maska, to matení, to svádění, že se stává metódou. K pravdě nelze se dostat než skrz lež, přes lež, pomoci užít. Ta lež tam je jakýmsi nespitným ingrediencem. Protože jsou období úoporu, tak bych byl nakloněn to překládat spíš jako v tom smyslu führerisch, aby bylo jasný, že u toho führera tam je dvojí možnost. Že je samotné to svádí, a nebo nás, že to svádí. Když to budeme číst jako führer, že to jednoznačně nás svádí. A já si myslím, že to je věcnější, protože to nebezpečí těžko můžeme vidět na jejich straně, když oni to používají jako metody. A vědomě, a přímo o tom píšou. A protože to führerend je obouznačné, tak když to přehoříme jako führerisch, tak neuděláme chybu. Takže by to pak znamenalo, že jestli že oni mají, ačkoliv jsou nejotevřenější a nejmíň se o nějaké okolnosti starající, to je nejméně taktní, nebo jak byste to řekl ještě? Ano, že se prostě nestarájí, nemají žádný ohledy další. Prostě jsou tak říkající až zprosti, nebo prostě tvrdý. Nejbezohlednější. Ano, znak by to bylo. Takže to nedělají kvůli ohledů. Níkdo, že to použije jako metody. A to znamená teda, že jestli že mají, to je jako s tou základnou myšlenkou, která souvisí, to mi ještě nejde docela jasné, že teda oni mají takovou zvláštní pohotovost, připravenost, jsou proto použít těch masek a těch skrytostí nebo takových nějakejch přikrývání. Ale funkce těch přikrývání, že je metodická z jejich strany, že to teda není, že oni by tomu propadli. Oni naopak jsou nejbezohlednější.
====================
s1.flac
====================
Připomínku, nevím, co k tomu řeknete, jistý pokus o výklad, protože tam ví. No to čekáme. Přepustíme, že by tam místo toho bylo indéno. Co by to znamenalo? Že tím, jak je to vyloženo, stává se to novou skutečností. To by mohlo vést do měnce, že stačí, aby to nějak bylo vyloženo, a už se to stává novou skutečností. Ale on chtěl tady zdůraznit, že to stává novou skutečností tak, jak to bylo vyloženo. To je to druhé možné řešení. To je ta druhá alternativu, jakou jsem si taky zkoušel promýšlet. Ještě jednoho, jak to dělat nerozumím, vždycky se to vykládá nějakým způsobem. Jenom, že ta nová skutečnost se ukáže tak, jak byla vyložena. Či ne, jak jest. Proč ne, ale dá se z toho nějak vyvodit ta věta, která zatím následuje. Mně se zdá, že ve obou těchto čteních, jak v tom, které říkáte teď, tak v tom, který navrchoval Honza. V postředníku? No, tak v tom postředníku mě k tomu nějak neštivuje. Štivujete, tak neštivujete, co zase je v časovosti. Jako nechápu, jak by to z toho mělo plynout, nebo prostě jak je to tady vůbec spojený. To znamená, že jak to vyložíme, tak se nám to jeví jako skutečnost. Takže ta skutečnost sama, jaká je, a ta je cytlich, ta se nám nikdy nestane srozumitelnou, protože my nejsme schopni. Vždycky bude mít jenom ty výklady a nikoliv jí sama. Ale ty výklady, které budou bez tý časovosti. My nejsme schopni vyložit časovost, to je tam mezi řádkama. Aha, aha, to je dobrý. Čiž systém. On chápe jako systém nečasovej. To je další doklad, že na Hegela nepleká. Dobře, to je hezký tohleto. To skutečně dává teďka smysl. Tady prostě tvrdí, že aby se mi něco stalo v frštendlich, tak to musím zbavit časovosti. Takže ta časovost sama mě nikdy v frštendlich nebude. Takže zůstává v rámci předmětného myšlení. No a absolutní vědomí je tady chápané jako to, co chápe i tu zeitlichkeit. A je to ještě trošku jiná. Já vím, že tady dám úraz na to nemožnost proniknout tím svým vědomím. Absolutně. Tady jde o nějaký, když budu sestupovat, sestupovat, jo, takže se mi to nikdy nepodaří. No proto, poněvadně tím, jak sestupuji, tak se zároveň mé vědomí rozvíjí dále. A já sestupuji tím, že se vrátím k tomu, co bylo. Takže jsi nemotorický. No to je toto. Se systémem to tady nemá co dělat. Tady to má co dělat s tím, že prostě já nemohu proniknout své vědomí plně. Já bych tady jenom dodal, že ani část svého vědomí nemohu proniknout plně. A to by bylo pak proti úsilově. Část svého vědomí. Co to je? No to jsou ty. Ale to je, o čem jsme už mluvili, to prostě v tom úsilově opravdu aspoň teda... Já musím ty podle kanála. No ale to se tím myslí. Že prostě já nemohu proniknout své vědomí, protože nemohu jinak. To je vlastně jenom aplikace. Hegel by to zesměšnil. Tak, jak zesměšnil tyto úsily poznat objektivně, to je nesubjektivně, realitu. A říká, no tak to, když to zbavíme, to poznání vší subjektivity, tak to přestane být poznání. A tady to je taky, no, jak můžu proniknout do všech konců a v úplnosti své vědomí, když to nemůžu udělat jinak než svým vědomím. No a když pronikám nějaký vědomí, tak přece svý vědomí, ale to už nepronikám nutně, to můžu teprve v dalším kroku proniknout. Ale to v podstatě taky, že to jako, tohle není dobré, já to proměnu. No ne, že to vědomí sebe sama nemůže přepěhnout taky. No v projekci může. No v projekci, jo, ale reálně. To je takovej, já teda si myslím taky, že to nějak tak je, jo, ale myslím si, že takhle jenom to říct, že teďka to asi nebudu schopný říct jako dobře, ale skválně si to rozmyslím. Myslím si, že prostě se dá nějak okázat, že ale takováhle pozice, že je nějak jako, že by prostě podle ní některé věci nešly, které zase prostě fakticky v těch vědách jdou. Musel bych si na to vzpomenout. Myslím si, že třeba něco takového je o tom, ten hovštec to hezky ukazuje, že třeba když jsou ty dvě zrcadla proti sobě a člověk si tam vstoupne, tak vlastně on je schopnej nejenom dělat to, že teda skutečně teda sleduje, jak teda ty paprsky se prostě odhazí do toho jednoho, pak do toho druhého, pak zase tam a takhle, ale je schopnej taky v tu určitou jaksi chvíli pojmout nikoli teda tu, kterou z těch úrovní tohohle z toho postupnýho odrážení, ale vlastně všechny je na jedno. Porozumět tomu jevu, jakož to tomu vzájemnému odrážení těm, kdo ho zrcadl, v tom, co ono skutečně je. A tohle je fenomén, který jistě je možný až pro určitým způsobem rozvinutou vědomí. Je otázka, ale pro lidi, myslím si, že zase třeba i vzpomenem, jak to třeba, myslím si, aspoň pro mě teda mě to těšilo, víš, na to ten hovštětr upozorňuje, že pro mě to byl, když jsem si něčeho takový poprvně všimnul, tak pro mě to byl takový fascinující zážitek někdy v tom dětství. Nebo podobně ty obrázky, jak je na tý flašce třeba praděda, jak je tam prostě ta vyněta, na který je zase ta vyněta, na tý je zase ta vyněta a tak dál. Tak tohle je to prostě, kde vždycky je teda několik těch úrovní, který jako by teda pokračovali do nekonečna, ale člověk nějakým způsobem teda může vlastně právě ne být jenom vždycky na tý který úrovni, ale nějakým způsobem teda se vztáhnout k tomu celku toho vzájemného vztahu těch úrovní. Jak s tím zrcadlem, tak s tou vynětou, jde o naprosto statický záležitosti. Tak sice byste se mohli hejpat, ale je to v zásadě, je to teda statická záležitost. Vědomí je furt nový a nový dění. Já jsem jenom se pokusil dát eventuelně takovej náznak toho, jak by se ten protipříklad eventuelně mohl konstituovat. Asi všichni přidnáme, že jsou určité takové výkony vědomí, které nějakým způsobem tedy... Jakoby tím mechanismem, který tvrtí, že to vědomí, jak si... No, takhle, není to přímo protipříklad na to, co jste mi říkal. Samozřejmě, že není. Je to jenom teda náznak, jak by se ta úvaha možná dala vést, a dneska asi nebudu schopnout. Bude dobrý, když si to bete. To vám mě velice zajímalo, protože bylo to také předmětem, trošku v takový primitivnější podobě, předmětem diskuse s Trojanem, v tom předmětním myšlení. A mě tam... On to takhle vyložil. To zdálo se mi jako nepřípustná redukce, takže teď s velkým potěšením... Tak jako se sledujete. Sleduju, že v tom něco. Tak bych moc rád, abyste to vyložil. A to je v té reflexi někde? V tom svazku Oikumene, v tom nepředmětním myšlení. Tak to abych se někdy pak počul, třeba. Já bych to musel ještě najít. Teďka ne, jenom to nezpěchat. Už se nepočuje za to dělat. Už ne, už to ne. Nepředmětnost už ne. Tak bych se musel nějak dodělat. Ale ten výklad k tomu odstavci je myslím docela dobrý, takhle bych to dovolil. Takže bychom mohli udělat korupt dál. Je sedm hodin. Budete chtít tedy pokračovat na sedm hodin. Já jsem se chtěl zeptat, člověk by to udělat ještě příští týden. Já podíštím, jestli by to šlo. Včetně to se taky bude mět dvakrát nebylo. Jak jsme na tom vy? Chladně teda pořád. No snad jo. No, dlouho to nebylo. Dlouho to teď příští týdeny nebylo. A pak by se ti to už jasně hodilo. Takže lepší tedy příště. A pokračovat příště taky. Tak pokračovat příště. To uděláme, pokračovat příští týdeny. A co uděláme? Takže asi taky už nemáme co udělat. Prostě něco předložili zase dál. Já taky ne. Záleží. Ale si řeknu, že záleží záleží smysl. Tak mohli bychom taky teda udělat, kdyby ten lež nebyl nějakou, kdyby někdo teda šikovně vybral nějakej doplňkovej text toho, kdo toho nepodstavoval. A já teda dost nejsem nějakej takovej mož, který by toho měl veplnit. Vy jste to asi četli více než já. Jak toho ničoho testovat. Já jsem četl ničeho dost, ale tak nějak spíš z kutešení než jako ručkař. Nechytval jsem to moc, takže teď se mi k tomu tačka nic nevyvaluje. A nebo si můžeme zkusit podle těch odkazů to najít. Příště se tu ještě sejdeme, tak se spálíme do příště. Takže to je vlastně pro všechny. Že se každej pokusí najít nějaké město. No ale to máte vydání. Na konec nemusí být lustý. Tak to musí být něco jiného. Přibližně, co se k tomu stavuje, na tom ukázat nějaké pěkné místo, na kterém se dá něco dělat. Měl bych se interesovat k tomu případu dázajn. Protože ono opravdu, to asi budu říkat jako pobyt. Pobyt, no, já jsem myslel, že to je to nejlepší. Já jsem pročítal tady to uvedení do filozofie. No jo, tam to mají. No ne, že to tam mají. To není, že tam mají, ale že se to opravdu týká člověka. To je to dázajn. Nebo ještě anonymní zvířat. Ani zvířat. U Heideggera se to týká. Ne, tady taky. Já to najdu do příště. Že je to místo, kdy se o dázajn hovoří jenom někoho, nebo o člověkovi. To jo. No jo, ale... že... víte, pobyt... Je to termín Heideggerův. Je, no. Nebo prostě Heideggerovský kruzík žitej, ale mně se to zdá, že jako proč to neskusit, jako... Ne. Jestli to vydrží, tak již jim to. Protože fakt je, že jako nějaký ty souce, nebo kdo ví, co takového, to přece je takové ještě snad takové vyloženě, vyloženě. Ale že je to opravdu specifické slovo. Proč si to překládá souce? Já ani nevím, co jsem tam napsal. Asi jsem tam napsal souce, no, ale právě proto, že jsem se bál, že to opravdu bude něco výslovně jinýho, jako a že ten pobyt by skutečně hodně má, tak když to teda jako je vlastně aspoň v takovýchhle měškových, teda o... Jo, já neříkám nic, s tím nezačal, ale... Já to celou dobu překládám jenom, jako dá se. No, ale... Já jsem si to nějakým způsobem překládal, protože si to překládal začát, takže to je jako život. Ono to nejde, protože pak zastaváš ta smyru, na co bych se vlastně překládal život. Ne, že tady máš souce? No, ale od toho, když jsme začali, tak... Ty jsi začal překládat jako souce, a já jsem si řekl, jestli něco je, když tady skutečně si to překládám... Jo, jo, jo... To já už v tý době mám štětnuté a mám pobyt. Takže jsem to opsal vlastně, protože jsem to překládal... Jasně nemusíme si to jako... To nebylo to, jak to je dobře, jak to udělat. A já teda bych, jako kdyby to bylo teda, jakože já o tom opravdu nic moc nevím, co to ještě se o tom dá, zaním všechno dovíme, ale... Podle toho, jak ta disku se tady vypadala, tak teď bylo chcetem pobyt. ... ... Pokračování prvního třetí. Teď se tady jako o tom části bude mluvit, že o těch šifrách a o zašifrování bytí, že tady teďka se v podstatě chce říct, co to, teda ten výraz, výklad pro ně má znavenat, jo? Podle Jaspersé. Že tedy, pokud jde o ten výklad toho výkladu, takže to má být, jakoby dešifrování, dešifrování bytí. Že? No, ale... Já sám jsem se původně taky dovníval, že pro ně to bytí nebude něco, co by bylo schováno za nějakou šifrou a co by bylo potřeba rozřešit, protože já se dovnívám, že to, co je v podstatě schováno za tou šifrou, když se dešifruje, tak se nachází v podstatě na stejné rovině, jako je ta šifra, jo? Tím jako chci říct, že to bytí by tím pádem, jako podle mě, jak já to vidím, nemělo být na jiné, jakoby ontologické rovině, že? Oproti soucnou, že? Ale že by se nacházelo stále na téhle rovině, protože jako je to jenom něco, co je schováno za šifrou, že? A když se šifra vyluští, že tak jako jsme stále na té samej rovině, na které jsme byli, když jsme se zaobírali tou šifrou. A teďka jenom o čem vlastně přesně mluvíš? Tady v tom... Hned o ty první větě. Oba užívají podobenství výkladu, jo, vědění o bytí. I tak, jakoby bytí bylo ve výkladu, výkladu dešifrováno. Takže v podstatě se hovoří o tom, že má být bytí nějakým způsobem dešifrováno. To znamená, že je prostě schováno za nějakou šifrou, jo? A že k tomu teda má sloužit ten výklad, výkladu, jo, který má provést tu dešifraci nebo jak to říct. Teda tady se neříká ovšem, že je schováno za šifrou, to teprve a později. Tady se říká, že je schováno za tím výkladem výkladu. Ano, ale tady se říká, že má být dešifrováno to bytí. To je pravda. Má být dešifrováno, to znamená, že musíme se dostat za nějakou šifru. Ano. A ovšem ta šifra zatím není označena tady právě, že, čili nejde o dešifraci šifry, jde o dešifraci výkladu, výkladu. Teprve a později bude odhaleno, že... Ne, ne. Výklad výkladu nemá být dešifrován. Tady má být dešifrováno bytí. No, to... Also, das sein im Auslegen des Auslegens en Ziffertwürde. Čili ve výkladu výkladu to bytí má být... To bytí má být dešifrováno. No, jistě, že. Ano. Ale ve výkladu výkladu. Samozřejmě, to je jedno, ale... Nikoli v šifře. Dešifrování. No, ne, ale... Ten výklad výkladu já myslím, že možná bych vám chtěl tak, že právě, jak si... Že patří k tomu... Výklad číslo jedna je to tím dešifrováním toho, co je zašifrováno v tom výkladu číslo dvě. Výklad výkladu je tím dešifrováním... Dešifrováním, ano. ...že ten první výklad se zmocněje toho, co je zašifrováno v tom výkladu, který je... Aha, aha, aha. Jo, takže... Ano. Takže ovšem, o tý šifře se tady nemluví, ale je tam v tom výkladu. Ano, to je první výkladu. Výklad výkladu, který si nevšimne toho, že ten výklad jehož je výkladem, je také ještě navíc šifrán. Ano. Je špatný výklad, jo, asi tak. Ano, nebo když si toho nevšimne, tak vlastně na tom výkladním výkladu nedostáváš, nebo prostě není to jasný. Tady je prostě řeč o takovým, který... No tak to snad jo, to snad dochází. No a to ne, možná jo, možná jo, to nevím. Takže ten výklad výkladu v zásadě je otevřený, to může dělat každej, když to dělá blbě. Je otázka, do jaké míry oni přecejnou to auslébují, teda ten javkrst by nedržel jako jenom pro nějaký výklad v silným smyslu. Ano, to necháme zatím teda odevřet. Každopádně poprvé se tady vyskytuje to dešifrování a je to úvod k tomu, co pak víme, že bude následovat. Ale víc asi z toho nevytěžíme tady. Hledat z těch dvou příkladů, že jo, na čem to ukazuje, ale já nevidím na první pohled, co by se z toho dalo. Že jo, to by nás hledat přivedlo k těm autorům a teď se tím nějak zabejívat a udělat si nějakej ten... To jsme si sice slíbili, ale zatím k tomu nepřijde. Já to vůbec nevím, co teda třeba ta věta o tom níčovi. Níčovi, ta homonatúra. Já nevím, vyskytuje se toho níčeho, zbychom se měli... Homonatúra, to je opravdu... Jestli je to skutečně z níčeho, nebo jestli je to nějakej... Podle toho, jako deus natura, že u spinozy, takže u níče jakási obdoba, že je homonatúra, já nevím. No a je tu sedmý svazek, strana 190, no to si člověk nev tom může. No, když nemáme dolů s to vydání, jo, tak jak to člověk se v tom má jednotaný, jsou totiž názvy knih, jo, tam jsou jenom svazky. No, to by chtělo teda, buď jestli to tady existuje, tak si udělat seznam přibližně těch obsahů, já teda mám nějaký vydání, který je v šestnácti dílech, tak nevím teda, jestli to toho by bylo níčeho. No jo, to níče je tady, jo, ten je ale taky... Takže to je z toho německého, to je trapas, no, kdyby tam měl citaci z... No, německý vydávík je zanoten RK, Kierkegaard, existuje... Jsou trojky nebo čtvrty, jestli je to jedno z toho, že to se musí zjistit. To by bylo zajímavé zjistit, jestli to není rovna tohle. Tady budem dávat citáty na nějaké asi jednotlivé vydání jednotlivých spisů, teda. Tady, aspoň jak to tu vypadá. Něco jsou i nějaké spisy, ale nějakého Kierkegaard si to je i podle nějakých jednotlivých vydání. To by bylo strašnou práci to hledat a nejlépe by bylo někoho, kdo je v tom doma, že jo. Tak na toho Ričeho to bychom sehnali a na toho Kierkegaarda těžko. Ale spíše na tom zajímavý to, že tam hovoří o tom, že ten text má nějakou jeho vlastní skutečnost. Jaký text? Co? Jaký text? No to je to takhle. Textová natura. To máš, ne? Máte v tom? Základní text? Grunt text. No ten grunt text, to se tím rozumí, to je jenom obraz. To je metafora. To je jako, kdybyste řekl základní fresku, odhalit tím, že zbavím jí toho přemalování. Tak to je grunt text. Grunt text je to, co je původní a Ibr Mahlung je to, co je přesto. Myslím, že víc tam není v tom obsaženo, než tahle. A ten původní text, že je homo natura, tak já asi nejsem ani docela jistý, já si to opravdu... Já si myslím, že je homo text, protože pak je tam lézen, že? No jo, to patří ještě k té metaforze. To není jako skutečnost, kterou bych četl. No asi myslím, že tak metaforicky to není. Kdyby to bylo textu, tak to může číst. Kdyby to byla malba, tak musí říct vidět. No ne, tak říkám, že se teda jedná o text, opravdu. Právě tak to tež mohl říct, kdyby to byla malba. Jenomže mi nemohl říct lézen, brše, zejen. Já myslím, že tam není nič. Tak to zůstává záhadu, co to je, ať už se to vezme cokoliv i jeho skutečnost, že? To je důležité, že existuje nějaký základ, nějaký přirozený člověk. A že jsou na tom nějaké přemlady kulturní nebo nějaké... To je důležitá myšlenka, tady to nevyřešíme, ale já bych to někdo dokázal. Ano, tam míte jedně k tomu odkazu. Vypadá to něco divný, protože když člověk je v přechodná fáze k nadčelněku, tak je ten základní. Bylo by zajímavé zjistit, jestli to ten nič opravdu toho terminu užívá, nebo jestli to užívá teprve ten Jaspers, aby něco řekl, ale mě vůbec nenapadá souvislosti, jakoby to s tím Deus Natura mohlo mít. Tam šlo úplně o něco jiného. Tam šlo o identitu. Dvou věcí, o kterých se předpokládá, že jsou od sebe vzdálené. Tady se naopak ta jedna chce likvidovat a druhá se chce najít v čistotě původní, což je tak karosolistické. O všem, že by si to vymýšlel, nejspíš si to použil toho terminu. Ty příklady mají být na dešifraci. V tom příkladu se mluví o tom, že nějaká věc má být viděna v té své skutečnosti. To znamená, že má být, jak tady říkají, s ní odděláno všechny ty nánosy, které na ní jsou. A je to takový příklad, který to vůbec neodkryvá? Opravdu, ano, tomuhle se na dešifrování neříkáš. To je vlastně slíkání. Samozřejmě, že to odkryvání může být děláno v jistým způsobem. Který může v sobě nést nějakou šifru. No, takhle možná. Ono to přeci jenom je, to dešifrování. On ten příklad je trošku možná složitější. Když si člověk vzpomenuje, že přeci jenom ten Nietzsche je ten filolog a jak by to býval mohl myslet. On přece ten vtip tady není v tom jenom jako prostě nějakou hrubou mocí ty přemalby jako se třít. Protože ten vtip tadydle asi možná spíš je v tom odhalit, co je přemalba a co není. A tohle právě teda je vlastně svým způsobem věc, která se něčeho takového jako nějakého šifrování a nějaké takové jemné práce prostě vlastně možná tejká. Totiž jak si na tom obraze tak jako ho pro dneska člověk má, jak to dělají ty restaurátoři, prostě zjistit, co jsou ty spodní vrstvy a co ne. A pak i teda jako velice jemně nějakým způsobem se pokusit ty vrstvy, které tam nepatří, vlastně zničit. Ale Jozefe, to jsou všechno na stejný rovině. A to by ti by mělo být v podstatě na jiný rovině. Když to takovýmto způsobem budeš rozhovat, jestli tam má zůstat toto nebo ne, jestli máme zůstat tady nebo tam, tak jsme furt jenom na rovině toho slikání. Ale nedostáváme se tak za něco na rovinu úplně nějakou jinou. Ano, to to prosím, no to takový. To je oslejnán. Jakou rovinu já chci v tom stát? Co to je za slavučka? Který slavučka jsi teď dedikával? Ncfr. No dobře, ale moc nám to teda nesedí, nevíme přesně, jak k tomu jít dál. Fakt je, že na to dešifrování to moc nevypadá. Pravda je, že on nakonec, jestli to je jeho termín homonatura, tak on zjišťuje, že to není homo. Přesně řučujeme, že to je ta plavá bestie. Že vlastně ta přemálba je samolidství. Přímo to homo je přemálba tý natúra. Je to trošku problém. No to ovšem u ničeho je, jenom tohle je extrém a jinde to je jinak, ale každopádně to všechno je takový nějaký. A u toho Kierkegora ta uršrift, já asi nejsem taky jistý, já jsem si toho nikdy nevšim, že by tam takovou uršrift, když si vzpomínám na někde, tam bych spíš rozuměl Kierkegorovi, že člověk se stává tím, čím se stává teprve, když se odtrhne od uršriftu. Dost analogicky tady, co na jedné straně námítám, třeba právě v té nemoci k smrti, když ta nemoc k smrti spočívá v tom, že člověk se musí odtrhnout od toho svýho stvořitele, že udělat se pro sebe, tím odtržením prostě se odsuzuje sám k smrti, ale je to jedinej způsob, jak může být pasen. Nesám s sebou samozřejmě, je to nemoc k smrti, ale je to nemoc, kterou každý musí projít, jinak to není člověk. Čili co to je přirození pak, co to je ta uršrift. Uršrift je prostě, dokud to nemocí neprojde, tak o něj bůh nemá zájem jako o člověka, protože to je furt ještě stvoření jako každý jiný a tam není potřeba se láskou sklánět a obětovat a tak dále za něj vlastního syna a podobně. Teprve když projde tou nemocí k smrti, musí se stát sám sebou, to znamená odtrhnout se a to znamená, že to už je porušení uršriftu. Je to takovej problém. Je otázka, jestli je tady, jestli můžeme připustit, tak jen tak jednoduše, zřejmě nemůžeme, že se tady trefuje ten Jaspers do něčeho opravdu tak nějak podstatný, tak nějak je to tak, tak je to takový skok nezajištěnej. A to je hlavně přechod zase k dalšího státcí. Ještě na východě takhle nezatěžová. Jistě, ale je dobře si všimnout, jak to ty lidi takového grádu dělají, že? Jo, ale já většinou mám dojem, že když takhle něco řekne v jedním větě, takže to pak jako jinej rozpíše do knihy a ukáže se, že je to pravda. Ale tak jako jak kdy? Já jsem se pokusil to ukazovat na té pravdě, že tam fakticky on obchází věc, kterou musel vědět, zjednoduší to, aby se dostal dál tím směrem, kterým chce, čili my chápeme tu oprávněnost, že to tak udělal, ale na druhou stranu se tam opravdu dopustil takových nepřesností, které se musí jen ospravedlňovat, které nemůžou být považované za správnosti. Takže teď tohle může být podobný případ. Chce se dostat k něčemu rychle, jo promiňte, já musím... Je to teda, no je to teda těžko říct, no nějaký existenční vztahy. A on to tím nemyslí, čili tam by se muselo říct existenciální nebo existenciální, to podle toho, co důvoduje je možný, když je to takhle německý, protože neví, jaký jsou to vztahy v jaký rovině, to asi je lepší, to lidský vztah v existence nechat. A ovšem, já bych to spíš přiznal vztahu lidské existence, než lidských vztahů existence. To není lidská existence. Ale jo. No on tam povádá. Tohle je právě základem je sloveststva fernandise. Že to jsou lidské a humární vztahy, které se týkají existence. Že pokud tě se to překádám správně, to budu dešifrovat. To není lidská existence. No, to humán se vztahuje k tomu for healthness níkolik existence, to je nepochybné. Jenomže v tom svazku existence for healthness, rozhodující je existence, níkolik to for healthness. For healthness je příliš abstraktní slovo. Čili věcně, gramaticky máte pravdu věcně, ale to humán se vztahuje k existence a níkolik k tomu for healthness. Totiž jiná než humánna existence u ASPR se není. Může být humánna existence v nějakých jiných vztazích, než které jsou humánní? A mohou být lidské vztahy, které se netýkají existence? No, to tak vypadá. Tady se zdá, že člověk je zaklapený do něčeho, ale co si podtíme takového jako základnějšího, to jsou ty individuální humánní vztahy existence. Takže, tady se dá písat, že člověk je základní vztahujícího, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. Všechny mají pro něco berajčat. To je jedno, má mnoho. Mít berajčat například znamená, když máš vrt, když máš mrčení, nejsluží pohotovosti. To se mi tady dojevilo. A s tím forfeelery, to je strašný problém. Já bych dala svádějící připravenost. Co do kontextu. Svádějící připravenost je jedno z těch občinných pochopek. Já jsem něco jiného našel. Je mi jasný, že když tak svádějící nebo zavádějící nebo tak. Nepochybně v Führerisch a Führernd jsou dvě různé věci. Nepochybně to tak je. Ale co se vlastně tady míní? A o koho jde, když se mluví o tom svádějícím nebo zavádějícím? Je to zavádějící ty myslitele? A nebo nás, který ty myslitele čteme? Ty myslitele, že mají tu připravenost pro skvělost na masku. Oni mají tu připravenost, ale proč je ta připravenost svádějící? Právě protože je v rozporu s tou jejich otevřeností. Je v rozporu? Já myslím, že ten rozpor se na tomto větu staví. Tak to není v rozporu. On právě předvedne, že to v rozporu není, ale že právě to zdání toho rozporu by mohlo nás zavádět. Nebo zarážet řečeno. Že je to něco, co nás maté a jak si mohlo by nás to svézt k tomu podcenění, buď ty jedné nebo ty druhé strany. Já myslím, že to tam je v silnějším významu. Já si připomínám, že třeba u ničeho se najde ta známá formule, že je možno nebo nutno se prolhát. Nebo že u Kierkegora je tam ta myšlenka toho slůcovství. Je tam na mnoha místech, nejenom v tom denníku slůce. Říká se, že on sám se přiznává k tomu, že zašifrovává těma pseudony a několikrát za sebou, že zašifrovává ty svý spisy, protože nechce čtrař něco sdělit, ale že ho chce dovést k němu samému. A každej došel tím, jak čte, aby tam našel to, co mu odhalí jeho samého. Takový labirint, kterým se každej dostane k sobě. To znamená, že tamtohle maska, to matení, to svádění, že se stává metódou. K pravdě nelze se dostat než skrz lež, přes lež, pomocí leží. Ta lež tam je jakýmsi nezbytným ingredience. Protože jsou období u obou, tak bych byl nakloněn to překládat spíš jako v smyslu Führerisch, aby bylo jasný, že u toho Führera tam je dvojí možnost, že je samotné, to svádí, a nebo nás, že to svádí. Když tam to budeme číst jako Führer, že to jednoznačně nás to svádí. A já si myslím, že to je věcnější, protože to nebezpečí, těžko můžeme vidět na jejich straně, když to používají jako metody a vědomě, a přímo o tom píšou. A protože to Führerend je obouznačné, tak když to přoužíme jako Führerisch, tak neuděláme chybu. Takže by to pak znamenalo, že jestli že oni mají, ačkoliv jsou nejotevřenější a nejméně se o nějaké okolnosti starající, to znamená, že se prostě nestarájí, nemají žádný ohledy další, jsou tak říkající až zprostý nebo prostě tvrdý. Nejbezohlednější, ano, snad by to bylo. Takže to nedělají kvůli ohledům, líběže to použijí jako metody. A to znamená teda, že jestli že mají, to je jako s tou základní myšlenkou, to souvisí, to mě ještě není docela jasný, že teda oni mají takovou zvláštní pohotovost, připravenost, jsou proto použít těch masek a těch skrytostí nebo takových nějakých přikrývání. Ale funkce těch přikrývání, že je metodická z jejich strany, že to teda není, že oni by tomu propadli, oni naopak jsou nejbezohlednější.
s1.flac
====================
Připomínku, nevím, co k tomu řeknete, jistý pokus o výklad, protože tam ví. No to čekáme. Přepustíme, že by tam místo toho bylo indéno. Co by to znamenalo? Že tím, jak je to vyloženo, stává se to novou skutečností. To by mohlo vést do měnce, že stačí, aby to nějak bylo vyloženo, a už se to stává novou skutečností. Ale on chtěl tady zdůraznit, že to stává novou skutečností tak, jak to bylo vyloženo. To je to druhé možné řešení. To je ta druhá alternativu, jakou jsem si taky zkoušel promýšlet. Ještě jednoho, jak to dělat nerozumím, vždycky se to vykládá nějakým způsobem. Jenom, že ta nová skutečnost se ukáže tak, jak byla vyložena. Či ne, jak jest. Proč ne, ale dá se z toho nějak vyvodit ta věta, která zatím následuje. Mně se zdá, že ve obou těchto čteních, jak v tom, které říkáte teď, tak v tom, který navrchoval Honza. V postředníku? No, tak v tom postředníku mě k tomu nějak neštivuje. Štivujete, tak neštivujete, co zase je v časovosti. Jako nechápu, jak by to z toho mělo plynout, nebo prostě jak je to tady vůbec spojený. To znamená, že jak to vyložíme, tak se nám to jeví jako skutečnost. Takže ta skutečnost sama, jaká je, a ta je cytlich, ta se nám nikdy nestane srozumitelnou, protože my nejsme schopni. Vždycky bude mít jenom ty výklady a nikoliv jí sama. Ale ty výklady, které budou bez tý časovosti. My nejsme schopni vyložit časovost, to je tam mezi řádkama. Aha, aha, to je dobrý. Čiž systém. On chápe jako systém nečasovej. To je další doklad, že na Hegela nepleká. Dobře, to je hezký tohleto. To skutečně dává teďka smysl. Tady prostě tvrdí, že aby se mi něco stalo v frštendlich, tak to musím zbavit časovosti. Takže ta časovost sama mě nikdy v frštendlich nebude. Takže zůstává v rámci předmětného myšlení. No a absolutní vědomí je tady chápané jako to, co chápe i tu zeitlichkeit. A je to ještě trošku jiná. Já vím, že tady dám úraz na to nemožnost proniknout tím svým vědomím. Absolutně. Tady jde o nějaký, když budu sestupovat, sestupovat, jo, takže se mi to nikdy nepodaří. No proto, poněvadně tím, jak sestupuji, tak se zároveň mé vědomí rozvíjí dále. A já sestupuji tím, že se vrátím k tomu, co bylo. Takže jsi nemotorický. No to je toto. Se systémem to tady nemá co dělat. Tady to má co dělat s tím, že prostě já nemohu proniknout své vědomí plně. Já bych tady jenom dodal, že ani část svého vědomí nemohu proniknout plně. A to by bylo pak proti úsilově. Část svého vědomí. Co to je? No to jsou ty. Ale to je, o čem jsme už mluvili, to prostě v tom úsilově opravdu aspoň teda... Já musím ty podle kanála. No ale to se tím myslí. Že prostě já nemohu proniknout své vědomí, protože nemohu jinak. To je vlastně jenom aplikace. Hegel by to zesměšnil. Tak, jak zesměšnil tyto úsily poznat objektivně, to je nesubjektivně, realitu. A říká, no tak to, když to zbavíme, to poznání vší subjektivity, tak to přestane být poznání. A tady to je taky, no, jak můžu proniknout do všech konců a v úplnosti své vědomí, když to nemůžu udělat jinak než svým vědomím. No a když pronikám nějaký vědomí, tak přece svý vědomí, ale to už nepronikám nutně, to můžu teprve v dalším kroku proniknout. Ale to v podstatě taky, že to jako, tohle není dobré, já to proměnu. No ne, že to vědomí sebe sama nemůže přepěhnout taky. No v projekci může. No v projekci, jo, ale reálně. To je takovej, já teda si myslím taky, že to nějak tak je, jo, ale myslím si, že takhle jenom to říct, že teďka to asi nebudu schopný říct jako dobře, ale skválně si to rozmyslím. Myslím si, že prostě se dá nějak okázat, že ale takováhle pozice, že je nějak jako, že by prostě podle ní některé věci nešly, které zase prostě fakticky v těch vědách jdou. Musel bych si na to vzpomenout. Myslím si, že třeba něco takového je o tom, ten hovštec to hezky ukazuje, že třeba když jsou ty dvě zrcadla proti sobě a člověk si tam vstoupne, tak vlastně on je schopnej nejenom dělat to, že teda skutečně teda sleduje, jak teda ty paprsky se prostě odhazí do toho jednoho, pak do toho druhého, pak zase tam a takhle, ale je schopnej taky v tu určitou jaksi chvíli pojmout nikoli teda tu, kterou z těch úrovní tohohle z toho postupnýho odrážení, ale vlastně všechny je na jedno. Porozumět tomu jevu, jakož to tomu vzájemnému odrážení těm, kdo ho zrcadl, v tom, co ono skutečně je. A tohle je fenomén, který jistě je možný až pro určitým způsobem rozvinutou vědomí. Je otázka, ale pro lidi, myslím si, že zase třeba i vzpomenem, jak to třeba, myslím si, aspoň pro mě teda mě to těšilo, víš, na to ten hovštětr upozorňuje, že pro mě to byl, když jsem si něčeho takový poprvně všimnul, tak pro mě to byl takový fascinující zážitek někdy v tom dětství. Nebo podobně ty obrázky, jak je na tý flašce třeba praděda, jak je tam prostě ta vyněta, na který je zase ta vyněta, na tý je zase ta vyněta a tak dál. Tak tohle je to prostě, kde vždycky je teda několik těch úrovní, který jako by teda pokračovali do nekonečna, ale člověk nějakým způsobem teda může vlastně právě ne být jenom vždycky na tý který úrovni, ale nějakým způsobem teda se vztáhnout k tomu celku toho vzájemného vztahu těch úrovní. Jak s tím zrcadlem, tak s tou vynětou, jde o naprosto statický záležitosti. Tak sice byste se mohli hejpat, ale je to v zásadě, je to teda statická záležitost. Vědomí je furt nový a nový dění. Já jsem jenom se pokusil dát eventuelně takovej náznak toho, jak by se ten protipříklad eventuelně mohl konstituovat. Asi všichni přidnáme, že jsou určité takové výkony vědomí, které nějakým způsobem tedy... Jakoby tím mechanismem, který tvrtí, že to vědomí, jak si... No, takhle, není to přímo protipříklad na to, co jste mi říkal. Samozřejmě, že není. Je to jenom teda náznak, jak by se ta úvaha možná dala vést, a dneska asi nebudu schopnout. Bude dobrý, když si to bete. To vám mě velice zajímalo, protože bylo to také předmětem, trošku v takový primitivnější podobě, předmětem diskuse s Trojanem, v tom předmětním myšlení. A mě tam... On to takhle vyložil. To zdálo se mi jako nepřípustná redukce, takže teď s velkým potěšením... Tak jako se sledujete. Sleduju, že v tom něco. Tak bych moc rád, abyste to vyložil. A to je v té reflexi někde? V tom svazku Oikumene, v tom nepředmětním myšlení. Tak to abych se někdy pak počul, třeba. Já bych to musel ještě najít. Teďka ne, jenom to nezpěchat. Už se nepočuje za to dělat. Už ne, už to ne. Nepředmětnost už ne. Tak bych se musel nějak dodělat. Ale ten výklad k tomu odstavci je myslím docela dobrý, takhle bych to dovolil. Takže bychom mohli udělat korupt dál. Je sedm hodin. Budete chtít tedy pokračovat na sedm hodin. Já jsem se chtěl zeptat, člověk by to udělat ještě příští týden. Já podíštím, jestli by to šlo. Včetně to se taky bude mět dvakrát nebylo. Jak jsme na tom vy? Chladně teda pořád. No snad jo. No, dlouho to nebylo. Dlouho to teď příští týdeny nebylo. A pak by se ti to už jasně hodilo. Takže lepší tedy příště. A pokračovat příště taky. Tak pokračovat příště. To uděláme, pokračovat příští týdeny. A co uděláme? Takže asi taky už nemáme co udělat. Prostě něco předložili zase dál. Já taky ne. Záleží. Ale si řeknu, že záleží záleží smysl. Tak mohli bychom taky teda udělat, kdyby ten lež nebyl nějakou, kdyby někdo teda šikovně vybral nějakej doplňkovej text toho, kdo toho nepodstavoval. A já teda dost nejsem nějakej takovej mož, který by toho měl veplnit. Vy jste to asi četli více než já. Jak toho ničoho testovat. Já jsem četl ničeho dost, ale tak nějak spíš z kutešení než jako ručkař. Nechytval jsem to moc, takže teď se mi k tomu tačka nic nevyvaluje. A nebo si můžeme zkusit podle těch odkazů to najít. Příště se tu ještě sejdeme, tak se spálíme do příště. Takže to je vlastně pro všechny. Že se každej pokusí najít nějaké město. No ale to máte vydání. Na konec nemusí být lustý. Tak to musí být něco jiného. Přibližně, co se k tomu stavuje, na tom ukázat nějaké pěkné místo, na kterém se dá něco dělat. Měl bych se interesovat k tomu případu dázajn. Protože ono opravdu, to asi budu říkat jako pobyt. Pobyt, no, já jsem myslel, že to je to nejlepší. Já jsem pročítal tady to uvedení do filozofie. No jo, tam to mají. No ne, že to tam mají. To není, že tam mají, ale že se to opravdu týká člověka. To je to dázajn. Nebo ještě anonymní zvířat. Ani zvířat. U Heideggera se to týká. Ne, tady taky. Já to najdu do příště. Že je to místo, kdy se o dázajn hovoří jenom někoho, nebo o člověkovi. To jo. No jo, ale... že... víte, pobyt... Je to termín Heideggerův. Je, no. Nebo prostě Heideggerovský kruzík žitej, ale mně se to zdá, že jako proč to neskusit, jako... Ne. Jestli to vydrží, tak již jim to. Protože fakt je, že jako nějaký ty souce, nebo kdo ví, co takového, to přece je takové ještě snad takové vyloženě, vyloženě. Ale že je to opravdu specifické slovo. Proč si to překládá souce? Já ani nevím, co jsem tam napsal. Asi jsem tam napsal souce, no, ale právě proto, že jsem se bál, že to opravdu bude něco výslovně jinýho, jako a že ten pobyt by skutečně hodně má, tak když to teda jako je vlastně aspoň v takovýchhle měškových, teda o... Jo, já neříkám nic, s tím nezačal, ale... Já to celou dobu překládám jenom, jako dá se. No, ale... Já jsem si to nějakým způsobem překládal, protože si to překládal začát, takže to je jako život. Ono to nejde, protože pak zastaváš ta smyru, na co bych se vlastně překládal život. Ne, že tady máš souce? No, ale od toho, když jsme začali, tak... Ty jsi začal překládat jako souce, a já jsem si řekl, jestli něco je, když tady skutečně si to překládám... Jo, jo, jo... To já už v tý době mám štětnuté a mám pobyt. Takže jsem to opsal vlastně, protože jsem to překládal... Jasně nemusíme si to jako... To nebylo to, jak to je dobře, jak to udělat. A já teda bych, jako kdyby to bylo teda, jakože já o tom opravdu nic moc nevím, co to ještě se o tom dá, zaním všechno dovíme, ale... Podle toho, jak ta disku se tady vypadala, tak teď bylo chcetem pobyt. ... ... Pokračování prvního třetí. Teď se tady jako o tom části bude mluvit, že o těch šifrách a o zašifrování bytí, že tady teďka se v podstatě chce říct, co to, teda ten výraz, výklad pro ně má znavenat, jo? Podle Jaspersé. Že tedy, pokud jde o ten výklad toho výkladu, takže to má být, jakoby dešifrování, dešifrování bytí. Že? No, ale... Já sám jsem se původně taky dovníval, že pro ně to bytí nebude něco, co by bylo schováno za nějakou šifrou a co by bylo potřeba rozřešit, protože já se dovnívám, že to, co je v podstatě schováno za tou šifrou, když se dešifruje, tak se nachází v podstatě na stejné rovině, jako je ta šifra, jo? Tím jako chci říct, že to bytí by tím pádem, jako podle mě, jak já to vidím, nemělo být na jiné, jakoby ontologické rovině, že? Oproti soucnou, že? Ale že by se nacházelo stále na téhle rovině, protože jako je to jenom něco, co je schováno za šifrou, že? A když se šifra vyluští, že tak jako jsme stále na té samej rovině, na které jsme byli, když jsme se zaobírali tou šifrou. A teďka jenom o čem vlastně přesně mluvíš? Tady v tom... Hned o ty první větě. Oba užívají podobenství výkladu, jo, vědění o bytí. I tak, jakoby bytí bylo ve výkladu, výkladu dešifrováno. Takže v podstatě se hovoří o tom, že má být bytí nějakým způsobem dešifrováno. To znamená, že je prostě schováno za nějakou šifrou, jo? A že k tomu teda má sloužit ten výklad, výkladu, jo, který má provést tu dešifraci nebo jak to říct. Teda tady se neříká ovšem, že je schováno za šifrou, to teprve a později. Tady se říká, že je schováno za tím výkladem výkladu. Ano, ale tady se říká, že má být dešifrováno to bytí. To je pravda. Má být dešifrováno, to znamená, že musíme se dostat za nějakou šifru. Ano. A ovšem ta šifra zatím není označena tady právě, že, čili nejde o dešifraci šifry, jde o dešifraci výkladu, výkladu. Teprve a později bude odhaleno, že... Ne, ne. Výklad výkladu nemá být dešifrován. Tady má být dešifrováno bytí. No, to... Also, das sein im Auslegen des Auslegens en Ziffertwürde. Čili ve výkladu výkladu to bytí má být... To bytí má být dešifrováno. No, jistě, že. Ano. Ale ve výkladu výkladu. Samozřejmě, to je jedno, ale... Nikoli v šifře. Dešifrování. No, ne, ale... Ten výklad výkladu já myslím, že možná bych vám chtěl tak, že právě, jak si... Že patří k tomu... Výklad číslo jedna je to tím dešifrováním toho, co je zašifrováno v tom výkladu číslo dvě. Výklad výkladu je tím dešifrováním... Dešifrováním, ano. ...že ten první výklad se zmocněje toho, co je zašifrováno v tom výkladu, který je... Aha, aha, aha. Jo, takže... Ano. Takže ovšem, o tý šifře se tady nemluví, ale je tam v tom výkladu. Ano, to je první výkladu. Výklad výkladu, který si nevšimne toho, že ten výklad jehož je výkladem, je také ještě navíc šifrán. Ano. Je špatný výklad, jo, asi tak. Ano, nebo když si toho nevšimne, tak vlastně na tom výkladním výkladu nedostáváš, nebo prostě není to jasný. Tady je prostě řeč o takovým, který... No tak to snad jo, to snad dochází. No a to ne, možná jo, možná jo, to nevím. Takže ten výklad výkladu v zásadě je otevřený, to může dělat každej, když to dělá blbě. Je otázka, do jaké míry oni přecejnou to auslébují, teda ten javkrst by nedržel jako jenom pro nějaký výklad v silným smyslu. Ano, to necháme zatím teda odevřet. Každopádně poprvé se tady vyskytuje to dešifrování a je to úvod k tomu, co pak víme, že bude následovat. Ale víc asi z toho nevytěžíme tady. Hledat z těch dvou příkladů, že jo, na čem to ukazuje, ale já nevidím na první pohled, co by se z toho dalo. Že jo, to by nás hledat přivedlo k těm autorům a teď se tím nějak zabejívat a udělat si nějakej ten... To jsme si sice slíbili, ale zatím k tomu nepřijde. Já to vůbec nevím, co teda třeba ta věta o tom níčovi. Níčovi, ta homonatúra. Já nevím, vyskytuje se toho níčeho, zbychom se měli... Homonatúra, to je opravdu... Jestli je to skutečně z níčeho, nebo jestli je to nějakej... Podle toho, jako deus natura, že u spinozy, takže u níče jakási obdoba, že je homonatúra, já nevím. No a je tu sedmý svazek, strana 190, no to si člověk nev tom může. No, když nemáme dolů s to vydání, jo, tak jak to člověk se v tom má jednotaný, jsou totiž názvy knih, jo, tam jsou jenom svazky. No, to by chtělo teda, buď jestli to tady existuje, tak si udělat seznam přibližně těch obsahů, já teda mám nějaký vydání, který je v šestnácti dílech, tak nevím teda, jestli to toho by bylo níčeho. No jo, to níče je tady, jo, ten je ale taky... Takže to je z toho německého, to je trapas, no, kdyby tam měl citaci z... No, německý vydávík je zanoten RK, Kierkegaard, existuje... Jsou trojky nebo čtvrty, jestli je to jedno z toho, že to se musí zjistit. To by bylo zajímavé zjistit, jestli to není rovna tohle. Tady budem dávat citáty na nějaké asi jednotlivé vydání jednotlivých spisů, teda. Tady, aspoň jak to tu vypadá. Něco jsou i nějaké spisy, ale nějakého Kierkegaard si to je i podle nějakých jednotlivých vydání. To by bylo strašnou práci to hledat a nejlépe by bylo někoho, kdo je v tom doma, že jo. Tak na toho Ričeho to bychom sehnali a na toho Kierkegaarda těžko. Ale spíše na tom zajímavý to, že tam hovoří o tom, že ten text má nějakou jeho vlastní skutečnost. Jaký text? Co? Jaký text? No to je to takhle. Textová natura. To máš, ne? Máte v tom? Základní text? Grunt text. No ten grunt text, to se tím rozumí, to je jenom obraz. To je metafora. To je jako, kdybyste řekl základní fresku, odhalit tím, že zbavím jí toho přemalování. Tak to je grunt text. Grunt text je to, co je původní a Ibr Mahlung je to, co je přesto. Myslím, že víc tam není v tom obsaženo, než tahle. A ten původní text, že je homo natura, tak já asi nejsem ani docela jistý, já si to opravdu... Já si myslím, že je homo text, protože pak je tam lézen, že? No jo, to patří ještě k té metaforze. To není jako skutečnost, kterou bych četl. No asi myslím, že tak metaforicky to není. Kdyby to bylo textu, tak to může číst. Kdyby to byla malba, tak musí říct vidět. No ne, tak říkám, že se teda jedná o text, opravdu. Právě tak to tež mohl říct, kdyby to byla malba. Jenomže mi nemohl říct lézen, brše, zejen. Já myslím, že tam není nič. Tak to zůstává záhadu, co to je, ať už se to vezme cokoliv i jeho skutečnost, že? To je důležité, že existuje nějaký základ, nějaký přirozený člověk. A že jsou na tom nějaké přemlady kulturní nebo nějaké... To je důležitá myšlenka, tady to nevyřešíme, ale já bych to někdo dokázal. Ano, tam míte jedně k tomu odkazu. Vypadá to něco divný, protože když člověk je v přechodná fáze k nadčelněku, tak je ten základní. Bylo by zajímavé zjistit, jestli to ten nič opravdu toho terminu užívá, nebo jestli to užívá teprve ten Jaspers, aby něco řekl, ale mě vůbec nenapadá souvislosti, jakoby to s tím Deus Natura mohlo mít. Tam šlo úplně o něco jiného. Tam šlo o identitu. Dvou věcí, o kterých se předpokládá, že jsou od sebe vzdálené. Tady se naopak ta jedna chce likvidovat a druhá se chce najít v čistotě původní, což je tak karosolistické. O všem, že by si to vymýšlel, nejspíš si to použil toho terminu. Ty příklady mají být na dešifraci. V tom příkladu se mluví o tom, že nějaká věc má být viděna v té své skutečnosti. To znamená, že má být, jak tady říkají, s ní odděláno všechny ty nánosy, které na ní jsou. A je to takový příklad, který to vůbec neodkryvá? Opravdu, ano, tomuhle se na dešifrování neříkáš. To je vlastně slíkání. Samozřejmě, že to odkryvání může být děláno v jistým způsobem. Který může v sobě nést nějakou šifru. No, takhle možná. Ono to přeci jenom je, to dešifrování. On ten příklad je trošku možná složitější. Když si člověk vzpomenuje, že přeci jenom ten Nietzsche je ten filolog a jak by to býval mohl myslet. On přece ten vtip tady není v tom jenom jako prostě nějakou hrubou mocí ty přemalby jako se třít. Protože ten vtip tadydle asi možná spíš je v tom odhalit, co je přemalba a co není. A tohle právě teda je vlastně svým způsobem věc, která se něčeho takového jako nějakého šifrování a nějaké takové jemné práce prostě vlastně možná tejká. Totiž jak si na tom obraze tak jako ho pro dneska člověk má, jak to dělají ty restaurátoři, prostě zjistit, co jsou ty spodní vrstvy a co ne. A pak i teda jako velice jemně nějakým způsobem se pokusit ty vrstvy, které tam nepatří, vlastně zničit. Ale Jozefe, to jsou všechno na stejný rovině. A to by ti by mělo být v podstatě na jiný rovině. Když to takovýmto způsobem budeš rozhovat, jestli tam má zůstat toto nebo ne, jestli máme zůstat tady nebo tam, tak jsme furt jenom na rovině toho slikání. Ale nedostáváme se tak za něco na rovinu úplně nějakou jinou. Ano, to to prosím, no to takový. To je oslejnán. Jakou rovinu já chci v tom stát? Co to je za slavučka? Který slavučka jsi teď dedikával? Ncfr. No dobře, ale moc nám to teda nesedí, nevíme přesně, jak k tomu jít dál. Fakt je, že na to dešifrování to moc nevypadá. Pravda je, že on nakonec, jestli to je jeho termín homonatura, tak on zjišťuje, že to není homo. Přesně řučujeme, že to je ta plavá bestie. Že vlastně ta přemálba je samolidství. Přímo to homo je přemálba tý natúra. Je to trošku problém. No to ovšem u ničeho je, jenom tohle je extrém a jinde to je jinak, ale každopádně to všechno je takový nějaký. A u toho Kierkegora ta uršrift, já asi nejsem taky jistý, já jsem si toho nikdy nevšim, že by tam takovou uršrift, když si vzpomínám na někde, tam bych spíš rozuměl Kierkegorovi, že člověk se stává tím, čím se stává teprve, když se odtrhne od uršriftu. Dost analogicky tady, co na jedné straně námítám, třeba právě v té nemoci k smrti, když ta nemoc k smrti spočívá v tom, že člověk se musí odtrhnout od toho svýho stvořitele, že udělat se pro sebe, tím odtržením prostě se odsuzuje sám k smrti, ale je to jedinej způsob, jak může být pasen. Nesám s sebou samozřejmě, je to nemoc k smrti, ale je to nemoc, kterou každý musí projít, jinak to není člověk. Čili co to je přirození pak, co to je ta uršrift. Uršrift je prostě, dokud to nemocí neprojde, tak o něj bůh nemá zájem jako o člověka, protože to je furt ještě stvoření jako každý jiný a tam není potřeba se láskou sklánět a obětovat a tak dále za něj vlastního syna a podobně. Teprve když projde tou nemocí k smrti, musí se stát sám sebou, to znamená odtrhnout se a to znamená, že to už je porušení uršriftu. Je to takovej problém. Je otázka, jestli je tady, jestli můžeme připustit, tak jen tak jednoduše, zřejmě nemůžeme, že se tady trefuje ten Jaspers do něčeho opravdu tak nějak podstatný, tak nějak je to tak, tak je to takový skok nezajištěnej. A to je hlavně přechod zase k dalšího státcí. Ještě na východě takhle nezatěžová. Jistě, ale je dobře si všimnout, jak to ty lidi takového grádu dělají, že? Jo, ale já většinou mám dojem, že když takhle něco řekne v jedním větě, takže to pak jako jinej rozpíše do knihy a ukáže se, že je to pravda. Ale tak jako jak kdy? Já jsem se pokusil to ukazovat na té pravdě, že tam fakticky on obchází věc, kterou musel vědět, zjednoduší to, aby se dostal dál tím směrem, kterým chce, čili my chápeme tu oprávněnost, že to tak udělal, ale na druhou stranu se tam opravdu dopustil takových nepřesností, které se musí jen ospravedlňovat, které nemůžou být považované za správnosti. Takže teď tohle může být podobný případ. Chce se dostat k něčemu rychle, jo promiňte, já musím... Je to teda, no je to teda těžko říct, no nějaký existenční vztahy. A on to tím nemyslí, čili tam by se muselo říct existenciální nebo existenciální, to podle toho, co důvoduje je možný, když je to takhle německý, protože neví, jaký jsou to vztahy v jaký rovině, to asi je lepší, to lidský vztah v existence nechat. A ovšem, já bych to spíš přiznal vztahu lidské existence, než lidských vztahů existence. To není lidská existence. Ale jo. No on tam povádá. Tohle je právě základem je sloveststva fernandise. Že to jsou lidské a humární vztahy, které se týkají existence. Že pokud tě se to překádám správně, to budu dešifrovat. To není lidská existence. No, to humán se vztahuje k tomu for healthness níkolik existence, to je nepochybné. Jenomže v tom svazku existence for healthness, rozhodující je existence, níkolik to for healthness. For healthness je příliš abstraktní slovo. Čili věcně, gramaticky máte pravdu věcně, ale to humán se vztahuje k existence a níkolik k tomu for healthness. Totiž jiná než humánna existence u ASPR se není. Může být humánna existence v nějakých jiných vztazích, než které jsou humánní? A mohou být lidské vztahy, které se netýkají existence? No, to tak vypadá. Tady se zdá, že člověk je zaklapený do něčeho, ale co si podtíme takového jako základnějšího, to jsou ty individuální humánní vztahy existence. Takže, tady se dá písat, že člověk je základní vztahujícího, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. Všechny mají pro něco berajčat. To je jedno, má mnoho. Mít berajčat například znamená, když máš vrt, když máš mrčení, nejsluží pohotovosti. To se mi tady dojevilo. A s tím forfeelery, to je strašný problém. Já bych dala svádějící připravenost. Co do kontextu. Svádějící připravenost je jedno z těch občinných pochopek. Já jsem něco jiného našel. Je mi jasný, že když tak svádějící nebo zavádějící nebo tak. Nepochybně v Führerisch a Führernd jsou dvě různé věci. Nepochybně to tak je. Ale co se vlastně tady míní? A o koho jde, když se mluví o tom svádějícím nebo zavádějícím? Je to zavádějící ty myslitele? A nebo nás, který ty myslitele čteme? Ty myslitele, že mají tu připravenost pro skvělost na masku. Oni mají tu připravenost, ale proč je ta připravenost svádějící? Právě protože je v rozporu s tou jejich otevřeností. Je v rozporu? Já myslím, že ten rozpor se na tomto větu staví. Tak to není v rozporu. On právě předvedne, že to v rozporu není, ale že právě to zdání toho rozporu by mohlo nás zavádět. Nebo zarážet řečeno. Že je to něco, co nás maté a jak si mohlo by nás to svézt k tomu podcenění, buď ty jedné nebo ty druhé strany. Já myslím, že to tam je v silnějším významu. Já si připomínám, že třeba u ničeho se najde ta známá formule, že je možno nebo nutno se prolhát. Nebo že u Kierkegora je tam ta myšlenka toho slůcovství. Je tam na mnoha místech, nejenom v tom denníku slůce. Říká se, že on sám se přiznává k tomu, že zašifrovává těma pseudony a několikrát za sebou, že zašifrovává ty svý spisy, protože nechce čtrař něco sdělit, ale že ho chce dovést k němu samému. A každej došel tím, jak čte, aby tam našel to, co mu odhalí jeho samého. Takový labirint, kterým se každej dostane k sobě. To znamená, že tamtohle maska, to matení, to svádění, že se stává metódou. K pravdě nelze se dostat než skrz lež, přes lež, pomocí leží. Ta lež tam je jakýmsi nezbytným ingredience. Protože jsou období u obou, tak bych byl nakloněn to překládat spíš jako v smyslu Führerisch, aby bylo jasný, že u toho Führera tam je dvojí možnost, že je samotné, to svádí, a nebo nás, že to svádí. Když tam to budeme číst jako Führer, že to jednoznačně nás to svádí. A já si myslím, že to je věcnější, protože to nebezpečí, těžko můžeme vidět na jejich straně, když to používají jako metody a vědomě, a přímo o tom píšou. A protože to Führerend je obouznačné, tak když to přoužíme jako Führerisch, tak neuděláme chybu. Takže by to pak znamenalo, že jestli že oni mají, ačkoliv jsou nejotevřenější a nejméně se o nějaké okolnosti starající, to znamená, že se prostě nestarájí, nemají žádný ohledy další, jsou tak říkající až zprostý nebo prostě tvrdý. Nejbezohlednější, ano, snad by to bylo. Takže to nedělají kvůli ohledům, líběže to použijí jako metody. A to znamená teda, že jestli že mají, to je jako s tou základní myšlenkou, to souvisí, to mě ještě není docela jasný, že teda oni mají takovou zvláštní pohotovost, připravenost, jsou proto použít těch masek a těch skrytostí nebo takových nějakých přikrývání. Ale funkce těch přikrývání, že je metodická z jejich strany, že to teda není, že oni by tomu propadli, oni naopak jsou nejbezohlednější.
====================
s1.flac
====================
Tohle je právě vlastní dodavce. Já jsem to teď trošičku pragmaticky... Máš dělučí dimenze, no ale... V podstatě, když se k tomu vrátíme, z čeho to vylezlo, to je k tomu, jestli opravdu energijný způsob uchopení pravdy je možné dělit díky tomu, že jinak bychom museli tu pravdu současně vysilovat s tím jako na sebě. Současně, to není řečeno. No ale ve stejném čase. Jinak to není. Ale to tam není. No ne, vy jste to říkal. To jsem já taky řekl ve stejném čase. Já jsem říkal, že musíme tu pravdu uchopit tam, kde se děje, kde se stává. Ale to můžeme dělat dva tisíce let zpátky. Musíme jít vystavit tam, kde se děje, kde se stává. To znamená, to, co se stane už obecným majetkem, to už není pravda. My musíme jít k tomu kořenu, kdy se stává. Ano, ale to jo. Ale protože tyhle... Prostě kvůli teda ten důvaz na tom, tam on nepřijímý způsob uchopení. Jaký to teda hodnoprostový způsob? Protože ve chvíli, kdy to děláme... Když to děláme přímým sdělením, tak to děláme s distance. Tak to děláme jako objektivní pozorovatel. Vypovídáme o něčem, co platí. Ale když to bude přímé, tak tam žádnou distanci dávat nemůžeme. Prímé sdělení se tím rozmní, že mluvíte o tom, co je cílem vaší výpovědi. Nepřímé sdělení je, že mluvíte o něčem jiném, abyste řekli o něčem, co máte. Vy si teda domníváte, že ta distance je tamtá vedána mezi námi a tou věcí, o které se vypovídáme. No ano, distance v tom smyslu, jak ji rozumí celá tradice filozofická, to je, že jsem pozorovatel mimo to, o čem vypovídám. Že tady tam zařadím ty, po našem řečení, ty dvojice, ty dvojčata, pojem výpovědce na předmět, abych ještě rozšířil tu distanci mezi myšlením, pomyslícím a myšlením. No jo, teď se mi úplně jako dostávat do takového pohledu, který nevím už jak se mám teda orientovat. Protože je tady jednak přímý, ale přímý způsob sdělení. To je jasné. A teď se říkalo, že ten nepřímý způsob sdělení má něco společného s uchopováním pravdy. Že jinak je o to ani nevíte. Ale ten přece nesouvisí s tím, že bych tady byl já, který vypovídá něco o skutečnosti, která je mimo mě. Tady přece šlo o něco jiného, ale v tím, jak se tady zabrl ten čas, tak byste právě poukázal na to, že ten nepřímý způsob sdělení právě může být nutnej, jít mě z toho dobu, že ta pravda už se jako vy... Udá. Udá. A my se teď k ní už nemůžeme vstávat, jinak žít musíme, že ten nepřímý. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. To jste řekl úplně jinak. Ona se už událá. A taky pro nás rodice snáží se vstávat jenom tím přímým. Jenom vypadá, že jsme se tím pádem přestali vstávat k pravdě, když vstávujeme se už jenom k formule. Zničíme se život. Čili ta nepřímost, ta nám má zajistit, že se vstáhneme ke skutečné pravdě. A to znamená, když se stala ta pravda, když platila, když se stávala pravdou, dva tisíce let zpátky, tak my se můžeme teď k tomu vyjářit jedině s nepřímým způsobem. Tady je háček. Pravda se nemůže dít jeným způsobem jako jakýkoliv jiné sloužba. Proto já jí řeknu, kdyby se ta pravda udála, tak se nemůže zvnišit. Ta nepřejde do... Ona právě, když se zvniší, tak to určitě nebude pravda. No ne, samozřejmě, ale to dění pravdy není toho druhu, že by se zvnišňovala pravda. Tady se zvnišuje něco jiného, tady se zvnišňují sloučna, ale ne pravda. Pravda se děje úplně na jiné rovině, než se dějí sloučna. Ale ten míněnok, že jo? Pravda se stává tehdy, když jí někdo pochopí a řekne. A v ten moment, kdy jí řekne, tak se stává sloučnem a pravda se od toho distancuje. No, ale to je opravdu jenom všichni ráno můžeme to jako velice lehkým způsobem říct. Pravda se tak jakoby... Jako tam jsou přece jiné pohyby, než by ta pravda přecházela, která je pokud přejdu na vaši terminologii, která je blízí nepředmětností, když se přes nepředmětnou stránku vysouce prostě zpředmětňovává. No, ale co to znamená where there are light? No, to je právě... To jsem chtěl teď přijít, co to je... Ono je to spíš dění, ne? Víte o nějakým dění, který by mohlo vidět? No, samozřejmě tohle, co dění, jednou jsme se o tom bavili, jak já jsem chtěl říct, jakože prostě pravda, nebo to, co má jenom blízeně předmětnou stránku, má tak též jistý svůj pohyb, ale všechny tyhle přívásty, které nám udáváme, musíme dát jakoby do úhozonek a dát na to pozor, že to není dění v běžném smyslu, jak používáme to ve svůj smyslu. Tak tady bych na to dění taky takový měl rad, že je otázka, na kolik ho tam chladení je spasit. Když bych se rovníval, že bych měl tam taky jest. Když mluví o tom péru, tak to je strašně důležité právě, že to je otázka dění, nikoli v jenom ukazování se něčeho, co už je spaseno. Já se tedy rovnívám, že to nemůže dát pravdu na rovinu. To je soucné. Právě o soucům vždycky můžete něco předmětně říct. A to je přímo říct. Když ne všechno, to je vždycky něco. To opravdě tady říká, že dělám nepřímé sdělení. Jak máme rozumět, co to je nepřímé sdělení? To znamená, že mluvíme o něčem jiným. Čili opravdě můžeme mluvit jenom tak, že mluvíme o něčem jiným. Potom jiným mluvíme tak, aby nepřímo se řeklo něco opravdě. Čili svým způsobem to jsou ty nepřímé intence, to jsou ty nepředmětné strany. My mluvíme o něčem předmětně, ale přitom to důležité není to, o čem předmětně mluvíme, protože to nedělá nic. Ten mluvil předmětně o želvě a o slonu, na který se postavil na tu želvu a tak dále. A o to nikomu nešlo, protože nikomu nezaráželo, že to je budoucnost. To podstatní bylo jinde. A to my nechápeme. Všechny ty... Tak počkejte na včeraček. To je škoda, o ty želvě jsou tam nějak. To myslím, že vůbec potom to nikomu nezaráželo, protože to je budoucnost. A to myslím, že to byl dobrý zpěvání. S tím být na vnoušách, protože stará někdo. Je to asi pro ně, ne? Tak pravděpodobně, když si psáte, že to je svatý projekt, to je deset let. Ne, například Norval to nikdy nepřečet. Aspoň je tvrdý. On měl čtyři, tři krátky, že to museli zatočit. On polu dvěstě, s kterým to neměl. Nevím, přečej, aby se postavil nějaký zpěvání, ale no, tak. Tak prostě, jestli někdo chce, to je všechno. Na tom narážím, na to přeci, jako trojenej posádník. Ten posádník je něco tak hloubokého, taky nebo chybějšího. A to je to, že je to hluboké. A teď se možný, protože je to hluboké. Oni se tam včera bavili, na začátku, když se začal s Radimem. A tak, abych to slyšel, on byl těsně vedle mě. Nevím, z čeho to začalo, ale vlastně to tam ušlo po secularizaci. Jak vám říkám, to nám nemusí někdo vykládat, že secularizace je plot křesťanství. Naštěstí nejediný. Jo, bohužel. A naštěstí nejediný. Říkáme, že to já. Ale to říkali, protože je to provokatívní. Chtěli jsme vás teď prosit v zubě, když jste dokonce všechno vyházel. Vyházel bych v zubě. Nic, vole. Láska. Počkej, tady nemusím být. Nemusíte. Co? No, tak vracíme se k tomu. Já nevím, je tam možné ještě z toho vytřískat něco? Já si myslím, že... Uškru, který je tam takový... UVA to překládá jinak. UVA to překládá jinak. UVA v zubě je takový uškru, který existuje. To je ten uršriv taky. To je asi to samý. Na stejný rovině. Já si myslím, že se tady nemá... Že se tady nemá zdůrazňovat, že by šlo o nějakej zdroj, prazdroj v každé existence. Níbež že jde o důraz na to, co v každé existenci je to úšprivý. Nechápat ten úšprung jako arché, což stojí mimo každé vznikání a zanikání. Níbež jako začátek toho vznikání. To je vždycky... Co je začátek ulice? Už tam ulice je, anebo tam ještě není. Že tady hledat... To je v té filozofii jasně to, když se tam do toho podíváte, když mluví o úšprung... A už ten úšprung, který je existence, tak to znamená teda, že ta existence je ten úšprung. Ovšem ne všechno v existenci je úšprung. Takže je co si úšpringlí v té existenci a z tohoto úšprungu, který je v existenci, z toho se to musí vykládat. Tak asi v tomto odkazu. Nemá se na mysli tady, že ta pravda, že nebo že to vérnitý pravdy, že je úšprungem té existence, nebo že to, to, co je v existenci úšprunglí, tak tam se děje ta pravda. Počkej, ve chvíli, kdyby to bylo to první, tak by to bylo naprosto teda zase zpátky zpátky ústředověku Aristotela nebo vůbec v této celé tradici. Čili v esence. Pak by ta pravda byla konec konců esence. Ten úšprung by byl esence a tak dále. Že ta pravda se děje v úšprungu existence. Že ta pravda se děje tam, kde ta existence má svůj úšprung. Co je v té existenci ještě řetelnější, to by se furt ještě mohlo zpátky, co v té existenci je to úšpring. Tam na tom místě nebo tam, že se děje ta pravda. Tam jedině chybí, že každá existence, že se děje z budoucna. Takže můžeme dál, ne? Tak jedině on to se chci zeptat, kdy máš věření v mědití. Já jsem taky nepřišel na něčeho. Já vím. To je jasný. Věření. Nebo jsem se zapomněl, když jsem si to výdělal. To je celkem za to dost. Já nevím, jestli se to najde taky u toho Kierkegora. On tam teda odkaz je, když si to můžeš zkontrolovat, ale pravda je, že to je něco velmi podstatného, že kdyby tam řekl Der Glaube, tak to není ono. To Glaume ukáže, že tam je v tom zapletenej člověk se svou aktivitou a zároveň ovšem se ukazuje, že je to výkon člověka, ale ne člověka. Je to v člověku výkon, ale není člověk subjektem toho výkonu. Tak to tam jako v tom patří. Ale důležité je, že tam není vastu Glaubst, ale výdu Glaubst. To znamená, tady se poukazuje, že je to výkon člověka, ale není člověk subjektem toho výkonu. A tady se poukazuje na to, že nejde o to, čemu kdo věří. V co věří. Že tedy se mluví o tom nepředmětně, teda bezpředmětně. To je spíš v tom reflektivním zpěstu, jako prostě ta aktuální politická věc. Já si myslím, že můžu rozumět a navazovat na toto pojití. A za druhý, je to důležité, že to rozpoznal Jesper až to se stává běžně teologům, že to čtou a vůbec jim to nepřijde. A samozřejmě furt myslejí, že věřit na co. Po každé kostra, o které teď se o tom mluvíte. Samozřejmě bez... A vůbec, že neví, že to je protestant, který by měl vědět něco o Barthovi, který taky čerpal z toho Kierkegara. Ale je to taková samozřejmě, že to nikomu ani nepřijde. A ten Jesper, který není protestantského původu, který se k tomu Kierkegarovi dostal spíš z takového psychologického zájmu. Když psal o psychologii Darrell Townshend, tak to poprvně se setkal když se tam nalíčí ten typ Kierkegora. A že tohle to rozpozná. Samo o sobě mě to připadá. Tohle je věc, která Heideggerovi na mysl nepřišla. Ačkoliv se tím Kierkegorem zabýval. No ne, to přece... Já teda nevím, jestli on o tom psal, nebo ne, ale ať už teda mu přišel nebo při interpretací Kierkegora, ale ta myšlenka tý eventuální autenticity, to je přece rozdělost podobný tomuhle. To je, to je. Nebo chybně. Konkrétně mě šlo o tu víru. On má katolický předpoklady a tohle tomu vůbec nepřijde na mysl. A není možno mu to mít. Zas líp, poněvadž, když to nepřijde teologům, no tak proč by to mělo přejít na mysl? Ale tím spíš je třeba si cenní toho jest, protože ho neuniklo. Že se velmi přesně v této věci vyjadřuje. A dokonce to, že there's glow, there's sign, to bych chtěl zase vidět, jestli to tam opravdu, jak se to udá přijít od toho Gepigora. To bylo docela zajímavé. To je tenhle. Jo, ale děsítka. To si můžeme kouknout. To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku. To má být zničeno. To je zničeno. A přitom mluví o tom, no. To je teda to, že jim nějak nejdeme, co se tam děje. Ty čísla. No to je to je větší. Já tady teď budu mít brzo někoho z Německa a uvěřím, že by se koupilo. Jestli náhodou, není vydání nějaké teoretické. Teoreticky. On má německé vydání. Toho Lensta. Novější. Tomáš? Nejinej. Aha, no tak to by bylo teda to bylo za... odteďte se. To by bylo za... například já jsem dostal druhé vydání, co v Americe vydal toho Weinerda. Process and Reality. Si nedovedete představit, co tiskových chyb objevili v tom prvním vydání. To je tak hanebný vydání. Já mám výpisky, rozsáhly výpisky. Já to půjdu se všechno vydat, z kartoteky a jedna po dvě kontrolovat. Protože se... To byly vydány z 3. roku, já to těším. A my jsme to dělali, že jsme z těch objevů si máme podle toho prvního vydání. No jistě to hodný taška. Já to měl když jsi počený stávat. V univerzitě to vůbec nejde. Někde to je v Brně. To snad je. A ještě někde to. To je snad nějaký... Oni ti Američtí tiskaři... Teď jsem zjistil, že někdo u nás to citoval to Weinerda moment, kdo? Joten Kučera. Ten Trtikův následovník na Amsově fakultě. Zdeněk Kučera. Zdeněk? Já teď nemyslím, že zdeněk, no ale... Mladší brácha Kuka, s kterým jsem chodil, ke kouzách objekta. A ten tam cituje Process and Reality z roku 30. V té práci, co teď nedávno vyšel prodávat, to začínáme. No a... Tak mě napadlo, že teda buď to Housova fakulta má, nebo možná, že to je naší, to bych pochyboval. To bych tenkrát snad zjistil, ale já už se na to nepamatuji. Možná, že to je jedná fakulta z toho roku 30. Ale, že je možný pár, když je teda na té fakultě, že eventuálně možná pomohou, ale i, že teda by možná to byl doklad toho, že tak s těmi knihami tak jim jenom, kde to bylo, odkud jsem to měl početný, tak, že jsem to zachoval, že to je někdo nějakým šperinským nějakým šperinským knihem. Někam, že to. Takže by bylo možný se odkud, odkud to teda cituje a kde to teda je z toho roku 30. Já to tenkrát nemohl, nikde jsem to nemohl sehnat, já to potřeboval strašně větně, když jsem připravoval vizitočku, tak jsem chtěl se dovědět, jestli tam náhodou najdu něco víc. Pak jsem si přivez, samozřejmě jsem si přivez Science and Modern World a nějaký hrubější další věci, ten symbolizm. Tak a ten proces samozřejmě to tam nebylo. Pak jsem to strašně scháněl, pak jsem měl několik věcí v Science and Modern World, co mi líbilo, ale srdce mi si tady taková poduplení všechny hrané populární věci, co nanajdu. Děsivě jsem to scháněl, jsem to sehnat až posléze. Já na poslední chvíli ještě, teď jsem si to učil, já jsem to, když už se stělovala knihu do toho, do tý banky vejvalí, že u těch národních divadlů, co se pak z toho stalo do základních divadlů, tak tam měli šoupat, jeli předtím to do vrchlík, karmářově vylehněli a pak tam byli Číňáni, kteří v tom jsou věci měli obrátat, zároveň to teda vyvlastnili. Já jsem to měl půjčený, já musel se to opravdu mohout hranit, co tě určitě vrátit. Když už to předávali, předávali a těsnili, jsem šel na bojinu. A od té doby pak jsem to nemohl nikdy sehnat. Takže teď, když to cituji, jak mě napadlo, to nemávám. Když jsi to nepředal jako z jiný knížky. To mě nepřednal takhle. V zásadě bylo to taky možný. Tak jo, to mě napadlo. Taky takové věci. Já většinou ten slušný lidi, když předvím nějaké knížky, tak to tam předíš. Ale ne všechny. U nás je druhý. Já teda teď chci říct, že už tady nepůjdu. Takže jsme už vyšli. Ne, ne. Tímhle tím, že jsme se dneska setkali mimořádně, tak jsme si teda napomohli, že jenom přijdete u jednoho. Vy tam budete čtyři neděle. No, tři, čtyři. Dobrý den. A kam? Tady v Čechách? Nebo v Slovensku? V Horecku. No, no, no. Říkáš, nebo až v Čechách.
s1.flac
====================
Tohle je právě vlastní dodavce. Já jsem to teď trošičku pragmaticky... Máš dělučí dimenze, no ale... V podstatě, když se k tomu vrátíme, z čeho to vylezlo, to je k tomu, jestli opravdu energijný způsob uchopení pravdy je možné dělit díky tomu, že jinak bychom museli tu pravdu současně vysilovat s tím jako na sebě. Současně, to není řečeno. No ale ve stejném čase. Jinak to není. Ale to tam není. No ne, vy jste to říkal. To jsem já taky řekl ve stejném čase. Já jsem říkal, že musíme tu pravdu uchopit tam, kde se děje, kde se stává. Ale to můžeme dělat dva tisíce let zpátky. Musíme jít vystavit tam, kde se děje, kde se stává. To znamená, to, co se stane už obecným majetkem, to už není pravda. My musíme jít k tomu kořenu, kdy se stává. Ano, ale to jo. Ale protože tyhle... Prostě kvůli teda ten důvaz na tom, tam on nepřijímý způsob uchopení. Jaký to teda hodnoprostový způsob? Protože ve chvíli, kdy to děláme... Když to děláme přímým sdělením, tak to děláme s distance. Tak to děláme jako objektivní pozorovatel. Vypovídáme o něčem, co platí. Ale když to bude přímé, tak tam žádnou distanci dávat nemůžeme. Prímé sdělení se tím rozmní, že mluvíte o tom, co je cílem vaší výpovědi. Nepřímé sdělení je, že mluvíte o něčem jiném, abyste řekli o něčem, co máte. Vy si teda domníváte, že ta distance je tamtá vedána mezi námi a tou věcí, o které se vypovídáme. No ano, distance v tom smyslu, jak ji rozumí celá tradice filozofická, to je, že jsem pozorovatel mimo to, o čem vypovídám. Že tady tam zařadím ty, po našem řečení, ty dvojice, ty dvojčata, pojem výpovědce na předmět, abych ještě rozšířil tu distanci mezi myšlením, pomyslícím a myšlením. No jo, teď se mi úplně jako dostávat do takového pohledu, který nevím už jak se mám teda orientovat. Protože je tady jednak přímý, ale přímý způsob sdělení. To je jasné. A teď se říkalo, že ten nepřímý způsob sdělení má něco společného s uchopováním pravdy. Že jinak je o to ani nevíte. Ale ten přece nesouvisí s tím, že bych tady byl já, který vypovídá něco o skutečnosti, která je mimo mě. Tady přece šlo o něco jiného, ale v tím, jak se tady zabrl ten čas, tak byste právě poukázal na to, že ten nepřímý způsob sdělení právě může být nutnej, jít mě z toho dobu, že ta pravda už se jako vy... Udá. Udá. A my se teď k ní už nemůžeme vstávat, jinak žít musíme, že ten nepřímý. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. To jste řekl úplně jinak. Ona se už událá. A taky pro nás rodice snáží se vstávat jenom tím přímým. Jenom vypadá, že jsme se tím pádem přestali vstávat k pravdě, když vstávujeme se už jenom k formule. Zničíme se život. Čili ta nepřímost, ta nám má zajistit, že se vstáhneme ke skutečné pravdě. A to znamená, když se stala ta pravda, když platila, když se stávala pravdou, dva tisíce let zpátky, tak my se můžeme teď k tomu vyjářit jedině s nepřímým způsobem. Tady je háček. Pravda se nemůže dít jeným způsobem jako jakýkoliv jiné sloužba. Proto já jí řeknu, kdyby se ta pravda udála, tak se nemůže zvnišit. Ta nepřejde do... Ona právě, když se zvniší, tak to určitě nebude pravda. No ne, samozřejmě, ale to dění pravdy není toho druhu, že by se zvnišňovala pravda. Tady se zvnišuje něco jiného, tady se zvnišňují sloučna, ale ne pravda. Pravda se děje úplně na jiné rovině, než se dějí sloučna. Ale ten míněnok, že jo? Pravda se stává tehdy, když jí někdo pochopí a řekne. A v ten moment, kdy jí řekne, tak se stává sloučnem a pravda se od toho distancuje. No, ale to je opravdu jenom všichni ráno můžeme to jako velice lehkým způsobem říct. Pravda se tak jakoby... Jako tam jsou přece jiné pohyby, než by ta pravda přecházela, která je pokud přejdu na vaši terminologii, která je blízí nepředmětností, když se přes nepředmětnou stránku vysouce prostě zpředmětňovává. No, ale co to znamená where there are light? No, to je právě... To jsem chtěl teď přijít, co to je... Ono je to spíš dění, ne? Víte o nějakým dění, který by mohlo vidět? No, samozřejmě tohle, co dění, jednou jsme se o tom bavili, jak já jsem chtěl říct, jakože prostě pravda, nebo to, co má jenom blízeně předmětnou stránku, má tak též jistý svůj pohyb, ale všechny tyhle přívásty, které nám udáváme, musíme dát jakoby do úhozonek a dát na to pozor, že to není dění v běžném smyslu, jak používáme to ve svůj smyslu. Tak tady bych na to dění taky takový měl rad, že je otázka, na kolik ho tam chladení je spasit. Když bych se rovníval, že bych měl tam taky jest. Když mluví o tom péru, tak to je strašně důležité právě, že to je otázka dění, nikoli v jenom ukazování se něčeho, co už je spaseno. Já se tedy rovnívám, že to nemůže dát pravdu na rovinu. To je soucné. Právě o soucům vždycky můžete něco předmětně říct. A to je přímo říct. Když ne všechno, to je vždycky něco. To opravdě tady říká, že dělám nepřímé sdělení. Jak máme rozumět, co to je nepřímé sdělení? To znamená, že mluvíme o něčem jiným. Čili opravdě můžeme mluvit jenom tak, že mluvíme o něčem jiným. Potom jiným mluvíme tak, aby nepřímo se řeklo něco opravdě. Čili svým způsobem to jsou ty nepřímé intence, to jsou ty nepředmětné strany. My mluvíme o něčem předmětně, ale přitom to důležité není to, o čem předmětně mluvíme, protože to nedělá nic. Ten mluvil předmětně o želvě a o slonu, na který se postavil na tu želvu a tak dále. A o to nikomu nešlo, protože nikomu nezaráželo, že to je budoucnost. To podstatní bylo jinde. A to my nechápeme. Všechny ty... Tak počkejte na včeraček. To je škoda, o ty želvě jsou tam nějak. To myslím, že vůbec potom to nikomu nezaráželo, protože to je budoucnost. A to myslím, že to byl dobrý zpěvání. S tím být na vnoušách, protože stará někdo. Je to asi pro ně, ne? Tak pravděpodobně, když si psáte, že to je svatý projekt, to je deset let. Ne, například Norval to nikdy nepřečet. Aspoň je tvrdý. On měl čtyři, tři krátky, že to museli zatočit. On polu dvěstě, s kterým to neměl. Nevím, přečej, aby se postavil nějaký zpěvání, ale no, tak. Tak prostě, jestli někdo chce, to je všechno. Na tom narážím, na to přeci, jako trojenej posádník. Ten posádník je něco tak hloubokého, taky nebo chybějšího. A to je to, že je to hluboké. A teď se možný, protože je to hluboké. Oni se tam včera bavili, na začátku, když se začal s Radimem. A tak, abych to slyšel, on byl těsně vedle mě. Nevím, z čeho to začalo, ale vlastně to tam ušlo po secularizaci. Jak vám říkám, to nám nemusí někdo vykládat, že secularizace je plot křesťanství. Naštěstí nejediný. Jo, bohužel. A naštěstí nejediný. Říkáme, že to já. Ale to říkali, protože je to provokatívní. Chtěli jsme vás teď prosit v zubě, když jste dokonce všechno vyházel. Vyházel bych v zubě. Nic, vole. Láska. Počkej, tady nemusím být. Nemusíte. Co? No, tak vracíme se k tomu. Já nevím, je tam možné ještě z toho vytřískat něco? Já si myslím, že... Uškru, který je tam takový... UVA to překládá jinak. UVA to překládá jinak. UVA v zubě je takový uškru, který existuje. To je ten uršriv taky. To je asi to samý. Na stejný rovině. Já si myslím, že se tady nemá... Že se tady nemá zdůrazňovat, že by šlo o nějakej zdroj, prazdroj v každé existence. Níbež že jde o důraz na to, co v každé existenci je to úšprivý. Nechápat ten úšprung jako arché, což stojí mimo každé vznikání a zanikání. Níbež jako začátek toho vznikání. To je vždycky... Co je začátek ulice? Už tam ulice je, anebo tam ještě není. Že tady hledat... To je v té filozofii jasně to, když se tam do toho podíváte, když mluví o úšprung... A už ten úšprung, který je existence, tak to znamená teda, že ta existence je ten úšprung. Ovšem ne všechno v existenci je úšprung. Takže je co si úšpringlí v té existenci a z tohoto úšprungu, který je v existenci, z toho se to musí vykládat. Tak asi v tomto odkazu. Nemá se na mysli tady, že ta pravda, že nebo že to vérnitý pravdy, že je úšprungem té existence, nebo že to, to, co je v existenci úšprunglí, tak tam se děje ta pravda. Počkej, ve chvíli, kdyby to bylo to první, tak by to bylo naprosto teda zase zpátky zpátky ústředověku Aristotela nebo vůbec v této celé tradici. Čili v esence. Pak by ta pravda byla konec konců esence. Ten úšprung by byl esence a tak dále. Že ta pravda se děje v úšprungu existence. Že ta pravda se děje tam, kde ta existence má svůj úšprung. Co je v té existenci ještě řetelnější, to by se furt ještě mohlo zpátky, co v té existenci je to úšpring. Tam na tom místě nebo tam, že se děje ta pravda. Tam jedině chybí, že každá existence, že se děje z budoucna. Takže můžeme dál, ne? Tak jedině on to se chci zeptat, kdy máš věření v mědití. Já jsem taky nepřišel na něčeho. Já vím. To je jasný. Věření. Nebo jsem se zapomněl, když jsem si to výdělal. To je celkem za to dost. Já nevím, jestli se to najde taky u toho Kierkegora. On tam teda odkaz je, když si to můžeš zkontrolovat, ale pravda je, že to je něco velmi podstatného, že kdyby tam řekl Der Glaube, tak to není ono. To Glaume ukáže, že tam je v tom zapletenej člověk se svou aktivitou a zároveň ovšem se ukazuje, že je to výkon člověka, ale ne člověka. Je to v člověku výkon, ale není člověk subjektem toho výkonu. Tak to tam jako v tom patří. Ale důležité je, že tam není vastu Glaubst, ale výdu Glaubst. To znamená, tady se poukazuje, že je to výkon člověka, ale není člověk subjektem toho výkonu. A tady se poukazuje na to, že nejde o to, čemu kdo věří. V co věří. Že tedy se mluví o tom nepředmětně, teda bezpředmětně. To je spíš v tom reflektivním zpěstu, jako prostě ta aktuální politická věc. Já si myslím, že můžu rozumět a navazovat na toto pojití. A za druhý, je to důležité, že to rozpoznal Jesper až to se stává běžně teologům, že to čtou a vůbec jim to nepřijde. A samozřejmě furt myslejí, že věřit na co. Po každé kostra, o které teď se o tom mluvíte. Samozřejmě bez... A vůbec, že neví, že to je protestant, který by měl vědět něco o Barthovi, který taky čerpal z toho Kierkegara. Ale je to taková samozřejmě, že to nikomu ani nepřijde. A ten Jesper, který není protestantského původu, který se k tomu Kierkegarovi dostal spíš z takového psychologického zájmu. Když psal o psychologii Darrell Townshend, tak to poprvně se setkal když se tam nalíčí ten typ Kierkegora. A že tohle to rozpozná. Samo o sobě mě to připadá. Tohle je věc, která Heideggerovi na mysl nepřišla. Ačkoliv se tím Kierkegorem zabýval. No ne, to přece... Já teda nevím, jestli on o tom psal, nebo ne, ale ať už teda mu přišel nebo při interpretací Kierkegora, ale ta myšlenka tý eventuální autenticity, to je přece rozdělost podobný tomuhle. To je, to je. Nebo chybně. Konkrétně mě šlo o tu víru. On má katolický předpoklady a tohle tomu vůbec nepřijde na mysl. A není možno mu to mít. Zas líp, poněvadž, když to nepřijde teologům, no tak proč by to mělo přejít na mysl? Ale tím spíš je třeba si cenní toho jest, protože ho neuniklo. Že se velmi přesně v této věci vyjadřuje. A dokonce to, že there's glow, there's sign, to bych chtěl zase vidět, jestli to tam opravdu, jak se to udá přijít od toho Gepigora. To bylo docela zajímavé. To je tenhle. Jo, ale děsítka. To si můžeme kouknout. To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku. To má být zničeno. To je zničeno. A přitom mluví o tom, no. To je teda to, že jim nějak nejdeme, co se tam děje. Ty čísla. No to je to je větší. Já tady teď budu mít brzo někoho z Německa a uvěřím, že by se koupilo. Jestli náhodou, není vydání nějaké teoretické. Teoreticky. On má německé vydání. Toho Lensta. Novější. Tomáš? Nejinej. Aha, no tak to by bylo teda to bylo za... odteďte se. To by bylo za... například já jsem dostal druhé vydání, co v Americe vydal toho Weinerda. Process and Reality. Si nedovedete představit, co tiskových chyb objevili v tom prvním vydání. To je tak hanebný vydání. Já mám výpisky, rozsáhly výpisky. Já to půjdu se všechno vydat, z kartoteky a jedna po dvě kontrolovat. Protože se... To byly vydány z 3. roku, já to těším. A my jsme to dělali, že jsme z těch objevů si máme podle toho prvního vydání. No jistě to hodný taška. Já to měl když jsi počený stávat. V univerzitě to vůbec nejde. Někde to je v Brně. To snad je. A ještě někde to. To je snad nějaký... Oni ti Američtí tiskaři... Teď jsem zjistil, že někdo u nás to citoval to Weinerda moment, kdo? Joten Kučera. Ten Trtikův následovník na Amsově fakultě. Zdeněk Kučera. Zdeněk? Já teď nemyslím, že zdeněk, no ale... Mladší brácha Kuka, s kterým jsem chodil, ke kouzách objekta. A ten tam cituje Process and Reality z roku 30. V té práci, co teď nedávno vyšel prodávat, to začínáme. No a... Tak mě napadlo, že teda buď to Housova fakulta má, nebo možná, že to je naší, to bych pochyboval. To bych tenkrát snad zjistil, ale já už se na to nepamatuji. Možná, že to je jedná fakulta z toho roku 30. Ale, že je možný pár, když je teda na té fakultě, že eventuálně možná pomohou, ale i, že teda by možná to byl doklad toho, že tak s těmi knihami tak jim jenom, kde to bylo, odkud jsem to měl početný, tak, že jsem to zachoval, že to je někdo nějakým šperinským nějakým šperinským knihem. Někam, že to. Takže by bylo možný se odkud, odkud to teda cituje a kde to teda je z toho roku 30. Já to tenkrát nemohl, nikde jsem to nemohl sehnat, já to potřeboval strašně větně, když jsem připravoval vizitočku, tak jsem chtěl se dovědět, jestli tam náhodou najdu něco víc. Pak jsem si přivez, samozřejmě jsem si přivez Science and Modern World a nějaký hrubější další věci, ten symbolizm. Tak a ten proces samozřejmě to tam nebylo. Pak jsem to strašně scháněl, pak jsem měl několik věcí v Science and Modern World, co mi líbilo, ale srdce mi si tady taková poduplení všechny hrané populární věci, co nanajdu. Děsivě jsem to scháněl, jsem to sehnat až posléze. Já na poslední chvíli ještě, teď jsem si to učil, já jsem to, když už se stělovala knihu do toho, do tý banky vejvalí, že u těch národních divadlů, co se pak z toho stalo do základních divadlů, tak tam měli šoupat, jeli předtím to do vrchlík, karmářově vylehněli a pak tam byli Číňáni, kteří v tom jsou věci měli obrátat, zároveň to teda vyvlastnili. Já jsem to měl půjčený, já musel se to opravdu mohout hranit, co tě určitě vrátit. Když už to předávali, předávali a těsnili, jsem šel na bojinu. A od té doby pak jsem to nemohl nikdy sehnat. Takže teď, když to cituji, jak mě napadlo, to nemávám. Když jsi to nepředal jako z jiný knížky. To mě nepřednal takhle. V zásadě bylo to taky možný. Tak jo, to mě napadlo. Taky takové věci. Já většinou ten slušný lidi, když předvím nějaké knížky, tak to tam předíš. Ale ne všechny. U nás je druhý. Já teda teď chci říct, že už tady nepůjdu. Takže jsme už vyšli. Ne, ne. Tímhle tím, že jsme se dneska setkali mimořádně, tak jsme si teda napomohli, že jenom přijdete u jednoho. Vy tam budete čtyři neděle. No, tři, čtyři. Dobrý den. A kam? Tady v Čechách? Nebo v Slovensku? V Horecku. No, no, no. Říkáš, nebo až v Čechách.
====================
s1.flac
====================
No ne, právě s tím dodatkem. Já jsem to teď trošičku pragmaticky, jako jsem to tak... To máš dělal příští dimenze, no ale... V podstatě, když se k tomu vrátíme, k tomu, z čeho to vylezlo, to je k tomu, jestli opravdu ten nepříjemný způsob uchopení pravdy je možný jedně díky tomu, že jinak bychom museli tu pravdu současně vyslovovat s tím, jak ona se děje. Ne, současně, to není řečeno. Tam není současně. No ale ve stejném čase. Jinak to není. Ale to tam není. No ne, vy jste to říkal. To jsem já taky neřekl ve stejném čase. Já jsem říkal, že musíme tu pravdu uchopit tam, kde se děje, kde se stává. Ale to můžeme dělat dva tisíce let zpátky. Ale musíme jít vyslovit tam, kde se děje, kde se stává. To znamená, to, co se stane už obecným majetkem, to už není pravda. My musíme jít k tomu kořenu, když se stávala. Ano, ale to jo. Ale proč by to, proč takový teda ten důraz na tom je přímý způsob uchopení? V jaký to teda potom bylo souvislosti? Protože ve chvíli, kdy to děláme přímým sdělením, tak to děláme z distance. Tak to děláme jako objektivní pozorovatel. Vypovídáme o něčem, co platí. Ale když to bude přímý, tak tam žádnou distanci dávat nebůžeme. Prímé sdělení se tím rozumí, že mluvíte o tom, co je cílem vaší výpovědi. Nepřímé sdělení je, že mluvíte o něčem jiném, abyste řekli to podstatné o něčem, o co vám jde. A vy se teda domníváte, že ta distance je tamtá vedána mezi námi a tou věcí, o které se vypovídá? No ano, distance v tom smyslu, jak ji rozumí celá traduce filozofická, to je, že jsem pozorovatel mimo to, o čem vypovídám. Že tady tam zařadím, po našem řečenu, ty dvojice, ty dvojčata, pojemintencionální předmět, abych ještě rozšířil tu distanci mezi myšlením, myslícím a myšlením. No jo, a teď jste mě úplně vztáhl do takového pole, který nevím už, jak se mám orientovat. Protože je tady jednak nepřímý a nepřímý způsob vzdělení. A teď se říkalo, že ten nepřímý způsob vzdělení má něco společného s uchopováním pravdy. Že jinak jako to ani nejde. Ale ten přece nesouvisí s tím, že bych tady byl já, který vypovídám něco o skutečnosti, která je mimo mě. Tady přece šlo o něco jiného, ale v tím, jak se tady zavel ten čas, tak vy jste právě pokázal na to, že ten nepřímý způsob vzdělení je nutný jen z toho důvodu, že napravujou se jako by. Udál, už udál. A my se teď už k ní nemůžeme vztáhnout jinak, než s tím nepřímým. Ne, ne, ne, to jste řekl úplně jinak. Ona se už udála, a tak je pro nás velice snadné se k ní vztahovat jenom tím přímým. Právě jsme se tím pádem přestali vztahovat k pravdě, když vztahujeme se už jenom k formuli. Zničneme život vypadá. Někdo čeště. Čili ta nepřímost, ta nám má zajistit, že se vztáhneme ke skutečné pravdě. A to znamená, když se stala ta pravda, když platila, když se stávala pravdou 2000 let zpátky, tak my se můžeme teď k tomu vyjádřit jedině nepřímým způsobem. Tady je háček. Pravda se nemůže dít jeným způsobem jako jakýkoliv jiný součas. Proto já bych řekl, kdyby se ta pravda udála, tak se nemůže zničnit. Ona právě když se zniční, tak to přestane být pravda. No ne, samozřejmě, ale to dění pravdy není toho druhu, že by se změníšňovala pravda. Tady se změníšňuje něco jiného. Tady se změníšňují soucna, ale ne pravda. Pravda se děje úplně na jiné rovině, než se dějí i soucna. No ale ten míněno. Pravda se stává tehdy, když jí někdo pochopí a řekne. A v ten moment, kdy jí řekne, tak se stává soucnem a pravda se od toho distancuje. No, ale to je opravdu jenom všechno výjádřený takovým velice lehkým způsobem. Pravda se tak jako by ne... Jako tam jsou přece jiné pohyby, než by ta pravda přecházela, která je, pokud přejdu na vaši terminologii, pravda, která je v rizí nepředmětností, by se přes nepředmětnou stránku soucen prostě zpředmětňovala. To ne. No. No, ale co to znamená where and there were right? No, to je právě... To jsem chtěl teďkom říct, že... Co to je? No, ale to je to spíš dění, ne? No, ale jak jsi... Víte o nějakém dění, který by nebylo vidět? No, samozřejmě tohleto dění... Jednou jsme se o tom bavili, že jo? Takže já jsem chtěl říct, že prostě pravda, nebo prostě to, co má jenom rize nepředmětnou stránku, má taktéž jistý svůj pohyb, ale všechny tyhle přívazky, které tam udáváme, musíme dát do úvozovek a dát na to pozor, že to není dění v běžném smyslu, jak používáme to resource. Tak tady bych na to dění taky takový udal. Je to taková otázka, na kolik ho tam klade výespest. Když bych se domníval, že by ho tam taky asi chtěl. Když mluví o tom vern, tak to strašně zdůreznuje právě, že to je otázka dění a nikoliv jenom ukazování se něčeho, co už jest. Ano, no ale já doufám, já si teda domnívám, že přece nemůže dát pravdu narovení se jsoucném. To ne, to ne. Vždycky můžete něco předmětně říct. A to je přímo říct. Když ne všechno, tak vždycky něco. Vždyť to opravdě tady říká, že jenom nepřímé sdělení. Jak máme rozumět, co to je nepřímé sdělení? To znamená, že mluvíme o něčem jiným. Ano. Čili opravdě můžeme mluvit jenom tak, že mluvíme o něčem jiným. O tom jiném mluvíme tak, že nepřímo se řeklo něco opravdu. To je pravda. Čili svým způsobem, to jsou ty nepřímé intence, to jsou ty nepředmětné intence. My mluvíme o něčem předmětně, ale přitom to důležitý není to, o čem předmětně mluvíme, nebož to nepředmětně. Tohle dělal Mýtus. Ten mluvil předmětně o želvě a o slonu, na které se postavila tu želvu atd. O to nikomu nešlo, ale proto nikomu nezaráželo, že to je blbost. To podstatní bylo jinde. A to my nechápeme. Takhle stejno zavčera říkáme? Ne. Ještě hodně. Zde je to škoda, o ty želvě jsme tam nějak neříkali. Myslím, že vůbec potom to nikomu nezaráželo, protože blbost je to myslím, že byl dobrý příspěvek. S tím mítem doušák, protože stará děť. Je to asi pro ně, ne? Pro ně. Když si psáte, jak je to bezsvartý prodělat o tom Mýtu, to je deset let. Například Neubauer to nikdy nepřečet. Aspoň tvrdý, poněkud je to příliš krátký, to je všechno. On po dvě stě strandy to nemá cenu. Nejvíc ještě, aby se pak stanovalo do měta nechladná. Ale to nevadí. Prostě jestli někdo chce, to naráží na to přeci, jako trojenej to samý. Ten pořád Mýtus, to je něco tak hlubokýho, nechybe pochybe, že je. A teď se nožit, to je to právě. Oni se tam včera bavili. Na začátku, ještě než jsem začal, s Radimem. A tak, abych to slyšel, on byl těsně vedle mě. Nevím, z čeho to začalo, když se potom ušel o sekularizaci. Jak vám říká, to nám nemusí nikdo vykládat, že sekularizace je plot křesťanství. Naštěstí nejediný. Jo, bohužel. A naštěstí nejediný. Ale to říkali by o provokace, když jsou věci. Tak to, že tě dávají sravat, tak toho se nezoběje. To je okolo všechno vyházet. Nevyházet to nebudeš. S mým svolením. On říkal, tady nemusím být. Nemusíte. No, tak vracíme se k tomu. Je tam možné ještě z toho vytřískat něco? Co vytřískat? Uř průvod. Průvod to překládají. Průvod každé existence. To je ten uršrift taky. To je asi to samé. Na stejný rovině. Já si myslím, že se tady nemá zdůrazňovat, že by šlo o nějakej zdroj, prazdroj každé existence. Níbež, že jde o důraz na to, co v každé existenci je to uršprivlich. Nechápat ten uršprung jako arché, což stojí mimo každé vznikání a zanikání. Níbež jako začátek toho vznikání. Co je začátek ulice? Už tam ulice je, anebo tam ještě není. To je v té filozofii když se tam do toho podíváte, když mluví o uršprung. Aus dem Ursprung der Existenz. Ta Existenz je ten uršprung. Ovšem ne všechno v Existenzi je uršprung. Je co si uršprivlich v Existenzi a z tohoto uršprungu, který je v Existenzi, z toho se to musí vykládat. Asi v tomto odkazu. Nemá se na mysli tady, že ta pravda, že to vérn ty pravdy, že je uršprungem té Existenze. Níbež, že to, co je v Existenzi uršprunglich, tam se děje ta pravda. Ve chvíli, kdyby to bylo to první, tak by to bylo naprosto zpátky ústředověku Aristotela v této celé tradici. Pak by ta pravda byla konec konců v Existenzi. A tak dále. Že ta pravda se děje tam, kde ta Existenze má svůj uršprung. Co je v té Existenzi ještě zřetelnější, co v té Existenzi je uršprunglich. Tam na tom místě. Tam, kde se děje ta pravda. Tam jedině chybí, že každá Existence se děje z budoucnosti. A jsme doma okamžitě. Můžeme dál, ne? Ne, to je jasný. To je věření. Akorát... Nejprve jsem si myslel, jak se mi to líbí, a pak takhle ne, tak se jenom ptám, jestli tohle někdo vypadá nebo někdo to vypadá. To je ale celkem za to dost... Já nevím teda, jestli se to najde taky u toho Kierkegóra. Ono tam teda odkaz je, ale to by se muselo zkontrolovat. To je něco velmi podstatného, že kdyby tam řekl Der Glaube, tak to není ono. To Glaube ukáže, že tam je v tom zapletenej člověk se svou aktivitou a zároveň ovšem se ukazuje, že... Tak to je... Když je to Kierkegór, tak samozřejmě ta výra není výkon člověka, je to výkon, ale ne člověka. Je to v člověku výkon, ale není člověk subjektem toho výkonu. Tak to tam jako v tom patří. Ale důležité je, že tam není was du Glaubst, ale wie du Glaubst. To znamená, tady se poukazy na to, že nejde o to, čemu kdo věří. V co věří. V co věří. Že tedy se mluví o tom nepředmětně, teda bezpředmětně. To je spíš v tom reflektivním smyslu, jako prostě ta aktová kvalitání. To je hluboké rozpoznání. Každopádně za prvé Kierkegordovo, což opravdu teda, já nemyslím, existují před ním myslitele v celým nový době, který by toto rozpoznali. To je teda jeho věc. A v tom já si myslím, že můžu rozumět a navazovat na toto pojití. A za druhý je to důležité, že to rozpoznal Jaspers. Až to se stává běžně teologům, že to čtou a vůbec jim to nepřijde. A samozřejmě furt myslejí, že věřit na co, to po každý kostra, kolik teď se o tom mluví, tak každej samozřejmě bez, ale vůbec že neví, že to je problém. Protestant, který by měl vědět něco o Bártovi, který taky čerpal z toho Kierkegora a tak dále. Prostě je to taková samozřejmě, že to nikomu ani nepřijde. Který není protestantského původu, který se k tomu Kierkegorovi dostal spíš z takového psychologického zájmu. Když psal o psychologii der Weltan, tak to poprvně se setkal s tím Kierkegorem. Tam líčí ten typ Kierkegora. A že toto rozpozná. Samo o sobě mně to připadá. Tohle je věc, která Heideggerovi na mysl nepřišla. Ačkoliv se tím Kierkegorem zabejíval. No ne, to přece... Já teda nevím, jestli on o tom psal, nebo ne, ale ať už teda mu přišlo na mysl při interpretací Kierkegora, tak prostě ta myšlenka tý eventuelní autenticity a tak dál, to je přece hrozněvost obdobný tomuhle. To je, to je, to je nepochybněné. On přišlo o tu víru. On má katolický předpoklady a tohle tomu vůbec nepřijde na mysl. A není možno mu to mít za zlý, poněvadž, když to nepřijde na mysl ani protestantském teologům, no tak proč by to mělo přijít na mysl? Ale tím spíš je třeba si cenit toho Jaspersa, že mu to neuniklo. Že se velmi přesně tady na to věci vyjadřuje. A dokonce to, že to je teda jako, to bych chtěl zase vidět, jestli to tam opravdu, jak se to vydá přijít od toho Kekegora, to by bylo docela zajímavé. To je teda... To je všechno z nějakých denních věcí. Jo, ale desítka. Tak se můžeme kouknout. To je úplně úhodný. To mělo být zničeno. Deset. Jo, to je zničeno. A tři to mluví o tom, no. Teda to třeba nějak nejde moc k sobě. Ty čísla. No to je uvěřitelné. Já tady teď budu mít brzo někoho z Německa. Já pověřím, aby se koukal. Jestli náhodou, není vydání nějaký... Jo, ten Tomáš, co jsem měl přijít, jsi s ním mluvil. Já jsem hloupý, já jsem s ním mluvil a nějak jsem na to zapomněl. On má německé vydání. Novější? No, on říkal nový, že jo. My jsme se tady slykali tý text, on říkal, ne, že má knížka. Tomáš? Nejinej. Aha, no tak to by bylo teda... odteďte se. To by bylo tří. Já jsem dostal druhé vydání, co v Americe vydali toho Whiteheada. Já jsem tady věděl, že ty si nedovedete představit, co tiskovej chyb objevili v tom první vydání. To je tak hanebný vydání, to první. Já mám výpisky, gorosály výpisky. Já to musím všechno vyndat z kartoteky a jedno po druhém kontrolovat. Protože jsou to druhé vydání starého roku. Já to těším. Já jsme to dělali, tak jsme s ním goglili, jestli máme podle toho první. Já to měl kdyžsi početný. Kde to bylo? V univerzitě to vůbec nevím. Někde to je v Brně, to snad je. Teď jsem zjistil, že někdo u nás to citoval toho Whiteheada. Moment, kdo? Jo, ten Kučera, Trtikův následovník na Husově fakultě. Zdeněk Kučera. Zdeněk? Já teď nevím, jestli zdeněk. Mladší brácha Kuka, s kterým jsem chodil ke Kozákově. A ten tam cituje Profesent Reality z roku 30. V té práci, co teď nedávno vyšlo prodávat v Calicutu. Tak mě napadlo, že buď toho Husova fakulta má, nebo možná, že je to v naší, to bych pochyboval, to bych tenkrát snad zjistil, ale já už se na to nepamatuji. Možná, že to je v nás z toho roku 30. Ale, že je možný pář, když je teda na té fakultě, že eventuálně mu snad povolí, že teda by možná to byl doklad toho, že tak s té knihami TGMM, kde to bylo, odkud jsem to měl půjčený, tak, že se to zachovalo, s nějakým španickým nějakým španickým knihom, někam, že to, takže by bylo božný se zjistit, odkaď to teda cituje a kde to teda je z toho roku 30. Já to tenkrát nemohl, nikde jsem to nemohl sehnat, já to potřeboval strašně nutně, když jsem připravoval disertačku, tak jsem chtěl se dovědět, jestli tam náhodou nanejdu něco víc. Takže já jsem si přivez z Anglie jsem si přivez Science and the Modern World a nějaký drobnější další věci, ten symbolizm. A ten proces samozřejmě to tam nebylo. A pak jsem to strašně scháněl, pak jsem měl několik věcí v Science and the Modern World, co mi líbilo, myslel jsem si tady takové jako důkladnější knihané populární texty, co nanejdu. Děsivě jsem to scháněl, když jsem zase na ta posléze, nějak na poslední chvíli ještě teda jsem si to učil, když už se stěhovala knihovna do toho, do tý banky bývalých, do tý národního divadlu, co se pak z toho stalo do základních knihov, tak tam mě vyšupatili, předtím to bylo v té karmářově výhledně, tam byli Číňáni, kteří to stěhovali, tak jsem to měl půjčený, musel jsem to opakovat, nemohl jsem to ještě vrátit, když už to předávali, předávali těsně, když jsem šel na vojinu. A od té doby pak jsem to nemohl nikdy sehnat. Takže teď, když to cituji, jak mě napadlo, to nemá o tamtáčná taky dům. Když jsi to nepředal z jedné knížky. To mě nepředal tak, v zásadě bylo by to taky možný. To mě nenapadlo, že taky takový věc. A většinou slušný lidi, když převeznou z jedné knížky, tak to tam připíšou, že to mají předzatý. Ale ne všechny. Já teda teď chci mít, říct, že už tady nebudu. Jdu již nikdy. Ne, ne. Tímhle tím, že jsme se dneska setkali mimořádně, tak jsme si teda napomohli, že jenom přijdete ujednou. Vy tam budete čtyři neděle. No, asi tři, čtyři, ale se to podouří. A kam? Tady v Čechách nebo v Slovensku? No, v Hradeckých. No, no. Děkuju. Děkuju. www.hradeckesluzby.cz
s1.flac
====================
No ne, právě s tím dodatkem. Já jsem to teď trošičku pragmaticky, jako jsem to tak... To máš dělal příští dimenze, no ale... V podstatě, když se k tomu vrátíme, k tomu, z čeho to vylezlo, to je k tomu, jestli opravdu ten nepříjemný způsob uchopení pravdy je možný jedně díky tomu, že jinak bychom museli tu pravdu současně vyslovovat s tím, jak ona se děje. Ne, současně, to není řečeno. Tam není současně. No ale ve stejném čase. Jinak to není. Ale to tam není. No ne, vy jste to říkal. To jsem já taky neřekl ve stejném čase. Já jsem říkal, že musíme tu pravdu uchopit tam, kde se děje, kde se stává. Ale to můžeme dělat dva tisíce let zpátky. Ale musíme jít vyslovit tam, kde se děje, kde se stává. To znamená, to, co se stane už obecným majetkem, to už není pravda. My musíme jít k tomu kořenu, když se stávala. Ano, ale to jo. Ale proč by to, proč takový teda ten důraz na tom je přímý způsob uchopení? V jaký to teda potom bylo souvislosti? Protože ve chvíli, kdy to děláme přímým sdělením, tak to děláme z distance. Tak to děláme jako objektivní pozorovatel. Vypovídáme o něčem, co platí. Ale když to bude přímý, tak tam žádnou distanci dávat nebůžeme. Prímé sdělení se tím rozumí, že mluvíte o tom, co je cílem vaší výpovědi. Nepřímé sdělení je, že mluvíte o něčem jiném, abyste řekli to podstatné o něčem, o co vám jde. A vy se teda domníváte, že ta distance je tamtá vedána mezi námi a tou věcí, o které se vypovídá? No ano, distance v tom smyslu, jak ji rozumí celá traduce filozofická, to je, že jsem pozorovatel mimo to, o čem vypovídám. Že tady tam zařadím, po našem řečenu, ty dvojice, ty dvojčata, pojemintencionální předmět, abych ještě rozšířil tu distanci mezi myšlením, myslícím a myšlením. No jo, a teď jste mě úplně vztáhl do takového pole, který nevím už, jak se mám orientovat. Protože je tady jednak nepřímý a nepřímý způsob vzdělení. A teď se říkalo, že ten nepřímý způsob vzdělení má něco společného s uchopováním pravdy. Že jinak jako to ani nejde. Ale ten přece nesouvisí s tím, že bych tady byl já, který vypovídám něco o skutečnosti, která je mimo mě. Tady přece šlo o něco jiného, ale v tím, jak se tady zavel ten čas, tak vy jste právě pokázal na to, že ten nepřímý způsob vzdělení je nutný jen z toho důvodu, že napravujou se jako by. Udál, už udál. A my se teď už k ní nemůžeme vztáhnout jinak, než s tím nepřímým. Ne, ne, ne, to jste řekl úplně jinak. Ona se už udála, a tak je pro nás velice snadné se k ní vztahovat jenom tím přímým. Právě jsme se tím pádem přestali vztahovat k pravdě, když vztahujeme se už jenom k formuli. Zničneme život vypadá. Někdo čeště. Čili ta nepřímost, ta nám má zajistit, že se vztáhneme ke skutečné pravdě. A to znamená, když se stala ta pravda, když platila, když se stávala pravdou 2000 let zpátky, tak my se můžeme teď k tomu vyjádřit jedině nepřímým způsobem. Tady je háček. Pravda se nemůže dít jeným způsobem jako jakýkoliv jiný součas. Proto já bych řekl, kdyby se ta pravda udála, tak se nemůže zničnit. Ona právě když se zniční, tak to přestane být pravda. No ne, samozřejmě, ale to dění pravdy není toho druhu, že by se změníšňovala pravda. Tady se změníšňuje něco jiného. Tady se změníšňují soucna, ale ne pravda. Pravda se děje úplně na jiné rovině, než se dějí i soucna. No ale ten míněno. Pravda se stává tehdy, když jí někdo pochopí a řekne. A v ten moment, kdy jí řekne, tak se stává soucnem a pravda se od toho distancuje. No, ale to je opravdu jenom všechno výjádřený takovým velice lehkým způsobem. Pravda se tak jako by ne... Jako tam jsou přece jiné pohyby, než by ta pravda přecházela, která je, pokud přejdu na vaši terminologii, pravda, která je v rizí nepředmětností, by se přes nepředmětnou stránku soucen prostě zpředmětňovala. To ne. No. No, ale co to znamená where and there were right? No, to je právě... To jsem chtěl teďkom říct, že... Co to je? No, ale to je to spíš dění, ne? No, ale jak jsi... Víte o nějakém dění, který by nebylo vidět? No, samozřejmě tohleto dění... Jednou jsme se o tom bavili, že jo? Takže já jsem chtěl říct, že prostě pravda, nebo prostě to, co má jenom rize nepředmětnou stránku, má taktéž jistý svůj pohyb, ale všechny tyhle přívazky, které tam udáváme, musíme dát do úvozovek a dát na to pozor, že to není dění v běžném smyslu, jak používáme to resource. Tak tady bych na to dění taky takový udal. Je to taková otázka, na kolik ho tam klade výespest. Když bych se domníval, že by ho tam taky asi chtěl. Když mluví o tom vern, tak to strašně zdůreznuje právě, že to je otázka dění a nikoliv jenom ukazování se něčeho, co už jest. Ano, no ale já doufám, já si teda domnívám, že přece nemůže dát pravdu narovení se jsoucném. To ne, to ne. Vždycky můžete něco předmětně říct. A to je přímo říct. Když ne všechno, tak vždycky něco. Vždyť to opravdě tady říká, že jenom nepřímé sdělení. Jak máme rozumět, co to je nepřímé sdělení? To znamená, že mluvíme o něčem jiným. Ano. Čili opravdě můžeme mluvit jenom tak, že mluvíme o něčem jiným. O tom jiném mluvíme tak, že nepřímo se řeklo něco opravdu. To je pravda. Čili svým způsobem, to jsou ty nepřímé intence, to jsou ty nepředmětné intence. My mluvíme o něčem předmětně, ale přitom to důležitý není to, o čem předmětně mluvíme, nebož to nepředmětně. Tohle dělal Mýtus. Ten mluvil předmětně o želvě a o slonu, na které se postavila tu želvu atd. O to nikomu nešlo, ale proto nikomu nezaráželo, že to je blbost. To podstatní bylo jinde. A to my nechápeme. Takhle stejno zavčera říkáme? Ne. Ještě hodně. Zde je to škoda, o ty želvě jsme tam nějak neříkali. Myslím, že vůbec potom to nikomu nezaráželo, protože blbost je to myslím, že byl dobrý příspěvek. S tím mítem doušák, protože stará děť. Je to asi pro ně, ne? Pro ně. Když si psáte, jak je to bezsvartý prodělat o tom Mýtu, to je deset let. Například Neubauer to nikdy nepřečet. Aspoň tvrdý, poněkud je to příliš krátký, to je všechno. On po dvě stě strandy to nemá cenu. Nejvíc ještě, aby se pak stanovalo do měta nechladná. Ale to nevadí. Prostě jestli někdo chce, to naráží na to přeci, jako trojenej to samý. Ten pořád Mýtus, to je něco tak hlubokýho, nechybe pochybe, že je. A teď se nožit, to je to právě. Oni se tam včera bavili. Na začátku, ještě než jsem začal, s Radimem. A tak, abych to slyšel, on byl těsně vedle mě. Nevím, z čeho to začalo, když se potom ušel o sekularizaci. Jak vám říká, to nám nemusí nikdo vykládat, že sekularizace je plot křesťanství. Naštěstí nejediný. Jo, bohužel. A naštěstí nejediný. Ale to říkali by o provokace, když jsou věci. Tak to, že tě dávají sravat, tak toho se nezoběje. To je okolo všechno vyházet. Nevyházet to nebudeš. S mým svolením. On říkal, tady nemusím být. Nemusíte. No, tak vracíme se k tomu. Je tam možné ještě z toho vytřískat něco? Co vytřískat? Uř průvod. Průvod to překládají. Průvod každé existence. To je ten uršrift taky. To je asi to samé. Na stejný rovině. Já si myslím, že se tady nemá zdůrazňovat, že by šlo o nějakej zdroj, prazdroj každé existence. Níbež, že jde o důraz na to, co v každé existenci je to uršprivlich. Nechápat ten uršprung jako arché, což stojí mimo každé vznikání a zanikání. Níbež jako začátek toho vznikání. Co je začátek ulice? Už tam ulice je, anebo tam ještě není. To je v té filozofii když se tam do toho podíváte, když mluví o uršprung. Aus dem Ursprung der Existenz. Ta Existenz je ten uršprung. Ovšem ne všechno v Existenzi je uršprung. Je co si uršprivlich v Existenzi a z tohoto uršprungu, který je v Existenzi, z toho se to musí vykládat. Asi v tomto odkazu. Nemá se na mysli tady, že ta pravda, že to vérn ty pravdy, že je uršprungem té Existenze. Níbež, že to, co je v Existenzi uršprunglich, tam se děje ta pravda. Ve chvíli, kdyby to bylo to první, tak by to bylo naprosto zpátky ústředověku Aristotela v této celé tradici. Pak by ta pravda byla konec konců v Existenzi. A tak dále. Že ta pravda se děje tam, kde ta Existenze má svůj uršprung. Co je v té Existenzi ještě zřetelnější, co v té Existenzi je uršprunglich. Tam na tom místě. Tam, kde se děje ta pravda. Tam jedině chybí, že každá Existence se děje z budoucnosti. A jsme doma okamžitě. Můžeme dál, ne? Ne, to je jasný. To je věření. Akorát... Nejprve jsem si myslel, jak se mi to líbí, a pak takhle ne, tak se jenom ptám, jestli tohle někdo vypadá nebo někdo to vypadá. To je ale celkem za to dost... Já nevím teda, jestli se to najde taky u toho Kierkegóra. Ono tam teda odkaz je, ale to by se muselo zkontrolovat. To je něco velmi podstatného, že kdyby tam řekl Der Glaube, tak to není ono. To Glaube ukáže, že tam je v tom zapletenej člověk se svou aktivitou a zároveň ovšem se ukazuje, že... Tak to je... Když je to Kierkegór, tak samozřejmě ta výra není výkon člověka, je to výkon, ale ne člověka. Je to v člověku výkon, ale není člověk subjektem toho výkonu. Tak to tam jako v tom patří. Ale důležité je, že tam není was du Glaubst, ale wie du Glaubst. To znamená, tady se poukazy na to, že nejde o to, čemu kdo věří. V co věří. V co věří. Že tedy se mluví o tom nepředmětně, teda bezpředmětně. To je spíš v tom reflektivním smyslu, jako prostě ta aktová kvalitání. To je hluboké rozpoznání. Každopádně za prvé Kierkegordovo, což opravdu teda, já nemyslím, existují před ním myslitele v celým nový době, který by toto rozpoznali. To je teda jeho věc. A v tom já si myslím, že můžu rozumět a navazovat na toto pojití. A za druhý je to důležité, že to rozpoznal Jaspers. Až to se stává běžně teologům, že to čtou a vůbec jim to nepřijde. A samozřejmě furt myslejí, že věřit na co, to po každý kostra, kolik teď se o tom mluví, tak každej samozřejmě bez, ale vůbec že neví, že to je problém. Protestant, který by měl vědět něco o Bártovi, který taky čerpal z toho Kierkegora a tak dále. Prostě je to taková samozřejmě, že to nikomu ani nepřijde. Který není protestantského původu, který se k tomu Kierkegorovi dostal spíš z takového psychologického zájmu. Když psal o psychologii der Weltan, tak to poprvně se setkal s tím Kierkegorem. Tam líčí ten typ Kierkegora. A že toto rozpozná. Samo o sobě mně to připadá. Tohle je věc, která Heideggerovi na mysl nepřišla. Ačkoliv se tím Kierkegorem zabejíval. No ne, to přece... Já teda nevím, jestli on o tom psal, nebo ne, ale ať už teda mu přišlo na mysl při interpretací Kierkegora, tak prostě ta myšlenka tý eventuelní autenticity a tak dál, to je přece hrozněvost obdobný tomuhle. To je, to je, to je nepochybněné. On přišlo o tu víru. On má katolický předpoklady a tohle tomu vůbec nepřijde na mysl. A není možno mu to mít za zlý, poněvadž, když to nepřijde na mysl ani protestantském teologům, no tak proč by to mělo přijít na mysl? Ale tím spíš je třeba si cenit toho Jaspersa, že mu to neuniklo. Že se velmi přesně tady na to věci vyjadřuje. A dokonce to, že to je teda jako, to bych chtěl zase vidět, jestli to tam opravdu, jak se to vydá přijít od toho Kekegora, to by bylo docela zajímavé. To je teda... To je všechno z nějakých denních věcí. Jo, ale desítka. Tak se můžeme kouknout. To je úplně úhodný. To mělo být zničeno. Deset. Jo, to je zničeno. A tři to mluví o tom, no. Teda to třeba nějak nejde moc k sobě. Ty čísla. No to je uvěřitelné. Já tady teď budu mít brzo někoho z Německa. Já pověřím, aby se koukal. Jestli náhodou, není vydání nějaký... Jo, ten Tomáš, co jsem měl přijít, jsi s ním mluvil. Já jsem hloupý, já jsem s ním mluvil a nějak jsem na to zapomněl. On má německé vydání. Novější? No, on říkal nový, že jo. My jsme se tady slykali tý text, on říkal, ne, že má knížka. Tomáš? Nejinej. Aha, no tak to by bylo teda... odteďte se. To by bylo tří. Já jsem dostal druhé vydání, co v Americe vydali toho Whiteheada. Já jsem tady věděl, že ty si nedovedete představit, co tiskovej chyb objevili v tom první vydání. To je tak hanebný vydání, to první. Já mám výpisky, gorosály výpisky. Já to musím všechno vyndat z kartoteky a jedno po druhém kontrolovat. Protože jsou to druhé vydání starého roku. Já to těším. Já jsme to dělali, tak jsme s ním goglili, jestli máme podle toho první. Já to měl kdyžsi početný. Kde to bylo? V univerzitě to vůbec nevím. Někde to je v Brně, to snad je. Teď jsem zjistil, že někdo u nás to citoval toho Whiteheada. Moment, kdo? Jo, ten Kučera, Trtikův následovník na Husově fakultě. Zdeněk Kučera. Zdeněk? Já teď nevím, jestli zdeněk. Mladší brácha Kuka, s kterým jsem chodil ke Kozákově. A ten tam cituje Profesent Reality z roku 30. V té práci, co teď nedávno vyšlo prodávat v Calicutu. Tak mě napadlo, že buď toho Husova fakulta má, nebo možná, že je to v naší, to bych pochyboval, to bych tenkrát snad zjistil, ale já už se na to nepamatuji. Možná, že to je v nás z toho roku 30. Ale, že je možný pář, když je teda na té fakultě, že eventuálně mu snad povolí, že teda by možná to byl doklad toho, že tak s té knihami TGMM, kde to bylo, odkud jsem to měl půjčený, tak, že se to zachovalo, s nějakým španickým nějakým španickým knihom, někam, že to, takže by bylo božný se zjistit, odkaď to teda cituje a kde to teda je z toho roku 30. Já to tenkrát nemohl, nikde jsem to nemohl sehnat, já to potřeboval strašně nutně, když jsem připravoval disertačku, tak jsem chtěl se dovědět, jestli tam náhodou nanejdu něco víc. Takže já jsem si přivez z Anglie jsem si přivez Science and the Modern World a nějaký drobnější další věci, ten symbolizm. A ten proces samozřejmě to tam nebylo. A pak jsem to strašně scháněl, pak jsem měl několik věcí v Science and the Modern World, co mi líbilo, myslel jsem si tady takové jako důkladnější knihané populární texty, co nanejdu. Děsivě jsem to scháněl, když jsem zase na ta posléze, nějak na poslední chvíli ještě teda jsem si to učil, když už se stěhovala knihovna do toho, do tý banky bývalých, do tý národního divadlu, co se pak z toho stalo do základních knihov, tak tam mě vyšupatili, předtím to bylo v té karmářově výhledně, tam byli Číňáni, kteří to stěhovali, tak jsem to měl půjčený, musel jsem to opakovat, nemohl jsem to ještě vrátit, když už to předávali, předávali těsně, když jsem šel na vojinu. A od té doby pak jsem to nemohl nikdy sehnat. Takže teď, když to cituji, jak mě napadlo, to nemá o tamtáčná taky dům. Když jsi to nepředal z jedné knížky. To mě nepředal tak, v zásadě bylo by to taky možný. To mě nenapadlo, že taky takový věc. A většinou slušný lidi, když převeznou z jedné knížky, tak to tam připíšou, že to mají předzatý. Ale ne všechny. Já teda teď chci mít, říct, že už tady nebudu. Jdu již nikdy. Ne, ne. Tímhle tím, že jsme se dneska setkali mimořádně, tak jsme si teda napomohli, že jenom přijdete ujednou. Vy tam budete čtyři neděle. No, asi tři, čtyři, ale se to podouří. A kam? Tady v Čechách nebo v Slovensku? No, v Hradeckých. No, no. Děkuju. Děkuju. www.hradeckesluzby.cz
====================
s2.flac
====================
tak bychom řekli k tomu nahýmu, ale oni vědí, že kdyby to nahým rovnou ukázali, takže by nedosáhli zdeleka toho efektu, který ho chtějí, jako když použijou těch převleků. Čili oni jsou proti převlekům a bojují proti něm jinejmi převlekami. Tohle asi by mohlo být smysl. Je pravda, že ta připravenost, když se řekne, že je svádějící, tak to už se nebříkáte, že svádí nakonec zase na vás. K tomu, aby se nahlédl někdo sám, jak je. O to musím svíst a přesvědčit by se nenechal. A proč by to třeba nemohlo být tak, že oni opravdu v té připravenosti jsou zavedení, svedení? Proč by to muselo být nakonec jenom svedenost, teda ta připravenost? Ano, ta připravenost nemůže být právě svádějící pro nás. Ona by měla být v prvé řadě, když je to připravenost plně, tak by měla být dostupný do nějakého. A toho bych se domníval, že... Na to rozhodně neplně můžete použít. No, nevím, konec zatím, jo? Ale teď přece ta připravenost, kterou oni mají, tak... Chtějí to oni opravdu jako takto? No jistě, jsou lačný přímo, to je ta připravenost, že? Oni nemají žádný skrupule, jo? To by bylo taky možná pěkný překlad, jo? Bez skrupulí. Bez skrupulí. To je blbý slovo, ale vystěhuje zatím nejlíp. My jsme zaříkali předtím, že vypouštíme to nejbeztrástnější. Bez nejbezohlednější. Předtím jsme vypouštili nejbezohlednější. To nejméně skrupulovní vysvětlení. Je pravda, že ta připravenost je nesvádět, asi, jo? O čeho jste sváděla teď, že ne? Připravenost pro tu skvělost na masku. Pro mohlaby je jedině svádět, že by přece jenom nějaký skrupule měly. Ale právě brání se tomu, že jsou neskrupulosti, že? Takže myslím, že to je vyloučeno. Vyloučit, že je to svádělo. Ne, že by je to přímo svádělo, ale že je to něco, když toho používají, tak je to svádějící. Ještě mně napadá jedna věc, neviděli jste ten přírodní film v televizi s těma hlubíkama, mladýma, jak na možnosti 8 nebo 12, a jejich hlubíků se vyrojí a teď je vynesou z toho teleku, je vynesou na volné prostředství a tam stojí člověk. A ve chvíli, kdy ten člověk se dá do pohybu, tak všechny hlubíci divsem nepřerazejí všechno za ním. A jak se zastaví, tak zase nic. A ve chvíli, kdy ne, všechny zase za ním. Ta připravenost je něco, co svádí, jak ty hlubíky, když se něco pohybuje. Ten první začne a ty ostatní okamžitě za ním. Tenhle ten obraz mě teď najednou připadl na to, že tohle je, že někdo je berejt. A ty ostatní to svádí, že jsou taky pak berejt. Naopak já bych se domníval, že ještě to může být další význam a podklon, že ta připravenost může být jakoby zavádějící, svádějící od něčeho. Odejne tomu toho uvařování, které bylo. Je svádný, takže například u masku je svádějící, je zavádějící od něčeho, co to posáháte jako. To je pravda. Že by ten pohyb byl jiný. Něže by byli ti lidi, kteří tohle používají, sváděni tím jejich způsobem vyjatování. Ale naopak, že ten jejich způsob vyjatování by byl svádějící, který by se vybočoval, že by vybočoval prostě z nějakého navyklého řady uvařování. Tohle nejde o nenavyklost. Mně se zdá, že v pozadí je spíš přesvědčení, že pravda v obyčejní lidi neodláká od kamen. Ani jako psa, tepl, neodláká od kamen. Aby lidi měli vůbec zájem v opravdu, tak je potřeba jim to dát v převleku. Proto je to takovou důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. A věc je důležitá strašně a je to tak přidevá přizešit zgras. A je to tak přidevá přizešit zgras. A strašně důležitý je, jestli je to nerozhodnost ze strany naší nebo ze strany té pravdy. Já jsem to chápal na jednu stranu tak, že ta pravda se nedá nikdy rozhodnout. Nedá se rozhodnout, že by ta pravda byla to a to. Je ona ta pravda předem, jenom že my to nemůžeme rozhodnout, ale jinak pravda to je? To by se stala taky pravdou samou. Já mám ten taky dojem. Tím se prvně nabejívá to důležitosti. Co je příležitý, pak si to jako výraz k nerozhodnoutosti. To je ta pravda. To je jako kvalitativní pravda. A prosím vás, proč jste tam teda řečnal časový pobyt? No to tam je to jako... No ne, jestli to má nějakou důležitost. No, já tomu rozumím takto. To je taky ta otázka, jestli dásejn můžeme připádat pobyt. Když se to dásejn připáda pobyt, tak právě tam už dochází k tomu posunu, že tam ten čas to je. Když to v tom dá, je jenom místo. A dásejn průvodně je tu. Dásejn vlastně by bylo součnost v tom našem smyslu, jak jsme zatím o tom mluvili. Teprve tým, že se zdůrazní, že to dásejn je nemyslitelný bez času, takže z její součnosti nejenom stává to bytí součná v tom našem smyslu. To je ten pobyt, řekněme, to je ten život. Když tady říká to, co je dásejn, tak to znamená, že to dásejn samýmu mu nepřipadá, že by ten čas obsahoval. Takže to je mimochodem jeden důvod, takový jeden moment, který bych mluvil, protože to mu připáhá rádi. Ačte mi to teda, tady nebylo jenom připísnutí aspektů. Každopádně si to musíme podržet v paměti a zjišťovat potom při dalším čtení, jestli nedojdeme k obdobným nějakým místům jiným. Na jednom je to těžko zakládat, ale kdyby se tam vyšlo tři, tak už je to pěkně, to už je začkat na studií. Takže to znamená, že byste se domývali, že to překládá spíš současnost. To je dásejn. No ne, to jsem jenom řekl, že to je to naše… Současnost nedává to, jak si běžně, ten smysl, co my tomu dáváme. To bychom museli být velmi opatrní a muselo by se to zdělit, jestli by to… To je problém, to strkat někomu do koty. Ale každopádně já jsem to použil spíš jenom tak jako na přiblížení. A kdo ví, no, dásejn je to, že to je tady. Rozumí se tím teda pravděpodobně, co se přesunulo potom, že no, co je tady, to nejvíc, co je tady, to jsem já. Všechno ostatní je blízko, ale tady jsem vždycky já. Takže to se tímto pak přesunulo na dásejn je subjekt. Sejn, v tom žádná subjektnost není. Ale dásejn, to je už ta centrovanost, to je ta zasezenost. Jenomže se to by smyslí furt ještě bez času. Protože to dá, tam není híketnůk, jenom to hík. Takhle to teda samozřejmě bylo původně někdy. Prodělalo to vývoj a samozřejmě u každého by se to jednodu kapku jinak. No ale nicméně bych byl pro to ještě teda u toho zůstat stejně, že? Ale jak chceš u toho zůstat? Všichni to tady zase vždycky jednoducho napotrvé. No dobře, musíme si to rozhodit. Až to tam bude víckrát, tak některé věci nám zapadnou, budou zasutý. Právě tento první setkání je vždycky strašlivě důležitý. Filozofie vždycky se snaží nějak se, a podobně básníci, se snaží dostat, jak to zúraznuje Heidegger, dostat se k tomu prvnímu vidění. Když se nám něco ukáže poprvé. Tak když se setkáme s něčím poprvé, tak je to nejlepší. A pokud možno tam prostě všechny možnosti si uvědomit, a pak se uvidí. To jistě nesmíme z toho vyvozovat, ale vidět to v té mnohosti, že? Protože když poprvně vidíš zasněženou krajinu, a nevíš, co to je sníh, bys nevěděl. A nevíš, co to je krajina, a nevíš nic, a jenom poprvně to vidíš, tak tam vidíš spoustu barev. A od chvíle, kdy víš, že sníh je bílej, tak už ty barvy přestaneš vidět. To je vám ta důležitost toho prvního vidění. Takže když ještě nevíš, o co jde, a vidíš všechno, tak taky nemusí vidět všechno, ale má se snažit vidět všechno. Když přijde detektiv na místo ohleda, na místo činu, tak on neví, které věci byly nejdůležitější. On musí vidět, co možná všechny detaily. A ještě neví, který bude potřebovat. A když to vidí špatně, tak je špatný detektiv, když přehlídne nějaký drobnosti, špatný detektiv, nehodí se k práci. Dobrý detektiv přijde a určitě se vidí. On potřebuje vidět všechny detaily. No dobře. Takže bych proběl proto vždycky, když je něco takového, tak radši se tím zabejvat, dokatě ještě nevíme, o co jde. Právděpodobně nerazhodnout se s tím. Pravdy, které jsou těmou jasnou, nebo potřebuje vztahovat některé niče. Tak niče určitě jo. Nevím, jestli takhle přímo, ale u ničeho pravda je, jak bych řekl, individualizovaná nebo radikálně lokalizovaná a temporalizovaná. Prostě niče odmítá pravdu v tom tradičním smyslu jako to nejpevnější. Naopak to je to nejživější. To je v každým z tocí jiným. Asi, to nevím, to nevím. Možná, že to je opravdu z niče opač. On zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku, že to není prestabilizované. To je opravdu z niče opač, on zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku, že to není prestabilizované. Tak nějak, že to není predeterminované. Tohohle si všimá rád, že ta pravda je, co žijí. Nikoliv taková tam tuolka, kdybych si to představoval, nejenom přivíkal tým, tak tuolka. Která musí ještě být uchopena. Uchopena pravda v čem? Tak je hodnika toho původu. Původ je to původ. Mně se zdá, že tam je obsaženo to, proč je tam to noh? To se nevíme právě. To je právě po mém soudu nejdůležitější slovo, který tam je. Když chceme vyjádřit, vyslovit pravdu, tak ji musíme uchopit, vyjádřit ještě v tom momentě, kdy se stává tou pravdou. Jakmile už se stane, tak přestává být pravdou. To tam doplňuji, ale jenom na vysvětlenou. Jestliže un enčín původně, a musí se tou pravdou teprve v tom cajt da cajt stát, tak to znamená, že předtím to vlastně nebyla pravda, ale ani potom to není pravda. Je to akorát pravda v tom čase a na tom místě, kde se tou pravdou stává. A my, když ji chceme uchopit, tak ji musíme uchopit. Právě proto, teď se vysvětluje, že právě proto, že ta pravda musí být zachycena v tom momentě, kdy se rodí, musí být zachycena v tom momentu, kdy se rodí. Tak nemůže být vyslovená teoreticky tak, že to platí pro všetky dobů. Musí to být tak. Unmittelbar ne proto, že by to nějak člověk nedovedl. Protože jakmile by to bylo unmittelbar, jakmile by to bylo nějak teoreticky, jakmile by to bylo nějak jako formule, takže to s tou pravdou nutně musí mít, protože ta platí jenom pro ten okamžik. Takže se vydají, protože provokování na to vyhmění veptá a potřebů, a kvůli tomu otázku maturým větším a plánem, že by to nějak nevědelo neotíká přesně na něj. Že tak kdybych jich chtěl opravdu uchopnit, takže bych jich musel tenhle přiživat. Rádo byl nejvíc s ničem obřuňen, ještě v době, kdy dělal výsledku biologii, že bych chtěl vidět vývoj ve kteří a tak dále. A tam právě v těch děních vývoje ve kteří tam má to slavní místo, že všichni mají pravdu. A Darwin měl pravdu, a Lamarck měl pravdu, a Heckel měl pravdu. Všechny. Ale ta pravda, ta není v tom, co říkali. V té teorii, v formulích. Ale v tom, co je k tomu vádání a k tomu, které formulují vedlo a vedlo rozumícif. Okamžik bude ke tomu. To je ta pravda. A my musíme tedy pochopit, když chceme pochopit Darwina, tak ho musíme pochopit v tý chvíli, v tom dějným okamžiku a v tom zasazení určitým, co ho k tomu vedlo. Když tohle nepochopíme, tak to je sušina, to je exponáta muzea. To není živej Darwin. Ale v tomhle smyslu. No ale ještě, já se to zavoluji o, když uvádí jako pravdu nebo víru, když jako živopíře říkám pravdu, tak to tam přesně tady uvádí. Kdy ten Bruno musel za tím stát, za tou svou pravdou. Protože to byla ta pravda, kterou můžeme, kterou můžeme. Ještě ten Galilei, jak se říká, on mohl nechat, tak oni stejně na to přijdou. Jenomže právě Radu by řek, že tohle ale není pravda. To je jenom krytí se skutečností. Ale pravda, že je tam, kde se nasazují. A protože se Galileo nanasadil, tak je vidět, že tohle žádná pravda. On se nasadil o to, aby to objevil. O to obhájení musel pak nenasazovat. Tady jde právě do toho, že... Ale co aby objevil, ne pravdu? Ne, samozřejmě, on nechtěl objevit pravdu. No a to je ten rozdíl. Bruno sice mohl se mejlit, ale jemu šlo o pravdu. Nikoliv o to, jak to běhá. Oni to lidi matou. A tenkrát oni to máte i taky, že? Ale nakonec se to prozradí. Prozradí se to tím, že ten Bruno zatím stále, než to ten Galileo. Ale stejně jak se mu Galileo, my tak jako tomu Brunovi, když se něco odhali, tak šlo na jednu stranu taky o pravdu. O to, jak to v tom vysvětluje. Ale pro toho Bruno to byl úplně jinej přístup k tomu problému. Pro něj to bylo opravdu jako celoživotní se oddání na pravdě. Když se někdo v dané chvíli zaštítí a teď se opře na nějakém místě, kde zrovna je, aby něčemu čelil. A opře se zrovna třeba o pojetí toho, jak běhají planety. Ale v podstatě jde o něco jiného. Jde o životní nasazení. A ta okolnost je jenom příležitost. Jo, to bych také tak udrál. Pokud mu šlo o to, že svět je nekonečnej, tak kvůli tomu opetovat život je blbost. Ale je mu šlo o jakýsí boj? Vnětěž tohle mělo svou roli. A momentálně, kdyby se hádali o tohle, tak tady byl se zaskvělý. Ale šlo o víc. My musíme rozumět, o co šlo. Tohle je ta věčná pravda, jak to je, jestli je nekonečný nebo konečný. A v tom ten Bruno vlastně prohrál, protože nejenom, že ho upálili, ale my dnes víme, že je konečný. Ale on je náš předek v jistým smyslu, protože on probojovává něco daleko důležitějšího, než jestli je konečný nebo nekonečný. A to je tady v tomhle tom řečeno. Takže vlastně, že by tohle bylo, aby nešlo o pravdu. A nespočítal si náklady a nechal toho. Něco jiného, kdyby se do toho vejval. Nepustil, neměl ostudu. A teď tu ostudu má. On se do toho pustil a pak to bude volat. To je vždycky blbý. Pod tlakem.
s2.flac
====================
tak bychom řekli k tomu nahýmu, ale oni vědí, že kdyby to nahým rovnou ukázali, takže by nedosáhli zdeleka toho efektu, který ho chtějí, jako když použijou těch převleků. Čili oni jsou proti převlekům a bojují proti něm jinejmi převlekami. Tohle asi by mohlo být smysl. Je pravda, že ta připravenost, když se řekne, že je svádějící, tak to už se nebříkáte, že svádí nakonec zase na vás. K tomu, aby se nahlédl někdo sám, jak je. O to musím svíst a přesvědčit by se nenechal. A proč by to třeba nemohlo být tak, že oni opravdu v té připravenosti jsou zavedení, svedení? Proč by to muselo být nakonec jenom svedenost, teda ta připravenost? Ano, ta připravenost nemůže být právě svádějící pro nás. Ona by měla být v prvé řadě, když je to připravenost plně, tak by měla být dostupný do nějakého. A toho bych se domníval, že... Na to rozhodně neplně můžete použít. No, nevím, konec zatím, jo? Ale teď přece ta připravenost, kterou oni mají, tak... Chtějí to oni opravdu jako takto? No jistě, jsou lačný přímo, to je ta připravenost, že? Oni nemají žádný skrupule, jo? To by bylo taky možná pěkný překlad, jo? Bez skrupulí. Bez skrupulí. To je blbý slovo, ale vystěhuje zatím nejlíp. My jsme zaříkali předtím, že vypouštíme to nejbeztrástnější. Bez nejbezohlednější. Předtím jsme vypouštili nejbezohlednější. To nejméně skrupulovní vysvětlení. Je pravda, že ta připravenost je nesvádět, asi, jo? O čeho jste sváděla teď, že ne? Připravenost pro tu skvělost na masku. Pro mohlaby je jedině svádět, že by přece jenom nějaký skrupule měly. Ale právě brání se tomu, že jsou neskrupulosti, že? Takže myslím, že to je vyloučeno. Vyloučit, že je to svádělo. Ne, že by je to přímo svádělo, ale že je to něco, když toho používají, tak je to svádějící. Ještě mně napadá jedna věc, neviděli jste ten přírodní film v televizi s těma hlubíkama, mladýma, jak na možnosti 8 nebo 12, a jejich hlubíků se vyrojí a teď je vynesou z toho teleku, je vynesou na volné prostředství a tam stojí člověk. A ve chvíli, kdy ten člověk se dá do pohybu, tak všechny hlubíci divsem nepřerazejí všechno za ním. A jak se zastaví, tak zase nic. A ve chvíli, kdy ne, všechny zase za ním. Ta připravenost je něco, co svádí, jak ty hlubíky, když se něco pohybuje. Ten první začne a ty ostatní okamžitě za ním. Tenhle ten obraz mě teď najednou připadl na to, že tohle je, že někdo je berejt. A ty ostatní to svádí, že jsou taky pak berejt. Naopak já bych se domníval, že ještě to může být další význam a podklon, že ta připravenost může být jakoby zavádějící, svádějící od něčeho. Odejne tomu toho uvařování, které bylo. Je svádný, takže například u masku je svádějící, je zavádějící od něčeho, co to posáháte jako. To je pravda. Že by ten pohyb byl jiný. Něže by byli ti lidi, kteří tohle používají, sváděni tím jejich způsobem vyjatování. Ale naopak, že ten jejich způsob vyjatování by byl svádějící, který by se vybočoval, že by vybočoval prostě z nějakého navyklého řady uvařování. Tohle nejde o nenavyklost. Mně se zdá, že v pozadí je spíš přesvědčení, že pravda v obyčejní lidi neodláká od kamen. Ani jako psa, tepl, neodláká od kamen. Aby lidi měli vůbec zájem v opravdu, tak je potřeba jim to dát v převleku. Proto je to takovou důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. A věc je důležitá strašně a je to tak přidevá přizešit zgras. A je to tak přidevá přizešit zgras. A strašně důležitý je, jestli je to nerozhodnost ze strany naší nebo ze strany té pravdy. Já jsem to chápal na jednu stranu tak, že ta pravda se nedá nikdy rozhodnout. Nedá se rozhodnout, že by ta pravda byla to a to. Je ona ta pravda předem, jenom že my to nemůžeme rozhodnout, ale jinak pravda to je? To by se stala taky pravdou samou. Já mám ten taky dojem. Tím se prvně nabejívá to důležitosti. Co je příležitý, pak si to jako výraz k nerozhodnoutosti. To je ta pravda. To je jako kvalitativní pravda. A prosím vás, proč jste tam teda řečnal časový pobyt? No to tam je to jako... No ne, jestli to má nějakou důležitost. No, já tomu rozumím takto. To je taky ta otázka, jestli dásejn můžeme připádat pobyt. Když se to dásejn připáda pobyt, tak právě tam už dochází k tomu posunu, že tam ten čas to je. Když to v tom dá, je jenom místo. A dásejn průvodně je tu. Dásejn vlastně by bylo součnost v tom našem smyslu, jak jsme zatím o tom mluvili. Teprve tým, že se zdůrazní, že to dásejn je nemyslitelný bez času, takže z její součnosti nejenom stává to bytí součná v tom našem smyslu. To je ten pobyt, řekněme, to je ten život. Když tady říká to, co je dásejn, tak to znamená, že to dásejn samýmu mu nepřipadá, že by ten čas obsahoval. Takže to je mimochodem jeden důvod, takový jeden moment, který bych mluvil, protože to mu připáhá rádi. Ačte mi to teda, tady nebylo jenom připísnutí aspektů. Každopádně si to musíme podržet v paměti a zjišťovat potom při dalším čtení, jestli nedojdeme k obdobným nějakým místům jiným. Na jednom je to těžko zakládat, ale kdyby se tam vyšlo tři, tak už je to pěkně, to už je začkat na studií. Takže to znamená, že byste se domývali, že to překládá spíš současnost. To je dásejn. No ne, to jsem jenom řekl, že to je to naše… Současnost nedává to, jak si běžně, ten smysl, co my tomu dáváme. To bychom museli být velmi opatrní a muselo by se to zdělit, jestli by to… To je problém, to strkat někomu do koty. Ale každopádně já jsem to použil spíš jenom tak jako na přiblížení. A kdo ví, no, dásejn je to, že to je tady. Rozumí se tím teda pravděpodobně, co se přesunulo potom, že no, co je tady, to nejvíc, co je tady, to jsem já. Všechno ostatní je blízko, ale tady jsem vždycky já. Takže to se tímto pak přesunulo na dásejn je subjekt. Sejn, v tom žádná subjektnost není. Ale dásejn, to je už ta centrovanost, to je ta zasezenost. Jenomže se to by smyslí furt ještě bez času. Protože to dá, tam není híketnůk, jenom to hík. Takhle to teda samozřejmě bylo původně někdy. Prodělalo to vývoj a samozřejmě u každého by se to jednodu kapku jinak. No ale nicméně bych byl pro to ještě teda u toho zůstat stejně, že? Ale jak chceš u toho zůstat? Všichni to tady zase vždycky jednoducho napotrvé. No dobře, musíme si to rozhodit. Až to tam bude víckrát, tak některé věci nám zapadnou, budou zasutý. Právě tento první setkání je vždycky strašlivě důležitý. Filozofie vždycky se snaží nějak se, a podobně básníci, se snaží dostat, jak to zúraznuje Heidegger, dostat se k tomu prvnímu vidění. Když se nám něco ukáže poprvé. Tak když se setkáme s něčím poprvé, tak je to nejlepší. A pokud možno tam prostě všechny možnosti si uvědomit, a pak se uvidí. To jistě nesmíme z toho vyvozovat, ale vidět to v té mnohosti, že? Protože když poprvně vidíš zasněženou krajinu, a nevíš, co to je sníh, bys nevěděl. A nevíš, co to je krajina, a nevíš nic, a jenom poprvně to vidíš, tak tam vidíš spoustu barev. A od chvíle, kdy víš, že sníh je bílej, tak už ty barvy přestaneš vidět. To je vám ta důležitost toho prvního vidění. Takže když ještě nevíš, o co jde, a vidíš všechno, tak taky nemusí vidět všechno, ale má se snažit vidět všechno. Když přijde detektiv na místo ohleda, na místo činu, tak on neví, které věci byly nejdůležitější. On musí vidět, co možná všechny detaily. A ještě neví, který bude potřebovat. A když to vidí špatně, tak je špatný detektiv, když přehlídne nějaký drobnosti, špatný detektiv, nehodí se k práci. Dobrý detektiv přijde a určitě se vidí. On potřebuje vidět všechny detaily. No dobře. Takže bych proběl proto vždycky, když je něco takového, tak radši se tím zabejvat, dokatě ještě nevíme, o co jde. Právděpodobně nerazhodnout se s tím. Pravdy, které jsou těmou jasnou, nebo potřebuje vztahovat některé niče. Tak niče určitě jo. Nevím, jestli takhle přímo, ale u ničeho pravda je, jak bych řekl, individualizovaná nebo radikálně lokalizovaná a temporalizovaná. Prostě niče odmítá pravdu v tom tradičním smyslu jako to nejpevnější. Naopak to je to nejživější. To je v každým z tocí jiným. Asi, to nevím, to nevím. Možná, že to je opravdu z niče opač. On zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku, že to není prestabilizované. To je opravdu z niče opač, on zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku, že to není prestabilizované. Tak nějak, že to není predeterminované. Tohohle si všimá rád, že ta pravda je, co žijí. Nikoliv taková tam tuolka, kdybych si to představoval, nejenom přivíkal tým, tak tuolka. Která musí ještě být uchopena. Uchopena pravda v čem? Tak je hodnika toho původu. Původ je to původ. Mně se zdá, že tam je obsaženo to, proč je tam to noh? To se nevíme právě. To je právě po mém soudu nejdůležitější slovo, který tam je. Když chceme vyjádřit, vyslovit pravdu, tak ji musíme uchopit, vyjádřit ještě v tom momentě, kdy se stává tou pravdou. Jakmile už se stane, tak přestává být pravdou. To tam doplňuji, ale jenom na vysvětlenou. Jestliže un enčín původně, a musí se tou pravdou teprve v tom cajt da cajt stát, tak to znamená, že předtím to vlastně nebyla pravda, ale ani potom to není pravda. Je to akorát pravda v tom čase a na tom místě, kde se tou pravdou stává. A my, když ji chceme uchopit, tak ji musíme uchopit. Právě proto, teď se vysvětluje, že právě proto, že ta pravda musí být zachycena v tom momentě, kdy se rodí, musí být zachycena v tom momentu, kdy se rodí. Tak nemůže být vyslovená teoreticky tak, že to platí pro všetky dobů. Musí to být tak. Unmittelbar ne proto, že by to nějak člověk nedovedl. Protože jakmile by to bylo unmittelbar, jakmile by to bylo nějak teoreticky, jakmile by to bylo nějak jako formule, takže to s tou pravdou nutně musí mít, protože ta platí jenom pro ten okamžik. Takže se vydají, protože provokování na to vyhmění veptá a potřebů, a kvůli tomu otázku maturým větším a plánem, že by to nějak nevědelo neotíká přesně na něj. Že tak kdybych jich chtěl opravdu uchopnit, takže bych jich musel tenhle přiživat. Rádo byl nejvíc s ničem obřuňen, ještě v době, kdy dělal výsledku biologii, že bych chtěl vidět vývoj ve kteří a tak dále. A tam právě v těch děních vývoje ve kteří tam má to slavní místo, že všichni mají pravdu. A Darwin měl pravdu, a Lamarck měl pravdu, a Heckel měl pravdu. Všechny. Ale ta pravda, ta není v tom, co říkali. V té teorii, v formulích. Ale v tom, co je k tomu vádání a k tomu, které formulují vedlo a vedlo rozumícif. Okamžik bude ke tomu. To je ta pravda. A my musíme tedy pochopit, když chceme pochopit Darwina, tak ho musíme pochopit v tý chvíli, v tom dějným okamžiku a v tom zasazení určitým, co ho k tomu vedlo. Když tohle nepochopíme, tak to je sušina, to je exponáta muzea. To není živej Darwin. Ale v tomhle smyslu. No ale ještě, já se to zavoluji o, když uvádí jako pravdu nebo víru, když jako živopíře říkám pravdu, tak to tam přesně tady uvádí. Kdy ten Bruno musel za tím stát, za tou svou pravdou. Protože to byla ta pravda, kterou můžeme, kterou můžeme. Ještě ten Galilei, jak se říká, on mohl nechat, tak oni stejně na to přijdou. Jenomže právě Radu by řek, že tohle ale není pravda. To je jenom krytí se skutečností. Ale pravda, že je tam, kde se nasazují. A protože se Galileo nanasadil, tak je vidět, že tohle žádná pravda. On se nasadil o to, aby to objevil. O to obhájení musel pak nenasazovat. Tady jde právě do toho, že... Ale co aby objevil, ne pravdu? Ne, samozřejmě, on nechtěl objevit pravdu. No a to je ten rozdíl. Bruno sice mohl se mejlit, ale jemu šlo o pravdu. Nikoliv o to, jak to běhá. Oni to lidi matou. A tenkrát oni to máte i taky, že? Ale nakonec se to prozradí. Prozradí se to tím, že ten Bruno zatím stále, než to ten Galileo. Ale stejně jak se mu Galileo, my tak jako tomu Brunovi, když se něco odhali, tak šlo na jednu stranu taky o pravdu. O to, jak to v tom vysvětluje. Ale pro toho Bruno to byl úplně jinej přístup k tomu problému. Pro něj to bylo opravdu jako celoživotní se oddání na pravdě. Když se někdo v dané chvíli zaštítí a teď se opře na nějakém místě, kde zrovna je, aby něčemu čelil. A opře se zrovna třeba o pojetí toho, jak běhají planety. Ale v podstatě jde o něco jiného. Jde o životní nasazení. A ta okolnost je jenom příležitost. Jo, to bych také tak udrál. Pokud mu šlo o to, že svět je nekonečnej, tak kvůli tomu opetovat život je blbost. Ale je mu šlo o jakýsí boj? Vnětěž tohle mělo svou roli. A momentálně, kdyby se hádali o tohle, tak tady byl se zaskvělý. Ale šlo o víc. My musíme rozumět, o co šlo. Tohle je ta věčná pravda, jak to je, jestli je nekonečný nebo konečný. A v tom ten Bruno vlastně prohrál, protože nejenom, že ho upálili, ale my dnes víme, že je konečný. Ale on je náš předek v jistým smyslu, protože on probojovává něco daleko důležitějšího, než jestli je konečný nebo nekonečný. A to je tady v tomhle tom řečeno. Takže vlastně, že by tohle bylo, aby nešlo o pravdu. A nespočítal si náklady a nechal toho. Něco jiného, kdyby se do toho vejval. Nepustil, neměl ostudu. A teď tu ostudu má. On se do toho pustil a pak to bude volat. To je vždycky blbý. Pod tlakem.
====================
s2.flac
====================
Tak bychom řekli k tomu nahýmu, ale oni vědí, že kdyby to nahým rovnou ukázali, takže by nedosáhli zdeleka toho efektu, který ho chtějí, jako když použijou těch převleků. Čili oni jsou proti převlekům a bojují proti nim jinejmi převlekami. Tohle asi by mohlo být smysl. Je pravda asi, že ta připravenost, když se řekne, že je svádějící, ona je svádějící takovým způsobem, jak říkáte, že svádí nakonec zase nás. A navíc oni to hlášou, že je potřeba někoho svíst k tomu, aby svíst k pravdě. Já si nevzpomínám teď momentálně, k čemu to říká Kierkegor, svíst k tomu, aby se nahléd někdo sám, jak je. Že o to musím svíst, přesvědčit by se nenechal. A proč by to třeba nemohlo být tak, že oni opravdu v té připravenosti jsou jako zavedení, svedení. Proč by to muselo být nakonec jenom svedenost, teda ta připravenost. A ta připravenost nemůže být právě svádějící pro nás. Ona by měla být v prvé řadě, když je to připravenost tady, tak měla být ve vztahu k ním nějaké. Ten argument rozhodně nemůžete použít. No, nevíš pane zatím, ale teď přece ta připravenost, kterou oni mají, tak chtějí to oni opravdu jako takto? No jistě, jsou lačný přímo to, to je ta připravenost. Oni nemají žádný skrupule, to by bylo taky možná pěkný překlad. Bez skrupulí jsou. Bez skrupul a změní si. To je blbý slovo, ale jeho vystihuje zatím nejlíp. My jsme to říkali předtím, že to přehoříme to nejbezterostnější. Předtím to říkali nejbezohlednější. A nejméně skrupulovní vystih. Je pravda, že ta připravenost je nesládí asi, že? O čeho jde sládět? Připravenost pro tu skrytost a masku. Skrytost a masku. Mohla by je jedině svádět, že by přece jenom nějaký skrupule měly. Ale právě brání se k tomu, že jsou neskrupulovní, že? Takže myslím, že to je vyloučeno. To vyloučit jako, že je to sváděno. Ne, že by je to přímo sváděno, ale že je to něco, když toho používají, tak je to svádí. To by muselo být svádějící. Neviděli jste ten přírodní film v televizi s těma mladýma lumíkama, jak asi 8 nebo 12 malých lumíků se vyrojí a teď je vynesou z toho pelehu na volné prostředství a tam stojí člověk. A ve chvíli, kdy ten člověk se dá do pohybu, tak všetky lumící divce nepřerazejí všetko za ním. A jak se zastaví, tak zase nic. A ve chvíli, kdy ne, všetky zase za ním. Ta připravenost je něco, co svádí, jak ty lumíky, když se něco pohybuje. Ten první začne a ty ostatní okamžitě za ním. Tenhle obraz mě teď na jednou připadl na to, že tohle je, že někdo je berejt a ty ostatní to svádí, že jsou taky berejt. Naopak já bych se domníval, že ještě to může mít další význam a to v tom, že ta připravenost může být svádějcí od něčeho. Odejme tomu toho uvažování, které bylo. Je svádí prostě. Například pro tu masku je svádějcí, je zavádějcí od něčeho, co doposaváte jako dělo. To je pravda. Že by ten pohyb byl jiný totiž. Ne, že by byli ti lidi, kteří toho nepoužívají, sváděni tím jejich způsobem vyjadřování. Ale naopak, že ten jejich způsob vyjadřování by byl svádějcí, který by se vybočoval z nějaké té navyklé řady uvažování. Tady nejde o nenavyklost. Mně se zdá, že v pozadí je spíš přesvědčení, že pravda v obyčejní lidi neodláká od kamen. Ani jako psa neodláká od kamen. Aby lidi měli vůbec zájem v opravdu, tak je potřeba jim to dát v převleku. Proto je to takovou důležitou složkou té cesty k pravdě. Tam nesmíte zapomínat, že cílem toho zamaskování, toho překrytí je odstranit každé překrytí. To je prostředek. Rozhodující není odvízt od něčeho jiného. Svádění má svůj smysl v tom, že máte přivízt lidi k pravdě. Právda nikoho nepřiláká, takže jí musíte nějak vošpendlit. Které se dostanou nepřímo, které se nedostanou přímo. Právda se nedá jako přímo uchopit. To je pravda, ale něco jiného je Wahrheit a Wahrsein. A Mitteilung der Wahrheit samozřejmě není možný jako přímý. Ale k tomu Wahrsein se musíte dostat. A k tomu se ušem dostanete durch indirekte Mitteilung. Tak bych tomu rozuměl. I k tomu Wahrsein se musíte dostat nepřímo. To tady není. A k tomu se dostaneme právda neprímo. To se říkalo Volkswabe Zweig. To je na stejný rovině. Nahoře mluví rozdíl mezi Sein a Auslegen. Wissen vom Sein a Sein. No tak tím je to daný. Samozřejmě něco jiného je Sein ve vztahu k pravdě a něco jiného je Mitteilung der Wahrheit. A ta Mitteilung příma není možná. Co by to znamenalo, když se nemůžete dostat přímo k Wahrsein? Že se k němu dostanete jedně splatřetkovaně. Přes co? Přes nějakou tu masku. Přes ten zvýklad. Nebo přes ten nepřímým způsobem. Já tu věc samou nemohu přímo vyslovit. Myslíš, že tady je rozdíl mezi pravdou a vyjádřením pravdy? Ano, já si myslím, že není. Myslím si, že kdybych ho tam chtěl udělat, tak by to vypíchnul a zdůraznil. Taky teda ty věci připadají dost paralelní. Maska náleží k tomu Wahrseinu a nepřímé vzdělení je jenom jedinou okamžnou vzdělení. To mě připadá, že to nepřímé vzdělení je jakoby obdobou té masky. A mně to zase nepřipadá, že to teda ten výklad, který jste stavěl před tím panem doktorem, takže by ho to nějak moc namouhrávalo. Ne, to asi ne, ale nicméně to je problém vážný taky. Bude se to muset nějak integrovat. To je takhle, já jsem to vykládal v tom smyslu, že ta maska patří k tomu Wahrseinu proto, že je potřeba lidi zvést. Naproti tomu tam, kde mluví o indirectem mitailung, tak to nemá tento cílný, protože tam jde o to, že to jinak nejde. Nože právě teda to celé svedení, nikoli jen ta maska, ale to celé svedení, které můžeme teda označit, svedení pomocí masky, které můžeme označit na nepřímé vzdělení, je teda tou formou toho vzdělení kravdy, že třeba je své prostředké kravdy. Myslím, že to dokonce hraje velmi pěkně. To, že to je jediná forma, což v těch předchozích formulacích nebylo, ale jinak to jde stejně. Ale tady není dále vůbec důvod na to, že oni by chtěli někoho svářit nějaký pravdě, to je ještě on je. Oni se snaží dostat v pravdě a oni hledají nějaký způsob. Jaký pak vzdělení, když by šlo o ně? No jistě, on je. Ale tam i sobě vzdělují. No vůbec. Jakým způsobem se člověk v té pravdě dostane, než když jí vysloví? Říkejte se, příležitým činem u Kierkegorda je jasný, že on nechce být nic jinýho než svědek. Špion v božích službách. Čili on to nedělá kvůli sobě, že by bádal. On vyzrazuje, jak to s lidma je. No ale nedělá to ani kvůli sobě, ani kvůli lidem, ale kvůli té pravdě. On vyzrazuje, jak to je. A zároveň si uvědomuje, že to vyzradit nemůže tak, že by prostě na to vrch světlo, nebo že by to ukázal nahý. Nýbrž, že to může říct jenom nepřímým vzdělením. Ale neřeká to, nejde mu o to, že bych ty lidi chtěl nějak zabez, že by jim to řekl přímo, ale to v tom právě není. Tam to jinak nejde. Ovšem, že je chce zvést a to k tomu, aby nahledli, co vlastně jsou, to tam všude říká. Že to chce, on je chce zvést. No ale nevím, jestli je tady o tom teď zmínkat. V oboje tam se musí skloubit. Asi tak, že lidi nepřesvědčíte, aby nahledli sami sebe ve světle pravdy, leč když je k tomu svedete. To znamená pod nějakou zdalivě jinou cizí zábinkou. Oni potom musí lapnout, jak zlepit se po flusu, nebo jak, co se říká, ryba po špeku. Oni na to takhle skočejí, omylem, a vy užijete toho jich omilu k tomu, že nakonec uvidějí sami sebe. Ale zároveň vyslovit tu pravdu lze jen přímo říct, že nelze. Tyhle dvě věci tam musíme nějak zachovat. Pravda je, že to nepřímé sdělení nemá povahu masky. V tom smyslu, že by bylo třeba lidi oblachnout, aby tu pravdu spolkli. Ono to jinak nejde s tou pravdou. Tu pravdu nemůžete říct jinak, než nepřímo. Ale na druhé straně, abyste lidi přivedli k tomu, aby tu pravdu nahledali, jaká je. K tomu je musíte svézt. Ale jestli je to taky u ničeho? To si nejsem jistý. Já myslím, že niče má mnohem menší zájem o to lidi přesvědčit a naopak je to masa perditionis, co jemu hlavně přežijou ty nejlepší, ten nový člověk. Já mám takový dojímavší můžu se mejlit. Ten člověk by nám to třeba řekl, že to je někde takhle napsané. Já jsem se s tím nesetkal. Aby byla maska právě tohle? Aby se stavila k lidem jako k mase zabržení? To je fakt, to by jako má. Kdyby se tohle intervju, to by byla velkolepá intervju. Proč každý sám, jako samozřejmě by se chtěl postavit do řadé elity. Takže když on bude mluvit o tým masa perditionis, kdyby tohle byl trik, no to je prostě přímo způsobná myšlenka. To je fakt. No ale v nějakým dnech můžeme to léčího chápat, když ho sešlává v tom nejlepší. Protože to není žádná myšlenka, která bychom opravdu mysleli, že to je pláto. No když nám to i mohlo. Němec původně a žijící, jak se jmenoval, Burberk, předváděl pokřtěnýho Hegla. Tak tohle by bylo pokřtěné kníče, dokonce ve smyslu velmi blízkého do knížečce Jaskocového. Jo, to je vníkající nápad, to je pravda. Takhle vyložit kníčeho, to by bylo jako... Že on provokuje, ale provokuje takovým způsobem, že nikdo sám se nebude považovat za člena tý masy, která má být zahubená nebo na který nezáleží. Takže tím vlastně všechny tlačí k tomu, aby... Jo, na tom něco může být, ano. Takže by se to pak prokázalo i pro ničeho v tom příkladě. Jak bylo to příklad na to Wahrsein? Máš moc vlastností, ne máš. No, ty máš pravdivost, taky lze přeložit bytí pravdy. To by bylo... Pravdivost je Wahrhaftigkeit, přesně. Co chce říct, no? Být tím pravým, že? Taky v Němčině ta potíž je, že Vár je pravý i pravdivý, že? No, bytí pravého, opravé bytí. To všechno to strašně zatíží, já myslím, že nechtělo by toho vylaha říci, no. No, ale v prvné řadě to ani nebylo opravdivost, ale bytí. Prostě to bytí nesmí krát. To je obyčejný. V Němci to zajišťovat jako Height. Ale jo. Hele, což je pravost? No, to je nějak přesný jedna. Ta pravdivost to je taková, jakoby, cnost. Ale Wahrsein, tam to je, to je jako k tomu, co je pravé. A co je pravé, je pravost. Víte, proč, jako, tam chci mít to být. A ještě, že to odstavci všechno to být si hodno říct. Odstavec nahoru první věta hned říká, že používají to podobenství, kvůli tomu vědění o bytí. A teď jako to specifikuje, jaké je to bytí. Je to to pravé bytí? Ne, ty prostě to číteš tak lexikálně, že všechno, kde je zájmu, tam už tam prostě do toho cpeší. To je jako, kdyby jsem dělal řek český živo bytí, a ty si mi začala tady špekovat na bytí. To jsem vůbec neměl myslet. Ne, on by to mohl říct úplně jiným způsobem. V tomto si nemyslím, že je tam zase tak běžný, aby to zájmu tak ztratilo, že je to filozofický text. Já si tím dál víc myslím, že tam by měl být pravost. No, já bych myslel, že to byl jiný. Protože je tak prostě, zůstává tam zachovaná ta jedna svá maska nepravost. Vždyť někde patří k pravosti. Jak se tady to pochopení nechává? No, tam mám připravenost. Uvím si to, že pro pochopení už tam máme, co tam je. Mně se zdá, že to zase se ten text furt ponělčuje, až je pak víc, co chtíš počítat. No, ale to není ani tak pochopení, Honzo. To pochopení nemá něco společnýho. Jo, to ty jsi se sklal. To je ta pohotovost. V té pohotovosti potřebuješ být připravený. Tak je to připravená. Tak je to připravená. Připravenost pro skrytost. Pohotovost na to, že už je, jako kdyby to se okolí. No, je to pohotovost. No, ale když to tam závěří, tak říkáme, že to zavádí dalekým západem. Sklon není špatný, nebo náklonost, nebo něco takového. Jo. Tendence. V tom smyslu, že mají zavádějící tendenci ke skrytosti a masce. Nebo svůcovskou náklonost. No. To už by mělo na koneci so společností nějak vyglédat. Svůcovský sklon. Takže, co tam dáme? Sklon? Mně se líbí svůcovskou pohotovost. Jo, ať tam je něco z huset hazicky, z jargonu. No, já se sem dám sklon, teda. To se mi vlastně líbí. Musíš věřit, mít pro něco celou. Mít pro něco celou. Mít svůcovskou připravu náklonosti. No. Svůcovskou pohotovost. Mít pro něco slabost. To ne, to už je. A to, když já mám slabost. To je to teště. A to je jako připrava. Jsem říkal připravený. Ano. Pohotově. Ano, sežeradku z dortu. No, ale to tam není právě to, kdykoliv to snízíš. Ty máš pro to slabost prostě, že neudoláš tomu, ale ne, že máš připrava na start. To není ono. To je úplně něco jiného. To je to teště. Musíš to udělat rádi, právě já jsem na slabosti taky vysazil. A to není to připravenost. Prostě neudoláš tomu. A neznamená to, že opravdu, jako jsi v okamžitě připravený, když to uvidíš, to sežerat. A pohotovost je teda přesný. Takže to se říká, máš službu V, máš pohotovost. Dále, prosím. Můžeme jít dál tenhle? Ano. Tam mám pak námětky k tomu konci. Tam totiž, jako nevím, tam je Indem. To asi nebude dopatřit dohromady. Ne. Které? V tom časovém pobytu. V kterém, ale je to přeložený dál nějak divně, v kterém se musí ještě, ne, v kterém musí být ještě uchopeno V. V tom vdění, a tam není A, A je z původu, vdění Z. V tom V, Honzata má ve vznikání vdění z původu každé existence. Každé existence. Jo, Honzata má souřadní ovedený prostě. Jo, A. A, to vlastní necháme teda, jo? Jo, to já jsem teda taky s kolem, tady to vlastní vypadá jako že prostě tady je jich, jo? No. Takže to možná můžeme zeptat na nějaký to opravdový napodob. Skutečně, jo. To ještě před tím středníkem, jo, jak je? No, no, no. Skutečné, že, nebo jak se jste to řekl? Opravdové. To je opravdová pravda. Skutečný je. Já myslím, že by klidně do závodky tam mohlo za to být napsáno, ale by neklikali. Co? V lepších překladech za to tak dělali. Naopak, to se dělá o lepších překladech. Naopak, to se dělá o lepších překladech. Ne, ne. Na konec stejné, když se to teda přeloží, tak by to mohlo být vydáno, být vydaný půl na půl. No, asi by to bylo lepší, on je to dost krátký, takže by to, no, to je pravda. No, všuši ten hajdek, tak to teďka už jsou některé ty věci udělané. To, co vyšlo v té hnědý knížce, víš. Jo. Jo. Ty hnědý knížky máte všichni, jo? Jo, jí máme. Kdyby jsme mohli někdy se taky podpůjčit. Vy to nemáte? Jo, mám. Já jenom, že teď mě poslali několik kousků, tak jsem si říkal, že by se třeba mohlo něco takového dělat příští rok. Když to už přiložené je, že zároveň bychom se přesvědčili, jak to je přiložené. No a co? Většinou jsi byl, jako, jsi prostě obáděl, jako příklad. No, že už ty testy, které jsou v tom česky, tak už je to i vydáno, takže to není vždycky na druhý česky. Jo, tak to jsem ještě neviděl. No, no, jenom český. Já to taky nemám, jo. Ale už jsem to viděl. Ale ne tím způsobem taky. Prosím? Taky zvenčí, z těch rozpráv, jo. Ne, ne, ne. Zatím jenom tady, no. A to oni tam by i asi byli podtíhnutelní. A to má ještě určitě Praha. Jo, to je ono. Já vím, jak se muselo těžce vyjednávat mladá fronta, že to... Heidegger sám ještě k tomu dal souhlas. Co je to dělat za jeho života. Ale to se nesmí, jako ten... Řetí skvělý znášet. To víš, že to, jako když by to neměl... No. Ty se mně tedy, jako ty mladé, hrát. Heidegger, no, ještě, no. A překlad, kteromu se nemusí nic splotit. Poslyšte, pojďte se trošku chvíli zabejvat tou druhou částí, ty věty po tom středníku. Věcně. Věcně je důležitá strašně a je tam tak přidele, jako... No, tak především, jako... Uvidí nás. Co je to, kde vás vládnu to? No. To je teď tedy, nebo jeho? A strašně důležitý je, jestli je to nerozhodnost ze strany naší, anebo ze strany té pravdy. No, já jsem to chápal na jednu stranu tak, že ta pravda se nená nikdy rozhodnout, jo? Nená se rozhodnout, že by ta pravda byla to a to. Jo, to je ze strany naší tedy. Ale je ona ta pravda předem, jenomže my to nemůžeme rozhodnout, ale jinak pravda to je? No, to musí se dostávat na tu pravdu samou, protože... Já mám to taky dojem. Tím teprve nabejvá to důležitosti to místo. No, jestli to nepřímě sdělení patří na něj jako výraz k nerozhodnotosti této pravdy, tak to je jako kvalita ty pravdy. A prosím vás, proč je tam teda řečeno časový pobyt? No, to tam je, to je jako... No ne, jestli to má nějakou důležitost, jo? No, já tomu rozumím tak to. To je taky ta otázka, jestli dá se ani můžeme překládat pobyt. Když se to dá se ani překládat pobyt, tak právě tam už dochází k tomu posunu, že tam ten čas v tom je. Když to v tom dá, je jenom místo. A dá se ani původně je být tu. Dá se ani vlastně by bylo soucnost v tom našem smyslu, jak jsme zatím o tom mluvili. Teprve tím, že se zdůrazní, že to sign je nemyslitelný bez času, tak se z její soucnosti najednou stává to bytí soucná. V tom našem smyslu, že? To je ten pobyt, řekněme. To je ten život. Když tady říká to, co je dá sign, tak to znamená, že to dá sign samému nepřipadá, že by ten čas obsahoval. Takže to je mimochodem jeden důvod, jeden moment, který by mluvil proti tomu překládání pobytů. Ať by to tady nebylo jenom takový pýchnutý aspekt. Každopádně si to musíme podržet v paměti a zjišťovat potom při dalším čtení, jestli nedojdeme k obdobným nějakým místům jiným. Na jednom je to těžko zakládat, ale kdyby se tam vyšly tři, tak už je to pěkně na studii. Ještě raz znamená to věc, že byste se domnívali, jinak by se to překládalo spíš jako jsoucnost. No ne, to jsem jenom řekl, že to je to naše... Soucnost nedává věžně ten smysl, co my tomu dáváme. To bychom museli být velmi opatrný. A muselo by se to zjistit, jestli by to... To je problém, to strkat někomu do bod. Ale každopádně já jsem to použil spíš jenom na přiblížení a kdo ví, no... Dasein je jako... To, že to je tady, že? Rozumí se tím, teda pravděpodobně to se přesunulo po tom, že no co je tady, to nejvíc, co je tady, to jsem já. Všechno ostatní je blízko, ale tady jsem vždycky já. Takže to se tímto pak přesunulo na dasein je subjekt. Sein, v tom žádná subjektnost není. Ale dasein, to je už ta centrovanost, to je ta zasezenost. Jenomže se to myslí furt ještě bez času, paměť, protože to dá. Tam není hiketnung, jenom to hik. Takhle to teda samozřejmě bylo původně někdy, že? Prodělalo to vývoj a samozřejmě u každého by se to jedno to kapku jinak. No ale nicméně bych byl pro to ještě teda lhů toho zůstat stejně, že? Ale jak chceš jí toho zůstat, když je to tady za stopického dědnov na poprvé? No dobře, musíme si to rozhodit. Až to tam bude víckrát, tak některé věci nám zapadnou, bouvou zasutý. Právě tento první setkání je vždycky strašlivě důležitý. Filozofie vždycky se snaží nějak se, a podobně básníci se snaží dostat, jak to zdůraznuje Heidegger, dostat se k tomu prvnímu vidění, že? Když se nám něco ukáže poprvé. Tak když se setkáme s něčím poprvé, tak je to nejlepší. A pokud možno tam prostě všechny možnosti si uvědomit, a pak se uvidí. To jistě nesmíme z toho vyvozovat, ale vidět to v té mnohosti, že? Když poprvně vidíš zasněženou krajinu, a nevíš, co to je sníh, bys nevěděl. A nevíš, co to je krajina, a nevíš nic, a jenom poprvně to vidíš, tak tam vidíš spoustu barev. A od chvíle, kdy víš, že sníh je bílej, tak už ty barvy přestaneš vidět. To je vám ta důležitost toho prvního vidění. Pak ještě nevíš, o co jde, a vidíš všechno. Člověk taky nemusí vidět všechno, ale má si snažit vidět všechno. Když přijde detektiv na místo ohleda, na místo činu, tak on neví, které věci budou nejdůležitější. On musí vidět, co možná všechny detaily. A ještě neví, který bude potřebovat. A když to vidí špatně, tak je špatnej detektiv. Když přehlídne nějaké drobnosti, špatnej detektiv, nehodí se k práci. Dobrý detektiv přijde a už to celé vidí. On nepotřebuje vidět všechny detaily. Takže bych byl proto, když je něco takového, tak radši se tím zabývat. Dokud ještě nevíme, o co jde. Ptám se věci. Bude to o nerozhodnutosti pravdy jenom jasnost nebo o tom, co takovým lidem je v Nýče? Tak v Nýče určitě jo. Nevím, jestli takhle přímo. Ale u Nýčeho pravda je radikálně individualizovaná nebo radikálně lokalizovaná a temporalizovaná. Prostě Nýče odmítá pravdu v tom tradičním smyslu jako to nejpevnější. Naopak to je to nejživější. To je v každé situaci jiné. Ale to povenová tady jasnost nerozhodnutost? Asi, to nevím. Protože když to tak povenoval, tak už to taky zároveň ukvalifikoval. Možná, že to je opravdu z Nýče opravdu. To zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku prestabilizované. Že to není predeterminované. Tohohle si všímá rád lud, že ta pravda je něco živého. Nikoliv taková ta mrtvolka. Jak si to představila Aristoteles, která se jenom přimýká tým mrtvolka. No, ale teďka Honza ta druhá část. Jak ji vůbec přeložit? V kterém indem, v tomto časovém dázaji, zí, to znamená to nepřímé sdělení, v kterém musí ještě být uchopena pravda v čem. Tak já bych říkal z toho původu. Mně se zdá, že tam je obsaženo toto. Proč je tam to noh? To se nevíte. To je právě po mém soudu nejdůležitější slovo, který tam je. Že totiž, když chceme vyjádřit, vyslovit pravdu, tak ji musíme uchopit, vyjádřit ještě v tom momentě, kdy se stává tou pravdou. Jakmile už se stane, tak přestává být pravda. To tam doplňuju, ale jenom na vysvětlenou. Ještě ve vznikání... Jestli, že je unenčín původně a musí se tou pravdou teprve v tom cajda sajm stát, tak to znamená, že předtím to vlastně nebyla pravda, ale ani potom to není pravda. Je to akorát pravda v tom momentě, v tom čase a na tom místě, kde se tou pravdou stává. A my, když ji chceme uchopit, tak ji musíme uchopit... Na ten důležitý okamžik, na ten moment, kdy to je pravda. To je poukaz důležitý. Kramatický je to, když to prostě nic neříká. To je vůbec hodně velký výkon. No a právě proto, teď se vysvětluje, že právě proto, že ta pravda musí být zachycena v tom momentě, kdy se rodí, tak nemůže být vyslovená teoreticky tak, že to platí pro všetky dobu. Musí to být... U Middlebar ne proto, že by to nějak člověk nedovedl. Jakmile by to bylo Middlebar, jakmile by to bylo nějak teoreticky, jakmile by to bylo nějak jako formule, takže to s tou pravdou nutně musí mít, protože ta platí jenom pro ten okamžik. To je teda... No pánové, tohle já mám zrádla. Toto? No jistě. Tohle říká rádi. A tento ovšem nemůže být jasprsený bez ničeho. Ale já se k tomu moc nevěším, že by ta pravda byla jenom... že by se dala nepřímo ukopit jedně díky tomu, že už tady jako není. Že jak kdybych chtěl tu pravdu uchopit, takže bych ji musel ten okamžik... Rádi byl nejvíc s ničem ovlivněn ještě v době, kdy dělal tu biologii, když psal ty děň v vývojech teorii a tak dále. A tam právě v těch děňách v vývojech teorii tam má to slavné místo, že všichni mají pravdu. A Rarwin měl pravdu a Lamarck měl pravdu a Heckel měl pravdu a všechny. Ale ta pravda, ta není v tom, co říkali. V těch teorích, v těch formulích. Ale v tom, co je k tomu bádání a k těm formulím vedlo. A vedlo rozumí se v okamžiku. To je ta pravda. Když chceme pochopit Darwina, tak ho musíme pochopit v tý chvíli, v tom dějným okamžiku a v tom zasazení určitým. Co ho k tomu vedlo. Když tohle nepochopíme, tak to je sušina, to je exponáto muzea. To není živej Darwin. Ale v tomhle smyslu. Když uvádí pravdu, nebo výru, nebo říká o výře, tak uvádí příklad Galilea a Giordana Bruno. Kdy ten Bruno musel za tím stát, za tou svou pravdou. Protože to byla ta pravda, o které hovoříte. Ještě ten Galilej to klidně, jak se říká, mohl nechat být ve kvůni stejně nad třídou. Rádo by řek, že tohle ale není pravda. To je jenom krytí se skutečností. Ale pravda, že je tam, kde se nasazují. A protože se Galileo nenasadil, tak je vidět, že tohle žádná pravda není. On se nasadil o to, aby to objevil. O to obhájení se pak nenasazoval. Protože se nesadil, aby objevil pravdu. Ne, samozřejmě, on nechtěl objevit pravdu. To je ten rozdíl. Bruno sice mohl se mejlit, ale jemu šlo o pravdu. Nikoliv o to, jak to běhá. Oni to lidi matou. A tenkrát oni to mátli taky. Ale nakonec se to prozradí. Prozradí se to tím, že ten Bruno za tím stál, když si to udělali, šlo na jednu stranu taky o pravdu. O to, jak to v tom vesmíru je. Ale pro Bruno to byl úplně jinej přístup k tomu problému. Pro něj to bylo opravdu celoživotní se oddání té pravdě. Hlejte se, jste ve vážném nebezpečí. Jestliže z Bruno uděláte člověka, který byl posednej myšlenkou, jak to běhá. Jestli ten vesmír je konečný nebo nekonečný. Tak z něj uděláte psychopata. On možná byl, to je další věc, o tom nechci mluvit. Ale je rozdíl, když někdo v danej chvíli se zaštítí a teď se opře na nějakém místě, kde zrovna je. Aby něčemu čelil. A opře se zrovna třeba o pojetí toho hajku planety. Ale v podstatě jde o něco jiného. Jde o životní nasazení. A ta okolnost je jenom příležitost. Pokud mu šlo o to, že svět je nekonečnej, tak kvůli tomu obětovat život je blbost. Vněmč tohle mělo svou roli a momentálně se hádali o tohle, tak tady on se zašprajcoval. Ale šlo o víc. A my musíme rozumět, o co šlo. To je ta věčná pravda, jak to je, jestli je nekonečnej nebo konečnej. A v tom ten Bruno vlastně prohrál, protože nejenom, že ho upálili, ale my dnes víme, že je konečnej. Ale on je náš předek v jistém smyslu. Protože on probojovává něco daleko důležitějšího, než jestli je svět konečnej nebo nekonečnej. A to je tady v tomhle tom řečeno. Takže v podstatě u toho Verona by nešlo o pravdu. No když to tak pustil k vodě, tak nám nejde o to, že on se vymluvil na to, řekněme, tak se na to stejně přijde. Protože on vždycky nepostavil ty fališní autoritě. Vlastně. On se do toho pustil a nespočítal své náklady a nechal toho. Něco jiného, kdyby se do toho vejval. Nepustil, neměl vostudu. A teď tu vostudu má. On se do toho pustil a pak to odvolal.
s2.flac
====================
Tak bychom řekli k tomu nahýmu, ale oni vědí, že kdyby to nahým rovnou ukázali, takže by nedosáhli zdeleka toho efektu, který ho chtějí, jako když použijou těch převleků. Čili oni jsou proti převlekům a bojují proti nim jinejmi převlekami. Tohle asi by mohlo být smysl. Je pravda asi, že ta připravenost, když se řekne, že je svádějící, ona je svádějící takovým způsobem, jak říkáte, že svádí nakonec zase nás. A navíc oni to hlášou, že je potřeba někoho svíst k tomu, aby svíst k pravdě. Já si nevzpomínám teď momentálně, k čemu to říká Kierkegor, svíst k tomu, aby se nahléd někdo sám, jak je. Že o to musím svíst, přesvědčit by se nenechal. A proč by to třeba nemohlo být tak, že oni opravdu v té připravenosti jsou jako zavedení, svedení. Proč by to muselo být nakonec jenom svedenost, teda ta připravenost. A ta připravenost nemůže být právě svádějící pro nás. Ona by měla být v prvé řadě, když je to připravenost tady, tak měla být ve vztahu k ním nějaké. Ten argument rozhodně nemůžete použít. No, nevíš pane zatím, ale teď přece ta připravenost, kterou oni mají, tak chtějí to oni opravdu jako takto? No jistě, jsou lačný přímo to, to je ta připravenost. Oni nemají žádný skrupule, to by bylo taky možná pěkný překlad. Bez skrupulí jsou. Bez skrupul a změní si. To je blbý slovo, ale jeho vystihuje zatím nejlíp. My jsme to říkali předtím, že to přehoříme to nejbezterostnější. Předtím to říkali nejbezohlednější. A nejméně skrupulovní vystih. Je pravda, že ta připravenost je nesládí asi, že? O čeho jde sládět? Připravenost pro tu skrytost a masku. Skrytost a masku. Mohla by je jedině svádět, že by přece jenom nějaký skrupule měly. Ale právě brání se k tomu, že jsou neskrupulovní, že? Takže myslím, že to je vyloučeno. To vyloučit jako, že je to sváděno. Ne, že by je to přímo sváděno, ale že je to něco, když toho používají, tak je to svádí. To by muselo být svádějící. Neviděli jste ten přírodní film v televizi s těma mladýma lumíkama, jak asi 8 nebo 12 malých lumíků se vyrojí a teď je vynesou z toho pelehu na volné prostředství a tam stojí člověk. A ve chvíli, kdy ten člověk se dá do pohybu, tak všetky lumící divce nepřerazejí všetko za ním. A jak se zastaví, tak zase nic. A ve chvíli, kdy ne, všetky zase za ním. Ta připravenost je něco, co svádí, jak ty lumíky, když se něco pohybuje. Ten první začne a ty ostatní okamžitě za ním. Tenhle obraz mě teď na jednou připadl na to, že tohle je, že někdo je berejt a ty ostatní to svádí, že jsou taky berejt. Naopak já bych se domníval, že ještě to může mít další význam a to v tom, že ta připravenost může být svádějcí od něčeho. Odejme tomu toho uvažování, které bylo. Je svádí prostě. Například pro tu masku je svádějcí, je zavádějcí od něčeho, co doposaváte jako dělo. To je pravda. Že by ten pohyb byl jiný totiž. Ne, že by byli ti lidi, kteří toho nepoužívají, sváděni tím jejich způsobem vyjadřování. Ale naopak, že ten jejich způsob vyjadřování by byl svádějcí, který by se vybočoval z nějaké té navyklé řady uvažování. Tady nejde o nenavyklost. Mně se zdá, že v pozadí je spíš přesvědčení, že pravda v obyčejní lidi neodláká od kamen. Ani jako psa neodláká od kamen. Aby lidi měli vůbec zájem v opravdu, tak je potřeba jim to dát v převleku. Proto je to takovou důležitou složkou té cesty k pravdě. Tam nesmíte zapomínat, že cílem toho zamaskování, toho překrytí je odstranit každé překrytí. To je prostředek. Rozhodující není odvízt od něčeho jiného. Svádění má svůj smysl v tom, že máte přivízt lidi k pravdě. Právda nikoho nepřiláká, takže jí musíte nějak vošpendlit. Které se dostanou nepřímo, které se nedostanou přímo. Právda se nedá jako přímo uchopit. To je pravda, ale něco jiného je Wahrheit a Wahrsein. A Mitteilung der Wahrheit samozřejmě není možný jako přímý. Ale k tomu Wahrsein se musíte dostat. A k tomu se ušem dostanete durch indirekte Mitteilung. Tak bych tomu rozuměl. I k tomu Wahrsein se musíte dostat nepřímo. To tady není. A k tomu se dostaneme právda neprímo. To se říkalo Volkswabe Zweig. To je na stejný rovině. Nahoře mluví rozdíl mezi Sein a Auslegen. Wissen vom Sein a Sein. No tak tím je to daný. Samozřejmě něco jiného je Sein ve vztahu k pravdě a něco jiného je Mitteilung der Wahrheit. A ta Mitteilung příma není možná. Co by to znamenalo, když se nemůžete dostat přímo k Wahrsein? Že se k němu dostanete jedně splatřetkovaně. Přes co? Přes nějakou tu masku. Přes ten zvýklad. Nebo přes ten nepřímým způsobem. Já tu věc samou nemohu přímo vyslovit. Myslíš, že tady je rozdíl mezi pravdou a vyjádřením pravdy? Ano, já si myslím, že není. Myslím si, že kdybych ho tam chtěl udělat, tak by to vypíchnul a zdůraznil. Taky teda ty věci připadají dost paralelní. Maska náleží k tomu Wahrseinu a nepřímé vzdělení je jenom jedinou okamžnou vzdělení. To mě připadá, že to nepřímé vzdělení je jakoby obdobou té masky. A mně to zase nepřipadá, že to teda ten výklad, který jste stavěl před tím panem doktorem, takže by ho to nějak moc namouhrávalo. Ne, to asi ne, ale nicméně to je problém vážný taky. Bude se to muset nějak integrovat. To je takhle, já jsem to vykládal v tom smyslu, že ta maska patří k tomu Wahrseinu proto, že je potřeba lidi zvést. Naproti tomu tam, kde mluví o indirectem mitailung, tak to nemá tento cílný, protože tam jde o to, že to jinak nejde. Nože právě teda to celé svedení, nikoli jen ta maska, ale to celé svedení, které můžeme teda označit, svedení pomocí masky, které můžeme označit na nepřímé vzdělení, je teda tou formou toho vzdělení kravdy, že třeba je své prostředké kravdy. Myslím, že to dokonce hraje velmi pěkně. To, že to je jediná forma, což v těch předchozích formulacích nebylo, ale jinak to jde stejně. Ale tady není dále vůbec důvod na to, že oni by chtěli někoho svářit nějaký pravdě, to je ještě on je. Oni se snaží dostat v pravdě a oni hledají nějaký způsob. Jaký pak vzdělení, když by šlo o ně? No jistě, on je. Ale tam i sobě vzdělují. No vůbec. Jakým způsobem se člověk v té pravdě dostane, než když jí vysloví? Říkejte se, příležitým činem u Kierkegorda je jasný, že on nechce být nic jinýho než svědek. Špion v božích službách. Čili on to nedělá kvůli sobě, že by bádal. On vyzrazuje, jak to s lidma je. No ale nedělá to ani kvůli sobě, ani kvůli lidem, ale kvůli té pravdě. On vyzrazuje, jak to je. A zároveň si uvědomuje, že to vyzradit nemůže tak, že by prostě na to vrch světlo, nebo že by to ukázal nahý. Nýbrž, že to může říct jenom nepřímým vzdělením. Ale neřeká to, nejde mu o to, že bych ty lidi chtěl nějak zabez, že by jim to řekl přímo, ale to v tom právě není. Tam to jinak nejde. Ovšem, že je chce zvést a to k tomu, aby nahledli, co vlastně jsou, to tam všude říká. Že to chce, on je chce zvést. No ale nevím, jestli je tady o tom teď zmínkat. V oboje tam se musí skloubit. Asi tak, že lidi nepřesvědčíte, aby nahledli sami sebe ve světle pravdy, leč když je k tomu svedete. To znamená pod nějakou zdalivě jinou cizí zábinkou. Oni potom musí lapnout, jak zlepit se po flusu, nebo jak, co se říká, ryba po špeku. Oni na to takhle skočejí, omylem, a vy užijete toho jich omilu k tomu, že nakonec uvidějí sami sebe. Ale zároveň vyslovit tu pravdu lze jen přímo říct, že nelze. Tyhle dvě věci tam musíme nějak zachovat. Pravda je, že to nepřímé sdělení nemá povahu masky. V tom smyslu, že by bylo třeba lidi oblachnout, aby tu pravdu spolkli. Ono to jinak nejde s tou pravdou. Tu pravdu nemůžete říct jinak, než nepřímo. Ale na druhé straně, abyste lidi přivedli k tomu, aby tu pravdu nahledali, jaká je. K tomu je musíte svézt. Ale jestli je to taky u ničeho? To si nejsem jistý. Já myslím, že niče má mnohem menší zájem o to lidi přesvědčit a naopak je to masa perditionis, co jemu hlavně přežijou ty nejlepší, ten nový člověk. Já mám takový dojímavší můžu se mejlit. Ten člověk by nám to třeba řekl, že to je někde takhle napsané. Já jsem se s tím nesetkal. Aby byla maska právě tohle? Aby se stavila k lidem jako k mase zabržení? To je fakt, to by jako má. Kdyby se tohle intervju, to by byla velkolepá intervju. Proč každý sám, jako samozřejmě by se chtěl postavit do řadé elity. Takže když on bude mluvit o tým masa perditionis, kdyby tohle byl trik, no to je prostě přímo způsobná myšlenka. To je fakt. No ale v nějakým dnech můžeme to léčího chápat, když ho sešlává v tom nejlepší. Protože to není žádná myšlenka, která bychom opravdu mysleli, že to je pláto. No když nám to i mohlo. Němec původně a žijící, jak se jmenoval, Burberk, předváděl pokřtěnýho Hegla. Tak tohle by bylo pokřtěné kníče, dokonce ve smyslu velmi blízkého do knížečce Jaskocového. Jo, to je vníkající nápad, to je pravda. Takhle vyložit kníčeho, to by bylo jako... Že on provokuje, ale provokuje takovým způsobem, že nikdo sám se nebude považovat za člena tý masy, která má být zahubená nebo na který nezáleží. Takže tím vlastně všechny tlačí k tomu, aby... Jo, na tom něco může být, ano. Takže by se to pak prokázalo i pro ničeho v tom příkladě. Jak bylo to příklad na to Wahrsein? Máš moc vlastností, ne máš. No, ty máš pravdivost, taky lze přeložit bytí pravdy. To by bylo... Pravdivost je Wahrhaftigkeit, přesně. Co chce říct, no? Být tím pravým, že? Taky v Němčině ta potíž je, že Vár je pravý i pravdivý, že? No, bytí pravého, opravé bytí. To všechno to strašně zatíží, já myslím, že nechtělo by toho vylaha říci, no. No, ale v prvné řadě to ani nebylo opravdivost, ale bytí. Prostě to bytí nesmí krát. To je obyčejný. V Němci to zajišťovat jako Height. Ale jo. Hele, což je pravost? No, to je nějak přesný jedna. Ta pravdivost to je taková, jakoby, cnost. Ale Wahrsein, tam to je, to je jako k tomu, co je pravé. A co je pravé, je pravost. Víte, proč, jako, tam chci mít to být. A ještě, že to odstavci všechno to být si hodno říct. Odstavec nahoru první věta hned říká, že používají to podobenství, kvůli tomu vědění o bytí. A teď jako to specifikuje, jaké je to bytí. Je to to pravé bytí? Ne, ty prostě to číteš tak lexikálně, že všechno, kde je zájmu, tam už tam prostě do toho cpeší. To je jako, kdyby jsem dělal řek český živo bytí, a ty si mi začala tady špekovat na bytí. To jsem vůbec neměl myslet. Ne, on by to mohl říct úplně jiným způsobem. V tomto si nemyslím, že je tam zase tak běžný, aby to zájmu tak ztratilo, že je to filozofický text. Já si tím dál víc myslím, že tam by měl být pravost. No, já bych myslel, že to byl jiný. Protože je tak prostě, zůstává tam zachovaná ta jedna svá maska nepravost. Vždyť někde patří k pravosti. Jak se tady to pochopení nechává? No, tam mám připravenost. Uvím si to, že pro pochopení už tam máme, co tam je. Mně se zdá, že to zase se ten text furt ponělčuje, až je pak víc, co chtíš počítat. No, ale to není ani tak pochopení, Honzo. To pochopení nemá něco společnýho. Jo, to ty jsi se sklal. To je ta pohotovost. V té pohotovosti potřebuješ být připravený. Tak je to připravená. Tak je to připravená. Připravenost pro skrytost. Pohotovost na to, že už je, jako kdyby to se okolí. No, je to pohotovost. No, ale když to tam závěří, tak říkáme, že to zavádí dalekým západem. Sklon není špatný, nebo náklonost, nebo něco takového. Jo. Tendence. V tom smyslu, že mají zavádějící tendenci ke skrytosti a masce. Nebo svůcovskou náklonost. No. To už by mělo na koneci so společností nějak vyglédat. Svůcovský sklon. Takže, co tam dáme? Sklon? Mně se líbí svůcovskou pohotovost. Jo, ať tam je něco z huset hazicky, z jargonu. No, já se sem dám sklon, teda. To se mi vlastně líbí. Musíš věřit, mít pro něco celou. Mít pro něco celou. Mít svůcovskou připravu náklonosti. No. Svůcovskou pohotovost. Mít pro něco slabost. To ne, to už je. A to, když já mám slabost. To je to teště. A to je jako připrava. Jsem říkal připravený. Ano. Pohotově. Ano, sežeradku z dortu. No, ale to tam není právě to, kdykoliv to snízíš. Ty máš pro to slabost prostě, že neudoláš tomu, ale ne, že máš připrava na start. To není ono. To je úplně něco jiného. To je to teště. Musíš to udělat rádi, právě já jsem na slabosti taky vysazil. A to není to připravenost. Prostě neudoláš tomu. A neznamená to, že opravdu, jako jsi v okamžitě připravený, když to uvidíš, to sežerat. A pohotovost je teda přesný. Takže to se říká, máš službu V, máš pohotovost. Dále, prosím. Můžeme jít dál tenhle? Ano. Tam mám pak námětky k tomu konci. Tam totiž, jako nevím, tam je Indem. To asi nebude dopatřit dohromady. Ne. Které? V tom časovém pobytu. V kterém, ale je to přeložený dál nějak divně, v kterém se musí ještě, ne, v kterém musí být ještě uchopeno V. V tom vdění, a tam není A, A je z původu, vdění Z. V tom V, Honzata má ve vznikání vdění z původu každé existence. Každé existence. Jo, Honzata má souřadní ovedený prostě. Jo, A. A, to vlastní necháme teda, jo? Jo, to já jsem teda taky s kolem, tady to vlastní vypadá jako že prostě tady je jich, jo? No. Takže to možná můžeme zeptat na nějaký to opravdový napodob. Skutečně, jo. To ještě před tím středníkem, jo, jak je? No, no, no. Skutečné, že, nebo jak se jste to řekl? Opravdové. To je opravdová pravda. Skutečný je. Já myslím, že by klidně do závodky tam mohlo za to být napsáno, ale by neklikali. Co? V lepších překladech za to tak dělali. Naopak, to se dělá o lepších překladech. Naopak, to se dělá o lepších překladech. Ne, ne. Na konec stejné, když se to teda přeloží, tak by to mohlo být vydáno, být vydaný půl na půl. No, asi by to bylo lepší, on je to dost krátký, takže by to, no, to je pravda. No, všuši ten hajdek, tak to teďka už jsou některé ty věci udělané. To, co vyšlo v té hnědý knížce, víš. Jo. Jo. Ty hnědý knížky máte všichni, jo? Jo, jí máme. Kdyby jsme mohli někdy se taky podpůjčit. Vy to nemáte? Jo, mám. Já jenom, že teď mě poslali několik kousků, tak jsem si říkal, že by se třeba mohlo něco takového dělat příští rok. Když to už přiložené je, že zároveň bychom se přesvědčili, jak to je přiložené. No a co? Většinou jsi byl, jako, jsi prostě obáděl, jako příklad. No, že už ty testy, které jsou v tom česky, tak už je to i vydáno, takže to není vždycky na druhý česky. Jo, tak to jsem ještě neviděl. No, no, jenom český. Já to taky nemám, jo. Ale už jsem to viděl. Ale ne tím způsobem taky. Prosím? Taky zvenčí, z těch rozpráv, jo. Ne, ne, ne. Zatím jenom tady, no. A to oni tam by i asi byli podtíhnutelní. A to má ještě určitě Praha. Jo, to je ono. Já vím, jak se muselo těžce vyjednávat mladá fronta, že to... Heidegger sám ještě k tomu dal souhlas. Co je to dělat za jeho života. Ale to se nesmí, jako ten... Řetí skvělý znášet. To víš, že to, jako když by to neměl... No. Ty se mně tedy, jako ty mladé, hrát. Heidegger, no, ještě, no. A překlad, kteromu se nemusí nic splotit. Poslyšte, pojďte se trošku chvíli zabejvat tou druhou částí, ty věty po tom středníku. Věcně. Věcně je důležitá strašně a je tam tak přidele, jako... No, tak především, jako... Uvidí nás. Co je to, kde vás vládnu to? No. To je teď tedy, nebo jeho? A strašně důležitý je, jestli je to nerozhodnost ze strany naší, anebo ze strany té pravdy. No, já jsem to chápal na jednu stranu tak, že ta pravda se nená nikdy rozhodnout, jo? Nená se rozhodnout, že by ta pravda byla to a to. Jo, to je ze strany naší tedy. Ale je ona ta pravda předem, jenomže my to nemůžeme rozhodnout, ale jinak pravda to je? No, to musí se dostávat na tu pravdu samou, protože... Já mám to taky dojem. Tím teprve nabejvá to důležitosti to místo. No, jestli to nepřímě sdělení patří na něj jako výraz k nerozhodnotosti této pravdy, tak to je jako kvalita ty pravdy. A prosím vás, proč je tam teda řečeno časový pobyt? No, to tam je, to je jako... No ne, jestli to má nějakou důležitost, jo? No, já tomu rozumím tak to. To je taky ta otázka, jestli dá se ani můžeme překládat pobyt. Když se to dá se ani překládat pobyt, tak právě tam už dochází k tomu posunu, že tam ten čas v tom je. Když to v tom dá, je jenom místo. A dá se ani původně je být tu. Dá se ani vlastně by bylo soucnost v tom našem smyslu, jak jsme zatím o tom mluvili. Teprve tím, že se zdůrazní, že to sign je nemyslitelný bez času, tak se z její soucnosti najednou stává to bytí soucná. V tom našem smyslu, že? To je ten pobyt, řekněme. To je ten život. Když tady říká to, co je dá sign, tak to znamená, že to dá sign samému nepřipadá, že by ten čas obsahoval. Takže to je mimochodem jeden důvod, jeden moment, který by mluvil proti tomu překládání pobytů. Ať by to tady nebylo jenom takový pýchnutý aspekt. Každopádně si to musíme podržet v paměti a zjišťovat potom při dalším čtení, jestli nedojdeme k obdobným nějakým místům jiným. Na jednom je to těžko zakládat, ale kdyby se tam vyšly tři, tak už je to pěkně na studii. Ještě raz znamená to věc, že byste se domnívali, jinak by se to překládalo spíš jako jsoucnost. No ne, to jsem jenom řekl, že to je to naše... Soucnost nedává věžně ten smysl, co my tomu dáváme. To bychom museli být velmi opatrný. A muselo by se to zjistit, jestli by to... To je problém, to strkat někomu do bod. Ale každopádně já jsem to použil spíš jenom na přiblížení a kdo ví, no... Dasein je jako... To, že to je tady, že? Rozumí se tím, teda pravděpodobně to se přesunulo po tom, že no co je tady, to nejvíc, co je tady, to jsem já. Všechno ostatní je blízko, ale tady jsem vždycky já. Takže to se tímto pak přesunulo na dasein je subjekt. Sein, v tom žádná subjektnost není. Ale dasein, to je už ta centrovanost, to je ta zasezenost. Jenomže se to myslí furt ještě bez času, paměť, protože to dá. Tam není hiketnung, jenom to hik. Takhle to teda samozřejmě bylo původně někdy, že? Prodělalo to vývoj a samozřejmě u každého by se to jedno to kapku jinak. No ale nicméně bych byl pro to ještě teda lhů toho zůstat stejně, že? Ale jak chceš jí toho zůstat, když je to tady za stopického dědnov na poprvé? No dobře, musíme si to rozhodit. Až to tam bude víckrát, tak některé věci nám zapadnou, bouvou zasutý. Právě tento první setkání je vždycky strašlivě důležitý. Filozofie vždycky se snaží nějak se, a podobně básníci se snaží dostat, jak to zdůraznuje Heidegger, dostat se k tomu prvnímu vidění, že? Když se nám něco ukáže poprvé. Tak když se setkáme s něčím poprvé, tak je to nejlepší. A pokud možno tam prostě všechny možnosti si uvědomit, a pak se uvidí. To jistě nesmíme z toho vyvozovat, ale vidět to v té mnohosti, že? Když poprvně vidíš zasněženou krajinu, a nevíš, co to je sníh, bys nevěděl. A nevíš, co to je krajina, a nevíš nic, a jenom poprvně to vidíš, tak tam vidíš spoustu barev. A od chvíle, kdy víš, že sníh je bílej, tak už ty barvy přestaneš vidět. To je vám ta důležitost toho prvního vidění. Pak ještě nevíš, o co jde, a vidíš všechno. Člověk taky nemusí vidět všechno, ale má si snažit vidět všechno. Když přijde detektiv na místo ohleda, na místo činu, tak on neví, které věci budou nejdůležitější. On musí vidět, co možná všechny detaily. A ještě neví, který bude potřebovat. A když to vidí špatně, tak je špatnej detektiv. Když přehlídne nějaké drobnosti, špatnej detektiv, nehodí se k práci. Dobrý detektiv přijde a už to celé vidí. On nepotřebuje vidět všechny detaily. Takže bych byl proto, když je něco takového, tak radši se tím zabývat. Dokud ještě nevíme, o co jde. Ptám se věci. Bude to o nerozhodnutosti pravdy jenom jasnost nebo o tom, co takovým lidem je v Nýče? Tak v Nýče určitě jo. Nevím, jestli takhle přímo. Ale u Nýčeho pravda je radikálně individualizovaná nebo radikálně lokalizovaná a temporalizovaná. Prostě Nýče odmítá pravdu v tom tradičním smyslu jako to nejpevnější. Naopak to je to nejživější. To je v každé situaci jiné. Ale to povenová tady jasnost nerozhodnutost? Asi, to nevím. Protože když to tak povenoval, tak už to taky zároveň ukvalifikoval. Možná, že to je opravdu z Nýče opravdu. To zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku prestabilizované. Že to není predeterminované. Tohohle si všímá rád lud, že ta pravda je něco živého. Nikoliv taková ta mrtvolka. Jak si to představila Aristoteles, která se jenom přimýká tým mrtvolka. No, ale teďka Honza ta druhá část. Jak ji vůbec přeložit? V kterém indem, v tomto časovém dázaji, zí, to znamená to nepřímé sdělení, v kterém musí ještě být uchopena pravda v čem. Tak já bych říkal z toho původu. Mně se zdá, že tam je obsaženo toto. Proč je tam to noh? To se nevíte. To je právě po mém soudu nejdůležitější slovo, který tam je. Že totiž, když chceme vyjádřit, vyslovit pravdu, tak ji musíme uchopit, vyjádřit ještě v tom momentě, kdy se stává tou pravdou. Jakmile už se stane, tak přestává být pravda. To tam doplňuju, ale jenom na vysvětlenou. Ještě ve vznikání... Jestli, že je unenčín původně a musí se tou pravdou teprve v tom cajda sajm stát, tak to znamená, že předtím to vlastně nebyla pravda, ale ani potom to není pravda. Je to akorát pravda v tom momentě, v tom čase a na tom místě, kde se tou pravdou stává. A my, když ji chceme uchopit, tak ji musíme uchopit... Na ten důležitý okamžik, na ten moment, kdy to je pravda. To je poukaz důležitý. Kramatický je to, když to prostě nic neříká. To je vůbec hodně velký výkon. No a právě proto, teď se vysvětluje, že právě proto, že ta pravda musí být zachycena v tom momentě, kdy se rodí, tak nemůže být vyslovená teoreticky tak, že to platí pro všetky dobu. Musí to být... U Middlebar ne proto, že by to nějak člověk nedovedl. Jakmile by to bylo Middlebar, jakmile by to bylo nějak teoreticky, jakmile by to bylo nějak jako formule, takže to s tou pravdou nutně musí mít, protože ta platí jenom pro ten okamžik. To je teda... No pánové, tohle já mám zrádla. Toto? No jistě. Tohle říká rádi. A tento ovšem nemůže být jasprsený bez ničeho. Ale já se k tomu moc nevěším, že by ta pravda byla jenom... že by se dala nepřímo ukopit jedně díky tomu, že už tady jako není. Že jak kdybych chtěl tu pravdu uchopit, takže bych ji musel ten okamžik... Rádi byl nejvíc s ničem ovlivněn ještě v době, kdy dělal tu biologii, když psal ty děň v vývojech teorii a tak dále. A tam právě v těch děňách v vývojech teorii tam má to slavné místo, že všichni mají pravdu. A Rarwin měl pravdu a Lamarck měl pravdu a Heckel měl pravdu a všechny. Ale ta pravda, ta není v tom, co říkali. V těch teorích, v těch formulích. Ale v tom, co je k tomu bádání a k těm formulím vedlo. A vedlo rozumí se v okamžiku. To je ta pravda. Když chceme pochopit Darwina, tak ho musíme pochopit v tý chvíli, v tom dějným okamžiku a v tom zasazení určitým. Co ho k tomu vedlo. Když tohle nepochopíme, tak to je sušina, to je exponáto muzea. To není živej Darwin. Ale v tomhle smyslu. Když uvádí pravdu, nebo výru, nebo říká o výře, tak uvádí příklad Galilea a Giordana Bruno. Kdy ten Bruno musel za tím stát, za tou svou pravdou. Protože to byla ta pravda, o které hovoříte. Ještě ten Galilej to klidně, jak se říká, mohl nechat být ve kvůni stejně nad třídou. Rádo by řek, že tohle ale není pravda. To je jenom krytí se skutečností. Ale pravda, že je tam, kde se nasazují. A protože se Galileo nenasadil, tak je vidět, že tohle žádná pravda není. On se nasadil o to, aby to objevil. O to obhájení se pak nenasazoval. Protože se nesadil, aby objevil pravdu. Ne, samozřejmě, on nechtěl objevit pravdu. To je ten rozdíl. Bruno sice mohl se mejlit, ale jemu šlo o pravdu. Nikoliv o to, jak to běhá. Oni to lidi matou. A tenkrát oni to mátli taky. Ale nakonec se to prozradí. Prozradí se to tím, že ten Bruno za tím stál, když si to udělali, šlo na jednu stranu taky o pravdu. O to, jak to v tom vesmíru je. Ale pro Bruno to byl úplně jinej přístup k tomu problému. Pro něj to bylo opravdu celoživotní se oddání té pravdě. Hlejte se, jste ve vážném nebezpečí. Jestliže z Bruno uděláte člověka, který byl posednej myšlenkou, jak to běhá. Jestli ten vesmír je konečný nebo nekonečný. Tak z něj uděláte psychopata. On možná byl, to je další věc, o tom nechci mluvit. Ale je rozdíl, když někdo v danej chvíli se zaštítí a teď se opře na nějakém místě, kde zrovna je. Aby něčemu čelil. A opře se zrovna třeba o pojetí toho hajku planety. Ale v podstatě jde o něco jiného. Jde o životní nasazení. A ta okolnost je jenom příležitost. Pokud mu šlo o to, že svět je nekonečnej, tak kvůli tomu obětovat život je blbost. Vněmč tohle mělo svou roli a momentálně se hádali o tohle, tak tady on se zašprajcoval. Ale šlo o víc. A my musíme rozumět, o co šlo. To je ta věčná pravda, jak to je, jestli je nekonečnej nebo konečnej. A v tom ten Bruno vlastně prohrál, protože nejenom, že ho upálili, ale my dnes víme, že je konečnej. Ale on je náš předek v jistém smyslu. Protože on probojovává něco daleko důležitějšího, než jestli je svět konečnej nebo nekonečnej. A to je tady v tomhle tom řečeno. Takže v podstatě u toho Verona by nešlo o pravdu. No když to tak pustil k vodě, tak nám nejde o to, že on se vymluvil na to, řekněme, tak se na to stejně přijde. Protože on vždycky nepostavil ty fališní autoritě. Vlastně. On se do toho pustil a nespočítal své náklady a nechal toho. Něco jiného, kdyby se do toho vejval. Nepustil, neměl vostudu. A teď tu vostudu má. On se do toho pustil a pak to odvolal.