Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Scan194.jpg
====================
← Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 Předmluva pro ty, kteří mají za to, že o filosofii nic nevědí. 1A Když se ve společnosti setkáte s ne známým člověkem, můžete mu být představeni a on může být představen vám. Je možné, že jste o něm už hodně slyšeli, možná, že jste se setkali s výsledky jeho práce. Jenom jste ho ještě nikdy osobně neviděli. A tu, je-li vám představen nebo řekne-li vám někdo: to je ten a ten, není třeba ani nic dodávat. Už dávno jste si přáli se s ním setkat a osobně jej poznat. A i když jste o něm jen slyšeli, máte možnost si říci: tak to je on. Ale když jste o něm nikdy neslyšeli, pak Mám samotné představení ještě nic neřekne. Je to jen možný začátek skutečného vzájemného poznávání a osobních kontaktů. Někteří lidé mají zvyk, jakmile uslyší jméno představovaného, okamžitě se ptát po souvislosti mezi představovaným a někým, koho hakńá již znají nebo o němž nějak vědí a jehož jméno je stejné. V takovém případě jdou obvykle po ně správné stopě. Mohu-li čtenářům, kteří už něco o filosofii slyšeli, radit, pak jen to, že by měli předpokládat, že jejich ponětí o tom, co to je filosofie, (spíše je vzdálené než blízké pravdě. Ale to vlastně nepatří do této předmluvy, jež je určena těm, kteří jsou velmi ochotni něco takového připustit, a kteří se dokonce domnívají, že o filosofii vůbec nic nebo takřka nic nevědí. Ale jak je vůbec možno vám, kteří máte toto přesvědčení, filosofii představit ? Když představujeme někomu nějakého člověka, víme my a ví i ten, komu jej představujeme, že jde o člověka. A to je velmi důležité. Naproti tomu v případě filosofie nikdo předem neví a nemůže vědět, oč jde, protože f: jde, protože filosofie nemůže být chápána jako nějaký zvláštní případ něéčeho obecnějšího, nějakého druhu, o němž už bychom mohli předem něco vědět (tak jako víme leccos o tom, co je člověk, když je nám představován nějaký konkrétní, nám dosud ne známý člověk). Jistě si dovede pomyslit obtíž, do níž byste se dostali, kdybyste měli představit někoho, o němž by ti, komu je představován, neměli skutečně vůbec ani ponětí, tj. neměli by žádné ponětí ani o jeho druhu. Jak by ste představovali např. člověka nějakým bytostem, které o lidech do sud vůbec nic neslyšelj a nikdy se s nimi nesetkaly? Museli by ste
Scan194.jpg
====================
← Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 Předmluva pro ty, kteří mají za to, že o filosofii nic nevědí. 1A Když se ve společnosti setkáte s ne známým člověkem, můžete mu být představeni a on může být představen vám. Je možné, že jste o něm už hodně slyšeli, možná, že jste se setkali s výsledky jeho práce. Jenom jste ho ještě nikdy osobně neviděli. A tu, je-li vám představen nebo řekne-li vám někdo: to je ten a ten, není třeba ani nic dodávat. Už dávno jste si přáli se s ním setkat a osobně jej poznat. A i když jste o něm jen slyšeli, máte možnost si říci: tak to je on. Ale když jste o něm nikdy neslyšeli, pak Mám samotné představení ještě nic neřekne. Je to jen možný začátek skutečného vzájemného poznávání a osobních kontaktů. Někteří lidé mají zvyk, jakmile uslyší jméno představovaného, okamžitě se ptát po souvislosti mezi představovaným a někým, koho hakńá již znají nebo o němž nějak vědí a jehož jméno je stejné. V takovém případě jdou obvykle po ně správné stopě. Mohu-li čtenářům, kteří už něco o filosofii slyšeli, radit, pak jen to, že by měli předpokládat, že jejich ponětí o tom, co to je filosofie, (spíše je vzdálené než blízké pravdě. Ale to vlastně nepatří do této předmluvy, jež je určena těm, kteří jsou velmi ochotni něco takového připustit, a kteří se dokonce domnívají, že o filosofii vůbec nic nebo takřka nic nevědí. Ale jak je vůbec možno vám, kteří máte toto přesvědčení, filosofii představit ? Když představujeme někomu nějakého člověka, víme my a ví i ten, komu jej představujeme, že jde o člověka. A to je velmi důležité. Naproti tomu v případě filosofie nikdo předem neví a nemůže vědět, oč jde, protože f: jde, protože filosofie nemůže být chápána jako nějaký zvláštní případ něéčeho obecnějšího, nějakého druhu, o němž už bychom mohli předem něco vědět (tak jako víme leccos o tom, co je člověk, když je nám představován nějaký konkrétní, nám dosud ne známý člověk). Jistě si dovede pomyslit obtíž, do níž byste se dostali, kdybyste měli představit někoho, o němž by ti, komu je představován, neměli skutečně vůbec ani ponětí, tj. neměli by žádné ponětí ani o jeho druhu. Jak by ste představovali např. člověka nějakým bytostem, které o lidech do sud vůbec nic neslyšelj a nikdy se s nimi nesetkaly? Museli by ste
====================
Scan195.jpg
====================
1B L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 si pomáhat tím, že to jsou živé bytosti, pocházející z jedné planety, kroužící kolem jisté hvězdy, jejíž místo v galaxii nazývané "Mléčná dráha" je to a to. A tu ještě by ste se mohli vědí spoléhat na to, že ony bytosti , co to je "živá bytost", co to jsou "plane ty", "hvězdy", "galaxie" apod. U filosofie je tu ještě řada obtíží větších. Filosofie není živá bytost, nýbrž nu, to je právě tak nesmírně obtížné říci, co to vlastně je. A ta obtíž nespočívá jenom v tom, žel/sama jediný druh jediného rody. Jde o to, že ten, kdo by ji chtěl někomu představit, to nemůže vlastně učinit jinak, než že jenom připraví cestu k tomu, aby se filosofie představila sama. Nebot způsob, jak lze představit filosofii, je nutně předpokládá užití filosofického způsobu myšlení, zkrátka užití filosofie. 1 B To je tedy první zvláštní, mimořádná věc. Filosofii nemá vlastně kdo představit. Filosofie se musí představit sama. Ale aby se mohla představit, musí nejprve vstoupit mezi nás nepředstavená. Nebot dokud mezi nás nevstoupí, nemůže se představit. A aby se mohla představit, musí tu být nejprve, aniž by se představila. Čili nazapřenou, jaksi ne slušně. Tak, že nevidíme, co to vlastně je, nevíme, s kým máme vlastně tu čest. To je první zvláštní věc, nezvyklá u jiných odborných disciplín, u jiných myšlenkových oborů. Všechny mohou být vždycky nějak uvedeny, nějak představeny. Filosofie, představena, uvedena být jaksi nemůže, a v jistém slova smyslu nelze také uvést do filosofie. Ze stejných důvodů. Kdyby někdo měl uvádět do filosofie, znamenalo by to, že by se musel ocitnout mimo filosofii. A někoho, kdo je také mimo filosofii, vzít za ruku a vést na území filosofie. Ale něco takového není možné, protože území filosofie není takto ohraničeno. Filosofie ww je všude, nelze z ní uniknout. Jakmile se jednou na světě objevila, tak je konec. Už nikdy z něho nemůže být vymazána, vyhnána at děláme co děláme, filosofie tu vždycky je a bude. A to proto úvod do ní to je nesmysl. My vždycky už ve filosofii nějak jsme. Už vždyckyně jak ona je v nás. Vždycky jsme ve světě poznamenaném filosofií. Vždycky už sami, at to víme ne bo nevíme, nějak jednáme pod vlivem filosofie. Dokonce my nějak filosofujeme, Jenomže jednáme pod vlivem filosofie, ale my v té filosofii sa-
Scan195.jpg
====================
1B L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 si pomáhat tím, že to jsou živé bytosti, pocházející z jedné planety, kroužící kolem jisté hvězdy, jejíž místo v galaxii nazývané "Mléčná dráha" je to a to. A tu ještě by ste se mohli vědí spoléhat na to, že ony bytosti , co to je "živá bytost", co to jsou "plane ty", "hvězdy", "galaxie" apod. U filosofie je tu ještě řada obtíží větších. Filosofie není živá bytost, nýbrž nu, to je právě tak nesmírně obtížné říci, co to vlastně je. A ta obtíž nespočívá jenom v tom, žel/sama jediný druh jediného rody. Jde o to, že ten, kdo by ji chtěl někomu představit, to nemůže vlastně učinit jinak, než že jenom připraví cestu k tomu, aby se filosofie představila sama. Nebot způsob, jak lze představit filosofii, je nutně předpokládá užití filosofického způsobu myšlení, zkrátka užití filosofie. 1 B To je tedy první zvláštní, mimořádná věc. Filosofii nemá vlastně kdo představit. Filosofie se musí představit sama. Ale aby se mohla představit, musí nejprve vstoupit mezi nás nepředstavená. Nebot dokud mezi nás nevstoupí, nemůže se představit. A aby se mohla představit, musí tu být nejprve, aniž by se představila. Čili nazapřenou, jaksi ne slušně. Tak, že nevidíme, co to vlastně je, nevíme, s kým máme vlastně tu čest. To je první zvláštní věc, nezvyklá u jiných odborných disciplín, u jiných myšlenkových oborů. Všechny mohou být vždycky nějak uvedeny, nějak představeny. Filosofie, představena, uvedena být jaksi nemůže, a v jistém slova smyslu nelze také uvést do filosofie. Ze stejných důvodů. Kdyby někdo měl uvádět do filosofie, znamenalo by to, že by se musel ocitnout mimo filosofii. A někoho, kdo je také mimo filosofii, vzít za ruku a vést na území filosofie. Ale něco takového není možné, protože území filosofie není takto ohraničeno. Filosofie ww je všude, nelze z ní uniknout. Jakmile se jednou na světě objevila, tak je konec. Už nikdy z něho nemůže být vymazána, vyhnána at děláme co děláme, filosofie tu vždycky je a bude. A to proto úvod do ní to je nesmysl. My vždycky už ve filosofii nějak jsme. Už vždyckyně jak ona je v nás. Vždycky jsme ve světě poznamenaném filosofií. Vždycky už sami, at to víme ne bo nevíme, nějak jednáme pod vlivem filosofie. Dokonce my nějak filosofujeme, Jenomže jednáme pod vlivem filosofie, ale my v té filosofii sa-
====================
Scan196.jpg
====================
2 L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 mi ně jak postupujeme, pakračujeme, my v ní pracujeme, my se v ní, v jejím nejvlastnějším prostoru, prodíráme kupředu at to víme ne bo nevíme. My si to nemusíme ani připouštět, my to nemusíme vědět a děláme to. To je ta zvláštní, divná anonymnost filosofie. Ta ovšem nikdy nezůstává trvale anonymní a vždy znovu a znovu se prodírá k plnému uvědomění, prodírá se na povrch našeho vědomí, do jasu pohledu, jímž si uvědomujeme, co vlastně děl áme. A tak udělat krok ve filosofii znamená udělat krok, který dříve ne bo později vyvolá další krok, který bude zase znamenat, že si uvědomujeme, co jsme udělali tím prvním krokem. A ovšem i ten druhý krok znamená, že zańsebou vede zas další krok, jímž si uvědomujeme, co jsme udělali tím druhým krokem. Odtud můžeme předběžně stanovit resp. rozpoznat místo, jež je filosofii vlastní, v němž je doma, na němž se ustavila a na němž má své trvalé působiště resp. trvalou základnu svého působení. Je to element reflexe. Reflexe ovšem je trvalou výbavou všeho lidského vědomí. Filosofie žije z elementu reflexe a zůstává v něm zakotvena, přidržuje se ho, ale znamená ještě cosi navíc. K podstatě filosofie patří určitá soustavnost, systematičnost. Tím není ovšem řečeno, že filosofie není možná bez završeného systému. Každá filosofie sice se musí určité systematičnosti přidržovat, ale to ještě neznamená, že musí být jakožto filosofie přesvědčena, že se může plně realizovat pouze v jednolitém, vnitřně skloubeném a nerozporném systému. Takové přecenění, taková absolitizace systému a systematičnosti dokánce právě naopak může znamenat umrtvení skutečné filosofičnosti. Filosofie žije právě tak z toho, co bychom mohli hazvat problémem, problematikou, ev. problematičností. Problém se otvírá všude tam, kde se objevují rozpory. A rozpory jsou svou podstatou v napětí se sevřeností a skloubeností každého systému. Ostatně k podstatě systému náleží jeho jakási plochost či plošnost. Systém představuje neobyčejně třebas rozvětvenou a komplikovanou sít souvislostí, ale souvislostí jedné roviny. Systém v pravém smyslu nemá žádnou hloubku. K hloubce, k hlubině se dostáváme nikoliv přes systematičnost, nýbrž přes problémy a přes problematičnost. Filosofie vždycky problematizuje vše, co přijímá konvence a co se zdá být BOND 2
Scan196.jpg
====================
2 L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 mi ně jak postupujeme, pakračujeme, my v ní pracujeme, my se v ní, v jejím nejvlastnějším prostoru, prodíráme kupředu at to víme ne bo nevíme. My si to nemusíme ani připouštět, my to nemusíme vědět a děláme to. To je ta zvláštní, divná anonymnost filosofie. Ta ovšem nikdy nezůstává trvale anonymní a vždy znovu a znovu se prodírá k plnému uvědomění, prodírá se na povrch našeho vědomí, do jasu pohledu, jímž si uvědomujeme, co vlastně děl áme. A tak udělat krok ve filosofii znamená udělat krok, který dříve ne bo později vyvolá další krok, který bude zase znamenat, že si uvědomujeme, co jsme udělali tím prvním krokem. A ovšem i ten druhý krok znamená, že zańsebou vede zas další krok, jímž si uvědomujeme, co jsme udělali tím druhým krokem. Odtud můžeme předběžně stanovit resp. rozpoznat místo, jež je filosofii vlastní, v němž je doma, na němž se ustavila a na němž má své trvalé působiště resp. trvalou základnu svého působení. Je to element reflexe. Reflexe ovšem je trvalou výbavou všeho lidského vědomí. Filosofie žije z elementu reflexe a zůstává v něm zakotvena, přidržuje se ho, ale znamená ještě cosi navíc. K podstatě filosofie patří určitá soustavnost, systematičnost. Tím není ovšem řečeno, že filosofie není možná bez završeného systému. Každá filosofie sice se musí určité systematičnosti přidržovat, ale to ještě neznamená, že musí být jakožto filosofie přesvědčena, že se může plně realizovat pouze v jednolitém, vnitřně skloubeném a nerozporném systému. Takové přecenění, taková absolitizace systému a systematičnosti dokánce právě naopak může znamenat umrtvení skutečné filosofičnosti. Filosofie žije právě tak z toho, co bychom mohli hazvat problémem, problematikou, ev. problematičností. Problém se otvírá všude tam, kde se objevují rozpory. A rozpory jsou svou podstatou v napětí se sevřeností a skloubeností každého systému. Ostatně k podstatě systému náleží jeho jakási plochost či plošnost. Systém představuje neobyčejně třebas rozvětvenou a komplikovanou sít souvislostí, ale souvislostí jedné roviny. Systém v pravém smyslu nemá žádnou hloubku. K hloubce, k hlubině se dostáváme nikoliv přes systematičnost, nýbrž přes problémy a přes problematičnost. Filosofie vždycky problematizuje vše, co přijímá konvence a co se zdá být BOND 2
====================
Scan197.jpg
====================
L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 samozřejmé. Pokouší se jít za to a pod to, co se zdá na první pohled zajištěné a jisté. Chce tuto zdánlivou zajištěnost a jistotu přezkoušet a překontrolovat. Proto míří k tomu, na čem a v čem je založena. Filosofická reflexe tedy ne znamená jenom to, že si filosof uvědomuje nebo alespoň usilovně chce uvědomovat, co to vlastně dělá, když filosofuje, ale že zejména i když to k tomu ovšem patří, jak si dodatečně uvědomíme, přestože původně nám to vůbec nemusí být zřejmé hledá důvody toho, co při svém filosofování dělá, že hledá "poslední počátky" a základ svého počínání, že chee vědomě svou filosofii zakotvit tam, kde třebas jinak už je zakotvena tak říkajíc mimoděky, anebo ještě spíše napravit její nesprávné, protože nekontrolované zakotvení a zakotvit ji lépe, pronikavěji, náročněji, "pravdivěji". Není tudíž každá reflexe už eo ipso filosofická (i když samozřejmě prvky filosofičnosti v sobě nutně má a nikdy bez nich není), nýbrž její filosofičnost je spjata s její mnohonásobnou, mnohočetnou reflektovaností, která znamená, že je novým a novým reflexím podrobena každá již provedená reflexe a že se ustavičně hledá něco, co dosavadní reflexím zatím ještě uniklo a co je přesto či spíše právě proto mimořádně podstatné a důležité. (Většína uskutečněných reflexí, jež se dobírají oněch "posledních počátků", totiž končí tak říkajíc "nastejnou, v týchž strukturách, takže vzniká dojem, že se filosofická reflexe už ocitla přímo u začátků a že jí už nezbývá nic, než tyto začátky pojmenovat, pojmově uchopit a kategorizovat.) Filosofie ve svých reflexích míří tedy k počátkům, k printipům; můžeme tedy filosofii rodově určit jako principiální reflexi. V rámci této principiální reflexe se ovšem filosofie do stává k čemusi, co už vlastně nenáleží do oblasti, která je jí vlastní, která je jejím elementem, totiž mimo rámec reflexe. To je docela pochopitelné. Jakmile bobiž reflektujeme dostatečně hluboko a dostatečně daleko, musíme posléze na jedné straně sice téměř ztrácet orientaci a vůbec pevnou půdu pod nohama a propadat se takměř do neuchopitelných už stavů vědomí, ale na druhé straně - pokud jsme ve své reflexè dosti pozorní, přesní a přísní k tomu, co v posledu je reflektováno, ale samo už není žádnou 3
Scan197.jpg
====================
L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 samozřejmé. Pokouší se jít za to a pod to, co se zdá na první pohled zajištěné a jisté. Chce tuto zdánlivou zajištěnost a jistotu přezkoušet a překontrolovat. Proto míří k tomu, na čem a v čem je založena. Filosofická reflexe tedy ne znamená jenom to, že si filosof uvědomuje nebo alespoň usilovně chce uvědomovat, co to vlastně dělá, když filosofuje, ale že zejména i když to k tomu ovšem patří, jak si dodatečně uvědomíme, přestože původně nám to vůbec nemusí být zřejmé hledá důvody toho, co při svém filosofování dělá, že hledá "poslední počátky" a základ svého počínání, že chee vědomě svou filosofii zakotvit tam, kde třebas jinak už je zakotvena tak říkajíc mimoděky, anebo ještě spíše napravit její nesprávné, protože nekontrolované zakotvení a zakotvit ji lépe, pronikavěji, náročněji, "pravdivěji". Není tudíž každá reflexe už eo ipso filosofická (i když samozřejmě prvky filosofičnosti v sobě nutně má a nikdy bez nich není), nýbrž její filosofičnost je spjata s její mnohonásobnou, mnohočetnou reflektovaností, která znamená, že je novým a novým reflexím podrobena každá již provedená reflexe a že se ustavičně hledá něco, co dosavadní reflexím zatím ještě uniklo a co je přesto či spíše právě proto mimořádně podstatné a důležité. (Většína uskutečněných reflexí, jež se dobírají oněch "posledních počátků", totiž končí tak říkajíc "nastejnou, v týchž strukturách, takže vzniká dojem, že se filosofická reflexe už ocitla přímo u začátků a že jí už nezbývá nic, než tyto začátky pojmenovat, pojmově uchopit a kategorizovat.) Filosofie ve svých reflexích míří tedy k počátkům, k printipům; můžeme tedy filosofii rodově určit jako principiální reflexi. V rámci této principiální reflexe se ovšem filosofie do stává k čemusi, co už vlastně nenáleží do oblasti, která je jí vlastní, která je jejím elementem, totiž mimo rámec reflexe. To je docela pochopitelné. Jakmile bobiž reflektujeme dostatečně hluboko a dostatečně daleko, musíme posléze na jedné straně sice téměř ztrácet orientaci a vůbec pevnou půdu pod nohama a propadat se takměř do neuchopitelných už stavů vědomí, ale na druhé straně - pokud jsme ve své reflexè dosti pozorní, přesní a přísní k tomu, co v posledu je reflektováno, ale samo už není žádnou 3
====================
Scan198.jpg
====================
4 L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 reflexí a co ovšem může být reflektováno, protože to je něco nám naprosto blízkého, něco vskutku našeho, našeho vlastního, ne tedy předmětného, objektního, objektivního či pod. A toto prvotní, co každé reflexi předchází a co ji umožňuje, ne bot reflektováno musí být vždy něco, vedle reflektujícího tu musí být přece i reflektované (takže reflexí nemůže být nikdy dán počátek), toto prvotní je nerozlučně spjato s naším životem, s naší existencí, s naším pobýváním ve světě a na světě. Tímto prvotním je způsob, jak jsme tu a v této chvíli, je to způsob naší přítomnosti ve světě, je to základní rozvrh našich skutečných, praktických vztáhů ke světu kolem nás, je to rozložení a rozvrstvení našeho vztahování k věcem, k by tostem, k situacím, k lidem (druhým lidem) (i k sobě). A tady filosofie zjišťuje, že je spjata nejenom s elementem reflexe, ale že neméně podstatně a snad podstatně ji je spjata s touto základní životní orientovaností, s životní atitudou, s životním stylem či jak by chom to lépe pojmenovali. A tak je filosofie elementárně zakotvena ve dvou rozdílných sférách, ve dvou "rovinách", které si původně jsou vzdáleny tak, že se vůbec nesetkávají, ale které právě ve filosofii dopsívají nejenom ke konfrontaci a ke střetnutí, nýbrž ke skutečnému dotyku a jakési tangenciální, tečnové - a tím je řečeno: původně bodové - jednotě. A filosofie se z podstaty věci, tj. z podstaty své oslovenosti a zasaženosti pravdou, usidlu je v tomto bodě, poskytuje mu všechny ostatní rozměry a stává se služebnicí jeho postupného a ne zadržitelného rozpínání, jež míří k tomu, aby posléze byt na počátku pouhý bod objal a do sebe strhl veškerenstvo. 4
Scan198.jpg
====================
4 L.O Úvod do filosofie Úvod do filosofie - 0.1 reflexí a co ovšem může být reflektováno, protože to je něco nám naprosto blízkého, něco vskutku našeho, našeho vlastního, ne tedy předmětného, objektního, objektivního či pod. A toto prvotní, co každé reflexi předchází a co ji umožňuje, ne bot reflektováno musí být vždy něco, vedle reflektujícího tu musí být přece i reflektované (takže reflexí nemůže být nikdy dán počátek), toto prvotní je nerozlučně spjato s naším životem, s naší existencí, s naším pobýváním ve světě a na světě. Tímto prvotním je způsob, jak jsme tu a v této chvíli, je to způsob naší přítomnosti ve světě, je to základní rozvrh našich skutečných, praktických vztáhů ke světu kolem nás, je to rozložení a rozvrstvení našeho vztahování k věcem, k by tostem, k situacím, k lidem (druhým lidem) (i k sobě). A tady filosofie zjišťuje, že je spjata nejenom s elementem reflexe, ale že neméně podstatně a snad podstatně ji je spjata s touto základní životní orientovaností, s životní atitudou, s životním stylem či jak by chom to lépe pojmenovali. A tak je filosofie elementárně zakotvena ve dvou rozdílných sférách, ve dvou "rovinách", které si původně jsou vzdáleny tak, že se vůbec nesetkávají, ale které právě ve filosofii dopsívají nejenom ke konfrontaci a ke střetnutí, nýbrž ke skutečnému dotyku a jakési tangenciální, tečnové - a tím je řečeno: původně bodové - jednotě. A filosofie se z podstaty věci, tj. z podstaty své oslovenosti a zasaženosti pravdou, usidlu je v tomto bodě, poskytuje mu všechny ostatní rozměry a stává se služebnicí jeho postupného a ne zadržitelného rozpínání, jež míří k tomu, aby posléze byt na počátku pouhý bod objal a do sebe strhl veškerenstvo. 4
====================
Scan326.jpg
====================
Kapitola I. Mis To ÚVODU § 1. Na počátek našich úvah by podle běžných zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. Ale to má výžné nesnáze, protože vymezit filosofii lze pouze filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nelze říci ani slovo tak, abychom přitom stáli vě filosofie jako její nefilosofičtí pozorovatelé a posuzovatelé. Všude tam, kde se mluví vskutku o filosofii, je už filosofie u toho, ba je to právě filosofie, která tu vlastně sama prohlouvá. Z filosofie nelze učinit předmět tak, abychom ji měli celou před sebou; filosofie tu je v takovém případě přítomna také jako podmět, jako subjekt, tj. je přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání, a dokonce lze daleko případněji říci: my jsme s ní, my se musíme jí samotné držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do. ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě zahrnuje, spolu přináší určité filosofické stanovisko, určitou filosofii (byt třebas ne propracovanou, ba dokonce snad plně neuvědomělou). Kdo by chtěl a komu by se podařilo něco tak nemožného (v našich časech nemožného) jako mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky, s úplným gyloučením filosofie, tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by přece jenom bylo zachyceno a uchopeno, by bylo něco zcela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze myšlenkově zmocnit tohoto tématu. Pouze filosofie je chopna a je také povolána uchopit myšlenkově, pojmově sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí tu být už značně pokročilé a vy-
Scan326.jpg
====================
Kapitola I. Mis To ÚVODU § 1. Na počátek našich úvah by podle běžných zvyklostí náleželo vymezení filosofie jako oboru myšlenkové práce. Ale to má výžné nesnáze, protože vymezit filosofii lze pouze filosoficky. Tím chceme říci, že o filosofii nelze říci ani slovo tak, abychom přitom stáli vě filosofie jako její nefilosofičtí pozorovatelé a posuzovatelé. Všude tam, kde se mluví vskutku o filosofii, je už filosofie u toho, ba je to právě filosofie, která tu vlastně sama prohlouvá. Z filosofie nelze učinit předmět tak, abychom ji měli celou před sebou; filosofie tu je v takovém případě přítomna také jako podmět, jako subjekt, tj. je přítomna spolu s námi, v nás, v našem přístupu a počínání, a dokonce lze daleko případněji říci: my jsme s ní, my se musíme jí samotné držet, ba musíme být v ní, uvnitř filosofie, musíme do. ní vstoupit, musíme se vnořit do jejího světa. Každý pokus o vymezení filosofie už v sobě zahrnuje, spolu přináší určité filosofické stanovisko, určitou filosofii (byt třebas ne propracovanou, ba dokonce snad plně neuvědomělou). Kdo by chtěl a komu by se podařilo něco tak nemožného (v našich časech nemožného) jako mluvit o filosofii naprosto nefilosoficky, s úplným gyloučením filosofie, tomu by se sám předmět, totiž filosofie, náhle rozpadl a vytratil pod rukama. A to, co by přece jenom bylo zachyceno a uchopeno, by bylo něco zcela jiného, pouhé zbytky, třísky, piliny, zbavené života a smyslu, zbavené fungující, pracující struktury. A není tomu jen tak, že bychom se proniknutí filosofie do našich úvah o filosofii nedovedli vyvarovat a vyhnout, nýbrž důvod je v tom, že pouze filosofickými prostředky se lze myšlenkově zmocnit tohoto tématu. Pouze filosofie je chopna a je také povolána uchopit myšlenkově, pojmově sebe samu. A proto také tam, kde lze legitimně a platně uvažovat a hovořit o tom, co to je filosofie, musí tu být už značně pokročilé a vy-
====================
Scan327.jpg
====================
vinuté filosofické myšlení. Proto také otázka po tom, co to je filosofie, nepatří mezi základní, počáteční filosofické témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii představit. Nikdo ji nemůže představit. Filosofie se musí představit sama. Jen ona sama je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Ale aby o sobě něco mohla říei, aby se mohla představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu ne slušně, také proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjištujeme, že uvažujeme filosoficky, až pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku nebo zase pro psychologii a psychiatrii, se stane velkým filosofem. A jiný se pro ni rozhodne už v mládí - a marně; po celý svůj život se s ní doopravdy nesetká a ne seznámí, třeba by se stal filosofickým ordinariem. Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne isté přinejmenším v našich časech do každé mysli, ale v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu je ovšem zapotřebí, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se mohla po jejích cestách vydat svými vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií jakožto a filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak ne smíme ten okamžik propást, fenomén filosofie přehlédnout a její slovo, její logos přeslechnout. Jak jsme však už řekli, filosofie nezačíná tím, že se napřed představí. Její první slova, její první logos se netýká jí samé. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když jde ještě o leccos docela jiného ale filosofie už je přítomna. Je přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme náhle zabočili do houštin metafor, poezie, mýtů, pohádek. Završme tuto odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie
Scan327.jpg
====================
vinuté filosofické myšlení. Proto také otázka po tom, co to je filosofie, nepatří mezi základní, počáteční filosofické témata. § 2. Musíme se tedy prohřešit proti dobrému vychování: nemůžeme při nejlepší vůli filosofii představit. Nikdo ji nemůže představit. Filosofie se musí představit sama. Jen ona sama je kompetentní, aby o sobě něco řekla. Ale aby o sobě něco mohla říei, aby se mohla představit, musí tu napřed být, musí mezi nás vstoupit nepředstavena, tedy inkognito, na zapřenou, tak trochu ne slušně, také proti dobrému vychování. A jak už to tak bývá, filosofie si se svým představováním dává dost na čas. Pronikne do naší mysli, zmocní se našeho myšlení a my zjištujeme, že uvažujeme filosoficky, až pozdě. Jen tak si můžeme vysvětlit, jak asi dojde k tomu, že člověk, který se zprvu rozhodl pro matematiku nebo zase pro psychologii a psychiatrii, se stane velkým filosofem. A jiný se pro ni rozhodne už v mládí - a marně; po celý svůj život se s ní doopravdy nesetká a ne seznámí, třeba by se stal filosofickým ordinariem. Není to jenom věc talentu; něco filosofie pronikne isté přinejmenším v našich časech do každé mysli, ale v dosti redukované a deformované podobě. Jistého minimálního talentu je ovšem zapotřebí, má-li být naše mysl ovládnuta filosofií alespoň natolik, aby se mohla po jejích cestách vydat svými vlastními kroky. Ale to všechno stále ještě nestačí. Abychom se vskutku setkali s filosofií jakožto a filosofií, musí se nám ona sama ukázat a představit; a my pak ne smíme ten okamžik propást, fenomén filosofie přehlédnout a její slovo, její logos přeslechnout. Jak jsme však už řekli, filosofie nezačíná tím, že se napřed představí. Její první slova, její první logos se netýká jí samé. O tom, zda budeme připraveni ji samotnou uvidět a uslyšet, se rozhoduje daleko dříve, když jde ještě o leccos docela jiného ale filosofie už je přítomna. Je přítomna na zapřenou. Nejednomu čtenáři se možná zdá, že jsme náhle zabočili do houštin metafor, poezie, mýtů, pohádek. Završme tuto odbočku ještě jedním obrazem. Nikdo nemůže očekávat, že by k němu přijela královna Filosofie
====================
Scan328.jpg
====================
ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka. Nic vnějšího není jistým znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků můžete někdy jen vyloučit, že by šlo o filosofii. Pravá filosofie může někdy promlouvat ve verších, ale jindy v dlouhých nudných traktátech; může si zvolit tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře nebo šaška (neboť nejenom králové mají své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně, obvykle dává přednost ne společenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; představuje však pro skutečného filosofa jedinou vládu, před níž je schopen a echoten se sklonit bez výhrad, nebot sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější služkou. Filosofie nerespektuje žádný lidský zájem, respektuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také nikdy neztotožňuje se žádným zájmem, nesplňuje žádné potřeby a tužby lidí, nebývá jim po chuti a nestará se o jejich užitek. Slouží jen jednomu pánu, totiž jediné vládkyni, pravdě. § 3. o filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí nanejvýš zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak žije, nýbrž k tomu, aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro
Scan328.jpg
====================
ve zlatém kočáře, kdo ji u svého prahu nepřijal, když přišla v prostém šatě nebo dokonce v hadrech žebráka. Nic vnějšího není jistým znamením, že vás navštívila opravdu sama filosofie; podle vnějších znaků můžete někdy jen vyloučit, že by šlo o filosofii. Pravá filosofie může někdy promlouvat ve verších, ale jindy v dlouhých nudných traktátech; může si zvolit tlumočnictví aristokratických úst, ale jindy se zvučně a jadrně ozve z nevymáchané huby lidového šprýmaře nebo šaška (neboť nejenom králové mají své šašky). Filosofie si ke svým vystoupením volí nejvýš podivné scenérie; že zazní někdy dokonce z kateder filosofie, je dokladem jejího značného smyslu pro humor. Necítí se vázána žádným pevným stylem, žádnou formou, žádnou zvyklostí. Dovede se ozvat v nejrůznějších situacích, ale dovede se také na dlouhou dobu odmlčet. I když umí vypadat uhlazeně, obvykle dává přednost ne společenskému jednání a dokonce skandálům. Své oblíbence ráda vodívá trnitými cestami, ale ani z toho si neudělala zásadu. Volí si své hlasatele a tlumočníky velmi, velmi svobodně. Téměř nikdy se však nespokojuje s člověkem takovým, jaký je, ale vede jej a přímo nutí k vnitřní proměně. Pro ty, které si vyvolí, se stává svrchovanou vládkyní; představuje však pro skutečného filosofa jedinou vládu, před níž je schopen a echoten se sklonit bez výhrad, nebot sama je tou nejoddanější a nejodevzdanější služkou. Filosofie nerespektuje žádný lidský zájem, respektuje jen nejvyšší poslání člověka. A sama se také nikdy neztotožňuje se žádným zájmem, nesplňuje žádné potřeby a tužby lidí, nebývá jim po chuti a nestará se o jejich užitek. Slouží jen jednomu pánu, totiž jediné vládkyni, pravdě. § 3. o filosofii nelze dost dobře prohlásit, že je potřebná, prospěšná a užitečná. Důvod, proč něco takového nelze říci, nespočívá v tom, že by snad filosofie byla neužitečná a nepotřebná, nýbrž v naprosté nepřiměřenosti takové kvalifikace a vůbec pojmového určení. Filosofie je pro člověka nezbytná a je jí nanejvýš zapotřebí nikoliv k jeho vlastním cílům, pro to, co sám chce podnikat, k životu, jímž i tak žije, nýbrž k tomu, aby se stal tím, čím jej filosofie chce mít. Tak například pro
====================
Scan329.jpg
====================
I-4 současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že se v ní takřka od narození topí, zaplavuje společnost, v níž vyrůstá, a prosakuje všemi jejími vrstvami. Ale jako je voda při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc zhrublá, znečištěná a kalná; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty, jimž se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a zmaga čisté, nezkalené prameny. Bylo by možno říci po vzoru známého vtipu, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně je tomu ostatně se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nebylo života. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že oživením původně neživá hmota něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním ně jaké mezery a nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že by oživená hmota byla teprve tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií dospívá k plné dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není jen dokonáním a naplněním něčeho, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, aby rozvíjela dané schopnosti člověka ani aby uspokojovala nějaké jeho dané potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život izavřen a do čeho je zakle snut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy nemůže být měřeny dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život při zdobován a krášlen ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. § 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, nebot
Scan329.jpg
====================
I-4 současného evropského anebo Evropou poznamenaného člověka je filosofie nepostradatelná již proto, že se v ní takřka od narození topí, zaplavuje společnost, v níž vyrůstá, a prosakuje všemi jejími vrstvami. Ale jako je voda při povodni plná kalu a nečistot, také filosofie, pronikající do všech koutů života, je ponejvíc zhrublá, znečištěná a kalná; jsou to jen nakažlivé fragmenty či spíše sedimenty, jimž se ubrání jen ten, kdo najde studánky průzračné vody a zmaga čisté, nezkalené prameny. Bylo by možno říci po vzoru známého vtipu, že filosofie pomáhá člověku zdolat nesnáze, do kterých by se nedostal, kdyby filosofie nebylo. Dost podobně je tomu ostatně se životem. Také všechny vynálezy organického vývoje pomáhají živým bytostem překonat a přežít všechny nástrahy a svízele, do nichž by se nedostaly, kdyby nebylo života. Tu se také nemůžeme dost dobře tázat, zda oživení bylo pro neživou hmotu prospěšné a užitečné. Není zajisté pochyb o tom, že oživením původně neživá hmota něco podstatného získává; ale tento zisk není zaplněním ně jaké mezery a nedostatku neživé hmoty v tom smyslu, že by oživená hmota byla teprve tou dokonalou neživou hmotou. Právě tak nemůžeme dokazovat význam filosofie poukazem k tomu, že teprve filosofií dospívá k plné dokonalosti život nefilosofický, život bez filosofie. To, co filosofie člověku přináší a dává, není jen dokonáním a naplněním něčeho, co by si člověk (nebo společnost či doba) již nějak přinášel s sebou; filosofie nezůstává jen u toho, aby rozvíjela dané schopnosti člověka ani aby uspokojovala nějaké jeho dané potřeby. Jako jsou v živém těle uváděny atomy a molekuly na novou cestu, tak i filosofie vyvádí člověka z toho, v čem je jeho dosavadní život izavřen a do čeho je zakle snut, a otvírá jej pro cosi nového, co vůbec nevyplývá z jeho dosavadní existence (a co tedy nemůže být měřeny dosavadními mírami), ale co tuto jeho existenci naopak hluboce proměňuje. Na to musíme pamatovat: filosofií není život při zdobován a krášlen ani usnadňován, nýbrž měněn, uváděn na nové cesty, stavěn na nové základy, vtažen do nových souvislostí, do nového světa. § 4. Zatím jsme si řekli, že filosofie vtrhne do našeho života, nebot
====================
Scan330.jpg
====================
I-5 aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, a dále že náš život hluboce promění (nebo alespoň má tendenci proměnit). Až potud by to mohla být svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by tomu mohlo nasvědčovat. Nahodile se setkáte a filosofickým textem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby rezonuje, souzní s tím, co čtete. Začnete se ohlížet po podobných textech, vybíráte si své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí místo ve svém životě. A netušíte, že dávno předtím už jste byli připravováni pro toto setkání zevnitř. Ale největší překvapení vás teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom že vás opustí, ale přímo zrędí. Jednak ji najdete v důvěrném svazku s někým, kdo žije a myslí docela jinak než vy a s ním nemáte a snad ani nechcete mít nie společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už tím jste otřeseni, Ale náhle poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které odvádí od vás a zaměřuje je proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknout, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její vitalitu a zaženete-li od sebe, zůstanete doživotně otřeseni, oslabeni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofie udělá lháře a podvodníky nebo hlupáky - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout ji nebo ochočit, poznáte nakonec bud sami ane bo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili
Scan330.jpg
====================
I-5 aniž víme jak, ba aniž o tom vůbec víme, a dále že náš život hluboce promění (nebo alespoň má tendenci proměnit). Až potud by to mohla být svérázná nemoc: filosofie jako parazit na lidském životě. Leccos by tomu mohlo nasvědčovat. Nahodile se setkáte a filosofickým textem, který vás zaujme; něco ve vás jakoby rezonuje, souzní s tím, co čtete. Začnete se ohlížet po podobných textech, vybíráte si své filosofy, učiníte filosofii svou přítelkyní, vyhradíte jí místo ve svém životě. A netušíte, že dávno předtím už jste byli připravováni pro toto setkání zevnitř. Ale největší překvapení vás teprve čeká: když už si myslíte, že filosofii znáte, když se pro vás stala světlým bodem vašeho života, když na ni spoléháte jako na pomocníka, krásnou průvodkyni nebo dokonce utěšitelku, tahle dobrá známá a snad přítelkyně se najednou postaví proti vám. Nejenom že vás opustí, ale přímo zrędí. Jednak ji najdete v důvěrném svazku s někým, kdo žije a myslí docela jinak než vy a s ním nemáte a snad ani nechcete mít nie společného, a chová se u něho a s ním tak, že ji nepoznáváte. Už tím jste otřeseni, Ale náhle poznáte, že se vzpříčila také uvnitř vaší mysli, ve vašem myšlení, které odvádí od vás a zaměřuje je proti vám. Vaše vlastní myšlení se vám pokouší vymknout, jako by ani nebylo vaše, a pracuje proti vám: ukazuje vám vás samotné v nepěkném světle, usvědčuje vás z chyb a prohřešků, odhaluje vaši povrchnost, nedůslednost, neudržitelnost vašich východisek a falešnost vašich závěrů. A navíc vám do tváře vmete obvinění z neupřímnosti, nepravdivosti a úmyslného klamání. Přepadne vás jako zákeřná choroba, z níž se vy už nikdy neuzdravíte; překonáte-li ji, potlačíte-li její vitalitu a zaženete-li od sebe, zůstanete doživotně otřeseni, oslabeni a na duchu zmrzačeni. A necháte-li jí volný průběh, pak ten, kdo z této podivné choroby vyjde zdráv, už nebudete vy, ale někdo jiný. Setkání s filosofií nemůže končit jinak: bud z vás filosofie udělá lháře a podvodníky nebo hlupáky - anebo se vzdáte sami sebe a stanete se někým jiným. Pokusíte-li se filosofii osedlat a dát jí uzdu, ovládnout ji nebo ochočit, poznáte nakonec bud sami ane bo to určitě poznají ti druzí, že to, co jste si podmanili a zotročili a donutili
====================
Scan332.jpg
====================
I-6 k službě, už dávno není filosofie, nýbrž jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofie je už opodál, v distanci, a v ostrém světle odhaluje a demaskuje celý podvod. Opravdu to všechno hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do bunky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetické informace je atraktivněj tak atraktivní, že ovládne a přemění celý buněčný metabolismus; vzpamatuje-li se z toho bunka ještě vůbee, bade její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Zůstane jenom mnohokrát zmnožený virus. Jenomže tady právě něco chybí; chybí nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ale nikoliv nemoc k smrti, nýbrž nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu. životu. § 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život vede do krize a de krizí. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si musí teprve najít své místo ve světě, v němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí sloužit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, že by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Doba může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy
Scan332.jpg
====================
I-6 k službě, už dávno není filosofie, nýbrž jenom nějaká pafilosofie, špatná náhražka a nápodoba filosofie; a pravá filosofie je už opodál, v distanci, a v ostrém světle odhaluje a demaskuje celý podvod. Opravdu to všechno hodně připomíná nějakou zvláštní chorobu. Jako když do bunky nepozorovaně pronikne virus, jehož genetické informace je atraktivněj tak atraktivní, že ovládne a přemění celý buněčný metabolismus; vzpamatuje-li se z toho bunka ještě vůbee, bade její další život narušen a ochromen, podlehne-li, rozpadne se a zanikne. Zůstane jenom mnohokrát zmnožený virus. Jenomže tady právě něco chybí; chybí nová buňka vyšší úrovně. Filosofie je vskutku jako choroba, jako nemoc; ale nikoliv nemoc k smrti, nýbrž nemoc k životu, k vyššímu a hlubšímu. životu. § 5. Filosofie přivádí do našeho života krizi; anebo spíše náš život vede do krize a de krizí. Filosofie tedy není hra, jíž by se mohlo v našem životě dostat místa; je to spíše naopak život sám, který si musí teprve najít své místo ve světě, v němž je doma filosofie. Mohlo by se proto zdát, že tu je pak život kvůli filosofii a nikoliv filosofie kvůli životu. Jako kdyby záleželo na filosofii a ne na životě. Ale není tomu tak. Filosofování má smysl, jen když vede k novému životu; filosofie tu je pro život, filosofie může a má, dokonce musí sloužit životu. Ovšem tomu novému životu, filosofií proměněnému. A protože lidský život má vždycky svůj dějinný rámec a svou konkrétní dobovou tvář, musí se také filosofie takto konkrétně dějinně, dobově orientovat, musí se zaměřit k člověku určité doby, k lidem, k lidstvu určité dějinné chvíle. To vůbec neznamená, že by filosofie měla ochotně a pohotově vyhovovat požadavkům a potřebám, které na ni například naše doba klade nebo jaké by na ni chtěla klást. Filosofie je samozřejmě v právu, když chce všechny tyto eventuální požadavky a potřeby nejprve posoudit a kriticky zvážit jejich oprávněnost a legitimitu. Doba může filosofii předkládat své požadavky, ale oprávněnost takových požadavků závisí na některých podmínkách, které doba sama nemůže stanovit a jimiž nemůže nikdy
====================
Scan333.jpg
====================
I-7 disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat, zachytit, myšlenkově uchopit a vyslovit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a avých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nikterak samozřejmé a průhledné; sama doba se v nich obvykle nevyzná; doba resp. lidé v určité době mohou za své základní potřeby považovat také něco, co nejenže opravdovou potřebou není, ale co jim de ve skutečnosti vysloveně na škodu, ba co je třebas životně chrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali ve svých potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Mohli bychom říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a má být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyroste z nějaké dřívější situace a tím ji promění; a protože nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost nikdy není jednoznačně rozhodnuta a určena z minulosti. Proměna je nutná; ale každý okamžik znamená velbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvíré cesty k jiném vyústění a že ji vede k jiným směrem, než k němuž spěje svou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobně ji, tak také filosofie pomáhá své době a lidem v ní postoupit směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího.
Scan333.jpg
====================
I-7 disponovat. A filosofie má nejen právo, ale je povolána se k těmto podmínkám vyslovit. Ne že by o nich rozhodovala, ale dovede je exponovat, zachytit, myšlenkově uchopit a vyslovit. Mohli bychom to říci ještě jinak. Každá doba má své velké i malé potřeby; filosofie je zajisté povolána, aby v mezích své kompetence a avých možností napomáhala je splnit a uspokojit. Ale takové potřeby nejsou zdaleka nikterak samozřejmé a průhledné; sama doba se v nich obvykle nevyzná; doba resp. lidé v určité době mohou za své základní potřeby považovat také něco, co nejenže opravdovou potřebou není, ale co jim de ve skutečnosti vysloveně na škodu, ba co je třebas životně chrožuje. Aby se lidé určité doby vyznali ve svých potřebách, aby doba uměla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé a které jsou jen zdánlivé a falešné, k tomu potřebuje mimo jiné také filosofii. Mohli bychom říci, že nejzákladnější potřebou každé doby je, aby se vyznala ve svých potřebách. A v tom jí může a má filosofie sloužit, v tom jí může a má být nápomocná. Všechno je v pohybu, vše se mění, proměňuje. Také doba, určitý dějinný okamžik vyroste z nějaké dřívější situace a tím ji promění; a protože nemůže zůstat bez pohybu, míří hned k další proměně, ke svému vyústění. Doba, která se mýlí v hodnocení svých potřeb, vyústí jinak, než by vyústila, kdyby mohla své potřeby rozpoznat správně. Dějiny nelze zastavit, tím méně vrátit nazpět; ale budoucnost nikdy není jednoznačně rozhodnuta a určena z minulosti. Proměna je nutná; ale každý okamžik znamená velbu a rozhodování, každá chvíle je větší nebo menší, důležitější nebo méně důležitou křižovatkou, rozcestím. I na malých rozcestích se rozhoduje o příštím směru našich cest, našeho životního putování. A filosofie slouží své době tím, že jí otvíré cesty k jiném vyústění a že ji vede k jiným směrem, než k němuž spěje svou vlastní vahou, svou setrvačností. Tak jako život přivádí atomy a molekuly k tomu, že se chovají v živém těle jinak, mnohem nepravděpodobně ji, tak také filosofie pomáhá své době a lidem v ní postoupit směrem, který se liší od nejpravděpodobnějšího.
====================
Scan334.jpg
====================
I-8 § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v 0sobě a díle jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá takové určitá filosofie vyrůstá z určitých okolností a podmínek, nese na sebě známky své doby; některé z nich si uvědomuje, reaguje na ně, vyrovnává se s nimi nějakým způsobem, jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, a některé na ni konečně nepůsobí vůbec. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje see nikoliv, je u různých filosofií téže doby různý; ještě víc se od sebe různé filosofie liší způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti taková filosofie navrhuje podniknout, k jakému novému životu vyzývá, jaké nové životní orientace, jakého nového životního stylu je rozvrhem. V tom je (nebo může alespoň být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud v něčem takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá; pro sociologii však může mít svou důležitost). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Ale stavební kameny ani stavební plány nemusí pro svou výstavbu brát jen z přítomnosti. Každá filosofie má nějaký odstup od své situovanosti; a prohlubuje svůj odstup tím, jak sahá do blízké Judumlish i vzdálené budoucnosti, aby si odtud přinesla potřebný materiál, z něhož staví svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší i nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala; a tuto
Scan334.jpg
====================
I-8 § 6. Filosofie je v každé společnosti a v každé době přítomná v 0sobě a díle jednotlivých filosofů, tedy v podobě různých filosofií. Každá takové určitá filosofie vyrůstá z určitých okolností a podmínek, nese na sebě známky své doby; některé z nich si uvědomuje, reaguje na ně, vyrovnává se s nimi nějakým způsobem, jiné na ni působí, aniž by si to uvědomovala, a některé na ni konečně nepůsobí vůbec. Rozsah toho, co na konkrétní filosofii působilo a co ne, a rozsah toho, co si z toho filosofie uvědomuje see nikoliv, je u různých filosofií téže doby různý; ještě víc se od sebe různé filosofie liší způsobem, jak se s takovými okolnostmi a vlivy vyrovnávají, jak na ně reagují. Nejdůležitější však je, co na základě svého rozpoznání i na základě své situovanosti taková filosofie navrhuje podniknout, k jakému novému životu vyzývá, jaké nové životní orientace, jakého nového životního stylu je rozvrhem. V tom je (nebo může alespoň být) každá filosofie osobitá, zvláštní, jedinečná. žádná filosofie není pouhým produktem své doby; a pokud v něčem takovým produktem je, pak to je její nejméně zajímavá stránka (nejméně filosoficky zajímavá; pro sociologii však může mít svou důležitost). Každá filosofie sice nutně musí vyrůstat ze své doby a musí se ve své době utvářet; nemůže se ze své doby vysvléci, nemůže z ní vyskočit. Ale stavební kameny ani stavební plány nemusí pro svou výstavbu brát jen z přítomnosti. Každá filosofie má nějaký odstup od své situovanosti; a prohlubuje svůj odstup tím, jak sahá do blízké Judumlish i vzdálené budoucnosti, aby si odtud přinesla potřebný materiál, z něhož staví svou budovu. Proto nemůžeme dost dobře porozumět žádné filosofii, jestliže neporozumíme jejímu vztahu k filosofické minulosti, k velkým filosofiím včerejška a předvčerejška. Docela mimořádnou důležitost má však vztah určité filosofie k budoucnosti, a to jak k filosofické budoucnosti, tak k budoucímu dějinnému vývoji společnosti, lidstva, epochy. To platí nejenom pro jednotlivé filosofie dneška, ale také pro filosofie starší i nejstarší minulosti. Každá z těchto filosofií se nějak vztahovala k budoucnosti, jež se před ní v její době otvírala; a tuto
====================
Scan335.jpg
====================
I - 9 otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat s tím, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že určitá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se dali přesvědčit. A konečně se může stát, že správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto zůstane nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování anebo kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (ale také nemusí). V každém případě je pro kadžou filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především z neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie pevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochopit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur. § 7. Filosofie nemůže zůstat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh Manń událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže používat univerzálních prostředků. Stojí tedy velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a pře-
Scan335.jpg
====================
I - 9 otvírající se budoucnost nesmíme zaměňovat s tím, co se fakticky potom událo. Vždyť je možné, že určitá filosofie třeba zřetelně ukazovala na reálnou šanci, ale že nebyla vyslyšena a možná ani vyslechnuta a že právě v důsledku toho byla ona reálná šance promarněna. Filosofie se může ve svých perspektivách mýlit; ale i když se nemýlí, nemusí se jí vždycky zdařit oslovit lidi ve své době tak, aby jí porozuměli a aby se dali přesvědčit. A konečně se může stát, že správně porozumí znamení časů a že své slovo řekne jasně, srozumitelně a přesvědčivě; a přesto zůstane nejenom nevyslyšena, ale může být viněna ze zrady a škůdcovství, z pobuřování anebo kažení mládeže. Teprve budoucí generace jí mohou dát za pravdu (ale ani na to není spolehnutí); to však už může být pozdě na přehození výhybky (ale také nemusí). V každém případě je pro kadžou filosofii obrovským ziskem, dovede-li se na základě hlubokého porozumění poučit z úspěchů a především z neúspěchů starších filosofických pokusů o proměnu člověka, společnosti a světa. Ale takového hlubokého porozumění je mocna jen filosofie pevně zakotvená v přítomnosti a činorodě orientovaná do příštích dnů. Kdo nerozumí přítomnosti, marně se pokouší pochopit to, co se událo v minulosti; ale kdo se dovede v přítomnosti orientovat, tomu je minulost zdrojem mnohého poučení a motivem četných korektur. § 7. Filosofie nemůže zůstat u pouhého komentování toho, co se děje kolem, ale musí se orientovat na nápravu věcí, na proměnu světa. Filosofie ovšem nemůže svět změnit bezprostředně myšlenkou, ale musí nejprve přesvědčit jednotlivé lidi, leckdy je dlouho a trpělivě připravovat pro nezbytný životní obrat a teprve pak jejich prostřednictvím působit na běh Manń událostí. Nemůže se z docela praktických důvodů obracet hned od začátku na všechny, protože pak by ji neposlouchal nikdo. Filosofie musí mít univerzální cíle, ale nemůže používat univerzálních prostředků. Stojí tedy velmi brzo před otázkou, na koho se má obracet v první řadě, koho se bude pokoušet oslovit a přesvědčit nejdříve. V jejím rozvažování tohoto typu dochází k sblížení a pře-
====================
Scan336.jpg
====================
I-10 krývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné i nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznějšími pokusy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jinay zase na prosté občany a na lid. Jednou asistovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo ideologieké zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu horších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se domnívali další filos86 RE Brázo vyvodit poučení, že se filosofie nikdy nemá spojovat žádnými hnutími a masovými skupinami, ale že se má obracet vždy jen na jednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hil nad lidským pokolením a předpovídali buď zmar a úpadek všeho nebo příchod podivných spaitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. S Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec může obracet, tj. kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitom sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její kompetenci a její možnosti. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofický program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka sub-
Scan336.jpg
====================
I-10 krývání s úvahami sociologickými, sociálně psychologickými a psychologickými, politickými atd. V dávné i nedávné minulosti a ovšem také v přítomnosti se můžeme setkat s nejrůznějšími pokusy o filosofické působení mezi lidmi a na lidi, na společnost. Filosofové se obraceli na osvícené (nebo za osvícené považované) vladaře nebo na aristokratické kruhy, jinay zase na prosté občany a na lid. Jednou asistovali nacionálním hnutím a brali na sebe národně obrozenské úkoly, jindy šli v prvních řadách sociálních revolucí a ve svých myšlenkách dodávali duchovní nebo ideologieké zbraně slabším a ohroženým. Nejednou však stáli na straně konzervativní nebo docela reakční a dovolávali se přitom tu lepších, tu horších zdůvodnění. Z omylů a chyb sociálně a politicky vyhraněně orientovaných filosofů se domnívali další filos86 RE Brázo vyvodit poučení, že se filosofie nikdy nemá spojovat žádnými hnutími a masovými skupinami, ale že se má obracet vždy jen na jednotlivce. Někdy šli tak daleko, že okázale pohrdali davem, jindy chtěli přesvědčováním jednotlivců a jejich vnitřní proměnou postupně dosáhnout obrody společnosti. Někteří filosofové v různé míře rezignovali a bud omezili obor svého působení na mravní a duchovní stránku lidského života, nebo zašli tak daleko, že vůbec zlomili hil nad lidským pokolením a předpovídali buď zmar a úpadek všeho nebo příchod podivných spaitelů, docela nových lidí či dokonce nadlidí. S Filosofie, která přichází se svým poselstvím, si proto vždycky musí hned zpočátku ujasnit, ke komu se vůbec může obracet, tj. kteří lidé mají předpoklady, že alespoň něčemu z jejích výkladů budou moci porozumět, a ke komu z tohoto potenciálního okruhu se skutečně obrátí. Za druhé musí mít taková filosofie jasno v tom, co může těm, k nimž se obrátí, čestně slíbit a co jim bude umět opravdu poskytnout; a musí přitom sobě samé i těm, jež hodlá oslovit, učinit zřejmým, v jakém rozsahu je schopna přispět k řešení jejich životních problémů a nakolik je zapotřebí dalších aktivit, které už přesahují její kompetenci a její možnosti. Důležitá je také otázka podmínek, za kterých může filosofický program nabýt účinné podoby, a mezi nimi také otázka sub-
====================
Scan337.jpg
====================
I-11 jektivních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů může a co musí žádat; co hned a co později. $ 8. Každá filosofie má své protagonisty (někdy jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), své aktuální a své potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyl ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo anebo vůbec filosofieky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na jedné straně a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobní stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezene a co nejdůkladně ji a po všech stránkách vyčerpáno; to je možné ovšem jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před odbornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto ne správným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude jeho vina, neboť se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu skláněly před geniálním myslitelem. @ takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily příliš mnoho zla.
Scan337.jpg
====================
I-11 jektivních podmínek ze strany těch, kteří mají být osloveni a přesvědčeni. Filosofie zkrátka musí vědět, co od svých posluchačů může a co musí žádat; co hned a co později. $ 8. Každá filosofie má své protagonisty (někdy jen jediného), své stoupence a aktivní spolupracovníky (těch může být někdy velmi málo, ale jindy mohou tvořit celé školy), své aktuální a své potenciální publikum. Napříč tomuto dělení probíhá předěl mezi odbornými kruhy, tj. filosofickými profesionály na jedné straně a lidmi filosoficky interesovanými, filosofií nebo spíše filosofickými problémy zaujatými, ačkoliv nikdy nebyl ve filosofii odborně činní a ačkoliv jsou jen málo anebo vůbec filosofieky školení. Autor filosofického spisu se musí rozhodnout, pro koho z těchto možných čtenářů chce své texty napsat a vydat, i když pochopitelně nesmí zapomínat ani na ostatní. Filosofický spis, určený obci odborníků, musí prokázat především autorovu informovanost, sečtělost, rozsáhlé vědomosti na jedné straně a myšlenkovou pronikavost, hloubku i nový pohled, přínos, objevitelství. Osobní stanovisko musí být vysloveno výrazně, ale decentně. Téma musí být poměrně úzce vymezene a co nejdůkladně ji a po všech stránkách vyčerpáno; to je možné ovšem jen za tu cenu, že přijme za svůj základ nějakou velkou koncepci již publikovanou a známou. Jestliže však přichází autor před odbornou obec s nějakou novou, velkorysou koncepcí, musí se připravit na tuhý odpor, tvrdou kritiku a odmítnutí z mnoha nebo i ze všech stran. Nesmí ho překvapit, že se setká s neporozuměním a s naprosto ne správným, zkreslujícím "porozuměním". Někdy to bude jeho vina, neboť se nekriticky přecenil a sáhl po větším soustu, než jaké dovedl zdolat. Ale jindy je vina na straně odborné kritiky. Dějiny filosofie znají mnoho příkladů neuvěřitelné omezenosti a slepoty nejenom profesionálů, ale celé filosofické veřejnosti i tam, kde pozdější generace se v úctě a respektu skláněly před geniálním myslitelem. @ takových případech se pak často píše a vypráví. Mnohem četnější případy neúspěšných filosofických pokusů, plných omylů a nedomyšleností upadají do zapomenutí, pokud nezískaly mnoho přívrženců a nezpůsobily příliš mnoho zla.
====================
Scan338.jpg
====================
I-12 Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě? Musí se obrátit k obei interesovaných laiků, nebot filosofie se (podobně jako věda nebo umění) neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani ne smí se jich v nějakém vzdoru vzdávat. Ale tady nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě preto největší myslitelé nakloněni si právě tento obtížný úkol vyvolit a psali úvedy de filosofie, populární výklady svého pojetí a učebnice. Slavní i méně známí, úspěšní i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži, ke studentům, neboť tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných, ztvrdlých kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy nepromyšlené a příliš rychlé, někdy dokonce až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují leckdy filosofii jakékoliv širší působení - a potom zbývájí jen práce na rukopisech, jež může číst jen několik málo blízkých, korespondence a rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit osudy svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny ?
Scan338.jpg
====================
I-12 Co zbývá podniknout takovému mysliteli, jehož myšlenky se setkaly s nepochopením a s odmítnutím odborníků a který je přesvědčen (ať už právem či neprávem) o své pravdě? Musí se obrátit k obei interesovaných laiků, nebot filosofie se (podobně jako věda nebo umění) neobejde bez zájmu, porozumění a podpory veřejnosti a nemůže ani ne smí se jich v nějakém vzdoru vzdávat. Ale tady nebezpečí nesprávného, falešného pochopení jen vzrůstá. Filosofický laik musí být zároveň získáván a přesvědčován, ale také poučován a vzděláván. Někdy je mnohem nesnadnější vyjádřit vlastní filosofické stanovisko obecně srozumitelným způsobem než odbornou (nebo rádoby odbornou) hantýrkou. Odedávna byli právě preto největší myslitelé nakloněni si právě tento obtížný úkol vyvolit a psali úvedy de filosofie, populární výklady svého pojetí a učebnice. Slavní i méně známí, úspěšní i málo úspěšní a neúspěšní filosofové se rádi obraceli k mládeži, ke studentům, neboť tam viděli největší naději pro získání stoupenců a přívrženců, následovníků a žáků. Mladí lidé nemyslí ještě ve vyježděných, ztvrdlých kolejích a přitom jim nechybí kritická odvaha a bystrá inteligence; i když jsou jejich úsudky někdy nepromyšlené a příliš rychlé, někdy dokonce až nehorázné, obvykle jsou pro filosofa tou nejlepší inspirací a stimulem k vrcholným výkonům. Odtud lákavost učitelské práce na univerzitách. Ale univerzitní prostředí, učitelský provoz a všechny doprovodné momenty velmi často ruší a někdy až znemožňují tuto optimální symbiózu filosofických generací a místo toho produkují pustou a mrtvou akademičnost; a někdy dojdou události pod vnějšími vlivy tak daleko, že z kateder zaznívá jen nesmyslný blábol. Nezájem veřejnosti nebo umělé překážky znemožňují leckdy filosofii jakékoliv širší působení - a potom zbývájí jen práce na rukopisech, jež může číst jen několik málo blízkých, korespondence a rozhovory. Filosofický autor pak po sobě zanechává hromádku papírů jako svůj odkaz, aniž může dohlédnout, do čích rukou se výsledek jeho leta trvající práce dostane, a aniž může v sebemenším ohledu ovlivnit osudy svého díla. A přece i za takových podmínek vznikají filosofické spisy. Pro koho byly psány? Komu byly určeny ?
====================
Scan339.jpg
====================
I-13 K jakému převratu chápání světa volaly ? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí se dovolávaly? § 9. A už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pre popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmeme věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, nebot řeč je tím prvním filosofickým prostorem a její atmosféra je presycena zárodky myšlenek; a jazyk je od počátku naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazyken do filosofie dávno uveden. To platí přine jmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech oblastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatky vyvedl a aby v zárodcíah (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, Protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nových zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak bud se stane obhajobou jediné filosofie (a vyvracením všech ostatních), a-
Scan339.jpg
====================
I-13 K jakému převratu chápání světa volaly ? K jaké nápravě a obnově věcí vyzývaly? Jakých instancí se dovolávaly? § 9. A už k tomu filosofického autora vedou jakékoliv důvody, někdy se rozhodne pre popularizující spis, jímž se obrací k těm, kteří toho o filosofii mnoho nevědí, ale jejichž zájem byl natolik vzbuzen, že je naděje, že si text opatří a pak jej přečtou či dokonce prostudují. V takových případech se obvykle mluví o filosofické propedeutice nebo o úvodu do filosofie. Ale když vezmeme věc doslovně, není vlastně žádný "úvod" do filosofie možný. Již s prvními slovy vnikají do duše dítěte první střípky filosofie, nebot řeč je tím prvním filosofickým prostorem a její atmosféra je presycena zárodky myšlenek; a jazyk je od počátku naším učitelem filosofie. Každý, komu se dostane nějaký knižní "úvod do filosofie" do rukou, byl už svým mateřským jazyken do filosofie dávno uveden. To platí přine jmenším pro oblast evropské vzdělanosti, která však v našich dobách pronikla (byt často v podivných převlecích, deformovaných a zkarikovaných podobách) takřka do všech oblastí našeho pozemského světa. Každá naše myšlenka je filosofií infikována, každé slovo v sobě nese životaschopné zárodky příštích filosofémat. Jenže my o tom dlouho nevíme; a to je právě velmi důležité. Stačí si to uvědomit a už jsme v tom. Ve filosofii. Ovšem ve strašně zmatené filosofii. A tady přichází nějaký "úvod do filosofie", aby nás z toho zmatky vyvedl a aby v zárodcíah (už klíčících zárodcích) filosofických myšlenek udělal jakýs takýs pořádek. Uvádí nás pak nikoliv do filosofie, nýbrž do určité filosofické tradice, do určité filosofické atmosféry, v níž některé naše myšlenky povzbuzuje, aby zmohutněly a vykrystalizovaly po vzoru dávných myslitelů, zatímco jiné odhání, zapuzuje nebo ukrývá, Protože s nimi dosavadní tradice nemá dobré zkušenosti. Jenomže každý takový "pořádek" je jen dočasný. Velmi brzo poznáte, že jsou i jiné "pořádky", jiné myšlenkové systémy, že jsou jinak orientované filosofie. A dostáváte se do nových zmatků. Takový "úvod do filosofie" s tím už musí počítat; a tak bud se stane obhajobou jediné filosofie (a vyvracením všech ostatních), a-
====================
Scan340.jpg
====================
I-14 nebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení at už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. § 10. Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začít kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, který má být uveden či uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovést, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si ed dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek, žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějšího celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a ne snesou kritičtější přezkoumání. To je nezbytné od počátku provádět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek, proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami, zbytky a produkty reflexe a pseudoreflexe, názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při www
Scan340.jpg
====================
I-14 nebo vás seznámí s hlavními rysy vývoje filosofického myšlení at už v podobě dějinného nebo naopak systematického přehledu. Obvykle si však autor takového "úvodu" nepoloží otázku, zda je vůbec takový úvod možný, a pokud ano, v jakém smyslu. § 10. Chceme-li někoho někam uvést (vezměme na chvíli slovo úvod a uvádění doslova), nemůžeme s uváděním začít kdekoliv, nýbrž tam, kde ten, který má být uveden či uváděn, právě teď je. To platí pochopitelně také ze strany uváděného: chce-li se někam nechat uvést a dovést, nemůže vykročit odkudkoliv, nýbrž vždycky jen z toho místa, kde právě stojí. A nyní vzniká otázka: stojí už tam, kam má být uveden, anebo stojí někde jinde? V našem případě zní otázka: je ten, kdo má být "uváděn" do filosofie, již uprostřed filosofie anebo zůstává ještě docela mimo její sféru? Řekli jsme si už, že zároveň s tím, jak si ed dětství osvojujeme mateřský jazyk, pronikají do nás neznatelně a nekontrolovaně zárodky filosofie. Když dosáhneme věku, kdy můžeme být "uváděni" do filosofie, jsme už ve skutečnosti plní těchto zárodků, dokonce většinou už naklíčených semen a ještě sice malých, ale životaschopných rostlinek filosofických myšlenek, žádný "úvod do filosofie" tedy není a nemůže být skutečným uváděním, nýbrž leda pořádáním a zařazováním myšlenek do přehlednějšího a integrovanějšího celku; a ovšem zejména pletím, tj. odhalováním chabých a falešných myšlenek, jež nejsou nosné a ne snesou kritičtější přezkoumání. To je nezbytné od počátku provádět už proto, že naše mysl je plná převážně těchto plevelných zárodků myšlenek, proti nimž pravá filosofie musí vést ustavičný a nepolevující zápas. Naše doba je víc než která jiná přeplněna myšlenkami a polomyšlenkami, zbytky a produkty reflexe a pseudoreflexe, názory a domněnkami, teoriemi a zejména ideologiemi. To všechno jsou útvary a aktivity, které jsou možné pouze ve světě, jejž obývá také filosofie a který ačkoliv původně značně odlišný byl filosofií pronikavě a nenávratně, nenapravitelně poznamenán a proměněn. Byl proměněn a zdolán, ovládnut natolik, že tam, kde nenajdeme skutečnou, pravou filosofii, je určitě při www
====================
Scan341.jpg
====================
I-15 práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá"filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět do filosofie"; je možné však uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického" systému". To však má zase jiné problémy. S 11. Odkud se vlastně bere filosofie jako myšlenková soustava ? Odkud vyvěrá její systematičnost? Systém není ve filosofii ničím původním, samozřejmým ani neproblematickým. Každá aktivita, každý typ akce s sebou a v sobě nese cosi jako jádro budoucího eventuálního filosofématu, zárodku filosofické myšlenky. Ta se ovšem může zrodit jen v prostředí slova, řeči, logu. A je to logos, v němž se jednotlivé filosofémata dotýkají, navazují svazky a spojují se v širší kontexty. Tyto kontexty se soustřeďují kolem jakýchsi určitějších nebo i méně určitých center, do jisté míry emancipovaných z bezprostředních vazeb na ten či onen typ aktivit a tedy i z vazeb na ten či onen filosofických rozvrh či filosofické uchopení zmíněných vztahů a kontextů. To jsou problémata, relativně invariantní uzly myšlení, platné a závazné pro různé filosofie a uplatňující se a prosazující v různých filosefických soustavách. Míra závažnosti a centrálnosti těchto myšlenkových uzlů se mění s dobou a zejména s epochami dějin myšlení. Systematický zřetel je ve filosofickém myšlení vyvoláván a stimulován prostředím logu, v němž se obrazně řečeno vytvářejí silokřivky smyslu všude, kde jsou vedle sebe a proti sobě postavena alespoň dvě filosofémata. Teprve další kontexty zdůrazňují některé z nich, kdežto jiné silokřivky nechávají nepoužity a bez povšimnutí. Oddělenost jednotlivých problémových a myšlenkových okruhů je ve světě logu natrvalo neudržitelná; ale vytvoření celkové koncepce, která by tyto okruhy integrovala v myšlenkovou jednotu, v jednotné filosofické vidění, v jedinou filosofii, není ničím jednoznačně dáno ani předurčeno, ale musí být vždy znovu podnikáno s rozikem omylu a neúspěchu. Pro myslitele není tedy v první řadě charakteristický jeho systém, nýbrž to, co do tohoto systému chtěl pojmout. A tak je možné, že ve
Scan341.jpg
====================
I-15 práci nějaká falešná, nepravá, zvrácená, zvrhlá"filosofie", nějaký filosofický kýč nebo bastard. Proto v pravém slova smyslu nelze nikoho "uvádět do filosofie"; je možné však uvádět do určité filosofie, do určitého typu pořádku v klíčících filosofických myšlenkách, do určitého filosofického" systému". To však má zase jiné problémy. S 11. Odkud se vlastně bere filosofie jako myšlenková soustava ? Odkud vyvěrá její systematičnost? Systém není ve filosofii ničím původním, samozřejmým ani neproblematickým. Každá aktivita, každý typ akce s sebou a v sobě nese cosi jako jádro budoucího eventuálního filosofématu, zárodku filosofické myšlenky. Ta se ovšem může zrodit jen v prostředí slova, řeči, logu. A je to logos, v němž se jednotlivé filosofémata dotýkají, navazují svazky a spojují se v širší kontexty. Tyto kontexty se soustřeďují kolem jakýchsi určitějších nebo i méně určitých center, do jisté míry emancipovaných z bezprostředních vazeb na ten či onen typ aktivit a tedy i z vazeb na ten či onen filosofických rozvrh či filosofické uchopení zmíněných vztahů a kontextů. To jsou problémata, relativně invariantní uzly myšlení, platné a závazné pro různé filosofie a uplatňující se a prosazující v různých filosefických soustavách. Míra závažnosti a centrálnosti těchto myšlenkových uzlů se mění s dobou a zejména s epochami dějin myšlení. Systematický zřetel je ve filosofickém myšlení vyvoláván a stimulován prostředím logu, v němž se obrazně řečeno vytvářejí silokřivky smyslu všude, kde jsou vedle sebe a proti sobě postavena alespoň dvě filosofémata. Teprve další kontexty zdůrazňují některé z nich, kdežto jiné silokřivky nechávají nepoužity a bez povšimnutí. Oddělenost jednotlivých problémových a myšlenkových okruhů je ve světě logu natrvalo neudržitelná; ale vytvoření celkové koncepce, která by tyto okruhy integrovala v myšlenkovou jednotu, v jednotné filosofické vidění, v jedinou filosofii, není ničím jednoznačně dáno ani předurčeno, ale musí být vždy znovu podnikáno s rozikem omylu a neúspěchu. Pro myslitele není tedy v první řadě charakteristický jeho systém, nýbrž to, co do tohoto systému chtěl pojmout. A tak je možné, že ve
====================
Scan342.jpg
====================
I-16 svém životě podnikne myslitel několik ne bo dokonce celou řadu takových systematických pokusů, které mohou být od sebe dost odlišné. Myšlenkoyou integritu jednotlivého systému je třeba odlišovat od myslitelaké integrity jeho autora; zatímco o systému požadujeme logickou koherenci, u autora hledáme jeho myslitelský charakter, osu jeho myšlení, jednotnou zakotvenost jeho myslitelských výbojů a třeba i nápadů a načrtnutých pokusů. $ 12. Důvod, proč ne jenom různí myslitelé vytvářejí různé filosofické systémy, ale proč se dokonce týž filosof postupně odhodlává k výstavbě několika odlišných myšlenkových soustav, spočívá v něčem, co na první pohled může vypadat dost podivně, totiž že filosofie z podstaty věci nemá přirozených počátků. Neexistuje žádná elementární filosofická problematika, která by představovala pro nové adepty jakýsi samozřejmý, logický vstup do filosofie a také jakýsi základ, na němž by pak další myšlenková práce mohla postupně stavět. Filosofie vůbec nemá (a ne smí mít) tendenci postupovat od takzvaně jednoduššího k tazvaně složitějšímu. Pilosofie nejenže nevychází z nějakých základních a jednoduchých myšlenek, aby na nich postupně stavěla, ale dokonce všechny tzv. základní, elementární, "jednoduché" myšlenky přezkoumává v jejich nejhlubších základech, vrací se k tomu, co je umožnilo a třebas také založilo, prohrabává a prokutává se k jejich kořenům, zkrátka vrací se před ně a "pod" ně, stále pronikajíe de větších hloubek. Pro filosofii už dnes neexistují žádné "počátky" nebo "kořeny" všeho, které by bylo možno uchopit a pojmově se jich zmocnit. S těmito svými starými iluzemi se filosofie musela rozloučit. Každá formulovaná myšlenka pluje v moři jiných myšlenek, ještě neformulovaných, ale jimiž je nesena; a jindy se může stát zase součástí vlny neformulovaných myšlenek, nesoucích zase nějakou myšlenku jinou, zformulovanou. Filosoficky myslet znamená v tomto moři plavat, tu a tam se setkat s formulovanými myšlenkami, přezkoumávat jejich spojitost a vzájemnou svázanost, ale přitom stále být i s nimi nesen prostředním, atmosférou, ne do zírným zdrojem nových a nových myšlenek, k nimž se musíme vracet a jež se musíme pokoušet vynést
Scan342.jpg
====================
I-16 svém životě podnikne myslitel několik ne bo dokonce celou řadu takových systematických pokusů, které mohou být od sebe dost odlišné. Myšlenkoyou integritu jednotlivého systému je třeba odlišovat od myslitelaké integrity jeho autora; zatímco o systému požadujeme logickou koherenci, u autora hledáme jeho myslitelský charakter, osu jeho myšlení, jednotnou zakotvenost jeho myslitelských výbojů a třeba i nápadů a načrtnutých pokusů. $ 12. Důvod, proč ne jenom různí myslitelé vytvářejí různé filosofické systémy, ale proč se dokonce týž filosof postupně odhodlává k výstavbě několika odlišných myšlenkových soustav, spočívá v něčem, co na první pohled může vypadat dost podivně, totiž že filosofie z podstaty věci nemá přirozených počátků. Neexistuje žádná elementární filosofická problematika, která by představovala pro nové adepty jakýsi samozřejmý, logický vstup do filosofie a také jakýsi základ, na němž by pak další myšlenková práce mohla postupně stavět. Filosofie vůbec nemá (a ne smí mít) tendenci postupovat od takzvaně jednoduššího k tazvaně složitějšímu. Pilosofie nejenže nevychází z nějakých základních a jednoduchých myšlenek, aby na nich postupně stavěla, ale dokonce všechny tzv. základní, elementární, "jednoduché" myšlenky přezkoumává v jejich nejhlubších základech, vrací se k tomu, co je umožnilo a třebas také založilo, prohrabává a prokutává se k jejich kořenům, zkrátka vrací se před ně a "pod" ně, stále pronikajíe de větších hloubek. Pro filosofii už dnes neexistují žádné "počátky" nebo "kořeny" všeho, které by bylo možno uchopit a pojmově se jich zmocnit. S těmito svými starými iluzemi se filosofie musela rozloučit. Každá formulovaná myšlenka pluje v moři jiných myšlenek, ještě neformulovaných, ale jimiž je nesena; a jindy se může stát zase součástí vlny neformulovaných myšlenek, nesoucích zase nějakou myšlenku jinou, zformulovanou. Filosoficky myslet znamená v tomto moři plavat, tu a tam se setkat s formulovanými myšlenkami, přezkoumávat jejich spojitost a vzájemnou svázanost, ale přitom stále být i s nimi nesen prostředním, atmosférou, ne do zírným zdrojem nových a nových myšlenek, k nimž se musíme vracet a jež se musíme pokoušet vynést
====================
Scan343.jpg
====================
I-17 na povrch, nad hladinu, do světla a do vědomí. Každá nově objevená a nově zformulovaná myšlenka přináší do našich myšlenkových rozvrhů element, který se může ukázat jako nesmírně významný a přímo převratný. Žádný filosofický systém si nemůže být jist před podobným osudem; ale nová myšlenka není vylovena a zformována, vyslovena tak často, aby to pro naše myšlení znamen alo naprostý zmatek; a také se velmi často stane, že sice je vylovena a dokonce i předběžně zformulována, ale pak zase zmizí, ponoří se do oceánu nevysloveného a propadne zapomenutí na značně dlouhou dobu, ačkoliv je plná dynamitu, jak se někdy později prokáže. Takové to ostatně bývá po pravidle, že pravda snadno nalezená bývá obvykle snadno zase zapomenuta a ztracena. § 13. Jestliže však neexistují žádné "přirozené" počátky filosofie a filosofování, jestliže filosofie není rozhodujícím způsobem zakotvena ve svých prvních, počátečních krocích, znamená to, že filosofie může začít kdekoliv a že si pro začátek může zvolit zásadně jakékoliv téma. A protože na začátku vlastně filosofie nejenže nemá dost důvodů, proč by spíše sáhla po jednom tématu než po druhém, ale ani dost dobře neví, co dělá, nebot si sebe jakožto filosofie ještě vůbec není vědoma, ne budou její první témata vybrána a zvolena, ale prostě se jenom nahodí, naskytnou. Ale odkud se vlastně vezmou? Není-li principem výběru nějaké filosofické kritérium nebo filosofické rozhodnutí, pak se musíme poohlédnout po jiném principu. A tímto principem je určitý typ a struktura aktivity. Člověk není jen tvorem myslímcím, ale také a především aktivní, činnou, činorodou bytostí. Myšlení je zkrátka jenom jedním typem lidské aktivity, i když typem specifickým, takřka všechnu ostatní aktivitu pronikajícím (přinejmenším schopným ji pronikat) a poskytujícím jí mimořádnou míru orientovanosti a zaměřenosti. Člověk je to, co dělá, co dokáže, co svede. Pobyt člověka na světě je zakládán a nesen jeho činy, jeho aktivitou; a myšlení je jenom jedna z jeho aktivit, i když to je aktivita specificky lidská a lidskost resp. polidštění všech ostatních podmiňující. A právě
Scan343.jpg
====================
I-17 na povrch, nad hladinu, do světla a do vědomí. Každá nově objevená a nově zformulovaná myšlenka přináší do našich myšlenkových rozvrhů element, který se může ukázat jako nesmírně významný a přímo převratný. Žádný filosofický systém si nemůže být jist před podobným osudem; ale nová myšlenka není vylovena a zformována, vyslovena tak často, aby to pro naše myšlení znamen alo naprostý zmatek; a také se velmi často stane, že sice je vylovena a dokonce i předběžně zformulována, ale pak zase zmizí, ponoří se do oceánu nevysloveného a propadne zapomenutí na značně dlouhou dobu, ačkoliv je plná dynamitu, jak se někdy později prokáže. Takové to ostatně bývá po pravidle, že pravda snadno nalezená bývá obvykle snadno zase zapomenuta a ztracena. § 13. Jestliže však neexistují žádné "přirozené" počátky filosofie a filosofování, jestliže filosofie není rozhodujícím způsobem zakotvena ve svých prvních, počátečních krocích, znamená to, že filosofie může začít kdekoliv a že si pro začátek může zvolit zásadně jakékoliv téma. A protože na začátku vlastně filosofie nejenže nemá dost důvodů, proč by spíše sáhla po jednom tématu než po druhém, ale ani dost dobře neví, co dělá, nebot si sebe jakožto filosofie ještě vůbec není vědoma, ne budou její první témata vybrána a zvolena, ale prostě se jenom nahodí, naskytnou. Ale odkud se vlastně vezmou? Není-li principem výběru nějaké filosofické kritérium nebo filosofické rozhodnutí, pak se musíme poohlédnout po jiném principu. A tímto principem je určitý typ a struktura aktivity. Člověk není jen tvorem myslímcím, ale také a především aktivní, činnou, činorodou bytostí. Myšlení je zkrátka jenom jedním typem lidské aktivity, i když typem specifickým, takřka všechnu ostatní aktivitu pronikajícím (přinejmenším schopným ji pronikat) a poskytujícím jí mimořádnou míru orientovanosti a zaměřenosti. Člověk je to, co dělá, co dokáže, co svede. Pobyt člověka na světě je zakládán a nesen jeho činy, jeho aktivitou; a myšlení je jenom jedna z jeho aktivit, i když to je aktivita specificky lidská a lidskost resp. polidštění všech ostatních podmiňující. A právě
====================
Scan344.jpg
====================
I-18 ona aktivní přítomnost člověka na světě představuje jakési prizma a princip či přímo aparát selekce toho, co se na úrovni myšlenek objeví nejdříve, nejčastěji, nejpravděpodobně ji. Myšlenky krystalizují přednostně kolem uzlů životní praxe a její struktury. A přednost mají ovšem myšlenky, které se k těmto strukturáím uzlům nějak přimykají, které jim jsou blízké, nějak příbuzné, analogické atp. A zvláštní váhu a respekt si vydo budou ty myšlenky, které na své úrovni dovedou směřovat přednostně k těm z ostatních vykrystalizovaných myšlenek, jež se dovedly zase přimknout k jiným strukturálním zauzlením životní praxe. Myšlenky se ovšem váží k životní praxi zprvu jen svými nepředmětnými intencemi, zatímco předmětné intence zůstávají značně volné a jsou vynikajícím prostorem pro volnou imaginaci a svobodnou fantazii. Dlouhé období převážného důrazu na nepředmětnou stránku myšlení, kdy stránka předmětná zůstává jen záležitostí hry, byť posvátné, koordinujíc vnější podobu slavnostních obřadů a svátečních rituálů, charakterizuje dobu mýtu. Po dlouhé době se však obřady jednak natolik zkomplikují a zároveň natolik upevní ve svých svazcích s předmětnou stránkou myšlenkových intencí, že začínají překračovat hranice, vymezené původně pro posvátnou hru a pozvolna pronikají do tzv. profánního života, který se ovšem právě tím teprve začíná konstituovat jakožto profánní (až do té doby totiž je zatím neuvědomovanou a nekontrolovanou sférou "přirozených" aktivit a reakcí). Filosofická myšlenka se rodí v tom okamžiku, kdy myšlenka, jež se vztahuje k profánní, "přirozené" životní akei, si samu sebe uvědomí jakožto myšlenku, tj. začne být schopna se vztáhnout nějak k sobě samotné a odlišit se tak od toho, k čemu sa z oné profánní, přirozené akce se původně chtěla vzáthnout a vskutku vztahovala. Blíže se touto zvláštní "kličkou" myšlení budeme zabývat v kapitole o reflexi. Na tomto místě jsme se problému dotkli především proto, abychom ukázali, co všechno takové filosofické myšlence, byt sebestarší a sebeprimitivnější, nutně předchází, a také proto, že k zrodu filosofie vlastně může dojít a vlastně také dochází takřka všude, kde nějaké ži-
Scan344.jpg
====================
I-18 ona aktivní přítomnost člověka na světě představuje jakési prizma a princip či přímo aparát selekce toho, co se na úrovni myšlenek objeví nejdříve, nejčastěji, nejpravděpodobně ji. Myšlenky krystalizují přednostně kolem uzlů životní praxe a její struktury. A přednost mají ovšem myšlenky, které se k těmto strukturáím uzlům nějak přimykají, které jim jsou blízké, nějak příbuzné, analogické atp. A zvláštní váhu a respekt si vydo budou ty myšlenky, které na své úrovni dovedou směřovat přednostně k těm z ostatních vykrystalizovaných myšlenek, jež se dovedly zase přimknout k jiným strukturálním zauzlením životní praxe. Myšlenky se ovšem váží k životní praxi zprvu jen svými nepředmětnými intencemi, zatímco předmětné intence zůstávají značně volné a jsou vynikajícím prostorem pro volnou imaginaci a svobodnou fantazii. Dlouhé období převážného důrazu na nepředmětnou stránku myšlení, kdy stránka předmětná zůstává jen záležitostí hry, byť posvátné, koordinujíc vnější podobu slavnostních obřadů a svátečních rituálů, charakterizuje dobu mýtu. Po dlouhé době se však obřady jednak natolik zkomplikují a zároveň natolik upevní ve svých svazcích s předmětnou stránkou myšlenkových intencí, že začínají překračovat hranice, vymezené původně pro posvátnou hru a pozvolna pronikají do tzv. profánního života, který se ovšem právě tím teprve začíná konstituovat jakožto profánní (až do té doby totiž je zatím neuvědomovanou a nekontrolovanou sférou "přirozených" aktivit a reakcí). Filosofická myšlenka se rodí v tom okamžiku, kdy myšlenka, jež se vztahuje k profánní, "přirozené" životní akei, si samu sebe uvědomí jakožto myšlenku, tj. začne být schopna se vztáhnout nějak k sobě samotné a odlišit se tak od toho, k čemu sa z oné profánní, přirozené akce se původně chtěla vzáthnout a vskutku vztahovala. Blíže se touto zvláštní "kličkou" myšlení budeme zabývat v kapitole o reflexi. Na tomto místě jsme se problému dotkli především proto, abychom ukázali, co všechno takové filosofické myšlence, byt sebestarší a sebeprimitivnější, nutně předchází, a také proto, že k zrodu filosofie vlastně může dojít a vlastně také dochází takřka všude, kde nějaké ži-
====================
Scan345.jpg
====================
I-19 votní zauzlení k sobě zárodky myšlenek přivolá a stane se jádrem jejich další krystalizace. Vazba mezi tímto strukturně významným jádrem nemyšlenkové povahy a mezi další myšlenkovou krytbalisecí bývá dodnes épomíjena nebo alespoň mylně interpretována; ve skutečnosti však její významnost snad ani nemůže být dost oceně$14. Aktivita, k níž se zprvu nepředmětně i přimkla a později předmětně vztáhla myšlenka, se dostává do zvláštního, nového světla, v němž se některé její složky ukazují jako podstatné a základně významné, jiné jako okrajové, a některé posléze nejen jako nadbytečné a nahodilé, ale dokonce třebas i jako rušivé a vlastní akci děformující a od jejího cíle odvádějící, svádějící. Vlivem takto osvětlujícího a kontrolujícího myšlení se akce může pročistit, zbavit hluchých a závadných příměsí a posléze se vypracovat ve spolehlivou, był nadále ustavičnou kontrolu vyžadující metodou, úspornou a účinnou cestu k dosažení zamýšleného (nebot i záměr, cíl akce musí projít myšlením a dostat v něm své pevné, i myšlenkově atrahující a orientující kontury. Aktivitě, která je takto nejen zvnějšku sledována a kontrolována, ale přímo erientována a řízena, a to znamená naveskrz proniknuta myšlenkou, říkáme potom praxe. Dějinné proměny praxe je proto nutno sledovat vždy zároveň s dějinnými proměnami myšlení a naopak. A protože, jak jsme řekli, myšlenky vždycky krystalizují kolem uzla životní praxe, a protože se životní praxe a tedy i místa a typ jejích zauzlení dějinně proměnují také s proměnou myšlení a myšlenkového přístupu, myšlenkové aktivity člověka, můžeme jednu z podstatných charakteristik každé doby vidět v počtu, typu a vzájemné souvztažnosti centrálních zauzlení životní praxe. Tato centrální zauzlení jsou ovšem jen velmi obtížně sledovatelná bez hlubokého prosvětlení, prozáření životní aktivity reflektující myslí, ba někdy jsou zcela nezjevná a vždycky jsou z podstatné stránky skryta; a proto filosofický rozbor filosofické situace určité doby musí zahrnovatúrčení stěžejních problémových uzlů a dokonce z něho musí vycházet. A filosofie, která chce působit
Scan345.jpg
====================
I-19 votní zauzlení k sobě zárodky myšlenek přivolá a stane se jádrem jejich další krystalizace. Vazba mezi tímto strukturně významným jádrem nemyšlenkové povahy a mezi další myšlenkovou krytbalisecí bývá dodnes épomíjena nebo alespoň mylně interpretována; ve skutečnosti však její významnost snad ani nemůže být dost oceně$14. Aktivita, k níž se zprvu nepředmětně i přimkla a později předmětně vztáhla myšlenka, se dostává do zvláštního, nového světla, v němž se některé její složky ukazují jako podstatné a základně významné, jiné jako okrajové, a některé posléze nejen jako nadbytečné a nahodilé, ale dokonce třebas i jako rušivé a vlastní akci děformující a od jejího cíle odvádějící, svádějící. Vlivem takto osvětlujícího a kontrolujícího myšlení se akce může pročistit, zbavit hluchých a závadných příměsí a posléze se vypracovat ve spolehlivou, był nadále ustavičnou kontrolu vyžadující metodou, úspornou a účinnou cestu k dosažení zamýšleného (nebot i záměr, cíl akce musí projít myšlením a dostat v něm své pevné, i myšlenkově atrahující a orientující kontury. Aktivitě, která je takto nejen zvnějšku sledována a kontrolována, ale přímo erientována a řízena, a to znamená naveskrz proniknuta myšlenkou, říkáme potom praxe. Dějinné proměny praxe je proto nutno sledovat vždy zároveň s dějinnými proměnami myšlení a naopak. A protože, jak jsme řekli, myšlenky vždycky krystalizují kolem uzla životní praxe, a protože se životní praxe a tedy i místa a typ jejích zauzlení dějinně proměnují také s proměnou myšlení a myšlenkového přístupu, myšlenkové aktivity člověka, můžeme jednu z podstatných charakteristik každé doby vidět v počtu, typu a vzájemné souvztažnosti centrálních zauzlení životní praxe. Tato centrální zauzlení jsou ovšem jen velmi obtížně sledovatelná bez hlubokého prosvětlení, prozáření životní aktivity reflektující myslí, ba někdy jsou zcela nezjevná a vždycky jsou z podstatné stránky skryta; a proto filosofický rozbor filosofické situace určité doby musí zahrnovatúrčení stěžejních problémových uzlů a dokonce z něho musí vycházet. A filosofie, která chce působit
====================
Scan346.jpg
====================
I-20 v určité chvíli jako účinný program nápravy nejpodstatnějších lidských záležitostí, si musí nejprve ujasnit, které jsou to ty centrální uzlové problémy, v nichž vykrystalizovala dějinná chvíle, dějinná situace, a pak se musí pokusit je uchopit v myšlenkové syntéze, či spíše musí se pokusit postavit na nich integrovanou myšlenkovou soustavu, která by respektovala jejich centrální postavení v dané chvíli, ale dovedla vysledovat a prorazit také cesty od nich k jiným, méně v té době centrálním a významným, ale přesto neopomenutelným problémům a problémovým okruhům, které už někdy jindy byly na vrcholu významnosti anebo které se zdají zrát k tomu, aby se v budoucnosti na takový vrchol dostaly. Jen tak může filosofie, filosofický projekt a program zajistit svůj světový, světodějný dosah. Zároveň však musí být taková filosofie schopna poskytnout spolehlivou orientaci i v malých otázkách všedního dne, společenské každodennosti i osobně napjatého svědomí, které se musí na každý den odpovědně rozhodovat. § 15. Tématem filosofie může být zásadně všechno, tj. cokoliv; ale tématizováno filosoficky je to vždy vztaženo k celku, tj. k tomu, co docela určitě není "tu", před námi, jako předmět. Filosofie tedy nemá nějaký jiný obor své kompetence než např. jednotlivé vědy, a zejména vědy se nikdy nemohou dost ohradit proti filosofické dotěrnosti a jejím intervenujícím otázkám a námitkám. Způsob, jak se filosofia zmocňuje svého tématu, je však mnohem víc dějinně, dobově podmíněn, než jak je tomu u věd. Jestliže na jedné straně je filosofický koncept spjat s existencielní přítomností myslitele (autentickou nebo hypotetickou, nebot někdy se životní praxe určitého myslitele může značně rozcházet s jeho filosofií, hlásanou ex cathedra) v určité dějinné situaei, na druhé straně je neméně podstatně spjat s tím, které problémové trsy se jako ledovcové hory v dané chvíli při srážce a střetnutí vynořily nejvýš nad bouřlivou hladinu oceánu nevyřčených, nezformulovaných, nevykrystalizovaných myšlenek. Skutečná aktuálnost filosofie nespočívá v nějaké podbízivé popularizaci ne bo v nějakých "filosofujících" komentářích denních
Scan346.jpg
====================
I-20 v určité chvíli jako účinný program nápravy nejpodstatnějších lidských záležitostí, si musí nejprve ujasnit, které jsou to ty centrální uzlové problémy, v nichž vykrystalizovala dějinná chvíle, dějinná situace, a pak se musí pokusit je uchopit v myšlenkové syntéze, či spíše musí se pokusit postavit na nich integrovanou myšlenkovou soustavu, která by respektovala jejich centrální postavení v dané chvíli, ale dovedla vysledovat a prorazit také cesty od nich k jiným, méně v té době centrálním a významným, ale přesto neopomenutelným problémům a problémovým okruhům, které už někdy jindy byly na vrcholu významnosti anebo které se zdají zrát k tomu, aby se v budoucnosti na takový vrchol dostaly. Jen tak může filosofie, filosofický projekt a program zajistit svůj světový, světodějný dosah. Zároveň však musí být taková filosofie schopna poskytnout spolehlivou orientaci i v malých otázkách všedního dne, společenské každodennosti i osobně napjatého svědomí, které se musí na každý den odpovědně rozhodovat. § 15. Tématem filosofie může být zásadně všechno, tj. cokoliv; ale tématizováno filosoficky je to vždy vztaženo k celku, tj. k tomu, co docela určitě není "tu", před námi, jako předmět. Filosofie tedy nemá nějaký jiný obor své kompetence než např. jednotlivé vědy, a zejména vědy se nikdy nemohou dost ohradit proti filosofické dotěrnosti a jejím intervenujícím otázkám a námitkám. Způsob, jak se filosofia zmocňuje svého tématu, je však mnohem víc dějinně, dobově podmíněn, než jak je tomu u věd. Jestliže na jedné straně je filosofický koncept spjat s existencielní přítomností myslitele (autentickou nebo hypotetickou, nebot někdy se životní praxe určitého myslitele může značně rozcházet s jeho filosofií, hlásanou ex cathedra) v určité dějinné situaei, na druhé straně je neméně podstatně spjat s tím, které problémové trsy se jako ledovcové hory v dané chvíli při srážce a střetnutí vynořily nejvýš nad bouřlivou hladinu oceánu nevyřčených, nezformulovaných, nevykrystalizovaných myšlenek. Skutečná aktuálnost filosofie nespočívá v nějaké podbízivé popularizaci ne bo v nějakých "filosofujících" komentářích denních
====================
Scan347.jpg
====================
I-21 efemérností, vzbudivších větší zájem, nýbrž v citlivé vnímavosti a spolehlivé orientovanosti uprostřed záplavy chaotické rozmanitosti všech těch myšlenek, jež byly a jsou vyslovovány, i těch, které se dosud nestačily zformovat, dojít vyslovení a prosadit se jako větší nebo menší ledovcová kra, tyčící se nebo alespoň vyčnívající nad druhé, a za druhé nosném myšlenkovém sepětí oné plurality ústředních uzlů myšlenek doby, oné plurality problémových trsů v integrovanou základnu veškeré další výstavby filosofické koncepce a filosofického systému. Ale jestliže se rozhodneme zaměřit svůj zájem k otázce "filosofie pro naše dny "filosofie pro naši dobu", je v tom také malý polemický osten proti představě či dokonce programu filosofie pro všechny časy nebo pro celé věky. Tím ovšem vůbec nemáme na mysli odmítnutí všech perspektiv, počítajících s věky, jako bychom neuznávali či nemohli uznat nie věkovitého či po věky trvajícího. Už to, že je člověk svou existencí zasazen a zakotven v onom obrovitém, téměř čtyři miliardy let trvajícím proudu života na této planetě (ne chme stranou eventuální ještě rozlehlejší časové a prostorové kontexty, o nichž zatím nie přesnějšího neznáme a jichž se můžeme pouze domýšlet), mu beze všech pochyb dává zakotvení v nedohledných věcích, vpravdě ve věčnosti (a mimochodem řečeno také v úporném usilování po dosažení smyslu, po smysluplnosti, jež se dočkalo sice nesčetných porážek, ale jež se až do sud nikdy vcelku, v celkové strategii nevzdale, ba dokonce ani po dosažení nějakého posledního vrcholu neochable, nýbrž zatím vždycky našlo novou skulinu, novou cetu, novou perspektivu). Protože tématem filosofie se může zásadně stát vše, jak jsme řekli, náleží věkovité trvání a dimenze věčnosti mezi její legitimní otázky. Jde však o to, aby toto téma nezakrylo či dokonce nevytěsnilo témata jiná, neméně světodějná pro dnešek nebo dokonce je převyšující svou závažností a myšlenkovou dynamikou. A tu se právě zdá, že ve filosofické současnosti nepatří myšlenka věkovitosti a věčnosti k dominantním, uzlovým tématům. Víme, že tomu tak nebylo vždycky; víme že filosofie byla od samého počátku po dlouhé věky ke svým největším výkonům inspireBIR
Scan347.jpg
====================
I-21 efemérností, vzbudivších větší zájem, nýbrž v citlivé vnímavosti a spolehlivé orientovanosti uprostřed záplavy chaotické rozmanitosti všech těch myšlenek, jež byly a jsou vyslovovány, i těch, které se dosud nestačily zformovat, dojít vyslovení a prosadit se jako větší nebo menší ledovcová kra, tyčící se nebo alespoň vyčnívající nad druhé, a za druhé nosném myšlenkovém sepětí oné plurality ústředních uzlů myšlenek doby, oné plurality problémových trsů v integrovanou základnu veškeré další výstavby filosofické koncepce a filosofického systému. Ale jestliže se rozhodneme zaměřit svůj zájem k otázce "filosofie pro naše dny "filosofie pro naši dobu", je v tom také malý polemický osten proti představě či dokonce programu filosofie pro všechny časy nebo pro celé věky. Tím ovšem vůbec nemáme na mysli odmítnutí všech perspektiv, počítajících s věky, jako bychom neuznávali či nemohli uznat nie věkovitého či po věky trvajícího. Už to, že je člověk svou existencí zasazen a zakotven v onom obrovitém, téměř čtyři miliardy let trvajícím proudu života na této planetě (ne chme stranou eventuální ještě rozlehlejší časové a prostorové kontexty, o nichž zatím nie přesnějšího neznáme a jichž se můžeme pouze domýšlet), mu beze všech pochyb dává zakotvení v nedohledných věcích, vpravdě ve věčnosti (a mimochodem řečeno také v úporném usilování po dosažení smyslu, po smysluplnosti, jež se dočkalo sice nesčetných porážek, ale jež se až do sud nikdy vcelku, v celkové strategii nevzdale, ba dokonce ani po dosažení nějakého posledního vrcholu neochable, nýbrž zatím vždycky našlo novou skulinu, novou cetu, novou perspektivu). Protože tématem filosofie se může zásadně stát vše, jak jsme řekli, náleží věkovité trvání a dimenze věčnosti mezi její legitimní otázky. Jde však o to, aby toto téma nezakrylo či dokonce nevytěsnilo témata jiná, neméně světodějná pro dnešek nebo dokonce je převyšující svou závažností a myšlenkovou dynamikou. A tu se právě zdá, že ve filosofické současnosti nepatří myšlenka věkovitosti a věčnosti k dominantním, uzlovým tématům. Víme, že tomu tak nebylo vždycky; víme že filosofie byla od samého počátku po dlouhé věky ke svým největším výkonům inspireBIR
====================
Scan348.jpg
====================
I-22 vána a místy až neurotizována ustavičným odporem ke změně, ústícím až v jakousi posedlost otázkou: co trvá uprostřed změn? Zajisté si můžeme připustit, že někdy v daleké duchovní a filosofické budoucnosti se bude zase myslit pod problémovým souhvězdím opět jiným, ale dnes není dominantou trvalost, nýbrž změna. To neznamená jenom, že změna je nám jistotou a samozřejmostí, kdežto trvalost naopak něčím ohroženým a problematickým, nýbrž že i životně jsme orientováni na změnu a nikoliv na trvalost, že svou naději skládáme do proměny a proměnlivosti všeho, kdežto ke všemu danému a hotovému se chováme nedůvělivě a také s jistou netrpělivosti a snad i znuděností, ne-li přímým odporem. Porozumět tomuto dobovému rysu dnešního myšlení v jeho vztazích k minulosti a k dosud otevřené, ale přece se v lecčems již alespoň ve znameních rýsující budoucnosti znamená abychom uvedli jeden příklad myslet aktuálně. $ 16. Žádný myslitel se nemůže přiblížit svému tématu leč tak, že vykročí ze své situace, a to znamená např. také ze situace své společenské vrstvy, ze situace svého národa, své civilizace, své prostě faktické anebo i zcela vědomě zvolené duchovní tradice, vůbec za své doby. V tom není jen subjektivita, nýbrž také a především konkrétnost, situačnost, živost jeho myšlenky. Myslící člověk však nezůstává nebo alespoň nemusí zůstávat ve svém myšlení uzavřen v mezích všech těchto daností, nýbrž může z nich zásadně vykročit, jakoby z nich vystoupit, opustit je tak, jako běžec opouští místo startu. Tuto okolnost je ovšem zapotřebí důkladně a metodicky rozebrat a detailně, po všech stránkách prověřit a zkontrolovat, což není na tomto místě naším umy slem. Jde však o zásadní, elementárně důležitou věc; dotkneme se nyní jen jednoho z jejích aspektů. Jen díky tomu, že v nějakém smyslu je schopen myslitel vyjít sám ze sebe a ze své situace a najít potřebný odstup, distanci, má možnost se k sobě nově vrátit, tj. spatřit se v určité jiné, nové perspektivě, v níž se mu dosavadní skutečnost nejen hodnotově, ale i strukturně jeví docela jinak, ba nečekaně jinak. Jen díky S
Scan348.jpg
====================
I-22 vána a místy až neurotizována ustavičným odporem ke změně, ústícím až v jakousi posedlost otázkou: co trvá uprostřed změn? Zajisté si můžeme připustit, že někdy v daleké duchovní a filosofické budoucnosti se bude zase myslit pod problémovým souhvězdím opět jiným, ale dnes není dominantou trvalost, nýbrž změna. To neznamená jenom, že změna je nám jistotou a samozřejmostí, kdežto trvalost naopak něčím ohroženým a problematickým, nýbrž že i životně jsme orientováni na změnu a nikoliv na trvalost, že svou naději skládáme do proměny a proměnlivosti všeho, kdežto ke všemu danému a hotovému se chováme nedůvělivě a také s jistou netrpělivosti a snad i znuděností, ne-li přímým odporem. Porozumět tomuto dobovému rysu dnešního myšlení v jeho vztazích k minulosti a k dosud otevřené, ale přece se v lecčems již alespoň ve znameních rýsující budoucnosti znamená abychom uvedli jeden příklad myslet aktuálně. $ 16. Žádný myslitel se nemůže přiblížit svému tématu leč tak, že vykročí ze své situace, a to znamená např. také ze situace své společenské vrstvy, ze situace svého národa, své civilizace, své prostě faktické anebo i zcela vědomě zvolené duchovní tradice, vůbec za své doby. V tom není jen subjektivita, nýbrž také a především konkrétnost, situačnost, živost jeho myšlenky. Myslící člověk však nezůstává nebo alespoň nemusí zůstávat ve svém myšlení uzavřen v mezích všech těchto daností, nýbrž může z nich zásadně vykročit, jakoby z nich vystoupit, opustit je tak, jako běžec opouští místo startu. Tuto okolnost je ovšem zapotřebí důkladně a metodicky rozebrat a detailně, po všech stránkách prověřit a zkontrolovat, což není na tomto místě naším umy slem. Jde však o zásadní, elementárně důležitou věc; dotkneme se nyní jen jednoho z jejích aspektů. Jen díky tomu, že v nějakém smyslu je schopen myslitel vyjít sám ze sebe a ze své situace a najít potřebný odstup, distanci, má možnost se k sobě nově vrátit, tj. spatřit se v určité jiné, nové perspektivě, v níž se mu dosavadní skutečnost nejen hodnotově, ale i strukturně jeví docela jinak, ba nečekaně jinak. Jen díky S
====================
Scan349.jpg
====================
I-23 této možnosti a schopnosti odstupu od sebe a od svých daných východisek a perspektiv je člověk schopan se otevřít takovému pohledu na sebe a na svět kolem sebe, jemuž se věci a události ukazují, vyjevují v pravém světle, tj. ve světle pravdy. Člověk je bytostí, která se může víc než kterákoliv jiná bytost otevřít pravdě a nechat svou existenci, svůj život, svou aktivitu a životní praxi proměnit touto pravdou, jíž se otevřel tím, že jí vykročil v ústrety, opustiv něco ze sebe, něco svého. Filosofie neznamená vlastně nic víc a nic méně než provedení tohoto zvláštního životního obratu alespoň (a pro začátek) v myšlenkách. Představa, že filosofický postup se podobá postupu geometra, který z několika elementárních předpokladů a zásad odvodí celou stavbu geometrického systému, je hluboce mylná (i když to byl kdysi ideál dokonce filosofických velikánů). Filosofie nespoléhá dokonce na prvním místě ani na samotnou logiku, ne bot logika je jenom cenným nástrojem, pomůckou v rukou filosofie, nikdy však není a ne smí se stát její vládkyní. Kdo spoléhá jen na logiku, má sice v rukou pravidla, jak si uchovat pravdu, pokud ji mám, pokud ji držím, ale je bezradný tam, kde je třeba pravdu teprve najít, odhalit, získat, kde je nutno od omylu a nepravdy přejít k pravdě. Na otázku, jak najít, jak poznat pravdu, jak se k ní přiznat a jak dosáhnout toho, aby se také pravda přiznala k nám - na takovou otázku logika odpovědět ani poradit neumí. A přece právě to je vrcholná, stěžejní otázka, v níž se vskutku rozhoduje o našem životě. A skutečnou, pravou, živou pravdu nikdy nelze lapit a držet ve svých rukou; to, co nám z významné, rozhodující pravdy zůstane po všech logických operacích, byt sebeobezřetněji prováděných, je pouhá málo významná či vůbec bezvýznamná slupka. Nebot o živé, skutečné, vládnoucí pravdě platí, že ne my máme ji, nýbrž ona nás. A tak také filosofie není lov na pravdu, nýbrž cesta myšlenkové přípravy člověka k sebe zapíravé službě pravdě samé. To je také důvod, poslední a nejvýznamnější důvod toho, proč nám nepůjde o filosofii našich dnů a naší doby, nýbrž o filosofii pro naše dny a pro naši dobu. Nejde nám totiž o jakoukoliv
Scan349.jpg
====================
I-23 této možnosti a schopnosti odstupu od sebe a od svých daných východisek a perspektiv je člověk schopan se otevřít takovému pohledu na sebe a na svět kolem sebe, jemuž se věci a události ukazují, vyjevují v pravém světle, tj. ve světle pravdy. Člověk je bytostí, která se může víc než kterákoliv jiná bytost otevřít pravdě a nechat svou existenci, svůj život, svou aktivitu a životní praxi proměnit touto pravdou, jíž se otevřel tím, že jí vykročil v ústrety, opustiv něco ze sebe, něco svého. Filosofie neznamená vlastně nic víc a nic méně než provedení tohoto zvláštního životního obratu alespoň (a pro začátek) v myšlenkách. Představa, že filosofický postup se podobá postupu geometra, který z několika elementárních předpokladů a zásad odvodí celou stavbu geometrického systému, je hluboce mylná (i když to byl kdysi ideál dokonce filosofických velikánů). Filosofie nespoléhá dokonce na prvním místě ani na samotnou logiku, ne bot logika je jenom cenným nástrojem, pomůckou v rukou filosofie, nikdy však není a ne smí se stát její vládkyní. Kdo spoléhá jen na logiku, má sice v rukou pravidla, jak si uchovat pravdu, pokud ji mám, pokud ji držím, ale je bezradný tam, kde je třeba pravdu teprve najít, odhalit, získat, kde je nutno od omylu a nepravdy přejít k pravdě. Na otázku, jak najít, jak poznat pravdu, jak se k ní přiznat a jak dosáhnout toho, aby se také pravda přiznala k nám - na takovou otázku logika odpovědět ani poradit neumí. A přece právě to je vrcholná, stěžejní otázka, v níž se vskutku rozhoduje o našem životě. A skutečnou, pravou, živou pravdu nikdy nelze lapit a držet ve svých rukou; to, co nám z významné, rozhodující pravdy zůstane po všech logických operacích, byt sebeobezřetněji prováděných, je pouhá málo významná či vůbec bezvýznamná slupka. Nebot o živé, skutečné, vládnoucí pravdě platí, že ne my máme ji, nýbrž ona nás. A tak také filosofie není lov na pravdu, nýbrž cesta myšlenkové přípravy člověka k sebe zapíravé službě pravdě samé. To je také důvod, poslední a nejvýznamnější důvod toho, proč nám nepůjde o filosofii našich dnů a naší doby, nýbrž o filosofii pro naše dny a pro naši dobu. Nejde nám totiž o jakoukoliv
====================
Scan350.jpg
====================
I-24 prostě se vyskytnuvší nebo vyskytující filosofie, nýbrž o filosofii, která je vnitřně proměněna a přebudována pravdou. To se ovšem nedě je tak, že by se pravda svěřila do rukou jediné filosofie anebo že by se dala k dispozici jedinému mysliteli a eventuelně ještě jeho škole. Jako se člověk dostal do čela vývoje živých organismů právě díky tomu, že se ne specializoval nějakým výhradním směrem, tak se dostává do předních linií duchovního a myšlenkového zápasu člověk, který nevsadil na žádný zdogmatizovaný a petrifikovaný filosofický skelet anebo řečeno s jiným filosofem, který nevsadil na žádnou sebekrásnější, leč živou filosofií svlečenou filosofickou kůži, aby se v ní usídlil. O každém filosofovi (a o každém filosofickém systému) platí mahabahoma slova (původně prý Aristotelova): Amicus Plato, magis amica veritas. Musíme však navíc vědět, že pravda není nie mrtvého, jednou provždy hotového a neproměnného; pravda je živá, je v pohybu, jde sama napřed a vede nás za sebou. Každá její ztuhlá, zatvrdlá vnější podoba s ní má asi tolik společného jako portrét s živým člověkem, jejž znázorňuje. Osobu snad poznáme, ale rozmlouvat ani něco podnikat s ní nemůžeme; je to jen obraz. § 17. Téma se stává filosofickým tématem, jakmile je podtržen a zvýznamněn jeho vztah k celku, tj. k ostatním tématům. Systematický zřetel vede myslitele k tomu, aby nejdůležitější vybraná témata nějak srovnalá a seřadil a aby každému z nich dál zvláštní místo, tak aby se vyvaroval zbytečnému opakování a překvapivých či dokonce zdánlivě neuvážených skoků. To je nepochybně velmi úctyhodný záměr, ale we filosofii je splnitelný jen relativně a s četnými výjimkanmi a výh,adami. Filosofická témata nelze seřadit do jedné linie tak, abychom tím vystihli nějaké at už "přirozené" anebo alespoň "logické" pořadí. Možných postupů od jednoho tématu k dalšímu a ještě dalšímu atd. je nesmírné množství; na každém kroku takřka se ocitáme znovu a znovu v rozpacích před otázkou: kam a kudy dál? Nelze předem rozhodnout, která cesta je "správná", je třeba ji vyzkoušet. A přitom je třeba si pamatovat, že byly i jiné možnosti; neuspějeme-li, můžeme a musíme se **
Scan350.jpg
====================
I-24 prostě se vyskytnuvší nebo vyskytující filosofie, nýbrž o filosofii, která je vnitřně proměněna a přebudována pravdou. To se ovšem nedě je tak, že by se pravda svěřila do rukou jediné filosofie anebo že by se dala k dispozici jedinému mysliteli a eventuelně ještě jeho škole. Jako se člověk dostal do čela vývoje živých organismů právě díky tomu, že se ne specializoval nějakým výhradním směrem, tak se dostává do předních linií duchovního a myšlenkového zápasu člověk, který nevsadil na žádný zdogmatizovaný a petrifikovaný filosofický skelet anebo řečeno s jiným filosofem, který nevsadil na žádnou sebekrásnější, leč živou filosofií svlečenou filosofickou kůži, aby se v ní usídlil. O každém filosofovi (a o každém filosofickém systému) platí mahabahoma slova (původně prý Aristotelova): Amicus Plato, magis amica veritas. Musíme však navíc vědět, že pravda není nie mrtvého, jednou provždy hotového a neproměnného; pravda je živá, je v pohybu, jde sama napřed a vede nás za sebou. Každá její ztuhlá, zatvrdlá vnější podoba s ní má asi tolik společného jako portrét s živým člověkem, jejž znázorňuje. Osobu snad poznáme, ale rozmlouvat ani něco podnikat s ní nemůžeme; je to jen obraz. § 17. Téma se stává filosofickým tématem, jakmile je podtržen a zvýznamněn jeho vztah k celku, tj. k ostatním tématům. Systematický zřetel vede myslitele k tomu, aby nejdůležitější vybraná témata nějak srovnalá a seřadil a aby každému z nich dál zvláštní místo, tak aby se vyvaroval zbytečnému opakování a překvapivých či dokonce zdánlivě neuvážených skoků. To je nepochybně velmi úctyhodný záměr, ale we filosofii je splnitelný jen relativně a s četnými výjimkanmi a výh,adami. Filosofická témata nelze seřadit do jedné linie tak, abychom tím vystihli nějaké at už "přirozené" anebo alespoň "logické" pořadí. Možných postupů od jednoho tématu k dalšímu a ještě dalšímu atd. je nesmírné množství; na každém kroku takřka se ocitáme znovu a znovu v rozpacích před otázkou: kam a kudy dál? Nelze předem rozhodnout, která cesta je "správná", je třeba ji vyzkoušet. A přitom je třeba si pamatovat, že byly i jiné možnosti; neuspějeme-li, můžeme a musíme se **
====================
Scan351.jpg
====================
I-25 vrátit, a třebas mnohokrát, na rozcestí, jimiž jeme prošli, a musíme zkusit jít jiným směrem. Ale nejen to; i když jdeme směrem, který se ukáže i později jako správný, musíme zároveň mit na mysli i jiné směry, které jsou neméně správné (nebo mohou být, mohou se ukázat jako neméně správné). Musíme pamatovat, že vztahy mezi pojmy i mezi myšlenkami i mezi trsy a celými hnízdy myšlenek jsou multilaterální a že dokonce nejdou jen v jedné ploše, ale že jsou multidimenzionální. A tak při každém myšlenkovém postupu musíme mít na mysli vždy alespoň ty nejdůležitější momentálně netématizované odkazy a poukazy k jiným, vzdálenějším kontextum. Při výkladu pak musíme čtenáři tu a tam tyto netématizované kontexty připomenout, a to se nám nezdaří vždycky udělat nějakým nenápadným, organickým způsobem; někdy nezbude než poukázat na nějakou souvislost tak, že se přímo vzpříčí, že jakoby zcela vybočí z postupu. A tam, kde jde o poukazy k některému z centrálních uzlů myšlenkové stavby (a to znamená, pokud se myslitel nemýlí, i k centrálnímu zauzlení myšlenkové strukturovanosti celé doby), není možno se vyhnout četnému a někdy snad až podivnému opakování a jakýmsi návratům v kruzích, vždy ovšem poněkud jiných. Nebot onen vztah celku, který nezbytně provází každé filosofické téma, neznamená vlastně nic jiného než ustavičnou, byt latentní přítomnost všech témat, nebo snad lépe vyjádřeno, filosofická tématizace znamená jen místní vyvolání jakoby fotografického obrazu, který však exponován musí být vždy celý. Zmínili jsme se o tom, jak pochybné je začínat filosofický výklad výkladem o filosofii. A přesto jsme se tohoto pochybného počinu a přímo poklesku dopustili. Naše důvody i celý úmysl, který stojí v pozadí tohoto pokusu o prapodivný úvod-neúvod, snad poněkud vysvitnou v průběhu dalších výkladů. Možná, že bude dobré si tuto první kapitolu přečíst nakonec ještě jednou jako závěrečnou (eventuelně jako přechod k druhému čtení, pokud k tomu někdo najde potřebnoun trpělivost). Hegel kdysi prohlásil, že pravda není až na konci myšlenkové cesty, ale že je v celé té cestě. Ve skutečnosti je především na začátku každé vskutku filosofické cesty; a ta spočívá v tom, že se vždy znovu pokouší k tomuto počátku vrátit. Ale o tom později.
Scan351.jpg
====================
I-25 vrátit, a třebas mnohokrát, na rozcestí, jimiž jeme prošli, a musíme zkusit jít jiným směrem. Ale nejen to; i když jdeme směrem, který se ukáže i později jako správný, musíme zároveň mit na mysli i jiné směry, které jsou neméně správné (nebo mohou být, mohou se ukázat jako neméně správné). Musíme pamatovat, že vztahy mezi pojmy i mezi myšlenkami i mezi trsy a celými hnízdy myšlenek jsou multilaterální a že dokonce nejdou jen v jedné ploše, ale že jsou multidimenzionální. A tak při každém myšlenkovém postupu musíme mít na mysli vždy alespoň ty nejdůležitější momentálně netématizované odkazy a poukazy k jiným, vzdálenějším kontextum. Při výkladu pak musíme čtenáři tu a tam tyto netématizované kontexty připomenout, a to se nám nezdaří vždycky udělat nějakým nenápadným, organickým způsobem; někdy nezbude než poukázat na nějakou souvislost tak, že se přímo vzpříčí, že jakoby zcela vybočí z postupu. A tam, kde jde o poukazy k některému z centrálních uzlů myšlenkové stavby (a to znamená, pokud se myslitel nemýlí, i k centrálnímu zauzlení myšlenkové strukturovanosti celé doby), není možno se vyhnout četnému a někdy snad až podivnému opakování a jakýmsi návratům v kruzích, vždy ovšem poněkud jiných. Nebot onen vztah celku, který nezbytně provází každé filosofické téma, neznamená vlastně nic jiného než ustavičnou, byt latentní přítomnost všech témat, nebo snad lépe vyjádřeno, filosofická tématizace znamená jen místní vyvolání jakoby fotografického obrazu, který však exponován musí být vždy celý. Zmínili jsme se o tom, jak pochybné je začínat filosofický výklad výkladem o filosofii. A přesto jsme se tohoto pochybného počinu a přímo poklesku dopustili. Naše důvody i celý úmysl, který stojí v pozadí tohoto pokusu o prapodivný úvod-neúvod, snad poněkud vysvitnou v průběhu dalších výkladů. Možná, že bude dobré si tuto první kapitolu přečíst nakonec ještě jednou jako závěrečnou (eventuelně jako přechod k druhému čtení, pokud k tomu někdo najde potřebnoun trpělivost). Hegel kdysi prohlásil, že pravda není až na konci myšlenkové cesty, ale že je v celé té cestě. Ve skutečnosti je především na začátku každé vskutku filosofické cesty; a ta spočívá v tom, že se vždy znovu pokouší k tomuto počátku vrátit. Ale o tom později.
====================
Scan364.jpg
====================
II-1 Kapitola I I. BIO S, MY THOS, LOGO S $ 1. Krize naší doby je v nemalém rozsahu způsobena úpadkem a rozpadem mýtu a jeho úlohy v individuálním i společenském životě člověka. Nemůžeme si ovšem dělat naděje, že bychom mohli již dnes uspět v nějakém celkovém postižení podstaty mýtu. Jednak proto, že mýtus je, jak právem říká Patočka (v dodatku k Přirozenému světu, 1969, str.232), "smyslem nevyčerpatelný"; zejména však proto, že mýtus sice v posledních necelých třech tisíciletích "umírá", ale že ještě zdaleka nemůžeme mluvit o jeho definitivním konci a o jeho vymizení ze života dnešního člověka. Přesto se zdá velmi pravděpodobným odhad, že dnes prožíváme poslední stádia jeho třitisícileté dějinné likvidace. I když nemůžeme vyloučit ještě nějaká poslední vzplanutí mythických recidív, je víc než zřejmé, že dnes už ztratil mýtus jakoukoliv vážnou šanei stát se znovu základemá garantem integrace lidského života. A přece by se člověk byl - měřeno geologickým časem ještě před poměrně nedávnou dobou nejen bez mýtu neobešel, ale byla by mu bez něho nejspíš bývala uzavřena vůbec cesta k polidštění. Za těchto okolností lze snadno pochopit, proč je rozklad mýtu (a jeho pozdějších restaurovaných zbytků a náhražek) provázen hlubokými otřesy v základech lidského života. Nápadnost této krize narůstá zvláště v minulém a našem století do také míry jen proto, že proniká do povědomí nejširších vrstev především evropské a Evropou poznamenané části lidstva. § 2. Přiblížit se skutečnosti mýtu lze zásadně dvojím způsobem, zevnitř ne bo zvenčí. Pro dnešního člověka je první cesta v podstatě (a v plném rozsahu) už naprosto ne schůdná, i když po ní zůstávají ještě jakési zbytky v podobě méně zborcenýých, méně rozvrácených úseků. Přiblížit se mýtu zevnitř lze jen zasvěcením, iniciací; to by bylo možné, kdyby se člověk ještě dnes mohl de mýtu ponořit, kdyby do něho mohl vstoupit, celý se do něho
Scan364.jpg
====================
II-1 Kapitola I I. BIO S, MY THOS, LOGO S $ 1. Krize naší doby je v nemalém rozsahu způsobena úpadkem a rozpadem mýtu a jeho úlohy v individuálním i společenském životě člověka. Nemůžeme si ovšem dělat naděje, že bychom mohli již dnes uspět v nějakém celkovém postižení podstaty mýtu. Jednak proto, že mýtus je, jak právem říká Patočka (v dodatku k Přirozenému světu, 1969, str.232), "smyslem nevyčerpatelný"; zejména však proto, že mýtus sice v posledních necelých třech tisíciletích "umírá", ale že ještě zdaleka nemůžeme mluvit o jeho definitivním konci a o jeho vymizení ze života dnešního člověka. Přesto se zdá velmi pravděpodobným odhad, že dnes prožíváme poslední stádia jeho třitisícileté dějinné likvidace. I když nemůžeme vyloučit ještě nějaká poslední vzplanutí mythických recidív, je víc než zřejmé, že dnes už ztratil mýtus jakoukoliv vážnou šanei stát se znovu základemá garantem integrace lidského života. A přece by se člověk byl - měřeno geologickým časem ještě před poměrně nedávnou dobou nejen bez mýtu neobešel, ale byla by mu bez něho nejspíš bývala uzavřena vůbec cesta k polidštění. Za těchto okolností lze snadno pochopit, proč je rozklad mýtu (a jeho pozdějších restaurovaných zbytků a náhražek) provázen hlubokými otřesy v základech lidského života. Nápadnost této krize narůstá zvláště v minulém a našem století do také míry jen proto, že proniká do povědomí nejširších vrstev především evropské a Evropou poznamenané části lidstva. § 2. Přiblížit se skutečnosti mýtu lze zásadně dvojím způsobem, zevnitř ne bo zvenčí. Pro dnešního člověka je první cesta v podstatě (a v plném rozsahu) už naprosto ne schůdná, i když po ní zůstávají ještě jakési zbytky v podobě méně zborcenýých, méně rozvrácených úseků. Přiblížit se mýtu zevnitř lze jen zasvěcením, iniciací; to by bylo možné, kdyby se člověk ještě dnes mohl de mýtu ponořit, kdyby do něho mohl vstoupit, celý se do něho
====================
Scan365.jpg
====================
II-2 zasunout, potopit. Ale z moře mýtu ne zůstala v našem světě zachována už ani jezera a rybníky; jsou k dispozici jen kaluže a jen tu a tam se obnovující, většinou však téměř nebo docela vyschlé stružky od nich a k nim vedoucí. Do nich už se nelze ponořit, ale je ovšem možno se v nich zašpinit a umazat, a při nešťastné shodě náhod a souhře okólností je možno se v nich po pádu zalknout a udusit. Výjimečně v nich tedy lze zemřít, ale žít v nich možné není. A tak zbývá jen přístup zvenčí. Přístup zvenčí znamená jednak, že stojíme mimo a odtud že se pokoušíme mýtus uchopit, aniž bychom jím sami byli uchopeni a vedeni či neseni; jednak to znamená, že se k mýtu přábližujeme nejprve na místech, kde jsou jeho hranice, jeho meze. Úplnější, relativně celkovější postižení mýtu by vyžadovalo, abychom ve svém přístupu resp. ve svých přístupech nepominul žádnou takovou mez, žádný hraniční přechod. Nám však na tomto místě nejde o vyčerpávající uchopení skutečnosti mýtu, nýbrž docale naopak o jednu jedinou mez, o jediný hraniční přechod. Ovšemže je cesta, po níž se k mýtu přiblížíme přes jedinou mez, nutně jednostranná, tj. přinejmenším jedna z více možných. Může a musí být doplněna přístupem z jiných stran, přes jiné přechody. To však nie nemění na tom, že zůstává (či alespoň může zůstat) cestou, po níž se můžeme přiblížit k mýtu. Přidržíme se přitoňánoho z mysliJednoho telů, kteří se problémem mýtu zabývali po celý svůj život. § 3. Protože je dnešnímu člověku mýtus vcelku a ve své podstatě tak hluboce vzdálen a protože se mu přibližuje jen rudimentárně a v převlecích, v nevlastních souvislostech, je zapotřebí k navázání alespoň nějakého vědomého kontaktu vyhledat pozorně svazky, jimiž je i náš život ještě nějakým způsobem spojen a svázán. Užijme nejprve příkladu, uváděného v literatuře. Mircea Eliade (Traité d'histoire des religions, str. 330) interpretuje Kierkegaardovo pojetí úlohy křestana, "být současníkem Ježíšovým", jako mnohem méně revoluční, než jak se obvykle má za to. Pedle Eliadeho tu Kierkegaard nedělá nic jiného, než že novými termíny vyjadřuje obecnou a normální atitudu archaického člověka. na
Scan365.jpg
====================
II-2 zasunout, potopit. Ale z moře mýtu ne zůstala v našem světě zachována už ani jezera a rybníky; jsou k dispozici jen kaluže a jen tu a tam se obnovující, většinou však téměř nebo docela vyschlé stružky od nich a k nim vedoucí. Do nich už se nelze ponořit, ale je ovšem možno se v nich zašpinit a umazat, a při nešťastné shodě náhod a souhře okólností je možno se v nich po pádu zalknout a udusit. Výjimečně v nich tedy lze zemřít, ale žít v nich možné není. A tak zbývá jen přístup zvenčí. Přístup zvenčí znamená jednak, že stojíme mimo a odtud že se pokoušíme mýtus uchopit, aniž bychom jím sami byli uchopeni a vedeni či neseni; jednak to znamená, že se k mýtu přábližujeme nejprve na místech, kde jsou jeho hranice, jeho meze. Úplnější, relativně celkovější postižení mýtu by vyžadovalo, abychom ve svém přístupu resp. ve svých přístupech nepominul žádnou takovou mez, žádný hraniční přechod. Nám však na tomto místě nejde o vyčerpávající uchopení skutečnosti mýtu, nýbrž docale naopak o jednu jedinou mez, o jediný hraniční přechod. Ovšemže je cesta, po níž se k mýtu přiblížíme přes jedinou mez, nutně jednostranná, tj. přinejmenším jedna z více možných. Může a musí být doplněna přístupem z jiných stran, přes jiné přechody. To však nie nemění na tom, že zůstává (či alespoň může zůstat) cestou, po níž se můžeme přiblížit k mýtu. Přidržíme se přitoňánoho z mysliJednoho telů, kteří se problémem mýtu zabývali po celý svůj život. § 3. Protože je dnešnímu člověku mýtus vcelku a ve své podstatě tak hluboce vzdálen a protože se mu přibližuje jen rudimentárně a v převlecích, v nevlastních souvislostech, je zapotřebí k navázání alespoň nějakého vědomého kontaktu vyhledat pozorně svazky, jimiž je i náš život ještě nějakým způsobem spojen a svázán. Užijme nejprve příkladu, uváděného v literatuře. Mircea Eliade (Traité d'histoire des religions, str. 330) interpretuje Kierkegaardovo pojetí úlohy křestana, "být současníkem Ježíšovým", jako mnohem méně revoluční, než jak se obvykle má za to. Pedle Eliadeho tu Kierkegaard nedělá nic jiného, než že novými termíny vyjadřuje obecnou a normální atitudu archaického člověka. na
====================
Scan366.jpg
====================
II-3 V téže knize potom (str. 362) vzpomíná ještě jednou Kierkegaarda v souvislosti s jeho dramatickým vztahem k Regině Olsenové a poněkud překvapivě (a po mém soudu nepříliš přesvědčivě) jej přirovnává k Achillovi. A potom Eliade uzavírá: na tom je vidět, jak určitá mytická struktura si podržuje schopnost realizace a jak se skutečně realizuje v rovině existenciální zkušenosti, a v tomto případě dokonce bez jakéhokoliv povědomí nebo ovlivněnosti mytickým modelem. Eliadovi jde, jak se zdá, o to, že i v naší době, která jako by už dávno zúčtovala s každým mýtem a s každou mytologií, se realizují určitá prastará mytická strukturní schémata, a to dokonce bez nezbytné intervence uvědomovaných a tradicí uchovávaných mytologických rozvrhů a "mýtů" jakožto pověstí, pohádek. Mýtus tu je jakýmsi uzlem osudu, jakýmsi dopředu strhujícím, atrahujícím zauzlením událostí a lidských vztahů, jakousi mimo čas a mimo konkrétní situaci prestrukturovanou cestou, jakýmsi vyjetým kolejištěnm ne bo korytem, do něhož náš život někdy bez jakéhokoliv našeho vlastního přispění zapadne, jakýmsi pravzorem vždy znovu a za nejrozmanitějších okolností se aktualizujícího vývoje věcí, zauzlujícího se vždy do téhož průběhu, do téže podoby, jakousi archetypickou událostí či kostrou události, místem viru, do něhož je strženo vše, co se ocitne v jeho blízkosti, a je to pak mám ztvárněno do podoby, která je srovnatelná s celou řadou jiných, avšak podobných případů - a tím právě jakoby dána nějak předem nebo spíše jinak, jako by z jiné roviny, z jiného světa. § 4. Tato představa a toto pojetí poskytuje našemu dalšímu uvažování poměrně dobrý start. Nemůže být zajisté sporu, že taková zauzlení at už jsou potom naše interpretace jakkoliv odlišné jsou skutečností, jakou můžeme pozorovat jak v životě lidí kolem nás, tak dokonce i v životě vlastním, a že tedy jsou pro nás významnou životní zkušeností, pokud si jich dovedeme všimnout a pokud se je pokusíme nějak vyložit a myšlenkově je uchopit a vyjádřit. Zároveň musíme mít na paměti, že zdaleka nemusí p
Scan366.jpg
====================
II-3 V téže knize potom (str. 362) vzpomíná ještě jednou Kierkegaarda v souvislosti s jeho dramatickým vztahem k Regině Olsenové a poněkud překvapivě (a po mém soudu nepříliš přesvědčivě) jej přirovnává k Achillovi. A potom Eliade uzavírá: na tom je vidět, jak určitá mytická struktura si podržuje schopnost realizace a jak se skutečně realizuje v rovině existenciální zkušenosti, a v tomto případě dokonce bez jakéhokoliv povědomí nebo ovlivněnosti mytickým modelem. Eliadovi jde, jak se zdá, o to, že i v naší době, která jako by už dávno zúčtovala s každým mýtem a s každou mytologií, se realizují určitá prastará mytická strukturní schémata, a to dokonce bez nezbytné intervence uvědomovaných a tradicí uchovávaných mytologických rozvrhů a "mýtů" jakožto pověstí, pohádek. Mýtus tu je jakýmsi uzlem osudu, jakýmsi dopředu strhujícím, atrahujícím zauzlením událostí a lidských vztahů, jakousi mimo čas a mimo konkrétní situaci prestrukturovanou cestou, jakýmsi vyjetým kolejištěnm ne bo korytem, do něhož náš život někdy bez jakéhokoliv našeho vlastního přispění zapadne, jakýmsi pravzorem vždy znovu a za nejrozmanitějších okolností se aktualizujícího vývoje věcí, zauzlujícího se vždy do téhož průběhu, do téže podoby, jakousi archetypickou událostí či kostrou události, místem viru, do něhož je strženo vše, co se ocitne v jeho blízkosti, a je to pak mám ztvárněno do podoby, která je srovnatelná s celou řadou jiných, avšak podobných případů - a tím právě jakoby dána nějak předem nebo spíše jinak, jako by z jiné roviny, z jiného světa. § 4. Tato představa a toto pojetí poskytuje našemu dalšímu uvažování poměrně dobrý start. Nemůže být zajisté sporu, že taková zauzlení at už jsou potom naše interpretace jakkoliv odlišné jsou skutečností, jakou můžeme pozorovat jak v životě lidí kolem nás, tak dokonce i v životě vlastním, a že tedy jsou pro nás významnou životní zkušeností, pokud si jich dovedeme všimnout a pokud se je pokusíme nějak vyložit a myšlenkově je uchopit a vyjádřit. Zároveň musíme mít na paměti, že zdaleka nemusí p
====================
Scan367.jpg
====================
II-4 jít jenom o nějaká drobná, nerozsáhlá (ał už významná nebo bezvýznamná) zauzlení našeho života, která bychom byli spíše nakloněni připustit a vzít na vědomí třebas jako součást a stavební složky naší každodennosti, nýbrž že může jít o zauzlení, jež dávají našemu životu v jeho úhrnu a podstatě právě jeho celkovou podobu a ráz, jeho směr, obsah a smysl. Zajisté pak chápeme, když v uvedené knize Eliadeho (str. 363) čteme, že "na všech urovních, třebas sebenižších, jak máme za to, pokračuje archetyp v tom, že zhodnocuje existenci a že vytváří kulturní hodnoty". "Člověk, i když je snad schopen uniknout všemu ostatnímu, je nezrušitelně vězněm svých archetypálních intuie, vytvářejících se ve chvíli, kdy si uvědomuje své místo v kosmu." "Nostalgii po ráji lze odhalit v nejbanálnějších aktech moderního člověka. Absolutno nemůže být zlikvidováno; je pouze přístupné degradaci. A archaická spiritualita přežívá svým způsobem nikoliv jako čin, nikoliv jako možnost skutečného naplnění pro člověka, nýbrž jako tvořivá nostalgie autonomních hodnot: umění, věd, sociální mystiky, atd...." Dtkněme se se zvláštní důrazem ze jména některých bodů. V lidském životě dochází k zauzlení také na čistě přírodní rovině (můžeme-li o něčem takovém vůbec mluvit); takovými životními usly jsou např. samo narození nebo na druhé straně smrt člověka. Taková zauzlení sama o sobě ovšem pochopitelně ještě nemají s mýtem nic společného, právě tak jako např. f genetické informace chromosomů nebo strukturní systémy akcí a reakcí atp. Jinak řečeno, nepředstavují také žádné archetypy, i když mimo veškerou pochybnost můžeme konstatovat jisté rekurence v jejich výskytu a snad i průběhu. Eliadem zmiňované "archetypální intuice" se objevují podle něho ve chvíli, kdi si člověk uvědomuje své místo v kosmu". Ale to je právě zapotřebí zpřesnit. Nepochybně tu jde o nějaké uvědomění, o vědomí, ale těžko můžeme mluvit o tom, že si tu člověk uvědomuje dokonce už i své místo v kosmu. Naproti tomu se takové archetypy formují a objevují zajisté tam, kde člověk začíná pobývat na světě, tj. kdy se stává z bytosti zakle snuté v osvětí bytostí žijící v otevřenosti světa, kdy se stává te-
Scan367.jpg
====================
II-4 jít jenom o nějaká drobná, nerozsáhlá (ał už významná nebo bezvýznamná) zauzlení našeho života, která bychom byli spíše nakloněni připustit a vzít na vědomí třebas jako součást a stavební složky naší každodennosti, nýbrž že může jít o zauzlení, jež dávají našemu životu v jeho úhrnu a podstatě právě jeho celkovou podobu a ráz, jeho směr, obsah a smysl. Zajisté pak chápeme, když v uvedené knize Eliadeho (str. 363) čteme, že "na všech urovních, třebas sebenižších, jak máme za to, pokračuje archetyp v tom, že zhodnocuje existenci a že vytváří kulturní hodnoty". "Člověk, i když je snad schopen uniknout všemu ostatnímu, je nezrušitelně vězněm svých archetypálních intuie, vytvářejících se ve chvíli, kdy si uvědomuje své místo v kosmu." "Nostalgii po ráji lze odhalit v nejbanálnějších aktech moderního člověka. Absolutno nemůže být zlikvidováno; je pouze přístupné degradaci. A archaická spiritualita přežívá svým způsobem nikoliv jako čin, nikoliv jako možnost skutečného naplnění pro člověka, nýbrž jako tvořivá nostalgie autonomních hodnot: umění, věd, sociální mystiky, atd...." Dtkněme se se zvláštní důrazem ze jména některých bodů. V lidském životě dochází k zauzlení také na čistě přírodní rovině (můžeme-li o něčem takovém vůbec mluvit); takovými životními usly jsou např. samo narození nebo na druhé straně smrt člověka. Taková zauzlení sama o sobě ovšem pochopitelně ještě nemají s mýtem nic společného, právě tak jako např. f genetické informace chromosomů nebo strukturní systémy akcí a reakcí atp. Jinak řečeno, nepředstavují také žádné archetypy, i když mimo veškerou pochybnost můžeme konstatovat jisté rekurence v jejich výskytu a snad i průběhu. Eliadem zmiňované "archetypální intuice" se objevují podle něho ve chvíli, kdi si člověk uvědomuje své místo v kosmu". Ale to je právě zapotřebí zpřesnit. Nepochybně tu jde o nějaké uvědomění, o vědomí, ale těžko můžeme mluvit o tom, že si tu člověk uvědomuje dokonce už i své místo v kosmu. Naproti tomu se takové archetypy formují a objevují zajisté tam, kde člověk začíná pobývat na světě, tj. kdy se stává z bytosti zakle snuté v osvětí bytostí žijící v otevřenosti světa, kdy se stává te-
====================
Scan368.jpg
====================
II-5 prve obyvatelem světa a tím vskutku, vpravdě člověkem; nemůžeme však tvrdit, že si toto své obyvatelství, toto "občanské právo" hned podstatně uvědomuje. Zkrátka ono vědomí, bez něhož člověk není a nemůže být člověkem, bez něhož nemůže pobývat na světě a které jediné dovede oprostředkovat mezi oněni život zhodnocujícími archetypy a skutečným životem samotným, není zprvu ještě vědomím reflektivním a reflektujícím, tj. je to vědomí, jehož předmětné a nepředmětné intence nejsou koordinovány na rovině věcnosti a objektivity, nýbrž centrálně na rovině smysluplnosti a významu, na rovině hlubokých tuch a zvláštní bytostné otevřenosti vůči neuchopitelnému a nezachytitelnému, nicméně však mocně přítomnému, tj. vůči tajemství. Je to zkrátka vědomí, které nezkoumá ani ty hodnoty, jež přijímá a prostředkuje, ani samo vědomí sebe v samostatné tématizaci; jež si vůbec nečiní soustředěně svým předmětem nic odlišeně významného a v sobě důležitého, ale které užívá svých předmětných komponent svobodně, ve volné fantazii a s uměleckou vynalézavostí (máme-li užít příměrů z mnohem pozdější doby) a přímo genialitou k tomu, aby sobě i druhým uvolnilo a zpřístupnilo cestu k oněm hodnotám" a hlubokým výsnamům", otvírajícím se teprve za nimi, vůbec za vším tím, nač lze ukázat a co je možno postavit před sebe, aby se těmto hodnotám a hlubokým významům samo dovedlo otevřít, odevzdat se jim a dát se cele k dispozici tajemství, jež teprve má být pojmenováno či spíše jež se teprve má dostat k slovu. § 5. Obratme se na chvíli k formulacím jiného myslitele, Jana Patočky, který se ve svém po 33 letech napsaném dodatku k "Přirozenému světu" intenzivně zabývá otázkou tzv. "původních vazeb" člověka ve světě a ke světu. Říká v té souvislosti, že právě v mýtu je "vyjádření oněch původních vazeb, jež známe z pohybu zakotvení" (229; Patočka má na mysli první pohyb, jímž jsme přijati, akceptováni tím, do čeho jsme se narodili resp. z čeho jsme se narozením původně stali něčím pro sebe a tedy z čeho sme se vlastně vydělili; druhým základním pohybem je přimknutí se všemi jeho vazbami ne už k celku, nýbrž k jednotlivému, přes
Scan368.jpg
====================
II-5 prve obyvatelem světa a tím vskutku, vpravdě člověkem; nemůžeme však tvrdit, že si toto své obyvatelství, toto "občanské právo" hned podstatně uvědomuje. Zkrátka ono vědomí, bez něhož člověk není a nemůže být člověkem, bez něhož nemůže pobývat na světě a které jediné dovede oprostředkovat mezi oněni život zhodnocujícími archetypy a skutečným životem samotným, není zprvu ještě vědomím reflektivním a reflektujícím, tj. je to vědomí, jehož předmětné a nepředmětné intence nejsou koordinovány na rovině věcnosti a objektivity, nýbrž centrálně na rovině smysluplnosti a významu, na rovině hlubokých tuch a zvláštní bytostné otevřenosti vůči neuchopitelnému a nezachytitelnému, nicméně však mocně přítomnému, tj. vůči tajemství. Je to zkrátka vědomí, které nezkoumá ani ty hodnoty, jež přijímá a prostředkuje, ani samo vědomí sebe v samostatné tématizaci; jež si vůbec nečiní soustředěně svým předmětem nic odlišeně významného a v sobě důležitého, ale které užívá svých předmětných komponent svobodně, ve volné fantazii a s uměleckou vynalézavostí (máme-li užít příměrů z mnohem pozdější doby) a přímo genialitou k tomu, aby sobě i druhým uvolnilo a zpřístupnilo cestu k oněm hodnotám" a hlubokým výsnamům", otvírajícím se teprve za nimi, vůbec za vším tím, nač lze ukázat a co je možno postavit před sebe, aby se těmto hodnotám a hlubokým významům samo dovedlo otevřít, odevzdat se jim a dát se cele k dispozici tajemství, jež teprve má být pojmenováno či spíše jež se teprve má dostat k slovu. § 5. Obratme se na chvíli k formulacím jiného myslitele, Jana Patočky, který se ve svém po 33 letech napsaném dodatku k "Přirozenému světu" intenzivně zabývá otázkou tzv. "původních vazeb" člověka ve světě a ke světu. Říká v té souvislosti, že právě v mýtu je "vyjádření oněch původních vazeb, jež známe z pohybu zakotvení" (229; Patočka má na mysli první pohyb, jímž jsme přijati, akceptováni tím, do čeho jsme se narodili resp. z čeho jsme se narozením původně stali něčím pro sebe a tedy z čeho sme se vlastně vydělili; druhým základním pohybem je přimknutí se všemi jeho vazbami ne už k celku, nýbrž k jednotlivému, přes
====================
Scan369.jpg
====================
II-6 něž se vztahujeme k sobě. Je to tedy pohyb reprodukce, sebeprodloužení, jak říká Patočka, nebo též projekce. V tomto druhém pohybu je lidský život vázán sám k sobě. Ale právě tím tam chybi to nejpodstatnější, to hlavní. Teprve v průlomu třetího pohybu, v němž se člověk už jen neprodlužuje a neprosazuje, sel setkává sám se sebou a dochází až k vlastnímu sebepochopení, se mu otvírá cesta k proměně vlastního vztahu k univerzu tím, že se on sám otvírá pro bytí). Patočka mluví v té souvislosti o "hluboké a obdivuhodné pronikavosti, s níž mýtus vniká do tajin lidského života" (tamtéž). V nedávno (1973) proslovené přednášce (o možnosti zániku filosofie) se Patočka vyjádřil, že život mytického lidstva "je určen mýtem, tzn. imaginativním, z určitého hlediska fantastickým myšlením, které právě jakožto fantastické se neobrací k naší běžné každodenní zkušenosti jako ke své míře, nýbrž se obrací na jedné straně k naší emocionální a na druhé straně k naší imaginativní stránce. Ale přitom si své vztažnosti k naší imaginativnosti a emocionalitě není vědomo (str.2). "Na základě mýtu se člověk najednou dostává do oblasti světa a je možné říci, že celý obraz světa je teprve formován v mytickém povědomí." (Tamtéž.) V konfrontaci s tím, co jsme si připomněli z Eliadeho, je tu především nápadný ještě výraznější přesun na rovinu myšlení a vědomí vůbec. Mýtus nepředstavuje sám ony "původní vazby" člověka, ale je jejich "výrazem", "znázorněním", jež "přichází k slovu". Ve zmíněném dodatku k Přirozenému světu mluví totiž Patočka o mýtu jako o "rituálně znázorňujícím chování, jež přichází k slovu, k vyprávění. Není to nic jiného než totéž shromáždění, totéž setkávání světa, jež vyvolává rituální chování, ale tak, jak se dává v průhledném prostředí řeči" (str.229). Jsou tu nepochybně jistá místa napětí. Patočka neváhá mluvit o mýtu jako o fantastickém myšlení, v němž je formován obraz světa, a na druhé straně mluví o rituálně znázorňujícím chování, na jehož základě se člověk dostává do oblasti světa, dokonce jež samo vyvolává ono shromáždění, setkávání světa, bez něhož svět není světem, a které "pouze" přichází k slovu. Nicméně tato napětí mají v Patoč-
Scan369.jpg
====================
II-6 něž se vztahujeme k sobě. Je to tedy pohyb reprodukce, sebeprodloužení, jak říká Patočka, nebo též projekce. V tomto druhém pohybu je lidský život vázán sám k sobě. Ale právě tím tam chybi to nejpodstatnější, to hlavní. Teprve v průlomu třetího pohybu, v němž se člověk už jen neprodlužuje a neprosazuje, sel setkává sám se sebou a dochází až k vlastnímu sebepochopení, se mu otvírá cesta k proměně vlastního vztahu k univerzu tím, že se on sám otvírá pro bytí). Patočka mluví v té souvislosti o "hluboké a obdivuhodné pronikavosti, s níž mýtus vniká do tajin lidského života" (tamtéž). V nedávno (1973) proslovené přednášce (o možnosti zániku filosofie) se Patočka vyjádřil, že život mytického lidstva "je určen mýtem, tzn. imaginativním, z určitého hlediska fantastickým myšlením, které právě jakožto fantastické se neobrací k naší běžné každodenní zkušenosti jako ke své míře, nýbrž se obrací na jedné straně k naší emocionální a na druhé straně k naší imaginativní stránce. Ale přitom si své vztažnosti k naší imaginativnosti a emocionalitě není vědomo (str.2). "Na základě mýtu se člověk najednou dostává do oblasti světa a je možné říci, že celý obraz světa je teprve formován v mytickém povědomí." (Tamtéž.) V konfrontaci s tím, co jsme si připomněli z Eliadeho, je tu především nápadný ještě výraznější přesun na rovinu myšlení a vědomí vůbec. Mýtus nepředstavuje sám ony "původní vazby" člověka, ale je jejich "výrazem", "znázorněním", jež "přichází k slovu". Ve zmíněném dodatku k Přirozenému světu mluví totiž Patočka o mýtu jako o "rituálně znázorňujícím chování, jež přichází k slovu, k vyprávění. Není to nic jiného než totéž shromáždění, totéž setkávání světa, jež vyvolává rituální chování, ale tak, jak se dává v průhledném prostředí řeči" (str.229). Jsou tu nepochybně jistá místa napětí. Patočka neváhá mluvit o mýtu jako o fantastickém myšlení, v němž je formován obraz světa, a na druhé straně mluví o rituálně znázorňujícím chování, na jehož základě se člověk dostává do oblasti světa, dokonce jež samo vyvolává ono shromáždění, setkávání světa, bez něhož svět není světem, a které "pouze" přichází k slovu. Nicméně tato napětí mají v Patoč-
====================
Scan370.jpg
====================
II-7 kově koncepci jistou významo tvornou funkci a chtějí být jako by dvojí formulací téhož, vyjádřením dvou stránek téže věci, téže struktury. Mohli bychom totiž říci, že rituální chování bez asistence slova (vyprávění) a bez jeho nejenom prostřednické, ale přímo spoluformující úlohy prostě neexistuje a není ani možné. Důležitou okolností, ba věcí primárního významu je však poukaz k tomu, že ono slovo, ono vyprávění je ve službách rituálního chování a že je k němu základně a naprosto zaměřeno. A na druhé d straně, že ritualizace bez asistence a prostřekujícího podílu na spoluformování nových aktivit je nemyslitelná. § 6. Uvedeni takto hned dvojí cestou do problematiky, pokusme se na tomto základě alespoň předběžně určit vlastní prostor mýtu, tj. umístit jej a zařadit na jednu ev. na několik rovin lidského života. Především se pokusme odlišit lidský svět samozřejmě jen velmi předběžně, neboť vlastním tématem se nám to stane teprve později od "světa" ostatních, i těch nejvyšších živých bytostí. Každý organismus, každá živá bytost je ovšem také nějak zakotvena, zakořeněna ve svém okolí, tj. v té části skutečnosti, jíž je obklopena. Toto zakotvení je nejenom součástí, ale přímo základní složkou, základní strukturou jejího života. To totiž, co se objektivujícímu pohledu vnějšího pozorovatele jeví jako okolí živé bytosti, je pro ni samotnou jakožto pro subjekt rozčleněno a strukturováno, artikulováno jakožto její vlastní, osvojený svět, "osvětí" (touto tématikou se jako první důkladně zabývala von Uexküllova škola): okolí je tu v jistém rozsahu a rámci určitým, pro daný typ organismu typickým způsobem rozvrženo a v opětném vztažení k "sobě" (tj. ke konkrétnímu organismu jakožto subjektu) soustředěno v soustavu funkčních vazeb s mimořádně významným vývojově-historickým pozadím. Součástí a složkou tohoto "osvětí" nejsou pouze objektivním pohledem konstatovatelné "předměty", "věci" onoho vnějšího okolí, jímž je živá bytost obklopována, ale také určité jejich valence či spíše určitá validita, evaluace, tj. určité zhodnocení, zvyznamnění, hierarchizace, umístění na žebříčku důležitosti, vůbec kvalifikace. www.
Scan370.jpg
====================
II-7 kově koncepci jistou významo tvornou funkci a chtějí být jako by dvojí formulací téhož, vyjádřením dvou stránek téže věci, téže struktury. Mohli bychom totiž říci, že rituální chování bez asistence slova (vyprávění) a bez jeho nejenom prostřednické, ale přímo spoluformující úlohy prostě neexistuje a není ani možné. Důležitou okolností, ba věcí primárního významu je však poukaz k tomu, že ono slovo, ono vyprávění je ve službách rituálního chování a že je k němu základně a naprosto zaměřeno. A na druhé d straně, že ritualizace bez asistence a prostřekujícího podílu na spoluformování nových aktivit je nemyslitelná. § 6. Uvedeni takto hned dvojí cestou do problematiky, pokusme se na tomto základě alespoň předběžně určit vlastní prostor mýtu, tj. umístit jej a zařadit na jednu ev. na několik rovin lidského života. Především se pokusme odlišit lidský svět samozřejmě jen velmi předběžně, neboť vlastním tématem se nám to stane teprve později od "světa" ostatních, i těch nejvyšších živých bytostí. Každý organismus, každá živá bytost je ovšem také nějak zakotvena, zakořeněna ve svém okolí, tj. v té části skutečnosti, jíž je obklopena. Toto zakotvení je nejenom součástí, ale přímo základní složkou, základní strukturou jejího života. To totiž, co se objektivujícímu pohledu vnějšího pozorovatele jeví jako okolí živé bytosti, je pro ni samotnou jakožto pro subjekt rozčleněno a strukturováno, artikulováno jakožto její vlastní, osvojený svět, "osvětí" (touto tématikou se jako první důkladně zabývala von Uexküllova škola): okolí je tu v jistém rozsahu a rámci určitým, pro daný typ organismu typickým způsobem rozvrženo a v opětném vztažení k "sobě" (tj. ke konkrétnímu organismu jakožto subjektu) soustředěno v soustavu funkčních vazeb s mimořádně významným vývojově-historickým pozadím. Součástí a složkou tohoto "osvětí" nejsou pouze objektivním pohledem konstatovatelné "předměty", "věci" onoho vnějšího okolí, jímž je živá bytost obklopována, ale také určité jejich valence či spíše určitá validita, evaluace, tj. určité zhodnocení, zvyznamnění, hierarchizace, umístění na žebříčku důležitosti, vůbec kvalifikace. www.
====================
Scan371.jpg
====================
II-8 A zase tu nejde o nějakou jednou provždy platnou hierarchizaci (nebo jenom pomalu, neznatelně proměnlivou), nýbrž o hierarchizaci schopnou náhlých proměn, plných vitality a dynamičnosti, jimiž se rázem mění celá atituda živé bytosti. Takové prudké proměny zaměřenosti aktivit, takové restrukturace přítomnosti v situaci, v osvětí jsou nejčastěji v nejužších vazbách organismu k jeho okolí a k jeho na první pohled mnohem méně nápadným proměnám: zvětření oběti nebo nepřítele či soka, zahlédnutí kořisti, tucha čehosi neznámého či nebezpečného apod. Osvojení okolí je totiž především záležitostí aktivit a chování organismu a nemůže být uskutečněno bez nich či nezávisle na nich. Veškeré primární vazby živé bytosti na "skutečnosti" osvětí jsou elementárně spjaty s jeho schopnostmi akof a reakcí, s úrovní složitosti jeho "akčních systémů", krystalizují na tomto základě a zpětně jej do jisté míry ovlivňují (a to tím víc, čím komplikovanější akční systémy má k dispozici). To znamená, že součástí osvětí se vůbec nestává vše, co může být zvenčí objektivně registrováno jako nepochybná složka okolí, tj. určitého okruhu vnějšího "světa" věcí a událostí, živou bytost obklopujícího. Některým nepochybně "skutečným" předmětům (rozumě j skutečným pro nás jako pro vnější pozorovatele) se ne dostává žádného nebo jen malého, okrajového zvýznamnění, a ty se pak nestávají bud vůbec složkou osvětí, anebo jen jakousi "vycpávkou", nevýznamným "pozadím" apod. A na druhé straně se velmi významnými skutečnostmi stávají v osvětí prvky, jež nelze zvnějška třeba vůbec nebo jen velice obtížně registrovat a popsat, zejména beze všeho vztahu k živé bytosti resp. příslušným živým bytostem. Tak kupř. samo chování živé bytosti je významné pro ni samu v tom smyslu, že představuje jakousi její vlastní kontinuitu, že má vlastní vnitřní "logiku", že má jistý program, rozvržený postup odvíjení, který musí v dané situaci být dodržen a jehož eventuelní nedodržení hrozí celkovou desintegrací a propuknutím zmatků, vytvořením chaotické situace, zvládnutelné leda novým pokusem o dodržení onoho programu zase docela od počátku. Avšak neméně významnou skutečností se pro živou bytost stává chování
Scan371.jpg
====================
II-8 A zase tu nejde o nějakou jednou provždy platnou hierarchizaci (nebo jenom pomalu, neznatelně proměnlivou), nýbrž o hierarchizaci schopnou náhlých proměn, plných vitality a dynamičnosti, jimiž se rázem mění celá atituda živé bytosti. Takové prudké proměny zaměřenosti aktivit, takové restrukturace přítomnosti v situaci, v osvětí jsou nejčastěji v nejužších vazbách organismu k jeho okolí a k jeho na první pohled mnohem méně nápadným proměnám: zvětření oběti nebo nepřítele či soka, zahlédnutí kořisti, tucha čehosi neznámého či nebezpečného apod. Osvojení okolí je totiž především záležitostí aktivit a chování organismu a nemůže být uskutečněno bez nich či nezávisle na nich. Veškeré primární vazby živé bytosti na "skutečnosti" osvětí jsou elementárně spjaty s jeho schopnostmi akof a reakcí, s úrovní složitosti jeho "akčních systémů", krystalizují na tomto základě a zpětně jej do jisté míry ovlivňují (a to tím víc, čím komplikovanější akční systémy má k dispozici). To znamená, že součástí osvětí se vůbec nestává vše, co může být zvenčí objektivně registrováno jako nepochybná složka okolí, tj. určitého okruhu vnějšího "světa" věcí a událostí, živou bytost obklopujícího. Některým nepochybně "skutečným" předmětům (rozumě j skutečným pro nás jako pro vnější pozorovatele) se ne dostává žádného nebo jen malého, okrajového zvýznamnění, a ty se pak nestávají bud vůbec složkou osvětí, anebo jen jakousi "vycpávkou", nevýznamným "pozadím" apod. A na druhé straně se velmi významnými skutečnostmi stávají v osvětí prvky, jež nelze zvnějška třeba vůbec nebo jen velice obtížně registrovat a popsat, zejména beze všeho vztahu k živé bytosti resp. příslušným živým bytostem. Tak kupř. samo chování živé bytosti je významné pro ni samu v tom smyslu, že představuje jakousi její vlastní kontinuitu, že má vlastní vnitřní "logiku", že má jistý program, rozvržený postup odvíjení, který musí v dané situaci být dodržen a jehož eventuelní nedodržení hrozí celkovou desintegrací a propuknutím zmatků, vytvořením chaotické situace, zvládnutelné leda novým pokusem o dodržení onoho programu zase docela od počátku. Avšak neméně významnou skutečností se pro živou bytost stává chování
====================
Scan372.jpg
====================
II-9 druhé živé bytosti, ev. jiných, dalších živých bytostí (a ne jen těch, ale také změny podnebí, ročních dob, počasí, změny ve výskytu potravy, povodně či zase sucha atd.). Ne tedy už jenom prostá existence druhé živé bytosti, ale také způsob jejího života, její zvyky a modely chování, její momentální aktivita (tj. aktuálně sledovaný "akční program"), postup "jednání", na něž je nutno okamžitě nebo v nejbližší vhodné chvíli případně zareagovat, a tudíž také onen celkový rozvrh jejího vlastního osvětí, v jehož rámci a přes jehož jakoby prizma se ono chování a jednání odvíjí a rozehrává a v jehož rámci postupuje ke svému cíli; a to vše ovšem vůbec nemá charakter konstatovatelného předmětu, ale je to dějová, dějící se "skutečnost", již nelze zachytit žádnou momentkou a kterou je právě naopak zapotřebí reintegrovat z jejích zaznamenatelných složek a prvků a vždy znovu heuristicky interpretovat v odhadu, který je zároveň riskem a rozikem. A protože to platí zajisté i v opačném směru a vůbec ve všech možných směrech, při nichž je nějaká bytost ve středu svého osvětí o druhé bytosti a skutečnosti se staly nebo stávají jeho členy a součástmi, je zřejmě významným členem osvětí určité živé bytosti vždy také celá řada rysů a stránek osvětí jiných živých bytostí (ne tedy jenom tyto bytosti "samy o sobě"), pokud se ovšem tak či onak staly pro tuto bytost důležitými a významnými. Jednotlivá osvětí se tak navzájem překrývají a prostupují, navazují na sebe navzájem a vytvářejí složitou superstrukturu resp. strukturu intersubjektní povahy, tj. strukturu, osamostatnivší se do jisté míry od jednotlivých subjektů a představující jakousi zvláštní sféru či vrstvu, v níž dochází k setkání živých subjektů a k navázání kontaktů mezi nimi, někdy sice jen "všeobecných", "schematických", "modelových", jindy však dokonce zcela individuálních, osobitých, pro život příslušných bytostí téměř ne bo plně jedinečných a výhradních. § 7. Jak už bylo naznačeno, jedním z význačných typů kontaktů mezi živými bytostmi, ale někdy i docela analogických "kontaktů" jednotlivých bytostí nebo i druhů bytostí (eventuelně dokonce kolek-
Scan372.jpg
====================
II-9 druhé živé bytosti, ev. jiných, dalších živých bytostí (a ne jen těch, ale také změny podnebí, ročních dob, počasí, změny ve výskytu potravy, povodně či zase sucha atd.). Ne tedy už jenom prostá existence druhé živé bytosti, ale také způsob jejího života, její zvyky a modely chování, její momentální aktivita (tj. aktuálně sledovaný "akční program"), postup "jednání", na něž je nutno okamžitě nebo v nejbližší vhodné chvíli případně zareagovat, a tudíž také onen celkový rozvrh jejího vlastního osvětí, v jehož rámci a přes jehož jakoby prizma se ono chování a jednání odvíjí a rozehrává a v jehož rámci postupuje ke svému cíli; a to vše ovšem vůbec nemá charakter konstatovatelného předmětu, ale je to dějová, dějící se "skutečnost", již nelze zachytit žádnou momentkou a kterou je právě naopak zapotřebí reintegrovat z jejích zaznamenatelných složek a prvků a vždy znovu heuristicky interpretovat v odhadu, který je zároveň riskem a rozikem. A protože to platí zajisté i v opačném směru a vůbec ve všech možných směrech, při nichž je nějaká bytost ve středu svého osvětí o druhé bytosti a skutečnosti se staly nebo stávají jeho členy a součástmi, je zřejmě významným členem osvětí určité živé bytosti vždy také celá řada rysů a stránek osvětí jiných živých bytostí (ne tedy jenom tyto bytosti "samy o sobě"), pokud se ovšem tak či onak staly pro tuto bytost důležitými a významnými. Jednotlivá osvětí se tak navzájem překrývají a prostupují, navazují na sebe navzájem a vytvářejí složitou superstrukturu resp. strukturu intersubjektní povahy, tj. strukturu, osamostatnivší se do jisté míry od jednotlivých subjektů a představující jakousi zvláštní sféru či vrstvu, v níž dochází k setkání živých subjektů a k navázání kontaktů mezi nimi, někdy sice jen "všeobecných", "schematických", "modelových", jindy však dokonce zcela individuálních, osobitých, pro život příslušných bytostí téměř ne bo plně jedinečných a výhradních. § 7. Jak už bylo naznačeno, jedním z význačných typů kontaktů mezi živými bytostmi, ale někdy i docela analogických "kontaktů" jednotlivých bytostí nebo i druhů bytostí (eventuelně dokonce kolek-
====================
Scan373.jpg
====================
II-10 tivů živých bytostí) s pouhými "předměty" (tj. neživými věcmi) jsou schemata chování a jednání, "akční schémata", "akční systémy". Tato schemata připomínají nejčastěji jakési "zvyklosti", ale někdy se zdají připomínat dokonce něco, co známe jen z lidského světa a čemu tam říkáme "rituál". Nejznámější jsou "svatební hry", jaké můžeme dobře pozorovat u řady akvarijních rybech apod., ale ty nejsou zdaleka výjimkou. Velmi často jsou důležitou součástí nebo podmínkou takových "rituálů" prvky, jež vůbec nelze považovat za typy či struktury chování nebo vzorce akčních systémů. Jde tu kupř. o zvláštní zbarvení nebo o nápadné anatomické změny (např. u čaaků) a téměř vždy lze prokázat významné změny fyziologické, vázané na nejrozmanitější stimulantia vnější (jako je změna teploty, vyšší nebo nižší dávka slunečního záření či délka dne, změněná skladba potravy, závislá obvykle také na ročním období atd. atd.). Někdy však může být start určitého okruhu či série akčních schémat vyvolán veelku nahodilot událostí, patřičně ovšem subjektně zvýznamněnou, např. spatřením kořisti nebo partnera či zase nepřítele. Integrovanost a úplné proběhnutí podobných sérií dějů, reakcí a akcí není zaručena ani kontrolována žádným vědomím (jež ostatně není většinou vůbec k dispozici ne bo alespoň není natolik emancipováno, aby podobnou funkci bylo s to zastat). Obvykle v takových případech mluvíme o "instinktivních" reakcích či sériích reakcí příslušného zvířete, i když je nedovedeme dost přesně odlišit od pouhých fyziologických vazeb na jedné a od natrénovaných reakcí a návyků na straně druhé. Je to vlastně jen jméno pro něco, co přesně nechápeme, čemu nerozumíme, čeho "vnitřní mechanismy" nám jsou nepřístupny nebo alespoň zatím utajeny; něco jako "krycí název". Základní rysy tohoto fenoménu však přesto můžeme poměrně ostře podržet před sebou. § 8. Význam "instinktů" vystupuje do popředí zejména v situacích, kde rozlehlejší integrita jednání či aktivity je nezbytnou podmínkou zdaru a kde doba, v níž se rozvíjí naprogramované akční série, je buď velmi krátká anebo naopak mimořádně dlouhá (např. při útěku před pronásledovatelem nebo naopak při pronásledování kořisti, při sledování stopy, při budování doupěte nebo hnízda,
Scan373.jpg
====================
II-10 tivů živých bytostí) s pouhými "předměty" (tj. neživými věcmi) jsou schemata chování a jednání, "akční schémata", "akční systémy". Tato schemata připomínají nejčastěji jakési "zvyklosti", ale někdy se zdají připomínat dokonce něco, co známe jen z lidského světa a čemu tam říkáme "rituál". Nejznámější jsou "svatební hry", jaké můžeme dobře pozorovat u řady akvarijních rybech apod., ale ty nejsou zdaleka výjimkou. Velmi často jsou důležitou součástí nebo podmínkou takových "rituálů" prvky, jež vůbec nelze považovat za typy či struktury chování nebo vzorce akčních systémů. Jde tu kupř. o zvláštní zbarvení nebo o nápadné anatomické změny (např. u čaaků) a téměř vždy lze prokázat významné změny fyziologické, vázané na nejrozmanitější stimulantia vnější (jako je změna teploty, vyšší nebo nižší dávka slunečního záření či délka dne, změněná skladba potravy, závislá obvykle také na ročním období atd. atd.). Někdy však může být start určitého okruhu či série akčních schémat vyvolán veelku nahodilot událostí, patřičně ovšem subjektně zvýznamněnou, např. spatřením kořisti nebo partnera či zase nepřítele. Integrovanost a úplné proběhnutí podobných sérií dějů, reakcí a akcí není zaručena ani kontrolována žádným vědomím (jež ostatně není většinou vůbec k dispozici ne bo alespoň není natolik emancipováno, aby podobnou funkci bylo s to zastat). Obvykle v takových případech mluvíme o "instinktivních" reakcích či sériích reakcí příslušného zvířete, i když je nedovedeme dost přesně odlišit od pouhých fyziologických vazeb na jedné a od natrénovaných reakcí a návyků na straně druhé. Je to vlastně jen jméno pro něco, co přesně nechápeme, čemu nerozumíme, čeho "vnitřní mechanismy" nám jsou nepřístupny nebo alespoň zatím utajeny; něco jako "krycí název". Základní rysy tohoto fenoménu však přesto můžeme poměrně ostře podržet před sebou. § 8. Význam "instinktů" vystupuje do popředí zejména v situacích, kde rozlehlejší integrita jednání či aktivity je nezbytnou podmínkou zdaru a kde doba, v níž se rozvíjí naprogramované akční série, je buď velmi krátká anebo naopak mimořádně dlouhá (např. při útěku před pronásledovatelem nebo naopak při pronásledování kořisti, při sledování stopy, při budování doupěte nebo hnízda,
====================
Scan374.jpg
====================
II-11 při sezení na vejcích nebo kojení a odchovu mládat apod.) a kde obvykle jde o sérii akcí životně důležitých nejenom pro jedince, ale zvláště pro druh a rod (tak např. všechny projevy sexuality, která je pevně vklíněna do rozmnožovacího schématu). Lidská situace se zřejmě od prvopočátku vyznačuje oslabením a desintegrací funkce instinktových automatismů i dlouhodobých programových schémat, eventuelně narůstáním komplikovanosti situací, do nichž se člověk dostává a pro něž už ponejvíc vůbec žádné instinktem naprogramované odpovědi nemá k dispozici. Sít instinktů tu náhle řídne a dostává trhliny. Rastr instinktové reaktibility se stává příliš hrubým, rozmanitost stimulů a vůbec situací narůstá do takové míry, že už nemůže být zvládnuta žádným počtem předem připravených fixních programů a systémů. Lidská bytost se dostává k předělu: musí se naučit nepředvídaně komplikované situace zvládnout jinak totiž za pomoci a prostřednictvím svého vědomí. To je ovšem původně příliš slabé a ne samostatné, jelikož tvoří zprvu pouhý doprovod jednání či spíše jen chování, jehož zdroje a motive jsou jinde než v něm a nejsou jím původně ani zprostředkovány. Aby nabylo schopnosti a moci ovládnout a kontrolovat lidské chování a jednání a integrovat je alespoň tak, jak je dovedly v jednodušších situacích integrovat instinkty, musí se emancipovat a pozvednout z pouhé doprovodnosti na samostatný, svébytný prvek a založit samostatnou, svébytnou rovinu. Toho může dosáhnout jenom tak, že se vnitřně zpevní a vyztuží vytvořením vlastní, osobité struktury, jakéhosi zvláštního skeletu ne bo snad spíše pevné souřadnicové soustavy či oproné kontextury, jíž se nadále bude moci přidržovat a o niž se bude moci opírat. A touto kostrou se stává mluva, konkrétní jazyk. Zároveň však, jak člověk vytváří a zdokonaluje svou mluvu, vstupuje nevědomky do světa, o němž původně nic nevěděl a o němž ještě dlouho tuší jen velmi málo, s nímž ze své strany až dosud nikdy neměl žádný kontakt, totiž do světa slova, smyslu, řeči, do světa mýtu (a později logu), a postupně se v tomto novém, zvláštním světě zdomácňuje a zabydluje jako ve svém vlastním, nejvlastnějším, jako ve svém domově. Mluva je možná jen ve světě řeči; čím lépe chce
Scan374.jpg
====================
II-11 při sezení na vejcích nebo kojení a odchovu mládat apod.) a kde obvykle jde o sérii akcí životně důležitých nejenom pro jedince, ale zvláště pro druh a rod (tak např. všechny projevy sexuality, která je pevně vklíněna do rozmnožovacího schématu). Lidská situace se zřejmě od prvopočátku vyznačuje oslabením a desintegrací funkce instinktových automatismů i dlouhodobých programových schémat, eventuelně narůstáním komplikovanosti situací, do nichž se člověk dostává a pro něž už ponejvíc vůbec žádné instinktem naprogramované odpovědi nemá k dispozici. Sít instinktů tu náhle řídne a dostává trhliny. Rastr instinktové reaktibility se stává příliš hrubým, rozmanitost stimulů a vůbec situací narůstá do takové míry, že už nemůže být zvládnuta žádným počtem předem připravených fixních programů a systémů. Lidská bytost se dostává k předělu: musí se naučit nepředvídaně komplikované situace zvládnout jinak totiž za pomoci a prostřednictvím svého vědomí. To je ovšem původně příliš slabé a ne samostatné, jelikož tvoří zprvu pouhý doprovod jednání či spíše jen chování, jehož zdroje a motive jsou jinde než v něm a nejsou jím původně ani zprostředkovány. Aby nabylo schopnosti a moci ovládnout a kontrolovat lidské chování a jednání a integrovat je alespoň tak, jak je dovedly v jednodušších situacích integrovat instinkty, musí se emancipovat a pozvednout z pouhé doprovodnosti na samostatný, svébytný prvek a založit samostatnou, svébytnou rovinu. Toho může dosáhnout jenom tak, že se vnitřně zpevní a vyztuží vytvořením vlastní, osobité struktury, jakéhosi zvláštního skeletu ne bo snad spíše pevné souřadnicové soustavy či oproné kontextury, jíž se nadále bude moci přidržovat a o niž se bude moci opírat. A touto kostrou se stává mluva, konkrétní jazyk. Zároveň však, jak člověk vytváří a zdokonaluje svou mluvu, vstupuje nevědomky do světa, o němž původně nic nevěděl a o němž ještě dlouho tuší jen velmi málo, s nímž ze své strany až dosud nikdy neměl žádný kontakt, totiž do světa slova, smyslu, řeči, do světa mýtu (a později logu), a postupně se v tomto novém, zvláštním světě zdomácňuje a zabydluje jako ve svém vlastním, nejvlastnějším, jako ve svém domově. Mluva je možná jen ve světě řeči; čím lépe chce
====================
Scan375.jpg
====================
II-12 člověk umět mluvit, čím lépe chce ovládnout svou mluvu, svůj jazyk, tím víc se musí vbydlovat, tím víc musí zapouštět kořeny ve světě řeči. Od počátku ovšem tuší, že promluvení, promluva je něčím světodějným a také světoborným; promlouvá s hlubokým povědomím osudnosti a magické moci řečeného. Jeho vztah k promlouvání i k řeči je mnohem pravdivější a hlubší než náš; kdyby to dovedl vyslovit, řekl by nám, že každé promluvení je čímsi nedozírně dalekosáhlejším než každé znamení či signál nebo než pouhé sdělení informací. Promluvení je původně rituál, obřad, slavnostní akt, takřka kouzelnický, šamanský, magický čin. Slovo je posvátné: je to (původně) právě mythos. To je důvod, proč nemohu být s Patočkou zajedno v tom, že mýtus je rituálně znázorňující chování, jež přichází k slovu. Zdánlivě rituální chování, jak je známe u zvířat a jak jsme se o něm už stručně zmínili, je šifrováno a z druhé strany děšifrováno prizmatem (tj. přes prizma) instinktu; o znázorňovací povaze či funkci tu nemůže být ještě ani řeči. Je-li znázornění součástí či složkou rituálu, pak jenom díky slovu a díky světlu, y v němž má slovo svůj základ a zdroj, ale také svůj domov a trvalé zakotvení, totiž právě díky světu řeči, světu slova. Tzv. "rituál", jak jej známe u zvířat, se stává skutečným rituálem teprve tam, kde do jeho v instinktu založené integrity začíná pronikat intervenující integrita založená v slově, tj. na počátku právě v mýtu. §.9. Připoměňme si nyní tzv. "uzlové situace" v lidském životě, o nichž jsme se před časem zmiňovali; situace tu je dost obdobná. Skutečnost, že k takovým zauzlením reálně dochází, ještě v sobě nemá (nemusí mít) nic specificky mytického (a nie specificky rituálního). Teprve ve chvíli, kdy je skutečnost podobných uzlů rozpoznána, nahlédnuta a zaznamenána, a kdy se jí dostává výrazu, jenž ji teprve konstituuje pro naši "imaginaci, fantazii a emocionalitu" (máme-li hovořit s Patočkou), stává se mýtem, mytickou strukturou a skutečností, dostává nádavkem novou vrstvu atraktivity či spíše atrahence, stává se čímsi víc
Scan375.jpg
====================
II-12 člověk umět mluvit, čím lépe chce ovládnout svou mluvu, svůj jazyk, tím víc se musí vbydlovat, tím víc musí zapouštět kořeny ve světě řeči. Od počátku ovšem tuší, že promluvení, promluva je něčím světodějným a také světoborným; promlouvá s hlubokým povědomím osudnosti a magické moci řečeného. Jeho vztah k promlouvání i k řeči je mnohem pravdivější a hlubší než náš; kdyby to dovedl vyslovit, řekl by nám, že každé promluvení je čímsi nedozírně dalekosáhlejším než každé znamení či signál nebo než pouhé sdělení informací. Promluvení je původně rituál, obřad, slavnostní akt, takřka kouzelnický, šamanský, magický čin. Slovo je posvátné: je to (původně) právě mythos. To je důvod, proč nemohu být s Patočkou zajedno v tom, že mýtus je rituálně znázorňující chování, jež přichází k slovu. Zdánlivě rituální chování, jak je známe u zvířat a jak jsme se o něm už stručně zmínili, je šifrováno a z druhé strany děšifrováno prizmatem (tj. přes prizma) instinktu; o znázorňovací povaze či funkci tu nemůže být ještě ani řeči. Je-li znázornění součástí či složkou rituálu, pak jenom díky slovu a díky světlu, y v němž má slovo svůj základ a zdroj, ale také svůj domov a trvalé zakotvení, totiž právě díky světu řeči, světu slova. Tzv. "rituál", jak jej známe u zvířat, se stává skutečným rituálem teprve tam, kde do jeho v instinktu založené integrity začíná pronikat intervenující integrita založená v slově, tj. na počátku právě v mýtu. §.9. Připoměňme si nyní tzv. "uzlové situace" v lidském životě, o nichž jsme se před časem zmiňovali; situace tu je dost obdobná. Skutečnost, že k takovým zauzlením reálně dochází, ještě v sobě nemá (nemusí mít) nic specificky mytického (a nie specificky rituálního). Teprve ve chvíli, kdy je skutečnost podobných uzlů rozpoznána, nahlédnuta a zaznamenána, a kdy se jí dostává výrazu, jenž ji teprve konstituuje pro naši "imaginaci, fantazii a emocionalitu" (máme-li hovořit s Patočkou), stává se mýtem, mytickou strukturou a skutečností, dostává nádavkem novou vrstvu atraktivity či spíše atrahence, stává se čímsi víc
====================
Scan376.jpg
====================
II-13 než jen zvýšeně pravděpodobným zauzlení dějů: stává se jakýmsi strhujícím příkladem, vzorem, proraženou a poté prošlapanou stezkou, vyjetou kolejí, výzvou k napodobení, k mimezi. Tedy docela naopak něčím ode vší pravděpodobnosti se ještě víc vzdalujícím a mimochodem řečeno: život eo ipso prohlubujícím a intenzifikujícím. Podobně jako se prizmatem subjektní aktivity a reaktibillyékolí stává osvětím, "osvojeným okolím", "osvojeným světem" - a tím mění svou vrstevnatost a strukturovanost, aby se stalo čímsi hodnotově zvýrazněným, zhodoceným a tedy hierarchizovaným (čili smysluplným, "osmysleným") -, je schopna se jakékoliv faktické, sebevíc frekventované zauzàèní událostí v lidském světě a životě stát mytickou strukturou teprve ve světě řeči, ve světě slova, slova-mýtu. A to zároveň znamená, že se jakožto mytický archetyp prosadí nikoliv vahou své frekventovanosti (tedy jako návyk, zvyk), nýbrž napříč této frekventovanosti, odchýlením od ní resp. jejím nahražením a vytlačením, zastoupením. Převládající síla či mohutnost, atrahence archetypu nenavzuje organicky na převahu frekventovaných zauzlení, nýbrž stojí proti nim, ukazuje v ostřejším světle jejich nedostatečnost, proděravělost, nesmyslnost a nefunkčnost (nedostatečné fungování), vykreslí je jako zhoubyá záhubu a svou vlastní integgující a organizační sílu postaví na docela jiných základech. A také teprve v tom okamžiku, kdy se nová životní integrita (nebo alespoň integrita jistého životního okruhu) postavila na nový základ a na docela novou platformu a stane se novou skutečností v nové skutečnosti, v novém světě, může se spojit s rituálem, s mytickým archetypem, může se jím dát reprezentovat. Nejde tedy o to, že určitá uzlová struktura se stává mytickou ve chvíli, kdy je pojmenována a kdy dojde k jejímu uvědomění. Právě naopak jde o to, že jejím pojmenováním a uvědoměním dojde nezbytně k pronikavé a hluboké vnitřní přestavbě, hlubokému přesunu a přestrukturování onoho zauzlení, a také ke změně jeho hodnotové hierarchie, k přestrukturování jeho nejhlubších vrstev, dokonce k formaci nových, ještě hlubších vrstev než byly všechny dosavadní, ke změně její zasazenosti v lidském světě a posléze ke
Scan376.jpg
====================
II-13 než jen zvýšeně pravděpodobným zauzlení dějů: stává se jakýmsi strhujícím příkladem, vzorem, proraženou a poté prošlapanou stezkou, vyjetou kolejí, výzvou k napodobení, k mimezi. Tedy docela naopak něčím ode vší pravděpodobnosti se ještě víc vzdalujícím a mimochodem řečeno: život eo ipso prohlubujícím a intenzifikujícím. Podobně jako se prizmatem subjektní aktivity a reaktibillyékolí stává osvětím, "osvojeným okolím", "osvojeným světem" - a tím mění svou vrstevnatost a strukturovanost, aby se stalo čímsi hodnotově zvýrazněným, zhodoceným a tedy hierarchizovaným (čili smysluplným, "osmysleným") -, je schopna se jakékoliv faktické, sebevíc frekventované zauzàèní událostí v lidském světě a životě stát mytickou strukturou teprve ve světě řeči, ve světě slova, slova-mýtu. A to zároveň znamená, že se jakožto mytický archetyp prosadí nikoliv vahou své frekventovanosti (tedy jako návyk, zvyk), nýbrž napříč této frekventovanosti, odchýlením od ní resp. jejím nahražením a vytlačením, zastoupením. Převládající síla či mohutnost, atrahence archetypu nenavzuje organicky na převahu frekventovaných zauzlení, nýbrž stojí proti nim, ukazuje v ostřejším světle jejich nedostatečnost, proděravělost, nesmyslnost a nefunkčnost (nedostatečné fungování), vykreslí je jako zhoubyá záhubu a svou vlastní integgující a organizační sílu postaví na docela jiných základech. A také teprve v tom okamžiku, kdy se nová životní integrita (nebo alespoň integrita jistého životního okruhu) postavila na nový základ a na docela novou platformu a stane se novou skutečností v nové skutečnosti, v novém světě, může se spojit s rituálem, s mytickým archetypem, může se jím dát reprezentovat. Nejde tedy o to, že určitá uzlová struktura se stává mytickou ve chvíli, kdy je pojmenována a kdy dojde k jejímu uvědomění. Právě naopak jde o to, že jejím pojmenováním a uvědoměním dojde nezbytně k pronikavé a hluboké vnitřní přestavbě, hlubokému přesunu a přestrukturování onoho zauzlení, a také ke změně jeho hodnotové hierarchie, k přestrukturování jeho nejhlubších vrstev, dokonce k formaci nových, ještě hlubších vrstev než byly všechny dosavadní, ke změně její zasazenosti v lidském světě a posléze ke
====================
Scan377.jpg
====================
II-14 změně zakotvenosti celého lidského života v tomto "lidském světě". Ze zauzlení, k němuž s jistou pravděpodobností (nebo dokonce jistotou) a s jistou faktickou frekventovaností čas od času a situaci od situace dochází, jež se "přihází" docela podobným způsobem, jakým dochází i k nesčetným jiným víc či méně komplikovaným koincidencím přírodních procesů, v nichž intervenují neméně přírodní integrační schémata a programy, se podivuhodnou proměnou stává zářivý vzor, plamenná výzva k následování a k vytržení z temnot nepřehledného a propasti nejistého k průzračnému světlu toho, co tu je odedávna připraveno a co musí být jenom zopakováno, reaktualizováno, znovu prožito. Nic podstatného v lidském životě není ponecháváno samo sobě, ale je pozvednuto spolu s celým lidským životem na úroveň nejvyšší uchopené a předsevzaté smysluplnosti a zakotveno rovněž s celým životem v nejhlubších zdrojích pravého, tj. kultivovaného života. Život musí být tedy ve všech svých složkách takto povznesen, vyveden na cestu smysluplnosti, vychován, vypěstován jako vzácná, ne samozřejmá květina, žít je nutne se naučit (ve shodě se smysluplným, jedině smysluplným pravzorem), a právě tak je nutno se naučit také umírat. V kultu, rituálu a mýtu se člověk obrací zády ke všemu, co je pouze přírodní tak bychom o tom mohli zdálky a zvnějšku mluvit. Ale zevnitř to vypadá pochopitelně jinak; "příroda" a "přírodní je něco, co se ještě nezkonstituovalo a ani nemohlo zkonstituovat. To, co nechává mytický, archaický člověk za svými zády, není "příroda", ale nicota, propast, chaos, "tma nad propastí". § 10. Mýtus ovšem musel zprvu restituovat, tj. na nové úrovni znovu ustavit a zkultivovat, kultivovaně reintegrovat všechno biologieky relevantní a rozhodující. Jeho potřeba však byla hlavně pocitována tam, kde "příroda" a "instinkty" nechaly člověka v jeho nové situaci na holičkách a kde mu už vůbec vypověděly každou službu, ponechávajíce ho zcela zmatku a ničivé libovolnosti. Samo narození mělo svůj fyziologický průběh, na němž se těžko mohlo něco měnit. Ale nerozené dítě ještě dlouho nebylo plnoprávným členem lidského společenství, např. kmene; muselo být nějak do
Scan377.jpg
====================
II-14 změně zakotvenosti celého lidského života v tomto "lidském světě". Ze zauzlení, k němuž s jistou pravděpodobností (nebo dokonce jistotou) a s jistou faktickou frekventovaností čas od času a situaci od situace dochází, jež se "přihází" docela podobným způsobem, jakým dochází i k nesčetným jiným víc či méně komplikovaným koincidencím přírodních procesů, v nichž intervenují neméně přírodní integrační schémata a programy, se podivuhodnou proměnou stává zářivý vzor, plamenná výzva k následování a k vytržení z temnot nepřehledného a propasti nejistého k průzračnému světlu toho, co tu je odedávna připraveno a co musí být jenom zopakováno, reaktualizováno, znovu prožito. Nic podstatného v lidském životě není ponecháváno samo sobě, ale je pozvednuto spolu s celým lidským životem na úroveň nejvyšší uchopené a předsevzaté smysluplnosti a zakotveno rovněž s celým životem v nejhlubších zdrojích pravého, tj. kultivovaného života. Život musí být tedy ve všech svých složkách takto povznesen, vyveden na cestu smysluplnosti, vychován, vypěstován jako vzácná, ne samozřejmá květina, žít je nutne se naučit (ve shodě se smysluplným, jedině smysluplným pravzorem), a právě tak je nutno se naučit také umírat. V kultu, rituálu a mýtu se člověk obrací zády ke všemu, co je pouze přírodní tak bychom o tom mohli zdálky a zvnějšku mluvit. Ale zevnitř to vypadá pochopitelně jinak; "příroda" a "přírodní je něco, co se ještě nezkonstituovalo a ani nemohlo zkonstituovat. To, co nechává mytický, archaický člověk za svými zády, není "příroda", ale nicota, propast, chaos, "tma nad propastí". § 10. Mýtus ovšem musel zprvu restituovat, tj. na nové úrovni znovu ustavit a zkultivovat, kultivovaně reintegrovat všechno biologieky relevantní a rozhodující. Jeho potřeba však byla hlavně pocitována tam, kde "příroda" a "instinkty" nechaly člověka v jeho nové situaci na holičkách a kde mu už vůbec vypověděly každou službu, ponechávajíce ho zcela zmatku a ničivé libovolnosti. Samo narození mělo svůj fyziologický průběh, na němž se těžko mohlo něco měnit. Ale nerozené dítě ještě dlouho nebylo plnoprávným členem lidského společenství, např. kmene; muselo být nějak do
====================
Scan378.jpg
====================
II-15 společenství přijato a "zasvěceno" do jeho "tajemství". Dalším významným předělem v životě byl šnatek a s ním spojené navzání nových životních vazeb, zejména příbuzenských. Rituálem se musel nutně stát také lov a zejména boj; a nakonec také smrt a pohřební obřad. První mytické archetypy vznikly nejpravděpodobněji právě tam, kde bylo třeba zachránit ne bo znovu vybudovat rozpadající se nebo z různých příčin otřesenou integritu určitého významného situačního zauzlení lidského života a jednání, tj. právě tam, kde došlo k oslabení příslušné instinktivní základny (resp. "přírodní" základny). Je charakteristické, jak staré je povědomí, že jedním z nejvýznamnějších míst takového oslabení instinktivní základny a z toho vyplývajícího ohrožení integrity lidského života je sexualita a vůbec vztah muže a ženy, mužů a žen. V některých zachovaných částech přes pět tisíc let starý epos o Gilgame šovi vidí zdroj Enkiduova odcizení světu zvířat ve vlivu nevěstky (český překlad, str. 68; 69-70 aj.). Teprve potom je uváděno požívání chleba a piva, a nakonec očištění, umytí a pomazání olejem, což je pak poprvé doplněno konstatováním: "v člověka se změnil" (str.77). Tato místa jsou ovšem zachována jen ve staro babylonské verzi z první poloviny 2. tisíciletí př.Kr., takže jejich stáří činí "pouhé" čtyři tisíce let, ale je vysoce pravděpodobné, že jim odpovídá mnohem starší verze sumerská, i když v těchto partiích (zatím) nedostupná. Spojování lidské sexuality s kosmickými dimenzemi je ovšem takřka obecné, je velmi rozšířeno a prakazuje nepochybně pro celou archaickou dobu onu základní funkci mýtu, který nejenom údržbářsky reintegroval rozpadající se předrituální stereotypy, kdysi závislé na instinktech a jejich integrační schopnosti, ale zapojoval kdysi původně omezené "uzly" lidského chování do kosmických souvislostí a dával jim tak místo a význam, o kterých dosud nemohlo být ani řeči, ani tuchy. Je to nejzřetelnější doklad toho, že mytizace původního na instinktech založeného prae-rituálu (a tím i jeho proměna ve skutečný rituál) je možná teprve jako čin, založený v jiném světě, než jakým bylo ono původní "osvětí" předarchaického "člověka" (snad spíše před-člověka či pra-člověka), totiž právě teprve ve skutečném "světě" viděném a chá-
Scan378.jpg
====================
II-15 společenství přijato a "zasvěceno" do jeho "tajemství". Dalším významným předělem v životě byl šnatek a s ním spojené navzání nových životních vazeb, zejména příbuzenských. Rituálem se musel nutně stát také lov a zejména boj; a nakonec také smrt a pohřební obřad. První mytické archetypy vznikly nejpravděpodobněji právě tam, kde bylo třeba zachránit ne bo znovu vybudovat rozpadající se nebo z různých příčin otřesenou integritu určitého významného situačního zauzlení lidského života a jednání, tj. právě tam, kde došlo k oslabení příslušné instinktivní základny (resp. "přírodní" základny). Je charakteristické, jak staré je povědomí, že jedním z nejvýznamnějších míst takového oslabení instinktivní základny a z toho vyplývajícího ohrožení integrity lidského života je sexualita a vůbec vztah muže a ženy, mužů a žen. V některých zachovaných částech přes pět tisíc let starý epos o Gilgame šovi vidí zdroj Enkiduova odcizení světu zvířat ve vlivu nevěstky (český překlad, str. 68; 69-70 aj.). Teprve potom je uváděno požívání chleba a piva, a nakonec očištění, umytí a pomazání olejem, což je pak poprvé doplněno konstatováním: "v člověka se změnil" (str.77). Tato místa jsou ovšem zachována jen ve staro babylonské verzi z první poloviny 2. tisíciletí př.Kr., takže jejich stáří činí "pouhé" čtyři tisíce let, ale je vysoce pravděpodobné, že jim odpovídá mnohem starší verze sumerská, i když v těchto partiích (zatím) nedostupná. Spojování lidské sexuality s kosmickými dimenzemi je ovšem takřka obecné, je velmi rozšířeno a prakazuje nepochybně pro celou archaickou dobu onu základní funkci mýtu, který nejenom údržbářsky reintegroval rozpadající se předrituální stereotypy, kdysi závislé na instinktech a jejich integrační schopnosti, ale zapojoval kdysi původně omezené "uzly" lidského chování do kosmických souvislostí a dával jim tak místo a význam, o kterých dosud nemohlo být ani řeči, ani tuchy. Je to nejzřetelnější doklad toho, že mytizace původního na instinktech založeného prae-rituálu (a tím i jeho proměna ve skutečný rituál) je možná teprve jako čin, založený v jiném světě, než jakým bylo ono původní "osvětí" předarchaického "člověka" (snad spíše před-člověka či pra-člověka), totiž právě teprve ve skutečném "světě" viděném a chá-
====================
Scan379.jpg
====================
II-16 paném jako slovem prosvětlený celek všeho smysluplného. S 11. Slovo-mýtus nemělo v první řadě něco sdělovat, oznamovat, nýbrž bylo nabito smyslem a významovými konnotacemi a mělo, vysloveno, všechny vyvolat, aktualizovat, zpřítommit. Vnější podoba mytického vyprávění sloužila především co nejintenzivnějšímu prožitku resp. prožívání revokovaných dějů, jejichž největší a hlavní část zůstávala (z našeho hlediska a ve smyslu našeho chápání) nevyslovena, tj. zůstávala jako ponořená část ledovce pod tím a za tím, co se vyslovením dostalo nad hladinu. (V mýtickém chápání ovšem magická moc slova spočívala právě v tom, že skutečně vyvolala ten obrovský masiv významu, že ho přivolala a zpřítomníla - a tedy "vyslovila"; ve slově byl život i smrt: znát jméno člověka ne bo ducha znamenalo nabýt nad ním moci, zmocnit se ho a podrobit si ho ke službě.) Proto mělo tak velký význam zasvěcení: kdo nebyl zasvěcen, tomu ono "slovo" nic neřeklo, nic nerevokovalo, pro toho zůstalo uzavřeno. Intenzita revokace a hloubka prožitku byla napochybně individuální a velmi subjektivní; tím důležitější věcí byla určitá standardizace vnější podoby mytického "povídání" a také situací, v němž toto povídání zaznělo. Tak se mýtus nejen z vnějších, ale také a zejména z vnitřních důvodů a příčin přimykal k zvýznamněným stereotypům, přetvářel je v archetypy a obracel člověka ze tmy a chaosu ničivých proměn k světlu a řádu archetypické skutečnosti, jediné pravé, skutečné skutečnosti, proti níž na druhé straně stále jen nicota a zmarnění. Uslyšet slovo-mýtus, nechat se jím vytrhnout a vysvobodit z proudu neprůhledného a zmateného dění, vlekoucího všechny v nepřetržitém pádu dolů do propasti nicoty, v níž vposledu končí každá událost, každé dějství, každý pohyb, nechat se jím pozvat na jedinou cestu záchrany a spásy, totiž na cestu nejniternějšího přimknutí a přímo ztotožnění s archetypem, se skutečností, která má božský charakter, protože se jednou dávno, pradávno stala a od té doby neproměnně jest jako neochvějiná tvrz, nepomífjivý příbytek pravého bytí to byla obrovská, slavná, strhující perspektiva člověka, který se náhle cítil znejistěn a vyděšen
Scan379.jpg
====================
II-16 paném jako slovem prosvětlený celek všeho smysluplného. S 11. Slovo-mýtus nemělo v první řadě něco sdělovat, oznamovat, nýbrž bylo nabito smyslem a významovými konnotacemi a mělo, vysloveno, všechny vyvolat, aktualizovat, zpřítommit. Vnější podoba mytického vyprávění sloužila především co nejintenzivnějšímu prožitku resp. prožívání revokovaných dějů, jejichž největší a hlavní část zůstávala (z našeho hlediska a ve smyslu našeho chápání) nevyslovena, tj. zůstávala jako ponořená část ledovce pod tím a za tím, co se vyslovením dostalo nad hladinu. (V mýtickém chápání ovšem magická moc slova spočívala právě v tom, že skutečně vyvolala ten obrovský masiv významu, že ho přivolala a zpřítomníla - a tedy "vyslovila"; ve slově byl život i smrt: znát jméno člověka ne bo ducha znamenalo nabýt nad ním moci, zmocnit se ho a podrobit si ho ke službě.) Proto mělo tak velký význam zasvěcení: kdo nebyl zasvěcen, tomu ono "slovo" nic neřeklo, nic nerevokovalo, pro toho zůstalo uzavřeno. Intenzita revokace a hloubka prožitku byla napochybně individuální a velmi subjektivní; tím důležitější věcí byla určitá standardizace vnější podoby mytického "povídání" a také situací, v němž toto povídání zaznělo. Tak se mýtus nejen z vnějších, ale také a zejména z vnitřních důvodů a příčin přimykal k zvýznamněným stereotypům, přetvářel je v archetypy a obracel člověka ze tmy a chaosu ničivých proměn k světlu a řádu archetypické skutečnosti, jediné pravé, skutečné skutečnosti, proti níž na druhé straně stále jen nicota a zmarnění. Uslyšet slovo-mýtus, nechat se jím vytrhnout a vysvobodit z proudu neprůhledného a zmateného dění, vlekoucího všechny v nepřetržitém pádu dolů do propasti nicoty, v níž vposledu končí každá událost, každé dějství, každý pohyb, nechat se jím pozvat na jedinou cestu záchrany a spásy, totiž na cestu nejniternějšího přimknutí a přímo ztotožnění s archetypem, se skutečností, která má božský charakter, protože se jednou dávno, pradávno stala a od té doby neproměnně jest jako neochvějiná tvrz, nepomífjivý příbytek pravého bytí to byla obrovská, slavná, strhující perspektiva člověka, který se náhle cítil znejistěn a vyděšen
====================
Scan380.jpg
====================
II-17 uprostřed přírody, jež mu původně byla domovem a již se nyní nějak nepochopitelně odcizil. Ale mýtus mu neposkytl jenom útočiště, úkryt, bezpečné doupě, nýbrž právě novou perspektivu, v níž se vše ukazovale z nové stránky a v nové jednotě. Proto také, jak říká Eliade (Tité d'histoire des religions, 1968, str. 356), "pro magicko-náboženskou zkušenost... není příroda nikdy "přirozená"." Mytické archetypy jsou garantem jsoucnosti a skutečnosti (a tím i smysluplnosti) nejenom pro člověka, ale také pro všechno světové dějství, tedy i to, jemuž dnes říkáme "přírodní". A byly to právě přírodní koloběhy, které se staly nejen dokladem elementár ní důležitosti návratu k archetypům, ale nepochybně i krystalizačním jádrem nejvyššího typu mýtu, totiž mýtu věčného návratu, věčného opakování téhož. Tu se však v mýtu objevil již nový prvek, který zprvu sloužil potřebám mýtu, ale poměrně brzo se osamostatnil a stále prohluboval svou emancipovanost, až se v jednu. rozhodující dějinnou chvíli postavil proti mýtu. Tento nový prvek je přestrukturované slovo, jemuže budeme říkat "logos". Obě řecká slova, "mythos" i "logos" se významově do značné míry překrývala: obě znamenala slovo, řeč, promluvu, povídání, vyprávění; ale nekryla se docela. Tak třeba ve významu "vyprávění" spoluzaznívalo v případě "my thu" něco jako bajka, pohádka, vybájené a tedy nevěrohodné a neuvěřitelné povídání, pověst, zatímco v případě "logu" spoluzaznívalo vedle mluvení, promlouvání také čtení (šlo o slovesa téhož kořene a namnoze stejných nebo podobných tvarů) a při "vyprávění" se zhusta připojoval význam "psaného vyprávění", dějepisného literárního díla, zejména takového, které si zakládalo na své věrohodnosti a ověřitelnosti. Zejména však se k "logu" připojoval celý okruh nových významů, spojených nejspíš se čtením jakožto sbíráním písmenek: sbírání, shromaždování, přidávání, připočítávání, vůbec počítání a vypočítávání, výpočet, odhad; přeneseně potom i úvaha, rozvaha, oprávněnost, důvod, vůbec rozum. Tyto na první pohled nepříliš důležité a ma nevelké významové rozdílnosti však dovolily, aby se mythos a logos v řeckém povědomí posléze ustálily jako dvě protichůdné formy "smyslu" a výkladu, myšlenkového přístupu i rozumnosti (ev. nerozumnosti)
Scan380.jpg
====================
II-17 uprostřed přírody, jež mu původně byla domovem a již se nyní nějak nepochopitelně odcizil. Ale mýtus mu neposkytl jenom útočiště, úkryt, bezpečné doupě, nýbrž právě novou perspektivu, v níž se vše ukazovale z nové stránky a v nové jednotě. Proto také, jak říká Eliade (Tité d'histoire des religions, 1968, str. 356), "pro magicko-náboženskou zkušenost... není příroda nikdy "přirozená"." Mytické archetypy jsou garantem jsoucnosti a skutečnosti (a tím i smysluplnosti) nejenom pro člověka, ale také pro všechno světové dějství, tedy i to, jemuž dnes říkáme "přírodní". A byly to právě přírodní koloběhy, které se staly nejen dokladem elementár ní důležitosti návratu k archetypům, ale nepochybně i krystalizačním jádrem nejvyššího typu mýtu, totiž mýtu věčného návratu, věčného opakování téhož. Tu se však v mýtu objevil již nový prvek, který zprvu sloužil potřebám mýtu, ale poměrně brzo se osamostatnil a stále prohluboval svou emancipovanost, až se v jednu. rozhodující dějinnou chvíli postavil proti mýtu. Tento nový prvek je přestrukturované slovo, jemuže budeme říkat "logos". Obě řecká slova, "mythos" i "logos" se významově do značné míry překrývala: obě znamenala slovo, řeč, promluvu, povídání, vyprávění; ale nekryla se docela. Tak třeba ve významu "vyprávění" spoluzaznívalo v případě "my thu" něco jako bajka, pohádka, vybájené a tedy nevěrohodné a neuvěřitelné povídání, pověst, zatímco v případě "logu" spoluzaznívalo vedle mluvení, promlouvání také čtení (šlo o slovesa téhož kořene a namnoze stejných nebo podobných tvarů) a při "vyprávění" se zhusta připojoval význam "psaného vyprávění", dějepisného literárního díla, zejména takového, které si zakládalo na své věrohodnosti a ověřitelnosti. Zejména však se k "logu" připojoval celý okruh nových významů, spojených nejspíš se čtením jakožto sbíráním písmenek: sbírání, shromaždování, přidávání, připočítávání, vůbec počítání a vypočítávání, výpočet, odhad; přeneseně potom i úvaha, rozvaha, oprávněnost, důvod, vůbec rozum. Tyto na první pohled nepříliš důležité a ma nevelké významové rozdílnosti však dovolily, aby se mythos a logos v řeckém povědomí posléze ustálily jako dvě protichůdné formy "smyslu" a výkladu, myšlenkového přístupu i rozumnosti (ev. nerozumnosti)
====================
Scan381.jpg
====================
II-18 ve věci samé; zvláště přívrženci a vyznavači logu se stali ne smiřitelnými odpůrci mýtu. § 12. Nemíníme vkládat vlastní pojetí do myslí starých Řeků; exkurs nemířil dál než k podtržení skutečnosti, že už ve starém Řecku se nutkavě doporučovalo rozlišení mezi dvojí řečí o bozích a lidech, o světě a jeho osudech. At už tenkrát obojí typ "řeči" vykrystalizoval v jakékoliv dvě podoby sebepochopení, my můžeme mít dnes dostatečné důvody pro pochopení jiné. Právem však lze považovat za významné, že mythos k vlastnímu sebepochopení nedospěl, kdežto logos se vždy znovu pokoušel uchopit sebe i mythos. Také tato okolnost musela být už dávno nápadná; možná že se nemýlíme, pokládáme-li poměrně brzo doložené komplexní tvary Mythologéo, mythologema, mythologia za svědky něčeho, čemu můžeme říkat logizace mýtu. Hlavní, ne-li jedinou funkcí mýtu je zpřítomnění; a pokud bychom měli být právi nejvlastnější povaze mytického "zpřítommění", museli bychom dodat, že tam nešlo o zpřítomnění čehosi člověku vzdáleného, nedohledně minulého, pra-minulého, nýbrž o plně přítomné dění, odehrávající se hic et nunc, do nějž se měl člověk cele vnořit, ztotožnit se s ním a tak se sám stát tomuto dění přítomným, tj. být "při tom". Přítomnost, aktualita životní události je něčím ne plně skutečným, spíše jen pouhým zdáním a naprostou efemérností; skutečností se stává teprve zpřítomněním, ztotožněním s nějakým archetypem, s archetypickou událostí, jež není obyvatelkou proměnlivého času, ale je doma v pra-času věčně "přítomné" pra-minulosti či vždycky už hotové, nastalé, proběhlé "přítomnosti". Tak je mýtus přípravou a uvedením člověka do nejtěsnějšího svazku s pravou, plnou skutečností, která tu je odedávna; mýtus vyvádí člověka z něho samého a odvádí ho z jeho poloexistence a ohroženosti bytí k jistotě archetypické skutečnosti, tj. k něčemu jinému, k něčemu, s čím se teprve má identifikovat. Ne tak logos: logos hloubí mezi člověkem a čímkoliv jiným spíše příkop, vytváří odstup, vede nikoliv k ztotožnění, nýbrž k vytyčení mezí a stanovení hranic. První filosofické užití termínu "logos" najdeme u Herakleita; tam mj. čteme, že "vše po-
Scan381.jpg
====================
II-18 ve věci samé; zvláště přívrženci a vyznavači logu se stali ne smiřitelnými odpůrci mýtu. § 12. Nemíníme vkládat vlastní pojetí do myslí starých Řeků; exkurs nemířil dál než k podtržení skutečnosti, že už ve starém Řecku se nutkavě doporučovalo rozlišení mezi dvojí řečí o bozích a lidech, o světě a jeho osudech. At už tenkrát obojí typ "řeči" vykrystalizoval v jakékoliv dvě podoby sebepochopení, my můžeme mít dnes dostatečné důvody pro pochopení jiné. Právem však lze považovat za významné, že mythos k vlastnímu sebepochopení nedospěl, kdežto logos se vždy znovu pokoušel uchopit sebe i mythos. Také tato okolnost musela být už dávno nápadná; možná že se nemýlíme, pokládáme-li poměrně brzo doložené komplexní tvary Mythologéo, mythologema, mythologia za svědky něčeho, čemu můžeme říkat logizace mýtu. Hlavní, ne-li jedinou funkcí mýtu je zpřítomnění; a pokud bychom měli být právi nejvlastnější povaze mytického "zpřítommění", museli bychom dodat, že tam nešlo o zpřítomnění čehosi člověku vzdáleného, nedohledně minulého, pra-minulého, nýbrž o plně přítomné dění, odehrávající se hic et nunc, do nějž se měl člověk cele vnořit, ztotožnit se s ním a tak se sám stát tomuto dění přítomným, tj. být "při tom". Přítomnost, aktualita životní události je něčím ne plně skutečným, spíše jen pouhým zdáním a naprostou efemérností; skutečností se stává teprve zpřítomněním, ztotožněním s nějakým archetypem, s archetypickou událostí, jež není obyvatelkou proměnlivého času, ale je doma v pra-času věčně "přítomné" pra-minulosti či vždycky už hotové, nastalé, proběhlé "přítomnosti". Tak je mýtus přípravou a uvedením člověka do nejtěsnějšího svazku s pravou, plnou skutečností, která tu je odedávna; mýtus vyvádí člověka z něho samého a odvádí ho z jeho poloexistence a ohroženosti bytí k jistotě archetypické skutečnosti, tj. k něčemu jinému, k něčemu, s čím se teprve má identifikovat. Ne tak logos: logos hloubí mezi člověkem a čímkoliv jiným spíše příkop, vytváří odstup, vede nikoliv k ztotožnění, nýbrž k vytyčení mezí a stanovení hranic. První filosofické užití termínu "logos" najdeme u Herakleita; tam mj. čteme, že "vše po-
====================
Scan382.jpg
====================
II-19 vstává podle tohoto logu". At už tento výrok interpretujeme ontologicky nebo fenomenologicky, zůstává zachována úzká spjatost logu s vymezeností, vymezením všeho. A tak, jako hlavní funkci mýtu bylo zpřítomnění, hlavním znakem a funkcí logu je zpředmětnění. Tak jako nás mýtus uvádí na cestu identifikace s věčně přítomným archetypem, tak nás logos činí schopnými vidět skutečnost z distance, tj. jako něco, co je "před námi". To, že už se skutečností nesplýváme, nenoříme se do ní, neztrácíme se v ní a tedy že se k ní a do ní také nepřiměšujeme, nám dovoluje nejenom skutečnost udržet v oddělenosti a tám v odlišení od sebe, ale také sebe udržet v oddělenosti a odlišenosti od ní - a ve skutečnosti ovšem ne pouze a ne teprve udržet, nýbrž tuto odlišenost a oddělenost založit, ustavit, provést, uskutečnit. Z toho důvodu to je právě logos, který nám dovoluje na základě takového odlišení a oddělení posoudit cokoliv - a tedy také nějaké jiné, špatné a nedostatečné odlišení a oddělení (viz kupř. Xenofanovy kritiky představ o bozích). Teprve logos otvírá cestu k posuzování rozdílu mezi pouhým zdánám a mezi tím, jak se věci mají "ve skutečnosti". Počátky filosofie ve starém Řecku jsou nerozlučně spjaty s tímto kritickým rozlišováním a s novými a novými pokusy o myšlenkové uchopení věcí, jak ve skutečnosti" jsou. Nejstarší filosofové staví proti smyslovému zdání a proti našim návykům a běžným domněnkám avá odhalující tvrzení, že všechno je ve skutečnosti a v podstatě voda, vzduch, apeiron a aoriston, jedno jediné věčné, neměnné, celé a kulaté jsoucno, nekonečné množství kvalitativních elementů, čtyři živly (plus láska a svár), atomy a prázdno atd. atd. Nestaví svá různá pojetí jen proti sobě, ale hledají zdůvodnění a formulují argumenty, jimiž podpírají tvrzení svá a vyvracejí odlišná či opačná. To je něco, co mýtus nezná; mýtus se šíří, jak to kdysi pěkně řekl Rádl, spíše nákazou, jeho přesvědčivost je v něčem naprosto jiném než v nějakých důvodech a ve zdůvodňování. Síla logu je docela naopak téměř celá v detailní zdůvodněnosti a v kritickém prověřevání. Celá životní zkušenost a každodenní praxe nemůže nabýt vrchu nad perfektně formulovaným argumenten (viz Zenonovy anti-
Scan382.jpg
====================
II-19 vstává podle tohoto logu". At už tento výrok interpretujeme ontologicky nebo fenomenologicky, zůstává zachována úzká spjatost logu s vymezeností, vymezením všeho. A tak, jako hlavní funkci mýtu bylo zpřítomnění, hlavním znakem a funkcí logu je zpředmětnění. Tak jako nás mýtus uvádí na cestu identifikace s věčně přítomným archetypem, tak nás logos činí schopnými vidět skutečnost z distance, tj. jako něco, co je "před námi". To, že už se skutečností nesplýváme, nenoříme se do ní, neztrácíme se v ní a tedy že se k ní a do ní také nepřiměšujeme, nám dovoluje nejenom skutečnost udržet v oddělenosti a tám v odlišení od sebe, ale také sebe udržet v oddělenosti a odlišenosti od ní - a ve skutečnosti ovšem ne pouze a ne teprve udržet, nýbrž tuto odlišenost a oddělenost založit, ustavit, provést, uskutečnit. Z toho důvodu to je právě logos, který nám dovoluje na základě takového odlišení a oddělení posoudit cokoliv - a tedy také nějaké jiné, špatné a nedostatečné odlišení a oddělení (viz kupř. Xenofanovy kritiky představ o bozích). Teprve logos otvírá cestu k posuzování rozdílu mezi pouhým zdánám a mezi tím, jak se věci mají "ve skutečnosti". Počátky filosofie ve starém Řecku jsou nerozlučně spjaty s tímto kritickým rozlišováním a s novými a novými pokusy o myšlenkové uchopení věcí, jak ve skutečnosti" jsou. Nejstarší filosofové staví proti smyslovému zdání a proti našim návykům a běžným domněnkám avá odhalující tvrzení, že všechno je ve skutečnosti a v podstatě voda, vzduch, apeiron a aoriston, jedno jediné věčné, neměnné, celé a kulaté jsoucno, nekonečné množství kvalitativních elementů, čtyři živly (plus láska a svár), atomy a prázdno atd. atd. Nestaví svá různá pojetí jen proti sobě, ale hledají zdůvodnění a formulují argumenty, jimiž podpírají tvrzení svá a vyvracejí odlišná či opačná. To je něco, co mýtus nezná; mýtus se šíří, jak to kdysi pěkně řekl Rádl, spíše nákazou, jeho přesvědčivost je v něčem naprosto jiném než v nějakých důvodech a ve zdůvodňování. Síla logu je docela naopak téměř celá v detailní zdůvodněnosti a v kritickém prověřevání. Celá životní zkušenost a každodenní praxe nemůže nabýt vrchu nad perfektně formulovaným argumenten (viz Zenonovy anti-
====================
Scan383.jpg
====================
II-20 nomie). S tím souvisí také to, že mýtus je myšlení převážně společenské, společenství předpokládající a také je udržující a posilující, kdežto logos je do velké míry myšlení individuální až individualistické, ve své vyostřené kritičnosti každému "obecnému mínění" se nadřazující a ze strany společenstev nezřídka silně odmítané a pronásledované. Na všechny strany zkoumavě a kriticky zaměřený logoe nemohl přehlédnout mezi všemi věcmi, předměty a živými bytostmi také tu, která jediná je schopna se logu otevřít ve svém myšlení se jím spravovat, totiž člověka. Zaměřuje se také na něho, zdůrazňuje základní životní významnost sebepoznání a cele se přihlašuje k heslu, které zdobilo Apollónův chrám v Delfách. § 13. Mýtus asi nikdy nebyl s to integrovat skutečně v plnou jednotu lidský život, ale byl nepochybně vybaven mocí zatlačit ne sjednocené jeho momenty do pozadí, odvést od nich pozornost a zcela 1 přehlušit jakékoliv povědomí o těchto rušivých prvcích silným prožitkem záchrany a spásy v imitaci archetypického dění a v identifikaci s ním. S pokračující komplikací lidského života (zvláště pak společenského) však byl mýtus postupně nahlodáván a ohrožován především na dvou frontách. Na jedné straně musela narůstat také komplikovanost mýtu resp. celé řady"mýtů", a časem se začala silně pocitovat potřeba nějakého jejich skloubení v jeden celek. Jednotlivé vyprávění byla spojována v delší řetězpe a v jakási epická líčení zároveň pradávných a zároveň ustavičně aktuálních a platných dějství archetypického charakteru. Neuvědomělou, ale věcně nezbytnou kostrou těchto často dlouhých ság z božského dění a života se stávaly struktury rovněž odvozené ze života a dění profánnígho, z něhož se rodily i archetypy, ale příliš rozsáhlé a komplikované, aby mohly vytvořit nové, složitější archetypy. A tak se tyto struktury staly jakýmsi základem či osnovou božských životopisů či jakýchsi románů ze života bohů, kam se postupně ukládaly všechny výrazné nové zkušenosti z profánního života. Tím se ovšem centrum význymnosti mýtu přesouvalo stále víc z jednorázových prožitků, které měly charakter jakéhosi vytržení (a tím si podržovaly důležitou
Scan383.jpg
====================
II-20 nomie). S tím souvisí také to, že mýtus je myšlení převážně společenské, společenství předpokládající a také je udržující a posilující, kdežto logos je do velké míry myšlení individuální až individualistické, ve své vyostřené kritičnosti každému "obecnému mínění" se nadřazující a ze strany společenstev nezřídka silně odmítané a pronásledované. Na všechny strany zkoumavě a kriticky zaměřený logoe nemohl přehlédnout mezi všemi věcmi, předměty a živými bytostmi také tu, která jediná je schopna se logu otevřít ve svém myšlení se jím spravovat, totiž člověka. Zaměřuje se také na něho, zdůrazňuje základní životní významnost sebepoznání a cele se přihlašuje k heslu, které zdobilo Apollónův chrám v Delfách. § 13. Mýtus asi nikdy nebyl s to integrovat skutečně v plnou jednotu lidský život, ale byl nepochybně vybaven mocí zatlačit ne sjednocené jeho momenty do pozadí, odvést od nich pozornost a zcela 1 přehlušit jakékoliv povědomí o těchto rušivých prvcích silným prožitkem záchrany a spásy v imitaci archetypického dění a v identifikaci s ním. S pokračující komplikací lidského života (zvláště pak společenského) však byl mýtus postupně nahlodáván a ohrožován především na dvou frontách. Na jedné straně musela narůstat také komplikovanost mýtu resp. celé řady"mýtů", a časem se začala silně pocitovat potřeba nějakého jejich skloubení v jeden celek. Jednotlivé vyprávění byla spojována v delší řetězpe a v jakási epická líčení zároveň pradávných a zároveň ustavičně aktuálních a platných dějství archetypického charakteru. Neuvědomělou, ale věcně nezbytnou kostrou těchto často dlouhých ság z božského dění a života se stávaly struktury rovněž odvozené ze života a dění profánnígho, z něhož se rodily i archetypy, ale příliš rozsáhlé a komplikované, aby mohly vytvořit nové, složitější archetypy. A tak se tyto struktury staly jakýmsi základem či osnovou božských životopisů či jakýchsi románů ze života bohů, kam se postupně ukládaly všechny výrazné nové zkušenosti z profánního života. Tím se ovšem centrum význymnosti mýtu přesouvalo stále víc z jednorázových prožitků, které měly charakter jakéhosi vytržení (a tím si podržovaly důležitou
====================
Scan384.jpg
====================
II-21 schopnost přinášet lidem subjektivně záchranu a spásu), v dlouhodobé účastenství na událostech ze života bohů a heroů ve fantazii, která už mihem nebyla ponechávána sobě, ale byla stále víc vedena samotným vyprávěním. Tohoto vedení fantazie nebyl sám mýtus schopen; proto si přibíral pomocníka, který mu dovolil udržovat uchvácenost posluchačovu v mezích a převádět ji postupně na další a další momenty vyprávění resp. dění, o němž byla řeč (nebo o němž vyprávěl zpěv). A tímto pomocníkem byl ještě velmi ne samostatný a dosud slabý logos: jeho specifickou a nenahraditelnou funkcí bylo přidávání dalších a dalších archetypických momentů božského dějství způsobem, který je zároveň sbíral a shromaždoval v jakýsi dějový celek, rovněž sice hluboce prošívaný, ale z podstaty věci novým způsobem. Leč to byla jen jedna stránka proměn, jimž se musel mýtus pokoušet čelit. Druhou stránkou bylo postupné narůstání množství profánních aktivit, jimž z nějakých důvodů bylo možno nebo i nutno přikládat jistou větší nebo menší životní důležitost, protože uspokojovaly nově se formující a členicí potřeby a zájmy. Úspěšnost těchto profánních aktivit dovedla bez pomoci mýtu otupit ostří pocitu ohroženosti a nebezpečí ve světě, který se zprvu jevil tak cizí a neznámý, protože každé aktivní pobývání v novém prostředí posléze vede k jakési obeznámenosti, zabydlenosti a zdomácnění. Zatímco logos, který zůstávala ve službách mýtu, aby vyspravoval jeho mezery a trhliny a pomáhal obnovit jeho vlastní integritu i schopnost integrovat lidský život "logizací", by se jen těžko dokázal emancipovat přímo a postavit se proti mýtu, spojenectví logu a profánních aktivit bylo zdrojem netušené dynamiky, která sice ještě dlouho čerpala z hlubokých studnic mýtu, ale dravě se rozrůstala všemi směry a vykazovala stále silnější emancipační tendence. Mám za to, že obě uvedené stránky útoku na mýtus a mytický styl života byly nezbytné, jak tomu ostatně bývá při každém velkém, světodějném přelomu: vedle mytického životního stylu se musela emancipovat nová, odlišná orientace, ale úzce spjatá a, prvkem, který se samotnému mýtu jevil jako užitečný a nezbytný a mohl tak proniknout dovnitř,
Scan384.jpg
====================
II-21 schopnost přinášet lidem subjektivně záchranu a spásu), v dlouhodobé účastenství na událostech ze života bohů a heroů ve fantazii, která už mihem nebyla ponechávána sobě, ale byla stále víc vedena samotným vyprávěním. Tohoto vedení fantazie nebyl sám mýtus schopen; proto si přibíral pomocníka, který mu dovolil udržovat uchvácenost posluchačovu v mezích a převádět ji postupně na další a další momenty vyprávění resp. dění, o němž byla řeč (nebo o němž vyprávěl zpěv). A tímto pomocníkem byl ještě velmi ne samostatný a dosud slabý logos: jeho specifickou a nenahraditelnou funkcí bylo přidávání dalších a dalších archetypických momentů božského dějství způsobem, který je zároveň sbíral a shromaždoval v jakýsi dějový celek, rovněž sice hluboce prošívaný, ale z podstaty věci novým způsobem. Leč to byla jen jedna stránka proměn, jimž se musel mýtus pokoušet čelit. Druhou stránkou bylo postupné narůstání množství profánních aktivit, jimž z nějakých důvodů bylo možno nebo i nutno přikládat jistou větší nebo menší životní důležitost, protože uspokojovaly nově se formující a členicí potřeby a zájmy. Úspěšnost těchto profánních aktivit dovedla bez pomoci mýtu otupit ostří pocitu ohroženosti a nebezpečí ve světě, který se zprvu jevil tak cizí a neznámý, protože každé aktivní pobývání v novém prostředí posléze vede k jakési obeznámenosti, zabydlenosti a zdomácnění. Zatímco logos, který zůstávala ve službách mýtu, aby vyspravoval jeho mezery a trhliny a pomáhal obnovit jeho vlastní integritu i schopnost integrovat lidský život "logizací", by se jen těžko dokázal emancipovat přímo a postavit se proti mýtu, spojenectví logu a profánních aktivit bylo zdrojem netušené dynamiky, která sice ještě dlouho čerpala z hlubokých studnic mýtu, ale dravě se rozrůstala všemi směry a vykazovala stále silnější emancipační tendence. Mám za to, že obě uvedené stránky útoku na mýtus a mytický styl života byly nezbytné, jak tomu ostatně bývá při každém velkém, světodějném přelomu: vedle mytického životního stylu se musela emancipovat nová, odlišná orientace, ale úzce spjatá a, prvkem, který se samotnému mýtu jevil jako užitečný a nezbytný a mohl tak proniknout dovnitř,
====================
Scan385.jpg
====================
II-22 k samému jádru mýtu a života v mýtu. Logizace mýtu a logizace profáních aktivit musela jít ruku v ruce a navzájem si být oporou. Když k tomu přistoupila netušená úspěšnost v profánním podnikání, nekompenzovaná zvýšenou "ideologickou" i mocenskou po vnějším otřesu aktivitou silného kněžstva, mohio se na udát to, co lze vidět ve starém Řecku: mohla se zrodit filosofie. $ 14. Rozklad mýtu ovšem nebyl vyvolán intervencemi logu, nýbrž měl jiné příčiny. Nejvýznamnější z nich spočívala v neschopnosti mýtu zvládnout stále se zvýrazňující rozmanitost života a dát mu jednotící základ. Tím docházelo nutně k tomu, že mýtus byl brán málo vážně, že byl zlehčován a že jeho společenský význam upadal. V reakci na toto ohrožení se formovala tzv. náboženství. Podstatou náboženství bylo vždy pokus o restituci a reintegraci ještě živých zbytků mýtu v nový integrovaný celek, který sice také nebyl schopen sjednotit celý lidský život, ale dařilo se mu tu úspěšněji a tu méně úspěšně od sebe oddělit dvě oblasti, dva světy, dvojí skutečnost, totiž sféru sakrálního a sféru profánního. Všude tam, kde můžeme zjistit odlišení těchto dvou životních oblastí, je mýtus už v krizi; je otázkou, existuje-li vůbec nějaké období vlády čistého mýtu, který v této krizi ještě není. Řešení této otázky může do značné míry záviset na našem přístupu a na myšlenkových prostředcích, jimiž se pokoušímu tuto nám dnes již velice vzdálenou skutečnost uchopit. Objektivující přístup najde samozřejmě v samém počátku polidšťování člověka rozdíl mezi "sakrálními", "evátostnými" prostory a chvílemi a mezi zcela prostými každodenními aktivitami, které lze označit jako "profánní". Nám jde však o jednu základně důležitou věc: tyto "profánní" aktivity mají původně stále ještě ryze animální charakter. Přechod od animálního života k životu lidskému spočívá, jak jsme řekli, v nahražení integrity životních projevů a reakcí, založené na "instinktech", novou integritou, založenou na souvislostech řeči (a tiché řeči, tj. myšlení). Touto "řečí" je zprvu výhradně mythos, mýtus; organizujícím a integrujícím prizmatem mýtu musí nejprve projít všech-
Scan385.jpg
====================
II-22 k samému jádru mýtu a života v mýtu. Logizace mýtu a logizace profáních aktivit musela jít ruku v ruce a navzájem si být oporou. Když k tomu přistoupila netušená úspěšnost v profánním podnikání, nekompenzovaná zvýšenou "ideologickou" i mocenskou po vnějším otřesu aktivitou silného kněžstva, mohio se na udát to, co lze vidět ve starém Řecku: mohla se zrodit filosofie. $ 14. Rozklad mýtu ovšem nebyl vyvolán intervencemi logu, nýbrž měl jiné příčiny. Nejvýznamnější z nich spočívala v neschopnosti mýtu zvládnout stále se zvýrazňující rozmanitost života a dát mu jednotící základ. Tím docházelo nutně k tomu, že mýtus byl brán málo vážně, že byl zlehčován a že jeho společenský význam upadal. V reakci na toto ohrožení se formovala tzv. náboženství. Podstatou náboženství bylo vždy pokus o restituci a reintegraci ještě živých zbytků mýtu v nový integrovaný celek, který sice také nebyl schopen sjednotit celý lidský život, ale dařilo se mu tu úspěšněji a tu méně úspěšně od sebe oddělit dvě oblasti, dva světy, dvojí skutečnost, totiž sféru sakrálního a sféru profánního. Všude tam, kde můžeme zjistit odlišení těchto dvou životních oblastí, je mýtus už v krizi; je otázkou, existuje-li vůbec nějaké období vlády čistého mýtu, který v této krizi ještě není. Řešení této otázky může do značné míry záviset na našem přístupu a na myšlenkových prostředcích, jimiž se pokoušímu tuto nám dnes již velice vzdálenou skutečnost uchopit. Objektivující přístup najde samozřejmě v samém počátku polidšťování člověka rozdíl mezi "sakrálními", "evátostnými" prostory a chvílemi a mezi zcela prostými každodenními aktivitami, které lze označit jako "profánní". Nám jde však o jednu základně důležitou věc: tyto "profánní" aktivity mají původně stále ještě ryze animální charakter. Přechod od animálního života k životu lidskému spočívá, jak jsme řekli, v nahražení integrity životních projevů a reakcí, založené na "instinktech", novou integritou, založenou na souvislostech řeči (a tiché řeči, tj. myšlení). Touto "řečí" je zprvu výhradně mythos, mýtus; organizujícím a integrujícím prizmatem mýtu musí nejprve projít všech-
====================
Scan386.jpg
====================
II-23 ny životní aktivity i "pasivity", mají-li být polidštěny. Polidštění a lidskost je hluboce svázána s mýtem, a to nejenom na počátku dějin člověka, jak ostatně ještě uvidíme. Neznáme jinou cestu z animálnosti k lidství než slovo, řeč, a to jak ve fylogenetickém, tak v ontogenetickém smyslu. A slovo má původně formu mýtu, neboť logos z podstaty věci předpokládá mythos a emancipuje se teprve z jeho rámce. (Kromě toho se logos vyznačuje tím, že sám o sobě nepostačuje na polidštění a naopak se snadno stává prostřednikem odlidštění.) To všechno je nám důvodem pro odmítnutí objektivujícího pohledu, který v původně animálních aktivitách vidí již nějakou prvotní "Efé sféru. V mýtu, tj. v životě mýtem ovládnutém a uspořádaném, tato sféra jakoby není, neexistuje; profánní oblast se formuje teprve jako emancipát, jako odpadek a vedlejší produkt mýtu, jako pluralita zprvu drobných zlomků aktivit a struktur, které se mýtu nepodařilo udržet pohromadě v celostném mytickém způsobu života a které nejdříve jen trochu trčely, přečnívaly ven, později se odtrhly e staly bezprizornými drobty a teprve mnohem později začaly být organizovány novým, zcela odlišným způsobem, totiž ve světě logu, umožňujícího a zakládajícího vznik "objektivity" jakožto fenoménu. Mýtus je schopen něco bud vůbec nerecipovat resp. nevzít na "vědomí" nebo to druhotně odložit stranou, pominout, vynechat ze své péče a ze svého zájmu, "zapomenout" to; ale není schopen to odložit stranou a ponechat si to přesto v pohotovosti ke avé dospozici; to je doménou a také "uměním" logu. Proto také se 10gos vposledu ukáže jako efektivnější, obratnější, nosnější a v jistých ohledech i perspektivnější než mythos; umožňuje totiž především nesrovnatelně větší zkomplikovanost vytvácenýchcích a organizujících programů, struktur a modelů, byt za cenu jistých povážlivých ztrát, o nichž však budeme mít příležitost mluvit jinde. $ 15. Logos ovšem zprvu ani jinak nemohl než napodobovat (svými od11šnými prostředky) mýtus, byt jenom v něčem resp. po jisté stránce. Sféra profánních aktivit byla logem integrována tak, že byly ustaveny jakési vzory či matice, jež poskytovaly spo-
Scan386.jpg
====================
II-23 ny životní aktivity i "pasivity", mají-li být polidštěny. Polidštění a lidskost je hluboce svázána s mýtem, a to nejenom na počátku dějin člověka, jak ostatně ještě uvidíme. Neznáme jinou cestu z animálnosti k lidství než slovo, řeč, a to jak ve fylogenetickém, tak v ontogenetickém smyslu. A slovo má původně formu mýtu, neboť logos z podstaty věci předpokládá mythos a emancipuje se teprve z jeho rámce. (Kromě toho se logos vyznačuje tím, že sám o sobě nepostačuje na polidštění a naopak se snadno stává prostřednikem odlidštění.) To všechno je nám důvodem pro odmítnutí objektivujícího pohledu, který v původně animálních aktivitách vidí již nějakou prvotní "Efé sféru. V mýtu, tj. v životě mýtem ovládnutém a uspořádaném, tato sféra jakoby není, neexistuje; profánní oblast se formuje teprve jako emancipát, jako odpadek a vedlejší produkt mýtu, jako pluralita zprvu drobných zlomků aktivit a struktur, které se mýtu nepodařilo udržet pohromadě v celostném mytickém způsobu života a které nejdříve jen trochu trčely, přečnívaly ven, později se odtrhly e staly bezprizornými drobty a teprve mnohem později začaly být organizovány novým, zcela odlišným způsobem, totiž ve světě logu, umožňujícího a zakládajícího vznik "objektivity" jakožto fenoménu. Mýtus je schopen něco bud vůbec nerecipovat resp. nevzít na "vědomí" nebo to druhotně odložit stranou, pominout, vynechat ze své péče a ze svého zájmu, "zapomenout" to; ale není schopen to odložit stranou a ponechat si to přesto v pohotovosti ke avé dospozici; to je doménou a také "uměním" logu. Proto také se 10gos vposledu ukáže jako efektivnější, obratnější, nosnější a v jistých ohledech i perspektivnější než mythos; umožňuje totiž především nesrovnatelně větší zkomplikovanost vytvácenýchcích a organizujících programů, struktur a modelů, byt za cenu jistých povážlivých ztrát, o nichž však budeme mít příležitost mluvit jinde. $ 15. Logos ovšem zprvu ani jinak nemohl než napodobovat (svými od11šnými prostředky) mýtus, byt jenom v něčem resp. po jisté stránce. Sféra profánních aktivit byla logem integrována tak, že byly ustaveny jakési vzory či matice, jež poskytovaly spo-
====================
Scan387.jpg
====================
II-24 lehlivou oporu a orientaci tím, že byly od počátku čímsi relativně průhledným a nahlédnutelným. Ne šlo vlastně opět o nic jiného než o jakési pravzory, archetypy jednání, ale živost, přesvečivost a vůbec přístupnost těchto archetypů nebyla vázána tolik zkušeností a jen velmi málo "zasvěcením" (a ovšem v tomto případě zasvěcením docela jiného typu, totiž praktickou obeznámeností a s ní spojenou "názornosti"). "Nahlédnutí" se dokonce stalo brzy tak mohutnou zkušeností, že se v reflexi promítlo do zvláštního vztahu ke skutečnosti, totiž "zírání", jež bylo přímo opakem dělání, čin ní, tvoření nebo zacházení; tak tomu alespoň bylo ve starém Řecku. Přechod od archetypů jednání (ev. každého dění, každého pohybu vůbec) k "archetypům" zírání se vyznačoval potlačením až úplnou likvidací významu času a časovosti. Mytický ideál pračasu či spíše "nadčasí", v němž je doma pravá skutečnost, byl přiveden k dokonalosti: filosofickým problémem číslo jedna se stala právě ta "skutečnost, která trvá v ustavičné přítomnosti od nedohledna v minulosti do nedohledna v budoucnosti. Vrcholu bylo dosaženo v elejském učení o "jednom"; tato úchvatné myšlenka poznamenala všechny pozdější myslitele, kteří se usilovně pokoušeli ji nějak zharmonovat s běžnou zkušeností. Výsledky jsou obecně známy; mluví o nich každé dějiny předso-kratovské a vůbec celé řecké filosofie. Tento vývoj byl nutný, měl-li být pojem dokonale očištěn od prožitku resp, od prožívání: v logu a skrze logos nejsou věci, děje, skutečnosti, situace prožívány, nýbrž myšleny, míněny. To, co se ve skutečnosti děje v prostoru a časa o jisté rozlehlosti, miže být myšlenkovou intencí, tj. v pojmu, soustředěno do jediného bodu mimo čas a prostor. A je to právě tato distance míněného děje od mínění samého, která dovoluje mínit samo mínění, aniž by se okamžitě mínění mínící propadlo do mínění míněného a ztotožnilo se s ním (jak by to muselo dopadnout v rámci mýtu). Jen logos umožňuje reflexi; a reflexe vyznačuje a charakterizuje logos. Reflexe se stává hlavní a nejmocnější zbraní logu; dnes už vůbec neznáme nereflektovaný logos. A je to právě reflexe, která už po mnoho staletí postupně ničí mýtus a jeho struktury, takže mýtus ve své
Scan387.jpg
====================
II-24 lehlivou oporu a orientaci tím, že byly od počátku čímsi relativně průhledným a nahlédnutelným. Ne šlo vlastně opět o nic jiného než o jakési pravzory, archetypy jednání, ale živost, přesvečivost a vůbec přístupnost těchto archetypů nebyla vázána tolik zkušeností a jen velmi málo "zasvěcením" (a ovšem v tomto případě zasvěcením docela jiného typu, totiž praktickou obeznámeností a s ní spojenou "názornosti"). "Nahlédnutí" se dokonce stalo brzy tak mohutnou zkušeností, že se v reflexi promítlo do zvláštního vztahu ke skutečnosti, totiž "zírání", jež bylo přímo opakem dělání, čin ní, tvoření nebo zacházení; tak tomu alespoň bylo ve starém Řecku. Přechod od archetypů jednání (ev. každého dění, každého pohybu vůbec) k "archetypům" zírání se vyznačoval potlačením až úplnou likvidací významu času a časovosti. Mytický ideál pračasu či spíše "nadčasí", v němž je doma pravá skutečnost, byl přiveden k dokonalosti: filosofickým problémem číslo jedna se stala právě ta "skutečnost, která trvá v ustavičné přítomnosti od nedohledna v minulosti do nedohledna v budoucnosti. Vrcholu bylo dosaženo v elejském učení o "jednom"; tato úchvatné myšlenka poznamenala všechny pozdější myslitele, kteří se usilovně pokoušeli ji nějak zharmonovat s běžnou zkušeností. Výsledky jsou obecně známy; mluví o nich každé dějiny předso-kratovské a vůbec celé řecké filosofie. Tento vývoj byl nutný, měl-li být pojem dokonale očištěn od prožitku resp, od prožívání: v logu a skrze logos nejsou věci, děje, skutečnosti, situace prožívány, nýbrž myšleny, míněny. To, co se ve skutečnosti děje v prostoru a časa o jisté rozlehlosti, miže být myšlenkovou intencí, tj. v pojmu, soustředěno do jediného bodu mimo čas a prostor. A je to právě tato distance míněného děje od mínění samého, která dovoluje mínit samo mínění, aniž by se okamžitě mínění mínící propadlo do mínění míněného a ztotožnilo se s ním (jak by to muselo dopadnout v rámci mýtu). Jen logos umožňuje reflexi; a reflexe vyznačuje a charakterizuje logos. Reflexe se stává hlavní a nejmocnější zbraní logu; dnes už vůbec neznáme nereflektovaný logos. A je to právě reflexe, která už po mnoho staletí postupně ničí mýtus a jeho struktury, takže mýtus ve své
====================
Scan388.jpg
====================
II-25 plnosti a síle náleží už nenávratně vzdálené minulosti. Mýtický životní habitus z několika příčin v dnešním světě neobstojí; jednou z hlavních je dalekosáhlá proreflektovanost našeho života. Mýtus však není a asi nikdy nebude definitivně z našeho života vykořeněn; jednak proto, že jeho kořeny sahají hloub než nejpronikavější reflexe ještě i tenkrát, když kmen stromu padl a pařez již dávno ztrouchnivěl mýtus přežívá jako nezničitelné podhoubí, těsně přimknut k tepnám samotného života; na druhé straně proto, že v rozmanitých variantách symbiózy parazituje na životě, který se zabydlel v novém světě logu, či lépe: dodává některé nezbytné ingredience parazitům tohoto světa, jež svádějí lidské myšlení na cestu lži a falše. To ovšem naznačuje, že v každé době úpadku logu se lze nadit recidiv mýtu. Nejúčinnější formou převàeku a symbiózy mýtu s odpadky logu je v moderním světě ideologie. § 16. Na jiném místě budeme mít ještě příležitost podrobněji přezkoumat onen "převrat" životní orientace z mytické na logickou. Ukáže se nám, že tu nešlo o převrat životně nejradikálnější, nebot v něm něco z mytické orientace na minulost resp. praminulost zůstalo nejen zachováno, ale bylo dokonce ještě vyostřeno. Přesto lze trvat na tom, že šlo o převrat epochální, otvírající, cestu k novým věkům. Jeho základním nedostatkem a vadou, jak dnes na to pohlížíme, bylo, že se otočil zády k proměnlivosti, ke změnám, zejména pak změnám neperiodickým, k jedinečným dějům a událostem, vůbec k dějinám. Ani mýtus neměl smysl pro dějiny a dějinnost, ale měl alespoň smysl pro jednotlivé děje, pro významné životní události. Po této stránce je tedy logos ochuzením, ztrátou, úpadkem proti mýtu. To však zároveň znamenalo, že tu zůstala oblast či složka původního mýtu, která nástupem logu nebyla restituována na nové základně ani nahražena něčím novým. Tak vznikla jakási zvláštní rezervace, jež dovolila určitým reliktům mytického světa nejenom přežít, ale vytvořit dokonce nové formy a vlastně jakýsi celý nový svět. Vznikl svět slovesného umění, původně se zrodivší ještě v rámci mýtu, ale poz-
Scan388.jpg
====================
II-25 plnosti a síle náleží už nenávratně vzdálené minulosti. Mýtický životní habitus z několika příčin v dnešním světě neobstojí; jednou z hlavních je dalekosáhlá proreflektovanost našeho života. Mýtus však není a asi nikdy nebude definitivně z našeho života vykořeněn; jednak proto, že jeho kořeny sahají hloub než nejpronikavější reflexe ještě i tenkrát, když kmen stromu padl a pařez již dávno ztrouchnivěl mýtus přežívá jako nezničitelné podhoubí, těsně přimknut k tepnám samotného života; na druhé straně proto, že v rozmanitých variantách symbiózy parazituje na životě, který se zabydlel v novém světě logu, či lépe: dodává některé nezbytné ingredience parazitům tohoto světa, jež svádějí lidské myšlení na cestu lži a falše. To ovšem naznačuje, že v každé době úpadku logu se lze nadit recidiv mýtu. Nejúčinnější formou převàeku a symbiózy mýtu s odpadky logu je v moderním světě ideologie. § 16. Na jiném místě budeme mít ještě příležitost podrobněji přezkoumat onen "převrat" životní orientace z mytické na logickou. Ukáže se nám, že tu nešlo o převrat životně nejradikálnější, nebot v něm něco z mytické orientace na minulost resp. praminulost zůstalo nejen zachováno, ale bylo dokonce ještě vyostřeno. Přesto lze trvat na tom, že šlo o převrat epochální, otvírající, cestu k novým věkům. Jeho základním nedostatkem a vadou, jak dnes na to pohlížíme, bylo, že se otočil zády k proměnlivosti, ke změnám, zejména pak změnám neperiodickým, k jedinečným dějům a událostem, vůbec k dějinám. Ani mýtus neměl smysl pro dějiny a dějinnost, ale měl alespoň smysl pro jednotlivé děje, pro významné životní události. Po této stránce je tedy logos ochuzením, ztrátou, úpadkem proti mýtu. To však zároveň znamenalo, že tu zůstala oblast či složka původního mýtu, která nástupem logu nebyla restituována na nové základně ani nahražena něčím novým. Tak vznikla jakási zvláštní rezervace, jež dovolila určitým reliktům mytického světa nejenom přežít, ale vytvořit dokonce nové formy a vlastně jakýsi celý nový svět. Vznikl svět slovesného umění, původně se zrodivší ještě v rámci mýtu, ale poz-
====================
Scan389.jpg
====================
II-26 ději se osamostatnivší v dlouhém vývoji. Přechodem k němu byly četné hymny, eposy apod., kde umělecký záměr ještě široce harmonoval s potřebami mýtu. Je pravděpodobné, že bez klasické řecké tragédie by jednostranná myšlenka tzv. archai jako nehybného základu všech proměn nebyla mohla mít takovou šanci v počátcích řecké filosofie; takto však mohla být vyostřena a dovedena až do extrémních a svým způsobem absurdních koncepcí elejské školy. Je to vlastně jen velký příklad, jak se původní jednota života v mýtu rozpadla. Určité složky a stránky mýtu byly reintegrovány v umění, jiné v náboženství, některé v politice, ve sportu a dokonce i ve vědě a technice. Ve své plnosti však mýtus náleží dávné minulosti a není k němu návratu. Naším cílem bylo pouze ukázat, jak opozice mýt mythos-logos není absolutní, jak logos sice podstatně přispěl k rozbití a překonání mýtu, ale jak po jedné stránce je zprvu jen jeho pokračováním, ba posílením a zdokonalením. Logos se zkrátka emancipuje ze světa mýtu jen postupně a dokonce po etapách. Jednou z posledních a možná právě tou závěrečnou etapou této emancipace by se mohl stát pokus moderního myšelní o navázání důvěrného kontaktu s docela jinou, dosud nezmíněnou opozicí proti mýtu, která je přibližně stejně staréá jako opozice samotného logu (a možná dokonce o něco starší). Takový pokus je o to lákavější- a víc než to: snad dokonce přímo nezbytný - protože otvírá cestu k novému sblížení "alova" a "života". Logos se totiž v průběhu dějinného vývoje velice odcizil životu a nedovede jeho skutečnost svými prostředky uchopit, ba dokonce se k ní nedovede ani podstatně přiblížit iích a zůstává jen na okraji a u jele nějších stránek. Tato perspektiva ovšem obrací náš pohled do příštích věků, do daleké budoucnosti. K jak hlubokým proměnám logu by to mohlo vést? Půjde pak ještě vůbec o logos? Bude možno ještě mluvit o filosofii ? Jak bude třeba pojmout filosofii, aby to byla ještě její perspektiva? A protože to nikdy nikdo nebude moci udělat za ni, jak tedy musí filosofie chápat samu sebe? Může přimknutí k životu znamenat pro filosofii nový život anebo to bude pro ni konec ? Jak se může život stát perspektivou i pro filosofii ?
Scan389.jpg
====================
II-26 ději se osamostatnivší v dlouhém vývoji. Přechodem k němu byly četné hymny, eposy apod., kde umělecký záměr ještě široce harmonoval s potřebami mýtu. Je pravděpodobné, že bez klasické řecké tragédie by jednostranná myšlenka tzv. archai jako nehybného základu všech proměn nebyla mohla mít takovou šanci v počátcích řecké filosofie; takto však mohla být vyostřena a dovedena až do extrémních a svým způsobem absurdních koncepcí elejské školy. Je to vlastně jen velký příklad, jak se původní jednota života v mýtu rozpadla. Určité složky a stránky mýtu byly reintegrovány v umění, jiné v náboženství, některé v politice, ve sportu a dokonce i ve vědě a technice. Ve své plnosti však mýtus náleží dávné minulosti a není k němu návratu. Naším cílem bylo pouze ukázat, jak opozice mýt mythos-logos není absolutní, jak logos sice podstatně přispěl k rozbití a překonání mýtu, ale jak po jedné stránce je zprvu jen jeho pokračováním, ba posílením a zdokonalením. Logos se zkrátka emancipuje ze světa mýtu jen postupně a dokonce po etapách. Jednou z posledních a možná právě tou závěrečnou etapou této emancipace by se mohl stát pokus moderního myšelní o navázání důvěrného kontaktu s docela jinou, dosud nezmíněnou opozicí proti mýtu, která je přibližně stejně staréá jako opozice samotného logu (a možná dokonce o něco starší). Takový pokus je o to lákavější- a víc než to: snad dokonce přímo nezbytný - protože otvírá cestu k novému sblížení "alova" a "života". Logos se totiž v průběhu dějinného vývoje velice odcizil životu a nedovede jeho skutečnost svými prostředky uchopit, ba dokonce se k ní nedovede ani podstatně přiblížit iích a zůstává jen na okraji a u jele nějších stránek. Tato perspektiva ovšem obrací náš pohled do příštích věků, do daleké budoucnosti. K jak hlubokým proměnám logu by to mohlo vést? Půjde pak ještě vůbec o logos? Bude možno ještě mluvit o filosofii ? Jak bude třeba pojmout filosofii, aby to byla ještě její perspektiva? A protože to nikdy nikdo nebude moci udělat za ni, jak tedy musí filosofie chápat samu sebe? Může přimknutí k životu znamenat pro filosofii nový život anebo to bude pro ni konec ? Jak se může život stát perspektivou i pro filosofii ?
====================
Scan390.jpg
====================
III-1 Kapitola II I. REFLEXE A JEJÍ ZÁKLAD $ 1. Vědomí, jak je dáno naší zkušenosti, tj. naše lidské vědomí se vždycky vyznačuje tím, že o něm nějak víme, že si ho jsme vědomi. Pokud jsme v některých krajních případech nuceni se zabývat "vědomím", jemuž tento charakter připsat nelze, nepovažujeme je za vlastní, skutečné, pravé vědomí a mluvíme raději o nevědomí, předvědomí či dokonce podvědomí. V tom smyslu pak mluvíme o "prahu" vědomí, jehož překročení zřejmě znamená právě schopnost znovu (a zřejmě jinak, nově) uchopit ve svém vědomít to, co už nějak uvědomění došlo: zkrátka být si vědom už nikoliv jenom "něčeho", nýbrž také a navíc toho, že jsem si "něčeho" (rozuměj: onoho "něčeho") vědom. K povaze našeho vědomí tedy obvykle a nejčastěji náleží jakási rozeklanost, rozvětvenost jeho zaměření: zároveň svým vědomím směřujeme k tomu, co si uvědomujeme, a zároveň k tomu, že si to uvědomujeme. Je tomu dokonce tak, že tam, kde se ve svém vědomí nejsme schopni zaměřit a soustředit také na to, že si "něco" uvědomujeme, nejsme schopni si řádně uvědomit ani toto "něco". K opravdovému zaměření a soustředění vědomí na jakékoliv "něco" nezbytně potřebujeme tu složku vědomí, která se zaměřuje na uvědomování jakéhokoliv "něco" a která jediná je schopna to to "něco" natolik ustálit a identifikovat, aby takové zaměření nebylo jen nahodilé, nýbrž aby mohlo být zamýšleno, řízeno a kontrolováno. Nemá-li vědomí zůstat jen nahodilým uplýváním a střídáním jakýchsi "stavů vědomí", nýbrž organizovaným, soustředěným úsilím o uchopení toho, k čemu se váže, musí vyvinout tuto elementární schopnost se vztahovat také k sobě samému, obracet se k sobě, vracet se ke svým dřívějším i právě uplynulým "stavům" a zejména k tomu v nich, co lze identifikovat jako jakousi jejich osu či základ, zkrátka něco, v čem si různé stavy vědomí mohou být blízké, v čem si mohou odpovídat, co jim může být společné a co proto dovolí,
Scan390.jpg
====================
III-1 Kapitola II I. REFLEXE A JEJÍ ZÁKLAD $ 1. Vědomí, jak je dáno naší zkušenosti, tj. naše lidské vědomí se vždycky vyznačuje tím, že o něm nějak víme, že si ho jsme vědomi. Pokud jsme v některých krajních případech nuceni se zabývat "vědomím", jemuž tento charakter připsat nelze, nepovažujeme je za vlastní, skutečné, pravé vědomí a mluvíme raději o nevědomí, předvědomí či dokonce podvědomí. V tom smyslu pak mluvíme o "prahu" vědomí, jehož překročení zřejmě znamená právě schopnost znovu (a zřejmě jinak, nově) uchopit ve svém vědomít to, co už nějak uvědomění došlo: zkrátka být si vědom už nikoliv jenom "něčeho", nýbrž také a navíc toho, že jsem si "něčeho" (rozuměj: onoho "něčeho") vědom. K povaze našeho vědomí tedy obvykle a nejčastěji náleží jakási rozeklanost, rozvětvenost jeho zaměření: zároveň svým vědomím směřujeme k tomu, co si uvědomujeme, a zároveň k tomu, že si to uvědomujeme. Je tomu dokonce tak, že tam, kde se ve svém vědomí nejsme schopni zaměřit a soustředit také na to, že si "něco" uvědomujeme, nejsme schopni si řádně uvědomit ani toto "něco". K opravdovému zaměření a soustředění vědomí na jakékoliv "něco" nezbytně potřebujeme tu složku vědomí, která se zaměřuje na uvědomování jakéhokoliv "něco" a která jediná je schopna to to "něco" natolik ustálit a identifikovat, aby takové zaměření nebylo jen nahodilé, nýbrž aby mohlo být zamýšleno, řízeno a kontrolováno. Nemá-li vědomí zůstat jen nahodilým uplýváním a střídáním jakýchsi "stavů vědomí", nýbrž organizovaným, soustředěným úsilím o uchopení toho, k čemu se váže, musí vyvinout tuto elementární schopnost se vztahovat také k sobě samému, obracet se k sobě, vracet se ke svým dřívějším i právě uplynulým "stavům" a zejména k tomu v nich, co lze identifikovat jako jakousi jejich osu či základ, zkrátka něco, v čem si různé stavy vědomí mohou být blízké, v čem si mohou odpovídat, co jim může být společné a co proto dovolí,
====================
Scan391.jpg
====================
III-2 aby byly organizovány do širších, smysluplných kontextů. Návrat vědomí k sobě samému budeme nazývat reflexí; onou zmíněnou rozvětveností, rezeklaností vědomí na složky, vztahující se mimo vědomí, a složky, vztahující se k vědomí samotnému (a tedy složky, jimiž se vědomí vztahuje samo k sobě), se vyznačuje vědomí reflektované. A protože je už v samotné struktuře návratu vědomí k sobě samému otevřena možnost, aby se vědomí vracelo nejenom k tomu, že si je vědomo něčeho, ale aby se vracelo také k tomu, že si uvědomuje (v předchozím již návratu), že si jen něčeho vědomo, atd., je lidské vědomí, jak se dnes otvírá naší zkušenosti, hluboce proreflektováno, tj. proniknuto a komplikovaně zorganizováno vždy v celé řadě vrstev nových a nových reflexi a jejich výsledků, jež na sehe navíc nenasedají jen šupinovitě, ale navzájem se i pronikají způsobem, který vůbec neumožňuje nějaké snadné odloupávání jedné vrstvy za druhou, nýbrž nutí nás leda k dalším a dalším rekontrukcím a tedy interpretacím toho, co se v našem vědomí už stalo a co se ještě dále děje. § 2. Vědomí se může vracet samo k sobě ovšem také tím způsobem, že se jenom reaktualizuje ve své první resp. původní podobě. K tomu může dojít bezděčně (např. protože se opakuje týž podnět nebo že jde o obsah tak svůdný nebo naopak tak děsivý, že k sobě přitahuje vždy znovu nejvyšší pozornost) nebo také cílevědomě (to už v rámci jakési reflexe, kterou tu musíme předpokládat). A tady si musíme ujasnit, že reflexe není takovýmto návraten, jenž znamená zopakování resp. znovuvyvolání téhož stavu či obsahu vědomí, že tedy není návraten, který znamená identifikaci. Jestliže pro mytickou životní orientacé archaického člověka je charakteristická úporná snaha o přimknutí k tomu, co tu už bylo, co se už svrchovaným způsobem událo a s čím je nutno se ztotožnit až do splynutí, pak amyslem mýtu jakožto vyprávění, povídání je navození potřebné atmosféry a splnění nezbytných podmínek k tomu, abychom znovu prožili touž, protože již jednou v plnosti nastavší a od té doby vždy přítomnou či spíše vždy připravenou a vždy znovu vyvolatelnou událost. Vědomí, jímž je charakteri-
Scan391.jpg
====================
III-2 aby byly organizovány do širších, smysluplných kontextů. Návrat vědomí k sobě samému budeme nazývat reflexí; onou zmíněnou rozvětveností, rezeklaností vědomí na složky, vztahující se mimo vědomí, a složky, vztahující se k vědomí samotnému (a tedy složky, jimiž se vědomí vztahuje samo k sobě), se vyznačuje vědomí reflektované. A protože je už v samotné struktuře návratu vědomí k sobě samému otevřena možnost, aby se vědomí vracelo nejenom k tomu, že si je vědomo něčeho, ale aby se vracelo také k tomu, že si uvědomuje (v předchozím již návratu), že si jen něčeho vědomo, atd., je lidské vědomí, jak se dnes otvírá naší zkušenosti, hluboce proreflektováno, tj. proniknuto a komplikovaně zorganizováno vždy v celé řadě vrstev nových a nových reflexi a jejich výsledků, jež na sehe navíc nenasedají jen šupinovitě, ale navzájem se i pronikají způsobem, který vůbec neumožňuje nějaké snadné odloupávání jedné vrstvy za druhou, nýbrž nutí nás leda k dalším a dalším rekontrukcím a tedy interpretacím toho, co se v našem vědomí už stalo a co se ještě dále děje. § 2. Vědomí se může vracet samo k sobě ovšem také tím způsobem, že se jenom reaktualizuje ve své první resp. původní podobě. K tomu může dojít bezděčně (např. protože se opakuje týž podnět nebo že jde o obsah tak svůdný nebo naopak tak děsivý, že k sobě přitahuje vždy znovu nejvyšší pozornost) nebo také cílevědomě (to už v rámci jakési reflexe, kterou tu musíme předpokládat). A tady si musíme ujasnit, že reflexe není takovýmto návraten, jenž znamená zopakování resp. znovuvyvolání téhož stavu či obsahu vědomí, že tedy není návraten, který znamená identifikaci. Jestliže pro mytickou životní orientacé archaického člověka je charakteristická úporná snaha o přimknutí k tomu, co tu už bylo, co se už svrchovaným způsobem událo a s čím je nutno se ztotožnit až do splynutí, pak amyslem mýtu jakožto vyprávění, povídání je navození potřebné atmosféry a splnění nezbytných podmínek k tomu, abychom znovu prožili touž, protože již jednou v plnosti nastavší a od té doby vždy přítomnou či spíše vždy připravenou a vždy znovu vyvolatelnou událost. Vědomí, jímž je charakteri-
====================
Scan392.jpg
====================
III-3 zován takový návrat k témuž, ztrácí jakoukoliv distanci od své minulé podoby, nepociťuje (či nechápe) svůj předchozí prožitek resp. minulý "stav" jako cosi jiného, již uplynulého, nýbrž propadá se do takového již jednou nastavšího "stavu" až do naprosté identity s ním, takže pro ně jde jen o novou velkou přítomnost oné archetypické události či skutečnosti - o přítomnost, které se pozvedá nad každou nahodilost proměny v prostoru i času, ba která znamená jakési vytržení z chaotických proměn k tomu, co je vpravdě skutečné, tj. vždy stejné odevždy navždy. Vědomí je v takovém případě také plně soustředěno k spočinutí v tomtémž svém "stavu", k naplnění týmž "obsahem", k vykrystalizování do téže podoby. Tím je skutečná reflexe ne-li vyloučena (nebot povětšině to bez ní prostě nejde, jak ukáže každá podrobnější analýza), tedy alespoň potlačena, maximálně eliminována resp. zatlačena jakoby pod práh plného vědomí. To je velmi podivuhodná záležitost: právě to, čím se vědomí dostává na vyšší rovinu, čím se stává pravým, skutečným vědomím, právě to, čím překračuje rozhodující práh a čím vstupuje do nové etapy své vlastní výstavby, je okamžitě jakoby znovu pohlcováno, vytěsňováno a zastíráno, aby splnilo jen to nejnutnější - a nic víc. Jakási hluboká, ještě nevědomá resp. neuvědomělá nedůvěra v reflexi a vlastně vůbec ve vědomí, které je skutečným vědomím teprve díky ní, je skryta někdy v nejhlubších vrstvách mýtu a přetrvává dodnes na mnoma místech tam, kde se nějaké zbytky mýtu ještě zachovaly a kde vytvořily jakési centra pokusů o integract, napodobující a nahrazující mýtus v poměrech, jež svou podstatou již nedovolují mýtu žít a integrovat život způsobem, který je mýtu nejvlastnější a původní. Tato nedůvěra je dokladem, že reflexe musí být něčím původnějším než jakýkoliv odpor k ní, ale vysvětluje také obrovské překážky, jaké nutně stály v cesta každému dalšímu rozvoji reflexe, a ozřejmuje významně i epochálnost a pronikavost převratu, k němuž muselo dojít ve chvíli, kdy reflexe tyto překážky zdolala a kdy se mohutně prosadile ve způsobu myšlení, které si luxus odstupu dovolilo učinit svým pravidlem a přímo metodou. § 3. Tak se nám ukazuje, že reflexe je od samého počátku v napětí a
Scan392.jpg
====================
III-3 zován takový návrat k témuž, ztrácí jakoukoliv distanci od své minulé podoby, nepociťuje (či nechápe) svůj předchozí prožitek resp. minulý "stav" jako cosi jiného, již uplynulého, nýbrž propadá se do takového již jednou nastavšího "stavu" až do naprosté identity s ním, takže pro ně jde jen o novou velkou přítomnost oné archetypické události či skutečnosti - o přítomnost, které se pozvedá nad každou nahodilost proměny v prostoru i času, ba která znamená jakési vytržení z chaotických proměn k tomu, co je vpravdě skutečné, tj. vždy stejné odevždy navždy. Vědomí je v takovém případě také plně soustředěno k spočinutí v tomtémž svém "stavu", k naplnění týmž "obsahem", k vykrystalizování do téže podoby. Tím je skutečná reflexe ne-li vyloučena (nebot povětšině to bez ní prostě nejde, jak ukáže každá podrobnější analýza), tedy alespoň potlačena, maximálně eliminována resp. zatlačena jakoby pod práh plného vědomí. To je velmi podivuhodná záležitost: právě to, čím se vědomí dostává na vyšší rovinu, čím se stává pravým, skutečným vědomím, právě to, čím překračuje rozhodující práh a čím vstupuje do nové etapy své vlastní výstavby, je okamžitě jakoby znovu pohlcováno, vytěsňováno a zastíráno, aby splnilo jen to nejnutnější - a nic víc. Jakási hluboká, ještě nevědomá resp. neuvědomělá nedůvěra v reflexi a vlastně vůbec ve vědomí, které je skutečným vědomím teprve díky ní, je skryta někdy v nejhlubších vrstvách mýtu a přetrvává dodnes na mnoma místech tam, kde se nějaké zbytky mýtu ještě zachovaly a kde vytvořily jakési centra pokusů o integract, napodobující a nahrazující mýtus v poměrech, jež svou podstatou již nedovolují mýtu žít a integrovat život způsobem, který je mýtu nejvlastnější a původní. Tato nedůvěra je dokladem, že reflexe musí být něčím původnějším než jakýkoliv odpor k ní, ale vysvětluje také obrovské překážky, jaké nutně stály v cesta každému dalšímu rozvoji reflexe, a ozřejmuje významně i epochálnost a pronikavost převratu, k němuž muselo dojít ve chvíli, kdy reflexe tyto překážky zdolala a kdy se mohutně prosadile ve způsobu myšlení, které si luxus odstupu dovolilo učinit svým pravidlem a přímo metodou. § 3. Tak se nám ukazuje, že reflexe je od samého počátku v napětí a
====================
Scan393.jpg
====================
III-4 přímo rozporu s mytickou životní orientací, které si také své vědomí formuje svým vlastním způsobem - a aby to mohla učinit, musí potlačit a podvázat reflexi, bez níž by sice nemohla obstát, ale proti níž se od samého počátku musí bránit (a dlouho se opravdu ubrání). I když je zřejmé, že ze strany reflexe je odpor proti mýtu teprve něčím druhotným a odvozeným (zatímco vlastním zdrojem napětí je mýtus a mytická životní orientace), musíme se tázat, v čem asi spočívá jádro tohoto napětí a rozporu. A to se nám ukáže, přihlédneme-li blíže k vlastní struktuře reflexe a k podmínkám jejího uskutečnění a rozvinutí. Slovo reflexe náleží k těm, jejichž etymologie štastně koresponduje se základním významem slova. V reflexi se vědomí odvrací od svého původního zaměření a od cíle, na nějž je soustředěno, a otáčí, obrací se zpět, nastupuje zpáteční cestu k sobě, přichází znovu k sobě (reflecto zpět ohýbám, otáčím, obracím, ev. zvratně: zpět se obracím, vracím, na zpáteční cestu se dávám; přeneseně také o duchu, myšlení, pozornosti). Znamená-li vědomí přístup k tomu, co je uvědomováno, pak musí nutně znamenat zéroveň jakési opouštění, odcházení, odstup od "sebe", jakousi ztrátu "sebe". Jinak by totiž nemohla být řeč o žádném návratu resp. o cestě zpět, obráceným směrem. Jde ostatně jen o zvláštní případ odvracení (se) ode "všeho" k "něčemu"; každé soustředění znamená zároveň odvrácení pozornosti ode všeho kromě jediného, tj. právě toho, nač se soustředujeme. Mezi tím, co se takto ztrácí naší jinam soustředěné pozornosti, je ovšem také subjekt pozornosti, tj. my sami. Později uvidíme, že do jisté míry analogická je situace aktivního subjektu, který v akci sám sebe opouští a stává se akoí, přechází v akci, nicméně je přesto ve své akci nějak přítomen, a to specificky proměněným způsobem. Také subjekt" vědomí, přestože se ve svém soustředění nechává stranou a vzadu, přestože se opouští, jistýn specifických způsobem je "při tom", tj. je přítomen ve své odvrácenosti od sebe, ve svém sebeopouštění. Tím se "subjekt" podstatně liší ode všeho ostatního (jednotlivého), jež je rovněž při onom soustředění na "něco" opouštěno. Proto také návrat k "sobě" se odlišuje od
Scan393.jpg
====================
III-4 přímo rozporu s mytickou životní orientací, které si také své vědomí formuje svým vlastním způsobem - a aby to mohla učinit, musí potlačit a podvázat reflexi, bez níž by sice nemohla obstát, ale proti níž se od samého počátku musí bránit (a dlouho se opravdu ubrání). I když je zřejmé, že ze strany reflexe je odpor proti mýtu teprve něčím druhotným a odvozeným (zatímco vlastním zdrojem napětí je mýtus a mytická životní orientace), musíme se tázat, v čem asi spočívá jádro tohoto napětí a rozporu. A to se nám ukáže, přihlédneme-li blíže k vlastní struktuře reflexe a k podmínkám jejího uskutečnění a rozvinutí. Slovo reflexe náleží k těm, jejichž etymologie štastně koresponduje se základním významem slova. V reflexi se vědomí odvrací od svého původního zaměření a od cíle, na nějž je soustředěno, a otáčí, obrací se zpět, nastupuje zpáteční cestu k sobě, přichází znovu k sobě (reflecto zpět ohýbám, otáčím, obracím, ev. zvratně: zpět se obracím, vracím, na zpáteční cestu se dávám; přeneseně také o duchu, myšlení, pozornosti). Znamená-li vědomí přístup k tomu, co je uvědomováno, pak musí nutně znamenat zéroveň jakési opouštění, odcházení, odstup od "sebe", jakousi ztrátu "sebe". Jinak by totiž nemohla být řeč o žádném návratu resp. o cestě zpět, obráceným směrem. Jde ostatně jen o zvláštní případ odvracení (se) ode "všeho" k "něčemu"; každé soustředění znamená zároveň odvrácení pozornosti ode všeho kromě jediného, tj. právě toho, nač se soustředujeme. Mezi tím, co se takto ztrácí naší jinam soustředěné pozornosti, je ovšem také subjekt pozornosti, tj. my sami. Později uvidíme, že do jisté míry analogická je situace aktivního subjektu, který v akci sám sebe opouští a stává se akoí, přechází v akci, nicméně je přesto ve své akci nějak přítomen, a to specificky proměněným způsobem. Také subjekt" vědomí, přestože se ve svém soustředění nechává stranou a vzadu, přestože se opouští, jistýn specifických způsobem je "při tom", tj. je přítomen ve své odvrácenosti od sebe, ve svém sebeopouštění. Tím se "subjekt" podstatně liší ode všeho ostatního (jednotlivého), jež je rovněž při onom soustředění na "něco" opouštěno. Proto také návrat k "sobě" se odlišuje od
====================
Scan394.jpg
====================
III-5 jakéhokoliv jiného přesunutí pozornosti na to, co bylo zatím odsunuto stranou a zanedbáno. Reflexe jako cesta subjektu vědomí ke svému vědomí je v napětí a rozporu s mytickou životní orientací a jejím typem "vědomí" či "myšlení" právě tím a v tom, že je orientována na něco, čím (nebo výkonem čeho) je vždy také sama, zkrátka že se zpět obrací k tomu, co je v mytické orientaci nejen zapomínáno a pomíjeno, ale aktivně a vší silou potlačováno, eliminováno a ztotožňováno s typem, a archetypickou strukturou. 54. Reflexe představuje přístup vědomí k sobě samému (nebo přístup subjektu vědomí ke svému vlastnímu vědomí). Musíme se proto tázat, odkud tedy vědomí vlastně přichází k sobě. Samozřejmě víme, že i tenkrát, když ještě vědomí (v reflexi) nebylo u sebe a když tedy bylo u něčeho jiného, bylo tam, bylo "při tom", nebot to právě bylo vědomí, které se k něčemu vztáhlo, na něco se zaměřilo a soustředilo. Zdálo by se proto, že vědomí, které není u sebe, "při sobě", je zřejmě u něčeho jiného, u věcí kupříkladu. Ale to je pouze obrazná řeč, pouhá metafora, na kterou jsme zvyklí a jejíž podivnost přehlížíme. Věci jsou však v prostoru a čase, jsou lokalizovány a temporalizovány. Být vskutku při tom, když jsou (když se dějí) a jak jsou, by muselo nutně znamenat být na témž místě v touž chvíli. Nehledíe už k tomu, že si lze těžko pomyslit, že vědomí by mohlo sdílet místo i čas s tím, k čemu se odnáší, je to vlastně zbytečné, protože víme, že se ve svém vědomí můžeme zaměřit na něco prostorově i časově neobyčejně vzdáleného: v této přítomné chvíli se můžeme ve vědomí zabývat nějakou událostí svého mládí nebo dokonce událostí, která se odehrála před stovkami nebo tisíci lety (právě tak jako můžeme ve svém vědomí očekávat událost, která má teprve přijít, která snad nebo dokonce jistě nastane). Z toho je naprosto zřejmé, že na otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě (a kam tedy nejprve od sebe muselo odejít), nelze poukázat na "něco", tj. na věci, události, osoby apod. Odstup vědomí od sebe je takové povahy, že zároveň znamená odstup ode všeho to-
Scan394.jpg
====================
III-5 jakéhokoliv jiného přesunutí pozornosti na to, co bylo zatím odsunuto stranou a zanedbáno. Reflexe jako cesta subjektu vědomí ke svému vědomí je v napětí a rozporu s mytickou životní orientací a jejím typem "vědomí" či "myšlení" právě tím a v tom, že je orientována na něco, čím (nebo výkonem čeho) je vždy také sama, zkrátka že se zpět obrací k tomu, co je v mytické orientaci nejen zapomínáno a pomíjeno, ale aktivně a vší silou potlačováno, eliminováno a ztotožňováno s typem, a archetypickou strukturou. 54. Reflexe představuje přístup vědomí k sobě samému (nebo přístup subjektu vědomí ke svému vlastnímu vědomí). Musíme se proto tázat, odkud tedy vědomí vlastně přichází k sobě. Samozřejmě víme, že i tenkrát, když ještě vědomí (v reflexi) nebylo u sebe a když tedy bylo u něčeho jiného, bylo tam, bylo "při tom", nebot to právě bylo vědomí, které se k něčemu vztáhlo, na něco se zaměřilo a soustředilo. Zdálo by se proto, že vědomí, které není u sebe, "při sobě", je zřejmě u něčeho jiného, u věcí kupříkladu. Ale to je pouze obrazná řeč, pouhá metafora, na kterou jsme zvyklí a jejíž podivnost přehlížíme. Věci jsou však v prostoru a čase, jsou lokalizovány a temporalizovány. Být vskutku při tom, když jsou (když se dějí) a jak jsou, by muselo nutně znamenat být na témž místě v touž chvíli. Nehledíe už k tomu, že si lze těžko pomyslit, že vědomí by mohlo sdílet místo i čas s tím, k čemu se odnáší, je to vlastně zbytečné, protože víme, že se ve svém vědomí můžeme zaměřit na něco prostorově i časově neobyčejně vzdáleného: v této přítomné chvíli se můžeme ve vědomí zabývat nějakou událostí svého mládí nebo dokonce událostí, která se odehrála před stovkami nebo tisíci lety (právě tak jako můžeme ve svém vědomí očekávat událost, která má teprve přijít, která snad nebo dokonce jistě nastane). Z toho je naprosto zřejmé, že na otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě (a kam tedy nejprve od sebe muselo odejít), nelze poukázat na "něco", tj. na věci, události, osoby apod. Odstup vědomí od sebe je takové povahy, že zároveň znamená odstup ode všeho to-
====================
Scan395.jpg
====================
III-6 ho, k čemu se může zaměřit a na co se může soustředit jakožto vědomí, tj. ve. vědomí, v rámci vědomí. To proto, že vědomí, které se k něčemu zaměří, zůstává přesto v sobě, zaměří se k tomu jen v rámci vědomí a tak zůstává ve svém rámci, neopouští se fakticky, nýbrž jen v sobě, ve svém rámci, přelévá se jenom v prostoru sebe same, zůstává sebou. Proto ani nemůže "přijít k sobě", neboť je stále u sebe", je stále samo sebou. Proto za takových podmínek není možná ani reflexe. Předpokladem reflexe je skutečný odstup vědomí od sebe, odstup, v němž vědomí opouští samo sebe tak, že ve fázi sebeopuštění nejenže není "při sobě", ale není ani "u sebe", není zkrátka "při tom", když dlí "mimo sebe". A v návratu k sobě to vlastně pak není a ani nemůže být to vědomí, jež se opouštělo: nevrací "se" samo, nýbrž je nalezeno; ale není nalezeno tak, jak bylo předtím, než se opustilo, nýbrž jako nové, kvalitativně pokročivší vědomí, jako se be-vědomí. Nebo to vědomí, které se nyní setkává s tím, jež je opustilo a jež se nyní k němu vrací, nalézá samo sebe už nikoliv takové, jakým bylo a jako které se opustilo (a jako které bylo opuštěno), nýbrž jako které se nyní vrací a vrátilo. Vědomí nadále už není tím, jež se od sebe odvrací, hýbrž % tím, jež přichází k sobě. Tady nejde o topotnost vyjadřování, nýbrž o nesnáz myšlenkovou, totiž o myšlenkové uchopení něčeho, čemu se samo myšlení (naše myšlení) vzpírá, co se příčí všem našim dosavadním myšlenkovým návykům. Paradoxní povaha této stránky reflexe však nemůže být pominuta; budeme, jak se ukáže, podobné paradoxy nalézat ještě na jiných místech svých úvah. (Až budeme mít více zkušeností s takovými paradoxy, pokusíme se celou věc podrobit zvláštní reflexi.) § 5. Nevelký krok kupředu, který se nám snad podařilo učinit, nemůže být ani zdaleka považován za odpověď na naši otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě. Nicméně několik věcí se už nyní zdá být jistých. Především je zřejmé, že vědomí nepřichází "k sobě" od sebe a ze sebe; že tento příchod, přístup k sobě není myšlenkově uchopitelný jako výkon samotného vědomí (resp.
Scan395.jpg
====================
III-6 ho, k čemu se může zaměřit a na co se může soustředit jakožto vědomí, tj. ve. vědomí, v rámci vědomí. To proto, že vědomí, které se k něčemu zaměří, zůstává přesto v sobě, zaměří se k tomu jen v rámci vědomí a tak zůstává ve svém rámci, neopouští se fakticky, nýbrž jen v sobě, ve svém rámci, přelévá se jenom v prostoru sebe same, zůstává sebou. Proto ani nemůže "přijít k sobě", neboť je stále u sebe", je stále samo sebou. Proto za takových podmínek není možná ani reflexe. Předpokladem reflexe je skutečný odstup vědomí od sebe, odstup, v němž vědomí opouští samo sebe tak, že ve fázi sebeopuštění nejenže není "při sobě", ale není ani "u sebe", není zkrátka "při tom", když dlí "mimo sebe". A v návratu k sobě to vlastně pak není a ani nemůže být to vědomí, jež se opouštělo: nevrací "se" samo, nýbrž je nalezeno; ale není nalezeno tak, jak bylo předtím, než se opustilo, nýbrž jako nové, kvalitativně pokročivší vědomí, jako se be-vědomí. Nebo to vědomí, které se nyní setkává s tím, jež je opustilo a jež se nyní k němu vrací, nalézá samo sebe už nikoliv takové, jakým bylo a jako které se opustilo (a jako které bylo opuštěno), nýbrž jako které se nyní vrací a vrátilo. Vědomí nadále už není tím, jež se od sebe odvrací, hýbrž % tím, jež přichází k sobě. Tady nejde o topotnost vyjadřování, nýbrž o nesnáz myšlenkovou, totiž o myšlenkové uchopení něčeho, čemu se samo myšlení (naše myšlení) vzpírá, co se příčí všem našim dosavadním myšlenkovým návykům. Paradoxní povaha této stránky reflexe však nemůže být pominuta; budeme, jak se ukáže, podobné paradoxy nalézat ještě na jiných místech svých úvah. (Až budeme mít více zkušeností s takovými paradoxy, pokusíme se celou věc podrobit zvláštní reflexi.) § 5. Nevelký krok kupředu, který se nám snad podařilo učinit, nemůže být ani zdaleka považován za odpověď na naši otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě. Nicméně několik věcí se už nyní zdá být jistých. Především je zřejmé, že vědomí nepřichází "k sobě" od sebe a ze sebe; že tento příchod, přístup k sobě není myšlenkově uchopitelný jako výkon samotného vědomí (resp.
====================
Scan396.jpg
====================
III-7 vědomého subjektu), tj. že se na tento výkon nedá v žádném případě redukovat, že nespočívá jenom v něm. Ve zmíněném specifickém odstupu vědomí od sebe je zahrnut akt se beodevzdání, sebe-předání, sebe-poskytnutí-k-dáspozici. Vědomí tu neztrácí samo sebe bez záměru či dokonce proti svému záměru, nýbrž vzdává se samo sebe a v odevzdanosti se otvírá vstříc zvláštnímu sebepopření", jež se stává nikoliv už jeho výkonem a jeho režií sebe-znovuzískáním, sebe-nalezením, však zase splývá s tím, že není získáno jen pro sebe ani nalezeno jen sebou. V té fázi, kdy se již opustilo a zanechalo za sebou, dochází k jeho podstatnému setkání, které způsobuje přímo epochální zvrat v jeho vnitřní konstituci, zvrat, k němuž se samo ze sebe nikdy nemůže "vyvinout" a jehož se nemůže dobrat žádnou svou (pouze svou) aktivitou (ani pasivitou, jež je jenom druhem aktivity). Vědomí, které po onom sebe-opuštění se vrací opět k sobě, už není docela své, není jen vědomím sebe a pro sebe, nýbrž je vědomím, které na sebe vzalo závazek, které se odevzdalo tak, že už sobě nepatří, nenáleží, a vrací-li se k sobě, pak ne pouze v nějaké reminiscenci, v nějakém pochopitelném a snad samozřejmén návratu, nýbrž z pověření. Kde tedy, na jaké rovině dochází k onomu základně významnému setkání, v němž je vědomí "mimo sebe" a v němž se stává "samo sebou", ale tak, jak jím dosud nikdy nebylo a bez onoho setkání ani být nemůže ? A s "čím" nebo snad s "kým" se takto ek-staticky setkává? - At na tyto otázky odpovíme jakkoliv, nepochybnou skutečností zůstává, že vědomí známe ze své zkušenosti pouze a výhradně po tomto setkání, tj. po oné pronikavé proměně, rekonstituci a restrukturaci: to je pro nás vědomí. "Vědomí", které touto proměnou neprošlo, jemuž se ještě nedostalo onoho daru ek-statického setkání, nejenže pro nás není ještě (pravým) vědomím, ale nemůže se stát naší přímou zkušeností, protože - což je zřejmé by k tomu mohlo dojít jen na základě reflexe, jejímž předpokladem ono setkání přece jest. A po setkání už vědomí není tím, čím bylo, ale stává se čímsi novým, čím nebylo, přičemž integrity je dosaženo právě zastíněním a potlačením onoho původního "vědomí" resp. jeho věleně-
Scan396.jpg
====================
III-7 vědomého subjektu), tj. že se na tento výkon nedá v žádném případě redukovat, že nespočívá jenom v něm. Ve zmíněném specifickém odstupu vědomí od sebe je zahrnut akt se beodevzdání, sebe-předání, sebe-poskytnutí-k-dáspozici. Vědomí tu neztrácí samo sebe bez záměru či dokonce proti svému záměru, nýbrž vzdává se samo sebe a v odevzdanosti se otvírá vstříc zvláštnímu sebepopření", jež se stává nikoliv už jeho výkonem a jeho režií sebe-znovuzískáním, sebe-nalezením, však zase splývá s tím, že není získáno jen pro sebe ani nalezeno jen sebou. V té fázi, kdy se již opustilo a zanechalo za sebou, dochází k jeho podstatnému setkání, které způsobuje přímo epochální zvrat v jeho vnitřní konstituci, zvrat, k němuž se samo ze sebe nikdy nemůže "vyvinout" a jehož se nemůže dobrat žádnou svou (pouze svou) aktivitou (ani pasivitou, jež je jenom druhem aktivity). Vědomí, které po onom sebe-opuštění se vrací opět k sobě, už není docela své, není jen vědomím sebe a pro sebe, nýbrž je vědomím, které na sebe vzalo závazek, které se odevzdalo tak, že už sobě nepatří, nenáleží, a vrací-li se k sobě, pak ne pouze v nějaké reminiscenci, v nějakém pochopitelném a snad samozřejmén návratu, nýbrž z pověření. Kde tedy, na jaké rovině dochází k onomu základně významnému setkání, v němž je vědomí "mimo sebe" a v němž se stává "samo sebou", ale tak, jak jím dosud nikdy nebylo a bez onoho setkání ani být nemůže ? A s "čím" nebo snad s "kým" se takto ek-staticky setkává? - At na tyto otázky odpovíme jakkoliv, nepochybnou skutečností zůstává, že vědomí známe ze své zkušenosti pouze a výhradně po tomto setkání, tj. po oné pronikavé proměně, rekonstituci a restrukturaci: to je pro nás vědomí. "Vědomí", které touto proměnou neprošlo, jemuž se ještě nedostalo onoho daru ek-statického setkání, nejenže pro nás není ještě (pravým) vědomím, ale nemůže se stát naší přímou zkušeností, protože - což je zřejmé by k tomu mohlo dojít jen na základě reflexe, jejímž předpokladem ono setkání přece jest. A po setkání už vědomí není tím, čím bylo, ale stává se čímsi novým, čím nebylo, přičemž integrity je dosaženo právě zastíněním a potlačením onoho původního "vědomí" resp. jeho věleně-
====================
Scan397.jpg
====================
111-8 nim (po nezbytné rekonstrukci 61 restrukturaci) do vědomí nového. Jedním ze základních rozdíla "vědomí" před setkáním od vědomi po setkání je uzavřenost prvního v sebe a otevřenost druhého, a to otevřenost v mnohem silnějším, pronikavějším smyslu, než jak tomuto alovu obvykle rozumíme. $ 6. Uzavřenost vědomí v sebe, jakou je charakterizováno "vědomí" před epochálním životním zvratem, k němuž dochází v ek-statickém setkání, tvoří paralelu či spíše představuje jedna ze stránek té "přítomnosti" subjektu mimo sebe, kterou jeme v předchozí kapitole označili jako osvětí. Naproti tomu otevřenost vědomí po tomto setkání je paralelou či jednou ze stránek přítomnosti subjektu ve světě (nebo, chceme-li podtrhnout otevřenost světa na rozdíl od uzavřenosti osvětí, lépe: na světě). Otevřenost jako vztah navenek (a na ten není ovšem redukovatelná) není totožná se schopností reagovat; reaktibilita subjektu nemusí být doprovázena otevřeností, nýbrž může zůstat (a obvykle aistává) v rámci osvětí a tedy subjektivního rázu. Navíc reagování nemusí být prostředkováno, ba ani dopórovázeno vědomím. Tam však, kde se vědomí vymaní z uzavřenosti své subjektivity a otevře se vůči p evětu, tam je nutně ovlivněno a přímo proměněno celé chování, činnost, jednání a vůbec život člověka. Otevřenost není jen otázkou vědomí resp. myšlení, ale celoživotního přístupu, celoživotní orientace. To pak má především avé antropologické, ale v důsledku toho pak obecně kulturní a zejména také politické důsledky. Měřítkem "pravosti" či "pravdivosti" uměleckého díla se pak stává to, zda dílo otvírá a uvádí do otevřenosti, anebo zda ponechává v uzavřenosti nebo dokonceza uzavírá, zamyká člověka do nějakého typu subjektivity (at už individuální či kolektivní). Podobně to platí také pro myilenkový přístup, pro poznání, tj. pro vědu (teorii vědeckou) i pro filosofii; rozlišení mezi tzv. teorií a tzv. ideologií je možno vposledu saložit právě na tom, zda se jimi lidaký pohled a lidský život otevírá či zavírá. V etice mezilidských vztah je respekt k potenciální otevřenosti každého lidského jedince kategorickým impe-
Scan397.jpg
====================
111-8 nim (po nezbytné rekonstrukci 61 restrukturaci) do vědomí nového. Jedním ze základních rozdíla "vědomí" před setkáním od vědomi po setkání je uzavřenost prvního v sebe a otevřenost druhého, a to otevřenost v mnohem silnějším, pronikavějším smyslu, než jak tomuto alovu obvykle rozumíme. $ 6. Uzavřenost vědomí v sebe, jakou je charakterizováno "vědomí" před epochálním životním zvratem, k němuž dochází v ek-statickém setkání, tvoří paralelu či spíše představuje jedna ze stránek té "přítomnosti" subjektu mimo sebe, kterou jeme v předchozí kapitole označili jako osvětí. Naproti tomu otevřenost vědomí po tomto setkání je paralelou či jednou ze stránek přítomnosti subjektu ve světě (nebo, chceme-li podtrhnout otevřenost světa na rozdíl od uzavřenosti osvětí, lépe: na světě). Otevřenost jako vztah navenek (a na ten není ovšem redukovatelná) není totožná se schopností reagovat; reaktibilita subjektu nemusí být doprovázena otevřeností, nýbrž může zůstat (a obvykle aistává) v rámci osvětí a tedy subjektivního rázu. Navíc reagování nemusí být prostředkováno, ba ani dopórovázeno vědomím. Tam však, kde se vědomí vymaní z uzavřenosti své subjektivity a otevře se vůči p evětu, tam je nutně ovlivněno a přímo proměněno celé chování, činnost, jednání a vůbec život člověka. Otevřenost není jen otázkou vědomí resp. myšlení, ale celoživotního přístupu, celoživotní orientace. To pak má především avé antropologické, ale v důsledku toho pak obecně kulturní a zejména také politické důsledky. Měřítkem "pravosti" či "pravdivosti" uměleckého díla se pak stává to, zda dílo otvírá a uvádí do otevřenosti, anebo zda ponechává v uzavřenosti nebo dokonceza uzavírá, zamyká člověka do nějakého typu subjektivity (at už individuální či kolektivní). Podobně to platí také pro myilenkový přístup, pro poznání, tj. pro vědu (teorii vědeckou) i pro filosofii; rozlišení mezi tzv. teorií a tzv. ideologií je možno vposledu saložit právě na tom, zda se jimi lidaký pohled a lidský život otevírá či zavírá. V etice mezilidských vztah je respekt k potenciální otevřenosti každého lidského jedince kategorickým impe-
====================
Scan398.jpg
====================
III-9 rativem: druhého člověka respektuji jako člověka tenkrát a pouze tenkrát, jestliže respektuji jeho otevřenou budoucnost, jestliže s ní počítám a jestliže na ni apeluji. Pokud jsem orientován jen na jeho danost, tj. minulost, neberu jej jako člověka, jako osobnost, jako jedinečnou bytost, pobývající v otevřenosti světa, ale degraduji jej na věc, redukuji ho na předmět. Otevřenost je otevřeností v plném smyslu zase teprve ve vztahu k otevřenosti toho druhého (a ovšem otevřenosti světa); v tom je otevřenost svou podstatou i svými důsledky sociální, společenská. Je však společenská ještě v elementárnějším smyslu: aby se člověk jakožto člověk otevřel, musí se napřed setkat s otevřeností, která na jeho vlastní otevřenost čeká, která s ní předem počítá a skládá v ní svou naději, ještě než ke skutečnému otevření dojde, a je takovému otevření už při jeho prvních krocích nápomocna. Proto otevřenost není výsledkem individuálního činu a rozhodnutí, nýbrž je vždycky plodem spolupráce a je podmíněna solidaritou a asistencí druhých, již otevřených bytostí. Ale sociální dimenze otevřenosti není ani jedinou, ani základní její stránkou, nýbrž je spíše důsledken či snad květem, plodem toho, co je pro ni tím vskutku základním, a tím je zakotvenost v něčem, co není a nemůže být přede mnou jako protějšek, nýbrž mou hlubinou nebo k čemu má hlubina vlastně směřuje. Tak se ukazuje, že otevřenost - a tedy i reflexe poukazuje svými výsledky nejenom na skutečnosti před námi (tj. na předmětné skutečnosti), ani pouze na skutečnost subjektu aktivity i reflexe, tj. na nás, ale na skutečnosti jiné povahy, v nichž jsme subjektně zakotveni, ale jež nejsou kolem nás, nýbrž spíše jako by v nás, ale tam, kde naše těžiště je v tom, co se teprve připravuje, co teprve nastane a z čeho vlastně žijeme. § 7.
Scan398.jpg
====================
III-9 rativem: druhého člověka respektuji jako člověka tenkrát a pouze tenkrát, jestliže respektuji jeho otevřenou budoucnost, jestliže s ní počítám a jestliže na ni apeluji. Pokud jsem orientován jen na jeho danost, tj. minulost, neberu jej jako člověka, jako osobnost, jako jedinečnou bytost, pobývající v otevřenosti světa, ale degraduji jej na věc, redukuji ho na předmět. Otevřenost je otevřeností v plném smyslu zase teprve ve vztahu k otevřenosti toho druhého (a ovšem otevřenosti světa); v tom je otevřenost svou podstatou i svými důsledky sociální, společenská. Je však společenská ještě v elementárnějším smyslu: aby se člověk jakožto člověk otevřel, musí se napřed setkat s otevřeností, která na jeho vlastní otevřenost čeká, která s ní předem počítá a skládá v ní svou naději, ještě než ke skutečnému otevření dojde, a je takovému otevření už při jeho prvních krocích nápomocna. Proto otevřenost není výsledkem individuálního činu a rozhodnutí, nýbrž je vždycky plodem spolupráce a je podmíněna solidaritou a asistencí druhých, již otevřených bytostí. Ale sociální dimenze otevřenosti není ani jedinou, ani základní její stránkou, nýbrž je spíše důsledken či snad květem, plodem toho, co je pro ni tím vskutku základním, a tím je zakotvenost v něčem, co není a nemůže být přede mnou jako protějšek, nýbrž mou hlubinou nebo k čemu má hlubina vlastně směřuje. Tak se ukazuje, že otevřenost - a tedy i reflexe poukazuje svými výsledky nejenom na skutečnosti před námi (tj. na předmětné skutečnosti), ani pouze na skutečnost subjektu aktivity i reflexe, tj. na nás, ale na skutečnosti jiné povahy, v nichž jsme subjektně zakotveni, ale jež nejsou kolem nás, nýbrž spíše jako by v nás, ale tam, kde naše těžiště je v tom, co se teprve připravuje, co teprve nastane a z čeho vlastně žijeme. § 7.
====================
ScanImage083.jpg
====================
III-1 Kapitola I I I. REFLEXE A JEJÍ ZÁKLAD § 1. Vědomí, jak je dáno naší zkušenosti, tj. naše lidské vědomí se vždycky vyznačuje tím, že o něm nějak víme, že si ho jsme vědomí. Pokud jsme v některých krajních případech nuceni se zabývat "vědomím", jemuž tento charakter připsat nelze, nepovažujeme je za vlastní, skutečné, pravé vědomí a mluvíme raději o nevědomí, předvědomí či dokonce podvědomí. V tom smyslu pak mluvíme o "prahu" vědomí, jehož překročení zřejmě znamená právě schopnost znovu (a zřejmě jinak, nově) uchopit ve svém vědomí to, co už nějak uvědomění došlo: zkrátka být si vědom už nikoliv jenom "něčeho", nýbrž také a navíc toho, že jsem si "něčeho" (rozuměj: onoho "něčeho") vědom. K povaze našeho vědomí tedy obvykle a nejčastěji náleží jakási rozeklanost, rozvětvenost jeho zaměření: zároveň svým vědomím směřujeme k tomu, co si uvědomujeme, a zároveň k tomu, že si to uvědomujeme. Je tomu dokonce tak, že tam, kde se ve svém vědomí nejsme schopni zaměřit a soustředit také na to, že si "něco" uvědomujeme, nejsme schopni si řádně uvědomit ani toto "něco". K opravdovému zaměření a soustředění vědomí na jakékoliv "něco" nezbytně potřebujeme tu složku vědomí, která se zaměřuje na uvědomování jakéhokoliv "něco" a která jediná je schopna to to "něco" natolik ustálit a identifikovat, aby takové zaměření nebylo jen nahodilé, nýbrž aby mohlo být zamýšleno, řízeno a kontrolováno. Nemá-li vědomí zůstat jen nahodilým uplýváním a střídáním jakýchsi "stavů vědomí", nýbrž organizovaným, soustředěným úsilím o uchopení toho, k čemu se váže, musí vyvinout tuto elementární schopnost se vztahovat také k sobě samému, obracet se k sobě, vracet se ke svým dřívějším i právě uplynulým "stavům" a zejména k tomu v nich, co lze identifikovat jako jakousi jejich osu či základ, zkrátka něco, v čem si různé stavy vědomí mohou být blízké, v čem si mohou odpovídat, co jim může být společné a co proto dovolí,
ScanImage083.jpg
====================
III-1 Kapitola I I I. REFLEXE A JEJÍ ZÁKLAD § 1. Vědomí, jak je dáno naší zkušenosti, tj. naše lidské vědomí se vždycky vyznačuje tím, že o něm nějak víme, že si ho jsme vědomí. Pokud jsme v některých krajních případech nuceni se zabývat "vědomím", jemuž tento charakter připsat nelze, nepovažujeme je za vlastní, skutečné, pravé vědomí a mluvíme raději o nevědomí, předvědomí či dokonce podvědomí. V tom smyslu pak mluvíme o "prahu" vědomí, jehož překročení zřejmě znamená právě schopnost znovu (a zřejmě jinak, nově) uchopit ve svém vědomí to, co už nějak uvědomění došlo: zkrátka být si vědom už nikoliv jenom "něčeho", nýbrž také a navíc toho, že jsem si "něčeho" (rozuměj: onoho "něčeho") vědom. K povaze našeho vědomí tedy obvykle a nejčastěji náleží jakási rozeklanost, rozvětvenost jeho zaměření: zároveň svým vědomím směřujeme k tomu, co si uvědomujeme, a zároveň k tomu, že si to uvědomujeme. Je tomu dokonce tak, že tam, kde se ve svém vědomí nejsme schopni zaměřit a soustředit také na to, že si "něco" uvědomujeme, nejsme schopni si řádně uvědomit ani toto "něco". K opravdovému zaměření a soustředění vědomí na jakékoliv "něco" nezbytně potřebujeme tu složku vědomí, která se zaměřuje na uvědomování jakéhokoliv "něco" a která jediná je schopna to to "něco" natolik ustálit a identifikovat, aby takové zaměření nebylo jen nahodilé, nýbrž aby mohlo být zamýšleno, řízeno a kontrolováno. Nemá-li vědomí zůstat jen nahodilým uplýváním a střídáním jakýchsi "stavů vědomí", nýbrž organizovaným, soustředěným úsilím o uchopení toho, k čemu se váže, musí vyvinout tuto elementární schopnost se vztahovat také k sobě samému, obracet se k sobě, vracet se ke svým dřívějším i právě uplynulým "stavům" a zejména k tomu v nich, co lze identifikovat jako jakousi jejich osu či základ, zkrátka něco, v čem si různé stavy vědomí mohou být blízké, v čem si mohou odpovídat, co jim může být společné a co proto dovolí,
====================
ScanImage084.jpg
====================
III-2 aby byly organizovány do širších, smysluplných kontextů. Návrat vědomí k sobě samému budeme nazývat reflexí; onou zmíněnou rozvětveností, rezeklaností vědomí na složky, vztahující se mimo vědomí, a složky, vztahující se k vědomí samotnému (a tedy složky, jimiž se vědomí vztahuje samo k sobě), se vyznačuje vědomí reflektované. A protože je už v samotné struktuře návratu vědomí k sobě samému otevřena možnost, aby se vědomí vracelo nejenom k tomu, že si je vědomo něčeho, ale aby se vracelo také k tomu, že si uvědomuje (v předchozím již návratu), že si jen něčeho vědomo, atd., je lidské vědomí, jak se dnes otvírá naší zkušenosti, hluboce proreflektováno, tj. proniknuto a komplikovaně zorganizováno vždy v celé řadě vrstev nových a nových reflexí a jejich výsledků, jež na sehe navíc nenasedají jen šupinovitě, ale navzájem se i pronikají způsobem, který vůbec neumožňuje nějaké snadné odloupávání jedné vrstvy za druhou, nýbrž nutí nás leda k dalším a dalším rekontrukcím a tedy interpretacím toho, co se v našem vědomí už stalo a co se ještě dále děje. § 2. Vědomí se může vracet samo k sobě ovšem také tím způsobem, že se jenom reaktualizuje ve své první resp. původní podobě. K tomu může dojít bezděčně (např. protože se opakuje týž podnět nebo že jde o obsah tak svůdný nebo naopak tak děsivý, že k sobě přitahuje vždy znovu nejvyšší pozornost) nebo také cílevědomě (to už v rámci jakési reflexe, kterou tu musíme předpokládat). A tady si musíme ujasnit, že reflexe není takovýmto návratem, jenž znamená zopakování resp. znovuvyvolání téhož stavu či obsahu vědomí, že tedy není návratem, který znamená identifikaci. Jestliže pro mytickou životní orientacé archaického člověka je charakteristická úporná snaha o přimknutí k tomu, co tu už bylo, co se už svrchovaným způsobem událo a s čím je nutno se ztotožnit až do splynutí, pak smyslem mýtu jakožto vyprávění, povídání je navození potřebné atmosféry a splnění nezbytných podmínek k tomu, abychom znovu prožili touž, protože již jednou v plnosti nastavší a od té doby vždy přítomnou či spíše vždy připravenou a vždy znovu vyvolatelnou událost. Vědomí, jímž je charakteri-
ScanImage084.jpg
====================
III-2 aby byly organizovány do širších, smysluplných kontextů. Návrat vědomí k sobě samému budeme nazývat reflexí; onou zmíněnou rozvětveností, rezeklaností vědomí na složky, vztahující se mimo vědomí, a složky, vztahující se k vědomí samotnému (a tedy složky, jimiž se vědomí vztahuje samo k sobě), se vyznačuje vědomí reflektované. A protože je už v samotné struktuře návratu vědomí k sobě samému otevřena možnost, aby se vědomí vracelo nejenom k tomu, že si je vědomo něčeho, ale aby se vracelo také k tomu, že si uvědomuje (v předchozím již návratu), že si jen něčeho vědomo, atd., je lidské vědomí, jak se dnes otvírá naší zkušenosti, hluboce proreflektováno, tj. proniknuto a komplikovaně zorganizováno vždy v celé řadě vrstev nových a nových reflexí a jejich výsledků, jež na sehe navíc nenasedají jen šupinovitě, ale navzájem se i pronikají způsobem, který vůbec neumožňuje nějaké snadné odloupávání jedné vrstvy za druhou, nýbrž nutí nás leda k dalším a dalším rekontrukcím a tedy interpretacím toho, co se v našem vědomí už stalo a co se ještě dále děje. § 2. Vědomí se může vracet samo k sobě ovšem také tím způsobem, že se jenom reaktualizuje ve své první resp. původní podobě. K tomu může dojít bezděčně (např. protože se opakuje týž podnět nebo že jde o obsah tak svůdný nebo naopak tak děsivý, že k sobě přitahuje vždy znovu nejvyšší pozornost) nebo také cílevědomě (to už v rámci jakési reflexe, kterou tu musíme předpokládat). A tady si musíme ujasnit, že reflexe není takovýmto návratem, jenž znamená zopakování resp. znovuvyvolání téhož stavu či obsahu vědomí, že tedy není návratem, který znamená identifikaci. Jestliže pro mytickou životní orientacé archaického člověka je charakteristická úporná snaha o přimknutí k tomu, co tu už bylo, co se už svrchovaným způsobem událo a s čím je nutno se ztotožnit až do splynutí, pak smyslem mýtu jakožto vyprávění, povídání je navození potřebné atmosféry a splnění nezbytných podmínek k tomu, abychom znovu prožili touž, protože již jednou v plnosti nastavší a od té doby vždy přítomnou či spíše vždy připravenou a vždy znovu vyvolatelnou událost. Vědomí, jímž je charakteri-
====================
ScanImage085.jpg
====================
III-3 zován takový návrat k témuž, ztrácí jakoukoliv distanci od své minulé podoby, nepocituje (či nechápe) svůj předchozí prožitek resp. minulý "stav" jako cosi jiného, již uplynulého, nýbrž propadá se do takového již jednou nastavšího "stavu" až do naprosté identity s ním, takže pro ně jde jen o novou velkou přítomnost oné archetypické události či skutečnosti o přítomnost, které se pozvedá nad každou nahodilost proměny v prostoru i času, ba která znamená jakési vytržení z chaotických proměn k tomu, co je vpravdě skutečné, tj. vždy stejné odevždy navždy. Vědomí je v takovém případě také plně soustředěno k spočinutí v temtémž svém "stavu", k naplnění týmž "obsahem", k vykrystalizování do téže podoby. Tím je skutečná reflexe ne-li vyloučena (neboť povětšině to bez ní prostě nejde, jak ukáže každá podrobnější analýza), tedy alespoň potlačena, maximálně eliminována resp. zatlačena jakoby pod práh plného vědomí. To je velmi podivuhodná záležitost: právě to, čím se vědomí dostává na vyšší rovinu, čím se stává pravým, skutečným vědomím, právě to, čím překračuje rozhodující práh a čím vstupuje do nové etapy své vlastní výstavby, je okamžitě jako by znovu pohlcováno, vytěsňováno a zastíráno, aby splnilo jen to nejnutnější a nic víc. Jakási hluboká, ještě nevědomá resp. neuvědomělá nedůvěra v reflexi a vlastně vůbec ve vědomí, které je skutečným vědomím teprve díky ní, je skryta někdy v nejhlubších vrstvách mýtu a přetrvává dodnes na mnoha místech tam, kde se nějaké zbytky mýtu ještě zachovaly a kde vytvořily jakási centra pokusů o integracé, napodobující a nahrazující mýtus v poměrech, jež svou podstatou již nedovolují mýtu žít a integrovat život způsobem, který je mýtu nejvlastnější a původní. Tato nedůvěra je dokladem, že reflexe musí být něčím původnějším než jakýkoliv odpor k ní, ale vysvětluje také obrovské překážky, jaké nutně stály v cestě každému dalšímu rozvoji reflexe, a ozřejmuje významně i epochálnost a pronikavost převratu, k němuž muselo dojít ve chvíli, kdy reflexe tyto překážky zdolala a kdy se mohutně prosadila ve způsobu myšlení, které si luxus odstupu dovolilo učinit svým pravidlem a přímo metodou. § 3. Tak se nám ukazuje, že reflexe je od samého počátku v napětí a ONE +
ScanImage085.jpg
====================
III-3 zován takový návrat k témuž, ztrácí jakoukoliv distanci od své minulé podoby, nepocituje (či nechápe) svůj předchozí prožitek resp. minulý "stav" jako cosi jiného, již uplynulého, nýbrž propadá se do takového již jednou nastavšího "stavu" až do naprosté identity s ním, takže pro ně jde jen o novou velkou přítomnost oné archetypické události či skutečnosti o přítomnost, které se pozvedá nad každou nahodilost proměny v prostoru i času, ba která znamená jakési vytržení z chaotických proměn k tomu, co je vpravdě skutečné, tj. vždy stejné odevždy navždy. Vědomí je v takovém případě také plně soustředěno k spočinutí v temtémž svém "stavu", k naplnění týmž "obsahem", k vykrystalizování do téže podoby. Tím je skutečná reflexe ne-li vyloučena (neboť povětšině to bez ní prostě nejde, jak ukáže každá podrobnější analýza), tedy alespoň potlačena, maximálně eliminována resp. zatlačena jakoby pod práh plného vědomí. To je velmi podivuhodná záležitost: právě to, čím se vědomí dostává na vyšší rovinu, čím se stává pravým, skutečným vědomím, právě to, čím překračuje rozhodující práh a čím vstupuje do nové etapy své vlastní výstavby, je okamžitě jako by znovu pohlcováno, vytěsňováno a zastíráno, aby splnilo jen to nejnutnější a nic víc. Jakási hluboká, ještě nevědomá resp. neuvědomělá nedůvěra v reflexi a vlastně vůbec ve vědomí, které je skutečným vědomím teprve díky ní, je skryta někdy v nejhlubších vrstvách mýtu a přetrvává dodnes na mnoha místech tam, kde se nějaké zbytky mýtu ještě zachovaly a kde vytvořily jakási centra pokusů o integracé, napodobující a nahrazující mýtus v poměrech, jež svou podstatou již nedovolují mýtu žít a integrovat život způsobem, který je mýtu nejvlastnější a původní. Tato nedůvěra je dokladem, že reflexe musí být něčím původnějším než jakýkoliv odpor k ní, ale vysvětluje také obrovské překážky, jaké nutně stály v cestě každému dalšímu rozvoji reflexe, a ozřejmuje významně i epochálnost a pronikavost převratu, k němuž muselo dojít ve chvíli, kdy reflexe tyto překážky zdolala a kdy se mohutně prosadila ve způsobu myšlení, které si luxus odstupu dovolilo učinit svým pravidlem a přímo metodou. § 3. Tak se nám ukazuje, že reflexe je od samého počátku v napětí a ONE +
====================
ScanImage086.jpg
====================
III-4 přímo rozporu s mytickou životní orientací, která si také své vědomí formuje svým vlastním způsobem a aby to mohla učinit, musí potlačit a podvázat reflexi, bez níž by sice nemohla obstát, ale proti níž se od samého počátku musí bránit (alouho se opravdu ubrání). I když je zřejmé, že ze strany reflexe je odpor proti mýtu teprve něčím druhotným a odvozeným (zatímco vlastním zdrojem napětí je mýtus a mytická životní orientace), musíme se tázat, v čem asi spočívá jádro tohoto napětí a rozporu. A to se nám ukáže, přihlédneme-li blíže k vlastní struktuře reflexe a k podmínkám jejího uskutečnění a rozvinutí. Slovo reflexe náleží k těm, jejichž etymologie štastně koresponduje se základním významem slova. V reflexi se vědomí odvrací od svého původního zaměření a od cíle, na nějž je soustředěno, a otáčí, obrací se zpět, nastupuje zpáteční cestu k sobě, přichází znovu k sobě (reflecto zpět ohýbám, otáčím, obracím, ev. zvratně: zpět se obracím, vracím, na zpáteční cestu se dávám; přeneseně také o duchu, myšlení, pozornosti). Znamená-li vědomí přístup k tomu, co je uvědomováno, pak musí nutně znamenat zároveň jakési opouštění, odcházení, odstup od " sebe", jakousi ztrátu "sebe". Jinak by totiž nemohla být řeč o žádném návratu resp. o cestě zpět, obráceným směrem. Jde ostatně jen o zvláštní případ odvracení (se) ode "všeho" k "něčemu"; každé soustředění znamená zároveň odvrácení pozornosti ode všeho kromě jediného, tj. právě toho, nač se soustřeďujeme. Mezi tím, co se takto ztrácí naší jinam soustředěné pozornosti, je ovšem také subjekt pozornosti, tj. my sami. Později uvidíme, že do jisté míry analogická je situace aktivního subjektu, který v akci sám sebe opouští a stává se akcí, přechází v akci, nicméně je přesto ve své akci nějak přítomen, a to specificky proměněným způsobem. Také "subjekt" vědomí, přestože se ve svém soustředění nechává stranou a vzadu, přestože se opouští, jistým specifických způsobem je "při tom", tj. je přítomen ve své odvrácenosti od sebe, ve svém sebeopouštění. Tím se "subjekt" podstatně liší ode všeho ostatního (jednotlivého), jež je rovněž při onom soustředění na "něco" opouštěno. Proto také návrat k sobě" se odlišuje od www. 300
ScanImage086.jpg
====================
III-4 přímo rozporu s mytickou životní orientací, která si také své vědomí formuje svým vlastním způsobem a aby to mohla učinit, musí potlačit a podvázat reflexi, bez níž by sice nemohla obstát, ale proti níž se od samého počátku musí bránit (alouho se opravdu ubrání). I když je zřejmé, že ze strany reflexe je odpor proti mýtu teprve něčím druhotným a odvozeným (zatímco vlastním zdrojem napětí je mýtus a mytická životní orientace), musíme se tázat, v čem asi spočívá jádro tohoto napětí a rozporu. A to se nám ukáže, přihlédneme-li blíže k vlastní struktuře reflexe a k podmínkám jejího uskutečnění a rozvinutí. Slovo reflexe náleží k těm, jejichž etymologie štastně koresponduje se základním významem slova. V reflexi se vědomí odvrací od svého původního zaměření a od cíle, na nějž je soustředěno, a otáčí, obrací se zpět, nastupuje zpáteční cestu k sobě, přichází znovu k sobě (reflecto zpět ohýbám, otáčím, obracím, ev. zvratně: zpět se obracím, vracím, na zpáteční cestu se dávám; přeneseně také o duchu, myšlení, pozornosti). Znamená-li vědomí přístup k tomu, co je uvědomováno, pak musí nutně znamenat zároveň jakési opouštění, odcházení, odstup od " sebe", jakousi ztrátu "sebe". Jinak by totiž nemohla být řeč o žádném návratu resp. o cestě zpět, obráceným směrem. Jde ostatně jen o zvláštní případ odvracení (se) ode "všeho" k "něčemu"; každé soustředění znamená zároveň odvrácení pozornosti ode všeho kromě jediného, tj. právě toho, nač se soustřeďujeme. Mezi tím, co se takto ztrácí naší jinam soustředěné pozornosti, je ovšem také subjekt pozornosti, tj. my sami. Později uvidíme, že do jisté míry analogická je situace aktivního subjektu, který v akci sám sebe opouští a stává se akcí, přechází v akci, nicméně je přesto ve své akci nějak přítomen, a to specificky proměněným způsobem. Také "subjekt" vědomí, přestože se ve svém soustředění nechává stranou a vzadu, přestože se opouští, jistým specifických způsobem je "při tom", tj. je přítomen ve své odvrácenosti od sebe, ve svém sebeopouštění. Tím se "subjekt" podstatně liší ode všeho ostatního (jednotlivého), jež je rovněž při onom soustředění na "něco" opouštěno. Proto také návrat k sobě" se odlišuje od www. 300
====================
ScanImage087.jpg
====================
III-5 jakéhokoliv jiného přesunutí pozornosti na to, co bylo zatím odsunuto stranou a zanedbáno. Reflexe jako cesta subjektu vědomí ke svému vědomí je v napětí a rozporu s mytickou životní orientací a jejím typem "vědomí" či "myšlení" právě tím a v tom, že je orientována na něco, čím (nebo výkonem čeho) je vždy také sama, zkrátka že se zpět obrací k tomu, co je v mytické orientaci nejen zapomínáno a pomíjeno, ale aktivně a vší silou potlačováno, eliminováno a ztotožňováno s typem, s archetypickou strukturou. Jeluto § 4. Reflexe představuje přístup vědomí k sobě samému (nebo přístup subjektu vědomí ke svému vlastnímu vědomí). Musíme se proto tázat, odkud tedy vědomí vlastně přichází k sobě. Samozřejmě víme, že i tenkrát, když ještě vědomí (v reflexi) nebylo u sebe a když tedy bylo u něčeho jiného, bylo tam, bylo "při tom", nebot to právě bylo vědomí, které se k něčemu vztáhlo, na něco se zaměřilo a soustředilo. Zdálo by se proto, že vědomí, které není u sebe, "při sobě", je zřejmě u něčeho jiného, u věcí kupříkladu. Ale to je pouze obrazná řeč, pouhá metafora, na kterou jsme zvyklí a jejíž podivnost přehlížíme. Věci jsou však v prostoru a čase, jsou lokalizovány a temporalizovány. Být vskutku při tom, když jsou (když se dějí) a jak jsou, by muselo nutně znamenat být na témž místě v touž chvíli. Nehledíc už k tomu, že si lze těžko pomyslit, že vědomí by mohlo sdílet místo i čas s tím, k čemu se odnáší, je to vlastně zbytečné, protože víme, že se ve svém vědomí můžeme zaměřit na něco prostorově i časově neobyčejně vzdáleného: v této přítomné chvíli se můžeme ve vědomí zabývat nějakou událostí svého mládí nebo dokonce událostí, která se odehrála před stovkami nebo tisíci lety (právě tak jako můžeme ve svém vědomí očekávat událost, která má teprve přijít, která snad nebo dokonce jistě nastane). Z toho je naprosto zřejmé, že na otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě (a kam tedy nejprve od sebe muselo odejít), nelze poukázat na "něco", tj. na věci, události, osoby apod. Odstup vědomí od sebe je takové povahy, že zároveň znamená odstup ode všeho to-
ScanImage087.jpg
====================
III-5 jakéhokoliv jiného přesunutí pozornosti na to, co bylo zatím odsunuto stranou a zanedbáno. Reflexe jako cesta subjektu vědomí ke svému vědomí je v napětí a rozporu s mytickou životní orientací a jejím typem "vědomí" či "myšlení" právě tím a v tom, že je orientována na něco, čím (nebo výkonem čeho) je vždy také sama, zkrátka že se zpět obrací k tomu, co je v mytické orientaci nejen zapomínáno a pomíjeno, ale aktivně a vší silou potlačováno, eliminováno a ztotožňováno s typem, s archetypickou strukturou. Jeluto § 4. Reflexe představuje přístup vědomí k sobě samému (nebo přístup subjektu vědomí ke svému vlastnímu vědomí). Musíme se proto tázat, odkud tedy vědomí vlastně přichází k sobě. Samozřejmě víme, že i tenkrát, když ještě vědomí (v reflexi) nebylo u sebe a když tedy bylo u něčeho jiného, bylo tam, bylo "při tom", nebot to právě bylo vědomí, které se k něčemu vztáhlo, na něco se zaměřilo a soustředilo. Zdálo by se proto, že vědomí, které není u sebe, "při sobě", je zřejmě u něčeho jiného, u věcí kupříkladu. Ale to je pouze obrazná řeč, pouhá metafora, na kterou jsme zvyklí a jejíž podivnost přehlížíme. Věci jsou však v prostoru a čase, jsou lokalizovány a temporalizovány. Být vskutku při tom, když jsou (když se dějí) a jak jsou, by muselo nutně znamenat být na témž místě v touž chvíli. Nehledíc už k tomu, že si lze těžko pomyslit, že vědomí by mohlo sdílet místo i čas s tím, k čemu se odnáší, je to vlastně zbytečné, protože víme, že se ve svém vědomí můžeme zaměřit na něco prostorově i časově neobyčejně vzdáleného: v této přítomné chvíli se můžeme ve vědomí zabývat nějakou událostí svého mládí nebo dokonce událostí, která se odehrála před stovkami nebo tisíci lety (právě tak jako můžeme ve svém vědomí očekávat událost, která má teprve přijít, která snad nebo dokonce jistě nastane). Z toho je naprosto zřejmé, že na otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě (a kam tedy nejprve od sebe muselo odejít), nelze poukázat na "něco", tj. na věci, události, osoby apod. Odstup vědomí od sebe je takové povahy, že zároveň znamená odstup ode všeho to-
====================
ScanImage088.jpg
====================
III-6 ho, k čemu se může zaměřit a na co se může soustředit jakožto vědomí, tj. ve vědomí, v rámci vědomí. To proto, že vědomí, které se k něčemu zaměří, zůstává přesto v sobě, zaměří se k tomu jen v rámci vědomí a tak zůstává ve svém rámci, neopouští se fakticky, nýbrž jen v sobě, ve svém rámci, přelévá se jenom v prostoru sebe sama, zůstává sebou. Proto ani nemůže "přijít k sobě", neboť je stále "u sebe", je stále samo sebou. Proto za takových podmínek není možná ani reflexe. Předpokladem reflexe je skutečný odstup vědomí od sebe, odstup, v němž vědomí opouští samo sebe tak, že ve fázi sebe opuštění nejenže není "při sobě", ale není ani "u sebe", není zkrátka "při tom", když dlí "mimo sebe". A v návratu k sobě to vlastně pak není a ani nemůže být to vědomí, jež se opouštělo: nevrací "se" samo, nýbrž je nalezeno; ale není nalezeno tak, jak bylo předtím, než se opustilo, nýbrž jako nové, kvalitativně pokročivší vědomí, jako se be-vědomí. Neboť to vědomí, které se nyní setkává s tím, jež je opustilo a jež se nyní k němu vrací, nalézá samo sebe už nikoliv takovém, jakým bylo a jako které se opustilo (a jako které bylo opuštěno), nýbrž jako které se nyní vrací a vrátilo. Vědomí nadále už není tím, jež se od sebe odvrací, hýbrž % tím, ž jež přichází k sobě. Tady nejde o topornost vyjadřování, nýbrž o nesnáz myšlenkovou, totiž o myšlenkové uchopení něčeho, čemu se samo myšlení (naše myšlení) vzpírá, co se příčí všem našim dosavadním myšlenkovým návykům. Paradoxní povaha této stránky reflexe však nemůže být pominuta; budeme, jak se ukáže, podobné paradoxy nalézat ještě na jiných místech svých úvah. (Až budeme mít více zkušeností s takovými paradoxy, pokusíme se celou věc podrobit zvláštní reflexi.) § 5. Nevelký krok kupředu, který se nám snad podařilo učinit, nemůže být ani zdaleka považován za odpověď na naši otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě. Nicméně několik věcí se už nyní zdá být jistých. Především je zřejmé, že vědomí nepřichází "k sobě" od sebe a ze sebe; že tento příchod, přístup k sobě není myšlenkově uchopitelný jako výkon samotného vědomí (resp.
ScanImage088.jpg
====================
III-6 ho, k čemu se může zaměřit a na co se může soustředit jakožto vědomí, tj. ve vědomí, v rámci vědomí. To proto, že vědomí, které se k něčemu zaměří, zůstává přesto v sobě, zaměří se k tomu jen v rámci vědomí a tak zůstává ve svém rámci, neopouští se fakticky, nýbrž jen v sobě, ve svém rámci, přelévá se jenom v prostoru sebe sama, zůstává sebou. Proto ani nemůže "přijít k sobě", neboť je stále "u sebe", je stále samo sebou. Proto za takových podmínek není možná ani reflexe. Předpokladem reflexe je skutečný odstup vědomí od sebe, odstup, v němž vědomí opouští samo sebe tak, že ve fázi sebe opuštění nejenže není "při sobě", ale není ani "u sebe", není zkrátka "při tom", když dlí "mimo sebe". A v návratu k sobě to vlastně pak není a ani nemůže být to vědomí, jež se opouštělo: nevrací "se" samo, nýbrž je nalezeno; ale není nalezeno tak, jak bylo předtím, než se opustilo, nýbrž jako nové, kvalitativně pokročivší vědomí, jako se be-vědomí. Neboť to vědomí, které se nyní setkává s tím, jež je opustilo a jež se nyní k němu vrací, nalézá samo sebe už nikoliv takovém, jakým bylo a jako které se opustilo (a jako které bylo opuštěno), nýbrž jako které se nyní vrací a vrátilo. Vědomí nadále už není tím, jež se od sebe odvrací, hýbrž % tím, ž jež přichází k sobě. Tady nejde o topornost vyjadřování, nýbrž o nesnáz myšlenkovou, totiž o myšlenkové uchopení něčeho, čemu se samo myšlení (naše myšlení) vzpírá, co se příčí všem našim dosavadním myšlenkovým návykům. Paradoxní povaha této stránky reflexe však nemůže být pominuta; budeme, jak se ukáže, podobné paradoxy nalézat ještě na jiných místech svých úvah. (Až budeme mít více zkušeností s takovými paradoxy, pokusíme se celou věc podrobit zvláštní reflexi.) § 5. Nevelký krok kupředu, který se nám snad podařilo učinit, nemůže být ani zdaleka považován za odpověď na naši otázku, odkud vědomí přichází samo k sobě. Nicméně několik věcí se už nyní zdá být jistých. Především je zřejmé, že vědomí nepřichází "k sobě" od sebe a ze sebe; že tento příchod, přístup k sobě není myšlenkově uchopitelný jako výkon samotného vědomí (resp.
====================
ScanImage089.jpg
====================
III-7 které vědomého subjektu), tj. že se na tento výkon nedá v žádném případě redukovat, že nespočívá jenom v něm. Ve zmíněném specifickém odstupu vědomí od sebe je zahrnut akt se beodevzdání, sebe-předání, sebe-poskytnutí-k-dispozici. Vědomí tu neztrácí samo sebe bez záměru či dokonce proti svému záměru, nýbrž vzdává se sebe a v odevzdanosti se otvírá vstříc zvláštnímu sebepopření", jež se stává (nikoliv už jeho výkonem a jeho režií) se be-znovuzískáním, se be-nalezením, "ě však zase splývá s tím, že není získáno jen pro sebe ani nalezeno jen sebou. V té fázi, kdy se již opustilo a zanechalo za sebou, dochází k jeho podstatnému setkání, které způsobuje přímo epochální zvrat v jeho vnitřní konstituci, zvrat, k němuž se samo ze sebe nikdy nemůže "vyvinout" a jehož se nemůže dobrat žádnou svou (pouze svou) aktivitou (ani pasivitou, jež je jenom druhem aktivity). Vědomí, které po onom se be-opuštění (se) vrací opět k sobě, už není docela své, není jen vědomím sebe a pro sebe, nýbrž je vědomím, které na sebe vzalo závazek, které se odevzdalo tak, že už sobě nepatří, nenáleží, a vrací-li se k sobě, pak ne pouze v nějaké reminiscenci, v nějakém pochopitelném a snad samozřejmém návratu, nýbrž z pověření. Kde tedy, na jaké rovině dochází k onomu základně významnému setkání, v němž je vědomí "mimo sebe" a v němž se stává "samo sebou", ale tak, jak jím dosud nikdy nebylo a bez onoho setkání ani být nemůže? A s "čím" nebo snad s "kým" se takto ek-staticky setkává? At na tyto otázky odpovíme jakkoliv, nepochybnou skutečností zůstává, že vědomí známe ze své zkušenosti pouze a výhradně po tomto setkání, tj. po oné pronikavé proměně, rekonstituci a restrukturaci: to je pro nás vědomí. "Vědomí", které touto proměnou neprošlo, jemuž se ještě nedostalo onoho daru ek-statického setkání, nejenže pro nás není ještě (pravým) vědomím, ale nemůže se stát naší přímou zkušeností, protože což je zřejmé by k tomu mohlo dojít jen na základě reflexe, jejímž předpokladem ono setkání přece jest. A po setkání už vědomí není tím, čím bylo, ale stává se čímsi novým, čím nebylo, přičemž integrity je dosaženo právě zastíněním a potlačením onoho původního "vědomí" resp. jeho včleněMp
ScanImage089.jpg
====================
III-7 které vědomého subjektu), tj. že se na tento výkon nedá v žádném případě redukovat, že nespočívá jenom v něm. Ve zmíněném specifickém odstupu vědomí od sebe je zahrnut akt se beodevzdání, sebe-předání, sebe-poskytnutí-k-dispozici. Vědomí tu neztrácí samo sebe bez záměru či dokonce proti svému záměru, nýbrž vzdává se sebe a v odevzdanosti se otvírá vstříc zvláštnímu sebepopření", jež se stává (nikoliv už jeho výkonem a jeho režií) se be-znovuzískáním, se be-nalezením, "ě však zase splývá s tím, že není získáno jen pro sebe ani nalezeno jen sebou. V té fázi, kdy se již opustilo a zanechalo za sebou, dochází k jeho podstatnému setkání, které způsobuje přímo epochální zvrat v jeho vnitřní konstituci, zvrat, k němuž se samo ze sebe nikdy nemůže "vyvinout" a jehož se nemůže dobrat žádnou svou (pouze svou) aktivitou (ani pasivitou, jež je jenom druhem aktivity). Vědomí, které po onom se be-opuštění (se) vrací opět k sobě, už není docela své, není jen vědomím sebe a pro sebe, nýbrž je vědomím, které na sebe vzalo závazek, které se odevzdalo tak, že už sobě nepatří, nenáleží, a vrací-li se k sobě, pak ne pouze v nějaké reminiscenci, v nějakém pochopitelném a snad samozřejmém návratu, nýbrž z pověření. Kde tedy, na jaké rovině dochází k onomu základně významnému setkání, v němž je vědomí "mimo sebe" a v němž se stává "samo sebou", ale tak, jak jím dosud nikdy nebylo a bez onoho setkání ani být nemůže? A s "čím" nebo snad s "kým" se takto ek-staticky setkává? At na tyto otázky odpovíme jakkoliv, nepochybnou skutečností zůstává, že vědomí známe ze své zkušenosti pouze a výhradně po tomto setkání, tj. po oné pronikavé proměně, rekonstituci a restrukturaci: to je pro nás vědomí. "Vědomí", které touto proměnou neprošlo, jemuž se ještě nedostalo onoho daru ek-statického setkání, nejenže pro nás není ještě (pravým) vědomím, ale nemůže se stát naší přímou zkušeností, protože což je zřejmé by k tomu mohlo dojít jen na základě reflexe, jejímž předpokladem ono setkání přece jest. A po setkání už vědomí není tím, čím bylo, ale stává se čímsi novým, čím nebylo, přičemž integrity je dosaženo právě zastíněním a potlačením onoho původního "vědomí" resp. jeho včleněMp
====================
ScanImage090.jpg
====================
III-8 ním (po nezbytné rekonstrukci či restrukturaci) do vědomí nového. Jedním ze základních rozdílů "vědomí" před setkáním od vědomi po setkání je uzavřenost prvního v sebe a otevřenost druhého, a to otevřenost v mnohem silnějším, pronikavějším smyslu, než jak tomuto slovu obvykle rozumíme. § 6. Uzavřenost vědomí v sebe, jakou je charakterizováno "vědomí" před epochálním životním zvratem, k němuž dochází v ek-statickém setkání, tvoří paralelu či spíše představuje jedna ze stránek té "přítomnosti" subjektu mimo sebe, kterou jsme v předchozí kapitole označili jako osvětí. Naproti tomu otevřenost vědomí po tomto setkání je paralelou či jednou ze stránek přítomnosti subjektu ve světě (ne bo, chceme-li podtrhnout otevřenost světa na rozdíl od uzavřenosti osvětí, lépe: na světě). Otevřenost jako vztah navenek (a na ten není ovšem redukovatelná) není totožná se schopností reagovat; reaktibilita subjektu nemusí být doprovázena otevřeností, nýbrž může zůstat (a obvykle zůstává) v rámci osvětí a tedy subjektivního rázu. Navíc reagování nemusí být prostředkováno, ba ani dopérovázeno vědomím. Tam však, kde se vědomí vymaní z uzavřenosti své subjektivity a otevře se vůči světu, tam je nutně ovlivněno a přímo proměněno celé chování, činnost, jednání a vůbec život člověka. Otevřenost není jen otázkou vědomí resp. myšlení, ale celoživotního přístupu, celoživotní orientace. To pak má především své antropologické, ale v důsledku toho pak obecně kulturní a zejména také politické důsledky. Měřítkem "pravosti" či "pravdivosti" uměleckého díla se pak stává to, zda dílo otvírá a uvádí do otevřenosti, anebo zda ponechává v uzavřenosti nebo dokonce za uzavírá, zamyká člověka do nějakého typu subjektivity (ať už individuální či kolektivní). Podobně to platí také pro myšlenkový přístup, pro poznání, tj. pro vědu (teorii vědeckou) i pro filosofii; rozlišení mezi tzv. teorií a tzv. ideologií je možno vposledu založit právě na tom, zda se jimi lidský pohled a lidský život otevírá či zavírá. V etice mezilidských vztahů je respekt k potenciální otevřenosti každého lidského jedince kategorickým impe-
ScanImage090.jpg
====================
III-8 ním (po nezbytné rekonstrukci či restrukturaci) do vědomí nového. Jedním ze základních rozdílů "vědomí" před setkáním od vědomi po setkání je uzavřenost prvního v sebe a otevřenost druhého, a to otevřenost v mnohem silnějším, pronikavějším smyslu, než jak tomuto slovu obvykle rozumíme. § 6. Uzavřenost vědomí v sebe, jakou je charakterizováno "vědomí" před epochálním životním zvratem, k němuž dochází v ek-statickém setkání, tvoří paralelu či spíše představuje jedna ze stránek té "přítomnosti" subjektu mimo sebe, kterou jsme v předchozí kapitole označili jako osvětí. Naproti tomu otevřenost vědomí po tomto setkání je paralelou či jednou ze stránek přítomnosti subjektu ve světě (ne bo, chceme-li podtrhnout otevřenost světa na rozdíl od uzavřenosti osvětí, lépe: na světě). Otevřenost jako vztah navenek (a na ten není ovšem redukovatelná) není totožná se schopností reagovat; reaktibilita subjektu nemusí být doprovázena otevřeností, nýbrž může zůstat (a obvykle zůstává) v rámci osvětí a tedy subjektivního rázu. Navíc reagování nemusí být prostředkováno, ba ani dopérovázeno vědomím. Tam však, kde se vědomí vymaní z uzavřenosti své subjektivity a otevře se vůči světu, tam je nutně ovlivněno a přímo proměněno celé chování, činnost, jednání a vůbec život člověka. Otevřenost není jen otázkou vědomí resp. myšlení, ale celoživotního přístupu, celoživotní orientace. To pak má především své antropologické, ale v důsledku toho pak obecně kulturní a zejména také politické důsledky. Měřítkem "pravosti" či "pravdivosti" uměleckého díla se pak stává to, zda dílo otvírá a uvádí do otevřenosti, anebo zda ponechává v uzavřenosti nebo dokonce za uzavírá, zamyká člověka do nějakého typu subjektivity (ať už individuální či kolektivní). Podobně to platí také pro myšlenkový přístup, pro poznání, tj. pro vědu (teorii vědeckou) i pro filosofii; rozlišení mezi tzv. teorií a tzv. ideologií je možno vposledu založit právě na tom, zda se jimi lidský pohled a lidský život otevírá či zavírá. V etice mezilidských vztahů je respekt k potenciální otevřenosti každého lidského jedince kategorickým impe-