Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše, Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Machine transcription, not yet edited
====================
s1.flac
====================
Na nás se jde o to, aby se položil život za přátelé, než povinnosti. No a teda, řekněme tak ty rovný, že? No dobrý, no, tak tam jako krajinní případ, jo? Zapálny bych to vůbec už neuznal. No to jistě ne. Ne, že by to tam nemohlo být jako příněst, ale to není ono, ten je to čistý. A za ty rovnej s rovným to je, to partnerské, je přece jenom to... Nejde to za 100 to nejčistší. Ano, Pavel, když mluvíš, je to tam, když je to k tomu... Ano, Pavel říká, málo kdo tedy položí život za nespravedlivého, snad někdo za spravedlivého. Ale Ježíš položil život za nás hříšné, to tam říká. Čili za několik doby mější než on. To tam říká Pavel, víš, to je jedno místo, kde to tam je v Pavlově. Že za nespravedlivého nikdo nepoloží život na nejvýště, a za spravedlivého to ještě jakože položí. Počkejte, to tam je, člověče. Nedávno se to čeklo, člověče. To je zajímavý místo. Pane, to v Královické bibli tak přeložený hrozně, že na první pohled skoro nevím rozumět, ale... Já si to budu muset někde vypučit a znovu přečíst toho šloce, když jsi dávno mě to souček pučil, moc dávno. Já totiž, rozumíš, já mám strašnou paměť. Já si to nepamatuju. Heinrich Scholz, Eros und Agape. Tam je to srovnání. Na mě to udělalo nějaký obrovský dojem. A chtěl bych si to znovu přečíst, jestli ty argumenty tam opravdu jsou jako ty ono. To hlavně, tedy Eros vykládá na sympoziju Platonově, a Agape vykládá na Danto. Což samozřejmě to... No ale nicméně, teda, to na mě udělalo obrovský dojem, zřejmě to musí být, já si to musu znovu přečíst, jestli teda... Na tom sympozi je to úplně přesvědčený. Eros je láska, která se snaží z toho svýho, z té své roviny, vzhlíží vejš a přimknutím k tomu vzoru, který je vejš, milováním toho miláčka, který je krásný, dokonalý a tak dále, tím sám sebe pozvedám. Tím, že miluju velké, stávám se větší. A teď pravej opak je u Agape. Agape je, když ten, kde je nahoře, se sníží do tomu, co je tohle. A něco pro něj udělá. A může to udělat něj tím, že se vzdá té své vyšší pozice. Něco obětuje, stává se blízkým tomu, kdo je na tom vzhledu. Já od té doby čím dál víc se v tom obvrzuji. Já miluji ten, který je na tom vzhledu. Bylo to tak jako modern. Čím dál se stupnil, tak Bůh miloval svět, že syn se svého obětoval. Miloval tak svět, Bůh ke světu, že poslal syna, a syn miloval svět, že sám sebe obětoval. A teď kdo v jeho jménu chce dát, tak se musí zase vobracet ze své pozice, se musí obracet tam, kde to je horší. A zároveň Ježíš miloval, protože byl milovan. Zároveň milujeme Ježíš, protože jsme byli na předmilování. To je láska, která je jako odpověď. Ale to je ozvěn lásky vlastně. To není láska sama. To je skutečná odpověď, že ozvěn lásky je takový. No dobře, já to chtěl ještě oslabit o něco maloučko. No jistě, tak je to pídukova láska. Podle Biblie to tak není. Já myslím, že podle Biblie, že nejde o disproporce mezi milujícím a milovaným, ale jde o to, zda ten milující nějak položí duši. Činem lásky je, že pokládá duši. A na těchto disproporcích mezi milujícím a milovaným na tom tady zřejmě nezáleží. A ťa říkává dostrát láska i žít v druhém. A samozřejmě toho mezi je potom tato položení. Protože naprosto není jasné z Biblie, že by byl rozdíl mezi třeba řekněme přikázání lásky k Bohu, že deuteronomii, nebo přikázání, nemůže být přikázání, protože lásky nemůžeme říct, ale tedy mezi tímto pošaratkem lásky k Bohu a lásky k člověku. To je pořád tam jedna láska. A v písni písni, kdy se mluví o milování, proč nějak pečetím prsten na své rameno a jako pečet na své srdce neboť silnější než smrt je milování, tak to je pořád to tež. Protože tam není to, že by bys se negrál rozdílu mezi... Víš, že asi bude... Podívej se, Ježíš sám dělá vkázání na hoře rozdílu, že milovat přátelé, to každej miluje. Ale nepřítelné. Čili rozdíl se dělá. Tady to je jiný rozdíl. Tam se nemluví o tom, že by to nebyla láska. Tam je jiný kontext. Tam se tvoří, že to není láska. Tam se mluví o tom, že... Taková přerozená náklonost. Taková nic zvláštního. Slyšeli jste, že bylo řečeno starým, že jenom ve vrbech přítelé svého milujete přítelé. Já vám pravím, milujete i nepřátelé své. A tam potom se říká, jestliže budete milovat jenom ty, kteří vás milují, když i pohané toho nečiní. Ale tím není řečeno, že to není do lásku. No, přenějmeně čím je mindrvé, ty které, že? Když i pohané toho činí. No jo, je to hmatou šleby, že jo, které je. Pohaný pohrdá a tak dál, že? Proč to tam jsou ty pohaní, že no? Jo, pokáž na tomto ještě málo zdalí, že křičníci toho nečiní. Ale je to tím způsobem tak? No, on jenom tím chce říct, že milovat. Ale na druhé straně říká, že větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí duši za své přátele, ne za nepřátele. Za sebě ano, víš? Já myslím, že tady se chce zdůraznit něco jinýho. Že láska má mít na somě určitý list univerzality. Že tady nemá být někdo vyloučován. Což ty někdy pokážeš na tom nepříteli. No, no, no, no. Pojďte nám, on jen říká, buďte dokonalí, jako vás nebeský je dokonalý, který dává slunci vzcházet na dobré i zlé, a budeš se stíhát na spravedlivé i nespravedlivé. Čili vaše láska se má díkat i těch nespravedlivých lásků. A není to jen univerzality, kvůli tomu, to není. Je to takovej riz určitý ty vyšší spravedlnosti. Že to je prostě něco udělat víc, než je běžné. Ono totiž je tam také, totiž asi pravděpodobně tady jde o to, že ta láska je znečištěna tím, budete-li mluvat jenom ti, kteří vás mluví, jakou odplatu vezmete, zdajíš to nešímný pohledem. Že? Pojďte tam hned zase a budete-li pozdravovat jenom ty, kteří vás pozdravují, jakou odplatu vezmete. Čili ta láska je znečištěna tím, že ty sice dáváš svou duši, nebo něco ze sebe, nicméně očekáváš, že ten druhý ti to vrátí. Ta tvá láska má být tak čistá, že dáváš ani, že bys očekával. Čili tady nejde o jiný pojem lásky. Tady jde jenom o tu znečištěnost tím očekáváním té odplaty. Jo, jo, jo, ano, ano. Je teda, jak si říkám, ta láska v čisté podobě je ta, která není podmíněná. Ta, která je očekává odplatu. Ano, ano. Pojáčet od přítele nemůžu čekat odplatu, kdeže od přítele mohu čekat odplatu. Ale jestliže to tady není, tak větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí duši za své přátele. To znamená, kdo nepokládá duši za své pány, ale za někoho, komu se vydává dobrovolně. Taky potom, jak tam o tom zdravení je, tam bude tady pozdravovat i toliko bratří svých, což více, kraliští dodávají nad jiné, činíte. Ale nad jiné je tam zbytečný. To je zbytečný, což více činíte. Láska spočívá v tom, že já činím víc než ten, kdo eventuelně taky... Ten před mně té lásky, jo. Když mě miluje, tak já mu dávám víc, než on mě může vrátit. Toto je ono, že vlastně ono nejde o to, aby byl na to můj než já. A jde o to, že nemůžu očekávat, že mi to vrátí. Ano, ale že já prostě mu dám víc, vědomně jsem ten jaksi... To není teda kšeft? Ano, ano. Ano, je to to skutečný. Zdarma. Je to skutečný dár. Je to skutečný dár. Bože, kde to je to? O tom, že za spravedlivé neumírá. Ale spravedlivé, že nikdo neumírá, neví za spravedlivé. Nebo tak štveče, že to neví, kde to je. Takže víra by znamenala teda nejenom, že sám sebe byčuju, ale ještě byčuju druhý. Prosím tě. Já se dnes rozstředím do klatě. Nenajdeš prosím tě konkordanci. A co hledáš? Není tam spravedlivý. Tam najdeme ten... To se ukazuje právě hlavně tedy, když se vydávám za toho, který je nižší než jsem já. Ale to je proto, že nemůžu čekat žádnou odplatu. Ne, že bychom Boha milovali, jak říká Jan Fepištole, ale že On prvě miloval nás. Asi na svého dál. Ale tak já myslím, že podle Biblie skutečně láska znamená tohle, že člověk nechá všechno za sebou. A že nějak zmaří sebe sama. Potom zmaří o sebe sama, že. To zmařit sebe sama je možno taky tak, že to je zcela bezúžitku, že? Čili nejde ani tak o to zmařit sebe sama. Můžeš nakonec být ochoten ke krajnímu. Ano. Ale smyslem toho je pouze, že to tomu druhému pomůže. Jasně, jasně, no jistě, jistě, že je to pro toho druhého. No to není, to tady nejde o nějaké sebe zmaření, které jakožto samoučelné níče. To určitě ne. Nejenom samoučelné, ale ani magické. No ano, jasně, jistě, jistě, ano, jistě. Protože tady to je taková daní. Tenho negativní stránka toho, že dává. To je vlastní, že? Ano, ano, ano. Že konec divomonetu je samozřejmě není nutný, tak to neuděláme, jistě, ano, ano, ano. Ale je od toho, že vlastně je tak veliká, že když se to ukáže netvítně, dokonce. Ano, ano, ano. Což zase jenom potom, když dojde k tomu zmaření, tak se ta láska jenom ukazuje, ale nikoliv tedy, že by tím se nějak dovršovala, nebo že by nebyla, kdyby to k tomu sebe zmaření nedošlo. To je jasné. Ta láska tady je, ale... Tím pádem, vůbem, toto slovo, já bych byl velmi rád, aby se to dalo přeložit nějak jinak, než na to větší lásky není, než... Do položí duši. Do položí duši. No totiž já myslím, že... Velikost té lásky tím položením duše... No totiž já myslím, že to položení duše znamená víc, než tedy umřít, víš. Můžu položit duše, aniž bych umřel. Já se mohu do poslední chvíle bránit tomu, abych se zmařil, ale přitom pořád je tady ten postoj k tomu druhému, že jsem ochotný kdykoliv se vydat a že nějak sám sebe vidím jako někoho, kdo je pro něho, a ne pro sebe. To myslím, že znamená to položit duši. Víš, že to nemusí být... Na té smrti se to jenom ukazuje, že to opravdu bylo tak. Že tu duši položil. To se ukazuje potom na smrti. To je to, když myslíme o osmí křížem. Mě všem napadla jedna věc, ještě na jiném místě Ježítes říká o tom zrnu, že? Prostě dokonce je to nezbytný, aby zahynulo. Ano, to tam říká Vianovi zrnu a tam se potom mluví, kde jsem já, tam se mluví o služebníku dokonce. Kde jsem já, tam mluví o služebníku. To je místo, kde je to zpět. Ono tady má souvislost. Tam přijdou ty pohanné k Filipovi, že by rádi viděli Ježíše. Potom se tam mluví o té hodině. Hned ti to povím, kde to je. To je taková dost zmatená, zmatený místo. Tady je to, vidíš? To je nějak, možná, že by nám to Bultmann pověděl, to je nějak poslepovaný z několika textů. Byly pak někteří řekové z těch, kteří přicházívali, aby se měli ve svátech, ty tedy přistoupili k Filipovi, kterýž byl odbecenej v Danířské a po svýho školce. Pane, chtěli bychom Ježíše vidět. Přišel Filip a pověděl Ondřejovi, Ondřej pak zase a Filip pověděl Ježíšovi. A Ježíš odpověděl Jirška. Přišla hodina, aby oslaven byl syn člověka. Amen, amen, pravým vám, zemlo pšeničné padna v zemi, neumřeli, onoť samo zůstane a pak vyumře, mnohý užitek přinese. Kdož miluje duši svou, ztratí ji. A kdo nenávidí duše své na tomto světě, životu věčnému ostříhá ji. Slouží li mi kdo, následuji mne. A kdež jsem já, tu i služebník můj bude. A bude li mi kdo sloužití, poctí ho otec. Nyní duše má skormout se najést, ale cudím otče vysvobodně z této hodiny. Ale proto jsem přišel v hodině této. Otče, oslaviš jméno mé, který přišel hra z nebe i oslavil jsem, i ještě oslavím. No, možná, že to není tak zmatený, jak to na první pohled vypadá. To je dvanáctá kapitole. Tam je toho samopřejičného. A je tam o tom zmaření duše, víš, kdo miluje duši svou ztratí, a volnáví duše své na tomto světě, životu věčnému ostříhá ji. A je tam o té hodině. Přišla hodina, byl oslaven, byl syn člověka, ale hned na to je nyní dušená skornoucena, a což dím, otče, vysvobodnil od této hodiny. Ale proto jsem přišel v hodině této. A ta hodina je hodina oslavy, při tom se Ježíš bojí, je skornoucen, když tam myslí. A mezi tím mluví o tom ze mnou. A já myslím, že tohle, že to neumřeli, ono samozůstane, papiže umře, mnohy už teď přinese, že to nemusí být aplikováno jenom na takovou nějakou oběti život a řekněme víš. No tak je evidentní teda, že rozhodující je tedy ten užitek, že samozřejmě může zrno zahynout a žádný užitek nepřinést. To je evidentní, ale nicméně teda je tady velmi podtrženo to, že ten užitek nepřinese, pokud... Neumře, ale to znamená, pokud teda nějak nevydá svou duši, to znamená, že svou duši tedy ztratí. Ale zajímavé je, že ono tady se neříká, že bude bez užitku, ale říká se tady ono samozůstane. To je takový divný slovo, víš, ono samozůstane. No znamená to, že to bude bez užitku. Ono samozůstane, to zase teda v kontextu, když se to dá do souvislosti s tím, tak to je to jako ten služebník neužitečný, který zakopal ty řmy, aby se nestratil. Aby se nestratil, ano. Aby se neriskoval. Aby se nestratil. Aby se nestratil. Aby se nestratil. Aby se nestratil. Aby se nestratil, ano, že neriskoval. No, takže... Ano, to je... To riskovat. No, to riskovat, v tom je ta láska. Láska skutečně v tom, že riskuješ. Že riskuješ pro druhého. A především teda sebe samého riskuješ. A to myslím, že je láska podle Biblie obecně. To, že je i v té vele písni, vidíš? Dále člověk, on tam se mluví, třeba řekněme v té vele písni, tak tam se mluví o tom milování, které je tvrdé jak peklo, že je jako smrt. A hned se tam mluví o tom, že když dá všech enstatek, takže to je strašně malá láska. Za tu lásku. Proč mi jako pečeť na srdce své, jako pečetní prstání na ruku svou, nebo silné jako smrt je milování tvrdá jako hlap je horlivost. Uhlí její řežavé a plamené jí průčí. Vody mnohé nemohli by uhasit i toho milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dát i chtěl všechen statek domů svého za takovou milost, se vším tím pohrnout by byl. Dát jenom statek, to je tady jako málo. Ale počkej, to je, nevím jestli je to on znamená, že to je málo. Za takovou lásku se nedá nic dát, ne? No snad všechno, tedy sám nějak musím dát. Tak sám to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? No snad všechno, tedy sám nějak musím dát, ne? Tak sám to je, ne? Zalásku. Aha, tak je zalásku. A jo, ano, tak, jo. To je neocenitelné, tak se tady myslím. To je příliš velký dar, než abych cokoliv mohl za to dát. Ano, cokoliv. No ale si myslím, že se tady dává něco, co já nemohu prostě nahradit. Žádným způsobem. Láska je to, nejenom za co nic já nečekám, ale co ani čekat nemůžu. Protože za to nikdo nemůže nic dát. Jo, jo, jo, tak. A proto asi souvisí teda láska a milost. Ano, to je to také, že to dává. Já nevím, jak je rozdíl mezi AKP a Charitas, že jo. A Charis. Ale já myslím, že jsou to věci, že to je dost, že jsou to dost takový silný, nějaký výraz, jak to vypadá. No tak Charitas je překlad, římský překlad AKP. No, ale... A přítom je odvozen vlastně od Charis. Charis, právě. Což je milost, což se překládá tedy v naší důbě jako milost, ale přitom milost ve staročeštině znamenává láska. No a tak jak to teďka, ta triada, jak to do té triady zapadá, teda? Aha, jo, jo, jo. To jsem začal vykládat, jak to jsem mohl předít. Ale já myslím, že teďka už pomalu, jako by to... Že výra byčuje sebe sama, a byčuje druhý, aby se prostě teda táhlo do toho kopce budoucnosti, že? No, to je asi blbost. A... Já nevím, já nevím, to je všichni takové jenom tak... Nemá to nějakou takovou pořádnou loginku, jenom takový nápady. Ale bohu to vypadá, jak se tady děje vůbec. Asi ne, no, to je jasný, jenom že co může člověk dělat než... To je jasný, že ne. Že to nevzniklo nějakým logickým vyvozováním, to je proplně, to je... No nicméně je potřeba to nějak... Víš, jako kdybych se řekl, že největší láska, proč je největší láska? Proč? No, proč? Proč je tréna, víra na děti? Tak taky běžně, víra na děti je vlastně prakticky to tež. Ne. Že? Tak takovši... Cože? No, ne, jakože se to tak běžně teda prostě... No, mě to připadá, jako když je to skvěloputečně. Ta fides fiduciaris, že... A proč se to teda rozkušuje, že? Proč se to rozkušuje? No, mně se to taky zdál, že to je jenom iný aspekt víry, neví... Teď víš dlouho, že jsem o tom tak... Takže konec konců co člověk může dělat, než se pokouše... No a není, není, není ta láska taky... Aspekt víry a víra, aspekt lásky a tak dále... Ne, ne, ne, není to lépe. Víra by byla nějaký základný postoj a... Totiž nějaká souvislost tu je, protože... Protože víra není myslitelná bez tohoto rizika, bez tohoto vykročení, bez tohoto... Rozumíš, bez tohoto nějaké... Nějaká není myslitelná taky beznaděje, to znamená, vím, že vykupitel živku jest a na popelením se postaví, rozumíš? Já tady nebudu, ale... Tohleto všecko... Bez toho není víra myslitelná, protože víra není myslitelná. Víš, tohleto všecko... Bez toho není víra myslitelná. Ale nějakmile o tom mluvím, o těchto věcech, rozumíš? Tak nějak mluvím o těchto atributech lásky, taky jak je vypočítává Pavel, že ho všechno snáší, všeho se naděje, všechno přetrvá, rozumíš? Nehledá, co je její a tak dále, že jo? Víš, on tam vypočítává přece. Ano, ano. A všechny tyhlety vlastnosti lásky, které tam Pavel vypočítává, tak nějak tedy souvisí s vírou. Kdybyste měl víru, tak by to nebylo možné. Aby si všechno snesl, všeho se nadál, všechno přetrpěl, nehledal, co je tvého a tak dále. Takže ta souvislost je tu zřejmá, to není náhodný. Ano, souvislost nás ani tak nezajímá, nebo aspoň mě nezajímá, jako kde je ten rozdíl. Místě. Místě se to strašně překrývá, proč mluvíme o třech. No. To jedno, jako druhý, jako trojíčata, že... A proč je největší ta láska? Je trpělivá, že nezávidí, nenadímá se, nehledá s jich věcí, raděje se v pravdě, všechno snáší, všeho se naděje, všechno trpělivě čeká. Láska nikdy nevypadá, tedy nepřestává, že jo?
s1.flac
====================
Na nás se jde o to, aby se položil život za přátelé, než povinnosti. No a teda, řekněme tak ty rovný, že? No dobrý, no, tak tam jako krajinní případ, jo? Zapálny bych to vůbec už neuznal. No to jistě ne. Ne, že by to tam nemohlo být jako příněst, ale to není ono, ten je to čistý. A za ty rovnej s rovným to je, to partnerské, je přece jenom to... Nejde to za 100 to nejčistší. Ano, Pavel, když mluvíš, je to tam, když je to k tomu... Ano, Pavel říká, málo kdo tedy položí život za nespravedlivého, snad někdo za spravedlivého. Ale Ježíš položil život za nás hříšné, to tam říká. Čili za několik doby mější než on. To tam říká Pavel, víš, to je jedno místo, kde to tam je v Pavlově. Že za nespravedlivého nikdo nepoloží život na nejvýště, a za spravedlivého to ještě jakože položí. Počkejte, to tam je, člověče. Nedávno se to čeklo, člověče. To je zajímavý místo. Pane, to v Královické bibli tak přeložený hrozně, že na první pohled skoro nevím rozumět, ale... Já si to budu muset někde vypučit a znovu přečíst toho šloce, když jsi dávno mě to souček pučil, moc dávno. Já totiž, rozumíš, já mám strašnou paměť. Já si to nepamatuju. Heinrich Scholz, Eros und Agape. Tam je to srovnání. Na mě to udělalo nějaký obrovský dojem. A chtěl bych si to znovu přečíst, jestli ty argumenty tam opravdu jsou jako ty ono. To hlavně, tedy Eros vykládá na sympoziju Platonově, a Agape vykládá na Danto. Což samozřejmě to... No ale nicméně, teda, to na mě udělalo obrovský dojem, zřejmě to musí být, já si to musu znovu přečíst, jestli teda... Na tom sympozi je to úplně přesvědčený. Eros je láska, která se snaží z toho svýho, z té své roviny, vzhlíží vejš a přimknutím k tomu vzoru, který je vejš, milováním toho miláčka, který je krásný, dokonalý a tak dále, tím sám sebe pozvedám. Tím, že miluju velké, stávám se větší. A teď pravej opak je u Agape. Agape je, když ten, kde je nahoře, se sníží do tomu, co je tohle. A něco pro něj udělá. A může to udělat něj tím, že se vzdá té své vyšší pozice. Něco obětuje, stává se blízkým tomu, kdo je na tom vzhledu. Já od té doby čím dál víc se v tom obvrzuji. Já miluji ten, který je na tom vzhledu. Bylo to tak jako modern. Čím dál se stupnil, tak Bůh miloval svět, že syn se svého obětoval. Miloval tak svět, Bůh ke světu, že poslal syna, a syn miloval svět, že sám sebe obětoval. A teď kdo v jeho jménu chce dát, tak se musí zase vobracet ze své pozice, se musí obracet tam, kde to je horší. A zároveň Ježíš miloval, protože byl milovan. Zároveň milujeme Ježíš, protože jsme byli na předmilování. To je láska, která je jako odpověď. Ale to je ozvěn lásky vlastně. To není láska sama. To je skutečná odpověď, že ozvěn lásky je takový. No dobře, já to chtěl ještě oslabit o něco maloučko. No jistě, tak je to pídukova láska. Podle Biblie to tak není. Já myslím, že podle Biblie, že nejde o disproporce mezi milujícím a milovaným, ale jde o to, zda ten milující nějak položí duši. Činem lásky je, že pokládá duši. A na těchto disproporcích mezi milujícím a milovaným na tom tady zřejmě nezáleží. A ťa říkává dostrát láska i žít v druhém. A samozřejmě toho mezi je potom tato položení. Protože naprosto není jasné z Biblie, že by byl rozdíl mezi třeba řekněme přikázání lásky k Bohu, že deuteronomii, nebo přikázání, nemůže být přikázání, protože lásky nemůžeme říct, ale tedy mezi tímto pošaratkem lásky k Bohu a lásky k člověku. To je pořád tam jedna láska. A v písni písni, kdy se mluví o milování, proč nějak pečetím prsten na své rameno a jako pečet na své srdce neboť silnější než smrt je milování, tak to je pořád to tež. Protože tam není to, že by bys se negrál rozdílu mezi... Víš, že asi bude... Podívej se, Ježíš sám dělá vkázání na hoře rozdílu, že milovat přátelé, to každej miluje. Ale nepřítelné. Čili rozdíl se dělá. Tady to je jiný rozdíl. Tam se nemluví o tom, že by to nebyla láska. Tam je jiný kontext. Tam se tvoří, že to není láska. Tam se mluví o tom, že... Taková přerozená náklonost. Taková nic zvláštního. Slyšeli jste, že bylo řečeno starým, že jenom ve vrbech přítelé svého milujete přítelé. Já vám pravím, milujete i nepřátelé své. A tam potom se říká, jestliže budete milovat jenom ty, kteří vás milují, když i pohané toho nečiní. Ale tím není řečeno, že to není do lásku. No, přenějmeně čím je mindrvé, ty které, že? Když i pohané toho činí. No jo, je to hmatou šleby, že jo, které je. Pohaný pohrdá a tak dál, že? Proč to tam jsou ty pohaní, že no? Jo, pokáž na tomto ještě málo zdalí, že křičníci toho nečiní. Ale je to tím způsobem tak? No, on jenom tím chce říct, že milovat. Ale na druhé straně říká, že větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí duši za své přátele, ne za nepřátele. Za sebě ano, víš? Já myslím, že tady se chce zdůraznit něco jinýho. Že láska má mít na somě určitý list univerzality. Že tady nemá být někdo vyloučován. Což ty někdy pokážeš na tom nepříteli. No, no, no, no. Pojďte nám, on jen říká, buďte dokonalí, jako vás nebeský je dokonalý, který dává slunci vzcházet na dobré i zlé, a budeš se stíhát na spravedlivé i nespravedlivé. Čili vaše láska se má díkat i těch nespravedlivých lásků. A není to jen univerzality, kvůli tomu, to není. Je to takovej riz určitý ty vyšší spravedlnosti. Že to je prostě něco udělat víc, než je běžné. Ono totiž je tam také, totiž asi pravděpodobně tady jde o to, že ta láska je znečištěna tím, budete-li mluvat jenom ti, kteří vás mluví, jakou odplatu vezmete, zdajíš to nešímný pohledem. Že? Pojďte tam hned zase a budete-li pozdravovat jenom ty, kteří vás pozdravují, jakou odplatu vezmete. Čili ta láska je znečištěna tím, že ty sice dáváš svou duši, nebo něco ze sebe, nicméně očekáváš, že ten druhý ti to vrátí. Ta tvá láska má být tak čistá, že dáváš ani, že bys očekával. Čili tady nejde o jiný pojem lásky. Tady jde jenom o tu znečištěnost tím očekáváním té odplaty. Jo, jo, jo, ano, ano. Je teda, jak si říkám, ta láska v čisté podobě je ta, která není podmíněná. Ta, která je očekává odplatu. Ano, ano. Pojáčet od přítele nemůžu čekat odplatu, kdeže od přítele mohu čekat odplatu. Ale jestliže to tady není, tak větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí duši za své přátele. To znamená, kdo nepokládá duši za své pány, ale za někoho, komu se vydává dobrovolně. Taky potom, jak tam o tom zdravení je, tam bude tady pozdravovat i toliko bratří svých, což více, kraliští dodávají nad jiné, činíte. Ale nad jiné je tam zbytečný. To je zbytečný, což více činíte. Láska spočívá v tom, že já činím víc než ten, kdo eventuelně taky... Ten před mně té lásky, jo. Když mě miluje, tak já mu dávám víc, než on mě může vrátit. Toto je ono, že vlastně ono nejde o to, aby byl na to můj než já. A jde o to, že nemůžu očekávat, že mi to vrátí. Ano, ale že já prostě mu dám víc, vědomně jsem ten jaksi... To není teda kšeft? Ano, ano. Ano, je to to skutečný. Zdarma. Je to skutečný dár. Je to skutečný dár. Bože, kde to je to? O tom, že za spravedlivé neumírá. Ale spravedlivé, že nikdo neumírá, neví za spravedlivé. Nebo tak štveče, že to neví, kde to je. Takže víra by znamenala teda nejenom, že sám sebe byčuju, ale ještě byčuju druhý. Prosím tě. Já se dnes rozstředím do klatě. Nenajdeš prosím tě konkordanci. A co hledáš? Není tam spravedlivý. Tam najdeme ten... To se ukazuje právě hlavně tedy, když se vydávám za toho, který je nižší než jsem já. Ale to je proto, že nemůžu čekat žádnou odplatu. Ne, že bychom Boha milovali, jak říká Jan Fepištole, ale že On prvě miloval nás. Asi na svého dál. Ale tak já myslím, že podle Biblie skutečně láska znamená tohle, že člověk nechá všechno za sebou. A že nějak zmaří sebe sama. Potom zmaří o sebe sama, že. To zmařit sebe sama je možno taky tak, že to je zcela bezúžitku, že? Čili nejde ani tak o to zmařit sebe sama. Můžeš nakonec být ochoten ke krajnímu. Ano. Ale smyslem toho je pouze, že to tomu druhému pomůže. Jasně, jasně, no jistě, jistě, že je to pro toho druhého. No to není, to tady nejde o nějaké sebe zmaření, které jakožto samoučelné níče. To určitě ne. Nejenom samoučelné, ale ani magické. No ano, jasně, jistě, jistě, ano, jistě. Protože tady to je taková daní. Tenho negativní stránka toho, že dává. To je vlastní, že? Ano, ano, ano. Že konec divomonetu je samozřejmě není nutný, tak to neuděláme, jistě, ano, ano, ano. Ale je od toho, že vlastně je tak veliká, že když se to ukáže netvítně, dokonce. Ano, ano, ano. Což zase jenom potom, když dojde k tomu zmaření, tak se ta láska jenom ukazuje, ale nikoliv tedy, že by tím se nějak dovršovala, nebo že by nebyla, kdyby to k tomu sebe zmaření nedošlo. To je jasné. Ta láska tady je, ale... Tím pádem, vůbem, toto slovo, já bych byl velmi rád, aby se to dalo přeložit nějak jinak, než na to větší lásky není, než... Do položí duši. Do položí duši. No totiž já myslím, že... Velikost té lásky tím položením duše... No totiž já myslím, že to položení duše znamená víc, než tedy umřít, víš. Můžu položit duše, aniž bych umřel. Já se mohu do poslední chvíle bránit tomu, abych se zmařil, ale přitom pořád je tady ten postoj k tomu druhému, že jsem ochotný kdykoliv se vydat a že nějak sám sebe vidím jako někoho, kdo je pro něho, a ne pro sebe. To myslím, že znamená to položit duši. Víš, že to nemusí být... Na té smrti se to jenom ukazuje, že to opravdu bylo tak. Že tu duši položil. To se ukazuje potom na smrti. To je to, když myslíme o osmí křížem. Mě všem napadla jedna věc, ještě na jiném místě Ježítes říká o tom zrnu, že? Prostě dokonce je to nezbytný, aby zahynulo. Ano, to tam říká Vianovi zrnu a tam se potom mluví, kde jsem já, tam se mluví o služebníku dokonce. Kde jsem já, tam mluví o služebníku. To je místo, kde je to zpět. Ono tady má souvislost. Tam přijdou ty pohanné k Filipovi, že by rádi viděli Ježíše. Potom se tam mluví o té hodině. Hned ti to povím, kde to je. To je taková dost zmatená, zmatený místo. Tady je to, vidíš? To je nějak, možná, že by nám to Bultmann pověděl, to je nějak poslepovaný z několika textů. Byly pak někteří řekové z těch, kteří přicházívali, aby se měli ve svátech, ty tedy přistoupili k Filipovi, kterýž byl odbecenej v Danířské a po svýho školce. Pane, chtěli bychom Ježíše vidět. Přišel Filip a pověděl Ondřejovi, Ondřej pak zase a Filip pověděl Ježíšovi. A Ježíš odpověděl Jirška. Přišla hodina, aby oslaven byl syn člověka. Amen, amen, pravým vám, zemlo pšeničné padna v zemi, neumřeli, onoť samo zůstane a pak vyumře, mnohý užitek přinese. Kdož miluje duši svou, ztratí ji. A kdo nenávidí duše své na tomto světě, životu věčnému ostříhá ji. Slouží li mi kdo, následuji mne. A kdež jsem já, tu i služebník můj bude. A bude li mi kdo sloužití, poctí ho otec. Nyní duše má skormout se najést, ale cudím otče vysvobodně z této hodiny. Ale proto jsem přišel v hodině této. Otče, oslaviš jméno mé, který přišel hra z nebe i oslavil jsem, i ještě oslavím. No, možná, že to není tak zmatený, jak to na první pohled vypadá. To je dvanáctá kapitole. Tam je toho samopřejičného. A je tam o tom zmaření duše, víš, kdo miluje duši svou ztratí, a volnáví duše své na tomto světě, životu věčnému ostříhá ji. A je tam o té hodině. Přišla hodina, byl oslaven, byl syn člověka, ale hned na to je nyní dušená skornoucena, a což dím, otče, vysvobodnil od této hodiny. Ale proto jsem přišel v hodině této. A ta hodina je hodina oslavy, při tom se Ježíš bojí, je skornoucen, když tam myslí. A mezi tím mluví o tom ze mnou. A já myslím, že tohle, že to neumřeli, ono samozůstane, papiže umře, mnohy už teď přinese, že to nemusí být aplikováno jenom na takovou nějakou oběti život a řekněme víš. No tak je evidentní teda, že rozhodující je tedy ten užitek, že samozřejmě může zrno zahynout a žádný užitek nepřinést. To je evidentní, ale nicméně teda je tady velmi podtrženo to, že ten užitek nepřinese, pokud... Neumře, ale to znamená, pokud teda nějak nevydá svou duši, to znamená, že svou duši tedy ztratí. Ale zajímavé je, že ono tady se neříká, že bude bez užitku, ale říká se tady ono samozůstane. To je takový divný slovo, víš, ono samozůstane. No znamená to, že to bude bez užitku. Ono samozůstane, to zase teda v kontextu, když se to dá do souvislosti s tím, tak to je to jako ten služebník neužitečný, který zakopal ty řmy, aby se nestratil. Aby se nestratil, ano. Aby se neriskoval. Aby se nestratil. Aby se nestratil. Aby se nestratil. Aby se nestratil. Aby se nestratil, ano, že neriskoval. No, takže... Ano, to je... To riskovat. No, to riskovat, v tom je ta láska. Láska skutečně v tom, že riskuješ. Že riskuješ pro druhého. A především teda sebe samého riskuješ. A to myslím, že je láska podle Biblie obecně. To, že je i v té vele písni, vidíš? Dále člověk, on tam se mluví, třeba řekněme v té vele písni, tak tam se mluví o tom milování, které je tvrdé jak peklo, že je jako smrt. A hned se tam mluví o tom, že když dá všech enstatek, takže to je strašně malá láska. Za tu lásku. Proč mi jako pečeť na srdce své, jako pečetní prstání na ruku svou, nebo silné jako smrt je milování tvrdá jako hlap je horlivost. Uhlí její řežavé a plamené jí průčí. Vody mnohé nemohli by uhasit i toho milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dát i chtěl všechen statek domů svého za takovou milost, se vším tím pohrnout by byl. Dát jenom statek, to je tady jako málo. Ale počkej, to je, nevím jestli je to on znamená, že to je málo. Za takovou lásku se nedá nic dát, ne? No snad všechno, tedy sám nějak musím dát. Tak sám to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? Tak to je, ne? No snad všechno, tedy sám nějak musím dát, ne? Tak sám to je, ne? Zalásku. Aha, tak je zalásku. A jo, ano, tak, jo. To je neocenitelné, tak se tady myslím. To je příliš velký dar, než abych cokoliv mohl za to dát. Ano, cokoliv. No ale si myslím, že se tady dává něco, co já nemohu prostě nahradit. Žádným způsobem. Láska je to, nejenom za co nic já nečekám, ale co ani čekat nemůžu. Protože za to nikdo nemůže nic dát. Jo, jo, jo, tak. A proto asi souvisí teda láska a milost. Ano, to je to také, že to dává. Já nevím, jak je rozdíl mezi AKP a Charitas, že jo. A Charis. Ale já myslím, že jsou to věci, že to je dost, že jsou to dost takový silný, nějaký výraz, jak to vypadá. No tak Charitas je překlad, římský překlad AKP. No, ale... A přítom je odvozen vlastně od Charis. Charis, právě. Což je milost, což se překládá tedy v naší důbě jako milost, ale přitom milost ve staročeštině znamenává láska. No a tak jak to teďka, ta triada, jak to do té triady zapadá, teda? Aha, jo, jo, jo. To jsem začal vykládat, jak to jsem mohl předít. Ale já myslím, že teďka už pomalu, jako by to... Že výra byčuje sebe sama, a byčuje druhý, aby se prostě teda táhlo do toho kopce budoucnosti, že? No, to je asi blbost. A... Já nevím, já nevím, to je všichni takové jenom tak... Nemá to nějakou takovou pořádnou loginku, jenom takový nápady. Ale bohu to vypadá, jak se tady děje vůbec. Asi ne, no, to je jasný, jenom že co může člověk dělat než... To je jasný, že ne. Že to nevzniklo nějakým logickým vyvozováním, to je proplně, to je... No nicméně je potřeba to nějak... Víš, jako kdybych se řekl, že největší láska, proč je největší láska? Proč? No, proč? Proč je tréna, víra na děti? Tak taky běžně, víra na děti je vlastně prakticky to tež. Ne. Že? Tak takovši... Cože? No, ne, jakože se to tak běžně teda prostě... No, mě to připadá, jako když je to skvěloputečně. Ta fides fiduciaris, že... A proč se to teda rozkušuje, že? Proč se to rozkušuje? No, mně se to taky zdál, že to je jenom iný aspekt víry, neví... Teď víš dlouho, že jsem o tom tak... Takže konec konců co člověk může dělat, než se pokouše... No a není, není, není ta láska taky... Aspekt víry a víra, aspekt lásky a tak dále... Ne, ne, ne, není to lépe. Víra by byla nějaký základný postoj a... Totiž nějaká souvislost tu je, protože... Protože víra není myslitelná bez tohoto rizika, bez tohoto vykročení, bez tohoto... Rozumíš, bez tohoto nějaké... Nějaká není myslitelná taky beznaděje, to znamená, vím, že vykupitel živku jest a na popelením se postaví, rozumíš? Já tady nebudu, ale... Tohleto všecko... Bez toho není víra myslitelná, protože víra není myslitelná. Víš, tohleto všecko... Bez toho není víra myslitelná. Ale nějakmile o tom mluvím, o těchto věcech, rozumíš? Tak nějak mluvím o těchto atributech lásky, taky jak je vypočítává Pavel, že ho všechno snáší, všeho se naděje, všechno přetrvá, rozumíš? Nehledá, co je její a tak dále, že jo? Víš, on tam vypočítává přece. Ano, ano. A všechny tyhlety vlastnosti lásky, které tam Pavel vypočítává, tak nějak tedy souvisí s vírou. Kdybyste měl víru, tak by to nebylo možné. Aby si všechno snesl, všeho se nadál, všechno přetrpěl, nehledal, co je tvého a tak dále. Takže ta souvislost je tu zřejmá, to není náhodný. Ano, souvislost nás ani tak nezajímá, nebo aspoň mě nezajímá, jako kde je ten rozdíl. Místě. Místě se to strašně překrývá, proč mluvíme o třech. No. To jedno, jako druhý, jako trojíčata, že... A proč je největší ta láska? Je trpělivá, že nezávidí, nenadímá se, nehledá s jich věcí, raděje se v pravdě, všechno snáší, všeho se naděje, všechno trpělivě čeká. Láska nikdy nevypadá, tedy nepřestává, že jo?
====================
s2.flac
====================
Já myslím, že je možno taky nějak tohleto dvojici rozlišit od lásky. No jo, jenomže nějak to mi platí, že třeba jsem přesvědčen, že je to možné, když to neumím. Prostě tak nějak to není útok, uniká, jestli to proto, že nevím. No nějak to souvisí s... Taky může být doklad toho, že tamto rozlišení je blbý, když to do třetí nějak zpomíná. V pojmu výry je tato ústavičná ochota k činu, to napětí k činu. A není láska ten samotný čin? Víš, řekněme například Jakub, ta dělná výraž. Když ta výraž je skutečně dělná, tak potom se stává láskou. Dělné, tak to je ta láska. Může být různej. Ale vždycky bude mít tuhle tu pečeť na sobě, tohohle dává. Například fakt je, že při tom rozlišení výry a naděje, že tam nějak úplně pod stůl padla ta sociální stránka věcí, která je vyzvednutá naopak tou láskou. Ta konstrukce přece opravdu teda věry taková, jak jsi naznačil s tou výrou a nadějí, tak to bez té lásky nebá smysl nakonec. A to proto, protože ta naděje, jestliže není pro mě osobně, tak je vlastně a zůstává nadějí. No tak co je ani pro mě, jestliže nemám lásku? Ano, ano. Ano? Ano. No jistě, já bych nemohl být ani na děti, ale výru bych taky nemohl být, jestliže nemám lásku. No jo, ano. Ono totiž ve výře i v naději je něco, co vlastně furt se vztahuje ke mně. Ano. A teprve ta láska mě z toho vysvobozovala. Ano. Čili vlastně potom by to bylo ovšem nebyla výra, ani by to nebyla naděje. No jistě, ale ten to zboudění, že? Ano, protože ta výra míří k tomu završení, k tomu činu. Ano. Naděje míří taky k tomu činu, ale ne jako k tomu, co se stane. Ano. Ale konec konců, jak ta výra, tak ta naděje míří k tomu, co se stane, takže to je pro mě. Já věřím a mě to uzdraví. Výra tvá tě uzdravila, to znamená, ta výra mě uzdravuje. Všeho trpělivě čeká, to znamená trpělivě, ale že se dočká. Ano. Jo, taková svobodnost. Jo, jenomže já se nedočkám a mám přesně naději. Ano. To znamená, že čin je v tom. Že tam je to naprosto jasný. A ještě uvšem, to je otázka, tak, no, se mi způsobujeme, je to zvláštní. Tam to ale taky vypadá. Proč vlastně, co mu je do toho, že ten vykupitel živ bude a postaví se na to? Živ bude, když z ní bude jenom prach. Je to něco takového jako láska prostě k tomu? No je, je, je. Vždycky, kdy je to poznamenání smrtí, teda, rozumíš, v tom biblickém smyslu, zase teďka tady mluvím o těch biblických frázích, tak tam je láska. Tento, kdo miluje svou duši, ten jí ztratí. A kdo jí ztratí, tak ten je zachválák životu většinou. Ale já mluvím, že smrtí je to poznamenáno oboje, víš? Takže když někdo miluje sebe, tak svou duši taky ztratí a tady je to poznamenáno smrtí. A když jí má najít, tak se musí obětovat a je to taky poznamenáno smrtí. Já vím, já vím, já vím. Takže ta smrt je tam. Já vím, ale rozdíl je v tom postojích, ta smrt. Zda jí vycházím v stříce nebo zda jí popírám. Jestliže jí vycházím v stříc, tak jsem v lásce, jestliže jí popírám, tak nejsem v lásce. No, jenomže jestliže jí vycházím v stříc s tím, že jí tak zlomím, tak jak mě jednou Ježíš řekl, že když kdo svou duši ztratí, takže jí získá. Zachová o životu věčnému. No tak to znamená, že to je metoda, jak si zachovat duši k životu věčnému. A já jí budu teď prostě strkat vabám všude, jo, jenom bych si ji zachoval? Já vím, jenomže je v tom obrovský paradox, poněvadž když jí chci zachovat k životu věčnému, tak ji nechci ztratit, víš. Čili já ji musím napřed ztratit a potom jí teprve zachovám k životu věčnému. Ale když vím, že je to cesta... Vím, že ji můžu, jenomže ten paradox počívá v tom, že pokud bych věděl, nebo chtěl jí zachovat k životu věčnému, tak ji nemůžu ztratit. No tak ji nestracím. Ale naopak to je právě ta jediná cesta, že ji musím ztratit a tak proto prostě se ženu do všeho. Není jenom, že to je řečeno, takže pro mě, jestliže beru tu první část toho logia poctivě, tak ta druhá část nedává žádný smysl pro mě. Proč se zpěvají účenníci, kteří přijeli do arény? Protože věděli, že tohle je nejlepší... A otázka je, jak se to ovšem podobá, řekněme, takovej Ignác Antiošský, Ignác Theoforos, bohonosnej, když píše těm římanům, prosím vás, nezachráníte mě od těch zubů, těch šelem, protože já chci být tou přednící rozemlutou těmi zuby, těch šelem, abych se stal chlebem, čistým chlebem pro Krista. A já toužím strašně po tom, abych získal Krista, tak já toužím strašně po té smrti. Jak se tohleto podobá, tenhle ten dopis Ignáce Antiošského těm římanům, jak se podobá, řekněme, agonie Kristově v Kecemane. Já myslím, že v tom je obrovský rozdíl. Čili ta Ignácová cesta už je tenhle ten pokleslý výklad tohoto logía. No dobře, ale to logion k tomu dalo zatracenou příležitost. Dalo. Otázka je, jestli s datologiou tak to znělo původně. Teda rozhodně řečeno bylo, že kdo měl svou duši, ten ji ztratí. To bylo řečeno jistě. Kdo jí chce zachránit, ten že ji ztratí. Ono konec konců nějak zachrání si spasitelní, to je ve svém důsledku. Rozumíš? Pokud si mluvil třeba například o tom, že průšvih té prvé člověku, to znamená chvíle, kdy jsem měl duši ztratil, tak mě otevírá tenhle ten výhled do pravdy, řekněme. Čili nějak to spasitelní je, ale nemůžu jít do toho průšvihu s tím, že do toho jdu. Rozumíš? Nemůžu do toho průšvihu myslet. Rozumíš? To, že do toho jdu, nemůže být smysluplné tím, že do toho jdu. Ano, tím je to okamžitě zneodnoceno. Tím už jsem duši nevydal. Tím jenom pak chci nic zachránit. Tím se chci nějak spasit. Já mohu říct výrať, já tě spasil a teprve po tom činu výry. To mohu říct o druhém, ale nemohu nějak, rozumíš, sám to na sebe nemohu aplikovat. Ano, ale tak nicméně je jasné, že je cosi, a nepochybněte, ten Ignác to napsal z takového, teda z upřímný výry. Jasně, nepochybněte. Čili ta výra sama v sobě je v nebezpečí a ta naděje nepochybně také je v nebezpečí, až té té naděje, že zůstane v takový, jako vězněm sobě střednosti, že? Ano, že nebude nikdy čistá. A lásk nikdy čistá nebude, že? A proto ta láska je největší, že ta teprve probourává ty hradby, ta skutečná ovzavřenost, do které má tendenci, jak výra, tak naděje se schovat. Já nevím, jak ten autor toho Joba to myslel, ale tak, jak to myslel si nedávno ty, tak je to správně vím, že vy kupujete můj živěc a nad prachem mým se postaví. To znamená, já vím, že nebudu, ale mou velkou nadějí je, že přesto, že nebudu, vykupitel můj živ jest. Ten vykupitel, funkce toho vykupitele nespočívá v tom, že mě zachrání, ale je vykupitel můj. Ale nespočívá v tom, že mě zachrání. On bude stát nad mým prachem, to znamená, že já už nebudu a on bude. A protože on bude a já nebudu, tak je mým vykupitelem. V jakém smyslu je vykupitel v tom případě? Vykupitelem je proto, že je garantem toho, že to, co jsem já dělal, jak jsem žil a tak dále, že nebylo margine. Ano, že by mělo smysl. Protože on sám nad prachem, ale nad tím, co z toho zbyde, například nic, se nad tím posta stavíme. On bude. Čili my v to vykoupení máme tendenci tak strašně furt vstávat na sebe. Ale to vykoupení skutečně je. A ten druhý je vykoupení. Co? No toto. Toto, že vykupitel živ jest a já nejsem. To je však takový přístup, jak tomu vymezení do jaké míry ten eschatologický aspekt je správnej nebo je pravej. Nejde o to, že když v země bude prach, tak to znamená, že ty poslední věci jsou jako ve země. A co s kříším? To je jiná záležitost. Doposledka proberme tenhle moment. Je to ve země. A přesto je to cosi vykupující. V jakém smyslu je to vykupující? No, v tom smyslu, že to vztahuje k mému životu, ne k tomu prachu. K mému životu. Z toho života už zbyl jenom prach, ale to je jedno. Jde o to, že ten život, pokud byl živ, tak tím pádem má smysl. A to je ten život věčný. A to je ten život věčný. Nen tedy v tom smyslu, že jako do probuzení všecha a všichni hosana zpívají a tak dále, alelujá, bezplutnutí. Je o to, že toto všechno je možný, ale ta podstata věcí je někde jinde. Že teda ten věčnej život se děje teď. A děje se teď proto, poněvadž až už z něj vůbec nic nebude, tak by pokud by to všechno bude. Čili, je to dost těžký. Já sám sobě to říkám znova, abych si to uvědomlal. To je strašně nasáklý tím, že se to stavuje. Toto je správná interpretace toho slova Janovského Krista ve belkinském mluvibě. Toto pak je život věčný, aby poznali tebe, jediného bohaživého a pravilo, a toho, kterého si poslali Ježíši Krista. Poněvadž na Ježíši Kristu, se toto stalo. Proto i jeho smrti, i jeho oslabu. Já myslím zase, že je v tom neznotce ten Ježiš ukřižovaný. Poněvadž tady větší lásku nikdo neměl, než ten, kdo položil život za své přátelé, a toto pak je láska, že duši svou za nás položila. A tohle je všechno. A tohle je všechno. A tohle je všechno. A tohle je všechno. A toto pak je láska, že duši svou za nás položila. A toto je život věčný, že jsme poznali, že láska znamená, že duši svou za nás položila. Takový skrad, při kterém najednou mně se všechno vybíje, a teď bych čekal, jako když blýsknu při focení, že musím chvíli počkat, když se to znova nabije. Takže to neřekneš. Ale nikoliv. Nikoliv, když jsme z toho vyšli. Vyšli jsme přece z tohohle textu. Toto pak je láska, že život svůj za nás položil. Došli jsme až k tomu textu Jobovu. A teď je řečeno zase znovu, toto pak je život věčný, že aby poznali tebe, živého Boha, to je ten vykupitel, který je živ a který se postaví nad mým prachem, a toho, kterého si poslali Ježíše Krista. Že pása spočívá v tom, že vykupitel můj živ jest a postaví se nad mým prachem. To se přece ukázalo na Kristu. Já nevím tedy, jak se to ukázalo. Nic se neukázalo. No poněvadž toto je láska, že život svůj za nás položil. No teď bys to bez toho nevěděl přece. Jak to, že za nás? Jak to, že položil život za mě? Já bychom toto věděli. Řekli jsme, že tady jde o záležitostnou etickou. No počkej, moment, ale za mě? Já vůbec nevím, co za mě, k čemu mě to je dobré teda, že za mě položil život. Co to je za mě? No protože je mi jasný, Víš to mě? Nikoliv. Nikoliv, ale tak, abych věděl, co je má cesta. Ale co to je za mě? To je pro mě teda, nebo? No to též, ano, pro mě. No ale teď ještě, kde je živej, on je mrtvej, že? On zahynul na kříži. Tam to všechno dal věří muž. Co to toto nezjebilo? Že říká, že se to na něm zjebilo. Ne, nebylo se nic. Prostě že to, co věřil Job, tak já teď s předmětím připlácnu toto očekávání připlácnu na Ježíše. Počkej Nikoliv, to není pravda, protože toto, že život svůj položil, to je čin, když to u Joba je to jenom... No tam není, tam jenom je živ. Tam žádný život nepoložil, o tom se tam nemluví. On se mluví jenom o tom prachu. No jenom toho všem položil právě, jo. No prosím, ale Job je báseň. Dobře, no ale teda o tom prachu se mluví, teda toho prachu to není Ježíš. Ten vykupitel tedy není ten prach, nebo ještě ten vykupitel stojí nad tím prachem. No podívej, já nevím, jestli Ježíš zná toto slovo, nebo nezná toto slovo, ale se četl Joba, nebo nečetl Joba, to já nevím. Ale asi ho... Spíš asi. Spíš asi ho. Toho tam je, jo. No spíš asi ho tam je, jo. Ale v každém případě o tohle to totiž nejde. Ten čin Kristův je nějakým způsobem naplnění, potvrzení, zjevení pravdivostí těchto slov. To nevím. Kdyby... To vůbec tohoto nenazývám. Ty bys ten text Jobů se ti zdá tak důležitý, tak klíčový, tolik ti říká, jenom prostě proto, že byl, řekněme, v tom tedačí rozmově řečen až po citací toho místa zjadná, toto pak je láska, že život svý za nás položí. A větší lásky nemá, než ten, který položí život za svým přátelem. Když jsme došli z těchto citací a z toho, kdo může svoj úšitelní ztratit, z těchto textů jsme došli k interpretaci tohoto místa zjadné. Jak právě? To položení duše jsme jako dospěli k tomu, že ta základní chyba tato z cestí je ta soběstřednost, která chce tu duši zachovat. A že proti této soběstřednosti, že tady je ta láska, která si nežádá pro sebe ničeho a dostíje jí na tom, že ten vykupitel nad tím prachem se postaví živ. A tedy Ježíš pro mě v tomhle kontextu je takovej silnej příklad, přesilnej příklad toho, co i tak nazírám jako pravdivé. Ale co nedovedu tak v těli do svého života uskutečnit ve svým životě, jako to udělal mohl. Ale ta pravdivost toho není potvrzována. Totiž kdybych tu pravdivost nenazřel už z toho joba, ale ze všeho ostatního, tak by mě to vyšlo. Myslím, že tady pořád neříkáš pravdu, protože jsme si řekli minulé, když jsme mluvili o církvi, o té skutečnosti, že ta antichristovská církev nám předala bílu, a že nikde jinde bíru nenajdu, než dokonce této i antichristovské církvi. A že jestliže někde objevím bílu, takže je to jiskra, která z tohohle ohniště tam nějak zabloudila a to tam nějak zapálila, takže si tam nějak objevuje, tak přece to má co dělat velmi podstatně s Ježíšem Kristem, poněláž na to církev je společenský lidí, kteří se k němu hlásí a kteří jsou jeho učitníky. Čili nějak to soupisí s poznáním Ježíše Krista. Ale no jistě, ale ne tak, že to je asi tak, jako kdybych... Takže bez tohoto poznání by nebylo výry, poněláž výra je všude jednoduchá. Nebylo by tenho výry, jak teď vypadá, ano jistě. Ne, nebylo by vůbec vůbec. No není pravda, bylo předtím taky. No ale ne v té plnosti. No v té plnosti ne, nebylo to tak, jak to teď vypadá. Ano, ano, nebylo to v této novosti, v tom světě. To je v pořádku, ale jde o to, že ta plnost čeho se týká? Ta plnost se týká toho, že tady někdo svůj život postavil na něčem, co už jiní před ním viděli jako pravdivé, co já a množství jiní také po něm viděli jako pravdivé, ale nikdo to nedovede tak učinit v základu svého života, jako to učinovali. Takže já na něm vidím to jak se v takových briljantních, takových křišťálových jasnosti, ale ne jako potvrzená pravda, jako kdyby to bylo potvrzeno. Níbrž uskutečně vtěleno. A co je tam vtěleno, to je něco docela jiného, než on žil naprosto v duchu toho slova, že on ví, že nad jeho prachem vykupitel se postaví živ. On je mi dokladem života postaveného na tom, ale není mně dokladem toho, že ten vykupitel je živ. To věřím. Prostě to je předmět, která mí vize nebo mýho očekávání, ale to není žádný doklad. Doklad je, jak žil u toho Jobovský. Jakub je vůbec zajímavý způsobem. Joba klademe ve Krista. O trpělivosti Jobově se slyšeli a dokonání Ježíšova jste poznali. Proto trpěli vy buďte očekávajíci. To tam klade vedle sebe Jakub, což je nesmírně zajímavé. Ale já pořád jenom nenadlížím, proč se vzpíráš tomu uznat, že těmto závěrům docházíš právě ve světle Kristově. Protože Kristus je světlo, tak ty můžeš těmto závěrům dojít, jinak bys tím pravděpodobně nedošel. Protože bych tak daleko, že nebudu být před tobou tak vyjasněný. No ale prosím, ale to je strašně důležitý, aby to bylo před tobou takto vyjasněné. Bez toho, tedy nejsi spasen. To ne, spasen jsem prostě, protože vím, že vy kupitel můžeš živ se postavit. Ale ty bys to tak nevěděl. To konec koncu nezáleží, jak moc bych to věděl. Stačí, že bych to trochu věděl. Konec koncu já to teď taky nevím nějak zvlášť moc. Otázka je, jestli bys to jenom i trochu věděl. Ale proč to tedy se ví ve skutečnosti, jenom tam, kde hrá sám Kristus? Protože jakmile se toho křesťanských chopilo, tak tím pádem už to mimo křesťanský přestávání cílů. Teď je to všechno v tom křesťanským obsaženom. Ale počkej, křesťanský se ničem nechopil. No chopilo to. www.hradeckesluzby.cz
s2.flac
====================
Já myslím, že je možno taky nějak tohleto dvojici rozlišit od lásky. No jo, jenomže nějak to mi platí, že třeba jsem přesvědčen, že je to možné, když to neumím. Prostě tak nějak to není útok, uniká, jestli to proto, že nevím. No nějak to souvisí s... Taky může být doklad toho, že tamto rozlišení je blbý, když to do třetí nějak zpomíná. V pojmu výry je tato ústavičná ochota k činu, to napětí k činu. A není láska ten samotný čin? Víš, řekněme například Jakub, ta dělná výraž. Když ta výraž je skutečně dělná, tak potom se stává láskou. Dělné, tak to je ta láska. Může být různej. Ale vždycky bude mít tuhle tu pečeť na sobě, tohohle dává. Například fakt je, že při tom rozlišení výry a naděje, že tam nějak úplně pod stůl padla ta sociální stránka věcí, která je vyzvednutá naopak tou láskou. Ta konstrukce přece opravdu teda věry taková, jak jsi naznačil s tou výrou a nadějí, tak to bez té lásky nebá smysl nakonec. A to proto, protože ta naděje, jestliže není pro mě osobně, tak je vlastně a zůstává nadějí. No tak co je ani pro mě, jestliže nemám lásku? Ano, ano. Ano? Ano. No jistě, já bych nemohl být ani na děti, ale výru bych taky nemohl být, jestliže nemám lásku. No jo, ano. Ono totiž ve výře i v naději je něco, co vlastně furt se vztahuje ke mně. Ano. A teprve ta láska mě z toho vysvobozovala. Ano. Čili vlastně potom by to bylo ovšem nebyla výra, ani by to nebyla naděje. No jistě, ale ten to zboudění, že? Ano, protože ta výra míří k tomu završení, k tomu činu. Ano. Naděje míří taky k tomu činu, ale ne jako k tomu, co se stane. Ano. Ale konec konců, jak ta výra, tak ta naděje míří k tomu, co se stane, takže to je pro mě. Já věřím a mě to uzdraví. Výra tvá tě uzdravila, to znamená, ta výra mě uzdravuje. Všeho trpělivě čeká, to znamená trpělivě, ale že se dočká. Ano. Jo, taková svobodnost. Jo, jenomže já se nedočkám a mám přesně naději. Ano. To znamená, že čin je v tom. Že tam je to naprosto jasný. A ještě uvšem, to je otázka, tak, no, se mi způsobujeme, je to zvláštní. Tam to ale taky vypadá. Proč vlastně, co mu je do toho, že ten vykupitel živ bude a postaví se na to? Živ bude, když z ní bude jenom prach. Je to něco takového jako láska prostě k tomu? No je, je, je. Vždycky, kdy je to poznamenání smrtí, teda, rozumíš, v tom biblickém smyslu, zase teďka tady mluvím o těch biblických frázích, tak tam je láska. Tento, kdo miluje svou duši, ten jí ztratí. A kdo jí ztratí, tak ten je zachválák životu většinou. Ale já mluvím, že smrtí je to poznamenáno oboje, víš? Takže když někdo miluje sebe, tak svou duši taky ztratí a tady je to poznamenáno smrtí. A když jí má najít, tak se musí obětovat a je to taky poznamenáno smrtí. Já vím, já vím, já vím. Takže ta smrt je tam. Já vím, ale rozdíl je v tom postojích, ta smrt. Zda jí vycházím v stříce nebo zda jí popírám. Jestliže jí vycházím v stříc, tak jsem v lásce, jestliže jí popírám, tak nejsem v lásce. No, jenomže jestliže jí vycházím v stříc s tím, že jí tak zlomím, tak jak mě jednou Ježíš řekl, že když kdo svou duši ztratí, takže jí získá. Zachová o životu věčnému. No tak to znamená, že to je metoda, jak si zachovat duši k životu věčnému. A já jí budu teď prostě strkat vabám všude, jo, jenom bych si ji zachoval? Já vím, jenomže je v tom obrovský paradox, poněvadž když jí chci zachovat k životu věčnému, tak ji nechci ztratit, víš. Čili já ji musím napřed ztratit a potom jí teprve zachovám k životu věčnému. Ale když vím, že je to cesta... Vím, že ji můžu, jenomže ten paradox počívá v tom, že pokud bych věděl, nebo chtěl jí zachovat k životu věčnému, tak ji nemůžu ztratit. No tak ji nestracím. Ale naopak to je právě ta jediná cesta, že ji musím ztratit a tak proto prostě se ženu do všeho. Není jenom, že to je řečeno, takže pro mě, jestliže beru tu první část toho logia poctivě, tak ta druhá část nedává žádný smysl pro mě. Proč se zpěvají účenníci, kteří přijeli do arény? Protože věděli, že tohle je nejlepší... A otázka je, jak se to ovšem podobá, řekněme, takovej Ignác Antiošský, Ignác Theoforos, bohonosnej, když píše těm římanům, prosím vás, nezachráníte mě od těch zubů, těch šelem, protože já chci být tou přednící rozemlutou těmi zuby, těch šelem, abych se stal chlebem, čistým chlebem pro Krista. A já toužím strašně po tom, abych získal Krista, tak já toužím strašně po té smrti. Jak se tohleto podobá, tenhle ten dopis Ignáce Antiošského těm římanům, jak se podobá, řekněme, agonie Kristově v Kecemane. Já myslím, že v tom je obrovský rozdíl. Čili ta Ignácová cesta už je tenhle ten pokleslý výklad tohoto logía. No dobře, ale to logion k tomu dalo zatracenou příležitost. Dalo. Otázka je, jestli s datologiou tak to znělo původně. Teda rozhodně řečeno bylo, že kdo měl svou duši, ten ji ztratí. To bylo řečeno jistě. Kdo jí chce zachránit, ten že ji ztratí. Ono konec konců nějak zachrání si spasitelní, to je ve svém důsledku. Rozumíš? Pokud si mluvil třeba například o tom, že průšvih té prvé člověku, to znamená chvíle, kdy jsem měl duši ztratil, tak mě otevírá tenhle ten výhled do pravdy, řekněme. Čili nějak to spasitelní je, ale nemůžu jít do toho průšvihu s tím, že do toho jdu. Rozumíš? Nemůžu do toho průšvihu myslet. Rozumíš? To, že do toho jdu, nemůže být smysluplné tím, že do toho jdu. Ano, tím je to okamžitě zneodnoceno. Tím už jsem duši nevydal. Tím jenom pak chci nic zachránit. Tím se chci nějak spasit. Já mohu říct výrať, já tě spasil a teprve po tom činu výry. To mohu říct o druhém, ale nemohu nějak, rozumíš, sám to na sebe nemohu aplikovat. Ano, ale tak nicméně je jasné, že je cosi, a nepochybněte, ten Ignác to napsal z takového, teda z upřímný výry. Jasně, nepochybněte. Čili ta výra sama v sobě je v nebezpečí a ta naděje nepochybně také je v nebezpečí, až té té naděje, že zůstane v takový, jako vězněm sobě střednosti, že? Ano, že nebude nikdy čistá. A lásk nikdy čistá nebude, že? A proto ta láska je největší, že ta teprve probourává ty hradby, ta skutečná ovzavřenost, do které má tendenci, jak výra, tak naděje se schovat. Já nevím, jak ten autor toho Joba to myslel, ale tak, jak to myslel si nedávno ty, tak je to správně vím, že vy kupujete můj živěc a nad prachem mým se postaví. To znamená, já vím, že nebudu, ale mou velkou nadějí je, že přesto, že nebudu, vykupitel můj živ jest. Ten vykupitel, funkce toho vykupitele nespočívá v tom, že mě zachrání, ale je vykupitel můj. Ale nespočívá v tom, že mě zachrání. On bude stát nad mým prachem, to znamená, že já už nebudu a on bude. A protože on bude a já nebudu, tak je mým vykupitelem. V jakém smyslu je vykupitel v tom případě? Vykupitelem je proto, že je garantem toho, že to, co jsem já dělal, jak jsem žil a tak dále, že nebylo margine. Ano, že by mělo smysl. Protože on sám nad prachem, ale nad tím, co z toho zbyde, například nic, se nad tím posta stavíme. On bude. Čili my v to vykoupení máme tendenci tak strašně furt vstávat na sebe. Ale to vykoupení skutečně je. A ten druhý je vykoupení. Co? No toto. Toto, že vykupitel živ jest a já nejsem. To je však takový přístup, jak tomu vymezení do jaké míry ten eschatologický aspekt je správnej nebo je pravej. Nejde o to, že když v země bude prach, tak to znamená, že ty poslední věci jsou jako ve země. A co s kříším? To je jiná záležitost. Doposledka proberme tenhle moment. Je to ve země. A přesto je to cosi vykupující. V jakém smyslu je to vykupující? No, v tom smyslu, že to vztahuje k mému životu, ne k tomu prachu. K mému životu. Z toho života už zbyl jenom prach, ale to je jedno. Jde o to, že ten život, pokud byl živ, tak tím pádem má smysl. A to je ten život věčný. A to je ten život věčný. Nen tedy v tom smyslu, že jako do probuzení všecha a všichni hosana zpívají a tak dále, alelujá, bezplutnutí. Je o to, že toto všechno je možný, ale ta podstata věcí je někde jinde. Že teda ten věčnej život se děje teď. A děje se teď proto, poněvadž až už z něj vůbec nic nebude, tak by pokud by to všechno bude. Čili, je to dost těžký. Já sám sobě to říkám znova, abych si to uvědomlal. To je strašně nasáklý tím, že se to stavuje. Toto je správná interpretace toho slova Janovského Krista ve belkinském mluvibě. Toto pak je život věčný, aby poznali tebe, jediného bohaživého a pravilo, a toho, kterého si poslali Ježíši Krista. Poněvadž na Ježíši Kristu, se toto stalo. Proto i jeho smrti, i jeho oslabu. Já myslím zase, že je v tom neznotce ten Ježiš ukřižovaný. Poněvadž tady větší lásku nikdo neměl, než ten, kdo položil život za své přátelé, a toto pak je láska, že duši svou za nás položila. A tohle je všechno. A tohle je všechno. A tohle je všechno. A tohle je všechno. A toto pak je láska, že duši svou za nás položila. A toto je život věčný, že jsme poznali, že láska znamená, že duši svou za nás položila. Takový skrad, při kterém najednou mně se všechno vybíje, a teď bych čekal, jako když blýsknu při focení, že musím chvíli počkat, když se to znova nabije. Takže to neřekneš. Ale nikoliv. Nikoliv, když jsme z toho vyšli. Vyšli jsme přece z tohohle textu. Toto pak je láska, že život svůj za nás položil. Došli jsme až k tomu textu Jobovu. A teď je řečeno zase znovu, toto pak je život věčný, že aby poznali tebe, živého Boha, to je ten vykupitel, který je živ a který se postaví nad mým prachem, a toho, kterého si poslali Ježíše Krista. Že pása spočívá v tom, že vykupitel můj živ jest a postaví se nad mým prachem. To se přece ukázalo na Kristu. Já nevím tedy, jak se to ukázalo. Nic se neukázalo. No poněvadž toto je láska, že život svůj za nás položil. No teď bys to bez toho nevěděl přece. Jak to, že za nás? Jak to, že položil život za mě? Já bychom toto věděli. Řekli jsme, že tady jde o záležitostnou etickou. No počkej, moment, ale za mě? Já vůbec nevím, co za mě, k čemu mě to je dobré teda, že za mě položil život. Co to je za mě? No protože je mi jasný, Víš to mě? Nikoliv. Nikoliv, ale tak, abych věděl, co je má cesta. Ale co to je za mě? To je pro mě teda, nebo? No to též, ano, pro mě. No ale teď ještě, kde je živej, on je mrtvej, že? On zahynul na kříži. Tam to všechno dal věří muž. Co to toto nezjebilo? Že říká, že se to na něm zjebilo. Ne, nebylo se nic. Prostě že to, co věřil Job, tak já teď s předmětím připlácnu toto očekávání připlácnu na Ježíše. Počkej Nikoliv, to není pravda, protože toto, že život svůj položil, to je čin, když to u Joba je to jenom... No tam není, tam jenom je živ. Tam žádný život nepoložil, o tom se tam nemluví. On se mluví jenom o tom prachu. No jenom toho všem položil právě, jo. No prosím, ale Job je báseň. Dobře, no ale teda o tom prachu se mluví, teda toho prachu to není Ježíš. Ten vykupitel tedy není ten prach, nebo ještě ten vykupitel stojí nad tím prachem. No podívej, já nevím, jestli Ježíš zná toto slovo, nebo nezná toto slovo, ale se četl Joba, nebo nečetl Joba, to já nevím. Ale asi ho... Spíš asi. Spíš asi ho. Toho tam je, jo. No spíš asi ho tam je, jo. Ale v každém případě o tohle to totiž nejde. Ten čin Kristův je nějakým způsobem naplnění, potvrzení, zjevení pravdivostí těchto slov. To nevím. Kdyby... To vůbec tohoto nenazývám. Ty bys ten text Jobů se ti zdá tak důležitý, tak klíčový, tolik ti říká, jenom prostě proto, že byl, řekněme, v tom tedačí rozmově řečen až po citací toho místa zjadná, toto pak je láska, že život svý za nás položí. A větší lásky nemá, než ten, který položí život za svým přátelem. Když jsme došli z těchto citací a z toho, kdo může svoj úšitelní ztratit, z těchto textů jsme došli k interpretaci tohoto místa zjadné. Jak právě? To položení duše jsme jako dospěli k tomu, že ta základní chyba tato z cestí je ta soběstřednost, která chce tu duši zachovat. A že proti této soběstřednosti, že tady je ta láska, která si nežádá pro sebe ničeho a dostíje jí na tom, že ten vykupitel nad tím prachem se postaví živ. A tedy Ježíš pro mě v tomhle kontextu je takovej silnej příklad, přesilnej příklad toho, co i tak nazírám jako pravdivé. Ale co nedovedu tak v těli do svého života uskutečnit ve svým životě, jako to udělal mohl. Ale ta pravdivost toho není potvrzována. Totiž kdybych tu pravdivost nenazřel už z toho joba, ale ze všeho ostatního, tak by mě to vyšlo. Myslím, že tady pořád neříkáš pravdu, protože jsme si řekli minulé, když jsme mluvili o církvi, o té skutečnosti, že ta antichristovská církev nám předala bílu, a že nikde jinde bíru nenajdu, než dokonce této i antichristovské církvi. A že jestliže někde objevím bílu, takže je to jiskra, která z tohohle ohniště tam nějak zabloudila a to tam nějak zapálila, takže si tam nějak objevuje, tak přece to má co dělat velmi podstatně s Ježíšem Kristem, poněláž na to církev je společenský lidí, kteří se k němu hlásí a kteří jsou jeho učitníky. Čili nějak to soupisí s poznáním Ježíše Krista. Ale no jistě, ale ne tak, že to je asi tak, jako kdybych... Takže bez tohoto poznání by nebylo výry, poněláž výra je všude jednoduchá. Nebylo by tenho výry, jak teď vypadá, ano jistě. Ne, nebylo by vůbec vůbec. No není pravda, bylo předtím taky. No ale ne v té plnosti. No v té plnosti ne, nebylo to tak, jak to teď vypadá. Ano, ano, nebylo to v této novosti, v tom světě. To je v pořádku, ale jde o to, že ta plnost čeho se týká? Ta plnost se týká toho, že tady někdo svůj život postavil na něčem, co už jiní před ním viděli jako pravdivé, co já a množství jiní také po něm viděli jako pravdivé, ale nikdo to nedovede tak učinit v základu svého života, jako to učinovali. Takže já na něm vidím to jak se v takových briljantních, takových křišťálových jasnosti, ale ne jako potvrzená pravda, jako kdyby to bylo potvrzeno. Níbrž uskutečně vtěleno. A co je tam vtěleno, to je něco docela jiného, než on žil naprosto v duchu toho slova, že on ví, že nad jeho prachem vykupitel se postaví živ. On je mi dokladem života postaveného na tom, ale není mně dokladem toho, že ten vykupitel je živ. To věřím. Prostě to je předmět, která mí vize nebo mýho očekávání, ale to není žádný doklad. Doklad je, jak žil u toho Jobovský. Jakub je vůbec zajímavý způsobem. Joba klademe ve Krista. O trpělivosti Jobově se slyšeli a dokonání Ježíšova jste poznali. Proto trpěli vy buďte očekávajíci. To tam klade vedle sebe Jakub, což je nesmírně zajímavé. Ale já pořád jenom nenadlížím, proč se vzpíráš tomu uznat, že těmto závěrům docházíš právě ve světle Kristově. Protože Kristus je světlo, tak ty můžeš těmto závěrům dojít, jinak bys tím pravděpodobně nedošel. Protože bych tak daleko, že nebudu být před tobou tak vyjasněný. No ale prosím, ale to je strašně důležitý, aby to bylo před tobou takto vyjasněné. Bez toho, tedy nejsi spasen. To ne, spasen jsem prostě, protože vím, že vy kupitel můžeš živ se postavit. Ale ty bys to tak nevěděl. To konec koncu nezáleží, jak moc bych to věděl. Stačí, že bych to trochu věděl. Konec koncu já to teď taky nevím nějak zvlášť moc. Otázka je, jestli bys to jenom i trochu věděl. Ale proč to tedy se ví ve skutečnosti, jenom tam, kde hrá sám Kristus? Protože jakmile se toho křesťanských chopilo, tak tím pádem už to mimo křesťanský přestávání cílů. Teď je to všechno v tom křesťanským obsaženom. Ale počkej, křesťanský se ničem nechopil. No chopilo to. www.hradeckesluzby.cz