Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
125 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
pá 08.04. SO 09.04. NE 10.04. po 11.04. út 12.04. 13.04. st čt 14.04. 18.00 pá 15.04. 15.00 SO 16.04. 14.00 15.32 NE 17.04. 13.20 po 18.04. út 19.04. st 27.04. čt 28.04. pá 29.04. SO 30.04. někdy: schůzka s Michlem někdy: schůzka s Honzou Paynem někdy: schůzka s Vaškem Němcem (a Kunešem) někdy: zajít na fakultu zajít do Kalicha (pro Vesmíry) odjezd do Prahy (s Hedou) st 20.04. čt 21.04. přijede Vašek Umlauf a studentka Řebíková Barbora pá 22.04. SO 23.04. NE 24.04. po 25.04. út 26.04. NE 01.05. po 02.05. út 03.05. st 04.05. čt 05.05. pá 06.05. SO 07.05. NE 08.05. po 09.05. út 10.05. st 11.05. ed. rada OIKOYMENH schůzka s Krbcem (u Klementina) 1700 Palque přednáška u sv. Mikuláše návrat do Písku (s Hedou) Květen 2005

====================
126 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
nedele 97.4.2 Iraker Inter-Zisk. Q f 10:00 13.20 11.57 18.07 16:20 18.16 114005 16.02

====================
187 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
ad Aria - 1 3000 slov patřících těm, kteří přemýšlejí o podobě demokracie v třetím tisíciletí Politický systém, ve kterém právě žijeme, mnozí nazývají standardní demokracií. Slovo demokracie patří k zaklínadlům tohoto století; čím častěji je užíváno, tím je prázdnější a lze jím pojmenovat prakticky každý stav. Nevadí už ani oligarchickým ani diktátorským režimům, ba je v nich s oblibou užíváno, a také u nás dosáhlo pozoruhodné bezvýznamnosti. Je demokracie, jak ji známe, tedy demokracie v našem pojetí logický a uspořádaný systém, který napomáhá člověku v seberealizaci? Anebo je to systém, který se už vymkl zraku i kontrole a u něhož si nemůžeme být jisti, zda se neobrací proti člověku? Ze současných úvah o demokracii se vytratilo rozlišování těchto dvou pólů. Leckomu přirozeně záleží na tom, aby současný politický systém byl demokracií nazýván - a mnohým to nazvání samo o sobě stačí. Není ovšem tím potřebnější zkoumat, co všechno mu zůstáváme dlužni? Ideálem v našich představách o demokracii - pokud se dnes ještě hodí mluvit o ideálech - je svobodný občan. Tedy ten, který ví, co chce, realizuje se jako nezaměnitelná lidská bytost, své tužby kultivuje tak, aby nemířily proti ostatním, je vybaven k tomu, aby tyto tužby naplnil, a má pro to prostor. Demokracie v našem pojetí však rafinovaně udržuje člověka ve stavu, kdy vlastně neví, co chce - snad krom toho, že se chce bavit, rád by zbohatnul a nechce být obtěžován. Vyvinula se v mechanismus, který tříští pozornost bezpočtem aktuálních nabídek a odpoutává ji od všech dlouhodobých záměrů. Lidé se přebírají spoustou možností, aby nakonec kývli na to, co je jim podsouváno, ať už byznysem či politickými dravci. Demokracie v našem pojetí také dokonale rozpouští jakoukoli představu o nezaměnitelné lidské bytosti: výtečně rozvinula schopnost kdykoli nahradit kteréhokoli člověka kýmkoli dalším, přičemž univerzální nahraditelnost dokonce pokládá za nejlepší důkaz své funkčnosti. Nejdovedněji ovšem degraduje to, čím se člověk teprve stává autentickou osobností, totiž službu: každému sugeruje přesvědčení, že je především třeba sloužit sám sobě. Jinými slovy: demokratický systém v našem pojetí ani nesleduje skutečné lidské tužby (vnímá totiž jen ty, které sám uměle vytváří), ani neoceňuje nezaměnitelnou lidskou tvořivost (naopak - žije z masovosti a roste s ní), ani nepodporuje člověka v hledání autentické životní role (neboť toto hledání vyměnil za materiální blahobyt). Současná bezstarostnost, s níž neregistrujeme, či dokonce vědomě přijímáme všechny vnitřní proměny demokracie, vede k překročení prahu, za nímž už demokratický systém nebude možné demokratickou cestou opravovat ani udržet. Už teď je zřejmé, že se nám svou silou vymyká; je tím méně kontrolovatelný, oč víc se vzdaluje člověku a oč více živí a reprodukuje sám sebe. Kde všude se to projevuje a o jaké projevy jde? Demokracie v našem pojetí je často jen teoretická Především - sám základ demokracie se z naší praxe vytrácí, neboť lidé se téměř nepodílejí na moci. Možnost podílu jim sice nikdo nebere, ale chuť ztratili všechnu: politika, původně správa věcí veřejných, se dávno vzdálila pojmu ,,spravování". Stylem do té míry připomíná jarmark nebo kasino, že zodpovědnému člověku nedává pocit vlivu na důležité věci. Vzniká tak demokracie teoretická - s propracovanými úvahami o účasti lidí, ale bez jejich účasti. Demokracie s vládou profesionálů a s letargií většiny. Tento stav, přiznejme si, mnohým vyhovuje, avšak v tom spočívá jedno z jeho rizik. O demokracii mluvit nelze: není pravda, že podstatou vlády lidu může být pouhá možnost vládnout a že tato možnost nahrazuje skutečné, realizované spolurozhodování o společných věcech. Demokracie bez praxe prostě není demokracií: vždyť' teoretický podíl lidí na moci dobře snese i kterýkoli totalitní režim. Ve skutečném podílu na moci dnes lidem brání prostředky nepříliš viditelné, nepříliš uvědomované, ale o to účinnější. Zbavit veřejnost podílu na moci lze bez represí, mnohem snáze a dokonaleji: postačí znepřehlednit veřejný prostor, postačí oslabit jeho řád a logiku -

====================
188 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
2 tedy všechno to, oč se opírá lidská racionalita. Postačí vzbudit dojem, že svět je tak pestrý a mnohotvárný, že není možné v něm sledovat souvislosti. Dopad je převratnější, než by se kdokoli odvážil myslet: lidé se mění v celkem poslušné stádo, které časem sice nesnese nic, co by jakkoli připomínalo výchovu nebo vyžadovalo kázeň, avšak nebude v ničem bránit žádnému vůdci, který ho osloví s patřičným optimismem, úsměvem, sebevědomím vědoucího a nenáročnou vlídností. Prostředí, ve kterém rozum nemá dostatek autority, nás postupně vrací do mytických časů: lidé opět mají pocit, že jejich osud se tvoří kdesi jinde než v jejich dosahu a že na to prakticky nemohou mít vliv. Že v dějích a událostech tohoto světa se není možno vyznat, a pokud ano, je to úloha jen pro ty nahoře“. Návrat společnosti k mytickému myšlení znamená ovšem ideální stav pro všechny, kdož jsou u moci a chtějí tam dlouho zůstat. Možná i proto jsme s pozoruhodnou sugestivností přesvědčováni, že právě současná podoba demokracie je přese všechnu bídu jediná možná. Ocitáme se tak v příznačném paradoxu: jedním dechem mluvíme o demokracii - vládě lidu a správě věcí svých - a zároveň o tom, že nemá cenu se o něco snažit; zpochybňujeme vlastní možnosti i šance být slyšen či vnímán, avšak sám pojem demokracie ponecháváme bez pochyb. Pro každé společenské uspořádání platí, že oč méně motivuje občany k aktivitě, o to víc napomáhá mocichtivým jedincům. Těm ovšem slouží i to, u čeho takový vliv zatím nehledáme: vše, co oslabuje váhu argumentu a argument nahrazuje pocitem, vše, vlivem čeho se oslabuje rozpoznávání kvality a na místo kvality se staví množství. Pokud víc než pravdivá řeč působí řeč opakovaná, pokud hlasitost má větší vliv než přesnost, pokud vtip a zlehčení poutají víc než závazné slovo, není naděje, že zvítězí společný zájem - nebude totiž ani formulován. O to snáz se prosadí ti, kteří touží po moci a ovládnou prostředky masového působení. Nová podoba cenzury Zdálo by se, že pilíř masového působení, demokratická média, uvyklá na jistou míru svobody, mocichtivým jedincům neslouží a z povahy ani sloužit nemohou. Dřívější představa novinářů plnících politické příkazy se zdá být nemyslitelná. Přitom však - jakkoli to dosud někomu může znít překva-pivě – není pravda, že žijeme v době bez cenzury. V novinách sice nenacházíme viditelné mezery po zabavených textech ani necítíme všudypřítomný dozor řídících orgánů, a tak si cenzuru neuvědomu-jeme a zpravidla (s odkazem na necenzurovanost internetu) ani nepřipouštíme, ale tím silněji pak cenzura v nové podobě účinkuje. Zatímco jindy bychom četli mezi řádky a po informacích doslova pátrali, dnes - v čase informačního přetlaku - informace automaticky, bez přemýšlení registrujeme, a tím i v nekontrolovaném množství vstřebáváme. Nevnímáme přitom, jak silně média sama sebe spoutala: jejich jediný zájem, totiž prodejnost, skrytá pod pojmy čtenost, sledovanost či poslechovost, diktuje práci novinářů do té míry, že vytváří nejnepropustnější (a nejnebezpeč-nější) cenzuru všech dob. Ta totiž téměř nedává šanci dozvědět se o událostech, které mají dlou-hodobé a důležité dopady, neboť zveřejněny smějí být jenom ty, které přinášejí okamžité vzrušení či zábavu. To, zda nám pomáhají vyznat se ve světě nebo nás naopak matou, se neposuzuje. Přitom není pravda, že dnes můžeme mít od médií odstup a že si při jejich působení bez potíží zachováváme vlastní zdravý názor. Stejně tak není pravda, že nás média pouze informují:velkou měrou nás také formují - víc, než si sami připouštíme, a mnohem víc, než hlásají ti, kteří médiím vládnou. Jistě i člověk sledující denně obrazovku bude přesvědčen, že je stále schopen nezávislého pohledu na svět; bude to tvrdit se stejnou rezolutností, s jakou říká kuřák, že může s kouřením kdykoliv přestat. Málokdo připouští, že média natolik zahltila naši pozornost, že pro nás prakticky neexistuje nic než to, co jsme četli v novinách, slyšeli v rozhlase či viděli v televizi. O co se média nezajímají, to zpravidla ani my nebereme v potaz. ale motivovaná také Nemá smysl představovat si život bez médií. Média potřebujeme něčím jiným než momentálním ziskem, ať už finančním či politickým. Je třeba podporovat a chránit právě ta média, která sledují obecný prospěch, mají jasně definovaný záměr, neřídí se především tlakem trhu a odolávají vlivu politiků. Každý, kdo

====================
189 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
3 jejich roli zlehčuje - což se často děje pod rouškou pochyb o smyslu médií veřejnoprávních - by měl být volán k zodpovědnosti. Jak ukazuje zkušenost posledního desetiletí, není pravda, že když lidé mají možnost dozvědět se vše, budou se chtít dozvědět to podstatné. Není také pravda, že média mohou svému poslání dostát pouhým kupením informací. Je třeba přestat pokládat kupení informací za nezbytný projev svobody: jako vše, co se dotýká člověka a oslovuje jej, mají i informace sledovat souvislosti a smysl, jinak se stávají odpadem, který znečišťuje svět. Od novinářů lze plným právem žádat, aby tento odpad nezmnožovali - a aby svět pomáhali zpřehlednit, nikoli zanést. Myšlenka, že by svět podávaný médii mohl být pravdivým světem, je sice opuštěna a pravdivost od médií patrně nikdo neočekává, ale tím ochotněji stále věříme, že máme média v moci a že k tomu, abychom se nenakazili nepravdivým obrazem světa, postačí zachovat si ve vztahu k nim zdravou nedůvěru. Je to všeobecně sdílený omyl - jestliže nemáme žádné jiné kritérium než média, mají média v moci nás. Vidění světa, získávané z médií, může být vyváženo jen vlastní autentickou zkušeností. Přitom není pravda, že autentické zkušenosti má každý člověk dostatek, jaksi samozřejmě a ,,od přírody". Pro mnoho lidí je obtížné vyhledávat zážitky bez médií; vždyť ani kontakty s dalšími lidmi nenalézají lehce. Autentická zkušenost, kterou člověk potřebuje, aby mohl pravdivě spatřit a poznat sám sebe, uchopit svůj život a nakonec díky tomu žít šť'astně, vzniká teprve společným činěním - sdíleným zážitkem, neanonymní prací na díle, které alespoň trochu přesahuje horizont jednoho člověka. Příkladem toho nemůže být obstarávání majetku, ale ani masová zábava; jsou to naopak četné podoby občanského sdružování, spolková činnost, veřejná angažovanost. Právě ty je třeba považovat za důležité a podporovat je tím zodpovědněji a vážněji, čím méně jsou mezilidské vztahy bezprostřední a čím více jsou prostupovány médii. Jsme paralyzováni množstvím nabídek Stalo se ale zvykem měřit úroveň demokracie - a potažmo i kvalitu života - nikoli občanskou činorodostí, nýbrž množstvím možností, které nás obklopují. Po letech totalitní uniformity se zdá, že mnohost a pestrost je sama o sobě dostatečnou zárukou demokracie a společnost je tím demokratičtější, čím více možností nabízí. V tomto smyslu je náš systém napohled štědrý jako nikdy dřív. Nikdy jsme nic podobného nezažili a máme tendenci se kochat: množstvím životních cest, množstvím myšlenkových proudů (alespoň zdánlivým), množstvím příležitostí k seberealizaci, množstvím nabídek všeho druhu. Jejich užitečnost a smysluplnost, a ovšem ani jejich opravdovost nebo domnělost nehodnotíme a každou další nabídku automaticky pokládáme za přínos v domnění, že proti negativním vlivům všech nabídek jsme plně pojištěni tím, že je nemusíme akceptovat. Nabídková lavina má ovšem nečekaný dopad. O to nebezpečnější, že ho zatím nejsme ochotni sledovat, a to ani u sebe samých, natož pak v měřítku širším: obrovská nabídka možností, zesílená sugescí, že všechny máme na dosah, nás paralyzuje. Budí totiž klamné mínění, že člověk nemusí dělat nic a stále má všechno k dispozici. Rozmazluje nás záludným pocitem uspokojení: mnohé je na dosah ruky, jen si to vzít; kdybychom chtěli, tak můžeme nic nám přece nebrání. Důsledkem je jednak největší myslitelná míra pasivity a jednak pozoruhodná loajalita k systému, ve kterém žijeme. Je to ovšem lenivá loajalita; pramení pouze z toho, že jsme neustále ujišťováni o vlivu, který máme na dění kolem sebe (i když se nijak nesnažíme), a o tom, že náš hlas bude slyšen, jakmile budeme chtít (i když jsme si to nikdy nezkusili). V nevypočitatelném množství možností se naše chování stává snadno vypočitatelným; jsme doslova zneškodněni tím, co všechno smíme. Nechceme-li upadnout do stavu ochromení (paradoxně v prostředí plném akčních výzev, dynamických růstů či progresivních trendů), nezbývá než přestat uctívat teoretickou svobodu nevyužívaných možností. To, co je nám nabízeno, je třeba nejen soustředěně rozlišovat a třídit, ale také mnohem přísněji než dosud posuzovat z hlediska

====================
190 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
4 smyslu. Na místě je i vyšší ostražitost vůči všem hlasům, které argumentují v první řadě množstvím - ať už je slýcháme od politiků, intelektuálů či svých nadřízených. Lze přitom čekat, že výzvy k této ostražitosti vyvolají nevlídnou reakci: vše, co žádá aktivitu bez okamžitého zisku, mívá za následek podrážděnost lidí rušených z odpočinku. Někteří budou rozčileni i napodiv vážně, jako kdybychom teď' ze všeho nejvíc potřebovali zimní spánek a předčasné probuzení nás ohrožovalo na zdraví. Nebude ale právě taková reakce - lépe než co jiného nakonec dostatečnou výpovědí o pokročilém riziku? Svoji svobodu odevzdáváme profesionálům Jistě ne každému se takto popsaný stav jeví jako nebezpečný. Přinejmenším se setkáme s podceňováním a zlehčováním jeho dopadů, což je nejpohodlnější řešení (člověk vybírající mezi mnoha možnostmi volí jen pohodlné). Bezstarostnost patří k překvapivě uznávaným hodnotám a vzdát se jí nebude snadné; ostatně, pro setrvání v ní je i další důvod: současný „kult profesionality". Vše, co vyžaduje alespoň minimálně se seznámit se situací, natož pak dlouhodobě sledovat souvislosti, s oblibou přenecháváme odborníkům. Činíme to i tehdy, kdy si nemyslíme, že věci rozumějí lépe než my (tendenci komentovat a kritizovat jejich práci máme silnější než kdykoli dřív); svěřujeme jim většinu činností prostě proto, že z nás snímají námahu a odpovědnost. Mnohé z toho, co jsme dřív byli zvyklí sami rozhodnout, zadáváme profesionálním firmám - ty nám dnes sdělují, jestli se dobře oblékáme, jestli jsme náležitě asertivní, jestli se můžeme cítit zdravě, a v neposlední řadě i to, jaké máme (veřejné) mínění.. Stále víc přenecháváme profesionálům i všechny roviny politiky: kdesi se patrně zrodil pocit, že tak jako bezpečnost země může ubránit profesionální armáda (i to je ovšem omyl), může armáda profesionálních politiků obstarat fungování demokracie. A armáda profesionálních novinářů nás včas upozorní na nebezpečí, do něhož se svou letargií dostáváme. Jednoznačná zkušenost z doby totality, že čím méně lidé mohou, tím více touží po svobodě, je poněkud zkalena paradoxní zkušeností, že čím více lidé napohled smějí, tím větší je jejich tendence odevzdat svoji svobodu do rukou někoho jiného. Veřejný prostor ovšem nesmí být věcí pro ,,politické odborníky". Není pravda, že když svěříme politiku profesionálům, nebudeme se o ni muset starat: je-li jakýkoliv mocenský systém ponechán bez kontroly, dříve či později se nadlouho kontrole vymkne. Odstrašujících příkladů najdeme v historii dostatek a ani pohled na současné politiky nedává naději, že by to mohlo být. jinak. Nepočítejme s tím, že politici budou mít zájem sobě samým vytvářet kontrolní mechanismy; ostatně ani ty formy kontroly, které tu už jsou, nikdy nebudou účinné bez našeho zájmu a účasti. Sebelepší média i všemožné kontrolní instituce zůstanou bezmocné, pokud jejich závěrům věnujeme jen typickou nevzrušenou pozornost. Metod, které naši pozornost spolehlivě narušují, přitom vymysleli profesionálové více než dost. V jaké situaci se tedy ocitáme? Namísto snahy o proklamovanou ,,vládu věcí svých" jsme se nechali vlákat do role publika, které si (poměrně draze) platí politiky, aby ho bavili. Nechali jsme se přelstít pocitem, že máme-li jako publikum možnost tleskat či pískat, jsou herci v našich rukou; zapomínáme, že i v divadle to platí obráceně - herci mají moc nad publikem, nikoli naopak. A čím méně má publikum autentických zážitků a zkušeností, tím snazší je jím manipulovat: i podprůměrný bavič ho dovede plánovaně rozesmát, rozčílit či dojmout. Současný stav by tedy myslící člověk měl vnímat jako znepokojivý. Je třeba zpozornět vždy, jsme-li rozptylováni, obraceni každý k sobě samému a vábeni k pasivitě, byť podávané jako „práce na sobě"; je třeba zpozornět tím spíš, jestliže zjistíme, že jsme na to všechno čím dál víc zvyklí. Je také načase vědět, že politika není z principu komplikovaný, neprůhledný svět, ve kterém se vyzná jen jakýsi politický specialista, ale že je věcí veřejně přístupnou, a ovšem také srozumitelnou: stále v ní totiž musí platit docela jednoduchá, obecně zřejmá pravidla, jako je slušnost, věcnost a pravdomluvnost. Neplatí-li, jde o chybu čelných politiků, nikoli o neschopnost občana politice rozumět.

====================
191 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
5 Neumíme se spojit pro dobrou věc Jednou z podivuhodných zábran v zapojení do veřejného života je pasivní pojetí slušnosti. Poslední dobou se znovu vžilo; nikdy nebylo dobré a není dobré ani nyní. Převládající názor, že být slušný znamená pouze nedělat ,,nic špatného", signalizuje povážlivě neživotný stav. Není pravda, že když my občané budeme slušní, budou politici nuceni chovat se stejně; přesto jsme takové představě podlehli a domníváme se, že když se sami nijak ,,nenamočíme", vznikne jakási obecná atmosféra, v níž se nemohou dít zásadně špatné věci. Tuto pasivní slušnost posiluje i novodobý výklad noblesnosti: učíme se, že to, co se nás přímo netýká, je záležitost druhých a že je jaksi slušné a taktní se jim do ní neplést. Absurdně to nakonec vztahujeme i na politiku, byť politika z principu nikdy neoplácí netečnost netečností; vždy bude zasahovat každého - včetně těch, kteří o ni nestojí - a bude ovlivňovat i ty, kteří sami na ni nechtějí mít vliv. Pokud tedy nehodláme vyklidit společný prostor a upadnout do závislé a nesvobodné existence, musíme trvat na tom, že skutečná slušnost vzniká teprve s ochotou a schopností postavit se proti každému projevu neslušnosti. V demokracii platí, že slušnost v soukromí sama o sobě slušností není. Není pravda, že demokracie může existovat tehdy, když každý pracuje především ve svém zájmu a stará se přednostně o svoje blaho. Tato vlastnost, kterou paradoxně rádi demokracii připisujeme, je znakem docela jiných režimů: poslední léta pod vládou komunistů byla typická právě tím, že se člověk staral jen o to své - za cokoli dalšího byl dokonce trestán. Demokracie ovšem nemá být stroj, v němž každý znamená lehce nahraditelnou součástku neohlížející se na celek; má to být organismus, jehož život závisí na společném úsilí všech jeho částí. A na společném vědomí, které je propojuje. Ani svět nemá připomínat jen jakési fungující soukolí, přestože taková představa možná leckomu stačí. Svět, ve kterém chceme žít, má být krásný (jakkoli to slovo může někomu připadat nepatřičné). Krásný nejen napohled, ale ve smyslu hlubším: jde o krásu, která signalizuje lidské proměňování, o krásu, která je spojena s lidskou touhou zlepšovat sebe i vše ostatní. Na cestě k tomuto ideálu je ovšem třeba poprat se s myšlenkou - dnes pohříchu kontroverzní - že vše, co naše civilizace dlouhodobě uznala za krásné, nevzniklo nahodile ani z úzce osobních záměrů, nýbrž vždy s jakýmsi vyšším ohledem. Krása se netvoří kupením věcí ani dynamickým střídáním jedněch druhými; je záležitostí proměny, a nelze jí tudíž dosáhnout bez vztahu, který trvá po delší dobu a který člověka přesahuje. Cesta vede jen přes spolutvoření a spolupodílení, přes společný zájem a společnou aktivitu. Znovu k tomu najít odvahu a motivaci je dnes naléhavý úkol. Zvážíme-li, že společné vědomí, souvědomí, se stalo obávaným pojmem, může to být úkol málem revoluční. Škola Aria, listopad 2004 Škola Aria-,, studentský ostrůvek pozitivní deviace" při Českém rozhlase v Praze Kontakt: Pavel Ryjáček-602 493 361-pavel.ryjacek@seznam.cz Tomáš Kudrna - 603 536 000-tomas.kudrna@volny.cz

====================
192 (černý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Od: "Pavel Ryjáček (osobní e-mail)" Komu: "Hejdánek Ladislav, Prof." Předmět: Škola Aria Datum: 25. listopadu 2004 0:42 6 Milý pane profesore proti své vůli! K 17. listopadu jsme ve Škole Aria dokončili text, který shrnuje školoariánské úvahy poslední doby. Byl motivací pro naše filozofování (píšu pro jistotu se z), sloužil v různých podobách k výcviku formulačních dovedností, místy posloužil jako naše školní osnovy a bude nejspíš (soudě podle dosavadních "cvičných" reakcí) materiálem k zajímavé sondě do myšlení našich bližních. Rádi bychom tématům v něm obsaženým věnovali jubilejní 60. Konzilium 3. - 5. prosince. Našel byste čas na setkání s námi, ať už nad textem nebo nad některým z témat? Anebo poslal pár slov (což Vás ovšem zdaleka nenahradí)? Je to text věnovaný společenským, ba politickým rovinám, filosofii tedy míjí, avšak ve Vašem životě hrály ony roviny taky značnou roli - a věru máte, co byste k nim řekl. Srdečně zdraví P. R. a Školoariáni. Pominu mnoho detailů, zůstanu jen u bodů, které jste sami zdůraznili svými nadpisky: 1. Hlavní problém je po mém soudu, že nemáme jasno ani v teorii, nevíme dobře, jakou demokracii máme (a jakou vy máte, jak se ukazuje!) na mysli; dokud se tohle nevyjasní, bude kulhat i praxe. Chyba tzv. moralizování i brojení proti němu spočívá především v nevyjasněnosti zásad (včetně "mantinelů"). Mashim 2. Příliš rozbředlé pojetí "cenzury"; jaký je rozdíl mezi výběrem témat (a tudíž také Stautečné vyřazením jiných) a mezi vnějšími příkazy a zákazy? Rozhodujícím faktorem není вплична pra úroveň medií, nýbrž úroveň občanů, kteří nemají dost rezistence, aby prostě některé typy medií "nekonzumovali". finak by se thotre nendriety] 3. To ostatně souvisí s dalším bodem, že jsme paralyzováni množstvím nabídek (tedy také: množstvím informací! a druhů informací). Zase to je primárně záležitost úrovně občanů, kteří se nedovedou dost dobře, tj. s rozvahou a na základě vzdělání vybrat. 4. Skuteční profesionálové a spolehliví experti jsou právě v moderní demokracii naprosto nezbytní. A jsou také velice vzácní. Nesmíme si je ovšem plést se sofisty a politickými rétory. Rozeznat mezi obojím musí být opět občan demokrat, a musí si dobrých profesionálů a expertů opravdově vážit a cenit. 5. Samozřejmě v politice platí, že kam se napře mnoho nebo většina spojených, sjednocených lidí, tam se věci pohnout. Ale je omyl se domnívat, že jde především o to, dát něco do pohybu; rozhodující je, aby to bylo něco správného a pro celek perspektivního, nadějného. A právě to nejde bez pravých vůdců; demokracie bez vůdců se nutně převrací v ochlokracii (vládu luzy). Tzv. demokratické instituce samy o sobě nepomohou, když mají lidé místo skutečných vůdců tlučhuby nebo poloodu 6. Konkrétně naší demokracii chybí především dvojí: demokraté a vůdci (státníci). Ky. Obojí si musíme pečlivě vypěstovat a vychovat. Volby nám nepomohou, když není koho volit, nebo když je mezi občany mnoho hlupáků nebo antidemokratů. LvH, v Písku, 4.12.2004.