Tento text zkoumá tradiční evropské pojetí pravdy a podrobuje kritice zejména korespondenční teorii, která naráží na nepřekonatelné potíže při srovnávání výpovědí se samotnou skutečností. Autor argumentuje, že pravda není předmětem, nýbrž ne-předmětnou skutečností, kterou tradiční objektivní (předmětné) myšlení systematicky vytěsňuje. Text analyzuje historické kořeny pojmového myšlení a jeho sklon k hypostazování neměnného, což vedlo k ochuzení světa na pouhý soubor objektů. Jako východisko autor navrhuje ustavení „meontologie“ – filosofické disciplíny o nejsoucím či ne-předmětném, která umožňuje tematizovat aspekty reality unikající běžné objektivizaci. Pravda je nahlížena jako „pravé světlo“, v němž se věci ukazují, nikoli jako uchopitelný konstrukt. Cílem filosofie má být „filalethie“ (láska k pravdě), vyžadující radikální proměnu pojmového aparátu a otevřenost vůči ne-předmětným dimenzím bytí. Meontologie tak představuje nezbytný teoretický rámec pro pochopení meontologických předpokladů pravdy.