Tato esej z roku 1986 představuje kritickou reflexi tzv. Milánské výzvy v kontextu československého disentu a Charty 77. Autor se zabývá otázkou, jak by se měli mluvčí Charty stavět k mírovým iniciativám, a zdůrazňuje, že Charta by neměla vystupovat jako politická organizace, ale spíše jako morální stanovisko. Navrhuje, aby pro dialog se západními mírovými hnutími vznikaly samostatné, na Chartě nezávislé skupiny. Text dále podrobuje kritice teze o neutralitě a sjednocení Evropy, které považuje za nerealistické bez hluboké vnitřní demokratizace sovětského bloku. Autor varuje před povrchním utopismem a volá po rozvoji odpovědného „státnického“ myšlení v rámci nezávislých iniciativ. Zdůrazňuje, že obnova Evropy musí vycházet zdola, od občanských aktivit a malých skupin, nikoliv pouze z tlaku na vládní instituce. Esej rovněž reflektuje limity helsinského procesu a význam kulturní i ekonomické spolupráce pro překonání bipolárního rozdělení světa.