Text se zabývá konceptem evropské identity, kterou chápe jako dynamický historický fenomén, nikoliv jako statickou logickou kategorii. Autor rozlišuje mezi vnější politickou jednotou a vnitřní identitou, přičemž zdůrazňuje, že identita je aktivně spoluvytvářena prostřednictvím historického vědomí a angažovanosti. Základy evropského myšlení spatřuje v syntéze řecké pojmovosti a hebrejské tradice dějinného smyslu. Zatímco řecká metafyzika přinesla logickou preciznost, trpěla podceněním času. Naproti tomu hebrejská tradice přináší orientaci na „nekonečné cíle“ a pojetí Pravdy jako svrchované instance (Veritas vincit), která stojí nad objektivními fakty a není nikoho vlastnictvím. S odkazem na myslitele jako Spinoza, Masaryk či Rádl autor vyvozuje, že evropská identita musí být založena na tomto univerzálním pojetí Pravdy. Budoucnost Evropy tak nespočívá pouze v politické a ekonomické integraci, ale v otevřenosti vůči nadosobním hodnotám přístupným celému lidstvu.