Text se zabývá povahou lidského vědomí, které je definováno svou reflektovaností – schopností vědomí vztahovat se k sobě samému a rozumět si. Tato reflexe není pouhým doplňkem lidské praxe, ale jejím klíčovým organizujícím prvkem. Autor analyzuje napětí mezi vědomým rozvrhem a jeho realizací, což tvoří základ pro kritické myšlení a integritu osobnosti. V kontextu moderní doby text zdůrazňuje potřebu vnitřní jednoty člověka proti společenské roztříštěnosti a „schizofrenii“. Důležitou součástí je kritika mýtického a tradičního řeckého myšlení, které autor označuje za orientované na minulost a neměnné pravzory. Proti tomu staví požadavek na novou filosofii praxe, která je orientována na budoucnost a na to, co „ještě není“. Tato nová orientace vyžaduje etické rozhodnutí a odvahu vzdát se iluzí, čímž filosofie plní svou kritickou a osvobozující funkci v rámci lidského životního stylu.