Tento text zkoumá pojem postmoderny v kontextu konce modernity a krize evropského myšlení. Autor kritizuje módní užívání termínu „postmoderní“ a varuje před tendencí některých myslitelů opouštět pojmovost ve prospěch narativity, což považuje za riziko úpadku k mýtu. Vychází z Nietzscheho diagnózy modernity jako nihilismu a klade otázku, zda postmoderní myšlení může nihilismus skutečně překonat, či jej pouze vytěsňuje. Klíčovým tématem je rozlišení mezi předmětnou (reálnou) skutečností a skutečností nepředmětnou, jakou je pravda. Hejdánek navazuje na českou filosofickou tradici (Masaryk, Rádl) a zdůrazňuje potřebu nové metafyziky, která by se vyhnula zpředmětňování nejvyšších hodnot. Skutečné postmoderní myšlení podle něj vyžaduje revizi celé evropské tradice a orientaci na přicházející budoucnost, nikoliv rezignaci na rozlišování mezi pravdou a lží. Cílem je ustavení filosofie, která zůstává věrná logu, ale dokáže uchopit pravdu jako nepředmětnou výzvu.