Text z roku 1944 analyzuje filosofické základy poznání, které definuje skrze vztah mezi subjektem („já“) a vnějším světem. Autor zdůrazňuje, že poznání vyžaduje jasné odlišení subjektu od objektu, jinak postrádá poznávajícího činitele. Proces poznání začíná smyslovým vnímáním, které je následně zpracováváno a korigováno rozumem. Úvaha se podrobně zabývá limity lidských smyslů a možnostmi jejich technického rozšíření, přičemž naráží na nepřekročitelné meze dané podstatou zkoumaných věcí. V případech, kdy věc nepůsobí na smysly vnímatelně, nastává stav „prožívání“ či víry namísto racionálního vědění. Autor odmítá pojetí vědomí jako pasivního zrcadla reality a přiklání se k teorii aktivního konstruování poznatků subjektem. V závěru vysvětluje, proč „já“ nemůže racionálně poznat samo sebe, neboť mu chybí smyslový odstup a vnitřní členitost nutná pro objektivní analýzu.