Tento text zkoumá napětí mezi principem demokracie, založeným na vůli většiny, a povahou pravdy, o které se nehlasuje. Autor kritizuje „demokratický nihilismus“ a „tyranii většiny“, přičemž čerpá z myšlenek T. G. Masaryka a zejména Emanuela Rádla. Rozlišuje mezi většinovou demokracií, která je pouhou formou absolutismu přeneseného na dav, a smluvním pojetím státu. V tomto pojetí není stát ani lid nejvyšší autoritou; tou je spravedlnost a pravda, jimž má politické uspořádání sloužit. Demokracie je chápána jako životní styl a záruka individuální svobody, která je nezbytným předpokladem pro hledání pravdy. Autor zdůrazňuje, že zákony musí chránit slabé a menšiny, včetně jednotlivce, který může mít pravdu proti všem. Cílem demokratického uspořádání není stát samotný, ale vytvoření prostoru, v němž může svobodné svědomí jednotlivce směřovat k pravdě jako k nekonečnému ideálu.