Tento text zkoumá filosofickou otázku možnosti intence na primordiální úrovni. Autor definuje subjekt jako událost, která trvá skrze navazování na svou vlastní minulost. Toto navazování není pouhým prodloužením, ale znovuvytvořením složek původní události. Klíčovým problémem je vztah mezi vnitřní (integrující) a vnější (zpředmětněnou) stránkou události. Text odmítá přímý kontakt mezi vnitřními světy subjektů a tvrdí, že veškerá interakce musí být zprostředkována vnějšími stránkami. Aby však tento kontakt nebyl náhodný, musí být založen jako rozvrh či projekt. To vyžaduje mechanismus zpětné vazby, kde se část vnitřně založené akce vrací ke zdroji s informací o vnějším střetnutí. Intence se tak projevuje již v nejjednodušších událostech jako schopnost vztáhnout se k sobě samému skrze své minulé, již realizované relikty. Právě tento proces zakládá strukturu vesmíru a umožňuje přechod od nahodilosti k cílenému jednání.