Tento text se zabývá několika filosofickými tématy, která byla probrána na počátku roku 1974. První část rozebírá Patočkovu myšlenku o propasti mezi tím, jak věci jsou, a jak se nám jeví, a souvislost s lidským světem jako světem zájmu o sebe sama, na rozdíl od lhostejných věcí. Dále se text věnuje Hegelovu pojetí dějin jako pokroku, kde se objevuje něco nového, a kriticky zkoumá jeho myšlenku o „pudu zdokonalení“ a rozporu mezi možností a skutečností. Třetí část představuje Ottovo pojetí porozumění jako parafráze a kritizuje Heideggerovy žáky za pasivní opakování. Následuje kritika Ottova pohledu na teologii a ateismus. Další část se zabývá hlubokým vztahem umění k mýtu, umění jako starší, poietické síly, která se odráží v archetypech a mýtických strukturách. Text také zkoumá absurditu ne jako hrozbu, ale jako výzvu k hledání smyslu, a kritizuje Aristotelovo pojetí pohybu oproti novějším teoriím ovlivňování. Závěrečné části se věnují Whiteheadovu pojetí Boha, vycházejícímu z jeho filosofie přírody a organismu, a zdůrazňují, že přístup ke skutečnosti nelze redukovat na zpracování dat, ale je založen na procesech a nepředvídatelných událostech, a dále kriticky analyzují Whiteheadovo pojetí aktuální entity a „feelingu“.