Článek z roku 1976 zkoumá hluboké a trvalé propojení mezi filosofií a politikou. Argumentuje, že filosofie nebyla jen předmětem politického zájmu, ale sama měla politické zájmy, a její odstup od politiky ji znehodnocoval. Filosofie jako reflexe sebeuvědomění člověka nemůže ignorovat politický rozměr lidské existence, zvláště v moderním světě, kde politika nabývá na významu. Na druhé straně politika často není ochotna nechat se filosoficky osvětlit a bývá vůči filosofii nedůvěřivá až nepřátelská. Text rozlišuje mezi povrchním politickým hodnocením filosofie a její skutečnou politickou podstatou, přičemž zdůrazňuje, že když se filosofie stane pouhým nástrojem politických zájmů, přeměňuje se v ideologii. Skutečná filosofie usiluje o pravdu a světlo, což může být pro určité politické zájmy ohrožující. Dále se článek věnuje kritice Mlynářova pojetí moci a demokracie, analyzuje koncept „nutnosti“ v kontextu hierarchických systémů a popisuje současnou „záplavu“ rozkladu smyslu života jako vnitřní onemocnění, nikoli vnější napadení. Vyzývá k formování nového řádu a smysluplného života skrze hluboké myšlenkové pokusy a projekty, které musí předcházet velkým společenským snahám o uskutečnění řádu, podobně jako Platonova Ústava předcházela organizaci společnosti nebo Augustinův pokus předcházel středověké společnosti.