Archiv Ladislava Hejdánka | texty dostupné online

Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1982 představuje kritickou reakci na úvahy Jakuba S. Trojana o vztahu mezi filosofií a theologií. Hejdánek odmítá otázku po možnosti jejich dialogu jako bezpředmětnou, neboť tento rozhovor fakticky určuje evropské myšlení již dvě tisíciletí. Jádrem příspěvku je hluboká analýza povahy myšlení, reflexe a víry. Autor definuje filosofii jako kritickou, systematickou a principiální reflexi založenou na logu, který umožňuje distanci od myšleného. Klíčovým tématem je vztah mezi předmětným myšlením a tzv. nepředmětností. Hejdánek polemizuje s Trojanovým pojetím theologie jako „myšlení víry“ a argumentuje, že i filosofie může být myšlením víry, je-li chápána jako láska k pravdě. Navrhuje chápat víru jako orientaci na výzvu přicházející z budoucnosti. Závěrem autor konstatuje, že filosofie i theologie jsou si rovny ve službě pravdě, která není součástí světa, ale jeho konstitutivním zdrojem. Rozhovor mezi nimi je možný jen za předpokladu, že „dění Slova“ a „dění Pravdy“ jsou chápány jako identické.

Tento text kriticky zkoumá možnosti založení „ontologie subjektivity“ v návaznosti na dílo Zdeňka Neubauera. Autor zpochybňuje tradiční ontologii chápající jsoucno jako neměnnou substanci a navrhuje procesuální pojetí založené na událostech a jejich schopnosti reaktibility. Rozlišuje mezi sférou „subjektální“, která slouží jako paměť a koordinační centrum akcí, a sférou „subjektivní“, v níž se skrze reflexi odehrává zápas o pravdu a smysl. Klíčovým prvkem lidské subjektivity je schopnost reflexe jakožto „odstupu od sebe“, který umožňuje „vykročení ze sebe“ (ex-sistenci) a otevřenost vůči „ryzí nepředmětnosti“. Autor argumentuje, že tradiční předmětné myšlení narazilo na své limity a je třeba rozvíjet myšlení „nepředmětné“, které by zohlednilo dimenzi budoucnosti a osobního oslovení pravdou. Ontologie subjektivity je v tomto směru nutně omezená, neboť má tendenci redukovat subjektivitu na pouhé jsoucno, čímž opomíjí její dynamický a duchovní charakter, jenž vyžaduje neustálou kultivaci a sebetranscendenci.

Tento dokument, sepsaný filosofem Ladislavem Hejdánkem v roce 1982, dokumentuje systematické potlačování nezávislého filosofického myšlení v komunistickém Československu. Hejdánek popisuje vznik soukromých bytových seminářů jako reakci na čistky na univerzitách a úsilí o zachování filosofické tradice navazující na Jana Patočku. Ústředním tématem je tzv. 'aféra Derrida' z prosince 1981, kdy byl francouzský filosof Jacques Derrida po návštěvě Hejdánkova semináře zatčen a lživě obviněn z pašování drog. Hejdánek tento incident interpretuje jako pokus režimu zastrašit domácí i zahraniční učence a izolovat československou inteligenci. Součástí textu je také výzva Vzdělávací nadace Jana Husa, která kritizuje 'spiknutí neschopných' v oficiálních institucích a dovolává se helsinských dohod o lidských právech. Navzdory policejní perzekuci autoři deklarují odhodlání pokračovat v neoficiálním vzdělávání a vyzývají mezinárodní společenství k solidaritě a protestům proti praktikám tehdejší československé vlády.

Tento text se zabývá povahou předmětného a nepředmětného myšlení, přičemž se soustředí na rozdíl mezi pojmovým myšlením západní tradice a jinými formami myšlení. Autor zkoumá, jak pojmy fungují jako nástroje, které nám umožňují zaměřit se na skutečnost s přesností, ale zároveň varuje před jejich omezeními. Klíčovým konceptem je „intencionální předmět“, což je myšlenková konstrukce, která reprezentuje skutečnost, aniž by s ní byla totožná. Text rozlišuje mezi skutečností, intencionálním předmětem a pojmem samotným, a zdůrazňuje, že záměna intencionálního předmětu se skutečností vede k filosofickým omylům. Autor také diskutuje o původu a vývoji termínu „předmět“ v různých jazycích a filosofických tradicích, a naznačuje, že současný nihilismus je důsledkem této záměny. V závěrečné části textu se autor věnuje nepředmětným intencím, jako je například sexualita, a zdůrazňuje jejich základní roli i v kontextu myšlení.

Tento text z roku 1982 předkládá hlubokou reflexi pojmu mír, který autor nechápe jako pouhou absenci válečného stavu, nýbrž jako stav neoddělitelný od lidské svobody a spravedlnosti. Mír není absolutní hodnotou; nespravedlivý mír či život v porobě postrádají skutečný smysl. Klíčovým subjektem míru je jednotlivec, nikoliv stát či národ. Skutečná mírová práce vyžaduje vnitřní statečnost, politickou rozvahu a ochotu přinášet oběti. Autor zdůrazňuje, že mezinárodní smlouvy jsou bezcenné, pokud vlády nejsou v míru s vlastními občany. Mír je definován jako nedělitelný celek – nelze jej zajistit v jedné oblasti, pokud je v jiné potlačován. Úsilí o mír proto musí být úzce spjato se zápasem o základní lidská práva a svobody. Mírové aktivity by měly být přísně nezávislé na vládních strukturách a měly by usilovat o mezinárodní spolupráci s neoficiálními, často perzekvovanými skupinami. Text varuje před naivitou a zdůrazňuje, že skutečný mír vyžaduje aktivní obranu lidské důstojnosti napříč všemi politickými systémy.

Tento filosofický text z roku 1982 představuje kritickou reakci Ladislava Hejdánka na úvahy Martina Hyblera o pravidlech a přítomnosti. Hejdánek se zamýšlí nad povahou evropského myšlení, které definuje skrze jeho odpovědnost za metodu a logos. Autor podrobuje kritice Hyblerovo etymologické odvození pojmu „pravidlo“ od regularity a obvyklosti, přičemž zdůrazňuje souvislost s „právem“, „pravdou“ a tím, co je pro danou situaci „to pravé“. Centrálním motivem je rozlišení mezi předmětnou skutečností a ryzí nepředmětností, která se vymyká tradičnímu uchopení. Hejdánek dále rozvíjí téma lidské odpovědnosti a „Události“ (Ereignis), přičemž čerpá z Heideggera, Bonhoeffera i biblické prorocké tradice. Pravdu nechápe jako statickou danost, nýbrž jako oslovující výzvu přicházející z budoucnosti, na niž člověk odpovídá jedinečným činem. Text obhajuje personální kontinuitu založenou na smyslu a směřování, nikoliv na pouhém opakování vzorců, a uzavírá apelem na nezbytnost filosofického dialogu.

Text Ladislava Hejdánka z roku 1982 reflektuje situaci neoficiální české filosofie v období normalizace. Autor popisuje vznik domácích seminářů jako sebezáchovný akt tváří v tvář perzekucím a úpadku akademické výuky, která byla po roce 1948 a zejména po roce 1968 ovládnuta dogmatickým marxismem a průměrností. Klíčovou událostí dokumentu je návštěva francouzského filosofa Jacquesa Derridy v Praze koncem roku 1981. Derrida byl po přednášce na Hejdánkově semináři zatčen na letišti a křivě obviněn z držení drog. Hejdánek tento incident interpretuje jako pokus režimu zastrašit zahraniční hosty a izolovat nezávislé myšlení od světového kontextu. Navzdory represím, které se vyostřily po puči v Polsku, autor zdůrazňuje nezbytnost pokračování v aktivitách, které udržují kontinuitu autentické filosofie mimo oficiální struktury. Text je svědectvím o boji za intelektuální svobodu v totalitním státě a o významu mezinárodní solidarity pro české disidentské prostředí.

Tato filosofická studie Ladislava Hejdánka se věnuje kritickému rozboru předmětného myšlení a tematizuje potřebu myšlení nepředmětného. Autor sleduje, jak západní filosofická tradice od antiky po současnost inklinuje k redukci skutečnosti na prostorově fixované a pasivní objekty. Na základě analýzy děl myslitelů, jako jsou Kant, Marx, Heidegger či Levinas, Hejdánek ukazuje, že fenomén subjektu představuje typ skutečnosti, kterou nelze plně zpředmětnit. Klíčovým prvkem je rozlišení mezi intencionálním předmětem, jakožto neproměnným myšlenkovým modelem, a ontickou realitou pravých jsoucen či subjektů. Nepředmětné myšlení není chápáno jako rezignace na pojmy, nýbrž jako otevřenost vůči vnitřnímu smyslu, aktivitě a dějinnosti, které unikají manipulativnímu přístupu vědy. Text rovněž zkoumá roli nemyšleného a situačního kontextu v lidském dialogu. Hejdánek usiluje o restrukturalizaci myšlení, která by umožnila adekvátnější uchopení událostné povahy světa a lidské existence v její celistvosti, aniž by se uchylovala k pouhé objektivizaci.