Přednáška zkoumá Anaximandrův koncept apeiron a jeho vztah k pojmu nicoty. Analyzuje základní fragmenty Anaximandrova díla a různé interpretace jeho myšlenek, zejména v kontextu Aristotelovy a Simpliciovy interpretace. Diskutuje se Anaximandrovo pojetí vzniku světa vylučováním protikladů skrze věčný pohyb, což je kontrastováno s tradičním výkladem změny živlů. Dále se přednáška dotýká moderních kosmologických teorií, jako je Velký třesk, a hledá paralely s Anaximandrovým myšlením. Zkoumá se také Aristotelovo a Hyppolitovo chápání neomezeného jako nesmrtelného, nehynoucího, věčného a nestárnoucího, a jeho souvislost s obsahem všech světů v apeironu. Zdůrazňuje se Anaximandrovo zavedení pojmu arché a problematika jeho interpretace jako pralátky (hylé). Přednáška se zabývá zejména Aristotelovou interpretací apeiron jako formy bez hranic a potenciálu, která je zpochybňována. Analyzuje se rozpor mezi tvrzením, že apeiron obsahuje všechny světy, a konceptem vzniku světa vylučováním protikladů. Hovoří se o tom, že apeiron je zdrojem vzniku, ale sám do věcí nepřechází. Diskutuje se o povaze věčného pohybu a o tom, jak moderní fyzika (vakuum, fluktuace vakua) rezonuje s Anaximandrovým myšlením. Přednáška končí zamyšlením nad tím, zda je apeiron něčím, co je „mimo člověka“, nebo zda je definováno ve vztahu k jeho nemožnosti to nahlédnout, a jak toto pojetí může souviset s moderními kosmologickými teoriemi.