LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2005)

Už samo slovo „odpovědnost“ poukazuje hned několika směry. Především je odvozeno od slov „odpověď“ a „odpovídati“ (a to platí nejen v češtině): odpovídat je možno na něco, co odpovědi předchází, co se na nás obrací jako otázka nebo jako výzva. Nemusí přitom jít jen o otázku vyslovenou nebo o výzvu formulovanou; spojení slov „výzva a odpověď“ (challenge and response) používají i etologové a vůbec biologové, ale také třeba historici (dokonce historici civilizací apod.). A i když se omezíme na vlastní slovo „odpovědnost“, dobře si přitom všichni uvědomujeme na rozdíly mezi několikerým význam, ukazujícím vždy někam jinam, v jiném zaměření. V jednom směru jsme odpovědni za něco nebo za někoho (rodiče za péči o děti, později děti za péči o staré rodiče); v jiném směru jsme odpovědni před někým nebo něčím (před druhými lidmi, před společností, před zákony). Ale odpovědnost má někdy (nebo v některých případech i vždycky) konkrétní obsah: jsme odpovědni za někoho nebo ve vztahu k někomu v určité věci, v určitém ohledu (např. rodiče jsou odpovědni za novorozeně nebo předškolní dítě, že se postarají o to, aby se řádně najedlo a vyspalo, aby bylo v teple a nenastydlo, aby se samo něčím nezranilo nebo jinak neohrožovalo apod., a jsou odpovědni jak před dítětem – až vyroste a dospěje -, tak před ostatními lidmi, před společností, před úřady atd. A docela zvláštní přitom je, že i ti druzí, společnost i úřady jsou také „odpovědny“ za to, že dohlížejí na odpovědnost rodičů vůči dětem. Nakonec to vypadá tak, že dohled nad odpovědností může být rozmanitě rozdělen a přidělován různým instancím, ale vposledu že je každé z konkrétních odpovědností nějak zakotvena v čem si „vyšším“, v nějaké „vyšší odpovědnosti“, která je jednak výzvou pro všechny a zároveň pro každého, ale která je vždycky také nějakou formou respektování (nebo nerespektování) a naplňování (nebo narušování a neplnění) odpovědnosti, a to opět všemi a každým, i když každým jinak, každou společností jinak a v každé době jinak, atd., jak nám budou tvrdošíjně ukazovat všichni relativisti a subjektivisti, skeptici a popěrači. Nazvěme onu poslední, jen těžko zachytitelnou a už vůbec ne zpředmětnitelnou instanci odpovědnosti jen formálně „tím čtvrtým“, neboť tím prvním předpokladem uskutečňování odpovědnosti je odpovědný člověk jako subjekt odpovědného jednání; tím druhým je to, zač nebo za koho je ve svém jednání odpovědný; tím třetím je vymezení, v jaké věci je odpovědný. A „to čtvrté“ potřebujeme prostě k tomu, aby odpovědnost neměla svůj počátek v nějaké libovůli nebo svévoli, a aby nakonec nesměřovala jen do prázdna a tím do situace neodpovědnosti. (Písek, 050819 -2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Celý vesmír, v němž je naše planeta jen nepatrnou částečkou, je založen na výzvách a odpovídání (anglicky se to řekne: challenge and response, ale je třeba to aplikovat naprosto generálně, nejen pro živé, ale i pro před-živé události-jsoucna). Ovšem to, že nějaké jsoucno (pravé, tj. jsoucno-celek) na něco odpovídá, ještě zdaleka neznamená, že odpovídá „správně“, zejména to však neznamená, že odpovídá „odpovědně“, tj. vědomě, s vědomím, na co odpovídá a jak na to odpovídá. V odpovídání, tj. reagování nějakého jsoucna velmi nízké úrovně, např. molekuly, atomy nebo subatomární částice, může tu a tam dojít k různých odchylkám od nejpravděpodobnějších forem odpovědí, ale pokud se takové odchylka neocitne v širším kontextu, kde pak přestává být pouhou nepřesností nebo nahodilostí, ale začíná mít širší význam, zanikne takříkajíc „v davu“. Odchylky na těch nejnižších úrovních musí nějak nabýt masových forem, aby na nich mohlo být založena něco významnějšího nebo zcela významného. Problém zřejmě souvisí s možností nějakého zesílení nepatrných a jakoby efemérních odchylek. Ovšem takové zesílení by bylo za běžných okolností ještě nepravděpodobnější než odchylka sama. Pokud bychom měli počítat s nějakým zesílením cíleným, k určitým cílům zaměřeným, musili bychom počítat také s aktivní selekcí ze strany onoho zesílení (nebo toho, co takového zesílení používá). K něčemu podobném však dochází v říši živých bytostí. Pokud zatím víme, jsou živé bytosti schopny takových odchylek velmi cíleně využívat, dokonce je „uměle“ udržovat k dispozici a vytvářet si jakási schemata či modely, díky kterým může živá bytost (jednobuněčný živok, rostlina a/nebo živočich) cíleně dosahovat toho, co by se náhodně mohlo stát jen naprosto výjimečně a s vysokou nepravděpodobností. Můžeme tedy předpokládat, že organismy jsou zároveň jakýmisi zesilovacími systémy nepravděpodobných reakcí či odpovědí nižších úrovní, ale zároveň také jakýmisi provokatéry a multiplikátory takových reakcí či odpovědí. Ještě komplikovanější situace ovšem nastává tam, kde v stupuje na scénu vědomí a schopnost uvědomovat si jak podněty reakcí, tak reagování samo (tedy i jednotlivé reakce čili odpovědi na ony podněty). Vědomí samo funguje jako další, velmi mocný zesilovací (i zeslabovací) systém. O odpovědnosti tedy můžeme v plném smyslu hovořit teprve tam, kde už mohlo zafungovat, zapůsobit vědomí. A protože vědomí má vždycky také určitou „tápavou“ složku, neboť se vždycky ze změti smyslových informací musí pokoušet vydolovat něco smysluplného, musí všude tam, kde se vědomí ustaví a začne pracovat, objevit onen zvláštní jev, jímž je tázání. Proto všude, kde se objevují „odpovědi“ na otázky, musí dříve nebo později dojít také k formulaci oněch otázek – a často k fomrulaci, která pak vede k jiným než dosavadním způsobům odpovídání. (Písek, 050801-3.)

Ladislav Hejdánek ()

Na rozdíl od všelijakých rádoby vědeckých nebo pseudovědeckých teorií vyjdeme od toho, co se nám na základě zkušenosti podává jaksi samo a srozumitelně: Člověk je odpovědný za to, co udělal vědomě, ale také za to, co si sice neuvědomil (nebo co si představoval jinak), ale co si měl uvědomit, a co si navíc měl uvědomit správně. To znamená, že předpokladem odpovědnosti je schopnost „odpovídání“. Toto odpovídání budeme chápat velmi široce jako reagování. Reagování má ovšem také své předpoklady: jedním a zcela základním předpokladem je schopnost činu, dělání, aktivity. Každá reakce je tedy založena na aktivitě, na akci: reakce je akce. Akce je výkon, který má svůj střed či začátek, a tím je nějaký aktivní subjekt. V akci se subjekt vztahuje k něčemu, co není ani on sám, ani jeho vlastní aktivita, tedy k něčemu, co má ve vztahu k tomuto subjektu jakousi svébytnost, co je relativně a dočasně na subjektu nezávislé. Aby se nějaká akce mohla stát reakcí, musí mít k dispozici nějakou informaci o tom, nač má reagovat (nač je reakcí). Bylo by ovšem předčasné ihned označit to, nač subjekt v reakci reaguje, prostě „předmětem“ reakce. K tomu se brzo ještě vrátíme. Zatím zůstaneme u velmi neurčitého označení: je to „něco“. Reagovat lze jen na „něco“, co není součástí reakce (a tedy ani součástí příslušné akce). Oproti „akci nazdařbůh“ můžeme tedy o reakci říci, že to je akce více nebo méně přesně na „něco“ zamířená. Toto „něco“ nemůžeme však označit za „věc“ nebo dokonce za „skutečnost“, neboť popravdě jde nebo může jít leda o vztah k nějaké „skutečnosti“, který je mnohdy velmi komplikovaně zprostředkován. Reakce je základně (původně) odpovědí na informaci o „něčem“ dalším, co není součástí této informace. Aby se reakce stala reakcí nikoli pouze na informaci (podnět), nýbrž na „něco“, co je onou informací pouze zprostředkováno (a to znamená jen částečně, náznakem, vlastně dost zašifrovaně, právě jen do podoby pouhého „podnětu“), musí být subjekt v nějakém (větším nebo menším) rozsahu schopen oné informaci porozumět (tj. dešifrovat ji). K tomu všemu ovšem ještě vůbec není zapotřebí předpokládat nějaké vědomí a už vůbec ne myšlení. (Písek, 010812-1.)