LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2011)

„Život“ je v jistém smyslu – vypůjčíme-li si Kantův termín – jediná „věc o sobě“, ke které máme přímý přístup, totiž právě tím, že žijeme, že život prožíváme jakožto svůj vlastní život, aniž bychom byli odkázání pouze na jeho „projevy“. A zároveň je můžeme „mínit“ jen jakoby „oklikou“, přes něco jiného tedy nikoli „pojmem“ spjatým s intencionálním předmětem(objektem).
(Písek, 110115-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Milu Holubová zvolila pro své vzpomínky titul „Víc než jeden život“. To pochopitelně už samo vyvolává otázku: může člověk prožít víc než svůj život? A pokud ano, v jakém smyslu? Záleží ovšem na tom, jak rozumíme slovu „prožít“; prožít lze i život prázdný, marný, zbytečný – a i v takovém stále mluvíme o jeho „prožívání“. Vždyť už jsem četl o někom, že žil x let, ale že vlastně neprožil nic (bylo to ovšem jistě nadsazeno). Zřejmě je třeba si uvědomit, že mluvíme-li o „životě“ ve smyslu života jednoho (určitého) člověka, míníme tím skutečné události, k nimž jednak opravdu došlo a které nějak podstatně souvisely s tím určitým člověkem, tj. s jeho životem, tedy byly jím nejen zažity či prožity zdálky, z pozice pozorovatele, ale ten určitý člověk na ně určitým způsobe reagoval a zařadil je tedy mezi okolnosti svého života. Takže mluvíme-li o životě toho člověka, míníme na prvním místě ty jeho reakce (eventuálně – a rozhodně až na druhém místě a vždy poněkud problematicky – i jeho nereagování, eventuálně nedostatek známek či dokladů o jeho reagování). – Je tu ovšem ještě jiná možnost, jak dát smysl slovům „víc než život“; totiž v takovém případě, že máme na mysli, že nejde o to, žít pro život sám, ale žít pro něco, co je víc než ten život. V životě totiž jde (nebo by aspoň mělo jít) vždycky také o něco jiného, o něco významnějšího, než je život sám. Na to třeba poukazoval Patočka, když připomínal (v posledních týdnech svého života) věci, pro které stojí za to i trpět (to bylo pro mne trochu v napětí s onou proslulou „péčí o duši“). Ovšem důraz na to, že je nebo může být něco důležitějšího, významnějšího než život jednotlivce, může někdy vést i k nelidskostem; proto je zapotřebí formulovat velmi opatrně. A právě v tomto kontextu se ukazuje jako značně vystihující, když proti záležitostem vnějším, předmětným je postaveno něco, co se může uskutečňovat sice jen skrze lidskou niternost (a možná nejen ji, prostě skrze subjekt či subjekty), so však má svou platnost a svůj význam nezávisle na vnějších okolnostech – takže někdy může vést k jistým nesrovnalostem s prostředím a s okolnostmi, ba ke konfliktům a někdy tedy i k utrpení.
(Písek, 141103-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Filosofie není jen jakýsi zvláštní způsob myšlení, a už vůbec to není pouhá myšlenková disciplína (i když to k filosofii ovšem také patří). Už to, že samo jméno připomíná moudrost (sofia), zřetelně poukazuje k životu a k spjatosti s životem: hlavní není spekulace, ale právě „moudrost“. Filosofie sice není možná jinak než v myšlenkovém (a tudíž také „spekulujícím“) milieu, ale je záležitostí celoživotní či všeživotní: skutečná filosofie nemůže zůstávat na úrovni myšlení, není totiž jen záležitostí (věcí) myšlení, ale je věcí životní, tj. celoživotní, všeživotní orientace. Opravdová filosofie může být proto „vedena“ či „pěstována|“ jen jako životní, nejen myšlenkový styl. Už tím se pronikavě liší od odborných (speciálních) věd, které je možno pěstovat jako „dovednosti“ (tedy např. jako technovědy). Ovšem zatímco soukromý (i veřejný) život vědcův je záležitostí pouze osobní integrity (nebo nedostatku integrity) vědce, život filosofův nikdy nemůže zůstat stranou, ve stínu nebo dokonce v oddělenosti od samotného jeho filosofování. Proto „životy filosofů“ nejsou pouze zajímavostí, nýbrž vždycky nám také poskytují aspoň některé více nebo méně významné poukazy na charakter jejich filosofického myšlení, na zaměření a vyústění (spíš vyúsťování) jejich filosofie.
(Písek, 150206-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázka po původu života ve vesmíru byla většinou (a dosud bývá) položena v souvislosti s problematickými předpoklady, totiž především tak, jako by život k vesmíru nepatřil a jako by musel být do vesmíru vložen ,odjinud‘ (evenuelně přímo z „nicoty“ resp. jako speciální typ ,fluktuace vakua‘). Chyba tohoto předpokladu se týká vzniku vesmíru vůbec a všeho, co v něm vzniklo, je a také eventuálně zaniká. Lépe musí být otázka položena tak, zda, proč a s jakou pravděpodobností mohou živé bytosti vznikat v tomto vesmíru, který – jak předpokládáme – je původně (a po velmi dlouhá období) bez života. Připustíme-li totiž, že tento vesmír je schopen vývoje a také pokroku, tj. že v něm může fungovat vedle entropie (pozitivní) také negativní entropie, pak nám stačí obecná tendence v přechodům od stavů pravděpodobnějších k stavům méně pravděpodobným, a nemusíme se ptát po „konkrétních“ emergencích (či po vzniku toho či onoho nového, které tu dosud nebylo). Z téhož důvodu také není důvodu, proč očekávat, že mimozemský život, pokud jej někdy objevíme či pokud se s ním setkáme, bude podobný tomu pozemskému. v něčem se mu možná podobat může, ale je vysoce pravděpodobné, že bude založen na jiných „genetických kódech“. Při všem respektu k výkonům na matematice založené současné teoretické fyziky a kosmologie poznáváme stále zřetelněji, že sledování obdobností, pravidelností a tzv. zákonitostí poznáváme jen některé stránky skutečnosti, zatímco ty druhé stránky nás vždy znovu překvapují povahou jedinečností (unikátností), výjimečností a vůbec rozsahem kvalit, které nejsou nijak kvantifikovatelné a ani přibližně kalkulovatelné. Tak, jako jsou do všech detailů nekalkulovatelné a nepredikovatelné osudy třeba jednotlivých planet (nebo planetek, dokonce meteoritů a komet), hvězd, hvězdokup, galaxií a kup galaxií atd., a to přes všechny pravidelnosti či „zákonitosti“, které přitom vůbec nemusí být porušovány (ani narušovány), tak to podobně tím spíš platí o povaze života a eventuálních mimozemských živých bytostí.
(Písek, 150506-1.)