LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   2 / 3   >    >>
records: 12

Otázka a pravda | Pravda a otázka

Ladislav Hejdánek (1966)
Pravdu budeme chápat jako nepředmětnou výzvu, na kterou má člověk (jemuž je ona výzva osobně adresována) osobně odpovědět. Člověk Pravdu původně nezná a ani v onom relativním smyslu „svou“ pravdu (tj. své pochopení Pravdy) nemá, ale má-li potřebnou vnímavost (a to znamená: vnímavost relativně dostatečným způsobem kultivovanou, tj. zakotvenou v určité tradici), je s to se vůči přicházející pravdě otevřít. Pokud si je této své otevřenosti vědom jednak jako nároku ze strany pravdy a na druhé straně jako povinnosti ze strany své, pak ústí tato jeho otevřenost nejprve v otázku. (Tak tomu je v evropské tradici, kořenící ve starém Řecku, zatímco v archaických dobách mýtus dával odpovědi na „otázky“, které nebyly nejen vysloveny, ale ani myšleny, takže teprve později mohly být tyto odpovědi rekonstruovány a reinterpretovány jako odpovědi na nějaké otázky.) Otázka tedy je bytostným uskutečněním vědomé otevřenosti člověka vůči Pravdě, která je očekávána. Samo očekávání ovšem nezakládá ani Pravdu, ani její příchod. Ve své adventivnosti je pravda zcela svobodná: přichází nebo nepřichází, ale nemůže být přivolávána ani vyvolávána. Může však být – pokud skutečně přichází – nezaznamenána, nezaslechnuta, anebo i pokud je nějak zaslechnuta, může zůstat nepochopena nebo špatně pochopena, a pokud jí je i relativně správně porozuměno, může buď zcela chybět schopnost na ni odpovědět anebo je odpověď chybná. A protože otázka (vědomě míněná a eventuelně i formulovaná, což se v evropské tradici stává nanejvýš žádoucím) je vždycky také nějakým „tvrzením“ a tedy již počátkem odpovědi na nepředmětně advenientní Pravdu, může se sama otázka dostat do rozporu a konfliktu s přicházející Pravdou, tj. může být položena nesprávně, falešně.(Praha, 66xxxx-y.) ? (najít, odkud to je !)
date of origin: červen 2000

Problém | Otázka | Tázání

Ladislav Hejdánek (2005)
Tázání je duševní, myšlenková aktivita; otázky nám nejsou uloženy (leda někým druhým), ale jsme to my sami, kdo si je klademe. Někdy ovšem také říkáme, že nás otázky „napadají“. Z toho by ovšem vyplývalo, že ty otázky někde jsou a že odtud „na nás padají“, že k nám odněkud přicházejí, že na nás útočí apod. Není pochyb o to, že to nač se tážeme, má nějakou svou samostatnost, dokonce snad i ,skutečnost‘, totiž v tom smyslu, že odpovědí na naši otázku nemůže být něco, co si vymýšlíme stejně tak, jako jsme si vymysleli otázku. Když vyloučíme pseudo-otázky (kdy je tázání jen předstíráno za nějakým cílem, ale bez vážného úmyslu se dobrat odpovědi, anebo když je odpověď předem známa, takže jde jen o řečnický obrat apod.), pak samo tázání znamená, že předpokládáme, že v určité situaci nejsme zcela orientováni, že neznáme dost, abych se lépe orientovat mohli a že tedy předpokládáme něco významného, co by nám mohlo k lepší orientaci dopomoci, ale že to jen tušíme: a to je právě to, nač se tážeme. Tak např. něco vidíme, s něčím se setkáme, něco zažijeme, ale nevyznáme se v tom, nevíme, co si o tom myslit, ba třeba vůbec nevíme, co to je a co se to s námi setkalo. Nicméně toto samostatné, svébytné, námi nevymyšlené a na nás nezávislé „skutečné“ není přece součástí otázky, samo o sobě není ničím tázavým, nýbrž jen dotazovaným (nebo nedotazovaným, když si toho vůbec nevšimneme). Proto můžeme nadále trvat na tom, že tázání je právě jen naše aktivity, náš výkon, a že původ ani zdroj tázání není v ničem“skutečném“ mimo nás. – Naproti tomu však někdy potřebujeme zdůraznit, že otázka není jen výplodem, produktem našeho tázání, nýbrž že naše dotazování opravdu vzbuzuje, vyvolává, provokuje, zkrátka že se ve „skutečnosti“ samé něco, nač nemůžeme reagovat (odpovědět) jinak než právě otázkou, svým tázáním. Ale tomuto jakoby „skutečnému“ už nemůžeme říkat ani tázání, ani otázka, nýbrž budeme raději mluvit o „problému“. Odpovídá to zčásti i jazykovému úzu; řekneme-li, že „máme otázku“, každý to chápe tak, že to je naše otázka. Naproti tomu když řekneme, že „máme problém“, míníme tím něco, co jsme si nevymyslili, nýbrž co se nám jaksi postavilo do cesty, co se stalo překážkou pro dosažení našich cílů a co tedy musíme řešit, chceme-li jich navzdory tomu dosáhnout. Kromě toho může jít o cíle nejenom naše osobní, ale třeba i skupinové nebo dokonce cíle širšího společenství, ba celé společnosti, možná dokonce celého lidstva (např. když jde o ohrožení planety resp. celé její biosféry). V otázce nikdy nic podobného není; může se leda stát, že otázku, kterou si klademe my, kladou si také někteří jiní. (Písek, 050205-1.)
date of origin: únor 2005

Otázka a pravda

Ladislav Hejdánek (1966)
… To znamená, že daná, filosofická situace se stává předpokladem a základem otázky teprve tím, že otázka na ni naváže jako na svůj předpoklad a základ; stává se minulostí otázky tím, že jí otázka otevře budoucnost. To se ovšem nemůže obejít bez selekce a zejména bez integrace toho, co otázka učiní svou vlastní minulostí. Prehistorie otázky je postavenou otázkou interpretována a novými, dalšími otázkami reinterpretována. Tato interpretace a reinterpretace se ovšem neodehrává v jediném výboji, bleskem, ale představuje dění, událost, slovem vlastní historii otázky. Uprostřed této historie, uprostřed dějícího se tázání je aktualizována, zpřítomňována minulost i budoucnost. Otázka se klene ze své minulosti do své budoucnosti — či spíše naopak, ze své budoucnosti do své minulosti; jejím živlem, jejím elementem je ono napětí mezi obojí dimenzí, z něhož otázka žije a které jí i jejímu rozvíjení propůjčuje spád. Avšak otázce nejde o jakoukoli budoucnost, v jejímž světle by se určité filosofické situaci dostalo ostřejších obrysů a pevnější formy, nýbrž o tu jedinou budoucnost, která je skutečnou, pravou budoucností této situace, již otázka učinila svou hloubkou; s touto jedinou budoucností spojuje, svazuje otázka i svou vlastní budoucnost, totiž řešení. Co je však řešením otázky? Opět nikoli libovolná odpověď, ale pouze jedna jediná. Ať je předmětem tázání cokoliv, smyslem tázání je hledání pravé podoby toho, nač se ptáme. Otázka je vždy otázkou po pravdě. Tak můžeme nyní doplnit svou sérii formulací: v jakém vztahu je otevřenost otázky k pravdě? Otvírá se otázka pravdě, anebo to je pravda, která umožňuje a zakládá otevřenost otázky? Jak se podílí pravda na proměně situace, vyvolané otázkou?
(Člověk a otázka, in: 2991, – , Podoby (I.), Praha 1967, str. 135-36.)
date of origin: červenec 2005

Otázka

Ladislav Hejdánek (2002)
Heidegger hned na začátku svého spisu „Bytí a čas“ upozorňuje (č.23) na to, že tázání je chování, že „vypracovat otázku po bytí totiž znamená učinit průhledným jisté jsoucno – totiž to, které se táže – v jeho bytí. Kladení této otázky je jakožto modus bytí jistého jsoucna samo bytostně určeno tím, po čem se ptá – totiž bytím.“. Pokud vezmeme vážně jen to, co tu bylo řečeno (ocitováno), musíme se tázat také po rozdílu modu bytí „jistého jsoucna A“, které se táže po bytí jakožto jsoucnu, a modu bytí jiného „jistého jsoucna B“, které si již uvědomuje, že po bytí se nemůže tázat jako po nějakém jsoucnu, nýbrž jako po tom, co jsoucnem není. Je-li tázání chování, a má-li chování významný vliv na toho, kdo se tak chová, znamená to, že způsob tázání má významný vliv na samo bytí „jistého jsoucna“ – tedy nejen na jeho „pobyt“ (což by bylo více nasnadě). – Tázat se po něčem znamená ovšem, že to, po čem se tážeme, známe jen zčásti, ne však úplně; to je přece to, nač upozorňoval již Sókratés. To, k čemu se vztahuje naše tázání, nemůže být proto jednoznačně a definitivně určeno způsobem našeho tázání; na druhé straně způsob tázání může mít fatální důsledky, jestliže soustřeďuje svou pozornost a své zkoumání nesprávným směrem, nebo nestavuje-li parametry svého pátrání tak, že to, nač se táže, mu proklouzne mezi prsty. Řekneme-li to s ohledem na „bytí“ jinak, může se stát, že tázání po „bytí“ se s bytím mine, protože se táže po bytí jakožto jsoucnu – zatímco bytí jsoucnem není a ani nemůže být. Abychom tuto možnost mohli řádně uvážit a rozebrat, museli bychom se pustit do pečlivého rozboru rozdílu mezi soustředěností našeho tázání (a vůbec myšlení) na jsoucno (jsoucna) na jedné straně a mezi soustředěností na bytí. A to znamená také nezbytnou analýzu rozdílu mezi jsoucnem a bytím jakožto tím, nač se soustřeďuje, nač se tážeme, o čem uvažujeme. A ovšem také na ještě nezbytnější analýzu rozdílu mezi nějakým „jistým jsoucnem“ (a třeba i jiným než lidským) a pojmem či pojetím jsoucna, jakož i rozdílu mezi bytím a pojetím bytí. Právě v tomto druhém případě není zcela jasné, proč – podle Heideggera – není možno bytí chápat onticky, nýbrž ontologicky. (Praha, 021101-1.)
date of origin: listopad 2002

Otázka - její struktura

Ladislav Hejdánek (2003)
Chceme-li blíže zkoumat povahu a vnitřní organizovanost otázky (a vůbec tázání), musíme se především vystříhat toho, že ze zkoumané „otázky“ uděláme pouze něco jako „věc“, jako izolovaný „předmět“. Právě naopak je třeba vždy vycházet z dynamiky situace tázání, tedy se zaměřením na tázání jako děj, jako výkon, akt, událost, která má svůj subjekt a svůj kontext. Otázka má tedy nutně svůj subjekt, tj. toho, kdo se táže, a ten je od ní neoddělitelný; otázka bez tážícího se subjektu je nemyslitelná. Pak tu je akt tázání jakožto myslivý, myšlenkový výkon; jakožto myšlená se však otázka k něčemu vztahuje, k něčemu míří, někam je zaměřena (intencionálně). Intencionálním předmětem však může být jen něco předmětně mínitelného; toto míněné je (může být) předpokladem tázání, ale rozhodně není ještě tázáním samým. To, nač se tážeme a co nevíme, nemůžeme předmětně mínit, protože pak by to už bylo míněno jako „něco“, byť třeba jen obrysově. Skutečné tázání však nemůže předem předpokládat ani obrysově ono otázkou míněné. (V takovém případě by šlo o otázku nepravou resp. nevlastní, jako např. tážeme-li se, zda předmět, který vidíme, je skutečně zlatý. V takovém případě víme, co to znamená zlatý, a víme také (dostatečně pro danou potřebu), co je onen předmět, neboť se netážeme, co to je, nýbrž jen je-li to ze zlata.) Jinak řečeno, to, nač se tážeme, musíme mínit jinak než předmětně, tedy ne-předmětně. A to i tenkrát, když se nakonec ukáže, že výsledek, tj. zodpovědění otázky, může být míněno v rámci skutečností předmětných, tedy předmětně. Nejčastější chybou je předčasné usouzení, že tomu právě tak bude, tj. že i odpověď na otázku zůstane platná právě předmětně. Tak to předpokládají zejména otázky kladené vědami, hlavně přírodními vědami; ale právě v tom spočívá omezenost (přírodo)vědeckého tázání. (Písek, 030726-2.)
date of origin: červenec 2003