LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 2   >    >>
records: 10

Kritičnost a tradice | Tradice a kritičnost

Buddha (-Krahmer) (-500 (2007))
„Glaube nicht einfach alles was Tradition und Bücher erzählen, Nimm alles kritisch auf und entwickle dir selbst dein Weltbild.“
(frei nach Buddha 500 vor Chr. von P. Krahmer)
(ex: http://www.geocities.com/capecanaveral/4310/philo.html )
date of origin: leden 2007

Tradice

Maurice Merleau-Ponty (1953)
La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)
date of origin: leden 2000

Tradice

Ladislav Hejdánek ()
Petr Sláma s pozoruhodně „sebevědomou defenzivností“ formuluje své zvláštní tradicionální až tradicionalistické pozice: mluví o loajalitě k určité komunitě, drží svůj výklad (teď zase já něco přeskočím), jak „jej přijal od kohosi před sebou a jak jej spoluvytváří s podobnými sobě“. Ale právě to není nic specificky křesťanského a platí to stejně o jiných komunitách a loajalitách k nim atd. atd. Nejde přece o slova, o to, říkat „Pane, Pane“, ani o to, zaklínat se křesťanskostí a vůbec jakýmikoli slovy či tituly, ale o to, co je za tím, k čemu se to všechno vztahuje či má vztahovat, resp. na jakou výzvu to všechno je naší odpovědí. Tak, jako má každé lidské společenství smysl ne v tom, že to je společenství, nýbrž v tom, co je mimo ně, k čemu teprve míří, k čemu cílí, na základě čeho a v jakém, čím duchu se sjednocuje, integruje; a proto se nemůže opírat jen samo o sebe, o vzájemné podpírání a vzájemné pomáhání, nýbrž ve všem tom podpírání a pomáhání musí k něčemu směřovat; tak to platí i o každém křesťanském společenství, o každé obci křesťanů, dokonce i o každých dvou nebo třech, kteří se sejdou „ve jménu“ – koho, čeho? Nikoli jen ve jménu slova, nikoli titulu, nikoli pojmenování, nýbrž „ve jménu“ toho osloveného a oslovujícího, otitulovaného, pojmenovaného. (A to platí i o onom Petrem citovaném pojmenování „Vzkříšený“: nejde o vzkříšení samo, nýbrž o něho jako o toho, kdo je pojmenován „Vzkříšený“. Proto také nejde především – ani jenom – o setkání s tím „už Vzkříšeným“, nýbrž s Ježíšem Nazaretským – kterého potom první křesťané, tj. lidé, nazývali na základě svých lidských zkušeností a představ atd. „Vzkříšený“.) Pak ovšem bych věděl o přesnější formulaci než Lutherově, když Petr cituje jako jeho kriterium při čtení Písma „was Christum treibet“ – sám bych to řekl raději takto: „wodurch Jesus (nikoliv tedy titul, ale člověk Ježíš) getrieben wurde“. A toto najít, tomu porozumět – k tomu nestačí jen umět číst, dokonce ani jen umět číst hebrejsky a řecky (a hebrejsky je zapotřebí umět, neboť Ježíš byl Žid a uměl nejen aramejsky, ale také hebrejsky, a dobře pochopit, čím byl veden a tažen, možná i strkán, není bez hebrejštiny dost dobře možné, i když to samo zase také nestačí), k tomu potřebujeme – mimo jiné – také a zejména ty nejnáročnější hermeneutické postupy a přístupy. Chtěl bych znát, co má Petr Sláma proti nim, ne proti nějakým chudokrevným a samoúčelným atd. atd. pseudopostupům. (Písek, 000204-3.)
date of origin: únor 2000

Tradice | Rozhodnutí | Jednota

František Xaver Šalda (1935-36)
Povšimněte si toho, že mluvím o tradicích, ne o tradici. Tradice sama po svém pojmu je mi něco množného, ne jednotného.
… /207/
To nám budiž mementem. I já budu tedy mluvit v této přednášce o tradicích, ne o tradici. Křičí-li se každou chvíli na české spisovatele s jisté strany: Buďte tradiční! Držte se tradice!, mají plné právo odpovědět: Které tradice? Balbínovy? Nebo Chelčického? V samém pojmu tradice je, aby byla mnohotná, alespoň dvojitá. Jen tak může být živlem dynamickým a dramatickým, jen tak mohou se ta různá pojetí životní bojovné nebo smířlivé pronikat, na sobě zažehovat a vydražďovat, uvědomovat se do uvědomění určitějšího a určitějších, na sobě sílit a se tříbit; kdyby byla tradice jedna, je tu brzy stagnace a močál.

Tradice není špatná věc, ale musí se jí rozumět – a u nás se jí příliš často rozumělo i dnes ještě rozumí špatně. Tradice tě má zbavit tíhy rozpaků, rozhodovat se stále znova a znova před každým činem; vede tě a řídí tě směrově, asi jako řeka, které jsi se svěřil se svou loďkou – jsi-li na ní jednou, stačí již, aby ses jen ne/208/chal jí unášet a rozumně vesloval nebo kormidloval. Ale než jsi se takovému proudu svěřil, musil jsi se rozhodnout pro něj a proti proudům jiným, musil jsi se rozhodnout mezi několika řekami, které plynou každá jiným směrem. Na prahu tradičnosti, má-li mít smysl a užitek, musí stát tvé volné rozhodnutí mravní, tvá zodpovědnost, přitakání celou tvou bytostí; jinak nemá ceny. Hodnota tradičnosti je v tom, že se vyvíjí a stupňuje tvou polaritu, že tě sjednocuje vnitřně; ale aby to mohlo nastat, musil jsi se dříve rozhodnout pro určitou sjednocenost, pro určitou jednotu, ne pro jednotu vůbec. Taková jednota je prázdné gesto, pustý tlach.
(O smyslu literárních dějin českých, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 206-08.)
date of origin: únor 2001

Tradice (a náležitosti)

Ladislav Hejdánek (2009)
Často mluvíme o „tradicích“, ale neuvědomujeme si dost dobře, v čem taková „tradice“ spočívá. Obvykle máme na mysli (pod vlivem zpředmětňující myšlenkové tradice [= zvyklostí], která má své počátky už ve starém Řecku) jakési „předávání něčeho“ takříkajíc z ruky do ruky, přičemž to „něco“ chápeme právě jako „předmět“, např. kolík, který si „předávají“ běžci ve štafetě. V tom právě spočívá mylnost běžného mluvení a myšlení o tradici a tradování. To, co je možno takto „předat“, není samo ještě tím, oč vlastně jde: k tomu hlavnímu a rozhodujícímu je třeba se teprve dostat, a to není možno jen tak přijmout z něčích rukou. Každá tradice je tím, co lze „předávat“ od jednoho člověka k druhému, z jedné generace na druhou, apod., jen podmiňována a umožňována, ale nelze ji na to redukovat. A právě proto se může docela dobře stát, že nějaký čas je „předáváno“ právě jen to druhotné, to zprostředkující, a teprve po několika takových „předáních“ někdo rozpozná, oč vlastně jde. Situace je dokonce taková, že se předávat v určité linii přestane vůbec, tj. že se nepředávají ani ty zprostředkující „věci“, a že teprve po dlouhé době se takové zapomenuté „věci“ (např. texty) znovu odněkud objeví. A mohou se dokonce objevit pouze v překladu, dokonce tedy nikoli přímo v původním znění. K tomu došlo třeba v případě některých filosofických textů Aristotelových, na které se v převažujícím křesťanském platonismu zcela zapomnělo a které se nejen nepředávaly, ale dokonce takřka ztratily; a pak došlo k tomu, že v arabském překladu – a dokonce s kritickými poznámkami arabských učenců – se právě tzv. Metafyzika znovu dostala do „evropského“ prostoru, kde byla čtena a překládána do latiny, zatímco původní řecké znění bylo objeveno až později. Ještě složitějším případem je třeba filosofie Sókratova, k níž je možno se dostávat pouze přes Platóna a jeho dialogy, neboť sám Sókratés nic psaného po sobě nezanechal. A dost obdobná, i když po dlouhé věky daleko víc problematická a také střežená je situace Ježíšova „radostného poselství“, které máme v písemné podobě k dispozici teprve se značným zpožděním a pouze několikrát prošlou ústním zprostředkováním, přičemž Ježí sám rovněž po sobě nic písemného nezanechal. Všude v těchto případech se můžeme k „věci samé“ dostávat jen s nemalými obtížemi a po překonávání značných překážek, a všude velice záleží na našem přístupu (nepochybně vždy nutně poučeném i řadou vykladačských „tradic“), aniž by bylo možno „vycházet“ z něčeho naprosto pevného a zaručeného, jistotně „pravého“ – k tomu je naopak zapotřebí se teprve hermeneutickým úsilím dopracovávat.
(Písek, 090411-2.)
date of origin: duben 2009