LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile
Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.
ARCHÉ (v čase)
Ladislav Hejdánek
(2007)
Když se nejstarší řečtí filosofové (zajisté inspirováni mýty, ale v distanci vůči nim) tázali po ARCHÉ, tázali se nejen po tom, co na počátku „bylo“ (a proto následně – tudíž i dnes – již „není“), nýbrž po tom, co jak na počátku, tak i vždycky potom „vládne“. Snad právě proto se to slovo ve filosofické tradici tak mocně ujalo, neboť bylo etymologicky pevně spjato se slovesem ARCHEIN. I když se kontext, v němž ho filosofové užívali, pronikavě změnil z politického (srv. v POLIS např. „archónti“ jako „vladaři“) na kosmický (TA PANTA, veškerenstvo), byl „počátek“ vždycky pevně spjat s „řádem“, v tomto kosmologickém významu dokonce pravým, krásným řádem (KOSMOS). Důležitým atributem ARCHÉ bylo to, že nevzniká ani nezaniká, zatímco naopak (podle Anaximandra) všechno to, co vzniká a zaniká, pochází z ARCHÉ, a pak se zase do ARCHÉ vrací a do ní zaniká. Tak vede myšlenka a zejména problém ARCHÉ k problému jakoby mnohem nesnadnějšímu, totiž k myšlence a problému FYSIS. Předně tu je problém, jak je vůbec možné, že něco vzniká (že se něco „rodí“), když se nutně rodí z něčeho nevzniklého. Jak může něco, co je samo bez počátku, založit počátek něčeho, co nebylo, pak nějaký čas „ve světě“ (pomíjejících skutečností, tedy jakoby polo-skutečností, nižších skutečností) pobude, a potom zase zanikne? A jak je vůbec možné, že se ve světě, kde jako jediná (?) pravá skutečnost „jest“ nevzniklá a nezanikající ARCHÉ, objevují skutečnosti vznikající, nějaký čas trvající a nakonec opět zanikající, tedy skutečnosti nižší, jakoby „druhého řádu“? (Možná, že právě tato nejasnost až neprůhlednost vedla některé myslitele k předpokladu, že ARCHÉ není pouze jedna, ale že jich je více, možná dokonce mnoho ARCHAI; někteří řečtí myslitelé už toho termínu ani neužívali, ale skutečnost jím označovanou a míněnou stále měli na mysli.) Na tomto pozadí pak dává dobrý smysl oddělení dvou oborů filosofických otázek, vlastně dvou filosofických „disciplín“, jak to později vidí (a zavádí) Aristotelés: jednak tu má být zkoumán svět vznikajících, proměnlivých a zanikajících skutečností, jímž se má zabývat „fysika“, a na druhé straně svět toho, co nevzniká ani nezaniká, a tím se má zabývat „meta-fysika“. „META“ sice původně znamenalo „vedle“, „za“, ale později bylo pevně spjato s hodnocením a hodnotící představou něčeho „nad“, tedy něčeho „vyššího“. (Aristotelés měl ovšem i zde za to, že je třeba odlišovat „nadřazenost“, co sice není podrobeno změně, ale čeho je „mnoho“, od nadřazenost toho, co je nevzniklé, neproměnné a nezanikající, ale je „jedno“; tím se však nyní nehodláme zabývat.)
(Písek, 070301-1.)
date of origin: březen 2007
Aktualita (aktuální přítomnost) | Přítomnost aktuální
Ladislav Hejdánek
(2007)
V nové době převládlo takové chápání proměnlivosti ve světě, že jde o sérii aktuálních přítomností, které mají svou relativní samostatnost a které jsou je určitým způsobem sestaveny, seřazeny tak, aby správně přicházely po sobě a zachovávaly tak své pořadí. To pořadí bylo důležité zejména proto, že jen tak se mohl ukázat kauzální nexus, který jediný rozhodoval o správnosti příslušného pořadí. Zcela se zapomínalo až docela zapomnělo, že to odporovalo a odporuje primární intuice, jak je zejména třeba v češtině přítomna v etymologii slova „přítomnost“, která poukazuje na to, že o všem, co je vskutku (skutečně) pří-tomné je rozhodnuto tím, že je nějakým způsobem „při tom“, tedy při něčem, co je považováno za základ a střed, ohnisko oné „pří-tomnosti“. Tím je jednak dána jedna důležitá věc, na kterou se pak v důsledku oněch objektivačních tendencí zapomnělo, že taková „pří-tomnost“ musí být vztažena k nějakému centru, které rozhoduje, k čemu se má pří-tomnost nebo nepří-tomnost čekoholi dalšího vztahovat. Pro náš další krok to má zásadní důležitost, protože chceme ukázat, že k takové (relativní) pří-tomnosti musí být vztaženy nejen ty skutečnosti, které jsou jí „sou-časné“, ale také skutečnosti, které vysloveně sou-časné ve smyslu sou-přítomnosti nejsou, ale navzdory tomu k oné pří-tomnosti také náleží. A co může tak podstatně, bytostně náležet k nějaké pří-tomnosti, aniž by to bylo pří-tomné ve smyslu sou-časnosti, tj. aniž by to bylo „zároveň“ také aktuální? To je přece docela zřejmé: je to to, co této konkrétní (přivlastněné a tak s něčím událostným jakoby „srostlé“) pří-tomnosti buď bezprostředně nebo alespoň blízce předcházelo, anebo co bezprostředně nebo alespoň blízce následovalo, ale nikoli nahodile, nýbrž právě „bytostně“, tj. v těsné věcné, obsahové, dějové souvislosti. Naším termínem označeno jde tedy o přivlastněnou časovou fázi, dějově, událostně spjatou s nějakou konkrétní aktuální pří-tomností, tedy tzv. bylost a budost. To lze myšlenkově náležitě uchopit jen tak, že onu od jisté doby tak výrazně zdůrazňovanou proměnlivost každé „aktuální přítomnosti“ vztáhneme i na to, co jí předcházelo a co po ní bude následovat. Událost se zkrátka děje celá, nikoli po částech, které tvoří jen jakýsi sled, jakousi sérii osamocených aktuálních časových „bodů“, nýbrž ta, že zároveň („sou-časně“) s tím, jak se proměňuje právě aktuální přítomnost (a stává se čímsi, co už bylo, tedy pro nás „bylostí“), a zároveň s tím, jak se nějaká „část“ budosti stává právě Aktuální přítomností, se ve skutečnosti proměňují i všechny fáze bylosti i budosti konkrétní události, a to bez ohledu na to a navzdory tomu, že to přímo nemůžeme pozorovat, protože se to „ne-ukazuje“, nestává se to „úkazem“, ale buď to úkazem už bylo, anebo musíme ještě počkat, až se to úkazem stane.
(Písek, 070313-2.)
date of origin: březen 2007
ARCHÉ – jedna?
Ladislav Hejdánek
(2007)
Problém tzv. ARCHÉ či také ARCHAI (když jich bylo předpokládáno více) není jen něčím archaickým, zastaralým, dávno překonaným, nýbrž každá nová (velká) filosofie si ho musí uvědomovat znovu a pokusit se s ním nějak vyrovnat, když už ne „řešit“. Zcela zvláštní naléhavosti tento problém nabývá, když jej budeme chtít uchopit a pochopit v perspektivě časové. Musíme se rozhodnout pro jednu z možností: měl čas nějaký počátek? – anebo „byl“ odevždy? Takto formulována skrývá v sobě tato otázka jistý vadný předpoklad, totiž že čas je „něco“, co může „být“, eventuelně „probíhat“, „uplývat“, i když se nic („reálného“) neděje. To je ovšem zřejmě chybný předpoklad; a pokud ano, musíme otázku rozšířit: „bylo“ (tj. „dělo se“) vždycky něco, anebo někdy docela na počátku nebylo nic a pak teprve se něco začalo dít? Zdá se mi, že jediným filosoficky schůdným řešením je vzdát se pokusu najít „kauzální“ antecedens (ať už v nicotě nebo v nějaké „ne-reálné“, ale sjednocené skutečnosti) a pochopit samu „nicotu“ jako nepevnou, nestabilní, náchylnou ke změně. A pak vidět prosazení či „uskutečnění“ této tendence v nejrůznějších podobách (už také potenciálně „předmětných“, ale zatím virtuálních) přechodu od „ničeho“ v „něco“ (resp. z „ničeho“ v „něco). Teprve za určitých okolností (řekněme po singularitě „Velkého Třesku“) může dojít k rozpadu také „singulární události“, a později opět k jednotlivým pokusům se z tohoto rozpadlého „jednoho“ začít pozvedat k jakýmsi místním a časovým „jednotám“ složitějšího, komplexnějšího charakteru (jako jsou nejprve atomy resp. ionty, pak molekuly, velké molekuly, komplexy molekul, schopné autoreprodukce atd.).
(Písek, 070320-1.)
date of origin: březen 2007
Aristotelés o matematických entitách
Pierre Aubenque
(1962)
(... fakt, že) / Aristotelés v jistém období považoval matematické entity za božské62 a shodoval se v tom – spíše než s Platónem – s Xenokratem.63 Ať už jsou matematické skutečnosti, bezprostředně odhalované pravidelným pohybem hvězd, vpuštěny do oblasti božského, anebo naopak kladeny níže než to, co lze vnímat smysly, pravdou v obou případech zůstává, /343/ že naprosto ztrácejí onu zprostředkovatelskou roli, kterou jim přiřkl Platón. Aristotelés soustavně a vytrvale popíral, že by matematika mohla být nástrojem matematizace, tedy idealizace toho, co lze vnímat smysly a co by se díky takovému postupu stalo předmětem vědy. Jak jsme viděli, idea matematické fyziky je Aristotelovi cizí a nejen to: formálně takovou možnost vylučuje.
------------------------------------
62 Jak vychází najevo ve zlomku z Protreptiku, který nově odhalil P. Merlan (From Platonism to Neoplatonism, str. 119 n.) a jehož znění ještě rozšířil A.-J. Festugière (Un fragment nouveau de Protreptique d´Aristote). V tomto textu, převzatém u Iamblicha (De communi mathematica scientia, 72,6 nn.), Aristotelés ukazuje nadřazenost matematiky oproti ostatním vědám s poukazem nejenom na její metodickou přesnost, ale i na výtečnost jejího předmětu: díky astronomii. Která je jedním jejím odvětvím, nám skýtá poznání nebeských fenoménů, což jsou „nejbožštější ze smyslově vnímatelných věcí“ (72,27). Nacházíme tu charakteristickou formuli theologie hvězd (viz str. 324, pozn. 3). Jak upozorňuje A.-J. Festugière, říká tento text o matematice velmi přesně to, co Met. I,2 řekne o první filosofii (a v tom také tkví hlavní důvod, proč jej přisoudit Aristotelovi). Sotva lze lépe vyjádřit, že v daném pojetí hraje matematika stejnou roli, která později přejde na první filosofii, tedy na theologii (zatímco matematika si sice uchová důstojnost exemplární vědy, jak lze soudit z četnosti matematických příkladů v Druhých analytikách, nicméně je stále zřetelněji odsouvána na ontologicky druhořadou rovinu vědy o abstraktních entitách). Jak podotýká P. Merlan (From Platonism to Neoplatnonism, str. 187), matematická theologie mladého Aristotela je těsně spřízněna s jeho theologií hvězd.
63 Viz Xenokratés, zl. 16 (Estque numerus, ut Xenocrates censuit, animus ac deus), 34 Heinze (Xenokratés slučoval ideální číslo a matematické číslo). Aristotelés to později popíše slovy „hovořit o matematických jsoucnech, ale nikoli jako matematikové“ (οὐ μαθηματικῶς δέ)“ (Met. XIII,6, 1080b28-29; zl. 37 Heinze).
(Problém bytí u Aristotela, př. M. Pokorný, Praha 2014, str. 342-42 – strana 342 též pod čarou.)
date of origin: duben 2015
Atomy a život
Ladislav Hejdánek
(2008)
Jak to konkrétně vypadá, když se atomy v živé hmotě chovají „jinak“?
Tady máme hlavní problém v tom, jak si to představit. Zdá se nám, že teze o jiném chování atomů v živé hmotě než v hmotě neživé je spíš vynucena důsledným domyšlením faktu, že existuje život, než že by to bylo něco, co by bylo možné přímo někde pozorovat. Chemici dokonce řeknou: ne, ne, ne, tuto tezi o jinakosti umíme přímo experimentálně vyvrátit, prostě nic takového se pozorovat nedá.
Body k odpovědi – č. 1. a 2.:
1. Pokud vím, měli fyzikové, zabývající se vnitřní strukturou atomů, značné potíže s tím, jak „si představit“ atom (dokonce i jen vodíkový, a ty další nejjednodušší, izotopy, hélium atd.). (Vzpomeňte třeba na Nielse Bohra a jeho „model“.) Takže problém s tím, jak si to „představit“, tu byl vždycky. Prostě se to musíme naučit si to nějak „představovat“, a to jednak v souhlasu s tím, co už se ví, a jednak s vědomím toho, co všechno se neví, eventuelně co všechno z toho, co „se ví“, se ukáže jako nepřesné, falešné, matoucí atd., tedy s připraveností na vlastních „představách“ příliš netrvat (ale také předčasně neříkat, že to je představitelné“, tj. že naše „představivost“ má meze, které nikdy nikdo nebude moci překročit – pryč s každým takovým dogmatismem!).
2. Pokud nějaký chemik řekne, že „takovou možnost“ (totiž tezi o jinakosti) může „přímo experimentálně vyvrátit“, tak je hlupák. Vyvrátit může nějakou konkrétní teorii tím, že v ní něco nesedí, ale nemůže vyvrátit „možnost“ jinakosti – to by měl znát už z logiky. I po všech dosavadních úspěších chemiků, kteří jsou schopni „vyrobit“ takřka jakoukoli látku o požadovaných vlastnostech (a ještě to dělat nejdříve na počítači, „reálné“ vlastnosti předvídat, a pak to vše jen ověřovat v laboratoři a „dolaďovat“) – stále nemohou počítat s tím, že naprosto přesně a ve všech detailech už mohou vědět a kontrolovat, jak se který atom bude chovat v nekonečném množství okolností, které jsou od sebe naprosto odlišné. Chemik ví jen to, jak se nějaký atom (atd.) bude chovat v situaci analogické, podobné nebo dokonce jen naprosto stejné, jakou už kdy pozorovat (a to ještě zůstává ten hlavní problém: co vlastně v takovém případě všechno pozoroval a co naopak zatím vůbec nezpozoroval). Kdo se vlastně tvrdit, že se něco „pozorovat nedá“? (To ostatně namítal už Jakub Čapek, nejspíš to opakuje i poté, co jsem mu na to odpověděl; na to je možno říci jen totéž, co kdysi na podobně dogmatické kritiky, navíc „nábožensky“ motivované, řekl Teilhard de Chardin: ano, „jen fenomén – ale celý fenomén“; já bych pochopitelně šel o něco dál: nejen fenomén, tedy „jevení“, ale také a dokonce především to, „co“ se jeví.) – Každý dogmatismus a každé doktrinářství je po mém soudu největší překážkou i vědeckého pokroku (a nejen vědeckého).
Jsou atomy opravdu živé?
Myšlenka živých (eventuálně předživých) atomů je jednou z nejdráždivějších v celém textu (atom jako pravé jsoucno, atom jako subjekt). Je to prostě v rozporu s tím, co všichni známe od základní školy, na co jsme léta zvyklí. Znamenalo by to naprostý převrat v pohledu na fyziku. Opět se nám zdá, že je to spíše důsledek abstraktní úvahy, než experimentálně ověřitelný fakt. Na druhou stranu, s jistým povědomím o kvantové mechanice musíme připustit jisté paralely mezi chováním částic a lidským myšlením (které jediné si umíme jakž takž představit). Jedna taková paralela je třeba v tom, že tak jako je poloha nebo rychlost částice neurčitá, dokud ji nezačneme měřit (jenže pak se ta částice „ukázní“ a chová se jinak, než se chovala předtím), tak i myšlenky v našem vědomí nejsou určité, dokud si je explicitně nepostavíme „před sebe“, neuchopíme je, nezformulujeme je (ale pak zase přestanou být tím, čím byly předtím). Je to, uznáváme, velmi vágní paralela, ale jako kdyby neurčitost částic v něčem připomínala neurčitost, kterou známe z oblasti subjektů. Máme to pokládat za pouhou intelektuální mystiku, anebo je na takových paralelách možné zakládat něco víc?
Body k odpovědi – 1.:
1. Pochopitelně atomy nejsou „živé“, pokud slovu „živý“ dává význam, odvozené od organismů, „jak je známe“. Jsou však nepochybně „předživé“, protože – přinejmenším některé z nich – se na „životě“ podílejí. Pokud nechceme hypostazovat nějakou „vis vitalis“, musíme připustit, že atomy jsou schopny přinejmenším „předstírat“ život (pak můžeme – podobně jako Démokritos – prohlásit i to, že jsou jen atomy a prázdno, zatímco „život“ je pouhé zdání). To vlastně navazuje na předchozí bod: buď jsou atomy schopny „si hrát“ na organismy, tedy na život, a pak je „život“ jen velmi komplikovaná hra nejrůznějších atomů, kde některých musí být hodně, jiných stačí jako šafránu, ale má to nějaké pravidla, jejichž porušení znamená konec hry. Pokud by někdo byl ochoten takto připustit, že něco takového, jako je život a organický vývoj atd., je „hra“, ale důležité že jsou jen ty atomy samy, tak si počíná jako Marťan, které se zajímá o šachové figurky, ale ne o to, co „se děje“ na šachovnici. Znalci si však studují různé typy zahájení, útoků i obran a zejména rozmanité koncovky (a učí se průběh některých slavných her docela nazpaměť), a na podobu figurek se obvykle vykašlou. Myslím, že to je docela krásná metafora, krásné podobenství, jak si někteří lidé představují „vědeckost“: přesně popsat figurky a jejich pohyby zaznamenat kamerou. „Smysl“ těch pohybů přece nelze ani zvážit ani změřit, ani jinak kvantifikovat!
2. K těm údajným „paralelám se eventuelně vrátíme až v diskusi. Vztah mezi kvantovou fyzikou a a biologií u nás sledoval a promýšlel Ferdinand Herčík už před válkou a za války; těsně po válce ještě stačil vydat dvě knížky (jednu velkou a jednu malou) o „kvantové biologii“. Samozřejmě byl inspirován také Whiteheadem, a já jsem poprvé četl poznámku o Whiteheadovi právě v jeho „Životě naruby“, která vyšla za války. Bylo to špatně, ale tak trochu správným směrem. V diskusi si snad ještě dovolím jí trochu dál než „kvantová teorie“, jak je běžně vykládána. To, co dnes fyzikové považují za energetická kvanta, je ještě zdaleka nedopracováno (určitě víte, že někteří „blázniví“ fyzikové chtějí „kvantovat“ skoro všechno: kvantuje se gravitace (a vidí se v tom jedna z možností jak dospět k unitární teorii – gravitony), ale kvantuje se i čas (ale bez „koncepce“ toho, co to je „čas“, nejmenší kvantum čas se odvozuje zase jen z energetických kvant), atd. Skvělým tréninkem by mohlo být vymýšlení toho, jak uplatnit „kvantové“ hledisko na superstruny. Pokud by do toho měl někdo chuť, tak mám pohotově krásný start!
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 3b.)
(Písek, 080703)
date of origin: červenec 2008