Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
V tom, jak je na mě reagováno, teprve si ukáže ve své prvé podobě. Jinak se říkalo teprve, když se ukáže, jak působí. Když se stane nějaká událost, tak všichni nevíme, jak to bude působit. Ale v skutečnosti je to, co působí. Němci říkají, že věkli každý je vás věří. A my bychom mohli říct, že skutečnost je to, co vede ke skutku. A ty skutky teprve následují. Teprve v těch skutcích, v tom působení, se ukáže, jaká to je vlastně skutečnost. Co se to vlastně stane. Takže zkušenost nám říká, že skutečnosti, věci, nejsou nikdy samy o sobě, izolovány, nejsou jednoznačné. A že to bude v tom kontextu, a zejména v časovým, dějinném kontextu, se ukážou jako to, čím skuteční jsou. Jejich pravá podoba tedy není vdána. Protože musí se teprve vyjevit. A vyjevuje se nikoli sama o sobě, izolacím než v kontextu. Záleží na kontextu, vyjeví-li se věce se v pravé podobě nebo v podobě nepravé, nevlastní. Jen v pravém kontextu se ukáže pravá podobá věc. To je velice kurdozný muž, že? Ne je v každém kontextu. Může být kontext, který taky jaksi zakrývá pravou podobě. Jen v pravém kontextu se ukáže pravá podobá věc. A právě do tohoto pravého kontextu náleží vedle věci, která se ukazuje, respektíve dává. Vedle subjektu, kterému se ukazuje, respektive dává. A vedle myšlení řeči, slova, totež, jako prostředníka onoho ukazování. Ještě něco čtvrtého, co představuje normu a kritériu, jak pravé podoby věci, tak pravého vztahu, přístupu subjektu, tak i pravého myšlení jako média vyjevování. A pokud jsme mluvili o pravém kontextu, tak taky jako norma, kritérium, pravosti kontextu. To by bylo řečené rychle, já jsem to teď nezachytil, tyhle čtyři punkty, že máme to. Jasně přineším, že v pravým podobě se neukazuje věc v každém kontextu, my už v pravé kontextu máme. A do toho pravého kontextu náleží vedle věci, která se ukazuje? Vedle subjektu, kterému se ukazuje? A vedle myšlení, skrze, když se ukazuje? Ještě jednou. Tak ještě jednou, vedle pravého kontextu, vedle věci, která se ukazuje? Ano. Vedle subjektu, kterému se ukazuje? A vedle myšlení, skrze, když se ukazuje? Ještě něco čtvrtého. A to čtvrté představuje normu a kritérium jak pravé podoby věci, tak pravého vztahu, přístupu subjektu té věci, tak i pravého myšlení jako média vyjevování a eventuélně i pravého kontextu, v němž to všechno je možné. A tímto kritériem, touto normou je pravda. Má základní, elementární zmožnost, že pravda není jenom normou myšlení, poznávání, ale také a vlastně primárně normou danosti věci. To je normou její pravé podoby. Když jsme se tázali, proč mluvíme o věci jako dané, jestli se nám dává sama, nebo kdo nám jí dává, tak teď je jasný, kdo nám jí dává. Dává nám jí pravda. A tak pravda není jenom normou myšlení, ale je normou toho dávání věci. Normou toho, jak se nám věc dává. Normou toho, jak se nám vyjevuje. Normou toho, jak my k ní přistupujeme, jak jí vidíme. Normou pravé podoby věci samé, nejenom normou našeho myšlení. Vztah pravdy k věci je v tom ohledu konstitutým. Pravda ovládá, řídí, zakládá věci. Pravda je přítomna ve věcech. Pravda vládne ve světě. Ty věci nejen tak vypadají, ale jsou ve světle pravdě. Jsou tou pravdou konstituovány jako takové. Ukazují se v pravé podobě v pravdě. Díky pravdě, ve světle pravdě. Je to pravda, která rozhoduje o tom, která z těch podob věcí je pravá. Pravda, která z mnohoznačné skutečnosti dělá skutečnosti jednoznačné. Pravda ovládá, řídí i věci. A to přímo. Nejenom přes myšlení. Je to pravda, která z mnohoznačné skutečnosti dělá jednoznačnost jedné, to je z té pravé podoby věcí. A všechno ostatní je odstrčeno do stínu jako zdání, jako nepravá podoba. Po všem, aby se sama ukázala jako pravda, aby se sama vložila do kontextu toho dění, které výrobuje věci v jejich pravé podobě. Aby se tam sama vložila jakožto pravda, a nejenom jako to, co výrobuje pravou podobu věcí. K tomu je jí zapotřebují média řeči, slova, myšlení. Pravda působí ve všem, v celém světě, ale jako pravda působí pouze skrze řeči. Proto se pravda vztahuje na mnohem vyšší úrovni a také mnohem efektívněji k věcem nepřímo. Médium řeči než přímo. A tady si musíme objasnit, proč tomu tak je. K tomu se budeme vrátit několika ráno, co je potřeba udělat na několika rovinách a v několika kontextech. Jedním z nich je ukázat strukturu události, co jsme teď už dělali, proces vnějšňování vnitřního, protože médiem slova se pravda uplatňuje ještě jinak, než pouze vnějšňování vnitřního. Pravda ovládá dědní tím, že ovládá to zvnějšňování, ale tohleto ovládání není nejefektivnější. Je ještě efektivnější způsob ovládání světového dědí. A to je před řečou. Tak to je hodně, tak to se tam nevědě, ale pokladu se nám se určitě nevědí. Tam byly točíště takové vybrané kapitolky, které teď se tam budou samozřejmě nudně vrátit. Až teď to máme vypořádání asi na dva, na tři roky. Takže všechno se bude opakovat několikrát, samozřejmě to vždycky bude samozřejmě do začátku. Několikrát se to bude opakovat. Ale budou tam být. Tak jestliže je poznávacím procesu a vůbec aktivním procesu, pokud je vědovým myšlením sprostředkován, nezbytná účast čtvrtého členu, jak jsme si říkali, vede subjektu, objektu a média řeči myšlení, totiž toho čtvrtého členu pravdy, pak je nutná otázka, jaký charakter má vztah subjektu k pravdě, vztah objektu k pravdě a vztah řeči myšlení k pravdě. To je samozřejmě tak celá rozškatulkováno, že takhle si dáme úkoly teda, nebo můžeme si dát úkoly teda zběrky zkoumat. Tak především vztah subjektu k pravdě je podstatně odlišný od jeho vztahu k objektu, k předmětu. Pravda se nemůže v pravém slova smyslu stát předmětem, ani pro subjekt sám, ani pro myšlení. Ale my víme, že pravdu můžeme učinit předmětem svých úvah, například teď to děláme. Jak je to možné? Je to tím, že zapomeneme napravdu subjekt a že učiníme svým tématem nějaké její spředmětění, například pravdivý poznatek. To učinili filozofové už ve Starém řecku. Adekvační pojetí pravdy je možné pouze za předpokladu, že předmětem našeho srovnávání, přirovnávání ad ekvácio, znamená připodobnění, že ekvus je stejný nebo podobný, ad ekvácio je připodobnění, přistejnění. Tedy předmětem našeho srovnávání, že něco stejný, to můžeme zjistit jen přirovnání, že předmětem našeho srovnávání je na jedné straně konkrétní věc a na druhé straně právě tak konkrétní výpověď o té věci. Tohle je předpoklad ad ekváčního pojetí pravdy. To znamená, že jsme vyloučili ze svého zájmu a ze své pozornosti pravdu samou. Na jedné straně a úhrn toho, co všechno se může stát předmětem výpovědět, na straně druhé. Toto zapomenutí na pravdu samou je analogím nebo spíše ještě zvláštným typem případem zapomenutí na bytí samou. Je to tedy připomínka, že pravda patří někam do souvislosti s bytím a nikoli do souvislosti s věcmi z předměty. Samozřejmě, i když redukujeme takto předmět svého zájmu, tzn. pravdu redukujeme na pravdivý poznatek, tak teze o adekvací neobstojí. To jsme si ukazovali, je možno si to ještě zkontrolovat Heidegrovi v tom SMT Wahrheit o bytostném učení pravdy, ale na začátku. Tam totiž Heidegrov ukazuje, že se vlastně nic nepodobá, nic tu není k srovnávání. Ta myšlenka nebo ta přípověď o věci se ničím nepodobá té věci. Když to zkontrolujeme blíž, tak se ukazuje, že vztah mezi věcí a pojetím věci, tzn. pojímem, představou věci, není zvenčí kontrolovatelný. Jak bychom mohli zjišťovat, jak se podobá věc představy věci? Bychom museli vyjíst ze svých představit, vyjíst od věci, mít je v obě před sebou, jednak věc a představu věci a teď je srovnávání. Ne, co pak tohle můžeme udělat? I kdybychom to udělali, tak máme tu věc i tu představu věcí jenom ve svém vědomí. A to vědomí teda nám je v obě představuje. Takže tady máme vlastně jenom představu věci srovnávat s představou představy věci. Takže srovnáváme představu s představou. Na to jde. Ale co nejde srovnávat představu věcí? Tady ta nekontrolovatelnost zvenčí je velmi důležitá. Neexistuje místo na ně, kdybychom se mohli odebrat a z něho bychom dostali před sebe jak věc samotná, tak pojem nebo představu věci. Věc totiž před sebe dostaneme jenom tak, že ji opět pojmeme. Že si ji představíme. Že ji myšlenkově uchopíme. Jinak se k ní nedostane. Tedy jenom přes ten svět myšlení, svět řeči. Takže srovnat potom můžeme jenom jedno pojetí s jiným pojetím. Jednu představu s jinou představou, jednu myšlenku s jinou myšlenkou. Samozrovnávání je možné jenom v myšlení, v řeči, v elementu slova. A to ukazuje ještě jednu věc. Že není přímého vztahu mezi věcí a jejím poznáním. Měli bychom vždycky jenom oklikou přes řeči jako celé. Přes myšlení jako celé. Jenom touto oklikou se můžeme k nějakému poznání dostat. A dál. To už jsme v jiné souvislosti si připomněli. S výmyšlením se nikdy přímo nedotykáme věcí. Není to tak, že nějakým zvlášť intensivním, zvlášť pronikavým myšlením, že bychom si dotkli podstaty skutečnosti. To tak není. Vztah mezi myšlením řečí a mezi věcmi je zase zprostředkován. Je zprostředkován vztahem nějaké aktivity, akce k věci, praktické akce. Pouze prakticky, tělesně, hmotně se můžeme věci dotknout, respektive nějaký zasáhnout. Tato akce musí být podroběna reflexi, v rámci reflexe musí být řečově, myšlenkově interpretována. A teprve jako výsledek této interpretace může být namyšlen soud a v soudech pojem věci. Tedy přímo dotknout věci se můžeme pouze praktickou, tělesnou akcí. Tím, že po ní šáhneme, že s ní hnedeme, že si něco uděláme. A tuhle akci pak podrobíme reflexi. Co to je, že ji podrobíme reflexi? My ji řečově, myšlenkově interpretujeme. Samozřejmě, jak vypadá taková interpretace? No, my musíme za účel té interpretace založit někde nějaké opěrný body, kterým říkáme principy nebo východiska, a z těch, a nejen z těch izolovaných, když zase jsou v kontextu nějakém širším, a z těch v tom daném kontextu teď přistoupíme k tý svý akci a teď ji nějakým způsobem vtáhneme do toho kontextu, z kterého jsme vlastně vyšli. To je ta interpretace. Takže my tu reflexi, tu akci řečově, myšlenkově interpretujeme. A teprve v rámci této interpretace a jako výsledek této interpretace můžeme myslit, namyslit, součít, určitý ustálit nebo fixovat, najít esenci toho svýho myšlení, interpretujícího myšlení, tím, že prostě provedeme určitý souč, nebo to je vždycky třeba série soudů. A jakési ognisko těch soudů, průsečík těch různých soudů, můžeme namyslit pojem. To je zase vedlo více daleko, já vycházím z toho, že pojem není tím samostatním, že to je produkt soudů, že pojm je třeba na soudě, že tedy soud je čímsi primárním. Pojem je produktem soudů. Není to tak, že soud se sestavuje, se konstruuje s pojmem. Prostě pojmy nejsou možný bez soudů. Protota také řeší. Když bude potřeba, to tam někdy můžeme dostat. Tím, že reflektujeme akci, tím ji interpretujeme a v rámci té interpretace konstitujeme určitý soudy, i myž můžeme průsečíku upevnit pojem toho, k čemu se ta akce vstává. Když jsme toho akcí chtěli uchopit nějakou věc, tak teď takovou velikánskou oklikou se dostává k pojmu té věci. Mezi pojmem věci a věcí není přímý kontakt. Není tam přímá souvislost. Přišla souvislost jen přes tuhle velikou okliku. Soud musí být nasoudzen. To soudzení je možné v určitém myšlenkovém kontextu. Ten myšlenkový kontext umožňuje, aby byla provedena reflexe nějaké akce. A akce sama se dostává na dotek té skutečnosti, o jejíž pojemnáme. A pravda, který není, to už jsme si říkali v jiné souvislosti před chvílí, není záležitostí výhradeně myšlení, protože už má své místo i mimomyšlení, předmyšlení, ale medium řeči, myšlení je čímsi speciální pro působení pravdy. V prostřednictvím logu myšlenky, slova, řeči se pravda uplatňuje mnohem intenzivněji, přesněji, pronikavěji než všem jiným způsobem. Ale důležité je, že tyto jiné způsoby existují a fungují, i když nejsou tím nejintenzivnějším, jak se pravda prosazuje. Takhle existují a fungují. A zase tady jsme se dostali k tomu, že z hlediska pravdy ta řeči nesmírně budí i medium. Říkali jsme to, že medium zprostředuje kontakt oběma směry. Jak od subjektu k pravdě, tak od pravdy k subjektu. A tedy ta řeč je potřebná nejenom pro člověka, ale člověk nemůže se setkat s pravdou jinak než medium řeči. Přes medium, přes. Setkání s pravdou je možné jedině, když vykročí ze světa řeči. Mimo svět řeči není setkání s pravdou možné. Tam jenom pravda funguje, tam působí. Ale setkání s ním není možné. Setkání s pravdou je možné jedině ve světě řeči, nebo přes prostřední, přes svět řeči. Ne ve světě přímo řeči, de facto to není ve světě řeči, mimož je to de facto v takovém prostoru nikoho, v zemi nikoho, mezi řeči a pravdou. Prostě za mezi řeči. Setkání s pravdou to není setkání na rovině řeči. Ale to říkáme se něco, co budu vlastně povídat až příště, až to už je teda opravdu to setkání s pravdou. Když to dneska nám šlo o tu řeči, ještě pořád. Takže jsem tak trochu přeskočil. K svým neutilním poznámkám toto. One fremde etwas zutat. Ne, one fremde zutat. Zutat je jako číno slovo. Přičínení. Přičínení zutat. Já jsem pochopila, že filozofie působí ve světě řeči. To je její prostor. Jeho jinak působit nemůže. Nemá prostředky. Ty jsi říkal, že co nemůže filozofie uchopit, že může šáhnout do zásob řeči, pokud už tamto je nějak uchopeno. A může to být přesný, pokud je to dobře, nebo že je to špatný. Je to skutečně uchopeno tou řečí vůdně? Je schodná řeč uchopit něco, co není schodná uchopit filozofie? Tak především, myslíš řeč nebo jazyk? Ty jsi říkal, co je už uchopeno v řeči. Řeči, ano, svět řečí spíš, ano. To byla chyba na této jazyce. Já jsem tam několikrát užil jazyk, ale to do něj uteklo teda. Já jsem mluvil o jazyku, že se vracíme k jazyku. Samozřejmě je nesmysl mluvit o řeči, protože řeč nemá slova. Slova má jazyk. A etymologie je možná jenom tam, kde jsou slova. Koreny, odvození, švili a tak dále. Takže tam, kde se filozofie opírá o etymologii, opírá se o jazyk. A ovšem, co to znamená? Ten jazyk je možný jenom ve světě řeči. Právě tak jako filozofie je možná jenom ve světě řeči. I když jazyk není filozofie. A v jazyku jsou prvky filozofické, který tam filozofie hledá a o který se chce opřít. Filozofie totiž, na rozdíl od toho, co je v jazyce, je usilím vo systematické a principiální myšlení. A zejména v této souvislosti je důležité to systematické myšlení. Filozofie si nemůže dovolit se prezentovat jako mozaika zajímavých postřehů. Filozofie musí usilovat vo skloubení svojich postřehů do integrovanýho celku. Tohle ve řeči není, teda v jazyce není. Jazyk zachycuje a fixuje určitý velmi významný postřehy, ale jenom jako stříbky. A teprve filozofie z toho může vymačkat tu šťálu. Udělat z toho teda něco. Jazyk je pro filozofii jaký odraziště. Je to materiál, jakýsi náboj, energie, která dovolí filozofii, filozofické myšlence startovat. Takovým nábojem může být také názor jiného filozofa. Samozřejmě. Především tomu také. Filozofické myšlení spočívají v tom, že jeden filozof navazuje na jiný filozof. Ale důležité je, že je možné, aby filozofie taky, když je v růzkách, nebo když se jí to hodí, když je to podstatný přínos pro ně, že může šáhnout k samotnému jazyku. Ať nejde tam, vyhraba tam jako ze stůně, když je situace vypráhlá, tak že šáhne k jazyku a tam najde ještě tu vládu. Asi pamatuji, že napsal jeden chlapík, jehož jména si teď nevybabuju, napsal Martin Heideggerovi takovou knížičku malou, dost pěknou, měněnou populárně a napsal ji Martin Heidegger Heidegger in Durstiger Zeit. To což do jistý míry ukazuje tímhle směrem, protože Heidegger je víc než kterým filozof v tomto století, který ho bych mohl jmenovat, že je mistrem v tom, jak vysát vláhu, která je někde v kořenech slovenského. Já už jsem vám říkal, jak Heidegger poměrně komplikovaně mluví o tom, že die Welt lichtet, jak k tomu dozpívá, že svět světuje. Jak k podivu, že v několika slovenských řečích a teda v češtině, že svět a světlo etimologicky spolu souviselí. Já nemůžu jinak, když filozofuji, tak s tímhle ti počítat. Proto se mně například nechce odstěhovat, protože jak bych mohl pracovat filozoficky s češtinou. Já jsem příliš nataláván, například, když mluvím o tom, jak je ta pravda skrz řeč, tak je zase pravda a pravití patří k sobě. I když Machův etimologický slovník praví teda, že pravda a pravití spolu vůbec nijak nesouvisí. A mění názor. Nevím, keď to se vrátne s důvodními. Já jsem přesně říkal, že jsouvisí. Pravda a pravití to je něco v podstatných sobě ználežité. Samozřejmě je nonsens dělat filozofii tak, že si najdu nějakou důvodnici slov a teď z toho, že jsou etimologicky příbuzný, tak budovat nějakou filozofii. To je nonsens. Ale je to teda opravdu pěkný, když člověk si postaví jakousi takovou stavbu umnoho pojmovou. A teď tam aspoň několik jesrouků má opřenou přímou javice. To je, myslím, taková, já nevím, ta pojmová konstrukce, která je takový předilo, přejemný, že to je takový krajkový, je to moc takový jemný, víte, to odfoukne tak, založí to v tom jazyce, to je v celé přícedu taková pevná pojmová. Samozřejmě je to filozofie, na kterou se zakládá na žádný, kladnější půhda, co je, když to je kladnější půhda. Není žádná kladnější půhda než jazyk. Vědci, kteří si jenom myslí, že to je pevná půhda, to je ta největší páhnisko, jaké existuje pro jazyky. Tak tohle je ten vztah mezi filozofií a jazykem. Ten vztah se hodbejvá ve světě řečí. Jinak to není možné. Krasná věc, která se nesouvisí jenom přímo s tím, co jsi říkal dneska. Tyž ty často užíváš výraz na vše zkušenost. Co se ty myslí ty o zkušenosti? O tom všichni víme, nebo přesně řečeno, i když o tom nevíme, tak stačí na to poukázat upozorně, tak každý si to uvěřuje. Velmi znadno, velmi rychle. Jo, tedy nic víc. Jenom tohleto. Jenom tohleto, dobře. V tom tvrdzení, že pravda není výhradně záležitostí myšlení, ale už před myšlením, tam jako vidím tu inkarnaci. Že tedy už před tím myšlením, tady odkud jako tam stanou, před myšlením. Proč jsi s někomu se staral, kterou zvlášťujete, ne? Ej, ten si věří. Já nerozumím ty podnámce, jinak... Jaká inkarnace? Jak odkud ta pravda, když je před myšlením, odkud tedy vstupuje do tohoto skutečnosti? Jo, takhle, aha, dobře. No jo, no tak toho ještě nevíme. To ještě nevíme. To je pořádce pravda. To nevíme, co je pravda. Vůbec, jako, ještě jsme na začátku, je otázka, jestli se můžeme ptát, odkud vstupuješ do skutečnosti. Co ta pravda není skutečnost? Co to je vlastně skutečnost? Co vede ke skutku? Ale pravda přece vede ke skutku. Čili, proč by nebyla pravda ke skutečnost? A tak dále, jo? Do čeho vlastně ona vstupuje? Světa věcí, no ale co je svět věcí? Co pak je nějakej svět věcí? Není to jenom naše redukce? A tak dále, jo? Prostě my jsme příliš na začátku, než aby se dalo hned k tomuhle něco říkat. Ale je to otázka legitimní a je dobré si ji teda zaškrotnout v červeně a příliš dostně se k ní vrátíme, až budeme trochu dál. Takže dotaz nenatáčit. No dotaz, když si taky natáčím, to je právě pro mě důležitý. Když si nebude prdele, já ho vymažu, tak pokračuj. Když jsem mluvila o těch dvou rovinách významů nebo zvýznamních věcí. Takže věc může být zvýznamněna v rámci osvětlí, to je to první. A za druhý, že může být zvýznamněna tím, že se ukáže věc ve své pravé podobě. Kde se věví ve své pravé podobě? Je to ve světě řečí? Jo, jinak to nemůže být. Jo? Ano. Ve své pravé podobě, to znamená pod kritériem pravdy a pravda může výjevovat věci jedině skrze svět léčí. Všechno ostatní působení pravdy ve světě, mimo prostřednictví světa řečí, nevýjevuje věci, nimož spoukonstituuje je. Mimo svět řečí pravda spoukonstituuje věci, ve světě řečí je výjevována ve své pravé podobě a kromě toho je schopna ještě působit jakožto pravda. Co jsou ještě dvě různý věci? Ano, totiž pravda něco dělá s věcmi, ale také se sama nějakým způsobem výjevuje. Jo? A to výjevování pravdy je právě výjevování pravdy jakožto pravdy. To je právě to výjevování je toto jako. Jako, nebo jakožto. A tohleto výjevovat pravda se může výjevovat jakožto pravda za určitých specifických okolností a je to něco jiného, než když výjevuje věci jako to, co jsou. A když to specifické okolnosti jsou, o kterých jsme si neříkali? Ne, to jsme si neříkali, to je, to je, zase to patří do ještě příštích nějakých, tak především tam je veliký problém, teda když bychom se tím měli teď na chvíličku jenom zabejívat, jak to, že pravda se vztahuje sama k sobě, což dosud víme, že je možné jedině teda u subjektů a pravdu nemůžeme používat do subjektů. Proč to zase, k tomu ještě všechno. Jakým způsobem pravda se vlastně může stavovat v sobě. Sama jak pravda se může vyjevovat v pravdě. Sama v sobě vyjevovat. To je velikánské, pro mě jestli to vůbec je možný, jestli to není jenom slovní hříčka, jestli my nepoužíváme jenom analogii, jestli to vlastně vůbec je legitní vyjádření něčeho, jestli to něčemu odpovídá. To je velikánský problém. Takže pokud by to tak nebylo, tak co to znamená, že se pravda nějak vyjevuje jako pravda. Co to vlastně znamená, když to není tak, že se pravda stavuje sama v sobě. A toto bude teda jako otázka, z níž teda budeme profitovat, že zase ujdeme kousek dál. Třeba, já nevim, možná, že bylo dobré, znáte, znáte, my jsme už vždycky nezačali, my jsme začali s tím rádlem, že jo. Znáte Romádkovo pojití pravdy? Já bychom zase znali, my jsme se znali na fakultu, takže jsme si to představili. Jo, tak to je ta jeho jednouboroční přednáška. Ale možná, že bylo dobré, kdybychom tomu věnovali jeden večer, totiž mě to bude mít překvapit, co všecko s tom Romádkovým je, ačkoliv to je tak, jakkolivž se to přečte, tak ono samozřejmě neobstojí, neobstojí v druhé polovině století sredícka filozofického, prostě ta náročnost, ty výpravy je větší. Ale od tohohle, když se odmyslíme, že to je tak nahozený, dost prostě, tak jsou v tom neobyčejně hluboké věci, a ku podívu teda z prostřes, jak bych řekl, ze základů, ze zdrojů, který jsou velice odlišní, tam dojdete k postřehům a myšlenkám, který v jiný podob je senajorů Heideggera. Takže to je takový překvapení. A pojď teda, mě to samotný útok tolik nepřekvapilo, když jsem to vydělal.

====================
s1.flac
====================
V tom, jak je na mě reagováno, teprve si ukáže, jak to je pravé podobě. Nebo jak jinak říkala teprve, si se ukáže, jak to stane. Když se stane nějaká událost, tak všichni nevíme, jak to bude působit. Ale v skutečnosti je to, co působí. Němci říkají, věkli každý, ještě baví. No a my bychom mohli říct, v skutečnosti je to, co vede ke skutku. A ty skutky, věci, se pravdá sebě. Se pravděk skutky, to působení, se ukáže, jaká to je vlastní skutečnost, co se to vlastně stane. Tedy naše zkušenost nám říká, že v skutečnosti věci nejsou nikdy samy o sobě izolovány, nejsou jednoznačné, nejsou jednoznačné. A že to bude v tom kontextu, a zejména v časovým, vějným kontextu, se ukážou těch, kteří jsou. Jejich pravá podoba tedy není zdávána. Vždyť musíte se teprve vědět. A věvuje se nikoli sama o sobě, izolovanou, než v kontextu. V záleží na kontextu věvňuje se věc ve své pravé podobě, nebo podobě nepravé, ne vlastní. Minus v pravém kontextu se ukáže pravá podoba věcí. Teď jste se velice kuriozní muž, že? Ne v každém kontextu. Muž je vej kontext, který se taky jak jsi zakryla. Minus v pravém kontextu se ukáže pravá podoba věcí. A právě do tohoto pravého kontextu náleží vedle věcí, která se ukazuje, vedle subjektu, kterému se ukazuje, a vedle myšlení, řeči slova, jako prostředníka onoho ukazování, ještě něco čtvrtého, co představuje normu a kritérium jak pravého podobě věcí, tak pravého stavu přístupu subjektu, tak i pravého myšlení jako média vyjevování. A pokud jsme mluvili o pravém kontextu, tak taky jako norma a kritérium pravosti kontextu. Právě do toho pravého kontextu náleží vedle věcí, která se ukazuje, vedle subjektu, kterému se ukazuje, a vedle myšlení v krve, které se ukazuje. Vedle subjektu, kterému se ukazuje, a vedle myšlení v krve, které se ukazuje. Ještě jednou. Tak ještě jednou. Tak vedle pravého kontextu, vedle věcí, která se ukazuje, vedle subjektu, kterému se ukazuje, vedle myšlení v krve, které se ukazuje. Ještě něco čtvrtého. A to čtvrté představ je normu a kritérium jak pravé podobě věcí, tak pravého vztahu přístupu subjektu, který je věcí, tak i pravého myšlení jako média věvování, a eventuálně i pravého kontextu, v něm všechno je možné. A tímto kritériem, tímto normou je pravda. Má základní elementární zmuštost, že pravda není jenom normou myšlení, poznávání, ale také a vlastně primárně normou daností věcí. To je normou vědí pravé podobě. Když jsme se tázali, proč mluvíme o věci jako dané, jestli se nám dává sama nebo kdo jinak, kdo nám ji dává, tak teď je jasný, kdo nám ji dává. Dává nám pravda. A tak pravda není jenom normou myšlení, ale je normou toho vzdávání věci. Normou toho, jak se nám je vzdává. Normou toho, jak se nám věvuje. Normou toho, jak my s ní přistupujeme, jak ji vyklíme. Pravé normou pravé podoby věci samé, nejenom normou našeho myšlení. Tak pravdy k věci je v tom ohledu konstitutím. Pravda obládá, žijí, zakládá věci. Pravda je přítomná ve věcech. Pravda vládne ve světě. Ty věci nejen vypadají, ale jsou ve této pravdě. Jsou tu pravdou konstitulovány jako takové. Ukazují se pravé podobě v pravdě. Je to pravda, která rozhoduje o tom, která z těch podob věcí je pravá. Je to pravda, která z mnohoznačné skutečnosti dělá způsob jednoznační. Pravda obládá i věci. A to přímo. Není jenom se zmýšlet. Je to pravda, která z mnohoznačné skutečnosti dělá jednoznačnost jedné pravé podoby věcí. Je to pravda, která rozhoduje o tom, která z mnohoznačné skutečnosti dělá jednoznační věci. Je to pravda, která rozhoduje o tom, která z mnohoznačné skutečnosti dělá jednoznační věci. K tomu je jí zapotřebí media tečet slova, myslení. Pravda působí ve všem, v celém světě, ale jako pravda působí pouze skrze. Proto se pravda stavuje na mnohem vyšší úrovni a také mnohem efektívněji k věcem neprímo. Médium věci neprímo. A tady si musíme objasnit, proč tomu tak je. K tomu se budeme vrátit několika ránočce, je potřeba udělat nám několika rovinák a několika komplexe. Jedním z nich je ukázat, co jsou události, které jsme předtím udělali, proces vzničňování významů, protože médium slova se pravda úplně ještě jinak než pouze vzničňování významů. Pravda ovládá dění tím, že ovládá to vzničňování. Ale tohleto ovládání není nejefektivnější, je ještě efektivnější způsob ovládání světových dění. To je především. Tam byly totiž takové vybrané kapitolky, které teď se tam budou samozřejmě různě vrátit. Teď to máme rozhodnuté na 12 roky. A takže všechno to bude opakovat několikrát samozřejmě, to vždycky bude samozřejmě do začátku. Několikrát se to bude opakovat. Tak jestliže je poznávací procesu a vůbec aktivní procesu, pokud je vědovním myšlením v procesovách nezbytná účast čtvrtého členu, jak jsme si říkali, tedy subjektů, objektů a média v řeči myšlení, totiž toho čtvrtého členu pravdy. Pak je nutná otázka, jaký charakter má vztah subjektů k pravdě, vztah objektů k pravdě a vztah řečí myšlení k pravdě. To je samozřejmě celá troška klukováno, že takhle si dáme úkoly teda, nebo můžeme si dát úkoly teda s nějakou. Tak především vztah subjektů k pravdě je podstatně odlišný od jeho vztahu k objektů k předmětu. V pravdě se nemůže v pravém slova vzniknout předmětem, ani pro subjekt sám, ani pro myšlení. Ale my vědíme, že v pravdu můžeme vzničit předmětem přísluha, například teď to děláme. Jak je to možné? Je to tím, že zapomeneme na pravdu samotnou a že učiníme svým tématem nějaký předmětem, například pravdní poznatek. To učinili filozofové už ve Starém Řecku. Adekvatní upojití pravdy je možné pouze za předpokladu, že předmětem našeho srovnávání přirovnávání ad equatio znamená připodobný, že eq je stejný nebo podobný a equatio je připodobný při stejnění. Předmětem našeho srovnávání je na jedné straně konkrétní věc a na druhé straně právě tak konkrétní výpověd o té věci. Tohle je předpoklad adekvatní upojití pravdy. To znamená, že jsme vyloučili ze svého zájmu a ze své pozornosti pravdu samotnou. Na jedné straně a původem toho, co všechno ten může stát, to je ten výpovědný na straně druhé. Toto zapomenění nebo zapomenutí na pravdu samotnou je analogím nebo spíše ještě zvláštným výzemím, výpadem zapomenutí nám v bytí samotnou, což se vlastně trochu nepatří, protože tady jsme ještě o bytí nemluvili, ale když to pamatujete, tak tomu dovrátíme na jiné. Je to tedy připomínka, že pravda patří někam do souvislosti s bytí a nikoli do souvislosti s věcí s předmětí. Samozřejmě, i když redukujeme takto předmět svého zájmu, bez pravdu redukujeme na pravdivý poznatek, tak tebe o adekvaci neobstojí. To jsme si ukazovali, je možno si to ještě zkontrolovat Heidegrovi v tom hezmu, kde je Warheit o bytostném očení pravdy, ale na začátku. Tam totiž Heidegru ukazuje, že se vlastně nic nepodobává, nic tu není k srovnávání. Ta myšlenka nebo ta pověď o věci se nicím nepodobá věci. Když to si zkontrolujeme blíž, tak se ukazuje, že stát mezi věcí a pojetním věcím, tzv. pojmem, představou věcí, není velký kontrolovatel. Jak bychom mohli zjišťovat, jak se podobá věc představit? Bychom museli vyjít z věcí představit, vyjít od věci, mít je obět před sebou, jednak věc a představu věci. A teď je to v nás. Neco pak tohle můžeme udělat. I kdybychom to udělali, tak máme tu věc i tu představu věcí jenom ve svém vědomí. A to vědomí teda nám je obět představuje. Takže tady máme vlastně jenom představu věci srovnávat s představou představy věci. Takže srovnáváme představu představou. No to jde. Ale to nejde srovnávat s představou věci. Takže ta nekontrolovatelnost věcí je velmi důležitá. Neexistuje místo na ně, kdybychom se mohli odebrat a k němu kdybychom dostali před sebe, jak věc samotná, tak pojem nebo naobět. Věc totiž před sebe dostaneme jenom tak, že ji opět pojme. Že si ji předstaneme. Že ji myšlenkově uchopíme. Nějak se to nedostane. Tedy jenom přes ten svět myšlení, co je větší. Takže srovnat potom můžeme jenom jedno pojetí z jiný pojetí, jednu představu s jinou představou, jednu myšlenku s jinou myšlenkou. Samozrovnávání je možné jenom v myšlení řečit, v elementu slova. A to ukazuje ještě jednou řadu, že není přímého vztahu mezi věcí a jedním poznáním. Můžeme všichni jenom oklikou před řeč jako celé. Před myšlení jako celé. Jenom tohoto okliku se můžeme s nějakým poznáním dostat. A dál. To už jsme v jiné souvislosti si připomněli. S výmyšlením se nikdy přímo nedotýkáme věcí. Není to tak, že nějakým zvlášť intensivním, zvlášť proníkavým myšlením, že bychom si dotkli podstaty útečenství. To tak není. Vztah mezi myšlením řečí a mezi věcmi je zase zprostředkován. Je zprostředkován stahem nějaké akce k věci. Praxické akce. Pouze praxické. V těle mocně se můžeme věci dotknout, respektive nějakým zatáhnout. Za to akce musí být podrobená reflexie. V rámci reflexie musí být řečově, myšlencově interpretována. A teprve jako výsledek této interpretace může být na myšlencov a v soude pojem věci. Tedy ve věčnímu dotknout věci se můžeme pouze praxickou tělesnou akcí. Tím, že po ní šáhne, že s ní hneme, že s ní je to uděláno. A tuhletu akci pak podrobíme reflexivně. Co to je, že ji podrobíme reflexivně? My ji řečově, myšlenkově interpretujeme. Samozřejmě, jak vypadá taková interpretace? My musíme za účel té interpretace založit někde nějaký opěrní body, kterým říkáme principy nebo východní sklad. A v těch, a nejen v technikovánejch, ty by jsou v kontextu nějakým širším. A v těch, v tomto kontextu, teď přistoupíme k tým svým akci. A teď ji nějakým působem vstávneme do toho kontextu, s kterými jsme vlastně myšli. To je ta interpretace. Takže my tu reflexi, tu akci řečově, myšlenkově interpretujeme. A teprve v rámci této interpretace, a jako výsledek této interpretace, můžeme myslit, namyslit součást. Určitý ustálit, nebo fixovat, najít esenci toho vývozu myšlení, interpretujícího myšlení. Tím, že provedeme určitý souč, nebo třeba série součů. A jaké by bylo hrnisko těch soudů, průsečí k těch různých soudů, můžeme namyslit pojek. To je zase vedovito daleko. Já vycházím z toho, že pojek není nic samostatního, že to je produkt soudů, že pojim je třeba nasoudit, že tedy soud je čím ty primární, když to pojem je produktem soudů. Není to tak, že soud se cestavuje, se konstruuje pojmy. Prostě pojmy nejsou možný bez soudů. Tak proto se taky teď, když bude počátku, to můžeme dostat. Takže, tím, že reflektujeme akci, tím, že interpretujeme, a v rámci té interpretace konstitujeme určitý soudy, i když můžeme na těch průsečíků upevnit pojem toho, k čemu se dá vlastně vstát. K toho akcí jsme chtěli uchopit nějakou věc, že se teď takovou veliká oklikou se dostáváme k pojmu věcí. Mezi pojmem věcí a věcí není přímý kontakt. Není tam přímá souditosť. Protože souditosť jenom při tohletu velikou okliku, soud musí být na soudze, to soudzení možných určitých kontekstů myšlenkových. Kontekst myšlenkovej uvožňuje, aby byla provenena reflexe nějaký akce, a teprve ta akce sama se dostává na dotek té skutečnosti, o jejich pojemnáme na pravda, který není, to už jsme říkali mnoho lidů, asi těch třech lidí, není záležitostí výhradně myšlení, běž má téměř to i mimo myšlení, před myšlení, ale nebyjou řeči, myšlení je čímž by speciální pro působení pravdy. Prostřednictvím logů myšlenci, slova, řeči se pravda uplatňuje mnohem intenzivněji, přesněji, pronikavěji než všem jiným způsobem. Ale je důležité, jestli to jiné způsoby existují a fungují, i když nejsou tím nejintenzivnějším, jak se pravda podstatuje. Takže zase tady jsme se dostali k tomu, že z hlediska pravdy ta řeč je nesmírně vůžitý médiem. Říkali jsme to médium, prostřednictvím kontaktov, který má směr. Jak od subjektů k pravdě, tak od pravdy k subjektů. A tedy ta řeč je potřebná nejenom pro člověka. Člověk nemůže se setkat s pravdou jinak než médiem řeči. Setkání s pravdou je možné jedině, když vykročí ze světa řeči. Mimo světa řeči není setkání s pravdou jakožto s pravdou možné. Tam jenom pravda funguje. Ale setkání s pravdou je možné jedině ve světě řeči nebo přes prostřednictvím kontaktov. To není setkání na rovně řeči. To už je opravdu setkání s pravdou. Svým neúspěšným poznámkám je toto. One prvde etwas suta. Suta je přičinení. Já jsem pochopila, že filozofie působí ve světě řeči. To je její prostor. Jeho jiná způsob je nemířit. Nemá prostor. Což si říkal, že co není v filozofii je uchopit. Takže může všahnout do záchodu řeči, pokud už tamto je nějak uchopeno. A může to být předtím, pokud je to dobře nebo špatně. Je to skutečně uchopeno tomu řeči původně. Je schodná řeč uchopit něco, co není schodná v filozofii? Ty jsi říkal, že to je už uchopeno v řeči. V řeči. Já jsem tam několikrát uviděl jazyk, ale to nemi uteklo. Takže se vracíme k jazyku. Samozřejmě je na smyslu mluvit o řeči, protože řeč nemá slova. Slova má jazyk. A etymologie je možná jenom tam, kde jsou slova. Tam, kde se filozofie opírá o etymologii, opírá se o jazyk. A ovšem, co to znamená? Ten jazyk je možný jenom ve těch jazyčích. Právě také o filozofii. Můj námen je před jazyčím. I když jazyk není filozofie. A v jazyku jsou praktky filozofické, který tam filozofie hledá a o který se chce opírat. Filozofie totiž, na rozdíl od toho, co je v jazyce, je úsilím o systematický a principiální myšlení. Nazdejme na této souvislosti je důležitost systematický. Filozofie si nemůže dovolit se prezentovat jako mozaika zajímavých podstřehů. Filozofie musí usilovat o skloubení těch svojich podstřehů do integrovaného celosti. Tohle v řeči není, teda v jazyce není. Jazyk zachycuje a fixuje určitý velmi významní podstřehy, ale jenom jako recept. A teprve filozofie z toho může vymačkat tu šťálu, udělat z toho teda něco. Jazyk je pro filozofii nějaký odradiště. Je to materiál, nějaký náboj, energie, která dovolí filozofický myšlence startovat. Takovým nábojem může být taky návrh jiného filozofa. Predevším tomu také. Filozofické myšlení skončívají v tom, že jeden filozof navazuje na jiný filozof. Ale důležité je, že je možné, aby filozofie taky, když je on-scape, nebo když je to hodný, když je to podstatej činnost pro ně, že může šáhnout k samotnému jazyku. Ať nejde tam, vyhrává tam jako ze stůně, když je situace vypráhlá. Takže šáhne k jazyku a tam najde ještě tu vládu. To napsal jeden chlapík, jehož jméno se teď nezabavují, napsal o Heideggerovi takovou směřičku malou, což pěknou, i když měněnou populárně. A napsal ji Martin Heidegger, I think I can just take a time. Takže Heidegger je víc než kterým filozof 100%, který ho bych můžu jmenovat, je mistrem tom, jak vystát vláhu, která je někde v kořenech. Já už jsem vám říkal, jak Heidegger poměrně komplikovaně mluví o tom, že je die Weltlichter. Jak k tomu dozbývá, že svět světluje. Jako podívu, že v několika slovenských řečích je zarazené na přeští, že svět a světlo etymologicky spousoužíte. Já nemůžu jinak, než když filozofuji, tak s tím asi počítat. Proto se mě například celá nechce odstěhovat, protože jak bych mohl pracovat filozoficky v češtině. Já jsem příliš nataláčen, když mluvím o tom, jak ta pravda skrze řeč. Protože zase pravda a praviti patří k sobě. I když Martin etymologický slovní praví, praví tedy, že pravda a praviti spolu vůbec mě nechají. Je to změný názor. Nevím, kde to se vracne v důvoji. Já jsem řekl, že je to souvisné. Pravda a praviti to je něco v podstatní sobě známé. Samozřejmě je nonsens dělat filozofii tak, když si najdu nějakou dvojici slov. A teď z toho, že jsou etymologicky kibuzní, tak budovat nějakou filozofii. A je to teda opravdu pěkný, když člověk postaví jakousi takovou stavbu umnoho pojmovou. A teď tam po několik froupů má opřenou přímou jazyce. Taková ta pojmová konstrukce je takový předílo, přejemný. To je takový krajkový. Takový to moc, takový jazyk. To je taková zemná původná pojmová. Nemůže mět takovou zemnou původnou jazyk na žádným, ještě takovým. Není žádná taková zemná původná jazyk. Věci, které jsou zemná původná, jsou zemná původná jazyk. To je takový větší pánícko, jaký je věc, která je zemná původná. Tak tohle je ten stav mezi filozofií a jazykem. Přičemž ten stav se odbývá ve světě řečí. To nějak to není možné. To znamená, že nic krátkého nezoucí, jenom přímo z toho, co jsi říkal, že ty často užíváš výraz na všechno zkušenosti. Co se ty myslí, když říkáš o zkušenosti? Že o tom všichni víme, nebo přesně řečeno, když o tom nevíme, tak stačí na to poukázat, upozornit, tak, že ty si to uvěříš. Velmi snadno, velmi rychle. Jo, tedy nic víc, jenom tohleto. Vyklikne to dál. Tam, v tom tvrdení, že pravda není výhradně záčitostní vyšlení, ale už před vyšlením, tam jako vidím tu inkarnaci. Že tady už před těmi vyšlenými... Neznamená to nic, ne? Tady po skutečnosti, ano. Před vyšlením. Prostě nikomu neznamená to nic. To je exténtní věc. Já to nevím, nebo znám to jinak. Jaká inkarnace? Jak odkud ta pravda, když je před vyšlením, odkud se vystupuje do toho toho skutečnosti? Jo, takhle, aha. No jo, tak to ještě nevíme. To ještě nevíme. Nevíme, co je pravda. To nevíme, co je pravda. Nevíme, co je pravda vůbec, nebo ještě jsme na začátku, je otázka, jestli můžeme stát, odkud se vstupuje do skutečnosti. Právda není skutečnost. Co to je vlastně skutečnost? Co vede ke skutku, ale pravda přece vede ke skutku. Čili, proč by nebyla pravda ke skutečnosti? A tak dále, jo? Do čeho vlastně ona vstupuje? To je ta věcí, no ale to je věc, věc, věcí, to pak je nějaký věc, věcí, není to jenom naša redukce? A tak dále, jo? Prostě my jsme chcili, že se dá to, než aby se dalo, dalo hned tomuhle něco, něco vždy. Ale je to otázka legitimní a je dobré si jít teda za špetnou vůčerveně, když jsme chtěli, že se tím vrátíme, až budeme všechno dál. Takže dotáčíme otázky. Promiň. Zotra, když si taky natáčím, to je právě pro mě důležitý. Když si nebude prdele, já ho vymažu, tak pokračuj. No, když jsem dozvědla o těch dvou rovinách významů, nebo významů výrokov, takže věc může být významněna v rámci úspěchů, to je první. A druhý, že může být významněna tím, že se ukáže věc ve své pravé podobě. Kde se vění ve své pravé podobě? Je to ve světě řečení? No, jinak to nemůže být. Jo? Ve své pravé podobě, to znamená pod kritériem pravdy, a pravda může vyjevovat věci jedině z kterého svět veči. Všechno ostatní působení pravdy ve světě, mimo prostřednictví světa řečení, nevyjevuje věci, nebož spolukonstituuje je. Mimo svět řečení pravda spolukonstituuje věci, ve světě řečení vyjevuje ve své pravé podobě, a kromě toho je schopna ještě působit jakožto pravda. To jsou určitě dvě různý věci. Ano, no totiž pravda něco dělá s věcíma, teď ukazuje jejich věci, ale také se sama nějakým působem vyjevuje. A to vyjevování pravdy je právě vyjevování pravdy jakožto pravdy. To je právě to vyjevování je toto jako. Jako, nebo jakožto. A tohleto vyjevovat pravda se může pravda se může vyjevovat jakožto pravda za určitých specifických okolností, a je to něco jiného než když vyjevuje věci jako to, co jsou. A jestli to příští okolnosti jsou, které... Ne, to jsme si neříkali, to je... Zase to patří do ještě příštích nějakých... Tak, celším tam je veliký problém, teda když bychom se s tím měli teď na chvíličku jenom zadejvat, jak to, že pravda se stavuje sama k sobě, což dosud víme, že je možný jedině teda u subjektů. A pravdu nemůžeme používat do subjektů. Proto to zase k tomu ještě všechno. Jakým způsobem pravda se vlastně může stavovat v sobě. Sama jak pravda se může vyjevovat v pravdě. Sama v sobě vyjevovat. To je veliká těplňa, jestli to vůbec je možný, jestli to není jenom slovní znička, jestli my nepoužíváme jenom analogii, jestli to vlastně vůbec je legitní vyjádření něčeho, jestli něčemu odpovídá. A to jsou všechny ty amerikanské projekty. Takže pokud by to tak nebylo, tak co to znamená, že se pravda nějak vyjevuje jako pravda. Co to vlastně znamená, když to není tak, že se pravda stavuje sama v sobě. A toto bude teda jako otázka, když teda budeme profitovat, že zase půjdeme kousek dál. Třeba já nevim, možná, že bylo dobré. Znáte, my jsme už kdycky nezačali s tím rádlem, že jo. Znáte Románskou politickou republiku? Jo, tak to je ta jeho inaugurační přednáška. Ale možná, že bylo dobré, kdybychom tomu věnovali jeden večer. Totiž je to velmi překvapití, co všechno s tom Románskou je, aťkoliv se to přečte za volna, samozřejmě to neobstojí. Neobstojí druhý polovině století ze místka filozofického. Prostě ta náročnost je pravě větší. Ale od toho, když se odmyslíme, že to je tak jako nahození, tak jsou v tom neobyčejně hluboké věci. A ku podívu teda prostě, jak bych řekl, ze zdrojů, který jsou velice odlišní, tam dojdete potřebům a myšlenkám, který jiný podob je sen. Heidegga. To je takový překvapití. Akoli teda mě to samozřejmě tolik nepřekvapilo, tak já jsem to viděl.

====================
s2.flac
====================
a logické vlapsu v souvislosti s tím, že když mluvíme o vědomí, o odstupu, o tom, že všechno toto se dozvídáme skrze vědomí. A teď mně napadá, což jsem několikrát tento argument jako slyšel, my bychom tady použili dobře, že dost lidí odvolá okamžitě na byt Glštajna, nebo jak se jmenuje ten člověk, který říká asi toto, že všechno, co se dá říct, se dá říct jasně a co se jako jasně nedá říct, že se má jako mlčen. Co je na tomto? Nebo jaká obrana by byla proti tomu? Toto je taky svět řeči. A když se jako ta, kterou jste hledá, nebo informace nejsou, a do toho za to prostě řačí. Myslím, že tady nemohu vědět jasně, že se má mlčen. Ne, že bych chtěl slyšet něco o tom byt Glštajnovi, ale do jaký míry o těch teologických faktořech a o těch věcech. Vy to budete se jako dávno slídat, ty to budeš objasňovat, ty to budeš dávat, ale tam mi právě jako uniká, co jsme říkali minule, že prostě svět řeči není jako věcí služebností, že není řeč prostě jako oblasti manipulovatelnosti a tak. Tak pořád jako to nemám srovnaný prostě, kdy ta věc zní jasně. Byt Glštajnova, slyšel jsem to několikrát v Větcháří, může přijít. To je na samém konci traktátu Větchénštajnova, logicko-filosofického traktátu. Tu samotnou formulaci je možná držet, zanáležité interpretace, ovšem tady je věc autentická, Větchénštajnova samozřejmě netržitelná. Ale nechceš mluvit o Větchénštajnově, čili třeba s Nefamilou Ondranou. Je to takhle. Všechno říct jasně. To je kartezijanský postulat, kláre, distinkté. Litují, ale to, co je jasné, to je velmi psychologicky podmíněno. Ne jeno, ale velmi psychologicky podmíněno. Musíme si uvědomit, že starý mytologii, když je ten archaik teď člověk pochopil, tak byly naprosto předstvědčivý a všechno bylo naprosto jasné. To záleží teda na okoliv moci, je to velmi relativní, co se komu zdá jasný. Ten sám postulat je nejasný. Postulat jasnosti je nejasný. Postulat sřetelnosti je netřetelný. Tak to je tady jedna poznánka. Za druhý, pokud se tím kláré distinctém myslí, taková naprostá předmětná kontrolovatelnost, nahlédnutelnost, no tak samozřejmě jsou věci, který takto předmětně jasně vyslovitelní nejsou. Tak třeba o nepředmětní skutečnosti nemůžete předmětně jasně mluvit. Pokud o ní mluvíte předmětně jasně, tak se dopustíte falešních výroků a vzbudujete falešné krize. Tedy jde o to, co se technicky myslí tím jasně. Jestli jasně znamená by ty definice přesný logický skloubený soudy, vysudzování, logická jasnost, jako třeba se o ní pokouší Spinoza nebo třeba ještě nějaké typice modo geometrico. Tak to je všechno výluzné. V tomto smyslu plně dávám zápravu Bainerdovi, který tvrdí, že přesnost je podvat. Exaktnost je podvat. A třetí poznámka jde ještě o víc jenom než o respekt k nepředmětným skutečnostem a také o práci s nepředmětnými konotacemi, které už wednitř Pipkenstejnovi je terajnota. On sice má jistý náběhy k tomu, že v několikto traktátů, teď budeš dělat traktátu, ale potom v tom druhé etapě svého myšlení, tam důleží třeba význam kontextu. To je strašně zajímavé. To vlastně opouští tu původní věc, co tam připouští, že teda ta jasnost je možná jenom díky nikým kontextům. Že ten kontext sám je významnou komponentou toho, jestli je něco jasné nebo nejasné. A ten kontext už je nikdy jasnej než nikdy. Ten je vždycky v pozadí. Ten je jasný. Takže je možno se dovolat teda pozdějšího vypětřeného proti tomu nepůvodnímu. Ale já jsem chtěl být ještě okuz dál, totiž že zřejmě na teda křesťanským pohledům, ale není to jenom výsada křesťanského, ale teda budu argumentovat, protože my víme, co to je tajemství. Tajemství není zatím nepoznáná skutečnost. Není nějakási provizorní situace naší nežnávosti, která by se mohla předmít. Tam věce má docela jinak. Mysterion je něco, co lze naprosto přesně a jasně vyslovit. Aniž by přestalo být tajemství. Tedy tajemství zjevené nepřestává být tajemství. To je už úplně mimo horizont tohoto typu myšlení. Pomimo toho, je třeba s tím nějak počítat. To patří k našemu pobytu, to patří k naší lidské konečnosti, ale patří to taky k povazě pravdy samé. To není jenom okolnost naší nedostatečnosti. To je taky, snad by se dalo říct, je to otázka kontingence pravdy. Pravda posleduje kontingent. Je to proto jen kontingent. Nahodila. No ovšem, česky to neznají. Nahodila. Prostě pravda je taková, jaká je, jaká chce být. Pravda je kriteriem všeho. My nemáme možnost, jak si opravdě rozhodovat. Můžu pravda rozhodovat o nás. To, že zrovna tohle je pravda a není něco jiného, to není dáno věcmi. To je dáno pravdou. Ten poměr kontingence pravdy je strašlivě důležitý a zahrňuje v sobě toto jasně. Proč je pravda zrovna pravda? Proč je to zrovna taková pravda? Proč zrovna tohleto pravda ukazuje ve světle takovým a takovým? To je ve slobodě tý pravdy. My si musíme uvědomit, že pravda spolu konstituuje pravou povahu věcí. To znamená, že to nejsou ty věci, které jsou rozhodující pro to, jak ty věci vypadají, čím jsou. Pravda spolu konstituuje pravou podobu věcí. A to znamená, že vlastně pravda je ten svachovaný arbiter. Není ničím vázaná, není ničím determinovaná. To pravda je taková, jaká je. Protože opravdě se nedá říct z tohoto vědítska nic jiného, než že je, která je. Bude, která bude a byla, která byla. To tež, co teda je ve světovém zákoně, je o toho spodinám. To znamená, že se nedá říct pravda, ne? To se dá říct. Tady je strašně důležité, co znamená jest a co znamená není. Pravda totiž je arbitrem i nad tím jest a není. Takže říct opravdě, že jest, je stejně tak nedostatečný, jako říct unížený. Neboť pravda je měřit ke zbytí a debití současnosti a nejsoučasnosti. A jako taková nemůže být podřízená tímto kategorím. Samozřejmě, když se bez nich neobejdeme, čili by to naponec nějak říct musíme. Musíme velice dobře vědět, že teda to je naše lidské výjádření a že v pravdu tím nesebřeme do žádných úplňů. Tak já jsem hlavně chtěl v tom ponětí o tom, že jsou tajemství určitá, která mohou být velice přesně vyslovená, vyjádřena, odhalena, vyjevena jakožto tajemství. To znamená nepřestanouty tajemství, jsou vyjevena jakožto tajemství. A nemůžou být podřízena ničemu, nemůžou být odvozena, zařazena do kontextu tak, že by se s tím dalo nějak pracovat. Nebo jsou momenty, kdy člověk musí umrknout a poslouchat, naslouchat, nechat si něco říct taky, nejenom pojít sám říct. Čili tam, kde se jde dát jasně mluvit, tam se může a nikdy musí alespoň poukazovat. Ale všude se musí vždycky taky umět mlčat. Ten Wittgenstein je mi trošku podezřený tím, že si myslí, že mlčet člověk má a může jenom tam, kde se dovede nic jasně říct. Ovšem jasně něco říct může taky znamenat zakřikovat, překřikovat pravdu. Právě, že není vyjasněno, co to je jasný. Co to je okládat, když to jich chce. Takže po této stránce člověk musí se všem, co říká, se vším svým myšlením, nejpřesnějším, nejexaktnějším myšlením, s myšlením, který dostahuje velkých úspěchů v tom jasně, kláres distinkte, že se vším tím musí jít, vždy znovu jít na soud, kde se rozhodne, jestli je to pravda nebo není. Nezáleží na tom, jestli to kláres distinkte je. Prostě tím, že to řeknu kláres distinkte, ještě není zaručeno, že to je správný. Že to je teda pravdík. Tedy se vším tím člověk musí pracovat jen do jisté míry a vždy znovu se otevírat vůči pravdy, která nakonec posoudí, jestli je to dobře, nebo není. Takové to naslouchání je nezbytný. Naslouchání to znamená lečení. Je nezbytný i uprostřed situace, kdy můžeme mluvit kláres distinkte. Kdy můžeme mluvit jasně. I tam, a právě tam, musíme taky být ochotný a pohotový umlknout a naslouchat. Tady byla asi ta největší výhrada vůči Wittgensternovi, že teda zapomíná na to, že i ta nejjasnější a nejpřesvědčivější a nejzřetelnější formulace, že furt ještě musí umlkat před hlasem tý kontingentní hrda pravdy, která to může, prostě ukázat jako blbost před všechno tu jasnost. Což vůbec nemělo být samozřejmě, která se ohradila, nemělo být nějaký plédoaje pro mytický promluvy. Samozřejmě, člověk pokud může, tak má mluvit to nejasněji. Od jasnosti ho může osvobodit jedině, když to neumí, nebo když to nejde. To jsou ještě dvě různý věci, že může říkat, že to nejde, ale že to neumí, tak se to musí naučit. Né, každá nejasnost je posvěcená, ale samozřejmě člověk se musí snažit o maximální jasnost. Musí vědět, že ta jasnost je jenom jistý přístup, jistá metoda, ale že to není nic absolutního. Mýtus mluvil nejasně, v tomhletom smyslu. Tam bylo mnoho takovejch mlch, a přesto tam některé věci ohromně hluboce vyslovovaly cosi pravdivýho. Něco, ne jako celé, ale některé věci byly ohromně hluboké. Vyšlo to teda taky. Vyšlo to bez té jasnosti. A maximum jasnosti jsme dosáhli v matematice. Čemu je nám matematika životní pracování? Protože v tomhletom smyslu bylo mnoho takovejch věcí, které by se mohly vytvořit. V tomhletom smyslu bylo mnoho takovejch věcí, které by se mohly vytvořit. V tomhletom smyslu bylo mnoho takovejch věcí, které by se mohly vytvořit. Východisko je pochybnost o všem svým pojediné věcí, že pochybuji. Mohu pochybujat o všem, jenom nemohu pochybujat o tom, že pochybuji. To nahlížím, že pochybuji. Ale ten jeho přechod k tomu dnešnímu světu byl bez toho Boha, kde byl člověk. Ano, to je správný. Ale nicméně tu základnu on získá jinak. Tahle základna je nahlédnutelná a není vyvozená z toho, že nás Boh nekláme. To my nahlížíme, že nás nekláme. Nemůže nás klámat, my to nahlížíme. Takže dojíždí míry. Tenhle základ není skutečný základní vrch. Je tam něco v pašola, kde tohle dodatečně. Je to na jednu stranu možná líby, zcela jistě je to nezbytný garant věcných vznalostí. Je to věcný přístup k věce. On neví, jak je to. V tom samozřejmě má následovníky, třeba v okazji realismu, kde ten Bůh garantuje nejen ty informace, které máme po světě, ale kdy vlastně On vykonává naše rozhodování, že my svou úlí, rozhodnutím své úle, dáváme příležitostu Bohu, aby vykonal to, s čemu jsme se rozhodli. Takže když se rozhodneme vstát ze žídla, tak to je jenom naše rozhodnutí, za to jsme odpovědní, ale vykoná to Bůh. Takže tam zasahuje vlastně, zasahuje ta rekátova šíří, která říká, že ta funkce je taková prahla, tam vlastně ten Bůh je naprosto zesloužebněn. A protože to je navádání na Dekáta, tak to zároveň ukazuje, že tohle to nějak taky v tom Dekátově bylo přítomno. Takže ono to samozřejmě... rozhodně to není tak, že by to celé nějak bylo založeno na důvěře Boha. To je u Leibnizce. Tam to tak je. Tam ta prestabilizovaná harmonie za to všechno zarůčuje. Bez tý, by to vůbec nefungovalo. Bez tý by to nebylo možné. Když to Dekárt si našel, proti Leibnizcovi si našel takový pevný, ten pevnej archimedův bod, s kterým ho tím všem hnul a na to nepotřebuje Boha. Až teprve a potom dál toho tam zavádí. A je to naprostý. V principu, v začátku, tam ten Bůh je mu nepotřebný. Tam se soustředuje jenom na to, co je náhled. Přímo bez počin, ale... Neho jsem se chtěla zeptat. Tam říká, že předmětem naší úvahy nemůže být pravda, ale jenom středmětená stránka pravdy. Takže se teda bavíme o pravdivém poznatku. Čili jestli tomu dobře rozumím, tak pojď mi, jako je absolutní pravda a relativní pravda v ztrácení s tím smyslem. Ne, Petře, ale to tam nebylo takhle dogmaticky formulováno. To bylo v jistém kontextu, kde to bylo... Takže jako například pravdivý poznatek, jo? Mimo jedna forma, jako příklad. To bylo v kontextu tý adekvační teorie. Že adekvační teorie pravdy je možná jedině za těchto předpokladů. A tím nebylo řečeno, že ty předpoklady jsou pravdivé. Čili to nebyl můj výrok, nebo to nebyla má pozice. Říkal jsem, že adekvační teorie je možná jedině díky tomu, že se vykašle na pravdu vůbec. A vykašle se na bytí. A dokonce i na sousno vůbec. A soustředí se jenom na konkrétní sousno a srovnává s konkrétní výpovědí o sousnu. Jo? Díva se nedověřuje. Ne, jenom na ty relativní pravdy. Protože ta adekvační teorie se v podstatě drží. Aspoň nějak zvlášť, že třeba oni nauhoří ty adekvační teorie a používá se tam relativní pravda, což mě připadá dost axodní. A já jenom jako jsem říkal, že když teda říkáš ty, že prostě předmětném našich úvah nemůže být pravda, ale předmětněná stránka pravdy, tak také jako tím se dá... Ty mě vůbec nebereš úvahu. Já ti říkám, že jsem tohle neřek. Dobře. Že jsem to vyvozoval jako předpoklad pravdy. Jo, to je... Já už to mám. Už to máš. Můžete to akcitovat? Já stránou přišel. No, tak to je tedy jedno. Jestli to někdo máte, tak teda... Ale já jsem si bezpečně jistý, že jsem tohle říkal jedině v tomto kontextu. Přičem... Můžeme k tomuhle problému přejít. Že... Do jisté míry je pravda, že... Já oprávně netvrdit, že... Neexistuje pravda v opravdě. Že tedy... V tom smyslu, že není pravdivej poznat jako pravdě. Protože tam by se jaksi pravda stala jakýmsi arbitrem sama nad sebou. Nebo... Prostě tam to nedává do smyslu. Ale ta problematika relativní absolutní pravdy zase patří do jiného kontextu. Toto je teda relativní pravda. Relativní pravda je pravdivej výrok. Je každej pravdivej výrok. To je relativní pravda. Proč? Protože... Každej vždy rok, každej pravdivý výrok se vztahuje k něčemu, o čem je výroke. Tento vztah, vztah se řekne relace, čili tento vztah zakládá relativnost pravdivého výroku. Každej pravdivej výrok je relativní v tom smyslu, že se vztahuje o čem je výpověď, o čem je výroke. Naproti tomu absolutní pravda je absolutum, je to, co je odděleno. To je pravda oddělená od všeho konkrétního. O této pravdě skutečně nelze říct nic. Protože to je nepředmětná skutečnost. A předmětně o ní nelze mluvit jinak. Nelze o ní mluvit. Můžeme o ní mluvit jenom tak, že předmětně mluvíme o něčem jiným. Čili my si musíme najít nějaký témat, jakýkoliv, který by měl být, jakýkoliv, který budeme předmětně pojednávat. A budeme přitom dávat pozor, aby ty nepředmětní konotace se vztahovaly k pravdě vůbec, k pravdě absolutní, k pravdě jakožto nepředmětné skutečnosti. Za tím cílem se budeme ošem muset naučit nějaké důležitosti. Tak tohle to je zase, když se vracím k efektotymologii. V běžném užití těch termínů absolutní a relativní pravda se ošem myslí zase ještě něco jiného. Relativní pravda je přibližná pravda, absolutní pravda je přesná pravda. To je v běžném povědění. Takže se to běžně používá. Tak tady je otázka teda, především se zase, redukuje pravda na pravdivý soud. Absolutní pravda není pravda vůbec, mimo že je to pravdivý soud, ale ryze pravdivý soud, nebo prostě čistě pravdivý soud, kde není ani jedna nepřesnost. Není to pravda, jo, absolutní pravda, no ještě to není pravda, ale jedině v tomto smyslu, když je to přesnost, nemůžeme mluvit o absolutní pravdě. Teda nemůžeme mluvit o pravdě, v tom smyslu předtím, že co jsme říkali, jakož to nepředměte v skutečnosti, jak o ní můžeme říct, že je přesná. Přesný můžeme jenom mít rok. No a tohleto rozlišování je pozůstatkem takového upadného pozitivismu. Já teda nevím možná, že ve vědě to ještě teda přežívá, ale v takových trochu filozofičtějších rovinách, to vím akorát, že to přežívá v marxismu, protože teda ještě chodce cituje hlavně Engels, Engelsismu teda, že ten rozdíl pravdy absolutní a relativní, že pravda absolutní se skládá s úhrnou pravd relativní a takovýhle ty frky tam, které jsou, po mém souhledu, nedržitelná věc, protože ať mi někdo řekne jedinej absolutně pravdivý výrok. Ne, když já umřu. Pravdivý výrok, absolutně. No, je to první. Co to je umřít? Umřít, no, zaniknout, tedy přestat pobývat v této situaci. No, v této situaci umřít. Nebezpečně. Nebo zaniknout, co to znamená zaniknout? Dobře, tak rozklad tady tělesná. Součástá vojávní už 48 let. 48 let, porádně. Dobrá. Stavu se na tvorou. Co je to? Co to je? To je komik. To je absolutní pravda, že tedy budu končit s té... s tomto časoprostoru. Každá tautologie je... Každá tautologie je absolutní pravda. No, tak to není pravda však. Tautologie je tautologie. Uvěřte, prosím tě, tautologie. Tautologník má tři strany. Aha, dobře. Dobře klišíš, ne? Ne, mně jde o to teda samozřejmě při každý příležitosti. Jakmile jakýkoliv takovejhle absolutně pravdivý výrobce řekne, tak jeho absolutní pravdivost je velice závislá už to, že je závislá, že je relativní na významu pojmů, kterých je použito. Pojmy o sobě nejsou ničím pevným, protože je potřeba přejít ke kontextu, v níž ten svůj význam, v němž ho nabili a v němž si ho oblobujou. Pojem není jenom nasouzen, ale je zároveň takovou možností nového nasuzování. A uvěřte, jakmile poukážu k těm kontextům, tak ty kontexty už nutně jsou zdrojem nečistost všelijakejch nejasností. Ale už to, že vůbec nějaký kontexty jsou, znamená relativitu. Takže mně se zdá, že je nepochopení k tomu, že je nepochopení povahy myšlení a povahy řeči, povahy jadřování a formulování a tak dále. Vlubit o nějakých absolutně pravdivých výrocích. Takový nejsou. Každej výrok i nejpřesnější výrok má svý podmínky, za nič je platnej a zahranicema těchto podmínek ztrácí nejenom svou platnost, ale vůbec smysl. Takže po mnohem soudu nik takový absolutně pravdivý výrok neexistuje. Všechno je závislý na ústřed. Všechno je závislý na ústřed. Jako ortodoxní člověk. Žen není pravda. Arbiter sama nad sebou. Co tedy i Žežíš z Nazareta. Ego sum veritas. To byl arbiter sám nad sebou. To se mně patří. Dá se to tak říct? Ne. Například on odmítá název mistr. V rozhodných momentech se nevydává za arbitra, než naopak za služebníka. Ale dříve, když Abraham byl, v některých pozicích nebylo by nejmenší, když ho prokázat, že to jsou politické výroky, které v ní máte. To bude debitovat. Tohle to tam dala dodatečně redakce. V ježišových výrocech úplně nic takového není. A v tyhle debílahách to znamená, proč víme ráno, že název mě úplně zkušujucí. Já měl jsem kdy determinace zkoušet brat... a abo začít zkuš que Kapitánakingary zaměknut člověk v býtckých krajůch. Pro to bylo to z didem znamenatým oby, jak je to testovaný týtem! Nikdy nič nevolno děláš! Suportovíte Vojky a o to víte. Ale není to odpověď tohle. Toto je jenom taková okrajová polemika. Není to odpověď na tu vlastní otázku, totiž, že, myslím, pravda, že arbitrem, tam šlo o něco jiného, já jsem odkazoval, že se k tomu vrátíme, pravda je, že třeba pro, třeba úspěno, kdy čteme, že Veritas est No, tam je to je menzura English, to je míra kriterium co to tam má přesně, který je mírou sebe i lži nebo omylu. To je hezký, ale je otázka, co se tím má rozumět. Že je mírou sebe. Ta, ten vlastní problém spočívá v tom, jak pravda je schopná se obrat sama k sobě. Je-li to tak možný. Tady je ten velikánskej pochus Hegelů to vyložit jako podstatu děje. Právda, u něj je obsluh, u světovej duch. Je an sich, ale není für sich a průběhující historie, že se prostě dostává také k sobě, čili na konci je an und für sich. Čili jako ten, ten, ten ta reflexe, kterou si dochází světov duch dokonalosti. To je jediná věc, co mu chybí, že si není sebe sám sebe vědom, že tak tato reflexe, kterou musí províst, to je obsahem děje. No, mně se zdá, že teda je to teda, že to pochybně velkoletý, ale má to si moutit, že jo, jak je známo. A každopádně je potřeba to důkladně znova všechno províst a přemyslet, jestli něco takového teda můžeme předpoklást. Že teda pro mě teda třeba by pravda, aby něco, akrý oblohu, chcela být něco jako světový duchem, pravda by musela být subjektem. A já mám dojem, že co my víme, tak každej subjekt má svou nic jinější stránku, čili je taky po jedné strance před předmětem, předmětnej. A mně se zdá, že pravda je realistická nepředmětnost. A nedovolím si představit, jak realistická nepředmětnost by se mohla vstavovat samotně. Že to teda myšlenkově tak nějak, to by se muselo teda objevit něco, něco novýho, já to nevyloučuju, ale v daných možnostech a za vstavu toho pojmovýho aparatu, který momentálně mám v dyspozici, mně to připadá jako nemožné, mně to připadá jako nemožné. Konec 26. května. Takovým vjevením toho, jak nezbytná je filozofie a jak nezbytná je nová filozofie, a jak nezbytná je kompletní a hluboká revize té dostavotní filozofické tradice. Bez filozofie to nejde a s tou starou filozofií to taky nejde. Já mám věc, že naše doba vjevuje mimo jiné tuto základní skutečnost. Bez filozofie to nejde a s tou starou filozofií to taky nejde. A my jsme na konci té staré filozofie a teď musíme se pokusit vybudovat filozofii novou. Takovou, která bude daleko vhodnějším médiem pro oslovování ze strany pravdy a která bude daleko vhodnějším nástrojem našeho naslouchání a porozumění tomu, co nám ta pravda říká. Jestli to dobře chápu, tak to zoporučení člověka filozofií to je něco negativního? Nějaká příněst neblaha do toho média, který umožňuje jak to naslouchání, tak to oslovování? Je to asi tak, jako když řekneme, že člověk je zvrhlý zvíře, protože myslící zvíře. Že tedy zvrhlost člověka spočívá s myšlením. To je svým způsobem pravda. Nebejt myšlení, nebejt té schopnosti, která se emancipovala do takové dokonalosti, tak člověk nikdy nedosahoval takového zhovadilosti, jaký dělá. No jo, ale zároveň je pravda, že právě v myšlení se může dovršovat také velikost člověka. No a podobně je to tam. Tomáš Vopojíkům. Vopojíkům... ... ...

====================
s2.flac
====================
Logické vlapsu v souvislosti s tímhle, že když mluvíme o vědomí, o odstupu, to znamená, že všechno toto se dozvídáme skrze vědomí. A teď mně napadá, což jsem několikrát tento argument slyšel, myslím, že to tady použijeme dobře, že dostupní odvola vám říkala Beatle D'Einstein, ten člověk, který říká asi toto, že všechno, co se dá říct, se dá říct jasně, a co se jako jasně dá říct, že se má jako mrčet. Co je na tomto? Nebo jaká obrana by byla proti tomu? Toto je taky svět ve věci, a když se jako ta, kterou se hledá, nebo vyformovat ten nejmísto, a do toho za to prostě řač. Nechci, že tady nemluvím jasně. Ne, že bych chtěl slyšet něco o tom vždyckým, škanily, ale do jakých mírů o těchto logických patských párnotech. My to budeme se jako dávno zvídat, že jo. Ty to budeš objastňovat, ty to budeš dávat, ale tam je právě jako unikát, co jsme říkali v minulé, že prostě svět většinou není prostě jako věcí služebností, že není prostě jako obrany manipulovatelnosti a tak. Tak já to nemám srovnaný prostě. Tak, teď zní jasně. Vinklsteinová, slyšel jsem to několikrát, že chápí, že přijde. To je na samém konci traktátu Vinklsteinova, logistického zeptatu. Tu samotnou formulaci je možná držet, zanáležité interpretece, ovšem ta interprece je autentická, Vinklsteinová samozřejmě netržitelná. Ale nechce po druhých země stáňo učit. Je to takhle. Všechno říct jasně. To je kartezijanská její postula, kláré, epibistická. Litují ale. To, co je jasné, to je velmi psychologicky podmínka. Ne jeno, ale velmi psychologicky podmínka. Musíme si uvědomit, že starý mitologi, když je ten akrajtej člověk okopil, tak byl naprosto přesvědčený, a všechno bylo naprosto jasné. To záleží teda na okolnosti, je to velmi relativní, co se tomu zdá jasný. Ten sám postulát je nejasný. Postulát jasnosti je nejasnej. Postulát střetelnosti je nestřetel. Tak to je teď jedna poznámcost. Za druhu. Pokud se tím kláré, epibistickém myslí, taková naprosta předměta kontrolovatelná, náhlédnutelná, no tak samozřejmě jsou věci, které takto předmětně jasně vyslovitelný nejsou. Tak třeba o nepředmětní skutečnosti nemůžete předmětně jasně mluvit. Pokud o ní mluvíte předmětně jasně, to budete falešní výroku a budete falešně ujímavé. Tedy jde o to, co se technicky myslí tím jasně, co jasně znamená, kdyby ty definice a přesný logický skloubení soudy, vysuzování, taková ta logická jasnost, jako třeba se oni pokouší spinozat v etice modo geometrico. Tak to je třeba všechno, co mluvíte. V tomto smyslu plně dávám zápravu Barnahdovi, který plní, že přesnost je podoba. A třetí poznánka jde ještě o víc jenom, než o respekt k nepředmětným skutečnostem a také o práci s nepředmětnými konotacemi, což ve jedným z těch Kirštejnových je teda jinota. On sice má jistý náběhy k tomu, že v nikolejstvu traktátu, nebo určitě tohle traktátu, ale tím potom v tom druhým etapě svého myšlení, tam třeba ať na to, co nám navaduje dneska neopozitivismus hlavně, tam důleží třeba význam kontextu. To je strašně zajímavé, protože jako pouští tu úvodní věc, že ta jasnost je možná jen díky mým kontextu, že ten kontext sám je významnou komponentou toho, jestli je něco jasné nebo ne. A ten kontext už je nikdy jasný. Ten je vždycky spořádní. Ten je významný. Takže je možno se dovolat pozdějšího vypětřená proti tomu dopovolenímu, ale já jsem chtěl ještě opět dělat, protože zejména v křeskanském pohledu, ale není to jenom výstava, kterou argumentuji, my víme, co to je tajemství. Tajemství není zatím nepoznaná skutečnost. Není to nějaká asi provizorení situace našich jednoduchostí, která by se mohla představit. Tam věc se má docela jinak. Mysterion je něco, co lze naprosto přesně a jasně vyslovit. Aniž by před toho bych tajemství. Tedy tajemství zjevené předstávavý tajemství. Věda. To je už úplně mimo horizont tohle typu myšlení. Poměrným soudům, je třeba s tím nějak počítat, že to patří k našemu pobytu, k naší lidské konečnosti, ale patří to taky k pohazi pravdysamé. To není jenom okolnost naší nedostatečnosti. To je taky, tam by se dalo říct, že je to otázka kontinuace pravdy. Pravda posladuje kontinuitivně. To je super. Nahodilá. Nahodilá. Do novším Česky to nesmí nejít. Nahodilá. Prostě pravda je taková, jaká chce být. Pravdou kriteriou všeho my nemáme možnost rozhodovat o nás. To, že zrovna tohle je pravda a není něco jiného, to není dáno věcni. To není dáno pravdou. Ten poměr kontinuace pravdy je strašlivě důležité a zahrňuje v sobě to úplně jasné. Proč je pravda zrovna pravda? Proč je to zrovna taková pravda? Proč zrovna tohleto pravda ukazuje ve světle takovým a takovým? To je ve slobodě tý pravdy. Myslím si o tom vědomí, že pravda spolukonstituuje pravou povahu věcí. To znamená, že to nejsou ty věci, které jsou rozhodující pro to, jak ty věci vypadají, čím jsou. Pravda spolukonstituuje pravou náruku věcí. To znamená, že vlastně pravda je ten svrchovaný arbiter. Není ničím vázaná, není ničím determinovaná. Ta pravda je taková, jaká je. Opravdě se nedá říct z tohoto vejízka nic jiného, než, že je která je. Bude která bude a byla která byla. To seš, co teda je. To znamená, že se nedá říct pravda. To se dá říct. Tady je strašně důležité, co znamená jest a co znamená není. A pravda totiž je arbitrenky nad tím jest a není. Říct opravdě, že jest, je stejně tak nedostatný, jako říct není, že není. Neboť pravda je měřit ke výbětí a debítí v společnosti a nejvýbětí. A jako taková nemůže být podřízená tímto kategorím. Samozřejmě my se bez nich neobejdeme, čili by to nakonec nějak říct musíme. A musíme velice dobře vědět, že teda to je naše lidské vyjádření a že pravdu tímhle se převedu žádným původčím. Já jsem hlavně chtěl před tom ponětím o tom, že jsou tajemství určitá, která mohou být velice přesně vyslovena, vyjádřena, odhalena, vyjevena jako što tajemství. A nemůžou být podřízená ničemu, nemůžou být odvozená, zařazená do kontextu tak, že by se s tím dalo nějak pracovat. Jsou momenty, kdy člověk musí umrknout a poslouchat, naslouchat, nechat si něco říct. Čili tam, kde se nedá jasně mluvit, tam se může a nikdy musí alespoň poukatřovat. Ale všude se musí vždycky taky umět mluvit. Ten Wittgenstein je mi trošku podezřej tím, že si myslí, že mčet člověk má a může jenom tam, kde zrovna nic jasně říct. Ovšem jasně něco říct může taky znamenat zakřikovat, překřikovat pravdu. Právě, že neumí vyjasnit, co to je jasné, co to je opravdu jasné. Takže po této stránce, člověk musí se všem, co říká, se všem svým myšlením, nejpřesnějším, nejexaktnějším myšlením, s myšlením, který dosahuje velkých úspěchů v tom jasně clare distincte. Se vším tím musí vždy znovu jít na soud, kde se rozhodne, jestli je to pravda nebo ne. Nesmohli jen napěstit do clare distincte. Prostě tím, že to řeknu clare distincte, ještě není zaručeno, že to je správný. Že to je pravdík. Tedy se vším tím, člověk musí pracovat jen do jisté míry a vždy znovu se otevírat vůči pravdy, která nakonec posloucí, jestli je to dobře pomohla. Takový to naslouchání je nezbytný. Naslouchání znamená večeře. Je nezbytný i uprostřed z toho situace, kdy můžeme mluvit v clare distincte. Kdy můžeme mluvit. I tam a právě tam musíme taky být ochotný a pohotový umlkovat a naslouchat. Tady vlastně má největší výhrada vůči Lipkinšanovi, že teda zapomíná na to, že je ta nejjasnější a nejpřesvědčivější a nejzřetelnější formulace, že furt ještě musí umlkat před hlasem i kontingentní vrta z pravdy, která to může ukázat jako důvod. Což vůbec nemělo být samozřejmě, aby terapeut bohradil, nemělo být nějaké plédoaje pro mytický problémy. Samozřejmě člověk pokud může, tak má mluvit to nejasněji. Od té jasnosti ho může osvobodit jedině, když to neumí, nebo když to nejde. To už je dvě hodný věci, že může říkat, že to nejde, já mám to vlastně jenom, že to neumí, já to musím naučit. Ne, každá nejasnost je posvěcená, ale samozřejmě člověk to musí snažit maximálně. Musí vědět, že ta jasnost je jenom jistý přístup, jistá metoda, ale že to není nic absolútního. Mýtus mluvil nejasně, v tomhletom smyslu. Tam bylo mnoho takovejch mlch, a přesto tam některý věci ohromně hluboce vyslovovali, co si pravdějí. Něco, ne jako tak, ale některý, některý věci byly ohromně hluboké. No, šlo to teda bez té jasnosti. A maximum jasnosti jsme dosáhli v matematice, čemu je nám matematika v životě pracovat. Už máme, no to je na hlíčka, toho jsme říkali. No, to teda také nemá jasné, protože Karpový okolice by se dala tam pohodat. Ale on ji má, aby se jako nemíly, takže má daný pohled na to, že se Bůh je nekolik dobrý, aby mu nedával falečné ideje do hlavy. Ano, samozřejmě jsou znané interpretace této okolnosti. A představa, že to tam dal jenom jako alibi, se opírá o určitou důležitou věče, takže teda to založení na Bohu je tam pohlebozené. To není východisko. Východisko je pochybnout o všem svým po jediné věci, že pochybuji. Mohu pochybujat o všem, jenom nemohu pochybujat o tom, že pochybuji. To nahlížím, že pochybuji. Ale ten jeho přechod k tomu dnějšímu světlu, kde jim bez toho Boha nebylo možné. Ano, to je správný. Ale nicméně, tu základnu on získá jinak. Tahle základna je nahlédnutelná a není vyvozená z toho, že nás Boh nekláme. To my nahlížíme, že nás nekláme. Nemůže nás klámat, my to nahlížíme. Takže v dojití míry tenhle základ není skutečný základ, měl bych říct. Je tam něco pašovného dodatečného. Je to na jednu stranu možná liby, zcela jistě je to nezbytný garant věcnejch uznalostí. Je to věcního přístupu k věce. On neví, jak je to. V tom samozřejmě má následovníky, třeba v okazji realismu, kde ten Bůh garantuje nejen ty informace, který máme po světě, ale kdy vlastně On vykonává naše rozhodování, že my svoji bůli, rozhodnutím své bůle dáváme příležitost Bohu, aby vykonal to, k čemu jsme se rozhodli, takže vlastně když se rozhodneme vstát ze žídla, tak to je jenom naše rozhodnutí, za to jsme odpovědní, ale vykoná to Bůh. Takže tam zasahuje vlastně, zasahuje jako za Dekátova šišího začka, že tam funkce je taková prahla, tam vlastně ten Bůh je naprosto zesloužený. A protože to je navázání Dekáta, tak to zároveň ukazuje, že tohle to nějak taky v tom Dekátově bylo přítomno. Rozhodně to není tak, že by to celé nějak bylo založeno na důvěře Boha, to je u lajdu, tam to tak je. Tam ta prestabilizovaná harmonie to všechno zaručuje, bez tý by to vůbec nefungovalo, bez tý by to nebylo možné. Když to Dekát si našel proti lajdu, si našel takový pevný archimední bod, s kterým ho tím všem hnul, a na to nepotřebuje Boha. Až teprve potom dá toho tam zavádět. Na prostém principu, na začátku, tam ten Boh je mu nepotřebný. Tam se soustředěno na to, co je v náhledu. Přímo, bezproto je v náhledu. Předmětem naší úvahy nemůže být pravda, ale jednou je předmětná stránka pravdy, takže se teda bavíme o pravdivém poznatku. Čili když si tomu dobře rozumím, tak pojď mi, jako je absolutní pravda nebo relativní pravda v zkrácení s tím smyslem. To tam nebylo takhle teogmaticky formulováno, to bylo v jistém kontextu. Takže jako příklad, jako pravdivý poznatek, mimo jedna forma, jako příklad. To bylo v kontextu té adekvační teorie. Že adekvační teorie pravdy je možná jedině za těchto předpokladů. A tím nebylo řečeno, že ty předpoklady jsou pravdivé. Čili to nebyl můj výrok, nebyla má pozice. Říkal jsem, že adekvační teorie je možná jedině díky tomu, že se vykašle na pravdu vůbec a vykašle se na bytí a dokonce i na soustnou vůbec. A soustředit se jenom na konkrétní soustnou srovnává s konkrétní výpovědí o soustředití. Jo? Dívař se nedověřuje. Takhle, ne. Já jdu na to, třeba ty relativní pravdy. Protože ta adekvační teorie to v podstatě drží. Aspoň teda nějak zvlášť, že třeba oni neuloží ty adekvační teorie. A používá se tam pojem relativní pravda, což mně to připadá dost aksodní. A já jdu na to, jsem jako říkal, že když teda říkáš ty, že trošku předmětem našich úvah nemůže být pravda, ale předmětiná stránka pravdy, tak také jako tím se dá... Ty mě vůbec nebereš úvahu. Já ti říkám, že jsem tohle neřekl. Jsem to vyvozoval jako předpoklad adekvačního povědí pravdy. Jo, to je... Já už to mám. Už to máš? Můžete to akcitovat? Já zpravě mám příklad. No tak to je tedy jedno, jestli to někdo máte, tak teda... Ale já jsem si bezpečně jistý, že jsem tohle říkal jedině v tomhletom kontextu. Ovšem... Můžeme k tomuhle problému přejít. Do jisté míry je pravda, že... je oprávněné tvrdit, že neexistuje pravda v opravdě. Že tedy v tom smyslu, že není pravdivej poznatek opravdě. Protože tam by se jaksi pravda stala jakýmsi arbitrem sama nad sebou. Nebo prostě tam to nedává do smyslu. Ale ta problematika relativní absolutní pravdy zase ještě zase patří do jiného kontextu. Co to je teda relativní pravda? Relativní pravda je pravdivej výrok. Je každej pravdivej výrok. To je relativní pravda. Proč? Protože každej výrok, konkrétní výrok, se vztahuje k něčemu, o čem je výrokem. Tento vztah se řekne relace, čili tento vztah zakládá relativnost pravdiveho výroku. Každej pravdivej výrok je relativní v tom smyslu, že se vztahuje k něčemu, o čem je výpovědí, o čem je výrokem. Naproti tomu absolutní pravda je absolutum, je to, co je odděleno. To je pravda oddělená od všeho konkrétního. O této pravdě skutečně nelze říct nic. Protože to je nepředmětná skutečnost. A předmětně o ní nelze o ní mluvit. Můžeme o ní mluvit jenom tak, že předmětně mluvíme o něčem jiným. My si musíme najít nějaký témat, který budeme předmětně pojednávat. A budeme při tom dávat pozor, aby ty nepředmětní konotace se vztahovaly k pravdě vůbec. Pravdě absolutní. Pravdě jakožto nepředmětná skutečnost. Za tím cílem se budeme muset naučit pracovat s nepředmětnýma intence. Běžnému užití těch termínů absolutní a relativní pravda se o vše myslí zase ještě něco jiného. Relativní pravda je přibližná pravda, absolutní pravda je přesná pravda. To je běžným pověděním. Tady je otázka teda, především se zase, redukuje pravda na pravdivý soud. Absolutní pravda není pravda vůbec, protože je to pravdivý soud, ale ryze pravdivý soud, čistě pravdivý soud, kde není ani jedna nepřesnost. Když je to přesnost, tak přece nemůžeme mluvit o absolutní pravdě. Nemůžeme mluvit o pravdě absolutní v tom smyslu před tím, co jsme říkali. O pravdě, jakož to nepředmětné skutečnosti, jako o ní můžeme říct, že je přesná. Přesný může být na můj rok. Tohleto rozlišování je pozůstatkem takového upadného pozitivismu. Já teda nevím, možná, že ve vědě to ještě přežívá, ale v takových trochu filozofických, rovinách to vím akorát, že to přežívá v marxismě. Ten rozdíl pravdy absolutní a relativní, že pravda absolutní se skládá k úhrnu pravd relativní. Takovýhle věci, které tam přestoukají. Po mém sluhu je to nedržitelná věc, protože ať mi někdo řekne jedinej absolutně pravdivej výrok. Že umřu. Pravdivej výrok, absolutně. No, co to je umřít? Umřít, no, zaniknout. Tedy přestat pobývat v této situaci. No, v této situaci zaniknout. Zaniknout, co to zná zaniknout? Dobře, tak rozklad tady tělesná. To je absolutní pravda, že tedy budu končit zde. Každá tautologie. Každá tautologie je absolutně pravda. No, tak to není pravda, že tautologie je tautologie. Uvěříme, prosím tě, tautologii. Pět je pět, no. Tautologií má třisté, ne? Tautologií má třisté. Aha, dobře. Ne, mně jde o to teda samozřejmě při každé příležitosti. Jakýkoliv takovýhle absolutně pravdivý vývoj se řekne, tak jeho absolutní pravdivost je velice závislá, už to, že je závislá, že je relativní, na významu pojmu, který tě používá. Ty pojmy samy o sobě nejsou ničím pevným, protože je potřeba přejít ke kontextu, kde víš ten svůj význam, v němž ho nabili a v němž si ho obnobujou. Pojem není jenom nasouzen, ale je zároveň takovou možností nového nasuzování. A už to mám rozhostřený, samozřejmě, jak mi to poukážu k těm kontextům, tak ty kontexty už nutně jsou zdrojem nečistost, všelijakejch nejasností. Ale už to, že vůbec nějaké kontexty jsou, znamená relativitu. Takže mně se zdá, že je nepochopení povahy myšlení a povahy řeči. Povahy jadřování a formulování a tak dále. Mluvit o nějakých absolutně pravdivých výrocích. Takový nejsou. Každej výrok, i nejpřesnější výrok, má svý podmínky, znamená, že je platný. A zahranicema těchto podmínek ztrácí nejenom svou platnost, ale vůbec smysl. Takže, po mnohem, nic takového absolutně pravdivého výroku neexistuje. Všechno je závislýho. Všechno je závislýho. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý. Všechno je závislý.