Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Je s výhodou jistou, že teda v tom, v té blbý situaci, že nemám připravené něco dalšího a že je to tak trošku jako flikování, že je v tom možno zase najít něco kladného, jako v každém průšvihu, totiž, že jednak můžeme dodělat to, co se minulé nedodělalo, poněkud jsem to moc rozkecával a nedorazil jsem dokonci, a za druhý, že můžeme se k tomu trochu víc rozhovořit v diskusi, protože vlastně k tomu hlavnímu tématu jsme vlastně žádné příspěvky nebyli. Takže využijeme této chvíle a doufám, že nebudu dneska dlouhý a radši to zkrátím, jestli. Ovšem, čím je člověk víc připravený, tak tím může být kratší, takže nevím. To naše téma vlastně bylo, jestli můžeme ve filozofické reflexi víry, to jsem posledně tak řekl, že jestli můžeme natolik zachovat odstup a nebo alespoň jakousi profesionální nezávislost na teologii, do té míry, že bychom pojmy čistě filozofickými, a to jest pojmy, který si filozofie vytvoří, které nasoudí, které nepřijímá hotové, že bychom si tu reflexi víry po filozoficku provedli. Filozofickým stylem, filozofickou metodou, že bychom tu reflexi provedli, takže bychom filozoficky ukázali, co to je víra. No a samozřejmě pojebůh byl ve filozofii běžnej od samého začátku, že po něm všude bylo plno bohů. A filozofie s tím počítala taky, ale ty bohy si, eventuálně boha, si pojmově uchopila po svému. No a my teď, když bychom se vzdali toho pojmu, slova a pojmu, patří k tomu to není jenom termín, ale zároveň za tím je pojem, čili toho slova a pojmu, kdybychom se vzdali, tak se ho vzdáváme jak v tom původním religiózním smyslu, který je myticko-religiózním, myticko-náboženským, tak v tom smyslu filozofickým. Teď to nebude legitimní citace, ale asi tak, jako když hovoří Pascal rozlišuje mezi bohem filozofů a bohem Ježíše Krista, tak kdybychom tam dali a bohem náboženství, tak naše otázka byla, jestli filozofická reflexe víry, ponad tu víru držíme a že víra je něco jiného než reflexe víry, to jsme si řekli na základě té statistiky, že filozofická reflexe víry vlastně může odmítnout, může se vyvarovat užívání jak toho pojmu mytologicko-náboženskýho, já jsem předtím řekl myticko, lépe mytologicko, protože když je to pojem, tak to nemůže být v mýtu, mýtus nezná pojmy. Pojem je možnej teprva v logu a je dodatečně zavlečenej do mýtu právě v tom pokusu o mytologizaci, o logizaci mýtu. Mytologie už je, co si kompromisního, totiž to je mýtus, který je logizován. V prostředí kde už logos je a on mu musí čelit. Mytologie je jakási první apologie náboženství, mýtu a náboženství v tváři v tvář logu. A že tedy filozofická reflexe výry se může, to je vlastně další otázka, zda se může vyvarovat jak toho mytologicko náboženského pojmu boha, tak toho filozofického pojmu boha. Ten filozofický pojem boha je stejně jenom adaptací toho mytologicko náboženského. Nějakou adaptací, i když někdy velmi pronikavou. Tak pronikavou, že ve společnosti to bylo chápáno jako protináboženský a protimítický. Tak tohleto byla naše otázka. My jsme si ukázali, že pokud jde o tu interpretaci pojmu bůh, že v tom našem systému nebo v té naší myšlenkové metodě, jakou jsme si tady zatím rozvinuli, jakou jsme si osvojili, takže tam opravdu bůh jako jsoucno je nedržitelný. Můžeme si dneska připomenout to, co jsme si neřekli minule, že není možno chápat boha jako jsoucno proto, v tom našem smyslu, protože každé jsoucno, a myslím tím pravé jsoucno, má svou vnitřní a vnitřní stránku a je integrováno jako celek právě zevnitř, svou vnitřní stránkou. Ale má svou stránku vnitřní. V případě, že bychom boha chápali jako jsoucno, konkrétně tedy jako subjekt, no tak pak bychom se dopustili něčeho, proti čemu se křesťanská teologie od začátku bránila, i když leckry tomu zase propadala, totiž, že bychom boha jako subjekt zařadili na nějaké místo v tomhle světě. Že tedy svět by obsahoval, zahrnoval, implikoval různá soucna, různé subjekty, různé bytosti a mezi nimi také tu nejvyšší bytost, totiž boha. Tedy tohleto je nepřípustné. Ať už je takhle chápán bůh ve smyslu mytologicko-náboženským nebo filozofickým, tak tohleto už v těch dogmatických sporech dávnejch, hned těch prvních staletí, těch prvních koncilů, tohleto bylo odmítnuto. Čili to není jenom argument filozofický, že my to nemůžeme tak chápat, samozřejmě. Jenomže naše filozofie to je jenom jakejsi náš pokus soukromej, ale nemůžeme chtít, aby to každej uznával. Toho musíme přesvědčovat. My se v tomhle tomu, protože tohle je vlastně svým způsobem diskuse vnitro křesťanská, tak se musíme odvolávat na některé základní dogmatické formulace, na nějaké dogmatické spory, na určitý ty hráze, které byly postaveny falešnému pochopení, herezím a tak dále. Na to se musíme odvolat, abychom našli argument taky, který hovoří ad hominem, k těm křesťanům, který tohle drželi. Přičem si necháváme otevřeno samozřejmě všechny možnosti, jak oslovovat člověka, který tyhle předpoklady vůbec nemá. To je výhoda té filozofické reflexe víry, že teda v zásadě se obejde bez toho, aby oslovoval, prostě základní podmínkou před pokladem toho, aby vůbec někoho tahle filozofická reflexe oslovila, není, že viru stává v církvi. Současné křesťanství, teologie zejména, je po této stránce stále víc a víc upadá do psychologie getta. Do atmosféry takového uzavřeného v společnosti lidí, který už vědí od začátku a jenom si to vylepšují. A už to nikoho neoslovuje. Dneska dejte normálnímu člověku, který vyrost v sekularizovaných prostředích, dejte nějaké teologické spisy a když zjistíte, že ho to osloví, tak stačí položit několik otázek a zjistíte, že babička nebo tati nebo dokonce on sám něco měl z církvy, něco poslouchal nebo měl nějakého známého. Ale bezpečně, když to je člověk, který neměl nic takového, tak mu to nedává smysl a nemá vůbec tendenci tomu to chápat. Je to prostě naprosto zašifrovaná záležitost, o kterou nestojí za to. A ještě na konvertity. Měl jsi nějaké příbory s konvertitům, které nemáš žádný zázemí? Ta teologie je hodně neschopná, nechci to absolutizovat, ale v značné míry neschopná oslouhat někoho, kdo nemá nějaké náboženské předpoklady, tak říkajícího nějakým. A ta filozofická reflexe víry je v tomto smyslu mnohem otevřenější. Ta může oslouhat každého. To je jenom tak ke strategii. Proč? Ale teď se ještě vrátíme k tomu, co to všechno znamená neužívat toho pojmu Bůh. Termín a pojem Bůh je obecně náboženský. O bozích se mluví ve všech i nejprimitivnějších náboženstvích. Bylo by spodivem, kdyby někdo chtěl argumentovat právě na základě toho, že se křesťanským bez toho nemůže obejít. Ten argument existuje samozřejmě a já ho nikdy necítil jako přesvědčivej, protože jsem vyrostl jako protestant. To je totiž argument v zásadě katolické. Tam existuje taková důvěra v katolické tradici, že existuje něco takového jako přirozené poznání Boha. Jestliže ano, pak je pochopitelné, že i ta nejprimitivnější náboženství mluví o Bohu, i když špatně, nesprávně, s chybama. Ale že mluví o Bohu, to je v pořádku, protože je to doklad toho, že něco takové jako přirozené poznání Boha existuje. Když se na to podíváme, z hlediska toho, co jsme si zatím my tady řekli, to je poznání Boha z jeho výtvorů. Nebesa vypravují slávu hospodinovu, se píše v jednom žalmu. Tedy člověk je schopen slyšet, jak nebesa vypravují slávu hospodinovu. To patří k jeho přirozené výbavě. Ale co to znamená? To znamená, že to čtvrté, tím našim žargónem, to čtvrté nás oslovuje skrze věci, skrze předměty, anebo alespoň skrze předmětnou stránku skutečnosti. My jsme si přece ukázali, že tomu tak není. Že to čtvrté je nepředmětné, že nemá žádnou předmětnou stránku, přes kterou bychom se k němu mohli dostávat. A že setkání s tím čtvrtým je možné jenom tak, když sami sebe opustíme, sami ze sebe vykročíme mimo sebe. A v tomto vykročení mimo sebe jedině jsme schopní toho setkání s čtvrtým. Takže žádné přirozené poznání v tom smyslu, jak jsme. Nejde o ten termín, to můžeme držet třeba, ale v tomhle smyslu ne. Co to je přirozené poznání? A mně se vůbec dá to slovo přirozený, že je nevhodný. Protože to všechno, jak se mluví o přirozeném, tak to vždycky, v tom je ta přirozenost a příroda, a to je pojem nekonečně zatíženej tou starouřeckou metafyzikou. Čili vůbec ten pojem já odmítám. Mě ten pojem čpí nikoli sírou, nikoli starouřeckou metafyzikou a vůbec předmětným myšlením. A myslím, že je zavádějící, že je třeba opustit. Přírodu je třeba chápat úplně nově. Ostatně jsme o tom už trochu kdysi hovořili, takže není potřeba se k tomu vrátit. Nic není přirozený. Všechno je. Buď je to setrvačný, anebo je to nový. Když je to setrvačný, tak to není přirozený, protože je to vlastně mrtvý. A když je to nový, tak to není přirozený, protože to ta ještě nikdy nebylo, je to úplně živý a živý. To přece není přirozený. Čili přirozený není ani mrtvý, ani živý. Mně se ten termín nelíbí a ty konotace jsou opravdu tak fatální, že je lépe to vynechat. Když tedy se nemůžeme setkat se žádným vnějším projevem božstva. No tak to je určitá velmi důležitá hrás proti tomu, čemu už ve starých mýtech se říkalo třeba hierofanie. Není tomu tak, že by byly zvláštní chvíle a zvláštní místa, kde by se zjevovalo božstvo. Což mi už dneska řekne, kde by se zjevovalo to štute. Štute se zásadně může zjevovat kdykoliv a kdekoliv, ale není tomu tak, že by se zase zjevovalo všude a vždycky. Záleží to na tom čtvrtém, jestli se zjeví nebo se nezjeví. A na nás záleží jenom jestli to vidíme nebo nevidíme, jestli to slyšíme nebo neslyšíme, jestli to vůbec uznamenáme, anebo chodíme jak slebí a hluhý kole. Ale můžeme napínat uši a oči jak chceme, když to čtvrtý nás neosloví, tak nic neuslyšíme. A můžeme být připraveni tisíckrát. Čili takhle to tedy vypadá, že to čtvrté tady není dáno. Tak, že by záleželo na našem otevření, na našem přístupu, jestli se tím zabývat budeme nebo nebudeme. Takový fyzik se může záležitostma atomů, molekul, hvězdných soustav a já nevím co. Kdykoliv si zamane, sedne, začne všude, buď v laboratoři nebo nějakými přístrojmi. Prostě když přiloží mysl, už se tím může zabývat. A už to má přece mouk. Je to tady všude pohromadě. Fyzikální sféra, fyzikální stránka světa je tady pořád. Záleží na to jenom přiložit mysl, mít potřebné vzdělání, mít potřebnou aparaturu a už můžu objevovat další a další a další věci. Jestliže na to nemůžu přijít, tak není proto, že by se to zkovávalo, že by najednou fyzikální jevy přestali fungovat, přestali mluvit. Protože mám nevhodné přístroje, když je zlepším, když přijdu na lepší nápad, když vynajdu novej fígl, jak se dostat pod kuži nějakému tomu atomu. Prostě je to tady k dispozici. A když to není tady zrovna pohromadě, tak jak to můžu vyrobit, přiníst, obstarat. Takhle to není. Právě ta nepředmětná skutečnost čtvrtého má zvláštní moment, jakýsi kontingence v sobě. To je jakýsi blbej překlad české nahodilosti. Když řekneme nahodilost, tak v tom slově nahodilost je cosi naprosto neosobního. Když je něco nahodilé, tak je to vlastně bez zesmyslu. Kontingentní neznamená nesmyslný, nýbrž vymykající se nějaký kauzální determinovanosti. Když je něco kontingentní, tak to znamená, že to není determinováno a nelze determinovat. To, že bychom si ten model jednou představovali, představme si ještě jednou, že by to bylo tak, že i kdyby se milionkrát nebo miliardkrát za sebou uspořádala nějaká hvězdná soustava přesně tak jako sluneční. Že by měla přesně tak všechny vlastnosti, včetně počtu planet, a ty měly vlastně takové vlastnosti jako mají, až byla tam taková země, která byla v určitém tom pásmu, kde jedině může něco takového být, a bylo tam dost vody a všech ostatních prvků, které byly nutné, a teplej oceán třeba, takže by tam ty nějaké jednoduché organické sloučeniny už by tam vznikaly a teď by tam vznikla ta polívka z něj, nějaké ty kvacervátové kapičky a tak dále, jak se to líčí. A kdyby to bylo miliardkrát tady všechno, představme si zásadně tu možnost, že jenom čistě kontingentně v jednom nebo ve dvou případech, nebo v žádným případě, by tam vznikl život. Že by to prostě, tahle ta cesta vzniku života, že by neměla charakter nutnosti. Ať už přímo kauzální nutnosti, a nebo takové ty nepřímé kauzální statistické nutnosti. Podívejte si, s tímhle věda se nevypořádá. To jsme si taky říkali, že filozof to může reflektovat jako určitou vědeckou omezenost, ale vědec se z tohohle vyvlíknout nemůže. Prostě věda jak je, hledá, že by udělala obrovskou rekonstrukci vnitřní, ale věda jak je, nemůže nikomu uznat experiment, který se nedá zapakovat. A přesto není vyloučeno, že jsou experimenty, při kterých vznikne něco novýho. A věda to vždycky vyloží z něčeho jiného, aby nemusela uznat, že to bylo kontingentní. Kdyby Lepešinská bývala, měla pravdu. Ona nikoho nepřesvědčila, ona neměla samozřejmě, to byl podvod, že ona neměla pravdu, ale kdyby měla, tak to dopadlo stejně. Protože nikdo to nemohl zopakovat a to je dostatečný důvod, proč nevěřit, že její experimenty byly takový. A tak se to vykládá jinak. To je, že ona dostatečně nerozbila ty buňky, s kterýma pracovala, takže ty tzv. proto buňky, které tam vznikly, narostly jenom z těch nedostatečně rozbitejch buňek, s kterýma pracovala jako z výchozy materiále. Takový ten vysvětlení vždycky najdete. Řeknete, že jsme nevěděli dost přesně všechny podmínky, že tam něco bylo přehlédnuté itd. A tím odbydete jakoukoliv skutečnost, která tam mohla kontingentně nastat. Kdyby tomu tak bylo, že ten život vzniká kontingentně a nikoliv jako nutnej výsedek určitýho uspořádání věcí, tak máte příklad toho, co to znamená kontingentně. To vůbec nemusí znamenat nahodilý v tom českém smyslu, že život vznik náhodou. To je blbost. Protože ten život žádná náhoda není. Ten život je plán, je organizace. To je něco, co má hluboký smysl. Shakespeareovo dílo vzniklo kontingentně. To nemuselo být. To nemuselo vzniknout. No a nesmí se říkat, že vzniklo náhodou. Náhodou by vzniklo, jak si to představujete, Neddington, když říká, když posedíte milion vopic za milion cacích strojů a necháte je nevím kolik miliard nebo bilionů let tam na zdařbu chtít klapkat, tak nakonec tam nevím kolik miliard nebo bilionů let, a kolik těch vopic a tak dále, nevím, to je detail. On to nějak propočítával. A říká, no tak tam najdete Shakespeareův sonet. Tento si Shakespeareův sonet. No a když se necháte ještě dílat, tak všechny dramata tam budou Shakespeareovi. A když se necháte ještě moc dlouho, tak nakonec tam bude všetká literatúra, co byla zatím napsaná. Jenomže ta literatúra bude pohřbená v myriádách tun, no prostě myriádách já nevím čeho, papíru, který bude potištěn naprosto nesmyslným způsobem. To je náhoda. Tam je možno mluvit, že náhodou po takové době tam vznikne něco jako Shakespeareův sonet. No ale když Shakespeare psal sonet, tak ten sonet nevznik náhodou, ale vznik kontingentně. Není možno uspořádat žádnou situaci tak, aby bylo zajištěno, že vznikne Shakespeareův sonet. Laboratorně tady připravit tu situaci. Ono to vypadá blbě, protože my víme, že to nejde ani prakticky vůbec takhle udělat. Prostě my nedohlížíme, no ale právě protože nedohlížíme, tak stojí jedna koncepce proti druhý, jedna víra proti druhý víře. Ten, kdo říká, že to je všechno zákonitý, že to je kauzálně determinované, tak věří jedné věci a nemůže to dokázat. A ten, kdo říká, že jsou tady kontingentní záležitosti, tak to zase věří něčemu jinému a taky nemůže dokázat. Protože tak zjednodušenými experimenty, jaký jsme schopní mu spořádat, vždycky jsou toho druhu, že o tomhle nemůžou rozhodnout. A ty komplikovaný, strašně komplikovaný experimenty, ty jsou zase nekontrolovatelný. Experiment v historii je nekontrolovatelný, protože nemůžete ho provést dvakrát, můžete jen jednou. Takže pak se můžete jen bavit o tom, co by bylo, kdyby. Takže tady musíme najít argumentaci jiného typu, než že by se to kontrolovalo na nějakém experimentu. Ten typ počívá v takové argumentaci, jako jsem třeba teď předvedl, rozdíl mezi tím, když by něco vzniklo náhodou a když něco vznikne kontingentně. To, že se vyskytne nějaký geniální hudebník, malíř, spisovatel, dramatik a tak dále, to je kontingentní záležitost a je nesmysl se pídit po tom, jak k tomu došlo, abychom třeba se naučili vyrábět víc dramatiků. Nebo něco takového. My se můžeme pokoušet usnadnit talentovaným lidem, nebo naopak jim to znesnadnit, talentovaný lidi distancovat od vzdělání, pouštět na vysoké školy jenom blbce, nebo průměrný lidi. Jakmile někdo vybočí trošku nad průměr, to je možný takovýmhle způsobem, třeba udržovat nějakou zem v koloniálním područí. Angličani to velice perfektně dělali několik staletí. Jakmile se tam vysky, třeba nějakej chytrej Černoch, tak už ho dali na svou anglickou školu, kterou tam zařídili. Tam se prověřil, jestli není moc velkej buřič, jestli jeho inteligence není nakažena něčím. A pak ho na vysokou poslali do Londýna, nebo do Cambridge, až byl lepší. Někteří z těch vynikajících, talentovaných lidí zůstali přímo v Anglii, vůbec se jim nechtělo zpátky. To byl ideál. A nebo když šli zpátky, tak byli prověřeni, že tam budou dělat přesně to, co potřebují angličani. A byl velmi vhodný, protože bylo vždycky líp, když to dělal sám Černoch, než když by to musel dělat bílej angličan. A pokud byl schopný a byl rebelant, tak se nepustil na tu školu, nebo aranžovalo se něco, že byl vyhozený atd. Možný. Ale jak si najít metodu, jak vyrábět genie? Prostě to nelze. To je kontingentní záležitost. Český je to jenom prostě nahodilost, jo? Já nevím. Český název já neznám proto. Nejlépe je to vyložit ze vrubny, aby byl ten rozdíl vidět. Normálně kontingentní v každém slovníku najdete, že je nahodilý. Ale tady jste viděli, že ten rozdíl je dost podstatný. No. Já bych teď ještě na konci se zmínil o některých takových vedlejších, trůhotných aspektech toho jakéhosi atheistického atheistického, rozumíte, výkladu, interpretace, reflexe, atheistické reflexe víry. To je takové reflexe víry, která nepoužívá termínu a pojmu Boha. Mně se zdá, že historické náboženství je v rozkladu a že teda je ten rozklad, že není takový samovolnej. Dělat si iluze o tom, jako třeba Kant, že je nějaký náboženský období, který končí a pak je období filozofický, metafyzický, a zase skončí a pak přijde vědecký. My víme, že pro celou řadu společenstv v dnešním světě náboženství ještě neskončilo. A už jsme teda ve věku vědeckým. Tak to není tak, že by to byly nějaké kosmické éry, pak jedna vystřídala druhá otevřela. Za druhý, náboženství nekončí samo, neupadá samo, také proto, že dodnes víme o jakýchsi nevykořenitelných nebo neucpatelných zdrojích náboženskosti, které v dalekaní jsou v minulosti a prostředkovány tradicí. Takový nějaký samovolný, takový dosud dnes živý, malý sopky nebo malý kráterky náboženskosti. Které fungují. Ta krize náboženství spočívá v tom, že to nemůže vyrůst v nějakou velkou náboženskou stavbu. Ale ten materiál tady pořád je. Takže to jsem taky už říkal, že ve vztahu k náboženství, je naprosto nevhodný a bezperspektivní se pokoušet náboženství likvidovat. Jak zabránit vzniku náboženství, předejít domů nebo tak. Jediná možnost je kanalizovat. Prostě kde vzniká, tak všude mít tam takové kanály a odpad, svedení náboženskosti do neškodných form. Protože ty formy jsou skutečně škodný. Tak my to můžeme tak udržovat. My potřebujeme, kus náboženské vlhkosti nám nevadí, ale potřebujeme, aby ta náboženskost všechny zaplavila, poněvadž pak tam neroste to, co my potřebujeme. Jako když je vody moc. Ne, to tam může být. U té vody je to ještě, že ta voda je potřeba. To náboženství možná by potřeba nebylo. Kdo ví? Možná, že určitá koncepce by ukázala, že náboženství je taky zapotřebí. Nějaká ingredience. Ale nemůže vzniknout žádná velká stavba. A proč nemůže vzniknout ta velká stavba? To není v tom náboženství samotné. To není v tom náboženství samotné. Ne proto, že by se vyžilo. Ne proto, že by vyčpělo nějak. Že by zeslábly jeho zdroje. Vůbec ne. To je důsledek působení křesťanství. Poněvadž v křesťanství, židovství v křesťanství je velice silnej protináboženskej moment. velice silnej protináboženskej moment. A ten znemožňuje, aby to náboženství se projevilo dneska jinak, než jenom ve formě pověr. se projevilo dneska jinak, než jenom ve formě pověr. Takový pošinutý... Když se ptali nacistických zločinců, například Karl Hermana Franka, při procesu tady v Praze, když se zjišťovali nacionále na začátku soudu, tak každý musí říct, jako teď, když vás vyslechají, kde bydlíte, kdy jste se narodili? Prvníkrát ještě se tam furt byla otázka náboženství, vyznání. A nacisti běžně odpovídali Gottkloibig. Neříkali, jestli jsou to protestantí, katolici, tak i nebyli. Gottkloibig. Věřící v Boha. Neříkali, jestli jsou to protestantí, katolici, tak i nebyli. No, to je velmi příznačné. Já jsem doprovázel v kouzletřenici, za ní jezdím, jsem doprovázel na hřbitok. Tam šla za svémi rodičemi a manželem. A tak po cestě, ona má tendenci se plíst jak pes do kůželek, do různých otázek, na náboženství Boha. To se tak vybavuje lidem, když do roku na hřbitov žiju. To je taková tematika, která se v nocu je sama. A tak mě tam vykládala věc tak triviální, kterou můžete slyšet všude a vždy znovu, co člověk má na to. No, já na ty faráře nedám. A to křesťancí nadělalo spoustu věcí, blbejch, já nevím, co všecko. A stejně ty křesťanice, kteří za pendrek. Ale přece jenom něco je. Přece jenom něco musí být. A takhle, no to je hrůza. Už ty formulace. Je něco mezi nebem a zemí. Na jednu stranu je na tom, co si pravdivýho, totiž my to neumíme říct líp. A na druhé straně je to tak šilně triviální, tak banální. Něco bude, něco asi bude. Nemůže, aby nic nebylo. Už ta formulace, ten vokabulář, to je něco děsího. Na tom vidíte, že tohleto netryská z žádného křesťanského poučení, které by upadlo dodatečně. Už právě to je základní nepoučenost. Člověk, který by trochu se seznámil s teologií, s dějnoma křesťanství atd., by se vyjadřoval přece jenom nyancovaněji. Už by věděl, že jsou jistý formulace tradiční a že jsou modernější a že je mezi tím rozdíl. Už by v tom trošku uměl chodit. Tohle je taková neumělá, primitivní, banální reflexe něčeho, co tryská v tom člověku samotnému a nemusí nic slyšet. To do něj nikdo nenašil. To tam nikdo neinfikoval takového člověka. To je tohle v každém člověku. Když jsem měl ten proces, a ještě čtyři jsme teda byli na Karláku, že jsou zení v 2070. Když předseda Zelenka vynášel rozsudek, tak všichni povstali a on začal. Nenou šílená šleha, hrom jak bejk. Oni úplně zezelenali tam. To byla chvíle, kdy oni čekali, že tam vtrhnou snad nějaký boží bojovníci. Ten úlek, který byl naprosto jiný než nějaká rána někde. Člověk jim viděl pod kůži, jak ta pověrečnost nima zalomcovala. Žádný člověk. Zkuste, já to dělám dost rád, před lidma, které buď jsou takové osvíceně k nakloněným křesťanství, ale žádným křesťaním. Tak jako osvíceně, relativisticky. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
Tedy je to teda otázka, jak k tomu budeme říkat, když můžeme říkat, že církev stále musí být revolucionizován, že přijmeme žargon, avantgardy, nebo to je jedno, jak to řekneme, ale jakože prostě furt se musí obnovovat, furt se musí proměňovat nic, co je vlastní, není ta jednou provždy hotový, pozitivní, všechno musí znova vždy opouštět, čeho dostavuje a vydávat se na novou cestu. To bylo jenom v teorii a žádná reformační církev to neudělala. Zabudovala se, zabydla se zase v nových stáncích, v nových brlozích a zas už nevychází. Tak pro mě by to byl program jaksi nový, opravdový reformace. Nené takový polovyčatý, jako provedly Hussity a Luther a Calvin a další, ale taková polovičatost reformace je v tom, což Hromádka velice správně v tom hlavním spise zdůraznil, že reformace nevytvořila svou vlastní filozofii. Prostě neexistuje opravdovský myslitel, filozofický myslitel. To je hrozný, to je přece polovičatost jak Bejk. Když rozpozná křesťan, že teologie si používá filozofických berlí, nutně filozofických prostředků a ta filozofie, že je cizí dupu víry dochutí tradice židovsko-křesťanské. A když provádí nějakou reformu, tak úplně zapomene nebo nechá stranou to, že musí tu reformu provést také filozoficky. To je v méch očích jedno z největších provínění reformace. Pažta filozofická reforma byla možná, byla myslitelná. Byla možná, prostě oni se na to naprosto vykašlili. Přitom filozoficky tady bylo vypracováno takových systémů, že proč nebyli trochu vzdělanější. Melanchthon byl filozof. Proč ten člověk, když se pokoušel filozoficky podepřit Luthera, který si používal ty nejzvetřelejší, nejstarší, nejzastarelejší filozofie, proč v tom nebylo něco novýho. Tím reformace prozrazovala, jaká je polovičata. Jak není skutečným vycházením na nový cesty a jak sebou vleče ten balast starejší. A takových věcí bylo víc. Tak pro mě tohleto je program jedné velké reformy nebo reformace, kterou musí projít všechny křesťanské círky. To už není otázka jen reformačních církví, ale i protestantských církví, protože to je otázka všech církví, všech křesťanů. Pomimo soudu tohleto je situace, do které je postavena křesťanská církev. Nejúž nerozlišuju konfesijně. A je to výzva, na kterou buď křesťane odpovědí, anebo na ně odpovídí někdo jiný. To znamená, že křesťanství zase už bude celý zmrneno. Já nejsem křesťan v takovém smyslu, že bych nebyl schopen a ochoten připustit cokoliv jiného novýho. Mě by nemuselo oslepit nějaké situace z těchto damašků, abych obrátil se k něm jiným. Ale požadoval bych teda, aby přede mně se postavilo něco, co by zjevně převýšovalo ty perspektívy, kterým jsem se naučil rozumět právě z hlediska křesťanské výhyby. Kdyby se podařilo někomu to formulovat nově, jinak, tak já bych neváhal a konvertoval bych. Nemám nejmenší důvody proč. U toho nějak rituálně, nějak magicky být přivázaný. Aby to byla pro mě otázka buď to nebo nic, vůbec ne. Pravda je pro mě víc. Mohl bych teda v tomto smyslu říct, že amicus, amica veritas christiana, magis amica veritas velkimer. A to je zase právdu to, že by si opustil ježíšovská tomu? No, určitě. Protože to je otázka, jak já můžu posoudit, že už nic nad to nemůže vyššího, lepšího, pronikavějšího, myšlenkově hlubšího a životně náročnějšího, proč můžu přijít. Nemůžu posoudit. Kdyby to přišlo, tak všeho nechám, nechám mrtvý, aby pochovávali s ním svý mrtvý a jdu za tím živým. Taky ta teologie kříže, že by šla pryč, no to ten křížteň a člověk pro to berze. Moment, ale v ježíšově přece celý zákon a proroci jsou v něm obsaženi. No tak v tom novém by taky bylo. A přesto my dneska nedržíme to životství a jdeme z christenství. I když ty proroci byli živovský. Tak ježíš by tam samozřejmě místo mě, to by se neukázalo najednou, že to je falešný. Myslíš si, že ne? Jenom, že by přišel ten, který hoži čekatí. Máme. No tak čekáš i k konci tohoto. No tak v zásadě já bych jim to... Tak ty čekáš na vesiaše, jo? No, konec konců to čekáš ty taky, ne? Ty čekáš na druhý příchod. No tedy na tu proroci. No tak, to je malý gej rozdíl. No, to je malý gej rozdíl. Ale já neříkám, že to tak čekám. Jenom říkám, že se necítím tak spjat s christenstvím, abych zůstal slepej, kdyby tady se objevilo něco, co zahrne tu pravdu, která v tom je, a posune jí kus dál. V zásadě já nevím, proč by to nemohlo bejt. Častokrát a různými způsoby promlouvá Voskodin k lidem. Ale teď v našich časech čteme a poštala Pavla skrze Ježíše Krista. No ale to už je taky různými způsoby také skrze Ježíše Krista. No ale v našich časech, jenomže my tomu říct nemůžeme, poněkud nikdo není. Proto nám musí bejt dobrý Ježíš Kristus. Ale jenom z těchto důvodů. A ty jako hromádkověc máš těží z toho, a slovo se stalo tělem, sax, egedeto. A tam právě je to, co máš dešifrovat. A tam je to nevyčerpatelný. Správně to říkám. Naprosto všechno souhlasím. Nemůžu ale předem vylučovat, že se slovo znovu stane tělem v nějakým ještě pronikavějším způsobem. Mně sedí to, že se tak dogmaticky Ježíš činí středem dějí. Mně to připadá, že to je jakýsi rekres k mitologizaci křesťanství. Ježíš sám sebe se nechápal. Já nevím, proč bychom měli takovou lidovou zbožnost, která na něj navěsila nejrůznější takové fábory. Proč bychom měli vzít tak v poslední chvíli vážně. Ježíš řekl, nikdo není dobrý, jen Bůh. Nebo říkal, nikdy jsme neviděli takové dívy, a říkal, amen pravým vám, budete stejný takové dělat a větší nad to. To je pravda, řekl, já jsem psistá pravda a to je paradox, aby přišel se vydat svědectví pravdě. Ano, ale to může každej snad, jenom že by to nerozumělo. Přišel se věřit, že si pravda. No, ale mám takovej dojem, že kdybych nebyl takovej sravd a kdybych nebyl línej, že bych taky měl celý svůj život jenom vydávat svědectví pravdě. Jenomže bohužel to dělám jen tu a tam z řídka. Nemůžu se přirovnávat. Ale měl bych to dělat taky. Kdo z vás by mě chtěl vidět za říchu, jako to činil ten Ježíš? Já si nedovedu představit všem, že to Ježíš řekl. Já myslím, že to tam prostě napsali Linově zbožní křesťani. Ale to bylo možný, to byla cesta pro každý zákonníka žít. Proplout. Dobře, ale pro Ježíše to bych připustil, že to řekne zákonníko. Že to řekne zákonníko, to bych připustil. Dobře, no a že by to myslel vážně? Mě velmi byla nesnadná úloha... Podívej se, já nechci teda... Ale tradičně teda je to jistě pokroucený a je to posun v tom, o co Ježíšovi šlo. Že je nepochybný, že já o co vůbec... Ale už tak ve středověku, jak jedním z takovým klasickým říchem, se stává vše, co je spojeno s nějakou nescilozaloženou sexualitou. Ježíš sám, ježíš sám, ten možiškej zákaz nescilozaložíš, radikalizuje, amen pravým vám, ne to tam není amen pravým vám, to není funkcí, tak přidal. Radikalizuje v tom, že kdokoliv by se jenom bokem podíval, tak už scilozaložil v srdci svého. Tedy to je neobyčejně radikalizováno. A předtom ty ženský se kolem měj motaly nějak nápadně hodně. A on měl pro ně takový... A to byly prostitutky. Řada z nich prostitutek. A on měl pro ně, víte, jak on jednal třeba u té studně s tou ženskou, co ji tam potkala a chtěla by mu dala napít a pak ji říká, že on ale má právěn vody živý. A tak začal ji okamžitě misijně zpracovávat a teď to nevšem úplně konsternoval. Ona celkem viděla asi sličnýho mladíka, trochu už odrstejšího. On začal takhle a dopadlo tak, že ji odhalil. Říkal, že nemá muže, když ji říkala, že přivedla muže, která jim dá tu vodu živou a říkala, že nemá muže. A pravdu říkáš. Pět mužů jsi měla a toho, který ho máš teď, to není tvůj muž. No a baví se s ní dál a na konec to ale neřeš více. Je to nápadný. On tam na jednu stranu radikalizuje požadavek a na druhé stranu dokonce nezdílí ani to všeobecné opovržení k takovýmhle ženám, které tam panovalo. Bohuj měl všechny hřišníky rád. Ty hříchy to samozřejmě nás vzniklo. Ano, on je takovou podělou měl radši než tyte spravedlivé. A dokonce měl na to krásnou ideologii, že každej, kdo má stovovcí a jedna mu zabloudí, tak že všech těch devadesát devět nechá a jde tu, co se ztratila, zachránit. No ale fakt je, že přes tu radikalizaci mně se zdá, že to svým způsobem nějakým zvlášť lidským způsobem měkčuje taky. To není jenom radikalizace, taková za tou zuby, taková prostě svaté, ať na to padne, co na to padne. Tam je to všechno takové uvolněnější. Až se na to nevyklidí podobenství. Královský nebezpečný topí násilí a násilní cílo. A to je zase 350. interpretaci. Vlastně ty hříchy, že se nikdy neberou až s jednou výjimkou, s takovou poslední vážností. Nemělo by se to dělat. Hele, už mě blbni, už to nedělej. Ale tak nějak odpouštěj se tomu hříchu, tak nedělá se s tím žádný velký štrachy. Tohle to myslím, že je dost důležité. Takže všechny ty náznaky takového přílišného vyvišování, takového odlišování. Že ten jež naprosto něco jiného. Sice je to pravý člověk, ale to není pravý člověk, máš bez hříchů. Takže pravý člověk bez hříchů to není pravý člověk. Tyhle ty rozpory, které jsou v tom, já mám dojem, že spíš voješčinovi platí, že takřka nic lidskýho, že mu není cizí. A že měl určitý svý zkušenosti i s těma nejbodezřelějšíma polohama lidské duše. Že o tom věděl, ale když o tom člověk ví, tak vždycky je tím trošku pomotlaný taky. Rozumět můžete hříšníkov, jenom když jste sám hříšní. Já si nedu představit, jak se může jeden člověk s druhým domluvit, když jeden je dokonalý a druhý je nějakým způsobem zkrachovalý, nějak poškozený. S tím musí být v oba, tak v tom se sejdou. A toto ježíš tak doved, že si nedovedu představit, že to bez hříchů, mně to připadá, to je absurdní. To je teologický výmysl, který prostě já proti tomu nepolemizuji, protože se nechci dostávat do sporů, nějakých zbytečných blbejch a tak dále. Ale nikdy jsem to nebral vážně, protože pro mě ježíš, kdyby byl bez hříchů, tak pro mě je nula. Co by mě pak pomohlo? K čemu bych byl dobrý? Když on je bez hříchů a já jsem hříšnej, tak jak já bych mohl ho mít za vzor? Jak já bych mohl jít za ním? To je vyloučená věc prostě. Mně by bylo úplně cizí. Zatím bude pravděpodobně ta novoblatonská nebo novobiterlejská spekulace o tom, kterou záchraním, který se uštípne od ty idei a se stoupí do ty hnusný hmoty, aby vytáh ty duše zakvětým hmotě a táhli své války svému původu do říše ideí. Tam, a vždycky ten lobos měl soteriologický záchranový charakter v těch mýtech filozofických, tam to musí být, tam ten záchrance musí být čisté a musí být jedné podstaty s tím otcem, s tím Bohem, ať je vodný vodlou prutek, je vodný vočtí prutek. A udělá jim tu cestu mezi lidi, do ty špíry a zase nahoru. To bych řekl, že tam je přesně na tuhle cestu vypracovanou už předkřesťanskou, vypracovanou filozofickou... Tohle je přesně hypoteticky, to říkáš. To je v tom charakteru. Je velmi pravděpodobný, že v tom jsou takovéhle nějaké ty motývy, novoplatonský, agnostický, já nevím jaký, že v tomhletom... Opravdě řečeno, mně to připadá jako v rozporu s celým tím charagmatem, s celým tím poselstvím. Prostě na jednu stranu teda smrt je odplata za hřích. A teď tento člověk, který nepoznal hříchu, tak poznává smrt, prochází smrtí. A teď se tam taková kupecká počty zavádějí do toho, že ano, je to smrt, ale ne za jeho hříchy, ne za naše hříchy. Tak nějak se to vyvažuje, že našich hříchů je moc, takže kdyby to byl člověk obyčejnský, tak nikdy to nemůže vyvážit sou smrtí, protože to muselo být právě břen boží. Takovéhle kupecké počty zaváděné v diktovně je úplně fuk. Vůbec myšlenka v oběti, díky toho blbostu. Ježíš všechny v oběti, v duchu, tý linie, odmítal všechny takovéhle záležitosti. A teď by na jednou to všechno bylo přikryté jednou velikánskou rituální záležitostí tohoto typu. Je to protismyslný, to je přece zjevně pokaženej posunutej smysl toho, co vlastně s tím Ježíš přišel. Kromě toho, co pak já můžu vzít, když už nejsem ten gnostik a nejsem novoplatonik a nejsem člověk mýtu archaické, já nevím co všecko, co pak pro mě může mít nějaký smysl, že někdo byl bezbranej a čistý, bezříčnej a tak dále, byl nespravedlivě popravenej a že mě tohle vysvobozuje. Mě to vůbec nevysvobozuje, mě to drtí. Když si to plně uvědomím, tak mě to likviduje. Vůbec mě to nevysvobozuje. Já se vůbec necítím svobodnej, když někdo nespravedlivě trpí. To je nesmysl úplně. Pro mě je něco úplně jiného oslovujícího. To, že i když je naprosto nespravedlivě a proti právu a nezasloužuje někdo zlikvidovaný, takže to nikdy není konec a že to není vítěz této pablba, který si ty násilný prostředky vzal do ruku a myslel si, že on bude ten poslední, kdo se bude zmáhat. Není to pravda. To je rozhodující. Ne, že pro mě je nejdůležitější, že umřel na kříži, mimož právě, že je důležitější něco úplně jiného. Že tohle není to poslední. Mně to všechno připadá, že když porozumí někdo obsahu Ježišové poselství, takže nemůže tuto tradici, která už začíná v přímovnovém zákonu, že nemůže brát vážně. Že to je posun, že to je znečištění toho poselství, s kterým připází Ježiš. Já se domňám, že nejvíc může to tam berut. Kdo obětuje život za bratra svýho? Obět a ten Lotrio po pravici nebo po levici. To je ono, že tam nepřišel žádný učeník, ať se jednou sedí po pravici nebo po levici, k těj bratři sebedový, ale právě tenhle Lotr, že byl s ním symbolicky do smrti uváděný a že ten první prošel tím kanálem smrti. Právě tenhle ten za ty jako celkem zpravedl, nebo ať on něco tam pomordoval. Ten Lotr s tím Ježišem. A to je právě Ježiš, ať už já mám interpretaci, ten beránek nevinej a co na dřevě zeleným. Na tom suchy se bude dát. Že právě tento paradox, ten je pro mě vysvobozující. Oproti tady tobě. Právě ten nevinej obět, všichni od něj utekli. A kdyby tam myslel tady nějaký opravdu, mě nestrhuje, podívej se. Tím, že já chodím k těm vyznáním říchu, a znám ty ordo penitenciáru, a ty, když ten farář náhodou někde souloží, tak ten by měl vůbec to jako se přikrajit, a ten by měl zpovídat jinak, poněvaz autorita by tím byla odčasena. A kdyby ty mladé adepti teologie znali, že tato je jinak posvátná autorita, je jiná kurva, tak musí okamžitě být někam řecenej. To věřím, že jsou to prostě takový aparáty velmi nepocitivý, jo, takhle s tím cloubat. Ale já sám právě, že partnersky, kdo je jako říčnej, může ti jako něco říct. Ale přece ta zkušenost evangelických farářů, když jsem já, oni s dětma, s manželkama a tak dále, co oni mohli do té sexuality anebo do těle oproti těm celibátovým farářům říct, tak neřekli vůbec nic, ba měli ještě v tom větší bordely, jak nakonec ty celibátníci. To jsem se tedy osobně na několika příkladů, no samozřejmě nemůžu to generalizovat, přesvědčil, jak to v tom pochodu je. Když jsem se zatím vydal, i za těma, kteří prostě z toho zbrali, oživnili se tyhle ty celibátníci, ale právě u těch evangelických farářů jsem chtěl různý jakýž momenty vysledovat. No nechtěli intervenovat, do ničeho se nechtěli pustit, no a pak jsem viděl ty různý jejich trosky, které měly vedle sebe. Víš, tak to je moje životní praxe, kterou se presávám a které, jako ty říkáš, že si chtěl poznat různý sektičky a tak dále, když jsem se zúčastnil těch jeho vystup a všech těch církviček, abych viděl, oproti tomu našemu, že jo, Petrova tady nějaká tvrsa, ono je to, ono je to, jako pokleslí všechno. Tak jsem se zatím vydal, víš, a toto právě, tak ta oběť například toho Ježíše, tedy nevinnýho městru, je daleko víc, jak kdyby tam byl, jako člověk, ekce ne agnus dei, a tedy já ho mám jako syna člověka, právě v té smrti ho držím jako syna člověka, jako toho syna boží, jo. A ten mě může prodbatka na smrti, no. Tady o té oběti mluvíš, ale v takovém smyslu, jak se běžně u nás o tom mluví. Vím. To není ta, ta, taková ta, ta rituální nebo ta, ta, taková ta, ta, nábožecká oběť, jo. V tomto smyslu my mluvíme o tom, že třeba matka se obětuje, že drže do úpadu a tak dále, aby její děti mohly chodit do školy. Přestože třeba je sama mušinům, třeba tak dále. Takže se obětuje pro ty děti. To je něco jiného. Tak to je míněno, která není nad toho větší, než položit duši zepřáteli své. To je tedy pro welbké šichte a pro hajské šichte. První Adam, druhý Adam, i když je to tady tradiční, a ty řekneš religiozní koncepce. Ale zatím jsem tedy jako nic nevynalez. Tak pro mě tedy v těch dějinách spási, v té ekonomii spási, je pro mě Marta Ježišovská. To já vím, ten posun, který jsem jako sloučil, ale který proslišuji. Takže mě přesvědčuje taky ta věc, když člověk sám sebe zne výhodní, aspoň v nějaké míře, nebo dokonce v té mezní míře, kvůli druhýmu. Aby ten druhej měl budoucnost. Když sám sebe omezím, že svou budoucnost dám, aby ten druhej měl tu budoucnost. To mě oslovuje. Ale to je něco jiného, než když tady právě v té ekonomii spasení prostě tady na jedné straně jsou ty všechny hříchy lidí, lidstva celého. A teď prostě co s tím dělat? Potopa nepomohla nic, protože zas to tady všechno znova. No tak teď se musí dát nějaký velkej kus na tu druhou stranu vach, aby se to nějakým způsobem vyvážilo. Musí se tady najít ten kapitál, aby se tohle, ten dluh šílený, zaplatil. Ty miliardy hříchů, aby se to nějak vyplatili. Kde to vzít? No a tak teda prostě Bůh pošle na zem svého syna, aby ten tady byl opraven, aby přišel o život a aby teda ten život položil za ty hříchy a tím je vyplatil. Tahle ta ekonomie spasení takzvaná je mě, jako přejevším, je mě odporná, je mě nepřesvědčivá. Vůbec nedokážu připustit, že by tohle nějaká taková božská ekonomie mohla takhle vypadat. To je neuvěřitelná mágie, kterou tady prováží Bůh. Přece jestli, že jednou Bůh je všemohoucí, tak to může dělat tak, jak to dělal Ježíš. Amen pravým době, odpouštění se tobě, hříchové tvoji. Bez žádný oběti. Proč tady potřebuje tu mágii, ty krve, toho pověšení na kříž? To je mágie. Aby to bylo bláznost tý prožity a pohoršení, tedy opatření. Ne, to je teda bláznost tý, to je v té interpretaci, to je bláznost tý, protože na tom kříži vyselo tenkrát tolik zločinců, že se nic neděje a jistě mnozí nespravedlivě. Mně jde o to, že celá ta myšlenka je hluboce proti tradici židovsko-křesťanské, kde se každá oběť relativizuje, říká se to je blbost, kašlu mám na vašem oběti, nemiluji je, jsou mi protisrsty a tak dále. A teď najednou sám Bůh bude znetovat svýho vlastního syna. No a právě ta smrt Boha, no to je něco prostě tak úděstnýho, on to poprvé z nějaký slovy Luther, jo, to není prý nic novýho, co jsem čen takovou studii, ale tam právě dokází, jako by tedy ta vrchní pravda měla něco v té smrti toho tedy syna, jako něco nedokonalýho v sobě. To je jako něco neúděstnějšího, smrt tedy toho Ježíša. No jistě, jistě. To je v tom, že to vykládat jako projekt boží spásy světa, je prostě co si zvrhlím. Ještě představ si teda, že... To vypadá jako na božský myšlení, na kupecký myšlení. No jistě, to je kupecký myšlení. Takový bych jako... Kupecký počty to jsou. No já nevím, jestli pro toho Petra, oni všichni utekli, že jo, oni se nedali dohromady, údajně letnice a charizmatické hnutí na to bylo potřeba, aby tedy vyšli a přestali se bát, jo, a začali tohle hlas a to ukřižovanýho krysta, pažka, že na to kašla, jo, tak to je nějaký ukřižovaný blb, který se takhle prostě jako nechá nakonec poběsit, jo, kdyby udělal revoltu, nebo ta teorie ty revoluce. Tak to právě je na tom, co tedy dovanují ducha, teď to pneumatologicky je spousta teologií, že jo, který vykládají tu smrdu boha, jo. Vím, že je v tom jako právě něco úděsnýho, ale já ti řeknu, když navštívím špita a vidím tam ty rakovinový umírající, no tak já se můžu na ten krucifix kupodivu a ne jen proto, že tady mám dvě stělec, tady nějaký krucifix velmi dobře podívat a i, no, ty bys řekl, cestně pod tím nějak zauvažovat, poněvadž ty lidi trpějí daleko hůř, teda třeba jak ten ježíš. Tady ježíš, to utrpení trvalo tři dny, že jo. Á, tři dny. Daleko míň. Ten třeba se rozkládá půl druhého roku a jak úděsně a přesně smrt, smrt nejde nikam. Počkej, já tvářím v tvář tomu, já se na ten krucifix můžu podívat a to celém je toho svobodství. A to jo, to jo. A to si nedělá mágie, víš. Ne, to ne. Ale ten výklad, o kterým tady... O kterém tady hovoríme, to je teda mágie. Než ho tedy obalím do interpretace, podívej se, ty máš jistě tady na tyto věci jako nové interpretace, je to skutečně jako pozorovodný výkon. To je zřejmé. No, s tím se nemůže porovnat, tato například, jak teď uvádíš tuhletu hrůznou interpretaci a proč ta krev a tak a oběti se budou mět. To je výzřejmé, ale chce to taky něco jiného vysvobozujícího. Ano. To ano. Naprosto. Pro mě vysvobozující v celé věci je, že tady přichází někdo, kdo to myslí hluboce vážně, upřímně, sám se sebou a s lidmi. Nezalhává nic sobě ani ostatním. Přichází, aby lidi oslovil, aby skrze něho pravda oslovila lidi a aby je spasila. Slibuje jim, že poznají pravdu, která je vysvobodná. A tento člověk, který přichází takovým způsobem, jak jenom je možno si přát, který nemá vadů, nemá postraní úmysly, nemá žádnou takovou, není tam přítomna žádná devíace, která by odváděla, dělá tu pozitivitu na něco podezřené. Všechno to je comilfo, jak to má být. Tento člověk narazí, dostane se do strašlýho průšivivo a je popravený. No to mě oslovuje, protože tím na mě mluví pravda sama, která říká, že jestliže někdo má úspěch a domůže se postavení a je ctěn a přijímán v nejlepší společnosti, že to ještě vůbec neznamená, že je lidsky v pořádku a že ten, kdo strskotá a není přijímán je odmítán a je likvidován pověšenej nad naší vedici. Že to ještě vůbec neznamená, že je lidsky vedle. Že je lidsky ztracené. Že za nic nestojí. že je na okraji společnosti a dále úspěch nebo neúspěch, není nikdy nic definitivního a že se teprve v budoucnosti ukáže, jestli to je nebo ne. Že tedy smrt a každej jinej krach, že nikdy nemá v sobě tu poslední pravdu, že skrze něj nikdy není rozhodnuto definitivně, že žádná světská instance, že není a nemůže být tu poslední instanci, která rozhoduje o tom, jestli je něco správné nebo nezprávně. Tohle mě osnovuje z Ježíševa případu. Neznám případ tak, právě protože historicky je to tak nejasné. Je to tak stylizované v těch správách, co o tom víme, že tam těch pováživějších správ nekterých jistě tam bylo víc, je minimálně. Jsou tam některé pováživější, ale přitom to je zase jiná záležitost. Některé věci opravdu neje v jejich nejlepším světle, co Ježíš dělal nebo co říkal. Ale dávám si tu rezervu, že třeba nerozumím dost, že ty lidi, který o tom chceli, že o tom nerozumíte. Prostě pro mě je ten Ježíšův příklad a případ je takovej doklad ve skrze kladné. A možná právě v té stylizaci, že to je tak ve skrze kladné, že to je důležité proto, že tam k tomu obrovskému krachu právě došel. To je největší krach, kterýho se člověk může dožít. A dokonce tím, že je opuštěnej od přátel. To je obrovská věc, když třeba člověk sedí v kriminále a ví, že má venku lidi, který jsou přesvědčení do jeho nevině. Ví, že venku jsou lidi, který za ním stojí, který ho neodepsali. Kdyby to byl jeden člověk. To je obrovská věc. A teď si představte, když je člověk opuštěnej všema. I těma nejbližšíma, těma, který na vás ještě včera přísahali. No tak pak se s ním solidarizuje ten Ježíš. To je poslední věc. Já tady chci vyložit tu situaci Ježíšovou. Toho opustil každej. Ta matka asi těžko, no dobře, dobře, no. Řekněme, ale nakonec on tam říká, bože, bože, proč jsi mě opustil. On se cítil opuštěnej i samotným Bohem. No, to je cosi obrovského. Představte si, ani takovejhle průšvěch, málo kdo z nás takovým neprůšvěhem projde. Většina z nás, co jsme tady, nebo snad všichni, co jsme tady, kdyby se nám něco takového opravili, tak prostě máme backing. Víme, že i když půjdeme na tu popravu, třeba, takže tady je spousta lidí, pro který žádnýma zločincema nebudeme. Který se prostě nevzdají toho svýho vztahu k nám. Který nás neodprodají. Ty pořítají se spousty lidé, lidma. Ale každej z nás má spoustu lidí. Já si myslím, že dokonce ty lidi by se byla našly v ten okamžik. Žádný o nich nevíme třeba. Ale tadyhle je ten příklad tak hrozný, že on ty svý nejbližší, kterým říkal to nejpodstatnější, co chtěl, aby pak roznesli po celém světě. Ty nejbližší ho zapřeli. Ty se lehli a prostě byli úplně zlikvidovaní a považovali to za definitivní krach. Prostě na ně to dolehlo jako na definitivní krach. Pravda je, že i na Ježíše to takhle dopadlo. Když on tam dojde až k tý otázce, proč jsi mě bože opustil, to už je opravdu něco. Tam je mě blízký, protože to je velmi lidské. No a to osvobozující na tom je, že vidíme, že to není konec. I tam, kde člověk je sfackovaný do krychlíčky, takže si tak říká, že musí myslet, že to je konec. Takže ani tam to ten konec není. Ale to je pravda, tak je to poslání. No to jde. Kdyby to nebyla pravda, tak to je konec. Tak je to konec. Jenom prosím tě ještě... Rozumíš, tohleto pro mě je oslovnost. Já k tomu nepotřebuju žádnou takovou magizaci tý smrti. Ale jenom tam v tom říchu. Můžeš mi říct jenom v jednou větu, co tedy je, proč, když říkáš Ježíš říšnej a nebo bezříšnej a že to nemůžeš držet. Co je tedy, jakou máš definici na ten řích, aby mě to neuděsilo, že mu říkali, že je žráč a pijan vína, anebo říkali, že je pomatenej, nebo kde bys to mluvil? Podívej se, tak především v rovině konvenční. Že on žil v židovské společnosti, kde byla taková ta vysoká společnost, která držela ježíšské příkazy. A potom ty ostatní, který drželi pokud mohli a věděli, že to nedělají, přece jenom nebyli ty. Taeli tak byli. No a co Ježíš dělal? Rušil jeden možišťův příkaz za druhým a dopouštěl se takových říků v tom chápání tý společnosti, v kterých žil. Že zasluhoval opravdu velký krest, nejenom náboženský, ale přímo. To je jasný proti tomu základu. Já myslím, že je zatvrdzení srdce, co chceš předvést, že Ježíš taky někdy šel proti pravidě. No to mám za hře. No, dobře. Já myslím, že takhle nestávám. No tak jeď, jeď, jeď. Dobrý, tak to jo. Co ještě tě neproje? Ty jsi chtěl mluvit. Vám necholik nechtěl mluvit? Ne, já jsem nechtěl mluvit. Do mě, teď už tady má cenu. Mně se pořád zdá, že ve svých chvílech seš rychle hotovej s tím, že Bůh není subjekt. Už teď to je pořád ještě věc, který tví nejlepší přátelé, brstevníci a druhové to držejí. A nejsou schopní se toho, stojí na tom jako na základním kamenu. Například na to, že byl by subjekt, ten Bůh byl by zařazen na nějaké místo v tomto světě. No, tady se hned navízí, že jo, první, no tak málej subjekt dvě stránky, pak je tou vnitřní stránkou jaksi extra, že jo, z tento svět a mimo, že jo, mimo tento svět. Tak to musíme říct, že mimo tento svět. Jo, to vnější svět. Jo, já jsem slyšel době. No, třeba první, a to jako výpřed zařazen. No, to je, prosím, pancheismus, který nemá místo v témto době řazen v teologické diskusii. To je ono právě. Já nevím, jestli taky jistě bych byl výřazen. No ne, no tak pancheismus je z křesťanských měsíců. No to by byl výřazující.

====================
s2.flac
====================
trochu povážlivý formulace, které vypadají jako plastemie. Takový trochu plastemický formulace. Ty lidi to úplně sesvíjají. To není proto, že řeknete jim všelijaký nesmyslný koncepce třeba, blbej názor na něco, to s nima nehne. Ale řeknete takovou trošku blasfemickou větu, že jima to otřese, protože přece jenom takové věci si nemají říkat, a co kdyby náhodou z toho byl nějaký průcer na nebesích, nebo někde, nebo a tak jo. Prostě oni nevěřejí pořádně, pokud jsou to ty osvícený, nejsou žádný přesvědčený, jsou jako liberálové, ale přece jenom některé věci si nemají pro jistotu dělat a říkat. No co to je? Ten to nikdo neinfikoval. To je vlastní taková nějaká... To se vynořuje z hlubin lidské duše nějak samovolně, spontánně. Ale to platí přes 50 a přes 60 let už lidi, jo? Ne, přes 30, to nechci říct. Že to platí přes... Tak hlejte, tak to ti ještě řeknu, já řeknu... Já řeknu ještě jinou záležitost. Tady jde o ten jev, ne? Jeden reaguje na určitej projev v blasfémě, jinej reaguje na něco jiného. Ale psychologové a psychopedagogové ukazují, jak se vyvíjí dítě, a že v jisté době, já teď nemyslím asi ve třech letech, že dochází k takové etapě dětského vývoje, který já teď už nevím, já jsem kdysi o tom měl nějaký přednášky, já už jsem to teď zapomněl, možná Heda by si to pamatoval. Říkají, že to je etapa podstolí. Dítě, zvlášť, že jsou dvě děti třeba, tak prostě zalezou pod stůl, přes stůl dají nějaké velké deky, aby to dělali, a oni tam do toho zalezou, a teď tam jako mají takové svý vymyšlené rituály. Musí tam být trochu temno, teď tam prostě mají nějaké předměty, s kterými se musí velmi opatrně zaobcházet a tak dále. Prostě jakýsi takový náboženský, nebo jaký, takový archaický náboženský rituály. V tom etapa podstolí, tam se nějak... To je jedna věc. Jiná věc, já nevím, teď děti asi nemají tuhletu příležitost, ono už to mizí. Bývaly v Praze chodníky z těch malých kostek a z těch kostek ty byly jednak jedny domodrá, jedny byly světlý a z nich se... To nebylo jenom to vydláždět, ale prostě tu se dělají všejaké ornamenty a tak dále. Takže byl vždycky kousek něčeho tak a štverce všejaké, a plocha tak, plocha tak a jinak. No a já jsem... Nikdo mě to neučil. Doradačně jsem zjistil, že to dělá kdekdo. Prostě v určité hře najednou strašně záleží světově a životně záleží na tom, nešlápnout na tu světlo nebo tu malou kostku. Prostě podle okolností to už na tom. Takže bylo potřeba skákat jenom po těch jedně a nedotknout se těch druhých. Páš, pak by nastal konec světa nebo něco hroznýho teda. Hra na jakousi takovou... Jakoby na rituální chování. Rozumíte, to přece nemůžeme vyložit z nějakého napodobování. To je skutečně autentický zdroj jakési takové nějaké pověrečnosti nebo pověrečné náboženskosti, náboženské pověrečnosti v každém člověku. A kdo to nemá, tak jenom protože je natalentovaný trochu tupej. To je v každém. A to je potřeba nějak zapracovat o tom, nějak kanalizovat a tak dále. A když to nemá, to je jako barvoslé post. Čímž každý ho teda odrovnám, když řekne, že to není pravda. To je na to vymyšlené. Taky jsem to použil teď. Všimněte si na to, takových věcí se najde strašná fůra. Je to zajímavé pozorovat malých dětí, jak si takové věci sami spontánně vymyšlej. Jak u koho? Jsou lidi, kteří mají za stydlou pubertu třeba až do osmdesáti. Jsou lidi, kteří mají podstolí. Jim trvá celý život. To tendence zalíst někam. Na tom něco je to všichni. Má babička celý život, do posledních let, když byla bouškák, zalezla pod peřinu. Co to je jiné než něco jako podstolí? Co pak ta peřina jí může chránit? Blbost. A vysvětlat racionálně, že tam si zacpala uši a neslyšela, vůbec o to nešlo. Prostě měla místo, na které, když se dostala, tak to je jako svatý vác, když se chyt toho kruhu. Jenomže mu to nepomohlo, když ta babička byla přesvědčena, že ta peřina jí pomůže. Blbě jsem to interpretoval, protože tam samozřejmě šlo o jistou konvenci, tak říká společenskou. Tam se to tak respektovalo, že když se někdo dostane do chrámu a tak dále. To byl blbý příklad, ale taková představa, že se zachráním něčem, to provází celý život. To se mění, má to různé formy. Když jsem mluvil o tom, jak Tomáš proti tomu protestoval, že to je jenom až po 50 letech. Jsou některé formy, které jsou nápadnější u starších lidí, některé jsou nápadnější u mladších lidí, ale jsou to formy něčeho, co je všude přítomno. Mě šlo jenom o to ukázat, že náboženství není překonáno, nebo neupadá, protože se vysílilo, nejbrž proto, že roste v prostředí, kde jenom jeho nejprimitivnější formy se můžou uplatnit. Takže jakákoliv komplikovanější forma je vyloučená, protože tady jsou určitý organismy, které nevobstojejí dneska, leč nějaký maličky, nějaké parazity nebo něco takového, ale prostě nemůžou budovat v dobách šlem nevohrabané velké tlusté zvířata, které jí žerou trávu, že nevobstojí. Ty zvířata buď si musí vyvinout něco, co je ochrání proti těm šelmám. Třeba, že se zcuknou dohromady hlavama a mají nohy venku a když ten tigr nebo co tam přijde, tak že ho kopou, jako to dělají některé druhy z kotu. Nebo že jsou hbitější jako antilopy, že můžou utýct, rozběhnout se atd. Ale prostě nevohrabané tlusté, pomalou reagující zvířata nevobstojí. Jsou se žraným těma šelmama v turánu. V kulturní oblasti je to dost podobně. V těch primitivních formách se to nějak projevuje, to přežívá, ale aby to mohlo vyrůst v nějakou větší stavbu, prostě to není možný, protože tady jsou daleko účinnější, produktivnější způsoby. Jestliže tomu tak je, tak náleží k reflexi křesťanského myšlení a křesťanské zaměřenosti rozpoznat, že vlastně křesťanství způsobilo, že náboženství už v tomto světě nemá žádnou šanci. A tam, kam pronikne křesťanství, tak všetci ostatní náboženství jdou k čertu. Zůstávají jenom na to nejprimitivnější. Tam, kam proniklo křesťanství, tak už žádný náboženský systémy nekřesťanský nemají šanci. Ty prostě se rozložej a neobstojej. To je možné. To všem souvisí s tím, že křesťanství v té době se odsizlilo samo sobě. To jsme si říkali, že právě v té době, v Africe jsme tenkrát nemluvili, ale v té době se šířilo křesťanství mezi Germánstvem, že vůbec v těch římských koloních a v germánských zemích a později ve slovanských a tak dál. A dělalo takové dost absurdní kompromisy s těma domácíma náboženskýma tradicema, které pojímalo do toho o křesťanství, pokřtilo je vždy nějak, zachovalo ještě všechny svátky, jenom jim začalo jinak nazývat, a ideologii kolem omáčku ideologickou udělalo jinou kolem toho, že to nechalo a tak dál. Prostě to byla vina křesťanství, že si nouvědomovalo dost, teda o co vlastně jde víře. A že víra je v rozporu s náboženstvím. To něco podobného ovšem je vidět i u Starého Izraela. Tam ty ústaviční boje proti těm bálům, pohanským bůžkům a proti tomu, furt se tam říká, jak bez přestání dcera Izraelská smilní se všemi bohy cizími a takovýhle věci. To byl boj proti každým formě religiozity. A furt ta religiozita tam proniká. Samozřejmě jsou určitý etapy, kdy ochavne ten boj a ta religiozita se vrací. To je jen doklad pro to, co říkám, že ta religiozita to nelze vykořenit. To je jen o to, že tam, kde skutečně křesťanství v plní síle existuje, to tak tam nemá šanci. Tam žije v podzemí, jenom v mezerách. Ale kdyby křesťanství skončilo svou éru teď, tak musíme očekávat novou náboženskou éru. Ať si nikdo nedělá iluze, že by tady došlo k nějakému osvícenskovědeckému způsobu nazírání. Vůbec ne. Pověr jak hrom, to by se všechno rostlo. Jak když přestanete pěstovat za hrenu, tak všechnem ten plevel vám to tam všechno zazau. V tu ránu by to bylo taky tak. S tím souhlasím. Ale to je jen pro to, že se křesťani vzdali. To je vidět například rozdíl východní a západní církve. Ta východní je daleko náboženštější, mytyčtější. Daleko prolezla víc takovou tím rituálem a obřadama. Daleko víc ještě západní. Když si to křesťani uvědomují, já si myslím, že to je otázka jenom poměrně krátké doby, historicky krátké doby, jednoho, dvou staletí, že si křesťaní uvědomňují, že je potřeba jakési základní revize toho povědomí, v jakém vztahu je křesťanství k náboženství. Řada lidí už to prosazují teď, samozřejmě ono trvá. V cirkvích to jednak se pomalu prosazuje a za druhý teď jsme v světky toho, že křesťancí proniká do novejch částí světa. V Číni ještě pořádně nezapuštilo kořeny, nepatrně. Tam to přijde. V Africe. Tam pravděpodobně teď teprve dochází k tomu pravýmu boomu. A ten bude určitě provázen po náboženštěním křesťanství. Bezpečně. Čím to bude trvat. Nějakých sto dvěsti let to bude trvat ještě, než se prosadí ta myšlenka, že křesťanství a náboženství jsou proti sobě a ne vedle sebe. Protože křesťancí není jedním a tím nejvyšším typem náboženství. A když si tohle konečně křesťaní uvědomějí, a můžou to dělat už teď, jako menšina, a později si to uvědomějí všichni, no tak pak to bude znamenat, že bude muset dojít k velkým protináboženským reformám, jako kdysi na začátku byla ta Jozuev první protináboženská reforma ve Starém Izraeli, a pak Ozeáš ji zopakoval, až mezi tím zase to všechno propadlo zpátky do náboženství. Tak ten Ozeáš to tu znova všechno tam vrátil. Tak něco podobného teda bude muset proběhnout znova, protože teď asi stojíme před tím obdobím, kdy aspoň v některých částech světa to křesťanský bude znova ponáboženštěvaný. A bude to zejméno tam, kde se to křesťanské bude projevovat daleko žvějším způsobem než v Evropě a dosud Evropou v poznamenaných částech světa. Dneska to bude vypadat jako, že křesťanství jde dopředu právě tím, že proniká do zemí jako je Afrika, Jižní Amerika, později to bude Čína, Indie. A tam všude bude docházet k těm kompromisům a novému ponáboženštěvání, pomity čtěvání křesťanství. Ve skutečnosti to bude doma úpadku křesťanství, úpadku, který ještě prohloubí ty potíže, v kterých je křesťanství dneska v Evropě. Ale možná, že právě pro Evropu a pro tuto centrální evropský prostředí, které to rozpoznalo, tuto krizi, že to bude příležitostí právě v polemice a v distanci k tomuhle procesu, který třeba dnešní papež vítá, protože je Polák a má k tomu blízko, a tam ty city, ty emoce těch Afričanů, to patří k sobě. Tohle to možná přivede evropskou teologii a evropskou křesťanskou filozofii k výraznější distanci od náboženství, protože ta židovsko-křesťanská tradice je protináboženská, protimítická a možná, že tohle právě bude vhodná kulisa toho procesu protináboženské reformy výry, třeba protináboženské reformy církví křesťanských, a že právě v tom novém globálním úpadku křesťanský do religiozity, že se tady objeví, aspoň to je má naděje, že se tady objeví nová cesta. Znamená to ovšem nutnost nové interpretace, to už bylo tematizováno mnohokrát, to bychom se vrátili k tomu někdy, když budete chtít, to jsou otázky zase jiné. Nová interpretace Evangelie, nová interpretace kerygmatu, to je z tý zvěsti, když se vydělí zvěst Evangelie od soudobejch všelkých konotací, které tam všude soužijou. Vykládá se spoustu věcí, které historik, religionista, psycholog a já nevím kde jaký odborník, prostě vám vždycky ukáže nějaké souvislosti s něčím, s tou dobou, dobový pozadí, já nevím, co všechno je. Ale kromě tohohle pozadí a toho, co nějak souvislo s tou dobou, což je tam vždycky, tak tam je nějaké ústřední jádro, ústřední poselství a tomu se teologicky říká kerygma. To kerygma je pak možno interpretovat tak, že je vypreparujeme z těch původních konotací a nabídneme mu nebo navěsíme na ně ty konotace současné. Je to vždycky velikánský problém a vyžaduje to veliké vzdělání a znalosti, aby člověk nedělal své volně různý věci atd. Ale je to jedinej způsob, který může způsobit, že to kerygma se ukáže jako oslovující teď Heeketnung. Čili problém nové interpretace. A to interpretace, která v podstatě se může nazvat atheistickou v době, kdy ještě furt o Bohu se mluví. Samozřejmě každý tyhle an-a směry a an-ty směry jsou taková pomoc z nouze, že vždycky jde o pozitivní zaměření a ne o polemiku proti něčemu. Ale do té doby, než můžeme přesně rozpoznat ten pozitivní záměr nebo pozitivní směr, trend, tak můžeme takhle o tom mluvit. Čili perspektiva nenáboženského křesťanství. A atheistického křesťanství. Zase je to celá řada. Už jsem vám říkal, existuje v Bultmanu Jacques Herbert Brown, který dovedl určitý teze a pozice Bultmanovi až do postulátu jakési ateistické teologie. Existuje v Americe jakási zvláštní teologická škola, která si říká teologie smrti Boha. No a zejména existují dva lidé, jich je víc, ale já tady vám předvedu dva lidi, který za války v době největší tísně oba zavření, jeden v německém kriminále, druhý, druhá v koncentráku, francouzská židovka a on Němec, německý teolog, docent teologie, Bartů Jacques, Bultmanem již ovlivněnej, když mladým Bultmanem. Právě v situaci, kdy lidi šahají po náboženských kořenech, je to zvláštní, když lidi se dostanou do takových mezných situací životních. Jejich nejbližší zemřou. Oni sami smrtelně onemocnějí bezperspektivně. Nebo se jim něco zhroutí. Tak v té situaci otřesenosti najednou v sobě najdou jakési náboženské zdroje. A začnou teda. A teď existují dva lidi, nejsou sami, který právě v této těžké době, kdy se odcítají přímo v té mezní situaci, kdy jim jde o krk. A kdy si uvědomují, že nejen jim, ale protože jsou kulturní lidé, že jde Evropě o krk, že jde vůbec křesťanství o krk, že jde vůbec kultuře a všemu o krk. Že tady se cosi děje jakási velikánská světová katastrofa. V této chvíli se pokoušejí o pročištění křesťanské výry. Jehož součástí je adcheismus. Součástí je křesťanský adcheismus. Je očištění kerimatu, očištění evangelia, očištění křesťanské zvěsti od každé vazby na religiozitu a tedy i na termín a pojem Boha. To je to, co bych vám tady chtěl maličko připomenout. Němec se jmenuje Dietrich Bonhoeffer. Jeho texty, i starší, jsou strašně zajímavé, ale vůbec nejzajímavější jsou jeho dopisy z vězení, které byly vydány. On byl popraven ke konci války, takžka před samým koncem války. Zavřenej byl, protože byl nějakým způsobem zapletenej do toho zpřísáhání generálu proti Hitlerovi. Tento muž teda psal, byl to docent teologie, a psal v dopisech nejpozoruhodnější věci. Není to traktát, tím už právě dopis, čili je to jenom zhuštěná podoba myšlenky. Tím významněji působil, protože když někdo z toho udělá systém, tak už to nepůsobí tolik. A když odevře dveře, odevře okna, ukáže perspektivy, a nedořeší to, tak je to většinou daleko produktivnější, než když to dořeší. Pak těch mravenečků, který pak na tom pracují, akademickým způsobem je vždycky chmura. Ty myšlenky, to hejbe světem. Tak to bylo na konci války, to znamená tak 44, 43, 44, něco maličko 45 na začátku, že? Myslím, v únoru 45 byl popraven. Tedy máme to, brzo to bude teda 40 let už. Bez dvou let už. Myslím, že dokonce nebylo to člověče. Nebo dokonce nebylo. Vítam přes těch 14 let a tam před tím, co se tam... Jo, takže to ještě až v dublu. No a tam ten Bonhoeffer teda před těma 38 lety přemýšlel ve vězení o nutnosti a možnostech nenáboženské, můžete tak přímo nazývat, nenáboženské, světské, jinak říkal, světské interpretace biblických a teologických pojmů. Tedy je mu šlo vysloveně o to, provést jakousi revizi ve skladu teologických pojmů. A vyházet balast, tak říkají. Jeho otázka zněla, jak je možnost světsky mluvit o Bohu. Měl za to, že Bultmann svou demitologizací, to asi víte, nebo jenom málo připomenu, Bultmann ve svý základní koncepci přichází k textům novozákonním, on je novozákonník, k novozákonním textům s úmyslem odhalit tam mytologický a religiozní prvky, motývy, zbytky. A jak si očistit ty staré texty od těchto prvků. Najít je, identifikovat jako mytologický a tím je zneškodnit, neutralizovat, prostě dávat pozor na to, co nelze vyložit jako mytus. A tomuhle říká program demitizace. On chce zbavit ty texty, když tomu chceme rozumět, tak v tom porozumění mají být metodicky zbaveni svejch mytických, mytologických a náboženských konotací. Metoda tohoto světově významního teologa připomíná pozorodným způsobem metodu jedného českého mnohem méně proslulého teologa, starozákonního Daníka, který byl starozákonníkem na Husově fakultě. Tehdy ještě společně s Československou nerozdělenou před válkou. Daník umřel krátce po válce, ke konci války nebo krátce po válce. A ten taky metodicky v těch textech se orientoval na mytické, mytologické a religiózní prvky. Ale ne proto, aby je odstranili, abych v nich našel podstatu té zvěstí. V tom se liší od Bultmana. Protože to, co Bultman chce odstranit, to Daník považuje za podstatu. A co Daník chce odstranit z všechny historie, třeba, že staví mythos proti historii. Naopak Bultman děje. Ne historii, ale dějinnost zdůraznuje. Je možné kritizovat Bultmana, že to nejsou v pravém smyslu dějiny, ale to je vliv Heidegrufe. Geschichtlichkeit nicht, wie geschichte. A proti tomuhle Bultmanovi, Monheffer říká, že Bultman svou demytologizací zdaleka nešel příliš daleko, jak říkali mnozí teologové. Spíše nešel dosti daleko. Já jsem ještě zapomněl říct, že ta sbírka dopisů z vězení, že se jmenuje Widerstand und Ergebung, odpor a otevřenost. Otevřenost, Ergebung, když se něčemu zamčeli. Přeloživost to překládal tenka Herján, pak revidoval to Šimsa, ještě někdo další a mělo to už vít, bylo to snad vysázený do konce, byli v obtahy a pak to šlo do stoupy. Mělo to vít snad ve Vyšehradě. Asi vzpomenu teď zdor na Widerstand. Jak to přeložili tam? Widerstand je prostě rezistence, je odpor. Zepřít se proti něčemu, to je Widerstand. A Ergebung je odestace toho. Takhle to bylo nazváno. Dával to dohromady Betke, muž celů život oddaný Bonhefrovi a odkazu Bonhefra. Fakulta Kalich vydal Bonhefrovu jinou knížku, následování, která není špatná, ale je absurdní nevydat to nejlepší, když někdo něco zepotil. Romádka neměl to rád Bonhefra, nikdy neměl pro Bonhefra pochopení, pro Bultmanna taky ne. To je jiná záležitost. Tedy pro Bonhefra nejen mytologické pojmy, ale náboženské pojmy vůbec jsou problematické. A mezi nimi téměř na prvním místě pojem Bůh. Bůh jako morální, to jsou všechno citáty, to je vybraný formulace Bonhefrovi. Bůh jako morální, politická, přírodovědecká, ale i jako filozofická a náboženská pracovní hypotéza je vyřízen, překonán. Toto říká docent teologie v kriminálném německém. Patří k intelektuální poctivosti, redlichkeit, abychom nechali tuto hypotézu padnout, abychom ji jak nejvíc možno vyřadili. Nechal padnout, jako nechal Augustín padnout Rím, ale dokonce tady ještě víc, abychom ji jak nejvíc možno vyřadili, to je jako kdyby ten Augustín aspoň gestem pomáhal trochu rozbořit ten Rím, aby bylo jasný, že my na tom nezáležíme, že s tím nejsme spět. Bonhoeffer říká, přiznejme si, že musíme žít ve světě, jako by Boha nebylo. Et si Deus non da retur. A pak říká takovou kuriózní, naprosto paradoxní větu. Jen bez Boha můžeme žít opravdu před Bohem a s Bohem. Jen bez Boha můžeme žít opravdu před Bohem a s Bohem. Dospělý svět, on tam má takový pozůstatek, že ta náboženskost je něco dětskýho, nedospělýho, jako to podstolí a tak dále. Člověk s toho musí vyrůst. Dospělý svět je bezbožnější a právě tím snad Bohu bližší, než svět nedospělý, náboženský. Proto musí církev ven ze své stagnace. Musíme opět výjít na čerstvé povětří duchovního střetnutí s Bohem. Kdysi v jednom tom jsem takhle schrnul podstatu toho, co říká von Heffer. No a teď už jsem to hodně přetáhl, končím tím, že ještě vám řeknu malíčkej citát z té francouzské, původem židovské filozofky a takovéhle neprofesionální teoložky. Která se jmenuje Simone Weilová, která napsala, že existují dva druhy ateismu a jeden z nich představuje pročištění pojmu Boha. Ona existuje nějaká kerimatická teologie, která říká, že je potřeba vzít tu zjednodušenou radostnou zvěst a výjít s ní do ulic, k plotům a podobně a teď jí prostě nějak tomu zvětu zprostředkovaně předvést. Jedině bych měl námětky proti tomu slovu zjednodušený, protože tam nejde o to něco zjednodušovat, ale najít to jádro za tou šlubkou. K tomu, které říkáš o velké vzdělání, je tedy potřeba si to, kdo se tím bude zajímat. Nevím, jak tady je ta teologie. A pak jestli sám věříš, že ta perspektiva toho nenáboženského křesťanství je možná realizovat, tedy aspoň v následujícím, tedy u panesátiletí, nebo když každý má věci, že to potřeba. Jestli to vůbec je možné, jestliže ta moje tupost a tupost lidí kolem, ne tady samozřejmě, ale tam, kde já se zdržu, jestli bude nám stát, tak jestli tam nějaká ta pravda, jestli se vůbec vyjeví. Na základě této manipulovanosti té společnosti a toho, že prostě ta situace takhle pokračuje, a věděl, že i tratuálové toho takto prostě nezvládnou, konečnou je svůj špičkování ještě větší, jak nakonec jsme řekli, že tady já tedy můžu ty těma vyjevíčkama. Tak jestli ty se tedy domníváš, že tedy, a kromě toho, víš, to je jako v té naší dogmatice. Spousta lidí je proti dogmatům, tak nakonec bystříš, že oni to prostě držej a držet to dál budou, poněvadž nějakého výjítí nad ta dogmata se úplně upávají, že by se jim to opravdu cítilo v těch familiích a podobně, a v celém tom životě. Tak jestli tomu neproměříš? No, já to vidím ještě dramatickěji, než ty to říkáš. Já vám dojem, že to je pro křesťanství jako historický jev. Já se teď při těch výpovědích vědomně omezu na historickou rovinu. Já nechci mluvit o HSGšichte, ale o profáné Gšichte, že to je křesťanství jako kulturní jev. Takže jestli se v křesťanství neprosadí ta myšlenka distance a polemiky vůči posledním zbytkům religiozity a mýtu, tak to provede nějaký jiný v společenství, nějaké jiné hnutí nebo něco takového. A v křesťanství se stane něco takového, jako je dnes, co se stalo s živovství a islámem. Sice to bude ještě nějaké hnutí, nějaká síla to bude, ale už ne duchovní, mimož jenom taková společenská, do té doby, než to upadne docela. Protože tak, jako živovství bylo zbaveno prvorozenství křesťanstvím, tak může být křesťanství zbaveno prorozenstvím něčím novým. A jediná možnost, jak prostě neodejít z těch duchovních dějen, jako překonaný je, že projde tímhle tím, že tohle to bude navědomý a že provede to pročištění pojmu boha, tak v tomhle zpět. Nezáleží na tom, jestli to vnějšně bude mít podobu takovou, že přestaneme slova bůh používat, anebo jestli ho budeme používat v jiném smyslu. Ty vnější formy nejsou rozhodující. Důležitý je, jestli to bude mít tenhle protináboženský, rituální, protimitický, protikultický a tak dále charakter. To patří k podstatě křesťanství. Já jsem přesvědčen, že to dějně se prosadí. A že jestli to křesťanský nerozpozná, tak bude odstaveno. To je otázka života a smrti. Významu a bezvýznamnosti křesťanských doborů. Jestli to rozpozná nebo ne. Jak vidíš, tak vidím to daleko dramaticky. Nedovedu odhadnout, co z toho nastane. Já si nejsem tak docela jist, že křesťanství si uchovalo jako kulturní síla, si uchovalo tolik sil, tolik energie, aby tuhle tu obrovskou reformu dovedlo provízt. Fakt je, že třeba to, z čeho já vyrůstám, to je to a reformace, že totálně zklamala od téhle strance. Že někdy okrajové věci tam byly vysvednuty velmi právěm atd. Ale konec konců to dneska už je, katoličtí brabci cvrkají na střechách, že to už není nic specifického. Ve svých době to bylo jakási polemika, ale to bylo v podstatě hodně nedorozumění. Bylo tam spousta motivů, které byly nelegitimní. Na jedné a na druhé straně ty vlastní zájmy, které tam v tom nějak se projevaly atd. A ta reformace vlastně sice sechápala jako nikdy nedokončená.

====================
s2.flac
====================
Stránky vniž jedna taková extra vydařená, kdyby to nebylo těžké. Já myslím, že tě dobře vyterpetuji jako příběh kdyby to nebylo těžké, kdyby to nebylo těžké. Kdyby to nebylo těžké, kdyby to nebylo těžké. A to na rozdíl od jiných, které jsou ryzeprfání. To znamená, že v dějinách samých je možná rozpoznat určitý výrob. To je ale něco, co Ježíš zrušil. Ježíš zrušil rozdíl mezi sakrálnym a prfánem. A dokonce i to poslední sakrálno, které ještě židé vůbec uznávali, totiž vnitřek slatyně svatých, zlikvidoval. To je samozřejmě zase interpretace prvokřesťanská. Prostě ve chvíli, kdy Ježíš zemřel, byla roztržena při tom zemětřesení a byla roztržena úplná chrámová. Tak se vyjadřuje to, že přestává slatyně svatých být tím sakrosanktem, přestává být tím posledním kaluží sakrálna a rybníčkem sakrálna. A celý svět je uveden na jednu prfání rovinu. Vníž dochází k určitému podstatnému událostem. Ale ty podstatné události ovšem nemají ten charakter, že by znovu zřizovali sakrosankta, to je, že by byly její rofaněmi. Právě tam je ten obrovský problém, jak porozumět smyslu dějin, aniž bychom jej vyvozovali z těch dějíců. Aniž bychom jej podpozorovávali z toho, co se děje. To znamená, že teologický obět Kristova je nedármou. Oponujeme. Sam uznává se, že jsou dějivé spásy, tzv. hajotské šichte a dějivé spásy z tohoto světa. A kde jsou tedy ty dějivé spásy? Kam je umístíme? Jsou nebimo na tento svět, nebo jsou v tomto světě. Co je to za dějín? Můžeme si nějaké literatury k tomu vzít a zabývat se tím. V tom našem rozvrhu to vypadá co? My jsme rozlišili dění dějin a dění pravdy. Hajotské šichte je co? Dění pravdy nebo dění dějin? Samozřejmě to znamená, že to jsou dějiny pravdy. Ty dějiny pravdy ovšem nemají žádné hierofánie. Dějiny pravdy jsou děním té pravdy samotné, nikoli děním jejího prosazování v dějinách profahy. Dějiny pravdy jsou děním té pravdy samotné, nikoli děním jejího prosazování v dějinách profahy. Ta pravda sama se děje, jsme si říkali. Dění pravdy je toto dění samotné pravdy a to je v podstatě to, když říkáme, že když budeme sebe otevřenější a budeme naslouchat, tak taky nemusíme nic uslyšet, jestli promluví nebo nepromluví. Jaká hierofánie? Nic nenajdeme tady, když promluvila pravda. Pak jsou tady třetí dějiny a to jsou dějiny toho prosazování těch dějin pravdy do těch dějin toho světa. Pak, když ty dějiny světa mají nějaký samostatný dějiny. Protože to je součást těch prvání dějin. Kdyby neměli svoje vlastní dějiny. Vlastní uměloči můžou mít i svoje vlastní dějiny a do nich zasahuje od času. Nemusí to být non stop, dějiny té pravdy. No tak tohle je zase teda... Já nevím, kdybyste musel to rozvinout, abych tě přesně zastrčil do správného šuplíku. Nová konstrukce. Co to znamená, že ty dějiny pravdy se dějou samy? Vůbec ne, ty nemají žádnou samostatnost. Ty tzv. profání dějiny, to je jenom takové doznívání toho prosazování pravdy. Není žádný samostatní dějín bez vztahu k pravdě? To připouští, ale může být, abych zůstal u toho, co jsem říkal na začátku, že dějiny pravdy můžou být, bez kontaktu s tímto světem, dějiny pravdy můžou být vnitřní stránkou. A tam, kde se nějakým způsobem protnou s dějinami světa, tak je tam jaksi kustydla, kůlka, čili to je ta vnitřní stránka. Spředvědnila, to už je to. To jsou takové průniky. No, tak to je pokus dát rizí nepředmětnosti přece jenom možnost předmětňování. Nějaké vnitřnosti by se věnly. To není pravda. Vždyť tím právě obhájují celé česťanské náboženství, které trvá na tom, že se ta pravda nějak musela vykánovat. Logos Sarkse, kde je to? To je pravda, Sarkse. Tak proto to tady chci obhájit. To je ta kůrka. To je asi tak, když píšeš báseň, když tu báseň napíše, tak tam jsou kliky, haky na papíře. To není žádná báseň. Ta báseň byla v jeho mysli a ve chvíli, kdy zemřel, to byl už jen ten popsanej papír. Ani kvůli ta báseň. Ta báseň je schopná promluvit, když se pokusíme rozumět tomu papíru, ale my tomu papíru můžeme porozumět, ale nepromluví ten papír s těma kliky, hakama. Ta báseň není v tom. Podobně to je s tím prosazováním pravdy v dějinách. Pravda se sice prosadí, ale neprosadí se jako pravda. Míl byš jako něco relativního, co samo není schopný obstát, leč ve vztahu k pravdě. A ve vztahu k pravdě se to nutně musí ukázat právě v jejím světle jako velmi relativním, velmi částečným, partikulárním. Velmi sparciálním, jenom redukovaným vyjádřením. Proč by tohle nemohlo být Jerov papír? Protože ta pravda v tom není. Ano, taky tam byla nedokonost, nicméně v tom šutru, nebo v té mohyle, byl přitomen ten duch. Toto božstvo tam bylo přitomeno. I když nedokonost, ne v plnosti, ale bylo tam. Víš, to tady není. Tady prostě to je jenom nějaká, ale uvnitř už nic není, to je jenom ten trilobit stamenělej. Ale ta pravda je život. A ten život v tom není. Pravda v tom není. To je jenom jakýsi doklad toho, jak se kdysi realizovala pravda skrze někoho. Jak to na sebe bralo takový všelaký dobový podmínky, tak leda můžeme porozumět, že v tom nějak šlo po zápas o pravdu. Ale ta pravda v tom není. Odpozorovat tu pravdu z toho nelze. Teologie nedělá nic, jenom když je sklona na tyto pustivé otisky pravdy. Takže to dělá špatná teologie. Teologie, která sama sobě nerozumí. Teologie, která ví o co jde. Ví, že když před sebou má texty starozákonní a novozákonní, že v tom žádný slovo boží není. Že slovo boží je zatím. Ne v tom. Ale to myslím, že teologicky je naprosto. To udržíme. Ale už tohle, co jsi ty říkala, jestli ta rizí nepředmětnost, jestli se musí předmětnit nějak, která je v tom slovo boží. Je totiž ještě k tý básni. Je pravda, že ta báseň teda není v tom papírstvě na krutý rákan. Ale nějakým způsobem jako báseň to oslovuje někoho, kdo k tomu přichází. To znamená, že v tu chvíli by teda ta pravda, která dejme tomu dala podklad pro tu báseň, odešla, nebo někam prostě se ztratila. Ale pouze dovčasně. Protože se znovu v tom objevuje. A musí se v tom objevit ještě. Notabeně. Jako dětky, ale vždycky. Jako dětky. Ne, ne, ne. Vůbec ne. Totiž podívejte se. Samozřejmě, když máte před sebou nějaký klikehák, nějaký rukopis, nebo výtisk nějaký starý básně, třeba Ovidia, nebo já nevím, či já můžu... Starý Pergamen, nebo cokoliv, tak, že když to začnete číst a umíte ten jazyk, nebo se naučíte a tak dále, takže vždycky se tam něco dočkete. Jenomže to ještě vůbec neznamená, že vás oslovuje skutečně to dílo, který Ovidius vytvořil. Vkládáte spoustu věcí, které tam vlastně nemají být a nevidíte tam věci, které tam jsou. To je prostě pokus... Jo, ale vy jste nevěděli to, co Ovidius vytvořil, ale to bylo opravdu... Moment, opravdě, jdeme s metaforou, cestou metafory. Já jsem zmínil námětka se týkala té básně. Totiž to není tak velice rozdílný, protože to, co nás v básni oslovuje, to není básník, líběž to je to dílo, které vytvořil. A to dílo, které vytvořil nás oslovuje, to nikde není to dílo. To nás oslovuje jenom tehdy, když náš pokus porozumět tomu textu je najednou proražen něčím, s čím my jsme nepřišli. A co taky není v tom textu, tak že by to bylo před námi hotový daný. A tohleto, to je to dílo. A teprve přes toto dílo, který nikde není, není tady, tam, který buď nás oslovuje, nebo nás neoslovuje, teprve ještě skrze toto dílo nás buď oslovuje, nebo neoslovuje sama pravda, která je zatím. A která rozhoduje o tom, jestli to dílo je velké dílo, nebo malé dílo, dobré dílo, nebo špatné dílo. Jestli je to kýč, který nás oslovuje jenom proto, aby nás utvrdil v tom, v čem jsme. Co jsme si už původně mysleli, ale jenom voblažuje nás svou přilenovostí k té naší vlastní pokleslosti. A nebo jestli je to něco, co nás staví se vší naší pokleslostí stranou a co nás vytrhuje, ukazuje nám cestu někam jináko. To ani to samo dílo není schopno samo ze sebe vydat a samo s tím přijít. Protože i toto samo dílo, který nikde není, a který buď nás osloví, nebo neosloví. Samo toto dílo je ještě takové či onaké ve světle pravdy, která v posledu je tím oslovujícím. Ono to souvisí. Když jdeme přes tu báseň, tak my míříme na stejné místo. Jenom ten důraz spočívá na tom, že dokonce ani to dílo, když už nemluvíme o pravdě, ani to dílo samo, že nemá žádnou hotovou definitivní podobu svého vzjevení. Toho dokladem je, že třeba v hudbě, to je speciální případ, že tam nejde o slovo, že v hudbě třeba interpretace určitýho díla, přestože notovej záznam je stejný pro všechny, může být velmi rozmanitá. To platí také ovšem o interpretaci třeba dramatů. Někdy je to násilný, ale někdy ten text připouští oboje. Jednou je možný nějakou postavu interpretovat herecky jako naivní, podruhé jako blbou, jednou jako inteligentní a chladně, ale přesně myslící, podruhé jako chytráckou a mazanou, to připouští. Teď se vždy trochu to dílo ukáže jinak. Který je to pravý? To není nikde dáno. Je potřeba pak mít je vedle sebe, ty různé interpretace, ponořit se do toho a teď to přeskoumat. A to není tak, že by byly prostě různé interpretace a všechny byly možný. Možný jsou, ale jedna je nejlepší a druhá menší. Některá se blíží víc, některá méně. Žádná není tou pravou, definitivně pravou. Vždycky ještě může někdo přijít a ukázat to ještě hluběji, ještě podstatně a tak dále. A furt ukazuje totež dílo, ne, že on si vymyšlí. A to je na úrovni díla, na úrovni vásně nebo dramatu. Jak to je prva s pravdou? Když ta pravda v posledu je tím touto poslední instanci jak nad dílem, tak nad jeho interpretací, tak nad tím, jak je chápána ta interpretace, ta reprodukce třeba. No kde je nějaká hierofanie? Jenom na té rovině díla. Co je hierofanie? Tady. Teď tam není. Proč by měla být teda, pokud je opravdu? Tak potom je potřeba říct, čím se setkáváme v té extázi. Co to znamená? Že jsem o tom pravdu. Žádnou hierofaní. A my se s ní setkáme a v tu ránu se musíme vrátit k sobě, to znamená končí to naše setkání a my žijeme jenom z toho bývalého setkání, z té vzpomínky nebo z toho, co se nám rozbřezklo. A to teď buď jsme tomu věrní a dovádíme to do úsledku, jak to dovedeme podle sejch možností a podle možností doby a já nevím. No alebo se lžeme a zkažujeme to všechno a je to nadraka. A nikdy to není definitívní, nikdy to není tak, že by bylo možno říct, že toto je definitívně. To je to ono, to je ta pravda. Vždycky ta pravda stojí ještě dál s tím. Ale i když se s ní setkáme na minimální chviličku, tak ta pravda přesto musí aspoň nějak zvnějšit, nebo předmětit, nebo něco, aby se s náma setkalo. To jsme my, který to setkání zvnějšňujeme tím, jak se k sobě vrací. Tady bych chtěl právě ten moment, kdy třeba vytváří někdo nějaké dílo. Vytváří nějaké dílo, buď může vytvářet nějakou páse, nebo když něco psá, tak on se může vztahovat k tomu nepředmětnému tím způsobem, že se může snažit to nepředmětné popsat, a nebo se teda k ním vztáhnout, což je právě ten tvůj způsob. Ty bys to chtěla popsat, teda přímo zpředmětnit, že zatím už nebude prakticky jistým způsobem nepředmětná stránka, která tam teda nakonec bude, ale to zpředmětnění by mělo být, že by to opravdu bylo přesně napsáno tak, jak to je, protože tak to nikdy nemůže být. Já nevím, jak jsem to vyjádřil. Taky nevím, jestli tomu rozumím dost. To nepředmětné nikdy nelze předmětně vyjádřit. Přesně, to je to, co říkám. To nejde, to nelze. A todíž, když něco, ale něco zpředmětnit musíme, poněkud nějak nic neuděláme. To předmětné má svou nepředmětnou stránku, ta celá věta nakonec má tu nepředmětnou stránku, která se potom vztahuje, která při tom osvětlení, tou pravdou vyjde na jeho. Ta nepředmětná stránka vůbec není integrována s tou předmětnou stránkou. Ta nepředmětná stránka, to je to dílo samo, to je jenom něco, co je přístupno našemu porozumění. A jenom tam, kde přicházíme, otevřený vůči dílu, tak my za tou vnější stránkou, za tím výtvorem, za tím artefaktem, si nacházíme, setkáváme se s tím dílem samotným. Ale to dílo samotný, to není žádná integrovaná jednotka s tím vnějškem toho artefaktu. To je strašně důležitá zážitka. Takže vlastně to je záležitost naše, ne toho díla, to dílo samo. Buď to chápeme jako tu vnější stránku, to jest jako sofu, obraz, rukopis, vytisknění a tak dále. A nebo tím rozumíme ten smysl, ten obsah. To není oboje dohromady, nikdy. My jsme si říkali, že ta pravda je možná jenom ve světě řeči. A ta samotná věc není schopna reflexe nebo řeči vůbec. Toho jsme schopni jenom mít a tím párem jenom díky nám může dojít k tomu, že... Ano, jsme to my, kteří to vtahujeme do... Ne, nešlo ještě o to, co jsem předtím tak komplikovaně vysvětoval, a to je to, že když se dneska dělají jakékoliv věci, ať se točí filmy nebo se píšou knížky, tak ty zůstávají právě jenom v té popisné stránce. Ty za sebou vůbec neovařou to, že ta věc má i tu nepřimětnou stránku. Že si to snaží všechno jakoby vyjádřit předmětně. Že to tam všechno chtějí říct, jak to teda je. Což potom působí hrozně kostrbatě a vyvolává všechno takové věci, a není to vůbec vážné. A myslím si, že právě to v tom, že to je jenom v tom předmětem. www.hradeckesluzby.cz