Machine transcription, not yet edited
====================
s1.flac
====================
A mám spíš kritické poznánky, i když na druhou stranu neváhám upozorňovat na to, že také je něco si pozitivního u Pavla, totižže on považuje to filozofování nebo prostě tak, jak on chápal, že on nevěděl pořadně co je filozofie. On to znal jenom z té upadkové doby, jak to dolehalo až tam někam do Palestýny nebo kam. To samozřejmě nemůžeme přeceňovat. Vůbec nemůžeme přeceňovat to, když někde se buď o filozofii mluví, anebo se filozofie dělá v novém zákoně, tak to je nezávazné. To je stejně nezávazné jako přírodopis starého zákonu. Když jsou tam některé momenty, tam najdete něco, já vždycky cituju, že zající přežvíkavec, tak to není závazná záležitost. Je možnost se z toho učinit. Obvykle od toho Pavla ukazují, že tam je co si pozitivního v tom, že on nemluví proti filozofií, on varuje jen před některými filozofiemi, jste to určitě slyšeli. A zejména varuje před mýtem, dalo by se říct, já to interpretuji jako filozofie podle tradice, podání, že by se dalo říct, že to je víkus. A potom varuje před filozofií podle prvku světa. Co je to, to je to, co přežilo a ještě dlouho, on to paluje dlouho, ještě do středy roku přežil sebe. Když není on sám jediný, kdo o tepstových jejich mluví, ale je první, který to filozoficky nějak dává dohromady, i když epigonsky a dost vlastně tedy dostalo slova uživěnou. Ale přežilo to strašně dlouho, tak to znamená, že to šířilo, nikdo neštudoval, to je dobré. To, že jsou čtyři živly, říkalo se tomu živly špatně, stoicheion není živel, živel je živý, stoicheon bylo vždycky mrtvé, mrtvý element, mrtvý prvek. Proto bylo potřebovalo ojepenit tak činitelů, tak faktorů lásky a sváru. Ale to se tak žilo a mluvilo se o živel, že zajíména takový živel, jako je voda nebo oheň, to přesvědčí, že to je to, co si živí. Voda teče, oheň to je dnes skoro živé, když jsme byli plameni, tak tomu říkali živly dlouhé. Předtím Pavel varuje, i když to zase nemůžeme představovat, on to dobře nezná, ale varuje z nějakých důvodů a je potřeba to interpretovat. Myslím, že když se tomu teologově vyhybají, je to chyba. Je to potřeba nějak interpretovat, že předtím varuje. A na druhé straně ale říká, klade filozofii podle Christa. Je otázka, jestli je to jenom retorická formule. Předtím je nějaká filozofie možná podle Christa, podle apostolatů. Já myslím, že jste toho teologu ještě neslyšeli. Podle mě už opět, tak to ještě opakuju. Takže nejsem jenom kritický. Je možno se o něco říct, ale Pavel tomu moc nerozumí. Naproti tomu Jan, teda pysatel je Nová Evangelia. Budeme mu říkat Jan, když víme, že to nebyl učeník Ježíšů, že to je mnohem pozdější, že vtedy to autorství se nebralo tak vážně, spíš to byla jakási podsta, když se to někomu připsalo, že to není podvod, ale to nás nemusí zajímat. Janové Evangelium budeme říkat autorně Jan, aby to bylo krátce. To je filozof, o tom se říkalo, to je filozof. Mezi apoštely a proti synoptikům, kteří byli nevzdělaní, prostí lidé, rybáři a podobně, tak Jan byl nepochybně vzdělaný člověk. To už nebudu opakovat. To byl vzdělaný člověk a ten jeho pokus, zejména v prologu, je vyslaveně filozofický. To není tak, jako apoštel Pavel užíje slova arché a vlastně neví pořádně, co to arché ve staré řecké filozofii znamená. Samozřejmě to neví. Nejenom pořádně aniktovat, asi vůbec. Naproti tomu tedy Jan nepochybně ví, jaká tradice je s tím logem spojená, alespoň část té tradice a nepochybně zná filonálec anglického. A je to jisté navázání na filozofii. Což je říct, samozřejmě. A nevadí mu to. Křesťanovi, Janovi respektive. Tam je takováhle koncepce. Na počátku bylo slovo. Blbě, na počátku blogos. My to nemůžeme hned vyložit, že je slovo. To bychom pak museli hned říct, ale to není slovo, tak jak my tomu rozumíme. To je prostě jenom šifra pro něco. Ale lépe je tam nějak blogos. Na počátku byl blogos. A ten blogos byl u boha. To znamená, že na počátku byl také bůh. A je to zvláštní, že neříká na počátku byl bůh. A u toho boha byl blogos. Ním říká na počátku byl blogos. A ten blogos byl u boha a ten blogos byl bůh. Ještě dvakrát ukáže, že se to nedá tak přesně vymezit. To znám, ale nedá se to. Na jedné straně je to u boha, na druhé straně je to bůh. To přece není omyl. To se nepřeřek. Má to dvakrát za sebou. To znamená, že ani jedno samo o sobě nestačí. Bylo potřeba to říct dvakrát, různým způsobem. Jako jedno vymezuje druhé, jedno opravuje, koriguje druhé. I po téhle strance já mám dojem, že to je dost inspirující záležitost, že tedy do jisté míry je vidět, že vlastně o bohu nemůže nic pořádně říct. Když to ten logos se jakoby zdá, přeji menší měnově se zdá, že tam už něco víme. A vlastně bohu nechává stranou, tam nedohledneme a všechno, co víme, víme. Skrze logos a zejméno skrze logos, který se stal tělem. Tahle myšlenka, logos, který se stal tělem, to je základ inkarnačního dogmatu. Vůbec inkarnační myšlenky, která není starozákladní. Je skutečně nová. A to neříkal ani Ježíš. To říká Jan. To říká toto Evangelium. A přitom říká cosi nesmírně důležitého, bez čeho si vůbec křesťanství nedovedeme představit. Říkám křesťanství, nikoli Evangelium. Evangelium si dovedeme představit. Musíme si umět představit křeské inkarnace, protože Ježíš ob inkarno-synodlogii. Já říkám, že synoptici. Ježíš. Pokud můžeme rozhovorit. Prostě v těch logích nic takového není. Ani náznak. Nicméně je to strašně důležitá věc. Je to jedna z nejdůležitějších myšlenek. Nejzákladnější. Nejfundamentálnější si to vůbec dá stupňovat. Bez které si křesťanským nedovedeme představit. Křesťanskou myšlenku. Křesťanskou zvěst. Bez kterého si nedovedeme představit. To je cosi strašně důležitého. Můžeme být stranou, že to není biblický termín. A která je, možná to opřít. Není to vysloveně biblický termín. Rozhodně to není termín ježíšův. A přesto je to strašně důležité. Je těžko to sebe méně spokybnit. Mám důležitost, že když se to spokybní, když se vlastně spokybní vše. To je tak základní myšlenka, že to nejde odpárat od křesťanství nebo od křesťanské interpretace. A proč je to tak důležité? Protože to je hrác. Já jsem tady říkal minulé něco o tom, že křesťanství, historické service samozřejmě, si nedovedeme představit bez Platona. Platon se tak vtiskl do křesťanského myšlení, že křesťanské myšlení bez Platona neexistuje. To znamená, že to všechno je k Platonovi. Tím není řečeno, že tady křesťanci lze odvodit Platona. Jenom to je o to, že křesťanci jak je známe historicky, tak je bez Platona nemyslitelné. My nemáme žádnou tradici, která nijak šla mimo Platona. My moc nevíme o křesťanech ze židů. Tam možná se něco takového malo udržet nebo vytvořit, i když kdo ví, jaký to byli židé, které byli také ovlivněni a navedeni tou helemistickou tradicí. To my nevíme. Ale zejména protože se proti ním velmi tvrdě postali jak křesťané z Pohanů, tak židé, tak nepřežili. Prostě ta tradice křesťanů ze židů se vytratila dějně. A křesťané z Pohanů vlastně nesou celé to poselství, to pochodeň, jak řekové říkali to, lampada peridontes, předávajíce pochodeň, štafetu. Tyto křesťané z Pohanů určovali tu křesťanskou tradici historicky daleko víc než Ježíš. Ježíš byl přeznačován od samého začátku, od už Pavlena byl přeznačován. Takže my máme dneska obrovskou práci s tím a budeme mít. Já vím, že teologicky je to stále sproblematizováno. A to jak na straně katolické, tak na straně protestantské. Já nevím, jestli něco vůbec takového je myslitelné na straně pravoslavé. A to nechme z celá strany. Pravoslavý je řečtější ještě než katolický i než protestantský. Nejméně řecký je protestantský, ale stále je strašně řecký. Tak tohle jsem říkal minulé, teď to trochu vysvětluji, protože je to adrematovou přírodou. Možná, že i některé z vás. Já jsem říkal, že křesťanství je nemyslitelné bez Platona. To je tak, jak se vyvinul. Tak, jak ho známe historicky. Já tím nemluvím, že Ježíš není myslitelný bez Platona. Jež vůbec ovlivně nebyl řeckou tradicí, ani tou starou, ani tou řesinskou úpadlou. U Ježíše skutečně žádnů vliv filotofie nemůžeme konstatovat, nemůžeme prokazovat, i když také někteří bláznice to pokoušejí dělat. Myslím, že to je naprosto vysmyslené, ale souznamek nezdarům. Takže Evangelium Ježíšovo je samozřejmě nenom myslitelné, ale skutečně nezávislé na Platonu. Ale Evangelium o Ježíšově je bez Platona nemyslitelné. No a to znamená Evangelium té první církve, když se začala pokoušet interpretovat to, co narážilo na nepokopení už u středních římských, a zejméno těch vyšších římských krstev. Že jsme se dostali do situace, kdy se začalo proníkat do těch vyšších krstev a ty už byly tak trochu vzdělané. Nejhorší je vždycky proníkat mezi polozdělané, že polozdělané jsou přeménem lidstva. Ty nevzdělané, zcela nevzdělané, jsou otevřené většina. Pokud vůbec nejsou nějak poškozené při narodení nebo tak, ale jsou otevřené. Oni rádi si poslechnout něco, co dává smysl. Nechtějí se hned jako bránit. A jak mě někdo k něčemu čuchne a moc to nezná, tak se s ním stává nejrychlejší cestou fundamentalista. To je známá věc. Proto se říká polturčenec, polší turka a podobně. Takže je otázka, jak to hodnotit. Viděno křesťansky nezaujatě, historicky viděno sociálně, politicky a tak dále. To byl velikánský úspěch. Křesťanských proniklo všude. Sice trvalo to staletí, ale něco takového nertimálnou rukou nelze podcenit. A je to koncepce Apoštolbarva. On říká, že v řeklům se musí říct světsky a on to tak dělá. A on jde mezi Pohany, on jezdí po Středomoří. A když nemůže tam jedt, tak tam aspoň píše dopisy. A vlastně ideologicky to celé říká. Může to dělat právě proto, že je římský občan a že má římské vzdělání, protože kdyby neměl, tak má potíže. On se v tom vyzná. On je tam doma, to je jeho druhý život. On je žid a zároveň říma. A tak po celé té římské říši má v úmyslu uskutečňovat ty plány, které nepovažuje za své, protože to jsou plány Kristove. Ať Kristus přišel pro všechny lidi. To je ta základní myšlenka Pavlova. A říká, že židovský řekou řecky. Nemusí se každej nejdřív naučit hebrejsky nebo aspoň harmejsky. Nemusí každý být obřezán. Nemusí každý dodržovat to, že musí jíst obětované maso. To byl problém, to je chudina. Ta chudina nemohla si to volit. Obyčejné maso. Při obětování zbylo spousta masa a nikdo to nechtěl. Tak se to prodávalo za lacení peníz. A teď tady přicházely samospravedlivý židé, kteří říkají, že to se nesmí. A počtová Pavel měl správné porozumění a říkal, že to je blbost. Obětované maso nic není. Jenom je potřeba neuvádět pohoršení bratra. Nedělat to neschvál, nedělat to provokativně. Ale jestli je maso obětované nebo neobětované, to je úplně fuk. A když je neobětované drahé a obětované lacené, možná by si chudina nemohla dopsat obětované maso. To už interpretuju takhle dopadně. To znáte. Nemusím vás vyučovat. U Pavla se najde mnoho věcí, které to můžeme dobře udělat. Ale jedna důležitá věc tam je, kterou nesmíme předhlednout, že vtedy byl poříštěný, byl pohelnističtěný, byl helenizovaný džid a vůbec si nevšiml, že to, co říká, není docela přesně to, co říká Ježíš. Jak by si toho všiml? On to měl všecko z druhé ruky, měl toho těch nepříliš vzdělaných níčení u Ježíšových a tím pádem to nebral zvláštně. Ještě navíc nějaké to zjevení, což měl dojem, že dostal vysvědčení, že může, že je ten náhradní účenník Ježíšů, že je přijat, že je poslán. Cítil velké poslání, že je v tom hluboce přesvědčen, že ho můžeme uznat. To bylo velké poslání. Ovšem nevšim si, že v Ježíšově není žádný filozofie, že tam není žádná teorie, kterou říká jako rád. Velké účení, největší ve všech dějinách a není tam žádná teorie. Teorie o Bohu, teorie o nebi, nic takového tam není. Samozřejmě to byl velký nedostatek a tím pádem teda křesťané se snažili, co mohli, aby tam tu teorii nějak vrazili, že aby tam nějak vpaštovali a tím nějak ukázali, že taky jsou na úrovni. Samozřejmě museli ukázat, že i oni dovedou filozofický útok. Takže tohle je hned na začátku upadla. Pár let po tom, co Ježíš umírá na kříži. Jen se trošku účenníci zpamatovali, mezi tím Pavel velmi agitoval proti křesťanům a nechával je lapat a dávat domězení, že pronásledoval je. No a pak nějak jako, co mu hozboval, on by řekl, že to jsou kretésy, že to nějaké všechno blběje. Co my mýme prostě a dobře náhle obrátíme všechno. A ze šavla se stal Pavel, jak v Česky říkáme, že je na místu Saulů. Tak hned upadla, ale u Jana je to úplně jinak. To je o mnoho později. To už je člověk vzdělaný a zároveň dobrý řek, daleko lepší řek asi než Pavel. No přímo než jim stejně, ale asi lepší v tom smyslu, že on rozpoznal, Pavel nerozpoznal. To je to měl vedle sebe. Jan by nikdy neřekl řeků řecky živů židovské. Jako kdyby na tom nezáleželo. To je jako kdyby dneska mezi váma byli teologi a říkali, a co my se máme učit hebrejsky, a co my se máme učit kojiné česky, nám stačí. Je to fuk. V jakém jazyce, to je jedno. Víme, že to není jedno. Prostě tady někdo musí být odborný přes řečinu, někdo musí být odborný přes řečinu a ne jenom přes ten jazyk, ale musí rozumět tomu, co tam jde v tom starém zákoně, v tom novém zákoně. Prostě tady musí být teologové. To není jenom záležitost filologická. U Jana najdeme něco pozorovatelného. Že totiž on si uvědomuje problematičnost té helenizace. On sám je taky helenizovaný. On píše řecky. A velmi pěkně. On má hemlé, velmi řecky. On je vzdělaný a on štefilóna. Asi. Především o něm dost slyšel. Nechal se tím nějakým způsobem tedy inspirovat. On musel přečíst řadu věcí, protože jen tak od přírody něco takového těžko můžeme odčekávat i od vzdělaného židá. Ten se v hluboce přemýšlí. Skutečně autor toho škotého evangelia je dost filozof. Asi v té první cik je to první filozof. A on se pokouší těmi filozofickými termíny inspirovat. A pracuje jimi takovým způsobem, že tím, jak je řadící a jak to dává do souvislosti, jim dává jiný zmysl. A dělá to tolikrát vedle sebe, že to není něco, co se mu tak jen tak stalo přihodilo. To je plán. Prostě a dobře, když dobře čteme nové evangelie, tak to není helenizace evangelia, nimž je to evangelizace helenské. On užívá těch hlavních, těch nejdůležitějších terminů filozofických a užívá jich takovým způsobem, že to je protiředské. Že to je při řecky nepřijatelné nebo při největšiněj nesrozumitelné. Už je slova aletheia. Každý ví i tak pozdě, že tam je to letheim nebo lethe, že a je odporka, každý ví, i když už se to používá běžně, jako v krámě, tak pořád ještě toto není tak daleko, tak daleko, aby lidé nedohlédali nebo nedoslýchali, že to ty kořeny nějaké má. A on řekne, že ta pravda se stala. To je vřecky nemyslitelné. Pravda je odkrytost, nebo přesně něco nezakrytost. Odkrytost je možná jenom, když někdo odkryje. Ne, nezakrytost nemusí nikdo nic dělat. Stačí, že to není zakrytost. To není aktivita. Pravda nemá s aktivitou co dělat. I když teda nepochybně, když to neznám jen jako přirovědec. Nicméně tyhle myšlenky lítají vzduchem. My víme, že Aristoteles vysloveně postavil základní rozdíl mezi dva druhé věty. Věty teoretické a praktické. Cílem praktických je dílo, cílem teoretických je čumění. Čumění, teorein, teoria, vzírání. A to vzírání na pravdu. Vidění pravdy. A co to je vidění pravdy? Vidíte, pravdu už vidíte. Skutečnost teda jen nezakrytá. Teď si představte, ta skutečnost, jak to je. Ten autor je o tom, že pravda stala se. A ještě se stala skrze člověka. To je takřka moderní, nebo moderní je nejhybristický. To už ani není moderní. To je překonání modernity i postmodernity. To je něco, co nás oslobuje. To zůstává. A tohle je součást křesťanské tradice, jaké známe. Na jedné straně helenizace, na druhé straně tohle to pořád předívá. To se pořád cituje. Díky tomu, že to není převyprávění, že tradice nezvítězila nikdo. O těch sedimentech staré tradice zůstává zachován a čte se pořád zpátky. A my ho vracíme. Nenecháme to na té tradici, jak to Mytus musel nechávat. Mytus se vyvíjel tak, že nikdo to nepočíroval. A když to někde založí po falešnu, tak jedně nějakej básník, když to ještě lépe řekl, tak se mohl vrátit a nebo naopak to obrátit nikam jinak. A teď to lidem zalíbilo nebo nezalíbilo a kritika nebyla možná. Byly různé verze, přerevali se před sebe něco, vytězilo něco, ne. To nebylo možné. A teď je to přesně všechno zapsáno. To nebylo možné s Mytem. Homer zapsal Mytus, Heziros taky, ale tam napsal ty Myty, které jsou navzájem rozplorou. S tím se nedalo pracovat. To bylo tak trošku, je to bylo malinko učesané, ale v podstatě je to bylo rozdrbáno všechny stvěry. A tady to, je to výborné, že to je zapsáno takřká autenticky zapsáno. Víte ono, ta autentizace nebyla jednoduchá, ta autorizace, kterou muselo také dojít. Ale samozřejmě nejdřív se to vybíralo nikoli tak, že se zase neplával starců, nebo dokonce celý koncil a rozhodně. Tak se to dělalo. Prosazovaly se různé verze také. Ale ta neuvěřitelná lojalnost, ten respekt k té tradici, jenom jak se zachovávaly ty výroky Ježíšovy. Je to neuvěřitelné, že různí autoři píší, třeba jenom ty Syrotice, ale vedle nich jsou ty Ježíšové. Nekanonické texty, třeba Tomášov a tak dále, jak tam stále se něco opakuje. Stále je taková reverence daleko větší než to bylo možné a než to bylo skutečné v mýtu. Ta důvěra v tom, že se zapíše, to je řecká důvěra. Promiňte, to je židovská důvěra. A to, že ty apoštolové dopisy, nebo dopisy apoštolů, ale hlavně Pavlové, to je napodobení té tradice, kdy se posvátné texty stále používaly a když už byly skoro roztrbané, tak se museli přesně přepsat a pak se tam to zničilo. A lidi to vždycky zkusovali a zase se čeklo znovu a znovu. A to muselo být naprosto. Tam jen tu a tam se objeví, že nějaký přepis. Většinou nejde o přepisní, vždy o redakci. To je přesvědčení, že vědí lépe, že před nimi byl někdo, kdo to přepsal špatně. Tak tohle ta důvěra v slovo, v napsané slovo. Otázka, jestli je to důvěra, možná, že to mělo už kus poslátnosti v sobě, že takové věci se dají napsat. A přetrvávají ten poměrně krátký jeden lidský život a předávají se z pokolení na pokolení. Tak to je ta váha toho napsání. A teď tady přijde člověk, který napíše něco úplně nového. A udělá to způsobem, který vybočuje ze všech noren, ze všech tradic židovských. Liší se od synoptiků, které nepoky mě znal, alespoň měja, kubo před nimi činní, to z čeho čerpali. Udělá to úplně novým způsobem. Dá tam začátek vysloveně filozofický a přitom bojuje s tou helenistickou tradicí. To vysloveně protiředské. Proti helenistické. A to ne z nějaké idiosynkrázie nebo z nějakého resentimentu, z nějaké averze proti židů. On to píše řecky. On to píše řecky. On mu nedělá potíže. A on to píše teda pro řeky. On tam chce zachytit to, co není řecké, co je neřecké, co je protiřecké. A on si na tom dává záležití. No takže, já to chci jenom, přejdu teda k něčemu dalšímu. Chci to použít jenom k tomu, že po mém soubu to, že v Novém zákoně máme Janovu Evangeliu, Evangeliu půjde Jana, že je vlastně jakási legitimace pro všecky pokusy filozoficky se pokusit něco z toho myšlenkového bohatství Evangelia Ježíšová. Nejen Evangelia o Ježíšově, ale nějakým způsobem zachytit. Formulovat to novým způsobem. Užít tomu aspoň z části pojmových prostředů. Nikoliv tedy jenom narrativní. Doufám, že je hodně snad, že prolog Janův, že není narrativní. Tak to je asi vše, co nemyslím, že by se z toho dalo vyvodit, že ten okrav filozofii je Jan a jeho způsob, jak to filozoficky zmáná a zvláda, že je nějak směrný, že je nějak směrný, že je nějak směrný, že je nějak směrný. Je nutno se o něho učit. Je možno a nutno se jim nechat inspirovat, ale myslím, že platí pro filozofování tohoto typu, které se nechá inspirovat Evangeliem. Platí přesně to, co platí pro křesťanů vůbec. a už pro židi platilo, že je potřeba vždycky zpívat hospodinu píseň novou a ne furt do střednutí opakovat nějaký starý veršovánky. A vycházet do neznámé, aby nám to bylo započteno za spravivnost. A obrace se zádi k tomu, co bylo. Ne tak, že na to kašem, ale že za daleko důležitější považujeme to, co přikází s budoucností. To patří také jako norma, jako kritérium všem, kteří se pokoušejí filozoficky reflektovat Evangelium respektive víru. V podstatě Evangelium je Evangelium o víře, která přemáha svět. Chtěl jsem ještě něco vykládat o tom prologu. Jak by se to dalo upravit, jak by se to dalo maličko pozměnit, aby to vyhovovalo tomu, jak jsme si tady vykládali tomu stavu mezi Parandou a Logiem. Myslím, že to můžeme klidně ominout.
s1.flac
====================
A mám spíš kritické poznánky, i když na druhou stranu neváhám upozorňovat na to, že také je něco si pozitivního u Pavla, totižže on považuje to filozofování nebo prostě tak, jak on chápal, že on nevěděl pořadně co je filozofie. On to znal jenom z té upadkové doby, jak to dolehalo až tam někam do Palestýny nebo kam. To samozřejmě nemůžeme přeceňovat. Vůbec nemůžeme přeceňovat to, když někde se buď o filozofii mluví, anebo se filozofie dělá v novém zákoně, tak to je nezávazné. To je stejně nezávazné jako přírodopis starého zákonu. Když jsou tam některé momenty, tam najdete něco, já vždycky cituju, že zající přežvíkavec, tak to není závazná záležitost. Je možnost se z toho učinit. Obvykle od toho Pavla ukazují, že tam je co si pozitivního v tom, že on nemluví proti filozofií, on varuje jen před některými filozofiemi, jste to určitě slyšeli. A zejména varuje před mýtem, dalo by se říct, já to interpretuji jako filozofie podle tradice, podání, že by se dalo říct, že to je víkus. A potom varuje před filozofií podle prvku světa. Co je to, to je to, co přežilo a ještě dlouho, on to paluje dlouho, ještě do středy roku přežil sebe. Když není on sám jediný, kdo o tepstových jejich mluví, ale je první, který to filozoficky nějak dává dohromady, i když epigonsky a dost vlastně tedy dostalo slova uživěnou. Ale přežilo to strašně dlouho, tak to znamená, že to šířilo, nikdo neštudoval, to je dobré. To, že jsou čtyři živly, říkalo se tomu živly špatně, stoicheion není živel, živel je živý, stoicheon bylo vždycky mrtvé, mrtvý element, mrtvý prvek. Proto bylo potřebovalo ojepenit tak činitelů, tak faktorů lásky a sváru. Ale to se tak žilo a mluvilo se o živel, že zajíména takový živel, jako je voda nebo oheň, to přesvědčí, že to je to, co si živí. Voda teče, oheň to je dnes skoro živé, když jsme byli plameni, tak tomu říkali živly dlouhé. Předtím Pavel varuje, i když to zase nemůžeme představovat, on to dobře nezná, ale varuje z nějakých důvodů a je potřeba to interpretovat. Myslím, že když se tomu teologově vyhybají, je to chyba. Je to potřeba nějak interpretovat, že předtím varuje. A na druhé straně ale říká, klade filozofii podle Christa. Je otázka, jestli je to jenom retorická formule. Předtím je nějaká filozofie možná podle Christa, podle apostolatů. Já myslím, že jste toho teologu ještě neslyšeli. Podle mě už opět, tak to ještě opakuju. Takže nejsem jenom kritický. Je možno se o něco říct, ale Pavel tomu moc nerozumí. Naproti tomu Jan, teda pysatel je Nová Evangelia. Budeme mu říkat Jan, když víme, že to nebyl učeník Ježíšů, že to je mnohem pozdější, že vtedy to autorství se nebralo tak vážně, spíš to byla jakási podsta, když se to někomu připsalo, že to není podvod, ale to nás nemusí zajímat. Janové Evangelium budeme říkat autorně Jan, aby to bylo krátce. To je filozof, o tom se říkalo, to je filozof. Mezi apoštely a proti synoptikům, kteří byli nevzdělaní, prostí lidé, rybáři a podobně, tak Jan byl nepochybně vzdělaný člověk. To už nebudu opakovat. To byl vzdělaný člověk a ten jeho pokus, zejména v prologu, je vyslaveně filozofický. To není tak, jako apoštel Pavel užíje slova arché a vlastně neví pořádně, co to arché ve staré řecké filozofii znamená. Samozřejmě to neví. Nejenom pořádně aniktovat, asi vůbec. Naproti tomu tedy Jan nepochybně ví, jaká tradice je s tím logem spojená, alespoň část té tradice a nepochybně zná filonálec anglického. A je to jisté navázání na filozofii. Což je říct, samozřejmě. A nevadí mu to. Křesťanovi, Janovi respektive. Tam je takováhle koncepce. Na počátku bylo slovo. Blbě, na počátku blogos. My to nemůžeme hned vyložit, že je slovo. To bychom pak museli hned říct, ale to není slovo, tak jak my tomu rozumíme. To je prostě jenom šifra pro něco. Ale lépe je tam nějak blogos. Na počátku byl blogos. A ten blogos byl u boha. To znamená, že na počátku byl také bůh. A je to zvláštní, že neříká na počátku byl bůh. A u toho boha byl blogos. Ním říká na počátku byl blogos. A ten blogos byl u boha a ten blogos byl bůh. Ještě dvakrát ukáže, že se to nedá tak přesně vymezit. To znám, ale nedá se to. Na jedné straně je to u boha, na druhé straně je to bůh. To přece není omyl. To se nepřeřek. Má to dvakrát za sebou. To znamená, že ani jedno samo o sobě nestačí. Bylo potřeba to říct dvakrát, různým způsobem. Jako jedno vymezuje druhé, jedno opravuje, koriguje druhé. I po téhle strance já mám dojem, že to je dost inspirující záležitost, že tedy do jisté míry je vidět, že vlastně o bohu nemůže nic pořádně říct. Když to ten logos se jakoby zdá, přeji menší měnově se zdá, že tam už něco víme. A vlastně bohu nechává stranou, tam nedohledneme a všechno, co víme, víme. Skrze logos a zejméno skrze logos, který se stal tělem. Tahle myšlenka, logos, který se stal tělem, to je základ inkarnačního dogmatu. Vůbec inkarnační myšlenky, která není starozákladní. Je skutečně nová. A to neříkal ani Ježíš. To říká Jan. To říká toto Evangelium. A přitom říká cosi nesmírně důležitého, bez čeho si vůbec křesťanství nedovedeme představit. Říkám křesťanství, nikoli Evangelium. Evangelium si dovedeme představit. Musíme si umět představit křeské inkarnace, protože Ježíš ob inkarno-synodlogii. Já říkám, že synoptici. Ježíš. Pokud můžeme rozhovorit. Prostě v těch logích nic takového není. Ani náznak. Nicméně je to strašně důležitá věc. Je to jedna z nejdůležitějších myšlenek. Nejzákladnější. Nejfundamentálnější si to vůbec dá stupňovat. Bez které si křesťanským nedovedeme představit. Křesťanskou myšlenku. Křesťanskou zvěst. Bez kterého si nedovedeme představit. To je cosi strašně důležitého. Můžeme být stranou, že to není biblický termín. A která je, možná to opřít. Není to vysloveně biblický termín. Rozhodně to není termín ježíšův. A přesto je to strašně důležité. Je těžko to sebe méně spokybnit. Mám důležitost, že když se to spokybní, když se vlastně spokybní vše. To je tak základní myšlenka, že to nejde odpárat od křesťanství nebo od křesťanské interpretace. A proč je to tak důležité? Protože to je hrác. Já jsem tady říkal minulé něco o tom, že křesťanství, historické service samozřejmě, si nedovedeme představit bez Platona. Platon se tak vtiskl do křesťanského myšlení, že křesťanské myšlení bez Platona neexistuje. To znamená, že to všechno je k Platonovi. Tím není řečeno, že tady křesťanci lze odvodit Platona. Jenom to je o to, že křesťanci jak je známe historicky, tak je bez Platona nemyslitelné. My nemáme žádnou tradici, která nijak šla mimo Platona. My moc nevíme o křesťanech ze židů. Tam možná se něco takového malo udržet nebo vytvořit, i když kdo ví, jaký to byli židé, které byli také ovlivněni a navedeni tou helemistickou tradicí. To my nevíme. Ale zejména protože se proti ním velmi tvrdě postali jak křesťané z Pohanů, tak židé, tak nepřežili. Prostě ta tradice křesťanů ze židů se vytratila dějně. A křesťané z Pohanů vlastně nesou celé to poselství, to pochodeň, jak řekové říkali to, lampada peridontes, předávajíce pochodeň, štafetu. Tyto křesťané z Pohanů určovali tu křesťanskou tradici historicky daleko víc než Ježíš. Ježíš byl přeznačován od samého začátku, od už Pavlena byl přeznačován. Takže my máme dneska obrovskou práci s tím a budeme mít. Já vím, že teologicky je to stále sproblematizováno. A to jak na straně katolické, tak na straně protestantské. Já nevím, jestli něco vůbec takového je myslitelné na straně pravoslavé. A to nechme z celá strany. Pravoslavý je řečtější ještě než katolický i než protestantský. Nejméně řecký je protestantský, ale stále je strašně řecký. Tak tohle jsem říkal minulé, teď to trochu vysvětluji, protože je to adrematovou přírodou. Možná, že i některé z vás. Já jsem říkal, že křesťanství je nemyslitelné bez Platona. To je tak, jak se vyvinul. Tak, jak ho známe historicky. Já tím nemluvím, že Ježíš není myslitelný bez Platona. Jež vůbec ovlivně nebyl řeckou tradicí, ani tou starou, ani tou řesinskou úpadlou. U Ježíše skutečně žádnů vliv filotofie nemůžeme konstatovat, nemůžeme prokazovat, i když také někteří bláznice to pokoušejí dělat. Myslím, že to je naprosto vysmyslené, ale souznamek nezdarům. Takže Evangelium Ježíšovo je samozřejmě nenom myslitelné, ale skutečně nezávislé na Platonu. Ale Evangelium o Ježíšově je bez Platona nemyslitelné. No a to znamená Evangelium té první církve, když se začala pokoušet interpretovat to, co narážilo na nepokopení už u středních římských, a zejméno těch vyšších římských krstev. Že jsme se dostali do situace, kdy se začalo proníkat do těch vyšších krstev a ty už byly tak trochu vzdělané. Nejhorší je vždycky proníkat mezi polozdělané, že polozdělané jsou přeménem lidstva. Ty nevzdělané, zcela nevzdělané, jsou otevřené většina. Pokud vůbec nejsou nějak poškozené při narodení nebo tak, ale jsou otevřené. Oni rádi si poslechnout něco, co dává smysl. Nechtějí se hned jako bránit. A jak mě někdo k něčemu čuchne a moc to nezná, tak se s ním stává nejrychlejší cestou fundamentalista. To je známá věc. Proto se říká polturčenec, polší turka a podobně. Takže je otázka, jak to hodnotit. Viděno křesťansky nezaujatě, historicky viděno sociálně, politicky a tak dále. To byl velikánský úspěch. Křesťanských proniklo všude. Sice trvalo to staletí, ale něco takového nertimálnou rukou nelze podcenit. A je to koncepce Apoštolbarva. On říká, že v řeklům se musí říct světsky a on to tak dělá. A on jde mezi Pohany, on jezdí po Středomoří. A když nemůže tam jedt, tak tam aspoň píše dopisy. A vlastně ideologicky to celé říká. Může to dělat právě proto, že je římský občan a že má římské vzdělání, protože kdyby neměl, tak má potíže. On se v tom vyzná. On je tam doma, to je jeho druhý život. On je žid a zároveň říma. A tak po celé té římské říši má v úmyslu uskutečňovat ty plány, které nepovažuje za své, protože to jsou plány Kristove. Ať Kristus přišel pro všechny lidi. To je ta základní myšlenka Pavlova. A říká, že židovský řekou řecky. Nemusí se každej nejdřív naučit hebrejsky nebo aspoň harmejsky. Nemusí každý být obřezán. Nemusí každý dodržovat to, že musí jíst obětované maso. To byl problém, to je chudina. Ta chudina nemohla si to volit. Obyčejné maso. Při obětování zbylo spousta masa a nikdo to nechtěl. Tak se to prodávalo za lacení peníz. A teď tady přicházely samospravedlivý židé, kteří říkají, že to se nesmí. A počtová Pavel měl správné porozumění a říkal, že to je blbost. Obětované maso nic není. Jenom je potřeba neuvádět pohoršení bratra. Nedělat to neschvál, nedělat to provokativně. Ale jestli je maso obětované nebo neobětované, to je úplně fuk. A když je neobětované drahé a obětované lacené, možná by si chudina nemohla dopsat obětované maso. To už interpretuju takhle dopadně. To znáte. Nemusím vás vyučovat. U Pavla se najde mnoho věcí, které to můžeme dobře udělat. Ale jedna důležitá věc tam je, kterou nesmíme předhlednout, že vtedy byl poříštěný, byl pohelnističtěný, byl helenizovaný džid a vůbec si nevšiml, že to, co říká, není docela přesně to, co říká Ježíš. Jak by si toho všiml? On to měl všecko z druhé ruky, měl toho těch nepříliš vzdělaných níčení u Ježíšových a tím pádem to nebral zvláštně. Ještě navíc nějaké to zjevení, což měl dojem, že dostal vysvědčení, že může, že je ten náhradní účenník Ježíšů, že je přijat, že je poslán. Cítil velké poslání, že je v tom hluboce přesvědčen, že ho můžeme uznat. To bylo velké poslání. Ovšem nevšim si, že v Ježíšově není žádný filozofie, že tam není žádná teorie, kterou říká jako rád. Velké účení, největší ve všech dějinách a není tam žádná teorie. Teorie o Bohu, teorie o nebi, nic takového tam není. Samozřejmě to byl velký nedostatek a tím pádem teda křesťané se snažili, co mohli, aby tam tu teorii nějak vrazili, že aby tam nějak vpaštovali a tím nějak ukázali, že taky jsou na úrovni. Samozřejmě museli ukázat, že i oni dovedou filozofický útok. Takže tohle je hned na začátku upadla. Pár let po tom, co Ježíš umírá na kříži. Jen se trošku účenníci zpamatovali, mezi tím Pavel velmi agitoval proti křesťanům a nechával je lapat a dávat domězení, že pronásledoval je. No a pak nějak jako, co mu hozboval, on by řekl, že to jsou kretésy, že to nějaké všechno blběje. Co my mýme prostě a dobře náhle obrátíme všechno. A ze šavla se stal Pavel, jak v Česky říkáme, že je na místu Saulů. Tak hned upadla, ale u Jana je to úplně jinak. To je o mnoho později. To už je člověk vzdělaný a zároveň dobrý řek, daleko lepší řek asi než Pavel. No přímo než jim stejně, ale asi lepší v tom smyslu, že on rozpoznal, Pavel nerozpoznal. To je to měl vedle sebe. Jan by nikdy neřekl řeků řecky živů židovské. Jako kdyby na tom nezáleželo. To je jako kdyby dneska mezi váma byli teologi a říkali, a co my se máme učit hebrejsky, a co my se máme učit kojiné česky, nám stačí. Je to fuk. V jakém jazyce, to je jedno. Víme, že to není jedno. Prostě tady někdo musí být odborný přes řečinu, někdo musí být odborný přes řečinu a ne jenom přes ten jazyk, ale musí rozumět tomu, co tam jde v tom starém zákoně, v tom novém zákoně. Prostě tady musí být teologové. To není jenom záležitost filologická. U Jana najdeme něco pozorovatelného. Že totiž on si uvědomuje problematičnost té helenizace. On sám je taky helenizovaný. On píše řecky. A velmi pěkně. On má hemlé, velmi řecky. On je vzdělaný a on štefilóna. Asi. Především o něm dost slyšel. Nechal se tím nějakým způsobem tedy inspirovat. On musel přečíst řadu věcí, protože jen tak od přírody něco takového těžko můžeme odčekávat i od vzdělaného židá. Ten se v hluboce přemýšlí. Skutečně autor toho škotého evangelia je dost filozof. Asi v té první cik je to první filozof. A on se pokouší těmi filozofickými termíny inspirovat. A pracuje jimi takovým způsobem, že tím, jak je řadící a jak to dává do souvislosti, jim dává jiný zmysl. A dělá to tolikrát vedle sebe, že to není něco, co se mu tak jen tak stalo přihodilo. To je plán. Prostě a dobře, když dobře čteme nové evangelie, tak to není helenizace evangelia, nimž je to evangelizace helenské. On užívá těch hlavních, těch nejdůležitějších terminů filozofických a užívá jich takovým způsobem, že to je protiředské. Že to je při řecky nepřijatelné nebo při největšiněj nesrozumitelné. Už je slova aletheia. Každý ví i tak pozdě, že tam je to letheim nebo lethe, že a je odporka, každý ví, i když už se to používá běžně, jako v krámě, tak pořád ještě toto není tak daleko, tak daleko, aby lidé nedohlédali nebo nedoslýchali, že to ty kořeny nějaké má. A on řekne, že ta pravda se stala. To je vřecky nemyslitelné. Pravda je odkrytost, nebo přesně něco nezakrytost. Odkrytost je možná jenom, když někdo odkryje. Ne, nezakrytost nemusí nikdo nic dělat. Stačí, že to není zakrytost. To není aktivita. Pravda nemá s aktivitou co dělat. I když teda nepochybně, když to neznám jen jako přirovědec. Nicméně tyhle myšlenky lítají vzduchem. My víme, že Aristoteles vysloveně postavil základní rozdíl mezi dva druhé věty. Věty teoretické a praktické. Cílem praktických je dílo, cílem teoretických je čumění. Čumění, teorein, teoria, vzírání. A to vzírání na pravdu. Vidění pravdy. A co to je vidění pravdy? Vidíte, pravdu už vidíte. Skutečnost teda jen nezakrytá. Teď si představte, ta skutečnost, jak to je. Ten autor je o tom, že pravda stala se. A ještě se stala skrze člověka. To je takřka moderní, nebo moderní je nejhybristický. To už ani není moderní. To je překonání modernity i postmodernity. To je něco, co nás oslobuje. To zůstává. A tohle je součást křesťanské tradice, jaké známe. Na jedné straně helenizace, na druhé straně tohle to pořád předívá. To se pořád cituje. Díky tomu, že to není převyprávění, že tradice nezvítězila nikdo. O těch sedimentech staré tradice zůstává zachován a čte se pořád zpátky. A my ho vracíme. Nenecháme to na té tradici, jak to Mytus musel nechávat. Mytus se vyvíjel tak, že nikdo to nepočíroval. A když to někde založí po falešnu, tak jedně nějakej básník, když to ještě lépe řekl, tak se mohl vrátit a nebo naopak to obrátit nikam jinak. A teď to lidem zalíbilo nebo nezalíbilo a kritika nebyla možná. Byly různé verze, přerevali se před sebe něco, vytězilo něco, ne. To nebylo možné. A teď je to přesně všechno zapsáno. To nebylo možné s Mytem. Homer zapsal Mytus, Heziros taky, ale tam napsal ty Myty, které jsou navzájem rozplorou. S tím se nedalo pracovat. To bylo tak trošku, je to bylo malinko učesané, ale v podstatě je to bylo rozdrbáno všechny stvěry. A tady to, je to výborné, že to je zapsáno takřká autenticky zapsáno. Víte ono, ta autentizace nebyla jednoduchá, ta autorizace, kterou muselo také dojít. Ale samozřejmě nejdřív se to vybíralo nikoli tak, že se zase neplával starců, nebo dokonce celý koncil a rozhodně. Tak se to dělalo. Prosazovaly se různé verze také. Ale ta neuvěřitelná lojalnost, ten respekt k té tradici, jenom jak se zachovávaly ty výroky Ježíšovy. Je to neuvěřitelné, že různí autoři píší, třeba jenom ty Syrotice, ale vedle nich jsou ty Ježíšové. Nekanonické texty, třeba Tomášov a tak dále, jak tam stále se něco opakuje. Stále je taková reverence daleko větší než to bylo možné a než to bylo skutečné v mýtu. Ta důvěra v tom, že se zapíše, to je řecká důvěra. Promiňte, to je židovská důvěra. A to, že ty apoštolové dopisy, nebo dopisy apoštolů, ale hlavně Pavlové, to je napodobení té tradice, kdy se posvátné texty stále používaly a když už byly skoro roztrbané, tak se museli přesně přepsat a pak se tam to zničilo. A lidi to vždycky zkusovali a zase se čeklo znovu a znovu. A to muselo být naprosto. Tam jen tu a tam se objeví, že nějaký přepis. Většinou nejde o přepisní, vždy o redakci. To je přesvědčení, že vědí lépe, že před nimi byl někdo, kdo to přepsal špatně. Tak tohle ta důvěra v slovo, v napsané slovo. Otázka, jestli je to důvěra, možná, že to mělo už kus poslátnosti v sobě, že takové věci se dají napsat. A přetrvávají ten poměrně krátký jeden lidský život a předávají se z pokolení na pokolení. Tak to je ta váha toho napsání. A teď tady přijde člověk, který napíše něco úplně nového. A udělá to způsobem, který vybočuje ze všech noren, ze všech tradic židovských. Liší se od synoptiků, které nepoky mě znal, alespoň měja, kubo před nimi činní, to z čeho čerpali. Udělá to úplně novým způsobem. Dá tam začátek vysloveně filozofický a přitom bojuje s tou helenistickou tradicí. To vysloveně protiředské. Proti helenistické. A to ne z nějaké idiosynkrázie nebo z nějakého resentimentu, z nějaké averze proti židů. On to píše řecky. On to píše řecky. On mu nedělá potíže. A on to píše teda pro řeky. On tam chce zachytit to, co není řecké, co je neřecké, co je protiřecké. A on si na tom dává záležití. No takže, já to chci jenom, přejdu teda k něčemu dalšímu. Chci to použít jenom k tomu, že po mém soubu to, že v Novém zákoně máme Janovu Evangeliu, Evangeliu půjde Jana, že je vlastně jakási legitimace pro všecky pokusy filozoficky se pokusit něco z toho myšlenkového bohatství Evangelia Ježíšová. Nejen Evangelia o Ježíšově, ale nějakým způsobem zachytit. Formulovat to novým způsobem. Užít tomu aspoň z části pojmových prostředů. Nikoliv tedy jenom narrativní. Doufám, že je hodně snad, že prolog Janův, že není narrativní. Tak to je asi vše, co nemyslím, že by se z toho dalo vyvodit, že ten okrav filozofii je Jan a jeho způsob, jak to filozoficky zmáná a zvláda, že je nějak směrný, že je nějak směrný, že je nějak směrný, že je nějak směrný. Je nutno se o něho učit. Je možno a nutno se jim nechat inspirovat, ale myslím, že platí pro filozofování tohoto typu, které se nechá inspirovat Evangeliem. Platí přesně to, co platí pro křesťanů vůbec. a už pro židi platilo, že je potřeba vždycky zpívat hospodinu píseň novou a ne furt do střednutí opakovat nějaký starý veršovánky. A vycházet do neznámé, aby nám to bylo započteno za spravivnost. A obrace se zádi k tomu, co bylo. Ne tak, že na to kašem, ale že za daleko důležitější považujeme to, co přikází s budoucností. To patří také jako norma, jako kritérium všem, kteří se pokoušejí filozoficky reflektovat Evangelium respektive víru. V podstatě Evangelium je Evangelium o víře, která přemáha svět. Chtěl jsem ještě něco vykládat o tom prologu. Jak by se to dalo upravit, jak by se to dalo maličko pozměnit, aby to vyhovovalo tomu, jak jsme si tady vykládali tomu stavu mezi Parandou a Logiem. Myslím, že to můžeme klidně ominout.
====================
s2.flac
====================
Mluvím všetky znovu a také doporučuju, aby se k tomu něco četlo, jako třeba ten Heidegger a mnozí z vás si berou tu billingu von Wesner Wahrheit opravdě a vidí jako literaturu potom ke zkoušce a většinou se nedostaneme dál, než za prvních nějakých 10-15 stránek, takže tam už prostě tomu nikdo nerozumí ani Heideggerovi žáci, ty mystice, co je na konci, ale je tam velmi pěkně vyloženo, co to je to adekvační pojetí a je tam velmi pěkně vyloženo to, co zejména dneska říká většinou kriticky, se k tomu stavíme, že adekvační pojetí je blbost v té podobě, jak to přežilo. A naproti tomu adekvačním pojetím v středověku je pozorovodná myšlenková strana. My bohužel ji nemáme. To je to, na co ukazuje Heidegger v té knižce, takže doporučuji vaši pozornosti. A teď to jenom stručně předvedu, abychom pak mohli udělat něco dál. Heidegger má tu základní náměstku, jaká že to je schoda, jaký že to je soulad, jaká že to je podobnost. Ad ekvácio je při podobnění nebo při stejnění. Na rozdíl od ekvus, což je kůň, tak ekvus je rovný, stejný. Ad ekvácio je při stejný. A nám se tedy dostalo samozřejmého věna nebo odkazu do výjimku. Dostalo se nám toto nesmyslné pojedín, že pravda je shoda myšlení se skutečností. Každý se s tím skoro setkal, každý to ví, nebo to souká ze sebe, i když to neví tak, že by to ocitoval, tak aspoň to souká ze sebe. Je to taková samozřejmost, že opravdu jenom lidi nejprobudnější se můžou ptát. Tím způsobem, jakým se ptá Heidegger. Vezměme pěti korunu, on mluví o pěti marce, tedy to počeštíme. Vezměme pěti korunu, ta je kulata, je kovová, dá se za ní něco koupit. Myšlenka pěti koruny není kovová, není kulata a nikdo vám za ní nic nedá, tak kde je ta skoda? Tento argument je neplatný obecně, je to argumentum ad hominem, jak se tomu říká. Je to argument, který platí jenom pro ty, kdo věří, že adekvační povědí je platný. Nepochybně, jakminem někdo si myslí, že adekvační povědí je platné, tradičním způsobem, no tak tohle je vyvrácení. Ale to vyvrácení má svou vadu, takže vlastně je to sofizmat a je to zejména sofizmat od Heideggera. O všem, Heidegger není sofista, Heidegger toho sofizmatu užívá čistě utilitárně, právě pak už na něm nestaví, utilitárně ho užívá, protože to je neobyčejně dobrý argument proti všem, kteří věří pořád na to, adekvační povědí. Ale Heidegger je žákem Husserlovým, jako Husserlův žák. Samozřejmě musel přečíst jeho obyčejnku z úpunem a musel tedy znát tu kritiku Husserlovů vůči vlastnímu učiteli, Franz Bentanovi, který měl za to, že intenciální předmět je složkou součástí, dokonce říká inherentní součástí intenciálního aktu. Husserlov si na nějakých patnácti, dvaceti nebo kolika stránkách to rozebírá velmi důkladně v té druhé polovině toho prvního svazku velkého. Teď je to v třech svazcích, tak je to z toho druhého svazku. Původně ten první svazek byl strašně tlustý a měl být vyklúčen z městské knihoviny a tam to někdo ukradl. Jak jsem pak litual, že jsem ten ukradl já? To je pak problém, to je známý problém celého socializmu. Když to neukradl já, tak to ukradne třeba nějaký ještě větší pocholek. To je přesně ten argument. Vždyť se neví kde to je, kdo to má, ten třeba už umře a jeho děti, když je nevychovaný, asi když krade, tak nemá i děti nevychovaný, tak ty to vyhodě někam do popernice a když to zrovna někdo chytrý nenajde, tak přijde o druhý. To je prostě hrozné pomyslí. Já bych na něj dát oči pozor a tak dále. Ty argumenty jsou přece známé. Na těch relativně mnoha stránkách si vyřizuje Husserl své ručky se svým učitelem. To napětí tam je o mnoha stránkách. Například napětí je v tom, že Brentano je Aristotelik a Husserl je Platonik. To není tak obrovský rozdíl nebo obrovské napětí, protože i Aristoteles je Platonik, ale přece jenom se to tak rozlišuje, že to je něco jiného. To je velice nápadné, zejména potom po tolika staletích. Takže to napětí mezi Husserlem a Brentanem je jindem jenom v tomto bodě. To, že Husserl škudoval a dokonce jeden čas bydlil s Masarykem, to asi víte. Masaryk je také odchovanec Brentanů. Také nebyl Brentanovi zcela věrný, ovšem Brentano pro něho znamenal velkou pomoc, přitomže si nezachoval jistý kritický odstup k pozitivismu. Masaryk se hodně stotočnil s kontovským pozitivismem, trošku ho malinko korigoval tím anglosaským, ale myslím, že nejvíc mu pomáhal Brentanom v tom, že některé věci od toho konta nebral. Na tom je také vidět, že u toho Brentana právě ti nejlepší mohli myslet trochu jinak. A nevadilo to, že ten slabší myslitele krezurují tyhle študenty, takže museli říkat všechno tak, jako oni. Heidegger také zařval jednou v semináři, když referovala jedna dílenka a teď si osvojila naprosto perfektně ty výšprychty Heideggerového, všechny ty jeho přeukrutné termíny. Až to na chvíli tak hovořila, a teď jenom tam mlátila termína. Heidegger zařval jednou v semináři, když referovala jednou v semináři, když referovala jednou v semináři. Tak něco podobného, to je samozřejmě nejlepší, nejenom, že to nevyžaduje, ale naopak nadávají, když to někdo dělal. Tak ta myšlenka základní byla, Heideggerová v tom vodě, o kterém mluvíme, že Berettán nemá pravdu, že ten intenciální předmět, že je integrální nebo inherentní, oba ty termíny Berettán užil, jsou částí složkou intenciálních aktů, mimo, že jsou mimo ten intenciální akt. Jak to je jiná věc, to je právě ten platonismus, tam trošku cítíme, že to je taková přihrávka na platonové ideje, a ještě tedy otázka jestli platon, to je jiná věc, ale to se tradičně považuje za platonismus a právě k tomu se vstavuje zase Russellu Jacques' patočka, pod vlivem Rahla mluví o takzvaném negativním platonismu, to znamená si nechat ty ideje, respektive nechat ty intenciální předměty, ale nedělat z nich soucna, to je myšlenka negativního platonismu, kterou pak bez toho, že to dodělal, platočka opustil, ale ne, protože by nevěděl pulikánní, prostě, že ho přilákali do filozofické ústavu a teď měl před sebou ohromnou příležitost jako apoštel Pavel, měl ohromnou příležitost udělat z marxistů rusevijány, že se mu nepodařilo, oni na tom nevletěli, tak to musel trošku malinkou způsobit, že z nich aspoň ty fenomeny udělal tím, že je převedl na Heideggera, takže patočka měl pak tu velkou zásluhu, že z těch nejlepších marxistických mladých filozofů, tehdy mladých filozofů, udělal Heidegger marxisty. Jo, to je přesně to, co udělal apoštel Pavel. Tak to oboje zkoubili a tím pádem neměl čas na pokračování v samom negativním platonismu, že je to takhle potřeba pochopit, ne tak, že by to nedodělal, by to bejval možná, i když kdo ví, patočka v mém vidění byl strašně nejistý, když dělal něco svého. Patočka byl strašně zdělaný, měl obrovskou kapacitu své paměti a kdykoliv měl nějakou vlastní myšlenku, tak okamžení si vzpomněl, kdo všechno něco podobného řekl a neudržel tu svou myšlenku dost. Prostě začal se sám podezírat, že to je jenom od posledního výborněkova. Prostě on byl pořád víc interpret než vlastní filozof. Já tohle říkám často a říkal jsem to na Filozofické fakultě, protože to jsou obrovské námětky, ale mohl bych ocitovat významné autory, řečeno to, to je vlastně také citát, když to budu říkat svým výsledkům, až to významně, úplně přesně nastavně, prostě a dobře v základním rozdílu mezi filozofií a historií filozofie. Samozřejmě i historik filozofie musí být tak trochu filozof, jenomže on musí vždycky čekat, až nějakej filozofník se ho vymyslí, aby on mohl dělat z toho tu historii. On tu historii nemůže dělat jen tak z vody. A on sám tu filozofii neudělá. On prostě v nejlepším případě se stane historikem filozofie, který pak je opisová v dějinách historie filozofie. Prostě on není filozof. A mně se zdá, že Patečka měl velké nadání, velký talent k tomu, aby tím filozofem byl, a zejména to ukázal v těch pozných věcech. A on byl strašně opatrnej a zároveň stále se podezíral, že to nemá dost promyšlený a tak dále. A hned vždycky spíš interpretoval. A interpretoval báchorečně. On to slyšel interpretovat způsobem, způsobem, že teda nemám jí, já jsem ze století zkušeností neměl ze různými filozofií, ale pravda je, že jsem nikdy tak pozorůhodné interpretace neslyšel jako Patočka interpretovat. Takže se přímo vmůšlel do toho, myslíte, a myslel jako by saně od historiků, že aby udělali, aby se vmýšleli do té doby, kterou se zabývají. To je prostě to okamžitě. Tam mají celou řadu nálepek psychologizování a nevím co ještě. Prostě ten historik si musí nechat odstoup. Ne, Patočka nikdy neměl odstoup. On když vykládal o Sokratovi, tak nám chodil mraz kouzávek. Jak to soukal ze sebe v těch formulacích, které nakonec jistě byly s Patočkou. Ale vypadalo to, jako kdyby to právě teď to douchánu to řekl sám Sokrates. Takže on měl dva samistný výklady o Sokratovi a pak čtyři samistný výklady o Platónu. On je rozdílený. To je poprvé, co se u nás stalo a byl to jeden z prvních, kdo to dělal ve světě. No ale tak k tomu Platónu. Já se vrátím na Heideggera. On to všechno patří k sobě, protože málo kdo udělal pro Russella a pro Heideggera a u nás pro recepci obou těchto mužů víc než Patočka. Patočka se tak trochu cítil zavázán. Před smrtí nedlouho mu dali ten Masaryk takovejhle stolek, který dostal od Masaryka, když Masaryk odcházel. A on ho dal pak Patočkovi a jim říkal ať vám je to připomínutou, abyste fenomenální přived zase do vlasti, kde vznikal. Tak to byly takové krajiny, že Russell a Masaryk oba byli moráci. Německý, český a zlovácký. Abych nenarazil. Heidegger v tom výkladu ukazuje, proč je to takový nesmysl. Nesmysl je to proto, že myšlenka pětikorně samozřejmě nemůže podobat pětikorně. To, že to je myšlenka pětikorně, nemůže být založeno na to, že se podobá té pětikorně. Že to musí být založeno na něčem jiném. Myslím, že toto je přesvědčující. Ovšem, když se kriticky zabýval se vůčitelem a jeho povědník intencionální objekt, samozřejmě u Bretána to byl intencionální objekt, teprve u ústralé to někdy objekt, někdy Geinstein. Takže někdy objekt, někdy předmět. Když se zabýval Bretáň, on ukázal, že mezi subjektivitou naší, mezi vědomí a věcí, skutečnou věcí, že vůčitel nestojí jen pojem. Váš pojem je něco, co musíme vymyslet. Pojem nenajdeme nikde jako šutr. Pojmy nevytají nikde. Pojmy jsou výtvory. To je vynález. Jako je vynález ohně, a to je jen napodobení. Oheň v přírodě známe třeba z blesků. Byl to spíš ne vynález ohně, ale vynález používání ohně. Kdežto u pojmů nejde o vynález používání pojmů, můžeš především o vynález samotných pojmů. I když samozřejmě to vždycky souvisí s používáním. Protože když nepracujete s pojmy, tak ty pojmy nemáte. Nemáte nikdy v pojmi, aby se s ním vezeme. Vy máte pojmy teprve, když se pokoušíte je vytvořit. Pojmy se tvoří tím, že se nasoudí. Ale tohle to bych vám řekl. A co ukázal Husserl? To, co Platónově a Pfeifferovi je náznakem, a ještě to musíme, když už to dobře víme od Husserla, tak tam najednou zjistíme, že u Platónu asi něco takového tušil. Ale do té doby, dva a půl tisíce let, nikdo netušil, že Platón něco takového tušil. Musíte nejdřív se naučit od toho Husserla a pak najednou zjistíte, že jsou nějaké takové náznaky tušil u nějakých starších myslitelů. Tak Husserl ukázal, že vedle toho pojmu, který je nesbytným médiem mezi vědomím a věcí, bez kterého není možná přesná věda. A víte, že Husserl vyšlo, to je také absolvní věc, já na to nevěřím, ale musíme vzít na vědomí, že Husserl na to věřil, chtěl z filozofie udělat skutečnou, pořádnou vědu. Štrejně vězný čapříklad, přísnou vědu. Já na to nevěřím, ale zásadně, že by to bylo jenom Klaudera a já, že bych mohl každej žvati, co chtěl, to v žádném případě ne, přísnost tady musí být, ale dělat z toho vědu nelze. A musíme se hodnotit, co to je věda. Vymezíme, co to je věda. V mém soudu je podle mě nesmysl křesťancí považovat za náboženství a záleží to na tom, jak já vymezuji náboženství. Podobně v biologii, zoologii, že člověk nejde v opice, i když nejvyšší. Zase záleží na tom, jak vymezíme tu psionomické jednotky. Tak podobně tady záleží to trošku na tom, jak vymezíme obsah té termíny. Ale to není jen tak libovolná věc, protože ono to má potom strategicky velký význam. Po mém soudu to je důležité, že to je jen terminologická záležitost. Terminologická záležitost není nikdy jen terminologická. Vždycky je to záležitost dlouhodobé strategické. A proto je třeba někdy ty termíny odmítnout, nebrat. To vás táhne, to vás smete z vaší stopy a vy vletíte do toho, co už je vymyšlené. Když potřebujete myslet novým způsobem, tak je nejlépe to, jak si ty termíny buď změnit a nebo aspoň změnit jejich obsah. Podstatně jejich obsah. Je to dlouhodobá záležitost. Není to lipovkulené. V sám sadě je to... Pan si to udělá každý, jak chce. A pan musí dokázat, co s tím udělá. A právě na tom se pak ukáže, jestli to jde nebo nejde. No, takže... Vrátím si k tomu Heideggeru. Heidegger ukazuje, že ta základní vada je v tom, že... Všem ta vada je úbojná. Je staroženská. Že se srovnává vědomí, respektive akt vědomí, a věc. A... že ve středověku to bylo jinak. Že tam šlo o jinou adekvaci. Jiné připodobnění při stejně. Že věc tam byla mnohem méně důležitá. Že věc jenom zprostředkovala. Čili mediovala. Připodobnění lidského rozumu k rozumu boží. Protože Bůh stvořil věci. Stvořil je podle svých idejí. To je ukradný splaton. To je přeinterpretovaný demiurgu. Který bral ty ideje a vtiskoval je do toho techoucího blátička. Tak tam vlastně není nic nového. Jenom se ty ideje už nedávají do světa věčných idejí. Idejí mívrž do mysli boží. A pak je tady mysl lidská, rozum lidský. A zpředovědcí mysliteli vysloveně mluvili o rozumu i intelektus. Intelektus divinus a intelektus humanus. Rozum božský a rozum lidský. A lidský rozum nemá možnost nahlédnout do božího rozumu. Do boží mysli. Kde ty ideje původně byly, podle kterých byl si stvořen. Byly stvořeny věci. Ale lidský rozum je schopen za určitých okolností, že je náležitě vzdělán, je otevřen, pozorný, co všechno musí to bádat. Ale může studie stvořených věcí nahlédnout, co asi Bůh chtěl v umyslu. Jaké ty myšlenky byly v mysli boží. Jaké jsou ty ideje, podle kterých ten svět je stvořen. My můžeme ty ideje, to je zase platonismus, my můžeme ty ideje trošku nahlédnout z těch idolů, z těch obransků, které vznikly odtisknutím těch idej do toho vlastníčka. Ale to by mělo rozum. Protože lidský rozum a božský rozum, i když jeden je stvořený a druhý nestvořený. Jeden je rozhojověcí instancí a ten výbuch se musí všichni způsobat. Přece jenom jsou to oba rozumy. Je to rozumná mysl. Intellectus. A rozumy, dva rozumy, dvě rozumné mysly se mohou podobat, když ta slabší, ta stvořená, se pokusí vším silou, všim úsilím nějak připodobnit té mysli boží. To dává smysl. Ale už vůbec smysl nedává, když v odnové době se prostě o Bohu přestává mluvit. O božské mysli nebo o božském intellectu se přestává mluvit. To se odřízne, odstřihne. A teď už je tady jenom ta věc. Jako jediná, jako jediná instance, jako ta hlavní instance. A potom pomysl lidský, a na to je tady mysl lidská nebo rozum lidský, který se teď připodobňuje té věci. To je absurdy. Už je tato absurdy, to je původně řecká. Protože tam ale theia znamená, že se tady ukáže věc, která není čím zastíněna. Věc se ukáže jak jest. Že vidět věc jak jest je vidět pravdivě. Takže žádné připodobňování není. Tam naopak, nesmíte nic dělat podle aristotela. Vy se musíte odvrátit od jakékoliv činnosti, od každého usilí. Každé usilí to znamená, že vás to dováží k nějaké praxi a tedy k nějakému výsledku ale to není pravda. Opravdu můžete jenom nazírat, nalížet. Jenom nalíž u mě. Tak tohle, ten středověk je vlastně geniální v této věci, že domínčí něco, co nefungovalo dobře ve stálem řecku u těch myslitelů, kteří si museli vymyšlet včera jaké věci. U Platona je to taková zvláštní věc. Filozofie usiluje od celek. Filozofie se musí vztahovat celou. A teď Platon začíná s takovými mnohostmi. Má tady věční set ideí a těch ideí je tam přehršel. Pak tady je nějakej ten beztvarej tok, to tekoucí blátíčko. Teď nemá tvár a teče to. Je to takový mňam, jak to tady říká, to nalejvají do loží, takový nějakej fujtajdu. A teď ještě vůbec nějak nevypadá tak, že se to právě krytizuje. A pak je tady ten mýtus toho denního orda, který, aby nevypadal příliš jako božský, tak je to jako dřemesník. A má tam takovou málo intelektuální, i když ne, zcela ne intelektuální, ale takovou málo intelektuální práce. Musíte si uvědomit starým řeckům, prácem to bylo pro otroky. Ještě Aristoteles, který nebyl žádný aristokrat, tak samozřejmě si pochvaluje, že vlastně věru může kvěstovat jenom ten, kdo má k tomu dost času, zvolené. Musí být volno. To se nepovažuje za práci. Ten Demiurge, který tam pracuje, jak otrok, on je sice úplně na začátku a je vlastně víc než Bozy, ale vlastně méně než Bozy, protože Bozy si dělají, co chtějí a on tam maká, bere ty ideje a teďka furt od těch hodisků je tam celý ulepený od toho, že to není žádný bůh, nějakej stvořitel. To je takový prťák. To vlastně není ani umělecký obuvník. On tam opravdu je nějaká druhořadá, ovšem musí mít nějaký znalostí, ne dělá to jenom jako ta vopice, kterou naučíte nějak mlátit do klasické stroje On musí vědět co, on musí vybírat správný ideje k sobě, které k sobě patří, takže on musí nějaký znalostí mít. A díky tomu je to práce otrotská. To je taková práce, která není důstojná Boha. U toho Platona to je, ať už v tý majově, takže otázka, jestli je to Platon, je to jeho názor, je to nejspíš vliv pytagorický, ale jestli to chtěl líčit, jak to říkají pytagorici, to jsou různé interpretace, některé to tak říkají. Ale je to divná věc, filozof, který začíná s takovýma pluralitem. On má vlastně tři archaie, dvě jsou s druhým pohybům. Jedna je trvá, neměná, ale zase je multiplikovaná, je mnohotná, čili je to všecko proti Parmenidovi. Dvěti archaie se hejbou. Tento blátičko samoho sobě je pohyb bezkladej, a ten Demiurge musí něco dělat, čili se musí hejbat. Je to proti Parmenidovi. To, co jest, jest a nikdy nemůžece jenou, protože nemůže se změnit, nemůže něco dělat. Protože to by znamenalo, že když něco udělá, třeba krok udělá, tak ten krok, který ještě neudělal, byl vlastně budoucí, nebyl a teď je. A zas ten krok, který právě předtím udělal, tak ten pak, když udělá další, tak ten zas už není, žádný soucnost podle Parmenida. Soucnost je, protože je. Nikdy nebylo, nikdy nebude. Vždy jest. On se profiniuje proti Parmenidovi takovým divným způsobem, že tam zavádí vás, které povědují. To my oceníme, že my to ještě víc oceníme u Aristotela, ale uváží v té době, to bylo filozofické provínění vlastně. A na druhé straně teda, sice tam měl takovou si neměnnost, věčnost, ale zas to nebylo jedno. To bylo v těch ideích, tam byla strašná fůra, kde se tam zanik. A teď to je arché, která je vnitřně vlastně rozdrobená na malinký kousičky. Jednotlivý ideje. Sice je tam nějaká si hierarchie, největší je idea dobrá, ale stejně je to mnohost ideí. Je to divná filozofie. Ať už je platonová, nebo ne, je to divná. Teď ten středověk to dal dohromady. To jsou ideje v mysli boží. Protože přece nebude mít Bůh jako jednu jedinou ideu. Ty malinké teorie jsou mnohem slibry. Když někdo čte jednu knihu jenom celý život, tak je čeho se bát. Když má jednu myšlenku a to celou věčnost, tak to je divný. Musí být mnohomyšlený. Samozřejmě mnohomyšlený. Bůh je nekonečný a tak má nekonečný počet ideí. Toto ani neříká Platón, že je nekonečný počet ideí. Je mnohomydej. Ale samozřejmě nekonečný Bůh bude mít nekonečný počet ideí. A bude stále vymýšlet nové tvačení. Tvořivej. Je to Bůh stvořitel. Když dovede stvořit cvěty, jak by nedovedl stvořit ideje. A tak dále. To už trochu překonču, poněvadž to byla taková diskusie trošku pozdější. To bylo tak v tom čtvrtém století, kdy se promýšlela ta otázka věčnost, nekonečnosti Boží. A kdyby bylo to spochybněváno, si můžete přečíst Elinku Karfíkovou, co tady přednášela. Tak... Zmysl řehovření skem, co tam dělal s tou nekonečností, kam došel, co všechno vymyslel. Dávalo to ale hluboký smysl. A ten smysl byl stracen tím, že zase ten Bůh byl odkrojen, oddělen Sakirou, jak říkáte, nebo ne? No, takže vlastně to vypadá, že ta larypažní pojetí je nesmyslná, ale měla určitý hluboký smysl v tom středověku. Protože tam nešlo o podobnost, nebo zhodu mezi myšlenkou a věcí, mimož mezi myšlenkou lidskou a myšlenkou boží. To dávalo smysl. No a my si teď jenom připomeneme, vlastně k tomu jsem to chtěl dojít, že tedy my se nemůžeme vrátit ke středověku, samozřejmě, ale on to může být jistý smysl i dnes. Podíveme vážně toho Buzerla. On je dlouhy šel do Brzovku. A tady se ukazuje, proč ten Heidelův argument je velmi mocný. Proč je vlastně argumentem neplatným? Proč je to to Elenhon? Aristotelské toto. Víte, že Aristotels napsal mezi svými logickými spisy tak je jeden spis o sofistických falešních důkazech. Falešné důkazy, Berka to přehoří jenom o sofistických důkazech, ale tam jsou Elenhovy, což nejsou důkazy jen tak, že to jsou takové problematické. Falešné důkazy. Falešná argumentace. V čem je nesprávnost té argumentace Heidelovské? Ono to funguje. Některý věřejí na tu adekvaci. Ale není to platné obecně, to znamená, není to sofistické jako argumentum ad hominem se to říká narozdíl od argumentum ad rem, které takový argument musí přesečit každého. Ať si myslí, co se děje. Když toto přesečí jenom tomu, kdo má tu dlouhou věčnost. Jde totiž o to, že jestliže ve mne váží, že jedna věc je myšenkový akt a druhá věc je myšenkový předměn. To je ten intencionální předměn.
s2.flac
====================
Mluvím všetky znovu a také doporučuju, aby se k tomu něco četlo, jako třeba ten Heidegger a mnozí z vás si berou tu billingu von Wesner Wahrheit opravdě a vidí jako literaturu potom ke zkoušce a většinou se nedostaneme dál, než za prvních nějakých 10-15 stránek, takže tam už prostě tomu nikdo nerozumí ani Heideggerovi žáci, ty mystice, co je na konci, ale je tam velmi pěkně vyloženo, co to je to adekvační pojetí a je tam velmi pěkně vyloženo to, co zejména dneska říká většinou kriticky, se k tomu stavíme, že adekvační pojetí je blbost v té podobě, jak to přežilo. A naproti tomu adekvačním pojetím v středověku je pozorovodná myšlenková strana. My bohužel ji nemáme. To je to, na co ukazuje Heidegger v té knižce, takže doporučuji vaši pozornosti. A teď to jenom stručně předvedu, abychom pak mohli udělat něco dál. Heidegger má tu základní náměstku, jaká že to je schoda, jaký že to je soulad, jaká že to je podobnost. Ad ekvácio je při podobnění nebo při stejnění. Na rozdíl od ekvus, což je kůň, tak ekvus je rovný, stejný. Ad ekvácio je při stejný. A nám se tedy dostalo samozřejmého věna nebo odkazu do výjimku. Dostalo se nám toto nesmyslné pojedín, že pravda je shoda myšlení se skutečností. Každý se s tím skoro setkal, každý to ví, nebo to souká ze sebe, i když to neví tak, že by to ocitoval, tak aspoň to souká ze sebe. Je to taková samozřejmost, že opravdu jenom lidi nejprobudnější se můžou ptát. Tím způsobem, jakým se ptá Heidegger. Vezměme pěti korunu, on mluví o pěti marce, tedy to počeštíme. Vezměme pěti korunu, ta je kulata, je kovová, dá se za ní něco koupit. Myšlenka pěti koruny není kovová, není kulata a nikdo vám za ní nic nedá, tak kde je ta skoda? Tento argument je neplatný obecně, je to argumentum ad hominem, jak se tomu říká. Je to argument, který platí jenom pro ty, kdo věří, že adekvační povědí je platný. Nepochybně, jakminem někdo si myslí, že adekvační povědí je platné, tradičním způsobem, no tak tohle je vyvrácení. Ale to vyvrácení má svou vadu, takže vlastně je to sofizmat a je to zejména sofizmat od Heideggera. O všem, Heidegger není sofista, Heidegger toho sofizmatu užívá čistě utilitárně, právě pak už na něm nestaví, utilitárně ho užívá, protože to je neobyčejně dobrý argument proti všem, kteří věří pořád na to, adekvační povědí. Ale Heidegger je žákem Husserlovým, jako Husserlův žák. Samozřejmě musel přečíst jeho obyčejnku z úpunem a musel tedy znát tu kritiku Husserlovů vůči vlastnímu učiteli, Franz Bentanovi, který měl za to, že intenciální předmět je složkou součástí, dokonce říká inherentní součástí intenciálního aktu. Husserlov si na nějakých patnácti, dvaceti nebo kolika stránkách to rozebírá velmi důkladně v té druhé polovině toho prvního svazku velkého. Teď je to v třech svazcích, tak je to z toho druhého svazku. Původně ten první svazek byl strašně tlustý a měl být vyklúčen z městské knihoviny a tam to někdo ukradl. Jak jsem pak litual, že jsem ten ukradl já? To je pak problém, to je známý problém celého socializmu. Když to neukradl já, tak to ukradne třeba nějaký ještě větší pocholek. To je přesně ten argument. Vždyť se neví kde to je, kdo to má, ten třeba už umře a jeho děti, když je nevychovaný, asi když krade, tak nemá i děti nevychovaný, tak ty to vyhodě někam do popernice a když to zrovna někdo chytrý nenajde, tak přijde o druhý. To je prostě hrozné pomyslí. Já bych na něj dát oči pozor a tak dále. Ty argumenty jsou přece známé. Na těch relativně mnoha stránkách si vyřizuje Husserl své ručky se svým učitelem. To napětí tam je o mnoha stránkách. Například napětí je v tom, že Brentano je Aristotelik a Husserl je Platonik. To není tak obrovský rozdíl nebo obrovské napětí, protože i Aristoteles je Platonik, ale přece jenom se to tak rozlišuje, že to je něco jiného. To je velice nápadné, zejména potom po tolika staletích. Takže to napětí mezi Husserlem a Brentanem je jindem jenom v tomto bodě. To, že Husserl škudoval a dokonce jeden čas bydlil s Masarykem, to asi víte. Masaryk je také odchovanec Brentanů. Také nebyl Brentanovi zcela věrný, ovšem Brentano pro něho znamenal velkou pomoc, přitomže si nezachoval jistý kritický odstup k pozitivismu. Masaryk se hodně stotočnil s kontovským pozitivismem, trošku ho malinko korigoval tím anglosaským, ale myslím, že nejvíc mu pomáhal Brentanom v tom, že některé věci od toho konta nebral. Na tom je také vidět, že u toho Brentana právě ti nejlepší mohli myslet trochu jinak. A nevadilo to, že ten slabší myslitele krezurují tyhle študenty, takže museli říkat všechno tak, jako oni. Heidegger také zařval jednou v semináři, když referovala jedna dílenka a teď si osvojila naprosto perfektně ty výšprychty Heideggerového, všechny ty jeho přeukrutné termíny. Až to na chvíli tak hovořila, a teď jenom tam mlátila termína. Heidegger zařval jednou v semináři, když referovala jednou v semináři, když referovala jednou v semináři. Tak něco podobného, to je samozřejmě nejlepší, nejenom, že to nevyžaduje, ale naopak nadávají, když to někdo dělal. Tak ta myšlenka základní byla, Heideggerová v tom vodě, o kterém mluvíme, že Berettán nemá pravdu, že ten intenciální předmět, že je integrální nebo inherentní, oba ty termíny Berettán užil, jsou částí složkou intenciálních aktů, mimo, že jsou mimo ten intenciální akt. Jak to je jiná věc, to je právě ten platonismus, tam trošku cítíme, že to je taková přihrávka na platonové ideje, a ještě tedy otázka jestli platon, to je jiná věc, ale to se tradičně považuje za platonismus a právě k tomu se vstavuje zase Russellu Jacques' patočka, pod vlivem Rahla mluví o takzvaném negativním platonismu, to znamená si nechat ty ideje, respektive nechat ty intenciální předměty, ale nedělat z nich soucna, to je myšlenka negativního platonismu, kterou pak bez toho, že to dodělal, platočka opustil, ale ne, protože by nevěděl pulikánní, prostě, že ho přilákali do filozofické ústavu a teď měl před sebou ohromnou příležitost jako apoštel Pavel, měl ohromnou příležitost udělat z marxistů rusevijány, že se mu nepodařilo, oni na tom nevletěli, tak to musel trošku malinkou způsobit, že z nich aspoň ty fenomeny udělal tím, že je převedl na Heideggera, takže patočka měl pak tu velkou zásluhu, že z těch nejlepších marxistických mladých filozofů, tehdy mladých filozofů, udělal Heidegger marxisty. Jo, to je přesně to, co udělal apoštel Pavel. Tak to oboje zkoubili a tím pádem neměl čas na pokračování v samom negativním platonismu, že je to takhle potřeba pochopit, ne tak, že by to nedodělal, by to bejval možná, i když kdo ví, patočka v mém vidění byl strašně nejistý, když dělal něco svého. Patočka byl strašně zdělaný, měl obrovskou kapacitu své paměti a kdykoliv měl nějakou vlastní myšlenku, tak okamžení si vzpomněl, kdo všechno něco podobného řekl a neudržel tu svou myšlenku dost. Prostě začal se sám podezírat, že to je jenom od posledního výborněkova. Prostě on byl pořád víc interpret než vlastní filozof. Já tohle říkám často a říkal jsem to na Filozofické fakultě, protože to jsou obrovské námětky, ale mohl bych ocitovat významné autory, řečeno to, to je vlastně také citát, když to budu říkat svým výsledkům, až to významně, úplně přesně nastavně, prostě a dobře v základním rozdílu mezi filozofií a historií filozofie. Samozřejmě i historik filozofie musí být tak trochu filozof, jenomže on musí vždycky čekat, až nějakej filozofník se ho vymyslí, aby on mohl dělat z toho tu historii. On tu historii nemůže dělat jen tak z vody. A on sám tu filozofii neudělá. On prostě v nejlepším případě se stane historikem filozofie, který pak je opisová v dějinách historie filozofie. Prostě on není filozof. A mně se zdá, že Patečka měl velké nadání, velký talent k tomu, aby tím filozofem byl, a zejména to ukázal v těch pozných věcech. A on byl strašně opatrnej a zároveň stále se podezíral, že to nemá dost promyšlený a tak dále. A hned vždycky spíš interpretoval. A interpretoval báchorečně. On to slyšel interpretovat způsobem, způsobem, že teda nemám jí, já jsem ze století zkušeností neměl ze různými filozofií, ale pravda je, že jsem nikdy tak pozorůhodné interpretace neslyšel jako Patočka interpretovat. Takže se přímo vmůšlel do toho, myslíte, a myslel jako by saně od historiků, že aby udělali, aby se vmýšleli do té doby, kterou se zabývají. To je prostě to okamžitě. Tam mají celou řadu nálepek psychologizování a nevím co ještě. Prostě ten historik si musí nechat odstoup. Ne, Patočka nikdy neměl odstoup. On když vykládal o Sokratovi, tak nám chodil mraz kouzávek. Jak to soukal ze sebe v těch formulacích, které nakonec jistě byly s Patočkou. Ale vypadalo to, jako kdyby to právě teď to douchánu to řekl sám Sokrates. Takže on měl dva samistný výklady o Sokratovi a pak čtyři samistný výklady o Platónu. On je rozdílený. To je poprvé, co se u nás stalo a byl to jeden z prvních, kdo to dělal ve světě. No ale tak k tomu Platónu. Já se vrátím na Heideggera. On to všechno patří k sobě, protože málo kdo udělal pro Russella a pro Heideggera a u nás pro recepci obou těchto mužů víc než Patočka. Patočka se tak trochu cítil zavázán. Před smrtí nedlouho mu dali ten Masaryk takovejhle stolek, který dostal od Masaryka, když Masaryk odcházel. A on ho dal pak Patočkovi a jim říkal ať vám je to připomínutou, abyste fenomenální přived zase do vlasti, kde vznikal. Tak to byly takové krajiny, že Russell a Masaryk oba byli moráci. Německý, český a zlovácký. Abych nenarazil. Heidegger v tom výkladu ukazuje, proč je to takový nesmysl. Nesmysl je to proto, že myšlenka pětikorně samozřejmě nemůže podobat pětikorně. To, že to je myšlenka pětikorně, nemůže být založeno na to, že se podobá té pětikorně. Že to musí být založeno na něčem jiném. Myslím, že toto je přesvědčující. Ovšem, když se kriticky zabýval se vůčitelem a jeho povědník intencionální objekt, samozřejmě u Bretána to byl intencionální objekt, teprve u ústralé to někdy objekt, někdy Geinstein. Takže někdy objekt, někdy předmět. Když se zabýval Bretáň, on ukázal, že mezi subjektivitou naší, mezi vědomí a věcí, skutečnou věcí, že vůčitel nestojí jen pojem. Váš pojem je něco, co musíme vymyslet. Pojem nenajdeme nikde jako šutr. Pojmy nevytají nikde. Pojmy jsou výtvory. To je vynález. Jako je vynález ohně, a to je jen napodobení. Oheň v přírodě známe třeba z blesků. Byl to spíš ne vynález ohně, ale vynález používání ohně. Kdežto u pojmů nejde o vynález používání pojmů, můžeš především o vynález samotných pojmů. I když samozřejmě to vždycky souvisí s používáním. Protože když nepracujete s pojmy, tak ty pojmy nemáte. Nemáte nikdy v pojmi, aby se s ním vezeme. Vy máte pojmy teprve, když se pokoušíte je vytvořit. Pojmy se tvoří tím, že se nasoudí. Ale tohle to bych vám řekl. A co ukázal Husserl? To, co Platónově a Pfeifferovi je náznakem, a ještě to musíme, když už to dobře víme od Husserla, tak tam najednou zjistíme, že u Platónu asi něco takového tušil. Ale do té doby, dva a půl tisíce let, nikdo netušil, že Platón něco takového tušil. Musíte nejdřív se naučit od toho Husserla a pak najednou zjistíte, že jsou nějaké takové náznaky tušil u nějakých starších myslitelů. Tak Husserl ukázal, že vedle toho pojmu, který je nesbytným médiem mezi vědomím a věcí, bez kterého není možná přesná věda. A víte, že Husserl vyšlo, to je také absolvní věc, já na to nevěřím, ale musíme vzít na vědomí, že Husserl na to věřil, chtěl z filozofie udělat skutečnou, pořádnou vědu. Štrejně vězný čapříklad, přísnou vědu. Já na to nevěřím, ale zásadně, že by to bylo jenom Klaudera a já, že bych mohl každej žvati, co chtěl, to v žádném případě ne, přísnost tady musí být, ale dělat z toho vědu nelze. A musíme se hodnotit, co to je věda. Vymezíme, co to je věda. V mém soudu je podle mě nesmysl křesťancí považovat za náboženství a záleží to na tom, jak já vymezuji náboženství. Podobně v biologii, zoologii, že člověk nejde v opice, i když nejvyšší. Zase záleží na tom, jak vymezíme tu psionomické jednotky. Tak podobně tady záleží to trošku na tom, jak vymezíme obsah té termíny. Ale to není jen tak libovolná věc, protože ono to má potom strategicky velký význam. Po mém soudu to je důležité, že to je jen terminologická záležitost. Terminologická záležitost není nikdy jen terminologická. Vždycky je to záležitost dlouhodobé strategické. A proto je třeba někdy ty termíny odmítnout, nebrat. To vás táhne, to vás smete z vaší stopy a vy vletíte do toho, co už je vymyšlené. Když potřebujete myslet novým způsobem, tak je nejlépe to, jak si ty termíny buď změnit a nebo aspoň změnit jejich obsah. Podstatně jejich obsah. Je to dlouhodobá záležitost. Není to lipovkulené. V sám sadě je to... Pan si to udělá každý, jak chce. A pan musí dokázat, co s tím udělá. A právě na tom se pak ukáže, jestli to jde nebo nejde. No, takže... Vrátím si k tomu Heideggeru. Heidegger ukazuje, že ta základní vada je v tom, že... Všem ta vada je úbojná. Je staroženská. Že se srovnává vědomí, respektive akt vědomí, a věc. A... že ve středověku to bylo jinak. Že tam šlo o jinou adekvaci. Jiné připodobnění při stejně. Že věc tam byla mnohem méně důležitá. Že věc jenom zprostředkovala. Čili mediovala. Připodobnění lidského rozumu k rozumu boží. Protože Bůh stvořil věci. Stvořil je podle svých idejí. To je ukradný splaton. To je přeinterpretovaný demiurgu. Který bral ty ideje a vtiskoval je do toho techoucího blátička. Tak tam vlastně není nic nového. Jenom se ty ideje už nedávají do světa věčných idejí. Idejí mívrž do mysli boží. A pak je tady mysl lidská, rozum lidský. A zpředovědcí mysliteli vysloveně mluvili o rozumu i intelektus. Intelektus divinus a intelektus humanus. Rozum božský a rozum lidský. A lidský rozum nemá možnost nahlédnout do božího rozumu. Do boží mysli. Kde ty ideje původně byly, podle kterých byl si stvořen. Byly stvořeny věci. Ale lidský rozum je schopen za určitých okolností, že je náležitě vzdělán, je otevřen, pozorný, co všechno musí to bádat. Ale může studie stvořených věcí nahlédnout, co asi Bůh chtěl v umyslu. Jaké ty myšlenky byly v mysli boží. Jaké jsou ty ideje, podle kterých ten svět je stvořen. My můžeme ty ideje, to je zase platonismus, my můžeme ty ideje trošku nahlédnout z těch idolů, z těch obransků, které vznikly odtisknutím těch idej do toho vlastníčka. Ale to by mělo rozum. Protože lidský rozum a božský rozum, i když jeden je stvořený a druhý nestvořený. Jeden je rozhojověcí instancí a ten výbuch se musí všichni způsobat. Přece jenom jsou to oba rozumy. Je to rozumná mysl. Intellectus. A rozumy, dva rozumy, dvě rozumné mysly se mohou podobat, když ta slabší, ta stvořená, se pokusí vším silou, všim úsilím nějak připodobnit té mysli boží. To dává smysl. Ale už vůbec smysl nedává, když v odnové době se prostě o Bohu přestává mluvit. O božské mysli nebo o božském intellectu se přestává mluvit. To se odřízne, odstřihne. A teď už je tady jenom ta věc. Jako jediná, jako jediná instance, jako ta hlavní instance. A potom pomysl lidský, a na to je tady mysl lidská nebo rozum lidský, který se teď připodobňuje té věci. To je absurdy. Už je tato absurdy, to je původně řecká. Protože tam ale theia znamená, že se tady ukáže věc, která není čím zastíněna. Věc se ukáže jak jest. Že vidět věc jak jest je vidět pravdivě. Takže žádné připodobňování není. Tam naopak, nesmíte nic dělat podle aristotela. Vy se musíte odvrátit od jakékoliv činnosti, od každého usilí. Každé usilí to znamená, že vás to dováží k nějaké praxi a tedy k nějakému výsledku ale to není pravda. Opravdu můžete jenom nazírat, nalížet. Jenom nalíž u mě. Tak tohle, ten středověk je vlastně geniální v této věci, že domínčí něco, co nefungovalo dobře ve stálem řecku u těch myslitelů, kteří si museli vymyšlet včera jaké věci. U Platona je to taková zvláštní věc. Filozofie usiluje od celek. Filozofie se musí vztahovat celou. A teď Platon začíná s takovými mnohostmi. Má tady věční set ideí a těch ideí je tam přehršel. Pak tady je nějakej ten beztvarej tok, to tekoucí blátíčko. Teď nemá tvár a teče to. Je to takový mňam, jak to tady říká, to nalejvají do loží, takový nějakej fujtajdu. A teď ještě vůbec nějak nevypadá tak, že se to právě krytizuje. A pak je tady ten mýtus toho denního orda, který, aby nevypadal příliš jako božský, tak je to jako dřemesník. A má tam takovou málo intelektuální, i když ne, zcela ne intelektuální, ale takovou málo intelektuální práce. Musíte si uvědomit starým řeckům, prácem to bylo pro otroky. Ještě Aristoteles, který nebyl žádný aristokrat, tak samozřejmě si pochvaluje, že vlastně věru může kvěstovat jenom ten, kdo má k tomu dost času, zvolené. Musí být volno. To se nepovažuje za práci. Ten Demiurge, který tam pracuje, jak otrok, on je sice úplně na začátku a je vlastně víc než Bozy, ale vlastně méně než Bozy, protože Bozy si dělají, co chtějí a on tam maká, bere ty ideje a teďka furt od těch hodisků je tam celý ulepený od toho, že to není žádný bůh, nějakej stvořitel. To je takový prťák. To vlastně není ani umělecký obuvník. On tam opravdu je nějaká druhořadá, ovšem musí mít nějaký znalostí, ne dělá to jenom jako ta vopice, kterou naučíte nějak mlátit do klasické stroje On musí vědět co, on musí vybírat správný ideje k sobě, které k sobě patří, takže on musí nějaký znalostí mít. A díky tomu je to práce otrotská. To je taková práce, která není důstojná Boha. U toho Platona to je, ať už v tý majově, takže otázka, jestli je to Platon, je to jeho názor, je to nejspíš vliv pytagorický, ale jestli to chtěl líčit, jak to říkají pytagorici, to jsou různé interpretace, některé to tak říkají. Ale je to divná věc, filozof, který začíná s takovýma pluralitem. On má vlastně tři archaie, dvě jsou s druhým pohybům. Jedna je trvá, neměná, ale zase je multiplikovaná, je mnohotná, čili je to všecko proti Parmenidovi. Dvěti archaie se hejbou. Tento blátičko samoho sobě je pohyb bezkladej, a ten Demiurge musí něco dělat, čili se musí hejbat. Je to proti Parmenidovi. To, co jest, jest a nikdy nemůžece jenou, protože nemůže se změnit, nemůže něco dělat. Protože to by znamenalo, že když něco udělá, třeba krok udělá, tak ten krok, který ještě neudělal, byl vlastně budoucí, nebyl a teď je. A zas ten krok, který právě předtím udělal, tak ten pak, když udělá další, tak ten zas už není, žádný soucnost podle Parmenida. Soucnost je, protože je. Nikdy nebylo, nikdy nebude. Vždy jest. On se profiniuje proti Parmenidovi takovým divným způsobem, že tam zavádí vás, které povědují. To my oceníme, že my to ještě víc oceníme u Aristotela, ale uváží v té době, to bylo filozofické provínění vlastně. A na druhé straně teda, sice tam měl takovou si neměnnost, věčnost, ale zas to nebylo jedno. To bylo v těch ideích, tam byla strašná fůra, kde se tam zanik. A teď to je arché, která je vnitřně vlastně rozdrobená na malinký kousičky. Jednotlivý ideje. Sice je tam nějaká si hierarchie, největší je idea dobrá, ale stejně je to mnohost ideí. Je to divná filozofie. Ať už je platonová, nebo ne, je to divná. Teď ten středověk to dal dohromady. To jsou ideje v mysli boží. Protože přece nebude mít Bůh jako jednu jedinou ideu. Ty malinké teorie jsou mnohem slibry. Když někdo čte jednu knihu jenom celý život, tak je čeho se bát. Když má jednu myšlenku a to celou věčnost, tak to je divný. Musí být mnohomyšlený. Samozřejmě mnohomyšlený. Bůh je nekonečný a tak má nekonečný počet ideí. Toto ani neříká Platón, že je nekonečný počet ideí. Je mnohomydej. Ale samozřejmě nekonečný Bůh bude mít nekonečný počet ideí. A bude stále vymýšlet nové tvačení. Tvořivej. Je to Bůh stvořitel. Když dovede stvořit cvěty, jak by nedovedl stvořit ideje. A tak dále. To už trochu překonču, poněvadž to byla taková diskusie trošku pozdější. To bylo tak v tom čtvrtém století, kdy se promýšlela ta otázka věčnost, nekonečnosti Boží. A kdyby bylo to spochybněváno, si můžete přečíst Elinku Karfíkovou, co tady přednášela. Tak... Zmysl řehovření skem, co tam dělal s tou nekonečností, kam došel, co všechno vymyslel. Dávalo to ale hluboký smysl. A ten smysl byl stracen tím, že zase ten Bůh byl odkrojen, oddělen Sakirou, jak říkáte, nebo ne? No, takže vlastně to vypadá, že ta larypažní pojetí je nesmyslná, ale měla určitý hluboký smysl v tom středověku. Protože tam nešlo o podobnost, nebo zhodu mezi myšlenkou a věcí, mimož mezi myšlenkou lidskou a myšlenkou boží. To dávalo smysl. No a my si teď jenom připomeneme, vlastně k tomu jsem to chtěl dojít, že tedy my se nemůžeme vrátit ke středověku, samozřejmě, ale on to může být jistý smysl i dnes. Podíveme vážně toho Buzerla. On je dlouhy šel do Brzovku. A tady se ukazuje, proč ten Heidelův argument je velmi mocný. Proč je vlastně argumentem neplatným? Proč je to to Elenhon? Aristotelské toto. Víte, že Aristotels napsal mezi svými logickými spisy tak je jeden spis o sofistických falešních důkazech. Falešné důkazy, Berka to přehoří jenom o sofistických důkazech, ale tam jsou Elenhovy, což nejsou důkazy jen tak, že to jsou takové problematické. Falešné důkazy. Falešná argumentace. V čem je nesprávnost té argumentace Heidelovské? Ono to funguje. Některý věřejí na tu adekvaci. Ale není to platné obecně, to znamená, není to sofistické jako argumentum ad hominem se to říká narozdíl od argumentum ad rem, které takový argument musí přesečit každého. Ať si myslí, co se děje. Když toto přesečí jenom tomu, kdo má tu dlouhou věčnost. Jde totiž o to, že jestliže ve mne váží, že jedna věc je myšenkový akt a druhá věc je myšenkový předměn. To je ten intencionální předměn.