Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Ty poveď, je poveď jazykový, na straně 8, jo, tam se mě, veškeré primární, v konec tý toho odstavce, jo, na straně 8, veškeré primární vazmi živé bytosti na skutečnost těho světí jsou elementárně zpěty, tam má být, myslím, s jejími schopnostmi, ne, se schopnostmi tý živých bytosti, ne, s jejími schopnostmi akcí a reakcí, súrovní složitosti jejich akčních systémů, které se jí na tomto základě a zpětně její registruje míry ovlivní a to teďším víc tím komplikovanější akční systémy má a tam musí zase být, podle mě názoru, ta daná bytost, nebo tak, protože tam je předtím zase jinej podmět, jo, tam je, jo, jo, jo, jo, no máte pravdu, děkuju vám pěkně, ano. Tak se poznáte, jo. No to je, to je, to je moje slabina, rozumíš, jo, já jsem si, všechno to takhle dáváme ženě, aby mě opravila, když to, opravovat, když to dáme. Já jsem se chtěl zeptat na jednu věc, ale je to, je to až na konci devátého paragrafu, to znamená, že... Ano. Tadyhle to, ono, tohle to tvoří asi takovej celek, tady je tři, tři paragrafy stejné. A bude to, bude to dotaz, který asi bude trošku předbíhat, nebo který, který se nevztahuje přímo k tomu, k tomu, vůbec nic problematice. Jedná se o tu, o ten odstavec, který začíná v kultu, v rituálu... Stranace, stranace. Stranace, stranace. Kontrolní odstavec to není? Ne, odstavec to není, je to věta. Druhá od konce, třetí. V kultu. V kultu, v rituálu a mýtu se člověk obrací záry ke všem, co je pouze přírodní. Tak bychom mohli o tom z dálky a znůžku mluvit, ale zvnitř to vypadá pochopitelně jinak. Příroda a přírodní je něco, co se ještě neskonstituovalo a nemohlo ani zkonstituovat. To znamená, že tady v těch paragrafech 6 až 9 se mluví víceméně o přírodě, nebo jsou to určitý podnatky přírodní vědy po přírodě. A pan Blažíček byl tak hodný, poněvadž já jsem se ho na to ptal, tak mě pučil nějakou kopii těch vašich poznámy k tomu pojmu přírody. A dělal jsem si to přečet, jestli mě to nějak nepomůže, nebo jestli mě to neosvědčilo. Tady tato část, ale nějak neosvědčilo. Takže se pokusím to nějak sformulovat teďka. Tam tuším se mluví o tom, že člověk se vlastně, že člověk nevznik z přírody, že nebyl vytvořen přírodou nějak, ale že příroda vzniká současně s člověkem. Nebo že to, čemu my říkáme příroda, je možný až současně s člověkem, ale že se to obojí vydělilo z jakýhoci kosmosu, počátečně kosmos. A ten původní kosmos měl mít ještě nějakou budoucnost, nebo já se představuji k nějakou vnací sílu, kterou na sebe člověk nějak úsal, nebo která vytvořila člověka. A ten zbytek přírody nějak tím pádí. Jenom tak zůstává, nebo takhle. To nemusí být, čím se generovalo. A já se furt nemůžu nějak... Nebo to není to, co se mně nelíbí. S tím já bych souhlasil, ale není mně jasný, když se tady v těch čtyřech paragrafech hovoří o těch zvířatech, o tom, jak ten instinkt se generuje, nebo jak je nahradovaný těm vědomím a o těch programách je nějakej frakčník. Tak v jakém smyslu se tady o tom mluví? To je přeci řeč o přírodě. Tady se o tom hovoří, jako kdyby to byla nějaká snaha postihnout tu genezi člověka v té přírodě. A přitom to, co my vidíme, to je příroda, která už je konstituovaná. Nebo je možná jenom viděná člověkem. Takže to je asi takovej... Mně se to asi nepovedlo říct úplně jasně, ale není mně toto jasné, v jakém smyslu se tady o tích přírodě hovoří. Mně to připadá, jako kdyby to byla nějaká snaha postihnout to, z čeho se člověk vznik. Jako kdyby to byl popis přírody, ale ustoupilo se od toho, že ta příroda je vlastně už to mrtvé. A popisovala se ta příroda, jako by to byl ten kosmos, který se to obojí vydělil. To nevím, jestli jsem to řekl jasně, ale mně to jasné není, takže to není. Ono to svým slusem komplikované je, že ještě se nemluví o přírodě vlastně. To je taková předběžná věc, takže to je trochu spletené. Je tam kritika běžného pojetí přírody a vztahu člověka k přírodě. To je, že se člověk vyvinul jako přírodní bytost z přírody. A ať už se proměnil jakkoliv, který je založen a má svůj původ v přírodě. Ta kritika jenom náznakem poukazuje k tomu, že to, čemu říkáme příroda, je už příroda, nebo je už svět bez člověka. To je svým způsobem věc, která ani nepotřebuje nějaký zvláštní zájem o filozofii přírody nebo o téma příroda. Tohle to říká Kosík taky. A jde mu vlastně o rehabilitaci jakýchsi antropologických momentů. Tu přírodu nachává zcela stranou. A když ji pak centrálně mluví, tak o ní mluví velmi nesmyslně, takovým naprosto nepromyšleným a se svou koncepcí neskloubitelným způsobem. Ale říká to to také, že svět je vědou chápán jako svět bez člověka. Toto je rozšířená ta teze i na samu přírodu. Příroda je chápána jako příroda bez člověka. A ergo už to není ta původní příroda. To je něco, co už je zbaveno, čeho si podstatního. Jestliže chápeme člověka jako podstatnou, pro svět podstatnou bytost, z jakékoliv důvodu, tak jakmile z toho světa člověka odebereme, dáme ho zvlášť a proti němu, a to se právě děje, co člověk stojí proti přírodě, se s ním vydělil, jak se to říká, tak v tu rannu je redukován, je přímo snížen ten svět na takový zvláštní paspil. Je zbaven toho nejpodstatnějšího. A to je jedna stránka věcí. Druhá stránka je, že subjektivně to, čemu říkáme příroda, čemu jsme si navíkli říkat příroda, to je už od staré řecké filozofie, tak to je určitá koncepce. A ta koncepce se vyznačuje tím, že zapominá do té přírody člověka počítat. To jsou jenom dvě stránky téhle věci. Když tedy mluvíme o přírodě, tak víme, že to je umělej pojem, neodpovídající skutečnosti, a k tomu ve skutečnosti odpovídá, tak to míří na takovej výsek té skutečnosti, který je zbaven toho nejpodstatnějšího. Takže vlastně příroda takto tematizována samozřejmě je úplně něco jiného, než jak to tematizuje věda. To, o čem se tam předtím hovoří, to nejsou nějaké partie přírodní vědy, ale jsou to partie filozofie přírody. Já bych se ještě teda ráda zeptala... Já bych se chtěla říct, kdy myslíte, že se to vlastně toto dělení člověka v přírodi vytvářelo v této věci? No tak to je těžko říct poprvé. Z největší pravděpodobností to bylo, to vypadalo tak, že se člověk emancipoval dočasně a znovu propadal zpátky dokud se nepodařilo konstituovat určité chování, které nejvlastnější svou struktúrou vybočuje z rámce toho dosávatního světa. No a mě nenapadá teda, možná, že by se našly další věci, ale nenapadá mě nic jinýho, ale zejména, i když budeš něco jiného, těžko se najde něco důležitějšího než slovo, než řeč. To je takový kardinální práh, který, když nějaká bytost překročí, tak přestává být obyvatelem toho dosávatního světa a stává se obyvatelem světa jiného. Samozřejmě, že to není nic takového náhlýho, to se pomalinku posouvá dál a dál, že nejdřív to jsou jen takový orientační body nebo nějaký nepříliš nosným ještě linie, a pak se to posiluje, posiluje, no a nakonec člověk se konstituuje tím, že se stává plně obyvatelem, nebo co nejplněji, to je otázka, v jakém stavu dneska na tom jsme, ale teda, že se stává převážně, nejlepší než plně, převážně obyvatelem světa logu, světa řeči, nebo světa mýtu teda, ještě bez rozlišení, a vtahuje ten svět v ostatní, vtahuje do tohohle světa řečí. Takže pro něj jako by přestával být skutečností cokoliv, co ještě není pojmenováno. Ale to je pro něj. Pro bytost, která se emancipovala a která se zabidlila ve světě slova. Proto každá skutečnost musí být pojmenovaná, aby byla skutečností. Což vůbec neznamená, že by nebyla něčím před tím. Ale jde o to, že tato bytost, která žije ve světě řeči, už není redukovatelná na nic, co by se vešlo do té přírody, do toho původního světa. Takže prostě vyčnívá. Není do toho zpět integrovatelná. A když se to pojme z druhé strany, tak pro tu bytost existuje jenom to, co existuje ve světě logů. To, co prošlo tím osvětlením, světlem řeči. Což je jenom, že to má ty dvě stránky, to je jenom obecný případ reakce, reaktibility. Vždycky, když do toho k tomu ještě pak přijdeme hnedál. Událost má, to nebudu předkázat, je to obecná, to je jenom zvláštní případ toho, jak třeba jedna událost reaguje na jinou událost. Může to dělat jedině tak, když v té reagující události vychází té události, na níž se reaguje něco vstříc. Uvnitř té reagující události se něco odehraje, co se vztahuje k tomu, co je mimo. Jinak to není možné. Žádná událst nemůže na tu druhou reagovat jinak, než prostřednictvím se reaktibilita, kde každá reakce je jenom typem akce. Tudíž je založena v té události samé, jak se může vztahovat k něčemu, co je mimo. Jedině tak, že nějakým způsobem to, co je mimo, učiní svým vnitrem. Samozřejmě to není tak, že vezme kousek z toho a vezme to. Výjde tomu vnitru nějak vstříc. Vstáhne se k tomu zvnitra. A to je ten případ. Z hlediska té bytosti, která se emancipovala, to může být jedině tak, že ona ze svého nového světa se musí vztáhnout k tomu světu dosavadnímu a postupně tím, jak sama se stává víc a víc, jak zabidluje víc a víc ve světě slova, tak vtahuje taky víc a víc té původní skutečnosti do světa slova a dává tomu tu pravou skutečnost. Protože už není skutečností jenom to, co je skutečné ve světě slova. To je pojmenován. Já mám teď vážné obavy, že jsem na řadu věcí zapomněl, nebo že jsem se nechal unést nějakou vnitřní souvislostí a nikoliv. Nemohl byste mi ještě připomenout znovu, co jste měl na mysli a na co tady nebyla dána odpověď? Já nevím, já jsem s tý vaší odpověď nevyrozuměl zcela. Ta filozofie přírody. Máli tohle teda se vztahovat, filozofie přírody. Ta chápečlovita je to součást přírody? My bychom se museli domluvit, co to je příroda, že nejdřív. Zatím byla provedaná kritika pojmu příroda, ale novej pojem nebyl stanoven. Takže když se mi takhle tážete, jako předpokládáte, který pojem? Ten starej nebo ten novej? Pro ten starej to samozřejmě neplatí, a pro ten novej bychom na tom, jak ho konstituujeme, tak to bude vypadat. Myslím, že se dá o všem odpovědět záborně ve obojím případě. A to protože není důvodu, proč by filozofie svět chápala jako přírodu. Ale příroda je určitá redukce ze světa. A to jak v době předtím, než se objevil člověk, tak i potom. Tak tím spíš potom. Svět, jak existoval do vzniku člověka, zdalekan byl jenom příroda. Jestli že chceme dneska něčemu říkat příroda, no by tam patřilo i to, co směřovalo k člověku. Člověk nebyl zasazen do světa hodně kutinout. To znamená samozřejmě, že se vyvinul, nebo vyvíjel, že se realizoval, že se konstituoval ve světě. V rámci světa samozřejmě. A tento svět k němu mířil. Ten svět nebyl inertní, bez zájmu. On byš naopak mířil k člověku aspoň některýma svýma podstatnýma složkách. Jestli že mířil k něčemu, co tento svět, co jej přesahuje, jak se ukazuje. Čili mířil k svému vlastnímu přesažení. Kategorie physis tohle vylúčuje, že řecká. Ale tu nechme stranou. I když bychom udělali jinou. Kdybychom třeba tu physis pojali tak, že bychom mohli mluvit o physis třeba primordiální událstvím, tak samozřejmě i primordiální událství přesahuje sebe samou nějakým způsobem. Zajme navšak událost druhého a třetího řádu. No a tak i v tomto případě, kdybychom vyměnili, a což je nutný, jak se ukáže, vyměnili, zaměnili ten pojem přírody, odvrli teda ten řeckej a nechali si volnou ruku pro volbu novýho, tak pokud zavádíme tento novej pojem tak, že budeme v dnešním světě mluvit o tom, co je příroda a co není příroda, tak jinak to přestává mít smysl, že? Všechno bude příroda. No tak pak ovšem ten týž rozdíl musíme udělat i zpět. I když na jiné úrovni a bude to vypadat jinak, logicky to bude úplně odlišný, ale rozhodně teda to, co kdysi směřovalo k tomu, co je dnes, nemohlo být redukovatelný, jestliže dnes to není redukovatelný na povol o přírodě. Samozřejmě tímhle se budeme zabývat v kapitole o přírodě. Tam patří teda zejméno například to, co můžeme důkladně vyrajtovat na český etymologii, že příroda je to, co je přítomno při zrodu. Takže to, co je přítomno u zrodu člověka, tak je jeho příroda, jeho přirozenost. No tak při zrodu člověka je přítomno celá řada věcí. Tak například jsou to geny, že? No tak geny jsou nepochybně součást lidské přírody, lidské přírozenosti. Zhruba je přítomna jakási morfologická a systematická charakteristika živé bytosti. Má to jistý počet končetin, počet obratlů a tak dále. Takovýhle věci patří to mezi obratlovce. Takovýhle věci, to všechno patří té přírodě. Že jaká je souvislost mezi geny a morfologií třeba, že to necháme zatím, můžeme nechat stranou. To by možná šlo zjednodušitím, že se převede jedno na druhý nebo tak. No ale co nepochybně není součástí přírody, je mluvení. Člověk se rodí jako nemluvně. Máme nemluvící bytost a musí se mluvení naučit. Mluvení, řeč, to je něco, co k přírodě nepatří, k přirozenosti. Samozřejmě podle antických filozofů řeckých, že to takhle není. Tam sice aktuální mluvení nepatří k lidské fizici. Ale to, že člověk je schopen mluvit, to patří k lidské fizici. Tam je to rozlišení možností a aktuality, že jim dovoluje takovýhle zvláštní... Takže prostě když se ukáže, že člověk je něčeho schopen, to se ukáže, když to udělal, tak se ergo okamžitě usoudí na to, že byl toho schopen ještě než to udělal. A tudíž se to zahrne do physis. Samozřejmě tohle se dá v češtině dělat. Tam, kde řeční je, to vůbec nemám ponětí, jak vypadá etymologie ze slova physis. No a ta natura v latině, to nevím, to mě nenapadá. Kdyby to mělo být špumpená, neby se dalo dělat. Ale musel by člověk se to trošku pustit. My mluvíme česky a tudíž, ať jsme se učili řecky a latinsky nebo ne, tak furt se nám tam plete ty etymologické konotace, ať chceme nebo nechceme, ta řeč nás znese k tomu. Takže dobře to odhalit, i když z toho se nedá nic vysuzovat, ale takhle to pěkně odhalit a pěkně ty koreny nechat na světle, je dobrý, ponělad člověk si to nějak odreaguje a pak to v něm nepůsobí jako fermentný, protože má to pod kontrolou. Ta etymologie pro to nějak zvlášť rozhodnicí není, to je spíš taková pomínka, ne? No samozřejmě, to je zámínka. To může být, když čekáš předeví, co to je. Samozřejmě, to není argument. Ale pěkně se na tom rajtuje, já bych řekl, že se to někdy líbí. Někdy jsou to senzační věci, co se k těm odhalují. Spíš přežívá takovým obecným povědomím to, co říkají ty řekové utipy, že když je to v možnosti, no tak to prostě platí, jo? To, co říkáte vy, nebo co říká, teda, co postihla ta moderní filozofia, se musí hezky, teda, proklopat, jo? Tímhle tím přežitkem, který teda patrně pochází až od těch řeků. No a nabaluje na sebe spoustu věcí. Například, to není už jenom nějaká taková myšlenková struktura, která by se odhalila a každej by prostě jenom buď nahlíd nebo nenahlíd. A k tomu se váže spousta takových dalších nánosů, až citovejch třeba, nebo tak. Takže prostě třeba, když fotbalový mužstvo československý vyhraje, nebo hokejový družstv, to není nebezpečí tentokrát, ale kdyby vyhrálo teda na Olimpiádě, tak prostě já jsem na to hrdej, protože se ukazuje, že bylo v možnostech, a tedy ve Fysis Čechoslováku, a já jsem taky jeden z nich, vyhrát na Olimpiádu. To je prostě, nacionalismus je nemyslitelný bez tohoto základu. Vstáhnu na sebe něco, co udělá nikdo jiný, jenom proto, že patříme do nějaké grupy teda, vydělení. Takže na to se nabaluje spoustu věcí. To není jednoduchý to odbourat, samozřejmě, ale pro filozofické cvičení je to věcí. V té řečtině, v Fysis, tam ta etymologie, tam jde o růst. To je tam... To je nějaký to feeling. To není nějaký jiný názor. Tam jde právě o ten růst. To znamená prostě zhrod a to je právě to příroda. Ovšem teda, víte, na tom je teda nějaká zvláštní věc. Co, například, když my řekneme, co stojí proti přírodě? Když je něco přirozené, tak co je na druhé straně? Co je tak typicky nepřirozené? Nepřirozené je třeba chodit na hlavě a odtekovat se uším. Nebo nepřirozené je hládoma a mluvit pravdu na schůzi. Nebo, já nevím, prostě takový levolovec nějaký. Pro řeky tam bylo úplně něco jiného. Tam třeba byly diskuse, sice je to trošičku pozdější, a hlavně sophisty o tom diskutovali. Třeba jestli řeč, to byla téma, vzpomínám jako první, protože jsme teď právě o tom mluvili. Řeč. Je řeč přirozená, anebo ne? A to ne u nich znamenalo úmluva. Buď je něco dáno přírodou, přirozeně, anebo lidskou úmluvou. Zákon není přirozeně dán, nibyž je to lidská úmluva. Samozřejmě, že byli taky sophisty, který říkali, že zákon je taky četný, pokud je to úmluva, neplatí, ale jsou určitý zákony, které jsou dané fyzejí, a tu vidíš, že to jsou pravý zákony. Ale o té řeči, jestli byla dana přírodou, nebo lidskou úmluvou. A nebo někdy je to taky, ne lidskou úmluvu, ale někdy se říká zákonem. V některých případech třeba, počkejte, o čem to byla diskuse, teď se nespomínám momentálně, buď to bylo fyzejí, nebo tezejí, fyzejí, nebo nomo, a ještě byla nějaká třetí možnost. Ale prostě je to posunuté, je z toho vidět, z toho protíkladu je vidět, že pro ně to bylo trošku něco jiného než my. Nás by tohleto nenapadlo. U nás to, co není přirozené, to... Teď si ještě musíme uvědomit jednu věc. Tam se ukazuje ještě daleko hloub ten rozdíl, že u nás příroda nebo přirozenost se může hledat pouze u věcí přírodních, ale třeba jaká je přirozenost trojuhelníka, jaká je přirozenost tragédie, rozumí se jako literárního uvoru, jako dramatického utvaru, jaká je přirozenost vásnictví. To je naprosto legitimní a tam se mluvilo o physis. U nás už to přestává mít smysl a mluvíme raději o povaze třeba, což je teda natura je oboje, povaha nebo přirozenost. Ale u nás ta přirozenost už to, co není přírodní, to žádnou přirozenost nemá. Věc to tam ano. Tam prostě o všem se může říct, jakou to má přirozenost. Teda i o věcech, které nejsou přírodní v tom našem smyslu, ne o všem. Samozřejmě jsou věci, o kterých se řekne, že teda nejsou, nevznikly v přízeji. Ale je v tom teda nepochybně rozdíl, že dneska to, čemu říkáme příroda, je silně posunutý. To je jednou kapitou o přírodě, ale považujete za nutný tady, kdy chcete osvětlit, jak se dělá člověka člověkem, co si s ním jdeme, tak tady je v rámci filozofie přírody. Hovoríte o člověku v rámci... To není v rámci, ale ve vztahu k tomu. Totiž to je ta potíž, že na rozdíl od vědy, filozofie, ať si učiní tématem cokoliv, tak to činí legitimně svým tématem, pokud zároveň uvažuje o vztahu toho, co činí svým tématem k celku. A to má teda dvojí důsedek. Jedna teda, že nemůže nikdy s definitivní platností a jednou pro vždy omezit svůj předmět. Vždycky každé své vlastní omezení porušuje. A druhá věc je, že na nejrostodivnějších místech, když mluví striktně o nějakým předmětě, tak jí tam nutně naskakujou témata jiná. Jinak se totiž nemůže ten jejich vztah k celku projevit, protože ona ten celek nemá. Jednak měla téma konkrétní, omezený a jednak měla celek a teď to dávala do souvislosti. Tak to nejde. Projevuje se to tím, že mluví o něčem a když dost dobře o tom mluví nebo myslí, tak na určitých místech dost teda nepředvídaně naskakujou témata jiná. Mně se aspoň zdá, že tomu tak je. Není-li to psychická debilace moje? Dobře, v každém případě, když vám to naskočí, tak můžete zdůvodnit, proč vám to naskočilo? Dodatečně ano, ale předem ne. Abyste tady měl určitej důvod a z toho vyvodil, že vám teď má naskočit tohle a tohle. Pak to můžete interpretovat. Dodatečně vy interpretujete, proč. A vy chcete vědět, proč to tady naskočilo. Naskočilo to proto, poněvadž, po mým soudu, je genetický zřetel elementárně důležité pro každé filozofické uvažování. Ne, že by se všechno dalo redukovat na genetiku nebo na genézi, ale ten genetický zřetel je strašně důležité. A když uvažuju o počátcích věcí, tak vždycky se dostávám k něčemu, co je něco jiného než oni. A tady je celkem docela jasný, že když uvažuju o počátcích mýtu a bytosti, která žije v mýtu, tak tam prostě potřebuju nějaký odraz, něco, co je před tím prahem. A tak to je vždycky. To je teda něco, kde teda není jen ten rozdíl, ale kde je taky mnohá podobnost, abych ťa řekl. Takže ten člověk spadá z části do filozofie přírody. Spadá, je prostě lidská tělesností lidská tělost, samozřejmě. Je to prostě něco jiného než jako to. Ale přeci jen je to tělesnost, že jo? Ano, nepochybně. Tam je evidentně, že to není jednou pro vždy vyřešené. Člověk nežije jenom v logu, ale žije taky ve světě. To je nejenom ve světě logu, ale ve světě. A to znamená, že tam pořád je v konfliktech a to, co on dělá, je, že se pokouší všecky důležitý body. A to se vždycky v nových souvislostech se nový a nový konteksty ukazují jako důležitý. Vtahuje do toho světa logu. Samozřejmě to je potřeba ještě zase ukázat, nebo nechat si ukázat při podrobnějším sledování, jak to vypadá. Samozřejmě, že třeba svou tělesnost nemůže vtáhnout, doslova nemůže vtáhnout do světa logu nebo světa mitů. Vždycky je to jenom jako takovým gestem třeba, nebo nějakým si rituálem, nebo nějakým později programem. S tím, že podrobí své tělesné programy, své podnikání tělesné, fyzické podnikání, že podrobí určitým pravidlům, určitým normám, určitým smysluplným kontextům novém, který přesahujou. Ne, že to vtáhne, doslova fyzicky, že to vtáhne, to je jiný svět. Zatímco příroda, přirozenost má své zákony, svá pravidla, svou pravidelnost, své setrvačnosti. Tak to skultivování té přírody nebo přirozenosti spočívá v tom, že tam začnou intervenovat smysluplné kontexty, normy, kritériá, zásady, pravidla jiná. A najednou v té přírodě to začne běhat, je to furt ještě ta příroda, ale začne to tam běhat nepřírodě. Když si řekl, že pro člověka, který se pohybuje v světě řeči, začíná něco být až od toho momentu, kdy to pomenuje nebo kdy to vstoupí v světě řeči. Jak je možný rozumět tomu, že člověk žije jednak ve světě dlouho a potom žije ještě na světě? Já tomu nerozuměl jsem. Vy jste to uváděli jako nějaký... Jo, podívejte se. Tak třeba v Biblii máme pohrdavý jedno slovo o myšlení, se říká na jednom místě, pečlivě mysle, nepřidáš k upostavě své loket jeden. Člověk ale začíná myslet a vůbec si neuvědomuje, že by tím měl nějak přidat k upostavě své loket jeden. Toho vůbec nenapadne. Nedá to do souvislosti s tím, že by potřeboval by loket větší třeba z nějakých důvodů. Myslí na něco jiného. Ale přesto velikost toho člověka, teda jeho výška tělesná, je tu. Ale on si ji neuvědomuje. On ji neví. Pro něho je skutečností teprve, když si to v nějaký situaci uvědomí. To neznamená, že teprve v tu chvíli vzniká jeho výška. Samozřejmě, že byl nějak vysoký. Jenomže pro něj to nebyla skutečnost. On si to musel nejdřív nějak uvědomit. Je spousta věcí, co člověk je a neví to. Nebo co dělá. To též je a dělá, že to už dávno není rozdíl. Většinou teda o svých orgánech. Ve škole teda nepěstujou ten objektivizující pohled na člověka a učejí nás o biokrvním a o kostech a dálném takovéhle věci. Že v biologii třeba. Což se začíná velmi brzo, ale nebejt toho. Tak malí děti, pokud se neuhodějí, tak vůbec nevědí, že mají ruce, nohy a podobně. Já vím, že je spousta věcí, které člověk si neuvědomuje. Nejenom třeba které jsme otázili. Vůbec je na světě spousta věcí, které člověk neví. Nicméně ty patří, si myslím teda, patří do toho světalogu tím, že je to jenom nějaká privace. Nemůže to jenom, je možný na ně ukázat, je možný je pomenovat, patří do té sféry toho logu. Jasný, že nemůžeme mít aktuálně nějak nevědomé všechno. Co koupráste nějak? Čeknete pro závod.

====================
s1.flac
====================
Koukám, že koukáte. Koukám, že koukáte. Koukám, že koukám. To je právě její původní praktické využití. Koukám, že koukám. Koukám, že koukám. Koukám, že koukám. Koukám, že koukám. Koukám, že koukám. Koukám, že koukám. Koukám, že koukám. když je nejdřív jedno a pak to druhý. Že to zdokonaluje, tohle jsem si vybavoval, tohle jsem já zatím tak nějak cítil. To dělá se zmluvení, dělá rutinu, což je vždycky pokles. Tak právě je úkol vlastníků, a my to řeč trželi při vodách teplutých. Proto oni dělají to, oni to taky přivíjí v skladstvě. Tak trošku jsme se domluvili, jestli by to nešlo na témat víra a věda a možná objektivita výroku nebo objektivita vědy a porovnáme se s výrokem. Já nevím teďka, co s tím třeba dám. Mě třeba osobně by se mě líbilo třeba to dělat, jsem člověk od Heisenberga, filozofie a fyzika. A tak třeba takovýmhle nějakým stylem tady tohle téma zpracovat. To je teda osobně za mě. Já jsem ostatní, třeba by to jako spojili tady tohle téma. Měl jste na mysli takový typ? Nebo čísť toho Heisenberga? Ne, takový typ. Už toho čísť nebo takový typ nějaký, který můžeme srovnávat vlastně. Tak to je tak jedna možnost, že bychom si to Heisenberga vzali. Celkem filozofie je taková podivná věc, že je možné začít odkudkoli, když jste u žádných přirozených počátků. Každá věda má nějaké základy a z toho se pak staví. U filozofie to tak není, tam se může začít kdekoliv a z jakéhokoliv místa se dojde vždycky, pokud se myslí určitým způsobem se dojde, kam je potřeba. Takže celkem to je jedno, můžeme začít na Heisenbergovi právě tak jako na komkoliv jiným, nebo můžeme jenom tak mluvit, že já teď poumám, co jsme vlastně řekli a dostaneme se taky. A ten Heisenberg celkem dává určitou tematiku. Já jsem si právě říkal, že by jako nemělo smysl třeba probírat, řekněme, existenci Heisenbergu. Jak nám říkala Pavel Kašpa, tak oni tady nějaký text od Heideggera brali. Nám by se spíš jednalo o to, když teda jdeme do praxe a teďka se tam setkáme náhodou s někým, kdo je jaksi povzdělanější, tak abychom se dovedli jako postavit na rovinu v tom rozhovoru, kdyby on teďka začal něco vychvalovat. S určitě teda řekneme vědecké vlasti a řekl bych, že víra tady třeba tyhle problémy neřeší. Možná v tom smyslu, že by se nám jednalo možná, nebo tohle zase můj osobní návrh, že by bylo zajímavé právě pozorovat, jak nadhazuje problémy třeba filozofie a zase řekněme biblické myšlení a jak to řeší třeba úplně jiným stylem. Teda nevím zase, jestli třeba ostatní. Teda dohodli jsme se na tom teda, že jako aby to bylo prakticky použitelné, řekněme takového nějakého tohohle skoropasta, řekněme pastoračního, no ne, ne pastoračního, takového normálního rozhodu. Ale dá se to jako neupřísnit. No tak v tom případě ovšem, to by vědcně naprosto vyhovovalo, teda přijmout to téma, jak se obvykle traktuje, to je stvírá věda, že? A teď analyzovat, co to znamená, tak si nejdřív si vyložit, jak se to obvykle teda říká, že provést kritiku, jestli je to oprávnění, to takhle stavět, co to vlastně je věda, co to je vlastně víra, že? Tak to by byl takový způsob, že? Všem já nevím, zda tušíte, že tady, vědíme se, jak si vydáváte na cestu dost takovou, jak bych řekl, takovou vůbec mě nezdílenou, teda než to budete se mnou dělat. Já mám za to, že ten obvyklej způsob, jak se to dělá, teda i z pozic teologických, že je nesprávnej, nebo ten obvyklej je nesprávnej, tak to znamená všem, že přitom budu fůšovat trošku do teologie, což teda vám by nemělo vadit, mě aspoň budete moct klepat přes prsty, ale bude to určitá taková, já se domnívám, že to k něčemu bude prakticky, ale vám se to dlouho možná nebude zdát, a nás zase uvidí. Tak to je jenom takové varování před námi. Já jdu funkcí a celou řadu robím. Každá definice filozofie je pochybná, protože chce uzavřít filozofii do něčeho hotového, do něčeho předem daného. Později budeme mít příležitost k tomu, na mnoha místech si ukázat, proč filozofie takto definovatelná není. Snad předem bychom mohli říct si tohle. Filozofie se liší od vědy tím, že zatímco věda je neschopná sama se stát svým vlastním předmětem. To je například fyzika. Není legitím tématem fyziky. Fyzika se zabývá třeba gravitací, nebo elektronama, ne, elektřinou, nebo optikou, teda, nevím. A takovýma věcmi, ale nemůže se zabývat fyzikou. Chemie nemá metody, jak se zabývat, jak analyzovat a syntetizovat chemii. Nejde. Se zabývá sloučeninama, ale ne chemii. Žádná věda není schopná plně se zabývat sebou samou. Jsou některé vědy, které z jedné části sebou samou se můžou zabývat. Tak například psychologie je schopná se zabývat psychologií. Je možno třeba studovat nějakého konkrétního psychologa a zařadit ho jako psychologický typ. Ovšem, tím jeho teorií nebudeme zcela práví. A to tak málo jako když třeba někdo Moníčovi vykládá jako dvojeho filozofii a hlavní důraz dává na to, že to byl blázen. Takže se zbláznil, to je pravda. A že ten proces pokračoval dost dlouho a že v řadě jeho textů, který napsal ještě, ještě nebyl zcela mimo sebe, že se najdou toho příznaky. Ale vyložit jeho filozofii z toho, že byl blázen, je nesmysl. To je zrovna tak, jako je nesmysl vyložit třeba růži z hnoje, z kterého roste. Jediná věda v filozofiách, která je schopná se zabrývat sebou samou filozofií, ale jestliže se filozofie právě tímhle, tím od všech věd, liší, tak je otázka, proč bychom ji měli nazývat vědou. Ta věd je asi tak, jako třeba biologický člověk patří mezi klimáty. Takže vlastně je to vopice, jaková zvláštní vopice. Ovšem liší se od všech vopic tím, že třeba mluví. Otázka je, proč bychom ji měli nazývat vědou. Ovšem liší se od všech vopic tím, že třeba mluví. Jestliže se liší od všech vopic, ničím podstatným, tak proč bychom měli o těmto vopice mluvit. Z téhle otázky se měly zůstat vědou. Člověk je zcela zvláštní vopec. Takže je to sice terminologická otázka zatím, protože jsme ještě nedefinovali celé filozofie a celé věda, ale zdá se, že je nevýhodné mluvit o filozofii jako o vědě. Věc těch důvodů, proč filozofie není věda, nebo proč je nevýhodné o ní mluvit jako o vědě, jeden z hlavních je třeba v tom, že každá věda je speciální věda. Každá věda má svůj vymezený obor skutečností, nímž se zabývá. Ale filozofie takový obor nemá. Filozofie se zásadně zabývá vším. Takže v čímkoliv se zabývá věda, tím se také může zabývat filozofie. Všem zabývají se tím jinak a u filozofie je podstatné to, že vždycky, ať se zabývá čímkoliv, tak ta filozofičnost toho zabývání spočívá v tom, že to vztahuje k celku, kdežto věda na ten celek zapomíná. Každá věda. To je druhý důvod, proč filozofii není dobré považovat za vědu. Protože věda je vždycky speciální věda, odborná věda, která má svůj obor vymezen. Kdyžto filozofie svůj obor vymezen nemá, zásadně se může zabývat čímkoliv. Ale filozofické to zabývání tímkoliv je jen pokud se vztahuje k celku a to věda nedokáže. A věda se nedovede vztáhnout k celku. No, ale tak to jsme řekli jen tak, to se k tomu ještě budeme mít možnost vrátit jindy. Filozofie je, řekl jsem, že to má celou řadu rovin, tak jedna z těch rovin je, že filozofie je prostředkem nebo orgánem sebeuvědomění člověka. My tak zhruba chápem, co to je sebeuvědomění. To znamená, že člověk si uvědomuje sám sebe. Znamená to, co asi? Žena sebe nezapomeňná. Třeba když někdo v davu je zachvácen davovou psycholozou a dělá věci v vylomení, který by normálně sám nikdy nedělal, tak vlastně na sebe zapomíná. Je to nefilozofické, protože filozofie má takovou ctižádost nebo filozof, filozofující člověk má takovou ctižádost. Když něco dělá, tak chce vědět, co dělá. Nechce to dělat tak nějak, protože to dělají druzí, nebo protože to bývá zvykem, nebo dělá to maně. Ani si to neuvědomuje. Chce vědět, co dělá a proč to dělá. To je ještě druhá věc. Chce vědět, co dělá a proč to dělá. To budeme ještě příležitostí se k tomu vracet, co to vlastně znamená, to sebeuvědomění. Ale už tím, že jsme o tom zašli mluvit, tak vlastně tam je přítomno to vědomí, o kterém teda, to je to téma, o kterým máte uvažovat a který máte učinit předmětem jeho zamýšlení. Samozřejmě hned na začátku musíme říct, to jsem připomněl, že filozofie má různé vrstvy. To sebeuvědomění člověka to není jediná vrstva. Přinej menším bychom mohli jmenovat ještě další dvě vrstvy, nebo dvě složky filozofie. Když mluvíme o tom sebevědomí, nebo sebeuvědomění lépe, Selbstbewusstsein, německy, to je jednodušší. My musíme říkat, nikoliv sebevědomí už u nás má takovej jaksi speciálnější výzvam. Zda člověk má sebevědomí, nebo zda má komplexy. To Selbstbewusstsein je tedy něco jiného, ne sebevědomí, příliš etymologický doslovný příklad. Sebeuvědomění to je, že to je takové vědomí, jíž se člověk vztahuje k sobě. No ale samozřejmě vědomí se jenom ve zvláštním případě vztahuje k sobě. Přesně v čem? Člověk se ve svém vědomí jenom ve zvláštním případě a v stavek se většinou se vztahuje k něčemu jinému. No a to něco jiné řekněme, že je skutečnost. Tedy filozofie samozřejmě nezbytně se musí vztahovat ke skutečnosti. Nejenom tedy, že je sebeuvědoměním člověka, ale současně je jakýmsi důkladně založeným, promyšleným atd. náročným uvědoměním skutečnosti. Chce proniknout nejenom k sobě. V filozofii člověk neproniká jenom k sobě, ale proniká také ke skutečnosti. No a pak je ještě třetí téma, které na první pohled vypadá teda možná nesrozumitelně, to budeme mít příležitost se k tomu také vrátit ještě taky víckrát. Totiž kromě toho, že jsem tu já a že to je skutečnost, tedy kromě toho, že já se mohu ve svém vědomí vztahovat k sobě a ke skutečnosti, k věcem kolem sebe, tak já chci sebe pochopit a tu skutečnost poznat v pravdě. A pravda je něco jiného než skutečnost a něco jiného než já. Pravdu nemohu vyvodit ani ze sebe, ani ze skutečnosti. Skutečnost naopak potřebuje pravdu k tomu, aby se ukázala v pravém světle, totiž právě ve světle pravdy. Skutečnost sama v sobě bez světla pravdy je ten návrh. Tak přinejmenčím se filozofie zabývá těmito třemi okruhy tematiky. Člověkem samotným, tedy ve filozofii se člověk zabývá sebou samým a ostatními lidmi jako ne předměty, ale jako své bytí, jak se říká, nebo bytostmi, které mají své bytí a které mají sebeuvědomění. A za druhé se zabývá věcmi kolem sebe, nebo kolem nás. Filozof se zabývá věcmi, které jsou kolem nás, tedy nejen kolem něho, které jsou, to by bylo příliš staženo k němu, ale kolem nás, ve světě. Dále v filozofii se vztahuje také k pravdě. A ten vztah k pravdě je jiný než vztah ke skutečnosti. Ke skutečnosti se člověk vztahuje, to všechno budeme později korigovat, ale předběžně musíme se takto vyhrátit, že v skutečnosti se vztahuje jako k něčemu, co je před ním, jako předmět. Němci to mají taky Geigerstadt, co stojí před ním. Ale pravda není nic, co stojí před námi. Pravda není předmět. Pravda je spíš něco, z čeho žijeme. Když se obracíme k tomu, co je před námi, tak pravda je spíš za námi. Když se obracíme zády k tomu, co je před námi a chceme koukat napravdu, tak pravda nám mizí. My nedovedeme říct, co je pravda. My vždycky musíme říct, co je pravda o něčem. Sama pravda je neuchopitelná o něčem. Pravda vždycky se musí vztahovat k něčem. Když sloužíme pravdě, když jsme posloušní pravdy, když nasloucháme pravdě a když jí činíme, tak je to vždycky tak, že přicházíme z pravdy nebo pověření pravdou k něčemu jinému. Pricházíme do situace, kam vneseme pravdu, kde vyneseme souč, přineseme poselství, které není naše, kterým jsme pověřeni. Čili vneseme do té situace něco, co tam nebylo, totiž právě to světlo pravdy. Osvětlíme. A to je něco úplně jiného. Kdybychom řekli, že to je taková skutečnost, tak ale přinejmenším je to jiná skutečnost než ty předměty kolem nás. Tak my přinejmenším musíme tyto tři okruhy předpokládat ve filozofii. Těch okruhů ještě víc, ale toto jsou tři základy. To jsme si řekli, že sobě chce člověk porozumět. Skutečnost chce poznat. Chce si o skutečnosti učinit jasno. Ale pravdě se může dát jenom doslužit. No a jestliže toto jsou předběžně, řekněme, jen ty tři hlavní okruhy filozofické, tak tam vidíme na tom, jak ve všech těch třech případech tento vztah člověka ve filozofii, nebo filozofický vztah k sobě, k předmětu a k pravdě, je vztahem vědomí, ve vědomí. A proto se musíme ptát, co je to vědomí. Místo filozofie, jak se zdá, ale spojně na první pohled, je v lidském vědomí. Filozofie je věcí vědomí. Filozofie se nedělá rukama, nedělá se nástrojema, přístrojema, jako ve vědě, věda se dělá taky pomocí přístrojů, ve filozofii se nedělá nic pomocí přístrojů. Filozofie se dělá, když myslíme, čili když jsme si vědomi. No a teď se musíme ptát, co je to vědomí. A samozřejmě na první místě budeme vycházet z lidské zkušenosti, nikoli z nějakých úvah, jaké by mohlo být ještě jiné vědomí, nebo jestli zvířata mají nějaké vědomí a jaké, to necháme na jiné příležitosti. A teď to přeskočíme, co to je to vědomí, to máte zoukol o tom uvažovat. A připomeneme si jenom to, že k základní struktůře vědomí náleží tohle. Když jsem si něčeho vědom, tak to znamená já jsem si něčeho vědom. Jsem si vědom něčeho. Tak především tam jsem já a pak je tam něco. A ve vědomí se vztahuji nějakým způsobem já k tomu něco. To něco mohu být taky já, čili já se mohu ve svém vědomí stavovat k sobě, ve zvláštním případě. Pak já se stavám současně tím něco. Důležité je, že tam v češtině, a nejenom v češtině, je to si. To zvratné jsem si vědom. My jsme si vědomi. Uvědomujeme si. Proč tam je to si? Neříkáme, že uvědomujeme situaci. Uvědomujeme si situaci. To je zvláštní dost. Ve vědomí totiž se nejenom já vztahuji k předmětu, k věci, k něčemu, ale já se k tomu něco, k tomu něčemu se vztahuji tak, že si toho jsem vědom. To znamená, já se k tomu vztahuji tak, že přesto něco se vztahuji zase zpátky si k sobě. Sobě jsem vědom věci. To vědomí teda vychází ze mě, dotýká se věci, ale je to stále mé vědomí. Nestrácím ho, naopak ho získávám, to je prvé, v tom návratu. Já něco z té věci uchopuju a přináším, přitrhuju k sobě, já se toho zmocňuji. Ve vědomí jsem si vědom něčeho, ale to něco přitahuju, přitrhuju k sobě. Tedy přes něco se vztahuji k sobě. Tady je velice důležité tohle si uvědomit, takže když věda, a to se dotýkáme první věci, kterou teda máme před sebou, totiž takzvaná objektivita vědy, jak jste uvedl, věda se domnívá, že se zabývá jenom před vědou. Dokonce ideální objektivity vědecké je, aby tam toho subjetu bylo, co možná není. Je třeba udělat pokus, experiment tak, aby to samo ukázalo, jak se věci mají. Aby se to ukázalo naprosto nezávisle na subjektu, kdo to provádí ten experiment. Proto třeba základním předpokladem, aby nějaký nový experiment byl uznán, je, že je reprodukovatelný v jiné laboratoři, v kteroukoliv laboratoři na světě, která má potřebné zařízení. Nezáleží na tom, kdo to dělá, záleží na tom, aby to dělal přesně tak, jak je předpis. A když se metódy zachovají, podmínky se zachovají, všechno je náležité podle předpisů, tak to každý mu musí vědět, ať je to američan nebo afričan nebo kdokoliv. Takže ideálem vědy je vyloučit subjekt ze zájmu. A nejenom ze zájmu, ale vyloučit ho ze hry. A teď, když my filozoficky, v tom kritickém přístupu k vědě, uvážíme, co to vlastně znamená, že si věda myslí, že může ten subjekt vyloučit. Tak nám se to okamžitě objeví jako zamečování. Ten subjekt tam samozřejmě musí být, kdyby nebyl, není žádná věda možná. Samozřejmě může být buď američan nebo afričan, nebo muž nebo žena, nebo stařec nebo mladík, atd., mohli to pokažet. Ale vždycky ten někdo být musí. Ten experiment se sám neudělá, nearanžuje. Ten subjekt tam vždycky musí být. Protože si věda myslí, že ho může věřit nebyt. To je třeba znamenitovat, proč si to myslí. To je chyba, to je určitý nedostatek. Proč si to myslí vlastně věda? To je možno analýzovat psychologicky, ale zejména filozoficky. Proč tomu tak je? Proč myslíme, tady jsme si řekli, plně si uvědomujeme, že když si člověk je vědom něčeho, že vždycky toho něčeho je vědom sobě. Jak to že na to věda zapomíná? Můžu se na to zeptat? Prosím, ano. Když teda, jak se dělá to základní rozdílení člověk, skutečnost, pravda, tak vlastně věda jak kdyby uznává nam člověk skutečnost a tu pravdu, jako pod tomhle díkazem, aspoň já to tak chápu třeba špatně, ale jako kdyby tu pravdu takovou odvítala, jako kdyby chtěla vytucnout teda tu pravdu z té skutečnosti. Ano, doznačeně je to také, ovšem věda to může přiznat. Věda odedávna tvrdí, že jíte o pravdu. Dokonce emocionálně, takovým základním motivem bádání bývalo kdysi, dneska je to trošku jinak, ale bývalo taková načenost, takové načenství pro poznání, jak to v stupku jest. Jak je to o pravdu. Řada lidí, kteří riskovali hodně, když se probojávala teda slunce-středná soustava proti bývalé země střední, to dělala čistě z takového načenství pro pravdu. V tom nemuseli být ty motývy, který tam viděli takový ty podezíravý církevní představitelé, který hned tam viděli nějaký hereze. To je ten rozhodující argument, koupni se dalším pohledem a co tam vidíš. Překni, co tam vidíš. O pravdu. Žádný povídání. Koupni se daleko hned. Popiš tu skutečnost jen tak, jak je, jak ty vidíš. Ta načenost pro pravdu, ta tam v tom je. Jenomže, tady se musí zjistit, o čem se vlastně mluví, když se mluví o pravdě. A ta věda, když mluví o pravdě, tak mluví o něčem jiném. A všem, není to její vina jenom, to, co říká věda. Opravdě pan, žádná věda totiž není schopná, není kompetentní mluvit o pravdě. Ať pojmeme jednu za druhou, tak všechny mají svůj obor chemie, jak může mluvit o pravdě. A přesto se toho dovolává. Astronomie teda pořád se dovolává pravdy. Ale kdyby tím pravdou dali pohledu, nebo může vypočítat nějak kravitační působení pravdy. Rozumíte? Ty metody na to vůbec nemá, ale pořád mluví o pravdu. No a protože na to ty metody nemá, nemá na to ani aparat myšlenkovej, tak to připodobňuje tomu, čím se zabejla. To je jedna věc. A za druhý samozřejmě závislá na nějaký starý filozofii, která to kdyžsi řekla. A v té vědě to přetrvává, poněvadž věda už není schopná to kriticky změřit, protože na to nemá metody. Dělá to laicky. To je nevědecká partie každé vědy. No a tak zůstává v zajetí těch starých filozofických předpokladů. Starých filozofických předpokladů říkají co? Že pravda je schoda myšlení a skutečnosti. Co je myšlení? Víme, to je nám nejbližší. Co je skutečnost? No to tak jako bychom mohli se o tom domluvit. Že to je něco nezávislího na nás. No a schoda mezi tím naším myšlením a mezi tím je pravda. Tím jsme si řekli, co to je pravda, co je definováno. No a teď nadále už budeme nenom sledovat, jestli naše myšlení se schoduje s tomu skutečnosti. Abo ne. Že se snaží to poměřit tak, že se tam polotní se do daleko hledu, co tam vidíš. No a vidím tam prostě, no nevím, prstenec, klan Saturnu nebo nějaký malý měsíčky, klan, klan, uranu nebo já nevím, co tam může být, vidět nebo vzadu někde, až hodně daleko je vidět, Neptun nebo Pluto až. No a když to vidím, tak co si o tom myslím? No, že to je měsíc nebo nějaký planety nebo že to je ještě planeta nějaká, nebo že to naopak, že to je hvězda. No a teď zjistím, je to hvězda. Kdyby to byla hvězda, tak se to pohybuje takhle, když se to pohybuje, zjišťuju v nějakých divných, tak to znamená, že to krouží kolem něčeho blízko. A tudíž neschoduje se mé myšlení, jestliže to nesouhlasí. A zdá se všechno, že to je naprosto jasný. Tato filozofická kritika ukáže, že to je naprostej nonsense, že? Proved, to jsme právě četli s každýma dalšími, Heidegger takovou fantastickou otázku prostě postaví, naprosto jednoduchou, která to všechno postaví na hlavu. Říká tam, tak ta tradice říká, že pravda je schoda myšlenky s věcí, pojmu s věcí, myšlenky s věcí. No tak vezměme to teda vážně. Tak třeba tady, kde před náma je kovová pětikoruna. A já říkám, nebo myslím si, pětikorun. Kovovou pětikorunu si myslím. Namyslel jsem, nasoudil jsem pojem kovové pětikoruny. A tedy srovnávajme, kde je ta schoda. Pětikoruna je kulatá. Pojem pětikoruny je kulaté. Pětikoruna je kovová. Pojem pětikoruny je kovové. Za pětikorunu koupím tolik a tolik housek. Za pojem koupím nějakou housek. Tak kde je ta schoda? Najedno se ukáže, že obrovská tradice několika set let, vlastně tak třeba dvou tisíc let, je bezkořené. Jak je to možné? Tak samozřejmě teď přijde úkol filozofa ukázat, kde se to vzalo vlastně. Musí to rozumně vyložit. Nějakej blázen přišel a řekl, že pravé schoda chodila. A od té doby lidi to myslejí, co to je nevýhovojícím cítit. Najít ten rozum, proč to tak bylo. A pak zjistit, co se změnilo v tom základu, aniž by se to postřehlo. Takže vlastně dneska už se to nedá říkat. To znamená něco jiného. Dneska to musíme celý převrátit. Musíme mít nové pojetí pravdy. Tak to je teda jenom tak stručně na ukázku, jak když ta věda se dovolává pravdy. Takže vlastně se pak ukáže, že to vlastně neví, co to je. Pořádně. A že když to takhle odhalíme, tak vlastně je pravda, co byste řekl, že vlastně věda s tou pravdou nemá co dělat. Dovšem, když takhle pečlivě se na to podíváme, tak se nakonec ukáže, že nejenom ztrácí tu pravdu, ale ona ztrácí tady člověka. A protože z něho dělá předmět. Jednu věc mezi ostatními věcmi. Věda se nedovede zabejvat jinak člověka, než jako předměta. No ale člověk není předmět. Tedy když z něho dělá věda předmět, tak vlastně skutečného člověka ztrácí. Podobně jako když z pravdy dělá skorup, tak skutečnou pravdu ztrácí. No a teď posledně teda zbejvá ta skutečnost. A udříje aspoň tu skutečnost? No, tady jde o to, jestli můžeme si říct, že skutečnost opravdu je předmět a nic jiného než předmět. Že má skutečně jenom předmětný charakter. A jestli se ukáže, že sama skutečnost není na předmětnost, na pouhou předmětnost redukovatelná, že má jenom předmětnou stránku, ale sama je čím víc než tou předmětností, tak se ukáže, že vlastně věda za skutečnost nám dává náhražku pouhé předmětnosti a tedy ztrácí i tu skutečnost. To všem je potřeba, teď je to teda velmi stručně takhle naznačeno, a bylo by nutno se tím zabývat důkladněji, ukázat to atd. Ale aspoň naznačiluji tímhle tím, že ta filozofická kritika vědy jde tak daleko, že nakonec upře té vědě nejenom přístup legitimní a tedy smysluplný přístup k pravdě, ale také přístup k člověku a přístup ke skutečnosti samé. Je podivuhodné, že takováhle filozofie nemusí být jenom nepřátelská vědě. Jít od jinut a ukazovat na vědu, co to dělá, ale že dokonce vědci sami. Protože samozřejmě jsme si řekli, že v rámci své vědy, v rámci své odbornosti nejsou schopni se zabývat sebou samými a tou vědou. Tak vlastně oni jako lajíci fušujou do filozofie. No a tedy jako fušující filozofové títo vědci někdy řeknou něco naprosto odhodného. Když například se podíváte, co je podstatou třeba filozofie pragmatismu, tak to jsou všechno vědci, kteří přešli do filozofování pragmatisté. Pragmatismu začal ten Heisenberg, který je taky vědec, který přešel do filozofování, ale ne pragmatista. Ale tak pragmatisté, to je zhlavně teda James a třeba Dewey, byl pedagog, James byl psycholog. Říkají, že nedává smysl mluvit o pravdě. Že se může mluvit jenom o tom, že to funguje. My prostě vytvoříme jistou teorii a když se podle té teorie řídíme, tak nám to funguje. Všechno vyložíme. Jestli je to pravda nebo ne, to nedává smysl. Tohle říká takový obvykle pozitivismus, že je Wittgenstein třeba, ale i ten německý, ten od Carnapa a tak dále. Tam vlastně ta slovo pravda je něco, co nedává smysl. Karnap vždycky, když byl v Praze, vždycky přišla nějaká diskuse a vkladly se nějaké námysly proti Carnapovi, co řekl, tak on to chtěl slyšet ještě jednou, tak on říká, tomu nedává smysl. Dokud se to neřeklo jeho terminologii, tak mu to nedává smysl. A když se to řeklo jeho terminologii, to bylo zbaveno všeho toho, v čem byl vlastně problém. Takže to samé vědci jsou naklonění tak nějak se vzdálit od té problematiky pravdy. To není jenom kritika z nějakých pozic mimo vědecké. Ale dokonce je to taková zvláštní filozofie, laická nebo diletantská filozofie, těch vědců samotnej, který si taky uvědomují všemníkoli v rámci vědy, poněvadž to dělají neodborníci. Pokud by to dělali odborníci, to bychom to byli na můžou zabývat.

====================
s2.flac
====================
Byli dvoupatrnější. My přece vůbec o tom nic nevíme, my nevíme nic o logu, který by nějak, i když teda třeba, který by zahrnoval ten svět prapřírody, ten prasvět, autosvět, ještě než vůbec se lidi objevili. Nevíme, jestli můžeme v takové situaci mluvit o nějakém logu, když není člověk. Není to ten důvod, proč pan profesor Patočka říká vždycky, co my o tom víme? Kam v zásadě bychom vstoupit mohli? To je třeba, my nevíme, jak to běhá u zvířat, jenom se to domýšlíme z jejich chování, ale je to proto, že jsme nešikovní, že dost dobře těm zvířatům nerozumíme tak třeba jako druhýmu člověku. Patočka to nemyslí tak, že třeba vůbec nemůžeme ani rozumět druhýmu člověku, poněkud vůbec jsme jenom v duchu toho. Nic není, kdyby něco bylo, kdybychom o tom nemohli vědět, kdybychom něco o tom věděli, kdybychom to někomu vzdělili. Tak to není ten důvod. Patočka říká, co my o tom víme, protože to nemůžeme popsat, to je zklesleně prostě protože to pro nás není fenomén. My to nemůžeme prostě nahlédnout, nazřít. Ale to je jenom naše nešikovnost, já si nedovolím představit, kdybychom nemohli nahlédnout do duše zvířete. To jenom prostě sv. František z Asísi možná nahlížel. A celá řada babek, který mají doma kočky, mají osm koček a rozeznavají zcela jejich charaktery, nahlížejí mnohem více než normální člověk. Takže tam myslím, že to je něco jiného. Tohle je zásadně vyoučené. Co my víme o tom, to prostě nemůžeme nikdy nahlédnout, protože je to v situaci, kdy člověka nebylo a my se na to chceme podívat vokem člověka. Co my o tom víme, spíš je jenom takový eufemizmus ve skutečnosti. To je kvadratura kruhu, tato otázka. Ale tohle to přeci se tváří, jako kdyby to mluvilo v přírodě před člověkem. Ta destrukce osvětí, jak se to prolamuje v prozumu. No jistě. Ale to my víme, že bylo něco před člověkem. Ale my nevíme, jestli bylo ho před člověkem. To nevíme. Že byla ta prapříroda, to my víme. Nebo se domníváme, že víme. Máme tady celý rozsáhlý koncepce a v podstatě celá moderní věda na tom stojí. Že předpokládá, že tady byl nějaký vývoj země, třeba nějaký ty 4 miliardy let, nebo tři a půl aspoň. Věda na tom stojí, ale může na tom stát celostě. Dobře. Ale žádná věda nestojí na tom, že byl Logos. Je mezi tím rozdíl. To je jasný, že věda to může si myslet a může to myslet úplně blbě. To je jasný. Taky se ukazujte, to byla kritika toho, jak to myslí věda, pokud jdeme o tu přírodu. No ale předpokládá Logos. To by bylo potřeba nejdřív prokázat, že to tadyhle stačí vyvracet. Jiná věc je teda, aby bylo jasný, že já přece nemyslím, že bychom se měli nějak zastavit. Mně se zdá třeba, že o pravdě můžeme legitimně mluvit jako o, kdybychom přijali ten blbej slovník, nebo o arché, nebo o počátku, nebo o kořenu všeho, kořenu všech věcí. Nepochybně tam, kde není člověk, tam ještě je pravda. Protože domnívám se, že jsou důvody, proč předpokládat efektivní pravdu, nebo působící, fungující pravdu, platící pravdu, bez sohlenu na to, že nějakej člověk to ví nebo neví, a bez sohlenu na to, že vůbec člověk je. Já jsem to jenom řekl proto, ne abych odváděl jinam. Nepochybně. Jenom proto, že to není nějaká taková pozitivistická úzkost. Nemluvme o něčem takovým, jako je logos, když o tom nic nevíme, jak by to bylo a tak dále. Já se domnívám, že nejsou důvody proto, abychom předpokládali logos dříve, než se objevil člověk. Já mám dojem, že tedy člověk se konstituoval ve světě mýtu a o světě mýtu můžeme mluvit jedině, když už tady člověk je. A člověk se konstituoval ve světě logů a o světě logů můžeme mluvit teprve, když tady člověk je a když se konstituoval, přešel ze světa mýtu do světa logů. Nevím, jak by bylo možno hypostazovat nějakej mýtus nebo logos, přes hypostazovat nějak mimo člověka, za zpátky, tedy za hranici časovou, kdy člověk nebo lidstvo vzniklo. Když to opravdě se domnívám, že důvody jsou, proč to předpokládat. No, ale my jsme vyšli od toho, v jakém je člověk v světě jiným než logů. Ano. Já nevím, jestli to byla odpověď na to, já jsem si to nějak nezpomněl. To, že není důvodů předpokládat nějaký logos před člověkem, to bylo v jakém stále, jestli to bylo teda výotázce o tom světě. No, já jsem na tu vaši otázku jsem odpovědal, ale nemyslím si. Já jsem chtěl učit, jestli jsem to dobře rozuměl, když jste odpovědal na tuto otázku, že člověk žije ještě, kromě toho, že žije ve světě logů, takže žije na světě, tak jste říkal, že člověk motivející, že třeba, dokud jste neuvědomili, jak to pro ně není skutečnost. No dobře, ale to už předpokládáte někoho druhýho. To předpokládáte někoho, kdo to může konstatovat, že to není pro něj subjektivně skutečnost, ale skutečnost to je, protože on není jedinej na světě, abych tak řekl, a ten logos to je právě záležitost... Jo, počkejte, já tohle jsem zcela nepochopil, že tam jste mířil? No, samozřejmě nezáleží na tom, zda určitý konkrétní subjekt něco ví nebo neví. Dítě neví téměř nic a přesto nepochybně je vtahováno do světa logů velice mocně. A to nejenom teda matkou tak, aby subjektivně žilo ve světě logů, že aby bylo jako uvedeno do světa logů, ale je pruce přistrčeno do světa logů, než se narodí ve škerou lékařskou péči například. Ale tam je důvod, proč předpokládat. Samozřejmě, že je tady věda celá, která asistuje od samého začátku, zjistí třeba nějaké potíže, zjistí, že matka je RH negativní a dítě v nebezpečí, že dostane těžkou žloutenku hned jak se narodí, to se zjistí ještě před narozením. Čili logostaj pracuje, to je naprosto jasné. No ale tady musí být i druhý lidí, ale jsou věci, které ještě nebyly pojmenovány. Nezáleží se na tom, jestli mnou nebo nějakým jiným subjektům. A ty ve světě logů nejsou. Ano, tak to je jiný příled. To jste měl na mysli, když jste odpovědal ty Evě. Pokud se stanou ze skutečností, pokud ty věci jsou pojmenovaný, to znamená, tady jste vůbec neměl na mysli, právě z hlediska toho subjektu, když se to člověk vědomí, teprve se stane z kutečností, že pokud, jak jste to teďka říkal, ty věci nejsou pojmenovatelný, nebo potenciálně pro mě, jakož to jednotlivce. Ano, to je pokud už nebyly pojmenovány někým jiným třeba. Ale nedomnívám se, že by teda byly vtaženy do světa logů, aniž by byly někým pojmenovány. To je, že by tady byl nějaký logos hypostazovatelný, na tom pojmenovávání konkrétní lidmi. Ne, já jsem to přece jenom asi myslel. Já jsem ale přece jenom nějak to uplnil přírody předčasně. Přece tady ta deváta, devátej paragraf, tam ta příroda není přírodním. Tam přece v těch pár věcách váme citovaných, ta příroda je... Smysl těch citovaných věc je přece to, že to, co jsem řečela naposled, to, co nechává mytický, archaický švětský, to tady není příroda, však vozovká, že jo. Ale nic, co ta propast chaos má nad propast, já o to řejmě tam šla. Výhoz. Výhoz. Na těch pojmech, na tý přírodní věc. A pro tohle bios... Já se zeptám, já se pro to opravdu... Pasuje to na to, to slovo bios? No, myslím, že jo. Jo? To není jenom teda život ve smyslu životní osudy. Jako je biografie tím? Jako životní osudy člověka? No, co je to zlo, teda? No, ten rozdíl, teda to... To nevím, to by bylo potřeba... Mně by se zdálo, že to... Ale když půjdu to takhle rozřešovat... Podívejte se, není náhodou, že vy tam... Logos a mýtus, to jsou pojmy, se kterýma tam pracujete, který tam vyslovujete, jo? Slovo bios tam pro mě na zruku... Nenáhodou, nepadlo. Nenáhodu, si myslím, protože... Co s tím, jak si to... Já nevím, to je jen tak, to je vlastně, že jo... No a o tom jsme už teda mluvili. Já vím, jo. Jaký jsem, no, jaký ten důvod... Já jsem to byl aj bohužel zapomněl, kdybyste se tam marně snažili vymamit, jo? Já vím, že jste takhle, jo? Pojďte, my známe jenom svět logů. Nám už mýtus je velice zdálen. Známe to jenom v takových střepech. No ale podobným způsobem prostě... Člověk mytický už nezná... leč ve střepech... život předmytický. A mně šlo o to, že existuje jakýsi, zase pomocně, pramýtos života, které ještě není mýtus, jo? A že prostě v tomto pramýtu života žijou, obývají, teda ten svět, tohoto pramýtu obývají baktérie, synice, řasy, mrvenci, tak dále. Také oni mají co si, co pro ně je jako pro primitivního člověka mýtus. To je to, co oni, oni teda v čem žijou, a co se nedá redukovat, co se nedá redukovat na prostě tu, na ty atomy a molekuly a tak, jak bychom dneska řekli, ponadž už to jsou naše pojmy, že? Nebo co se nedá redukovat na to, na tu třeba taková růže, že to prostě, ta má svůj, svý náboženství, růžový, v něm žije, v něm roste, rozkvétá a vadne, a je to něco, co se nedá odvodit z toho hnoje nebo z toho rašeliny a země a prstí, s který to vyrůstá. Je to záležitost toho osvětí? Ne, to je jakejsi princip jiný, to není osvětí. To osvětí může být různý, může být vhodný, nevhodný, to může způsobit při své nevhodnosti, že ta růže chcípne, ale nemůže ovlivnit, podstatně nemůže ovlivnit, aby růže byla něčím jiným, než je. Tak prostě jejich náboženství je, ono je schopná chcípnout, ale nemůže se stát mákem. Tak to je, ale jenže to tam, to tam nejde. No jistě, že není, ale proto hlubím o Bios, o tom Bios, o životě, chci ho nějak takhle určitě, že to je už co jsi, co je jakejsi pramitos, už tam je, jak nebo pralogos, nebo tak nějak, jo, je to co jsi sice mnohem nižšího, elementárnějšího, ale už to je něco odlišného od toho, co tak běžně se teda předpokládá v přístupu moderní biologie třeba. A tam je nějakej, tam se nemenší poukaz, tam jako jsem... No říkni, tady není kapitolával přírodně. No ne, tady je o tom Bios. Taky není kapitolával, to je jenom takovej... A to je zas ten genetický řetel, prostě když se tam mám mluvit o mytu, tak vždycky tam musí být něco před. Já kdybych mluvil o tom Bios, tak nutně tam musím zase ještě dát něco dalšího. To jsem právě říkal, já jsem si myslel, že to tam je pouze z toho důvodu, to jsem si myslel, že abyste na něčím mohl to postavit a začít, takže to tam je v jiným smyslu, ten Bios, než ten Libos a Mytus, to jsem měl právě. Jak se namýtá, čeku. No nic, tady jde, to je opravdu jen věc. Je to možná úplná maličkost, ale mě by to na straně 9, tam máte, a to vše, já nevím, jak bych to učil, kde to je, a to vše vůbec nemá charakter konstatovatelného předmětu, je to úprostě, jo, je to, jo, konstatovatelného předmětu, ale je to dějová, dějící se skutečností, jsi neměl zachytit žádnou momentkou. Proč jste to s toho skutečností uvozili? Já bych řekl, že tohle právě je skutečnost. No jistě, no, skutečnost, zase etymologicky, ale zejména běžném chápání, je to, co se stalo skutkem. A tohleto se ještě nestalo skutkem, to se děje, se stává. Tak proto jako v tomto smyslu je to skutečnost, která se stává. Tak proto jako v tomto smyslu je to tak jako naznačeno, že to je jiný pojem, než běžně se používá. Že vlastně já trvám na tom, a měl bych ty uvozovky dát k těm jiným slovům. Jako to děláte, musíte. Až do teďka bych to slovo měl dát do uvozovy. Možná, že by bylo vhodnější to udělat nějak a tak to vytknout, říct, že spíš by patřilo do uvozov. Ještě teda navíc, když už to byste měl opravdu... Tady máte potom to slovo skutečnost v dalším sovětí bez uvozovy. A protože to mladí bytosti a skutečnosti se stávají. Druhé, bytosti a skutečnost. Tam máte to v dalším sovětí to slovo skutečnost. A tam bych se chtěl, v této sovětí, mě je teda... Tam to nějak nerozní. Tam bych si myslel, že je to nějaký pře... Zase tak jazykový důr. A protože to platí v opačném směru, vůbec ve všech možných směrech, to, co jsem dlouho budoval, to jsem si pochopil, to znamená týnení těm subjektům. To se myslí. Ve směrech s těmi svými vlastními. Přijde, že nějaká bytost nejsou členy svého osvětí od druhé bytosti a skutečnosti se staly nebo stávají jeho členy. Čeho se týká to jeho? Po ostředu, ne? Koho? Po ostředu. Ve středu svého osvětí. Vestředu svého osvětí. Protože to není... Svou osvětí od druhé bytosti? Ne, nejsou členy toho středu, ale členy toho osvětí. Ta bytost je ve středu svého osvětí a do tohoto osvětí přicházejí jako členy jiné bytosti a skutečnosti. Ale protože to je osvětí, tak vždycky tam musí být nějaký střed, kde je jedinečná bytost. A všechno ostatní přichází jenom do toho osvětí, nikoliv do toho středu. Vůbec se všech možných směrek přiníše nějaká bytost ve středu svého osvětí? Ta má být, ne? A druhé, jo? A teďka má být A? Aha, no vidíte. A druhé bytosti a skutečnosti se stávají nebo stávají jeho členy? No jo, tak to je opravdu. Tak to jsem utračený. Ale teda to je zvláštní. Vy jste to... Ano, no jo. Vy jste se pokoušel to uchopit tím, o... Ano, opravdu. A někdy to se mi to nedařilo. To se mi to nedařilo, ale takže... Jo. To je stejně... To je hrozný, když... Je tak nejasný text, že seklet se interpretuje jako... Ne, to je taky jiná věc. To je prostě... Ono je jako pozvátný text. Zbytky výpu. Nebo já nevím, že jo. Vy tady... Tady se tady právě na tý straně jedená začíná ta lidská situace, že jo. O té tady mluvíte. A teď jako... O lidská situace. Musím se jít podívat, co dělá holka. Jako, myslíš, lidská situace. Co to je ten... To je ten... To je ten... Jako, myslíš, lidská situace. Co to je ten... Že to osvědět. Tak se to opravu, že to je teďka potom... A teďka tady jako... Tady jako novej rozhodující pro mě teda... Pojem tady naskočí do slovo vědomí. Jo. Mě by dělalo hrozně dobře, že byste tam větu nějak ztratil o tom, jak co? Jaké vědomí? Tak zvířata nemají vědomí, a člověk má vědomí. Tak co to je vlastně teda to vědomí? Jo. To může být. To celkem tam se může něco ztratit. Jinak se to potom pojedne v reflexi. Ale samozřejmě, že... Tady že... Je to právě to, co tady jako to... Co tady naskočí. Je to... Je to vědomí, že jo, ale... No. Teda každej ví, ale je to strašně opízný teda. No, říct to, to je vědomý. No. Protože tady to opravu člověka k tomu, když to, že jo, jak to... To zvířata jenom ten člověk, a teďka teda, že jo, to je tam první, co tam se řekne, že jo, co opravdu, co ty zvířata už nemají, a co tady má ten člověk. A tak kdyby... Aspoň teda tam jako, že... To se rozjímáš později. Ať jako, nebo... Nebo, jo, nebo... Ne. Ale můžete, zároveň. No, můžete zeptat, na co, když jste teďka... Nechci, čau. Nechci, děkuji. O tom, o tom životě, předtímní ten, o tom, jak ty rosminy a ty živýbytosti mají takový svůj nějaký program, co vy mají. Zase proti té neživé přírodě. Dá se jít ještě dál potom, že ta neživá příroda, nebo to je taková gradace nějaká. Já bych rád viděl, jak si k čemu to vede. Protože... To je mrdělným událostem. Aha. Že mně připadá, že... To je vlastně degradace, nebo... No tak odkuď kam jdem, to... Že mně připadá, že vy ten přechod od toho života k tomu světa, k tomu světu, tý řeči, tak nějak jako... Že o něm nic neříkáte, že spíš odkazujete na analogii, jak se to všechno přesavuje. Vždycky řeknete, že to nalezete redukovat, jako na tu spodnější věc tu, což je fakt no... Vždyť se nedá slyšet, já. Ale... Že to je teda podobné, že jako tam, prostě ta živá bytost je něco úplně jiného, než anorganický okolí, tak je to lidský život něco jiného než ten život, že třeba... Tady... Jakoby tam něco scházelo, nebo... Připadá mi to takový... nějaký... Jednodušený, hrozný, protože... Tam celá ta oblast od toho světa řeči dozadu má jednu věc společnou, že nějakým způsobem je zároveň součástí toho světa, toho lovu, nebo že je nějak přítomná v tom lidském světě. Že tady je nějaká hranice trochu jiná, než aby bylo možno jít takhle nějak... Vysvětlit nějakou analogii. To se mě stá takový... Nedostečný. Ale to zase předbíhá mě paměť. No, ale... Já bohužel jsem to ne... Protože když řeknete, že je něco nedostatečné, tak nemůžeme souhlasit. Lépe by bylo, kdybyste řekli, že něco je špatně. Kdo bude tady souhlasit? Nemůžeme souhlasit, ale je jasný, že to je horší v tom, že člověk si musí vědět už něco líp, aby mohl říct, že něco je špatně. Ne, může to vědět hůř, ale může si myslet, že to je jinak. Jinak to musí vědět, ne? No, nějak jinak, no. Tak pojď. Ale toto přece dělá každej člověk sám se sebou. Na to nepotřebuje nic druhého. Kurci vymyšlí něco proti tomu, co říká, nebo co si myslí, aby zkusil, jestli to obstojí, ne? Takže to se může udělat, to nemusí být něco lepšího. Se pak uváží, že lepší bylo to původní třeba. Ale je potřeba něco jiného. Jinak je to těžké. No, neuspokojivost, to je určitý pocit, že no. S tím se těžko dá pak pracovat. I když může být zcela legitimní, a já tady uznávám, že je asi, ale byl bych vám docela vděčnej, kdybyste mi to řekl ještě jednou, poněvadž já jsem také nekapíroval docela, co vlastně tam vám jako neuspokojivý případá. Ne, že, ale co to přesně je, to, co vám je neuspokojivý. Že se tam rozlišuje vždycky, že něco veš, něco nič, že to, co veš, nemůže revokovat na nič, atd., a teď co? Že tohle je takový, no, no jistě. To je vlastně, to už, to není žádný objev, to už říká kdekdo, že tak dalším fakt je, že naše myšlení je šíleně zatížený tím, že furt každý vysvětlování, každý objasněvání, každý výklad spočívá v tom, že se řekne, že to a to neznáme, není nic než to, co ji známe. Takový, takový obměná. A toto je způsob toho, jak my vykládáme, jak spolu hovoříme, jak atd. Takže i když už víme a četli jsme mockrát, že vyšší název vykládá zničního, tak to furt to děláme. Takže vlastně není zbytečné to říct, tuto banalitu. No, možná, že je to tím, že tady toto vysvětlení nějak neříká nic k tomu, nejenom třeba, jak ta roztěna je s nějakým svým, někdo života nebo něco. To možný. Ale jakým způsobem je v tom světě vohů. Protože ona není součástí světa jenom toho svýho dnotí, svýho čitělinu, ale je součástí toho našeho světa. Ne našeho, ale toho světologů. No, ale to nepatří k ním. To je aktivita toho světologů, nebo těch bytostí, který žijou ve světě logů. Tedy přítomnost člověka ve světě logů a přítomnost věcí ve světě logů je odlišná, protože ty věci neobývají svět logů. Ty jsou do něho vtaženy. On je obyvatelem, on tam vstoupil. To jsou slova pouze. Ale chci jenom naznačit, že je mezi tím rozdíl. Čili mluvit o tom, jak je roztěna ve světě logů, nebo roztěna mluvit o člověku, ne o roztěnu. To já jsem nemyslel snad takhle, že by ta roztěna byla ve světě logů podobnou. Mě tady asi pořád straší, že mám pořádně nějaký jiný způsob vtaní se na tyhle věci, takže já si zvykám na nějaký jinej pohled na to, než jsem se měl mocnosti setkat. No ale já nevím, jak by se to dalo sformulovat. Můžete mít celkem hraní, no. Mě je šíleně nesympatický hajdeň, protože nutí lidi, aby měl nějaký způsob, který by měl způsob, který by měl způsob, který by měl způsob, který by měl způsob, který by měl způsob, který by měl způsob, který by měl způsob. To je šíleně, nutí lidi, aby zobali nebo chcípli. Když si Bart Feugelein Fliz odeštil. Na jeho adrese? Ne, ale v jiných Sowiecách, to je pěkné. A na Heidegrovej to všem nejlepší vidět. ten na každýho kašlení nikoho o ničem nepřesvědčuje, prostě buď člověk přímo určitý, zvykne si na to, jak se o tom vyjadřuje, jak o to myslí, a pak, když do toho vnikne, tak najednou se mu otvírají světy. Ale není přechodu. Prostě musí opustit, co si... A teď mi říkáte, že já mu to tak vyčítám, a to je tak nelidský, takový nelida to je. Mně říká, že se zvyká. To bych nerad. Samozřejmě, že v tomhle mezi Váma a Heidegrem není žádný rozdíl. Vy tomu Heidegremu fakt řídíte, nemůžu si pomoct. Tohle platí o některých jeho samozřejmě, kterým nerozumí nikdo, myslím, včetně jeho. Ale tohle přece neříkejte, že říkáte svoje zajímavost. Taky do jisté míry některé věci. Ale tam je to úplně jinak. Tam se jde postupně, přece jenom se určitá taková... Co to je jistý, to je rozdíl. A to je právě to, když říkáte, že ten pravý filozof se pozná, podle toho ne, co všechno, ale takový, že to má to všechno, ať čáhne kamkoliv, tak je to takový, že to má ten jeho styl, ne styl podání, ale takový prostě, že viděte... Takový to určitej způsob vidění těch věcí. A u těch největších je to jasně nejvíc vidět. Od jednoho filozofa k druhýmu musíte prostě... To je to, co mu vás naučí. Neže vám řekne něco o něčem, nebo říkáte, že jste dělali nějaký badality, jinak se díváte, no co to je, to je tohleto, že vás, jo, ne? Nemůžete s tím teď říct? No, ne, tak bývá to tak, no, prostě člověk se musí spokojit zmálem, no. Ideál je, omlím soudu, ideál je, že prostě jste zvyklej myslet určitým způsobem, a teď někdo položí otázku, nebo řekne poznánku, a vy to jen celý vidíte jinak a už se vrátit nemůžete. Nikdy za celý svůj život už za to nezapomenete. To jest, například... Ale rozumíte, to je možný jenom tak, když to, co se obecně má za to, je vlastně takový nějaký bez základu, že? Třeba to někdy základ mělo, ale už to ztratilo, už o něm nevíme, zůstalo nám co si. Teď stačí jenom na to ukázat, jenom na to vrhnout trochu světlo. A musí se to každému objevit, jako nedržitele. Mě takový, tohle to, jak si taky přiznávám Heideggerovi třeba, že, když vlastně... Já jsem vlastně začal takovým hrozným způsobem filozofii stůdat ukrajčit ho, že? To byla tak jediná věc, co tady člověk dostal z oválky, a ráda to mně nepřipadalo. Jako když byl v Žůrky, na této to žádná borázná filozofie nebyla. A tak jsem tedy začal čet některé věci krajčího. No a má jedny takový, myslím, že se to jmenuje základ dědecké psychologie, nebo něco takového, nebo něco psychologického. A jsou tam filozofické partie. A já jsem si k tomu dělal poznánky, teď prostě jsem to snažil se to říct ještě líp než on, ale prostě v tom duchu, no. A tak do mě tak jako nasáklo, co si, co... Sice pak jsem zjistil, že se na to dívají různí lidi jinak, a tak nějak jsem to zapomněl. A tak jsem se přiúčil třeba lepčemu Sumasari Kaurala, který jsem čet nejvíc a u jiných. A teprve, když jsem měl von Westerwarheit, a tam hned na začátku, to jsme četli s Patočkou, v takovým soukromémho semináři, a já jsem vůbec Heideggera do tý doby neměl v ruce, a tam byli takový starší lidi všejaké, kteří už to znali, tak já jenom koukal oči, dvalil jsem bulvy. A nepochopil jsem tak, jak říkávají, ničeho jsem nechápal. Ale jedna věc mě došla, totiž hned tam, brzo na začátku, jak tam říká, no tak ta pravda, že je v jakési zhodě. No tak se podívejme blíže. Tak máme pěti korunu kolovou, a teď řekneme, že to je pěti korun, ale pojem pěti korunů. Tak jaká je tam zhoda? Jedno je kulatý, druhý není kulatý, jedno je kovový, druhý není kulatý. No a najednou prostě je to všechno tady. Na co si tam má člověk zvykat? To je filozofie. Na co si tam má zvykat? Najednou všechno to, co člověk zatím přečet a co tam v něm uvídlo, i když třeba ho odvrátil jinám a tak dále, a našel jiný názory na tu věc a tak dále, ale to furt ještě, to je jenom takový, to byl jenom takový přípravný stádion. Najednou byla postavena otázka, a všechno je to rázem smeteno, že člověk nemůže nic než naslouchat teda a jak se z toho ten hajde do výprusnu. To je horší pak, to už zase mu vytýkám, že pak donutí, donutí až k breku, aby člověk teda šel přesně těma jeho šlé pějema. No ale tohle je ta záležitost. Celý problém spočívá v tom najít takovýhle neurologický body, na níž se jasně ukáže, že teda bez revoluce jaký to není možný. Všechno, odvrhnout a úplně znova, to je nedržité. To je všechno, to je prostě cans, ta schoda. Je to jasný. Takže, no nebo já jsem si, abych teda nezůstal jenom u jednoho příkladu, tak ještě uvedu druhý, strašně jsem si považoval, že na Riegerově semináři jsem měl referát jakéhosi amerického autora Somervilla. To už jsem asi povídal, že vy to znáte. Knižka se jmenovala Soviet Marxism, myslím, a Rieger prostě tuto knihu zvolil jako text, který se čet v celý semestr. A četlo se to tak, že prostě jednotlivý lidi měli jednotlivý kapitol, měli referáty. Já jsem měl taky jeden referát a kolejno, protože ten Somervill byl jenom rozpovídanej, rozcancanej Stalin o dialektickému a historickém materiálu. No tak samozřejmě jsem si vybíral jenom partii, které citovala Stalina. A rozebíral jsem ty, co tom samco, ještě samozřejmě byl Ukrainý. No a teď odpustím ten dlouhý důvod. Ten Somervill byl stalinista. No, byl marxista. To se neříkalo, ten byl ještě stalinista. To se neříkalo, ten byl marxista, neříkne. No, zvlášť stalinista, to se zajme na politické pojemníkovití. Teoretické. No, ale teda víme, co to byla jako ateorie. No, ale odpustím ten dlouhý důvod. Prostě přišel jsem tam na takovou, jak se mi tehdy zdálo, geniální myšlenku, když se tam říká, že na jednom místě se všechno mění. Všechno je v ústavičném změnití. A v opáře Lejva se říká, že všechno je zákonitý. No, tak prostě já jsem si tam měl velice záležet a furt jsem do nekonečna dávna se vracel k tomu, že teda, když se všechno mění, tak jak se to mění? No, jinou zákonitě máš, všechno je zákonitě. Ale ten zákon, podle kterého se to mění, se mění. No, samozřejmě, všechno se mění, tak se mění i ten zákon. Tak se mění ten zákon, zase zákonitě, to znamená, že nějaký zákon, který se mění a tak dále, až do nekonečna, takže to je blbost. Tak to se nedá srovnat s tím, co objevil Heidegger, ale je to něco, co musí každýmu přiníst, přiníst jaksi předmysl, že tam nějaká blbost je. No, byla o tom obrvská riziku, se samozřejmě na tohle, to bylo nevyvratitelné. Byly tam ludné námětky, tam byly samozřejmě jenom námětky, ale pan štef, nikdo tam se neodvážil to podporovat, ale celkem jako, ale nejkrásnější na celé věci bylo, že já jsem potom dostal encefalitu po nějakým čase a potom chodil na fakultu, dva roky jsem tam nebyl. Pak jsem potřeboval mluvit s Heideggerem a jednou jsem si s ním domluvil a on řekl, abych přišel tam a prodloužil svou přednášku, takže já tam seděl v lesem až do semináře, nebo to byla přednáška. Vlesl jsem tam vzadu a já myslel, tam byl takovej hluku Heidegger, že to se myslel, že už skončilo a on zatím neskončil. Já byl už ve městě, tak jsem si sedl. A teď on tam povídal, povídal, on tak hrozně pomalu, každé slovo cupal z takového velkého humle. A já tak teď koukám, co to tam drží v ruce. A pak jsem šel za ním a ještě jsem si to důkladně vložil. On to byl tam můj referát. A on tam zrovna vykládal dvě z těchto takových aporí. Tudle a ještě ještě jednu, to si teď nevybavuju. Takže prostě já bych tam měl nějaké uspokojení, že jsem teda svůj život napevnil. A teď máš teď už i takovej rigor, prostě to byl.

====================
s2.flac
====================
No ale možná, že bychom mohli, já v jinakých 8 hodinách koukám a že bychom mohli tady skončit. A jenom ještě jednu věc bych řekl. To bude druhý téma, ale spíš to bude téma ne proto, abyste to promýšleli, ale abyste věděli, o čem budeme příště mluvit. Totiž to, že se člověk přes vztah k předmětu vztahuje k sobě, to znamená, že se vlastně opouští vrch předmětu ke skutečnosti a zase se vrací k sobě. To je nějaký zvláštní ohyb. Vychádí ze sebe, tak se obrací a vrací se k sobě. Jak jsme si to naznačovali, to je z toho jasný, že to není prostorově a já nevím, jak to nechme stranou, ale něco v tom tohodle typu je. No a tohleto vracení se k sobě, ten obrat, ohybání, tomu se tradičně už říká reflexem. Flexem to je ohybání, které se dneska technicky používá, a re znamená nějaký synál graficky. Opět někam přijde. Takže v reflexi se člověk, a rozumíte ve vědomí, že se vrací, vychází ze sebe a vrací se k sobě. Reflexe je způsob, nímž se vědomí vztahuje samo k sobě. A tímhle se budeme příště zabývat. Poněvadž k lidskému vědomí patří nejenom, že víme, ale že víme, že víme. Když někdo ví, že ten pán, co vidí nad náma, se jmenuje třeba Franta, a neví, že to ví, tak to vlastně ví. On to nikde slyšel, takže když mu to někdo připomene, tak se vzpomíná vlastně, jak už jsme o tom mluvili. Ale dokud mu to někdo nepřipomene, tak i když to ví, a neví, že to ví, a myslí si, že to neví, tak to neví. A řekne, nevím, až později si vzpomene, že to vlastně ví. K tomu, abychom skutečně něco věděli, tak musíme vědět, že to víme. To je dost zvláštní taková záležitost, a tohle je taková, a tím skončíme, taková poslední záležitost, kterou se dotkneme ještě toho tématu filozofie. Totiž je pravděpodobné, teď si dovolíme takovej exkurs, který by mnoho, mnoho lidí odmítlo, že co o tom víme, ale zvířata si taky vědí, což je teda sponěný problém, dobytče, že zná pána, hospodáře. No, myslím, že to všichni, kdo máme nějakej vztah k domácí zvěři, takže jsme mohli to sledovat, že těžko vyložíme chování kočky nebo psa nebo koně a celé řady dalších hus například. Kdybychom nepředpoklali, že něco vědí, jako by vědí, ale určitě, co tam není, ta reflexe. Oni nevědí, že to vědí. Oni se chovají, jako že vědí, chováně zřejmé, že něco jako by vědí, ale není to to vědění, o kterém my mluvíme u člověka, to je to vědění, které cije sebevědomost. Když pes pronásleduje buď cizince nebo kočku nebo zajícete a ta kořist utíká, skáče přes potok, tak ten pes nějak samočně jde po nejklidší spojnici, která se stále mění, samozřejmě, když kořist utíká, ale pořád jde tak, že jde v nejklidší způsob. Nebo když jde přes ten potok, tak skáče, odhadne si, jak má asi se odrazit a přeskočí ten potok. Nespadne do vody. Kůň, když přes taksiců přístup, nevím, kdyby to špatně odhadne, že? Ale většinou, když se navykne, tak ten kůň ví asi, jak má skočit, jak se má odrazit. Není možný, aby kůň, kde by to, stále neví, že to ví. Je tam něco jako takové předběžné vědění, protovědění, ale není to vědění. Tedy to je ta první rovina. Druhá rovina je, že vím o tom, co vím. A pak přichází třetí rovina. Máte příležitost si přečíst Obranu Sokrata? To asi ne, to byste do té doby asi nestihli, že? Podívejte se, v Obraně Sokrata v Platonově je řeč, jsou tři řeči Sokrata před sobě. A v té první řeči se Sokrates mimo jiné zabývá tím, i této první řeči nebo druhé, snad první, proč lidi nemají rádi, aspoň nějaké lidi. A... Teď tam vykládá, že... Já jsem totiž občan Jace Henčín, nedostal toto jméno, totiž, že... Byl prostě takový onlivý. Pro nic jiného, než pro jakousi moudrost. A pro jakou moudrost, já teď. Za světka své moudrosti je-li nějaká a jaká, si totiž vedu, povedu pro vás Boha v Delfách. Chaire Fonta jste bez pochyby znali. Ten byl odmládněným druhém a také byl přívažencem této strany, spolu rešel do toho vyhnanství a s vámi se vrátil domů. A víte, jaký byl Chaire Font, jak prudký, do čehokoliv se dál. A tak kdysi zašel i do Delf a osmělil se dáti Bohu tuto otázku. A opakuj nehlučte, občané. Otázal se tedy, zda-li je někdo moudřejší než já? A tu Pitya odpověděla, že nikdo není moudřejší. A to mám dosvědčit tuhle jeho brater, protože on sám již zemřel. No že uvažte, proč to říkám. Chci vám ukázat i odkud vznikly ty pomluvy proti mně. Když jsem totiž uslyšel ta slova, předmýšlel jsem takto. Co tím asi Bůh míní a co asi naznačuje? Vždyť já jsem si vědom, že nejsem ani dost málo moudrý. Co tedy asi míní, když praví, že já jsem nejmoudřejší? Vždyť přece nemluvíme pravdu jako Bůh. Neboť tomu není možno. A dlouhý čas jsem byl v nejistotě, co asi míní. Posléze s velikým přemáháním jsem se jel to hledat. A to asi tímto způsobem. Zašel jsem ke kterému si zmužu podle zdání moudří. Abych buď tam, nebo nikde, usvědčil ještě jednu z nepravdy. A ukázal jim výroku. Tento muž je nade mne moudřejší a ty jsi tvrdil, že já jsem nejmoudřejší. A to, když jsem ho proskoumával, nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo občané a tchénští. Když jsem ho skoumal a rozmlouval s ním, nabil jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým. Jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě. Ale moudrý, že není. A potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý. Ale že není. Víte, tady už s tím hraje. Tu jsem si z nepřátelků, i jeho, i mnohé spřítomil. Avšak odcházeje, uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší. Bez pochyby totiž. Ani jeden, ani druhý z nás neví nic dokonalého. Ale tento při svém nevědění se domnívá, že něco ví. Když to já ani nevím, ani se nedomnívám, že ví. Podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo. Právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že ví. Potom jsem přijel k jinému z těch, kterých se zdálo. Byl jsem právě teho žený, ale tu jsem si z nepřátelků, i jeho, i mnoho jiných. Tak tady máme tedy cosi základního. Tam, na jiných místech, velice často v dialozi, cokrates vždycky se spotká si nad tím odborníkem. Třeba odborníkem přes koně. A teď mu klade otázky. A vždycky ukáže, že člověk, který ví všecko o koní, je velice rychle přivedený do ausky, najednou se ukáže, že neví něco podstatného. Kto to nejpodstatnější o koní prostě neví. Ačkoliv je odborník o koní. Odborník ukazuje se, že je možno vědět něco o koní. Pakže je další rovina, že buď vědět teda o koní, nebo nevědět o koní. To je jedna rovina. Za druhé pak je rovina, že si myslím, že vím všechno o koní, nebo že myslím, že nevím víc o koní, nebo že vím málo o koní. To je druhá rovina. Naposled je třetí rovina, která posluzuje, zda to, co někdo myslí o svým vědění, je správné, nebo není správné. To je třetí rovina. A tato třetí rovina je vlastní rovina filozofická. Filozofie začíná teto na... Ne, že by jakmile někdo ve třetí rovině už je filozof, tak to nemyslí. Je to taky pravda sice, ale o to nejde teď. Jde o to, že filozofie začíná tam, kde je dosažena tato třetí rovina. Bez této třetí roviny filozofie neexistuje. Může začít, teda jsem chtěl říct, může začít tam, kde je ta třetí rovina. Je to tedy reflexe na třetí. Když něco vím o koních, to znamená, že jsem s těma konima něco dělal. Čili já, to, co vím o koních, vlastně to je reflexe, ty praxe, kterou mám s konima. To je první reflexe. Druhá reflexe je, když reflektuji na tuto reflexi a říkám si, já vím všecko o koních. Všecko v podstatním o koních mě. To už teda reflektuju na svou reflexi o své praxi s konima. A posledně, když teda někdo... Buď sám zjistím, že jsem se mejlil, že nevím zdaleka všecko, a nebo někdo mi to prokáže, nebo někdo to ovně ukáže. V této třetí rovině, když se posluzuje, co si kdo myslí o tom, že ví nebo neví, tak tam je zakotna filozofie. No a příště budeme mluvit o té reflexi proto, že mým cílem bude, když se budeme zabývat vztahem věry a vědy, mým cílem bude v první řadě ukázat, co to je víra. To si musíme objasnit. To není zcela jasný. Teda budu vám tušovat trošku dořemysla. A zejména budu trvat na tom, abychom přesně rozlišovali, co je víra a co je reflex věry. Tak to je teda program na příště. Co je reflexe, jsme si tak trochu řekli. Příště se k tomu vrátíme. Budeme vykládat podrobně, co to je reflexe. A pak se zeptáme, v jakém stavu je reflexe a víra. Je víra reflexe, nebo je něco, co může být reflektováno? Jenom? Ale samota reflexí není. Pokud je reflexe, tak se může být reflektováno. Každá reflexe může být reflektována. Ale existuje jakýsi základ? Tímž jsou všechny ty reflexe poschodní možnosti. V posledu ten, kdo něco ví o koní, to ví, protože s těmi koniny přišel do styku, že je krmí, ošetřuje, léčí, když jsou nemocní, zná je, ví, jak se na nich jezdí. To je ta obeznámenost, ta praxe, té, co si základního. Bez toho není žádné vědění o koní. A teď jde o to, jestli víra je vědění o něčem, tedy reflexe, anebo zda teprve reflexe víry je vědění, když to víra sama je něco jiného. Tak to bude předmětem toho našeho příštěho uvažování. Tak prosím vás, na příště, půjďte si hlavou, co tady vědomí, tím večnem zeptáme se, co si kdo myslí a spojí. Dva by měli vyložit, možná, že pak víc v diskusi, všichni. Co to asi je vědomí, z které strany bychom k tomu přišli. Můžeme to převést na něco, vyložit to z něčeho jiného, nebo jak bychom si to mohli popsat, nebo zachytit. Co to je vlastně vědomí? Je to velmi nesnadná otázka, abyste nemysleli, že když vás nikdo nebude napadat, že je to něco hrozného. To je těžká hroznina. Ale pohovoříme o tom. A pak přejdeme na tu reflexi, vyložíme si, co to je reflexi, a ve vztahu k té reflexi posoudíme, co to je. Tak není toho moc, no, kdyby bylo něco, radši to není prvná hovorenska, kdyby bylo něco nejasného, tak se k samozřejmě k tomu vrátíme. Puste si to hlavou. Jestli něco se vám zdá tam přeskočeno, já si to poslechnu teda ještě taky, to je vždycky nejlepší. Jak se pak dodatečně přikází na to, jaký chybí to udělat, tak to se pak ještě taky zkontroluji a opravím. Ale kdybyste sami na něco přišli, že vám něco uniklo, že nebo že někde nějaká mezera, nebo že tam nebylo vůbec, tak samozřejmě s tím přijďte taky. Vždycky se budeme vrátit ke všemu, co ještě není docela. Tak, skončíme. Děkujeme.