Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Já si přesto stejně to vydávám na stůl. Vyhráváme to na stůl. A rozsvětět třeba, jestli je blbě vidět? No, by jsem to já věděl. Vyhráváme to na stůl. Vyhráváme to na stůl. Dějiné vzpomenutí, přitomná situace. Vzpomenutí nebo připomenutí? Připomenutí. A rinnerung je vzpomínka. Myslím, že je lépe, když se to přeloží vzpomenutí. Dějiná vzpomínka je bojznační české. Česky, ono i tohle, to vlastně... Vzpomenutí je takový divný. No, v podstatě, že jo, k tomu to bylo, takový hned první slovičko, tím to začíná, že jak to jinak přeložit, že jo. Potom to spíš možná z toho kontextu, jestli se najde nějaký jiný způsob. Já jsem taky na nic jiného nepřišel, že jo, ale... No, jsou jenom dvě možnosti ještě, když se mluví k rozumovému, ale to mluví právě, to mluví lepší. Takže to je možná... Tak třeba to, co náleží rozumu, nebo já nevím, jestli se to takto opisně vydalo. No to ne, to nenáleží rozumu. Naopak tady rozum náleží... No to nenáleží, samozřejmě, to nenáleží. Já bych měl na nic jedně proti tomu psát to druhý s hodkým dl. A to v českém prostě, když tam bude druhý s hodkým dl. jako bez kontextu, jenom tak prostě najednou se začne, že a tam se objevuje to druhé. Tak když to je s tím malým dotakcem, je to támhle, že ne kvůli tomu dle místu, ale právě kvůli těm dalším místům, jsem to pak takhle jako... Takže teda prostě těch má tendenci v češtině, když se řekne to druhé, tak hned koukat, co přehlít, k čemu se to vztahuje. A ono tady to je jako to, to zcela druhé, nebo tak, jako no. Ale jako je to jistý teda věc jako z tohno, že já jsem zatím teda... Mně to připadá, že to je jaksi trochu přemrštěný, zejména teda v této souvislosti, když je to nerozumné, tak to oznáčí tak to druhé, jako v tomhle, že to je takřka jako... No ale tím, že se nám dal velký písmeno, tak jako se tím vyloučí to, že to je na stejné rovině, dajme tomu jako s tím rozumným. Že to je jakoby něco opravdu jiného. Kdyby řekl jako druhého z malým, tak někdo mohl hledat, že to je na stejné rovině, jak to rozumě, tak to nerozumě. To je velké písmeno. A to může poukazovat tomu, že to je opravdu jakoby na jiné rovině se nacházející. No to by to bylo docela... Co myslím, ještě to necháme otevřít, uvidíme, jak to bude dál. Každopádně si každej zaznamená, zejména ten jeden, že otázka je co s tímto velkým písmenem. Ještě by to bylo možnost jako psát to druhé, jako s malým, která to nerozumě, jak s malým. To se tam píše, když to nejde s malým. No to nebudu dělat, pak je další. Třeba kdybych poukázal jenom v tom originále, teda na straně čtyři ve dvouhým odstavci, dvouhým řádku, se třeba to Anderé... Strana čtyři a kde je Josef ještě dál? Dvouhý odstavec, dvouhý řádek toho dvouhého odstavce. Jak začíná ten odstavec? To jiné oproti rozumu. To jiné se má psát s velkým pálem rozumu nikoli. A pak to jiné zastavka musíš požít u toho druhého. Třeba kdyby to tam vypadal hůř. Ano, prostě je to problém, nemá celou problému dlouho asi trvávat. Uvidíme dál, ale pojď pobamatujeme to jako problém. Možná, že je to nerozumné, že by to bylo dobré tam dát. On sice to neužívá tradičně, tady to sice se nepozná, ale Nicht für Nünftige v té čtvrtý řádce má bez pomlčky. Možná, že by to v češtině bylo spíš na místě, protože to nerozumné znamená nic jiného než nerozumné. Tam má Nicht für Nünftige za chybě jeden, že? Ano. Ale on teda tadyhle, to bude naprosto charakteristický, zdá se mi, alespoň teda podle těch prvních pár stránek, ten jeho slouh tady vůbec, že teda s těma etymologiama hodně si vraje. A že teda asi už člověk musí přistoupit dál na toto zkoušet, teda jak si opisovat teda těma českýma taky teda sobě se hodnicíma slovama. A myslím si, že prostě to pomoc pře pomlček a nebo nějakého prostě umělýho zvýradňování, že v tý míře, v jaký on teda by prostě pokravdu teda si s těma slovama takhle hrál, takže v tý míře by to ten text pokravdu už hodně teda zamořilo. Když bychom stavili každý takový teda jak si odkaz ke stejnému kořenu chtěli takhle... Jak vzdor všemu trvá a jak má být pojímáno. To má být není přesný překlad toho JSF a svět jak je pojímáno. Jo, jo, jo. Jo, jo, jo. Jo, jo, jo. Jo, ne já jsem to bral jako, jakože je otázka, ne? To jo, ale on myslí to druhý V. S. Ne? Ne, ne, ne, já myslím, že to je S. S frag sich nur. To je podměte. No, no S. To S je, to je to rozhodný, to je to rozhodný. S frag sich to je jako vier fragen. Jo, to dáme se. Naprosto. To je podměte. No, je otázkou, nebo tážeme se, můžeme se táhat a tak dále. To je takový velice, velice... Jsi si tím jistý, že tam nemá být man? Mista S. Ne. Ne, ne, ne, to je to tež. Totiž, když se nepne man frag, tak to zvlášť ukazuje na ty lidi, který se většinou ptají. Když se S. frag sich, tak je to zakotveno ve věci samé. Proto tam je S. frag sich, jo? Ano, já mě to tak... Jest otázkou. Já jsem to sama takhle četl. Ale když jsem viděl tohleto překlad, tak se mi zdálo, že je to jako zajímavější. Takže táhne se ta vezu, ne. No, no, no, no, no, no, no, no. To v žádném případě. To v žádném případě. Na tenhle taky, teda, jako matematika, to odpovědne pro čemu, že v žádném případě. Cože? Čemu to odpovědne, že je to tak zjistěný, že v žádném případě. Protože tady zatím na to rozhodné nedáváš. Hele, milionkrát jsem to četl. Ne milionkrát, ale prostě vím, v jakých souvislostech se to používá. A můžeme, je to problém, můžeme se na to zeptat někoho, nějakého germanisty. Ale já jsem v této věci zcela jistý. No. No, čili pokud je o to táže se, že... Takže je lepší táže mese. Táže mese, anebo je jen otázka, no ale táže mese. Můžeme se například zcela přehlít, kdybych si toho nevšiml. No, já bych teda teď, no je to odstaveček život, čili můžeme se na tom chvilku zastavit. Tady, Jaspers začíná s něčím, co Jaspers nevěděl. Tady Jaspers začíná s něčím, co je eminentně důležité pro filozofii existence, pro existencialismus a vůbec pro takovej ten, jak by se řekl, atmosféru filozofování a nejenom filozofování odbornýho, ale i tak v literatůře a tak dále, v době po první světové válce. První světové válka vůbec způsobila veliký otřez také v tom, jak se lidi dívali na rozum a rozumné v dějinách a vůbec ve všem a tak dále. Prostě takovej zásah, otřez té důvěry v rationální. Do této vlny se zařazuje také filozofie existence a později také existencialismus, který je určitou obměnou toho, s čím začaly filozofové existence. Jedna ze základních věcí je právě to stůreznění, vypíchnutí, ale zároveň i ten silnej pocit, že ta racionalita nebo to rozumné je vlastně jakousi menšinou, že je oázou, že je něčím vydobitým na té džungli toho nerozumného. Takže on tím i hned začíná a nejde tady ani o nějaké precizování toho, co je rozumné a co je nerozumné, ním brž o ten základní pocit. Možná, že to je o pocit, můžu tě přerušit. Ale teď je to provokativní křička. Rozumné není myslitelné. To je tak silný, že to připomíná nějaké pětomřička. A on ukáže, že to není tak, jak bys s ním domyslel, že rozumnost není spojená s nerozumností takovou, jak já jsem na začátku tvrdil. Je to takový výrok slavného mudrce nebo něco takového? Je v tom jakoby zdánlivý rozpor. Proč? Jaký rozpor? A proč zdánlivý? Ještě to vůbec nechápu. No, protože rozumné je myslitelné, jen rozumný, byste dal říct. A ne, že rozumné je myslitelné, zase či myslitelné, zase rozumné. A přitom tady on říká, opak není myslitelné bez toho nerozumného. No jak to přeci? Jasný to není. Ani to, jestli to odpovídá pocitům, to nemůžu říct. To je sociální původ. A jinak je to teda věda provocatívní a nejasná. A provocatívní je jistě, poněž to je, to patří k té vlně, s důrazněvání toho nerozumného, že, a který pak pokračuje přes ten existenci Jesus až k tomu, k tomu v nejrůznějších formách vyjádřenému absurdnímu, že. Ale nechápu, jako, proč se ti zdá, že to je, jako, rozporný, nebo, no. Protože ono přeci, jo, myslitelné je myslitelné rozumem. No. No, čili rozumné, rozumem, myslitelné, rozumovatelné. A o nerozumném nemůžeme rozumovat, protože je nerozumné. Není v něm žádný logos, tak nemůžeme o něm říct žádný logos. To je myšlenka proti, jakoby, která je zatím proti které tato věta pohledně změní. No. S kterou pohledně změní. Jestli můžu k tomu vrátit. Ano. Já vám řeknu, že tohleto je skutečně, teda, souhlasilky s onou v tom, že on to tu, teda, nijak nevzdůvoduje. Že teda skutečně tu větu prostě nasolí, jako, bez toho, proč to, teda, není myslitelné. A že, teda, skutečně stojí za to se prostě zastavit, teda, na nějakým tím myšlenkovým pozadím na základě, který to, teda, taková věta může padnout. Je pravda, že on nějakým způsobem se k tomu bude stavat ještě trošku dál v tom článku. Ale dá se možná už tadydle jako rovnou říct, že mně se zdá, teda, že tohle je takovej typický obrat toho myšlení, který se nazývá dialektikou. Jo. A srdečně právě vždycky řekne, ať už v tý antiký podobě, teda, u Platona, nebo, teda, v tý podobě, třeba, já nevím, Neblovský, toho myšlení, který, teda, vždycky řekne, že tím, že vůbec, teda, něco vymezím jako rodumné, že to myslím jako rodumně, že něco je myslitelné. A rodumné, tak to, jako, s tom bych vůbec souhlasoval, je to, které nikdo neříká, teda. Jo. Ale to, teda, rodumné myslí něco. A teďka, myslí-li to rodumné, myslí-li, teda, jako svůj předmět rodumné, tak tím, že, prostě, už vůbec je schopnou vymezit to rodumné, tak tím už, jaksi, zároveň musí myslet toho, vůči čemu se to rodumné vymezuje, to je, to nerozumné. Jo. Máme dobře, teda, možná, je to tenhle, tenhle, ten, tenhle, ten, ten, ten, ten, ten, ten, taký si teda, prostě, vzor, jako, by, pak, ten nejde. On se tu pak na ty, takzvané, německé idealisty, bude odmluvat, ještě. No, on, oni ti koreny jsou starší mnohem, že, především... A různý. Už kdysi dávno, že ve starém řadku vznikly teorie, že i poznání je možné jenom stejné stejný. Tohle to přežívá dlouho a užívá to třeba v německý romantice. A já si vzpomínám teď, že Goethe někde má argument takovej že kdyby nebylo sluncovatý oko, tak by nemohlo vidět slunce. Všem naproti tomu jsou tradice úplně opačný a že to není dialektika, to bych zase na svědectví přived Spinoza, který je všechno jiné než dialektika a který říká, že Veritas est indexui et falsi. Což je pro tohle to nepochybně směrodatný, protože jestliže rozum má být opravdu rozum a ne nerozumění, tak musí rozumět nejenom sobě, ale i tomu, co je opakem. Právě tak jako pravda je normou nejenom sebe, ale i lži. To je ta supremacie pravdy a supremacie rozumu. To, že rozum rozumí i nerozumnému, v tom se dokonává dokonalost rozumu. Takže těžko se dá říct, že to je nelogický. Je to určitá pozice, ale to není rozpor. Jestli se mu řekne logický, tak je to špatně řečeno. Provokativní. Provokativní to je, ale zase nikoli provokativní logicky, nimrž je to provokativní, že to chce ukázat tu zálenost, to, co nás obklopuje, objímá je příliš takový důvěrný, obklopuje je zase takový zcela věcní, předmětní, to umgreifende, to je těžko hodně přeložit, ale právě to umgreifende je to, co rozum nezvládá. To, co může tak v šifrách nahlídnout, ale do čeho se nemůže pustit tak, že by to zvládlovládlo. Čili to není protivarozumné, to nerozumné, to je potom to un, to protirozumné, ale to nerozumné to znamená, že to může být něco, co je vyšší nebo objímající ten rozum, bez čeho rozum není možnej, z čeho teda nějak čerpá, ale co sám nemůže zvládnout a tak dále. Čili právě ta neutralita musí zůstat dost zachovaná. Vidíme druhý odstavek. Ještě bych se chtěl vrátit a zatím totiž, jak on říká, V. S. A. U. H. je jinder vývklivka jich vyláku. Toto V. S. A. U. H., jak to přeložíš? Tady je ostatně třeba jako přeloženo. On tady nejednou řekne, že to prostě jako takové nebo ve skutečnosti, že se nevysvětluje. Jo, ale že on to tady hned za to řekne, jako prostě takový tvrzení, že bez dalšího světování. On řekne, že to má takovou logickou zámyslost, o které třeba byla třeba řeč, že by to bylo alogické. To není milouča, to není milouča, len jak ve skutečnosti objektivní. A tak je řečeno, že on v podstatě jinder vývklivka je. No ne, jedna je řeč o myslitelnosti a jedna je řeč o výzkytu. To je opravdu úplně dvojí řád. Jedna první řeč je o tom, co je myslitelný, druhá řeč je o tom, co prostě někde jako můžeš potkat. To je opravdu dvojí věc. Ty můžeš myslet věci jako nezávislá na tom zájem, můžeš potkat a můžeš potkat nový světelný věc. Taky můžeš taky setkat. Ale to by tak nezdůrazňovalo, že se s tím můžeš setkat v neskutečnosti. Ale to neznamená, že dělá distinkci mezi soustným a pomyslným a to asi ne. Ne, tady jistě ne. Tady je o to, že je to nemyslitelný, myslet jenom rozum a nikoli nerozum, že to prostě nejde. A že ovšem taky v reálu to tak není. Čili, že to není jenom nedostatek myšlení, nikdo, že tato okolnost, že to je nemyslitelné, že nějak odpovídá také té skutečnosti. Že tam taky se to rozumné pesné věno nevyskytuje. Ale když vykládáme o tom jako rozum, bezrozumu, on to v podstatě není ani rozum a nerozum, ale v podstatě tím celým textem on vysvětlí taky co chápe tím rozumným. Tak když oprvně toho slova využít, tak nemůže být všechno vysvětleno. To je taky, byste mohli stejně tak pokračovat u každého jiného slova, že když tam říkáš, že je myslitelné, takže vlastně není jasný, co myslí myslitelným a tak dále. To je jistý. Na začátek je vždy obtížné, jak začít a pokud možná. Jeho hlavním tématem je právě to rozumné. Není to die Unvernunft und Existenz. Jeho hlavním tématem jedním z dvou hlavních témat je rozum a nikoliv nerozum. On to chce ohraničovat. Co to je rozum, se nedá říct, když se nějakým způsobem nestáhneme k tomu nerozumu. A tady máme také zároveň příklad toho, jak ta formální logika prostě nevystačí třeba jenom v interpretaci toho, co to je. To není tvrdý vtik. Formální logika nám tady vůbec nepomůže jeden krok dál. Popření rozumu může znamenat jenom nepřítomnost rozumu, ale nemusí znamenat něco nerozumu, něco protirozumu. A je to všechno v té druhé větě, je nám všechno jasné? Už jenom třeba to, jak může nerozum vystoupit v nějaké podobě. Většinou v tradice. Co to je gestalt? Gestalt je vlastně morfé. A morfé je rozum. Rozumnost. To, co dává smysl, to je hilé. Takže tam měl být chaos. Rozumem. Když to nicht vernünftig je tady charakterizováno jen tak na okraj a mimochodem jako něco, co vystupuje v nějaké podobě a my se tážeme jenom v jaké podobě, tak to už je teda jistý výklad toho, jak se rozumí tomu nerozumné. To nerozumné by taky mohlo být spolu s Aristotelem třeba chápáno jako to, v čem žádná morfé není, protože to je hilé, nelze rozumět. Na skutečnosti můžeme chápat jenom to, co je z té morfé. Nikoliv co je z té hilé. Oni ty první dva odstavce budou v pozice proti Kejho, tenhle smysl, když to všechno změní. Ještě je to zdůlezně mít i v třetím, jak má být pojímáno. To je vlastně ten samej špic. On tví jest er fast wird. Zase podle té tradice třeba pro Aristotela už to, co se mění, už nelze chápat. To už nelze uchopit myšlenkově. Můžeme jenom to, co trvá. Změna sám to je něco nepoznatelního podle Aristotela. Tady je určitá polemika taky ke staré tradici. Jestli je to míněno, to je jiná věc. Možná, že tady je míněno jenom iritování nebo provokování něčeho živé v té době. To si necháme zatím otevřené. Fakt je, že třeba Sartre, když píše ten konce války, ten malý spisek existencialismus i humanismus, takže tam ten to chápe takhle dějinně, že filozofie existence je v určitý způsob myšlení postavený proti celý dosávání tradici esenciálního myšlení. Tady ještě to nevíme. Půjdeme o krok dál. Filozofování příslouší úsilí zachytit nerozumné a protirozumné, sformovat je rozumem, proměnit je ve způsob rozumu a vykázat je v posledu jako s rozumem identické. Tady to trošku ruší, že vykázat je většinou, vykázat je z kultury, vykázat je ze společnosti, ale to celkem neruší moc. Veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. Tak pokud je opřeklad, má někdo připomínky? Já jsem nezachytil odlišní od nekterých. Takže pokud byste teda tovali na tom, že protože to je jim slova, takže by to mělo být jinak, tak teda třeba bezrozumné. A to příslouší je vlastní, tam taky může být. Bezrozumné je v tlost. Příliš menším by bylo dobré to rozlišit a zatím to necháme bezrozumné a necháme to ještě odevřené, vrátíme se k tomu někdy. My to totiž nemůžeme definitivně nikdy přeložit, dokud to neznáme celý a dokud nevíme, jak vlastně toho slova ještě na jiných místech používá. Když už se tam nevyskytne to slovo, tak pak jsme trochu volnější, poněvadž je to trochu nahodilý, jak to použije v dalé chvíli. Jestliže to tam použije nějakým způsobem, tak my musíme brát ohled k tomu, jakým způsobem to používá i na jiných místech. Bylo by dobré nejdřív mít ten počítač, čili bezrozumné zatím a uvidíme. Může se místo toho příslušit dát je vlastní třeba? Jistě, zejména když je tam to a i hned, tak to je. Přísluší je taky, že by to mělo bejt, a i hned je, že už to je. Možná byl přesnější. Je vlastní filozofování, je vlastní úsilí. První význam je, že to je chytit, ale zachytit v tomto je taky. Můžete slyšet několik slov, které jste vytvořili? To je všetky ošklivý, to ani nevím přesně, jako to to německy znamená. Proměnit je na způsob rozumu. To vlastně znamená ukázat, že to zdándivě nerozumné je vlastně rozumné. Proměnit je ukázat je jako vlastně rozumné. Takže jak to přeložit? Ovšem, je tam to verwandlen, takže zároveň od toho jistý odstup, že se něco mění, že se ukazuje podstata, mění se to. Namysly měl to, že když žijeme v situaci, která je rozumem neproniknutelná, že si ji štíce neštíce racionalizujeme a to i přivědomí, že to je blbost, ale my nemůžeme jinak. To známe z daných zkušeností. Prostě musíme si nějakým způsobem vkládat jakýsi rozum do toho, protože kdybychom to nechali jen tak, tak ani nepoznáme, že děláme chybu. Tím, že něco racionalizujeme, tak tím si umožníme zjistit, že jsme udělali nějaký chybný krok. Když to neracionalizujeme, tak ani tu chybu nepoznáme. Přestože teda víme, že třeba to racionalizovat třeba a tím opatření naší vlády je dost různodný záležitost. Jenomže k tomuhle z toho já tuhle vloženou větu upřímně říčenou bych mohl přeložit i jinak. Protože věděli jsme zaprvé, a to víte nejdůležitější, že je tamto i-device. Pravda, bylo by možná, by byly tam i-device, ale neměla by tam být nějak zachycenou na nějaký způsob. No, na nějaký způsob to by bylo možné. No, ale to není to hlavní. Všem, když se řekne na způsob, proměňte na způsob, rozumu, tady je ve způsob, ale na způsob rozumu, no ono to má trošku jiný znamenok. No, tak, ale ještě je možný čtení, přizpůsobit to rozumu. Jo, něco, der verunft, komu čemu, rozumu, zu verwandeln, ten to spojení je taky možný kramaticky. Že by ten, že to je třetí pát, a ne druhej pát, nepatří to k tomu vajze. Jo, ale to je pak absurdní, protože pak je to, to eine wajze úplně zbytečný. Protože když to frwandlujeme, tak to nemůžeme frwandlovat jinak než na, než i na eine wajze. Jo, to je prostě samozřejmé. Protože vím, že to měníme, ono už to in einer wajze je, tak, a když to měníme, tak to je in eine andere wajze. A pak to je zbytečný, aby to tam bylo. Věřte se, celý to spojení in eine wajze má slovníkově taky se překládá moc jednoužit. Nějak, to je přesný překlad, ne nějakým způsobem, ale nějak. Celý to můžeš ptat, nějak to přizpůsobí na zůstup. No to... No počkej, jenomže... Ty řek, přizpůsobí. Tady je to změnit. Tak. To přizpůsobí český je totiž dativem v samom osobě. A nepotřebujeme tvrdit, že to je v dativu už v originále. Tím se ten překlad já beru. Přizpůsobit to rozumům. A to in eine wajze chápat jako nějak. Překládat jako nějak. To je možný. Ale fakticky, gramaticky přesně, v té němčině ta wajze se vztahuje k tomu Fernundu. Je to ajne wajze der Fernund, a in ajne wajze der Fernund, es zu Verwandeln. Čili ta wajze patří k tomu Fernund. Nikoli, že k tomu Fernund patří to Verwandeln. Der Fernund Verwandeln je jako z dveříčkových pro pivo. Já myslím, že to nemůžný to takhle překládat. Jakože to by se tam bylo für die Fernund, es in eine wajze für die Fernund zu verwandeln. To nedává smysl. Můžeš probít, že ti do toho skáču. Srovnej si to předtím. Moc se v podstatě vyjasnit, co to znamená. Zachytit to bezrozumné a protirozumné. A on říká, že to znamená formovat to nějak tím rozumem. A teď to dá vysvětlenit. To je ještě další, lepší vysvětlení. Protože jedním směrem, jedním způsobem překladu by znamená nějak to proměnit v rozum. To znamená proměnit to podstatně v rozum. Když já to budu překládat to, jiná vajze budu překládat nějak. Der für die Fernund zu verwandeln. Rozumím, při způsobi für Wandeln se dá také překládat jako při způsobi si něco něčemu, tak to nijak to přizpůsobit v rozumu. To neznamená, že to už bude podstatně měnit v rozumu. On hned za to řekne. Pak vykázat je v posledku jako zrozumém identice. A takže pak tedy by to stupňování bylo až po třetím. Ale rozumím, ale dalo by se to nějak teda dramaticky opravdu říct, že to für Wandeln se dá užívat bez předpočky za TVN. To by se muselo asi najít. Já mám teda rozhodnit jako, jsem se s tím asi nepotkal v životě. No, já to řekl, že se nepotkal, to je možný, protože to jako, ale je to dramaticky správné. Díval ses? Já jsem se taky díval, že to je možný. No tak jo. No, napsal jsem si tady jako dvou možností. Dobrý. Možný to je, ale žádná vazba to nemůže být uvedená, protože je to naprosto mimořádný. To je samozřejmě, já můžu například se někomu prostě pobrat se v kozla, rozumí se, sebe. Můžu někomu se postavit na hlavu, to znamená na svou hlavu, ne na jeho hlavu. Ale je to naprosto takový neběžnej způsob použití toho dativu. Samozřejmě, že jsem to vyhledal. A není důvodům. Ty dva těch významek, no, jenom proto, že jsem si nebyl jistý, jestli ty tři věty za sebou, jestli neznamenají nějakou gradaci. Jo? A tohle to se mi dá... Určitě jako gradace je to míněno. V tom máš pravdu. Ale nechápu, jak z myšlenky gradace můžeš dojít k tomu dativu. Já to nevidím, že by to souvislo s nějakou kolik gradací. Tady je prostě rozumento spracovat nebo prostě to proměnit na něco rozumného. A nebo dokonce to přímo identifikovat s rozumným. To je ta gradace. A tam ten dativ k tomu vůbec nepotřebuje. Čili gradace není žádný argument. Není to argument. Ale gramaticky to teda jako tvrdím, že to je možné. Gramaticky je to v zásadě možné. Ovšem, když to víme bez kontextu, ale v tomto kontextu to považuji takřka za vyloučené. Aby to byl ten dativ. Ponieważ to eine weise pak je tam úplně zbytečný. To je můj argument. O tom jsem řekl, že to se dá překádat přes svým výzvem. Je nějak. Celý to in eine weise, nějak. To je sice pravda, ale napsat to takhle, aby to má tlo, jako by to byl dativ, že to pak by to nějak by se tam mohlo napsat urgent V. A teď si dám, dej si tam místo toho es urgent V der Vernunft zu Verwandern. To nedává smysl. To je prostě, to je překládání, naprosto teda, jak bych řekl, no, takový, takový, jako, třeškrábeč pravou pohradu. Urgent V der Vernunft zu Verwandern. To nedává smysl. Naopak, když tam je auf eine weise, tak to je auf einese der Vernunft zu Verwandern. Ale to dává smysl právě v tom, v tom vstupňování, že nejdřív rozum je považován za něco jiného, ale on to uchopí a zvládne nějak, sformuje. Potom se to nějak promění na něco jakoby rozumného. A ta třetí, jo, a ta třetí je, že to přímo s rozumností identifikuje. To je, to je naprosto jasný. Já myslím, že teda, nic nám to nepřináší novýho, naopak je to velmi takový krkolomnej překlad, že předpokládá, že to je... Podívej, já nemám jasikovej cít, co je německý správněc, ale já jenom jsem zjistil, že to je možný. Možný to je, ale je to nepravdivý. Vrcholně nepravdivý. A zeptáme se nějakého Němce. Škoda, dneska tady předpoledne byli dva, kdybych se jich zeptal, mohli. Filozoficky poděkud, filozoficky vdělaný, velmi jinak široce vdělaný nominář. Ten by nám naprosto jednoznačně řekl. Já myslím teda, že je to nepravdivý, že by to byl ten Němc. Ale by nám to vůbec věcně... Věcně, že to nedělá velký rozdíl. Protože totiž kdyby tam byla jenom tahle samotná formulace, tak by to věcnej rozdíl byl. Ale když tam jsou všechny ty tři za sebou, tak vlastně by to byla jenom stylistická otázka toho, jestli teda už ta podstatná změna nastupuje v tom dvou nebo až v tom třetím. Ale věcně teda, jak to zbytečně by bylo? Navíc by to vypadlo z toho... Jak se to říká? Z ty škály. Z ty škály. Protože najednou tady jedinej případ by byl, že se to dělá tomu rozumu. Kdežto nejdřív to dělá rozum a posledně se to s rozumem identifikuje. Ale proč by se to dělalo tomu rozumu? Je tam jako zbytečný. Pro rozum se to nedělá, dřív se to dělá kvůli té věci, ne rozumu právě. Tam nám stále si mysleli, že jako přizpůsobitel nějak rozumu. Poznamenáme to, že zeptáme se nějakýho Němce ještě, že pač samozřejmě na svůj jazytový cet nemůžeme přisát nikdo, nejenom Honza, ale jako já skoro. No ne, dobře. Já odproktek mám nejvíc zkušeností s německým jazykem. Dokonce ty nejhroznější, takže no. Tak a můžeme jít o kus dál, že jako jeden z většin veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. No, já myslím, že to...

====================
s1.flac
====================
Tak je každé filozofování, jež by chtělo rozpustit bytí v čistou rozumnost? Já jsem, já tam mám původně jako rozřešit, že bytí v čisté rozumnosti, asi to zprávně takhle není? To ne, to je, to je opravdu rozpustit, to je. Rozpustit? No. Je v tom, že bytí v čisté rozumnosti, asi to zprávně takhle není? Je v tom, že bytí v čisté rozumnosti, asi to zprávně takhle není? No ono to pro tu kterou filozofii pak je ten, teda fakt, teda. Ale jasně. Stanoviskem tí poctivý mysli, to je z toho smyslu pro poctivost, že? Z toho všeho před tím, co to, tak je to teda to stanovisko, na které se staví, staví sám autor. Jinak se snad tomu nedá nic rozumnýho říct. Pokud tam řeče, že podržuje nerozumné, tak jako proti tomu nemohou být námětky, kdyby ovšem podržovalo protirozumné, nebo bezrozumné, tak by námětky být mohly. Tady je bezrozumné. Je to tam. A je, je, je. A on to možná teda nebude na to dávat vlastně. Možná, že to bude tak, co už je úplně. Bezrozumné. No uvidíme, uvidíme. Mně to připadá teda teď povážlivé, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohohletoho charakteru spíš toho bezrozumného, než toho protirozumného. Eventuálně i ta návoda a potřebná faktura. Takže to ještě se může ukázat, že to je. Mně to poněkud irituje bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom pondělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten Áňštos je v logu. A teď mu tam hledá právě v tom. Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné. Nebo bezrozumné. To je skutečně napovážené. Kde to bere? To bereme všecko dohromady. Hlavně teda to je Heidegger. To je nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika již dávno objevená, tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění. Je ten vylep. První pán. A ne, die wissensmöglichkeit noch der. Takže to se zmocňuje. Možností vědění se zmocňují vůle. Ano, možnosti vědění se zmocňují vůle. A nebo přehodit slovoslet vůle se... No tak to budeme stejněště redikovat. To už je pak jenom otázka redikování. Smysl se tím nemění. Ein Kampf entsteht für und widder vernunft. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává, vyvstává, ne? Tak to zostane to, no nevím. Povstává... Mě to nevadí. Ne, nevadí. Mě to trochu vadí a nejsem si jistý ovšem. No. Proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjaš mi. Dem drange zur ruhe des begreiflichen in der reinen durchsichtigen vernunft steht gegenüber der ein drang die vernunft zu zerschlagen No, rozbít, ne střízkat, jo? Střízkat je holí, ale zerschlagen je vysloveně teda rozbít na padrť, jo? To je zerschlagen. Jo, jo. Totiž ono se to pak, když se právě řekne uřich, tak se to použil střízkat s tím druhým obrazem, kde pak je zase teda použit. Aha. No počkejte, ale toto právě to střízkat je v rozporu s tím ujařmit, ne? Když někoho střízkám a on přežije, tak ho ujařmím. Takže ho střízkám tak dlouho, dokud není ujařměné. No to je ono a to právě on tam dává, tohleto, no já myslím, že jo. No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká oboje kladně. Říká bifunum, fnum, cuk, zrchlagen, potom má záplovnou větu, na kterou zavazuje zase teda kladným cuk nechten. Jo, takže má kladně cuk zrchlagen a cuk nechten. Aha. Když ho střízkáte svý kranit, můžete ho ujařmit. No tak já bych to teda pak vyložil jedně tak, že ujařmit rozum znamená ho zničit. No jo. Což teda neodpovídá zkušenostem. No ale... Zrchlagen. A vy jste našel teda střízkat v zeslavníku. No on je to zmlátit nebo rozbít, jo. První význam je jistě rozbít. To jo, to jo, ale právě mě to jako nehrálo s tím druhým obrázem, no. Takže necháme to v otázce ještě. Dobře. Tady to tak jako... Man vil sich unterwerfen einem unbegriffenen übersinnlichen... Člověk se chce podrobit nesrozumitelnému... To je blbý teda, to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? No, nepochopený, no, unbegriffen. Když je nesrozumitelný, no to máte vlastně stejný. Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit. Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelné. Třeba to chce něco jiného. Když je to nepochopitelné, to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom Begreifen, asi v Němčině, je silnějc to uchopení přítomno v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Člověk se chce podrobit neuchopitelnému, neuchopenému, ale necháme to s otázníkem nadsmyslnému. Když přece ve světě vystupuje náročivě v lidmi vyslovovaných výrocích, Fordernd, které... Jo, tady náročivě Fordernd, to je jiný ten... Dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. To je pejorativní trošku nádech. No on to tady tak myslí, jako pejorativně trošku, ale já jsem tomu nemozuměl, já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk, máme překvádat Oman, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pak je to daleko jednodušší, než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, o které přesně víme, že je hůl, že? Ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě, v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili že to prostřednicím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložitně trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné, bylo by se to čiště tak jedně to náročivě, jako přeložit trošku jinak. Přece nadsmyslno, ještě přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili ještě přesto, a tím je jasný, že se tím mýlí, že to je nepochopené, přesto ve světě vystupuje ve světě z nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Ještě přesto, a to nedává ten smysl, který byl tady předtím řečený, že něco vystupuje z nároky. No a jestli dáme v zásadě, když si se to pronásledovalo, to skrze by tady mohlo být. Když je to v, tak je trošku nejasný, že... Skrze výroky. No. Tak už nám lepší, no. Jo. No, proč nemůžeme. Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půlů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Odemann will sich unterwerfen dem natürlichen zu sein der Triebe und... No jo, tak musíme zavádět ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost. No ale proč se tomu vyhýbat? No, co bych tam danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Zatím teda toho člověka tam necháme, ale mně se to nelíbí, no. No ale taky na tom, že jako... Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půlů a vášní, bez prostřednosti... No a nun ein mal. To je teda obsaný, no. Právě nyní přítomného a může být to, jo? Mně se zdá, že to ein mal tam vopravdu má takovej ten... Důraz se jako nejenom, že to je právě nyní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. Že to ein mal je jako prostě vopravdu jako... v jedným krátu, no. Jo? No nevím. Totiž to ein mal je v horové řeči skrcováno na mal. A používá se velmi často jako ve smyslu... Tak přece řekni. To ein mal takovej nějakej zvlášť, velkej důraz, nemese. No dobře, takže jo. Dobrý. Takže právě nyní přítomného by bylo. No. Takže právě nyní. No a tam... To bezprostřednosti škrtnout. Ne, ne. A nikdy víc. Jo? Právě nyní, sunout právě před nyní a to ani kdy víc škrtneme. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvěchaný kluskovou kam, mezi jednou a dvou stalkům. Nám bude zřejmě tyto způsoby pudu. Nebo čeho to je, počkuji. To je stregens. Taků. Pouzení. Pouzení. Způsoby pouzení jsou ve filozofii. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Ansi to. Doch, úbeřez in ein wissen vom nicht vernünftigen. Přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Úbeřez, já nevím... No a to tam je taky dvojznačný v té němčíně. Že kde je přeloženy, tak každé myslení zjí v napřeklad. No ale mně se to stálo, že právě on možná taky jako přeložený. Ono to může mít i ten význam. S tím, že oni vlastně tyto... Aby teda bylo dobré do vědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v něm vše to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto. No to bylo možné, ale je to divný. Já mám tam už a však, Hondo. Na začátku víš, takže tam by to přece možná... A však tyto způsoby pozitivní jsou takové filozofové, které tím náleží. Přece přeložené. No, no, no, to bylo lepší. Do vědění o nerozumné. Vědění o nerozumné. …a. zřítit se je tam nebo co? Já mohu vrhnout se… Jo, no to je lepší samozřejmě. Ale šturcn je teda opravdu… … vrhnout se v nerozumné. Tak že tady má bejt zas bezrozumné, teda, jo? Aha, ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No, to zavádíme novej termín. Já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky si říká nadrozumový. Ale nadrozumný, to já jsem pro, jenom zavádět. Ať je jazyk bohatší. Šprecht sich als wissen um es aus. Teď jde o to, no ano, tam přesně přehoří to se vyslovuje. A teď jde o to, když řekneme je vyslovováno. Tam se mluví o vědění, já nevím jestli je to teda se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit. Je vyslovováno jako vědění o tom. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se. Nerozumné, protirozumné či nadrozumné. To vrhnout se. To vyslovováno, ještě jediné slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno. Je formulováno. Ještě nějakej termín. Je to případ, že by tam patřil nějakej, který si nebudu vzpomenout. A vypovídat je nějaké vrhnutí. Je evidentní, že to slovo vrhnout se naznačuje, že to má bejt trochu pejorativní, nebo dost pejorativní. Takže to vyslovováno je tím zpochybňováno. Že se staví jako kdyby to bylo nějaké vědění. Přičem Jaspers teda jasně naznačuje, že to žádné vědění není. Myslím tím, že tváří se jako vědění. Můžeme mít možná určité minimum, když tam je aj minimum, nebo prostě nějaké anekdota. Jaké jsi, jaké jsi minimum. Minimum rozumnosti. Ještě máme čas? Když tak jako podle toho jak to jdeme, tak ty hodiny vždycky, že jo? Zváží na vás. Já nespěchám, já jsem nepracující živel. My zatím takhle spěcháme a pak to dopůjeme. Tak ještě jeden odstavec nebo já jenom, jak jste říkali, kam půjdem, do půl vosmí? Tak do čtvrt, to nechám. Tak uděláme malý odstavec nejspíš ještě. Nechceš vždycky tam přijít se? Jo, tak vydám, no. Já jsem se teď příliš přím k tomu. No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že i v tom největším pokuse o racionálnici všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního a i v tom největším, nejraditálnějším pokuse prohlásit se proti rozumu, že zůstává prvý ke racionálnímu. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím, jestli se mi nepřehlíd. No já myslím, že ještě dva drangy, dva půzdeny. Já myslím, že vlastně celý ten úsek, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že on nakonecky ten názpis nadnačuje něčeho, co vlastně ten názprs jenom tak sumarizuje a kriticky dává takový přehled toho, co už tady nějakým způsobem se vyskytuje na základě kterého vlastně nějaká to poslední větička, kterou se já překládám, teprve překne, že jako kravá filozofie, co by musela dělat. Že teda, jak si, ještě i tohleto, i ta teda prostě podstivá myslná stůrna a tohle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje, ten názprs to jenom teda v takovýchhle jako přehledných odstavcích připomene, aniž by teda to chtěli nějakým zvláště jako pečlu nějakým způsobem vyskládat. Ta myšlenka je ta, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle, co to je možnost tím vědění a vůle si se jich zmocnilo a teďka je používá a půjč to k tomu klidu toho pochopitelního, povstal boj pro rozu, ale to je boj úlí, dvoukrát. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že rozhodující není, i když tam na začátku říká, že to tak ale také je ve skutečnosti, takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu a tak tam je to takový srozumitelnější, no ale je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, půzení, drangu je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Je tady ještě nějaký zvláštní drang? Víme to celý z pochybnění. Ten drang patří jistě na stronu toho nerozumného, takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jednak rozum a druhak nerozum, takže vlastně tím se postaví ten rozum, to je Bergson taky například, to říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt zastat se z toho rozumu, my ne, přírody. Mělo to být nejdokonalejší instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky drang by šel jeden k tomu nerozumu. To by se všem dalo vysvětlit, že drang k nerozumu, že je vysloveně negativní a že může působit pouze parazitárně. No, ale jak vysvětlíš nerozumnost, drang, to je nerozumnost, která je k rozumu. Napad tady tak, že to skrytá tu růhę, ten kryt. Když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé. Když nahlédneš teplotosti. No a tom něco je, já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, k duševnímu zdraví. To je prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví duševní, ne? Čiže to zase je poněkud... Jak pro toho? Dobře, tak pro toho, kdo to má, to zdraví. Že samozřejmě nemůže přijít o zdraví, kdo ho nemá. Čiže kdo je od začátku je duševně, jak to říkají, ta moral insanity, že je duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet. Ale přece jenom teda, myslím, že to je znační schození celé věci, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám dujem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Nenahledno, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem. No to je sporozumět, no, co to jedno, co to je jinýho než nahledno. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlednout nerozumnost třeba, no. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem dokázal takhle, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má potom klid, že nemusí to vedout. To je teda do slova, to je do slova. Jakože se chce ta půzdění ke klidu desbegreiflichen, ja. Interweiden durchsichtigen führung. Jako v čistém průhledném rozumě, jak to tady má. No, co to je? Já nevím. Tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný, jo. Z racionality může bejt jisté uspokojení. To jo. Ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká, jakoby, náhražka. Něco, co by mě zavřelo oči, co by mě poskytilo, jaké si mý brýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké. Já vám řeknu, že to nesejí. On teda o tomhle, o těch brýlích v tom výslovně bude mluvit. No, no, no. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani teda nějak nepřesvědčoval na tu kritiku. Prostě bych musel objasnit tu pozici na základě, když by tohle říkali. Je to teda nepochybně pozice jako velmi, teda, neboukliplá v té filozofii, že jo, nebo teda prostě nesamozřejmá. Prostě nesamozřejmá, jestli to bude schopný nějak vykázat. Když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi. Nejenom se snažit pochopit, co on říká, ale tak nějak pokoutit. Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugií a jakéhosi. Racionalnost toho, když jsi klidnej, když jsi krásnou kapcem, ale když toho si znevším, to bylo pořád. Teď právě ukázali, právě tu neprůhlednost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. No jo, no, tak to je jedna věc, jo. Promiňte. Já jsem chtěl říct opravdu, že teda si myslím, že skutečně se to dá vykázat i jako taková, jakási docela obecná tendence, o které teda běžně je možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofů, ale určitě teda tak právě takový ty psychologové o tom velice běžně mluví, jako o nějaký té dvojici, o tom třeba takzvanému půdu smrti, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nepochybně, to pochází prostě z toho podješivého vlojda. A co teda právě má být tou tendencí rozumět tomu světu v těch právě teda jaksi postře v ohraničenejch kategoriích, v nichž teda všecko má teda ten svůj jako pořádek, do kterého teda je třeba ten svět jenom jaksi uvéz. Kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumného, nevypočítatelného, překvapivého se vlastně vyskytuje jenom jako nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě, já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, jo, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda v myslích, ne teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných jako nachází, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je ochotnej tu Čiondy zavolívat. Rozhodně je tady jako je ta důležitá, je tady ta, že se tohlen z toho zmacnila vůlek. Když je v rukou něčeho nerozumného, najednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůlek. Chceli vůlek? Jak to můžeme příkazat? To není správné, protože to je tak okrenová záležitost, že skutečně verifikují, tohle je důležitá záležitost, tak nápad tohle nepovede. Nějaké další aktivitě? Jo, něco teda jako jeho podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, které chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí, to máme příklad jako bytí, no ale to je nejasný, že jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi. Tady vypadá, že ten nerozum, že nehledá spojence ve vůli, nejbliž naopak je protivníkem té vůle filozofické, to všecko racionalizovat. Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce, jestli obstojí, že to půzení ke klidu, tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to při nejmenším nelze prokázat, protože to tak aspoň zmyslel, aspoň z toho odstavce. Je určitá tendence mezi lidma, jako všecko vyložit jako pochopitelní, nebo nemám příliš přecenit, přepřehnat nějaký zvířek. A taky zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto jasný, přehledný. To není filozofování, to je to nefilozofování. To je ta unfilozofie, která tohle dělá. Filozofie to chce racionalizovat, ale ne proto, aby to bylo jednoduché, nebo aby to bylo nahlédnutelné. To není zjednodušování, co chce dělat filozofie. A filozofie to nedělá, protože chce klid. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální pumpuzení, že bylo v základech filozofie, který by měl způsobovat, kdyby to bylo něco jiného. Většinou se to říkalo jinak. Filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u té vůle je to nejasný. Vůli k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom, z vůli ke klidu, to je teda přece nemožné. Ale kromě toho taky, ta druhý pumpuzení, vykázat rozum do jeho mezí, to taky může být filozofování. Ano, to dělají recienulisti. Ano, to dělají Kant. To je dobře všem, to je... To je recienulist. On tady právě, já jsem říkal, že to druhý pumpuzení nechce ho jen vykázat do mezí, což by dělal Kant, ale on ho chce radši střískat u jařky. To druhý pumpuzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. To není jako jen takový střízlivý... No, takže to dvoje pumpuzení, je prostě pomimo soudu tady pumpuzení mimo filozofii. To se netýká filozofie. Je to pumpuzení toho man v obou případech. On filozofiert nicht. Nein, er denker filozofiert. Takže je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čemusi. Je racionální. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějaký blbosti podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatýním.

====================
s1.flac
====================
No. Já jsem si jenom jako vědoval, musím někde týšet. Ale to je, takovýte krávoviny se najdou u každého filozofa. Jo, takže teď to je druhé větě s tom odstavci přijdem, jo? Tak je každé filozofování, když by chtělo rozpustit bytí v čistou rozumnost. Já jsem, já tam mám původně jako rozřešit, že jo? Bytí v čisté rozumnosti. To ne, to je opravdu rozpustit, to je. Rozpustit, no. Podržuje proti své vůli nerozumné a tě redukováno ve zbytek indiferentní materie, prafatů i vůli dočináhody. Materie, ajnez horfaktů, ajnez anštorses. Možná, že to ajnez by bylo dobré ještě tam dát jako nějakého, alespoň jednou, nějakého prafaktu i vůli dočináhody, jo? Jednou alespoň to tam dát, aby bylo jasný, že to není ten prafakt. No, ono to prostě k tomu, k tomu to přijde, tak je ten prafakt. No dobře, ale tady je to ajnez. Jasně. V němčině to naprosto jasný a v češtině by to mohlo budit dojem. No, čili tenhle ten odstavec vlastně je stanoviskem tý poctivý mysli. To je z toho smyslu pro poctivost, že? Z toho všeho před tím, co to, tak je to teda to stanovisko, na které se staví staví sám autor. Jinak se změnit snad tomu nedá nic. Rozumím ho říct. Pokud tam řeže podržuje nerozumné, tak jako proti tomu mohou být námětky, kdyby ho všem podržovalo protirozumné, nebo bezrozumné, tak by námětky být mohly. Tady je bezrozumné. Je to tam. Je. Bezrozumné. No vidíme. Mně to připadá teda teď povážlivý, že tam to bezrozumné. No jo, no, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Jenže to mně právě připadá hrozně podezřený. Až tam materie nepochápaná, mně se zdá, že se mě nedrží. A nebudeme... Jo, jo, jistě, no, no, no. Takže to ještě se může ukázat, že to je. To je, to je, jako mně to, mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici, ani... a tak dále. Ale irituuje mně to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam, tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten anštos je mnou... a teď ho tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné, nebo bezrozumné. To je s mně což, které je skutečně na povádě. Kde to bereme? Ne, ne, ne. To je, to je, to je, to... Bereme všecko dohromady. Hlavní teda to je Heidegger. No, to je nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika již dávno objevená. No. ... Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No, tak to ne, v obrácení. Je to vůle, která se zmocňuje možnosti vědění, že? A ne, vědění se zmocňují vůle. Ano, možnosti vědění se zmocňují vůle. Ano, tak to můžeme, to budeme stejněště redikovat. To už je pak jenom otázka redikování. Smysl se tím nemění. Ano. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává... vyvstává, ne? Povstává... Ne, nevadí. Mě to trochu vadí a nejsem si jistý o všem. No. Proti buzení ke klidu pochopitelného čistě průhledném rozumu stojí buzení rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjaš mi. Dem drange zo ruhe des begreiflichen in der reinen dursichtichen vernunft stět gegenüber der ein drang die vernunft zu zerschlagen no rozbít, ne? Střízkat, jo? Střízkat je holý. Ale zerschlagen je vysloveně teda rozbít na patrč, jo? To je zerschlagen. Protiž ono se to pak, když se právě řekne musí, tak se to používám střízkat s tím druhým poprátem, kde plakěl zase na tou ujařbu. Kukne. No počkejte, ale toto právě to střízkat je v rozporu s tím ujařmit, ne? Když někoho střízkám a on přežije, tak ho ujařmím. Takže ho střízkám tak dlouho, dokud není ujařměný. No ne, když ho střízkáte... On prostě říká popojí kladně. Říká die vernunft zu zerschlagen potom má záplovanou větu, nad kterou zavazuje teda kladně zu knechtn. Takže má kladně zu zerschlagen a zu knechtn. Tak já bych to pak vyložil jen tak, že ujařmit rozum znamená ho zničit. Což teda neodpovídá zkušenostem. Zerschlagen. A vy jste našel teda střízkat ze slavnku. Takže necháme to v otázce ještě. Tady to tak jako... Man vil sich unterwerfen einem unbegriffenen übersinnlichen. Člověk se chce podrobit nesrozumitelnému. To je blbý teda to unbegriffene, ale to je nepochopenému. Když je nesrozumitelné, no to je vlastně stejné. Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelné, tak jak se to můžu podrobit. Nevím vůbec jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelné. Třeba tohle je něco jiného. To je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom begreifen asi v Němčině je silnějic to uchopení přítomno v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Člověk se chce podrobit neuchopitelnému no neuchopenému, ano neuchopenému ale necháme to s otazníkem. Nadsmyslnému? Jo, tam je nadsmyslnu. Jež přece ve světě vystupuje náročivě v lidmi vyslovovaných výrocích. Fordrant které jo, tady náročivě fordrant to je náročivě, to je jinej ten dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. To je pejorativní trošku nádech. On to tady tak myslí jako pejorativní trochu teda ale já jsem toho nerozuměl já otáhnu teda o této věci Já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk máme překládat to man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pač je to daleko jednodušší než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, o které přesně víme, že je vůl, že je. Ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné to náročivé přeložit trošku jiné. Jež přece vysvětě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili jež přesto a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené. Přesto ve světě vystupuje. Ve světě. Nároky. Z nároky vystupuje nebo vystupuje z nároky lepší snad. Z nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Zatím to je snad. A to nedává ten smysl, který tady byl předtím řečený, že něco vystupuje z nároky. Vystupuje. Vystupuje. Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přirozené takovosti půdů a vášní bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přitomného. NEPLNI KLAVÍR Nebo se chcete podařit neglavému české příležitosti, na tome bříde a... NEPLNI KLAVÍR Nestejte za sobou No jo, tak musíme zavádět ty starý termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost, no ale... Proč se tomu vyhýbat? Co bych... danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Zatím teda toho člověka tam necháme, ale mě se to nelíbí, no. Nebo se chce podrobit přirozené takovosti pudů a vášní. Bezprostřednost. No a nun ein mal. Právě není přítomného a může byt to, jo? Mně se zdá, že to ein mal v tom okamžitosti má takovej ten důraz jako, nejenom, že to je ta jedinější tomíra, ale hlavně, že to prostě tě kdy výstat už jako nebude, že to ein mal je jako prostě v okamžitosti jako... Jo? No nevím. Vlášť, velkej důraz. Ani kdy víc, jo? Právě nyní, sunout právě před nyní a to ani kdy víc škodne. Vypustíme tedy. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování, přece přeloženy ve věnění o nerozumném. Jo, tady máme mechanickou způsobu, kterou můžeme vylepšenět tyto způsoby odpůsoby odpůzení. To snad by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. No, ansi to. Doch, Úberzest in ein Wissen vom Nichtvernünzigen. Přece přeloženy ve věnění o nerozumném. Vybezect, já nevím, no to tam je taky dvojznačný v týněm čině. Všechno je přeloženy, tak každý myslí si na překlad. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná taky jako přeložení. Ono tam může mít i takový značek těch nerozumných. Které do vědění o nerozumné. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v němž je to přeloženo. Přesto. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné a nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, puzení, dramu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní dram? Mně to celý spochybní. Takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jednak rozum a druhak nerozum. Takže vlastně tím se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Měl to být instinkt a stav se z toho rozumování přírody. Měl to být nejdokonalejší instinkt. To bylo blbá, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky dramům by šel teda jeden k tomu nerozumu. To by se všem dalo vysvětlit, že teda dram k nerozumu, že je vysloveně negativní a že teda může působit pouze parasitárně. No ale jak bys věděl nerozumnost k dramky? To je nerozumnost. Teda je k rozumu napad tady tak, že to zpítá tu růhę v klidu. Nenahlednutého, nenahlednutelného a přitom teda mít dojev, že to není marginální záležitost. Tak to je o zdraví všem. To zase je poněkud do toho, kdo ho má. To do toho, kdo ho má. Do zdraví. Že samozřejmě nemůže přijít do zdraví, kdo ho nemá. Od začátku je duševně, jak to říkají, ten moul v písanici, duševně nějaký vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet. Ale přece jenom teda, myslím, že to je značný schození celých věcí, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost. To je taková zkušenost o introspekce, která zanimavuje, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. To je sporozumět, co to je důležité jiného než nahlédnutí. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, tak nahlédnout nerozumnost třeba. A to, že by vedlo ke klidu... Já jsem takhle ptal, že ten člověk se uchyluje v podstatě po tom nerozumné, kde má potom klid. A když se tím nerozumí, který je v čisté průhledně rozumě, jak to tady má. A ne jako, že to je nějaká náhražka. Něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytilo nějaké brýle mámení, abych neviděl tu hru příkolem. Já bych nemohl být, že to nesedí. On teda o tomhle, o těch brýlých tam výslovně bude mluvit. A nějakom takhle, kde se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhý straně bych opravdu ještě zatím ani, kterou dávku nepřesvědčoval na tu kritiku. Protože bych musel objasnit tu pozici, no takhle, těch lidí, kteří tohle říkali. Je to teda někou takovou pozici, jakou by mě, teda, nebo kdyby vlastní filozofii, že jo, nebo teda, prostě nesamozřejmá. Ale od, teda, prostě nesamozřejmá, jestli to bude skupný na výslově. Je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat s vlastníma zkušenostmi. Nejenom se snažit pochopit, co on říká. Ale tak jako, že pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím osobní zkušenost. Kdybych se přijde vejplat a najednou ty dovedeš prémě, no to je absurd. Napisal jsi si o tom i váš přes časy. No a jdeš tam, vlíkneš tam do ty vzdovky a budou ti to vrátit. Myslíte, že po zákonu jsi vystal, protože ti támhle někoho přeplatil a tam ti to uberl. Prvníci, racionálnost toho, že jsi klidnej, když toho si zlepším, to bylo v pořádku. Právě ukázali tu neplůhelnost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. To je jedna věc. Já jsem chtěl říct, že si myslím, že skutečně se to dá vykázat jako taková jakáž docela vůbecná tendence o klidně napěšněné možnosti, kluhnosti, i když asi jsou i takové interpretace kluhnostů, ale určitě to je takový, když si pamatuje o tom velice pěkně mluvit. Jako o nějaký tým pojím si o tom třeba tak malému půdobstvě, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nebo kdyby měl stát pochází z toho potějšího klida. A co teda právě má být. Tou tendenci rozumět tomu světu v těch právě teda postře ohraničenejch kategoriích, když teda všechno má, teda censtují jako pořádek, o kterým teda je třeba ten svět jenom exiguje. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozuměného, nevypočtatelného, překladlivého se vlastně vyskytuje jenom nějakými nešťastnými nápadami, nebo nějakými prostě srováními tohohle z toho prostě pořádajícího rucha. A tohle to je prostě, já nevím, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda v myslích, mám je teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných nachází, že tohle je prostě nějaká psychologa, kterou člověk prostě je ochotnej tu čiondy zabývat. Rozhodně tady jako je ta důležitá je to, že se tohle dostalo do 18 let v důležitosti. Protože v rukou ničeho nerozumím. Nejednou se já zrozumím s tím, že v rukou důležitosti. Celý důležitosti. ... Jo, něco teda jako jeho podstatního dřív mě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí, tam máme například jako bytí, ale to je nejasný, jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává, co si, no, tady vypadá, že ten nerozum, že nehledá spojence ve vůli. ... Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce, jestli obstojí, že to puzení ke klidu, tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to při nejmenším nelze prokázat, že to tak aspoň zmyslel, aspoň z toho odstavce. Je určitý puč, nebo tlak, puzení, nebo určitá tendence mezi lidma, jako všecko vyložit jako pochopitelný, nebo nemám příliš přecenit, přehnat nějaké svý ataky, tak teda zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto jasný, přehledný itd. To je to filozofování. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální puzení bylo v základech filozofie, většinou se to říkalo jinak. Protože filozofie je láska k mądrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u tý vůle je to teda nejasný. Tam teda asi vůle k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom, s vůli ke klidu, no to je teda přece nemožné. Ale kromě toho taky ta druhý puzení, vykázat rozum do jeho městí, to taky může být filozofování. No to dělají iracionalisti. No co dělají tam? No je dobře všechno. On tady právě jasnou říkal, že to druhý puzen nechce, jen vykázat to mezi, co jich by dělal tam, ale on ho chce naši stříkat, ale je to druhý puzen. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No to není jen takový střízlivý. No takže to dvoje puzení je prostě, pomimo soudu, tady puzení mimo filozofii. To se netejká filozofii. Je to puzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. No, i denker filozofiert. Takže je tady prostě obecně mezi lidmi jednak tendence se podrobit čemusi irracionálně. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějakým plbostě podnikat kůli nějakým svatým.

====================
s1.flac
====================
No, já jsem si jenom jako bědoval nad tím, jak blbě píše. Ale takovýte krávoviny se najdou u každého filozofa, u těch největších. Takže teď k té druhé větě v tom odstavci přijdeme. Tak je každé filozofování, jež by chtělo rozpustit bytí v čistou rozumnost. Já jsem, já tam mám původně jako rozřešit, že bytí v čisté rozumnosti. To si rozprávně původně. To ne, to je, to je opravdu rozpustit, to je. Rozpustit. No. Podržuje proti své vůli nerozumné, ať je redukováno ve zbytek indiferentní materie, prafaktu, impulzu či náhody. Podržuje proti své vůli nerozumné, ať je redukováno ve zbytek indiferentní materie, prafaktu, impulzu či náhody. Možná, že to aines by bylo dobré ještě tam dát jako nějakého, nebo aspoň jednou, nějakého prafaktu, impulzu či náhody, jo. Jednou aspoň to tam dát, aby bylo jasný, že to není ten prafakt. Jo. No ono to pro tu kelov filozofii pak je ten prafakt, teda. No dobře, ale tady je to ainen. Jasně. V Němčině je to naprosto jasný a v Češtině by to mohlo budit, jo, dojem. No, čili tenhle ten odstavec vlastně je stanoviskem tý poctivý mysli, to je z toho smyslu pro poctivost, že. To všeho před tím, co to, tak je to teda to stanovisko, na které se staví, staví sám autor. Jinak se snad tomu nedá nic rozumného říct. Pokud tam řeče, že podržuje nerozumné, tak jako proti tomu nemohou být námětky, kdyby ovšem podržovalo protirozumné nebo bezrozumné, tak by námětky být mohly. Tady je bezrozumné. Je to tam. Tam je on samozřejmě. A je, je, je. A on to možná teda nebude na to dávat vlastně, možná, že to bude takto vše úplně. Bezrozumné. No uvidíme, uvidíme. Mně to připadá teda teď povážlivý, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohohletoho charakteru spíš toho bezrozumného, než toho protirozumného. Eventuelně i ta návoda, ta podjetka. No jo, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Že to mě právě připadá velmi podezřelý. Až ta matérie je takto chápaná, mně se zdá, že se nedrží teda. No ale to tohohleto je jiná věc a nebudeme... No on zatím nemluví tolik o svým pozici, on jenom mluví o pozicích těch, které... Jo, jo, jistě, no, no, no. Takže to ještě se může ukázat, že to je. Mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos je v logu. A teď ho tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam mě to nerozumne, nebo bezrozumne. To je pro mě něco, které je skutečně napovážené. Kde to bere? Ne, ne, ne, to bereme všechno dohromady. Hlavně teda to je Heidegger. Nová teorie. Nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika již dávno objevená. Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění, že? Ne, die wissen, smöglichkeit, aber der. Takže to se zmocňuje. Možností vědění se zmocňuje vůle. A nebo přehodit slovosled vůle se zmocňuje. No tak to budeme stejněště redigovat. To už je pak jenom otázka redigování. Ale smysl se tím nemění. Ein Kampf entsteht für und wieder vernunft. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává. Vyvstává, ne? Tak to zase mi to, no nevím. Povstává. Mně to nevadí. Ne, nevadí. Mně to trochu vadí a nejsem si jistý o všem. Proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení rozum střízkat, a nikoli jej snad pouze vykázat o patřičných mezi nim do špůjařmi. Střízkat. Milo, nevím, já jsem to našel bez strategie. Dem drange zu ruhe des begreiflichen in der reinen durchsichtigen vernunft steht gegenüber der ein drang, die vernunft zu zerschlagen no, rozbít, ne? Střízkat, jo? Střízkat je holí. Ale zerschlagen je vysloveně teda rozbít na patrť, jo? To je zerschlagen. Jo, jo. Totiž ono se to pak, když se to právě řekne o svít, tak se to poujel střízkat s tím druhým obrazem, kde pak je zase teda poujařmit. Aha. No počkejte, ale toto právě to střízkat je v rozporu s tím poujařmit, ne? Když někoho střízkám a on přežije, tak ho poujařmím. Takže ho střízkám tak dlouho, dokud není poujařměný. No to je on. A to právě on tam dává. Jo? No já myslím, že jo. Né, proč? Moment, jak to tam je? No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká v obojí kladně. Říká die für nunst zu zerschlagen potom má zápevnou větu, na kterou znavazuje zase teda kladnink zu knächten. Takže má kladně zu zerschlagen a zu knächten. Aha. Není to poujařmit své hranice, nebo je to poujařmit? No tak já bych to teda pak vyložil jedně tak, že poujařmit rozum znamená ho zničit. No jo. Což teda neodpovídá zkušenostem. No ale... Zerschlagen. A vy jste našel teda střízkat v zeslavníku. No bude to zmlátit nebo rozbít, jo? První význam je jistě rozbít. To jo, to jo, ale právě mě to jako nevárov tím druhým obrazem, no. Takže necháme to v otázce ještě. Dobře. To se bude muset... Tady to tak jako... Man will sich unterwerfen einem unbegriffenen übersinnlichen... Člověk se chce podrobit nesrozumitelnému... To je blbý teda to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? Nebo... No, nepochopený, no, unbegriffen. Když je nesrozumitelný, no to je vlastně stejný, no. Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit? Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelné. Třeba to chce něco jiného. Že nepochopitelný, to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom Begreifen, asi v Němčině je silnějc to uchopení přítomno v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Jo? Tak co s tím? Člověk se chce podrobit neuchopitelnému. Neuchopenému, protože tam... No, neuchopenému, ano, neuchopenému. Ale necháme to s otázníkem. Nadsmyslnému, jo, tam je nadsmyslnu. Když přece ve světě vystupuje náročivě v lidmi vyslovovaných výrocích. Fordern, které, jo, tady náročivě Fordern. To je, no, náročivě, to je jiný ten... Dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. To je pejorativní trošku nádech. No, on to tady tak myslí, jako pejorativně trochu, teda, ale... Já jsem toho nerozuměl, já ho tam u této věci jsem to napsal tak, jako... Já bych věci rozuměl asi takto, že je obecná tendence, ještě otázka, jestli člověk máme překládat o man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem. Pak je to daleko jednodušší, než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, o které přesně víme, že je vůl, že? Ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě, v hubě lidí, jako výzva, jako nárok. Čili že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné, bylo by se určitě tak jedně to náročivě, jako přeložit trošku jiné. Přece nadsmyslno, jež přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to jak to? A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili jež přesto, a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené, přesto ve světě vystupuje ve světě s nároky s nároky vystupuje nebo vystupuje s nároky, lepší snad s nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Zatím to je snad. Jež přesto, a to nedává ten smysl, který tady byl předtím řečený, že jo? Něco vystupuje s nároky, No, to je zvláštní případ. Jestliž vystupuje fordent, tak to je jako vystupuje s nároky. To je dobře. To se mi velmi líbí. No a jestli v dálném zásadě, když jsi se to pronásledoval, to skrze by tady mohlo být teda. Když je to v, tak je trošku nejasný, že? Skrze výroky. No. To je určitě nejlepší, no. Jo, no. Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přirozené takovosti pudů a vášní, bezprostřednosti nikdy a nikdy víc přítomného. Nebo se chtěl podporovat naturalnému zůstání tříbe a... No jo, no, tak musíme zavádět, no, ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný, to takovost. No ale proč se tomu vyhýbat? No, co bych... Danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Zatím teda toho člověka tam necháme, ale mně se to nelíbí, no. No, já taky na tom, jako... Nebo se chce podrobit přirozené takovosti pudů a vášní, bezprostřednosti nikdy a nikdy víc přítomného. To je teda popsaný, no. Právě nyní přítomného může byto, jo? Mně se zdá, že to ajnmál tam pokravdu má takovej ten důraz, jako nejenom, že to je právě nyní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. Že to ajnmál je jako prostě pokravdu, jako... Nevím, právě, no. Jo? No, nevím. Totiž to ajnmál je v horové řeči skrcováno na mál. A používá se velmi často jako ve smyslu tak přece řekni a zůstáv mál. To ajnmál takovej nějaký zvlášť, velkej důraz nenese. Dobrý. Takže právě nyní přítomného by bylo. No. Takže právě nyní, jo? No a tam... To bezprostřednosti škrtná. Ne, ani kdy víc, jo? Právě nyní, sunout právě před nyní a to ani kdy víc škrtnému. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k něm náležejícím filozofování přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvěchaný průzkoukan mezi jednou a druhou stránkou. No bude třeba tyto způsoby půdu. Nebo čeho to je, počkej. Stránkou. Toho půzení jsem tam říkal. Půzení. Půzení. Jo. Způsoby půzení jsou ve filozofování, které k ním náleží. Jsou ve filozofování. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Způsoby půzení jsou přece přeloženy ve vědění o nerozumné. Všechno je přeloženy, tak každý myslí zjist na překlad. No ale mně se to stalo, že právě on možná taky... Přeložený. Ono to může mít i ten význam. Pak by teda bylo dobré dovědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Pak by bylo jasný teda, že to není to vědění, v němž je to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto přeci. Přesto. No tohle možná... Já mám tam už a však, on to... Na začátku víš, takže tam by to přece možná... Všechny tyto způsoby půzení jsou elektrozovná, které k ním náleží. Přece přeloženy ve vědění o nerozumné. Všechny tyto způsoby půzení jsou elektrozovná, které k ním náleží. Zřítice je tam nebo co? Já mám vrhnoutce. Jo, to je lepší samozřejmě, ale vrhnoutce je teda opravdu... Vrhnoutce v nerozumné... Tady má být zase bezrozumné teda, jo? Aha, ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No to zavádíme novej termín. Já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky říká nadrozumový. Ale nadrozumný, to já jsem pro. Můžeme zavádět ať je jazyk bohatší. Spricht sich als wissen um es aus. Teď jde o to, no ano, tam přesně přeloženě to se vyslovuje. Se vyslovuje, no. A teď jde o to, když řekneme je vyslovováno. Tam se mluví o vědění, já nevím, jestli je to teda, se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit, že? To znamená, že to vrnout sem něco a teď co, sich? Spricht sich aus. Já bych tam nechal to je vyslovováno. Mně to připadá, že to je jasnější. Je vyslovováno jako vědění o tom. Vyslovováno. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se. Nerozumné, protirozumné či nadrozumné. To vrhnout se. Je vyslovováno. To vyslovováno, ještě jediné slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno. Je formulováno. Ještě nějakej termín. Mně to připadá, aby tam patřil nějakej, který se nemůžu vzpomenout. Kdyby to bylo nějaké vědění. Myslím tím, že tváří se jako vědění. Já si tam napíšu jen tak, aby bylo jasný, že je tam něco. Ještě se to musí. Já mám dojem, že skoro na jazyku mám slovo, které by se tam hodilo. A nemůžu na to furt přijít. To by potřebovalo taky slovník, etymologii. To je synonymické. I v nejradikálnějším zdoru proti rozumu zůstává minimum rozumnosti. Já bych řekl teda pro zdůrazení, i v tom nejradikálnějším zdoru proti rozumu zůstává minimum... Ono může být možná určité minimum, když tam je ajný minimum, nebo prostě nějaký, já nevím, nebo nějaký další... Minimum rozumnosti. Ještě máme čas? Přič tak jako podle toho, jak ty hodiny vždycky, že určitě... To zvláští na vás, já nespěchám, já jsem nepracující, živel... Tak ještě jeden odstavec, nebo já jenom, jak jste říkali, kam půjdem, do půl vosmí? Tak do čtvrt, to necháme. Tak uděláme malý odstavec nejspíš ještě. Nechceš jim se k tomu přijít? Jo, tak vy dá, no. Jo, já jsem se teď přijdeš přímo k tomu... No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že... I v tom největším pokuse o racionalici z všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního, a i v tom největším, nejrealitálnějším pokuse prohlásit se proti rozumu, že zůstává prvékrát racionální. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím. Jestli se mi nepřehlíd. No já myslím... No takže ještě dva dránky. Jo. No jak to znamená. No jo, no. On začal jako psycholog a psychiatr, to je těžký. Já myslím, že vlastně celý ten půsok, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že jo, jak nakonecky ten názpis naznačuje. Něčeho, co vlastně... Ten jázprs jakoby jenom tak sumarizuje kriticky, jak si dává takový přehled teda toho, co už tady prostě nějakým způsobem se vyskytuje, na základě kterýho vlastně teprve nějaká to poslední větička toho, co já překládám, teprve řekne, že jako prvá filozofie, co by musela dělat. Že teda jak si... Ještě i tohleto, i to teda prostě podstivá mysl a skurna a vůle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje. Ten jázprs to jenom teda v takovýchhle jako přehledných podstavcích připomenuje, aniž by teda to chtěli nějakým způsobem vykládat. Ale Honzo, ty jsi něco jako začínal... No, ta myšlenka je tak, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle. Co to je možnosti vědění a vůle si se jich zmocnila. Teďka je používá buď to k tomu klidu toho pochopitelního. Zatím povstal boj pro rozluhu, ale to je boj vůli. Ano, ano. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že jaksi rozhodující není, i když tam na začátku, když tohle zvláštní, že to tak ale také je ve skutečnosti, takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu, tak tam je to takový srozumitelnější, no, ale... Je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý, že? Když se mluví o racionalitě a neracionalitě v myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, puzení, drangu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní drang? Tím je to celý spochybněný. Ten drang patří jistě na stranu toho nerozumného. Takže jsou tady dvě nerozumné... Tendence? Jedna k rozumu a druhá k nerozumu. Takže vlastně tím se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt, ale stále se z toho rozumovil přírody. Mělo to být nejdokonalejší instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky drang vyšel, jeden k tomu nerozumu. To by se všem dalo vysvětlit, že drang k nerozumu je vysloveně negativní a může působit pouze parazitárně. Ale jak vysvětlíš nerozumnost, drang, to je nerozumnost, teda je k rozumu. Napad tady tak, že to skýtá tu růhę, ten klid. Že tedy když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé problém. No a to něco je, já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, ale k duševnímu zdraví. To je prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví duševní, ne? Čiže to je zase poněkud... Jak pro toho? Dobře, pro toho, kdo to má, to zdraví. Dobří pozdraví, kdo ho nemá. Od začátku je duševně, tak to říkají, moral insanity, že jo? Duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet, ale přece jenom teda... Myslím, že to je znační schození celé věci, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k racionalitě, já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám dojem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Ne nahlédnu, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem... No to je sporozumět, no, co to je, co to je jinýho než nahlédnout. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlédnout nerozumnost třeba, no. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem dokázal tak, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má potom klid, že nemusí vedlo ke klidu. Tady je teda doslova, teda jakože se chce, ta půzení je ke klidu. A když nerozumí, může, no, intervávající k klidu. Jako v čistém, průhledném rozumě, který má. No, no. Já nevím. Tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný, jo. Z racionality může vejít jisté uspokojení. To jo, ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká, jakoby, náhražka. Něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytlo jakési mý vrýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké. Já mám důležitost, že to nesedí tohle. On teda o tomhle, o těch vrýlích tam výslovně bude mluvit. No jo, no. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani, teda, nějak nepřisvědčoval na tu kritiku. Já jsem tu pozici, no takhle, někdy by tohle říkal, je to teda nepochybně pozici jako velmi, teda, neubyklá v té filozofii, že ono bylo teda dostně nesamozřejmá, ale hold teda dostně nevplnuje, jestli to bude schopné nějak vycházet. No, tak. Ono to je teda, no, tak... Vlastně to nepatří k interpretaci, jenom k té nejvlastnější, k hermeneutické interpretaci. Patří to spíš takovým moc nacálným kolem, který je někdy důležitý ovšem. A přece jenom tady je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi. Nejenom se snažit pochopit, co on říká, ale tak nějak... Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, kteří se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím z těch osob zkušenost, podívej se. Přijde výplata, najednou ty dovedeš prémie. No to je absurdní. Napsal jsi si hodinu, máš přes časy. No a vlíkneš tam do ty vzdovky a vodí ti to náhle. Vysvětlíš, že po zákonu se ti stal, a tady ti to uberou. Prohlíd si racionálnost toho, a jsi klidný. Poněvadž v minulé ti dali víc, toho jsi si nevšiml, to bylo pořádku. Teď ukázali právě tu nepůhlednost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. To je jedna věc. Já jsem chtěl říct opravdu, že si myslím, že je to docela vůbecná tendence, o které běžně neje možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofů, ale určitě právě takové ty psychologové o tom běžně mluví. Jako o nějaké té dvojici, o tom třeba takzvanému půduch smrti, který právě má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, ale pokud mě to pochází z toho pozdějšího Floyda. A co teda právě má být? Tou tendenci odumět tomu světu v těch právě postře v ohraničenejch kategoriích, v nich všechno má ten svůj pořádek, do kterého třeba ten svět jenom jaksi uvést. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumnýho, nevypočitatelnýho, překvapivýho se vlastně vyskytuje jenom nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě... Já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, který se nějak jako teda v myslích, ne teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných, jako nachází, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je ochotnej tu Čiondy zabývat. Rozhodně tady jako je ta důležitá je to, že se toho z toho zmocnila můra. Že je v rukou něčeho nerozumného. Najednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůle. Chceli vůle... Tak tomu příkladu to není správné, protože to je tak okrémná záležitost, že skutečně bude, kdyby to byla důležitá záležitost, tak naopak to bude nepovedat. Naopak povedat nějaké další aktivití. ... Jo, něco teda jako podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí, to máme příklad jako bytí, ale to je nejasný, jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi... ... Tady vypadá, že ten nerozum, že nehledá spojence ve vůli, nejbliž naopak je protivníkem té vůle filozofické, to všechno racionalizovat. Je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce, jestli obstojí. To puzení ke klidu tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to při nejmenším nelze prokázat, že je to tak myslel, aspoň z toho odstavce. Je určitý puč, nebo tlak, puzení, určitá tendence mezi lidma, jako všechno vyložit jako pochopitelné. Nebo nemám příliš přecenit, přecenit, přehnat, přehnat svý ataky zjednodušen. Zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto jasný, přeplný. To je to filozofování. To není filozofování, to je to nefilozofování. To je ta unfilozofie, která tohle dělá. Filozofie to chce racionalizovat, to není zjednodušování, co chce dělat filozofie. A filozofie to nedělá, protože chce klid. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaká iracionální, nějaký iracionální puzení, že bylo v základech filozofie, no, většinou se to říkalo jinak. Protože filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u té vůle je to teda nejasný. Tam teda asi vůle k pravdě. Je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom s vůli ke klidu, no, to je teda přece nemožný. Ale kromě toho taky, ta druhý puzení, vykázat rozum do jeho mezí, to taky může být filozofové. Ono to dělá i Kant. No. No, dobře všem, to je... Já jsem říkal, že to druhý puzení nechce ho jen vykázat do mezí, což by dělal Kant, ale ono ho chce radši střískat u jařky. To druhý puzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No, to není jen takový střízlivý. No. No, takže to dvoje puzení je prostě, pomimo soudu, tady puzení mimo filozofii. To se netejká filozofie. Je to puzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. Protože je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čímus iracionálním. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějaký blbosti podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatyním.

====================
s1.flac
====================
Já si přesto stejnak budu vytáhnout na stůl asi. Vyhrál jsem na tvárku, protože... No, určitě v tom, co to vyjde, to je všechno. A rozsvětě třeba, jestli je blbě vidět... No, tak by jsem to já věděl. Cože? Já nepřekážu. Vyhrál jsem na tvárku. Jo, vy byste překládali taky, ano. Ten kousíček, ten pomladky z toho předledu, no. Ano, to znamená, vždycky to bude k tomu kousku, který právě překládáme, že jo. Vy jste to rozdělali nad tím, co tady jde, to je, ano, to je v pořádku. Ne. Vzpomenutí nebo připomenutí? To ne připomenutí, erinenung je vzpomínka. Myslím, že je lépe, když se to přeloží vzpomenutí. Dějiná vzpomínka je dvojznační české. Česky, ono, i tohleto vlastně... I to vzpomenutí je takový divný, no. Tak, to vzpomínuté není vzpomenuté, ale to druhé, to není vzpomínuté. To není vzpomínuté. No, v podstatě, že jo, k tomu, to bylo takové hned první slovičku, tím to začíná, že... Jak to jinak přeložit, že jo? Potom, to spíš možná z toho kontextu, jestli se najde nějaký jiný způsob. Já jsem taky na nic jiného nepřišel, že jo, ale... A co myslíte, jako v čem je rozdíl mezi phonemistic a rozumný? Tak kde se to nekraje? No, jsou jenom dvě možnosti, ještě by se mohly být rozumové, no, ale to není právě, to není lepší. Rozumné, to je jako, všechny lidi říkají, že nic rozumného, že tak to má hlavu a patu, jo? Ale tohle je spíš spojeno s tím rozumem, že? Víc ještě, jo? Když toho rozumného se tato souvislost možná ztrácí, jo? To rozumové je možná... Tam zase nesedí tam, když je to stažený, zase v češtině, k lidském rozumu. Tak třeba to, co náleží rozumu, nebo já nevím, jestli jsi to takto opisně dal, vydal. No to ne, to nenáleží rozumu. Naopak tady rozum náleží něčemu dalšímu, že? To rozum tam nenáleží, no. To ne, taky tak to ne. Jako bez kontextu, jenom tak prostě najednou se začne, že a tam se objevuje to druhé, jo? Tak když to je s tím malým, tak se mi to zdálo, že ne kvůli tomuhle místu teda, ale právě kvůli těm dalším místům jsem to pak teda takhle jako... Že teda prostě člověk má tendenci v češtině, když se řekne to druhé, tak hned koukat, co přehlít, k čemu se to vztahuje. A ono tady to je jako to, to zcela druhé, nebo tak, jako no. Mně to připadá, že to je jaksi trochu přemrštěný. Zajména teda v této souvislosti, když je to nerozumné, tak to označí tak to druhé, jako v tomhle, že to je takřka, jako... Přinímančí předčasnost. No právě, no ale tím, že se nám dál velký písmeno, jo, tak jako se tím vyloučí to, že to je na stejné rovině, dejme tomu jako s tím rozumným, jo? Že to je jakoby něco opravdu jiného, kdyby řekl jako druhého z malým T, tak někdo mohl hledat, že to je na stejné rovině, jak to rozumě, tak to nerozumě. Když tomu dá velké písmeno, tak to může poukazovat tomu, že to je opravdu, jakoby na jiné rovině se nacházející. No to by to bylo docela jako... Co myslím, ještě to necháme otevřít, uvidíme, jak to bude dál. Každopádně si každej zaznamená, zdejména ten jeden, že otázka je co s tímhle velkým písmenem, no? Ještě by to bylo možnost jako psát to druhého jako s malým T a to nerozumě, jak s velkým. A čtyr? To se musel všem rozumně psát s velkým R. No to se tam píše, jo? Kdybyš to měl i znát. No to nezní, protože pak je další, jo? Nebo něco takového. Jo, třeba kdybych poukázal jenom v tom originále, teda na straně čtyři ve druhém odstavci, druhém řádku, co třeba to Andere... Strana čtyři a kde je Jozef ještě dál? Nezačála čtyři. Druhý odstavec, druhý řádek toho druhého odstavce. Jak začíná ten odstavec? Jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo. A takovýhle, ještě tam snad ještě... No jo, no, tak. To jine oprotí rozumu. Jestli teda, že jo. To jine se má psát s velkým P a rozum nikoliv. A pak to jiné zastavky musíš použít do toho druhého. Třeba mě to tam vypadá hůř. No, je to teda těžký, ale pak... Ano, prostě je to problém, nemá cenu problému dlouho sitrvávat. Uvidíme dál, ale pojď pobamatujeme to jako problém. Možná, že je to nerozumné, že by to bylo dobré tam dát... On sice to neužívá tradičně, tady to sice se nepozná, ale... V té čtvrtí řádce má bez pomlčky. Možná, že by to v češtině bylo spíš na místě, protože to nerozumné znamená nic jiného než nerozumné, že? On tam má internet, kde zachyběli, že? To je něco jiného. Jo, jasně, já říkám. Právě, právě, ano. Ale on teda tadyhle, to bude naprosto charakteristický, zdá se mě aspoň teda podle těch prvních pár stránek, protože jeho slok tady vůbec, že teda s těma etymologiama hodně si praje. Že teda asi už člověk musí přistoupit nějak na toto zkoušet teda, jak si opisovat teda těma českýma, taky teda sobě se hodnicíma slovama. A myslím si, že prostě to pomoc těch pomlček a toho nějakého prostě umělýho zvýrazňování, že v tý míře, v jaký on teda by prostě opravdu teda si s těma slovama takhle hrál, takže v tý míře by to ten text opravdu už hodně teda zamořilo pak. Když bychom opravdu každej takovýhle jako teda, jak si odkaz ke stejnýmu kořenu chtěli takhle, takhle jako vypírat. No, tak jistě. Tak ostatně se nám to tak ukáže, že jo. No, takže můžeme jít dál. Ostatně se ani ve skutečnosti bez toho druhého nevyskytuje tá, že se jen v jakém tvaru nerozumné vystupuje, jak vzdor všemu trvá a jak má být pojímáno. To má být, není přesný překlad toho ISF a stvěrt, jak je pojímáno, že? Jo, jo, jo. Ono totiž tam nejde jenom jak má být, ale je taky potom kritika, že? Takže. Jsou nějaký věcní k tomu textu samotnému připomínky? Zatím ne. Já jsem jenom teda tadyhle, to S teda je to dospodnující greb, no. Jo. Jestli teda o tom rozumím. Jo. Jo, ne, já jsem to bral jako, jakože je otázko. Ne. Já jsem to bral jako, jakože je otázko. Ne, já jsem to bral jako, jakože je otázko. Ne, S frag sich nur. To jo, ale on myslí to druhý V S trotz allem bleibt, ne? Ne, ne, ne, S frag sich nur. To je podmětej. No, S. To S je, to S je to rezultát. S frag sich to je jako vier Fragen. Jo, to dáme se. Naprosto. Já se taky myslím, já jsem to překládal jakože je otázko, no. No, je otázkou, nebo, nebo tážeme se, můžeme se tázat a tak dále. To je, to je takový velice, velice. Jsi si tím jistý? Ano. Že tam nemá být man? Mista S. Ne. Ne, ne, ne, to je to též. Totiž, když se řekne man frag, tak to zvlášť ukazuje na ty lidi, který se většinou ptají. Když se S frag sich, tak je to zakopeno ve věci samé. Proto tam je S frag sich, jo? Ano. Je s otázkou. Já jsem to sama takhle četl. Ale když jsem viděl tenhle překlad, tak se mi stálo, že je to jako zajímavější. Takže táže se tam rozumět. No, ale to tam fakt se může tázat. Ne, ne, ne, ne, to v žádném případě. To v žádném případě. Na tenhle to taky bylo roku roku. Ale to panuje to, panuje to čemu, že v žádném případě. Cože? Čemu to odpověže, to tak jistě víš, že v žádném případě. On tady zatím na to rozhodně nedává, že je vůbec takovej. Milionkrát jsem to četl, nebo ne milionkrát, ale prostě vím, v jakých souvislostech se to používá. A můžeme, je to problém, můžeme se na to zeptat někoho, nějakého germanisty. Ale já jsem v této věci zcela jistý. No. No, čili pokud je o to táže se, že... Takže je lepší táže mese. Táže mese, anebo je jen otázka, no ale táže mese. No, to se například zcela přehlít, kudybych si toho nevšiml. No, já bych teda teď, je to odstaveček život, čili můžeme se na to na chvilku zastavit. Takže, tady Jaspers začíná s něčím, co je eminentně důležité pro filozofii existence, pro existencialismus a vůbec pro takovej ten, jak by se řekl, atmosféru filozofování a nejenom filozofování odbornýho, ale i tak v literatůře a tak dále, v době poprvní světové válce. První světové válka způsobila veliký otřez také v tom, jak se lidi dívali na rozum a rozumné v dějinách a vůbec ve všem a tak dále. Prostě takovej, takový zásah, otřez té důvěry v racionální, že. Do této vlny se zařazuje také filozofie existence a později také existencialismus, který je určitou obměnou toho, s čím začaly filozofové existence. Jedna ze základních věcí je právě to stůreznění, vypíchnutí, ale zároveň i ten silnej pocit, že ta racionalita, nebo to rozumné, je vlastně jakousi menšinou, že je oázou, že je něčím vydobitým na té džungli toho nerozumného. Takže on tím i hned začíná a nejde tady ani o nějaké precizování toho, co je rozumné a co je nerozumné, nikdy než o ten základní pocit. Možná, že to je o pocit, můžu tě přerušit. Ale teď je to provokativní hřička. Rozumné není myslitelné. To je tak silné, že to připomíná nějaké... Je to hřička, no. A on ukáže, že to není tak, jak bys s ním domyslel, že rozumnost je spojená s nerozumností takovou, jak já jsem na začátku tvrdil, že... Je to takový výrok slavného mudrce, nebo něco takového. Je v tom jakoby zdánlivý rozpor. Proč? Jaký rozpor? A proč zdánlivý? Ještě to vůbec nechápu. No, protože rozumné je myslitelné, jen rozumný, byste dal říct. A ne, že rozumné je myslitelné. Zase čím myslitelné? Zase rozumné. A přitom tady on říká opak, není myslitelné, bez toho nerozumné. No jak to? Přeci jasný to není. Ani to, jestli to odpovídá pocitům, to nemůžu říct, to je sociální původ. Ale jinak je to teda věda provokativní a nejasná. Provokativní je jistě, ponieważ to patří k té vlně, k zdůrazněvání toho nerozumného, a který pak pokračuje přes ten existencialismus až k tomu v nejrůznějších formách vyjádřenému absurdnímu. Ale nechápu, proč se ti zdá, že to je rozporný? Protože myslitelné je myslitelné rozumem. Čili rozumem je myslitelné, rozumovatelné, a o nerozumném nemůžeme rozumovat, protože je nerozumné. Není v něm žádný logos, tak nemůžeme budem říct žádný logos. To je myšlenka proti jakoby, která je zatím proti které je tato věda polemizuje. Můžu k tomu vrátit? Já vám řeknu, že tohleto je skutečně teda... Souhlasil bych s Honzovou v tom, že on to tu teda nijak nevzdůvoduje. Že teda skutečně tu větu prostě nasolí jako pes toho, proč to teda není myslitelné, a že teda skutečně stojí za to se prostě zastavit teda na nějakým tím myšlenkovým pozadím na základě, který to teda takováto věta může padnout. Je pravda, že on nějakým způsobem se k tomu bude stavat ještě trošku dál v tom článku, ale dá se možná už tadydle jako rovnou říct, že mně se zdá teda, že tohle je takový typický obrat toho myšlení, který se nazývá dialektikou. A který teda skutečně právě vždycky řekne, ať už v té antické podobě teda uplatovala, nebo teda v té podobě třeba, já nevím, heglovský, toho myšlení, který teda vždycky řekne, že tím, že vůbec teda něco vymezím jako rozumné, že to myslím jako rozumné, že něco je myslitelné a rozumné, z toho bych se úplně sohlasoval, je to, které nikdo neříká teda. Ale to teda rozumné myslí něco. A teďka myslíli to rozumné, myslíli teda jako svůj předmět rozumné, tak tím, že prostě už vůbec je schopnou vymezit to rozumné, tak tím už jaksi zároveň musí myslet to, vůči čemu se to rozumné vymezuje, co je to nerozumné. Vám budem říkat, možná je v tom tenhle ten jakýsi teda vzor, jakoby patrnej. On se tu pak na ty tzv. německý idealisty bude odvolávat ještě. Oni ty kořeny jsou starším mnohem, že především a různý. Už blízy dávno, že ve starém řadku vznikly teorie, že i poznání je možné jenom stejné stejný. Tohle to přežívá dlouho a užívá to třeba v německý romantice. A já si vzpomínám teď, že Goethe někde má argument takovej že kdyby nebylo sluncovatý vokol, tak by nemohlo vidět slunce. Ovšem naproti tomu jsou tradice úplně opačný a že to není dialektika, to bych zase na svědectví přivet Spinoza, který je všechno jiný než dialektik a který říká, že veritas est indexui et falsi, což je pro tohle to nepochybně směrodatný, protože jestliže rozum má být opravdu rozum a ne nerozumění, tak musí rozumět nejenom sobě, ale i tomu, co je opakem. Právě tak jako pravda je normou nejenom sebe, ale i lži. To je ta supremacie pravdy a supremacie rozumu. To, že rozum rozumí i nerozumnému, to je v tom se dokonává dokonalost rozumu. Takže těžko se dá říct, že to je nelogicky. Je to určitá pozice, ale to není rozpor. Jestli se o to řeknu logicky, tak je to špatně řečeno. Provokativní to je, ale zase nikoliv provokativní logicky, nimrž je to provokativní, že to chce ukázat tu zahalenost. Jasper se mluví o das Ungreifende, to je to, co nás obklopuje, nebo objímá. By se to říkalo, objímá je příliš takový důvěrný, obklopuje je zase takový zcela věcný, předmětný, to Ungreifende, to je těžko nějak hodně přeložit. Ale právě to das Ungreifende je to, co rozum nezvládá. To, co může tak jako v šifrách nahlídnout, ale do čeho se nemůže pustit tak, že by to zvládlo vládky. Čili to není protivorozumné, to nerozumné, to je potom to un, to protirozumné, ale to nerozumné, to znamená, že to může být něco, co je vyšší, nebo objímající ten rozum, bez čeho rozum není možný, z čeho teda nějak čerpá, ale co sám nemůže zvládnout. A tak další. Právě ta neutralita musí zůstat dost zachovaná. Uvidíme druhý odstavek. No ještě, když se k tomu vrátil, zatím totiž, jak on říká, V.S.A.U.C.H. je Interwebclick, a jich bylo. Tak, že nebylo. Právě, že tohle z tohoto V.S.A.U.C.H., jak to přeložit, tady je ostatně, třeba, jako přeloženo. Jako, on tady najednou řekne, že to prostě jako takové, nebo? No to se dá přeložit tak, jako, že ani ve skutečnosti, jako se taky spíš, nebo jako se... Ale to je to tež, jako to ostatní. Jo, ale že on to tady, jako hned za to řekne, jako prostě v takový tvrzení, že bez dalšího, bez dalšího světování. Čo se nevyskytuje. Prostě... I objektivně, tak říkají. On by to neřekl. Má tím mělo slovo logickou závislost, které tady třeba byla třeba třeť, jako, že by to bylo alogické, nebo... Ale tady je řečeno, že on v podstatě... No ne, jedna je řeč o myslitelnosti, a jedna je řeč o výskytu. To je opravdu úplně dvojí řád. Cože první? První řeč je o tom, co je myslitelný, druhá řeč je o tom, co prostě někde, jako můžeš potkat, jo? To je opravdu dvojí věc. Ty můžeš myslet věci, jako nezávisle na tom, co tady můžeš potkat, a můžeš potkat to myslitelný věc. No, je to dvojznačný, jo? To druhé, že ono v podstatě vždycky k něčemu najdeš ten logický opak, jo, jakoby. S tím se taky můžeš takto setkat, jo? Ale to by tak nezdůrazňovalo, že se s tím můžeš setkat ve skutečnosti, jo? Ale ještě to neznamená, že těhle distinkci mezi soustních pomyslníků, a to to asi ne, jo, to prostě... Ne, tady jistě ne. Ne, tady je o to, že je to nemyslitelný, že bez myslet jenom rozum a nikoli nerozum, že to prostě nejde. A v reálu je to taky tak. A že ovšem, taky v reálu to tak není. Čili, že to není jenom nedostatek myšlení, nebo že tato okolnost, že to je nemyslitelné, že nějak odpovídá také té skutečnosti. Že tam taky se to rozumné bez nerozumného nevyskytuje. No ne, ale, že jo, tak když vykládáme o tom, jako rozum, bezrozum, že jo, ono to v podstatě není ani rozum, že jo, a nerozum, jo, ale v podstatě teprve tím celým textem on vysvětlí taky, co chápe tím rozumným, jo, jak jsme to tady měli. No, no, tak když poprvně to oslabuje, tak nemůže být všechno vysvětleno. No. To je taky, byste mohli stejně, já tak pokračovat u každého jiného slova, že když tam říká, jestli je myslitelné, takže vlastně není jasný, co myslí myslitelným a tak dále. To je jistý. Tam na začátek je vždycky obtížné, jak začít, že, a pokud možná... To ne, akorát, že on si potom klade otázku o tom nerozumném, jo, že tam taky neřekne, jako, že se vysvětlíme, co to je rozumné, že jo, samozřejmě to asi z toho vyplyne potom, jo, ale že on předpokládá, že to rozumné je každému srozumitelné, co je, jo, chce pouze vysvětlit to nerozumné, jo, přičín, že jako by to měly být věci opravdu spoluspěné. Jeho hlavním tématem je právě to rozumné, že, to patří, není to the unvernunft und existence, myslíme, že to unvernunft und existence, takže zřejmě teda jeho hlavním tématem jedním ze dvou hlavních témat je rozum a nikoliv nerozum, takže on to chce ohraničovat nějak, co to je rozum, se nedá říct, když nějakým způsobem se nestáhneme k tomu nerozumu. A tady máme taky zároveň teda příklad toho, jak ta formální logika prostě nevystačí třeba jenom v interpretaci toho, co to je, to nechtvrden vtyk, že. Formální logika nám tady vůbec nepomůže jeden krok dál, poníváš, to je tak, jaksi popření rozumu může znamenat jenom nepřítomnost rozumu, ale nemusí znamenat něco nerozumu, něco protirozumu, že, tak dále, to je jako, no. A je to všechno v té druhé větě, je nám všechno jasný? Už jenom třeba to, jo, jak může nerozum vystoupit v nějaké podobě. Většinou v tradice, co to je gestalt? No, gestalt je vlastně morfé. A morfé je rozum. Rozumnost tedy. Že to, co dává smysl, to je hylé. To je tam nějaký chaos. Takže, když to nechtvrden vtyk je tady charakterizováno, je tady bajlajfik, jenom tak na okraji a vlastně mimochodem jako něco, co vystupuje v nějaké podobě, a my se tážeme jenom v jaké podobě, tak to už je teda jistý výklad toho, jak se rozumí tomu nerozumné. Proč to nerozumné by taky mohlo být spolu s Aristotelem třeba chápáno jako to, v čem žádná morfé není, protože to je hylé, nelze rozumět. Ve skutečnosti, na skutečnosti můžeme chápat jenom to, co je s tým morfé, nikoliv co je s tým hylé. Oni ty první dva odstavce budou v pozice, proti kterým on teď má smysl oddát, když tam třetí bude. Ano. A jak se dobře musí uvědomit, že když tam mluví o týpe start, takže to je jako významná, že to není jenom nějaká retorická, rizický obrat. Ta keštalt je tam naschvál strčená, aby to provokovalo ještě víc než. Ještě je to zdůrazně mít i třetí, jak má být pojímáno. Ano. To je to samé vlastně, ten samej špic. On tví, er fast wird, že jo. Zase podle té tradice, třeba pro Aristotela, už to, co se mění, už nelze chápat. To už nelze uchopit myšlenkově. Můžeme jenom to, co trvá. Změna sám, to je něco nepoznatelního, podle Aristotela. Tady je určitá polemika taky ke staré tradici. Jestli je to míněno, to je jiná věc. Možná, že tady je míněno jenom iritování nebo provokování něčeho živého v té době. To si necháme zatím otevřené. Fakt je, že třeba Sartre, když píše ten konce války, ten malý spisek existencialismus je humanismus, takže tam ten to chápe takhle dějinně, že filozofie existence je určitý způsob myšlení postavený proti celý dosávaní tradici esenciálního myšlení. Tady ještě to nevíme. No, tak půjdeme o krok dál. Filozofování přísluší úsilí zachytit nerozumné a protirozumné, sformovat je rozumem, proměnit je ve způsob rozumu a vykázat je v posedu jako s rozumem identické. Tady to trošku ruší, že vykázat je většinou, která bych vykázat je z kultury, vykázat je ze společnosti, ale to celkem neruší moc. Veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. Tak pokud je opřeklad, má někdo připomínky? Já jsem nezachytil to úsilí v těch odlišných filmech. Takže pokud byste tovali na tom, že protože to je úsilí, tak by to mělo být jinak, tak třeba Bedrovů ne? No to je lepší. A to přísluší je vlastní, tam taky může být. Bezrozumné je filozofování v plohost. Příliš menším by bylo dobré to rozlišit. Zatím to necháme bezrozumné a necháme to ještě odevřené. Vrátíme se k tomu někdy, až uvidíme, co... My to totiž nemůžeme definitivně nikdy přeložit, dokud to neznáme celý a dokud nevíme, jak vlastně toho slova ještě na jiných místech používá. Když už se tam nevyskytne to slovo, tak pak jsme trochu volnější, poněvadž je to trochu nahodilý, jestliže to tam použije nějakým způsobem, tak my musíme brát ohled k tomu, jakým způsobem to používá i na jiných místech. Dáme to do počítače. No, bylo by dobré nejdřív mít ten počítač. Čili bezrozumné zatím a uvidíme. Může se místo toho příslušit dát je vlastní třeba, jo? Jistě, zejména teda, když je tam to a i hned, že jo, tak to je, to je. No, přísluší je taky jako, že by to mělo bejt, a i hned je, že už to je. Čili možná jako přesnější. Je vlastní filozofání, je vlastní úsilí. A teď tam je teda to snadto, to aufzufangen, zachytit. To je první význam. To aufangen, to je chytit tedy, ale zachytit v tom to je taky. Zavřet, pochyt, i pochytit. Pochytat. Dokonce zaslyšel pár slov je aufangen. Jo, jo, jo, ano, ano. Já mám jen pár slov aufangen. To je jasný. No, je vlastní význam vytvářet. To je český ošklivý teda, no, to ani nevím přesně teda, jako to německy znamená. To vlastně znamená ukázat, že to zdán, kdybě nerozumné, je vlastně rozumné. Proměnit je, ukázat je, jako vlastně rozumné. Jo, takže jak to přeložit? Ovšem, je tam to frwandl, takže zároveň od toho jistý odstup, že vlastně se něco mění. Že se ukazuje podstata, když mění se to. To je prostě, jako na mysli měl to, že vlastně když žijeme v situaci, která je rozumem vlastně neproniknutelná, že si ji štíce neštíce racionalizujeme, a to i přivědomí, že to je blbost. Ale my nemůžeme jinak, jo. To známe z daných zkušeností. Musíme si nějakým způsobem vkládat jakýsi rozum do toho. Protože kdybychom to nechali jen tak, tak ani nepoznáme, že děláme chybu. Tím, že něco racionalizujeme, tak tím si umožníme zjistit, že jsme udělali nějaký chybný krok. Když to neracionalizujeme, tak ani tu chybu nepoznáme. Přestože teda víme, že třeba to racionalizovat třeba nějakým opatřením naší vlády je dost iluzorní záležitost. Jenomže k tomuhle vloženou větu je upřímně říčeno, bych mohl přeložit i jinak. Protože za prvé, a to víte, je nejdůležitější, je tam to Einweiser. Pravda, by mohlo být Einweiser. Ale neměla by tam být nějak zachycenou v nějaký způsob. No, na nějaký způsob to by bylo možné. Ale to není to hlavní chyba. Přičem, když se řekne na způsob, proměnitě na způsob, rozumu tady je ve způsob, ale na způsob rozumu, no ono to má trošku jiný znám. Ale ještě je možný čtení, přizpůsobit to rozumu. Něco derfnunft komu čemu rozumu zu verwandeln. Ten to spojení je taky možný, gramaticky. Že to je třetí pát, a ne druhý pát, nepatří to k tomu weiser. Ale to je pak absurdní, protože pak je to einerweiser úplně zbytečný. Protože když to verwandlujeme, tak to nemůžeme verwandlovat jinak, než in einerweiser. To je prostě samozřejmě. Tím, že to měníme, ono už to in einerweiser je nějak, a když to měníme, tak to je in einerweiser. A pak to je zbytečný, aby to tam bylo. Dívejte se, i celé to spojení, in einerweiser, má slovníkově taky se překládá o nic jenom, že nějak, to je přesný případ, ne nějakým způsobem, ale nějak. Celý to můžeš k tomu říct, nějak to přizpůsobit rozumu. As in. No počkej, jenomže, ty řekl přizpůsobit, tady je to změnit. To přizpůsobit český je totiž datívem samo o sobě, a nepotřebujeme tvrdit, že to je v datívu už originálně. Tím se to, ten překlad já beru, přizpůsobit to rozumu. A to jiné vajze chápat jako nějak. To je možný, ale fakticky, gramaticky přesně, v té Němčině ta vajze se vztahuje k tomu vernunft. Je to eine weise der Vernunft, a in eine weise der Vernunft ist zu verwandeln. Čili ta vajze patří k tomu vernunft. K tomu vernunft patří to verwandeln. Der Vernunft verwandeln je jako strejčkový propivo. Já myslím, že to nemožní takhle překládat. To by se tam bylo für die Vernunft, es in eine weise für die Vernunft zu verwandeln. To nedává smysl. Promiň, že ti do toho skáču, ale srovnej si to předtím. On chce v podstatě vyjasnit, co to znamená zachytit to bezrozumné a protirozumné a on říká, že to znamená formovat to nějak tím rozumem. A teď to dává vysvětlení. To je ještě další a nejlepší vysvětlení. To ne. Protože jedním směrem, jedním způsobem překladu by znamenal nějak to proměnit v rozum. To znamená proměnit to podstatně v rozum. Když to, když já to budu překládat, to, i aj nevajze budu překládat nějak, které Ferdinandůvců rozumí. Příspůsoby Ferdinandovi se dá také překládat jako příspůsoby si něco něčemu. Tak to mám nějak to příspůsobit rozumu. To neznamená, že to bude podstatně měnit v rozum. On hned zase to řekne. Vykázat je v posledku jako s rozumem identice. A takže pak tedy by to stupňování bylo až to třetím. Já rozumím, ale dalo by se to nějak taky opravdu říct, že to Ferdinandovi se dá užívat bez předložky dative. To by se muselo asi najít. Já mám teda rozhodně jako, jsem se s tím asi nepotkal v životě. No, já to řekl, že jsem se nepotkal, to je možný, protože to jako, ale je to grammaticky správně. Díval ses tady. Já jsem se taky díval, že to je možný. No tak jo. No, napsal jsem si tady jako dvou možností. Možný to je, ale žádná vazba to nemůže být uvedená, protože je to naprosto mimořádný. Samozřejmě já můžu například se někomu prostě obracet v kozla. Rozumí se, sebe. Můžu někomu se postavit na hlavu. To znamená na svou hlavu, ne na jeho hlavu. Ale je to naprosto takový neběžnej způsob použití toho dativu. Samozřejmě, že jsem to vyhledal v těch pátých význavech. Jen protože jsem si nebyl jistý, jestli ty tři věty za sebou, jestli neznamenají nějakou gradaci. Jo? A tohle to jsem vyhledal. Určitě jako gradace je to míněno. V tom máš pravdu. Ale nechápu, jak z myšlenky gradace můžeš dojít k tomu dativu. Já to nevidím, že by to souvislo s jakoukoliv gradací. Tady je prostě rozumen to zpracovat nebo prostě to proměnit na něco rozumnýho. A nebo dokonce to přímo identifikovat s rozumným. To je ta gradace. A tam ten dativ k tomu vůbec nepotřebuje. Čili gradace není žádný argument. Ale gramaticky to tvrdím, že to je možné. Gramaticky je to v zásadě možné. Ovšem, když to výjmeme z kontextu. Ale v tomto kontextu to považuji takže za vyloučený. Aby to byl ten dativ. Ponieważ to eine weise je tam pak úplně zbytečný. To je můj argument. O tom jsem řekl, že to se dá představit přes svým výzvem. Je nějak. Celý to in eine weise nějak. To je sice pravda, ale napsat to takhle, aby to má tlo, jako by to byl dativ. To pak by to nějak by se tam mohlo napsat urgent V. A teď si tam místo toho es urgent V der Vernunft zu Verwandt. To nedává smysl. To je překládání naprosto, jak bych řekl, takový seškrábeč pravou kohleninu. Urgent V der Vernunft zu Verwandt. To nedává smysl. Naopak, když tam je auf eine weise, tak to je auf einese der Vernunft zu Verwandt. A to dává smysl právě v tom stupňování, že nejdřív rozum je považován za něco jiného, ale on to uchopí a zvládne, nějak sformuje. Potom se to nějak promění na něco jakoby rozumného. A ta třetí je, že se to přímo s rozumností identifikuje. To je naprosto jasné. Já myslím, že nic nám to nepřináší novýho. Naopak, je to velmi takový krkolomnej překlad, předpokladá, že to je... Podívej, já mám jasikovej cít, co je německý správnic a co je to. Já jenom jsem zjistil, že to je možný. Možný to je, ale je to vrcholně nepravděpodobný. A zeptáme se nějakého Němce. Škoda, dneska tady předpoledne byli dva. Kdybych se jich zeptal, mohli. Filozoficky poněkud, filozoficky vzdělaný, velmi jinak široce vzdělaný novinář. Ten by nám naprosto jednoznačně řekl. Já myslím teda, že to je nepravděpodobný, že by to byl ten... Já ještě bych... Ale by nám to vůbec věcně... Věcně, že jako to nedělá velký oddíl. Protože totiž takhle, kdyby tam byla jenom tahle samotná formulace, tak by to věcnej oddíl byl. Ale když tam jsou všechny ty tři za sebou, tak vlastně by to byla jenom stylistická otázka toho, jestli teda už ta podstatná změna vstupuje v tom dvou nebo až v tom třetím, ale věcně teda... Navíc by to vypadlo z toho... Jak se to říká? Z ty škály. Z ty škály. Protože najednou tady jedinej případ by byl, že se to dělá tomu rozumu. Kdežto nejdřív to dělá rozum a posledně se to s rozumem identifikuje. Ale proč by se to dělalo tomu rozumu? Je tam jako zbytečný. Pro rozum se to nedělá. Dřív se to dělá kvůli té věci, nerozumu právě. Přispůsobit tam nějak rozumu. Poznamenáme to, že zeptáme se nějakýho Němce ještě, ale samozřejmě na svůj jazytový cet nemůžeme přisát nikdo, nejenom Honza, ale já skoro. Dobře, já odprokt, mám nejvíc zkušeností s německým jazykem. Dokonce to i není hroznější. Tak můžeme jít o kus dál. Jednoduché, veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. No, já myslím, že to...

====================
s1.flac
====================
Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. A v světě třeba, jestli jenom mě vidíte, ano, by jsem to dělal. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. No, je to teda těžký aparat. No, je to teda těžký aparat. Možná, že by to v češtině bylo spíš na místě, protože to nerozumné znamená nic od něho než nerozumné. To je něco jiného. Právě, právě, ano. Ale on teda tadyhle, to bude naprosto charakteristický, zdá se mě, na podle těch prvních parastrálek, kterého kropí tady vůbec, že teda s těma etymologiama hodně si traje. Ale, že teda asi on už člověk musí přistoupit a na toto zkoušet teda, jak si opisovat teda těma českýma, taky teda to udělá se hodnicíma slovama. A myslím si, že prostě to pomoct těm pomlčekatelům, nějakým prostě umělým odbílatňováním, v tým míře, v jakým on teda by prostě pokavdu teda si s těma slovama takhle trál, takže v tým míře by to ten text pokavdu už hodně teda zamocnil. A když bychom spravili každej takovýhle jako teda, jak si odstat ke stejnýmu kořenu, bychom chtěli takhle, takhle jakoby... Tak ostatně se nám to tak ukáže, že jo. Takže můžeme jít dál. Ostatně se ani ve skvělosti bez toho druhého nevyskytuje, ta, že se jen v jakém tvaru nerozumné vystupuje, jak vzdor všemu trvá a jak má být pojímáno. To má být, není přesné, překlad toho ISF a zpět, jak je pojímáno. Jo, jo, jo. Já jsem jenom teda tady hledal... To S, teda je to dost hodný intiket, no. Jo, ne, já jsem to bral jako, jakože je otázka, ne? S frakcich, nebo S frakcich. Ne, ne, ne, já myslím, že S frakcich, S frakcich, no. S frakcich, to je jako hier frakcich. Jo, to je naprosto. No, je otázkou, nebo tážeme se, můžeme se tázat a tak dále, to je takový velice, velice... Jsi si tím jistý, že tam byl opravdu i man, místo S, nebo S frakcich? Totiž, když se lepne man frak, tak to zvlášť ukazuje na ty lidi, který se většinou ptají, když se S frakcich, tak je to zakorpleno ve věci samému. Proto tam je S frakcich, jo? Jest otázkou. Já jsem to sama takhle četl, a když jsem měl táhle překlad, tak se mi stálo, že to je pořád zajímavější, až táhle se táhle vzumíme. A to tam fakt se nějaké ptáme. To v žádném případě, to v žádném případě. Cože? Milionkrát jsem to četl, nebo ne milionkrát, ale prostě vím, v jakých souvislostech je to používáno. A můžeme, kdy je to problém, můžeme se na to zeptat někoho, nějakýho, kdo to má jistý. Ale já jsem v této věci zcela jistý. No, čili pokud je o to táže se, že... Čili je přítážeme se. A nebo je jen otázka, no ale tážeme se. No, to jsem například chtěl například předjít, protože bych se toho nevšiml. No, já bych teda teď... Je to odstaveček život, čili můžeme se na tom několik zastavit. Tady Jaspers začíná s něčím, co je eminentně důležité pro filozofii existence, pro existencialismus a vůbec pro takovej ten, jak by se řekl, atmosféru filozofování. A nejenom filozofování odborního, ale i tak literatúře a tak dále. V době po první světové válce. První světové válka způsobila veliký otřez. Také v tom, jak se lidi dívali na rozum a rozumné v dějinách a vůbec ve všem materiálu. Prostě takovej zásah, otřez té důvěry racionální. Do této vlny se zařazuje také filozofii existence. A později také existencialismus, který je vlastně určitou obměnou toho, s čím začaly filozofové existence. Jedna ze základních věcí je právě to stůreznění, vypíchnutí a zároveň ten silný pocit, že ta racionalita, nebo to rozumné, je vlastně jakousi mějšinou, že je oázou, že je něčím vydobitým na té čungli toho nerozumného. Takže on tím i hned začíná. A nejde tady ani o nějaké vyprecizování toho, co je rozumné a co je nerozumné. Nemůžeš o ten základní pocit až jako pocit. Můžu tě přemýšlet? Ale teď je to provokativní kříčka. Rozumné není myslitelný. To je tak silný. Takže to připomíná vlastně nějaké... A on ukáže, že to není tak, jak bys tím domyslel, že rozumnost není spojená s nerozumností takovou, jak já se na začátku tvrdil. Já bych rád ještě doslechnul. Proč? Jaký rozpor? A proč zdánlivé ještě? To vůbec nechápu. No, protože rozumné je myslitelné, je rozumný, byste dal říct, a ne, že myslitelné je myslitelné, zase či myslitelné, zase rozumné, to znamená... A přitom tady on říká, opak, myslitelné není bez toho verozumné. No jak to? Řeci, jasný to nejde. Ani to, jestli to odpovídá o pocitů, to nemůžu říct. To je sociální úvod. A jinak je to teda byt a provokativní. A nejasná. A provokativní je jistě, ponieważ to patří k té blně s důrazněvání toho nerozumného, a který pak pokračuje přes ten existence až k tomu v nejrůznějších formách vyjádřenému absurdnímu. Ale nechápu, proč se ti zdá, že to je rozpolný úvod. Protože myslitelné je myslitelné a rozumné. Čili rozumné je rozumné, myslitelné je rozumovatelné. A to nerozumné neuž je rozumovat, protože nerozumné. Není v něm žádný logos, tak vím, že nebude v něm přijít žádný logos. To je myšlenka, proti jakoby, která je zatím, proti které tato věta pohlednou světu. Já mám věc, že tohle je skutečně souhlasilky s tom, že on to tu nevzům potoměří, že skutečně tu větu nasolí bez toho, proč to není myslitelné a že skutečně stojí za to, se to zastavit a nějakým mýšlenkům podat jim na základě, kterým taková věta může padnout. Je pravda, že on nějakým způsobem se k tomu bude stavat ještě trošku dál z toho článku, ale dá se možná už tady tady jako o tom říct. Mně se zdá teda, že tohle je takový typický obrat toho myšlení, který se nazývá dialektikou. A který teda skutečně právě vždycky řekne, ať už v tý antiktský podobě teda u Platona, nebo teda v tý podobě třeba, já nevím, neblogský, toho myšlení, který teda vždycky řekne, že tím, že vůbec teda něco vymezím jako rozumné, že to myslím jako rozumné, že něco je myslitelné, a potom se z toho vůbec nezavracuji, nebo to vůbec nikdo nezavrací, ale to teda rozumné myslí něco. A teďka myslíli to rozumné, myslíli teda jako svůj předmět rozumné, tak tím, že prostě už vůbec se schopnou vymezit to rozumné, tak tím už zároveň musí myslet toho, čemu se to rozumné vymezuje, co nerozumné. Mám myslit, že teda možná tenhle CPC je prostě zor jakoby zase. On se tu pak na ty takzvané německé idealisty nemozguje, ale to je všechno. No, to je, těch korzeni jsou starší mnohem, že především A různý. Už mluvili jsi dávno, že ve starém dětku vznikly teorie, že i poznání je možné jenom stejné stejný. Tohle to přežívá dlouho a užívá to třeba v německý romantice. A já si vzpomínám teď, že Goethe někde má argument takovej vere des augenisch Sonnenhaft, tak by nemohlo vidět slunce. Ovšem naproti tomu jsou tradice úplně opačný. A že to není dialektika, to bych zase na svědectví přived Spinoza, který je všechno jiné než dialektik, a který říká, že Veritas ist Index sui et falsi. Což je pro tohle to nepochybně směrodatný, protože jestliže rozum má být opravdu rozum a ne nerozumění, tak musí rozumět nejenom sobě, ale i tomu, co je opakem. Právě tak jako pravda je normou nejenom sebe, ale i lži. To je ta, jak si říkám, supremacie pravdy a tadyhle supremacie rozumu. To, že rozum rozumí i nerozum nemůže. V tom se dokonává dokonalost rozumu. Takže těžko se dá říct, že to je nelogické. Je to určitá pozice, ale to není rozpověd. A když si říkáš, že to je logické, tak je to také trošku provokativní. Provokativní to je, ale zase nikoliv provokativní logicky. Nýmrž je to provokativní, že to chce ukázat tu záhalenost. Jaspers mluví o das Ungreifende, že to je to, co nás obklopuje, nebo objímá. Když se toho říkalo, to objímá je příliš takový uměrný, obklopuje zase je zcela věcný, předmětný, takže to Ungreifende je těžko hodně přeložit. Ale právě to das Ungreifende je to, co rozum nezvládá. To, co si může tak v šifrách nahlídnout, ale do čeho se nemůže pustit tak, že by to zvládlovládlo. Čili to není protivarozumné, to nerozumné. To je potom to un, to protirozumné. Ale to nerozumné, to znamená, že to může být něco, co je vyšší, nebo objímající ten rozum, bez čeho rozum není možný, z čeho teda nějak čerpá, ale co sám nemůže zvládnout. Právě ta neutralita musí zůstat zachovaná. Ještě bych se k tomu vrátil. Zatím totiž, jak vám říkala V. S. Auch, je jinder velký v tajemství. Právě, že toto V. S. Auch, jak to přeložit? Tady je ostatně třeba přeloženo. On tady nejednou řekne, že to prostě jako takové, nebo ve skutečnosti řekne, že ani ve skutečnosti. To je to tež jako to ostatního. Ale že on to tady chtěl pohned za to řeknout, jako prostě takový tvrzení, že bez dalšího oznakování, že určitě i objektivně, když to týkají, to má tímto slovo logickou závislosti, které tady třeba byla řeč, že by to bylo a logické, nebo... To není mnouček. To není mnouček. A tady řečilo, že on v podstatě... Je ten velmi chlipkáň, že jo? No ne, jedna je řeč o mířitelnosti, ale jedna je řeč o objistitu. To je opravdu úplně dvojřád. Což je první? Jedna první řeč je o tom, co je vyslytelný, druhá řeč je o tom, co prostě někde na tom můžeš potkat. To je opravdu dvojí věc. Můžeš myslet věci, jako nedávně s náma potkat, a můžeš potkat to vyslytelný. No je to dvojeznačný. To druhé, že v podstatě vždycky k něčemu najdeš ten logický opak. Jo, s tím se taky můžeš takto setkat. Ale to by tak nezdůrazňovalo, že se s tím můžeš setkat ve skutečnosti. To neznamená, že děláš distinci mezi selským a mysleným, a to asi ne. Ne, tady jistě ne. Ne, tady je o to, že je to nemyslitelný, že je myslet jenom rozum a nikoli nerozum, že to prostě nejde. A v reálu je to taky tak. A že ovšem taky v reálu to tak není. Čili, že to není jenom nedostatek myšlení. I tato okolnost, že to je nemyslitelné, že nějak odpovídá také ve skutečnosti. Že tam taky se to livumné pesné livumeno nevyskytuje. Ale když ukádáme o tom rozum, bezrozum, ono to v podstatě není ani rozum, ani nerozum, ale v podstatě by teprve tím celým textem od vysvěty taky co chápete tím rozumným. Takže oprvně toho slovo užít, tak nemůže být čifro vysvětlené. To je taky, byste mohli stejně tak pokračovat u každého jiného slova, že když tam říkáš, že je myslitelné, takže vlastně není jasný, co myslí vysvětelným a tak dále. To je jistý. Na začátek je vždycky obličné. Jak začít, že a pokud možná... Možná akorát, že on si po takové otázku o tom nerozumném, že tam taky neřekne, že se vysvětlíme, co to je rozumné. Samozřejmě to asi z toho vyplyne potom, ale že on předpokládá, že to rozumné je každému zrozumitelné, co je. Chce pouze vysvětlit to nerozumné. S čímž by to měly být věci opravdu spoluspěné. Jeho hlavním tematem je právě to rozumné. To patří... Není to... Un vernunft und Existenz. Je to vernunft und Existenz. Takže zřejmě teda jeho hlavním tematem, jedním z těch dvou hlavních témat je rozum. Nikoliv nerozum. Takže on to chce ohraničovat. Co to je rozum, se nedá říct, když nějakým způsobem se nestáhneme k tomu nerozumitelnému. Ale tady máme také zároveň teda příklad toho, jak ta formální logika prostě nevystačí. Třeba jenom v interpretaci toho, co to je tady, to není fenomentyk. Formální logika nám tady vůbec nepomůže jeden krok dál. Popření rozumu může znamenat jenom nepřítomnost rozumu. Ale nemusí znamenat něco nerozumitelného, něco protirozumitelného. A je to všechno v té druhé větě na všechno jasné? Už jenom třeba to, jak může nerozum vystoupit v nějaké podobě. Většinou v tradíce. Co to je gestalt? Gestalt je vlastně morfé. Morfé je rozum. Rozumnost. To, co dává smysl, to je hilé. Chaos. Takže rozumě. Když to nichtfenomentyk je tady charakterizováno, je tady bylayfík jenom tak na okraji a vlastně mimochodem jako něco, co vystupuje v nějaké podobě, a my se tážíme jenom v jaké podobě, tak to už je teda jistý výklad toho, jak se rozumí toho nerozumné. Ať to nerozumné by taky mohlo být, spolu s Aristotelem třeba, chápáno jako to, v čem žádná morfé není, protože to je hilé, nelze rozumět. Ve skutečnosti, na skutečnosti můžeme chápat jenom to, co je z tý morfé, výpoliv cez tý hilé. Oni, ty první dva odstavce, budou v pozici proti běhého, ten nás potřebuje řádit, když tam přijde. Ano. Takže dobře musí uvědomit, že když tam mluví o tým gestalt, takže to je jako významná, že to není jenom nějaká retorická, rizický obrat. Ale ta gestalt je tam naschvál strčená, aby to provokovalo ještě víc než... Ještě je to zůstane mít ty třetiny, jak má být dvojina, ale to je to samé, vlastně ten samý špins. Ta polemika je také ke staré tradici. Jestli je to míněno, to je jiná věc. Možná, že je míněno jenom iritování nebo provokování něčeho živý v té době. To si necháme zatím otevřít. Fakt je, že třeba Sartre, kdežtě píše ten koncept války, ten malý zpisek Existentialismus i Humanismus, Takže tam tento cháp je takový těhýmě, že filozofické existence je v určitý způsob myšlený, postavený proti celý dosávání tradici esenciálního činně. Tady ještě to nevíme. Tak půjdeme o krok dál. Filozofování příslouší úsilí zachytit nerozumné a protirozumné. Sformovat je rozumem, proměnit je ve způsob rozumu a vykázat je v posledu jako s rozumem identické. Tady to trošku ruší, že vykázat je většinou, aby se vykázat je z kultury, vykázat je ze společnosti itd. No ale to celkem neruší moc. Veškeré bydí se má stát řádem a zákonem. Tak pokud je opřeklad, má někdo připomínky? Já jsem nezachytil teda to úspěch odlišný od nich. Takže pokud byste teda tovali na tom, že podle řetleným slovenskému to máme jedinat, tak je to například bezrozumné. No to je lepší. A to příslouší je vlastní, tam taky může být. Tam je identické. Bezrozumné je fenomen vplůst. A nevím, tak ale příliš menším by bylo dobré to rozlišit. A zatím to necháme teda na to bezrozumné. A necháme to ještě odevřené, vrátíme se k tomu někdy, až uvidíme vlastně co. My to totiž nemůžeme definitivně nikdy přeložit, dokud to neznáme celý a dokud nevíme, jak vlastně toho slova ještě na jiných místech používá. Když už se tam nevyskytne to slovo, tak pak musíme trochu volnější, poněvadž je to trochu nahodilý, jak to používat další. Jestliže to tam použije nějakým způsobem, tak my musíme brát ohled k tomu, jakým způsobem to používá i na jiných místech. No, bylo by dobré nejdřív mít ten počítač. Čili bezrozumné zatím a uvidíme. Může se místo toho příslušit ať je vlastní? Je vlastní filozofování, je vlastní úsilí. Jo, jo, jo. Já mám jen pár způsobů, které jsem vytvořil. No, je to důležité v formě a v formě, kterou vytvoříme. A tu unwise je způsob vlastně. Čili je to proměnit je na způsob rozumu. Je otázka, to vlastně znamená ukázat, že to zdám, když je nerozumné, je vlastně rozumné. Proměnit je, ukázat je jako vlastně rozumné. Jo, takže jak to přeložit? O všem, je tam to verbandl, takže zároveň je od toho jistý odstup, že vlastně se něco mění. Že se ukazuje podstata, když mění se to. To je prostě, jako na mysli měl to, že prostě když žijeme v situaci, která je rozumem vlastně neproniknutelná, že si ji štíce nechtíce racionalizujeme, a to i přivědomí, že to je blbost. Ale my nemůžeme jinak, jo. To známe z lehých zkušeností. Prostě musíme si nějakým způsobem vkládat jakýsi rozum do toho, protože kdybychom to nechali jen tak, tak ani nepoznáme, že děláme chybu. Tím, že něco racionalizujeme, tak tím si umožňujeme zjistit, že jsme udělali nějaký chybný krok. Když to neracionalizujeme, tak ani tu chybu nepoznáme. Přestože teda víme, že třeba to racionalizovat třeba s nějakým opatřenější vládí je prostě údobný záležitost. Ano, jenomže kamulové z toho já tuhle vloženou větu upřímnosti bych mohl přeložit i jinak. Protože věděli jsme zaprvé, a to by to nebylo nejtěžší, ale je tam to indivizor. Pravda by možná bylo, že by tam byl indivizor, který se může. Ale neměla by tam být nějak zachycenou, nějaký způsob. No ani jaký způsob, to by bylo možné. No ale to není to hlavní, že když se řekne na způsob proměnitě, na způsob rozumu, tady je ve způsob, ale na způsob rozumu, no ono to má trošku jiný znamený. No, tak, ale ještě je možný, že je možný přizpůsobit to rozumu. Jo, něco derfnust komu čemu rozumu zůstává v Anglii. Ta spojení je taky možná dramatické. Že by ten, že to je třetí pát, a ne druhý pát, nepatří to k tomu majze. Ale to je pak absurdní, protože pak je to Einerweise úplně zbytečné. Protože když to frvandlujeme, tak to nemůžeme frvandlovat jinak než in Einerweise. Jo? To je prostě samozřejmě. Tím, že to měníme, ono už to in Einerweise je, tak? A když to měníme, tak to je in Einerweise. A pak je to zbytečné, aby to tam bylo. Zdivějte se. I celé to spojení in Einerweise má slavníkově taky se překladá ve celém duši. Nějak. To je přesný případ. Ne nějakým způsobem, ale nějak. No. Celé to mění v duši. Nějak to přizpůsobí. As in... No to... No počkej, jenom že... Ty řekni přizpůsobit. Tady je to změnit. Tak. To přizpůsobit český je totiž datívem samo o sobě. A nepotřebujeme tvrdit, že to je v datívu už originálně. Tím se to... Ten překlad já beru. Přizpůsobit to rozumům. A to in Einerweise překladat jako nějak. To je možný. Ale fakticky, gramaticky přesně, v té Němčině ta Weise se vztahuje k tomu Vernunft. Je to eine Weise der Vernunft a in eine Weise der Vernunft ist zu verwandeln. Čili ta Weise patří k tomu Vernunft. Nikoliv, že k tomu Vernunft patří to Verwandl. Der Vernunft verwandeln je jako strejčkový propivo. Já myslím, že nemožný to takhle překladat. Jakože to je... To by se tam bylo für die Vernunft es in eine Weise für die Vernunft zu verwandeln. To nedává smysl. Víš proč? Protože ty do toho skáču, ale srovna, jestli to přednímovce zachytit to bezrozumné a protirozumné a on říká, že to znamená formovat to nějak tím rozumém. A teď to dává vysvětlení. To je ještě další. To ne. Protože jedným způsobem překladu by znamenává nějak to proměnit v rozumu. To znamená proměnit to podstatně v rozumu. A když já to budu překládat to, jiná váze budu překládat, nějak den fernůvců fernůvců v rozumu pří způsoby fernandovi se dá také překládat jako pří způsoby si něco něčemu tak to mám nějak to přizpůsobit v rozumu. To neznamená, že to mám podstatně proměnit v rozumu. Vykázat je v posledku jako slovenské identice. A takže pak tedy by to stupňování bylo v rozumu. Dalo by se to nějak teda dramaticky opravdu říct, že to fernandovi se dá užívat bez předpočky za tvrdo. To by se muselo asi najít. Já mám teda rozhodně jako, jsem se s tím asi nepotkal v životě. Já jsem se s tím nepotkal, to je možný. Protože takhle... Ale je to dramaticky skvělá věc. Díval jsem se s tady. Díval jsem se s tady, že to je možný. Díval jsem se s tady jako v obě možnosti. Možný to je, ale žádná vazba to nemůže být uvedená. Protože je to naprosto mimořádný. Samozřejmě já můžu například se někomu prostě obracet v kozla. Se sebe. Můžu někomu se postavit na hlavu. To znamená na svou hlavu, ne na jeho. Ale je to naprosto takovej neběžnej způsob použití toho dativu. Samozřejmě, že jsem to vyhrál v čtvrtihletých význavech. Jenom protože jsem si nebyl jistý, jestli ty tři věrky za seba, jestli neznamenají nějakou gradaci. A tohle to se mi dá... Určitě jako gradace je to výměno. To máš v pravdu. Ale nechápu, jak z myšlenky gradace můžeš dojít k tomu dativu. Já to nevidím, že by to souvislo s nějakou kolik gradací. Tady je prostě rozumento zpracovat nebo prostě to proměnit na něco rozumného a nebo dokonce to přímo identifikovat s rozumným. To je ta gradace. A tam ten dativ tomu vůbec nepotřebuje. Čili od gradace není žádný argument. Ale gramaticky můžeme? Gramaticky je to v zásadě možný, ovšem když to víme bez kontextu. Ale v tomto kontextu to považuji tak příklad za běhlouček. Aby to byl ten dativ. Poněvadž to eine weise pak je tam úplně zbytečný. To je můj argument. Ale tohle jsem řekl, že to se dá představit. Je nějak. Celý to in eine weise To je sice pravda, ale napsat to takhle, aby to mátlo, jako by to byl dativ, to pak by to nějak by se tam mohlo napsat urgent V. A teď si tam místo toho as urgent V der Vernunft, Sofer a Wandel. To nedává smysl. To je překládání naprosto teda, jak bych řekl, takový, jako seš kráveč, pravdopodobně. Urgent V der Vernunft, Sofer a Wandel. To nedává smysl. Naopak, když tam je auf eine weise, tak to je auf einese der Vernunft, Sofer a Wandel. A to dává smysl právě v tom vystupňování, že nejdřív rozum je považován za něco jiného, ale on to uchopí a zvládne nějak, sformuje. Potom se to nějak promění na něco jakoby rozumné. A ta třetí je, když to přímo s rozumností identifikuje. To je naprosto jasné. Já myslím, že nic nám to nepřináší nový. Naopak, je to velmi takový krkolomnej překlad. Předpokladá, že to je... Máme asi konec. Co je německý správěc a co je verá? Já myslím, že to je možný. Možný to je, ale je to vrcholně nepravděpodobně. A zeptáme se nějakého Němece. Škoda, dneska oni tady předpoledne byli, dva. Kdybych se jí zeptal, mohli. Filozoficky, poněkud filozoficky vzdělaný, velmi jinak široce vzdělaný nominář. Ten by nám naprosto jednoznačně řekl. Já myslím teda, že to je nepravděpodobné, že bychom to tady... Ale by nám to vůbec věcně... Protože kdyby to byla jenom tahle samotná formulace, tak by to věcnej motiv byl. Ale když tam jsou všechny ty tři za sebou, tak vlastně by to byla jenom stylistická otázka toho, jestli teda už ta podstatná změna postupuje v tom dvěk nebo až v tom třetím. Ale věcně teda, vlastně, jaksi jako zvlášť, by bylo to... Navíc by to vypadlo z toho... Co to říkáš? Z ty škály. Přizpůsobitelný sobět. Odprok, tak mám nejvíc zkušeností s německým jazykem. Dokonce ty nejhoroznější, takže... Tak a můžeme jít o kus dál, že... Jako identické pešké bytí se má stát řádem a zákonem. Já myslím, že to...

====================
s1.mp3
====================
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Uvidím, mě to připadá teda teď povážlivý, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohoto charakteru spíš toho bezrozumného, než tohoto bezrozumného. Eventuálně i ta návoda a potěch, která... No jo, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Vím, že to mě právě připadá velmi podezřený. Až ta matérie je takto chápaná, mně se zdá, že se někde nedrží teda. No ale to je jiná věc a nebudeme... No Honza však nemluví tolik o svým pozici, on jenom mluví o pozicích, které byly... Jo, jo, jistě, no, no, no, takže to ještě se může ukázat, že to je... To je jako... Mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos, který je v tom ponělí, který je v tom ponělí, že právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos je v logů. A teď mu tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné, nebo bezrozumné, že? To je pro mě což, které je skutečně napováženou, no. Pardon, kde to bere? Ne, ne, ne, to je, to je, to bereme všecko dohromady, hlavně teda to je Heidegger. No, to je nová teorie. No, to je nová, nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika, již dávno objevená. No. Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No, tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění, že? A ne, die wissens möglichkeit noch der, wissens möglichkeit, takže to je, se zmocňuje... Ano, možností vědění se zmocňuje vůle. Vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, možnosti vědění se zmocňuje vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, to budeme stejně ještě redigovat, že jo? To už je pak jenom otázka redigování, smysl se tím nemění. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává... No... Vyvstává, ne? Tak to zůstane to... No, nevím... Povstává... Mě to nevadí, tak asi... Ne, nevadí, mě to trochu vadí a nejsem si jistý ovšem. No, proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, nevím, já jsem to našel ve stříčníku. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, to je on a to právě on tam dává, tohleto to by... no já myslím, že jo. Není, to ještě... No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká oboje kladně, říká býfunum, fnum, cuk, cršlágn, potom má záplovnou větu, na kterou zavazuje zase teda kladným cuknechten. Jo, takže má kladně cukršlágn a cuknechten. Aha... A kdybych hranit, nebych měl ujařmit rozum. No jo. To už teda neodpovídá zkušenostem. Dobré to zmlátit nebo rozbít, jo. První význam vědícky je rozbít. Takže necháme to v otázce ještě. Takže... To je blbý, teda to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? Nebo... No, nepochopený, no, unbegriffen. A když je nesrozumitelný, no to je vlastně stejný, ne? Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit? Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelný, třeba to chce něco jiného. Aniže nepochopitelný to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom begreifen, asi v Němčině, je silnějic to uchopení přítomno, v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Tak co s tím? Člověk se chce podrobit neuchopitelnému. Neuchopenému. No, neuchopenému, ano, neuchopenému. Ale necháme to s otázníkem. Nadsmyslnému, jo, tam je nadsmyslnu. Nadsmyslnému. Které? Jo, tady náročivě fordernit. To je, no, náročivě, to je jiný ten, dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. Jo, to je to. To je pejorativní trošku nádech. No tak on to tady tak myslí jako pejorativní trochu teda, ale já jsem tomu nemluvil. Já ho teda otázám od té zdavě, když jsem to napsal tak jako... No, já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk, máme překvádat o man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pak je to daleko jednodušší než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, který přesně víme, že je hůl, ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili, že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné by se to náročivě přeložit trošku jiné. Přece nadsmyslno, jež přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili, jež přesto, a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené, že přesto ve světě vystupuje ve světě s nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Jež přesto, a to nedává ten smysl, který byl tady předtím řečený, že něco vystupuje s nároky. No, to je zvlášť, když vystupuje Fordens, tak to je jako vystupuje s nároky. No a jestli dáme v zásadě, když si se to pronásledovalo, to skrze by tady mohlo být teda. Když je to v, tak je trošku nejasný, že... Skrze výroky. No. To je už nejlepší, no. Jo. No, proč ne? Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podporovat naturalnému zůstání tříbe a... No jo, tak musíme zavádět ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost. Proč se tomu vyhýbat? No, co bych tam... Danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. To je teda obsahý, no. Právě niní přítomného a může být to, jo? Mně se zdá, že to ajmál tam opravdu má takovej ten... ...důvod asi jako nejenom, že to je právě niní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. To ajmál je jako prostě opravdu jako... ...jený však. Jo? No nevím. Totiž to ajmál je v horové řeči skrcováno na mál. A používá se velmi často jako ve smyslu... ...tak přece řekni. Azusátmál. To ajmál takovej nějakej zvlášť, velkej důraz nenese. Jo. Dobrý. Takže právě niní přítomné, jako by bylo. No. Takže právě niní, no. No a tam... To bezprostřednosti škrtnout. Ne, ani kdy víc. Jo? Právě niní, sunout právě před niní a to ani kdy víc škrtneme. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování... ...přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvětaný kluh koukat mezi jednou a dvou stanků. Nám bude zřejmě tyto způsoby půjdut. Nebo čeho to je počkat. Ty straně stanků, no. Půjdení. Půjdení. Způsoby půjdení... ...jsou jim dodat, jsou jim dodat a filozofuji a tak... Filozofuji? Ne. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Ne. Osito. Doch, úbeřez in ein wissen vom nicht vernünftigen. Přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Úbeřez, já nevím... No a to tam je taky dvojznačný v té jemčíně. Když řekne přeloženy, tak každý myslí zív na překlad. No ale mně se to stalo, že právě on možná taky jako... ...přeložený. Ono tam může mít i ten význam, tečně jako... ...s tím, že oni vlastně tyto... Aby teda bylo dobré dovědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v něm vše to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto. No to můžná být, že můžu dělat, protože já mám tam už a však on to... ...na začátku víš, takže tam by to přece možná... ...a však tyto způsoby pozitivní, filozofové, intelektuální v náraží přece přeložený... ...ať bylo lepší. Dobré dovědění o nerozuméní. Přítice je tam nebo co? Jo, to je lepší samozřejmě, ale štrcn je teda opravdu... Vrhnout se v nerozumné. Má být zase bezrozumné teda, jo? Ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No, to zavádíme novej termín, já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky říká nadrozumový, ale nadrozumný, to já jsem pro, jenom zavádět. Ať je jazyk bohatší. Spricht sich als wissen um es aus. A to jde o to, když řekneme je vyslovováno, tam se mluví o vědění, já nevím, jestli je to teda se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit. Vrhnout se v něco a teď co? Sich? Spricht sich aus. Já bych tam nechal to je vyslovováno, mi to připadá, že to je jasnější. Je vyslovováno jako vědění o tom. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se, nerozumné, protirozumné či nadrozumné, to vrhnout se, je vyslovováno. To vyslovováno, ještě jiný slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno, je formulováno. Ještě nějakej termín, mě to připadá, že by tam patřil nějakej, který si nemůžu vzpomenout. A vypovídáte nějaké vrhnutí. Takže je evidentní, že to slovo vrhnout se, naznačuje, že to má bejt trochu pejorativní, nebo dost pejorativní, takže to vyslovováno, je tím zpochybňováno, že se staví, jako kdyby to bylo nějaké vědění. Přičemž Jasprs teda jasně naznačuje, že to žádné vědění není. Myslím tím, že tváří se jako vědění a mou. Můžeme mít možná určité minimum, když tam je ajný minimum. Já nevím, jak to máme. Teď tak jako podle toho, jak to máme, tak ty hodiny vždycky, že určitě... Vždycky za těchto hodin až takhle, tak to dopůjde. Tak do čtvrt, to necháme. Nechceš, že se tam přísahá. To tak vyda, no. Já jsem se teď příliš přím k tomu. No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že... ...i v tom největším pokuse o racionálnici všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního... ...a i v tom největším, nejraditálnějším pokuse provlásit se proti rozumu, že zůstává prvýky racionálního. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím. Jestli se mi nepřehlíd. No já bych tak příliším dva dranky, dva jak půl zeru. Já myslím, že vlastně celý ten půsoď, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že jo, jak nakonecky ten názpis nadnačuje... ...něčeho, co vlastně... ten názpis přesně jenom tak sumarizuje kriticky, jak se dává takovej přehled, teda to, co už tady prostě nějakým způsobem se vyskytuje, na základě kterým vlastně teprve nějaká to poslední větička, kterou se já překládám, teprve překne, že jako dává filozofie, co by musela dělat. Že teda, jak si... ještě i tohleto, i teda teda prostě podstivá myslná stůrna a vůle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje. Ten názpis to jenom teda v takovýchhle jako přehledných podstatcích připomene, aniž by teda to chtěli nějakým zvlášť jako pečlu v nějakým způsobem vykládat. A Honzo, ty jsi něco jako začínal? No, ta myšlenka, ta myšlenka je ta, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle. Co to je možnost těm věděním. A vůle si se jich zmocnila, teďka je používá buď to k tomu klidu toho pochopitelného. Zatím povstal boj pro Rozu, ale to je boj kůlí, dvou kůlí. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že jaksi rozhodující není, i když tam na začátku říká, že to tak ale také je ve skutečnosti. Takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu. A tak tam je to takový srozumitelnější, ale je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě v myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, půzení, drambu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní dram? Tím je to celý spochybněný. Ten dram, který patří jistě na stranu toho nerozumného, takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jedna k rozumu a druhá k nerozumu. Takže vlastně tam se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt a stát se z toho rozumový, ne v přírodi. Mělo to být nejdokonalější instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky dram by šel teda na jeden k tomu nerozumu. To by se o všem dalo vysvětlit, že teda dram k nerozumu, že je vysloveně negativní a že teda může působit pouze parazitárně. No a jak vysvětlíš nerozumnost? Dram, které nerozumnost, teda je k rozumu. No to tady tak, že to skvítá tu růhę, to je klid. Že tedy když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé problému. Když nahlédneš ty mnohosti. No a to něco je, no já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, k duševnímu zdraví. Prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví všední. Čiže to zase je poněkud, pro toho, kdo to má, to zdraví, že samozřejmě nemůže přijít o zdraví, kdo ho nemá. Čiže kdo je od začátku je duševně, tak to říkají, ta mourovi, sanity, že jo, duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet, ale přece jenom teda, myslím, že to je značný schození celých věcí, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám tu jem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Ne nahlédnout, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem. Porozumět, no, co to je jinýho než nahlédnout. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlédnout nerozumnost třeba. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem takával tak, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má po tom klid. A mě to veda do slova teda, že se chce ta půzdění ke klidu desbegreiflichen, jako v čistém průhledném rozumě, který má. Já nevím, tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný. Jo, z racionality může bejt jisté uspokojení, to jo, ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká náhražka, něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytlo jakési mý brýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké, já mám dojím, že to nesejí. On teda o tomhle, o těch brýlích v tom místu mě může mluvit. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani teda nějak nepřisvědčoval na tu kritiku. Prostě bych musel objasnit tu pozici na základě kyně, kdyby tohle říkali, je to teda nepochybně pozice jako velmi neouklidlá v té filozofii, nebo teda prostě nesamozřejmá, ale hold teda prostě nechplavuje, jestli to bude schopný nějak vycházet. No tak, ono to je teda no tak, vlastně to nepatří k interpretaci, jenom k té nejvlastnější, k hermenotické interpretaci. Je to, patří to spíš takovýmu sancální kole, který je někdy důležitý ovšem a přece jenom tady je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi, nejenom se snažit pochopit, co on říká. Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím hodně s tím osobní zkušenost, podívej se, přijde výplata, najednou ty dovedeš prémie, no to je absurdní. Napsal jsi si hodinu, máš přes časy, no a vlíkneš tam do ty mzdovky a oni ti to dávají. Vy si myslíte, že po zákonu se ti stál, protože ti táhle někoho přeplatil a tady ti to uberou. Prohlídni si racionalnost toho, jsi klidný, máš krásnou kapcem, ale jsi klidný. To bylo v pořádku. Teď ukázali právě tu nepůlhradnost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. Já jsem chtěl říct opravdu, že si myslím, že skutečně se to dá vycházet jako taková jakási docela vůbecná tendence, o které teda běžně je možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofu, ale určitě tedy tak právě takový ty psychologové o tom velice běžně mluví, jako o nějaký tý dvojnici, o tom třeba takzvanému půdu smrti, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nebo kvůli mně, to nějak pochází z toho podějšího prohlída. A co teda právě má být? Tou tendenci hodnumět tomu světu v těch právě teda jaksi postřed ohraničenejch kategoriích, v nichž teda všecko má teda ten svůj jako pořádek, do kterého teda je třeba ten svět jenom jaksi uvést. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumnýho, nevykončitelnýho, překvapivýho se vlastně vyskytuje jenom jako nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě, já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda umyslí, máme teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných jako nachádí, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je mohotný tu čihondy zabývat. Rozhodně je tady jako jedna důležitá jedna je ta, že se tohohle z toho zmocnila vůle. Že je v rukou něčeho nerozumného. Na jednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůle. Chceli vůle... To je tak okrenová záležitost, že skutečně verifikují, tohle je důležitá záležitost, tak nápad k tomu nepovede. Ale tak povede nějaké další aktivitě. Něco teda podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí to máme překlad jako bytí, no ale to je nejasný, že jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi. Tady vypadá, že ten nerozum nehledá spojence ve vůli. Nejblžší naopak je protivníkem té filozofické vůle všechno racionalizovat. Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce obstojí. To půzení ke klidu tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to přinejmenším nelze prokázat, že je to tak jasprs myslel, aspoň z toho odstavce. Je určitá tendence mezi lidma všechno vyložit jako pochopitelní. Nebo nemám příliš přecenit, přepřehnat nějaké svý ataky, tak teda zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto pěsný, přeplný itd. No to je to filozofování. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální půzení bylo v základech filozofie, no většinou se to říkalo jinak. Filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u tý vůle je to teda nejasný. Vůle k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom s vůli ke klidu, no to je teda přece nemožný. Ale kromě toho taky, ta druhý půzení vykázat rozum do jeho mesí, to taky může být filozofové. Ano, to dělají reacionalisti. Ano, to dělají Kant. No, je dobře všem, to je... To je reacionalist. On tady dále, já jsem říkal, že to druhý půzení nechce, ho jen vykázat do mesí, což by dělal Kant, ale on ho chce radši střískat u jařky. To druhý půzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No, to není jako jen takový střízlivý. No, takže to dvoje půzení je prostě pomimo soudu tady půzení mimo filozofii. To se netýká filozofie. Je to půzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. No? Takže... Je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čímus irracionálním. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějakým blbostě podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatyním.

====================
s1.mp3
====================
No mně se zdá, že to je jenom něco jasněji vysvětlové to, co bylo napozené v tom prvním ostatci, že to je prostě rozvinutí teda tý pozice, která byla řečena v posledním ostatci. Totiž, že se to rozumne, že se vytáhá žen, jak to nerozumné vystupuje, jak je pojímáno, nebo-li teda, že otáhne neprostě, jakož to bylo zapojící. Což teda ale právě nemůžete jasnosti o pozice, to je prostě pozice, jak se to tak jako běžně teda připoutově dělá. Ano, to zatím... Ale to zatím nemusíme jako říkat, ale prostě vychází jako od takovýho, která potom sem jako... Oproti prvnímu odstavci je teda rozdíl ještě v tom, že tam mluví o rozumném teda jak myšlení, tak ve skutečnosti, a teď do tohohle sporu zatahuje samotnou filozofii. A dokonce jí spojuje s tím, že to právě pro ní je podstatný, že ten rozum tam všude vláčí, i do toho nerozumu, ale že teda, jako kdyby to tak bylo s tou filozofií směto, že bez toho ta filozofie ještě by mohla padnout. Takže vlastně tady je jako volána předsoudnou stolicí, nevém, nikoli možný, proč rozumu, jestli když ten rozum, ještě tak v tom je tato možnost, když ten rozum musí chápat nerozumné taky, pokud by to také opatřilo v tom rozumu. A není to možné bez toho. Rozum nemůže chápat ani rozumné, ani kdyby chápal nerozumné. A když ta filozofie teda je vlastně identifikovaná s tím pokusem vlastně to nerozumné zakecat, zlikvidovat, alebo přímo zlikvidovat, no tak pak vlastně opravdu tady je první krok k tomu, aby filozofie sama byla zproblematizována. Ono to je ovšem teda trošku krok takovej zcela zajištěnej, protože jak víme, tak třistou rozsáhle a rozhodně teda je sprud před jasprsem známé dobře filozofie iracionalistické, které tohle nedělají. No ale nicméně tady filozofie je vtažena do toho sporu. Ještě malou výkázku. Jako přece to bezrozumné a protirozumné, zde asi znamená něco jiné, alež to nerozumné? No no, jenom že nevíme co zatím. Zatím můžeme o tom mluvit, že ale teda víme zatím jedině, že jasprs má tady čtyři termíny. Rozumné, nerozumné, bezrozumné a protirozumné. Já bych teda zkousil o hypotézu, ale že to nerozumné by mohlo předtejívat, jak to bezrozumné, tak to protirozumné. Ale je to hypotéza teda. Že by to bylo štěrší pohled, který by spadal? Štěrší pohled není vodě, on se vykáže jako úplně něco jiného. Než to protilozumné a protirozumné. Protirozumné může být něco nerozumného. Musíme teda zatím nechat, hned až byste řekl, co má něco ocitoval, co by nás přesvědčilo, jinak to necháme jako otevřenou otázku, ale musíte si to napsat. Jakož je to každý nájšet. Přece si říkám, kdyby bylo velmi dobře tak, kdyby tam skutečně psal nicht s pomečkou, až potom všeco. Nemusí psat s pomečkou. Němčině to nicht je opravdu tak neutrální, že to je prostě všechno, co není rozumné, je nicht v neutrálních. To je opravdu jenom tak škalovicky. Samo o sobě. Čili nepotřebuje tam psat. Já jsem to napadl u nás, protože některý český zněj blběže a tak dále, ale on to nemusí dělat. A pravda je, že když nepřihlídneme k tomu, co on o tom pak říká, a jenom bychom měli ta slova německá před sebou, tak samozřejmě unvernitig a wiedervernitig spadá pod nicht. To je úplně jasné. Všem, teď je otázka, jestli je to taky u jasprse. To zatím tvrdit nemůžeme. Ale pokud si nedělá nějaký justamenty filozofický a nechává ten jazyk promlouvat, nebo promlouvá v tom jazyce po srsti, ale neproti srsti, tak to nepochybně platí, že to nerozumné v sobě zároveň implikuje oproti rozumné i bezrozumné. No, tak jdeme k třední podstavečku. A však proti tomu se obrací poctivá mysl či spůrná vůle. Rozpoznávají a násají nepřekonatelně nerozumné. Ten zin může být taky jako mínění. Já bych to přeložil raději než poctivá mysl jako smysl pro poctivost. Tak to nechci říct. Mně se to zdálo, když ty podměty jsou vůle jedno a druhé, takže by to byla taková nemovitost. Takže mysl je ten místal poctivá mysl a smysl pro poctivost. Poněvadž poctivý smysl Česky nedává dost smyslu. Ale zin a tohle je vlastně obdobující smysl. Ale jako jasně, obdobují asi. Mně se to zdálo, že aby tak spadli prostě do stejného a když jsou úplně jiné podměty. Ten zin se dá přeložit jako mínění. To tam má taky ty významy. Já jsem taky se na to pokážel a tam je mínění. Takže i poctivé mínění tam četají. Já myslím, že tady ne. To je výděl, který jsou významy. Mínění. A relih je zin. To je jako zin v relihkách. Já myslím, že myslíme, že žádného zinu. Myslím, že myslíme, že nejsem člověk. A relih je zin v relihkách. A máme konec. ... Podívej se na to. Tady jsou dva kořeny, které zproblematizují to úsilí po racionalizaci všeho. Jeden ten je smysl pro poctivost, poněvadž tomu se nezdá, že ta racionalizace nedělá nějaký podvod. Tím, že něco přelíží, zatlačuje, přeinterpretovává do podoby nepřiměření a tak dále. A potom ještě je tam druhá možnost, že totiž vůle se cedí, a to je také v teorích vůle už stará záležitost, protože vůle je, zejména vlivu křesťanského, je prorašováno za svobodnou, tak samozřejmě se cedí iritována těma vazbama, do kterých je zaplétána rozumem. A tedy je taková jakási jednak ten skutečná psychická tendence člověku zdorovat rozumům, že udělám něco nerozumitelné, naskvál. A tím si porokazuju, že jsem svobodný vůči rozumu. A nebo že vůbec to odmítáme. Tak naprostá odmítnutí toho světa rozumu, toho kosmu krásnýho rozumu a tak dále. Odmítnutí, že to je jakási takový hnutý mysl. Tedy na jedné straně je to poctivost, smysl pro poctivost, protože ten polezí rád tu racionalizaci, že nebere skutečnost dost vážně. Na druhé straně je to vůle, která se vouchří pro to, že ta skutečnost má být rozhodující. To je vůle, která se probourává do tří údajní racionality toho světa, která nepochybuje toho racionality světa, ale probourává se tím, že se proti tomu přepře svou vlastní inacimalitou. To jsou ty dva kořeny, které jsou proti té filozofické tendenci to všechno jako tak nějak pochopit, mojimou, zracionalizovat, anebo dokonce přímo interpretovat jako projev rozumu, třeba jak to dělá Hegel. Nakonec ten lstivej rozum se prosazuje skrzi všechny blbosti a tak dále. A to by právě Hegel odpověděl, že tam, kde se ten jedinec ve své vůli k irracionalitě pouří proti k irracionalitě, že tam nejspíš ten rozum ten nabývá vrchu a provede si svůj. Tahle diskuze je prastará, že naštětujeme se na Hegla, ale jenom ten Hegel by na to odpověděl tohle. No jenom zase zpátky v češtině. Není v žádný spojený stvět, nevíte, že v žádný, a většinou k tým důvěrům, tam není jak tak tady běžný, kromě slobodné vůle, dobré vůle, v češtině, tak v čínském takovém. No jenom v češtině. Jestli taky v ničině, to nevím, ale zase tak to nevám. Která je otázka, co vlastně bylo hlavní, křesťancí a stojí, se to stává jedním z ústředních tématů. A potom teda, jestli to ze stojí přešlo do křesťancí, nebo z křesťancí do stojí, je to otázka nějak zvláštní. Ve starém zákoně ani v Evangelii se o vůli moc nemluví. Na to nějak zvlášť. U stojí to je témat velice propracovávaný. A furt se apeluje na ty přivržence stojí, aby si nenechali diktovat tělem bolestí, neštěstí, ale rozhodovali se svobodně. Je to vůle toho epikta, to je ta otroka, který mu pán zlobí. Aště když mu jí láví, tak říká, neblně rychle, zlomí. A když mu zlomí rychlem, říká, že neblně rychle. A neřve bolestí. Všechno je to apel na vůje. Stojikové nemají na co apelovat, až na vůje. Takže jestli to nějak posílilo ten munce. Fakt je, že celý středověk je jedním z nejpůležitějších, nejfrekventovanějších témat teologických i filozofických. Každý autor o tom slyšel. Jako kontrapunkt proti božství? Já nevím, jako kontrapunkt. Naopak k obrazu božinů. To je kontrapunkt. Dokonce se argumentuje tím, že to je vlastně teodicea prastará, že řík mohu vzniknout, jak mohu vzniknout řík, když všechno, co stvoří Bůh, je dobré. No protože to nejlepší vůbec, ze všeho dobrého, je svobodná bydla. A svobodná bůle znamená, že se otevře cesta ke zlu. A že to dobré je v skutku dobré, když odolá to muzu a projde tím ovněm a tak dále. Čili aby tady byly ty vynikající větosti, které zvítězly nad zlem, tak proto je potřeba je nechat tím zlem projít. Nechat je, aby eventuelně do toho zla spadlo. No a oni ho spadli. Takhle se odůvodně očenáší naštušení. Kdybych středil to třené masu, stalo se jen druhé tvář. A myslím si, že to neje naše tvář. To je fakt otevřená otázka. Právě jestli by se neukázalo, že to opravdu je z historického původu. Zcela nepochybně je to tak, že ta otázka vůle je teda z tředověku strašně vůžitý tématem a že v této zaujistosti je potřeba brát ale.... Možná můžeme kdyžto témou... Ten je dlouhý, tak si to rozdělíme. To bude těžko, pro mě je to jen dvě věty. To je k vědění v neprohlédnutelném každého existed. ... A myslím, že než k vědění, je to pro vědění. No, mě to, já jsem to původně měl pro vědění a zdávám, že to ještě méně smysl. To je právě ten problém. Smysl toho je jaký? V tom neprohlednutelném každého dne a nyní to vědění se může s tímhle tím, co čím končitelně mohli odstavec setkat. Já bych to možná věděl tohle dne, ne, že by to k tomu spočívalo. Tím, že to je ta oblast níž a budou následovat příklady, je možný rozdobědění se s tím setkat. Ano. No, tak to by to nebylo. I když vlastně, nevím, ty příklady nejsou přesné na to, že by se... Ty jsou vlastně rohbá... Nevím, nevím, to bych teda... Ale jo, já se taky domnívám, že opravdu to nepřekonatelné, nerozumné, tak s tím se tam to vědění může setkat právě v té neprůhlednosti, nebo jak to tady je, neprůhlednosti každého zde animu. No předtím možná ještě nějaké příklady, myslím, že je to lepší interpretovat s tím. Jo, tedy... V materii. Jo, jo, jo. V materii je tím, co je rozumovou formou pouze obemknuto, nikoli vyčerpáno. Je ve skutečném soucnu, ještě tak a ne jinak, podrobeno těmto námy zakoušeným zákonitostem, a ne jiný, je v obsazích věrn a boženských zjeveň. Ale co? No to, to neprokonatelné, neprokonatelné, neprokonatelné, nerozumné. To je to T-Series, že jo. To je to DOS. Jo, tedy asi to jinak... To je to T-Series, ano, to je ono, mámy... Propovídá je to T-Series. A je to DOS. Nemyslím mě o způsob stávku, protože... Ne, to je určitě pravda. Já uvažu ho něčím jiným a nechtěl bych, aby to vypadalo, že mám ochybnosti o tomhle. Jo. Mě, jako, to je trošku... Co to teda znamená pro tu, pro pochopenitý první část věty předtím? Teda v dvojím středníkách. V druhém středníkách. Já vím, že to je neprohlednuté, ale nemůže to být jako převod, že je to jako neprohlednutost. To je důlšou pár, je... Já vím, že je to důlšou pár, je... Já s tím vím. Ale proč mou ty věty takhle můžete... Proč to nejde tak jako česky? Toto je pro vědění neprohlednuté, ale každého jste ani nutné, nebo nějakého. Já teďka nevím. Ne nutné, to by bylo tím špatný, to už je posunuté. Ne, proto vědění... Já bych to nejradši přeočil to spočítat, já nevím, vy máte námydky. Ale mně se zdá, že... On tady ukazuje, že když to vědění je schopno vědět o tom nepřekonatelném, nerozumném, tak když o tom ví, tak kde se s tím setkává? Kde? Jako v čem to je? Na čem to ví? Co to znamená? Jak může o tom vědět? Odkaď o tom ví. A tak on říká, odkaď o tom ví. Ví o tom z toho, že to hiketnůk, a to každé hiketnůk, každej ten okamžik tady zde, že je neprohlédnutelný. Rozumí se, ne vůbec neprohlédnutelný, protože není až dokonce prohlédnutelný. To je jako, že nemůžeme vidět vše. To je strašně důležitý moment, kdy si připravuje své pozice. Protože je to vlastně de facto polemika proti tom metafyzice, která předpokládá, že to podstatné je to, co trvá. V čem je to zná? V každém okamžiku, teď bych se vrátil ke včerejší diskusi, že v každém okamžiku života psa, to nejpodstatnější je furt ten pes. A v každém okamžiku stejný, týž pes. Tak to je polemika s tím, že tedy právě to nejpodstatnější v tom okamžiku je neprohlédné. A způhledněno může být pouze, když se dá do kontextu změny díky louk. Aby nestáli vedle sebe, tak pomocí louků, že to je však ještě ke včerejšku. To hlede tímhletím směrem. Takže on ukazuje, že právě v té okamžitosti, v té současnosti, že je to bytí neprohlédnitelné. To dělám teď škubnáko, ale něco tímhletím směrem mu to nedomyslí, nepochybuje. Proč to nenepůjde? Konec konců poděje si se analitická filozofie, která se probourala, nebo prostě prodělala ty štovice dětský, nebo spáníčky, nebo jaké jsou ty nemoce všechny, jaké dětský, toho logickýho atomismu. Takže prostě musel sám Wittgenstein nálédnout, že žádná věta nedává smysl bez kontextu. To je ta epochální věc, co se stala v tom poněkud špinavým lidičkům té analitické filozofie. Čili ta neprohlédnutelnost toho okamžiku, která vypadá jenom časově, ale jde o takovou lokalizaci. To je to, co nezáleží na nás, ani na tom předmětu samotnému. Ta se týká čehosi podstatného, že tu je časový a prostorový kontext. Bez čeho nelze nahlédnout to, co v tom kontextu stojí. Na co se soustředujeme. To je ta neprohlédnutelnost v tom, co spočíváme. No a teď je tam další materie. Je otázka, když si motá nebo materie. Určitá akceptace, tradice od Aristotela počínající, že rozumná je pouze forma, a materie je prostě něco, co tomu rozumu vzdoruje. Co nevíme, co je vlastně. Rozum to nemůže proniknout, leč, že tomu vtiskuje nějakou podobu. Čili, že vlastně dělá to, co původně odstranil. Když chce někdo rozumem poznávat, co to je materie, tak se k ní dostává tým, že odstranuje to, co k ní nepatří. A teď ale, protože to chce prohlédnout, tak musí tam přivítnout nějaký nový. Čili je prostě obsazit sebou. Proto je vylého prohlédnout neprohlédnutelná. No a ještě je skutečný dásign, který je právě tak, a ne jinak, a je podřízený tomu a tomu, ale prostě situovanost člověka, jednak všeobecně a jednak zejména vyklednout zase. Proč já jsem tady zrovna jako Čech? Proč já jsem tady jako to či ono? Proč já jsem tady jako vyhozený učitel? Nebo jako zabřený pro to, že někdo lhal? A tak dále. Všechny tyhle oporty. Proč jsem se narodil do rodiny rozvrácený? A jak to tak lidi? Na jednou člověk je hozen. Tady je zase předjímáno, že to skutečné dásign je ta vrženost, kterou potom existencialisté zůrazňujou, a ta je neprohlédnutelná. Nikdy nevím, proč zrovna takto, a ne jinak. Tak to jsou ty formy té neprohlédnutelnosti. Nevím ale, a proto to tak dlouho se vykládám, nevím ale, jaký by z toho byl závěr, nebo jak jinak by se to muselo interpretovat, aby z toho byl ten závěr, který jste vy nabrnoval, že to vědění, nebo proto vědění, jako jsem pak říkal, vědění, když se s tím setkává, že to vědění, že se nemůže setkávat s tím nerozumným tím, že by to nerozumné pro něj bylo stělesněno, nebo spočívalo, nebo bylo představováno právě tím, co tam je teď řečeno a pak jsou uvedeny ty příklady. Já jsem to myslel spíš tak, že jsem nechtěl jenom, aby se ta první věc a už mnou interpretovala stát, a že by v tý první větě prostě byl úraz na to neprohlednutelný a že by už se řeklo, že teda to vědění toho netřebnotelného nerozumění, jako že spočívá tom neprohlednutelném, ale ten, nebo pohládu prostě s alšivnatou byl prostě charakterutí neprohlednutelnosti příslušejícího vedme uvedený. Mně se zdálo, že ta první věc a spíš je teda ještě, než že by už jako pohládu stále o tom skranovala, což by se teda, jestli to můžeme změnit, tak to by bylo teda tenhle váš působ čtení. Tak já bych prostě s jenom věcou tam měl spíš než věcnej, jenom teda z toho jako úrazů, jo. Ale moje čtení teda by bylo spíš takový, že bych se myslel, že tady první věc je to naproblém, první zatím jenom takový adjektivom toho, k tomu zde a nyní, který teda říce už letos navznačuje nicméně ještě neharkovaný svět. A že argument je vlastně až teda v těch příkladech, kterých se týkají právě teda toho zde a nyní. To znamená, u každého zde a nyní se může potkat materiální, jo. To znamená, že tady bych na tom vlastně jakoby, já bych se teda na tohle výkonnosti asi dokumentoval. Ale je to jenom teda podobné... Ale o tím říkáš vlastně, že ta první je pozorně shrnující, že tam jsou příklady, které to demonstrují. Jasně, jasně, ale zdálo se mi to přijet... Co by se dalo s akcentovým. Že kdyby se v těch prvních věcích ušel o to, že spočívá prostě v tom, ten první věcí, který se týká výkonnosti. Že kdyby se v těch prvních věcích ušel o to, že spočívá prostě v tom, ten první vlastně... Já se mi to takhle všechno, jenom příklad teda v tomhle výkonnosti. Já mám návrh teda tu první vědičku až do toho prvního středníku přeložit a zároveň počeštit takhle. To je provědění v tom, co je v každém zde a nyní neprohlednutelné. Čímž vlastně tento adjektívům necháme adjektívem. A ne, že by to dobře znělo, že opět až tam nejdvakrát odl a to se musí ještě opravit. Ale že tedy uděláme z toho českověku tím, že tam dáme to sloveso. To je o jedno víc než ono. Tak to opravda znamená jako kvůli. No, ne, ne, ne. Provědění jako komu? To znamená, že vědění má nebo setkává se s tím nepřekonatelným nerozumným. To znamená, že by nebylo marný říct, že s tím se vědění setkává. No, to je blbost, ale to by tam moc nestrkali věci, které tam nejsou. Ještě jedno, jak to se tam dopadne. To je provědění v tom, co je v každém zde a nyní neprohlednutelné. A nebo by se mohlo tím neprohlednutelné. Bychom zase znova obnovili substanti. Ale to, co je v každém zde a nyní neprohlednutelné, jo? Ano. No, to já myslím, že jako interpretace zběrá trošku jasněji příklad teda něco takového, jako se to pokoušeli. Jo, čili můžeme jít zase dál, jo? Nemá celou zastavu, co chcete. I tak, to ustáváme. Jo, ještě to Dasein, které zatím se může držet jako... Já jsem teda napsal současno, ale pak tam je ještě zajím, kde někde, já taky jsem napsal kontrolu, takže nevím. Jo, celou tento návrhu. Ale to zatím už sám Dasein. Já zadržu už přes dva roky dva texty, a z toho jsou přeloženy. Jeden dokonce jsem revidoval celý, takže by mohl jít hned do toho. A furt nevím, jak říkáte Dasein. Problém u Jaspersé, já nevím, jak... Nejnormálnější, nejvěcnější by byl, jak se běžně užívá slova existence. Jenomže to nejde, protože u něj existence... Já nevím, jak je to udělat. To Dasein u něj totiž, tam je důraz na to, na to líket mok, vlastně. To dá. Já mám ten... Ovšem, je to těžko u něj dokumentovatelný, nějak bez pochybností, protože on podobně, jako Heidegger vůbec, filozofii existence a všechny ta křká, až naválení se snad, jsou zády obrácené podobně jako Socrates, jsou zády obrácené v přírodě. Jim je to naprosto všechno fuk. Takže najít přesvědčující místo, mně se to nepoje, že já to hledám, přesvědčující místo, kde on o Daseinu mluví a de o zvíře, to opravdu teda zatím jsem nenašel. Ale já si myslím, že zásadně to užívá. Že teda to není jako u Heideggera, ale vysloveně je člověk. A nic jiného. Že prostě když řekneme Dasein, tak nemůže být žádný zvířecí Dasein. Já mám věc, že takhle to u Heideggerů je zpřesednění. Jenomže to je právě jenom to, které je tamhle za těma... To kdyby to ještě bylo teda tak, a kdyby to znamenalo, že to nemůže, to nemůže. Bytost. No, pak by ho všem teda musela být jasný, nějak by se to muselo pak taky v poznámkách nebo říct, že to je přece pobyt, ale ne tak, jak to zavedli překladatelé Heideggera. Ono to je opravdu pěkný slovo, je to, no. To by měl každej předpokládat. Je otázka třeba, no tak to není šance. To je myslitel, který nikdy si neprecizuje pojem. Tak, jak to dělají. Čili přetrůstnout, kdyby se prosadilo, dá se Hnězprsovský proti Heideggerovským v tom překladu pobyt. To není šance. Takže zmatek bude padat jenom na Strbům, když se několik Strbům neví Heidegger. Je to hrozná věc. Ten Rick Hudson překládá there being. To ještě navíc there. Proč? Když je to da sign, tak proč there being? To je sign. Jak je to? Já jsem neměl v ruce ten anglický překlad. Ani anglicky, ani americký překlad jsem moc nevěděl, jak je to překládají. Já tohleto mám z těch nižších Ohaj, když bylo většině tam. Já se hned těma podívám. Anglicko-německý slavní překlad představím. Takhle je vidět, jak překládají. No, to bude zajímavé. V čem to máš? Mně to patrk reční. Ten král opsal nějaké anglické vojenské překlady. A máš také tam napsaný, z čeho to bylo opsané? Myslím, že to bylo nejlepší. Já bych musel to opět říct. Tak jo, to je úžitečné. Překlady jsou strašně úžitečné ne proto, aby člověk chápal autorevstv překladů, než aby chápal, jak je interpretovat. A překlad se prostě nemůže vyhnout. Jako střela Vález, kdyby věhnuli nesnadné místo a jde k rovi, když ho vykládali, tak překlad tohle nemá možnost. Prostě musí přeložit každý slovo do větu. To je velká výhoda. Takže prostě interpretace nejlepší je před najít překlad. Teď se oprázdním jsem se značně poučil, když jsem čet francouzský překlad a komentář Hegelově Distorteur logique. To je krásný. Francouzci jsou nešťastníci. Jejich řeč také nepřipouští ty temnosti, které má hýří Němčina. A když má chudák francouz překladat Hegla nebo dokonce Heidegger, to je konec. To je konec. Buď musí rezygnovat a nebo se stát přívržencem upalování Hegla a Heidegger. Skorože to nejde. To je jedna z věcí. Já bych tam uvěd kromě těch tří, co tam uvádí, překlad Heidegger. Pokus raciozalizovat, ne-raciozalizovat. To je teda... Tak zatím to necháme otevřený? Necháme, jo, necháme. Ale tak zkusíme to skválně, jo. Mě ten pobyt se zdál takočka čeká na můženským tvíře, že jo. A myslím, že se zdálo jako takové spuštění na místě smrty. Překladat to chujesko se dá jako pobyt, jo. Ale to je samozřejmě, to jsou třeba takové moce. Taká prosto nekontrolovaný. A mě to docela... Co mi to líbí. Tak zatím budeme říkat pobyt. Myslíš, že prokloum použil slovo brže? No, ale to je postní, to je ten... No vlastně ne, geborf, no. Ale myslím, že to je způsobený tohle. Nespoň se nevzpomínáme, taky za nic neručíme. Jo, ale brženost teda, no to je to. Brženost je teda opravdu to. Literární v skutečnosti se to stalo přes Kátra zejména. Aby se to stalo tématem hovorů ve společnosti. To je teda tohle a je generozáh. Ale sátra může. Ještě jsem tam co chtěl. Ještě v tom odstavci, jo. Ještě jsem myslel v tý věti, jak je to přeloženo. Je ve skutečném soucnu, ještě tak a ne jinak, které je podrobeno, že? Protože tam je dásné. No, ale podrobeno, to je jako nějakým vylekalinou. No, ono, že jsme to... No, no, to samozřejmě podrobeno. Nebo teda ten pobyt, jako když to budeme teďka překládat, ten je podroben... Podrobenem teda, když by bylo, je ve skutečném pobytu podrobenem těchto... Já bych tam možná, jestli si tam není lepší, to které, ono se to líbče. Můžeš, jo. Jako vzhledem k tomu čtení, jo. Máš tam prožilo, vytvořilo, no. Jo, ten to nějak to vytvoroboval. Ale teď, když jsme ten jeho text, jako ještě nejkomunikovanější, jo. To je plynně. Jestli to tak je, to to vás, které... Já jsem teď nějak, co byste tam doporučoval ještě přidat? Vysvětlující, které je podrobenství tu osobnost. Tak to ješ je tak a ne jinak, který, které, to je takový oblbý... Tak když už tak taky ješ, to by bylo jako, že to je souřadný, ne? Ono to není souřadný, ale... Má to. Tak a které tím se to stává taky souřadný, ne? To je pravda, no. Je to, je to, no, nevím. Jo, je ve skutečné osobnost. To máme jako podrobenost souc. Vy jste nás překázali, že je to podrobenost souc. Takže to se neříká, či je to podrobenost, tam nepotřebujeme jít dalej. Rozumí se teda podrobenost souc. No a tady... Ješ je tak a ne jinak, ješ je podrobeno těmto námi a myslím, že to je souřadný. Je, je, je to souřadný. Tak jo, tam je to jasná. Já myslím, že to by jako možná říklo dobře. Tam dáte ješ a znova to slovo sou. Dobře. Takže ještě podrobenost. A ten dodatek ne jiným trošku jako je takový vysazený jako by mimo kontext. Možná by bylo lepší ješ je podrobeno těmto námi zakoušeným a ne jiným zákonitostem. Ješ je podrobeno těmto námi zakoušeným a ne jiným zákonitostem. Jo. A teď by možná tam mohlo být. Je v obsazích věr náboženského zjevení. Je to dost přišedný. Totiž ta nevyjasněnost pojmová říkat o offenbaru, že je náboženská, je absurdní. To je religie. No to je religie. Náboženský. No to je náboženský. Prostě zjevení není náboženský. Zjevení je nebo není. A ta náboženskost to je výkon lidskej. Když to zjevení výkon lidskej není. Takže prostě to je něco tak absurdní jako mluvit o zjevení teologii třeba. O zjeveném náboženství. To je hrozný. Je to běžný okoliv. V katolických tradici je běžný okoliv o zjevení teologii. Zároveň to bylo útak.

====================
s1.mp3
====================
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Uvidím, mě to připadá teda teď povážlivý, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohoto charakteru spíš toho bezrozumného, než tohoto bezrozumného. Eventuálně i ta návoda a potěch, která... No jo, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Vím, že to mě právě připadá velmi podezřený. Až ta matérie je takto chápaná, mně se zdá, že se někde nedrží teda. No ale to je jiná věc a nebudeme... No Honza však nemluví tolik o svým pozici, on jenom mluví o pozicích, které byly... Jo, jo, jistě, no, no, no, takže to ještě se může ukázat, že to je... To je jako... Mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos, který je v tom ponělí, který je v tom ponělí, že právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos je v logů. A teď mu tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné, nebo bezrozumné, že? To je pro mě což, které je skutečně napováženou, no. Pardon, kde to bere? Ne, ne, ne, to je, to je, to bereme všecko dohromady, hlavně teda to je Heidegger. No, to je nová teorie. No, to je nová, nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika, již dávno objevená. No. Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No, tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění, že? A ne, die wissens möglichkeit noch der, wissens möglichkeit, takže to je, se zmocňuje... Ano, možností vědění se zmocňuje vůle. Vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, možnosti vědění se zmocňuje vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, to budeme stejně ještě redigovat, že jo? To už je pak jenom otázka redigování, smysl se tím nemění. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává... No... Vyvstává, ne? Tak to zůstane to... No, nevím... Povstává... Mě to nevadí, tak asi... Ne, nevadí, mě to trochu vadí a nejsem si jistý ovšem. No, proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, nevím, já jsem to našel ve stříčníku. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, to je on a to právě on tam dává, tohleto to by... no já myslím, že jo. Není, to ještě... No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká oboje kladně, říká býfunum, fnum, cuk, cršlágn, potom má záplovnou větu, na kterou zavazuje zase teda kladným cuknechten. Jo, takže má kladně cukršlágn a cuknechten. Aha... A kdybych hranit, nebych měl ujařmit rozum. No jo. To už teda neodpovídá zkušenostem. Dobré to zmlátit nebo rozbít, jo. První význam vědícky je rozbít. Takže necháme to v otázce ještě. Takže... To je blbý, teda to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? Nebo... No, nepochopený, no, unbegriffen. A když je nesrozumitelný, no to je vlastně stejný, ne? Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit? Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelný, třeba to chce něco jiného. Aniže nepochopitelný to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom begreifen, asi v Němčině, je silnějic to uchopení přítomno, v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Tak co s tím? Člověk se chce podrobit neuchopitelnému. Neuchopenému. No, neuchopenému, ano, neuchopenému. Ale necháme to s otázníkem. Nadsmyslnému, jo, tam je nadsmyslnu. Nadsmyslnému. Které? Jo, tady náročivě fordernit. To je, no, náročivě, to je jiný ten, dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. Jo, to je to. To je pejorativní trošku nádech. No tak on to tady tak myslí jako pejorativní trochu teda, ale já jsem tomu nemluvil. Já ho teda otázám od té zdavě, když jsem to napsal tak jako... No, já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk, máme překvádat o man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pak je to daleko jednodušší než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, který přesně víme, že je hůl, ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili, že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné by se to náročivě přeložit trošku jiné. Přece nadsmyslno, jež přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili, jež přesto, a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené, že přesto ve světě vystupuje ve světě s nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Jež přesto, a to nedává ten smysl, který byl tady předtím řečený, že něco vystupuje s nároky. No, to je zvlášť, když vystupuje Fordens, tak to je jako vystupuje s nároky. No a jestli dáme v zásadě, když si se to pronásledovalo, to skrze by tady mohlo být teda. Když je to v, tak je trošku nejasný, že... Skrze výroky. No. To je už nejlepší, no. Jo. No, proč ne? Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podporovat naturalnému zůstání tříbe a... No jo, tak musíme zavádět ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost. Proč se tomu vyhýbat? No, co bych tam... Danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. To je teda obsahý, no. Právě niní přítomného a může být to, jo? Mně se zdá, že to ajmál tam opravdu má takovej ten... ...důvod asi jako nejenom, že to je právě niní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. To ajmál je jako prostě opravdu jako... ...jený však. Jo? No nevím. Totiž to ajmál je v horové řeči skrcováno na mál. A používá se velmi často jako ve smyslu... ...tak přece řekni. Azusátmál. To ajmál takovej nějakej zvlášť, velkej důraz nenese. Jo. Dobrý. Takže právě niní přítomné, jako by bylo. No. Takže právě niní, no. No a tam... To bezprostřednosti škrtnout. Ne, ani kdy víc. Jo? Právě niní, sunout právě před niní a to ani kdy víc škrtneme. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování... ...přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvětaný kluh koukat mezi jednou a dvou stanků. Nám bude zřejmě tyto způsoby půjdut. Nebo čeho to je počkat. Ty straně stanků, no. Půjdení. Půjdení. Způsoby půjdení... ...jsou jim dodat, jsou jim dodat a filozofuji a tak... Filozofuji? Ne. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Ne. Osito. Doch, úbeřez in ein wissen vom nicht vernünftigen. Přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Úbeřez, já nevím... No a to tam je taky dvojznačný v té jemčíně. Když řekne přeloženy, tak každý myslí zív na překlad. No ale mně se to stalo, že právě on možná taky jako... ...přeložený. Ono tam může mít i ten význam, tečně jako... ...s tím, že oni vlastně tyto... Aby teda bylo dobré dovědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v něm vše to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto. No to můžná být, že můžu dělat, protože já mám tam už a však on to... ...na začátku víš, takže tam by to přece možná... ...a však tyto způsoby pozitivní, filozofové, intelektuální v náraží přece přeložený... ...ať bylo lepší. Dobré dovědění o nerozuméní. Přítice je tam nebo co? Jo, to je lepší samozřejmě, ale štrcn je teda opravdu... Vrhnout se v nerozumné. Má být zase bezrozumné teda, jo? Ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No, to zavádíme novej termín, já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky říká nadrozumový, ale nadrozumný, to já jsem pro, jenom zavádět. Ať je jazyk bohatší. Spricht sich als wissen um es aus. A to jde o to, když řekneme je vyslovováno, tam se mluví o vědění, já nevím, jestli je to teda se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit. Vrhnout se v něco a teď co? Sich? Spricht sich aus. Já bych tam nechal to je vyslovováno, mi to připadá, že to je jasnější. Je vyslovováno jako vědění o tom. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se, nerozumné, protirozumné či nadrozumné, to vrhnout se, je vyslovováno. To vyslovováno, ještě jiný slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno, je formulováno. Ještě nějakej termín, mě to připadá, že by tam patřil nějakej, který si nemůžu vzpomenout. A vypovídáte nějaké vrhnutí. Takže je evidentní, že to slovo vrhnout se, naznačuje, že to má bejt trochu pejorativní, nebo dost pejorativní, takže to vyslovováno, je tím zpochybňováno, že se staví, jako kdyby to bylo nějaké vědění. Přičemž Jasprs teda jasně naznačuje, že to žádné vědění není. Myslím tím, že tváří se jako vědění a mou. Můžeme mít možná určité minimum, když tam je ajný minimum. Já nevím, jak to máme. Teď tak jako podle toho, jak to máme, tak ty hodiny vždycky, že určitě... Vždycky za těchto hodin až takhle, tak to dopůjde. Tak do čtvrt, to necháme. Nechceš, že se tam přísahá. To tak vyda, no. Já jsem se teď příliš přím k tomu. No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že... ...i v tom největším pokuse o racionálnici všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního... ...a i v tom největším, nejraditálnějším pokuse provlásit se proti rozumu, že zůstává prvýky racionálního. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím. Jestli se mi nepřehlíd. No já bych tak příliším dva dranky, dva jak půl zeru. Já myslím, že vlastně celý ten půsoď, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že jo, jak nakonecky ten názpis nadnačuje... ...něčeho, co vlastně... ten názpis přesně jenom tak sumarizuje kriticky, jak se dává takovej přehled, teda to, co už tady prostě nějakým způsobem se vyskytuje, na základě kterým vlastně teprve nějaká to poslední větička, kterou se já překládám, teprve překne, že jako dává filozofie, co by musela dělat. Že teda, jak si... ještě i tohleto, i teda teda prostě podstivá myslná stůrna a vůle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje. Ten názpis to jenom teda v takovýchhle jako přehledných podstatcích připomene, aniž by teda to chtěli nějakým zvlášť jako pečlu v nějakým způsobem vykládat. A Honzo, ty jsi něco jako začínal? No, ta myšlenka, ta myšlenka je ta, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle. Co to je možnost těm věděním. A vůle si se jich zmocnila, teďka je používá buď to k tomu klidu toho pochopitelného. Zatím povstal boj pro Rozu, ale to je boj kůlí, dvou kůlí. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že jaksi rozhodující není, i když tam na začátku říká, že to tak ale také je ve skutečnosti. Takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu. A tak tam je to takový srozumitelnější, ale je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě v myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, půzení, drambu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní dram? Tím je to celý spochybněný. Ten dram, který patří jistě na stranu toho nerozumného, takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jedna k rozumu a druhá k nerozumu. Takže vlastně tam se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt a stát se z toho rozumový, ne v přírodi. Mělo to být nejdokonalější instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky dram by šel teda na jeden k tomu nerozumu. To by se o všem dalo vysvětlit, že teda dram k nerozumu, že je vysloveně negativní a že teda může působit pouze parazitárně. No a jak vysvětlíš nerozumnost? Dram, které nerozumnost, teda je k rozumu. No to tady tak, že to skvítá tu růhę, to je klid. Že tedy když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé problému. Když nahlédneš ty mnohosti. No a to něco je, no já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, k duševnímu zdraví. Prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví všední. Čiže to zase je poněkud, pro toho, kdo to má, to zdraví, že samozřejmě nemůže přijít o zdraví, kdo ho nemá. Čiže kdo je od začátku je duševně, tak to říkají, ta mourovi, sanity, že jo, duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet, ale přece jenom teda, myslím, že to je značný schození celých věcí, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám tu jem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Ne nahlédnout, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem. Porozumět, no, co to je jinýho než nahlédnout. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlédnout nerozumnost třeba. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem takával tak, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má po tom klid. A mě to veda do slova teda, že se chce ta půzdění ke klidu desbegreiflichen, jako v čistém průhledném rozumě, který má. Já nevím, tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný. Jo, z racionality může bejt jisté uspokojení, to jo, ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká náhražka, něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytlo jakési mý brýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké, já mám dojím, že to nesejí. On teda o tomhle, o těch brýlích v tom místu mě může mluvit. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani teda nějak nepřisvědčoval na tu kritiku. Prostě bych musel objasnit tu pozici na základě kyně, kdyby tohle říkali, je to teda nepochybně pozice jako velmi neouklidlá v té filozofii, nebo teda prostě nesamozřejmá, ale hold teda prostě nechplavuje, jestli to bude schopný nějak vycházet. No tak, ono to je teda no tak, vlastně to nepatří k interpretaci, jenom k té nejvlastnější, k hermenotické interpretaci. Je to, patří to spíš takovýmu sancální kole, který je někdy důležitý ovšem a přece jenom tady je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi, nejenom se snažit pochopit, co on říká. Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím hodně s tím osobní zkušenost, podívej se, přijde výplata, najednou ty dovedeš prémie, no to je absurdní. Napsal jsi si hodinu, máš přes časy, no a vlíkneš tam do ty mzdovky a oni ti to dávají. Vy si myslíte, že po zákonu se ti stál, protože ti táhle někoho přeplatil a tady ti to uberou. Prohlídni si racionalnost toho, jsi klidný, máš krásnou kapcem, ale jsi klidný. To bylo v pořádku. Teď ukázali právě tu nepůlhradnost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. Já jsem chtěl říct opravdu, že si myslím, že skutečně se to dá vycházet jako taková jakási docela vůbecná tendence, o které teda běžně je možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofu, ale určitě tedy tak právě takový ty psychologové o tom velice běžně mluví, jako o nějaký tý dvojnici, o tom třeba takzvanému půdu smrti, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nebo kvůli mně, to nějak pochází z toho podějšího prohlída. A co teda právě má být? Tou tendenci hodnumět tomu světu v těch právě teda jaksi postřed ohraničenejch kategoriích, v nichž teda všecko má teda ten svůj jako pořádek, do kterého teda je třeba ten svět jenom jaksi uvést. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumnýho, nevykončitelnýho, překvapivýho se vlastně vyskytuje jenom jako nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě, já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda umyslí, máme teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných jako nachádí, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je mohotný tu čihondy zabývat. Rozhodně je tady jako jedna důležitá jedna je ta, že se tohohle z toho zmocnila vůle. Že je v rukou něčeho nerozumného. Na jednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůle. Chceli vůle... To je tak okrenová záležitost, že skutečně verifikují, tohle je důležitá záležitost, tak nápad k tomu nepovede. Ale tak povede nějaké další aktivitě. Něco teda podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí to máme překlad jako bytí, no ale to je nejasný, že jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi. Tady vypadá, že ten nerozum nehledá spojence ve vůli. Nejblžší naopak je protivníkem té filozofické vůle všechno racionalizovat. Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce obstojí. To půzení ke klidu tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to přinejmenším nelze prokázat, že je to tak jasprs myslel, aspoň z toho odstavce. Je určitá tendence mezi lidma všechno vyložit jako pochopitelní. Nebo nemám příliš přecenit, přepřehnat nějaké svý ataky, tak teda zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto pěsný, přeplný itd. No to je to filozofování. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální půzení bylo v základech filozofie, no většinou se to říkalo jinak. Filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u tý vůle je to teda nejasný. Vůle k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom s vůli ke klidu, no to je teda přece nemožný. Ale kromě toho taky, ta druhý půzení vykázat rozum do jeho mesí, to taky může být filozofové. Ano, to dělají reacionalisti. Ano, to dělají Kant. No, je dobře všem, to je... To je reacionalist. On tady dále, já jsem říkal, že to druhý půzení nechce, ho jen vykázat do mesí, což by dělal Kant, ale on ho chce radši střískat u jařky. To druhý půzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No, to není jako jen takový střízlivý. No, takže to dvoje půzení je prostě pomimo soudu tady půzení mimo filozofii. To se netýká filozofie. Je to půzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. No? Takže... Je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čímus irracionálním. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějakým blbostě podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatyním.

====================
s2.flac
====================
Já si přesto stejnak budu vytáhnout na stůl asi. Vyhrál jsem na tvárku, protože... No, určitě v tom, co to vyjde, to je všechno. A rozsvětě třeba, jestli je blbě vidět... No, tak by jsem to já věděl. Cože? Já nepřekážu. Vyhrál jsem na tvárku. Jo, vy byste překládali taky, ano. Ten kousíček, ten pomladky z toho předledu, no. Ano, to znamená, vždycky to bude k tomu kousku, který právě překládáme, že jo. Vy jste to rozdělali nad tím, co tady jde, to je, ano, to je v pořádku. Ne. Vzpomenutí nebo připomenutí? To ne připomenutí, erinenung je vzpomínka. Myslím, že je lépe, když se to přeloží vzpomenutí. Dějiná vzpomínka je dvojznační české. Česky, ono, i tohleto vlastně... I to vzpomenutí je takový divný, no. Tak, to vzpomínuté není vzpomenuté, ale to druhé, to není vzpomínuté. To není vzpomínuté. No, v podstatě, že jo, k tomu, to bylo takové hned první slovičku, tím to začíná, že... Jak to jinak přeložit, že jo? Potom, to spíš možná z toho kontextu, jestli se najde nějaký jiný způsob. Já jsem taky na nic jiného nepřišel, že jo, ale... A co myslíte, jako v čem je rozdíl mezi phonemistic a rozumný? Tak kde se to nekraje? No, jsou jenom dvě možnosti, ještě by se mohly být rozumové, no, ale to není právě, to není lepší. Rozumné, to je jako, všechny lidi říkají, že nic rozumného, že tak to má hlavu a patu, jo? Ale tohle je spíš spojeno s tím rozumem, že? Víc ještě, jo? Když toho rozumného se tato souvislost možná ztrácí, jo? To rozumové je možná... Tam zase nesedí tam, když je to stažený, zase v češtině, k lidském rozumu. Tak třeba to, co náleží rozumu, nebo já nevím, jestli jsi to takto opisně dal, vydal. No to ne, to nenáleží rozumu. Naopak tady rozum náleží něčemu dalšímu, že? To rozum tam nenáleží, no. To ne, taky tak to ne. Jako bez kontextu, jenom tak prostě najednou se začne, že a tam se objevuje to druhé, jo? Tak když to je s tím malým, tak se mi to zdálo, že ne kvůli tomuhle místu teda, ale právě kvůli těm dalším místům jsem to pak teda takhle jako... Že teda prostě člověk má tendenci v češtině, když se řekne to druhé, tak hned koukat, co přehlít, k čemu se to vztahuje. A ono tady to je jako to, to zcela druhé, nebo tak, jako no. Mně to připadá, že to je jaksi trochu přemrštěný. Zajména teda v této souvislosti, když je to nerozumné, tak to označí tak to druhé, jako v tomhle, že to je takřka, jako... Přinímančí předčasnost. No právě, no ale tím, že se nám dál velký písmeno, jo, tak jako se tím vyloučí to, že to je na stejné rovině, dejme tomu jako s tím rozumným, jo? Že to je jakoby něco opravdu jiného, kdyby řekl jako druhého z malým T, tak někdo mohl hledat, že to je na stejné rovině, jak to rozumě, tak to nerozumě. Když tomu dá velké písmeno, tak to může poukazovat tomu, že to je opravdu, jakoby na jiné rovině se nacházející. No to by to bylo docela jako... Co myslím, ještě to necháme otevřít, uvidíme, jak to bude dál. Každopádně si každej zaznamená, zdejména ten jeden, že otázka je co s tímhle velkým písmenem, no? Ještě by to bylo možnost jako psát to druhého jako s malým T a to nerozumě, jak s velkým. A čtyr? To se musel všem rozumně psát s velkým R. No to se tam píše, jo? Kdybyš to měl i znát. No to nezní, protože pak je další, jo? Nebo něco takového. Jo, třeba kdybych poukázal jenom v tom originále, teda na straně čtyři ve druhém odstavci, druhém řádku, co třeba to Andere... Strana čtyři a kde je Jozef ještě dál? Nezačála čtyři. Druhý odstavec, druhý řádek toho druhého odstavce. Jak začíná ten odstavec? Jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo. A takovýhle, ještě tam snad ještě... No jo, no, tak. To jine oprotí rozumu. Jestli teda, že jo. To jine se má psát s velkým P a rozum nikoliv. A pak to jiné zastavky musíš použít do toho druhého. Třeba mě to tam vypadá hůř. No, je to teda těžký, ale pak... Ano, prostě je to problém, nemá cenu problému dlouho sitrvávat. Uvidíme dál, ale pojď pobamatujeme to jako problém. Možná, že je to nerozumné, že by to bylo dobré tam dát... On sice to neužívá tradičně, tady to sice se nepozná, ale... V té čtvrtí řádce má bez pomlčky. Možná, že by to v češtině bylo spíš na místě, protože to nerozumné znamená nic jiného než nerozumné, že? On tam má internet, kde zachyběli, že? To je něco jiného. Jo, jasně, já říkám. Právě, právě, ano. Ale on teda tadyhle, to bude naprosto charakteristický, zdá se mě aspoň teda podle těch prvních pár stránek, protože jeho slok tady vůbec, že teda s těma etymologiama hodně si praje. Že teda asi už člověk musí přistoupit nějak na toto zkoušet teda, jak si opisovat teda těma českýma, taky teda sobě se hodnicíma slovama. A myslím si, že prostě to pomoc těch pomlček a toho nějakého prostě umělýho zvýrazňování, že v tý míře, v jaký on teda by prostě opravdu teda si s těma slovama takhle hrál, takže v tý míře by to ten text opravdu už hodně teda zamořilo pak. Když bychom opravdu každej takovýhle jako teda, jak si odkaz ke stejnýmu kořenu chtěli takhle, takhle jako vypírat. No, tak jistě. Tak ostatně se nám to tak ukáže, že jo. No, takže můžeme jít dál. Ostatně se ani ve skutečnosti bez toho druhého nevyskytuje tá, že se jen v jakém tvaru nerozumné vystupuje, jak vzdor všemu trvá a jak má být pojímáno. To má být, není přesný překlad toho ISF a stvěrt, jak je pojímáno, že? Jo, jo, jo. Ono totiž tam nejde jenom jak má být, ale je taky potom kritika, že? Takže. Jsou nějaký věcní k tomu textu samotnému připomínky? Zatím ne. Já jsem jenom teda tadyhle, to S teda je to dospodnující greb, no. Jo. Jestli teda o tom rozumím. Jo. Jo, ne, já jsem to bral jako, jakože je otázko. Ne. Já jsem to bral jako, jakože je otázko. Ne, já jsem to bral jako, jakože je otázko. Ne, S frag sich nur. To jo, ale on myslí to druhý V S trotz allem bleibt, ne? Ne, ne, ne, S frag sich nur. To je podmětej. No, S. To S je, to S je to rezultát. S frag sich to je jako vier Fragen. Jo, to dáme se. Naprosto. Já se taky myslím, já jsem to překládal jakože je otázko, no. No, je otázkou, nebo, nebo tážeme se, můžeme se tázat a tak dále. To je, to je takový velice, velice. Jsi si tím jistý? Ano. Že tam nemá být man? Mista S. Ne. Ne, ne, ne, to je to též. Totiž, když se řekne man frag, tak to zvlášť ukazuje na ty lidi, který se většinou ptají. Když se S frag sich, tak je to zakopeno ve věci samé. Proto tam je S frag sich, jo? Ano. Je s otázkou. Já jsem to sama takhle četl. Ale když jsem viděl tenhle překlad, tak se mi stálo, že je to jako zajímavější. Takže táže se tam rozumět. No, ale to tam fakt se může tázat. Ne, ne, ne, ne, to v žádném případě. To v žádném případě. Na tenhle to taky bylo roku roku. Ale to panuje to, panuje to čemu, že v žádném případě. Cože? Čemu to odpověže, to tak jistě víš, že v žádném případě. On tady zatím na to rozhodně nedává, že je vůbec takovej. Milionkrát jsem to četl, nebo ne milionkrát, ale prostě vím, v jakých souvislostech se to používá. A můžeme, je to problém, můžeme se na to zeptat někoho, nějakého germanisty. Ale já jsem v této věci zcela jistý. No. No, čili pokud je o to táže se, že... Takže je lepší táže mese. Táže mese, anebo je jen otázka, no ale táže mese. No, to se například zcela přehlít, kudybych si toho nevšiml. No, já bych teda teď, je to odstaveček život, čili můžeme se na to na chvilku zastavit. Takže, tady Jaspers začíná s něčím, co je eminentně důležité pro filozofii existence, pro existencialismus a vůbec pro takovej ten, jak by se řekl, atmosféru filozofování a nejenom filozofování odbornýho, ale i tak v literatůře a tak dále, v době poprvní světové válce. První světové válka způsobila veliký otřez také v tom, jak se lidi dívali na rozum a rozumné v dějinách a vůbec ve všem a tak dále. Prostě takovej, takový zásah, otřez té důvěry v racionální, že. Do této vlny se zařazuje také filozofie existence a později také existencialismus, který je určitou obměnou toho, s čím začaly filozofové existence. Jedna ze základních věcí je právě to stůreznění, vypíchnutí, ale zároveň i ten silnej pocit, že ta racionalita, nebo to rozumné, je vlastně jakousi menšinou, že je oázou, že je něčím vydobitým na té džungli toho nerozumného. Takže on tím i hned začíná a nejde tady ani o nějaké precizování toho, co je rozumné a co je nerozumné, nikdy než o ten základní pocit. Možná, že to je o pocit, můžu tě přerušit. Ale teď je to provokativní hřička. Rozumné není myslitelné. To je tak silné, že to připomíná nějaké... Je to hřička, no. A on ukáže, že to není tak, jak bys s ním domyslel, že rozumnost je spojená s nerozumností takovou, jak já jsem na začátku tvrdil, že... Je to takový výrok slavného mudrce, nebo něco takového. Je v tom jakoby zdánlivý rozpor. Proč? Jaký rozpor? A proč zdánlivý? Ještě to vůbec nechápu. No, protože rozumné je myslitelné, jen rozumný, byste dal říct. A ne, že rozumné je myslitelné. Zase čím myslitelné? Zase rozumné. A přitom tady on říká opak, není myslitelné, bez toho nerozumné. No jak to? Přeci jasný to není. Ani to, jestli to odpovídá pocitům, to nemůžu říct, to je sociální původ. Ale jinak je to teda věda provokativní a nejasná. Provokativní je jistě, ponieważ to patří k té vlně, k zdůrazněvání toho nerozumného, a který pak pokračuje přes ten existencialismus až k tomu v nejrůznějších formách vyjádřenému absurdnímu. Ale nechápu, proč se ti zdá, že to je rozporný? Protože myslitelné je myslitelné rozumem. Čili rozumem je myslitelné, rozumovatelné, a o nerozumném nemůžeme rozumovat, protože je nerozumné. Není v něm žádný logos, tak nemůžeme budem říct žádný logos. To je myšlenka proti jakoby, která je zatím proti které je tato věda polemizuje. Můžu k tomu vrátit? Já vám řeknu, že tohleto je skutečně teda... Souhlasil bych s Honzovou v tom, že on to tu teda nijak nevzdůvoduje. Že teda skutečně tu větu prostě nasolí jako pes toho, proč to teda není myslitelné, a že teda skutečně stojí za to se prostě zastavit teda na nějakým tím myšlenkovým pozadím na základě, který to teda takováto věta může padnout. Je pravda, že on nějakým způsobem se k tomu bude stavat ještě trošku dál v tom článku, ale dá se možná už tadydle jako rovnou říct, že mně se zdá teda, že tohle je takový typický obrat toho myšlení, který se nazývá dialektikou. A který teda skutečně právě vždycky řekne, ať už v té antické podobě teda uplatovala, nebo teda v té podobě třeba, já nevím, heglovský, toho myšlení, který teda vždycky řekne, že tím, že vůbec teda něco vymezím jako rozumné, že to myslím jako rozumné, že něco je myslitelné a rozumné, z toho bych se úplně sohlasoval, je to, které nikdo neříká teda. Ale to teda rozumné myslí něco. A teďka myslíli to rozumné, myslíli teda jako svůj předmět rozumné, tak tím, že prostě už vůbec je schopnou vymezit to rozumné, tak tím už jaksi zároveň musí myslet to, vůči čemu se to rozumné vymezuje, co je to nerozumné. Vám budem říkat, možná je v tom tenhle ten jakýsi teda vzor, jakoby patrnej. On se tu pak na ty tzv. německý idealisty bude odvolávat ještě. Oni ty kořeny jsou starším mnohem, že především a různý. Už blízy dávno, že ve starém řadku vznikly teorie, že i poznání je možné jenom stejné stejný. Tohle to přežívá dlouho a užívá to třeba v německý romantice. A já si vzpomínám teď, že Goethe někde má argument takovej že kdyby nebylo sluncovatý vokol, tak by nemohlo vidět slunce. Ovšem naproti tomu jsou tradice úplně opačný a že to není dialektika, to bych zase na svědectví přivet Spinoza, který je všechno jiný než dialektik a který říká, že veritas est indexui et falsi, což je pro tohle to nepochybně směrodatný, protože jestliže rozum má být opravdu rozum a ne nerozumění, tak musí rozumět nejenom sobě, ale i tomu, co je opakem. Právě tak jako pravda je normou nejenom sebe, ale i lži. To je ta supremacie pravdy a supremacie rozumu. To, že rozum rozumí i nerozumnému, to je v tom se dokonává dokonalost rozumu. Takže těžko se dá říct, že to je nelogicky. Je to určitá pozice, ale to není rozpor. Jestli se o to řeknu logicky, tak je to špatně řečeno. Provokativní to je, ale zase nikoliv provokativní logicky, nimrž je to provokativní, že to chce ukázat tu zahalenost. Jasper se mluví o das Ungreifende, to je to, co nás obklopuje, nebo objímá. By se to říkalo, objímá je příliš takový důvěrný, obklopuje je zase takový zcela věcný, předmětný, to Ungreifende, to je těžko nějak hodně přeložit. Ale právě to das Ungreifende je to, co rozum nezvládá. To, co může tak jako v šifrách nahlídnout, ale do čeho se nemůže pustit tak, že by to zvládlo vládky. Čili to není protivorozumné, to nerozumné, to je potom to un, to protirozumné, ale to nerozumné, to znamená, že to může být něco, co je vyšší, nebo objímající ten rozum, bez čeho rozum není možný, z čeho teda nějak čerpá, ale co sám nemůže zvládnout. A tak další. Právě ta neutralita musí zůstat dost zachovaná. Uvidíme druhý odstavek. No ještě, když se k tomu vrátil, zatím totiž, jak on říká, V.S.A.U.C.H. je Interwebclick, a jich bylo. Tak, že nebylo. Právě, že tohle z tohoto V.S.A.U.C.H., jak to přeložit, tady je ostatně, třeba, jako přeloženo. Jako, on tady najednou řekne, že to prostě jako takové, nebo? No to se dá přeložit tak, jako, že ani ve skutečnosti, jako se taky spíš, nebo jako se... Ale to je to tež, jako to ostatní. Jo, ale že on to tady, jako hned za to řekne, jako prostě v takový tvrzení, že bez dalšího, bez dalšího světování. Čo se nevyskytuje. Prostě... I objektivně, tak říkají. On by to neřekl. Má tím mělo slovo logickou závislost, které tady třeba byla třeba třeť, jako, že by to bylo alogické, nebo... Ale tady je řečeno, že on v podstatě... No ne, jedna je řeč o myslitelnosti, a jedna je řeč o výskytu. To je opravdu úplně dvojí řád. Cože první? První řeč je o tom, co je myslitelný, druhá řeč je o tom, co prostě někde, jako můžeš potkat, jo? To je opravdu dvojí věc. Ty můžeš myslet věci, jako nezávisle na tom, co tady můžeš potkat, a můžeš potkat to myslitelný věc. No, je to dvojznačný, jo? To druhé, že ono v podstatě vždycky k něčemu najdeš ten logický opak, jo, jakoby. S tím se taky můžeš takto setkat, jo? Ale to by tak nezdůrazňovalo, že se s tím můžeš setkat ve skutečnosti, jo? Ale ještě to neznamená, že těhle distinkci mezi soustních pomyslníků, a to to asi ne, jo, to prostě... Ne, tady jistě ne. Ne, tady je o to, že je to nemyslitelný, že bez myslet jenom rozum a nikoli nerozum, že to prostě nejde. A v reálu je to taky tak. A že ovšem, taky v reálu to tak není. Čili, že to není jenom nedostatek myšlení, nebo že tato okolnost, že to je nemyslitelné, že nějak odpovídá také té skutečnosti. Že tam taky se to rozumné bez nerozumného nevyskytuje. No ne, ale, že jo, tak když vykládáme o tom, jako rozum, bezrozum, že jo, ono to v podstatě není ani rozum, že jo, a nerozum, jo, ale v podstatě teprve tím celým textem on vysvětlí taky, co chápe tím rozumným, jo, jak jsme to tady měli. No, no, tak když poprvně to oslabuje, tak nemůže být všechno vysvětleno. No. To je taky, byste mohli stejně, já tak pokračovat u každého jiného slova, že když tam říká, jestli je myslitelné, takže vlastně není jasný, co myslí myslitelným a tak dále. To je jistý. Tam na začátek je vždycky obtížné, jak začít, že, a pokud možná... To ne, akorát, že on si potom klade otázku o tom nerozumném, jo, že tam taky neřekne, jako, že se vysvětlíme, co to je rozumné, že jo, samozřejmě to asi z toho vyplyne potom, jo, ale že on předpokládá, že to rozumné je každému srozumitelné, co je, jo, chce pouze vysvětlit to nerozumné, jo, přičín, že jako by to měly být věci opravdu spoluspěné. Jeho hlavním tématem je právě to rozumné, že, to patří, není to the unvernunft und existence, myslíme, že to unvernunft und existence, takže zřejmě teda jeho hlavním tématem jedním ze dvou hlavních témat je rozum a nikoliv nerozum, takže on to chce ohraničovat nějak, co to je rozum, se nedá říct, když nějakým způsobem se nestáhneme k tomu nerozumu. A tady máme taky zároveň teda příklad toho, jak ta formální logika prostě nevystačí třeba jenom v interpretaci toho, co to je, to nechtvrden vtyk, že. Formální logika nám tady vůbec nepomůže jeden krok dál, poníváš, to je tak, jaksi popření rozumu může znamenat jenom nepřítomnost rozumu, ale nemusí znamenat něco nerozumu, něco protirozumu, že, tak dále, to je jako, no. A je to všechno v té druhé větě, je nám všechno jasný? Už jenom třeba to, jo, jak může nerozum vystoupit v nějaké podobě. Většinou v tradice, co to je gestalt? No, gestalt je vlastně morfé. A morfé je rozum. Rozumnost tedy. Že to, co dává smysl, to je hylé. To je tam nějaký chaos. Takže, když to nechtvrden vtyk je tady charakterizováno, je tady bajlajfik, jenom tak na okraji a vlastně mimochodem jako něco, co vystupuje v nějaké podobě, a my se tážeme jenom v jaké podobě, tak to už je teda jistý výklad toho, jak se rozumí tomu nerozumné. Proč to nerozumné by taky mohlo být spolu s Aristotelem třeba chápáno jako to, v čem žádná morfé není, protože to je hylé, nelze rozumět. Ve skutečnosti, na skutečnosti můžeme chápat jenom to, co je s tým morfé, nikoliv co je s tým hylé. Oni ty první dva odstavce budou v pozice, proti kterým on teď má smysl oddát, když tam třetí bude. Ano. A jak se dobře musí uvědomit, že když tam mluví o týpe start, takže to je jako významná, že to není jenom nějaká retorická, rizický obrat. Ta keštalt je tam naschvál strčená, aby to provokovalo ještě víc než. Ještě je to zdůrazně mít i třetí, jak má být pojímáno. Ano. To je to samé vlastně, ten samej špic. On tví, er fast wird, že jo. Zase podle té tradice, třeba pro Aristotela, už to, co se mění, už nelze chápat. To už nelze uchopit myšlenkově. Můžeme jenom to, co trvá. Změna sám, to je něco nepoznatelního, podle Aristotela. Tady je určitá polemika taky ke staré tradici. Jestli je to míněno, to je jiná věc. Možná, že tady je míněno jenom iritování nebo provokování něčeho živého v té době. To si necháme zatím otevřené. Fakt je, že třeba Sartre, když píše ten konce války, ten malý spisek existencialismus je humanismus, takže tam ten to chápe takhle dějinně, že filozofie existence je určitý způsob myšlení postavený proti celý dosávaní tradici esenciálního myšlení. Tady ještě to nevíme. No, tak půjdeme o krok dál. Filozofování přísluší úsilí zachytit nerozumné a protirozumné, sformovat je rozumem, proměnit je ve způsob rozumu a vykázat je v posedu jako s rozumem identické. Tady to trošku ruší, že vykázat je většinou, která bych vykázat je z kultury, vykázat je ze společnosti, ale to celkem neruší moc. Veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. Tak pokud je opřeklad, má někdo připomínky? Já jsem nezachytil to úsilí v těch odlišných filmech. Takže pokud byste tovali na tom, že protože to je úsilí, tak by to mělo být jinak, tak třeba Bedrovů ne? No to je lepší. A to přísluší je vlastní, tam taky může být. Bezrozumné je filozofování v plohost. Příliš menším by bylo dobré to rozlišit. Zatím to necháme bezrozumné a necháme to ještě odevřené. Vrátíme se k tomu někdy, až uvidíme, co... My to totiž nemůžeme definitivně nikdy přeložit, dokud to neznáme celý a dokud nevíme, jak vlastně toho slova ještě na jiných místech používá. Když už se tam nevyskytne to slovo, tak pak jsme trochu volnější, poněvadž je to trochu nahodilý, jestliže to tam použije nějakým způsobem, tak my musíme brát ohled k tomu, jakým způsobem to používá i na jiných místech. Dáme to do počítače. No, bylo by dobré nejdřív mít ten počítač. Čili bezrozumné zatím a uvidíme. Může se místo toho příslušit dát je vlastní třeba, jo? Jistě, zejména teda, když je tam to a i hned, že jo, tak to je, to je. No, přísluší je taky jako, že by to mělo bejt, a i hned je, že už to je. Čili možná jako přesnější. Je vlastní filozofání, je vlastní úsilí. A teď tam je teda to snadto, to aufzufangen, zachytit. To je první význam. To aufangen, to je chytit tedy, ale zachytit v tom to je taky. Zavřet, pochyt, i pochytit. Pochytat. Dokonce zaslyšel pár slov je aufangen. Jo, jo, jo, ano, ano. Já mám jen pár slov aufangen. To je jasný. No, je vlastní význam vytvářet. To je český ošklivý teda, no, to ani nevím přesně teda, jako to německy znamená. To vlastně znamená ukázat, že to zdán, kdybě nerozumné, je vlastně rozumné. Proměnit je, ukázat je, jako vlastně rozumné. Jo, takže jak to přeložit? Ovšem, je tam to frwandl, takže zároveň od toho jistý odstup, že vlastně se něco mění. Že se ukazuje podstata, když mění se to. To je prostě, jako na mysli měl to, že vlastně když žijeme v situaci, která je rozumem vlastně neproniknutelná, že si ji štíce neštíce racionalizujeme, a to i přivědomí, že to je blbost. Ale my nemůžeme jinak, jo. To známe z daných zkušeností. Musíme si nějakým způsobem vkládat jakýsi rozum do toho. Protože kdybychom to nechali jen tak, tak ani nepoznáme, že děláme chybu. Tím, že něco racionalizujeme, tak tím si umožníme zjistit, že jsme udělali nějaký chybný krok. Když to neracionalizujeme, tak ani tu chybu nepoznáme. Přestože teda víme, že třeba to racionalizovat třeba nějakým opatřením naší vlády je dost iluzorní záležitost. Jenomže k tomuhle vloženou větu je upřímně říčeno, bych mohl přeložit i jinak. Protože za prvé, a to víte, je nejdůležitější, je tam to Einweiser. Pravda, by mohlo být Einweiser. Ale neměla by tam být nějak zachycenou v nějaký způsob. No, na nějaký způsob to by bylo možné. Ale to není to hlavní chyba. Přičem, když se řekne na způsob, proměnitě na způsob, rozumu tady je ve způsob, ale na způsob rozumu, no ono to má trošku jiný znám. Ale ještě je možný čtení, přizpůsobit to rozumu. Něco derfnunft komu čemu rozumu zu verwandeln. Ten to spojení je taky možný, gramaticky. Že to je třetí pát, a ne druhý pát, nepatří to k tomu weiser. Ale to je pak absurdní, protože pak je to einerweiser úplně zbytečný. Protože když to verwandlujeme, tak to nemůžeme verwandlovat jinak, než in einerweiser. To je prostě samozřejmě. Tím, že to měníme, ono už to in einerweiser je nějak, a když to měníme, tak to je in einerweiser. A pak to je zbytečný, aby to tam bylo. Dívejte se, i celé to spojení, in einerweiser, má slovníkově taky se překládá o nic jenom, že nějak, to je přesný případ, ne nějakým způsobem, ale nějak. Celý to můžeš k tomu říct, nějak to přizpůsobit rozumu. As in. No počkej, jenomže, ty řekl přizpůsobit, tady je to změnit. To přizpůsobit český je totiž datívem samo o sobě, a nepotřebujeme tvrdit, že to je v datívu už originálně. Tím se to, ten překlad já beru, přizpůsobit to rozumu. A to jiné vajze chápat jako nějak. To je možný, ale fakticky, gramaticky přesně, v té Němčině ta vajze se vztahuje k tomu vernunft. Je to eine weise der Vernunft, a in eine weise der Vernunft ist zu verwandeln. Čili ta vajze patří k tomu vernunft. K tomu vernunft patří to verwandeln. Der Vernunft verwandeln je jako strejčkový propivo. Já myslím, že to nemožní takhle překládat. To by se tam bylo für die Vernunft, es in eine weise für die Vernunft zu verwandeln. To nedává smysl. Promiň, že ti do toho skáču, ale srovnej si to předtím. On chce v podstatě vyjasnit, co to znamená zachytit to bezrozumné a protirozumné a on říká, že to znamená formovat to nějak tím rozumem. A teď to dává vysvětlení. To je ještě další a nejlepší vysvětlení. To ne. Protože jedním směrem, jedním způsobem překladu by znamenal nějak to proměnit v rozum. To znamená proměnit to podstatně v rozum. Když to, když já to budu překládat, to, i aj nevajze budu překládat nějak, které Ferdinandůvců rozumí. Příspůsoby Ferdinandovi se dá také překládat jako příspůsoby si něco něčemu. Tak to mám nějak to příspůsobit rozumu. To neznamená, že to bude podstatně měnit v rozum. On hned zase to řekne. Vykázat je v posledku jako s rozumem identice. A takže pak tedy by to stupňování bylo až to třetím. Já rozumím, ale dalo by se to nějak taky opravdu říct, že to Ferdinandovi se dá užívat bez předložky dative. To by se muselo asi najít. Já mám teda rozhodně jako, jsem se s tím asi nepotkal v životě. No, já to řekl, že jsem se nepotkal, to je možný, protože to jako, ale je to grammaticky správně. Díval ses tady. Já jsem se taky díval, že to je možný. No tak jo. No, napsal jsem si tady jako dvou možností. Možný to je, ale žádná vazba to nemůže být uvedená, protože je to naprosto mimořádný. Samozřejmě já můžu například se někomu prostě obracet v kozla. Rozumí se, sebe. Můžu někomu se postavit na hlavu. To znamená na svou hlavu, ne na jeho hlavu. Ale je to naprosto takový neběžnej způsob použití toho dativu. Samozřejmě, že jsem to vyhledal v těch pátých význavech. Jen protože jsem si nebyl jistý, jestli ty tři věty za sebou, jestli neznamenají nějakou gradaci. Jo? A tohle to jsem vyhledal. Určitě jako gradace je to míněno. V tom máš pravdu. Ale nechápu, jak z myšlenky gradace můžeš dojít k tomu dativu. Já to nevidím, že by to souvislo s jakoukoliv gradací. Tady je prostě rozumen to zpracovat nebo prostě to proměnit na něco rozumnýho. A nebo dokonce to přímo identifikovat s rozumným. To je ta gradace. A tam ten dativ k tomu vůbec nepotřebuje. Čili gradace není žádný argument. Ale gramaticky to tvrdím, že to je možné. Gramaticky je to v zásadě možné. Ovšem, když to výjmeme z kontextu. Ale v tomto kontextu to považuji takže za vyloučený. Aby to byl ten dativ. Ponieważ to eine weise je tam pak úplně zbytečný. To je můj argument. O tom jsem řekl, že to se dá představit přes svým výzvem. Je nějak. Celý to in eine weise nějak. To je sice pravda, ale napsat to takhle, aby to má tlo, jako by to byl dativ. To pak by to nějak by se tam mohlo napsat urgent V. A teď si tam místo toho es urgent V der Vernunft zu Verwandt. To nedává smysl. To je překládání naprosto, jak bych řekl, takový seškrábeč pravou kohleninu. Urgent V der Vernunft zu Verwandt. To nedává smysl. Naopak, když tam je auf eine weise, tak to je auf einese der Vernunft zu Verwandt. A to dává smysl právě v tom stupňování, že nejdřív rozum je považován za něco jiného, ale on to uchopí a zvládne, nějak sformuje. Potom se to nějak promění na něco jakoby rozumného. A ta třetí je, že se to přímo s rozumností identifikuje. To je naprosto jasné. Já myslím, že nic nám to nepřináší novýho. Naopak, je to velmi takový krkolomnej překlad, předpokladá, že to je... Podívej, já mám jasikovej cít, co je německý správnic a co je to. Já jenom jsem zjistil, že to je možný. Možný to je, ale je to vrcholně nepravděpodobný. A zeptáme se nějakého Němce. Škoda, dneska tady předpoledne byli dva. Kdybych se jich zeptal, mohli. Filozoficky poněkud, filozoficky vzdělaný, velmi jinak široce vzdělaný novinář. Ten by nám naprosto jednoznačně řekl. Já myslím teda, že to je nepravděpodobný, že by to byl ten... Já ještě bych... Ale by nám to vůbec věcně... Věcně, že jako to nedělá velký oddíl. Protože totiž takhle, kdyby tam byla jenom tahle samotná formulace, tak by to věcnej oddíl byl. Ale když tam jsou všechny ty tři za sebou, tak vlastně by to byla jenom stylistická otázka toho, jestli teda už ta podstatná změna vstupuje v tom dvou nebo až v tom třetím, ale věcně teda... Navíc by to vypadlo z toho... Jak se to říká? Z ty škály. Z ty škály. Protože najednou tady jedinej případ by byl, že se to dělá tomu rozumu. Kdežto nejdřív to dělá rozum a posledně se to s rozumem identifikuje. Ale proč by se to dělalo tomu rozumu? Je tam jako zbytečný. Pro rozum se to nedělá. Dřív se to dělá kvůli té věci, nerozumu právě. Přispůsobit tam nějak rozumu. Poznamenáme to, že zeptáme se nějakýho Němce ještě, ale samozřejmě na svůj jazytový cet nemůžeme přisát nikdo, nejenom Honza, ale já skoro. Dobře, já odprokt, mám nejvíc zkušeností s německým jazykem. Dokonce to i není hroznější. Tak můžeme jít o kus dál. Jednoduché, veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. No, já myslím, že to...

====================
s2.flac
====================
Já si přesto stejně to vydávám na stůl. Vyhráváme to na stůl. A rozsvětět třeba, jestli je blbě vidět? No, by jsem to já věděl. Vyhráváme to na stůl. Vyhráváme to na stůl. Dějiné vzpomenutí, přitomná situace. Vzpomenutí nebo připomenutí? Připomenutí. A rinnerung je vzpomínka. Myslím, že je lépe, když se to přeloží vzpomenutí. Dějiná vzpomínka je bojznační české. Česky, ono i tohle, to vlastně... Vzpomenutí je takový divný. No, v podstatě, že jo, k tomu to bylo, takový hned první slovičko, tím to začíná, že jak to jinak přeložit, že jo. Potom to spíš možná z toho kontextu, jestli se najde nějaký jiný způsob. Já jsem taky na nic jiného nepřišel, že jo, ale... No, jsou jenom dvě možnosti ještě, když se mluví k rozumovému, ale to mluví právě, to mluví lepší. Takže to je možná... Tak třeba to, co náleží rozumu, nebo já nevím, jestli se to takto opisně vydalo. No to ne, to nenáleží rozumu. Naopak tady rozum náleží... No to nenáleží, samozřejmě, to nenáleží. Já bych měl na nic jedně proti tomu psát to druhý s hodkým dl. A to v českém prostě, když tam bude druhý s hodkým dl. jako bez kontextu, jenom tak prostě najednou se začne, že a tam se objevuje to druhé. Tak když to je s tím malým dotakcem, je to támhle, že ne kvůli tomu dle místu, ale právě kvůli těm dalším místům, jsem to pak takhle jako... Takže teda prostě těch má tendenci v češtině, když se řekne to druhé, tak hned koukat, co přehlít, k čemu se to vztahuje. A ono tady to je jako to, to zcela druhé, nebo tak, jako no. Ale jako je to jistý teda věc jako z tohno, že já jsem zatím teda... Mně to připadá, že to je jaksi trochu přemrštěný, zejména teda v této souvislosti, když je to nerozumné, tak to oznáčí tak to druhé, jako v tomhle, že to je takřka jako... No ale tím, že se nám dal velký písmeno, tak jako se tím vyloučí to, že to je na stejné rovině, dajme tomu jako s tím rozumným. Že to je jakoby něco opravdu jiného. Kdyby řekl jako druhého z malým, tak někdo mohl hledat, že to je na stejné rovině, jak to rozumě, tak to nerozumě. To je velké písmeno. A to může poukazovat tomu, že to je opravdu jakoby na jiné rovině se nacházející. No to by to bylo docela... Co myslím, ještě to necháme otevřít, uvidíme, jak to bude dál. Každopádně si každej zaznamená, zejména ten jeden, že otázka je co s tímto velkým písmenem. Ještě by to bylo možnost jako psát to druhé, jako s malým, která to nerozumě, jak s malým. To se tam píše, když to nejde s malým. No to nebudu dělat, pak je další. Třeba kdybych poukázal jenom v tom originále, teda na straně čtyři ve dvouhým odstavci, dvouhým řádku, se třeba to Anderé... Strana čtyři a kde je Josef ještě dál? Dvouhý odstavec, dvouhý řádek toho dvouhého odstavce. Jak začíná ten odstavec? To jiné oproti rozumu. To jiné se má psát s velkým pálem rozumu nikoli. A pak to jiné zastavka musíš požít u toho druhého. Třeba kdyby to tam vypadal hůř. Ano, prostě je to problém, nemá celou problému dlouho asi trvávat. Uvidíme dál, ale pojď pobamatujeme to jako problém. Možná, že je to nerozumné, že by to bylo dobré tam dát. On sice to neužívá tradičně, tady to sice se nepozná, ale Nicht für Nünftige v té čtvrtý řádce má bez pomlčky. Možná, že by to v češtině bylo spíš na místě, protože to nerozumné znamená nic jiného než nerozumné. Tam má Nicht für Nünftige za chybě jeden, že? Ano. Ale on teda tadyhle, to bude naprosto charakteristický, zdá se mi, alespoň teda podle těch prvních pár stránek, ten jeho slouh tady vůbec, že teda s těma etymologiama hodně si vraje. A že teda asi už člověk musí přistoupit dál na toto zkoušet, teda jak si opisovat teda těma českýma taky teda sobě se hodnicíma slovama. A myslím si, že prostě to pomoc pře pomlček a nebo nějakého prostě umělýho zvýradňování, že v tý míře, v jaký on teda by prostě pokravdu teda si s těma slovama takhle hrál, takže v tý míře by to ten text pokravdu už hodně teda zamořilo. Když bychom stavili každý takový teda jak si odkaz ke stejnému kořenu chtěli takhle... Jak vzdor všemu trvá a jak má být pojímáno. To má být není přesný překlad toho JSF a svět jak je pojímáno. Jo, jo, jo. Jo, jo, jo. Jo, jo, jo. Jo, ne já jsem to bral jako, jakože je otázka, ne? To jo, ale on myslí to druhý V. S. Ne? Ne, ne, ne, já myslím, že to je S. S frag sich nur. To je podměte. No, no S. To S je, to je to rozhodný, to je to rozhodný. S frag sich to je jako vier fragen. Jo, to dáme se. Naprosto. To je podměte. No, je otázkou, nebo tážeme se, můžeme se táhat a tak dále. To je takový velice, velice... Jsi si tím jistý, že tam nemá být man? Mista S. Ne. Ne, ne, ne, to je to tež. Totiž, když se nepne man frag, tak to zvlášť ukazuje na ty lidi, který se většinou ptají. Když se S. frag sich, tak je to zakotveno ve věci samé. Proto tam je S. frag sich, jo? Ano, já mě to tak... Jest otázkou. Já jsem to sama takhle četl. Ale když jsem viděl tohleto překlad, tak se mi zdálo, že je to jako zajímavější. Takže táhne se ta vezu, ne. No, no, no, no, no, no, no, no. To v žádném případě. To v žádném případě. Na tenhle taky, teda, jako matematika, to odpovědne pro čemu, že v žádném případě. Cože? Čemu to odpovědne, že je to tak zjistěný, že v žádném případě. Protože tady zatím na to rozhodné nedáváš. Hele, milionkrát jsem to četl. Ne milionkrát, ale prostě vím, v jakých souvislostech se to používá. A můžeme, je to problém, můžeme se na to zeptat někoho, nějakého germanisty. Ale já jsem v této věci zcela jistý. No. No, čili pokud je o to táže se, že... Takže je lepší táže mese. Táže mese, anebo je jen otázka, no ale táže mese. Můžeme se například zcela přehlít, kdybych si toho nevšiml. No, já bych teda teď, no je to odstaveček život, čili můžeme se na tom chvilku zastavit. Tady, Jaspers začíná s něčím, co Jaspers nevěděl. Tady Jaspers začíná s něčím, co je eminentně důležité pro filozofii existence, pro existencialismus a vůbec pro takovej ten, jak by se řekl, atmosféru filozofování a nejenom filozofování odbornýho, ale i tak v literatůře a tak dále, v době po první světové válce. První světové válka vůbec způsobila veliký otřez také v tom, jak se lidi dívali na rozum a rozumné v dějinách a vůbec ve všem a tak dále. Prostě takovej zásah, otřez té důvěry v rationální. Do této vlny se zařazuje také filozofie existence a později také existencialismus, který je určitou obměnou toho, s čím začaly filozofové existence. Jedna ze základních věcí je právě to stůreznění, vypíchnutí, ale zároveň i ten silnej pocit, že ta racionalita nebo to rozumné je vlastně jakousi menšinou, že je oázou, že je něčím vydobitým na té džungli toho nerozumného. Takže on tím i hned začíná a nejde tady ani o nějaké precizování toho, co je rozumné a co je nerozumné, ním brž o ten základní pocit. Možná, že to je o pocit, můžu tě přerušit. Ale teď je to provokativní křička. Rozumné není myslitelné. To je tak silný, že to připomíná nějaké pětomřička. A on ukáže, že to není tak, jak bys s ním domyslel, že rozumnost není spojená s nerozumností takovou, jak já jsem na začátku tvrdil. Je to takový výrok slavného mudrce nebo něco takového? Je v tom jakoby zdánlivý rozpor. Proč? Jaký rozpor? A proč zdánlivý? Ještě to vůbec nechápu. No, protože rozumné je myslitelné, jen rozumný, byste dal říct. A ne, že rozumné je myslitelné, zase či myslitelné, zase rozumné. A přitom tady on říká, opak není myslitelné bez toho nerozumného. No jak to přeci? Jasný to není. Ani to, jestli to odpovídá pocitům, to nemůžu říct. To je sociální původ. A jinak je to teda věda provocatívní a nejasná. A provocatívní je jistě, poněž to je, to patří k té vlně, s důrazněvání toho nerozumného, že, a který pak pokračuje přes ten existenci Jesus až k tomu, k tomu v nejrůznějších formách vyjádřenému absurdnímu, že. Ale nechápu, jako, proč se ti zdá, že to je, jako, rozporný, nebo, no. Protože ono přeci, jo, myslitelné je myslitelné rozumem. No. No, čili rozumné, rozumem, myslitelné, rozumovatelné. A o nerozumném nemůžeme rozumovat, protože je nerozumné. Není v něm žádný logos, tak nemůžeme o něm říct žádný logos. To je myšlenka proti, jakoby, která je zatím proti které tato věta pohledně změní. No. S kterou pohledně změní. Jestli můžu k tomu vrátit. Ano. Já vám řeknu, že tohleto je skutečně, teda, souhlasilky s onou v tom, že on to tu, teda, nijak nevzdůvoduje. Že teda skutečně tu větu prostě nasolí, jako, bez toho, proč to, teda, není myslitelné. A že, teda, skutečně stojí za to se prostě zastavit, teda, na nějakým tím myšlenkovým pozadím na základě, který to, teda, taková věta může padnout. Je pravda, že on nějakým způsobem se k tomu bude stavat ještě trošku dál v tom článku. Ale dá se možná už tadydle jako rovnou říct, že mně se zdá, teda, že tohle je takovej typický obrat toho myšlení, který se nazývá dialektikou. Jo. A srdečně právě vždycky řekne, ať už v tý antiký podobě, teda, u Platona, nebo, teda, v tý podobě, třeba, já nevím, Neblovský, toho myšlení, který, teda, vždycky řekne, že tím, že vůbec, teda, něco vymezím jako rodumné, že to myslím jako rodumně, že něco je myslitelné. A rodumné, tak to, jako, s tom bych vůbec souhlasoval, je to, které nikdo neříká, teda. Jo. Ale to, teda, rodumné myslí něco. A teďka, myslí-li to rodumné, myslí-li, teda, jako svůj předmět rodumné, tak tím, že, prostě, už vůbec je schopnou vymezit to rodumné, tak tím už, jaksi, zároveň musí myslet toho, vůči čemu se to rodumné vymezuje, to je, to nerozumné. Jo. Máme dobře, teda, možná, je to tenhle, tenhle, ten, tenhle, ten, ten, ten, ten, ten, ten, taký si teda, prostě, vzor, jako, by, pak, ten nejde. On se tu pak na ty, takzvané, německé idealisty, bude odmluvat, ještě. No, on, oni ti koreny jsou starší mnohem, že, především... A různý. Už kdysi dávno, že ve starém řadku vznikly teorie, že i poznání je možné jenom stejné stejný. Tohle to přežívá dlouho a užívá to třeba v německý romantice. A já si vzpomínám teď, že Goethe někde má argument takovej že kdyby nebylo sluncovatý oko, tak by nemohlo vidět slunce. Všem naproti tomu jsou tradice úplně opačný a že to není dialektika, to bych zase na svědectví přived Spinoza, který je všechno jiné než dialektika a který říká, že Veritas est indexui et falsi. Což je pro tohle to nepochybně směrodatný, protože jestliže rozum má být opravdu rozum a ne nerozumění, tak musí rozumět nejenom sobě, ale i tomu, co je opakem. Právě tak jako pravda je normou nejenom sebe, ale i lži. To je ta supremacie pravdy a supremacie rozumu. To, že rozum rozumí i nerozumnému, v tom se dokonává dokonalost rozumu. Takže těžko se dá říct, že to je nelogický. Je to určitá pozice, ale to není rozpor. Jestli se mu řekne logický, tak je to špatně řečeno. Provokativní. Provokativní to je, ale zase nikoli provokativní logicky, nimrž je to provokativní, že to chce ukázat tu zálenost, to, co nás obklopuje, objímá je příliš takový důvěrný, obklopuje je zase takový zcela věcní, předmětní, to umgreifende, to je těžko hodně přeložit, ale právě to umgreifende je to, co rozum nezvládá. To, co může tak v šifrách nahlídnout, ale do čeho se nemůže pustit tak, že by to zvládlovládlo. Čili to není protivarozumné, to nerozumné, to je potom to un, to protirozumné, ale to nerozumné to znamená, že to může být něco, co je vyšší nebo objímající ten rozum, bez čeho rozum není možnej, z čeho teda nějak čerpá, ale co sám nemůže zvládnout a tak dále. Čili právě ta neutralita musí zůstat dost zachovaná. Vidíme druhý odstavek. Ještě bych se chtěl vrátit a zatím totiž, jak on říká, V. S. A. U. H. je jinder vývklivka jich vyláku. Toto V. S. A. U. H., jak to přeložíš? Tady je ostatně třeba jako přeloženo. On tady nejednou řekne, že to prostě jako takové nebo ve skutečnosti, že se nevysvětluje. Jo, ale že on to tady hned za to řekne, jako prostě takový tvrzení, že bez dalšího světování. On řekne, že to má takovou logickou zámyslost, o které třeba byla třeba řeč, že by to bylo alogické. To není milouča, to není milouča, len jak ve skutečnosti objektivní. A tak je řečeno, že on v podstatě jinder vývklivka je. No ne, jedna je řeč o myslitelnosti a jedna je řeč o výzkytu. To je opravdu úplně dvojí řád. Jedna první řeč je o tom, co je myslitelný, druhá řeč je o tom, co prostě někde jako můžeš potkat. To je opravdu dvojí věc. Ty můžeš myslet věci jako nezávislá na tom zájem, můžeš potkat a můžeš potkat nový světelný věc. Taky můžeš taky setkat. Ale to by tak nezdůrazňovalo, že se s tím můžeš setkat v neskutečnosti. Ale to neznamená, že dělá distinkci mezi soustným a pomyslným a to asi ne. Ne, tady jistě ne. Tady je o to, že je to nemyslitelný, myslet jenom rozum a nikoli nerozum, že to prostě nejde. A že ovšem taky v reálu to tak není. Čili, že to není jenom nedostatek myšlení, nikdo, že tato okolnost, že to je nemyslitelné, že nějak odpovídá také té skutečnosti. Že tam taky se to rozumné pesné věno nevyskytuje. Ale když vykládáme o tom jako rozum, bezrozumu, on to v podstatě není ani rozum a nerozum, ale v podstatě tím celým textem on vysvětlí taky co chápe tím rozumným. Tak když oprvně toho slova využít, tak nemůže být všechno vysvětleno. To je taky, byste mohli stejně tak pokračovat u každého jiného slova, že když tam říkáš, že je myslitelné, takže vlastně není jasný, co myslí myslitelným a tak dále. To je jistý. Na začátek je vždy obtížné, jak začít a pokud možná. Jeho hlavním tématem je právě to rozumné. Není to die Unvernunft und Existenz. Jeho hlavním tématem jedním z dvou hlavních témat je rozum a nikoliv nerozum. On to chce ohraničovat. Co to je rozum, se nedá říct, když se nějakým způsobem nestáhneme k tomu nerozumu. A tady máme také zároveň příklad toho, jak ta formální logika prostě nevystačí třeba jenom v interpretaci toho, co to je. To není tvrdý vtik. Formální logika nám tady vůbec nepomůže jeden krok dál. Popření rozumu může znamenat jenom nepřítomnost rozumu, ale nemusí znamenat něco nerozumu, něco protirozumu. A je to všechno v té druhé větě, je nám všechno jasné? Už jenom třeba to, jak může nerozum vystoupit v nějaké podobě. Většinou v tradice. Co to je gestalt? Gestalt je vlastně morfé. A morfé je rozum. Rozumnost. To, co dává smysl, to je hilé. Takže tam měl být chaos. Rozumem. Když to nicht vernünftig je tady charakterizováno jen tak na okraj a mimochodem jako něco, co vystupuje v nějaké podobě a my se tážeme jenom v jaké podobě, tak to už je teda jistý výklad toho, jak se rozumí tomu nerozumné. To nerozumné by taky mohlo být spolu s Aristotelem třeba chápáno jako to, v čem žádná morfé není, protože to je hilé, nelze rozumět. Na skutečnosti můžeme chápat jenom to, co je z té morfé. Nikoliv co je z té hilé. Oni ty první dva odstavce budou v pozice proti Kejho, tenhle smysl, když to všechno změní. Ještě je to zdůlezně mít i v třetím, jak má být pojímáno. To je vlastně ten samej špic. On tví jest er fast wird. Zase podle té tradice třeba pro Aristotela už to, co se mění, už nelze chápat. To už nelze uchopit myšlenkově. Můžeme jenom to, co trvá. Změna sám to je něco nepoznatelního podle Aristotela. Tady je určitá polemika taky ke staré tradici. Jestli je to míněno, to je jiná věc. Možná, že tady je míněno jenom iritování nebo provokování něčeho živé v té době. To si necháme zatím otevřené. Fakt je, že třeba Sartre, když píše ten konce války, ten malý spisek existencialismus i humanismus, takže tam ten to chápe takhle dějinně, že filozofie existence je v určitý způsob myšlení postavený proti celý dosávání tradici esenciálního myšlení. Tady ještě to nevíme. Půjdeme o krok dál. Filozofování příslouší úsilí zachytit nerozumné a protirozumné, sformovat je rozumem, proměnit je ve způsob rozumu a vykázat je v posledu jako s rozumem identické. Tady to trošku ruší, že vykázat je většinou, vykázat je z kultury, vykázat je ze společnosti, ale to celkem neruší moc. Veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. Tak pokud je opřeklad, má někdo připomínky? Já jsem nezachytil odlišní od nekterých. Takže pokud byste teda tovali na tom, že protože to je jim slova, takže by to mělo být jinak, tak teda třeba bezrozumné. A to příslouší je vlastní, tam taky může být. Bezrozumné je v tlost. Příliš menším by bylo dobré to rozlišit a zatím to necháme bezrozumné a necháme to ještě odevřené, vrátíme se k tomu někdy. My to totiž nemůžeme definitivně nikdy přeložit, dokud to neznáme celý a dokud nevíme, jak vlastně toho slova ještě na jiných místech používá. Když už se tam nevyskytne to slovo, tak pak jsme trochu volnější, poněvadž je to trochu nahodilý, jak to použije v dalé chvíli. Jestliže to tam použije nějakým způsobem, tak my musíme brát ohled k tomu, jakým způsobem to používá i na jiných místech. Bylo by dobré nejdřív mít ten počítač, čili bezrozumné zatím a uvidíme. Může se místo toho příslušit dát je vlastní třeba? Jistě, zejména když je tam to a i hned, tak to je. Přísluší je taky, že by to mělo bejt, a i hned je, že už to je. Možná byl přesnější. Je vlastní filozofování, je vlastní úsilí. První význam je, že to je chytit, ale zachytit v tomto je taky. Můžete slyšet několik slov, které jste vytvořili? To je všetky ošklivý, to ani nevím přesně, jako to to německy znamená. Proměnit je na způsob rozumu. To vlastně znamená ukázat, že to zdándivě nerozumné je vlastně rozumné. Proměnit je ukázat je jako vlastně rozumné. Takže jak to přeložit? Ovšem, je tam to verwandlen, takže zároveň od toho jistý odstup, že se něco mění, že se ukazuje podstata, mění se to. Namysly měl to, že když žijeme v situaci, která je rozumem neproniknutelná, že si ji štíce neštíce racionalizujeme a to i přivědomí, že to je blbost, ale my nemůžeme jinak. To známe z daných zkušeností. Prostě musíme si nějakým způsobem vkládat jakýsi rozum do toho, protože kdybychom to nechali jen tak, tak ani nepoznáme, že děláme chybu. Tím, že něco racionalizujeme, tak tím si umožníme zjistit, že jsme udělali nějaký chybný krok. Když to neracionalizujeme, tak ani tu chybu nepoznáme. Přestože teda víme, že třeba to racionalizovat třeba a tím opatření naší vlády je dost různodný záležitost. Jenomže k tomuhle z toho já tuhle vloženou větu upřímně říčenou bych mohl přeložit i jinak. Protože věděli jsme zaprvé, a to víte nejdůležitější, že je tamto i-device. Pravda, bylo by možná, by byly tam i-device, ale neměla by tam být nějak zachycenou na nějaký způsob. No, na nějaký způsob to by bylo možné. No, ale to není to hlavní. Všem, když se řekne na způsob, proměňte na způsob, rozumu, tady je ve způsob, ale na způsob rozumu, no ono to má trošku jiný znamenok. No, tak, ale ještě je možný čtení, přizpůsobit to rozumu. Jo, něco, der verunft, komu čemu, rozumu, zu verwandeln, ten to spojení je taky možný kramaticky. Že by ten, že to je třetí pát, a ne druhej pát, nepatří to k tomu vajze. Jo, ale to je pak absurdní, protože pak je to, to eine wajze úplně zbytečný. Protože když to frwandlujeme, tak to nemůžeme frwandlovat jinak než na, než i na eine wajze. Jo, to je prostě samozřejmé. Protože vím, že to měníme, ono už to in einer wajze je, tak, a když to měníme, tak to je in eine andere wajze. A pak to je zbytečný, aby to tam bylo. Věřte se, celý to spojení in eine wajze má slovníkově taky se překládá moc jednoužit. Nějak, to je přesný překlad, ne nějakým způsobem, ale nějak. Celý to můžeš ptat, nějak to přizpůsobí na zůstup. No to... No počkej, jenomže... Ty řek, přizpůsobí. Tady je to změnit. Tak. To přizpůsobí český je totiž dativem v samom osobě. A nepotřebujeme tvrdit, že to je v dativu už v originále. Tím se ten překlad já beru. Přizpůsobit to rozumům. A to in eine wajze chápat jako nějak. Překládat jako nějak. To je možný. Ale fakticky, gramaticky přesně, v té němčině ta wajze se vztahuje k tomu Fernundu. Je to ajne wajze der Fernund, a in ajne wajze der Fernund, es zu Verwandeln. Čili ta wajze patří k tomu Fernund. Nikoli, že k tomu Fernund patří to Verwandeln. Der Fernund Verwandeln je jako z dveříčkových pro pivo. Já myslím, že to nemůžný to takhle překládat. Jakože to by se tam bylo für die Fernund, es in eine wajze für die Fernund zu verwandeln. To nedává smysl. Můžeš probít, že ti do toho skáču. Srovnej si to předtím. Moc se v podstatě vyjasnit, co to znamená. Zachytit to bezrozumné a protirozumné. A on říká, že to znamená formovat to nějak tím rozumem. A teď to dá vysvětlenit. To je ještě další, lepší vysvětlení. Protože jedním směrem, jedním způsobem překladu by znamená nějak to proměnit v rozum. To znamená proměnit to podstatně v rozum. Když já to budu překládat to, jiná vajze budu překládat nějak. Der für die Fernund zu verwandeln. Rozumím, při způsobi für Wandeln se dá také překládat jako při způsobi si něco něčemu, tak to nijak to přizpůsobit v rozumu. To neznamená, že to už bude podstatně měnit v rozumu. On hned za to řekne. Pak vykázat je v posledku jako zrozumém identice. A takže pak tedy by to stupňování bylo až po třetím. Ale rozumím, ale dalo by se to nějak teda dramaticky opravdu říct, že to für Wandeln se dá užívat bez předpočky za TVN. To by se muselo asi najít. Já mám teda rozhodnit jako, jsem se s tím asi nepotkal v životě. No, já to řekl, že se nepotkal, to je možný, protože to jako, ale je to dramaticky správné. Díval ses? Já jsem se taky díval, že to je možný. No tak jo. No, napsal jsem si tady jako dvou možností. Dobrý. Možný to je, ale žádná vazba to nemůže být uvedená, protože je to naprosto mimořádný. To je samozřejmě, já můžu například se někomu prostě pobrat se v kozla, rozumí se, sebe. Můžu někomu se postavit na hlavu, to znamená na svou hlavu, ne na jeho hlavu. Ale je to naprosto takový neběžnej způsob použití toho dativu. Samozřejmě, že jsem to vyhledal. A není důvodům. Ty dva těch významek, no, jenom proto, že jsem si nebyl jistý, jestli ty tři věty za sebou, jestli neznamenají nějakou gradaci. Jo? A tohle to se mi dá... Určitě jako gradace je to míněno. V tom máš pravdu. Ale nechápu, jak z myšlenky gradace můžeš dojít k tomu dativu. Já to nevidím, že by to souvislo s nějakou kolik gradací. Tady je prostě rozumento spracovat nebo prostě to proměnit na něco rozumného. A nebo dokonce to přímo identifikovat s rozumným. To je ta gradace. A tam ten dativ k tomu vůbec nepotřebuje. Čili gradace není žádný argument. Není to argument. Ale gramaticky to teda jako tvrdím, že to je možné. Gramaticky je to v zásadě možné. Ovšem, když to víme bez kontextu, ale v tomto kontextu to považuji takřka za vyloučené. Aby to byl ten dativ. Ponieważ to eine weise pak je tam úplně zbytečný. To je můj argument. O tom jsem řekl, že to se dá překádat přes svým výzvem. Je nějak. Celý to in eine weise, nějak. To je sice pravda, ale napsat to takhle, aby to má tlo, jako by to byl dativ, že to pak by to nějak by se tam mohlo napsat urgent V. A teď si dám, dej si tam místo toho es urgent V der Vernunft zu Verwandern. To nedává smysl. To je prostě, to je překládání, naprosto teda, jak bych řekl, no, takový, takový, jako, třeškrábeč pravou pohradu. Urgent V der Vernunft zu Verwandern. To nedává smysl. Naopak, když tam je auf eine weise, tak to je auf einese der Vernunft zu Verwandern. Ale to dává smysl právě v tom, v tom vstupňování, že nejdřív rozum je považován za něco jiného, ale on to uchopí a zvládne nějak, sformuje. Potom se to nějak promění na něco jakoby rozumného. A ta třetí, jo, a ta třetí je, že to přímo s rozumností identifikuje. To je, to je naprosto jasný. Já myslím, že teda, nic nám to nepřináší novýho, naopak je to velmi takový krkolomnej překlad, že předpokládá, že to je... Podívej, já nemám jasikovej cít, co je německý správněc, ale já jenom jsem zjistil, že to je možný. Možný to je, ale je to nepravdivý. Vrcholně nepravdivý. A zeptáme se nějakého Němce. Škoda, dneska tady předpoledne byli dva, kdybych se jich zeptal, mohli. Filozoficky poděkud, filozoficky vdělaný, velmi jinak široce vdělaný nominář. Ten by nám naprosto jednoznačně řekl. Já myslím teda, že je to nepravdivý, že by to byl ten Němc. Ale by nám to vůbec věcně... Věcně, že to nedělá velký rozdíl. Protože totiž kdyby tam byla jenom tahle samotná formulace, tak by to věcnej rozdíl byl. Ale když tam jsou všechny ty tři za sebou, tak vlastně by to byla jenom stylistická otázka toho, jestli teda už ta podstatná změna nastupuje v tom dvou nebo až v tom třetím. Ale věcně teda, jak to zbytečně by bylo? Navíc by to vypadlo z toho... Jak se to říká? Z ty škály. Z ty škály. Protože najednou tady jedinej případ by byl, že se to dělá tomu rozumu. Kdežto nejdřív to dělá rozum a posledně se to s rozumem identifikuje. Ale proč by se to dělalo tomu rozumu? Je tam jako zbytečný. Pro rozum se to nedělá, dřív se to dělá kvůli té věci, ne rozumu právě. Tam nám stále si mysleli, že jako přizpůsobitel nějak rozumu. Poznamenáme to, že zeptáme se nějakýho Němce ještě, že pač samozřejmě na svůj jazytový cet nemůžeme přisát nikdo, nejenom Honza, ale jako já skoro. No ne, dobře. Já odproktek mám nejvíc zkušeností s německým jazykem. Dokonce ty nejhroznější, takže no. Tak a můžeme jít o kus dál, že jako jeden z většin veškeré bytí se má stát řádem a zákonem. No, já myslím, že to...

====================
s2.flac
====================
...svátných záležitostech byly, že jsou ochotní se podrobit, prostě odložit sami sebe, neposuzovat to běžně. Tak to je teď jeden drang a ten druhej drang je si to prostě nějak zjednodušit. Nepřipustit si. V obově je to nepoctivý. Víš, ta filozofie to je poctivý úsilí. Je otázka, jestli ta poctivost té filozofie, to teda asi pravděpodobně Heidegger, tato těžší espers má na mysli, jestli ta poctivost filozofie jde dost daleko, aby si přiznala, že tam nějaký to reziduum toho nerozumného vždycky je. A to nejenom přední, ale i v ní samotný. A to ještě vůbec jí nedělá závislou na těch dvojich půzněních. Na tom dvojich půzněních. No tak čtvrtý je. Končíme? Končítel je předněl, tady se začne větstvát, kde je pysná látka, takže možná můžeme skončit. No, takže jsme došli, udělali jsme jednu stranu, to je pěkný. No tak to zase není takovej text, že by se muselo půl roku zůstat tu jedné věty, no ale... Takže, prosím vás, já bych rád, aby už... A je ve mním, že? Ale ještě mě furt zůstává nejasné, když... Mně se přece ukazuje ten pes, který tady běží, že je hnědej a já nevím co. Nebo to myslíte, že je ve mním? To není je ve mním, že to je ukazování. Ale to je v oboje. To je právě mně nejasné. To je v oboje. Co pak to můžeme my oddělit? Když on běží a já tady jsem, no tak v oboje se koná. Jak ukazování, tak je ve mním. Ale musíme to rozlišit. To znamená, že ne jednou se to ukazuje, po druhé se to vyjevuje. Ale jsou to dvě různý funkce. Když tady běží pes, tak především se ukazuje, že to je pes. Starej nebo mladej. Rezavej nebo už třeba jenom na bradě. Nebo vůbec má šedivý chlupy. Má bohatou srst a nebo vypadanou, vypajchený. Jedno nebo druhé. Nemůže se všechno být na jedno. To se mi ukazuje. Ale zároveň tady běží pes, který kdysi byl mladej, i když je teď starej. Nebo někdy bude starej, i když teď je mladej. Ten pes tady běží, který má tuhle minulost a budoucnost. Čili on tady běží ten pes, který je bytostí, ne jenom jevem. A to jde o to všem, že to bytí psa se může ukázat, nebo přesně třeba ten pes jako jev, ten pes jako soucno, se může ukázat jenom tím, že v dané chvíli se zvnějšní něco, co právě se mělo a mohlo zvnějšnit. On nemůže se ukázat podle své vůle, nebo podle toho, kdo na ně kouká, jednou tak, po druhý tak. Prostě on žije tím, že postupně se ukazuje v novejch a novejch podobách. Ale on taky v ten moment se může ukázat různým lidem jinak, že? Ne. Nebo to se vyjeví jinak? To se vyjeví jinak, ovšem. Že jednomu se zdá, že je starší, druhýmu, že je velmi jevý. To je to, co ukazuje Sláva stejně, ale jeví se každému subjektu jinak. No může se vyjevit, ne, jeví se, jako kdyby to bylo nutné, aby se každému jevil. Ne, může se jevit každému jinak. Ale může se taky jevit správně a pokud se jeví správně, tak všem stejně. Já ještě furt nevidím tu nějakou souvislost nebo ten rozdíl, když mluvíte o tom, že se mně něco ukazuje a kdy se mně to tež jeví, jo? No především, já nemusím říkat, že se mně ukazuje, panáč. Ono se to neukazuje mně, to se ukazuje prostě. Každému, kdo chce koukat. No ale když jsem se vás znal posledně teda a ptáte, tak jsem si řekl, ano, to, co se ukazuje, se může ukazovat i někomu, jo? No jistě, že, když se kouká. Ukazování je. Jak ukazování? Vůbec, jakoby, ty tohle soucna, ale to není soucna, že jo, protože soucna někdy se jeví, nebo, jo? Jo, ale jaký je teda rozdíl, že, v podstatě tady pak vidím tři věci. Ukazování se jakoby vůbec, ukazování se někomu a pak jevení se někomu. Ale ne. No tak, když se něco ukazuje, no tak to není ještě něco dalšího, aby se ukazovalo někomu, to se prostě ukazuje. A když u toho někdo je, tak jemu. Když u toho není, tak nikomu. Ano, ale když se to potom někomu ukazuje, to totéž jako když se to někomu jeví, není? No když se to někomu ukazuje, no tak samozřejmě to není možný bez jevení. Není to totéž, ale není to možný bez jevení. Pak něco jiného se mu ukazuje, něco jiného se mu jeví, takže to není totéž. Ale spadá to do jednoho aktu. Když se to někomu ukazuje, tak to znamená, že se tomu to zároveň někomu jeví. No a kde je teďka ta hranice, nebo ten... No to je, to je, to je, to snad nevím. Jako co? Když se to zároveň jevilo. Když se to zároveň... Když se mi může něco ukazovat a nejeví, to znamená, že jsem to proběhl a nic se mi nejeví. Ale se to vždycky nějak jeví, protože totiž... To je spojenostou práce. Když se to mně ukáže... Tak už to nějak interpretuje. Tak už to vždycky, tak to dává pro mě nějaký smysl. A tudí, že to jev. Čili, kdyby se to jev ukazalo, tak se mi to... a nejevilo, tak to by to mohlo být. Ale no to... No to je pravda, ano. To můžu vědět. Jenomže... Já si jenom uvědomím, co to je vědět. Já si uvědomím, že se mi něco ukázalo, ale nevím co. Nevím, jak to vypadá, nevím nic. Jenom jsem si uvědomil, že jako blesk z čistého uprostřed noci, tak najednou prostě to bleskne. No a já jsem zmaten a nevím, co bylo před a co bylo po. Tak já si to uvědomuji, ale nevím. Musím rozlišit. Vědět znamená vědět, co se mi to ukázalo. A v tu ránu už je to zároveň jisté. Takže v podstatě ten Logos integruje to ukazováné. Jo? To ukazováné samo není nějakým způsobem Logem integrováno. Vědíte se, především Logos integruje to soucno, takže udržuje, to je ta jednotlivá ukázání, udržuje v jakés jednotě toho bytí soucna. Ano, ale to je toho bytí soucna. Ano. A teď, když se to ukazuje, tak to ukazování nemá žádný... Tam ten Logos nikdy nefunguje. Jak to, že ne? Ukazování právě tam funguje. Bez toho Logu... To funguje u toho, co se ukazuje. Jo, tak integruje to jeho bytí. No jistě, no, ale když mluvíme o ukázání, tak mluvíme o tom, co se ukazuje. A ne komu. To je nezajímavé. To tam nepatří komu. Jde o to, jestli kouká. Ale tady jde potom o to, když se mně něco ukazuje. To mě jako zajímá teďkom, protože v podstatě to je vení. To znamená, když se mně něco ukazuje, to znamená, že já koukám na to, co se ukazuje. Neznamená to nic jinýho. Že já koukám na to, co se ono samo o sobě ukazuje. Ne mně. Když řeknu, že mně se ukazuje, to znamená, že na to koukám. A vy říkáte sám taky, že to, co se mi ukazuje, já v podstatě nevím, co. Protože tam ještě není ta interview. Tam není ještě ten logos. Až přistoupím na ten logos, tak pak já teprve vidím, co se mi jeví. Ano, určitě. Takže to znamená, že to ukazování je jakoby slepé. Jak slepé? No, je slepé v tom smyslu, že... Žádný slepý. Když ono se to ukazuje. Jedno, jestli k někomu nebo ne. Já nemůžu říct vůbec, co se mi ukázá. No, to jste vy. A co je do toho, co vy umíte nebo neumíte říct, co je do toho, co se ukazuje. To se prostě ukazuje. Ať o tom víte nebo nevíte. No ne, ale chci to rozlišit z toho důvodu, že jak se odlišuje ukazování od jevení, že jo? No jevení je vždycky někomu, kdežto ukazování je přecházení do aktuality, že? Když se to niterné zvnějšní v daném okamžiku hýketnung, tak to je ukázání. Tím takhle se ukazuje každé soucno. Že prochází postupně vždycky svejma soucnostma, v níž se ukazuje. Ale nejevení. No a pak jest tady ta... Ona tady je ještě komplikace, o které jsme nemluvili, že teda to není jenom záležitost časová, ale je to záležitost ještě jiného typu, to je prostě to, co se ukazuje. Vlastně to by teda fenomenové namítali, to je ta vědecká konstrukce, že? Že tím jsme úplně utekli od fenomenů. No ale prostě to, co se ukazuje, vlastně není PES, nebož... To, co se ukazuje, to jsou... Jak to říct? Ono se to ani neukazuje de facto. Prostě jsou to jednotlivá kmanta záření různých mytečtů, které dopadají na sítnici, to znamená na jednotlivé buňky, a tam se vybudí potom nějaké elektrické impulzy, které jdou dát do ganglí a tak dále. Takže ten počítek vzniká až té prvá cestou, že původně to je nějaký jenom fyzikální děj, že? Původně chemický děj. A teď já z těch jednotlivejch droboučkých informací si poskládávám, respektive i otázka zda já, až na těch nejnižších úrovních se to syntetizuje bez zásahů vůle, že? To oko samo to vidí, i psovi to vidí, že? Takže tady nejde jenom o to, že se mi jeví pes díky tomu, že já buď přímo znám tu minulost, nebo ji aspoň předpokládám z analogických případů, a předpokládám budoucnost, a tím to ji hned promítám do této časové roviny, ale já zároveň syntetizuju ty jednotlivý informace, které vybírám, vybírám z nich, ponětře zároveň s tím psem, s tím světlem z psa, mně zapadá na světlo ze všech možných předmětů kolem, a já je vylučuju, pak se soustředil na psa, čili beru v úvahu jenom to, a ty syntetizuju, a to taky ovšem pomocí logů. Takže na to se vždycky dávalo hlavní důraz, a chápalo se to naprosto nesmyslně v té anglosávské tradici jako ty počitky, nebo nějaký takový senzace. Ještě takovou maličko, že právě pak někdo taky může namítat třeba, nebo já můžu namítat, odkud berete to, že ten logos má tu nějak tu druhou funkci, protože vysvětlí v podstatě, zajišťujete to, že já takovýmto způsobem mohu poznávat, jak dejme tomu ten fink hovoří o té věci osobně. Protože ona, jak ta věc, která se ukazuje, tak to je vení, je obojí integrováno tím člověkem. Jo. Ano, ale to je stará věc. A ten intelektus divinus nám byl přístupný. Cože nám? My jsme mohli, nebo respektive ten božský rozum byl stejně tak podřízen stejným zákonům, nebo naše myšlení. Takže my jsme mohli takto poznávat věci, jak schutečně jsou. No a je to jednoduché. To není proto, že byl podřízen stejným zákonům, a proto jsme mohli poznávat. Protože tomu bylo podřízeno všechno. Jak věci, tak naše chlápání. Tím byl garantem. To je středově. Tak domnívám se, že Voltaicáta se mluví taky o intelektus divinus, ale už se chápe, takže je to tak, jak jsem říkal já. I tvůrcovi, i moje myšlení je stejného druhu. Podřízenost k jedným zákonům, které můžou poznávat. Nikoliv co? Nikoliv intelekt. Tam prostě jenom to, že Bůh neklame, je zárukou toho, že já poznávám správně. Nikoliv jeho intelekt. Protože jenom to, že on neklame. Takže tam intelektus divinus nemá cenu citýrovat. Když mluvíme o intelektus divinus, tak samozřejmě to k středověkem končí. Podobnou funkci to má. U Spinozy podobnou funkci to má u anglických, takže třeba u Berkeley je a podobně. A tento předpoklad, v zákonu myšlení předpoklad, nějaké jsi výry, že to tak je, že to já můžu poznávat. Ale jestli je to třeba potřeba, že? Můžu poznávat, jestli tak jsou. Proč nestačí, aby ten logos fungoval jenom na té jedné straně? Tam může být jiný logos nebo něco jiného, co udržuje to, že ty věci se nějakým způsobem ukazují. Proč zde musí být zajištěna ten... No dobře, to je něco jiného. Tak co například? Je to něco proti tomu? Terminologická, jak to nazvat? No nejde o to, jak to nazvat, ale co jiného? Věcně, ne název. Věcně samozřejmě, že to bude něco, co zase způsobuje to, že ta věc je nějakým způsobem integrovaná. Ale může to být jiného druhu logos? Nemůže být. Jakýho jiného? Jestliže logos definujeme jako to, co integruje, tak jak jinak integruje? Co to je jiného druhu? To je strašně konfuzní. Co to je jiného druhu? Protože tady pak existuje mnoho logů pro zvířata, pro zvířata. Mluvíte o logu soucna nebo o logu? Vezmete ten logos, který integruje soucna. Pravá budeme uvažovat, protože... Je jenom jeden logos. Mluvíte soucna. Jeden logos bude zajišťovat vůbec integritu integritu soucna, aby se vůbec ukazovala. Vy máte jeden logos, který má více funkcí. Já teďka budu hovořit, že si to rozdělím. Pak můžu třeba říct, že je to ten týší logos, který má tyhle funkce. Jednak je tady ta integrita soucna, aby se ukazovala. To je jedna z funkcí. Potom tady bych mohl říct, že je druhej logos, který vůbec umožňuje to, jak se člověkovi nějakým způsobem jeví. To je druhej logos. Pak zase tady může být další logos, jak se to jeví třeba hostinám nebo zvířatům. To je absurdita. Tohle to udělal Empedokles, že řekl, že jeden logos působí svár, druhej logos působí lásku. A rozlišil je jako lásku a svár. To kritizovalo všem. Aristotelesu ukázal, že to je absurdita, že láska právě tak rozděluje jako spojuje a svár právě tak spojuje jako rozděluje. Takže to nemůžete jen takhle slovně, že si můžete vymyslet. To byste stejně mohli říct, že je logos, který způsobuje, že události začínají, jedinej logos, který způsobuje, že události pokračujou a pak je třetí logos, který způsobuje, že končejí. To je prostě, to je, já nevím, prostě v magazíně, když se píše, co v kterým šupletí je, ale to nemá souvislost žádnou. Že to si můžete takovej lech logů, si můžete takhle napočítat, kolik chcete, ale myslet se to nedá. No, to jsou možná trochu jiné logy, než které uvažujete vy, které se netýkají nějakých událostí a já bych na každou část událostí použil jinej logos. Já tady mám v podstatě na všechny události pro někoho jeden logos, pro jiného jiný logos, ale je to furt na celou událost, kdyžto byste chtěl tu událost rozdělit a na každou použít jinej logos. To já jsem jako netvrdil. No a vy to rozdělujete, že na každou události je jinej logos? Ne, na všechny události mohou být různé logy, kterým ty události jsou vintegrovány. A jak se mezi sebou ty různé logy lišejí? No, to já nemohu říct, protože jak se říká, to je aby o zvířatech. No jo, ale tak proč mluvíte teda, no co vy zvíte, ale můžete rozlišet, že jsou zvířata různý, nejsou všechny stejný. Samozřejmě. No, takže můžete něco říct. A to už budu dát na konvenzovalitu, ale netvrdil bych nikdy, tak silné tvrzení bych nedal, že jako jsou to, je to ten tý šlogos, který provádí integritu člověkově jako ve zvířati. To by mě zase třeba připadalo silně. Já proto nemám žádné odobodniny. No jo, tak to jsou dojmy teda potom. To není myšlení. Podívejte se, když budete mít mnoho logů, tak potřebujete zase něco, co integruje tyto logy, aby vůbec se mezi sebou nervali. Proč jak nervali? Máte přece tradici filozofickou, jak se koukněte. Platón měl furu ideí. Potřeboval Demiurga, který podle těch ideí něco dělá. Ty ideje sami, co s nima. Aristoteles odboural Demiurga, ale zase tam dal to, co pracuje vevnitř, tu energii, eventuálně entelechímu. Vy tam zase potřebujete něco, co vám dá ty logy dohromady. Kdo to bude vybírat? Uvádíte ji úplně jiné příklady. V tom, jak se něco ukazuje člověkovi, tak tam zase chcete zavést nějaké rozdělí, které já tam nedělám. Ale ne, jak se ukazuje. Já teď mluvím, když vy říkáte, že různý jevy můžou mít různý logy. Ne, ten týž jev může mít různý logy. Takže dokonce ten týž jev může mít různý logy. Jak se ty logy dohodnou? Se vůbec nedohadují. Nedohadují. No tak jak to, že potom vznikne jen jeden jev? Je jedno soucno. Ne, ten jev... Když jsou různý logy, tak kde se vzalo to jedno soucno? To garantuje, že to je jedno, to soucno. No, to garantuje jeden logos, že to je jedna soucno. A co ten druhej do toho fušuje? Ten druhej logos upůsobuje, že se to někomu jevy. Že o tohleto... Ale nemluvíme o někomu. Jak je to v té věci samý? Vy jste říkal, že může mít různý logy. No. Tak nepleťte do toho někoho. No, je tak... Ta věc, to soucno, jedno soucno. To má jeden logos. Jeden? Ano, to má jeden. Ale jiný logos je u jiného soucna, které mu v podstatě způsobuje. Jo, takhle. Prostě vy chcete říct, že každé soucno má svůj logos. A to znamená, že i logos, který je schopen, teda soucno, které je schopno se dívat na ty ostatní, takže má svůj vlastní logos, takže to je jinej logos, než ten logos toho... Ano, toho respektivně dívá se, ale svého logo. Podle svého logo, ano, takhle. No, tak to jste prostě sofista v tom případě, protože tohle tvrdil Gorgias, že prostě každý jsme v sámom sobě za prvé nic. Není, že každej z lidí má jinej logos. To ne. Lidé mají stejný logos, ale lidé mají jiný logos, než třeba krávy, jo? Nebo než třeba psy. Jo, ale lidé mají všichni stejný logos, jo? To je zajímavý. No, to, že vidíme, že všichni lidé vidí tady židly, jo, to právě způsobuje ten týž logos, ale kráva tady židly nevidí, že? Pro ní ten logos z toho dělá trošku něco jiného, jo? Tak toto myslím. Logos se teda prostě netýká pravdy. Nemá souvislo s žádnou. No tak to, podívejte se. Samozřejmě, že by se to ostatní muselo nazvat trošku jinak, jo? U té krávy pak se nemůže asi hovořit, dejme tomu, o logu, protože tam se to, dejme tomu, provádí jinakým způsobem. To, že se té krávě v uvozovkách něco jebí, jo? Tam já nejsem schopil ani říct, jakým způsobem to, co se ukazuje, ty krávy nějakým způsobem jebí. Nemůžu říct, jo? Protože tam je jinej logos, jo? Tak já si to představuji, že? A ten logos, který funguje u člověka, tak ten je spolem zpravdu, jo? Samozřejmě, jo? Ten logos, který zaručuje, jo? No tak ovšem, vy zůstáváte v tradiční filozofii, která tohle to právě předpokládá, a která teda měla za to, že ta diference v tom, jak se co vidí, je v podstatě dána subjektivitou. To není dána subjektivitou, to je dána logem. To není subjektivita, logos není subjektivitou. Ale jo, protože ten logos sám je subjektivní. U tý krávy jiný. Je to sice intersubjektivita, řečeno teda s tím. Platí to vždycky pro celý rod, a ne pro jednotlivce. Ano. A nicméně pro rod to je subjektivita. To spíš subjektivita. Ne, to taky není subjektivita. To taky ne. To je jedno, ale vázanost na subjekt. Prostě je to vázanost na určitý rod jako subjekt. Tak to je. No. Takže to nemá vůbec žádnou vazbu na to, jestli je to správný nebo nesprávný. Jak to? Pro ten rod, ano? To je, nemá. Když pro každej rod je něco jiného pravda, tak není pravda nic, nebo cokoliv. Že pravda je jenom jedna, nebo teda nemusíme o ní mluvit. To pak je zbytečný mluvit, že jsou různý pravdy. Pro každýho jiný. Pro krávy jiná pravda, pro psy taky jiná pravda, pro lidi taky jiná pravda. To je dost takový vyhlédněný mluvit, že pro krávy existuje nějaká pravda. Jak tohleto vůbec můžou říct? To je právě to, co já měch popře. No, tak když říkáte, že ty krávy se to jeví jinak, takže jeví se jí to správně nebo špatně? No, já nevím jestli kráva, domnívám se, že nemá vůbec pojímového uvažování. To nemá, já nemluvím o pojímovém uvažování. Já říkám, když říkáte, že se to jeví, tak jeví se jí to správně nebo špatně? No, ale jevění podle mě je možné jedině na rovině pojímového uvažování. No jo, takže to jsme, ale tak proč říkáte, že krávy se to jeví jinak? No, to jsem říkal, že to dávám do úvozové. Nevím, co o tom mám říct, jakým způsobem ona je. V podstatě o tom vůbec neměl mluvit. Ale když o tom nevíte, co byste řekl, tak proč o tom mluvíte? No tak, abych to aspoň trochu přiblížil. A co, když nevíte co? Co vlastně přiblížujete, když nevíte? Že je to úplně co jiného, o čem nemůžu nic říct. Ano, tedy sophistad gorgias, který nic není, kdyby něco bylo, nemůžeme o tom nic říct. Kdybychom o tom něco řekli, nikdo nám nebude rozumět. To stojí na tom, že vycházím z toho člověka. Tohle není filozofie. Ale fakticky, to jsou absurnosti. A teď ten hajdek, který je jedině na tomhle záloží. Ty zvířata a všechno tohle z toho vynechává. Ale o to nejde. Proto vám vycházím od toho pobytu. Od ničeho jiného vít ani nemůže. On je vynechává, když to vy o nich mluvíte. Já o nich mluvím jen z toho, že tady byli vámi zavedeni. No dobře, ale tak vy můžete to odmítnout, ale nemůžete to přijmout a hovořit jinak. To není argumentace. No ne, hovořit jinak. Viděl jste nakonec, že prostě... Kdybyste se dovolával Heidegra, že on říká, že prostě celý to, jak se to jeví lidskýmu rodu, že je prostě subjektem lidského rodu, tak promiňte, to nemáte pravdu. To nemáte pravdu. Jak to? Když vůbec hovoří o ničem takovém, tak hovoří o tom, že jedině pobyt je na světě. I jiná vojna jich tam nehovoří. No jistě, tam jsou ve světě. Ale co s tím chcete říct? No to je spolenosti ukazování. No ano, ale je to naprostá subjektivita lidská. No lidského rodu, že jo? Lidského rodu, no, a tím pádem prostě... Nemá smysl mluvit o žádný pravdě. A proč teda se tou pravdou zabývá? Jak to, že neleze hovořit o nějaké pravdě? No protože to je jenom subjektivita lidská. No a tak na téhle sterovině leze hovořit o pravdě, ne? Na téhle sterovině toho lidského? Buď mluvíme o pravdě, a pak musí každá subjektivita být redukována nebo neutralizována. Ale to není jen taková subjektivita, která by se týkala jenom jedného subjektu. No to je jedno, to je prostě davová psychoza smečky, no. No tak to... No jistě, to je ono. To nemá s pravdou co dělat. Když celé lidstvo bude zblázněné jedním směrem, tak to neznamená, že to je pravda. No to nikdo netvrdí, jakože to musí být pravda, že jo? Ale proč by se nemohla tomu lidskému rodu, proč by na téhle sterovině, ukazování se lidského rodu, nemohla existovat pravda? No dobře, proč by nemohla? No tak může, no ale za předpokladu, že dá se aj najít způsob, jak neutralizovat nebo zrušit svou subjektivitu. No tak ta subjektivita je usrušena částečně tím, že ten člověk řekl, že všichni... Ne, to je subjektivita kolektivní. No to je kolektivní subjektivita. No kolektivní. No jistě, my tady si říkáme celou řadu ledců, říkáme, že předmětný myšlení je prostě omyl, v kterým se trvalo evropské lidstvo a Evropou poznávání celý ostatní svět dva a půl tisíce let. To je prostě ideologie, to pojmové myšlení, jak je známe, jak bylo založeno v Řecku. No ale jako to ještě furt nic neznamená, že by ta pravda... To znamená, ta pravda tam nemá co dělat prostě. Pravda je iluze. To závisí na tom, že... Iluze lidského rodu. Na čem jí zalažíte, když to svážete s tím dásajem? Já jí zalažím právě na pobaze pojmového vařování. No to je právě ta subjektivita. Na tom to nemůže být. Naopak, pojmy musí být založeny na pravdě, ne pravda na pojmové myšlení. A stejně tak, pravda musí platit pro lidský rod, a ne lidský rod, aby měl svou pravdu. Že jedno zakárá druhé. Ale že já jedně přes to, jak ukážu, jak to pojmové uvažování funguje, mohu ukázat, co to ta pravda je. Ano, zejména když ukážu postupně, odhaluju další a další chyby toho pojmového myšlení. No to je jedno, jako tady nebo to, že ukážu, jaké to pojmové myšlení je. No ale to musím ukázat jedně, když se postavím mimo. No, dejme tomu. Jak to nejde. Když jsem v tom, tak je to subjektivita. No, ale tak jako, když provedu celé tohle, co jsme říkali, tak jako, proč by i přes to se nemohlo vykázat, že nějaká pravda tady... Ne přes to, právě díky tomu. No, tak díky tomuhle vztahu. Já neříkám, že se nemohlo. Já jenom říkám, že to není tak, že prostě lidi všetci to vidějí. Stejně tak je to pravda. Je to pravda a proto je základní předpoklad splněn, aby se lidi dohodli... Já jsem se tady neříkal, že když všichni lidi to tak vidějí, takže to je pravda. No jistě, když jste to říkal, že to je pro celý rod. Ne, to jsem říkal, že pro celý... Ne, ne, ne, že pro celý rod je to pojmové uvažování, že všichni... Ale ty krávy uvažujou. Nepojmově, ale taky nějak uvažujou. A viděl jste už někdy, že třeba kráva... Prostě říkáte, pro ní židle neexistuje. No ale že když jde, takže si oni poraní nohu. No se jí vyhne. To je jedno, ale vidí, že jako něco jiného bude. Ač kráva si není schopná sednout, tak jak by poznala, že židle je na sezení. To taky pro ní na sezení není. To jistě je pro ní něco jiného. Ty kráva taky něco jiného je. No samozřejmě. Ale nicméně teda, ona to taky vidí. No já vím, že něco vidí, jo, ale zase to... No ale přiměřeně. Tím, že už řeknu, že něco vidí, musí to dávat do ovozově, že je to úplně něco jiného, než jako hovořit o vidění u člověka, že jo. Nebo... Jo, to je zase konfuze. Nebudeme to hovořit. Nebudeme to hovořit, že jak jste sám říkal, je to lepší, jo, protože já se snažím pak, když přistoupím na ty zvířata, na tohle co to jako hledat, jestli by náhodou, a no to nejde, že, no. No, myslím, že je, víte, ta násilnost v tom, jakože, jako pravda lidí, může být, je to... To není pravda lidí, jo. A tudíž je to pravda, která je vrnucena všemu, už protože je lidská. Nemůže být pravda činnější, která, jo, to je zvítězná pravda lidská. Pokud přistoupím na to, že budu zase hovořit o zvířatech, jo, tak asi mají nějakou, jakoby, no to nelze, to nelze, opravdu, to je nesmysl, jako, jako, jestli mají, čuňa to řekni, jako pravdu, nebo nebo, jo. Že to připomíná tu, to kriterium, který má byt historická zkušenost lidstva je o praxe, a když se to v jeho praxi hodí, tak je to pravda. Ne, když se to, nikdo tam, nikdo tady nikdo hovořil o tom, že když se to někomu hodí, takže je to pravda, jo. A když se chtěl ukázat to, že zde bude, že je logos, který způsobuje tu integritu u lidí, že jo, a že tento logos taktež umožňuje existenci pravdy, že, a tato pravda samozřejmě. Ne, to, jak by mohl logos umožňovat existenci pravdy, protože zaprvé pravda neexistuje, nemůžeme. No, není, no, není to žádný však. Ale ani, tím spíš neexistuje, existovat může jedině člověk, že. Za druhý, logos nemůže být víc než pravda a něco zajišťovat na pravdě. Logos zcela závisí na pravdě. No, mají stejnou povahu, jsou to... Nemají stejnou povahu. Jsou to ryzy nepředmětnosti. Jedno je, no, právě že ryzy nepředmětnosti je pravda, ale už logos není zcela ryzí nepředmětnosti. O tom jsme... Není to totéž, prostě není to totéž. O tom jsme, no, to je pravda, že o tomhle jsme mě nemluvili letos a dokonce se mi zdá, že v některých většinách jsme tak jako ten logos někdy považovali za šifru označující ten rež. To nevím, to možná, že někdo, špatně, ale... Ne, hlavně, že on se svět přečí. Já jsem kdysi dávno jsem přesně tak svět přečí, a pravda je na to, a prostě, že pravda nás oslovuje skrze logos, ale skrze logos mluví pravda, nemluví ten logos. Já jsem jasně říkal. To, co nás oslovuje, není logos, není proč pravda. A pravda nás ovšem oslovuje skrze logos. Takže po týhle stránce je naprosto jasno, že vždycky jsme zachovávali rozdíl mezi pravdou a logem. Jo, protože dali jsme, že by to Heidegger taky tak tam moc se na tom hálil, tak se tam na to dost narážel. Protože tam dost temu vytýkal v podstavě Heideggerovit, že on tam tu pravdu už dá zatím. Tam je ten logos, který všechno bude z pravdy. Ale tam dokonce je vejšť než pravda. No, tam snad je, vejšť tam určitě nebude. On tam je na Heideggerovině, že? On vykonává funkci pravdy. Protože pravda je chápaná jako výroko. To jsme si mysleli, my, ale když tady byl Jiří Němec, tak ten nakonec tvrdil s vám, že to tam taky má Heidegger. Co si pamatujete? No, je to rozdíl. Patočka mě taky tvrdil, že je to nepochopení a že vlastně v tom Heideggerovi to je takhle a tak dále. Jak já rozumím Heideggerovi, to bychom se museli pustit do toho čtení, tak pro něj až do dost pozných let, kdy to začal revidovat, ale jenom formálně a neřek jinak žádnou koncepci, jinou, novou, jenom sproblematizoval to svý celoživotní přesvědčení, že pravda je aletheia, to je nezakrytost, že to v posledních letech sproblematizoval, ale novou koncepci nevypracoval, tak v celé té době předtím, a zejména teda, když přednášel tamto po podstatě pravdy a potom to zredigoval, a vyšlo to, a vycházelo to znovu, tak celou tu dobu, vodzajn, onsajt, až někdy do 50. let, držel, že pravda je odkrytost, rozumí se, soucna, ale soucno je tím, čím je, díky lovu. Nikoliv díky pravdě. A já celou tu dobu jsem se pokoušel nějak k tomu čelit tím, že jsem tvrdil, že základní chyba je v tom, že Jaspers předpokládá, že její soucno je, co je, zatímco ve skutečnosti každé soucno samo o sobě je mnohoznačné, a teprve ve světle pravdy se ukazuje jeho pravá tvář, což je vysloveně celoživotní polemika s Heideggerem. Možná, že mu špatně rozumí. Patočka aspoň byl přesvědčený, že to je tohle, že vlastně ta podobnost nebo obdoba je mnohem podstatnější, ale takhle to teda je. Já jsem přesvědčený, že třeba v té studii von Wesner Wahrheit, že tam zůstává pravda závislá na soucnu. Prostě rozhodující pro pravdu je soucno. Jaké soucno je, taková je pravda o soucnu. A proti tomu jsem od začátku tvrdil, že soucno je takové, jaká je o něm pravda. Tady myslíte ten subjektivismus, který jste před chvílí učítal? Ne, tady nejde o subjektivismus, tady jde o to, že soucno garantuje svou vlastní pravdu. Proto on mluví o tom, že každé soucno má svou pravdu. To znamená, jaký je soucno, taková je pravda o něm. Pravda se spravuje tím soucnem, ale to nemůže být jiná pravda než výrok o soucnu? Jemu nejde o to, aby ukázal, co je pravda, ale on ukazuje to, když se pravda chápe jako ta skladat výpovědi z věcí, tak on chce ukázat na tom, jak z toho vyjde, jak to myšlení je nedostatečné a jak by mělo jít dál. A v podstatě on ukáže, že to zaružení je celé v té světlině, která vůbec umožňuje celé to jevení a skrývání. Jemu nejde ani tak, já jsem měl vědomí, když jsme to teď přečetli, já jsem Ivana Brutila, když jsme se to přečetli. Dolfon Weissnera. Takže jsme to přečetli a když jsem mu to říkal, tak on s ním souhlasil, já jsem právě říkal, že má ten rozdíl mezi váma a jim je v tom, že vy jich v podstatě vymezujete, co je pravda, než to Heideggerovi ani nejde o to, aby vymezil, co je pravda, ale ukázat na to, jak to lidské myšlení při pojímání pravdy takovýmto způsobem, jak on ukáže na toho středověkého pojímání, jak je nedostatečné a kam musí jít až dál, na co nesmí zapomenout. A v podstatě tak dojde k tomu, že ukáže, že to jevení samo a to ukazování, skrývání nebo ta odkrytost není možná bez té světly. Což není třeba v tom Von Weissnere Warheit, tam až ke konci jsou v tom poznávky, ty přednávce, kterou měl tam v 67. A vy jste to dodělali ze Seinund Zeit? Ne, ne, my jsme čepili Von Weissnere Warheit a potom ještě, že ho vyšlo přece v tom službě. A když říkáte, že to v tom není? Není to v tom Von Weissnere Warheit, o tý světlině. Lichtung tam je samozřejmě. Tam je až, není, není, tam až na konci, v tý vosmice, nebo až tam u Mandoem, ty přidaný kapitole, je poukaz na tu přednášku Mandoem nebo na něco. Ne, tam se o Lichtung pracuje, tam se o Lichtung mluví bezpečně. Já mám dojem, že je to až potom v tom konci filozofie, že tam o tom víc hovoří. No, znovu o tom hovoří, ale prostě v tom Weissnere Warheit tam se o Lichtung mluví. No, ale jde o to, že jsem měl ten dojem, že vám je to jako nějak potřebovat, že jen bude spíš potom ukázat tu nedostatečnost toho myšlení. A kam je potřeba až dále. A ne o nějaké přímé vymezení pravdy. No, to jistě, že ne. Pravda se nedá přímo vymezit. A nevím, proč říkáte, že já to vymezuju. No, vaším tématem je třeba pravda. No, jen ho taky, když píše von Weissner Warheit, ne? A jak to vymezuju? To ještě neznamená, že když je tématem, že to vymezuju. Říkat, co je pravda, to se mi nikdy nepřihodilo. Ale můžu si dát za téma nedostatečnosti lidského myšlení. Nicméně mluví o von Weissner Warheit. Nikoliv o nedostatečnosti. Tak to klame, když dává jinej název. Je tam co z toho vyleze potom. Ne, to je prostě to, že Heidegger věděl, aspoň do jistý mír, nebo tušil, že o nepředmětné skutečnosti se nedá předmětně mluvit. Ale tak to bude samozřejmě, že tohle z toho bylo, no to je to samé jako o bytí, že to teda, jo, taky on nemůže o bytí. No, takže prostě, když mluvíte, a tohle zase já jsem taky vysloveně řek, dokonce když si strašně ráno, ještě koncem paresátejch let, v tom zborníku Romádkovi, já nevím, 65. co to bylo, že, tak tam mám studii o Romádkově pojetí pravdy a tam na něm ukazují právě tam...

====================
s2.flac
====================
Svátných záležitostí, to je blbý. Je otázka, jestli ta poctivost té filozofie, to teda asi pravděpodobně Heidegger zadíší, jestli ta poctivost filozofie jde dost daleko, aby si přiznala, že tam nějaká, nějaký to rezidů toho nerozumného vždycky je. A to nejenom přední, ale i v ní samotný. A to ještě vůbec ji nedělá závislou na těch dvojich půzedích. Na tom dvojich půzedích. No tak on toho zase není takový text, že by se muselo půl roku dostat tu jedné věty, no ale... Takže, prosím vás, já bych rád, aby už... Já vědím, že... Ale ještě mě zůstává nejasné, když mně se přece ukazuje ten pes, který tady běží, že nědej a já nevím co. Nebo to myslíte, že je vení? To není vení, to je v přícipě ukazování. To je oboje. To je právě mně nejasné. To je oboje. Co pak to můžeme my oddělit? Když on běží a já tady jsem, no tak oboje se koná. Jak ukazování, tak je vení. Ale musíme to rozlišit. To znamená, že ne jednou se to ukazuje, po druhé se to vyjavuje. Ale jsou to dvě různé funkce. Když tady běží pes, tak především se ukazuje, že to je pes starej nebo mladej, rezavej nebo už třeba jenom na bradě nebo vůbec má šediv klupy, že má bohatou sersta nebo vypadanou, vypajchenou. Jedno nebo druhý. Nemůže se všechno být na jedno. To se mi ukazuje. Ale zároveň tady běží pes, který kdysi byl mladej, i když je teď starej. Nebo někdy bude starej, i když teď je mladej. Ten pes tady běží, který má tuhle minulost a budoucnost. Čili on tady běží ten pes, který je bytostí nejenom jevem. A tady jde o to všem, že to bytí psa se může ukázat, nebo přesně to, že ten pes jako soucno, se může ukázat jenom tím, že v dané chvíli se zvnějšní něco, co právě se mělo a mohlo zvnějšnit. On nemůže se ukázat podle své vůle, nebo podle toho, kdo na ně kouká jednou tak, po druhý tak. Prostě on žije tím, že postupně se ukazuje v novejch a novejch podobách. Ale on se taky v ten moment se může ukázat různým lidem jinak, že? Ne. Nebo to se vyjeví jinak? To se vyjeví jinak ovšem. Že jednomu se zdá, že je starší, druhýmu, že je nelepší jevit. To je to, co ukazuje stále stejně, ale jeví se každým subjektům jinak. No může se vyjevit, ne? Jeví se. Jakoby to bylo nutné, aby se každýmu jevil. Ne. Může se jevit každýmu jinak. Ale může se taky jevit správně a pokud se jeví správně, tak všem stejně. Já ještě prostě nevidím tu nějakou souvislost nebo ten rozdíl, když mluvíte o tom, že se mně něco ukazuje a kdy se mně to tež jeví. No především, já nemusím říkat, že se mně ukazuje, panač. Ono se to neukazuje mně, to se ukazuje prostě. Každému, kdo chce koukat. No ale když jsem se vás zvládl posledně, teda v dátních zkuzech jsem řekl, ano, to, co se ukazuje, se může ukazovat i někomu. No jistě, že když se kouká. Ukazování je, jak ukazování vůbec, jakoby ty toho soucna, ale to není soucna, protože soucna jednoduchy se neví. Ale jaký je teda rozdíl, že v podstatě tady pak vidím tři věci. Ukazování se jakoby vůbec. Ukazování se někomu a pak jevení se někomu. Ale ne. Když se něco ukazuje, no tak to není ještě něco dalšího, aby se ukazovalo někomu. To se prostě ukazuje. A když u toho někdo je, tak jemu. Když u toho není, tak nikomu. Ano, ale když se to potom někomu ukazuje, to to tež jako když se to někomu je, vždyť není. Když se to někomu ukazuje, no tak samozřejmě to není možný bez jevení. Není to to tež, ale není to možný bez jevení. Pak něco jiného se mu ukazuje, něco jiného se mu jeví. Takže to není to tež. Ale spadá to do jednoho aktu. Když se to někomu ukazuje, tak to znamená, že se mu to zároveň někomu jeví. No a kde je teďka ta hranice, nebo ten... Ale to je, to je, to je... Jako co? Když se to někomu ukazuje, co ukazujeme na tom, kde jeví, to znamená, že se něco proběhlo, kde se mu jeví. Ale, ale se to vždycky nějak jeví. Protože, totiž, když se to MNĚ ukáže, tak už to vždycky, tak to dává pro mě nějaký smysl. A tudí, že to... Tudí, že to je... Čili, kdyby se to nějak ukázalo, tak se by to ani nevěnovalo, no samozřejmě. Jako blest z čistého uprostřed noci, tak najednou prostě to bléskne, no a já jsem smaten a nevím, co bylo před a co bylo po. Tak já si to uvědomuji, ale nevím. To musím rozlišit. Vědět znamená vědět, co se mi to ukázalo. A v tu ránu už je to zároveň jasné. Takže v podstatě ten Logos integruje to ukazování. To ukazováné sámo není nějakým způsobem logem integrováno. Vědíte se, především Logos integruje to soucno, takže udržuje, to je ta jednotlivá ukázání, udržuje v jaké jest jednotě toho bytí soucna. Ano, ale ten toho bytí soucna. A kdybych se to ukazuje, tak to ukazování nemá žádný, tam ten Logos nikde nefunguje. Jak to, že ne? Ukazování právě tam funguje. Bez toho Logu. To funguje u toho, co se ukazuje. No jistě, když mluvíme o ukázání, tak mluvíme o tom, co se ukazuje. A ne komu. To je nezajímavé. To tam nepatří komu. Devo to jesti kouká. Ale tady bude potom o to, když se mně něco ukazuje. To mě jako zajímá teď. Protože v podstatě to je méní. To znamená, když se mně něco ukazuje, to znamená, že já koukám na to, co se ukazuje. Neznamená to nic jiného. Že já koukám na to, co se ono samo o sobě ukazuje. Ne mně. Když řeknu, že mně se ukazuje, to znamená, že na to koukám. A vy říkáte sám taky, že to, co se mně ukazuje, já v podstatě nevím, co. Protože tam ještě není ta interview. Tam není ještě ten Logos. Až přistoupí ten Logos, tak pak já teprve vidím, co se mně jeví. Takže to znamená, že to ukazování je jakoby slepé. Jak slepé? No je slepé v tom smyslu, že... Já nevím, jako... Já nemůžu říct, co tačí se mně ukázat. No to jste vy. Co vy umíte nebo neumíte říct, co je do toho, co se ukazuje. To se prostě ukazuje. Ať o tom víte nebo nevíte. No ne, ale chci to rozříct z toho důvodu, jak se odlišuje ukazování od jevení. No. No. No a pak jestli tady ta... Takže tohle by se tak nějak jako... No ale prostě to, co se ukazuje, vlastně není PES, nebože to, co se ukazuje, to jsou... Jak to říct? Ono se to ani neukazuje de facto. Prostě jsou to jednotlivá kvanta záření různých mytečtů, který dopadají na sítnice, jít to znamená na jednotlivé buňky a tam se vybudí potom nějaké elektrické impulzy, které jdou dát do gablí a tak dále. Takže ten počítek vzniká až teprve cestou, že původně to je nějaký jenom fyzikální děj, že? Eventuálně chemický děj. A teď já z těch jednotlivých droboučkých informací si poskládávám, respektive i otázka zda já, až na těch nejnižších úrovních se to syntetizuje bez zásahů bůh, že? To oko samo to vidí, i psovi to vidí, že? Takže tady nejde jenom o to, že se mi jeví pes díky tomu, že já buď přímo znám tu minulost, nebo ji aspoň předpokládám z analogických případů a předpokládám budoucnost. A tím to i hned promítám do této časové roviny, ale já zároveň syntetizuju ty jednotlivé informace, které dostávám, vybírám z nich, poněkud zároveň s tím psem mě na sítnici, teda s tím světlem z psa, mě zapadá na sítnici světlo ze všech možných předmětů kolem a já je vylúčuju až se soustředím na psa, čili beru v úvahu jenom to a ty syntetizuju a to taky ovšem pomocí logo. Tak ten logo, jak si to, není jenom záležitost časová, jenomže na to se vždycky dávalo hlavní důraz a chápalo se to naprosto nesmyslně v té anglosávské tradici jako ty počitky nebo nějaký takový senzace. Ještě takovou maličkou řadu, právě fakt může námíte třeba, třeba nebo já můžu námíte, odkud berete to, že ten logo má třeba klubou funkci, protože vysypí v podstatě, zajišťujete to, že já takovýmto způsobem mohu poznávat, jak ten fink hovoří o té věci osobně. Protože jak ta věc, která se ukazuje, tak to hěvení je obojí integrováno tím člověkem. Tak to je ono, to je právě účel. Jinak interpretováno. Až tam to v podstatě místo logů, to zajišťoval intelektus divinus. A ten intelektus divinus nám nepřístíží. Cože nás vysvobodně, nebo nespectivě, ten božský rozvoj byl stejně podřízen stejným zákonům, jako naše výško. Takže my jsme mohli takto poznávat věci, jak skutečně jsme. To není proto, že byl podřízen stejným zákonům a proto jsme mohli poznávat výško. Tomu bylo podřízeno všechno. Jak věci, tak naše chlápání. Tím byl garantér. A ten příští šárkou. To je středově. No, intelektus divinus. No tak o čem mluvíš ty? Tak domnívám se, že Voděka asi mluví taky o intelektus divinus. Ale už se chápete, že je to tak, jak jsem říkal já. I tvůrcovi, i moje myšlení je stejného podřízeno stejným zákonům, které bych chtěl poznat. Prostě jenom to, že Bůh neklame, je zárukou toho, že já poznám vás správně. Nikoliv jeho intelektu. Nebož jenom to, že on neklame. Takže tam intelektus divinus nemá cenu cytírovat. Když mluvíme o intelektus divinus, tak samozřejmě to středově ten končí. Podobnou funkci to má. U Spinozy podobnou funkci to má. U anglických, těch, kterého třeba Hubert, Barclay a podobně. A tento předpoklad, předpoklad je to základní myšlení, předpoklad je to, jaké jsou dvíry, že to tak je, která může to zvládnout. No ale jestli je to třeba potřeba, že? Proč nestačí, proč nestačí, aby ten logos fungoval jen na té jedné straně? Tam může být jiný logo, nebo něco jiného, co vytvržuje to, že ty věci se nějakým způsobem ukazují. Proč to musí být zajištěno, zajištěno ten... No dobře, to je něco jiného. Tak co například? Je to něco proti tomu. Terminologická, jak to nazvete? Nejde o to, jak to nazvete, ale o něco jiného. Větně, ne názevě. No větně, samozřejmě, že to bude něco, co zase způsobuje to, že ta věc je nějakým způsobem integrovaná. No tak ty jinými slovy je to logos. Ale může to být jiného druhu. Nemůže být. Jakýho jiného? No, protože kdyby se u těch zvířat... Jestliže logos definujeme jako to, co integruje, tak jak jinak integruje? Co to je jiného druhu? To je strašně konfuzní. Co to je jiného druhu? Já bych chtěl vás takovou věc. Tady pak existuje mnoho logů. Pro zvířata, pro rostlině existují, existuje jiný logos. Mluvíte o logu soucna nebo o logu? No, tak myslím, že ta logos, který integruje soucna. Pravá bude mnou, kdybych měl vyuvažovat, protože... No, je jenom jeden logos. No. A ten, no ano, tak to. Když mluvíte soucna. Ne, ne, ne, jeden logos. Jeden logos bude zajišťovat vůbec integritu souce, aby se vůbec ukazovalo. Jo? Ten, jo, zatím... Vy máte jeden logos, který má výcetnící, jo? Já teďka budu mluvit, že si to rozdělím. Pak můžu třeba říct, že to teď tíž logos, který má výcetnící. Ale tak jinak je tady ta integrita, která je v souce, aby se ukazovalo. Jo? To je jedna z funkcí. Potom tady bych mohl říct, že je druhej logos, který vůbec umožňuje to, že ty věci se v člověkovi nějakým způsobem věví. Jo? To je druhej logos. Pak zase tady může být další logos. Jak se to věví, třeba hostina nebo zvířatů? To je absurdita. Tohle to udělal Empedokles, že řekl, že jeden logos působí svár, druhej logos působí lásku. A rozlišil je jako lásku a svár. To kritizovalo všem. Aristotelesu ukázalo ta absurdita, že prostě láska právě tak rozděluje jako spojuje, a svár právě tak spojuje jako rozděluje. Takže to nemůžete jen takhle slovně, že si můžete vymyslet. To byste stejně mohli říct, který způsobuje, že události začínají, jedinej logos, který způsobuje, že události pokračujou, a pak je třetí logos, který způsobuje, že končejí. To je nějaké řešení, to není myšlení. To je prostě v magazíně, když se píše, co v každém šupleti je, ale to nemá souvislost žádnou. To si můžete takovejhlech logosů napočítat, kolik chcete, ale myslet se to nedá. To jsou možná trochu jiné logi, než které pomažujete, než které pomažíte vy. Protože tohle jsou logi, které se netýkají nějakých událostí, a já bych na každou část událostí použil jiný logos. Já tady mám v podstatě na všechny události pro někoho jeden logos, pro jiného jiný logos. Ale je to půjď na celou dálo, protože byste chtěli událost rozdělit a já jsem nakonec chtěl událost rozdělit. Na všechny události mohou být různé logi, kterým ty události jsou integrovány. Pro lidi... Jak se mezi sobou ty různé logi olyšejí? No, to já nemohu říct, protože jak se říká, to já mě o zvířatech. Proč mluvíte teda, co vy zvíte, ale můžete rozlišet, že jsou zvířata různý, nejsou všechny stejný. Takže můžete něco říct. A netvrdil bych nikdy, tak silné prozemí bych nedal, že jako je to ten tý šlogos, který provádí integritu člověkově jako ve zvířatí. To by mě zase třeba připadalo silně. Já na to nemám žádné úrovodění. Tak to jsou dojmy o tom. To není myšlení. Podívejte se, když budete mít mnoho logů, které integrují tyto logy, aby vůbec se mezi sebou nervali. Proč tak nervali? No už. Například, teďte přece, máte tradici filozofickou, jak se koupněte. Aristotele, zatíž Platón měl furu idei. Potřeboval Demiurga, který podle těch ideí něco dělá, ty ideje sami, co s nima. Aristoteles odboural Demiurga, ale zase tam dal to, co pracuje ve vnitř. Tu energii. Eventuálně entelegii. Tak vy tam zase potřebujete něco, co vám dá ty logy dohromady. Kdo to bude vybírat? Víme, když jsme se v tom, jak se něco ukazuje člověkovi, tak tam zase chcete zavést nějaké rozdílení, které já tam nedělám. Já teď mluvím, když vy říkáte, že různí jevy můžou mít různý logy. Ne, ten týž jev může mít různý logy. Takže dokonce ten týž jev může mít různý logy. Jak se ty jevy, ty logy dohodnou? Tam se vůbec nedohadují. Nedohadují. No tak jak to, že potom vznikne jen jedno soucno? Ne, tady je... Když jsou různý logy, tak kde se vzalo to jedno soucno? Tak garantuje, že to je jedno to soucno. No, to garantuje jeden logos, že to je jedno soucno. A co ten druhej do toho fušuje? Ten druhej logos způsobuje, že se to někomu jevy. Ale nemluvíme o někom. Jak je to v tý věci samý? Vy jste říkal, že může mít různý logy. Tak nepleťte do toho někoho. Ta věc, to soucno, jedno soucno. To má jeden logos. Ale jiný logos je u jiného soucna, které mu v podstatě zkusit. Vy chcete říct, že každé soucno má svůj logos a to znamená, že i logos, který je schopen teda soucno, které je schopno se dívat na ty ostatní, takže má svůj vlastní logos, takže to je jinej logos, než ten logos toho... Ano, toho respektivně dívat se podle svého planu. No tak, to jste prostě sofista v tom případě. Tohle tvrdil Gorgias. Že prostě každý jsme v sámom sobě za prvé nic. Ne, v sámom sobě ne, protože každej z lidí má jinej logos. To ne. Lidé mají stejný logos, ale lidé mají jiný logos, než třeba krávy. Nebo než třeba psy. Ale lidé mají všichni stejný logos. To je zajímavé. Protože přivníme, že všichni lidé vidí tady židly, to právě způsobuje ten tým logos, ale kráva tady židlí nevidí. Pro ní ten logos z toho dělá trošku něco jiného. Tak toto myslím. Logos to je teda prostě se netýká pravdy. Nemá souvislost žádnou. Protože tam je jinej logos. Tak já si to představuji. A ten logos, který funguje u člověka, tak ten je společný s pravdou samozřejmě. Ten logos, který zaručujeme. No tak ovšem, vy zůstáváte v tradiční filozofii, která tohle to právě předpokládá. A která teda měla za to, že že prostě ta diference v tom, jak se co vidí, je v podstatě dána subjektivitu. To není dána subjektivitu, to je dána logenu. To není subjektivita, logos není subjektivní. Ale jo, protože ten logo sám je subjektivní. U té krávy jinej je to sice intersubjektivita, řečeno teda s tím. Platí to vždycky pro celý rod, a ne pro jednotlivce. A nicméně pro rod to je subjektivita. Vázanost na subjekt. Prostě je to vázanost na určitý rod jako subjekt. Takže to nemá vůbec žádnou vazbu na to, jestli je to správný nebo nesprávný. Nemá. Když pro každej rok je něco jiného pravda, tak není pravda nic nebo cokoliv. Je pravda jenom jedna, nebo teda nemusíme o ní mluvit? To pak je zbytečný mluvit, že jsou různý pravdy. Pro každýho jiný. Pro krávy jiná pravda, pro psy taky jiná pravda, pro lidi taky jiná pravda. To je dost takový vyhraděný průběh, že pro krávu existuje nějaká pravda. Jak tohle z toho vůbec můžu říct? To je právě to, co máme v popředu. Já nevím, jestli kráva, domývám se, že nemá úplně pojmového uvažování. Ale jevení podle mě je možné jedině na rovině pojmového uvažování. To jsem říkal, že to dávám do úvozové. Nevím, co o tom mám říct, když o tom nevíte, co byste řekl, tak proč o tom mluvíte? A co, když nevíte, co? Co vlastně přiblížujete, když nevíte? Čeli sophistad, gorgia, který nic není, kdyby něco bylo, nemůžeme o tom nic říct, kdyby o tom něco řekli, nikdo nám nebude o tom říct. No ne, no tohle není filozofie. Ale fakticky, to jsou absurdnosti. A teď ten nájde, kde je jedině na tom noctvím záležitosti. Pro tohle vychází do toho pobytu, od ničeho jiného výborně nemůže. Já o něm odmínuji z toho, že mám lokomotivní místo, kde já jdu, katá lovesického pohodl crew, které z natoku ČEK neví co totalit. No, a TJB neví, že denne rozhodulka To nemáte pravdu. Jak to, že nemáme zahovořit o nějaké pravdě? No tak na téhle stavrovině ale zahovořit o pravdě, ne? Na téhle stavrovině toho lidského. Přece buď mluvíme o pravdě a pak musí každá subjektivita být redukována nebo neutralizována. No to je jedno. To je prostě smečkové jadavová psychose smečky, no. No jistě, to je ono. To nemá s pravdou co dělat. Když celý lidstvo bude zblázněný jedním směrem, tak to znamená, že to je pravda. No to nikdo netrpí, že to musí být tak. Ale proč by se nemohla tomu lidskému rodu, proč by na téhle stavrovině ukazování se lidského rodu nemohla existovat pravda? To je uslušené částečně tím, že ten člověk řekl, že všichni... Ne, to je subjektivita kolektivní. To je kolektivní subjektivita. No jistě, my tady si říkáme celou řadu let, říkáme, že předmětní myšlení je prostě omyl, v kterým se trvalo evropské lidstvo a Evropou poznávající ostatní svět dva a půl tisíce let. To je prostě ideologie, to pojmový myšlení, jak je známe, jak bylo založeno v Řecku. To znamená, že ta pravda tam nemá co dělat prostě. Pravda je iluze. Iluze lidského rodu. Na čem jí zalažíte, když to svážete s tím DASAI? To je právě subjektivita. Na tom to nemůže být. Naopak, pojmy musí být založeny na pravdě, ne na pojmové myšlení. A stejně tak, pravda musí platit pro lidský rod, a ne lidský rod, aby měl svou pravdu. Ale že já jedně přes to, jak ukážu, jak to pojmové uvažování funguje, mohu ukázat, co to ta pravda je. Ano, zejména, když ukážu postupně, odhaluju další a další chyby toho pojmového myšlení. No, to je jedno, že ukážu, jaké to pojmové myšlení je. No, ale to musím ukázat jedně, když se postavím mimo. Když jsem v tom, tak je to subjektivita. Ale, tak jako, když provedu celé tohle, co jsme říkali, tak proč by ti přesto se nemohlo vykázat, věřet nějaká pravda? Ne, přesto, právě díky tomu. No, tak díky politickému. Já neříkám, že by se nemohlo. Já jenom říkám, že to není tak, že prostě lidi všetci to viděj stejně, tak je to pravda. Je to pravda a proto je základ, základní předpoklad splněn, aby se lidi dohodli. Já jsem se tady neříkal, že všichni lidi to tak vidějí. No, jistě, když jste to říkal, že to je pro celý rok. Ne, to jsem jim říkal, že pro celý rok je to pojmové uvažování, že všichni... Ty krávy uvažujou nepojmově, ale taky nějak uvažujou. Viděl jste už někdy, že třeba kráva, prostě říkáte, pro ní židle neexistuje, no ale že když jde, takže si o ní poraní nohu, on se jich vyhne. To je jedno, ale vidí, že jako něco jiného bude. Ač kráva si není schopná sednout, tak jak by poznala, že židla je na sezení. Taky pro ní na sezení není. To jistě je pro ní něco jiného. Kráva taky něco jiného je. No samozřejmě. Ale nicméně teda, ona to taky vidí. No, já vím, že něco vidí, jo, ale zase to... No, ale přiměřeně. Proč já už řeknu, že něco vidí, musí to dávat do úzor, že je to úplně něco jiného, než jako hovořit uviděním člověka, že? Nebo... To je zas konfuze. Nemůžeme to hovořit, jak jste sám říkal, je to hned příště, protože já se snažím pár týčí přistoupnit na ty zvířata, na tohle, co to jako hledat, jestli by náhodou, a mimo to nejde, že? Ale myslím, že víte, ta násilnost, jakož je to pravda lidí, může být... To není pravda lidí. A tudíž je to pravda, která nebojíce na všechno, už protože je jedinická. Vím, že to je pravda, činnější pravda, která zůstává pravda lidská. Kriptokryptem je jediná historická zkušenost lidstva, jeho praxe. A když se to o jeho praxi hodí, tak je to pravda. A když se to o jeho praxi hodí, tak je to pravda. No mají stejnou povahu, jsou to opravdu. Jsou to ryzy nepřemětnosti. No právě že ryzy nepřemětnosti je pravda, ale už logos není zcela ryzí nepřemětnosti. Není to totéž, prostě není to totéž. Šokovská logosvět je pravda, že do toho jsme ryzí nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli. Že pravda nás oslovuje skrze logos. Ale skrze logos mluví pravda, nemluví ten logos. Jsem jasně říkal. To, co nás oslovuje, není logos. Není proč pravda? A pravda nás ovšem oslovuje skrze logos. Po této stránce je naprosto jasno, že vždycky jsme zachovávali rozdíl mezi pravdou a logem. Dokonce takhle jsme říkali, že by toho Heidegrada taky tak tam my se na to máme, že tak se tam se na to dostaneme, že ho jste mu vypíkal, že je to vy Heidegradec, že on tam to tam bude dát. Tam je ten logos, to je běžnice, to je pravda. Tam dokonce je vejšíž pravda. Tam samozřejmě vejšíž tam určitě nebude, on tam je na Heidegru. On vykonává původci pravdy. To jsme si mysleli, ale když tady bylo změřeněné, tak ten nakonec tvrdil s vám, že to tam taky má Heidegrada, co si pamatuju. No, je to rozdíl. Patočka mě to taky tvrdil, že je to nepochopení a že vlastně s tomu Heidegrovi to je takhle a tak dále. Jak já rozumím Heidegrovi, to bychom se museli pustit do toho čtění, že tak pro něj až do dost pozných let, kdy to začal revidovat, ale jenom formálně a neřek jinak žádnou koncepci, jinou, novou, jenom zproblematizoval to svý celoživotní přesvědčení, že pravda je aletheia, to je zakrytost, že to v posledních letech zproblematizoval, ale novou koncepci nevypracoval. Tak v celé té době předtím, a zejména teda, když přednášel tamto po podstatě pravdy a potom to zredigoval a vyšlo to a vycházelo to znovu, celou tu dobu, od sajt až někdy do 50. let, držel, že pravda je odkrytost, rozumí se, soucna, ale soucno je tím, čím je, díky logu. Nikoliv díky pravdě. A já celou tu dobu jsem se pokoušel nějak k tomu čelit tím, že jsem tvrdil, že základní chyba je v tom, že Jaspers předpokládá, že soucno je, co je, zatímco ve skutečnosti každé soucno samo o sobě je mnohoznačné a teprve ve světle pravdy se ukazuje ho pravá tvář. Což je vysloveně celoživotní polemika se Heideggerem. Možná, že mu špatně rozumělo. Patočka aspoň byl přesvědčený, že to je tohle, že vlastně ta podobnost je mnohem podstatnější, ale takhle to teda je. Já jsem přesvědčený, že třeba v té studii von Wesner Warheit, že tam zůstává pravda závislá než soucno. Vlastně rozhodující pro pravdu je soucno. Jaký soucno jest, taková je pravdu o soucno. A proti tomu jsem od začátku tvrdil, že soucno je takový, jaká je o něm pravda. Nejde o subjektivismus, tady jde o to, že soucno garantuje svou vlastní pravdu. Proto on mluví o tom, že každé soucno má svou pravdu. Jaký je soucno, taková je pravda o něm. To není výrok, to je u Heideggera, každý výrok je taková záležitost. U Heideggera to je ta zjevnost nebo nezakrytost soucna. To je pravda. Čili to je jakejsi aspekt soucna. Pravda je aspekt ani soucna. A jak by mělo jít dál? V podstatě mu ukáže, že to zaručení je celé přesvědlně, které vůbec umožňuje celé to jevení a skrývání. Jemu nejde ani tak. Já jsem měl vědomí, že jsme to teď početli. Já jsem si přišel a řekl, že jsme to přečetli. Protože výrok v podstatě vymezuje to, co je pravda, většinou Heideggeru ani nejde o to, aby vymezil, co je pravda, ale ukázat na to, jak to lidské myšlení při pojímání takovýmto způsobem, jak mu ukáže na to předoběk pojímání, jak je nedostatečné a kam musí jít až dál, na co nesmí zapomenout. V podstatě tak dojde k tomu, že ukáže, že to jevení samo a to ukazování, skrývání, odkrytost není možná bez té světliny. Což není třeba v tom Fallen Zemde-Varheit, tam už až ke konci jsou tu poznávky, ty přednávce, kterou měl tam před desátým semírem. Ne, myslím, že to je Fallen Zemde-Varheit a potom ještě, že on jišlo přesně v tom součásti. Není to v tom Fallen Zemde-Varheit o tý světlině. Ne, samozřejmě. Tam je až na konci, v tý vosmice nebo až v tom Kopimande, až v tý přidaný kapitole je poukaz na tu přednášku. Ne, tam se Volichtung pracuje, tam se Volichtung mluví bezpečně. Samozřejmě, že je to až v tom konci filozofie, že tam o tom víc hovoří. No, znovu o tom hovoří, ale prostě v tom Weser-Varheit tam se Volichtung mluví. No, ale nebo to, že jsem měl ten dojem, že Ivan je to jako nějak potvrdoval, že jim bude spíš o tom ukázat nedostatečnost toho myšlení. A kam je potřeba až dálí. A ne o nějaké příměr vymezení pravdy. No, to je jistě, že ne. Pravda se nedá přímo vymezit. A nevím, proč říkáte, že já to vymezuju. No, vaším tématem je třeba pravda. Ale nicméně mluví o von Weser-Varheit a nikoliv o nedostatečnosti toho. No, to je co z toho vymezené. To je prostě to, že Heidegger věděl, aspoň do jistý mír, nebo tušil, že o nepředmětné skutečnosti se nedá předmětně mluvit. No, ne, tak to může samozřejmě, že tohle je to samé jako o věcí. Že to je to, co já mluvím, tak je to takové, že mluví si. ...studii o romátkově pojetí pravdy a tam na něm ukazují právě tam...

====================
s2.flac
====================
Svátných zážitek, těch blbých. Jsou ochotní se podrobit, prostě odložit sami sebe, neposuzovat to běžně. Tak to je teď jeden drank, a ten druhej drank je, si to prostě nějak zjednodušit. Nepřipustit si. V obově je to nepoctivý. Víš, ta filozofie, to je poctivý úsilí. Je otázka, jestli ta poctivost té filozofie, to teda asi pravděpodobně Heidegger, tatiši Espers má na mysli, jestli ta poctivost filozofie jde dost daleko, aby si přiznala, že tam nějakýto reziduum toho nerozumného vždycky je. A to nejenom přední, ale i v ní samotný. A to ještě vůbec jí nedělá závislou na těch dvojích půzeních. Závislou na těch dvojích půzeních. No tak štvrt je. Skončíme? Ještě tady je předěl. Tady se začne, kde je vysnávávka, takže možná můžeme skončit. Takže jsme došli. Udělali jsme jednu stranu. No tak tohle zase není takový text, že by se muselo půl roku zůstat tu jedné věty. Takže prosím vás, já bych rád, aby už... Já vidím, že... Ale ještě mě furt zůstává nejasné, když mně se přece ukazuje ten pes, který tady běží, že je hnědej a já nevím co. Nebo to myslíte, že je vení. To není je vení, to je ukazování. To je právě mně nejasné. To je oboje. Co pak to můžeme my oddělit? Když on běží a já tady jsem, tak oboje se koná. Jak ukazování, tak je vení. Ale musíme to rozlišit. To znamená, že jednou se to ukazuje, po druhé se to vyjavuje. Ale jsou to dvě různé funkce. Když tady běží pes, tak především se ukazuje, že to je pes starý nebo mladý, rezavej nebo už třeba jen na bradě nebo vůbec má šedivý chlupy, má bohatou sest a nebo vypadanou, vypajchený. Jedno nebo druhé. Nemůže se všechno být na jedno. To se mi ukazuje. Ale zároveň tady běží pes, který kdysi byl mladý, i když je teď starý. Nebo někdy bude starý, i když teď je mladý. Ten pes tady běží, který má tuto minulost a budoucnost. Čili on tady běží ten pes, který je bytostí, nejenom jevem. A to jde o to všem, že to bytí psa se může ukázat se může ukázat, nebo přesně ten pes jako jev, ten pes jako soucno, se může ukázat jenom tím, že v dané chvíli se zvnějšní něco, co právě se mělo a mohlo zvnějšnit. On nemůže se ukázat podle své vůle, nebo podle toho, kdo na ně kouká, jednou tak, po druhý tak. Prostě on žije tím, že postupně se ukazuje v novejch a novejch podobách. Ale on taky v ten moment se může ukázat různým lidem jinak, že? Ne. Nebo to se vyjeví jinak? To se vyjeví jinak o všem. Že jednomu se zdá, že je velmi věřitelný. On se ukazuje sláve stejně, ale jeví se každému subjektu jinak. No může se věvit, ne? Jeví se. Jakoby to bylo nutné, aby se každému jevil. Ne. Může se jevit každému jinak. Ale může se taky jevit správně a pokud se jeví správně, tak všem stejně. Já ještě chvíli nevidím tu nějakou souvislost když mluvíte o tom, že se mně něco ukazuje a kdy se mně to tež jeví. Jo? No především, já nemusím říkat, že se mně ukazuje, páč. Ono se to neukazuje mně, to se ukazuje prostě. Každému, kdo chce koukat. No ale když jsem se vás znal posledně teraptáticky, tak jsem říkal, ano, to, co se ukazuje, se může ukazovat i někomu. No jistě, že, když se kouká. No to je vůbec jakoby soucna, ale to není soucno, že soucno je to někdy se jeví. Jo, ale jaký je teda rozdíl, že v podstatě tady pak vidím tři věci, ukazování se jakoby vůbec, ukazování se někomu a pak jevení se někomu. Ale ne, no tak když se něco ukazuje, no tak to není ještě něco dalšího, aby se ukazovalo někomu, to se prostě ukazuje. A když u toho někdo je, tak jemu. Když u toho není, tak nikomu. Ano, ale když se to potom někomu ukazuje, to totéž jako když se to někomu jeví, není. No když se to někomu ukazuje, no tak samozřejmě to není možný bez jevení. Není to totéž, ale není to možný bez jevení. Pak něco jiného se mu ukazuje, něco jiného se mu jeví. Takže to není totéž. Ale spadá to do jednoho aktu. Když se to někomu ukazuje, tak to znamená, že z tomu to zároveň někomu jeví. No a kde je teďka ta hranice, nebo ten... Ale to je, to je, to je, to znamená jinde. Jako co? Když se to zároveň jevilo. Když se to znamená... Když se mně může něco ukazovat a nejeví, to znamená, že jsem to proběhl a nic se mi nejeví. Ale velocetoricky nějak jeví, protože totiž... Když se to mně ukáže... Tak už to nějak interpretuju. Tak už to vždycky... Tak už to dává pro mě nějaký smysl. A tudí, že to jev. Čili, kdyby se to jev ukazalo, tak se by to... A nejevilo. Tak potom on jeví. Ale no to prostě... No to je právda, ano. To můžu vědět. Jenomže... Já si jenom uvědomím, co to je vědět. Já si uvědomím, že se mi něco ukázalo, ale nevím co. Nevím, jak to vypadá. Nevím nic. Jenom jsem si uvědomil, že jako blesk z čistého uprostřed noci, tak najednou prostě to bleskne. No a já jsem zmaten a nevím, co bylo před a co bylo po. Tak já si to uvědomuji, ale nevím. Musím rozlišit. Vědět znamená vědět, co se mi to ukázalo. A v tu ránu už je to zároveň je. Takže v podstatě ten Logos integruje to ukazováné. Jo? To ukazováné sámo není nějakým způsobem logem integrováno. Především Logos integruje to soucno, takže udržuje, to je ta jednotlivá ukázání, udržuje v jakés jednotě toho bytí soucna. Ano, ale to je toho bytí soucna. A teď, když se to ukazuje, tak to ukazování nemá žádný... Tam ten Logos nikde nefunguje. Jak to, že ne? Ukazování právě tam funguje. Bez toho Logu... To funguje u toho, co se ukazuje. No jistě, no. Když mluvíme o ukázání, tak mluvíme o tom, co se ukazuje. A ne komu. To je nezajímavé. To tam nepatří komu. Jde o to, jestli kouká. Ale tady jde potom o to, když se mně něco ukazuje. To mě jako zajímá teďkom. Protože v podstatě to je vení. Když se mně něco ukazuje, to znamená, že já koukám na to, co se ukazuje. Neznamená to nic jinýho. Že já koukám na to, co se ono samo o sobě ukazuje. Ne mně. Když řeknu, že mně se ukazuje, to znamená, že na to koukám. A vy říkáte sám taky, že to, co se mi ukazuje, já v podstatě nevím, co. Tam ještě není ta interview. Tam není ještě ten logos. Až přistoupí ten logos, tak pak já teprve vidím, co se mi jeví. Takže to znamená, že to ukazování je jakoby slepé. Jak slepé? No, je slepé v tom smyslu, že... Žádný slepý. Vždyť ono se to ukazuje. Jedno, jestli k někomu nebo ne. Já nemůžu říct vůbec, co se mi ukázá. To jste vy. Co vy umíte nebo neumíte říct, co je do toho, co se ukazuje. To se prostě ukazuje. Ať o tom víte nebo nevíte. No ne, ale... chci to rozlišit z toho důvodu, že... jak se odlišuje ukazování od jevení. Že u toho... No jevení je vždycky někomu, kdežto ukazování je přecházení do... aktuality. Že... To je, když se to niterné zvnějšní v daném okamžiku hýketnung, tak to je ukázání. Tím takhle se ukazuje každé soucno. Že prochází postupně vždycky svéma soucnostma, v níž se ukazuje. Ale ne jevení. No... A pak jest tady ta... Takže tohle by se tak nějak jako... Ona tady je ještě komplikace, o které jsme nemluvili, že teda to není jenom záležitost časová, ale je to záležitost ještě jiného typu. To je prostě to, co se ukazuje. Vlastně to by teda fenomenology namítali, že to je ta vědecká konstrukce. Vědecká konstrukce, že? Že tím jsme úplně utekli od fenomenu. No ale prostě to, co se ukazuje, vlastně není PES. Co se ukazuje, to jsou... Jak to říct? Ono se to ani neukazuje de facto. Prostě jsou to jednotlivá kvantá záření různých kmytečtů, které dopadají na sítnici, to znamená jednotlivé buňky a tam se vybudí potom nějaké elektrické impulzy, které jdou dát do ganglí a tak dále. Takže ten počítak vzniká až té prvá cestou, že původně to je nějaký jenom fyzikální děj. Že? Eventuálně chemický děj. A teď já z těch jednotlivých droboučkých informací si poskládávám respektive je otázka zda já až na těch nejnižších úrovních se to syntetizuje bez zásahu vůle. Že? To oko samo to vidí, i psovi to vidí. Takže tady nejde jenom o to, že se mi jeví pes díky tomu, že já buď přímo znám tu minulost, nebo ji aspoň předpokládám z analogických případů a předpokládám budoucnost a tím to ji hned promítám do této časové roviny. Ale já zároveň syntetizuju ty jednotlivé informace, které dostávám. Vybírám z nich. Podílej, že zároveň s tím psem mě na sítnici, teda s tím světlem psa, s tím světlo ze všech možných předmětů kolem a já je vylučuju, pak se soustředím na psa, čili beru v úvahu jenom to a ty syntetizuju, a to taky ovšem pomocí logů. Tak ten logo, jak si to, není jenom záležitost časování, proč je to i tady ta záležitost. Jenomže na to se vždycky dávalo hlavní důraz a chápalo se to naprosto nesmyslně v té anglosáhské tradici jako ty počitky nebo nějaký takový senzace. Ještě takovou maličkost, právě pak někdo taky může namítat, třeba nebo já můžu namítat, odkud berete to, že ten logo má tu takto dvou funkci, protože vy si tím v podstatě zajišťujete to, že já takovýmto způsobem mohu poznávat, jak dejme tomu ten fink hovoří osobě. Protože ona, jak ta věc, která se ukazuje, tak to jevení je obojí integrováno tím člověkem. No tak to je ono, to je právě účel. Ale to je stará věc. Jinak interpretována všem. Až tam to v podstatě místo logů to zajišťoval intelektus divinus. A ten intelektus divinus nám byl přístupný. Cože nám? My jsme mohli, respektive ten božský rozum byl stejně tak podřízen stejným zákonům nebo naše myšlení. Takže my jsme mohli takto poznávat věci, jak skutečně jsou. No a je to jedno na myšlenském řadě. To není proto, že byl podřízen stejným zákonům a proto jsme mohli poznávat. Tomu bylo podřízeno všechno. Tak věci, tak naše chlápání. Tím byl garantem. To myslíš, ale to je středově. No jistě. No intelektus divinus, tak o čem mluvíš ty? Tak domnívám se, že Vodikátas mluví taky o intelektus divinus, ale už se chápě, takže je to tak, jak jsem říkal já. Protiž i tvůrcovi je moje myšlení je stejného druhu. Podřízeno stejným zákonům, které můžu poznávat. No ale pak ten intelektus divinus nic nezajišťuje. Co zajišťuje intelektus divinus u Dekarta? Nic! U toho zajišťuje něco jenom věrohodnost a spolehlivost boží. Nikoliv intelekt. Nikoliv co? Nikoliv intelekt. No prostě jenom to, že Bůh neklame, je zárukou toho, že já poznávám správně. Nikoliv jeho intelekt, jenom to, že on neklame. Takže tam intelektus divinus nemá cenu citýrovat. Čiže když mluvím o intelektus divinus, tak samozřejmě to k středověkem končí. Podobnou funkci to má u Spinozy. Podobnou funkci to má u těch anglických, třeba u Berkeley. A tento předpoklad jako v základu myšlení předpoklad v nějaké si výry, že to tak je, že to můžu pozvalovat. No ale jestli je to třeba potřeba, že? Můžu pozvalovat, jestli tak jsou. Proč nestačí, proč nestačí, aby ten logos fungoval jenom na té jedné straně? Tam může být jiný logos, nebo něco jiného, co udržuje to, že ty věci, se nějakým způsobem ukazují. Proč zde musí být zajištěn ten... něco jiného? Tak co například? Nic proti tomu. Terminologická, jak to nazvat? Nejde o to, jak to nazvat, ale co jiného? Věcně, ne název. Věcně samozřejmě, že to bude něco, co zase způsobuje to, že ta věc je nějakým způsobem integrovaná. No tak, tak před jinými ty slovy je to logos, no. Ale může to být jiného logos, že? Nemůže být. Jakýho jiného? Podívejte se, u těch zvířat... Jestliže logos definujeme jako to, co integruje, tak jak jinak integruje? Co to je jiného druhu? To je strašně konfuzní. Co to je jiného druhu? Já chci úplně snakovou věc, že jo? Protože tady pak existuje mnoho logů. Pro zvířata, pro rostliny existuje jiný logos, jo? Mluvíte o logu soucna nebo o logu? Vy si vezmete ten logos, který integruje soucna, jo? Pravá budeme uvažovat, protože dejme... No je jenom jeden logos. A ten, no ano, tak to. Proč mluvíte soucna? Ne, ne, ne, jeden logos. Jeden logos bude zajišťovat vůbec integritu soucen, aby se vůbec ukazovala, jo? Vy máte jeden logos, který má více funkcí, jo? Já teďka budu hovořit, že si to rozdělím, pak můžu třeba říct, že je to ten týž logos, který má tyhle funkce, ale tak jednak je tady ta integrita těch soucen, aby se ukazovaly, jo? To je jedna z funkcí. Potom tady bych mohl říct, že je druhej logos, který vůbec umožňuje to, že ty věci se člověkovi nějakým způsobem jeví, jo? To je druhej logos. Pak zase tady může být další logos, jak se to jeví, třeba rostlina nebo zvířatů. To je absurdita. Tohle to udělal Empédokles, že řekl, že jeden logos působí svár, druhej logos působí lásku. A rozlišil je jako lásku a svár. To kritizovalo všem. Aristotelesu ukázal, že to je absurdita, že prostě láska právě tak rozděluje jako spojuje, ale svár právě tak spojuje jako rozděluje. Takže to nemůžete jen takhle slovně, že si můžete vymyslet. To byste stejně mohli říct, je logos, který způsobuje, že události začínají, jedinej logos, který způsobuje, že události pokračujou a pak je třetí logos, který způsobuje, že končejí. No to je nějaký řešení, to není myšlení. To je prostě, to je, no já nevím, prostě v magazíně, když se píše to, co v Karim Šupleti je, ale to nemá souvislost žádnou. To si můžete takovej lechologů, si můžete takhle napočítat, kolik chcete, ale myslet se to nedá. No, to jsou možná trochu jiné logi, ne, než které uvažujete vy, než které povádíte vy. Protože tohle jsou logi, které se netýkají nějakých událostí a já bych na každou část té události použil jiný logos. Já tady mám v podstatě na všechny události pro někoho jeden logos, pro jiného jiný logos, ale je to furt na celou dálu, protože byste chtěl tu událost rozdělit a na každou použít jinej logos. To já jsem jako netvrdil. No a vy to rozdělujete, že na každou události je jinej logos? Ne, ne, na všechny události mohou být různé logi, kterým ty události jsou integrovány. A jak se mezi sebou ty různé logi lišejí? No, to já nemohu říct, protože, jak se říká, to já mě rozbířate. Můžete rozlišet, ale jsou zvířata různý, nejsou všechny stejný. Samozřejmě. Takže můžete něco říct. A tak silné tvrzení bych nedal, že jako je to ten tý šlogos, dejme tomu, který provádí integritu člověkovi jako ve zvířati. To by mě zase třeba připadalo silně. Já proto nemám žádné odubodnění. No jo, tak to jsou dojmy teda o tom. To není myšlení. Podívejte se, když budete mít mnoho logů, tak potřebujete zase něco, co integruje tyto logy, aby vůbec se mezi sebou nervali. Proč tak nervali? No už, například, teďte přece máte tradici filozofickou, jak se koukněte. Platón měl furu idejí. Potřeboval Demiurga, který podle těch idejí něco dělá, ty ideje sami, co s nima. Aristoteles odboural Demiurga, ale zase tam dal to, co pracuje ve vnitř. Tu energii. Eventuálně entelechii. Tak vy tam zase potřebujete něco, co vám dá ty logy dohromady. Kdo to bude vybírat? To je úplně jiné příklady, které máte. Víte, že se v tom, jak se něco ukazuje člověkovi, zavez nějaké rozdělí, které já tam nedělám. Ale ne, jak se ukazuje. Já teď mluvím, když vy říkáte, že různý jevy můžou mít různý logy. Ne, ten týž jevy může mít různý logy. Takže dokonce ten týž jevy může mít různý logy. Jak se ty logy dohodnou? Tam se vůbec nedohadují. Nedohadují, no tak jak to, že potom vznikne jenom jeden jev, jedno soucno? Tak kde se vzalo to jedno soucno? Kdo garantuje, že to je jedno? To soucno. No to garantuje jeden logos, že to je jedna soucno. A co ten druhej do toho fušuje? Ten druhej logos působuje, že se to někomu jevy. Ale nemluvíme o někomu. Jak je to v té věci samý? Vy jste říkal, že může mít různý logy. Tak nepleťte do toho někoho. No, je tak... Ta věc, to soucno, jedno soucno. Ano, to má jeden. Ale jiný logos je u jiného soucna, které mu v podstatě způsobuje. Takhle, prostě vy chcete říct, že každé soucno má svůj logos, a to znamená, že i logos, který je schopen, teda soucno, které je schopno se dívat na ty ostatní, takže má svůj vlastní logos, takže to je jinej logos, než ten logos toho... Dívá se to ale svého logu. Mordil svého logu, ano, takhle. No, tak to jste prostě sofista v tom případě, tohle tvrdil Gorgias. Že prostě každý jsme v sámobě za prvé nic není... Ne v sámobě, ne, že každej z lidí má jinej logos, to ne. Lidé mají stejný logos, ale lidé mají jiný logos, než třeba krávy, jo? Nebo než třeba psy. Ale lidé mají všichni stejný logos. Jo? To je zajímavý. No to, že vidíme, že všichni lidé vidí tady židly, to právě způsobuje ten týž logos. Ale kráva tady židly nevidí. Pro ní ten logos z toho dělá trošku něco jiného. Tak toto myslím. A logos, to je teda prostě, to se netýká pravdy. Nemá souvislost žádnou. No tak to, podívejte se. Samozřejmě, že by se to ostatní muselo nazvat trošku jinak, jo? Do té krávy pak se nemůže asi hovořit, dejme tomu, ologu, protože tam se to, dejme tomu, provádí jinakým způsobem, to, že se té krávě jakoby v uvozovkách něco jeví, jo? A tak, jo? Tam já nejsem schopil ani říct, jako, jakým způsobem se to, co se ukazuje, té krávě nějakým způsobem jeví. Protože tam je jiný logos, jo? Tak já si to představuji, že? A ten logos, který funguje u člověka, tak ten je spojen s pravdou, samozřejmě, jo? Ten logos, který zavčuje, jo? Já už, jo. No tak ovšem, vy zůstáváte v tradiční filozofii, která tohle to právě předpokládá, a která teda měla za to, že, že prostě ta diference v tom, jak se co vidí, je v podstatě dána subjektivitou. To není dána subjektivitou, to je dáno logem. To není subjektivita. Logos není subjektivitou. Ale jo, protože ten logos sám je subjektivní. U té krávy jinej je to sice intersubjektivita řečeno teda s tím. Platí to vždycky pro celý rod, a ne pro jednotlivce. A nicméně pro rod to je subjektivita. Ne, to taky není subjektivit. To taky ne. To je jedno, ale vázanost na subjekt. Prostě je to vázanost na určitej rod jako subjekt. Tak to jo. Takže to nemá vůbec žádnou vazbu na to, jestli je to správný nebo nesprávný. Jak to? Pro ten rod ano? To je... nemá. Když pro každej rod je něco jiného pravda, tak není pravda nic, nebo cokoliv. Pravda je jen jedna, nebo teda nemusíme o ní mluvit. Je zbytečný mluvit, že jsou různý pravdy. Pro každýho jiný. No tak... Pro krávy jiná pravda, pro psy taky jiná pravda, pro lidi taky jiná pravda. No, řeknem, už jsem právě dost takový vyhraněný tu vidět, že pro krávy existuje nějaká pravda. Jak tohleto vůbec můžou říct, jako oni... To je právě to, které mi popře. No, tak když říkáte, že ty krávě se to jeví jinak, takže jeví se jí to správně nebo špatně? No, já nevím, jestli kráva, domnívám se, že nemá vůbec pojimového uvažování. To nemá. To já nemluvím o pojimovém uvažování. Já říkám, když říkáte, že se to jeví, tak jeví se jí to správně nebo špatně? Ano, ale jevený, podle mě, je možné jedině na rovině pojimového uvažování. No jo, no tak. To jsme, ale... Tak proč říkáte, že krávě se to jeví jinak? No to jsem říkal, že to dávám do uvozové, že nevím, co o tom mám říct, jakým způsobem ona je... V podstatě o tom vůbec neměl mluvit. Ale když vy o tom nevíte, co byste řekl, tak proč o tom mluvíte? No tak, abych to alespoň trochu přiblížil. A co, když nevíte co? Co vlastně přiblížujete, když nevíte? Že je to úplně něco jiného, o čem nemůžu nic říct. Ano, čeli sophistad gorgias, který nic není, kdyby něco bylo, nemůžeme o tom nic říct. Kdybychom o tom něco řekli, nikdo nám nebude rozumět. Stojí na tom, že vychází z toho člověka, že jo? No ne, tohle není filozofie. Ale fakticky, tohle to jsou absurnosti přímo. A teď jako ten heidegred je jedně na Trnostovu založený, že jo? A je pák. Ty zvířata a všechno Trnostov vynechává. Ale o to nejde. Proto vám vychází od toho pobytu, že jo? Od ničeho jiného vítání nemůže, že? Sledujte, on je vynechává, když to vy mu o nich mluvíte. Já o nich mluvím, když jsme tady byli vámi zabedeni, že jo? No dobře, ale tak vy můžete to odmítnout, ale nemůžete to přijmout a hovořit jinak. To není argumentace. No ne, hovořit jinak. Viděl jste nakonec, že prostě... Když se dovolával Heideggera, že on říká, že prostě celý to, jak se to jeví lidskýmu rodu, že je prostě subjektem lidského rodu, no tak promiňte, to nemáte pravdu. To nemáte pravdu. Jak to? Když on hovoří o... Když vůbec hovoří o ničem takovém, tak hovoří o tom, že jedině pobyt je na světě, že jo? Je jediná vojna, jich jako tam nehovoří. No, ještě tam ty jsou ve světě. Co s tím chcete říct? Prostě jedině s tím... To je spoleností ukazování... Ano, ale je to naprostá subjektivita lidská... Lidského rodu, že jo? Lidského rodu, no, a tím pádem prostě... Nemá smysl mluvit o žádný pravdě. A proč teda se tou pravdou zabývá? Jak to, že neleze hovořit o nějaké pravdě? No, protože to je jenom subjektivita lidská. No a tak na téhle sterovině leze hovořit o pravdě, ne? Na téhle sterovině toho lidského rodu? No jak... Přece buď mluvíme o pravdě, a pak musí každá subjektivita být redukována nebo neutralizována. A to není jen taková subjektivita, která by se týkala jenom jedného subjektu? No to je jedno. No to je prostě smečkové... Davová psychoza smečky, no. No a tak to... No jistě, to je ono. To nemá s pravdou co dělat. I když celý lidstvo prostě bude zblázněný jedním směrem, tak to neznamená, že to je pravda. No to nikdo netvrdí, jakože to musí být pravda, že jo? Ale proč by se nemohla, jo, tomu lidskému rodu, jo, proč by na téhle sterovině ukazování se lidského rodu nemohla existovat pravda? No dobře, proč by nemohla? No tak může, no ale za předpokladu, že dá se a i najde způsob, jak neutralizovat nebo zrušit svou subjektivitu. No tak ta subjektivita je usrušena částečně tím, že ten člověk řečí, že všichni, jo? Ne, to je subjektivita kolektivní. No to je kolektivní subjektivita. No kolektivní. No jistě, my tady si říkáme celou řadu lecci, říkáme, že předmětný myšlení je prostě omyl, v kterým se trvalo evropské lidstvo a Evropou poznávaný ostatní svět dva a půl tisíce let. No, že to je prostě ideologie, to pojmové myšlení, jak je známe, jak bylo založeno v Řecku. No, ale jako to ještě furt nic neznamená, že? To znamená, ta pravda tam nemá co dělat prostě. Pravda je iluze. To závisí na tom, že jo? Iluze lidského rodu. Na čem jí zalažíte, když to svážete s tím dásajem? Já jim zalažím právě na pohlase pojmového važování. No, to je právě ta subjektivita. Na tom to nemůže být. Naopak, pojmy musí být založeny, pojmový úžasní musí být založený na pravdě, ne pravda na pojmové myšlení. A stejně tak, pravda musí platit pro lidský rod, a ne lidský rod, aby měl svou pravdu. Že jedno zakáda druhé, jo? Ale že já jedně přes to, jak ukážu, jak to pojmové uvažování funguje, mohu ukázat, co to ta pravda je. Ano, zejména, když ukážu postupně, odhaluju další a další chyby toho pojmového myšlení. No, to je jedno, jako tady jde o to, že ukážu, jaké to pojmové myšlení je, samozřejmě, že... No, ale to musím ukázat jedně, když se postavím mimo. No, dejme to... Jak to nejde, když jsem v tom, tak je to subjektivita. No, ale tak jako, když provedu celé tohle, to, co jsme říkali, tak jako, proč by přesto se nemohlo vykázat, že nějaká pravda tady existuje? Ne přesto, právě díky tomu. No, tak díky tomu... Já neříkám, že se nemohlo. Já jenom říkám, že to není tak, že prostě lidi všetci to viděj stejně, tak je to pravda. Je to pravda a proto je základ, základní předpoklad splněn, aby se lidi dohodli... To já jsem se tady neříkal, že všichni lidi to tak viděj, takže to je pravda. No jistě, když jste to říkal, že to je pro celý rod. Ne, to jsem říkal, že pro celý... To nejde, když jsme všichni lidi... Ne, ne, ne, že pro celý rod je to pojmové uvažování, že všichni... Ale ty krávy uvažujou nepojmově, ale taky nějak uvažujou. Viděl jste už někdy, že třeba kráva, prostě říkáte, pro ní židle neexistuje, no ale že když jde, takže si o ní poraní nohu, ono se jí vyhne. Ne, tak existuje to pro něco jiného. To je jedno, ale vidí, že jako něco jiného bude. Ač kráva si není schopná sednout, tak jak by poznala, že židle je na sezení, to taky pro ní na sezení není. To jistě je pro ní něco jiného. Ty kráva taky něco jiného je. No samozřejmě. Ale nicméně teda, ona to taky vidí. No já vím, že něco vidí, no ale přiměřeně. Tím, že už řeknu, že něco vidí, musí dorávat do ovozově, že je to úplně něco jiného, než jako hovoření uvidění u člověka. To je zase konfuze. Nebudeme to hovořit, jak jste sám říkal, je to lepší, protože já se snažím pak, když přistoupím na ty zvířata, na tohle co to jako hledat, jestli by náhodou, že někdo to říkal a ono to neví, takže no. To je to takhle. Ale myslím, že je ta násilnost, to je jako pravda lidí, může být... To není pravda lidí. A tudíž je to pravda, která je vlnucena všemu, už protože je lidská. Nemůže být pravda čumčí, která bude zvítězná pravda lidská. No podívej se zase, pokud přistoupím na to, že můžeme zase hovořit o zvířatech, tak asi mají nějakou, jako by... No to nelze, to nelze, opravdu to je nesmysl, jako jestli mají čuně to taky nějakou pravdu nebo ne. Protože to připomíná to kriterium, který má být historická zkušenost lidstva, je o praxe. A když se to v jeho praxi hodí, tak je to pravda. Ne, když se to, kdyby to tady někdo hovořil o tom, že když se to někomu hodí, takže je to pravda. Takže se chtěl ukázat to, že zde bude, že je logos, který způsobuje tu integritu lidí, že jo, a že tento logos tak též umožňuje existenci pravdy. Že? A tato pravda samozřejmě... Ne, ne, to... Jak by mohl logos umožňovat existenci pravdy? Protože zaprvé pravda neexistuje. Nemůžeme... No není. Že? Není to žádný... Ale ani... Protože existuje. Existovat může jedině člověk, že? Za druhý, logos nemůže být víc než pravda. A něco zajišťovat na pravdě. Logos zcela závisí na pravdě. Že? No mají stejnou povahu, jsou to... Nemají stejnou povahu. Jsou to ryzy nepřemětnosti. Jedno je... No právě že ryzy nepřemětnosti je pravda. Že už logos není zcela ryzí nepřemětnosti. O tom jsme... Není to totéž. Prostě není to totéž. O tom jsme... To je pravda, že o tom jsme nikdy nemluvili letos. A někde se se mi zdá, že v některých minulých letech jsme tak jako ten logos někdy považovali za šifru označující totéž. To nevím. To možná, že někdo špatně, ale... Já jsem kdysi dávno... Svět řečí. Jsem přesně tak. Svět řečí. A pravda je na to. A prostě, že pravda nás oslovuje skrze logos, ale skrze logos mluví pravda. Nemluví ten logos. Jsem jasně říkal. To, co nás oslovuje, není logos. Není proč pravda. A pravda nás ovšem oslovuje skrze logos. Takže po týhle stránce je naprosto jasno, že vždycky jsme zachovávali rozdíl mezi pravdou a logem. Jo, to protože já myslím, že i toho Heideggera taky tak tam se na tom hádl. Tak se na to dost narážel. Protože tam, že ho jste mu vytýkal v podstavě Heideggerovi, že on tam tu pravdu už dá zatím jakože nemá. No ještě... Je tou pravdou. Tam je ten logo stejně skvělý s pravdou. Ale tam dokonce je vejšť než pravda. No, tam snad je... Vejšť tam určitě nebude. On tam je na Heideggerovině. On vykonává funkci pravdy. Protože pravda je chápaná jako výrokové. To jsme si mysleli my, ale když tady byl Jiří Němec, tak ten nakonec tvrdil s vám, že to tam taky má Heidegger. No, je to rozdíl. Patočka mě to taky tvrdil, že je to nepochopení a že vlastně v tom Heideggerovi to je takhle a tak dále. Jak já rozumím Heideggerovi, to bychom zase museli pustit do toho čtení, že? Tak pro něj až do dost pozných let, kdy to začal revidovat, ale jenom formálně a neřek jinak žádnou koncepci, novou, jenom zproblematizoval to svý celoživotní přesvědčení, že pravda je aletheia, to je nezakrytost, že to v posledních letech zproblematizoval, ale novou koncepci nevypracoval. Tak v celé té době předtím, a zejména teda, když přednášel tamto o podstatě pravdy a potom to zredigoval a vyšlo to a vycházelo to znovu, tak celou tu dobu, až někdy do 50. let, držel, že pravda je odkrytost, rozumí se, soucna, ale soucno je tím, čím je, díky logu. Nikoliv díky pravdě. A já celou tu dobu jsem se pokoušel nějak k tomu čelit tím, že jsem tvrdil, že základní chyba je v tom, že Jaspers předpokládá, že její soucno je, co je, zatímco ve skutečnosti každé soucno samo o sobě je mnohoznačné a teprve ve světle pravdy se ukazuje jeho pravá tvář. Což je vysloveně celoživotní polemika Zaidegera. Možná, že mu špatně rozumím. Patočka aspoň byl přesvědčený, že to je tohle, že vlastně ta podobnost nebo obdoba je mnohem podstatnější. Ale takhle to teda je. Já jsem přesvědčený, že třeba v té studii von Weisner-Wahrheit, že tam zůstává pravda závislá na soucno. Prostě rozhodující pro pravdu je soucno. Jaký soucno jest, taková je pravdu o soucno. A proti tomu jsem od začátku tvrdil, že soucno je takový, jaká je o něm pravda. Tady myslíte ten subjektivismus, o který jste měl před chvílí říct. Nejde o subjektivismus. Tady jde o to, že soucno garantuje svou vlastní pravdu. Proto ho mluví o tom, že každé soucno má svou pravdu. Jaký je soucno, taková je pravda o něm. To není výrok. Každý výrok to je až druhotná záležitost. U Heideggera to je zjemnost nebo nezakrytost soucna. To je pravda. To je nějaký aspekt soucna. Pravda je aspektem soucna. Jemu nejde o to, aby v podstatě ukázal, co je pravda, ale pokazuje to, když se pravda chápe jako ta schoda výpovědi světí, tak on chce ukázat na to, na co z toho vyjde. Jak to myšlení je nedostatečné a jak by mělo jít dál. V podstatě on ukáže, že to zarožení je celé v té světlině, která vůbec umožňuje celé to jevení a skrývání. Jemu nejde ani tak. Já jsem měl vědomí, když jsme to teď přečetli. Když jsem mu to říkal, tak jako on s ním souhlasil. Já jsem právě říkal, že ten rozdíl mezi váma a ním je v tom, že vy v podstatě vymezujete, co je pravda. Než to Heideggerovi ani nejde o to, aby vymezil, co je pravda, ale ukázat na to, jak to lidské myšlení při pojímání pravdy takovýmto způsobem, jak on ukáže na to středověké pojímání, jak je nedostatečné a kam musí jít až dál, na cohle s ní zapomenout. V podstatě tak dojde k tomu, že ukáže, že to jevení samo a to ukazování, skrývání nebo tam odkrytost, není možná bez té světliny. Což není třeba v tom von Weissenberg Warheit. Až ke konci jsou v tom poznávky ty přednávce, kterou měl v tom 67. Ale jste to dodělali ze Seinund Seid? Ne, my jsme čekali von Weissenberg Warheit a potom ještě, že on vyšel přece v tom souboji. A když říkáte, že to v tom není. Není to v tom von Weissenberg Warheit po té světlině. Volichtung tam je samozřejmě. Tam je až na konci v tý osmice nebo až v tom vypřídaném kapitole je poukaz na tu přednávku nebo na něco? Ne, tam se volichtung pracuje. Tam se volichtung mluví bezpečně. Samozřejmě, že je to až potom v tom konci filozofie, že tam o tom víc hovoří. Znovu o tom hovoří, ale prostě v tom Weissenberg Warheit se volichtung mluví. No, ale to, že jsem měl ten dojem, že Ivan je to nějak potvrdoval, že jemu jde spíš o to ukázat tu nedostatečnost toho myšlení. A kam je potřeba až dál jít. A ne o nějaké přímé vymezení pravdy. No, to je jistě, že ne. Pravda se nedá přímo vymezit. A nevím, proč říkáte, že já to vymezuju. No, vaším tématem je třeba pravda. No, jen ho taky, když píše von Weissenberg Warheit, ne? A jak to vymezuju? To ještě neznamená, že je tématem, že to vymezuju. Říkat, co je, pravda, to se mi nikdy nepřihodilo. Ale on si dá za témá prostě nedostatečnost lidského myšlení. No, nicméně mluví o von Weissenberg Warheit. Nikoliv o nedostatečnost. Klame, když dává jinej název. No, to je, co s toho vyleze potom. Ne, to je prostě to, že Heidegger věděl aspoň do jistý mír, nebo tušil, že o nepředmětné skutečnosti se nedá předmětně mluvit. Ne, tak to je samozřejmě, že tohle z toho bylo, no, to je to samé jako o bytí, že teda, jo, taky on nemůže o bytí. Takže prostě, když mluvíte, a tohle, tohle zase já jsem taky vysloveně řekl dokonce, když si strašně dávno, ještě koncem 50. let, v tom zborníku Romádkovi, já nevím, 65., 65., nevím, co to bylo, že, tak tam mám studii o Romádkově pojetí pravdy a tam na něm ukazují právě tam

====================
s2.flac
====================
Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. A v světě třeba, jestli jenom mě vidíte, ano, by jsem to dělal. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. Vyhráváme se přes to stejnou dveře, dáme na stůl a svědáme, že to vyjde. No, je to teda těžký aparat. No, je to teda těžký aparat. Možná, že by to v češtině bylo spíš na místě, protože to nerozumné znamená nic od něho než nerozumné. To je něco jiného. Právě, právě, ano. Ale on teda tadyhle, to bude naprosto charakteristický, zdá se mě, na podle těch prvních parastrálek, kterého kropí tady vůbec, že teda s těma etymologiama hodně si traje. Ale, že teda asi on už člověk musí přistoupit a na toto zkoušet teda, jak si opisovat teda těma českýma, taky teda to udělá se hodnicíma slovama. A myslím si, že prostě to pomoct těm pomlčekatelům, nějakým prostě umělým odbílatňováním, v tým míře, v jakým on teda by prostě pokavdu teda si s těma slovama takhle trál, takže v tým míře by to ten text pokavdu už hodně teda zamocnil. A když bychom spravili každej takovýhle jako teda, jak si odstat ke stejnýmu kořenu, bychom chtěli takhle, takhle jakoby... Tak ostatně se nám to tak ukáže, že jo. Takže můžeme jít dál. Ostatně se ani ve skvělosti bez toho druhého nevyskytuje, ta, že se jen v jakém tvaru nerozumné vystupuje, jak vzdor všemu trvá a jak má být pojímáno. To má být, není přesné, překlad toho ISF a zpět, jak je pojímáno. Jo, jo, jo. Já jsem jenom teda tady hledal... To S, teda je to dost hodný intiket, no. Jo, ne, já jsem to bral jako, jakože je otázka, ne? S frakcich, nebo S frakcich. Ne, ne, ne, já myslím, že S frakcich, S frakcich, no. S frakcich, to je jako hier frakcich. Jo, to je naprosto. No, je otázkou, nebo tážeme se, můžeme se tázat a tak dále, to je takový velice, velice... Jsi si tím jistý, že tam byl opravdu i man, místo S, nebo S frakcich? Totiž, když se lepne man frak, tak to zvlášť ukazuje na ty lidi, který se většinou ptají, když se S frakcich, tak je to zakorpleno ve věci samému. Proto tam je S frakcich, jo? Jest otázkou. Já jsem to sama takhle četl, a když jsem měl táhle překlad, tak se mi stálo, že to je pořád zajímavější, až táhle se táhle vzumíme. A to tam fakt se nějaké ptáme. To v žádném případě, to v žádném případě. Cože? Milionkrát jsem to četl, nebo ne milionkrát, ale prostě vím, v jakých souvislostech je to používáno. A můžeme, kdy je to problém, můžeme se na to zeptat někoho, nějakýho, kdo to má jistý. Ale já jsem v této věci zcela jistý. No, čili pokud je o to táže se, že... Čili je přítážeme se. A nebo je jen otázka, no ale tážeme se. No, to jsem například chtěl například předjít, protože bych se toho nevšiml. No, já bych teda teď... Je to odstaveček život, čili můžeme se na tom několik zastavit. Tady Jaspers začíná s něčím, co je eminentně důležité pro filozofii existence, pro existencialismus a vůbec pro takovej ten, jak by se řekl, atmosféru filozofování. A nejenom filozofování odborního, ale i tak literatúře a tak dále. V době po první světové válce. První světové válka způsobila veliký otřez. Také v tom, jak se lidi dívali na rozum a rozumné v dějinách a vůbec ve všem materiálu. Prostě takovej zásah, otřez té důvěry racionální. Do této vlny se zařazuje také filozofii existence. A později také existencialismus, který je vlastně určitou obměnou toho, s čím začaly filozofové existence. Jedna ze základních věcí je právě to stůreznění, vypíchnutí a zároveň ten silný pocit, že ta racionalita, nebo to rozumné, je vlastně jakousi mějšinou, že je oázou, že je něčím vydobitým na té čungli toho nerozumného. Takže on tím i hned začíná. A nejde tady ani o nějaké vyprecizování toho, co je rozumné a co je nerozumné. Nemůžeš o ten základní pocit až jako pocit. Můžu tě přemýšlet? Ale teď je to provokativní kříčka. Rozumné není myslitelný. To je tak silný. Takže to připomíná vlastně nějaké... A on ukáže, že to není tak, jak bys tím domyslel, že rozumnost není spojená s nerozumností takovou, jak já se na začátku tvrdil. Já bych rád ještě doslechnul. Proč? Jaký rozpor? A proč zdánlivé ještě? To vůbec nechápu. No, protože rozumné je myslitelné, je rozumný, byste dal říct, a ne, že myslitelné je myslitelné, zase či myslitelné, zase rozumné, to znamená... A přitom tady on říká, opak, myslitelné není bez toho verozumné. No jak to? Řeci, jasný to nejde. Ani to, jestli to odpovídá o pocitů, to nemůžu říct. To je sociální úvod. A jinak je to teda byt a provokativní. A nejasná. A provokativní je jistě, ponieważ to patří k té blně s důrazněvání toho nerozumného, a který pak pokračuje přes ten existence až k tomu v nejrůznějších formách vyjádřenému absurdnímu. Ale nechápu, proč se ti zdá, že to je rozpolný úvod. Protože myslitelné je myslitelné a rozumné. Čili rozumné je rozumné, myslitelné je rozumovatelné. A to nerozumné neuž je rozumovat, protože nerozumné. Není v něm žádný logos, tak vím, že nebude v něm přijít žádný logos. To je myšlenka, proti jakoby, která je zatím, proti které tato věta pohlednou světu. Já mám věc, že tohle je skutečně souhlasilky s tom, že on to tu nevzům potoměří, že skutečně tu větu nasolí bez toho, proč to není myslitelné a že skutečně stojí za to, se to zastavit a nějakým mýšlenkům podat jim na základě, kterým taková věta může padnout. Je pravda, že on nějakým způsobem se k tomu bude stavat ještě trošku dál z toho článku, ale dá se možná už tady tady jako o tom říct. Mně se zdá teda, že tohle je takový typický obrat toho myšlení, který se nazývá dialektikou. A který teda skutečně právě vždycky řekne, ať už v tý antiktský podobě teda u Platona, nebo teda v tý podobě třeba, já nevím, neblogský, toho myšlení, který teda vždycky řekne, že tím, že vůbec teda něco vymezím jako rozumné, že to myslím jako rozumné, že něco je myslitelné, a potom se z toho vůbec nezavracuji, nebo to vůbec nikdo nezavrací, ale to teda rozumné myslí něco. A teďka myslíli to rozumné, myslíli teda jako svůj předmět rozumné, tak tím, že prostě už vůbec se schopnou vymezit to rozumné, tak tím už zároveň musí myslet toho, čemu se to rozumné vymezuje, co nerozumné. Mám myslit, že teda možná tenhle CPC je prostě zor jakoby zase. On se tu pak na ty takzvané německé idealisty nemozguje, ale to je všechno. No, to je, těch korzeni jsou starší mnohem, že především A různý. Už mluvili jsi dávno, že ve starém dětku vznikly teorie, že i poznání je možné jenom stejné stejný. Tohle to přežívá dlouho a užívá to třeba v německý romantice. A já si vzpomínám teď, že Goethe někde má argument takovej vere des augenisch Sonnenhaft, tak by nemohlo vidět slunce. Ovšem naproti tomu jsou tradice úplně opačný. A že to není dialektika, to bych zase na svědectví přived Spinoza, který je všechno jiné než dialektik, a který říká, že Veritas ist Index sui et falsi. Což je pro tohle to nepochybně směrodatný, protože jestliže rozum má být opravdu rozum a ne nerozumění, tak musí rozumět nejenom sobě, ale i tomu, co je opakem. Právě tak jako pravda je normou nejenom sebe, ale i lži. To je ta, jak si říkám, supremacie pravdy a tadyhle supremacie rozumu. To, že rozum rozumí i nerozum nemůže. V tom se dokonává dokonalost rozumu. Takže těžko se dá říct, že to je nelogické. Je to určitá pozice, ale to není rozpověd. A když si říkáš, že to je logické, tak je to také trošku provokativní. Provokativní to je, ale zase nikoliv provokativní logicky. Nýmrž je to provokativní, že to chce ukázat tu záhalenost. Jaspers mluví o das Ungreifende, že to je to, co nás obklopuje, nebo objímá. Když se toho říkalo, to objímá je příliš takový uměrný, obklopuje zase je zcela věcný, předmětný, takže to Ungreifende je těžko hodně přeložit. Ale právě to das Ungreifende je to, co rozum nezvládá. To, co si může tak v šifrách nahlídnout, ale do čeho se nemůže pustit tak, že by to zvládlovládlo. Čili to není protivarozumné, to nerozumné. To je potom to un, to protirozumné. Ale to nerozumné, to znamená, že to může být něco, co je vyšší, nebo objímající ten rozum, bez čeho rozum není možný, z čeho teda nějak čerpá, ale co sám nemůže zvládnout. Právě ta neutralita musí zůstat zachovaná. Ještě bych se k tomu vrátil. Zatím totiž, jak vám říkala V. S. Auch, je jinder velký v tajemství. Právě, že toto V. S. Auch, jak to přeložit? Tady je ostatně třeba přeloženo. On tady nejednou řekne, že to prostě jako takové, nebo ve skutečnosti řekne, že ani ve skutečnosti. To je to tež jako to ostatního. Ale že on to tady chtěl pohned za to řeknout, jako prostě takový tvrzení, že bez dalšího oznakování, že určitě i objektivně, když to týkají, to má tímto slovo logickou závislosti, které tady třeba byla řeč, že by to bylo a logické, nebo... To není mnouček. To není mnouček. A tady řečilo, že on v podstatě... Je ten velmi chlipkáň, že jo? No ne, jedna je řeč o mířitelnosti, ale jedna je řeč o objistitu. To je opravdu úplně dvojřád. Což je první? Jedna první řeč je o tom, co je vyslytelný, druhá řeč je o tom, co prostě někde na tom můžeš potkat. To je opravdu dvojí věc. Můžeš myslet věci, jako nedávně s náma potkat, a můžeš potkat to vyslytelný. No je to dvojeznačný. To druhé, že v podstatě vždycky k něčemu najdeš ten logický opak. Jo, s tím se taky můžeš takto setkat. Ale to by tak nezdůrazňovalo, že se s tím můžeš setkat ve skutečnosti. To neznamená, že děláš distinci mezi selským a mysleným, a to asi ne. Ne, tady jistě ne. Ne, tady je o to, že je to nemyslitelný, že je myslet jenom rozum a nikoli nerozum, že to prostě nejde. A v reálu je to taky tak. A že ovšem taky v reálu to tak není. Čili, že to není jenom nedostatek myšlení. I tato okolnost, že to je nemyslitelné, že nějak odpovídá také ve skutečnosti. Že tam taky se to livumné pesné livumeno nevyskytuje. Ale když ukádáme o tom rozum, bezrozum, ono to v podstatě není ani rozum, ani nerozum, ale v podstatě by teprve tím celým textem od vysvěty taky co chápete tím rozumným. Takže oprvně toho slovo užít, tak nemůže být čifro vysvětlené. To je taky, byste mohli stejně tak pokračovat u každého jiného slova, že když tam říkáš, že je myslitelné, takže vlastně není jasný, co myslí vysvětelným a tak dále. To je jistý. Na začátek je vždycky obličné. Jak začít, že a pokud možná... Možná akorát, že on si po takové otázku o tom nerozumném, že tam taky neřekne, že se vysvětlíme, co to je rozumné. Samozřejmě to asi z toho vyplyne potom, ale že on předpokládá, že to rozumné je každému zrozumitelné, co je. Chce pouze vysvětlit to nerozumné. S čímž by to měly být věci opravdu spoluspěné. Jeho hlavním tematem je právě to rozumné. To patří... Není to... Un vernunft und Existenz. Je to vernunft und Existenz. Takže zřejmě teda jeho hlavním tematem, jedním z těch dvou hlavních témat je rozum. Nikoliv nerozum. Takže on to chce ohraničovat. Co to je rozum, se nedá říct, když nějakým způsobem se nestáhneme k tomu nerozumitelnému. Ale tady máme také zároveň teda příklad toho, jak ta formální logika prostě nevystačí. Třeba jenom v interpretaci toho, co to je tady, to není fenomentyk. Formální logika nám tady vůbec nepomůže jeden krok dál. Popření rozumu může znamenat jenom nepřítomnost rozumu. Ale nemusí znamenat něco nerozumitelného, něco protirozumitelného. A je to všechno v té druhé větě na všechno jasné? Už jenom třeba to, jak může nerozum vystoupit v nějaké podobě. Většinou v tradíce. Co to je gestalt? Gestalt je vlastně morfé. Morfé je rozum. Rozumnost. To, co dává smysl, to je hilé. Chaos. Takže rozumě. Když to nichtfenomentyk je tady charakterizováno, je tady bylayfík jenom tak na okraji a vlastně mimochodem jako něco, co vystupuje v nějaké podobě, a my se tážíme jenom v jaké podobě, tak to už je teda jistý výklad toho, jak se rozumí toho nerozumné. Ať to nerozumné by taky mohlo být, spolu s Aristotelem třeba, chápáno jako to, v čem žádná morfé není, protože to je hilé, nelze rozumět. Ve skutečnosti, na skutečnosti můžeme chápat jenom to, co je z tý morfé, výpoliv cez tý hilé. Oni, ty první dva odstavce, budou v pozici proti běhého, ten nás potřebuje řádit, když tam přijde. Ano. Takže dobře musí uvědomit, že když tam mluví o tým gestalt, takže to je jako významná, že to není jenom nějaká retorická, rizický obrat. Ale ta gestalt je tam naschvál strčená, aby to provokovalo ještě víc než... Ještě je to zůstane mít ty třetiny, jak má být dvojina, ale to je to samé, vlastně ten samý špins. Ta polemika je také ke staré tradici. Jestli je to míněno, to je jiná věc. Možná, že je míněno jenom iritování nebo provokování něčeho živý v té době. To si necháme zatím otevřít. Fakt je, že třeba Sartre, kdežtě píše ten koncept války, ten malý zpisek Existentialismus i Humanismus, Takže tam tento cháp je takový těhýmě, že filozofické existence je v určitý způsob myšlený, postavený proti celý dosávání tradici esenciálního činně. Tady ještě to nevíme. Tak půjdeme o krok dál. Filozofování příslouší úsilí zachytit nerozumné a protirozumné. Sformovat je rozumem, proměnit je ve způsob rozumu a vykázat je v posledu jako s rozumem identické. Tady to trošku ruší, že vykázat je většinou, aby se vykázat je z kultury, vykázat je ze společnosti itd. No ale to celkem neruší moc. Veškeré bydí se má stát řádem a zákonem. Tak pokud je opřeklad, má někdo připomínky? Já jsem nezachytil teda to úspěch odlišný od nich. Takže pokud byste teda tovali na tom, že podle řetleným slovenskému to máme jedinat, tak je to například bezrozumné. No to je lepší. A to příslouší je vlastní, tam taky může být. Tam je identické. Bezrozumné je fenomen vplůst. A nevím, tak ale příliš menším by bylo dobré to rozlišit. A zatím to necháme teda na to bezrozumné. A necháme to ještě odevřené, vrátíme se k tomu někdy, až uvidíme vlastně co. My to totiž nemůžeme definitivně nikdy přeložit, dokud to neznáme celý a dokud nevíme, jak vlastně toho slova ještě na jiných místech používá. Když už se tam nevyskytne to slovo, tak pak musíme trochu volnější, poněvadž je to trochu nahodilý, jak to používat další. Jestliže to tam použije nějakým způsobem, tak my musíme brát ohled k tomu, jakým způsobem to používá i na jiných místech. No, bylo by dobré nejdřív mít ten počítač. Čili bezrozumné zatím a uvidíme. Může se místo toho příslušit ať je vlastní? Je vlastní filozofování, je vlastní úsilí. Jo, jo, jo. Já mám jen pár způsobů, které jsem vytvořil. No, je to důležité v formě a v formě, kterou vytvoříme. A tu unwise je způsob vlastně. Čili je to proměnit je na způsob rozumu. Je otázka, to vlastně znamená ukázat, že to zdám, když je nerozumné, je vlastně rozumné. Proměnit je, ukázat je jako vlastně rozumné. Jo, takže jak to přeložit? O všem, je tam to verbandl, takže zároveň je od toho jistý odstup, že vlastně se něco mění. Že se ukazuje podstata, když mění se to. To je prostě, jako na mysli měl to, že prostě když žijeme v situaci, která je rozumem vlastně neproniknutelná, že si ji štíce nechtíce racionalizujeme, a to i přivědomí, že to je blbost. Ale my nemůžeme jinak, jo. To známe z lehých zkušeností. Prostě musíme si nějakým způsobem vkládat jakýsi rozum do toho, protože kdybychom to nechali jen tak, tak ani nepoznáme, že děláme chybu. Tím, že něco racionalizujeme, tak tím si umožňujeme zjistit, že jsme udělali nějaký chybný krok. Když to neracionalizujeme, tak ani tu chybu nepoznáme. Přestože teda víme, že třeba to racionalizovat třeba s nějakým opatřenější vládí je prostě údobný záležitost. Ano, jenomže kamulové z toho já tuhle vloženou větu upřímnosti bych mohl přeložit i jinak. Protože věděli jsme zaprvé, a to by to nebylo nejtěžší, ale je tam to indivizor. Pravda by možná bylo, že by tam byl indivizor, který se může. Ale neměla by tam být nějak zachycenou, nějaký způsob. No ani jaký způsob, to by bylo možné. No ale to není to hlavní, že když se řekne na způsob proměnitě, na způsob rozumu, tady je ve způsob, ale na způsob rozumu, no ono to má trošku jiný znamený. No, tak, ale ještě je možný, že je možný přizpůsobit to rozumu. Jo, něco derfnust komu čemu rozumu zůstává v Anglii. Ta spojení je taky možná dramatické. Že by ten, že to je třetí pát, a ne druhý pát, nepatří to k tomu majze. Ale to je pak absurdní, protože pak je to Einerweise úplně zbytečné. Protože když to frvandlujeme, tak to nemůžeme frvandlovat jinak než in Einerweise. Jo? To je prostě samozřejmě. Tím, že to měníme, ono už to in Einerweise je, tak? A když to měníme, tak to je in Einerweise. A pak je to zbytečné, aby to tam bylo. Zdivějte se. I celé to spojení in Einerweise má slavníkově taky se překladá ve celém duši. Nějak. To je přesný případ. Ne nějakým způsobem, ale nějak. No. Celé to mění v duši. Nějak to přizpůsobí. As in... No to... No počkej, jenom že... Ty řekni přizpůsobit. Tady je to změnit. Tak. To přizpůsobit český je totiž datívem samo o sobě. A nepotřebujeme tvrdit, že to je v datívu už originálně. Tím se to... Ten překlad já beru. Přizpůsobit to rozumům. A to in Einerweise překladat jako nějak. To je možný. Ale fakticky, gramaticky přesně, v té Němčině ta Weise se vztahuje k tomu Vernunft. Je to eine Weise der Vernunft a in eine Weise der Vernunft ist zu verwandeln. Čili ta Weise patří k tomu Vernunft. Nikoliv, že k tomu Vernunft patří to Verwandl. Der Vernunft verwandeln je jako strejčkový propivo. Já myslím, že nemožný to takhle překladat. Jakože to je... To by se tam bylo für die Vernunft es in eine Weise für die Vernunft zu verwandeln. To nedává smysl. Víš proč? Protože ty do toho skáču, ale srovna, jestli to přednímovce zachytit to bezrozumné a protirozumné a on říká, že to znamená formovat to nějak tím rozumém. A teď to dává vysvětlení. To je ještě další. To ne. Protože jedným způsobem překladu by znamenává nějak to proměnit v rozumu. To znamená proměnit to podstatně v rozumu. A když já to budu překládat to, jiná váze budu překládat, nějak den fernůvců fernůvců v rozumu pří způsoby fernandovi se dá také překládat jako pří způsoby si něco něčemu tak to mám nějak to přizpůsobit v rozumu. To neznamená, že to mám podstatně proměnit v rozumu. Vykázat je v posledku jako slovenské identice. A takže pak tedy by to stupňování bylo v rozumu. Dalo by se to nějak teda dramaticky opravdu říct, že to fernandovi se dá užívat bez předpočky za tvrdo. To by se muselo asi najít. Já mám teda rozhodně jako, jsem se s tím asi nepotkal v životě. Já jsem se s tím nepotkal, to je možný. Protože takhle... Ale je to dramaticky skvělá věc. Díval jsem se s tady. Díval jsem se s tady, že to je možný. Díval jsem se s tady jako v obě možnosti. Možný to je, ale žádná vazba to nemůže být uvedená. Protože je to naprosto mimořádný. Samozřejmě já můžu například se někomu prostě obracet v kozla. Se sebe. Můžu někomu se postavit na hlavu. To znamená na svou hlavu, ne na jeho. Ale je to naprosto takovej neběžnej způsob použití toho dativu. Samozřejmě, že jsem to vyhrál v čtvrtihletých význavech. Jenom protože jsem si nebyl jistý, jestli ty tři věrky za seba, jestli neznamenají nějakou gradaci. A tohle to se mi dá... Určitě jako gradace je to výměno. To máš v pravdu. Ale nechápu, jak z myšlenky gradace můžeš dojít k tomu dativu. Já to nevidím, že by to souvislo s nějakou kolik gradací. Tady je prostě rozumento zpracovat nebo prostě to proměnit na něco rozumného a nebo dokonce to přímo identifikovat s rozumným. To je ta gradace. A tam ten dativ tomu vůbec nepotřebuje. Čili od gradace není žádný argument. Ale gramaticky můžeme? Gramaticky je to v zásadě možný, ovšem když to víme bez kontextu. Ale v tomto kontextu to považuji tak příklad za běhlouček. Aby to byl ten dativ. Poněvadž to eine weise pak je tam úplně zbytečný. To je můj argument. Ale tohle jsem řekl, že to se dá představit. Je nějak. Celý to in eine weise To je sice pravda, ale napsat to takhle, aby to mátlo, jako by to byl dativ, to pak by to nějak by se tam mohlo napsat urgent V. A teď si tam místo toho as urgent V der Vernunft, Sofer a Wandel. To nedává smysl. To je překládání naprosto teda, jak bych řekl, takový, jako seš kráveč, pravdopodobně. Urgent V der Vernunft, Sofer a Wandel. To nedává smysl. Naopak, když tam je auf eine weise, tak to je auf einese der Vernunft, Sofer a Wandel. A to dává smysl právě v tom vystupňování, že nejdřív rozum je považován za něco jiného, ale on to uchopí a zvládne nějak, sformuje. Potom se to nějak promění na něco jakoby rozumné. A ta třetí je, když to přímo s rozumností identifikuje. To je naprosto jasné. Já myslím, že nic nám to nepřináší nový. Naopak, je to velmi takový krkolomnej překlad. Předpokladá, že to je... Máme asi konec. Co je německý správěc a co je verá? Já myslím, že to je možný. Možný to je, ale je to vrcholně nepravděpodobně. A zeptáme se nějakého Němece. Škoda, dneska oni tady předpoledne byli, dva. Kdybych se jí zeptal, mohli. Filozoficky, poněkud filozoficky vzdělaný, velmi jinak široce vzdělaný nominář. Ten by nám naprosto jednoznačně řekl. Já myslím teda, že to je nepravděpodobné, že bychom to tady... Ale by nám to vůbec věcně... Protože kdyby to byla jenom tahle samotná formulace, tak by to věcnej motiv byl. Ale když tam jsou všechny ty tři za sebou, tak vlastně by to byla jenom stylistická otázka toho, jestli teda už ta podstatná změna postupuje v tom dvěk nebo až v tom třetím. Ale věcně teda, vlastně, jaksi jako zvlášť, by bylo to... Navíc by to vypadlo z toho... Co to říkáš? Z ty škály. Přizpůsobitelný sobět. Odprok, tak mám nejvíc zkušeností s německým jazykem. Dokonce ty nejhoroznější, takže... Tak a můžeme jít o kus dál, že... Jako identické pešké bytí se má stát řádem a zákonem. Já myslím, že to...

====================
s2.mp3
====================
No mně se zdá, že to je jenom něco jasněji vysvětlové to, co bylo napozené v tom prvním ostatci, že to je prostě rozvinutí teda tý pozice, která byla řečena v posledním ostatci. Totiž, že se to rozumne, že se vytáhá žen, jak to nerozumné vystupuje, jak je pojímáno, nebo-li teda, že otáhne neprostě, jakož to bylo zapojící. Což teda ale právě nemůžete jasnosti o pozice, to je prostě pozice, jak se to tak jako běžně teda připoutově dělá. Ano, to zatím... Ale to zatím nemusíme jako říkat, ale prostě vychází jako od takovýho, která potom sem jako... Oproti prvnímu odstavci je teda rozdíl ještě v tom, že tam mluví o rozumném teda jak myšlení, tak ve skutečnosti, a teď do tohohle sporu zatahuje samotnou filozofii. A dokonce jí spojuje s tím, že to právě pro ní je podstatný, že ten rozum tam všude vláčí, i do toho nerozumu, ale že teda, jako kdyby to tak bylo s tou filozofií směto, že bez toho ta filozofie ještě by mohla padnout. Takže vlastně tady je jako volána předsoudnou stolicí, nevém, nikoli možný, proč rozumu, jestli když ten rozum, ještě tak v tom je tato možnost, když ten rozum musí chápat nerozumné taky, pokud by to také opatřilo v tom rozumu. A není to možné bez toho. Rozum nemůže chápat ani rozumné, ani kdyby chápal nerozumné. A když ta filozofie teda je vlastně identifikovaná s tím pokusem vlastně to nerozumné zakecat, zlikvidovat, alebo přímo zlikvidovat, no tak pak vlastně opravdu tady je první krok k tomu, aby filozofie sama byla zproblematizována. Ono to je ovšem teda trošku krok takovej zcela zajištěnej, protože jak víme, tak třistou rozsáhle a rozhodně teda je sprud před jasprsem známé dobře filozofie iracionalistické, které tohle nedělají. No ale nicméně tady filozofie je vtažena do toho sporu. Ještě malou výkázku. Jako přece to bezrozumné a protirozumné, zde asi znamená něco jiné, alež to nerozumné? No no, jenom že nevíme co zatím. Zatím můžeme o tom mluvit, že ale teda víme zatím jedině, že jasprs má tady čtyři termíny. Rozumné, nerozumné, bezrozumné a protirozumné. Já bych teda zkousil o hypotézu, ale že to nerozumné by mohlo předtejívat, jak to bezrozumné, tak to protirozumné. Ale je to hypotéza teda. Že by to bylo štěrší pohled, který by spadal? Štěrší pohled není vodě, on se vykáže jako úplně něco jiného. Než to protilozumné a protirozumné. Protirozumné může být něco nerozumného. Musíme teda zatím nechat, hned až byste řekl, co má něco ocitoval, co by nás přesvědčilo, jinak to necháme jako otevřenou otázku, ale musíte si to napsat. Jakož je to každý nájšet. Přece si říkám, kdyby bylo velmi dobře tak, kdyby tam skutečně psal nicht s pomečkou, až potom všeco. Nemusí psat s pomečkou. Němčině to nicht je opravdu tak neutrální, že to je prostě všechno, co není rozumné, je nicht v neutrálních. To je opravdu jenom tak škalovicky. Samo o sobě. Čili nepotřebuje tam psat. Já jsem to napadl u nás, protože některý český zněj blběže a tak dále, ale on to nemusí dělat. A pravda je, že když nepřihlídneme k tomu, co on o tom pak říká, a jenom bychom měli ta slova německá před sebou, tak samozřejmě unvernitig a wiedervernitig spadá pod nicht. To je úplně jasné. Všem, teď je otázka, jestli je to taky u jasprse. To zatím tvrdit nemůžeme. Ale pokud si nedělá nějaký justamenty filozofický a nechává ten jazyk promlouvat, nebo promlouvá v tom jazyce po srsti, ale neproti srsti, tak to nepochybně platí, že to nerozumné v sobě zároveň implikuje oproti rozumné i bezrozumné. No, tak jdeme k třední podstavečku. A však proti tomu se obrací poctivá mysl či spůrná vůle. Rozpoznávají a násají nepřekonatelně nerozumné. Ten zin může být taky jako mínění. Já bych to přeložil raději než poctivá mysl jako smysl pro poctivost. Tak to nechci říct. Mně se to zdálo, když ty podměty jsou vůle jedno a druhé, takže by to byla taková nemovitost. Takže mysl je ten místal poctivá mysl a smysl pro poctivost. Poněvadž poctivý smysl Česky nedává dost smyslu. Ale zin a tohle je vlastně obdobující smysl. Ale jako jasně, obdobují asi. Mně se to zdálo, že aby tak spadli prostě do stejného a když jsou úplně jiné podměty. Ten zin se dá přeložit jako mínění. To tam má taky ty významy. Já jsem taky se na to pokážel a tam je mínění. Takže i poctivé mínění tam četají. Já myslím, že tady ne. To je výděl, který jsou významy. Mínění. A relih je zin. To je jako zin v relihkách. Já myslím, že myslíme, že žádného zinu. Myslím, že myslíme, že nejsem člověk. A relih je zin v relihkách. A máme konec. ... Podívej se na to. Tady jsou dva kořeny, které zproblematizují to úsilí po racionalizaci všeho. Jeden ten je smysl pro poctivost, poněvadž tomu se nezdá, že ta racionalizace nedělá nějaký podvod. Tím, že něco přelíží, zatlačuje, přeinterpretovává do podoby nepřiměření a tak dále. A potom ještě je tam druhá možnost, že totiž vůle se cedí, a to je také v teorích vůle už stará záležitost, protože vůle je, zejména vlivu křesťanského, je prorašováno za svobodnou, tak samozřejmě se cedí iritována těma vazbama, do kterých je zaplétána rozumem. A tedy je taková jakási jednak ten skutečná psychická tendence člověku zdorovat rozumům, že udělám něco nerozumitelné, naskvál. A tím si porokazuju, že jsem svobodný vůči rozumu. A nebo že vůbec to odmítáme. Tak naprostá odmítnutí toho světa rozumu, toho kosmu krásnýho rozumu a tak dále. Odmítnutí, že to je jakási takový hnutý mysl. Tedy na jedné straně je to poctivost, smysl pro poctivost, protože ten polezí rád tu racionalizaci, že nebere skutečnost dost vážně. Na druhé straně je to vůle, která se vouchří pro to, že ta skutečnost má být rozhodující. To je vůle, která se probourává do tří údajní racionality toho světa, která nepochybuje toho racionality světa, ale probourává se tím, že se proti tomu přepře svou vlastní inacimalitou. To jsou ty dva kořeny, které jsou proti té filozofické tendenci to všechno jako tak nějak pochopit, mojimou, zracionalizovat, anebo dokonce přímo interpretovat jako projev rozumu, třeba jak to dělá Hegel. Nakonec ten lstivej rozum se prosazuje skrzi všechny blbosti a tak dále. A to by právě Hegel odpověděl, že tam, kde se ten jedinec ve své vůli k irracionalitě pouří proti k irracionalitě, že tam nejspíš ten rozum ten nabývá vrchu a provede si svůj. Tahle diskuze je prastará, že naštětujeme se na Hegla, ale jenom ten Hegel by na to odpověděl tohle. No jenom zase zpátky v češtině. Není v žádný spojený stvět, nevíte, že v žádný, a většinou k tým důvěrům, tam není jak tak tady běžný, kromě slobodné vůle, dobré vůle, v češtině, tak v čínském takovém. No jenom v češtině. Jestli taky v ničině, to nevím, ale zase tak to nevám. Která je otázka, co vlastně bylo hlavní, křesťancí a stojí, se to stává jedním z ústředních tématů. A potom teda, jestli to ze stojí přešlo do křesťancí, nebo z křesťancí do stojí, je to otázka nějak zvláštní. Ve starém zákoně ani v Evangelii se o vůli moc nemluví. Na to nějak zvlášť. U stojí to je témat velice propracovávaný. A furt se apeluje na ty přivržence stojí, aby si nenechali diktovat tělem bolestí, neštěstí, ale rozhodovali se svobodně. Je to vůle toho epikta, to je ta otroka, který mu pán zlobí. Aště když mu jí láví, tak říká, neblně rychle, zlomí. A když mu zlomí rychlem, říká, že neblně rychle. A neřve bolestí. Všechno je to apel na vůje. Stojikové nemají na co apelovat, až na vůje. Takže jestli to nějak posílilo ten munce. Fakt je, že celý středověk je jedním z nejpůležitějších, nejfrekventovanějších témat teologických i filozofických. Každý autor o tom slyšel. Jako kontrapunkt proti božství? Já nevím, jako kontrapunkt. Naopak k obrazu božinů. To je kontrapunkt. Dokonce se argumentuje tím, že to je vlastně teodicea prastará, že řík mohu vzniknout, jak mohu vzniknout řík, když všechno, co stvoří Bůh, je dobré. No protože to nejlepší vůbec, ze všeho dobrého, je svobodná bydla. A svobodná bůle znamená, že se otevře cesta ke zlu. A že to dobré je v skutku dobré, když odolá to muzu a projde tím ovněm a tak dále. Čili aby tady byly ty vynikající větosti, které zvítězly nad zlem, tak proto je potřeba je nechat tím zlem projít. Nechat je, aby eventuelně do toho zla spadlo. No a oni ho spadli. Takhle se odůvodně očenáší naštušení. Kdybych středil to třené masu, stalo se jen druhé tvář. A myslím si, že to neje naše tvář. To je fakt otevřená otázka. Právě jestli by se neukázalo, že to opravdu je z historického původu. Zcela nepochybně je to tak, že ta otázka vůle je teda z tředověku strašně vůžitý tématem a že v této zaujistosti je potřeba brát ale.... Možná můžeme kdyžto témou... Ten je dlouhý, tak si to rozdělíme. To bude těžko, pro mě je to jen dvě věty. To je k vědění v neprohlédnutelném každého existed. ... A myslím, že než k vědění, je to pro vědění. No, mě to, já jsem to původně měl pro vědění a zdávám, že to ještě méně smysl. To je právě ten problém. Smysl toho je jaký? V tom neprohlednutelném každého dne a nyní to vědění se může s tímhle tím, co čím končitelně mohli odstavec setkat. Já bych to možná věděl tohle dne, ne, že by to k tomu spočívalo. Tím, že to je ta oblast níž a budou následovat příklady, je možný rozdobědění se s tím setkat. Ano. No, tak to by to nebylo. I když vlastně, nevím, ty příklady nejsou přesné na to, že by se... Ty jsou vlastně rohbá... Nevím, nevím, to bych teda... Ale jo, já se taky domnívám, že opravdu to nepřekonatelné, nerozumné, tak s tím se tam to vědění může setkat právě v té neprůhlednosti, nebo jak to tady je, neprůhlednosti každého zde animu. No předtím možná ještě nějaké příklady, myslím, že je to lepší interpretovat s tím. Jo, tedy... V materii. Jo, jo, jo. V materii je tím, co je rozumovou formou pouze obemknuto, nikoli vyčerpáno. Je ve skutečném soucnu, ještě tak a ne jinak, podrobeno těmto námy zakoušeným zákonitostem, a ne jiný, je v obsazích věrn a boženských zjeveň. Ale co? No to, to neprokonatelné, neprokonatelné, neprokonatelné, nerozumné. To je to T-Series, že jo. To je to DOS. Jo, tedy asi to jinak... To je to T-Series, ano, to je ono, mámy... Propovídá je to T-Series. A je to DOS. Nemyslím mě o způsob stávku, protože... Ne, to je určitě pravda. Já uvažu ho něčím jiným a nechtěl bych, aby to vypadalo, že mám ochybnosti o tomhle. Jo. Mě, jako, to je trošku... Co to teda znamená pro tu, pro pochopenitý první část věty předtím? Teda v dvojím středníkách. V druhém středníkách. Já vím, že to je neprohlednuté, ale nemůže to být jako převod, že je to jako neprohlednutost. To je důlšou pár, je... Já vím, že je to důlšou pár, je... Já s tím vím. Ale proč mou ty věty takhle můžete... Proč to nejde tak jako česky? Toto je pro vědění neprohlednuté, ale každého jste ani nutné, nebo nějakého. Já teďka nevím. Ne nutné, to by bylo tím špatný, to už je posunuté. Ne, proto vědění... Já bych to nejradši přeočil to spočítat, já nevím, vy máte námydky. Ale mně se zdá, že... On tady ukazuje, že když to vědění je schopno vědět o tom nepřekonatelném, nerozumném, tak když o tom ví, tak kde se s tím setkává? Kde? Jako v čem to je? Na čem to ví? Co to znamená? Jak může o tom vědět? Odkaď o tom ví. A tak on říká, odkaď o tom ví. Ví o tom z toho, že to hiketnůk, a to každé hiketnůk, každej ten okamžik tady zde, že je neprohlédnutelný. Rozumí se, ne vůbec neprohlédnutelný, protože není až dokonce prohlédnutelný. To je jako, že nemůžeme vidět vše. To je strašně důležitý moment, kdy si připravuje své pozice. Protože je to vlastně de facto polemika proti tom metafyzice, která předpokládá, že to podstatné je to, co trvá. V čem je to zná? V každém okamžiku, teď bych se vrátil ke včerejší diskusi, že v každém okamžiku života psa, to nejpodstatnější je furt ten pes. A v každém okamžiku stejný, týž pes. Tak to je polemika s tím, že tedy právě to nejpodstatnější v tom okamžiku je neprohlédné. A způhledněno může být pouze, když se dá do kontextu změny díky louk. Aby nestáli vedle sebe, tak pomocí louků, že to je však ještě ke včerejšku. To hlede tímhletím směrem. Takže on ukazuje, že právě v té okamžitosti, v té současnosti, že je to bytí neprohlédnitelné. To dělám teď škubnáko, ale něco tímhletím směrem mu to nedomyslí, nepochybuje. Proč to nenepůjde? Konec konců poděje si se analitická filozofie, která se probourala, nebo prostě prodělala ty štovice dětský, nebo spáníčky, nebo jaké jsou ty nemoce všechny, jaké dětský, toho logickýho atomismu. Takže prostě musel sám Wittgenstein nálédnout, že žádná věta nedává smysl bez kontextu. To je ta epochální věc, co se stala v tom poněkud špinavým lidičkům té analitické filozofie. Čili ta neprohlédnutelnost toho okamžiku, která vypadá jenom časově, ale jde o takovou lokalizaci. To je to, co nezáleží na nás, ani na tom předmětu samotnému. Ta se týká čehosi podstatného, že tu je časový a prostorový kontext. Bez čeho nelze nahlédnout to, co v tom kontextu stojí. Na co se soustředujeme. To je ta neprohlédnutelnost v tom, co spočíváme. No a teď je tam další materie. Je otázka, když si motá nebo materie. Určitá akceptace, tradice od Aristotela počínající, že rozumná je pouze forma, a materie je prostě něco, co tomu rozumu vzdoruje. Co nevíme, co je vlastně. Rozum to nemůže proniknout, leč, že tomu vtiskuje nějakou podobu. Čili, že vlastně dělá to, co původně odstranil. Když chce někdo rozumem poznávat, co to je materie, tak se k ní dostává tým, že odstranuje to, co k ní nepatří. A teď ale, protože to chce prohlédnout, tak musí tam přivítnout nějaký nový. Čili je prostě obsazit sebou. Proto je vylého prohlédnout neprohlédnutelná. No a ještě je skutečný dásign, který je právě tak, a ne jinak, a je podřízený tomu a tomu, ale prostě situovanost člověka, jednak všeobecně a jednak zejména vyklednout zase. Proč já jsem tady zrovna jako Čech? Proč já jsem tady jako to či ono? Proč já jsem tady jako vyhozený učitel? Nebo jako zabřený pro to, že někdo lhal? A tak dále. Všechny tyhle oporty. Proč jsem se narodil do rodiny rozvrácený? A jak to tak lidi? Na jednou člověk je hozen. Tady je zase předjímáno, že to skutečné dásign je ta vrženost, kterou potom existencialisté zůrazňujou, a ta je neprohlédnutelná. Nikdy nevím, proč zrovna takto, a ne jinak. Tak to jsou ty formy té neprohlédnutelnosti. Nevím ale, a proto to tak dlouho se vykládám, nevím ale, jaký by z toho byl závěr, nebo jak jinak by se to muselo interpretovat, aby z toho byl ten závěr, který jste vy nabrnoval, že to vědění, nebo proto vědění, jako jsem pak říkal, vědění, když se s tím setkává, že to vědění, že se nemůže setkávat s tím nerozumným tím, že by to nerozumné pro něj bylo stělesněno, nebo spočívalo, nebo bylo představováno právě tím, co tam je teď řečeno a pak jsou uvedeny ty příklady. Já jsem to myslel spíš tak, že jsem nechtěl jenom, aby se ta první věc a už mnou interpretovala stát, a že by v tý první větě prostě byl úraz na to neprohlednutelný a že by už se řeklo, že teda to vědění toho netřebnotelného nerozumění, jako že spočívá tom neprohlednutelném, ale ten, nebo pohládu prostě s alšivnatou byl prostě charakterutí neprohlednutelnosti příslušejícího vedme uvedený. Mně se zdálo, že ta první věc a spíš je teda ještě, než že by už jako pohládu stále o tom skranovala, což by se teda, jestli to můžeme změnit, tak to by bylo teda tenhle váš působ čtení. Tak já bych prostě s jenom věcou tam měl spíš než věcnej, jenom teda z toho jako úrazů, jo. Ale moje čtení teda by bylo spíš takový, že bych se myslel, že tady první věc je to naproblém, první zatím jenom takový adjektivom toho, k tomu zde a nyní, který teda říce už letos navznačuje nicméně ještě neharkovaný svět. A že argument je vlastně až teda v těch příkladech, kterých se týkají právě teda toho zde a nyní. To znamená, u každého zde a nyní se může potkat materiální, jo. To znamená, že tady bych na tom vlastně jakoby, já bych se teda na tohle výkonnosti asi dokumentoval. Ale je to jenom teda podobné... Ale o tím říkáš vlastně, že ta první je pozorně shrnující, že tam jsou příklady, které to demonstrují. Jasně, jasně, ale zdálo se mi to přijet... Co by se dalo s akcentovým. Že kdyby se v těch prvních věcích ušel o to, že spočívá prostě v tom, ten první věcí, který se týká výkonnosti. Že kdyby se v těch prvních věcích ušel o to, že spočívá prostě v tom, ten první vlastně... Já se mi to takhle všechno, jenom příklad teda v tomhle výkonnosti. Já mám návrh teda tu první vědičku až do toho prvního středníku přeložit a zároveň počeštit takhle. To je provědění v tom, co je v každém zde a nyní neprohlednutelné. Čímž vlastně tento adjektívům necháme adjektívem. A ne, že by to dobře znělo, že opět až tam nejdvakrát odl a to se musí ještě opravit. Ale že tedy uděláme z toho českověku tím, že tam dáme to sloveso. To je o jedno víc než ono. Tak to opravda znamená jako kvůli. No, ne, ne, ne. Provědění jako komu? To znamená, že vědění má nebo setkává se s tím nepřekonatelným nerozumným. To znamená, že by nebylo marný říct, že s tím se vědění setkává. No, to je blbost, ale to by tam moc nestrkali věci, které tam nejsou. Ještě jedno, jak to se tam dopadne. To je provědění v tom, co je v každém zde a nyní neprohlednutelné. A nebo by se mohlo tím neprohlednutelné. Bychom zase znova obnovili substanti. Ale to, co je v každém zde a nyní neprohlednutelné, jo? Ano. No, to já myslím, že jako interpretace zběrá trošku jasněji příklad teda něco takového, jako se to pokoušeli. Jo, čili můžeme jít zase dál, jo? Nemá celou zastavu, co chcete. I tak, to ustáváme. Jo, ještě to Dasein, které zatím se může držet jako... Já jsem teda napsal současno, ale pak tam je ještě zajím, kde někde, já taky jsem napsal kontrolu, takže nevím. Jo, celou tento návrhu. Ale to zatím už sám Dasein. Já zadržu už přes dva roky dva texty, a z toho jsou přeloženy. Jeden dokonce jsem revidoval celý, takže by mohl jít hned do toho. A furt nevím, jak říkáte Dasein. Problém u Jaspersé, já nevím, jak... Nejnormálnější, nejvěcnější by byl, jak se běžně užívá slova existence. Jenomže to nejde, protože u něj existence... Já nevím, jak je to udělat. To Dasein u něj totiž, tam je důraz na to, na to líket mok, vlastně. To dá. Já mám ten... Ovšem, je to těžko u něj dokumentovatelný, nějak bez pochybností, protože on podobně, jako Heidegger vůbec, filozofii existence a všechny ta křká, až naválení se snad, jsou zády obrácené podobně jako Socrates, jsou zády obrácené v přírodě. Jim je to naprosto všechno fuk. Takže najít přesvědčující místo, mně se to nepoje, že já to hledám, přesvědčující místo, kde on o Daseinu mluví a de o zvíře, to opravdu teda zatím jsem nenašel. Ale já si myslím, že zásadně to užívá. Že teda to není jako u Heideggera, ale vysloveně je člověk. A nic jiného. Že prostě když řekneme Dasein, tak nemůže být žádný zvířecí Dasein. Já mám věc, že takhle to u Heideggerů je zpřesednění. Jenomže to je právě jenom to, které je tamhle za těma... To kdyby to ještě bylo teda tak, a kdyby to znamenalo, že to nemůže, to nemůže. Bytost. No, pak by ho všem teda musela být jasný, nějak by se to muselo pak taky v poznámkách nebo říct, že to je přece pobyt, ale ne tak, jak to zavedli překladatelé Heideggera. Ono to je opravdu pěkný slovo, je to, no. To by měl každej předpokládat. Je otázka třeba, no tak to není šance. To je myslitel, který nikdy si neprecizuje pojem. Tak, jak to dělají. Čili přetrůstnout, kdyby se prosadilo, dá se Hnězprsovský proti Heideggerovským v tom překladu pobyt. To není šance. Takže zmatek bude padat jenom na Strbům, když se několik Strbům neví Heidegger. Je to hrozná věc. Ten Rick Hudson překládá there being. To ještě navíc there. Proč? Když je to da sign, tak proč there being? To je sign. Jak je to? Já jsem neměl v ruce ten anglický překlad. Ani anglicky, ani americký překlad jsem moc nevěděl, jak je to překládají. Já tohleto mám z těch nižších Ohaj, když bylo většině tam. Já se hned těma podívám. Anglicko-německý slavní překlad představím. Takhle je vidět, jak překládají. No, to bude zajímavé. V čem to máš? Mně to patrk reční. Ten král opsal nějaké anglické vojenské překlady. A máš také tam napsaný, z čeho to bylo opsané? Myslím, že to bylo nejlepší. Já bych musel to opět říct. Tak jo, to je úžitečné. Překlady jsou strašně úžitečné ne proto, aby člověk chápal autorevstv překladů, než aby chápal, jak je interpretovat. A překlad se prostě nemůže vyhnout. Jako střela Vález, kdyby věhnuli nesnadné místo a jde k rovi, když ho vykládali, tak překlad tohle nemá možnost. Prostě musí přeložit každý slovo do větu. To je velká výhoda. Takže prostě interpretace nejlepší je před najít překlad. Teď se oprázdním jsem se značně poučil, když jsem čet francouzský překlad a komentář Hegelově Distorteur logique. To je krásný. Francouzci jsou nešťastníci. Jejich řeč také nepřipouští ty temnosti, které má hýří Němčina. A když má chudák francouz překladat Hegla nebo dokonce Heidegger, to je konec. To je konec. Buď musí rezygnovat a nebo se stát přívržencem upalování Hegla a Heidegger. Skorože to nejde. To je jedna z věcí. Já bych tam uvěd kromě těch tří, co tam uvádí, překlad Heidegger. Pokus raciozalizovat, ne-raciozalizovat. To je teda... Tak zatím to necháme otevřený? Necháme, jo, necháme. Ale tak zkusíme to skválně, jo. Mě ten pobyt se zdál takočka čeká na můženským tvíře, že jo. A myslím, že se zdálo jako takové spuštění na místě smrty. Překladat to chujesko se dá jako pobyt, jo. Ale to je samozřejmě, to jsou třeba takové moce. Taká prosto nekontrolovaný. A mě to docela... Co mi to líbí. Tak zatím budeme říkat pobyt. Myslíš, že prokloum použil slovo brže? No, ale to je postní, to je ten... No vlastně ne, geborf, no. Ale myslím, že to je způsobený tohle. Nespoň se nevzpomínáme, taky za nic neručíme. Jo, ale brženost teda, no to je to. Brženost je teda opravdu to. Literární v skutečnosti se to stalo přes Kátra zejména. Aby se to stalo tématem hovorů ve společnosti. To je teda tohle a je generozáh. Ale sátra může. Ještě jsem tam co chtěl. Ještě v tom odstavci, jo. Ještě jsem myslel v tý věti, jak je to přeloženo. Je ve skutečném soucnu, ještě tak a ne jinak, které je podrobeno, že? Protože tam je dásné. No, ale podrobeno, to je jako nějakým vylekalinou. No, ono, že jsme to... No, no, to samozřejmě podrobeno. Nebo teda ten pobyt, jako když to budeme teďka překládat, ten je podroben... Podrobenem teda, když by bylo, je ve skutečném pobytu podrobenem těchto... Já bych tam možná, jestli si tam není lepší, to které, ono se to líbče. Můžeš, jo. Jako vzhledem k tomu čtení, jo. Máš tam prožilo, vytvořilo, no. Jo, ten to nějak to vytvoroboval. Ale teď, když jsme ten jeho text, jako ještě nejkomunikovanější, jo. To je plynně. Jestli to tak je, to to vás, které... Já jsem teď nějak, co byste tam doporučoval ještě přidat? Vysvětlující, které je podrobenství tu osobnost. Tak to ješ je tak a ne jinak, který, které, to je takový oblbý... Tak když už tak taky ješ, to by bylo jako, že to je souřadný, ne? Ono to není souřadný, ale... Má to. Tak a které tím se to stává taky souřadný, ne? To je pravda, no. Je to, je to, no, nevím. Jo, je ve skutečné osobnost. To máme jako podrobenost souc. Vy jste nás překázali, že je to podrobenost souc. Takže to se neříká, či je to podrobenost, tam nepotřebujeme jít dalej. Rozumí se teda podrobenost souc. No a tady... Ješ je tak a ne jinak, ješ je podrobeno těmto námi a myslím, že to je souřadný. Je, je, je to souřadný. Tak jo, tam je to jasná. Já myslím, že to by jako možná říklo dobře. Tam dáte ješ a znova to slovo sou. Dobře. Takže ještě podrobenost. A ten dodatek ne jiným trošku jako je takový vysazený jako by mimo kontext. Možná by bylo lepší ješ je podrobeno těmto námi zakoušeným a ne jiným zákonitostem. Ješ je podrobeno těmto námi zakoušeným a ne jiným zákonitostem. Jo. A teď by možná tam mohlo být. Je v obsazích věr náboženského zjevení. Je to dost přišedný. Totiž ta nevyjasněnost pojmová říkat o offenbaru, že je náboženská, je absurdní. To je religie. No to je religie. Náboženský. No to je náboženský. Prostě zjevení není náboženský. Zjevení je nebo není. A ta náboženskost to je výkon lidskej. Když to zjevení výkon lidskej není. Takže prostě to je něco tak absurdní jako mluvit o zjevení teologii třeba. O zjeveném náboženství. To je hrozný. Je to běžný okoliv. V katolických tradici je běžný okoliv o zjevení teologii. Zároveň to bylo útak.