Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Když jsem hlátil, jo? Tady, přítelkyně jedna nic. Jo, tadyhle. Jestli vždycky a všude? To je jako otázka. To je ta extrapolace, které jsem se vyjímal. Ale teď já vstupuji. Nějak to muselo začít, ale zatím na to nemáme prostředky. Si. Tak začalo se tím, že se zopakovalo, že vědomí potřebuje prostor, kam by si odešlo od sebe, a zůjaznění, že tenhle prostor tady musí být, aby se to vědomí mohlo vůbec vůstavit. Jo, to bylo zopakováno z minula. Nedále se o tom už nemluvilo. Má se to pochopit tak, jakože ten svět řečí, to je ten prostor. Jo. Já jsem to jednou, jednou jsem to identifikoval dneska. Jednýmkrát jsem to nevedl, jinak jsem radši mluvil. Pak mně šlo o to, dneska překlenul ten rozdíl, ten skok od toho subjektu k té řeči. Zatím, jak jsme postupovali, tak mezi tím byla nepochybně cenzura, to bylo zjevný, že ten přechod tam nebyl vypracovaný. Mně se zdá, že bych nemohl říkat to, co jsem říkal dneska, kdybych ten skok nejdřív neudělal. Udělal jedno, druhý a teď je pravda. Pěkně pak, či to oboje pevně takhle, tak ten most mezi tím můžu pěkně stavět. A stavět jako letmo, tak jako a nevědět kam, to je vždycky trochu problém. Jak si víš, metodicky se mi zdálo, že hodnější ten skok udělat a pak se vrátit a teprve propracovat to mezi, tu výplnit. Já bych měl ještě takový dotaz. Sice to tady nějak poslouchám, ale když bychom speciálně mluvili o jazyku, nebo nějak ten jazyk odmyšlili, když jsme mluvili o mluvě, promlouvání, odslouvání řeči, ale tady když se řekne předjazykové, dneska jsi zmínil, předjazykové setkání řeči, nebo jak se mluvilo, předřečově, nerečově, předmluvě, předmluvě, nemluvě. Jestli tam může být taky předjazykově, nejazykově, nebo tak také. A když to je předmluvě, tak to znamená vždycky taky předjazykově, protože mluvit neznamená, že jazyk mluvit. Prostě mluva je, jak jsme si říkali, mluva je to, co je vidět na tom, když lidi promlouvají. Vidět, slyšet, se uznamenat, když od toho horečte, my to porozumíme. Víme, co říkají. A všechno ostatní, to je promluva. Čili to, co se dá popsat, co se dá nějakým způsobem zachytit lexikálně, to je mluva. A to znamená, mluva se nevyskytuje jinak, než v podobě jazyků. Čili všechno, co platí o mluvě vůbec, tak platí o jazycích zvláště. A podobně co mluva, mluva platí o jazycích, zvláště platí o mluvě vůbec. Mluva je jakýsi abstraktou na záhradě různých jazyků. A když někdo tady tvrdí, že jsem člověkem jenom proto, tady díky jazyku, tak je to jakási paralela s tím světem řečit? Tak to tady nebylo řečeno, že jsem člověkem díky jazyku, mluvil, no jo, teď je o to, jestli jazyků. Vole, se tam nerozlišuje dost. To je strašně důležité teda neskočit jenom na slovo, ale zjišťovat, jestli to opravdu má ten význam, který my jsme tomu dali. Prostě my neznáme žádný jazyk, který by se sformoval nezáležitě na světě řeči. To je jenom ve světě řeči jsou možný jazyky. Jinže jazyk sám není řeč. No ale je možný, prostě v jazykových stádiumůch. Řeči, řečový, je možný obejívat ve světě řeči, a ještě jazykově jaksi nekomunikovat. Vždyť to je stále připravene každého ciznice, který nerozumí. Tedy nějaký pozitivní obejivání ve světě řeči se musí taky nějak projevovat. Takže třeba když nerozumím jazyku, tak se pokouším porozumět na základě náhredních jazykových reliktů. Takže to domluvání rukama, to je ve světě řeči možný jedině. Oba partneři jsou ve světě řeči. Oba partneři mají svůj jazyk a neznají ho navzájem. A teď používají jakéhsi reliktů jazyka jinýho, který je společnej. A tím teprve dešifrujou ten druhej jazyk navzájem. Takže po znenávu už se trochu navyknoula ten jazyk a dokonce jsou schopni pak překládat z jednoho jazyku do druhého. Rozumět tomu druhému jazyku a tak dále. Ale předpokladem je, že oba jsou ve světě řeči. Takže to dítě tam není. Ano, tam je právě ta situace jiná, protože to dítě ve světě řeči původně není a nějak se do toho si tam musí dostat. To je ta specifická situace odlišná do všech ostatních. A toto nedítá, že ten dítě v svého světu byl plnej řeči a však je kýznámu, který by chtěl vás dělit a musí se učit jenom jazyku. Ano, to dítě musí se tomu jazyku učit sice, ale může se tomu jazyku učit teprve, když se stane obyvatelem světa řeči. Když obejváte světě řeči. Musí se setkat s řečí. S tou řečí se může setkat jedině přes setkání s druhým člověkem. Svým způsobem tedy můžeme říct, že jazyk je jakousi jakýmsi předmětním rům řeči. Jazyk má předmětnej charakter. Má svý předmětný stránky. A ty jsou popsatelný, ty jsou zvukově, grafické, lexikální, etymologické. Všechny tyhle vztahy jazyka, ty vztahy těch třeba jinak kontextních slova ve větě. Jednak gramatické pravidelnosti. Jednak koreny nebo skupiny hlásek, které se opatrují frekvence, určitých slabých a tak dále. To jsou všechno, to je ta mnější výbava problémování, kterou se popsat, analyzovat, statisticky zpracovat a já nevím co všechno. Ale to všechno je jenom instrument, přes který se lidé domlouvají. A to domlouvání se může odehrát jedním ve světě řeči, nikoli ve světě těchto jazykových souvislostí. Jazyk představuje jakejsi vnějšek pro řeči. Tady jsme často svýkali návitky o tom, že existuje jiná komunikace a tak dále. A takže to vlastně ty návitky by měly pravit. To je tam něco nedorozumitelné. Protože to někdo směšoval, opět tam existuje komunikace, mluvevání, nepotřebující slova a tak dále. Ale to se týkalo jenom jazyka. A tak dotičný neuznamená, že tady byla společná řeč. To je díky tomu, že není dost dobře rozlišený ten pojem jazyka a pojem řeči. Protože se dá tam mluvit o nějakých neřečových komunikacích. Což je upomyslícenej jazyk. Takže naposled potom byla zmatení jazyku, nějaký takový jazyk, který lidi nedohodnou, přes jeden jazyk, může brát zpátek ty řeči techniky nejazykových. Takže se lidi nemůžou nějakým způsobem dohodnout. Můžou být zmatení jazyků, jako dva předvědci a tak dále. Takže oni se vrátí, nepoužívají teda ten jazyk, používají řeč, ale nepoužívají slovně. No i kdyby používali všejaké kódu, tak je to pořád bez většiny jazyka. Ale teď je tady důležitá věc. Zmatení jazyků pod mnou jsou, je něco víc než jenom jazyková odlišnost. Já jsem teda nemusela přijmout jenom jazykovou odlišnost, já jsem teda měla jednou jazyce, která může být k nedohodnutí se, k nedohodě. Tam ovšem, tam totiž jde o cosi podstatnějšího, než o odlišnost jazykovou. Tam ve více či méně rozsáhlé míře, alespoň jedna a většinou obě strany, všechny strany v různém míře, které vypadnou ze světa řečení. Když, když, myslím, že všechno vypouháme, to je jakási porucha lidskýho života, lidskýho pobytu, je, že člověk vypadne ze světa řečení, že z toho světa řečení se propadne do pouhého jazyka. A jazyk, který je vydělený, nebo je odloučený, to nikdy není úplně možný, že je to vždycky relativ, je trochu oddělený, odloučený od světa řečení. Zaprvé se stává jakousi analogí takových lidských signalizací. Tam místo myšlení, místo nahlížení, místo vidění věcí jak sou, zůstává pouhé označování. A to označování je jakousi takovým dorozumíváním přes šifry. Jakoby se to řeklo, je to jakýse subjektivizování. Jakože řeč je světem, anikoli osvětím, tak náhle ten jazyk se stává jakýmsi osvětím. Jakousi uzavřeným okruhem v němž pobejívají lidi, který nějakým způsobem věcným, třeba svéma zálumama, svým původem nebo něčím takovým, jsou si blízko. A tím pádem se vydělujou od ostatních, stávají se smečkou, která má jakýsi svůj dorozumívací kód, ale naprosto není schopná se dohodnout s jakoukoliv smečkou jinou, protože nemají nic bolečného, když je z řečí v němž by obě smečky obejvaly. Čili takové nějaké vypadnutí ze světa do osvětí. A tohleto vypadnutí ze světa do osvětí je vypadnutí z řeči, z myšlení do ideologii. Příznačný je tohleto, že tady člověk se uzavírá v ideologii a vypadává tým pádem ze světa řečí. Vypadnutí z myšlení, jo? Řeč a myšlení to jsme si řekli, že je úplnou vykladem. I když na druhé straně samozřejmě myšlení není možný ježilečkou jazyce, a myšlení zároveň je taky určitým spředmětněním, tedy není to tak, že bychom mohli položit rovnitko mezi řeč a myšlení, ale patří to k sobě. Není to tak, že promlouvání, že je vyjadřování nějakej vnitrnej myšlení, tak není. Myšlení je právě tak, jako promlouvání je zvnišňováním za člověka úplně. Já jsem se asi na to stála právě, protože jsem měla nějakou nedokonalost v tom jazyce, jak jmenovat to matejní jazyci. A jediná možnost, aby došlo k dorozumění, je navrátit se do té řeči. Já takhle. Aby právě to potom obrátilo. Ještě vrátím k tému popisí. Když je v gore vystávka, tak to má několik decítek, hlavně se výsadí v těch klokůch, kterými se může dohodlívat. Což by se mohlo teda nazvat, že bychom měli nějaký signálu způsobit jako tohoto. A jestliže se dělali popisy s Šimbajzem, že byla navázaná určitá komunikace mezi člověkem a tou obycí, takže se domlouvali. Takže ty věci domlouvají se v liděch, které nevím, jsou primitivní, důkzu mluví v podměch, a nějakého slovestro a předmět. Takže obyce je třeba stela, že já jsem banána. Je nějaké takové tabulky, takže jedna tabulka, která označuje, že je já. Potom taky jako ta obyce věděla, od koho chce ten banána, říkala se další, tam už je přesně nějaký jméně, takže to byla ta osoba, která poslala tam jeho výzvu. A teďka jako co chceme. Čili to se dala jako naučit. Takže v pohodném tréninku, ona jako když chtěla banán, tak dostala banán. V půl případu jí vydělala nějakou závěr, jak si mohla zvolit, jestli něco chce nebo nechce. Nejenom nějakou automatickou věci, třeba závodnou nebo nějaké dotáčení, nebo oblíbenou věci. Samozřejmě tohle to se za obyce nenaučí, třeba nenaučí se toho žádné druhé obyce. Ale je to teda, co to je. Nebyl to nápad jako velice primitivní řeč. Teda jako ten svět řeči, vidět jako několik tam, obřád je brzka, tak třeba tyhle ty spodní brzky, které se rovinají, které vznikají. Já si myslím, že to není tak, že by zvířata nepila schopna vstoupit do světa řeči jako obyvatele toho světa. To by bylo předčasné, to se musí vyzkoušet. Jenom je důležité teda stanovit přesná kritéria proto, abychom rozlyšili promlouvání výřete od pouhého jeho reagování na nějaký signály. Tam to vypadá jasný, že ona má značkou já. A ví, že já, já obyce, tak to je tragické, člověk. Já jsem včas o tom, že jednou z největších překážek je, že ty obyce nejsou schopný mluvit, nemají ty hlasičky, nemají řečový ústroj. A tak se to obchází tím, že buď jsou nějaké symboly, nějaké obrazky, a taky kdo si učil posunkovou řeč, tu řeč hluchoněnej. A tam nějak se dostilo k nějakým velkým úspěchům, že ta obyce byla schopná se vyjadřovat jako malý dítě, takřká, že ještě neovládá dost ten jazyk, tak přece jenom malou šlecostí. Tak ona šlecost tvořivě říkala, že dávala dohromady ty významy, které neměla naučený dohromady. Ne, že by zopakovala jenom, ale skutečně jaksi kombinovala posvět. Že to bylo třeba, a rušky třeba, že to na první pohled nebylo jasné, protože to neměly jenom mluvit. Bylo potřeba pochopit, o co vlastně v té obyci jde. Že o něco jde a tak dále. Tak to je odevřený. Je možný, že ty nejvíc vyvinutý, nejvíc cerebralizovaný dvířata, bude možno uvést na nějaký nižší hrovině, nějaký jednouší podobě, které bude budou moc promovat. Když už dál nechápá, a třeba u obyce teda je schopná, že to zvládnu hodně, ale má to časový hospit je dlouhý. I tak je o psa nebo o kučky teda jako menší. Takže říct, že to dítě to dokáže ještě dál, nedokáže, protože ještě nemá co. Takže prodloužit hodnost toho hlubí, kdy to dvíře je schopný buď vstupovat do světa řeči, nebo se nějak rozjít, nebo tak, tak to musí trvat, to je jako hodně dlouhé. Takže to dělal Keller. Ten dělal vůbec spoustu těch pokusů se šimpanzéma, že, a mimo jiné, teda jednou šimpanzé vypovoláli se syncinem. A tak tam se právě ukázalo, když dělal prostě krafíčkama, zaznačovalo, jak je to ostupovalo, tak samozřejmě ta obyce běhala, šplála na něco, kde ještě hodně chodí. Takže ten vývoj byl daleko pomalejší. V jednom okamžiku ten rychlej rozvoj toho píčete byl na jednom, jako se zarazil, a to dovolnil, ten kluk až šel furt dál, čím dál rychlej, coho chtěl. Na jednom se ukázalo. Co teda by to robil tým, že to děje v tom empirionálném stavu? Víš, schopnější vznimatelnosti věci. Že by se třeba to opíče taky, že by se přihodil nějaký předčasný porod, že, a, že teda by se socializovalo, to opíče by se socializovalo ještě v druhé polovině empirionálního vývoje. Prostě to bylo i kůvát, to bylo moc dobré. Kdyby se tohleto, kdyby se tohleto teda podařilo, že, tak je to další úkaz pro, pro, pro, úkaz pro správnost. Nejsmennějštější. Nejsmennějštější. Nejsmennějštější. Mě zajímavá ještě jedna věc, jako, to jsem se chtěl znat předtím, než to Péťa, Péťa s tímhle dojel, no, tam, když to začíná všechno, tak tamto dítě se nemůže cítit jakožto subjekt. To je jasný. Čili, proto vejte, když jako ta, že opíce měla znak pro, pro já, že jo, tak to už byl, to byl myslející subjekt. Kdybyš měla něco ještě víc. Ještě to, jo, to dítě by začínalo teda hůř, než ta opíce, to by začínalo ještě nejako subjekt. Ještě dostěla opíce, by byla subjektem. Ale který chce být dítě, to dítě chce být subjektem. No, nikdy, nikdy i ve 4 letech se to ještě platí. No, já nevím, ale... Tak to je jedna, jedna věc je, když se stane subjektem, a druhá věc je, kdy, kdy se naučí, kdy se naučí prostě na sebe myslet jako na subjekt. Že, to je, to je druhá věc. Pravda je, že tenkrát, kolik tomu bylo to? Tomu bylo přes 4 roky. Přes 4 roky, až tě o sobě mluvil v třetí osobě. Ty, ty, druhý. Že na něj mluví rodiče ty, takže on na sebe mluví depety. On si myslí, že ho mluví ty. No, ano, a v jiných případech rodiče mluví, mluví jako o třetí osobě, takže nezapomívají o třetí osobě. Ano, jistě, prakticky. A nemusí si třeba samotnou uvědomovat. A nemusí si tak říkat. Ano, nemusí si tak říkat. To je jako ještě oproti sebe mluvit. Ano, jistě, jistě. Potom, kdyby mohl být, tak jako, takhle, nebo to začíná třeba po roce už. No a teďka, co je jako důležitý, že jo, tak vědomí toho subjektu, nebo tak řeč, nebo je to naprosto v jednotě, nebo tak vědomí subjektu a řeč, to je rukou ruce. Prostě bez té řeči, bez vstoupení do světa řeči, si nemůže subjekt uvědomit sám sebe. Ale nemusí si sebe uvědomit a přesto se může prosesovat. No, to jsou takové ty, když taky prosesuje a neuvědomuje. To je, když pozorujete teda, jak se chovají třeba pět koťat, a jak jedno se výrazně liší od tého ostatní, že to vám prostě řádí a vždycky si najde to nejlepší a vždycky teda jako tam vítězí nad těma druhýma a má víc ráno životního a vůbec se prosesuje. Tak to nemusí být si vědom sebe seba a přesto se prosesuje. Je to ještě, ještě jsou dvě různý věci. A samozřejmě, když si to uvědomuje, tak pak to dítě si může zase ještě prosesovat samo sebe mnohem víc, než si to neuvědomuje. Každý teda používá to uvědomí k tomu sebe prosesování. A zase to je něco jiného, než že by si uvědomovalo sebe samo víc. Že by to byla kvalita toho uvědomí. Už to uvědomí je zapřáženo do něčeho, co je moje vlastní. To je teprve ještě možné. Ve všech těch etapách, o kterých jsme mluvili, je možné úzusa a úzus. To ještě furt může být k dobrýmu, anebo to může, naopak zase, být vneužíváno k něčemu nižšímu. Člověk může svého nahlédnutí, může zneužívat k tomu, aby prosesoval svý zájmy. Přičemž zájmy jsou něco daleko nižšího, než nahlédnutí. Nahlédnutí to je něco, to je nahlédnutí na vztory zájmu. Přesto já můžu nahlédnutí zneužít k tomu, abych sledoval svý zájmy. Ve všech tehle rovinách je vždycky možný to zneužít. Vždycky to zneužívá. Tam nenajdeme důvod k udělání rozdílu mezi správným a nesprávným, mezi pravým a falešným, mezi pravdivým a živým, mezi pravdou a omylém. Dokud nenajdeme dosti materiálu a dosti důvodů pro rozlišování, tak vlastně ještě nejsme připravení k tomu zpoznat specifičnost situace, kdy promlouvá pravda, oslovuje pravda a člověk nemůže odpovídat nebo neodpovídat, je uvůčený, uzavřený. Já jsem ještě chtěl jednu věc jenom naznačit, že na tohle, co jsme si dneska řekli, to nejpodstatnější, co jsme si řekli, je, že to první setkání, ke kterému dochází u dítěte, je setkání s člověkem a ne s řečí, ne s pravdou a tak dále. Ten mimořádnej důraz, který jsme tady dali na toho druhého člověka. A teď na tohleto, někdy později, až se k tomu dostaneme, až budeme mluvit o poznání, náležitost těch poznávcích, tak tam zapracujeme potom tu argumentaci. Třeba já jsem tady přečel, že tohleto, kdyby jste na něj co dělali, pokud to budeme čet, tak Max Schiller, Řák lásky. Kdyby to chtělo být s lidí, tak já to bych měla fotografovat, ještě tím, kolika těch. A ty máš všem jenom jednost, tak tam se ukazuje, jak vlastně dříve, až poznáváme, tak milujeme. Pokud nemilujeme, tak nepoznáváme nebo špatně poznáváme. Tedy na tohleto to namazujeme. To tady není, to, co jsme si říkali, to tady v tom není. O mém sluhu, to je základ toho, proč se tohleto dá říct tady. Tady se to ukazuje tak, že se to demonstruje na zkušenost těch člověků. Ale to, co jsme si dneska řekli, to je poukaz k tomu základu, z kterého tohleto se jeví jako srozumitelné. Proč to tak je. Zatímco tadyhle jenom jsme přesvědčováni, že to tak je, tak je to tak proto. První a základní věc, proč to dítě vstupuje do světa řečí, je, že odpovídá na lásku té matky. Poněvadž nemůže odpovídat na to oslovení, poněvadž ještě o to neoslovení. To oslovení zaregistruje jakož to oslovení, teprve až udělá ten krok do světa řečí. Čili ten krok do světa řečí udělá ne vybídnuto oslovením, níž vybídnuto tou láskou, kterou upětujeme. Z lásky k matce začneme mluvit. To je ten moment, proč ta socializace, ta socialita, proč trochu předchází do té komunikace. To je teď jenom, si uvědomuji, že jsem to zapomněl, zapomněl jenom do toho říct, jenom tak jako poukaz zas nějakýmu tomu směru, který jsme zatím nechali strachovat. To šlené, to poznávací mohuťnost, ta láska. To znamená, že to, co u tebe platí na počátku dětské věku, tak to platí vždycky do života. Onda mluví, že to je poznávací mohuťnost, a já to ještě radikalizuju, že říkám, že to je něco, co není jenom konstituentou poznávání, ale je konstituentou vůbec myšlení. Vůbec pobytu ve světě řeči. Vstupu do řeči. Což je ještě daleko něco elementárního, co předchází v poznávání. Poznávat je možná jen ve světě řeči. Ale láska není jenom způsobem poznávání nebo předpokladem poznávání, když je předpokladem vůbec pobytu ve světě řeči. A tím tedy erhoví tamto. Vstupu taky do pravdy. Takže tam se potom vytratí, tak pak už je to své vlásku k těm věcem, který poznáváme. No to je otázka, jestli je to láska k věcem. To, co jsme teď udělali, to zase tím, že jsem šel trošku ještě o patro nebo o dvě patra níž než šel a že říkám, že ta láska je významná už při vstupu nebo prostup do světa řeči. Tím si uvolňuju určitý valence, který on vázal na věci. Tam skutečně u něj je teda, že já poznávám to, co miluji. Ale já jsem si teď uvolnil jistý valence pro něco, co už jsme si označili jako moudrost, pravdu a tak podobně. Že tedy tady vlastně to rozhořující není láska k tý věci, kterou poznávám, nímož láska k pravdě, díky níž se ta věc teprve jeví v pravý podobě. No to je obvytečné. Takže tím, že jsem šel zpátky ještě nebo hloub, jsem si uvolnil možnost poukázat na tohle. Že vlastně ta nejpodstatnější láska, že to není láska k tý věci, kterou poznávám. No ale platí to, který přijde dál, to, že ta matka dá ti všecko, co potřebuje a pak prostě odejde a vychádřuje teď. Kdyby se to vyprávění zkrátilo až do týdy, když rozum bereš 16 let, nevíš, nebo 70, tak to by byla matka. No tak ten příběh to pak už neplatí, že se nedá, v tomto příběhu se to nedá. Ta moudrost nemůže vystupovat. Ne. Zalaží v tě nějaká... Nemůže. A není to naopak, že to přesně tak je? Ano. Že pravda tě nasměruje a tě nemůže furt říkat, teda kvůli Máši, tak tě tam pošle, ale když zabloudíš, tak... musíš vrátit leda, ale ona tě nevede furt na ručičku. Dokonce, ještě bych z druhé strany to řekl, i když co nejvěrnějc a nejvodanějc jdeš s pravdou nebo kvůli pravdě, která se pravdou orientová, tak ta pravda nikdy se tě nedrží furt. A děláš to, co děláš, tak vždycky ta pravda se od tebe odtáhne. To by bylo jasné, že ty ji máš v kapce. Dokonce to je daleko elementárnější než u té matky. Ta matka už prostě nestačí s tebou. By ráda šla... Některý matky by chodili furt na ručičku a byla tím synem. Ale nestihnou to prostě. Už na to nestačí. Už to nerozuměj tým komplikovaným situacím. Už do toho neviděj. Že to je ta pravda. Tak ještě je to pak, že by do toho neviděla. Že by na to nestačila. Ne, a se od tebe odtáhne. A bude jasný, že ty seš ty a ne je pravda. A ty musíš být náradně, pokorně, připravený s ní, a vlastně nechat být náradně, když si uděláš něco jiné. Tam ještě ta distanci je tam nájem podstatnější. Nájem důležitější. Prostě uděláš obrovskou teorii, vystihnou všechno a tak dále. A furt si musí být vědomý, že eventuelně tam může být nějaká podstatná chyba, kterou třeba vůbec nenahrídneš. Vůbec ne. Přijdou na to později. Nic není jistý. Můžeš být sebevěrnější a sebeposlušnější a naslouchat pravdě a tak dále. Nikdy to nemáš v karce. Není tohleto právě ten odstup, základní odstup pravdy, že jakýkoliv vyjádřený, a to zúrazně ráduji, že jakýkoliv vyjádřený pravdy, jakákoliv formulace, je vždycky jenom pokusem o vystížení něčeho, co se tomu vždycky vypokne. Také proto, že ta formulace to fixuje. A tak bude živá. Já nevím, jestli nepředece to kapku jinám, ale že ta distance tam je. Není to tak, že by ta matka už... Pravda, by mohla sice, ale vypašle se. Protože, když se jí to nelíbí, to... Já jsem to sledoval za jedným cílem, že by se tady nedalo prokázat, že ta matka sama těž rozstaje z tým cílem. Protože má právě ten kontingentní charakter a neví, jaká bude. A není tady podřízená tomu, že by musela nějak se chovat. S počítankem, tak na programovaně. Takže ona může umíkat, anebo počkat. To je opravda. U matky je to evidentní. Ona může růst, pokud si zachová určitou plastititu, určitou otevřenost. Anebo už prostě není schopná, pak se drží starých věcí a je celá nervózní, že to jí kůže začne plavat na vodě. Ale upravdy, já myslím, že to tak je. Já myslím, že jinak, kdybychom tohle takhle neřekli, kdybychom to nepřipustili, to by bylo jen, že pravda je jednou tady taková, jaká je. Gotová. A že my se k ní hleda přibližujeme. Ale ten život pravdy, tak to je, to, že to je živá osobní pravda, který z toho naprosto vyprchalo. Ta kontingence pravdy, ta znamená právě to, že ta pravda je nějakým způsobem v pohybu. Že to není pravda fixová, kdybyž pravda, která se děje, na tady platí, i když teda jinak se to moc nehodí, co byste řekla, ale platí. Das Wahre ist das Ganze, říká Hegel. Že to pravý je celé. To je, když myslíme, tak pravda není na konci. Teda ne tak, jako pravda je nebo není na konci. To se nedá říct, že je nebo není na konci. Nímež je nebo není v celém tom postupu myšlené. A v tomhle tom smyslu teda si pravda děje jinak. Ten vlastní rozměr dějen je, že se v nich děje pravda.
s1.flac
====================
Když jsem hlátil, jo? Tady, přítelkyně jedna nic. Jo, tadyhle. Jestli vždycky a všude? To je jako otázka. To je ta extrapolace, které jsem se vyjímal. Ale teď já vstupuji. Nějak to muselo začít, ale zatím na to nemáme prostředky. Si. Tak začalo se tím, že se zopakovalo, že vědomí potřebuje prostor, kam by si odešlo od sebe, a zůjaznění, že tenhle prostor tady musí být, aby se to vědomí mohlo vůbec vůstavit. Jo, to bylo zopakováno z minula. Nedále se o tom už nemluvilo. Má se to pochopit tak, jakože ten svět řečí, to je ten prostor. Jo. Já jsem to jednou, jednou jsem to identifikoval dneska. Jednýmkrát jsem to nevedl, jinak jsem radši mluvil. Pak mně šlo o to, dneska překlenul ten rozdíl, ten skok od toho subjektu k té řeči. Zatím, jak jsme postupovali, tak mezi tím byla nepochybně cenzura, to bylo zjevný, že ten přechod tam nebyl vypracovaný. Mně se zdá, že bych nemohl říkat to, co jsem říkal dneska, kdybych ten skok nejdřív neudělal. Udělal jedno, druhý a teď je pravda. Pěkně pak, či to oboje pevně takhle, tak ten most mezi tím můžu pěkně stavět. A stavět jako letmo, tak jako a nevědět kam, to je vždycky trochu problém. Jak si víš, metodicky se mi zdálo, že hodnější ten skok udělat a pak se vrátit a teprve propracovat to mezi, tu výplnit. Já bych měl ještě takový dotaz. Sice to tady nějak poslouchám, ale když bychom speciálně mluvili o jazyku, nebo nějak ten jazyk odmyšlili, když jsme mluvili o mluvě, promlouvání, odslouvání řeči, ale tady když se řekne předjazykové, dneska jsi zmínil, předjazykové setkání řeči, nebo jak se mluvilo, předřečově, nerečově, předmluvě, předmluvě, nemluvě. Jestli tam může být taky předjazykově, nejazykově, nebo tak také. A když to je předmluvě, tak to znamená vždycky taky předjazykově, protože mluvit neznamená, že jazyk mluvit. Prostě mluva je, jak jsme si říkali, mluva je to, co je vidět na tom, když lidi promlouvají. Vidět, slyšet, se uznamenat, když od toho horečte, my to porozumíme. Víme, co říkají. A všechno ostatní, to je promluva. Čili to, co se dá popsat, co se dá nějakým způsobem zachytit lexikálně, to je mluva. A to znamená, mluva se nevyskytuje jinak, než v podobě jazyků. Čili všechno, co platí o mluvě vůbec, tak platí o jazycích zvláště. A podobně co mluva, mluva platí o jazycích, zvláště platí o mluvě vůbec. Mluva je jakýsi abstraktou na záhradě různých jazyků. A když někdo tady tvrdí, že jsem člověkem jenom proto, tady díky jazyku, tak je to jakási paralela s tím světem řečit? Tak to tady nebylo řečeno, že jsem člověkem díky jazyku, mluvil, no jo, teď je o to, jestli jazyků. Vole, se tam nerozlišuje dost. To je strašně důležité teda neskočit jenom na slovo, ale zjišťovat, jestli to opravdu má ten význam, který my jsme tomu dali. Prostě my neznáme žádný jazyk, který by se sformoval nezáležitě na světě řeči. To je jenom ve světě řeči jsou možný jazyky. Jinže jazyk sám není řeč. No ale je možný, prostě v jazykových stádiumůch. Řeči, řečový, je možný obejívat ve světě řeči, a ještě jazykově jaksi nekomunikovat. Vždyť to je stále připravene každého ciznice, který nerozumí. Tedy nějaký pozitivní obejivání ve světě řeči se musí taky nějak projevovat. Takže třeba když nerozumím jazyku, tak se pokouším porozumět na základě náhredních jazykových reliktů. Takže to domluvání rukama, to je ve světě řeči možný jedině. Oba partneři jsou ve světě řeči. Oba partneři mají svůj jazyk a neznají ho navzájem. A teď používají jakéhsi reliktů jazyka jinýho, který je společnej. A tím teprve dešifrujou ten druhej jazyk navzájem. Takže po znenávu už se trochu navyknoula ten jazyk a dokonce jsou schopni pak překládat z jednoho jazyku do druhého. Rozumět tomu druhému jazyku a tak dále. Ale předpokladem je, že oba jsou ve světě řeči. Takže to dítě tam není. Ano, tam je právě ta situace jiná, protože to dítě ve světě řeči původně není a nějak se do toho si tam musí dostat. To je ta specifická situace odlišná do všech ostatních. A toto nedítá, že ten dítě v svého světu byl plnej řeči a však je kýznámu, který by chtěl vás dělit a musí se učit jenom jazyku. Ano, to dítě musí se tomu jazyku učit sice, ale může se tomu jazyku učit teprve, když se stane obyvatelem světa řeči. Když obejváte světě řeči. Musí se setkat s řečí. S tou řečí se může setkat jedině přes setkání s druhým člověkem. Svým způsobem tedy můžeme říct, že jazyk je jakousi jakýmsi předmětním rům řeči. Jazyk má předmětnej charakter. Má svý předmětný stránky. A ty jsou popsatelný, ty jsou zvukově, grafické, lexikální, etymologické. Všechny tyhle vztahy jazyka, ty vztahy těch třeba jinak kontextních slova ve větě. Jednak gramatické pravidelnosti. Jednak koreny nebo skupiny hlásek, které se opatrují frekvence, určitých slabých a tak dále. To jsou všechno, to je ta mnější výbava problémování, kterou se popsat, analyzovat, statisticky zpracovat a já nevím co všechno. Ale to všechno je jenom instrument, přes který se lidé domlouvají. A to domlouvání se může odehrát jedním ve světě řeči, nikoli ve světě těchto jazykových souvislostí. Jazyk představuje jakejsi vnějšek pro řeči. Tady jsme často svýkali návitky o tom, že existuje jiná komunikace a tak dále. A takže to vlastně ty návitky by měly pravit. To je tam něco nedorozumitelné. Protože to někdo směšoval, opět tam existuje komunikace, mluvevání, nepotřebující slova a tak dále. Ale to se týkalo jenom jazyka. A tak dotičný neuznamená, že tady byla společná řeč. To je díky tomu, že není dost dobře rozlišený ten pojem jazyka a pojem řeči. Protože se dá tam mluvit o nějakých neřečových komunikacích. Což je upomyslícenej jazyk. Takže naposled potom byla zmatení jazyku, nějaký takový jazyk, který lidi nedohodnou, přes jeden jazyk, může brát zpátek ty řeči techniky nejazykových. Takže se lidi nemůžou nějakým způsobem dohodnout. Můžou být zmatení jazyků, jako dva předvědci a tak dále. Takže oni se vrátí, nepoužívají teda ten jazyk, používají řeč, ale nepoužívají slovně. No i kdyby používali všejaké kódu, tak je to pořád bez většiny jazyka. Ale teď je tady důležitá věc. Zmatení jazyků pod mnou jsou, je něco víc než jenom jazyková odlišnost. Já jsem teda nemusela přijmout jenom jazykovou odlišnost, já jsem teda měla jednou jazyce, která může být k nedohodnutí se, k nedohodě. Tam ovšem, tam totiž jde o cosi podstatnějšího, než o odlišnost jazykovou. Tam ve více či méně rozsáhlé míře, alespoň jedna a většinou obě strany, všechny strany v různém míře, které vypadnou ze světa řečení. Když, když, myslím, že všechno vypouháme, to je jakási porucha lidskýho života, lidskýho pobytu, je, že člověk vypadne ze světa řečení, že z toho světa řečení se propadne do pouhého jazyka. A jazyk, který je vydělený, nebo je odloučený, to nikdy není úplně možný, že je to vždycky relativ, je trochu oddělený, odloučený od světa řečení. Zaprvé se stává jakousi analogí takových lidských signalizací. Tam místo myšlení, místo nahlížení, místo vidění věcí jak sou, zůstává pouhé označování. A to označování je jakousi takovým dorozumíváním přes šifry. Jakoby se to řeklo, je to jakýse subjektivizování. Jakože řeč je světem, anikoli osvětím, tak náhle ten jazyk se stává jakýmsi osvětím. Jakousi uzavřeným okruhem v němž pobejívají lidi, který nějakým způsobem věcným, třeba svéma zálumama, svým původem nebo něčím takovým, jsou si blízko. A tím pádem se vydělujou od ostatních, stávají se smečkou, která má jakýsi svůj dorozumívací kód, ale naprosto není schopná se dohodnout s jakoukoliv smečkou jinou, protože nemají nic bolečného, když je z řečí v němž by obě smečky obejvaly. Čili takové nějaké vypadnutí ze světa do osvětí. A tohleto vypadnutí ze světa do osvětí je vypadnutí z řeči, z myšlení do ideologii. Příznačný je tohleto, že tady člověk se uzavírá v ideologii a vypadává tým pádem ze světa řečí. Vypadnutí z myšlení, jo? Řeč a myšlení to jsme si řekli, že je úplnou vykladem. I když na druhé straně samozřejmě myšlení není možný ježilečkou jazyce, a myšlení zároveň je taky určitým spředmětněním, tedy není to tak, že bychom mohli položit rovnitko mezi řeč a myšlení, ale patří to k sobě. Není to tak, že promlouvání, že je vyjadřování nějakej vnitrnej myšlení, tak není. Myšlení je právě tak, jako promlouvání je zvnišňováním za člověka úplně. Já jsem se asi na to stála právě, protože jsem měla nějakou nedokonalost v tom jazyce, jak jmenovat to matejní jazyci. A jediná možnost, aby došlo k dorozumění, je navrátit se do té řeči. Já takhle. Aby právě to potom obrátilo. Ještě vrátím k tému popisí. Když je v gore vystávka, tak to má několik decítek, hlavně se výsadí v těch klokůch, kterými se může dohodlívat. Což by se mohlo teda nazvat, že bychom měli nějaký signálu způsobit jako tohoto. A jestliže se dělali popisy s Šimbajzem, že byla navázaná určitá komunikace mezi člověkem a tou obycí, takže se domlouvali. Takže ty věci domlouvají se v liděch, které nevím, jsou primitivní, důkzu mluví v podměch, a nějakého slovestro a předmět. Takže obyce je třeba stela, že já jsem banána. Je nějaké takové tabulky, takže jedna tabulka, která označuje, že je já. Potom taky jako ta obyce věděla, od koho chce ten banána, říkala se další, tam už je přesně nějaký jméně, takže to byla ta osoba, která poslala tam jeho výzvu. A teďka jako co chceme. Čili to se dala jako naučit. Takže v pohodném tréninku, ona jako když chtěla banán, tak dostala banán. V půl případu jí vydělala nějakou závěr, jak si mohla zvolit, jestli něco chce nebo nechce. Nejenom nějakou automatickou věci, třeba závodnou nebo nějaké dotáčení, nebo oblíbenou věci. Samozřejmě tohle to se za obyce nenaučí, třeba nenaučí se toho žádné druhé obyce. Ale je to teda, co to je. Nebyl to nápad jako velice primitivní řeč. Teda jako ten svět řeči, vidět jako několik tam, obřád je brzka, tak třeba tyhle ty spodní brzky, které se rovinají, které vznikají. Já si myslím, že to není tak, že by zvířata nepila schopna vstoupit do světa řeči jako obyvatele toho světa. To by bylo předčasné, to se musí vyzkoušet. Jenom je důležité teda stanovit přesná kritéria proto, abychom rozlyšili promlouvání výřete od pouhého jeho reagování na nějaký signály. Tam to vypadá jasný, že ona má značkou já. A ví, že já, já obyce, tak to je tragické, člověk. Já jsem včas o tom, že jednou z největších překážek je, že ty obyce nejsou schopný mluvit, nemají ty hlasičky, nemají řečový ústroj. A tak se to obchází tím, že buď jsou nějaké symboly, nějaké obrazky, a taky kdo si učil posunkovou řeč, tu řeč hluchoněnej. A tam nějak se dostilo k nějakým velkým úspěchům, že ta obyce byla schopná se vyjadřovat jako malý dítě, takřká, že ještě neovládá dost ten jazyk, tak přece jenom malou šlecostí. Tak ona šlecost tvořivě říkala, že dávala dohromady ty významy, které neměla naučený dohromady. Ne, že by zopakovala jenom, ale skutečně jaksi kombinovala posvět. Že to bylo třeba, a rušky třeba, že to na první pohled nebylo jasné, protože to neměly jenom mluvit. Bylo potřeba pochopit, o co vlastně v té obyci jde. Že o něco jde a tak dále. Tak to je odevřený. Je možný, že ty nejvíc vyvinutý, nejvíc cerebralizovaný dvířata, bude možno uvést na nějaký nižší hrovině, nějaký jednouší podobě, které bude budou moc promovat. Když už dál nechápá, a třeba u obyce teda je schopná, že to zvládnu hodně, ale má to časový hospit je dlouhý. I tak je o psa nebo o kučky teda jako menší. Takže říct, že to dítě to dokáže ještě dál, nedokáže, protože ještě nemá co. Takže prodloužit hodnost toho hlubí, kdy to dvíře je schopný buď vstupovat do světa řeči, nebo se nějak rozjít, nebo tak, tak to musí trvat, to je jako hodně dlouhé. Takže to dělal Keller. Ten dělal vůbec spoustu těch pokusů se šimpanzéma, že, a mimo jiné, teda jednou šimpanzé vypovoláli se syncinem. A tak tam se právě ukázalo, když dělal prostě krafíčkama, zaznačovalo, jak je to ostupovalo, tak samozřejmě ta obyce běhala, šplála na něco, kde ještě hodně chodí. Takže ten vývoj byl daleko pomalejší. V jednom okamžiku ten rychlej rozvoj toho píčete byl na jednom, jako se zarazil, a to dovolnil, ten kluk až šel furt dál, čím dál rychlej, coho chtěl. Na jednom se ukázalo. Co teda by to robil tým, že to děje v tom empirionálném stavu? Víš, schopnější vznimatelnosti věci. Že by se třeba to opíče taky, že by se přihodil nějaký předčasný porod, že, a, že teda by se socializovalo, to opíče by se socializovalo ještě v druhé polovině empirionálního vývoje. Prostě to bylo i kůvát, to bylo moc dobré. Kdyby se tohleto, kdyby se tohleto teda podařilo, že, tak je to další úkaz pro, pro, pro, úkaz pro správnost. Nejsmennějštější. Nejsmennějštější. Nejsmennějštější. Mě zajímavá ještě jedna věc, jako, to jsem se chtěl znat předtím, než to Péťa, Péťa s tímhle dojel, no, tam, když to začíná všechno, tak tamto dítě se nemůže cítit jakožto subjekt. To je jasný. Čili, proto vejte, když jako ta, že opíce měla znak pro, pro já, že jo, tak to už byl, to byl myslející subjekt. Kdybyš měla něco ještě víc. Ještě to, jo, to dítě by začínalo teda hůř, než ta opíce, to by začínalo ještě nejako subjekt. Ještě dostěla opíce, by byla subjektem. Ale který chce být dítě, to dítě chce být subjektem. No, nikdy, nikdy i ve 4 letech se to ještě platí. No, já nevím, ale... Tak to je jedna, jedna věc je, když se stane subjektem, a druhá věc je, kdy, kdy se naučí, kdy se naučí prostě na sebe myslet jako na subjekt. Že, to je, to je druhá věc. Pravda je, že tenkrát, kolik tomu bylo to? Tomu bylo přes 4 roky. Přes 4 roky, až tě o sobě mluvil v třetí osobě. Ty, ty, druhý. Že na něj mluví rodiče ty, takže on na sebe mluví depety. On si myslí, že ho mluví ty. No, ano, a v jiných případech rodiče mluví, mluví jako o třetí osobě, takže nezapomívají o třetí osobě. Ano, jistě, prakticky. A nemusí si třeba samotnou uvědomovat. A nemusí si tak říkat. Ano, nemusí si tak říkat. To je jako ještě oproti sebe mluvit. Ano, jistě, jistě. Potom, kdyby mohl být, tak jako, takhle, nebo to začíná třeba po roce už. No a teďka, co je jako důležitý, že jo, tak vědomí toho subjektu, nebo tak řeč, nebo je to naprosto v jednotě, nebo tak vědomí subjektu a řeč, to je rukou ruce. Prostě bez té řeči, bez vstoupení do světa řeči, si nemůže subjekt uvědomit sám sebe. Ale nemusí si sebe uvědomit a přesto se může prosesovat. No, to jsou takové ty, když taky prosesuje a neuvědomuje. To je, když pozorujete teda, jak se chovají třeba pět koťat, a jak jedno se výrazně liší od tého ostatní, že to vám prostě řádí a vždycky si najde to nejlepší a vždycky teda jako tam vítězí nad těma druhýma a má víc ráno životního a vůbec se prosesuje. Tak to nemusí být si vědom sebe seba a přesto se prosesuje. Je to ještě, ještě jsou dvě různý věci. A samozřejmě, když si to uvědomuje, tak pak to dítě si může zase ještě prosesovat samo sebe mnohem víc, než si to neuvědomuje. Každý teda používá to uvědomí k tomu sebe prosesování. A zase to je něco jiného, než že by si uvědomovalo sebe samo víc. Že by to byla kvalita toho uvědomí. Už to uvědomí je zapřáženo do něčeho, co je moje vlastní. To je teprve ještě možné. Ve všech těch etapách, o kterých jsme mluvili, je možné úzusa a úzus. To ještě furt může být k dobrýmu, anebo to může, naopak zase, být vneužíváno k něčemu nižšímu. Člověk může svého nahlédnutí, může zneužívat k tomu, aby prosesoval svý zájmy. Přičemž zájmy jsou něco daleko nižšího, než nahlédnutí. Nahlédnutí to je něco, to je nahlédnutí na vztory zájmu. Přesto já můžu nahlédnutí zneužít k tomu, abych sledoval svý zájmy. Ve všech tehle rovinách je vždycky možný to zneužít. Vždycky to zneužívá. Tam nenajdeme důvod k udělání rozdílu mezi správným a nesprávným, mezi pravým a falešným, mezi pravdivým a živým, mezi pravdou a omylém. Dokud nenajdeme dosti materiálu a dosti důvodů pro rozlišování, tak vlastně ještě nejsme připravení k tomu zpoznat specifičnost situace, kdy promlouvá pravda, oslovuje pravda a člověk nemůže odpovídat nebo neodpovídat, je uvůčený, uzavřený. Já jsem ještě chtěl jednu věc jenom naznačit, že na tohle, co jsme si dneska řekli, to nejpodstatnější, co jsme si řekli, je, že to první setkání, ke kterému dochází u dítěte, je setkání s člověkem a ne s řečí, ne s pravdou a tak dále. Ten mimořádnej důraz, který jsme tady dali na toho druhého člověka. A teď na tohleto, někdy později, až se k tomu dostaneme, až budeme mluvit o poznání, náležitost těch poznávcích, tak tam zapracujeme potom tu argumentaci. Třeba já jsem tady přečel, že tohleto, kdyby jste na něj co dělali, pokud to budeme čet, tak Max Schiller, Řák lásky. Kdyby to chtělo být s lidí, tak já to bych měla fotografovat, ještě tím, kolika těch. A ty máš všem jenom jednost, tak tam se ukazuje, jak vlastně dříve, až poznáváme, tak milujeme. Pokud nemilujeme, tak nepoznáváme nebo špatně poznáváme. Tedy na tohleto to namazujeme. To tady není, to, co jsme si říkali, to tady v tom není. O mém sluhu, to je základ toho, proč se tohleto dá říct tady. Tady se to ukazuje tak, že se to demonstruje na zkušenost těch člověků. Ale to, co jsme si dneska řekli, to je poukaz k tomu základu, z kterého tohleto se jeví jako srozumitelné. Proč to tak je. Zatímco tadyhle jenom jsme přesvědčováni, že to tak je, tak je to tak proto. První a základní věc, proč to dítě vstupuje do světa řečí, je, že odpovídá na lásku té matky. Poněvadž nemůže odpovídat na to oslovení, poněvadž ještě o to neoslovení. To oslovení zaregistruje jakož to oslovení, teprve až udělá ten krok do světa řečí. Čili ten krok do světa řečí udělá ne vybídnuto oslovením, níž vybídnuto tou láskou, kterou upětujeme. Z lásky k matce začneme mluvit. To je ten moment, proč ta socializace, ta socialita, proč trochu předchází do té komunikace. To je teď jenom, si uvědomuji, že jsem to zapomněl, zapomněl jenom do toho říct, jenom tak jako poukaz zas nějakýmu tomu směru, který jsme zatím nechali strachovat. To šlené, to poznávací mohuťnost, ta láska. To znamená, že to, co u tebe platí na počátku dětské věku, tak to platí vždycky do života. Onda mluví, že to je poznávací mohuťnost, a já to ještě radikalizuju, že říkám, že to je něco, co není jenom konstituentou poznávání, ale je konstituentou vůbec myšlení. Vůbec pobytu ve světě řeči. Vstupu do řeči. Což je ještě daleko něco elementárního, co předchází v poznávání. Poznávat je možná jen ve světě řeči. Ale láska není jenom způsobem poznávání nebo předpokladem poznávání, když je předpokladem vůbec pobytu ve světě řeči. A tím tedy erhoví tamto. Vstupu taky do pravdy. Takže tam se potom vytratí, tak pak už je to své vlásku k těm věcem, který poznáváme. No to je otázka, jestli je to láska k věcem. To, co jsme teď udělali, to zase tím, že jsem šel trošku ještě o patro nebo o dvě patra níž než šel a že říkám, že ta láska je významná už při vstupu nebo prostup do světa řeči. Tím si uvolňuju určitý valence, který on vázal na věci. Tam skutečně u něj je teda, že já poznávám to, co miluji. Ale já jsem si teď uvolnil jistý valence pro něco, co už jsme si označili jako moudrost, pravdu a tak podobně. Že tedy tady vlastně to rozhořující není láska k tý věci, kterou poznávám, nímož láska k pravdě, díky níž se ta věc teprve jeví v pravý podobě. No to je obvytečné. Takže tím, že jsem šel zpátky ještě nebo hloub, jsem si uvolnil možnost poukázat na tohle. Že vlastně ta nejpodstatnější láska, že to není láska k tý věci, kterou poznávám. No ale platí to, který přijde dál, to, že ta matka dá ti všecko, co potřebuje a pak prostě odejde a vychádřuje teď. Kdyby se to vyprávění zkrátilo až do týdy, když rozum bereš 16 let, nevíš, nebo 70, tak to by byla matka. No tak ten příběh to pak už neplatí, že se nedá, v tomto příběhu se to nedá. Ta moudrost nemůže vystupovat. Ne. Zalaží v tě nějaká... Nemůže. A není to naopak, že to přesně tak je? Ano. Že pravda tě nasměruje a tě nemůže furt říkat, teda kvůli Máši, tak tě tam pošle, ale když zabloudíš, tak... musíš vrátit leda, ale ona tě nevede furt na ručičku. Dokonce, ještě bych z druhé strany to řekl, i když co nejvěrnějc a nejvodanějc jdeš s pravdou nebo kvůli pravdě, která se pravdou orientová, tak ta pravda nikdy se tě nedrží furt. A děláš to, co děláš, tak vždycky ta pravda se od tebe odtáhne. To by bylo jasné, že ty ji máš v kapce. Dokonce to je daleko elementárnější než u té matky. Ta matka už prostě nestačí s tebou. By ráda šla... Některý matky by chodili furt na ručičku a byla tím synem. Ale nestihnou to prostě. Už na to nestačí. Už to nerozuměj tým komplikovaným situacím. Už do toho neviděj. Že to je ta pravda. Tak ještě je to pak, že by do toho neviděla. Že by na to nestačila. Ne, a se od tebe odtáhne. A bude jasný, že ty seš ty a ne je pravda. A ty musíš být náradně, pokorně, připravený s ní, a vlastně nechat být náradně, když si uděláš něco jiné. Tam ještě ta distanci je tam nájem podstatnější. Nájem důležitější. Prostě uděláš obrovskou teorii, vystihnou všechno a tak dále. A furt si musí být vědomý, že eventuelně tam může být nějaká podstatná chyba, kterou třeba vůbec nenahrídneš. Vůbec ne. Přijdou na to později. Nic není jistý. Můžeš být sebevěrnější a sebeposlušnější a naslouchat pravdě a tak dále. Nikdy to nemáš v karce. Není tohleto právě ten odstup, základní odstup pravdy, že jakýkoliv vyjádřený, a to zúrazně ráduji, že jakýkoliv vyjádřený pravdy, jakákoliv formulace, je vždycky jenom pokusem o vystížení něčeho, co se tomu vždycky vypokne. Také proto, že ta formulace to fixuje. A tak bude živá. Já nevím, jestli nepředece to kapku jinám, ale že ta distance tam je. Není to tak, že by ta matka už... Pravda, by mohla sice, ale vypašle se. Protože, když se jí to nelíbí, to... Já jsem to sledoval za jedným cílem, že by se tady nedalo prokázat, že ta matka sama těž rozstaje z tým cílem. Protože má právě ten kontingentní charakter a neví, jaká bude. A není tady podřízená tomu, že by musela nějak se chovat. S počítankem, tak na programovaně. Takže ona může umíkat, anebo počkat. To je opravda. U matky je to evidentní. Ona může růst, pokud si zachová určitou plastititu, určitou otevřenost. Anebo už prostě není schopná, pak se drží starých věcí a je celá nervózní, že to jí kůže začne plavat na vodě. Ale upravdy, já myslím, že to tak je. Já myslím, že jinak, kdybychom tohle takhle neřekli, kdybychom to nepřipustili, to by bylo jen, že pravda je jednou tady taková, jaká je. Gotová. A že my se k ní hleda přibližujeme. Ale ten život pravdy, tak to je, to, že to je živá osobní pravda, který z toho naprosto vyprchalo. Ta kontingence pravdy, ta znamená právě to, že ta pravda je nějakým způsobem v pohybu. Že to není pravda fixová, kdybyž pravda, která se děje, na tady platí, i když teda jinak se to moc nehodí, co byste řekla, ale platí. Das Wahre ist das Ganze, říká Hegel. Že to pravý je celé. To je, když myslíme, tak pravda není na konci. Teda ne tak, jako pravda je nebo není na konci. To se nedá říct, že je nebo není na konci. Nímež je nebo není v celém tom postupu myšlené. A v tomhle tom smyslu teda si pravda děje jinak. Ten vlastní rozměr dějen je, že se v nich děje pravda.
====================
s1.flac
====================
Vždycky vždycky, kde se tomu bude náročný nás. Vy jste mladí, no? Znamená to. Tady, ty to mě neznáš. No, takhle, můžeme to jo. Jesti vždycky a vždycky. To je jako tak. To je ta extrapolace, která se výjíblá. Ale teď až tu půjdu. Nějak to muselo začít, ale to zatím na to nemáme, nemáme prostě. Tak začalo se tím, že se zopakovalo, že vědomí potřebuje prostor, kam by se odešlo od sebe. A důležitý, že tenhle prostor tady může být, aby se to vědomí mohlo zpustit. Jo, to bylo zopakováno z minula. Nedále se o tom už nemluvilo. Má se to pochopit tak, jakože jsem přijel k řešitě tenhle prostor? K tomu subjektu, k tý řeči. Zatím, jak jsme postupovali, tak mezi tím byla nepochybně tezura. To bylo věvný, že ten přechod tam nebyl vypracovaný. Mně se zdá, že bych nemohl říkat to, co jsem říkal dneska, kdybych ten skok nejdřív neudělal. Že udělám jedno, druhý a teď se vrátím. Pěkně pak, že to oboje pevně takhle, tak ten most mezi tím budu pěkně stavět. Nastavět jako lesní most, tak jako ať nevědět kam budu, to je vždycky trochu problém. No tak, jak si víš, metodicky jsem jim řál, že on může ten skok udělat a pak se vrátím. Tak se prodávám propracovat teda to, co myslím, v důležitým. Já bych měl ještě takový dotaz, že to tady nějak poslouchám. Ale když ještě bychom speciálně mluvili o jazyku, a nebo nějak se v jazyk odvyšli, když jsme mluvili o hlubě promování, o slovování dětí, ale tady bych se měl předjazykové, nechci to zmínit, předjazykové setkání řečí. Nebo jak to je mluvilo? Předřečově, neřečově, předmluvě, předmluvě. Jestli tam může být taky předjazykově, nejazykově, nebo tak také. A když je to předmluvě, tak to znamená vždycky taky předjazykově. Protože mluvit neznamená, že jazyk mluví. Protože mluva je, jsme si říkali, mluva je to, co je vidět na tom, když lidi promovují. Dobrá, viděl, když se uznáme nás? Ano. Když o tom hovoričte, my to poznáme. Nevíme, co říkáme. A všechno ostatní, to je promování. To, co se dá v podstatě nějakým způsobem zachytit, lexikálně, to je mluva. A to znamená, že mluva se nevýskytuje jinak, než spodobě jazyků. Čili všechno, co platí o mluvě vůbec, tak platí o jazyků zvlášť. Podobně to mluví, co mluví, platí o jazyků zvlášť, tak platí o mluvě vůbec. Mluva je jakýsi abstraktů na základě různých jazyků. A když někdo tady tvrdí, že jsem člověkem jenom pro to, který díky jazyku... Tak je to nějaká parada s tím, co je ten řečení? No, tak to tady nebylo řečeno, že jsem člověkem jazyků, protože on byl trošku nebezpečen. Když byste mluvil o jazyku, ono se tam nerozlišuje dost. To je strašně důležitý, teda neskočit jenom na slovo, ale zjišťovat, jestli to opravdu máte význam, který my jsme tomu dali. Protože my neznáme žádný jazyk, který byte sformoval nezáležitě řečit. Jste jenom nezáležitě řečit tomu jazyku. Jinže jazyk sám není řeč. No, ale je možný. Je možná pobejívat přesně těch řečí, a ještě jazykově komunikovat. Protože ještě nerozumím. Víte, ale když nerozumím, tak to ještě nemusí znamenat, že věříte řečit. Je to samozřejmě, když jsem významný, tak je to významný řeč. Ale nestačí to, že všuka taky nerozumím, když jsem významný řeč. Tedy nějaký pozitívní pobejívání přesně těch řečí se musí taky naprojevovat. Takže třeba když nerozumím jazyků, tak se pokouším porozumět na základě náhradních jazyků, jazykových reliktů. Takže tady mluvání rukama, to je řeči, přesně těch řečí možný jedině. Oba partnery mají svůj jazyk a neznající ho navzájem. A teď používají nějaké relikty jazyka jiného, které jsou společné. A tím se prvně dešifrují ten druhý jazyk navzájem. Takže pozděná už jsem něco ponavíhnul a nevím, a dokonce jsou schopni to překládat. Z jednoho jazyku do druhého, rozumět tomu druhý jazyk pořádám. Ale předpokladem je, že v oba průběch se tě večeří. A tam je právě ta situace jiná, protože těch večeřtěch původně není. A nějak se to tam musí dostat. To je ta specifická situace odlišná od všech ostatních. Když to není září, tak vždyť jeho svět byl v tom nejlepší a však ještě víc nám museli zjistit a zjistit. A musí se učit jenom jazykům. Ano, to je vždyť je možný. Se tomu jazykům se učit chcete, ale může se tomu jazykům učit neprve, když se stane obyvatelím těta řeče. Když pobejí vlastní řeči. Musí se setkat s řečí. Člověk si to může setkat jině. Jak setkat s člověkem. Svém způsobem se můžeme říct, že jazyk je jako jazyk. Jazyk má předmětný mluv, předmětný řečí. Jazyk má předmětnej charakter. Má předmětný právě. A ty jsou popsatelní, ty jsou zvukově a graficky a lexikálně a etimologicky. Všechny tyhle stahy jazyka, ty stahy třeba v kontextu, co vás zadeje. Jednak gramatické pravidelnosti, jednak koreny nebo skupiny hlásek, které se opasují frekvence, zručinných slavit a tak dále. To všechno je ta ménší výbava pro mluvání, kterou se popsat, analýzovat, stabilititky zpracovat a tak dále může. Ale to všechno je jenom instrument, přes který se lidé domluvají. A to domluvání se může odehrát jiným z těch řečí. Nikoliv z těchto jazykových soustrojů. Jazyk představuje jako nějaký vnějšek pro řeč. Tady jsme často vznikali návistky o tom, že existuje jiná komunikace a tak dále. A taky to vlastně ty návistky byly pravidelní. Protože to někdo směšilo a musela existovat komunikace, mluvové bány, nepotřebné slova a tak dále. Ale to se vznikalo jenom jazykace. A to je dosičný, že znamená, že tady byla společná řeč. Díky tomu, že není dobře roznašený ten pojem jazyka a pojem řeči. Potom se dá tam mluvit o nějaký neřečovej komunikat. Takže může být takový jazykovelný, který není jazyk. Takže na pohled podobná materní jazyků, nějaké takové, na které se teda vydělalo hodno, které by měly být, může být na spátech zkratků, které by měly být jazykový. Takže patří, že se teda vydělalo jazyků, které by měly být materní jazyků. Takže oni se vrátí, nepoužívali kratkým jazykům, používali řek, ale nepoužívali sloviny. Používali nějaké kolonii, ale teď tady bude stále materní jazyků, podle mému soudu, je něco víc, než jenom jazyková odlišnost. A tam ovšem, tam todíž jde o co si podstatnějšího, než o odlišnost jazykovou, tam ve více či méně rozsáhlé míře, alespoň jedná a většinou obět zpravilou všechny zpravy, růme v míře, vypadnou předatí. No, když, když, to je jakási porucha lidskýho života, lidskýho pobytu. Je, že člověk vypadne z města řečí, že z toho světa řečí se propadne do pohledného jazyka. A jazyk, který je vydelený, nebo je odloučený, to nikdy není úplně možný, že je veliké vladí, je trochu oddělený, odloučený od světa řečí, který zaprvé se stává jakýmsi, jakousi analogím, takovej psychosignal. Tam místo myšlení, místo nahrižení, místo vidění, jestli jak to, zůstává pouze označování. A to označování je jakousej, jakým se jednakovej, to rozumívání přes šéfa, je to, jaký se subjektivizovaný, jako se řeč je světem, anikoliv osvětlí, tak náhle ten jazyk se stává jakýmsi osvětlím. Jeho uzavřenou okruhem v němž pobejmají lidi, který nějakým způsobem větným, třeba svéma zájmama, tři původem, takovým, jsou si blízko. A tím pádem se vydělujou od ostatní, stávají se smečkou, která má nějaký svůj dorazumívatý kód, ale naprosto není schopná se dohodnout nějakou koli smečkou jinou, protože nemají sborečního, nemají věc, řeči měmžbým, co je smečkou pobejma. Čili takové nějaké vypadnutí ze světa do osvětlí. A tohleto vypadnutí ze světa do osvětlí je vypadnutí z řeči myšlení do ideologii. Příznační je tohleto, že člověk se uzavírá ideologií a vypadá vám pádem ze světa řeči. Vypadnutí z myšlení, jo? Řeč a myšlení, to jste řekli, že nárom vykladáme. Když na důležitosti samozřejmě myšlení tím možný je. Řeč to já myslím, že? A myšlení zároveň je taky určitým přeměkněním. Není to tak, že bychom mohli položit rovnitkovi řeči a myšlení, ale patří to k sobě. Není to tak, že problém vládní, že je zjavřování nějakej vnitřnejch myšlení. Vyšlení je právě také problém vládní, že je znišňování za člověkou. Já jsem se asi natočila právě proto, že jsem být nějakým nedokonalou, která jsou v jazyčce. Já jsem nějakým znamenáváním materiální jazyčního. A to je teda jediná možnost, aby došlo k doložení. Je teda návrát, když se dostane těžký, nějak takhle. A to je právě to, co jsem povrátila. Ještě vrátím k tomu, pokud cítíte. Když je můj dvořený stád, tak to má několik desítek klavitelních tisklov. Stejně, stejně to rozdílá. Což bych takhle mohla nazvat, že to je výzimně náklíčky národů, kteří to chtějí chtět. A ještě, že si dělali poprosit chimpanzej, kde je zanávázena určitá komunikace mezi člověkem a tou obyčejí, tak je se domluvalo. Takže při většinu jmenování toho děta, které mají tu privitivní struktúru, která je v pohodě slovenskou a předmětům. Takže obyčej třeba stavá, že ho dá při panáme. Jedna to takové tabulky, takže jedna tabulka dala označení, že je já, potom taky jako ta obyčejná osobka, ten panáme, který zase nevypíkáme, když je při nějakým městě, takže tohle ta osoba může s osobkami odjít. A teď se jako to stane. Čili proces dělá jako na určitě, takže v pohodném tréninku, ona jako vypíkala banán, ten vypíkala banán, po případě dělá nějakou reakce, takže mohla i dvolit, takže tohle je prostě takový větší věc, takže nebo ne, takže dělá jenom nějakou automatickou věc, takže takovou trávou, nějaké takové oblíbenou věc. Samozřejmě tohle prostě ta obyčejná určitka, banána určitka, toho žádné druhé obyčejná. Ale je to teda, to to je, je to, no, kdyby to bylo něco náše, jako dveře, které vypíkáte, tak tohle by možná, teda jako ten svět řeči, vidět jako několik tám, vůbec tady ve vstech, tak vlastně ty spodní vrstvy se rovinají, vůbec se nikdy nerovinají. Jenom je důležitý, teda, stanovit přesná kritéria, proto aby jsme rozlišili promlouvání, když je to od spoluhovojho reagování na nějakých jinách. Tam se říká, že ona má značku, já, a ví, že já, já, opice, tak to je pravdější věc, kterou se přečali. Jednou z největších překážek je, že ty opice nejpůsobně mluví, nemají relativky, nemají značku, nebo ustrojství. A tak se to uchází tím, že buď jsou nějaký symboli, nějaký obrázky nebo nic takového, a taky, kdo si učil posunkovou řeč, a tam nějak se dostilo s nějakým velkým úspěchům, že ta opice byla schopná se vyjadřovat, jako matký dítě, tak zkaz, že ještě neovádá dost ten jazyk, tak jenom má už letos tvořit jazyk a dávat do hromady ty významy, který neměl naučený dohromady. Není, že bys opakoval, jenom skutečně asi kombinovala potvrdy. A rušky třeba, na první pohled to bylo nejtěžší, protože je mluvený. To je možný, že ty nejvýznamější, nejceterabralizovaný významy bude možno uvést na nějaký nižší rovině, nebo na nějaké jednoduché podobě, které budou se promlouvat. A už dávno chápá. A třeba u lopice, která to nechápe, já si to vzvládnu hodně. A má spoustu časovýho, teď je dlouhý. U takého psa nebo u kučky to je jako menší. Takže říct, že to dítě to dokáže ještě dál, nedokáže, protože ještě nemá vše. Takže prodloužit tohle svobodu, kdy to zvíře je schopný buď vstupovat do světa, nebo se nějak rozjít, nebo tak to musí trvat hodně dlouho. To dělá člověk. Zdělá vůbec spoustu pochopů se šimpanzem a mimo jiné, které tomu šimpanze vychovávají, nic jiného. Tak tam se právě ukázalo, dělá to s krapičkama, značovalo to, jak se to postupovalo, tak samozřejmě ta klobice běhalá, šplává, ale to se ještě u mě chodí. Tady jsem ten vývoj vzal jako pomalejší. Věc jednomu kamíňku, kterého jsem dostal, jsem ten rychlej rozvoj, který ho včetným zahradil, a to se dokončil. Všel, pořád, všimcím dále, tak to ukázalo. Které bychom byli, kdybychom věděli, jak tam byla náša výšchopnosti, výmatelosti? Že by se přivodilo nějaký předčasný porod, že by se socializovalo ještě v druhé polovině zbejmání novýho. Kdyby se tohleto teda podezilo, tak je to další ukaz pro správnost. Není to všichni. Není to všichni. Kdybych měla jednu věc. To, co jsem si měl například předtím, když to začíná všechno, tak tamto věc se nemůže cítit jako v průběhu. Čili, proto vejte, když všechno zažil, opice měla znak pro já, tak to už potom vysvětlí příběh. Kdybyš neměla něco všechno. Teď u tě by začínala teda úsměšná opice, která začínala ještě nejako příběh. Když se rozdělá opice, kdyby byla příběh. Ale vejte, když se rozdělá příběh. No, někdy i ve štyře patří, to je všechno. Tak to je jedna věc, kdy se stane příběhem, a druhá věc je, kdy se naučí na sebe myslet jako na příběhu. To je druhá věc. Pravda je, že tenkrát, kolik tomu bylo to? Tomu bylo přes těch roků. Přes těch roků, až těm osoběm byl třetího příběhu. Ty, ty, dvůj. Na něj mluví rodiča ty, takže on na sebe mluví jako ty. On si myslí, že on je ty. No, ano, a vy nechtějte, že rodiča mluví jako třetího sobě, tak mluví jako třetího sobě. No dobře, ale ještě třeba to, ve dvou chvátech takové to negativní opice toho rodiče, tak to právě to samozřejmě tak půjčuje. Ano, ještě prakticky. A nemusí si třeba tam uvědomovat. A nemusí si tak dělat. Ano, nemusí si tak dělat. Jako ať to vůbec nic neznamená. Potom to bude vůbec nic neznamená. Nebo to začíná třeba porozen. A teď tak, co je jako důležitější? Aby tento subjekt nebyl na řeč? Nebo je to naprosto jedna řeč? No ne, tak vědomí na subjektu, vědomí subjektu a řeč, to je rukovodůstav. Bez té řeči, bez vstoupení do té řeči se nemůže subjekt uvědomit sam sebe. Ale nemusí se to uvědomit a přesto se může porozenovat. No, to se jako jistě, že taky přesně děje a mě uvědomuje. To je, když pozorujete teda, jak se chovají třeba těch koťat, a jak jedno se výrazně liší o té ostatní věc, že tam prostě řádí a myslí si, najde to nejlepší a vždycky teda jako tam vítězí nad těma dvojima a mávým ránům životům a vůbec se prostředují. To musí být, jak si vědomujete seba, jak si se prostředujete. Víte, ještě jsou to dvě různé věci. A samozřejmě, když si to uvědomuje, tak pak to dítě si může zase ještě prostředovat se samo sebe mnohem více, než když se to neuvědomuje. Každý teda používá toho vědomí, k tomu se bude prostředovat. Ale zase to je něco jiného, než že by si uvědomoval sebe samo víc. Že by to byla kvalita toho vědomí. Když to vědomí je zapřáženo do něčeho, co je moje vlastní. To je skutečně možné. Ve všech těch etapách, o kterých jsme mluvili, je možné vůzu za a vůzu. To je, to ještě furt může být dobrým, anebo to může naopak být neužíváno k něčemu nižšímu. Člověk může svého nahlédnutí, může neužívat k tomu, aby prostředoval svý závěr. Protože v závěr je to něco daleko nižšího, než nahlédnutí. Nahlédnutí to je něco, to je nahlédnutí na vzory závěrů. A přesto já můžu nahlédnutí neužít k tomu, aby vzledoval svý závěr. Ve všech těchto rovinách je úplně možný to zneužít. Ten pát, ten pát člověka. Teprva jakmile tohle budeme tematizovat, tak si vypracujeme předpoklad pro bližší přístup do teprve. Dokud tam nenajdeme nějakej ten důvod k vydělání rozdílu mezi správným a nesprávným, mezi správným a falešným, mezi pravdivým a živým, mezi pravdou hlavnilém a tak dále. Dokud nenajdeme dosti materiálu a dosti důvodů pro rozlišování, tak vlastně ještě nejsme připraveni k tomu náklad poznat. Specifická situace, kdy promluvá pravda o sobě, pravda o sobě znem odpovídá nebo neodpovídá, je uzvučení uzavřené. Já jsem ještě chtěl jednu věc jenom nadnačit, že na tohle, to nejpodstatnější, co jsme si dneska řekli, je, že to první setkání, ke kterému docházejí, je setkání s člověkem a ne s řečí, ne s pravdou a tak dále. To je ten mimořádný důraz, který jsme tady dali na toho druhého člověka. A teď na tohleto nikdy se tomu nestaneme. Až budeme mluvit o poznání, o náležitosti poznávacímu prostětu, tak tam zapracujeme potom tu argumentace třeba. Já jsem tady chtěl, že tohleto druhého člověka, který se mě zveděla, tak pokud to budeme čest, tak Makřilé Řák Lásky, tak tam se ukazuje, jak vlastně dříve, když poznáváme, tak milujeme. Pokud nemilujeme, tak nepoznáváme nebo špatně poznáváme. Na tohleto to namazujeme. To tady není to, co jsme si říkali, to tady to není. Konec touhlu, to je základ toho, proč se to dá dorážit. Tady se to ukazuje tak, že se to demonstruje na všelosti člověka. Ale to, co jsme si dneska řekli, to je poukaz k tomu základu, z kterého tohleto se jedí jako první základ. Proč to tak je? Zatímco tadyhle teda jenom jsme přesvědčováni, že to tak je, tak je to tak první. Ta první a základní věc, proč, co víte, vstupuje do světa řeči, je, že odpovídá na lásku tématu. Podívač nemůže odpovídat na to oslovení, podívač ještě oslovení. To oslovení zaregistruje jakož to oslovení, teprve až udělá ten krok do světa řeči. Čili ten krok do světa řeči udělá ne vybídnuto oslovení, nikdy vybídnuto to lásko, z kterou přijde. Z lásky k matce začne mluvit. To je ten moment, proč ta socializace, ta socialita, proč, co tu přichází z tý komunikace. To je teď jenom teda, neuvědomuji, že jsem to zapomněl, zapomněl, ale to založím, jenom tak poukat na tímto směru, kterým jsme zatím nešli. To švéna je to poznávací množnost. To znamená, že to, co si u tebe platí, na počátku, větší věci, tak to platí vždycky. A on tam mluví, jak můžete poznávat tím množnost a já to ještě jako radikalizuju, že říkám, že to je něco, co není jenom konstituentou poznávání, ale je konstituentou vůbec myšlení. Vůbec pobytu ve světě řečení. Vstupu do řečení. Což je ještě daleko něco elementárního, co předchází poznávání. Poznávat je možná jen ve světě řečení. Ale láska není jenom působem poznávání nebo předpokladem poznávání. Myšlení předpokladují vůbec pobytu ve světě řečení. A tím, které... Vstupu třkejí do pravy. To znamená, že tam se to tam vytratí tak na to, že je to své lásku s těm věcem, který poznáváme. To je dotázka, jestli to lásk věcený. To, co jsme teď udělali, to znamená, že jsem šel trošku ještě o patro nebo o dvě patra níž než šel a že říkám, že ta láska je významná už při vstupu nebo prostupu do světa řečení. Tím si uvolňuji určitý valence, který von vás dal na věci. Tam skutečně u mě je teda, vždyť já poznávám to, co miluji. Ale já jsem si teď uvolňoval jistý valence to, co už jsme si označili jako moudrost, pravdu a tak podobně. Že tedy tady vlastně to rozhořející není láska v tý věci, kterou poznáváš. Nímž láska v pravdě, díky níž se ta věc teprve věví v pravý podrobí. Takže tím, že jsem šel zpátky ještě nebo dlouh, že jsem si uvolňoval možnost poukázat na to, že vlastně ta nejpodstatnější láska že to není láska v tý věci, kterou poznáváš. No ale tlačím za to, že jste měl dál v tom, že ta matka dá ti všechno, co potřebuje a pak prostě odejde a zkáže se. Když se to vypráváme, zkrátky, ale dozadu, ať to budeš rozumet, ať to budeš rozumet, ale tak ten přítek to pak už neplatí, když se to nedá, když se to nedá, ať to nepotřebuje. Musíš vrátit léda, ale ona tě hraje jako saručík. Dokonce, ještě bych z druhý strany to řekl, i když jsou nejvěrněji a nejvodaněji, jdeš s pravdou, nebo kvůli pravdě, s pravdou orientováno. A ta pravda v ní, v ní se dělá ve vnitku. A děláš, co děláš, tak ta pravda se ještě zase od tebe odstáhne, to by bylo jasný, že ty nemáš pravdu. To, co jste dělal, to elementárně ještě než ty matky. Ta matka už prostě nestačí s tebou. Kdyby dára šla, některý matky by chodili pohodu na ručičku se čtyřicetiletním synem. Ale nestihnou to prostě, už na to nestačí, už to nerozumějí s tím komplikovaným situacím, už se toho nevědějí, že to je ta pravda. Tak ještě se pak, kdyby to toho nevěděla, nezase od tebe odstáhne, to by bylo jasný, že jsi ty a ne pravda. A ty musíš být náradně, pokorně připravený i když si necháte náradě, když to děláš jako ty. Takže tam je ještě ten... Ta distanci je tam mnohem podstatnější. Není to úžasné. Už ty uděláš obrovskou téorii, vystíhnou všechno a tak dále. A furt si musí být vědomý, že eventuálně tam může být nějaká podstatná chyba, kterou třeba vůbec nenahrídneš. Umřeš a vůbec přijdou na to později. Takže nic není. Můžeš být sebevěrnější a sebepotušnější a naslouchat sami a tak dále. Nikdy to nemáš každý. Není tohleto právě ten dostup, základní dostup k pravdě, že jakýkoliv vyjádření, a to zúrazně ráda je, jakýkoliv vyjádření v jakákoliv formulace je vždycky jenom pokusem o vystížení něčeho, protože tomu vždycky zůstává. Taky protože ta formulace to fixuje a ta zažívá. Tak, no. Takže... Já myslím, neřekněte to kapku jiná, ale... Kapku jiná? Že ta distance tam je. Jo. Není to tak, že ta matka už, no. Tak, no. Pravda, by mohla sice, ale... Říkáš takhle. Protože když jste jít do najítí... Tak jo, já jsem to sebeval, já jsem to sebeval na najítí, já jsem to sebeval na nejítí, tak kdybych se tady chci mělo prokázat, že ta matka sama se ještě rozprávě spíš jinak. Protože má právě ten konfliktní charakter a může být jaká řekši, jaká bude, a není tady, jo, není podpízena tomu, že by musela nějak se chovat. Takže ona může jako, ona může ubíkat, anebo počkat, jo. To je naprávda. Naprávda, ano. U matky je to evidentní, ta matka může růst, pokud teda si zachová o určitou teda plasticitu, určitou teda otevřeno, anebo už prostě není schopná, a pak, pak jenom se drží starých dětí, a teď teda nerozumí, že teda to jí půjde zase plavat na vodě. Ale upravdy, já myslím, že to tak je. Já myslím, že jinak, kdybychom tohle takhle nesekli, kdybychom to nepředpustili, tak by nám vyhodilo jedině, že brata je jednou tady taková, jaká je. Gotová. A že mi se k ní nezapředlížuje. Ale tak, ten život právděpodobně takhle jí, to, že to je živá postojní pravda, kdyby z toho naprosto vyprchala. Ta kontingence pravdy, ta znamená právě to, že ta pravda je nějakým způsobem v pohybu. Že to není pravda fixovaná. Když pravda, která se děje, a tady to platí, i když teda jinak se to moc nehodí, to, co byste řekla, platí, a zvládne, zase zaznam se říká, že to pravdí, je celé. To je, když myslíme, tak pravda není na konci. Ne tak, jako pravda je, nebo není, na konci. To se nedá říct, že je, nebo není na konci. Nyní, když je, nebo není, celý ten postup už není. A v tohletom smyslu teda si pravda je dějina. Ten platný rozměr dějen je, že se v nich děje pravda. To se děje pravda.
s1.flac
====================
Vždycky vždycky, kde se tomu bude náročný nás. Vy jste mladí, no? Znamená to. Tady, ty to mě neznáš. No, takhle, můžeme to jo. Jesti vždycky a vždycky. To je jako tak. To je ta extrapolace, která se výjíblá. Ale teď až tu půjdu. Nějak to muselo začít, ale to zatím na to nemáme, nemáme prostě. Tak začalo se tím, že se zopakovalo, že vědomí potřebuje prostor, kam by se odešlo od sebe. A důležitý, že tenhle prostor tady může být, aby se to vědomí mohlo zpustit. Jo, to bylo zopakováno z minula. Nedále se o tom už nemluvilo. Má se to pochopit tak, jakože jsem přijel k řešitě tenhle prostor? K tomu subjektu, k tý řeči. Zatím, jak jsme postupovali, tak mezi tím byla nepochybně tezura. To bylo věvný, že ten přechod tam nebyl vypracovaný. Mně se zdá, že bych nemohl říkat to, co jsem říkal dneska, kdybych ten skok nejdřív neudělal. Že udělám jedno, druhý a teď se vrátím. Pěkně pak, že to oboje pevně takhle, tak ten most mezi tím budu pěkně stavět. Nastavět jako lesní most, tak jako ať nevědět kam budu, to je vždycky trochu problém. No tak, jak si víš, metodicky jsem jim řál, že on může ten skok udělat a pak se vrátím. Tak se prodávám propracovat teda to, co myslím, v důležitým. Já bych měl ještě takový dotaz, že to tady nějak poslouchám. Ale když ještě bychom speciálně mluvili o jazyku, a nebo nějak se v jazyk odvyšli, když jsme mluvili o hlubě promování, o slovování dětí, ale tady bych se měl předjazykové, nechci to zmínit, předjazykové setkání řečí. Nebo jak to je mluvilo? Předřečově, neřečově, předmluvě, předmluvě. Jestli tam může být taky předjazykově, nejazykově, nebo tak také. A když je to předmluvě, tak to znamená vždycky taky předjazykově. Protože mluvit neznamená, že jazyk mluví. Protože mluva je, jsme si říkali, mluva je to, co je vidět na tom, když lidi promovují. Dobrá, viděl, když se uznáme nás? Ano. Když o tom hovoričte, my to poznáme. Nevíme, co říkáme. A všechno ostatní, to je promování. To, co se dá v podstatě nějakým způsobem zachytit, lexikálně, to je mluva. A to znamená, že mluva se nevýskytuje jinak, než spodobě jazyků. Čili všechno, co platí o mluvě vůbec, tak platí o jazyků zvlášť. Podobně to mluví, co mluví, platí o jazyků zvlášť, tak platí o mluvě vůbec. Mluva je jakýsi abstraktů na základě různých jazyků. A když někdo tady tvrdí, že jsem člověkem jenom pro to, který díky jazyku... Tak je to nějaká parada s tím, co je ten řečení? No, tak to tady nebylo řečeno, že jsem člověkem jazyků, protože on byl trošku nebezpečen. Když byste mluvil o jazyku, ono se tam nerozlišuje dost. To je strašně důležitý, teda neskočit jenom na slovo, ale zjišťovat, jestli to opravdu máte význam, který my jsme tomu dali. Protože my neznáme žádný jazyk, který byte sformoval nezáležitě řečit. Jste jenom nezáležitě řečit tomu jazyku. Jinže jazyk sám není řeč. No, ale je možný. Je možná pobejívat přesně těch řečí, a ještě jazykově komunikovat. Protože ještě nerozumím. Víte, ale když nerozumím, tak to ještě nemusí znamenat, že věříte řečit. Je to samozřejmě, když jsem významný, tak je to významný řeč. Ale nestačí to, že všuka taky nerozumím, když jsem významný řeč. Tedy nějaký pozitívní pobejívání přesně těch řečí se musí taky naprojevovat. Takže třeba když nerozumím jazyků, tak se pokouším porozumět na základě náhradních jazyků, jazykových reliktů. Takže tady mluvání rukama, to je řeči, přesně těch řečí možný jedině. Oba partnery mají svůj jazyk a neznající ho navzájem. A teď používají nějaké relikty jazyka jiného, které jsou společné. A tím se prvně dešifrují ten druhý jazyk navzájem. Takže pozděná už jsem něco ponavíhnul a nevím, a dokonce jsou schopni to překládat. Z jednoho jazyku do druhého, rozumět tomu druhý jazyk pořádám. Ale předpokladem je, že v oba průběch se tě večeří. A tam je právě ta situace jiná, protože těch večeřtěch původně není. A nějak se to tam musí dostat. To je ta specifická situace odlišná od všech ostatních. Když to není září, tak vždyť jeho svět byl v tom nejlepší a však ještě víc nám museli zjistit a zjistit. A musí se učit jenom jazykům. Ano, to je vždyť je možný. Se tomu jazykům se učit chcete, ale může se tomu jazykům učit neprve, když se stane obyvatelím těta řeče. Když pobejí vlastní řeči. Musí se setkat s řečí. Člověk si to může setkat jině. Jak setkat s člověkem. Svém způsobem se můžeme říct, že jazyk je jako jazyk. Jazyk má předmětný mluv, předmětný řečí. Jazyk má předmětnej charakter. Má předmětný právě. A ty jsou popsatelní, ty jsou zvukově a graficky a lexikálně a etimologicky. Všechny tyhle stahy jazyka, ty stahy třeba v kontextu, co vás zadeje. Jednak gramatické pravidelnosti, jednak koreny nebo skupiny hlásek, které se opasují frekvence, zručinných slavit a tak dále. To všechno je ta ménší výbava pro mluvání, kterou se popsat, analýzovat, stabilititky zpracovat a tak dále může. Ale to všechno je jenom instrument, přes který se lidé domluvají. A to domluvání se může odehrát jiným z těch řečí. Nikoliv z těchto jazykových soustrojů. Jazyk představuje jako nějaký vnějšek pro řeč. Tady jsme často vznikali návistky o tom, že existuje jiná komunikace a tak dále. A taky to vlastně ty návistky byly pravidelní. Protože to někdo směšilo a musela existovat komunikace, mluvové bány, nepotřebné slova a tak dále. Ale to se vznikalo jenom jazykace. A to je dosičný, že znamená, že tady byla společná řeč. Díky tomu, že není dobře roznašený ten pojem jazyka a pojem řeči. Potom se dá tam mluvit o nějaký neřečovej komunikat. Takže může být takový jazykovelný, který není jazyk. Takže na pohled podobná materní jazyků, nějaké takové, na které se teda vydělalo hodno, které by měly být, může být na spátech zkratků, které by měly být jazykový. Takže patří, že se teda vydělalo jazyků, které by měly být materní jazyků. Takže oni se vrátí, nepoužívali kratkým jazykům, používali řek, ale nepoužívali sloviny. Používali nějaké kolonii, ale teď tady bude stále materní jazyků, podle mému soudu, je něco víc, než jenom jazyková odlišnost. A tam ovšem, tam todíž jde o co si podstatnějšího, než o odlišnost jazykovou, tam ve více či méně rozsáhlé míře, alespoň jedná a většinou obět zpravilou všechny zpravy, růme v míře, vypadnou předatí. No, když, když, to je jakási porucha lidskýho života, lidskýho pobytu. Je, že člověk vypadne z města řečí, že z toho světa řečí se propadne do pohledného jazyka. A jazyk, který je vydelený, nebo je odloučený, to nikdy není úplně možný, že je veliké vladí, je trochu oddělený, odloučený od světa řečí, který zaprvé se stává jakýmsi, jakousi analogím, takovej psychosignal. Tam místo myšlení, místo nahrižení, místo vidění, jestli jak to, zůstává pouze označování. A to označování je jakousej, jakým se jednakovej, to rozumívání přes šéfa, je to, jaký se subjektivizovaný, jako se řeč je světem, anikoliv osvětlí, tak náhle ten jazyk se stává jakýmsi osvětlím. Jeho uzavřenou okruhem v němž pobejmají lidi, který nějakým způsobem větným, třeba svéma zájmama, tři původem, takovým, jsou si blízko. A tím pádem se vydělujou od ostatní, stávají se smečkou, která má nějaký svůj dorazumívatý kód, ale naprosto není schopná se dohodnout nějakou koli smečkou jinou, protože nemají sborečního, nemají věc, řeči měmžbým, co je smečkou pobejma. Čili takové nějaké vypadnutí ze světa do osvětlí. A tohleto vypadnutí ze světa do osvětlí je vypadnutí z řeči myšlení do ideologii. Příznační je tohleto, že člověk se uzavírá ideologií a vypadá vám pádem ze světa řeči. Vypadnutí z myšlení, jo? Řeč a myšlení, to jste řekli, že nárom vykladáme. Když na důležitosti samozřejmě myšlení tím možný je. Řeč to já myslím, že? A myšlení zároveň je taky určitým přeměkněním. Není to tak, že bychom mohli položit rovnitkovi řeči a myšlení, ale patří to k sobě. Není to tak, že problém vládní, že je zjavřování nějakej vnitřnejch myšlení. Vyšlení je právě také problém vládní, že je znišňování za člověkou. Já jsem se asi natočila právě proto, že jsem být nějakým nedokonalou, která jsou v jazyčce. Já jsem nějakým znamenáváním materiální jazyčního. A to je teda jediná možnost, aby došlo k doložení. Je teda návrát, když se dostane těžký, nějak takhle. A to je právě to, co jsem povrátila. Ještě vrátím k tomu, pokud cítíte. Když je můj dvořený stád, tak to má několik desítek klavitelních tisklov. Stejně, stejně to rozdílá. Což bych takhle mohla nazvat, že to je výzimně náklíčky národů, kteří to chtějí chtět. A ještě, že si dělali poprosit chimpanzej, kde je zanávázena určitá komunikace mezi člověkem a tou obyčejí, tak je se domluvalo. Takže při většinu jmenování toho děta, které mají tu privitivní struktúru, která je v pohodě slovenskou a předmětům. Takže obyčej třeba stavá, že ho dá při panáme. Jedna to takové tabulky, takže jedna tabulka dala označení, že je já, potom taky jako ta obyčejná osobka, ten panáme, který zase nevypíkáme, když je při nějakým městě, takže tohle ta osoba může s osobkami odjít. A teď se jako to stane. Čili proces dělá jako na určitě, takže v pohodném tréninku, ona jako vypíkala banán, ten vypíkala banán, po případě dělá nějakou reakce, takže mohla i dvolit, takže tohle je prostě takový větší věc, takže nebo ne, takže dělá jenom nějakou automatickou věc, takže takovou trávou, nějaké takové oblíbenou věc. Samozřejmě tohle prostě ta obyčejná určitka, banána určitka, toho žádné druhé obyčejná. Ale je to teda, to to je, je to, no, kdyby to bylo něco náše, jako dveře, které vypíkáte, tak tohle by možná, teda jako ten svět řeči, vidět jako několik tám, vůbec tady ve vstech, tak vlastně ty spodní vrstvy se rovinají, vůbec se nikdy nerovinají. Jenom je důležitý, teda, stanovit přesná kritéria, proto aby jsme rozlišili promlouvání, když je to od spoluhovojho reagování na nějakých jinách. Tam se říká, že ona má značku, já, a ví, že já, já, opice, tak to je pravdější věc, kterou se přečali. Jednou z největších překážek je, že ty opice nejpůsobně mluví, nemají relativky, nemají značku, nebo ustrojství. A tak se to uchází tím, že buď jsou nějaký symboli, nějaký obrázky nebo nic takového, a taky, kdo si učil posunkovou řeč, a tam nějak se dostilo s nějakým velkým úspěchům, že ta opice byla schopná se vyjadřovat, jako matký dítě, tak zkaz, že ještě neovádá dost ten jazyk, tak jenom má už letos tvořit jazyk a dávat do hromady ty významy, který neměl naučený dohromady. Není, že bys opakoval, jenom skutečně asi kombinovala potvrdy. A rušky třeba, na první pohled to bylo nejtěžší, protože je mluvený. To je možný, že ty nejvýznamější, nejceterabralizovaný významy bude možno uvést na nějaký nižší rovině, nebo na nějaké jednoduché podobě, které budou se promlouvat. A už dávno chápá. A třeba u lopice, která to nechápe, já si to vzvládnu hodně. A má spoustu časovýho, teď je dlouhý. U takého psa nebo u kučky to je jako menší. Takže říct, že to dítě to dokáže ještě dál, nedokáže, protože ještě nemá vše. Takže prodloužit tohle svobodu, kdy to zvíře je schopný buď vstupovat do světa, nebo se nějak rozjít, nebo tak to musí trvat hodně dlouho. To dělá člověk. Zdělá vůbec spoustu pochopů se šimpanzem a mimo jiné, které tomu šimpanze vychovávají, nic jiného. Tak tam se právě ukázalo, dělá to s krapičkama, značovalo to, jak se to postupovalo, tak samozřejmě ta klobice běhalá, šplává, ale to se ještě u mě chodí. Tady jsem ten vývoj vzal jako pomalejší. Věc jednomu kamíňku, kterého jsem dostal, jsem ten rychlej rozvoj, který ho včetným zahradil, a to se dokončil. Všel, pořád, všimcím dále, tak to ukázalo. Které bychom byli, kdybychom věděli, jak tam byla náša výšchopnosti, výmatelosti? Že by se přivodilo nějaký předčasný porod, že by se socializovalo ještě v druhé polovině zbejmání novýho. Kdyby se tohleto teda podezilo, tak je to další ukaz pro správnost. Není to všichni. Není to všichni. Kdybych měla jednu věc. To, co jsem si měl například předtím, když to začíná všechno, tak tamto věc se nemůže cítit jako v průběhu. Čili, proto vejte, když všechno zažil, opice měla znak pro já, tak to už potom vysvětlí příběh. Kdybyš neměla něco všechno. Teď u tě by začínala teda úsměšná opice, která začínala ještě nejako příběh. Když se rozdělá opice, kdyby byla příběh. Ale vejte, když se rozdělá příběh. No, někdy i ve štyře patří, to je všechno. Tak to je jedna věc, kdy se stane příběhem, a druhá věc je, kdy se naučí na sebe myslet jako na příběhu. To je druhá věc. Pravda je, že tenkrát, kolik tomu bylo to? Tomu bylo přes těch roků. Přes těch roků, až těm osoběm byl třetího příběhu. Ty, ty, dvůj. Na něj mluví rodiča ty, takže on na sebe mluví jako ty. On si myslí, že on je ty. No, ano, a vy nechtějte, že rodiča mluví jako třetího sobě, tak mluví jako třetího sobě. No dobře, ale ještě třeba to, ve dvou chvátech takové to negativní opice toho rodiče, tak to právě to samozřejmě tak půjčuje. Ano, ještě prakticky. A nemusí si třeba tam uvědomovat. A nemusí si tak dělat. Ano, nemusí si tak dělat. Jako ať to vůbec nic neznamená. Potom to bude vůbec nic neznamená. Nebo to začíná třeba porozen. A teď tak, co je jako důležitější? Aby tento subjekt nebyl na řeč? Nebo je to naprosto jedna řeč? No ne, tak vědomí na subjektu, vědomí subjektu a řeč, to je rukovodůstav. Bez té řeči, bez vstoupení do té řeči se nemůže subjekt uvědomit sam sebe. Ale nemusí se to uvědomit a přesto se může porozenovat. No, to se jako jistě, že taky přesně děje a mě uvědomuje. To je, když pozorujete teda, jak se chovají třeba těch koťat, a jak jedno se výrazně liší o té ostatní věc, že tam prostě řádí a myslí si, najde to nejlepší a vždycky teda jako tam vítězí nad těma dvojima a mávým ránům životům a vůbec se prostředují. To musí být, jak si vědomujete seba, jak si se prostředujete. Víte, ještě jsou to dvě různé věci. A samozřejmě, když si to uvědomuje, tak pak to dítě si může zase ještě prostředovat se samo sebe mnohem více, než když se to neuvědomuje. Každý teda používá toho vědomí, k tomu se bude prostředovat. Ale zase to je něco jiného, než že by si uvědomoval sebe samo víc. Že by to byla kvalita toho vědomí. Když to vědomí je zapřáženo do něčeho, co je moje vlastní. To je skutečně možné. Ve všech těch etapách, o kterých jsme mluvili, je možné vůzu za a vůzu. To je, to ještě furt může být dobrým, anebo to může naopak být neužíváno k něčemu nižšímu. Člověk může svého nahlédnutí, může neužívat k tomu, aby prostředoval svý závěr. Protože v závěr je to něco daleko nižšího, než nahlédnutí. Nahlédnutí to je něco, to je nahlédnutí na vzory závěrů. A přesto já můžu nahlédnutí neužít k tomu, aby vzledoval svý závěr. Ve všech těchto rovinách je úplně možný to zneužít. Ten pát, ten pát člověka. Teprva jakmile tohle budeme tematizovat, tak si vypracujeme předpoklad pro bližší přístup do teprve. Dokud tam nenajdeme nějakej ten důvod k vydělání rozdílu mezi správným a nesprávným, mezi správným a falešným, mezi pravdivým a živým, mezi pravdou hlavnilém a tak dále. Dokud nenajdeme dosti materiálu a dosti důvodů pro rozlišování, tak vlastně ještě nejsme připraveni k tomu náklad poznat. Specifická situace, kdy promluvá pravda o sobě, pravda o sobě znem odpovídá nebo neodpovídá, je uzvučení uzavřené. Já jsem ještě chtěl jednu věc jenom nadnačit, že na tohle, to nejpodstatnější, co jsme si dneska řekli, je, že to první setkání, ke kterému docházejí, je setkání s člověkem a ne s řečí, ne s pravdou a tak dále. To je ten mimořádný důraz, který jsme tady dali na toho druhého člověka. A teď na tohleto nikdy se tomu nestaneme. Až budeme mluvit o poznání, o náležitosti poznávacímu prostětu, tak tam zapracujeme potom tu argumentace třeba. Já jsem tady chtěl, že tohleto druhého člověka, který se mě zveděla, tak pokud to budeme čest, tak Makřilé Řák Lásky, tak tam se ukazuje, jak vlastně dříve, když poznáváme, tak milujeme. Pokud nemilujeme, tak nepoznáváme nebo špatně poznáváme. Na tohleto to namazujeme. To tady není to, co jsme si říkali, to tady to není. Konec touhlu, to je základ toho, proč se to dá dorážit. Tady se to ukazuje tak, že se to demonstruje na všelosti člověka. Ale to, co jsme si dneska řekli, to je poukaz k tomu základu, z kterého tohleto se jedí jako první základ. Proč to tak je? Zatímco tadyhle teda jenom jsme přesvědčováni, že to tak je, tak je to tak první. Ta první a základní věc, proč, co víte, vstupuje do světa řeči, je, že odpovídá na lásku tématu. Podívač nemůže odpovídat na to oslovení, podívač ještě oslovení. To oslovení zaregistruje jakož to oslovení, teprve až udělá ten krok do světa řeči. Čili ten krok do světa řeči udělá ne vybídnuto oslovení, nikdy vybídnuto to lásko, z kterou přijde. Z lásky k matce začne mluvit. To je ten moment, proč ta socializace, ta socialita, proč, co tu přichází z tý komunikace. To je teď jenom teda, neuvědomuji, že jsem to zapomněl, zapomněl, ale to založím, jenom tak poukat na tímto směru, kterým jsme zatím nešli. To švéna je to poznávací množnost. To znamená, že to, co si u tebe platí, na počátku, větší věci, tak to platí vždycky. A on tam mluví, jak můžete poznávat tím množnost a já to ještě jako radikalizuju, že říkám, že to je něco, co není jenom konstituentou poznávání, ale je konstituentou vůbec myšlení. Vůbec pobytu ve světě řečení. Vstupu do řečení. Což je ještě daleko něco elementárního, co předchází poznávání. Poznávat je možná jen ve světě řečení. Ale láska není jenom působem poznávání nebo předpokladem poznávání. Myšlení předpokladují vůbec pobytu ve světě řečení. A tím, které... Vstupu třkejí do pravy. To znamená, že tam se to tam vytratí tak na to, že je to své lásku s těm věcem, který poznáváme. To je dotázka, jestli to lásk věcený. To, co jsme teď udělali, to znamená, že jsem šel trošku ještě o patro nebo o dvě patra níž než šel a že říkám, že ta láska je významná už při vstupu nebo prostupu do světa řečení. Tím si uvolňuji určitý valence, který von vás dal na věci. Tam skutečně u mě je teda, vždyť já poznávám to, co miluji. Ale já jsem si teď uvolňoval jistý valence to, co už jsme si označili jako moudrost, pravdu a tak podobně. Že tedy tady vlastně to rozhořející není láska v tý věci, kterou poznáváš. Nímž láska v pravdě, díky níž se ta věc teprve věví v pravý podrobí. Takže tím, že jsem šel zpátky ještě nebo dlouh, že jsem si uvolňoval možnost poukázat na to, že vlastně ta nejpodstatnější láska že to není láska v tý věci, kterou poznáváš. No ale tlačím za to, že jste měl dál v tom, že ta matka dá ti všechno, co potřebuje a pak prostě odejde a zkáže se. Když se to vypráváme, zkrátky, ale dozadu, ať to budeš rozumet, ať to budeš rozumet, ale tak ten přítek to pak už neplatí, když se to nedá, když se to nedá, ať to nepotřebuje. Musíš vrátit léda, ale ona tě hraje jako saručík. Dokonce, ještě bych z druhý strany to řekl, i když jsou nejvěrněji a nejvodaněji, jdeš s pravdou, nebo kvůli pravdě, s pravdou orientováno. A ta pravda v ní, v ní se dělá ve vnitku. A děláš, co děláš, tak ta pravda se ještě zase od tebe odstáhne, to by bylo jasný, že ty nemáš pravdu. To, co jste dělal, to elementárně ještě než ty matky. Ta matka už prostě nestačí s tebou. Kdyby dára šla, některý matky by chodili pohodu na ručičku se čtyřicetiletním synem. Ale nestihnou to prostě, už na to nestačí, už to nerozumějí s tím komplikovaným situacím, už se toho nevědějí, že to je ta pravda. Tak ještě se pak, kdyby to toho nevěděla, nezase od tebe odstáhne, to by bylo jasný, že jsi ty a ne pravda. A ty musíš být náradně, pokorně připravený i když si necháte náradě, když to děláš jako ty. Takže tam je ještě ten... Ta distanci je tam mnohem podstatnější. Není to úžasné. Už ty uděláš obrovskou téorii, vystíhnou všechno a tak dále. A furt si musí být vědomý, že eventuálně tam může být nějaká podstatná chyba, kterou třeba vůbec nenahrídneš. Umřeš a vůbec přijdou na to později. Takže nic není. Můžeš být sebevěrnější a sebepotušnější a naslouchat sami a tak dále. Nikdy to nemáš každý. Není tohleto právě ten dostup, základní dostup k pravdě, že jakýkoliv vyjádření, a to zúrazně ráda je, jakýkoliv vyjádření v jakákoliv formulace je vždycky jenom pokusem o vystížení něčeho, protože tomu vždycky zůstává. Taky protože ta formulace to fixuje a ta zažívá. Tak, no. Takže... Já myslím, neřekněte to kapku jiná, ale... Kapku jiná? Že ta distance tam je. Jo. Není to tak, že ta matka už, no. Tak, no. Pravda, by mohla sice, ale... Říkáš takhle. Protože když jste jít do najítí... Tak jo, já jsem to sebeval, já jsem to sebeval na najítí, já jsem to sebeval na nejítí, tak kdybych se tady chci mělo prokázat, že ta matka sama se ještě rozprávě spíš jinak. Protože má právě ten konfliktní charakter a může být jaká řekši, jaká bude, a není tady, jo, není podpízena tomu, že by musela nějak se chovat. Takže ona může jako, ona může ubíkat, anebo počkat, jo. To je naprávda. Naprávda, ano. U matky je to evidentní, ta matka může růst, pokud teda si zachová o určitou teda plasticitu, určitou teda otevřeno, anebo už prostě není schopná, a pak, pak jenom se drží starých dětí, a teď teda nerozumí, že teda to jí půjde zase plavat na vodě. Ale upravdy, já myslím, že to tak je. Já myslím, že jinak, kdybychom tohle takhle nesekli, kdybychom to nepředpustili, tak by nám vyhodilo jedině, že brata je jednou tady taková, jaká je. Gotová. A že mi se k ní nezapředlížuje. Ale tak, ten život právděpodobně takhle jí, to, že to je živá postojní pravda, kdyby z toho naprosto vyprchala. Ta kontingence pravdy, ta znamená právě to, že ta pravda je nějakým způsobem v pohybu. Že to není pravda fixovaná. Když pravda, která se děje, a tady to platí, i když teda jinak se to moc nehodí, to, co byste řekla, platí, a zvládne, zase zaznam se říká, že to pravdí, je celé. To je, když myslíme, tak pravda není na konci. Ne tak, jako pravda je, nebo není, na konci. To se nedá říct, že je, nebo není na konci. Nyní, když je, nebo není, celý ten postup už není. A v tohletom smyslu teda si pravda je dějina. Ten platný rozměr dějen je, že se v nich děje pravda. To se děje pravda.
====================
s2.flac
====================
Momenty dějinosti, to k tomu taky samozřejmě přijde, ale to je to, co je tady důležité. A zároveň znamená, že ten, ten, jak bych řekl, ten postup vpravdy vpřed, že je situační. Že to není nějaká spontánní rozvíjení něčeho, zavinutěnáho na začátku a tak dále. To je spontánní, to to znamená vlastně. Spontesuá, ze svejch, jak je to, spontesuásní legend, jak se to překládá? Samovolň. Samovolň. Spontesuá. Spontesuá, no tak ze svých zdrojů, nebo samovolně. Spontesuá. Spontánně ze svých zdrojů, to znamená bez ohledu na cokoliv jinýho. Že to není způsobeno, vyvoláno a tak dále nic další. Že by ta pravda se nějak jako rozvíjela sama o sobě a k těm dělám by to bylo nějak jenom tak jako přilepený. Tak to není. Ta pravda žije ve velmi úzký souvislosti, jako spolu žije s tím vším, co se v těch dějinách děje. To znamená, když lidi o tu pravdu stojí, tak ta pravda udělá velký ploch úpřední. A když se na ní vykašle, tak ta pravda čeká. Tak jako teď to vypadá jako, že to záleží na těch lidech. A když se znaží a pravda se na ně vykašle, odvrátí se. A nebo naupa, která jsou blbý a nezasloužející nic a ta pravda se jim ukáže. Taky je to možné. Ale přece jenom je to situačně nějak tak ta pravda se ukazuje v závislosti na tom, jak ty lidi reagujou. Co dělají, jak se nechají oslovovat. Oni jsou celé lemplové a ta pravda se jim ukáže, kdyby nezareagovali. Kdyby nezareagovali, tak to mu se ukáže. Tedy tohleto, když vejmeme vážně tu dějnou povahu pravdy, přičemž samozřejmě to není tak, že by to bylo vázané na dějny, když uprostřed dějny ta pravda je kontingentná. A nicméně souvislá s těma dějnama to, co se vlastně v dějnách děje, to nejpodstatnější je, že se ukazuje pravda. No tak pak je jasný, že ta pravda se děje taky v závislosti na tom, co ty lidi dělají. No no, všechno toto má strašně daleký konsekvence. Například, kdyby pravda jakoby dopadla pravda se záníkem člověka. Aby se tedy vyjevila pravda, by se pravda snažila vytvořit, nebo by se vyšla na práci. Vyjevit se může jedině subjektivně. Žádný vyjevení objektivní není. To je jako jedno. Kdyby záník člověk, tak se nevyjeví nic. A pravda je zase úplně mrtvá. A nebo nemusí člověk záníkat, protože to je celkový zblbění člověka. To je taky samozřejmě ten fatální program. Napravdu nemá jiné možnosti, než když se narodí blbý dítě, tak pro tu matku je to fatální. Tato nikdy ty dítě nedostane do světa žití. Nevěděla, co chce. A když zblbnou dítě, tak ta pravda je bezmocná. Takže to je na pořádku. A na druhou stranu teda tým, že snad je pravda, že oba prvé vítězná. To je to, jak patří. Patří v pravdě, že vítězní byť na věky, to je prvé. To je takový ten obázeň. Ne? No, myslím, že to je ještě velký základ. Je to takový ten obázeň. Samozřejmě, může to být. Ale mně to připadá, že to je hluboká věc. Protiž v pravdu můžete skovávat, zakrývat, zakecávat, záhávat. Ale před pravdou se vždycky zboukáme. Prostě furt musí se bát, že ta pravda nikde vyleze. No a vyleze vždycky na konec, panečku, pak už dál vít neniš. Když ta pravda vyleze, tak je konec. A všem je ještě objavící tábor, a to je dřinejší, jak celá pravda. Ta láska. Já nevím, jestli láska může zvítězit bez pravdy. Dost pochybuji. A mě všimlo jako konečný vězení pravdy, třeba jako, a docela může to být, že to bylo sympatické právě v tom, že by ztraskotala tím, že by ztraskotala člověk. To nebyla tak, jo? Taková ta základníčka, že by člověk nedostačoval. A jak si ve svém pádu, ve svém zblbění, vytepene vlastně, tak nějaký úžasný vracel ty právě by vlastně vracelo to, co byla investovala s tím, že nejmení hodem toho. Pravda by se pohřeštila. Tím, že by tebe zabývalo. Tím, že předcházelo by odvrácení od pravdy. To je jasný, že ono samozřejmě. A tím by se celá věc jako naprosto vyjevnila ve své nahotě při odvrácení od pravdy, což by bylo jako přijatelnější konec dění, než jako nějaký klavour, jak se říkáme, dojíkáme. No dobře. To je možný. Ale ta otázka je totiž takhle. Ne jak to vykreslíme, ale co já mám dělat. Je otázka, jestli je vůbec možný, jestli je to skvůvný, jestli je to srovnatelný s tím, co na mě chce pravda. Abych s potěšením očekával, jak mým a vůbec našim lidským selváním se pravdě dostane toho, co je její. Já myslím, že to je konec všech těch náročných sektárských věcí. A v tých situacích vejdáme za pravdu. Oni stále nastavují pravdu. Tady ten svět nestál a teď dáváme na nás ten atomový křik. A všichni se dělají. Ty bychom jsme poslali tady ty círky. Je to situativní. Žijeme s tí a naši světí. To je ta ideologie, to odpadní, vypadní, když si to řečí. To jsou ty šibole, ty všechny nějaké subjektivity, smečky a všechno tohle, to, co tam do toho patří. Samozřejmě to je, ale můžu já tváří v tvář pravdě, která mě oslovuje, reavovat jinak ze všech svých sil bojovat za její větství. V každý situaci, když to vypadá naprosto beznadějně. Můžu já na to odpovědět jinak? Můžu já na to odpovědět tím, že díky mému selání se vyjevít tvá ještě větší velkost? Může jí dář říct, nebejt mě, tak s nebylem přížit? To ne, ale může se víc. Jedná to se právě, když se může říkat, že není závislá. Není tak závislá na člověku. Ale je tu jiná. Ale právě proto, že není závislá na člověku, tak žádná situace může být takhle jiná. To je velká otázka. Mně to připadá tenhle kultúraz, že je dobře antický. Že v té tradici izraelský a křesťanský, není vlastnější. Ta nezávislost tam není. Hospodin je nešťastnej z toho, co vyvírájí. Pak se se udobří. Zase se mu zdá, že to přehnal z těch. Ale tak miloval svět, že vlastněj na tom člověku natolik, že na sebe bere tu lidskou podobu. Že se stává člověkem. Tam ta závislost je? Není to závislost. Vlastně celé ty dějiny spasení jsou kvůli člověku. Prostě zadobíme půl země, že já všechno to vykliduju. Ale nemůže se stát nic. To není tak. Ta pravda rovnce musí samou sebe obětovat. Nechá se pověsit, nechá se vykřičet. A dělá to kvůli tomu člověku. Ta pravda je velice závislá na člověku. Ale ne tak, že by ten člověk mohl si s tou pravdou dělat, co chce. Ale že ta pravda je bezmocná. Že nemůže člověka domluvit. A že ho strašně potřebuje. Že ho má ráda. Že ho potřebuje pro svý cíle. Ale potřebuje ho pro něj. Potřebuje ho dostat tam, kam má být, kam má přijít. Ta pravda všechno ukazuje v pravém světle. Ale člověk nic není. Člověka nemůže ukázat v pravém světle, čím jest. Toho člověka musí teprve nikam dojíst. Ta pravda nebude přijímavá. Ale je to pozoruhodné dílo. Ale nemůže ho završit leč. Před člověkem a pomocí člověka. A kdyby náhodou ten člověk, která se na to úplně vyplival a tady se za sebe vraždil a to mluví, tak ta pravda, chtíc nechtíc, musí někde jinde začít zase otázat. Nebo tak. Ale on přežil. Přežil. To byl jedinečnej film, ještě teď. Takže jsme zase udělali pokus. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec.
s2.flac
====================
Momenty dějinosti, to k tomu taky samozřejmě přijde, ale to je to, co je tady důležité. A zároveň znamená, že ten, ten, jak bych řekl, ten postup vpravdy vpřed, že je situační. Že to není nějaká spontánní rozvíjení něčeho, zavinutěnáho na začátku a tak dále. To je spontánní, to to znamená vlastně. Spontesuá, ze svejch, jak je to, spontesuásní legend, jak se to překládá? Samovolň. Samovolň. Spontesuá. Spontesuá, no tak ze svých zdrojů, nebo samovolně. Spontesuá. Spontánně ze svých zdrojů, to znamená bez ohledu na cokoliv jinýho. Že to není způsobeno, vyvoláno a tak dále nic další. Že by ta pravda se nějak jako rozvíjela sama o sobě a k těm dělám by to bylo nějak jenom tak jako přilepený. Tak to není. Ta pravda žije ve velmi úzký souvislosti, jako spolu žije s tím vším, co se v těch dějinách děje. To znamená, když lidi o tu pravdu stojí, tak ta pravda udělá velký ploch úpřední. A když se na ní vykašle, tak ta pravda čeká. Tak jako teď to vypadá jako, že to záleží na těch lidech. A když se znaží a pravda se na ně vykašle, odvrátí se. A nebo naupa, která jsou blbý a nezasloužející nic a ta pravda se jim ukáže. Taky je to možné. Ale přece jenom je to situačně nějak tak ta pravda se ukazuje v závislosti na tom, jak ty lidi reagujou. Co dělají, jak se nechají oslovovat. Oni jsou celé lemplové a ta pravda se jim ukáže, kdyby nezareagovali. Kdyby nezareagovali, tak to mu se ukáže. Tedy tohleto, když vejmeme vážně tu dějnou povahu pravdy, přičemž samozřejmě to není tak, že by to bylo vázané na dějny, když uprostřed dějny ta pravda je kontingentná. A nicméně souvislá s těma dějnama to, co se vlastně v dějnách děje, to nejpodstatnější je, že se ukazuje pravda. No tak pak je jasný, že ta pravda se děje taky v závislosti na tom, co ty lidi dělají. No no, všechno toto má strašně daleký konsekvence. Například, kdyby pravda jakoby dopadla pravda se záníkem člověka. Aby se tedy vyjevila pravda, by se pravda snažila vytvořit, nebo by se vyšla na práci. Vyjevit se může jedině subjektivně. Žádný vyjevení objektivní není. To je jako jedno. Kdyby záník člověk, tak se nevyjeví nic. A pravda je zase úplně mrtvá. A nebo nemusí člověk záníkat, protože to je celkový zblbění člověka. To je taky samozřejmě ten fatální program. Napravdu nemá jiné možnosti, než když se narodí blbý dítě, tak pro tu matku je to fatální. Tato nikdy ty dítě nedostane do světa žití. Nevěděla, co chce. A když zblbnou dítě, tak ta pravda je bezmocná. Takže to je na pořádku. A na druhou stranu teda tým, že snad je pravda, že oba prvé vítězná. To je to, jak patří. Patří v pravdě, že vítězní byť na věky, to je prvé. To je takový ten obázeň. Ne? No, myslím, že to je ještě velký základ. Je to takový ten obázeň. Samozřejmě, může to být. Ale mně to připadá, že to je hluboká věc. Protiž v pravdu můžete skovávat, zakrývat, zakecávat, záhávat. Ale před pravdou se vždycky zboukáme. Prostě furt musí se bát, že ta pravda nikde vyleze. No a vyleze vždycky na konec, panečku, pak už dál vít neniš. Když ta pravda vyleze, tak je konec. A všem je ještě objavící tábor, a to je dřinejší, jak celá pravda. Ta láska. Já nevím, jestli láska může zvítězit bez pravdy. Dost pochybuji. A mě všimlo jako konečný vězení pravdy, třeba jako, a docela může to být, že to bylo sympatické právě v tom, že by ztraskotala tím, že by ztraskotala člověk. To nebyla tak, jo? Taková ta základníčka, že by člověk nedostačoval. A jak si ve svém pádu, ve svém zblbění, vytepene vlastně, tak nějaký úžasný vracel ty právě by vlastně vracelo to, co byla investovala s tím, že nejmení hodem toho. Pravda by se pohřeštila. Tím, že by tebe zabývalo. Tím, že předcházelo by odvrácení od pravdy. To je jasný, že ono samozřejmě. A tím by se celá věc jako naprosto vyjevnila ve své nahotě při odvrácení od pravdy, což by bylo jako přijatelnější konec dění, než jako nějaký klavour, jak se říkáme, dojíkáme. No dobře. To je možný. Ale ta otázka je totiž takhle. Ne jak to vykreslíme, ale co já mám dělat. Je otázka, jestli je vůbec možný, jestli je to skvůvný, jestli je to srovnatelný s tím, co na mě chce pravda. Abych s potěšením očekával, jak mým a vůbec našim lidským selváním se pravdě dostane toho, co je její. Já myslím, že to je konec všech těch náročných sektárských věcí. A v tých situacích vejdáme za pravdu. Oni stále nastavují pravdu. Tady ten svět nestál a teď dáváme na nás ten atomový křik. A všichni se dělají. Ty bychom jsme poslali tady ty círky. Je to situativní. Žijeme s tí a naši světí. To je ta ideologie, to odpadní, vypadní, když si to řečí. To jsou ty šibole, ty všechny nějaké subjektivity, smečky a všechno tohle, to, co tam do toho patří. Samozřejmě to je, ale můžu já tváří v tvář pravdě, která mě oslovuje, reavovat jinak ze všech svých sil bojovat za její větství. V každý situaci, když to vypadá naprosto beznadějně. Můžu já na to odpovědět jinak? Můžu já na to odpovědět tím, že díky mému selání se vyjevít tvá ještě větší velkost? Může jí dář říct, nebejt mě, tak s nebylem přížit? To ne, ale může se víc. Jedná to se právě, když se může říkat, že není závislá. Není tak závislá na člověku. Ale je tu jiná. Ale právě proto, že není závislá na člověku, tak žádná situace může být takhle jiná. To je velká otázka. Mně to připadá tenhle kultúraz, že je dobře antický. Že v té tradici izraelský a křesťanský, není vlastnější. Ta nezávislost tam není. Hospodin je nešťastnej z toho, co vyvírájí. Pak se se udobří. Zase se mu zdá, že to přehnal z těch. Ale tak miloval svět, že vlastněj na tom člověku natolik, že na sebe bere tu lidskou podobu. Že se stává člověkem. Tam ta závislost je? Není to závislost. Vlastně celé ty dějiny spasení jsou kvůli člověku. Prostě zadobíme půl země, že já všechno to vykliduju. Ale nemůže se stát nic. To není tak. Ta pravda rovnce musí samou sebe obětovat. Nechá se pověsit, nechá se vykřičet. A dělá to kvůli tomu člověku. Ta pravda je velice závislá na člověku. Ale ne tak, že by ten člověk mohl si s tou pravdou dělat, co chce. Ale že ta pravda je bezmocná. Že nemůže člověka domluvit. A že ho strašně potřebuje. Že ho má ráda. Že ho potřebuje pro svý cíle. Ale potřebuje ho pro něj. Potřebuje ho dostat tam, kam má být, kam má přijít. Ta pravda všechno ukazuje v pravém světle. Ale člověk nic není. Člověka nemůže ukázat v pravém světle, čím jest. Toho člověka musí teprve nikam dojíst. Ta pravda nebude přijímavá. Ale je to pozoruhodné dílo. Ale nemůže ho završit leč. Před člověkem a pomocí člověka. A kdyby náhodou ten člověk, která se na to úplně vyplival a tady se za sebe vraždil a to mluví, tak ta pravda, chtíc nechtíc, musí někde jinde začít zase otázat. Nebo tak. Ale on přežil. Přežil. To byl jedinečnej film, ještě teď. Takže jsme zase udělali pokus. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec. Konec.
====================
s2.flac
====================
Momenty v dějinosti, to k tomu taky samozřejmě přijde, ale to je to, co je tady důležité. A zároveň znamená, že ten výřek, ten postup pravdy před, že je situační. Že to není nějaká spontánní rozvíjení něčeho, co je tady zavinutěná na začátku a tak dále. To je spontánní, to je úplně náročné, to je spontánní. Spontesuál, ze své, jak je to? Spontesuál syna rege. Jak se to překládá? Samovolení. Spontesuál. No tak, ze svých zdrojů, nebo samovolení. Spontesuální. Spontesuální. Spontánně ze svých zdrojů, teda. To znamená bez ohledu na cokoliv jinýho. Že to není způsobeno, vyvoláno a tak dále v nicím další. Tedy, že by ta pravda se nějak jako rozvíjela sama o sobě a k těm dělám by to bylo nějak jenom tak jako přilepený. Tak to není. Ta pravda žije ve velmi úzký souvislosti, jako spolu žije s tím vším, co se v té dějinách děje. To znamená, když lidi o tu pravdu stojí, tak ta pravda udělá velký pokloup předmět. A když se na ní vykašlelo, tak ta pravda čeká. Tak jako teď to vypadá, že to záleží na těch lidech. Samozřejmě lidi můžou se snažit a pravda se na ně vykašle odvrátit. Tak je to možné. Anebo roupa, která jsou blbý a nezastoužející nic, ta pravda se jim ukáže. Taky je to možné. Ale přece jenom je to situačně nějak, ta pravda se ukazuje závislosti na tom, jak ty lidi reagujou, co dělají, jak se nechají oslovovat. Oni jsou teda len plové a ta pravda se jim ukáže, ale tím, že se jim ukáže, tak oni na to zareagujou. Kdyby nezareagovali, tak tomu se ukáže. Tedy tohleto, když vezme vážně tu dějinnou povahu pravdy, přičemž samozřejmě to není tak, jako vázaní na dějiny, uprostřed dějin ta pravda je kontingentní. A nicméně teda, souvislá s těma dějinama, to, co se vlastně v dějinách děje, to nejpodstatnější je, že se ukazuje pravda. No tak pak je jasný, že ta pravda se děje taký závislosti na to, co tedy dělají. No, že to potom má stačně další konsekvence, například, kdyby pravda se dělala pravdáci s zánkem člověka. A kdyby se tedy vyjevila pravda... No tak, kdyby se ta pravda nevěděla, to by se nebylo skvělé. Kdyby šla na prázdnou... No tak on by se nevyjevil, akorát by nebyl komu. Vyjevit se může jedině, jedině teda subjektům. Žádný vyjevení objektivní není. To je jako jedno, kdyby za nich člověk, tak se nevyjeví nic, a pravda je za sebe úplně teda mrtvá. Ano, nebo já nemyslím, že to je celkově blbění, jako člověka. Ano, tak odvrátí. To je teda taky, samozřejmě, to je ten patární problém. Ta pravda nemá jiné možnosti, než... Když se narodí blbý dítě, tak problémachuje to patárně. Tak tak nikdy to dítě nedostane do těch září. To je vědět. Jakož to je z toho nový dítě, tak ta pravda je vesmou. Takže... Tak ona... Ale na druhou stranu teda tím, že... Snad je pravda, že ta pravda je viděná, to je tak, jak patří, patří právě, že dítě může být na věky teprve. To je takový ten obázeň, že ne? Ano. Ano. Ano, myslím, že to... Myslím, že je to takový ten obázeň, který to vytvíří. No tak... Samozřejmě, může to být. Ale mně to připadá, že... To je hluboká věc. Protiž... V pravdu můžete skovávat, zakrývat, zaketávat, záhávat. Ale... Přepravdu se třeba to zvuká. Prostě pojď musíte bát, že ta pravda nikde by nebyla. Na vylezeckém konec máme. Pak už dávno nevíš, že je to pravda vylezecký konec. A všem je ještě objavící pábor a to jedinější. Jak celá krajina. A láska. Tamhle nic nemáme. Nemáme. Já nevím, jestli láska může dítě být bez pravdy. Dostatečně. A kdyby to bylo jako koneční věření pravdy, třeba... Jako... A dostala by může to být, jako to bylo schematické právě... V tom, že by praskotala... V tím, že by praskotala člověk. Chceme zvádat, jo? Taková zabáta díči, že to všechny nedostačováme. Jo. A jak si ve svém pádu, ve svým sklbění, by teprve vlastně... Různý vracel tu... Ty dělat ty... Ty právě vlastně vracel to, co byla jiná slova, v tým, že nejde být vhodný, jo? Pravda, kdybych se pohleštila. Tato vypracovat tím, kdo by teda zabýval. Já si myslím, že se vodí předcháznový odvrácení od pravdy. To je jasný, jo? A kdyby se třeba dnes někoho naprosto věděla, že jsme nahodně odvráci od pravdy, tak by bylo to jako přijatelnější konec dění, než toho nějaký... Nějaký... Nějaký kon, nějaký tam... Delikátní... No, dobře. To je možný. Ale... Ta otázka je totiž takhle. Ne jak to vykreslíme, ale co já mám dělat. No, je otázka, jestli... Jestli je vůbec možný, jestli je to spůvný, jestli je to srovnatelný s tím, co na mě chce pravda. Abych s potěšením očekával, jak mým a vůbec našim lidským selháním se pravdě dostane toho, co je vědí. Na střetce, kde se konec všechny záležitosti jako děje předopravě, to je otázka, že jsme se vyvedáno v tý situaci, vyvedáno na práci. Oni stále na práci, tady, kde je svět nestál, a před námi bylo celkem atrovitě, a všichni jsme byli... Ty bychom se poslouchali, když bychom si to dělali. To je... To je režime svihařství. To je ta ideologie, toho spadní. Vypadnou z nejvíc těchto řečí. To jsou ty šibole, ty všechny objektivy, tak smečky a všechno tohle, to, co tam do toho patří. Samozřejmě to je, ale... Můžu já tvářit tvář pravdě, která mě uslovuje reagovat jinak, než ze všech svých sil bojovat za její přestřílení. V každý situaci, když to vypadá na podstavní manžel. Můžu já na to odpovědět jinak? Můžu já na to odpovědět tím, že díky mému selání ovrem do sebe je výpál ještě větší velkost? Může jí dávře říct, nebyť mě tak nic nebylo přížitý? To ne, ale může se říct. Jedna výpadná věc. Není tak správná, že není závislá na člověka. Ale je fungují na nás. Může fungují na nás. Ale správná je to, že není závislá na člověka. Tak žádá situace, kdyby to není závislá. Je to velká otázka teda. Mně to připadá tenhleten svůj úraz, že je dobře antické, mlecké. Že v té tradici israelského křesťanského, které je minulostní, že tam to není. Takhle ta nezávislost tam není. Hospodin je nešťastnej z toho, co se dělá. Dohozlový třeba. Pak se se mu dobří. Zase se mu zdá, že to přehlásí. Ale tak miloval svět, že vzal svýho vlastní světu. A je závislý na tom člověku, na to, jakže na sebe bere tu lidskou podobu. Že se stává člověkem. Tamhle závislost je. To není závislost. Prostě celý to, celý ty dějiny spasení jsou k můži člověku. To není takhle závislost samozřejmě. Nemůže to dobře, no pán, což se tady neprostě zatopíme půl země, že já všechno to vějkuji, ale nemůže se stát důležitá pravda. Není to tak. Ta pravda dokonce musí samou sebe obětovat. Nechá se pověsit. Nechá se vykřičet. A dělá to půl tomu člověku. Tak já myslím, že tohle není odbyt, že tady bylo představit. Ta pravda je velice závislá na člověku. Ale ne tak, že by ten člověk mohl si z toho pravdu udělat, co chce. Ale že ta pravda je bezmocná. Že nemůže člověka dojít. A že ho strašně potřebuje. Že ho má ráda. Že s ním něco chce, taky ho někam chce. Ne, že ho potřebuje pro svý cíle. Ale potřebuje ho pro něj. Potřebuje ho dostat tam, kam má být, kam má přijít. Ta pravda všechno ukazuje v pravém světle, ale člověk nic není. Člověka nemůže ukázat v pravém světle, čím jest. Toho člověka musí teprve nikam dojít. No a nejlepší, kdo nám nájde to člověka? On nám přijde, když to půjde přímo. Ano, přímo člověk. Jistě. Na celou přírodě. Právda, že se tady přijde člověk. Ano. A je to prostě... Je to podobné dílo. Jistě, jistě. Ale nemůže ho završit leč. Před člověkem a pomoci člověku. A kdyby náhodou ten člověk teda se na to úplně vyvyklal a tady se zavřel za sebe, vražil atomově, tak ta pravda, vždyť než vždyť, musí někde jinde začít za sebou, a nebo ta nemá. Nebo tak. Ano. Přeživšího. Ano. Přežijový. Švát. To je jistě, co vás odvolává věc, kterou jsme přišli. A toto párstvení působ, které máme, to bude jedinečnejší, než ten, který jsi teď. Ano, opravdu. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano.
s2.flac
====================
Momenty v dějinosti, to k tomu taky samozřejmě přijde, ale to je to, co je tady důležité. A zároveň znamená, že ten výřek, ten postup pravdy před, že je situační. Že to není nějaká spontánní rozvíjení něčeho, co je tady zavinutěná na začátku a tak dále. To je spontánní, to je úplně náročné, to je spontánní. Spontesuál, ze své, jak je to? Spontesuál syna rege. Jak se to překládá? Samovolení. Spontesuál. No tak, ze svých zdrojů, nebo samovolení. Spontesuální. Spontesuální. Spontánně ze svých zdrojů, teda. To znamená bez ohledu na cokoliv jinýho. Že to není způsobeno, vyvoláno a tak dále v nicím další. Tedy, že by ta pravda se nějak jako rozvíjela sama o sobě a k těm dělám by to bylo nějak jenom tak jako přilepený. Tak to není. Ta pravda žije ve velmi úzký souvislosti, jako spolu žije s tím vším, co se v té dějinách děje. To znamená, když lidi o tu pravdu stojí, tak ta pravda udělá velký pokloup předmět. A když se na ní vykašlelo, tak ta pravda čeká. Tak jako teď to vypadá, že to záleží na těch lidech. Samozřejmě lidi můžou se snažit a pravda se na ně vykašle odvrátit. Tak je to možné. Anebo roupa, která jsou blbý a nezastoužející nic, ta pravda se jim ukáže. Taky je to možné. Ale přece jenom je to situačně nějak, ta pravda se ukazuje závislosti na tom, jak ty lidi reagujou, co dělají, jak se nechají oslovovat. Oni jsou teda len plové a ta pravda se jim ukáže, ale tím, že se jim ukáže, tak oni na to zareagujou. Kdyby nezareagovali, tak tomu se ukáže. Tedy tohleto, když vezme vážně tu dějinnou povahu pravdy, přičemž samozřejmě to není tak, jako vázaní na dějiny, uprostřed dějin ta pravda je kontingentní. A nicméně teda, souvislá s těma dějinama, to, co se vlastně v dějinách děje, to nejpodstatnější je, že se ukazuje pravda. No tak pak je jasný, že ta pravda se děje taký závislosti na to, co tedy dělají. No, že to potom má stačně další konsekvence, například, kdyby pravda se dělala pravdáci s zánkem člověka. A kdyby se tedy vyjevila pravda... No tak, kdyby se ta pravda nevěděla, to by se nebylo skvělé. Kdyby šla na prázdnou... No tak on by se nevyjevil, akorát by nebyl komu. Vyjevit se může jedině, jedině teda subjektům. Žádný vyjevení objektivní není. To je jako jedno, kdyby za nich člověk, tak se nevyjeví nic, a pravda je za sebe úplně teda mrtvá. Ano, nebo já nemyslím, že to je celkově blbění, jako člověka. Ano, tak odvrátí. To je teda taky, samozřejmě, to je ten patární problém. Ta pravda nemá jiné možnosti, než... Když se narodí blbý dítě, tak problémachuje to patárně. Tak tak nikdy to dítě nedostane do těch září. To je vědět. Jakož to je z toho nový dítě, tak ta pravda je vesmou. Takže... Tak ona... Ale na druhou stranu teda tím, že... Snad je pravda, že ta pravda je viděná, to je tak, jak patří, patří právě, že dítě může být na věky teprve. To je takový ten obázeň, že ne? Ano. Ano. Ano, myslím, že to... Myslím, že je to takový ten obázeň, který to vytvíří. No tak... Samozřejmě, může to být. Ale mně to připadá, že... To je hluboká věc. Protiž... V pravdu můžete skovávat, zakrývat, zaketávat, záhávat. Ale... Přepravdu se třeba to zvuká. Prostě pojď musíte bát, že ta pravda nikde by nebyla. Na vylezeckém konec máme. Pak už dávno nevíš, že je to pravda vylezecký konec. A všem je ještě objavící pábor a to jedinější. Jak celá krajina. A láska. Tamhle nic nemáme. Nemáme. Já nevím, jestli láska může dítě být bez pravdy. Dostatečně. A kdyby to bylo jako koneční věření pravdy, třeba... Jako... A dostala by může to být, jako to bylo schematické právě... V tom, že by praskotala... V tím, že by praskotala člověk. Chceme zvádat, jo? Taková zabáta díči, že to všechny nedostačováme. Jo. A jak si ve svém pádu, ve svým sklbění, by teprve vlastně... Různý vracel tu... Ty dělat ty... Ty právě vlastně vracel to, co byla jiná slova, v tým, že nejde být vhodný, jo? Pravda, kdybych se pohleštila. Tato vypracovat tím, kdo by teda zabýval. Já si myslím, že se vodí předcháznový odvrácení od pravdy. To je jasný, jo? A kdyby se třeba dnes někoho naprosto věděla, že jsme nahodně odvráci od pravdy, tak by bylo to jako přijatelnější konec dění, než toho nějaký... Nějaký... Nějaký kon, nějaký tam... Delikátní... No, dobře. To je možný. Ale... Ta otázka je totiž takhle. Ne jak to vykreslíme, ale co já mám dělat. No, je otázka, jestli... Jestli je vůbec možný, jestli je to spůvný, jestli je to srovnatelný s tím, co na mě chce pravda. Abych s potěšením očekával, jak mým a vůbec našim lidským selháním se pravdě dostane toho, co je vědí. Na střetce, kde se konec všechny záležitosti jako děje předopravě, to je otázka, že jsme se vyvedáno v tý situaci, vyvedáno na práci. Oni stále na práci, tady, kde je svět nestál, a před námi bylo celkem atrovitě, a všichni jsme byli... Ty bychom se poslouchali, když bychom si to dělali. To je... To je režime svihařství. To je ta ideologie, toho spadní. Vypadnou z nejvíc těchto řečí. To jsou ty šibole, ty všechny objektivy, tak smečky a všechno tohle, to, co tam do toho patří. Samozřejmě to je, ale... Můžu já tvářit tvář pravdě, která mě uslovuje reagovat jinak, než ze všech svých sil bojovat za její přestřílení. V každý situaci, když to vypadá na podstavní manžel. Můžu já na to odpovědět jinak? Můžu já na to odpovědět tím, že díky mému selání ovrem do sebe je výpál ještě větší velkost? Může jí dávře říct, nebyť mě tak nic nebylo přížitý? To ne, ale může se říct. Jedna výpadná věc. Není tak správná, že není závislá na člověka. Ale je fungují na nás. Může fungují na nás. Ale správná je to, že není závislá na člověka. Tak žádá situace, kdyby to není závislá. Je to velká otázka teda. Mně to připadá tenhleten svůj úraz, že je dobře antické, mlecké. Že v té tradici israelského křesťanského, které je minulostní, že tam to není. Takhle ta nezávislost tam není. Hospodin je nešťastnej z toho, co se dělá. Dohozlový třeba. Pak se se mu dobří. Zase se mu zdá, že to přehlásí. Ale tak miloval svět, že vzal svýho vlastní světu. A je závislý na tom člověku, na to, jakže na sebe bere tu lidskou podobu. Že se stává člověkem. Tamhle závislost je. To není závislost. Prostě celý to, celý ty dějiny spasení jsou k můži člověku. To není takhle závislost samozřejmě. Nemůže to dobře, no pán, což se tady neprostě zatopíme půl země, že já všechno to vějkuji, ale nemůže se stát důležitá pravda. Není to tak. Ta pravda dokonce musí samou sebe obětovat. Nechá se pověsit. Nechá se vykřičet. A dělá to půl tomu člověku. Tak já myslím, že tohle není odbyt, že tady bylo představit. Ta pravda je velice závislá na člověku. Ale ne tak, že by ten člověk mohl si z toho pravdu udělat, co chce. Ale že ta pravda je bezmocná. Že nemůže člověka dojít. A že ho strašně potřebuje. Že ho má ráda. Že s ním něco chce, taky ho někam chce. Ne, že ho potřebuje pro svý cíle. Ale potřebuje ho pro něj. Potřebuje ho dostat tam, kam má být, kam má přijít. Ta pravda všechno ukazuje v pravém světle, ale člověk nic není. Člověka nemůže ukázat v pravém světle, čím jest. Toho člověka musí teprve nikam dojít. No a nejlepší, kdo nám nájde to člověka? On nám přijde, když to půjde přímo. Ano, přímo člověk. Jistě. Na celou přírodě. Právda, že se tady přijde člověk. Ano. A je to prostě... Je to podobné dílo. Jistě, jistě. Ale nemůže ho završit leč. Před člověkem a pomoci člověku. A kdyby náhodou ten člověk teda se na to úplně vyvyklal a tady se zavřel za sebe, vražil atomově, tak ta pravda, vždyť než vždyť, musí někde jinde začít za sebou, a nebo ta nemá. Nebo tak. Ano. Přeživšího. Ano. Přežijový. Švát. To je jistě, co vás odvolává věc, kterou jsme přišli. A toto párstvení působ, které máme, to bude jedinečnejší, než ten, který jsi teď. Ano, opravdu. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano.