Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
8. září, Arikér, 1. Od půlky dobnásy jsme, to je pro ty, co jsou tady hosty, jsme měli takovou sérií jedenácti večerů, kde jsme zhruba, připomeňte mi, já jsem si to nějak nepřipomínal zvlášť, takže něco možná vynechám, jsme pro cíle lidí, který nejsou hodněný ve filozofii, jsme si udělali takový jakýsi úvod, kterým ovšem neříkáme úvod, protože přísně za to úvod, který jsme vzali, do filozofie nemyslitelný, do filozofie jsou lidé uvádění s prvními slovy matky, která na ně začne mluvit, s prvními slovy, které se sami naučejí vyjadřovat, už tam je filozofie v nějaké sparchantělí podobě přítomná, a tedy uvádění do filozofie je nesmysl, to je jako uvádění půlce do vody. Ale přesto lidé, kteří se ještě s filozofií nesetkali, jakožto s takovou, přece jenom se můžou nadít, že se něco prvního o filozofii, a ne jenom o filozofii, ale něco prvního, nějakej první, nějakej první, nějaký první, nějaký první, nějakej první, že se nějakým prvním krokům filozofickým, že se naučejí. A tak tohle vlastně je takovej pokus, jak vůbec začít nějak o filozofii mluvit, uvažovat a podobně. My taky nevycházeli z žádných předpokladů, ale snažili jsme se, teda z nějakých předem předkládaných předpokladů, snažili jsme se vycházet z toho, co je všem nám běžný. Protože ale nám vůbec není známo, když nejsme předem instruováni, co to je filozofie, a o filozofii se nedá mluvit jinak, než filozoficky. To znamená, že není žádný způsob, jak by bylo možno vyložit, co to je filozofie, aniž bychom to učinili pomocí filozofických nástrojů. No tak začali jsme, a teď už to velmi zkrátím, tím, že všichni máme zájem o filozofii. A když víme nebo nevíme, co to je filozofie, ať to víme jenom povrchně, nebo okrajové, nebo docela špatně, tak ten zájem o filozofii se předpokládá. No a teď co to vlastně zájem je? Je to zájem náš, ale také zájem znamená, že jsme nějak zajati, zajati, že to je ta filozofie, která nás strhuje. A teď ještě jsme postali otázku, co za to je skutečně ta filozofie, nebo něco, co nás strhuje prostřednictvím té filozofie, ukazuje se většinou, že když mluvíme s mladými lidmi, že to je taková novinka celkem, že filozofie má dost dobrou pověst, a že zejména mladí lidé od filozofie mnoho očekávají, někdy až víc, než je zdrávo. A když se s ní pak setkají, tak zjistějí, že chtěli něco jiného, že si představili něco jiného. Takže pak vzniká otázka, zda vlastně hledali opravdu filozofii. A co to bylo, čím byli vlastně zaujati, když vlastně špatně odhadli, co to je filozofie? Co to je tím, co lidi očekávají a co filozofie skutečně jim může poskytnout? Tohleto napětí, to jsme si pak ukázali, je přítomno už v samých počátcích filozofie, také tam. Filozofie není tím, co by bylo jakousi poslední metou, posledním cílem našich myšlenkových poznávacích snah, poznávacího úsilí. Už tam, hned po prvních řeckých filozofech, se objevuje ta interpretace filozofie, která upozornuje na to, že to není žádná sofia, moudrost, ale pouha, láska k moudrosti, touha po moudrosti. Platon vklade do úst Sokratovi v hostině, že Sokrate vzpomíná na řeči Diotymy, která prokazovala, že vlastně eros není krásný, ale po kráse touží. Není to ten krásný mladíček nebo chlapeček, ale je dost nevzhlednej poměrně, ale touží po kráse. A protože moudrost je jedna z nejkrásnějších věcí, eros je nutně filozof, poněvadž touží také po té kráse, která je v myšlení, když někdo touží, tak touží po tom, co nemá, jak pak by Bůh neměl moudrost. Tedy jestli, že eros touží po moudrosti, znamená to, že moudrost nemá a tudyž není Bůh. Jenom proto může být filozof. Filozofie je touha po moudrosti, nikoli moudrost sama. Není to tedy božská moudrost, božské vědění, a tohleto si nevymyslel jenom Platon nebo Sokrates, už to je starší tradice, vykládat ten rozdíl mezi filozofia a sofia a ukazuje to na to povědomí, že kromě té lidské cesty poznání, cesty k moudrosti, je tady ještě ta moudrost, který to odpovídá. My jsme si potom složitým způsobem ukazovali, že například v poznání je tady vždycky ještě něco navíc, s čím obvykle už nepočítáme, na co se zapomnělo, co upadlo do takové tmy, do přítmí, do nějaký přihrádky, o který už skoro nevíme. A že tedy například to poznání, že je zapotřebí zaprvé toho, kdo poznává, subjektu poznání, toho, co je nebo kdo je poznáván, tedy objektu poznání, toho poznávání samotného, ale to poznávání jenom míří k moudrosti a ta moudrost sama musí být to čtvrtý. A tak jsme si tedy jako formulovali a potom i zdůvodnili otázku potom čtvrtém a vlastně tím jsme naplnili z těch jedenáct večerů na jaře. Samozřejmě už v průběhu dosávaných výkladů jsme sproblematizovali nebo relativizovali tu výlučnost noetickou nebo gnozeologickou. Samozřejmě se to netýká jenom poznání, týká se to jednání. I tam je situace třeba, v které je člověk postaven tváří v tvář. Je tady ten člověk, který je do té situace nějakým způsobem zasazen. Je tady způsob jednání v té situaci. A ještě tady je něco, jak má jednat třeba, jak může jednat, na čem se musí orientovat v tom svém jednání. Ta jeho orientace není dostatečná, když se orientuje jenom, když je zaměřena jenom na tu situaci sama. Z té situace nikdy nevyplývá, co v ní člověk má dělat. Tedy i tam, v tom jednání, například, jsou ještě nějaké kritéry, nějaké normy, na které se člověk musí orientovat vedle orientace na tu situaci. Ne, že by tu situaci pominul a jednal podle nějakej norem, padni komu kapadni ať to má hlavu nebo nemá. Musí se samozřejmě pokusit řešit tu situaci, ale i v tom řešení té situace není pouhým nástrojem toho vyústění situace. Ne, že by ta situace sama směřovala k tomu, co ten člověk v té situaci bude dělat. Nyní, když on v té situaci uplatňuje něco, co v té situaci není. A teď už je to sobecněno, tedy ta situace může být gnozeologická, může to být jaký morální situace, může to být politická situace, může to být jakákoliv další situace. Platí to obecně, není to jenom otázka vztahu k pravdě, je to otázka vztahu třeba jak už v Fantyce třeba u Platoné k nejvyššímu dobru. Tam byla toto maximum. To byla ta nejvyšší hodnota, na kterou se člověk upíná. Ale může to být spravedlnost, právo a tak dále. Nejrůznější takovýhle normy nebo kritéria, které nevyplývají ze situace. Vždycky je tady člověk postaven do situace, která samozřejmě, je to trošku terminologická záležitost, my můžeme tu situaci pochopit tak, že jí má svou danostní stránku a pak má svou nedanostní stránku. Ta situace je plna napětí mezi tím, co je a co může nebo má být. Když to, čemu říká třeba ten starší už, ale dosud slavnej americký historik Toynbee, čemu říká Challenge, v určitá historická situace v sobě obsahuje jakousi výzvu. Není to jenom tak, že to jsou procesy, které fungovou jako příčiny nějakých následků. Že tedy ta historická situace by prostě vyústila v nějaký následky. Nebož ta situace zároveň s těma setrvačnostma, který vedou k následkům, obsahuje jakési výzvy, na které je třeba odpovědět. A ta odpověď nevyplývá ze struktury té historické situace. A on tam proto vždycky, když vykládá určitou třeba kulturní situaci, třeba vyústění jaký epochy a začátek nový, to je v těch jeho tlustospisech, kde ukazuje, jak 23 nebo kolik civilizací v dějinách lidstva, a každá ta civilizace probíhá nějakým způsobem. Něco je tam společného, něco je tam odlišného. A teď ukazuje, jak určitá situace, nějaká uzlová, obsahovala jistou výzvu, na kterou ta současná civilizace neodpověděla. Nebo ji vůbec neslyšela. Že my dnes vidíme, že tenkrát ten problém stál tak a tak, a tenkrát si to nikdo neuvědomil. Nebo si to uvědomila a nevěděla, jak z toho. A tak dál. A že to byla jí výzva, na kterou... A ta výzva se ovšem, ta je historická v určitý chvíli, ta se nevrací. Když se promarní, tak už odpovědět na ní 20 let nebo 100 let později prostě většinou nejde. Někdy je ta výzva dlouh delší, takže je to možný. Ale většinou to je výzva, která je před nás postavená, když ji neslyšíme, nebo nedovedeme na ní odpovědět, tak je to zmarněný. A pak nastupují jenom ty setrvačnosti, které prostě to dovedou do jakéhosi důsledku. Následku tedy, že? Čistě historicky, kauzálně. Tím jsme si to rozšířili, že tohleto je charakteristické pro lidskou situaci vůbec. Že kromě toho, co je dáno, kromě nás, kteří stojíme tváří v tvář té danosti, kromě těch způsobů jednání, které máme k dispozici, ať už z tradice, nebo si to sami vymyslíme, zkusíme, zkoušká omil, kromě toho, že ještě tady je něco, na co se člověk může orientovat, co nevyplývá ani z toho, co je dáno, ani z danosti vlastní, že by to člověku nějak bylo vrozeno, nebo že by to bylo nějaký a prioris, kterým by přicházel. Člověk to musí objevit, musí na to přijít. Nepřijde na to analýzou té situace, vždycky tam přichází něco, co je navíc, je to cosi novýho, na co se člověk orientuje. A tohleto, na co se orientuje při svém jednání, při střetnutí, při konfrontaci se situací, při řešení té situace, to je to čtvrté. Tedy tohleto asi je pro zopakování toho, co jsme dělali na podzim. Bez detailů, kterým jsme se v těch večerech věnovali. No a já jsem si myslel, že dneska by bylo dobré původně, jsem měl v úmyslu, teď na podzim začít s něčím, co někteří z vás už slyšeli, to je s takovým dosti akademickým, teoretickým zkoumáním povahy toho čtvrtýho. A se zkoumáním našich možností myšlenkových, to čtvrté nějak uchopit, nebo je otázka, jestli uchopit, je to takové, že to lze uchopit, je to takové, že jim můžeme nějak manipulovat, vládnout, na stolem jako objektem třeba nějakého zkoumání nebo pozorování nebo manipulování. A nebo je to něco jiného, jak vlastně si máme představit ten kontakt, to setkání s tím čtvrtým. A tedy takovým dost teoretickým, takovým akademickým způsobem zkoumat povahu této zvláštní skutečnosti, kterou nelze nějakým způsobem zahrnout mezi souhrn těch předmětů, mezi souhrn toho, čemu říkáme objektivní skutečnost. Ale pak mě napadlo, že vlastně logicky by tam patřilo ještě něco předeslat. A to proto, že vztah člověka k nějakému čtvrtému je vlastně starší než filozofie. A že se zejména v této předfilozofické, filozofické prehistorické době, že se uplatňuje právě v celku lidského života, ne jenom v poznání. A tak jsem si myslel, že bychom si mohli trošičku zoupakovat to, co už jsme, čeho jsme se dotkli kdysi v těch výkladech o nepředmětných skutečnostích, ale zejména, že bychom se mohli podívat na tohle s trošku jiný strany, než jsme to dosud dělali. Vzniká určitá terminologická potíž teď, jak mluvit o člověku v době, kdy ještě nebyl člověkem. Tedy o člověku v době, kdy se ještě nestal člověkem. Budeme mluvit jako o předčlověku. To je i běžný výraz. V paleoantropologických odborných textech se rozlišuje pračlověk, předčlověk a člověk. Tak budeme mluvit o předčlověk. Když předčlověk vypadl z přírody a stal se člověkem, až pokud člověk je běžný, tak se mluví o předčlověku. Když člověk je součástí přírody, je ještě vklíněn v přírodě zcela, tak to ještě není člověk. Člověkem začíná být, když nějakým způsobem přesáhne přírodu. Při čemu říkáme příroda? V době, kdy člověk je ještě před člověkem a existuje jenom univerzum, vesmír, všahomír, všechno, veškerenstvo. Veškerenstvem z veškerenstva člověk nemůže vykročit. To, z čeho vykročil, to se stalo přírodou. To, co bylo před tím veškerenstvem, ve chvíli, kdy z toho člověk vykročil, se stává pouhou přírodou. Potřeboval zakotvit svůj život v čemsi novém. Proč? Pokud byl člověk součástí přírody, tak jeho život byl strukturován, řízen. I v případech, kdy byl vystaven nepředvídaným situacím, byl nějak řízen něčím, čemu my pro neznalost nebo pro neschopnost blíže to určit, říkáme, instinct. Zatímco některé fyziologické funkce jsou interní záležitostí organizmu a organizmus si je řídí sám, ať už neurologicky, ať už nervově, nebo humorálně, nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Ale jsou určitý situace, kterým člověk jako celek, jako organismus, je vystaven a má se v nich nějak zachovat. Není jenom to, čím je, ale je také svým vlastním osvětím. Dokonce je to tak, že ostatní organismy nereagují na tento původní organismus tak, jako kdyby byl izolován. Níbrž naopak reagují na jeho chování. Na určitou strukturaci jeho okolí, v kterým žije, jeho osvětí, osvojeného světa. V této své přítomnosti v okolí, která je možná jedině tím osvojením toho okolí, osvojením světa okolo, kterému budeme říkat to osvětí, jedním tímhletím zapojením do osvojeného světa je schopen organismus reagovat a agovat, být aktivní, způsobem, který není pouhou náhodou, pouhou akcí do neznáma, na zdařbu, jak říkával Dríž. A po něm třeba ten americký biolog Jennings a Dríž je to aus Geratewohl, akce na zdařbu. Organismus někdy, čas od času, musí reagovat na zdařbu, ale to jsou jen výjimečné momenty. Běžně reaguje rutínně, a přitom ta rutína není založena a je výpočetná. Před sebou se vidí body, které do nich klové. Když tam potečkujete ingoustem, kus papíru, tak do těček kůže klové. Nemá ještě žádnou zkušenost. Nerozlišuje tečku od zrna. To kůže je vybaveno instinktivně tím klobacím reflexem. Teď ale ty situace jsou dosti komplikovaný a zejména jsou různý. To kůže je vystaveno nejenom té části osvětí, která vypadá jako tečky, ale třeba najednou na slunci přejde přes to kůže stín. To kůže na to reaguje tím, že okamžitě hledá křídla kvočny. Skovává se, nic neví, ale je to jiná situace. To kůže v jiné situaci reaguje jinak. Ne když padne stín, že by začalo klovat. Začne klovat, když má před sebou tečky, ale nepadne stín. Podobně je to u třeba šelmy, když je lev nebo pardál nebo nějaká taková šelma, když jsou nažraný, tak antilopy můžou běhat kolem a oni si jich nevšimnou. Naproti tomu, když mají hlad a žádná antilopa nikde není tak ležej, a když se ukáže antilopa, tak ji začnou stíhat. Úplně jinak reagují, když tam najdou tygřici nebo něco takového. Naopak tam třeba ani hlad tým nevadí a nejdou za antilopovatel. Tedy jsou určitý akční systémy, které jsou nastartovány situací, která samozřejmě to je situace toho Eigenweltu, toho osvojeného světa. Ale na tuto zvýznaměnost reaguje ten organismus, to zvíře, tak, že se nastartuje jakýsi akční systém, který proběhne až do toho konce. A tam to zvíře, třeba ta šelma, tam neuvažuje nebo nerozhoduje se, co má dělat. Takže odvíjí všechno děsnou rychlostí až do toho uchvácení kořisti. A když se to nepovede, tak velmi často můžeme pozorovat u těch zvířat jakousi zmatenost. Takže třeba se říká, já nevím jestli je to pravda, ale v knížkách to je, že třeba lev, když se útočí na kořist a ta kořist mu nějakým způsobem uskočí, jako kdyby se vybil nějakej náboj, jako kdyby došel strojek, tak prostě zase jde číhat na jinou kořist. Zase u jiných je to jinak. Ale jde o to, že se tam odvine nějak ten akční systém a když je to nějak nenormální, tak tam něco jakoby začne krastit a přestane to fungovat. Podobně je možno neurotizovat třeba psa, když mu třeba vypracujete nějakej podmíněnej refleks a potom ho zmatete tím, že on reaguje, už má vypracovaný ten refleks, a teď vy mu tam něco změníte. Tak on reaguje zmateně, je zmaten a když to děláte častějíc, když to děláte častějíc, nebo ve větší frekvenci, nebo ve větší intenzitě, tak vysloveně můžete neurotizovat toho psa. Co tím mělo být dokázáno? Existují jakýsi instinktivně, což je teda asi naší ignorance, instinktivně řízený akční systémy, které se nastartují v určitých situacích a v jiných situacích v jiných akčních systémích. Teď ale když ty situace se komplikují takovým způsobem a tak rychle se komplikují, že prostě není dost času, aby se nový instinkty fixovali, který jsou přiměřený těm novým situacím, nebo když se ty situace komplikují tak, že už jejich rozmanitost se úplně vymyká jakémukoliv takovému rutínně instinktivnímu řešení nějakýma akčníma systémama, tak tam najednou ten organizmus ten jedinec vypadne z té dosud fungující instinktivní základny a odstne se tváří v tvář situacím, na které nemá instinktivní odpověď. Reakce na to je úzkost, zbatenost, nejistota. A v téhleté situaci můžeme mluvit o vypadnutí z přírody. Když se nějaký zvíře odstne v situacích, které přesahují možnosti jeho instinktivní základny a přesahují možnosti určitých dispozic, kterých může nabývat zkušeností nebo předáváním zkušeností, že víme, že třeba malý šelmy neuměj lovit ze začátku. Když malou lasičku ještě z hnízda, ještě z pelechu vyzvednete a nenecháte jí dorůstat s ostatními podvedením rodičů, tak se nenaučí lovit myši. Konkrétně vím, že v ústavu, kde jsem pracoval, tam měl jeden doktor, dostal od hajnýho, potřeboval lasičky k něčemu, on mu vyhrabal celý hejno, teda celý pelech, měl asi 7 lasiček a ty lasičky dostal, když byli malí, ještě nebyli naučený, nebyli v tom věku, kdy je mohla stará lasička naučit lovit. Pak mě půjčil tu lasičku domů na dva dni a ta lasička potřebovala nakrmit denně jednou myší. Tak mě dal takovej rendlik přikrytej, aby to prodejchalo, mě dal lasičku a dvě myši k tomu. No a ta lasička nesežrala, já jí musel ty myši nejdřív zabít a pak ona je žrala. Ona nebyla schopná je zabít, ona nevěděla, co s nima má dělat. Takže je možný v těch vyšších stádích, že to není jenom instinktivní základná, ale je možná také předávání jistých zkušeností. To zvíře se to naučí od starý lasičky, že naučí se lovit, naučí se mňoukat. Kotě, když je samo, tak se nenaučí mňoukat řádně. To je naprosto jasné, když vemete kotě brzo a nenecháte to se starou kočkou dohromady, tak to kotě mňouká velice podivně. Je možno se to naučit. Ale zase to jsou situace, které jsou jaksi typické, stereotypické. Ta lasička se naučí lovit myš, ale už třeba, když se naučí lovit myš, tak to ještě neznamená, že se naučí lovit třeba malýho králika. I to se musí nějak naučit, a to buď vlastní zkušeností a blbě a všelijak blbě, a nebo že je instruováno. A zase je to typická situace. Ale když nějaký zvířek, nějaký živoček vypadne z toho, z ty instinktní základny, do světa, který ty stereotypy nemá řádně fixovaný, tak první, co cítí, potom s nejistením, pať se nevyzná v tom světě, je potřeba nějakých stereotypů. A tyhle stereotypy si vytváří způsobem, který je do jistý míry překvapivý, totiž vytváří si jakési archetypy jednání. Vytvářením archetypů jednání se vyznačuje mitus. Je to totiž zvláštní, že pravděpodobně ty archetypy byly nejdřív fixovány bez konkrétního vztahu ke konkrétním situacím životním. S největší pravděpodobností a ten pocit znejistení a úzkosti v důsledku toho vypadnutí z přírody byl kompenzován archetypy rituálními a nikoli archetypy praktického jednání. Teprve se značným spožděním se ty archetypy ukázaly jako dostinosné aby se staly jakýmsi návodem k jednání i praktickýmu. Je to pochopitelné, protože samozřejmě ten předčlověk měl také nějakou instinktivní základnu a pokud šlo třeba o žrádlo, tak s velkou pravděpodobností pronásledoval tu kořist a házil třeba šutrem. Když pak opustil ty původní skvělý lesy, kde rostly banány na stromech a musel se živit v savanách, tak nejdřív sbíral nějaké ponravy, červy, ještěrky, pak musel honit i menší savce a to ještě bylo nějak instinktivní. Dodnes se vykládá o tom, že člověk, který není cvičenej střílet, v okamžiku nějakého ohrožení popadne to a střelí a trefí se. Dokonce právě ty lidi, který nikdy nestříleli, jsou nejnebezpečnější, že se trefějí. Vůbec nekontrolují svý pohyby. Vůbec nejspíš zasánou. Možná, že to je jenom nějaká fáma, ale něco na tom může vejít. Rozhodně to platí o házení kamenek a tak dále. Ta situace je asi taková, že ten předčlověk vypadl z přírody a kompenzoval své znejistění k fixací jakýchsi archetypů, které původně byly čistě rituální a později dostaly charakter jakéhosi zúštěnného návodu k jednání. Takže líčení, jak se Diana vydala na lov, obsahovalo jisté pravidla, kterým bylo třeba dostat. Chtěli jsme ulovit něco podobně, jako Diana něco ulovila. Když jsme to udělali chybně jinak než ona, nenapodobili jsme její jednání dostatečně, tak pak se tím vysvětlovalo, že jsme nic neulovili. V některých velmi zavostalých kmenech se to opakuje, takže jsem čet nějaké líčení, že domorodci, který viděli, jak tam běloši, kolonizátoři nebo misionáři nebo já nevím, kdo to byl, si opatřovali zvěř střílením puškou, znamali dokonce, likvidovali, spálili svý luky a šípy, napodobili ze dřeva pušky a taky takovými dřevěnými napodobejíma puškama chtěli střílet. Mysleli si, že tohle bude daleko efektivnější než jejich luky. Naprosto si byli jistí, že tohle je ta cesta, když to viděli. Napodobování je hluboce spjaté s těmi rituálními archetypickými činama nebo s tím jednáním. Je tady evidentní, že od samého začátku, jakmile předčlověk vypadl z přírody a stal se člověkem, kdy člověk začíná pobejívat na této zemi, že vedle té dané situace, do které je stavěn, vedle sebe a toho, co je dáno v něm, včetně těch instinktů a schopností se naučit něčemu a tak dále, vedle těch způsobů jednání, jako například potom ty rituály a archetypický jednání a eventuálně později, když z toho vypadne, tak to profání jednání a tak dále, jsou tu ještě nějaké kritéria, nějaké normy, totiž právě ty archetypy. Člověk potřebuje něco, co tu nebylo. Ty archetypy nejsou odvozené z přírody, ty archetypy nejsou dány instinktem, nicím, co je v tom člověku samotným. A to jednání lidské se orientuje nejenom na sobě a na jednajícím subjektu a na té situaci, ale ještě na těch archetypech. Ten svět je neprůhledný, je cizí, je čímsi strašně znejistňujícím, úzkost vyvolávajícím a podobně. Tato vazba na pravzory, na archetypy, eventuálně později vůbec na bohy, dostala v latině jméno religio. To slovo religio má dvojí etymologii, přinej menši. Teda dvojí z prastarou etymologii. Jeden ten etymologický výklad odvozuje to slovo religio od religio religare, což znamená přivázati nebo uvázati. To je běžná etymologie. Sicero uvádí jinou jako první. Já se v tom tolik nevyznám, ale praví se, že jako první odvozuje od religo, nikoli od religare, ale od relego, relegere. Eventuálně religere, tam se to někdy přechylovalo na relegere. Teď si uvědomuji, že všechny, které od kultům deorum pertinéren diligenter retractaren et tamquam relegeren, tam je to relego, jsou diktí religiosi ex relegendo. To je přímo teda předvedena ta etymologie, že ty religiosní jsou diktí, že se jim tak říká ex relegendo. A teď říká předtím, proč, co to je. Říká se to proto, že relegují. A co to je to relegují? Kví omniat veat kultum deorum pertinen. Ti, kteří vše, co patří ke kultu bohů, pečlivě diligenter, nebo neznamení, pečlivě retractaren i tam je to re, že tedy provádějí, znovu provádějí, a tamquam relegeren znovu procházejí. To relego dokonce lze, nebo relego lze taky interpretovat jako znovu čtou. Ale nemusí to být jenom, že tím znovu procházejí. Jsou ty, kteří religiosní, od toho znovu procházejí. V této etymologii Cicerónově teda to naprosto odpovídá té kultury.

====================
s1.flac
====================
Když toho předčlověka stáváme se člověkem v té formaci světa řeči. Teď každé, tedy já jako křesťan, jsem prošel tou genezí, kterou můžeme představit, kterou můžeme představit, kterou můžeme představit, kterou můžeme představit, kterou můžeme představit. Je fakt, že zaujetí pro filozofii začalo se nějakom ubořit a prvně se vstavuješ k nějakému sakrosanktu. Aspoň v té římské církvi jsme měli v úvodu toho dětství vztah k tomu Ježíši a to je ten eucharistický Ježíš. To je to stádium, který naprosto neodpovídá. To je to stádium, který naprosto neodpovídá. Pak člověk zaslechne ich Duforma, jel týto oslovení a člověk na to nejvyšší bytí, na tu spravedlnost, a člověk na to nejvyšší bytí, na tu spravedlnost, nadzírá jako na subjekt. A teď postupem člověk se odšaklývá a říká z toho příspěchu, že je to nasloukání, jak to říkáš. A to čtvrté, že musí, tedy čtvrté oslovení. A to čtvrté, že musí, tedy čtvrté oslovení. Teď k jakému bohu nebo elovýmovi, jestli je to ten bůh filozofů, který se mi zdá, že je právě soustažné jenom k nějakému prostě nejvyššímu nebo k tomu čtvrtému, které je tedy ryze pojem filozofický, nikoli tedy pojem spadající do oblasti víry. Víra je tedy z nasloukání, filozofie je z myšlení. A teď... Nepředpokládáš, že s tebou souhlasím v tomhletom, v té víře? Nepředpokládám. Dobře. Takže, ty uznáváš tedy různé stupně geneze v té modlitbě. Ale jestli, že ta filozofie začíná, ten člověk zaujatý pro filozofii, když ve světě řečí, musí prodělat x stupňů, aby se dostal do tohoto stádia, kdy říkáš, že ne v reflexi, ale spíš v tom extatickým, v tom vytrčený ze sebe, že se setkáváš s tím čtvrtým a tamže může nastat, ne ta komunikace, ale ten odvys na to čtvrté. Jako... Zdá se mi to vůbec, jak bys si definoval tedy tu modlitbu. Zmínil si Augustína, ten vede ty soli lokví, a jsou to, myslím, ty rozhovory. Je duše s tím nejvyšším. Ano, to je správný, já jsem řekl v konfezích, nebo soli lokví. Takže i ten Augustín by podle tebe měl tu modlitbu nefilozofickou, vykvalifikovanou. Tím by padala u něho filozofie. Tím, že se sebe setkává s tím čtvrtým jen na sloucha radosti. Ne filozofie, proč? Filozofie je reflexe. Já jsem řekl, že podstatou modlitby není reflexe, ale reflexe k té modlitbě patří. To setkání s tím čtvrtým, který je jen v otevřenosti a mčení otevřeném, je možno reflektovat. To není nelegitímní. To je možno reflektovat, jenom že ten základ, to jádro, není v té reflexi, v tom myšlení, není brž v tom, co předchází. Tím nepadá filozofie přece. Filozofie by padala něčím jiným, kdyby tu schopnost se otevřít a naslouchat, přesně řečeno, kdyby ztratila tu možnost, řekněme, nebo lépe tu výru, tu filozofickou výru v Jaspersově smyslu, že to čtvrté osobuje. Bez toho filozofie není pak možná, protože ta reflexe by byla jenom iluzí a filozofie je proti každé iluzi. Čili to by musela rozbít a tím by rozbila samu sebe. Ale teprve tímhle. Jinak jako reflexe je legitímní. Filozofie není nic jiného než systematická principiální reflexe. Ale já jsem zaslech, jak jsi říkal, že stotoždění modlivy s reflexí, že je nelegitímní, to je to, co jsi říkal? Ano. To je redukce modlivě na reflexi. Ta reflexe v modlivě samozřejmě může být a dokonce má být. I když Pável třeba mluví o tom sojůvcem, ty nevyslovitelný vzdychy. Teď si nespomínám, jak je přesně ten termín v Kralitský, jinak to samozřejmě neznám, ale nespomínáte. Lokální nevypravitelná je v Kralitským překladě. Ale jak to, že to nevíš? Máš co dělat, abys to dodělal. Lokální nevypravitelná, to je Pavlovský termín, ale samozřejmě to je jakási taková, zase mě se to nelíbí, pročhlkání. Z toho pak čerpali středověcí mystici, že Jakub Beme mluvil o myslím, že to byl on, Petře, jestli nemýlim, o jak to říkal, ne? Sojvce, nebo že? Kvál der materien, Jakub Beme, utrpení hmoty. To mě připadá takový jako přitažený za vlasy. Proč kvál? Proč to lokální nevypravitelná? Modlitba je víc než lokální. Modlitba může být taky natření. Modlitba může být taky odanost. To může být nejrůznější valéry. To nemusí být jen lokální, může to být. Člověk v nejhroznějším utrpení může jaksi nevyslovitelně a nevysloveně tím pádem. Může svým utrpením nezůstat v sobě. Člověk může totiž v utrpení zůstat v sobě, jaksi zaklínit se sám do sebe, uzavřít se jako do krůmíře toho utrpení. Ale může také tím utrpením jaksi se otevírat. To když čeká uspasení. Když čeká řešení. Ale to není přece jedinej způsob. To je naprosto nelegitimní to redukovat, nebo to schudnout, nechat to schudnout. Každý vztah ke štratnímu nechat schudnout na lkání. To mně připada jaksi, to je takový extravagantní, příliš utopava. Ale tu podstatu bych viděl v tom nevypravitelném. Tam je ten moment velmi správný, že podstata nespočívá v tom, že to je vypravitelné, nebo že to je vypraveno, vypravováno, že to je řečeno, že to je nějak formulováno, že to je verbalizováno. Není to nutné. Ta podstata je někde před tím. Je možno to verbalizovat, ale není to v té verbalizaci. U Pavla jsou varianty modlitev velmi četné. Ano. Ale jestliže ty jsi vykládal v předchozích, že tedy modlitba sama o sebe v těch komunitách prostě nemá cenu, pak liže není doprovázená hned nějakou aktivitou kterou můžeme vytvořit. Pak tedy nějaké ty osebné, džekovné a takové ty traktáty, které se v té církvě jen dva tisíce let naskromáštěly, to by pak pozbývalo jako platnosti podle tebe, kdyby nebyly prostě zahrámovány tímto hledáním toho čtvrtého, nebo obdílením, nebo tedy vytrčením světlovi čtvrtému? Já mám dojem, že tady právě je třeba rozlišit to jádrom modlitby a potom tu reflexi. Člověk se té reflexi totiž neubrání. Člověk všecko, co dělá, reflektuje. A to mlčení, to je totiž tohle facility. To je typ aktivity, zvláštní aktivita, otevřenost. To celkem je asi průhledný docela. Tomu je třeba se naučit. Otevřenost je možná jen vůči otevřenému. Člověk, který se nikdy nesetkal, před člověk, tady v ontogenetickém smyslu, před člověk, který se nesetkal s otevřeností, se nikdy neotevře. A zůstane deprivovaný. Dítě, který se nesetkalo s druhou lidskou bytostí, která se otevírá vůči němu, se samo není schopno otevřít. Z toho vyplývá tedy, že je to jakejsi způsob naučit. Člověk se naučí se otevírat od toho, kdo je vůči němu otevřený. Tím spíš se musí naučit tu svou otevřenost a to své setkání a ten svůj návrat ze setkání do denního života se musí naučit verbalizovat. Musí se naučit reflektovat. Takové ty tradiční, ty tradované modlitby mají veliký význam v tom, že se na nich člověk učí tohle dělat. Můžete myslet, že když je opakuje, když se do nich vžívá, když je znovu prožívá, že tím EOY plní to, co je její funkcí. Když on zasmehne právě to volání... Tak je to all right. Já jsem říkal, že to není nulový, protože je to problematický. Nechává to volné místo neobsazeno. A musí být zvláštním způsobem motivovaný, aby to uměl dělat a aby to dělal. Podívej se, i v Praze dnes pobírá spousta, nebo nespousta, ale určitý jedinci, kteří měli soukromá zjevení, a kteří mají úplně výzvy, apely od hospodina. Když je u sebe, že skutečně zasmehne to... Nemyslím to žalmické, že zasmehnete volání, nezatvrzujte svá srdce, ale jestli to volání v dnešním chaotickém světě je opravdu to pravé volání, to pravé uslovení. Myslím, že v tom vzniká spousta psychických defektů, že skutečně ta orientace nebo na toto uslovení to nešifrované se vystává obtížný. Obtížný to je, nepochybně, a že těch devíací tady přibývá, je nepochybně pravda, ale tu otázku nemůžeme postavit tak, podle čeho poznáme, že pravda je pravda. Protože pravda je, jak říkal starý Spinoza, který ho jinak neuznává, je mírou sebe a lži. Neexistuje žádný kritérium, který by byl vejš než pravda. Není žádný kritérium, podle kterého bych poznal, že pravda je pravda a nebo lži. Jedině pravda mě ukáže lži jako lži. A jedině pravda mě ukáže pravdu jako pravdu. A samozřejmě lži může ukázat sebe taky jako pravdu. Čili já vůči pravdě nemůžu nikdy hrát roli soudce. Já mohu hrát soudce jedině vůči svojim reflexím v setkání s pravdou. Proto je důležitá verbalizace, proto je důležitá reflexe. Protože tam já mám něco, co můžu podrobit kritice. Já jsem něco zaslech a proto teď je nadraka říkat, že jsem měl velké zjivení. Koho to zajímá? Já musím říct, k čemu to vede. Já to musím verbalizovat. Já musím z toho formulovat něco, co přesvědčuje ty druhý. A to už je něco, co je možno kontrolovat. Co je možno zjišťovat, jestli jo nebo ne, jestli je to blbost nebo není blbost. Samozřejmě nedefinitivně. Ale pokud je to blbost, tak to lze odhalit. Pokud to není blbost, tak je třeba to jenom tomu naslouchat. To nikdy nedíme. To vysvětlení na příklad ten, jak přišel do toho chrámu a jenom se tedy byl v prsám, buď mě milostiv, a odešel ospravedlněn a ten, co tady jako vypočítával tomu hospodělu, tam bychom řekli, to je úplně zase jiná rovina. Je to jiná rovina, tam se má ukazovat na to něco jinýho. A když to použijeme v tomto kontextu, tak je to trochu posunutě použito. A všem, když vzpomenu Bachvana, který napsal tu svoji konverzi, nečesto náhodou, jak v tom kriminále, že ten nemá utratit svůj život a teď ty služebníci na tý vinnici a že ta jedná hodina ho bude jestit to tom, udál to Přesvědčenská akademie, često to prbamen, Bůh se nedá odtlačit. Víš, jestli v tom zaslecheneš, v takovéhle konverzi je tu nějaký ten modlitevní a ten to jistě tam uvádí pod právě tím vysunutím se k tomu čtvrtému. Já nikdy nemůžu posoudit, jestli on byl tak dalece otevřen a jestli tak dalece se setkal s tím čtvrtým. Ale můžu posoudit, co o tom píše a k čemu to v jeho životě vede. No a já jsem to nečetl, ale tak, co o tom jsem slyšel, tak se mi zdá, že to je naprosto neautentické. Žurnalistíka. Ne, to je špatně žurnalistika. On tomu může věřit. Ale je to prostě, fantasmagorie, to sám sebe třeba přesvědčuje. Ta pravda se musí projevovat důstojným způsobem. A když vede sobě důstojným způsobem, to znamená důstojným v očích světa. Naopak to bývá v láznosti, že třeba. Ale musí to být nějaký takový, jak to nabydlá, takových nepříjemných form, to je trochu blbý, jak je to blbý. My nemůžeme posoudit ani u sebe, ani u těch druhejch, zejména u těch druhejch nemůžeme posoudit, k jakému setkání došlo. To setkání samo to je svěřená dřevna. Ta může být taky rozfrcnutá do drobnejch, můžou to ukradnout u pežníci, z toho ještě nic nevyplývá. To setkání samo o sobě, to musíme předpokládat. To je základní věc. Bez toho není člověk člověkem. Bez toho lidským životem není lidským životem. No ale to setkání samo o sobě ještě nic nezaručuje. Ještě tady vždycky jsou ty další, nejenom to čtvrtí, je tady především ten subjekt, na ten může selhat. Je tady objektivní situace, která ho může zdrtit. Může být tisíckrát oslovený a ta objektivní situace ho může rozmačkat. A pak tady může být naprosto neadekvátní aparát toho myšlení třeba, nebo toho jednání, který znemoží reagovat zcela adekvátně na to oslovení. A třeba zůstane jenom u malejch reform toho jednání nebo myšlení. Ty tři tady zůstávají. To čtvrtý nemůžeme chápat jako nějakej univerzální paklíč, který každou situaci odevře anebo zavře. A kdyby budi si psal jako racionálist, nebo jako empírik, je tam trošku taky nějaká empírie v tom, jestli tady ten vod třeba jedenáct potřebujeme to záležitosti možným, nebo nějakým důležitým nejvyšším oslovním praktickým stranou týmčase. A teď ten dvanáct, jestli jako... Jestli je to jenom filozofický dělno traktát nebo jestli je to s vydáním svědectví? To je reflexe mýho setkávání se čtvrtým. A já jsem jistě prošel taky tou zkušeností, kdy jsem se pokoušel se čtvrtým mluvit jako s druhým subjektem. S nejvyšším subjektem toho druhého. Se subjektem toho nejvyššího druhého. No a zjistil jsem, že to není rozhovor. Zjistil jsem, že to je vždycky monolog. Ať to každej posoudí ze svých zkušeností. Já prostě jsem zakusil, že ať z toho bylo užít ku sebe víc, vždycky to byl monolog. A odpovědi se mi nedostalo. Že toho druhého, nejvyššího druhého, jsem si vymyslel, že jsem ho vypostazoval a že jsem si tady prováděl nějaké psychické úkony, kterýma jsem si nějak řešil svou situaci. To mě neuspokojovalo. Čili byl jsem povinen, jako myslitel, jako filozof, jsem byl povinen to interpretovat tak, abych pozitivní z toho zachoval, oddělil od tohoto problematický nebo negativní a zachoval tomu slysok. A já se pokouším to udělat tímhle. Čili to je reflexe na základě osobních zkušeností a zároveň na základě negativních i pozitivních osobních zkušeností. Což je tedy vlastně reflexe na základě toho setkávání se čtvrtým. Já jsem to pochopil ne jako omyl, nebož jako setkávání se čtvrtým, zatímco jsem původně, chybně se chtěl setkávat s druhým subjektem. Když chcete provést tu reflexi, tak ukáže tě to setkání končí. Vlastně to je uloženo člověku, ale je to nemoc k smrti. On touto nemocí musí projít a přežít. Ale je to, co si strašně nebezpečí a zdího. Právě protože se vlastně vyděluje od toho. Já teď říkám mě to malinko ještě jinde, než co jste říkal, ale upozorňuji, že i o tom jsme už mluvili, že samozřejmě tí reflexy už to je po setkání. V reflexi jsem nemůžu setkat. V reflexi vlastně se odvracím už od toho setkání. Jenomže k tomu patří ještě další věc, to tady můžu říct jenom dogmaticky, že totiž to setkání samo mě odvrací. Na rozdíl od starých řeků, které měly za to, že když člověk vidí pravdu, takže už to je vrchol a potom už o nic dalšího nejde. Protože je to zírání na pravdu, že je vrchol vlhá nebo vlhá. Protože je vrchol vlhá nebo vrchol smyslu plnosti lidského života. Tak my víme, že to tak není. Zase ze zkušenosti víme, že když nahlédneme novou stránku skutečnosti, nahlédneme něco, co ho považujeme za hluboce pravdivý, tak potřebujeme zaprvé se obrátit k druhým lidem a přesvědčit jim o tom. To je prostě naše zkušenost. To nikdy není tak, když člověk pozná pravdu, takže už umí dát i kašle se na ty ostatní. Vždycky má potřebu utíct někam a říct, že ten kaktus, tak mě nestačí se na něj čumět. Já musím každého, kdo přijde, upozornit aspoň, aby řekl je. Ten kaktus to potřebuje. Nestačí mu jen moje zbožňování, ale musí ty druhý k tomu přikleknout a podívit se. To je jedna věc. Musí říkat, jestli náhodou ten kaktus za to stojí. Jestli je to vůbec to, co já říkám. Jestli jsem nedonutil ten kaktus ke kvetení tím, že jsem ho šíleně nějak mrzačil a ničil. Já to někdy kytky vykvetal, když člověk ničí. A to není cílem je přivést ke kvetu tím, že člověk ničí. Už tohleto je základní věc, že vztah k pravdě, vztah k tomu čtvrtému, tedy například k pravdě, je takovej, že v podstatě nemůže být izolovaný. Že potřebuje ty druhý i taky jejich kontrolu. No a ještě by se dalo říct víc. Já jsem teda teď to... Chtěl jsem jenom dogmaticky stručně říct, že tam jsou tyhle momenty. Já rozváděl jsem to ještě zbytečně daleko, ale vidíte, kam to vede. Není to tedy tak, že bychom mohli odhlídnout, že bychom to mohli vidět jako individuální, jako soukromou záležitost. To ostatně i z jiný strany, kterou jsme si už ukázali, je jasný z toho, že vůbec takové porozumění, že otevřenost, naslouchání a porozumění tomu slyšenému je možný jedině v komunitě. To není soukromá, to není individuální záležitost. Člověk se stává člověkem schopným se otevřít te prvé tváři v tvář otevřenosti toho druhého. Už v tom je zakotvená socialita která patří nějak k tomu setkání se čtvrtým. Člověk se s tím čtvrtým nemůže setkávat jenom sám. Vždycky se setkává sám, tedy ve dvou smyslech. Vždycky se setkává zelbst, ale nikdy nealign. To setkání je možné pouze tak, že se setkávám já. Nikdo za mě se nemůže setkávat. Ale já se mohu setkávat jenom v solidaritě s jinými setkávajícími se. To je dobré, ale dovolával bych se tedy těch různých proroků, kteří se jste setkali s tím čtvrtým a samozřejmě odvrátili se a spíš chtěli jít do izolace a podobně. Nechtěli jít do světčin. Měli bychom museli do toho vtažení k nějakou jinou formu, až s tím čtvrtým. Už víme, že když se cítili příliš sami a jediný a poslední, takže byly napomenuti, že nejsou jediný a poslední, že tady jsou ostatkové. No, ale kdyby se to vydali, to bylo nikdy jiné, kdyby to nevydali. V konec čtvrté proroků. No, ale že nejásali, že okamžitě neběželi tu pravdu sdělovat po tom setkání se a... Protože to není nic automatickýho. Ta pravda je k tomu dokopet. To je totiž věcní pravdy, že nás od sebe odvrací a posílá nás něco podíknout. Jo, to není jenom naše potřeba se sdělit po své dojmy. No, protože nám to počasťují změloty. Ano, ano, ano. Při měně, když člověk má pocit se sdělit, není to něco kompletného, není? Ano, když nemá ten pocit, nemá tu potřebu se sdělit, tak je dokopat. V nejhorším případě je nakonec dokopat. Ale ta pravda prostě nepřipustí, aby člověk jenom se k ní připnul a trčel u ní. To prostě ta pravda nic nese. Ta pravda prostě jenom tu a tam dodá nějakou energii nebo dodá pohonou látku, že? Ale posílá po něčím. Pravda vede k aktivitě. Ne k zjírání. To je naše zkušenost, naše zakoušení setkání s pravdou. To je velice rozdílný od toho starého řecka. Je otázka teda samozřejmě, ne od celého řecka, od řeckých filozofů. Z největší pravděpodobností i ty kolonizátoři to viděli jináč, že? Prostě byli pln aktivity a tak dále. A asi má právdu, že filozofie vzniká teprve v době, kdy tahle ta činorodost je rozvrácená, podem letá. To asi je pravda. Ovšem, jak při tom mlčení, stišení, vyprázdění se jdou do aktivity? Tam přece musí být prodleva nějaká, ne? No jo, prodleva, to je... Všechno je v čase. Všechno má svůj čas, má to svůj průběh. To není žádná oscilace taková nebo nějaký frekvenci, já nevím kolikrát za vteřinu. To má svůj průběh. Ale jde o to, že to nemůže končit u pravdy. Pravda je zdrojem a ne cílem. Nebo tak nějak, jo? Nebo to čtvrtý, lépe. To už je takový, to už to na sebe, co si vzalo. Že to není to čivý čtvrtý. Že to už je modus. Ale... Je to nějak, kdybychom to teda třeba časově... Časově nějak determinovali, časově teda se to museli postihnout, no tak... Zdrojem přítomnosti není minulost, nebyš budoucnost. To je ta pravda, ta je něco, co ještě mluví, ještě promlouvá, ještě oslovuje, ještě nedořekl své poslední slovo. To není něco, co by bylo jednou pro všechny, tady stačí, odebří oči a cení to nejednou máme před sebou. Stačí jen zírat, jak si to představuješ jakohle. Pravda je bytostně zpětá, lze libo bytostnosti tady mluvit, je bytostně zpětá s časem, s dějinama, s dějností, s dějovostí. Pravda je bytostně zpětá a tedy, to, co říkám opravdu jako to čtvrté, je bytostně dějiné, bytostně časové. A je to si tou rozhodující hrací silou. Víš, Matrix je dějin. A to jak individuální, osobní, tak dějin v tom významu, jaký běžně tomu dáváme teď. Takže samozřejmě, že tam jsou nějaké fáze a je to nějak zasazeno do kontextů, jistě ano, to je možno analyzovat a tak dál. Jenomže musíme vědět, že těm kontextům porozumíme jedině pod tou podmínkou, že víme, že v tom intervenuje něco, co je mimo kontext. Ale jinak bez toho kontextu to nevíme. Tady u toho 7. bůhdu poklesné náboženství dost si mysleli, že tedy i v křesťanství je mágie. Tedy, že v pokleslém křesťanství může dost představovat běžně mágie. Je třeba po těch různých liturgických... A co když to čtvrté veře i tu mágii? A nebo je přístupnuté mágie? Ne, není. To je vyloučeno. Právě mágie znamená uzavřenost vůči čtvrtému. V klasických případěch všichni jsou jako kůdaní vyslovy nejtylučního slova, takže vědáte, že Jisus je přístupnutý k té mágii. Myslím, že vědáte, že on názvá se o čtvrtému. On vyšskne formuly a tím zajistí případ. Tohle by se psalo, prosím tě. No tak by se kápalo běžně. A ještě někdy říkají, že se to tak káplí. Mají problémy, někdy říkají slova, kdyby se následujeme, tak jestli je to věda. To je úplně jistý příklad, nebo není, že? A ještě řeknu jedno slovo, že tak mají potíž s tím, že teda to funguje. Tak se ovládá to společně. Ty mágie je strašně moc, že? A je to od něj to nebezpečí, který může třeba čelit nějak. To neznamená, že to tam nutně musíme jít. Jenom je to takový na ustří nožek. Není to žádná záruka. Jako všechno na světě, co člověk dělá, tak je dobrý, a zároveň může být zlý, a může si myslet, co má nejlepší úmysly, a ukáže, že to je naprosto fališní. Přesně takhle. Není žádná záruka. Všechno furt se musí kontrolovat, všechno musí být pod kontrolou, pod kritikou, a furt se to musí vylepšovat. Jak se odhalí něco blbě, tak už se od toho musíček distancovat. Ta otevřenos například znamená být připravený přestat se vázat na něco, na co jsem dosud byl furt vázan. Jsem zvyklej to slyšet takhle a takhle a chci, aby to ten měs říkal za staré. Už to je například ta strašná fixovánost na tradici. A to může být naprostá blbost. Já se pamatuju za svého dětství, že probíhala obrovský zápas, jedna která přímo ve zboru Vinohradskému, kde jsem vyrůstal, a jedna v popší církvi. My jsme měli tam kurátora, tchána hromádková, byl to lékař jiného, Lukl. A jako lékař prostě měl hygienické výhrady vůči stolování, vůči pití vína z kalicha. Protože tam několik desítek lidí píje po sobě z téhož kalicha, to je vysoká pravděpodobnost nákazy, jenomže jedinej z nich je nemocnej. A tak on chtěl zavádět, a skutečně Vinohradský zbor zaved, jednotlivé kalíšky. Teh kalíšků bylo samozřejmě omezené množství, takže tam nebyla ta nákaza vyloučena, ale omezená. Teh kalíšků tam bylo asi nějakých padesát, a lidí bylo třeba dvěstě, tak na jeden kalíšek patří jenom čtyři. O to byl šíle, to byla válka. Protože to byl tak odporný, představte si svatá večeře páně, takový malý kalíšku, jak v hospodě, nebo takový argumenty. To mohlo být adapté třeba. Až takový směšný, ale ta fixace na tu tradici má v sobě vždy něco takto devíované. Samozřejmě tady je to blbina. Ale jsou věci, které opravdu, kde nebo život, nebo životně základně důležitou věc, tam ta fixovánost na tu tradici, to je šílená zátěž. K podstatě, izraelský a křesťanský tradice, poměr soudů, patří to otvírání lidí a jejich vyvazování z těch fixovaných tradicí. Žádný ukládání jinejch tradicí, nebož vyvazování z tradici. To je ta podstata. Všechno k tomu má soud. A když si dobře rozumíme celý ty tradici, tak porozumíme, jak rok za krokem byly odbourávány všechny mechanizmy těch fixací. Jsou velikářské období, kdy tohle není rozpoznáno a kdy naopak tedy ty fixace se považujou za to, co si naprosto legitimuje. A to jsou ty období úpadku. A to jsou ty období úpadku. Politicky je naobyčejně silný, běžný a to je jedno, co se každého zná. Tohle to, co tady děláš, působí mnohem, že to je věc, jak jsi měl silnější jedinice. Politice se zúčastnují skupností, které si to můžou reflektovat, se zúčastnují skupnosti, které se můžou kontrolovat itd. A co to ponáhle? Když je právě strašná spousta tematik. A ten sponk té fixaci, který je vidět z každé rovině, je vidět, že je obrovský. Tohle to je vy. Já si říkám, že bych tohle někomu vylošil. Spoustu lidí bych to vylošil. Přišli jsme to zase v turánu udělat jako fixace. A někdy bych mohl to čistit. To je zase jiná otázka, než třeba čistečnou logofrická. Ale to je spíše problematické. A co s tím? Jak to je na to? Já vím, já vím naprosto přesně. No, s tím se nedá nic dělat. Leč vždycky znovu se pokoušit to prorazit. A nerad slyším to, že to je jenom pro ty silný jedince, protože to by vypadalo jako, že máme v ruce měřítko, podle kterého můžeme lidi rozlišit na silný a slabý. A teď říct, že ty silný jsou toho schopní a ty slabý ne. Jedně podle toho, jestli to udělají nebo neudělají, ale pak nemáme žádné měřítko. Pak jsou jenom lidi, kteří to udělají a kteří to neudělají. A ne silný a slabý. Tu sílu a slabost bychom museli posoudit podle něčeho jiného než podle toho výsledku. Jinak to totiž je kvíp rok. Mně se zdá, že to je naprosto špatný, že to je jeden z nejblbějších argumentů všude v křesťanské společnosti, kde se říká, že je to krásný, ale to není pro tenhle svět. Nebo je to jenom pro takový zvlášť duchovní. Mně se zdá, že to je jednoho z nejblbějších argumentů, kteří to udělájí. Protože to je jednoho z nejblbějších argumentů. Mně se zdá, že to je naprosto falešní, protože se ukazuje, třeba v evangelích se ukazuje, že takový ty lidi, který vypadají, to je jednoho z nejblbějších argumentů.

====================
s2a.flac
====================
kde mohli načerpávat a tak dále, a chovají se, jsou to takový slušný lidi, že žádný zločinci a žádný, že prostě selhávají, šíleně selhávají. A naproti tomu, že, jak to Ježíš sám formuluje, nevěstky a publikáni je předcházejí do karalství nebeskýho. Co to je? Chceme tvrdit, že právě ty nevěstky a publikáni, to jsou ty silný? Mně se zdá, že to je nesmírně škodlivá ideologie, která pronikla do křesťanských řad, a nejenom křesťanských, ale poněvadž celý moderní svět je jenom sekularizovaný křesťanství, tak to vlastně platí naprosto všeobecně. Třeba když si přečtete tu kantovu, tak takového malinkého dílka o Lusculi, že v teorii je to sice pravda, ale v praxi je to jinak. Já teď nevím přesně, si Petře nepamatuji, jak se to jmenuje, to je prostě takový malinký zpisek, kdekant zesměšňuje a zpokybnuje tohleto. Vlastně to, že je to sice teoreticky pravda, ale v praxi to nelze použít, to je jenom sekularizovaná podoba této věry. Prostě není to pravda, že to je jenom pro silný, je to pro ty, kteří to udělají a to můžou žít. A to, že lidi mají velkou tendenci se fixovat na pevnosti, na danosti, na něco, to není slabost, to není nedostatek vybavení, to je hřích, to je zlo, to je potřeba odhalovat, vždycky znova odhalovat. Nejhorší věci v historii se dělaly s odvoláním na nějaké pevné normy, pevné pravidla, pevní kritéria a tak dále. A taková ta otevřenost srdce, otevřenost svědomí, živost svědomí, ta je naprosto jednoznačně vázána na ochotu hodit za sebe všechny tradiční normy a pravidla a vidět tu situaci jak je. Otevřit se vůči tomu, vůči skutečnosti. Netáhat za sebou ty břemena těch černejch nebo růžových brejlí a tak dále. Já bych se vůči tomu, že některý lidi jsou tak fixovaní na některé pevné věci, bych se k tomu nikdy nebyl ochoten vyjadřovat tak tolerantně, jako že jsou slaví, že to nedokážou. Já bych je vždycky znovu obvinoval ze selvání, ze zloby, z nečistoty srdce a tak dále. Já bych to ferice kvrdě bych tomu realizoval. Já jsem teda vzal do těch slabých a silných, tak jsem nemusel jako ty silný intelektuáli nabíz jako vůbec výkonně založit, který je v tom vyrostlit. Já jsem spíš myslel na to, že spíš ty, které vyrostly, musí zaotratit určitých předpokladů. To můžou být i ty vyrostlit úplně. Můžou být možná, já nevím, možná, že to je emocia, že jsou prostě lidi, který těma okolnostmi, ve kterých vyrostlit toho tradicí, které vládáme a tak dále, mají více schopností otevřenosti než ty jiný. Bez ohledu na to, jestli se jedná o prostitutky nebo o intelektuální právě, to je nejlepší téma. To jsem takhle neměl myslit. Spíš jako o ty předpoklady, o tom, pracujeme kterým nebyl průst a tak dále. Vždyť je přece velice hrozně vážný. Takže jenom o tom myslím, že nevím, jestli to je důležité. Jakoby jsem, nevím, no. Nevím, jestli když se to dálo vždycky, tak jako úplně mám mysl. Prosím tě, kde bych se zeptal? V tom Bernardu Beltově, co jsem četl, tak tam je ten spol King a Tzvírkem. A tam on rozlišuje různé horizonty, kápání pravdy, děliny, racionální a tak. A dochází k nějakému závěru, kde říká, že i ty všechny horizonty kápání pravdy jsou jako ohroženy nebo nepřijímány lidmi. Nebo podle Junga existuje kolektivní nevědomí. A to kolektivní nevědomí prostě vůbec nepropustí třeba tyhle racionální pravdy. Nebo že se tam ten člověk vůbec nemůže ujístit. Nebo ta pravda. Mohl bys mi říct něco, tady ten Jung kolektivní nevědomí, těch lidí, kteří to bokuje, to přijetí té pravdy. Tam se na nějaký tebe fenomén odvolává, jestli si nespovídáš. Já jsem Junga samozřejmě nečetl a od expertby tady na to měl být Petr. Tamto velte to používá tak, že jsou určité meze racionálního dohovoru s druhými lidmi a ty jsou uložený, on tam poukazuje na to nevědomí, ne tak, že bys toho čekal. A jenom jako říká, jako například Jung o čem mluví, takhle, čili myslí jako jenom typ a může toho být ještě víc. My bychom mohli říct, že jsou určité předpoklady, z nich člověk vychází, aniž by o tom věděl, aniž by je formuloval. A že tyhle předpoklady nevyslovené mohou být strašlivým zatížením jakéhokoliv dohovoru s někým, kdo vychází z jiných předpokladů. To znamená zároveň, že jakýkoliv pokus revidovat kriticky tyhle nevyslovené a neuvědoměné předpoklady, že vždycky naráží na zhrputilej odpor lidí, který nechtějí o nějaký změně, o nějaký kritice nic slyšet. Prostě je to pro ně jasný. No ovšem, on to tam neutralizuje do toho kolektivního nevědomí. Já asi nejsem jistý, že by to kolektivní nevědomí napochybně existuje. Mně se zdá, že za předpokladů jistýho IQ, že s každým člověkem, když delší dobu se trváme v dialogu, takže můžeme to kolektivní vědomí do jistý míry zreflektovat, analýzovat, zkontrolovat. Do jistý míry, samozřejmě nikdy to neuděláme stejně, ale uděláme to do tý míry, do které ta naše kolektivní nevědomí, respektive ty naše nevysladané předpoklady se lišejí. Pokud je budeme sdílet, tak nebudeme schopni je asi zreflektovat. Ale pokud se lišejí, tak je to obrovská příležitost k tomu je zreflektovat a zkontrolovat, a tedy i zrevidovat. Ale alespoň jedno z nich musí být falešní. Po té stránce já se domnívám, že ta jeho aplikace, ty myšlenky Jungovi na případ Kingův, že je trošičku nefair, protože alespoň jednu stranu tím ukazuje jako blbou a nenapravitelnou. Aniž to chtěl, aniž je to jeho záměrem, ale prostě jestliže se dva lidi nedohodnou, tak alespoň jeden z nich nechce. Asi nemyslím, jestliže nebudou nedohodnout až k souhlasu, ale jestli se nedohodnou tak, že by si rozuměli. Jestli se nedohodnou, jestli v dialogu nedojdou tak daleko, že důvody, proč se lišejí, nebudou plně racionalizovány. Pokud tam zůstanou nějaké ty rezidua nějakého kolektivního nevědomí, tak je to proto, že alespoň jeden z nich se nechce dohodnout. A nebo že nemůže. To jsme vyloučili při tomejkve, mně se zdá, že to je v případě kývolě a oficia nebo jakýkoliv nějaký vysoký inštance římský, že to je kongregace probíhů. Je to kongregace probíhů, já jsem si to nepamatual. V tom případě mně se zdá, že on je velmi neúctivej, alespoň jedné ze strachů, když tohle to říká. Ale když budeš vycházit z takových běžných zkušeností, tak ty lidi s tím IQ myšlení jsme měli napsáno, že není v přirozenosti člověka. V přirozenosti člověka je nějaké to civnění, kultívání, to já bych tě představil. Ne, v přirozenosti ne. To je ta řecká tradice, to zírání. To ani vnítu nebylo. Dobrý, ale že ten člověk, jak si tady předtím říkal, že člověk když vyjde z toho instinktivního světa, že tedy znejistí a že tedy hledá stereotypy, jestli i tato současná společnost nebo ta círke, nehledá nějakej stereotyp, který ho se jako velmi rychle přidrží a bude poslouchat pastířský listy a bude říkat amen, že ho zanima. A nebude tedy podrobovat, a to tedy nevím jaká pak je stupice IQ, tomu prostě kritice a tomu prostě tomu. Tam jako myslím, že se to těžko by oddělilo. Spousta lidí chce mít pokoj, chce mít prostě klid. Já nepůjdu, podívej se, to je cený. Člověk, ty tady znevašuješ karminál. To je odsudky dneska ještě velkého množství lidí. Ten to řekl a kdyby to bylo prostě jakákoli mágie, tak je podepsanej pod tím a tedy lidi přivážně ten stereotyptovéř. Já si myslím, že ohledy k tomuhle vox populi, že jsou stejně legitimní, jako kdysi byly ohledy k pohanům při prvním křesťanském cislování. Prostě tenkrát taky většinou pohaní byly proti, když přišel první měsíjonář. No a že ta situace je taková, to vypovídá o šíleným stavu křesťanských týrků. Říkali jsme, že maximálně o dve síti, že jo? Desáta hodina maximální. No jistě, už jsem to... Jenom ještě poslední, když se vracím... Ale ještě dvacet minut, že jo? No ještě dvacet minut. Ale oni už sevčej to pivo, víš? On tady zase mít to pivo. To je jasný, to ještě... Věkají do práce. Věkají do práce. Věkají do práce, no to bylo půl-dvanáctý, to ne. Pojďme se ještě, kdy ta tu náboše, kdy se například se vrací k ježiši jako arché. Ty jsi to si řekl, že prostě vrací se k lodnímu křesťanský, to je tedy arché a to je tedy rok naspět. To je mi zřejmé. Ale jak tedy prostě toho ježíše v tom součastu, abych se nevracil k tomu arché? No já mám dojím, že dogmaticky to bylo velice dobře vyřešeno. Už teda, ještě před dogmatické době, ještě v tom, v novozákonních spisech, že? Ale i pak ježíš ve zjevení Janově se mluví alfa i omega. Já jsem alfa i omega. No, co to znamená? Já jsem arché i télov. Télovický. Tedy kdyby byl ježíš jenom arché jako první člověk nového věku, tak je nadraka. Tak právě není žádným člověkem nového věku. Ten nový věk spočívá v tom, že jeho zdrojem nebo jeho zakotvením je télos, je eschaton. Je to, co bude a ne to, co bylo. Čili ježíš jako historická postava, jako ten, který žil v japonských pilátách, řekněme atd. Jak je to v kredu, ten pro nás není spasitelem. Spasitelem je jakožto omega. Jakožto ten, který přítí má. A to je jenom určitá dogmatická formulace toho, že rozhodující je ta budoucnost, a ne ta mimost. V tom smyslu ježíš taky říká, to jsme taky na to poukazovali, když se určeníci divěj, jaký dělá divy, tak jim říká, co se divíte, i vy budete dělat podobně a větší divy nad to. A více nad to. Čili očekává, že on není touto normou nebo mezí, touto největší příčlí. Prostě bude překonáván. Ale bude překonáván jako alfa. Směrem k tomu omega. Který teprve bude. Tady ta otevřenost vůči konci. Otevřenost vůči tomu, co teprve má přijít. Vůči konci, které nikdy nebude minulostí. To je důležitý. To není konec nějaké epochy a teď to všechno bude. Konec, který nikdy nebude minulostí. Čili to je ta Rannerova absolutní budoucnost. To, co říkal, není to nejšťastnější název po mém soudu. Jako vůbec slovo absolutní je velmi blbý. Protože to znamená takovou secherní, řeznickou oddělenost. To je asi vada. No ještě, že nemáš nějaké umělické vyjádření. Jo, ale to je fuk. Prostě ta radikální budoucnost, která se nikdy nestane minulostí. To je to novum životní orientace. Kniž ukazuje teda ta izraelská prorocká tradice a ta pravá křesťanská tradice. Samozřejmě jsou také křesťanské tradice, které jsou naprosto odlišní a jsou proti tomu. A které vlastně nejsou křesťanské. Ale je to velice obrovský úkol náš to rozlišit a zbavit se toho jako balastu. To je dobrý, ten alfa i omega, to je dobrý. Věřu. Pánové, jsem bez komentářů. Máte výstavu hodinou, ten desátáká dovolená výstavu hodce? Řeknu šestáž deset, maximálně čtyři hodiny. Řeknám pak šestáž devět. Jo, tak to režie tady... No, můžeme, jak budete. Protože my jsme jako... Unavený. ...oprázněnák, oprázněnák, teď ty konzečky ještě nepracujou. Ano, můj šéf kdysi, profesor Oška, ten říkal, že teda dovolený, no to je hruza. To by vůbec nemělo být. Ani neděle by neměly být. Tak to každej tak nějak se celý rozklíží a než zase v pondělí se naučí na ten správný způsob, to zase trvá, to všechno člověka strašně demoralizuje. Takže můžeme třeba... no, já bych si měla zkoušet, že není jako jedno sice... Takže vzatej den, prosím tě... No, ale tím pádem teda tys tady vedkůrt řeči a nikdo se nedostal ke slovu. Nevadí to nikomu, příště... No, on je příště... No, ale to by bylo... Dobře, tak skončíme s tím, že příště hned začneme, jestli někdo něco bude mít, připomínky, no, nebo nějaký námětky a tak. Takže začínáme nejdřív tím, no, abychom náhodou nepomlčeli. To ještě ještě omlčený. No, vaše kudrona má stát. A co ta si říkala? Ty si říkala, že jsi osmářený. Já jsem se chtěla... Já jsem se chtěla říkat, že jsem pomlčený. Já jsem pomlčený. Přítomnost se o tom pojetí se úplně vynechává... Nikolik. Přítomnost odvozují od přitom a když tady jsme dnes, tak přitom, jak tady jsme, je celá minulost a celá budoucnost. Čili mluvit o budoucnosti a minulosti je jiná rovina než mluvit o přítomnosti. To je prostě jenom lineární pojetí času, to dává za sebou. Budoucnost, přítomnost, minulost. Tam ta přítomnost jako takovej jest, přes který padá ta voda. Čili úplně sebovodmyslet do lineárního pojetí času, jo? No jistě, to je novodmyslet, pokud to jde. Vy budeš zajímavý, kolik asi budeš už dělat opravdu k tomu, co myslíš? To září, kdo řekne. Nemáš tělodobného, jestli nemáš tělodobného, tak si půjď. To bylo důležité jednostranně, že já řeknu těm druhej. A vážně nic nevím. Tak já teď čekám, až... No, podívejte se, dohodněte se. Třeba přes tou, přes tou. Kdo se tady dostal, jak to řekne ten druhej, jo? Přes tou, jasně. Vždyť nějak se to půjde dohodnoute, jo?

====================
s2a.mp3
====================
kde mohli načerpávat a tak dále, a chovají se, jsou to takový slušný lidi, že žádný zločinci a žádný, že prostě selhávají, šíleně selhávají. A naproti tomu, že, jak to Ježíš sám formuje, nevěstky a publikáni je předcházejí do karalství nebeskýho. Co to je? Chceme tvrdit, že právě ty nevěstky a publikáni, to jsou ty silný? Mně se zdá, že to je nesmírně škodlivá ideologie, která pronikla do křesťanských řad, a nejenom křesťanských, ale poněvadž vlastně celý moderní svět je jenom prostě sekularizovaný křesťanství, tak to vlastně platí naprosto všeobecně. Třeba když si přečtete tu kantovu, tak takovýto malinký dílko o tý Lusculi, že v teorii je to sice pravda, ale v praxi je to jinak. Já teď nevím přesně, jestli Petře nepamatuji, jak se to jmenuje. Prostě je to takový malinký spisek, kdekant zesměšňuje, spokývňuje tohleto. Vlastně to, že je to sice teoreticky pravda, ale v praxi to nelze použít, to je jenom sekularizovaná podoba této pověry. Prostě není to pravda, že to je jenom pro silný. Je to pro ty, kteří to udělají a to můžou žít. A to, že lidi mají velkou tendenci se fixovat na pevnosti, na danosti, to není slabost, to není nedostatek vybavení, to je hřích, to je zlo, to je potřeba odhalovat, vždycky znovu odhalovat. Nejhorší věci v historii se dělaly s odvoláním na nějaké pevné normy, pevné pravidla, pevní kritéria a tak dále. A taková ta otevřenost srdce, otevřenost svědomí, živost svědomí, ta je naprosto jednoznačně vázána na ochotu hodit za sebe všechny tradiční normy a pravidla a vidět tu situaci jak je. Otevřit se vůči tomu, vůči skutečnosti. Netáhat za sebou ty řemena těch černejch nebo růžových brejlí a tak dále. Já bych se vůči tomu, že některý lidi jsou tak fixovaní na nějaké pevní věci, bych se k tomu nikdy nebyl ochoten přivědřovat tak tolerantně, jako že jsou uslaní. Že to nedokážou. Já bych je vždycky znovu obvinoval ze selvání, ze zloby, z nečistoty srdce a tak dále. Já bych to velice tvrdě moralizoval. Já jsem teda cítil o těch slabých a silných, tak jsem nemusel jako ty silný, takový ty intelektuály na nějakou vůboc výkonně založit, které potom vyrostly. Já jsem tím spíš myslel to, že spíš těch, který vyrostly, musí se o takových určitých předpokladů, to můžou být i ty prostě dítě. Můžou být, možná já nevím, ale možná říkám, že je ono. Že jsou prostě lidi, který těma okolnostmi, ve kterých vyrostlím toho tradicíka, která je vládána a tak dále, mají více schopností otevřenosti než ty jiný. Bez ohledu na to, jestli se jedná o prostitutky nebo intelektuálu, nevím, to nejvíc mě to nevzpomíná. Spíš jako o ty předpoklady o tom, které mě vyrostly a tak dále. Mě to přece hodně váží, takže jenom o tom myslím, že nevím, jestli to je důležité. Jakoby si... nevím, no. Nevím, jestli by se to dalo vzničit, tak jako úplně mám mysl. Prosím tě, kde bych se zeptal? V tom Bernardu Weltovi, co jsem četl, tak tam je ten spol King a Tzvírkem. A tam on rozlišuje různé horizonty kápání pravdy, děliny, racionální a tak. A dochází k nějakému závěru, kde říká, že i ty všechny horizonty kápání pravdy jsou jako ohroženy nebo nepřijímány lidmi, nebo podle Junga existuje kolektivní nevědomí. A to kolektivní nevědomí prostě vůbec nepropustí třeba tyhle racionální pravdy, nebo že se tam ten člověk vůbec nemůže ujístit. Nebo ta pravda. Mohl bys mi říct něco tady ten Jung kolektivní nevědomí, těch lidí, kteří to bokuje, to přijetí té pravdy. Tam se na nějaký tebe fenomén odvolává, jestli si nezpomíháš. No já jsem Junga samotnýho nečetl a od expertby tady na tom nějaké petry. Já přikladuji to. Tamto teda ten Wilte to používá tak, že jsou určité meze racionálního dohovoru s druhýma lidma a ty jsou uložený, on tam poukazuje na to nevědomí, ne tak, že bys toho čekal. A jenom jako říká, jako například Jung o čem mluví, takhle, čili myslí jako jenom typ a může toho být ještě víc. My bychom mohli říct, že jsou určité předpoklady, z nich člověk vychází, aniž by o tom věděl, aniž by je formuloval. A že tyhleté předpoklady nevyslovené jsou strašlivým zatížením nebo mohou být strašlivým zatížením jakýhokoliv dohovoru s někým, kdo vychází z jiných předpokladů. To znamená zároveň, že jakýkoliv pokus revidovat kriticky tyhlety nevyslovené a neuvědoměné předpoklady, že vždycky naráží na zhrputilej odpor lidí, který nechtějí o nějaký změně, o nějaký kritice nic slyšet. Prostě je to pro ně jasný. No ovšem, on to tam neutralizuje do toho kolektivního nevědomí, já asi nejsem jistý, že by to kolektivní nevědomí nepochybně existuje. Mně se zdá, že za předpokladů jistýho IQ, že s každým člověkem, když delší dobu se trváme v dialogu, takže můžeme to kolektivní vědomí do jistý míry zreflektovat, analýzovat, skontrolovat. Do jistý míry, samozřejmě nikdy to neuděláme stejně, ale uděláme to do té míry, do které ta naše kolektivní nevědomí, respektive ty naše nevyslovené předpoklady, se vyšejí. Pokud je budeme sdílet, tak nebudeme schopni je asi zreflektovat. Ale pokud se vyšejí, tak je to obrovská příležitost k tomu je zreflektovat a skontrolovat, a tedy i zrevidovat. Ale sponěn jedno z nich musí být falešní. Po té stránce já se domnívám, že ta jeho aplikace, ty myšlenky Jungovi na případ Kingův, že je trošičku nefér, protože alespoň jednu stranu tím ukazuje jako blbou a nenapravitelnou. Aniž to chtěl, aniž je to jeho záměrem, ale prostě jestliže se dva lidi nedohodnou, tak alespoň jeden z nich nechce. Asi nemyslím, jestliže nebudou nedohodnout až k souhlasu, ale jestli se nedohodnou tak, že by si rozuměli. Jestli se nedohodnou, jestli v dialogu nedojdou tak daleko, že důvody, proč se lišejí, nebudou plně racionalizovány. Pokud tam zůstanou nějaký ty rezidua nějakého kolektivního nevědomí, tak je to proto, že alespoň jeden z nich se nechce dohodnout. Že vodí tak. A nebo že nemůže. To jsme vyloučili při tomej kvér. Mně se zdá, že to je v případě kývově a ofícia, nebo prostě jakýkoliv nějaký vysoký ničtance, římský nebo... Je to kongregace pro vínu. Je to kongregace pro vínu, já jsem si to nepamatual. Prostě ale i kdyby cokoliv. V tom případě mně se zdá, že teda on je velmi neúctivej, ale alespoň jedné ze stran. Když tohle to říká. Dobře, ale když budeš cházit prostě z takových běžných zkušeností, tak ty lidi s tím IQ myšlení jsme měli napsáno, že prostě není v přirozenosti člověka. V přirozenosti člověka je nějaký to cidnění, ujímání. To já bych tě představil. Ne, v přirozenosti ne. To je ta řecká tradice, to círání. To ani vnítu nebylo. Dobrý, ale že ten krok, jak jsi tady předtím říkal, že člověk když půjde z toho instinktivního světa, že tedy znejistí a že tedy hledá stereotypy, jestli i tato současná společnost nebo ta círke nehledá nějakej stereotyp, který ho se jako velmi rychle přidrží a bude poslouchat pastýřský listy a bude říkat ámen, že jeho zanima. A nebude tedy podrobovat, a to tedy nevím jaká pak je studice IQ, tomu prostě kritice a tomu prostě tomu. Tam jako myslím, že se to těžko by oddělilo. Spousta lidí chce mít pokoj, chce mít prostě klid. Já nepůjdu, podívej se, to je cenej člověk, ty tady znevašuješ karminál. To je odsudky dneska ještě velkého množství lidí. Ten to řekl a kdyby to bylo prostě jakákoliv mágie, tak je podepsanej pod tím a tedy lidi převážně ten stereotyptovéř. Já si myslím, že ohledy k tomuhle vox populi, že jsou stejně legitimní jako kdysi byly ohledy k pohanům při prvním křesťanském vyslování. Prostě tenkrát taky většinou pohaní byly proti, když přišel první misionář. No a že ta situace je taková, to vypovídá o šíleným stavu křesťanských pírků. Pojďme se ještě kdy, tato náboženství například se vrací k Ježíši jako arché. Ty jsi přišel a řekl, že vrací se k kloudnímu křesťanství, to je tedy arché a to je tedy rok naspět. To je mi zřejmé. Ale jak tedy toho Ježíše v tom součastu, abych se nevracil k tomu arché? Já mám dojím, že dogmaticky to bylo velice dobře vyřešeno. Už teda, ještě před dogmatické době, ještě v tom, v novozákonních spisech, že? Ale i pak Ježíš ve zjevení Janově se mluví Alfa i Omega. Já jsem Alfa i Omega. No, co to znamená? Já jsem arché itélos. Je to velice dobře vyřešeno. Itélos je eschaton. Je to, co bude a ne to, co bylo. Čili Ježíš jako historická postava, jako ten, který žil v japonských pilátách, řekněme atd., jak je to v kredu, ten pro nás není spasitelem. Spasitelem je jakožto Omega. Jakožto ten, který přítí má. A to je jenom určitá dogmatická formulace toho, že rozhodující je ta budoucnost, a ne ta mimost. V tom smyslu Ježíš taky říká, to už jsme taky na to poukazovali, když se učeníci divěj, jaký dělá divy, že? Tak jim říká, co se divíte? I vy budete dělat podobně a větší divy nad to. A více nad to. Čili očekává, že on není touto normou nebo mezí, touto největší příčiní. To prostě bude překonáván. Ale bude překonáván jako alfa. Směrem k tomu Omega. Který teprve bude. Tady tahle ta otevřenost vůči konci, otevřenost vůči tomu, co teprve má přijít. To je vůči konci, které nikdy nebude minulostí. To je důležitý. To není konec nějaký epochy a teď to všechno bude. Konec, který nikdy nebude minulostí. Čili to je ta Ranerova absolutní budoucnost. To, co říkal, není to nejšťastnější název po minulosti. Jako vůbec slovo absolutní je velmi blbý. Proč to znamená takovou naprosto... takovou sekerní, řeznickou oddělenost. To je asi vada. No ještě, že nemáš nějaký umelický vyjádření. Jo, ale to je fuk. Prostě tahle ta radikální budoucnost. Ta, která se nikdy nestane minulostí. Tedy to je, to je to novum toho, ty životní orientace. Kniž ukazuje teda ta izraelská prorocká tradice a ta prává křesťanská tradice. Samozřejmě jsou taky křesťanské tradice, které jsou naprosto odlišní a jsou proti tomu a tak dále, které vlastně nejsou křesťanské, ale je to velice obrovský úkol náš to rozlišit a zbavit se toho jako balastu. To je dobrý, ten alfa i omega tam, to je dobrý, tak ok, jdete na to alfa, to je dobrý. Věřu. Pánové, jsem bez komentářů. No ale to víš, to je hodinou, to je desátáká dovolená výstupovost sebe. No říkám pak šestáž devět. Jo, tak to režie tady... No, ale můžeme, jak budete chytný. Protože my jsme jako... Unavený. ...oprázněnák, oprázněnák, teď ty konzečky ještě nepracujou. Ano, můj šéf, když jsi, prof. Raška, ten říkal, že teda dovolený, no to je hru, za to by vůbec nemělo být. Ani neděle by neměly být. Tak to každej, tak nějak se celý rozklíží a než zas ponětí se naučí na ten správný způsob, tohle zas trvá, to všechno člověka strašně demoralizuje. Takže vzatýden, prosím tě, nakračování toho. No, ale tím pádem teda tys tady vedkůrt řečí a nikdo se nedostal ke slovu. Nevadí to nikomu, příště. No, ani příště. No, no, no. Já už tě nemám vladitý, ty vole. No. Dobře, tak skončíme s tím, že příště hned začneme vytvářet že příště hned začneme jestli někdo něco bude mít, připomínky, jo, nebo nějaký námětky a tak. Takže začneme nejdřív tím, no, abychom náhodou nepomlčeli. No, ještě, ještě. No, vaše kudrona mám sám. A co ta si říkala? Ty si říkala, že to máme. Tady jsem chtěl. Já jsem se chtěla říct, že přítomnost se v tom pojektivu se úplně vynechává. Nikoliv. Přítomnost odvozují od přitom. A když tady jsme hnes, tak přitom, jak tady jsme, je celá minulost a celá budoucnost. Jo. Čili mluvit o budoucnosti a minulosti je jiná rovina, než mluvit o přítomnosti. To je prostě jenom lineární pojetí času, to dává za sebou. Budoucnost, přítomnost, minulost. Tam ta přítomnost jako takovej jes, přes který padá ta voda. Čili úplně sebovodmyslet do lineárního pojetí času, jo? No, jistě. No, vodmyslet. Pokud to jde. To znamená, že kdybudeš zejít na to vchodu, asi budeš už na to pravděpodobně vědět jako co dnešní. Aby jako... To zvláštní, že mi to někdo řekne. Nemáš to do mě, nebo jestli nemáš to do mě, no tak si pusti ráno. To bylo do mě do mě jenom jednostraně, že já řeknu těm druhým. A vážně, nic nevím. Tak já teď čekám, až... Tak já teď čekám, až... Já bych taky přijížděl se. Ale no, počkejte, vždyť jsem internetový. Já vím, dobrý. Já nevím. No, podívejte se, dohodněte se, třeba přes tou, nebo nějak. Přes tou. Kdo se tady dostal i a pak jak to řekne ten druhej, jo? Přes tou, jasně. Vy nějak se taky dohodnete, jo? Jo. Vy nějak se taky dohodnete.

====================
s2.flac
====================
To, co si představuje ten archetyp, je napodobováno. My tím znovu procházíme a tím se stáváme religiózní. Tím se stáváme tedy těmi, kterým se říkalo religiózní. To relego, relegere, znamená tedy opět sebrati, lego je sbírati, později čísti, ve smyslu to se říkalo, že to je sbírati písmenka, že je to blbost samozřejmě, ale prostě jako relego je znovu čísti, opět sebrati, složiti, opět projíti, opět čísti, pročítati. Tohle to slovník uvádí tyhle výrazy. Tedy tento výklad, ten ciceronskej etymologický výklad, poukazuje výrazněji k tomu, že život se opírá o opakování, o návrat, o napodobení ničeho, co tu už bylo. Ale ta první etymologie, ten dvůraz na vazbu, není chybný a svým způsobem je otevřen i směrem něčemu, co tu ještě nebylo a není. Zatímco to znovuprocházení odkazuje k minulosti, znovu procházíme něčím, čím už jsme předtím procházeli, nebo někdo tím procházel, tak tam, kde se mluví jenom o vazbě, nemusí to být vazba na archetypy, může to být vazba na něco, co tu ještě nebylo. Čili na nearchetypický archetyp, jako je to Abrahamovské vycházení, kdy Abraham vyšel a nevěděl, kam jde. Čili my ho můžeme napodobit, jenom když taky nebudeme vědět, kam jde. Čili musíme jít jinak, než on čell. Tak už víme, kam on čell. Čili to je nearchetypický archetyp. A podobně my můžeme být vázáni na budoucnost vůbec, na něco, co tu ještě není. Čili ten běžnější výklad je vlastně otevřen i něčemu, co dodnes má svou funkci. Pokud třeba mluvíme o křesťanství jako o náboženství a teď chceme dostat té zvláštní okolnosti, že je to takový náboženství, který není vázaný na minulost, nejbliž na budoucnost. Takže ta ciceronská etymologie by znamenala, že křesťanství není náboženství. Když to ta častější etymologie připouští i tohle považovat za náboženství. Konkrétně takhle vypadá naše polemika s Komárkovou, která odmítá tu etymologii ciceronskou a tvrdí, že jakmile je člověk k něčemu fixován, k něčemu vázan a může to být třeba auták nebo chata nebo něco takového, jako u moderního člověka to je, takže to je taky jistý typ náboženské vazby, jenomže vazby na modlu, jak se tomu kdysi říkávalo. Mně naopak se zdá daleko lepší ta etymologie ciceronská, protože nám dovolí dělat základní rozdíl mezi náboženstvíma a mezi křesťanstvím a ukazovat, že křesťanství vypadá jako náboženství jenom proto, že má na sobě tu neschozenou srst toho náboženského věku, ale že v podstatě ta srst k tomu vlastně nepatří a můžeme si to představit jako nahoupici. Není nutný považovat křesťanství za pravé náboženství asi tak, jako není nutný člověka považovat za pravé náboženství. Tak to je ale terminologická záležitost, jistě vám je jasný, že jenom se připravuje tady jakási terminologie polemická nebo vhodná k polemice, vhodná k střetnutí. Takže vazba na archetypy je charakteristická pro mýtus i pro náboženství. Já teď budu užívat té terminologie po svým, čili v té ciceronské etymologii. V té jiné tam by samozřejmě ta vazba na archetypy nebyla charakteristická pro náboženství vůbec, jenom pro některá náboženství. To je ta, která skutečně jsou vázána na minulé nebo praminulé archetypy. Rozdíl mezi tou vazbou mýtickou a religiózní náboženskou je v tom, že do mýtu se člověk noří jako by celé, totálně. Člověk žije. Mýtus je ten jeho svět. To není jenom nějaká stránka jeho života. Mýtus to je svět, v kterém žije. A ten svět kolem si osvojuje skrze mýtus. Ten svět s ním se nesetkává, leč přes mýtus. Člověk mýtický plně s celým svým životem žije v mýtu. Pokud v tom mýtu něco není, tak to je ještě zbytek té přírodnosti. Člověk si to vůbec neuvědomuje. Vůbec o tom neví. Asi tak jako neví, jak roste. Neví, jak stárne. Prostě to jenom nějak dodatečně si uvědomuje, ale neuvědomuje si to, když stárne, když roste. Neví o tom. Tedy to, co se nedostalo do toho světa mýtu, v kterém člověk je bytostně zakotven celým svým životem, tak to je ještě nějakej přežitek nebo nějakej zbytek, überbleibsel, té přírodní existence. V náboženství už je to jinak. V náboženství už se diferenciují dvě sféry lidského života, profání a sakrální. A náboženství se orientuje jenom na tu oblast sakrální. To jest na posvátné prostory, na posvátné chvíle, posvátné časy. V obou případech však jde o vazbu na něco čtvrtého. Ovšem náboženství, a to nás teď bude zajímat, ono jinakost čtvrtého podtrhuje na rozdíl od mýtu. Mýtu si ji ještě neuvědomuje. Náboženství je totiž jakousi závěrečnou etapou mýtu, který je ve stádiu likvidace. Mýtus, který už není schopen integrovat celý lidský život a furt z něj něco vypadává, je znovu reintegrován do posvátných prostorů a časů a to, co z něj vypadává, to je to profání. Takže teprve tam, kde se toto rozdělí, to je v tom náboženství, je ta jinakost čtvrtého tematizována. Je podtrhována a zvláštním způsobem interpretována. A my se teď podíváme, jakým způsobem je interpretována. Především v pokleslém mýtu a v pokleslém náboženství to nabývá podoby magie. Magie je poměrně pozdní forma mýtu a náboženství. Není to teda něco, co by předcházelo. Ten původní rituál, o kterém třeba píše Verkor, třeba u těch Bobrů, nebo který můžeme někdy sledovat. Je to zvláštní, když máte doma kočku a teď třeba se pracuje s vysavačem a ten kabel od vysavače vytvoří někde kroužek záklutu. Ta kočka bezpečně vleze do toho a usadí se uprostřed toho kroužku. To je rituální prvek. To nemá žádný smysl jiný. To nelze, myslím, jinak interpretovat. Kočky se lišejí také tím, že mají víc nebo míň smysl pro tento rituál. Je charakteristické, že daleko vypracovanější rituály tohoto typu mají kočky od malička pěstované v domácnostech a naproti tomu takměř nerozvinuté momenty jsou u venkovských koček, které většinou si žijou naprosto svobodně a jsou fixované jen na chalupu a ne na lidský způsob života. Takže prvky toho rituálu najdeme dokonce v té říši předlidské. Podstatně se to liší od jakýkoliv mágie. To není mágie, co dělá ta kočka. To byl středověkej omyl, kdy se tyhle odpozorované věci interpretovaly jako dňábelské, kdy se tomu přikládal význam magický. Proto se dělaly ty kruhy. V pohádkách to máme, jak hlídal Turakev, že já tam udělal křídou posvěcenou kolem sebe kruh a tam byl chráněnej. Tam zase to zlo nemohlo do toho kruhu. Ta kočka se cítí zřejmě chráněná u prce toho kruhu. Proč by tam lezla? Vysavač pracuje a je trošku znervozněná. Někdy ne. Někdy naopak chodí za tím a hraje si s ním. Proč tam leze? Zřejmě je to nějaký svatý vásavšil k tomu kruhu, tak ta kočka leze do toho. Něco záchranného, něco spásného v tom je. To není magie. Pokleslost magie spočívá v tom, že posvátné či božské, ovšem i dňábelské, satanské, se stává objektem našich činů, naší manipulace. A to znamená, že je zahrnuto mezi ostatní objekty. To čtvrté se stává prvním, nebo třetím, se stává tím předmětem, jednáním. V tom je ta pokleslost. Tamto čtvrté je de facto redukováno, respektive vůbec anulováno. Je misinterpretováno, je zahrnuto na rovinu, do sféry, kam nepatří. To je tedy vada magie. Ovšem pak ještě to čtvrté může být chápáno jako subjekt druhého, jako ty. To je teda vlastně Kantus firmus Wubra a personalistů. A má to velikou odezvu v náboženských kruzích, protože je možno tam navázat a říkat no jistě, prostě Bůh není to, nebo ten, ale je to ty. A tedy Bůh, božstvo, tedy nechceme-li zůstat jenom v křesťanských, vůbec božské, náboženské, posvátné, je chápáno jako subjekt toho druhého, jako ty. Samozřejmě to je daleko lepší než ta objektifikace, tato spředmětění. Už ne je předmět, ale stále ještě soucno. Subjekt druhého je stále ještě nějakým způsobem součástí toho, co dá. I když součástí, která je podstatným způsobem vázána na budoucnost. Na rozdíl od objektu, který je dán, to jest je celý minulej. Tam tedy je interpretován subjekt jako pravé konkretum, jako pravé soucno, které je srostlicí předmětné a nepředmětné stránky. Objektivní a neobjektivní, raději pač nesubjektivní. Subjektivní a objektivní taky, to je typ objektivity. Subjektní bychom museli říct. Subjekt je tam chápan jako pravé konkretum, pravé soucno srostlice předmětného a nepředmětného. Předmětná povaha nebo předmětná stránka subjektů ovšem znamená, že to čtvrté je alespoň částečně strženo na úroveň, na kterou nepatří. Čtvrté zůstává čtvrtým jenom pod tou podnikou, že nemá předmětnou stránku. Že tedy není konkrétem, není srostlicím dvojího. Čtvrté je možné jenom jako ryzy nepředmětnosti. Bohové jsou chápání jako vyšší, respektive nejvyšší subjekty. Třeba u Tomáše Akvinskýho je Bůh na většině míst interpretován naprosto ve shodě s Aristotelem jako nejvyšší soucno. I když někteří katoličtí heidegrovci nebo tomističtí heidegrovci našli místa, to už jsme se toho taky dotkli, našli místa u Tomáše, kde pochybuje, zdá vlastně je legitimní mluvit o Bohu jako o soucnu. A ukazuje, že snad to není možný, že vlastně Bůh je bytí a ne je soucnou. V těch místěch několik, ale naprosto převažují místa, kde běžně mluví o Bohu jako o pravém soucni. Ale uvědomoval si to, v tom byl teda velikej myslitel. Kdežto ten tomismus, který z toho pokračoval, tak na týhle místa vůbec tam není přečet nikdy, ty tam neviděl. Tohle bylo naprosto, naprosto teda neproblematicky pak už definováno, Bůh je nejvyšší soucnou. Tedy, když jsou bohové chápání jako vyšší nebo nejvyšší subjekty, obecně bohové, zůstávají v rámci světa. Tak to vidíme třeba v Řecku, tam bohové olimpiční jsou součástí světa. Oni mají taky svý fátum, mají taky svý osudy, nemůžou cokoliv. Něco se s níma stane a stane se to prostě v důsledcích něčeho, co bylo dřív než byly. Bohové zůstávají v rámci světa. A v tom smyslu i pojetí moudrosti, z kterého jsme vyšli, toho čtvrtého, co náleží pouze bohům, je vadné, respektive omezené. Tedy nemůžeme ani chápat tu moudrost, kterou ta diotyma připisovala jenom bohům, takže člověku je to nedostupná, nemůžeme se na ní spolehnout, jako na to čtvrté, pokud ty vozy zůstávají součástí světa a jsou jenom velebnější a mocnější než člověk. Pokud moudrost je moudrostí takovýchto bohů, tak pro ní platí stejný argument, jaký používá Socrates podle Platona třeba voz božnosti. Když se táže, zdá zbožné je proto zbožné, protože to chtějí bozy, anebo zdá to chtějí bozy, protože to je zbožné. Čímž otevírá otázku, zdá existuje něco, co je závazné i pro bohy, anebo zda bohové jsou prostě zdrojem libovůle. Co oni označí za zbožné, co oni označí za spravedlivé, tak je zbožné a spravedlivé, protože to označili tak bozy. A oni jsou nevázáni, můžou tak označit cokoliv. Čiže právě tuto otázku, kterou tyčí řecká filozofie, ve své kritice bohů. Jak víte, ta kritika už před Sokratem spočívala v tom, že se vytýkalo, že ti bozy Platon to jen opakuje, že to už je skutečně starší. Xenophanes už kritizuje, že kdyby koně mysleli jako lidi, tak že by si představovali bohy také jako koně. Prostě kritika antropomorfismu. Byly jiné argumenty, morální třeba, který opakuje Platon. Platon ve svém ideálním státě zakazuje Homéra a Hesioda. Platon poprvé užívá, pokud je mi známo, termínu teologie nebo teologové. Ve svém státě má ouředníky, který jsou vlastně cenzory, a to jsou teologové. Ty cenzurují všechny básně a lidové písně a tak dále. A zejména dohlížejí na to, aby starý babky nepovídaly dětem, jak bývá zvykem, pohádky, které jsou v rozporu se státní ideologií. To je úkol teologů. A tedy tam filozofie odhaluje, že je přece nesmyslné, aby bohové dělali jakýž šílenosti, jako například požírali svý vlastní děti. Aby to dělal třeba Kronos. Nebo aby bohové cilci zoložili. To je naprosto nemyslitelné, aby bohové mohli. To snad u lidí. Chápete, proč ale to v humérském náboženství tak bylo? Že ten hefeistus byl podváděn třeba a byl donucem a měl tam vybudovat jakési důmyslné zařízení, které spustilo a chytlo toho milovníka. Jeho ženy jsou spolu, je chytlo právě v pravém okamžiku, takže nemohli prostě utíct. A on všechny bohové tam pozval, aby se na to podíval, co jemu ta žena provádí. A humérský smích a všichni bozy na to reagovali tím, že se huronsky řektali. Čili vlastně zesměšnil sám sebe. Ale je důležitá ta věc, jak je možný, aby bohové takovéto věci dělaly. U huméra je to možný. Proč? Protože se ví, že lidi to dělají. Jak by to mohli dělat, kdyby tady nebyl nějaký archetyp? To je možný jenom protože tady je božský archetyp. Když lidi kradou, no tak evidentně tady musí být nějaký božský archetyp krádení, krádeže. Proto to tam bylo, tohle všechno. Proto je to humérský náboženství takový lidský, jak se říká. Prostě to nešlo jinak, to nešlo okecat. Lidi tak jednali a protože lidi jednají jenom podle archetypů, když nejednají podle archetypů, tak padají do nicoty. Je evidentní, kdy někdo něco ukradl a nepadl do nicoty, tak to znamená, že jednal podle archetypů. Teď filozofie se nad to staví a říká, no to není možný. Začne moralizovat. Ovšem důsedek toho moralizování je filozoficky velmi významný. Totiž, že se hledá to čtvrtý, který je nestotožnitelný ani s těma bohama. Je tady jakási norma zbožnosti, norma spravedlnosti, která je závazná i pro bohy. A bohové, když proti tomu něco dělají, tak jednají špatně. Nejsou vonitou normou. Ta norma je tady minulá. Na tomhle zas vidíme, jak to čtvrtý tam v té filozofii je vždy znovu a znovu tematizováno. A tady teda se ukazuje problematičnost kultu a rituálu. Nikoliv nanicovatost, nikoliv naprostá vadnost. Míl bys problematičnost. Kult může být obojím. Ta problematičnost počívá v tom, že člověk není schopen ze své strany nechat poslední intencii či perspektivu svého života neobsazeno. Prostě člověk chce fixovat svý životní zakotvení na něčem daném. To je něco, co je prastarý, co si pocítuje jako nedostatek co vzniká jako reakce na ten nedostatek při vypadnutí z přírody. Co vzniká jako reakce, jako kompenzace toho životního zneustění. Člověk chce svůj život zakotvit zase v něčem jistým. A to jistý si nedovede představit jinak, než jako něco daného. To už je. Člověk sám není schopen se z tohodle nějak vymanit. Člověk sám je ústavičně nesen, je veden, je tlačen, tažen tou potřebou postavit svůj život na něčem pevným, daným. A daný to je pro něj totéž. A proto je vždycky nebezpečný při každém kultu a při každém rituálu je nebezpečný, že ten kult je za cílem, soustředěn na něco daného. Proto se kulty vždycky vázaly k místům, k posvátným hájům, k chrámům, k modlám, k nějakým postavám nebo totémům. Vždycky kolem něčeho. A taky ta zvláštnost, ta anomálie ve světovém vývoji, totiž židoství a přesťanství bylo zpočátku třeba v Římě bylo pronásledováno, protože obě tyhle sekty byly podezírané z ateísmu. Protože v Římě byli velice tolerantní vůči všem náboženstvím, ale nesnášeli, když někdo žádný náboženství neměl. No a jak by mohli mít židi a křesťaní náboženství, když neměli žádnou sochu, která by se mohla převíz do Říma, do Panteonu, aby bylo jasný, že to je státní božstvo také, vedle ostatní. Nebylo co převíz, tudíž neměli žádný náboženství a tudíž teda to byli ateisti a museli se teda stíhat. Tedy tahleta neschopnost, nebo aspoň to vypadá jako neschopnost, nebo vší tradici odpovídající neschopnost, na základě tradice vyrostlá neschopnost, neobsadit ten poslední cíl nebo ten poslední základ životního zakotvení, to je ustavičné, nikdy nepřestávající nebezpečí každého kultu a rituálu. Pokud je kult a rituál čímsi jenom symbolickým, tak je to all right. Ale od symbolu k té fixaci na něco daného je nepatrnej kruček a je asi v lidské povaze, že tento kruček udělá, pokud nemá zvláštní motývy ho neudělat. A tyhle zvláštní motývy je třeba formulovat a je třeba nějak upevnit v lidech, mají-li být schopní to poslední zakotvení životní neobsadit, nechat je si neobsazeno, nechat je volné. No a s touto problematičností kultu a rituálu souvisí také problematičnost kultické modlitby, protože ta neobsazenost je nelegitimní i v tom případě, že nepracuje s objektem, ale i se subjektem. Čili když obsadí to místo, které nemá být obsazeno vůbec, když obsadí subjektem, to je jakousi božskou bytostí, tak opět dělá něco nelegitimního, nepatřičního a když se obrací v modlitbě k této hypostazované božské bytosti jakožto subjektu, tak opět dělá něco, co je nelegitimní. Tady teda jistě pozorujete, že velmi drastickým způsobem překračují některé tradiční normy křesťanského myšlení a i chování, očekávám jaksi dost bojovné námitky. Ale ještě budu pokračovat, kolik je, ještě máme čas, jo. Tedy ta problematičnost modlitby nespočívá jenom v té krutyčnosti modlitby, a ještě o něco dál, problematická je, po mém soudu, modlitba také jako rozmlouvá s nějakým druhým subjektem, být nejvyšším, být absolutním, jak se říká. To stále ještě znamená personifikaci toho čtvrtého. Tedy pokud je modlitba chápána jako rozmluva s tím čtvrtým jakožto subjektem, nejvyšším subjektem, tak mám za to, že se děje něco nelegitimního, nepravního. Toto nepravé je ovšem geneticky vzato pokrokem od kultu nebo rituálu, která je fixována čili před mě. Samozřejmě, že to je velký pokrok. Ale zdá se mi, že všechny ty námitky, které byly během staletí sneseny proti té personifikaci, proti nejrůznějším typů té personifikaci, že platí a že si je musíme nechat dojít. Třeba takovou námitku Feuerbachovi, že v Bohu máme, že to je jakási obecnej rot lidskej, nahlížený jako předmět. Že tedy vyzvedneme ze sebe z lidí to, co je lidský, nejpodstatnější a dostavíme to před sebe jako předmět a to z toho uděláme Boha. To není vystížení podstaty věci, je to vystížení podstaty té pokleslosti té věci. Je to něco nesmírně vážnýho a není snadný pro nikoho, a zejména ne pro teologi, není snadný se tohodle vyvarovat. A freudovská interpretace, nebo neo-freudovská interpretace, freudovská stará, že to je ten jakýsi, jak tomu říkají paternální syndrom, nebo to prostě, že člověk si navěsí na Boha ty parametry, který původně měl jako dítě navěšený na vlastní otce. Tím, že je postaven potom jako nechráněná otcem, už nechráněná bytost do tohohle světa, že mu toto znejistění ve světě, kam je postaven už sám, že mu nějak strašlivě nesedí, že se cítí ohrožen, takže to řeší tím, že když ten otec už nemůže, takže všechny ty svý stahy k otci, který už teď na toho otce nemůže vázat, že je všetky fixuje na jakousi hypostasy božské bytosti. To musíme vzít vážně. Ne, že to je plné vysvětlení religiosity, že to je plné vysvětlení vztahu k Bohu, ale že to tam vždycky je a že tohle musíme nějakým způsobem odbourat, nebo aspoň nebrat vážně, relativizovat a tak dále. Tohle všechno je třeba brát velice vážně. Tady se tedy naskýtá. Já jsem došel dál než jsem si myslel. Myslel jsem, že tohle vystačí na dva večery, no ale to je jedno, ještě něčím skončím a pak už diskuse. Proti tomu jsem kdysi, teď navazuju na to, co Vašek tady připomínal, že kdesi jsem se vyjádřil a pak dokonce se mluvil o tom, že jsem o tom psal, což jsem nepsal, už jsem si to zkontroloval, nepsal jsem, ale někde jsem se o tom vyjádřil, jen tak by the way, že modlitba je reflexe, tedy do jisté míry. To je pravda, ale ani to se mi nezdá, že je plně vystíženo a tedy chtěl bych ukázat aspoň na závěr meze tohodle pojetí. Tedy modlitba jako reflexe nebo cesta k reflexi. Když jsme si ovšem říkali na jaře, tedy někdy, nebo to bylo ještě dřív, když jsem mluvil o tý ekstazi, tady, teď, při tomhle tomu. Říkali jsme si, že ke skutečnému setkání s tím čtvrtým, a to jsme zatím nechávali otevřené, co to je, to ostatně i teď je otevřeno, k tomu ke skutečnému setkání dochází v ekstazi. To je v tom vyčnívání nebo vystoupení ze sebe. Kdy člověk je mimo sebe, pouze tam, kde je mimo sebe, je schopen se setkat s tím čtvrtým. Pokud nevystoupí ze sebe, tak se setká pouze s předmětem nebo s druhým subjektem. K tomu nám byla dobrá ta ekstaze, že to je moment, v němž člověk sám sebe nechává za sebou, netáhne se sebou, že se setkává s tím čtvrtým, ne tak, že by přitom byl se vším všudy. Že to není tak, že by byl tak, jak je, celý zapojený do světa, zaklesnutý nejenom do osvětí, ale i do světa, i do toho světa, který je otevřený zejména ve slovu, že i tam pořád ještě je zaklesnutý, ale že k tomu skutečnému setkání může dojít jenom tam, kde se to zaklesnutosti vymaní, kde už sám nic neříká a sám jenom naslouchá. Kdybychom to tak obrazně řekli. Tohle, co jsme si... Já to teď říkám jenom stručně, tedy kdo to neslyšel, tak musí být z toho dost vyjevený, nebo pokud to nezná, teda Budheidegra a všem tohle je trošku jinak, to bychom u toho se trvali příliš dlouho, zůstanu jenom u toho, co jsem řekl. Tedy tohleto je velice důležité pro naše pojetí modlitby. Modlitba je jednak reflexe, ale je zejména tou částí reflexe, před pokladem reflexe, velice počívá v té extazy. Nebo my jsme si ukazovali, že aby člověk se mohl v reflexi vrátit k sobě samému, takže musí od sebe odejít. Jakby člověk mohl mít otevřený přístup k sobě, a zůstal při sobě, člověk může přistoupit sám k sobě, jedině když našel nejdřív nějakou cestu odstupu od sebe. A tento odstup od sebe je pro modlitbu daleko podstatnější než ten novej způsob přístupu k sobě, který nazýváme tou reflexí. Stotožnit modlitbu s reflexí se mi zdá nelegitimní, protože tam redukujeme modlitbu na závěr něčeho, čeho podstata je v něčem jiném než v příchodu k sobě. Tedy modlitba není rozhovor ani sám se sebou. To není rozhovor s nějakou druhou bytostí, ale ani nerozhovor sám se sebou. Není to to, čemu už císař Aurelius říkal atse i psum, a co chápal i Augustine třeba v konfesích, jako rozhovory se sebou. Tedy je to možné, že mám za to, že k modlitbě nebo podstatu modlitby to vlastní jádro spočívá nikoli v reflexi a reflexe to je nějaký mluvení. Myslet znamená mluvit potichu. Zrovna tak, jako mluvit znamená myslet na hlas, ale ještě daleko přesnější myslím, že myslet znamená mluvit potichu. Bez mluvení nelze myslet. V reflexe je myšlení, je mluvení, je akt. Je náš akt myšlenkovej. Mně se zdá, že podstata modlitby, že není v našem aktu, níbeř v naší otevřenosti vůči čtotému. Modlitba tedy ve své jádru není promlouváním a rozmluva je vždycky promlouváním, níbeř mlčením, který je dodatečně reflektováno. Ale tou podstatou není ta reflexe. To je teprve následná záležitost. Podstatou modlitby je mlčení. Mlčení tváří v tvář tomu čtvrtému. Není to tedy mlčení sfingy. Mlčení sfingy neznázá žádné čtvrté. Mlčení sfingy je uzavřenost. Mlčení vůči čtvrtému tváří v tvář čtvrtému je naslouchání. Je otevřenost, která je naslouchání. A tudíž má-li naslouchání tváří v tvář čtvrtému a čtvrtému mít smysl musí to čtvrté promlouvat. Musí nás oslovovat. Není-li tady žádného oslovení, pak ta celá konstrukce padá, ale v tom případě padá celá filozofie. Filozofie stojí a padá s tím, že to čtvrté promlouvá, že nás oslovuje. Jak to bude předmětem dalších večerů. Pokračování příště. Tak já tady teď skončím tímhle a prosím vás o... ... ... ... ...