Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
které pak můžná se vstoupit třeba v poznání teda těch věcí, tak jak jsou. No to, co když vaše otázka nemá vůbec teď žádný smysl? Adel, pokud vy dokázáte, jestli ten člověk bude nějakou blížší pravdě tímhle poživáním... To můžete udělat kdykoliv a komukoliv, za jakýchkoliv koností. Vy to musíte nějak doložit. No kritérium žádný není. Jediným kritériem pravdy je pravda sama. Všechny kritéria jsou jenom jakousi pomůckou, spíš by se dalo říct tečnou, která platí jenom pro určité místo a v jiném místě už platí jiná tečná, tak dále. Čili kritéria jsou jenom pomoc nějakých hledisk, ale to není žádný garant. Já jsem třeba narazil takovou záleň na to, co se dneska učí na školách, že tím kritériem je praxe. Která praxe? Dobrá nebo špatná? Revoluční. Až tohle například, která praxe je, je kritériem. No a už teda ve chvíli, kdy řeknete táhle nebo táhle a jak poznáme, která to praxe je, jestli je to ta jedna nebo ta druhá. A už zas rozhoduje pravda. Já snímu se jako se nějakém přírodově ten pokus, že máme předpoklad, že věci se mají tak a tak, tak provedu experiment a v tím prakticky teda... Experiment jako třeba Lepešinská nebo ten, jak se jmenuje, Lysenko, že? No a on je neplatnej ten experiment. Jistě můžu zatečně přijít na to, že byl dělan špatně. Je to sice slougen, ale neplatnej. To se musí říct daleko přesnější. Praxe nemůže být kritériem pravdy, i proč jedině pravda je kritériem praxe. Kdyby praxe byla kritériem pravdy, tak to znamená, že všecko, co se vám povede a vy přežijete nebo dokonce získáte další majetek, nebo... Jaká praxe má být dokladem toho, že máte pravdu? Že přebijete všechny ostatní? Rozumíte? Naopak ta praxe musí mít kritériu nějaký. Například, když je polemika mezi dvěma teoriema, tak jaká praxe je průkazná pro pravdivost či nepravdivost jedné nebo druhé té teorie? To, že se dají do boxu? Nebo to, že budou přetáhovat něco? Kdo dozvedne větší činku? To je také praxe. A má to nějaký vliv na to, která teorie je pravda? Čili zase pro jaká praxe je důležitá v polemice dvou názorů? No argumentovat. Ne každá praxe, ale praxe argumentování. Už když se použije k tomu nějaký donucovací síly, tak to není přece doklad správnosti. Čili zase prostě naopak existují jistá kritéria, která rozhodují o tom, jestli ta praxe je legitimní nebo není legitimní, jestli s ní právem vyplývají nějaké důsledky nebo neprávem. Praxe nemůže rozhodovat o pravdivosti. A jako jasný, odkud se berou ty kritérie? Tak tu ellipsu nakreslit třeba. My víme, že když spojíme dva body s nějakou nítí nebo provázkem, které je delší než jejich spojnice, tak teď když prostě natáhneme tu nít tak, aby byla opravdu dorovna natažena a teď jdeme takhle, tak prostě, že opíšeme tu. Ale teď máme, nemáme to ne v dispozici, máme místo toho jenom pravítko a kružítko. Čili to je tzv. konstrukce omezenými prostředky. Tak existují jisté způsoby, jak se přibližně narejsuje pomocí pravítka a kružítka ellipsa. Nebude to přesný, ale tak přibližně to tak může být, že pro rysy to ještě tak dobře stačí. Čili ten návod, jak omezenými prostředky narejsovat tu ellipsu je vhodným přirovnáním k těm kritériám. Kritéria jsou omezené prostředky, jim již dosahujeme jistých pravdivých poznatků, obdobných jiným již prověřeným. Ale nikdy to neplatí pro něco úplně novýho. Vždycky je to pro nějaký typ již jednou. Nemohlo se stát, abyste přibližně vytvořili ellipsu, když byste ještě dosud nikdy neviděli, co to je ellipsa. To je nonsens. Vy se chcete přibližit něčemu, co už nějak před sebou máte. Podobně kritéria pravdy jsou jisté pomůcky, přibližné, které nám dovolují v některých omezených oborech se nějakým způsobem dopátrat něčeho dalšího. Ale vždycky je to problém, jestli to tam platí. Může se ukázat, že to vybočilo z té sféry, že je tam nějaká anomálie. A pak ty kritéria pro ten případ neplatí. Takhle to je. Nikdy ty kritéria nejsou garantem nebo nejsou tím nejvyšším měřítkem pro pravdu. Nebože naopak je to pravda, která rozhoduje o tom, jestli ty kritéria v dalším případě jsou použitelné nebo nejsou použitelné. V nich se soustředuje jistá praxe, jistá zkušenost s tím typem poznání. A když odhadneme, že to, co teď děláme, zůstává v rámci toho jistého typu, tak to celkem může fungovat. Ale nic víc kritériů není. A tím pádem, jestliže ta pravda je tím posledním nejvyšším kritériem, jak to říkal Spinoza, že pravda je měřítkem sebe samé a omilu, tak to znamená, že nikdy to nemáme v ruce. Pravdy samé nemůžeme používat jako kritéria, jako že přiložíme nějaké měřítko na něco. To je jenom pohůdka, ale nakonec. 4.21. Poznámky doma. Já teda chápu, že vy hovoříte v určitém smyslu o ryzí nepředmětnosti předmětně, nemá vnitřek. Ryzí nepředmětnosti je vnitřek, nemá vnitřek. Ryzí nepředmětnosti je ryzí vnitro, ryzí vnitřek. Čili nemá žádný vnitřek. Mít vnitřek může mít něco, co nemá jenom vnitřek, ale je ještě něco jiného, to je vnitřek. Jakmile dojde k zvnějšnění vnitřního, tak je to ne k vnitřnímu. To je rozdíl od Kierkegora, který tohle nepovažuje za ne. Chce mít další ne, aby se ten vnějšek odsek od svého zdroje. Já žádný odseknutí nepotřebuju, prostě samotné zvnějšnění vnitřního je popřením vnitřního. Jedinej postup ku předu, který v našem světě je možný, až do úrovně člověka, je nové začínání od samého základu. To je vždycky nová událost. A ta nová událost teprve může, kdyby nebylo nových a nových počátků, tak tento svět nemůže existovat. Jediná výjimka je u člověka a to v té jeho funkci, kdy provádí reflexi. Člověk se nestává v dějinách nebo v evoluci, se nestává lepším člověkem, vyšším člověkem, nebo lépe poznávajícím, lépe chápajícím člověkem tím, že by vždy znovu vznikaly nový a nový lidé. Nýbrž, tak ty lidé vznikají pořád jako nehotové lidé. Člověk se člověkem musí stávat, nemůže se jim narodit. Takže tím se liší od všech ostatních událostí, které ve světě jsou. Ale je charakterizován tím, že v průběhu svého dění, svého zvněšňování, že je schopen říci ne způsobem dosud neznámým, řekne ne k tomu svému zdroji, řekne zároveň ne k tomu svému zvněšnění, čili k sobě samému, a otevře se vůči rizí nepředmětnosti Heeketnung. To je něco, co otvírá novou perspektivu a je to možné pouze ve světě logů. Ta reflexe je možná pouze ve světě řečí, teda mýtu a logů. Ve světě mýtu je obtížná, i když se prosadila, jak si myslím, to se teď tak jako na zkoušku napsal Honzovidusovik 50. Mám dojem, že u určitých vmyslitelů starozákonních, teda zejména proroků, je demonstrovatelná jakási protoreflexe nebo prereflexe. To je něco, co obrací narůby medickou orientaci, ale institucionalizuje se to až po vynálezu pojmového myšlení. Takže už v mýtu trochu, ale vlastně te prvé bloky. A tam ovšem okamžitě to propadá zase jiným závadám, takže po jistou dobu se prokazuje, že to furt naráží na něco až se to nakonec rozbije ten způsob. A to ovšem je způsob logů ve smyslu tého řeckého logů, ale to není ten logos, který mám na mysli. Čili zase ještě musíme rozlišovat dvojí logos. Svět řečí a v tomto světě řečí je možno se pohybovat buď tím způsobem metafyzickým, to je z toho řeckého logů, a nebo nějakým jiným a to ještě nevíme, jakým děláme první kručky. Jak vydal nové misi? Bylo to nějak trošku k tomu, co jste chtěl? Já o tom ne, jsem dneska tak nějak trochu do toho zabrousil. Nerad a teď jste mě u toho připršeli, tak jsem to ještě rozvedl. Fakt je, že asi přejimečně někteří z vás si uvědomili, jak to tak smrdí Heglovštinou. Já jsem mladěj, chci jenom říct, no paráda. Já jsem se samozřejmě zeptal, protože ta moje otázka skočila s tom, že jsem vůbec nepředpokládal. Co vy jste předpokládal? Protože znišování vnitřního vlastně vy hodnotíte jako ne. A já teda nenařížím, nebo odkud teda, proč to tak hodnotíte, že to je ne? No tak z nejrůznějších, zaprvé to, co se zvnišního už není vnitřní. No dobře, ale proč je to ne k tomu, k tomu to potom jde, proč je to ne k tomu, k tý ryzí nepředmětnosti? No to je ne k tý vlastní nepředmětnosti. Tak to není teda... Jak by to mohlo být ne k té ryzí nepředmětnosti, když na tý primitivní úrovně vůbec se tato otázka neklade? Jak by se Bravenec mohl vymezit nějakým ne vůči ryzí nepředmětnosti? To je jistý, ale samozřejmě. Člověk může ještě teprve tehdy, když zreflektuje svou reflexi. To jest ani ne, když dosáhne té úrovně reflexe, ale ještě teda se začne reflektivně, nebo reflexivně se začne zabejmat tím, co to vlastně dělá, když reflektuje. Tak najednou objevuje něco a ještě teda při značné dávce štěstí a myšlenkové pronikavosti začne objevovat něco, o čem neměl tuchy. A teprve tam může být tematizovaná ryzí nepředmětnosti. Čili samozřejmě ne, může říct jenom k té omezené vlastní nepředmětnosti, která ovšem je zakotvená v té ryzí nepředmětnosti. Což my víme, ale Bravenec to neví. Proto tomu říkám první týden svoboda. Ale kolega se ptal, proč to vše není zaoženo radostném ano. Ne, to jsem neřekl. Já jsem mě zajímal, proč třeba o tom hovoříme. Tvoje nepředmětnost je zakotvená v radostném ano v ryzí nepředmětnosti a tvé vnitřní stránky je zakotvená v hlubokém ano, radostném ano tvé vnitřní stránky. Myslím vůbec o otázku toho hodnocení, jako ono ano nebo ne. Spontánně prula. No tak to je nehistorický, takhle to je možné esteticky jako vylíčit, no ale je to potřeba nějak províst. A provedeno to bylo všem jedině jedním způsobem, a to v řecké metafizice a v následujícím evropském myšlení. No a tam to bylo provedeno právě tím ne. To, čemu říká Heidegger, to je zapomnění nábytí, tak to je to ne vůči ryzí nepředmětnosti. Radostné ne vůči ryzí nepředmětnosti. Čili ta radostná otevřenost vůči předmětnosti, to je právě pojmový myšlení, jako v řecku vymysleli. A ta je zpěta s tím naprostým ne. To je dokonalý ne, poněvadž když něco neguju v plním vědomí, tématizovaně, tak je to furt tady. Ale zapomenout na to, to je to dokonalý ne. A to primitivní ne, když se něco zvnější nějak to dokonale zapomněno na svou vnitřní stránku, kterou žádnou nemá. To přistalo čerou vnějšností. Dobře, ale bylo řečeno, že nezbohání vlas na hlavě nedopadne. Žádný ten život na tý nejprimitivnější úrovni se bez nějaký neustálejí interakce na předmětní skutečnosti asi neodejde. A to neplatí o žádné jednotlivé události, nebož po světě, který není událost. Kolika se budete opravit, kolika je upozorňovat na tu lest, že to ne je vlastně v záměr té ryzy na předmětnosti. Já se spíš divím, jak někdo může říct, že to je ano nebo ne. Spíš hledal bych kritéria, podle čeho se to říká. V tom logu řeckého typu je vnitřní nebo vnější. V tom logu toho následujícího éónu, který snad brzo začíná, je mezi vnitřním a vnějším zvláštní spojitost a to je pohyb. Co říkal Aristoteles o pohyb, který má jakou funkci? Co je pohyb? Přichod od možného do skutečného. To je přesně ono. Jsou tady potentiality a jsou tady actuality. A mezi něma nebylo žádné jediné spojení než. Prostě jsou to dva světy a jsou spojeny jako Descartes spojil tou šišinkou. Aristoteles spojil svět potentialit a svět actualit spojil pohybem. Pohyb je uskutečňování možného. Takže je vám úplně jasný, že vlastně, co tady vykládám v událostném dění, že je vlastně jenom taková úprava Aristotela. Nemluví se o možnosti, máš možnost, je pojmová objektivace, mluví se o rizí nepředmětnosti, respektive o konkrétní nepředmětnosti, což jest něco tam. Vlastně se lidí skálo předmětnosti. Protože je u toho Aristotela to, co ta možnost tady je dřív. Je předem. Je minulost. To je vlastně minulost a práminulost. Ještě tady je to budoucnost. No to je všecko ovracené. Fakt je, že celá ta struktura není bez toho Aristotela možná. Je možno se vymezovat tímto způsobem jen tak, že se vymezujeme vůči Aristotelu. To je máloplatný. To už ostatní dělali křesťaní hned pomocí Aristotelovskou filozofii. Vy pochopili, že každá myšlenka se rodí z jiné myšlenky a ty nejlepší myšlenky se rodí také z nejlepších myšlenek a nejlepší myšlenky se najdou u nejlepších myslitelů, takže třeba se vymezovat nejhlavněji vůči nejlepším myslitelům. Ale jedním z nejlepších je právě nejlepším Aristoteles, takže se musíme v nové myšlení vymezovat zejména vůči Aristotelovskou kvotu demonstrandum. Takže to skočíme.
s1.flac
====================
které pak můžná se vstoupit třeba v poznání teda těch věcí, tak jak jsou. No to, co když vaše otázka nemá vůbec teď žádný smysl? Adel, pokud vy dokázáte, jestli ten člověk bude nějakou blížší pravdě tímhle poživáním... To můžete udělat kdykoliv a komukoliv, za jakýchkoliv koností. Vy to musíte nějak doložit. No kritérium žádný není. Jediným kritériem pravdy je pravda sama. Všechny kritéria jsou jenom jakousi pomůckou, spíš by se dalo říct tečnou, která platí jenom pro určité místo a v jiném místě už platí jiná tečná, tak dále. Čili kritéria jsou jenom pomoc nějakých hledisk, ale to není žádný garant. Já jsem třeba narazil takovou záleň na to, co se dneska učí na školách, že tím kritériem je praxe. Která praxe? Dobrá nebo špatná? Revoluční. Až tohle například, která praxe je, je kritériem. No a už teda ve chvíli, kdy řeknete táhle nebo táhle a jak poznáme, která to praxe je, jestli je to ta jedna nebo ta druhá. A už zas rozhoduje pravda. Já snímu se jako se nějakém přírodově ten pokus, že máme předpoklad, že věci se mají tak a tak, tak provedu experiment a v tím prakticky teda... Experiment jako třeba Lepešinská nebo ten, jak se jmenuje, Lysenko, že? No a on je neplatnej ten experiment. Jistě můžu zatečně přijít na to, že byl dělan špatně. Je to sice slougen, ale neplatnej. To se musí říct daleko přesnější. Praxe nemůže být kritériem pravdy, i proč jedině pravda je kritériem praxe. Kdyby praxe byla kritériem pravdy, tak to znamená, že všecko, co se vám povede a vy přežijete nebo dokonce získáte další majetek, nebo... Jaká praxe má být dokladem toho, že máte pravdu? Že přebijete všechny ostatní? Rozumíte? Naopak ta praxe musí mít kritériu nějaký. Například, když je polemika mezi dvěma teoriema, tak jaká praxe je průkazná pro pravdivost či nepravdivost jedné nebo druhé té teorie? To, že se dají do boxu? Nebo to, že budou přetáhovat něco? Kdo dozvedne větší činku? To je také praxe. A má to nějaký vliv na to, která teorie je pravda? Čili zase pro jaká praxe je důležitá v polemice dvou názorů? No argumentovat. Ne každá praxe, ale praxe argumentování. Už když se použije k tomu nějaký donucovací síly, tak to není přece doklad správnosti. Čili zase prostě naopak existují jistá kritéria, která rozhodují o tom, jestli ta praxe je legitimní nebo není legitimní, jestli s ní právem vyplývají nějaké důsledky nebo neprávem. Praxe nemůže rozhodovat o pravdivosti. A jako jasný, odkud se berou ty kritérie? Tak tu ellipsu nakreslit třeba. My víme, že když spojíme dva body s nějakou nítí nebo provázkem, které je delší než jejich spojnice, tak teď když prostě natáhneme tu nít tak, aby byla opravdu dorovna natažena a teď jdeme takhle, tak prostě, že opíšeme tu. Ale teď máme, nemáme to ne v dispozici, máme místo toho jenom pravítko a kružítko. Čili to je tzv. konstrukce omezenými prostředky. Tak existují jisté způsoby, jak se přibližně narejsuje pomocí pravítka a kružítka ellipsa. Nebude to přesný, ale tak přibližně to tak může být, že pro rysy to ještě tak dobře stačí. Čili ten návod, jak omezenými prostředky narejsovat tu ellipsu je vhodným přirovnáním k těm kritériám. Kritéria jsou omezené prostředky, jim již dosahujeme jistých pravdivých poznatků, obdobných jiným již prověřeným. Ale nikdy to neplatí pro něco úplně novýho. Vždycky je to pro nějaký typ již jednou. Nemohlo se stát, abyste přibližně vytvořili ellipsu, když byste ještě dosud nikdy neviděli, co to je ellipsa. To je nonsens. Vy se chcete přibližit něčemu, co už nějak před sebou máte. Podobně kritéria pravdy jsou jisté pomůcky, přibližné, které nám dovolují v některých omezených oborech se nějakým způsobem dopátrat něčeho dalšího. Ale vždycky je to problém, jestli to tam platí. Může se ukázat, že to vybočilo z té sféry, že je tam nějaká anomálie. A pak ty kritéria pro ten případ neplatí. Takhle to je. Nikdy ty kritéria nejsou garantem nebo nejsou tím nejvyšším měřítkem pro pravdu. Nebože naopak je to pravda, která rozhoduje o tom, jestli ty kritéria v dalším případě jsou použitelné nebo nejsou použitelné. V nich se soustředuje jistá praxe, jistá zkušenost s tím typem poznání. A když odhadneme, že to, co teď děláme, zůstává v rámci toho jistého typu, tak to celkem může fungovat. Ale nic víc kritériů není. A tím pádem, jestliže ta pravda je tím posledním nejvyšším kritériem, jak to říkal Spinoza, že pravda je měřítkem sebe samé a omilu, tak to znamená, že nikdy to nemáme v ruce. Pravdy samé nemůžeme používat jako kritéria, jako že přiložíme nějaké měřítko na něco. To je jenom pohůdka, ale nakonec. 4.21. Poznámky doma. Já teda chápu, že vy hovoříte v určitém smyslu o ryzí nepředmětnosti předmětně, nemá vnitřek. Ryzí nepředmětnosti je vnitřek, nemá vnitřek. Ryzí nepředmětnosti je ryzí vnitro, ryzí vnitřek. Čili nemá žádný vnitřek. Mít vnitřek může mít něco, co nemá jenom vnitřek, ale je ještě něco jiného, to je vnitřek. Jakmile dojde k zvnějšnění vnitřního, tak je to ne k vnitřnímu. To je rozdíl od Kierkegora, který tohle nepovažuje za ne. Chce mít další ne, aby se ten vnějšek odsek od svého zdroje. Já žádný odseknutí nepotřebuju, prostě samotné zvnějšnění vnitřního je popřením vnitřního. Jedinej postup ku předu, který v našem světě je možný, až do úrovně člověka, je nové začínání od samého základu. To je vždycky nová událost. A ta nová událost teprve může, kdyby nebylo nových a nových počátků, tak tento svět nemůže existovat. Jediná výjimka je u člověka a to v té jeho funkci, kdy provádí reflexi. Člověk se nestává v dějinách nebo v evoluci, se nestává lepším člověkem, vyšším člověkem, nebo lépe poznávajícím, lépe chápajícím člověkem tím, že by vždy znovu vznikaly nový a nový lidé. Nýbrž, tak ty lidé vznikají pořád jako nehotové lidé. Člověk se člověkem musí stávat, nemůže se jim narodit. Takže tím se liší od všech ostatních událostí, které ve světě jsou. Ale je charakterizován tím, že v průběhu svého dění, svého zvněšňování, že je schopen říci ne způsobem dosud neznámým, řekne ne k tomu svému zdroji, řekne zároveň ne k tomu svému zvněšnění, čili k sobě samému, a otevře se vůči rizí nepředmětnosti Heeketnung. To je něco, co otvírá novou perspektivu a je to možné pouze ve světě logů. Ta reflexe je možná pouze ve světě řečí, teda mýtu a logů. Ve světě mýtu je obtížná, i když se prosadila, jak si myslím, to se teď tak jako na zkoušku napsal Honzovidusovik 50. Mám dojem, že u určitých vmyslitelů starozákonních, teda zejména proroků, je demonstrovatelná jakási protoreflexe nebo prereflexe. To je něco, co obrací narůby medickou orientaci, ale institucionalizuje se to až po vynálezu pojmového myšlení. Takže už v mýtu trochu, ale vlastně te prvé bloky. A tam ovšem okamžitě to propadá zase jiným závadám, takže po jistou dobu se prokazuje, že to furt naráží na něco až se to nakonec rozbije ten způsob. A to ovšem je způsob logů ve smyslu tého řeckého logů, ale to není ten logos, který mám na mysli. Čili zase ještě musíme rozlišovat dvojí logos. Svět řečí a v tomto světě řečí je možno se pohybovat buď tím způsobem metafyzickým, to je z toho řeckého logů, a nebo nějakým jiným a to ještě nevíme, jakým děláme první kručky. Jak vydal nové misi? Bylo to nějak trošku k tomu, co jste chtěl? Já o tom ne, jsem dneska tak nějak trochu do toho zabrousil. Nerad a teď jste mě u toho připršeli, tak jsem to ještě rozvedl. Fakt je, že asi přejimečně někteří z vás si uvědomili, jak to tak smrdí Heglovštinou. Já jsem mladěj, chci jenom říct, no paráda. Já jsem se samozřejmě zeptal, protože ta moje otázka skočila s tom, že jsem vůbec nepředpokládal. Co vy jste předpokládal? Protože znišování vnitřního vlastně vy hodnotíte jako ne. A já teda nenařížím, nebo odkud teda, proč to tak hodnotíte, že to je ne? No tak z nejrůznějších, zaprvé to, co se zvnišního už není vnitřní. No dobře, ale proč je to ne k tomu, k tomu to potom jde, proč je to ne k tomu, k tý ryzí nepředmětnosti? No to je ne k tý vlastní nepředmětnosti. Tak to není teda... Jak by to mohlo být ne k té ryzí nepředmětnosti, když na tý primitivní úrovně vůbec se tato otázka neklade? Jak by se Bravenec mohl vymezit nějakým ne vůči ryzí nepředmětnosti? To je jistý, ale samozřejmě. Člověk může ještě teprve tehdy, když zreflektuje svou reflexi. To jest ani ne, když dosáhne té úrovně reflexe, ale ještě teda se začne reflektivně, nebo reflexivně se začne zabejmat tím, co to vlastně dělá, když reflektuje. Tak najednou objevuje něco a ještě teda při značné dávce štěstí a myšlenkové pronikavosti začne objevovat něco, o čem neměl tuchy. A teprve tam může být tematizovaná ryzí nepředmětnosti. Čili samozřejmě ne, může říct jenom k té omezené vlastní nepředmětnosti, která ovšem je zakotvená v té ryzí nepředmětnosti. Což my víme, ale Bravenec to neví. Proto tomu říkám první týden svoboda. Ale kolega se ptal, proč to vše není zaoženo radostném ano. Ne, to jsem neřekl. Já jsem mě zajímal, proč třeba o tom hovoříme. Tvoje nepředmětnost je zakotvená v radostném ano v ryzí nepředmětnosti a tvé vnitřní stránky je zakotvená v hlubokém ano, radostném ano tvé vnitřní stránky. Myslím vůbec o otázku toho hodnocení, jako ono ano nebo ne. Spontánně prula. No tak to je nehistorický, takhle to je možné esteticky jako vylíčit, no ale je to potřeba nějak províst. A provedeno to bylo všem jedině jedním způsobem, a to v řecké metafizice a v následujícím evropském myšlení. No a tam to bylo provedeno právě tím ne. To, čemu říká Heidegger, to je zapomnění nábytí, tak to je to ne vůči ryzí nepředmětnosti. Radostné ne vůči ryzí nepředmětnosti. Čili ta radostná otevřenost vůči předmětnosti, to je právě pojmový myšlení, jako v řecku vymysleli. A ta je zpěta s tím naprostým ne. To je dokonalý ne, poněvadž když něco neguju v plním vědomí, tématizovaně, tak je to furt tady. Ale zapomenout na to, to je to dokonalý ne. A to primitivní ne, když se něco zvnější nějak to dokonale zapomněno na svou vnitřní stránku, kterou žádnou nemá. To přistalo čerou vnějšností. Dobře, ale bylo řečeno, že nezbohání vlas na hlavě nedopadne. Žádný ten život na tý nejprimitivnější úrovni se bez nějaký neustálejí interakce na předmětní skutečnosti asi neodejde. A to neplatí o žádné jednotlivé události, nebož po světě, který není událost. Kolika se budete opravit, kolika je upozorňovat na tu lest, že to ne je vlastně v záměr té ryzy na předmětnosti. Já se spíš divím, jak někdo může říct, že to je ano nebo ne. Spíš hledal bych kritéria, podle čeho se to říká. V tom logu řeckého typu je vnitřní nebo vnější. V tom logu toho následujícího éónu, který snad brzo začíná, je mezi vnitřním a vnějším zvláštní spojitost a to je pohyb. Co říkal Aristoteles o pohyb, který má jakou funkci? Co je pohyb? Přichod od možného do skutečného. To je přesně ono. Jsou tady potentiality a jsou tady actuality. A mezi něma nebylo žádné jediné spojení než. Prostě jsou to dva světy a jsou spojeny jako Descartes spojil tou šišinkou. Aristoteles spojil svět potentialit a svět actualit spojil pohybem. Pohyb je uskutečňování možného. Takže je vám úplně jasný, že vlastně, co tady vykládám v událostném dění, že je vlastně jenom taková úprava Aristotela. Nemluví se o možnosti, máš možnost, je pojmová objektivace, mluví se o rizí nepředmětnosti, respektive o konkrétní nepředmětnosti, což jest něco tam. Vlastně se lidí skálo předmětnosti. Protože je u toho Aristotela to, co ta možnost tady je dřív. Je předem. Je minulost. To je vlastně minulost a práminulost. Ještě tady je to budoucnost. No to je všecko ovracené. Fakt je, že celá ta struktura není bez toho Aristotela možná. Je možno se vymezovat tímto způsobem jen tak, že se vymezujeme vůči Aristotelu. To je máloplatný. To už ostatní dělali křesťaní hned pomocí Aristotelovskou filozofii. Vy pochopili, že každá myšlenka se rodí z jiné myšlenky a ty nejlepší myšlenky se rodí také z nejlepších myšlenek a nejlepší myšlenky se najdou u nejlepších myslitelů, takže třeba se vymezovat nejhlavněji vůči nejlepším myslitelům. Ale jedním z nejlepších je právě nejlepším Aristoteles, takže se musíme v nové myšlení vymezovat zejména vůči Aristotelovskou kvotu demonstrandum. Takže to skočíme.
====================
s1.flac
====================
postupu o sebe samotným dítěm, právě o rození ještě na místo toho světa řečit. Třeba i ty vztahy, které mě dělají máma a máma jsou nesaným, nemocnou, že jsou nějaký prostředník těch nejnotnějších věcí, ale že se snaží si nějak pojmout nebo otevřít se tomu světu a sobě samotným dnem bez použití slov, bez použití řečení. Na to bych moc nevěřil. Je nepochybná věc, že v konkrétní, aktuální situaci člověk reaguje nikoli v důsledku promeyšlení. Nyní proč tentatívně, na zkoušku, z jakéhosi impulsu, který většinou... Já to sami nemyslím. Prostě docházejí zakoušet, že tedy věci konc nás, nás a někdy samým nejsme, projedině toto vlastní samotní představání a při tom v posledku se k tým vrací jako k tomu, co je tady dávno, upravení člověka tenhout důležitosti,爸ty, přírody technique nebo jakékoliv documenting. Ty já jsem babam řadně nevím. Nezajímavé či nejskutečnější skutečnosti, které můžeme předmět. Co to je? Noření do davů? Do nějakého společenského hnu? Že se člověk do toho ponoří? Měl to tvojí lidé, kteří se tam měli. Zdálo se mi, že někde o tomhle se dostatky skutečnosti nepředmětí. Někde v nějakém vlémově nebo v kterém byly nějaké potvory na nějaké planetě vzdálení hvězdy. Všichni mysleli společně. Ne vždycky, jenom když byl velký problém, tak se jich spojilo. Tak se jich spojilo, ano. Když byl velký potíže, tak se spojili na centrálu všichni. Na dole by bylo velký problém. Ano, to je... Já furt nevím, kdo to... Jenom to bylo tak... Tak prostě porozumit to bylo. Já nevím, jestli to jde, jestli to nezáleží. To je taková reflexe, jakože najednou prostě poznám, že tady ty věci nejsou jenom tak jako volití, nebo tak jako, že mě volkovujou. Je to nějaký moje osvětlí, který... Já se musím volit vovat a to nemůže být nějaký problém. Když se vrátím k sobě, jsem už trochu jiný, to jest vidím všechno jinak, pravdivěji. Vidím to, najednou to vidím nově a líp. No, tak samozřejmě tohle, to ještě nemusí být verbalizované. Jenomže ve chvíli, kdy to vidím nově, no tak to v tu ránu automaticky... Podrobím další reflexi. To musím nějak verbalizovat. Prostě to je pro mě jakési zjevení, které teď já musím nějak verbalizovat. Teď to musím dosvědčit, teď to musím sdělit druhýmu. Když já tohle vidím, tak se musím s tím druhým o tom domluvit. Jestě ta první fáze, ta není verbalizovaná. Jenomže já se přece z toho setkání s tím čtvrtým, s tou pravdou, se vracím k sobě přestřed řeči. Já vůbec nejsem schopen se nějak jinak orientovat životně, leč právě tím, že to verbalizuji. Jinak je to jenom nějakej takový zákmit. To nemá ani žádnou společenskou váhu. Ani osobní váhu to nemá. Dokonce ani kdyby to byla mát nejsoukromnější mystický zážitek, tak to nemá žádnou váhu, pokud to neverbalizují. Je to těžký verbalizovat, ale prostě to musí. A všichni mystici to taky vždycky verbalizovali. Takže to takřka není. Ke čtení, že nožit se do toho člověka musí nějak rok, dva, furt to přečítá znova a teprve pak porozumí tomu divnýmu jazyku, prostě je to jiná všecko. Ale museli to verbalizovat. Žádnej se tam nemohl vymknout. Neverbalizovat znamená to ztratit. Úplně nějak obrátit se tomu zádě. Tak mně není jasný, jak by se mohlo to nějak formulovat, že to nereflektujou, nebo že ta reflekce je neverbalizovaná. Prostě mně se zdá, že to není možný. Ne, je to možný, jenomže je to událost v prázdném světě, na kterou nic nenavazuje. Čili jako kdyby se to nestalo. To je pak promarněná příležitost, když se to neverbalizuje. Pak z toho nic není. To by to podobalo. Myslím, že tady musíme už verbalizovat, nebo můžeme už jednat. No ale jednání je verbalizace. Dokonec to nepřechápuji. Tak podívejte se, když jednáte, tak buď jednáte půdově, nebo instinktivně, nebo prostě nevíte proč, a prostě najednou vás to jedná. Jako když vás někdo takhle udělá, tak umrkne. Dobrá. Jeden člověk takhle nějak, prostě udělá nějaký pohyb takhle, vůbec si ho neuvědomuje. A nebo když jednáte, tak jednáte v určitým pochopení situace. A jakmile je tam pochopení situace, no tak už je to verbalizované. To si ani neuvědomíte. Ne, ne, že byste o tom museli mluvit. Samozřejmě rozhodující je ten čin, a ne kecání. A když si to neuděláte, tak si to neuděláte. Samozřejmě rozhodující je ten čin, a ne kecání. Někdo je schopen teda prostě se vykecat z nutnosti něco udělat. Že vymýšlí všetkom, že jen aby nemusel... To je něco jiného, tak to nemyslím. Ale když chcete něco smysluplnýho udělat, tak je to vždycky v rámci pochopení ty situace. A to pochopení, to už je ono. To už jste to verbalizovali. To už jste to myšlenkově nějak frazovali. Už jste to nějak artikulovali. Ta situace jako celék tady vlastně není. To je přece zmatek strašný. Vy to musíte nějak ovládnout. Co je důležité, co není důležité. Co je podstata tých chvíle, v kterých právě chcete udělat tento čin. Tento už předpokládá určitý porozumění. Tedy rozum. To je v tomhle tam smyslu. A to jednání taky nemůže být jinak, než ve světě řečí. Nemusí nikomu říkat, že je grázela a lahář, a může mu rovnou vrezi placku. A vlastně teda se mu vydělá něco, co patří do světa řečí. Jo, jak jsi říkal, že můžeš rovnou jednat a nemusíš teda vybalit. V podstatě je to to též pořád. To je prostě se neporozumíte. Je to něco známé a jedině ve světě řečí. Můžu přenést právě tím, jak tou sebereflexí vlastně ztrácím od identitu. Nebo nejsem identický s tím, co jsem byl před tou reflexí. Takže už to samo může být výsledek nějakého sebereflexie. Aniž když já sebe nepozorbuji, no a je to, že jsem prostě už jinej. Prostě mám potenci třeba, kvůli tomu to verbalizovat. Tak už ta samotná potenci k tomu ještě nemusí být taková verbalizace. Už já jsem jinej, když jsem byl před tím. Aniž jsem cokoliv někomu řekl. Ale to se tým, že už teď mím svět asi jinak. Jenom to, že prostě se nějak změním. To si myslím, že to samo o sobě už může být něco na to, co má to význam. No ano, já teda... Teď nevím, jestli vám rozumím, ale to řekněte sám, jestli rozumím. Pak, když je vám dobře rozumím, tak já s jednou věcí souhlasím. Lidská situace pravděpodobně taková, že k tomu setkání s tím čtvrtým, a to jest k tomu, že člověk opustí sám sebe a otevře se, že k tomuhle popravidle dochází přes svět řečení. Že to ale není nezbytně nutné, to vyplývá z toho, že k takovému setkání zřejmě dochází na všech úrovních soucen, a že třeba vývoj živejch organizmů svědčí o tom, že existuje dlouhá předlouhá linie, kde milionu či myriad generací různých živejch organizmů, kteří jsou schopní jít dál, rozvíjet se ke stavům dokonalejším, respektíve přesně řečeno ke stavům stále méně pravděpodobným. Tohle top je dokladem toho, že takový ty znovění, takový ty nový skutečnosti, nový kroky, že je možno dělat bez reflexe, bez světa řečení. Ale není v tom žádný porozumění. Ty organizmy se vyvíjejí pozorohodným způsobem a když se na to člověk velkou koukne, tak už nevidí ty nesmírný kvanty nepovedených individuí nebo zahynulejch. A teď vidí ten trend, tu linii. Je to cosi obdivuhodné. Ale není v tom ani kousek pochopení. Mně se zdá, že nepochybně souhlasím, že i u člověka něco takového je možné. Ale netýká se to pochopení. Všude tam, kde člověk lépe chápe, lépe rozumí, to je možné jedině přes svět řečí, a tedy přes verbalizaci a tak dále. Že to potřebuje i promyslet. Myslet nemůže bez řeči. Myslet může jedině v nějaké mluvě dokonce. Všude to musí být. Souhlasím s tím, že to čtvrtý může hejbat tímhle světem i bezprostřednictví světa řečí. Ale je to jenom na těch rovinách, kde vůbec nejde o žádný pochopení. Jak rozumím reflexy? Jestliže přísně etymologicky budeme reflexy chápat jako ohnutí či obrat zpět, no tak pak i na těch nejprimitivnějších úrovnách musíme mluvit o reflexi. Ale to je reflexe teda v úplně jiném významu. Čistě rozšířená na základě etymologii. Musíme se domluvit, jestli obvykle takovéto obvyklé použití reflexe, třeba réflexion ve francouzštíně vůbec uvádá. Tedy uvažování, to je smyšlení. Tak to je terminologická záležitost, nad čem se domluvíme. Když budeme mluvit o tom návratu k sobě, tomu návratu zpět, no tak pak samozřejmě tohle je všude svět plnej. Jediné události, které nejsou schopné se vrátit zpět, nejako kdyby neexistovaly. To je něco, z čeho vůbec tenhle svět nic nemá, z čeho není postavený, co není součástí, co je nějak úplně mimo. Pak musíme všem najít nějaký termín, který bude vhodný pro ten pohyb zpět, který znamená, projít tím světem řeči a ještě dál, ale přinejmen tím světem řeči. A to pak samozřejmě, tam už je přítomnoto porozumění, pochopení a jestli to bez myšlení, to není možné, bez slov. To je otázka terminologická, ale nepochybně teda je ta jedna věc, jestli jsem dobře rozuměl vám, tak já naprosto souhlasím, že to čtvrtý může si vládnout tomuto světu také jinak, než prostřednictvím řečení. Ovšem vždycky je to prostřednictvím vnitřní stránky subjektů, ale jenom tak, že tam není přítomno žádné pochopení. Všude tam, kde je nějaké pochopení, kde je nahlédnutí, kde je porozumění, tak všude tam je vždycky řeč, myšlení, slova. Je to možné jenom ve světě řeči. Jestli můžete říct, že já se stávám sám sebou na základě objektivace světa? Takhle asi ne. Takhle řečeno by znamenalo, že já tím, že objektivuju svět, tak tím se stávám sám sebou. To není pravda. Oboje to je zároveň. Je to asi takhle. Já původně jsem zasazen zaklesnout do svého světí a do situací v tomto světí. A v těchto situacích jsem nějakým způsobem aktivní a pasivní, což je jenom druh aktivit. V této aktivitě jedině je můj kontakt s tím světem kolem. To je přesně řečeno s tím, co nejsem já. Ale jak vypadá taková ta aktivita nebo ta akce? Tak ta akce je moje akce. Ta akce nevyplývá z toho světa samotného. Prostě že králík začne žrát trávu, to nevyplývá z té trávy. Ale stejně tak to nevyplývá z toho králíka samotného. Ten králík nežere trávu tak, jako že by emanoval žraní trávy ze sebe. Tento trávu opravdu potřebuje, aby mohl žrát trávu. Ta tráva tam musí být. Ale to žraní trávy, to je jakási integrita nebo integrace, to je jakási symbióza toho králíka a té trávy. Blbá symbióza. A takhle vypadá každá akce. I naše. A teprve, když v reflexi se vrátíme v té svý akci, a zarozumím, že to znamená vždycky minulý akci, tak my teď nějakým způsobem rozlišujeme, vodlišujeme to, co padá na vruch králíka a to, co padá na vruch trávy. To rozdělení historicky vypadá nejdřív tak, že je objektivována ta stránka subjektní. Čiže hlavní pozornost je přesunutá na tu aktivitu subjektů. A ta aktivita subjektů je objektivována tím způsobem, že je interpretována, je chápána jako stotožnění, identifikace s jakýmsi pravzorem, pravzorem žraní trávy. Existuje nějakej první králík, který žral trávu, a teď všichni králíci, kteří žral trávu, tak ho musí napodobovat. Ta tráva sama nemá žádnou důležitost. Veškerou důležitost má ten první králík, čili objektivovaný králík, který žije trávu. Teprve dlouho potom se začíná emancipovat objektivace té trávy. To už člověk přestává žít ve světě mýtů a aspoň jednou nohou je v tom profáním světě běžných každodenních aktivit. A v tomhle profáním světě naprostá převaha soustředěnosti a orientace je na trávu, na ten objekt. A tam je objektivována ta tráva. Zase na základě symbiózy toho žraní. A je objektivována ta tráva. A to je období metafiziky. Časem dochází k nové pozornosti vůči králíku. Králík narůstá, narůstá, ta tráva se stává nenápadnou, že ten králík už to obsahuje, ten roste na celý svět. A nakonec teda to vrcholík v té představě, že odevždy navždy je tu králík, zase jakýsi prakrálík, světovej králík, který tu byl, ale nenažraný. A aby se mohl nažrat, tak musel před sebe vyplivnout trávu, kterou pak mohl sežrat. Ze sebe nějakým způsobem negacím vyprodukoval trávu, kterou pak mohl sežrat. Takže nakonec byl zase tým králíkem, co ze začátku, ale nažraný. Tedy trochu to zesněšňu, ale myslím, že ten model tam je zachován. Ten důraz byl převeden na toho králíka, na subjekt. A ten subjekt byl opět objektivován jako kdysi v mýtu, jenomže teď mnohem racionálněji. A pojetí, kritické pojetí toho, že takovýhle pojetí subjektu je vlastně pojetí objektu, těleče té objektivace, to přichází až teprve o minulým století. A teprve od té doby je možná začít vidět plody reflexy jako rozdělení. V té akce, která je reflektována, je rozdělována na tu část, která padá navrhu subjektu a tu část, která padá navrhu objektu. To rozdělení může být správný a nesprávný. Tak třeba v té reflexi, to už je teda u Hegela podle mě, že ta reflexe má tento charakter a že může to rozdělení být správný a nesprávný. Chopil se to Feuerbach a řekl, že třeba v náboženství člověk v reflexi připisuje navrhu náboženského objektu, to je zboha, připisuje něco, co tam nepatří, co patří navrhu subjektu člověka. A řekl, že teda prostě v Bohu je objektivovaná rodová podstata člověka. Takže ta reflexe může být milná v tom, co čemu přiřadí a může být zase před mně ten další reflexe, ještě kritičtější, která ukáže, že tohle patří tam, tohle patří ona. Tak takhle asi to v těch dějinách bylo, takže nemůžeme říct, že by ta objektivace způsobila, že se já stávám já, protože tam vždycky se zároveň objekt stává objektem a subjekt objektem. Oboje je to na sobě závislý a dokonce ta závislost není jednoznačná. Je to tak, že někdy ten důraz může převažovat silně na stranu toho subjektu, někdy silně převažuje na stranu toho objektu, ale vždycky to jde nějak zároveň. A vždycky, když to převáží na nějakou stranu, tak to komolí obojí. Ne, že by to jednomu bylo opravu a druhýmu ne. Když to není tak, jak to opravdu neodpovídá, tak to komolí i to, čemu to přidává, i to, čemu to ubírá. Když mluvíte o tom, že to na jednu stranu být a na druhou míň, jako odkud přicházíte na to měřitko? To měřitko žádný není objektivně daný, že já to nemám v kapce, nemám to, zdržím to v ruce, a je to takové otevřené stále novém kritickým pohledům. My jsme v minulém, v podstatě od doby Hegla, se datujou ústavečně nový pokusy, jak najít to správné dělení. My se domníváme, že je čistě náš čin, že to je naše aktivita, když uděláme to či ono. Teď přichází třeba Freud a řekne holenku, holenku, ty jsi myslíš, že a vlastně to všecko je sex.
s1.flac
====================
postupu o sebe samotným dítěm, právě o rození ještě na místo toho světa řečit. Třeba i ty vztahy, které mě dělají máma a máma jsou nesaným, nemocnou, že jsou nějaký prostředník těch nejnotnějších věcí, ale že se snaží si nějak pojmout nebo otevřít se tomu světu a sobě samotným dnem bez použití slov, bez použití řečení. Na to bych moc nevěřil. Je nepochybná věc, že v konkrétní, aktuální situaci člověk reaguje nikoli v důsledku promeyšlení. Nyní proč tentatívně, na zkoušku, z jakéhosi impulsu, který většinou... Já to sami nemyslím. Prostě docházejí zakoušet, že tedy věci konc nás, nás a někdy samým nejsme, projedině toto vlastní samotní představání a při tom v posledku se k tým vrací jako k tomu, co je tady dávno, upravení člověka tenhout důležitosti,爸ty, přírody technique nebo jakékoliv documenting. Ty já jsem babam řadně nevím. Nezajímavé či nejskutečnější skutečnosti, které můžeme předmět. Co to je? Noření do davů? Do nějakého společenského hnu? Že se člověk do toho ponoří? Měl to tvojí lidé, kteří se tam měli. Zdálo se mi, že někde o tomhle se dostatky skutečnosti nepředmětí. Někde v nějakém vlémově nebo v kterém byly nějaké potvory na nějaké planetě vzdálení hvězdy. Všichni mysleli společně. Ne vždycky, jenom když byl velký problém, tak se jich spojilo. Tak se jich spojilo, ano. Když byl velký potíže, tak se spojili na centrálu všichni. Na dole by bylo velký problém. Ano, to je... Já furt nevím, kdo to... Jenom to bylo tak... Tak prostě porozumit to bylo. Já nevím, jestli to jde, jestli to nezáleží. To je taková reflexe, jakože najednou prostě poznám, že tady ty věci nejsou jenom tak jako volití, nebo tak jako, že mě volkovujou. Je to nějaký moje osvětlí, který... Já se musím volit vovat a to nemůže být nějaký problém. Když se vrátím k sobě, jsem už trochu jiný, to jest vidím všechno jinak, pravdivěji. Vidím to, najednou to vidím nově a líp. No, tak samozřejmě tohle, to ještě nemusí být verbalizované. Jenomže ve chvíli, kdy to vidím nově, no tak to v tu ránu automaticky... Podrobím další reflexi. To musím nějak verbalizovat. Prostě to je pro mě jakési zjevení, které teď já musím nějak verbalizovat. Teď to musím dosvědčit, teď to musím sdělit druhýmu. Když já tohle vidím, tak se musím s tím druhým o tom domluvit. Jestě ta první fáze, ta není verbalizovaná. Jenomže já se přece z toho setkání s tím čtvrtým, s tou pravdou, se vracím k sobě přestřed řeči. Já vůbec nejsem schopen se nějak jinak orientovat životně, leč právě tím, že to verbalizuji. Jinak je to jenom nějakej takový zákmit. To nemá ani žádnou společenskou váhu. Ani osobní váhu to nemá. Dokonce ani kdyby to byla mát nejsoukromnější mystický zážitek, tak to nemá žádnou váhu, pokud to neverbalizují. Je to těžký verbalizovat, ale prostě to musí. A všichni mystici to taky vždycky verbalizovali. Takže to takřka není. Ke čtení, že nožit se do toho člověka musí nějak rok, dva, furt to přečítá znova a teprve pak porozumí tomu divnýmu jazyku, prostě je to jiná všecko. Ale museli to verbalizovat. Žádnej se tam nemohl vymknout. Neverbalizovat znamená to ztratit. Úplně nějak obrátit se tomu zádě. Tak mně není jasný, jak by se mohlo to nějak formulovat, že to nereflektujou, nebo že ta reflekce je neverbalizovaná. Prostě mně se zdá, že to není možný. Ne, je to možný, jenomže je to událost v prázdném světě, na kterou nic nenavazuje. Čili jako kdyby se to nestalo. To je pak promarněná příležitost, když se to neverbalizuje. Pak z toho nic není. To by to podobalo. Myslím, že tady musíme už verbalizovat, nebo můžeme už jednat. No ale jednání je verbalizace. Dokonec to nepřechápuji. Tak podívejte se, když jednáte, tak buď jednáte půdově, nebo instinktivně, nebo prostě nevíte proč, a prostě najednou vás to jedná. Jako když vás někdo takhle udělá, tak umrkne. Dobrá. Jeden člověk takhle nějak, prostě udělá nějaký pohyb takhle, vůbec si ho neuvědomuje. A nebo když jednáte, tak jednáte v určitým pochopení situace. A jakmile je tam pochopení situace, no tak už je to verbalizované. To si ani neuvědomíte. Ne, ne, že byste o tom museli mluvit. Samozřejmě rozhodující je ten čin, a ne kecání. A když si to neuděláte, tak si to neuděláte. Samozřejmě rozhodující je ten čin, a ne kecání. Někdo je schopen teda prostě se vykecat z nutnosti něco udělat. Že vymýšlí všetkom, že jen aby nemusel... To je něco jiného, tak to nemyslím. Ale když chcete něco smysluplnýho udělat, tak je to vždycky v rámci pochopení ty situace. A to pochopení, to už je ono. To už jste to verbalizovali. To už jste to myšlenkově nějak frazovali. Už jste to nějak artikulovali. Ta situace jako celék tady vlastně není. To je přece zmatek strašný. Vy to musíte nějak ovládnout. Co je důležité, co není důležité. Co je podstata tých chvíle, v kterých právě chcete udělat tento čin. Tento už předpokládá určitý porozumění. Tedy rozum. To je v tomhle tam smyslu. A to jednání taky nemůže být jinak, než ve světě řečí. Nemusí nikomu říkat, že je grázela a lahář, a může mu rovnou vrezi placku. A vlastně teda se mu vydělá něco, co patří do světa řečí. Jo, jak jsi říkal, že můžeš rovnou jednat a nemusíš teda vybalit. V podstatě je to to též pořád. To je prostě se neporozumíte. Je to něco známé a jedině ve světě řečí. Můžu přenést právě tím, jak tou sebereflexí vlastně ztrácím od identitu. Nebo nejsem identický s tím, co jsem byl před tou reflexí. Takže už to samo může být výsledek nějakého sebereflexie. Aniž když já sebe nepozorbuji, no a je to, že jsem prostě už jinej. Prostě mám potenci třeba, kvůli tomu to verbalizovat. Tak už ta samotná potenci k tomu ještě nemusí být taková verbalizace. Už já jsem jinej, když jsem byl před tím. Aniž jsem cokoliv někomu řekl. Ale to se tým, že už teď mím svět asi jinak. Jenom to, že prostě se nějak změním. To si myslím, že to samo o sobě už může být něco na to, co má to význam. No ano, já teda... Teď nevím, jestli vám rozumím, ale to řekněte sám, jestli rozumím. Pak, když je vám dobře rozumím, tak já s jednou věcí souhlasím. Lidská situace pravděpodobně taková, že k tomu setkání s tím čtvrtým, a to jest k tomu, že člověk opustí sám sebe a otevře se, že k tomuhle popravidle dochází přes svět řečení. Že to ale není nezbytně nutné, to vyplývá z toho, že k takovému setkání zřejmě dochází na všech úrovních soucen, a že třeba vývoj živejch organizmů svědčí o tom, že existuje dlouhá předlouhá linie, kde milionu či myriad generací různých živejch organizmů, kteří jsou schopní jít dál, rozvíjet se ke stavům dokonalejším, respektíve přesně řečeno ke stavům stále méně pravděpodobným. Tohle top je dokladem toho, že takový ty znovění, takový ty nový skutečnosti, nový kroky, že je možno dělat bez reflexe, bez světa řečení. Ale není v tom žádný porozumění. Ty organizmy se vyvíjejí pozorohodným způsobem a když se na to člověk velkou koukne, tak už nevidí ty nesmírný kvanty nepovedených individuí nebo zahynulejch. A teď vidí ten trend, tu linii. Je to cosi obdivuhodné. Ale není v tom ani kousek pochopení. Mně se zdá, že nepochybně souhlasím, že i u člověka něco takového je možné. Ale netýká se to pochopení. Všude tam, kde člověk lépe chápe, lépe rozumí, to je možné jedině přes svět řečí, a tedy přes verbalizaci a tak dále. Že to potřebuje i promyslet. Myslet nemůže bez řeči. Myslet může jedině v nějaké mluvě dokonce. Všude to musí být. Souhlasím s tím, že to čtvrtý může hejbat tímhle světem i bezprostřednictví světa řečí. Ale je to jenom na těch rovinách, kde vůbec nejde o žádný pochopení. Jak rozumím reflexy? Jestliže přísně etymologicky budeme reflexy chápat jako ohnutí či obrat zpět, no tak pak i na těch nejprimitivnějších úrovnách musíme mluvit o reflexi. Ale to je reflexe teda v úplně jiném významu. Čistě rozšířená na základě etymologii. Musíme se domluvit, jestli obvykle takovéto obvyklé použití reflexe, třeba réflexion ve francouzštíně vůbec uvádá. Tedy uvažování, to je smyšlení. Tak to je terminologická záležitost, nad čem se domluvíme. Když budeme mluvit o tom návratu k sobě, tomu návratu zpět, no tak pak samozřejmě tohle je všude svět plnej. Jediné události, které nejsou schopné se vrátit zpět, nejako kdyby neexistovaly. To je něco, z čeho vůbec tenhle svět nic nemá, z čeho není postavený, co není součástí, co je nějak úplně mimo. Pak musíme všem najít nějaký termín, který bude vhodný pro ten pohyb zpět, který znamená, projít tím světem řeči a ještě dál, ale přinejmen tím světem řeči. A to pak samozřejmě, tam už je přítomnoto porozumění, pochopení a jestli to bez myšlení, to není možné, bez slov. To je otázka terminologická, ale nepochybně teda je ta jedna věc, jestli jsem dobře rozuměl vám, tak já naprosto souhlasím, že to čtvrtý může si vládnout tomuto světu také jinak, než prostřednictvím řečení. Ovšem vždycky je to prostřednictvím vnitřní stránky subjektů, ale jenom tak, že tam není přítomno žádné pochopení. Všude tam, kde je nějaké pochopení, kde je nahlédnutí, kde je porozumění, tak všude tam je vždycky řeč, myšlení, slova. Je to možné jenom ve světě řeči. Jestli můžete říct, že já se stávám sám sebou na základě objektivace světa? Takhle asi ne. Takhle řečeno by znamenalo, že já tím, že objektivuju svět, tak tím se stávám sám sebou. To není pravda. Oboje to je zároveň. Je to asi takhle. Já původně jsem zasazen zaklesnout do svého světí a do situací v tomto světí. A v těchto situacích jsem nějakým způsobem aktivní a pasivní, což je jenom druh aktivit. V této aktivitě jedině je můj kontakt s tím světem kolem. To je přesně řečeno s tím, co nejsem já. Ale jak vypadá taková ta aktivita nebo ta akce? Tak ta akce je moje akce. Ta akce nevyplývá z toho světa samotného. Prostě že králík začne žrát trávu, to nevyplývá z té trávy. Ale stejně tak to nevyplývá z toho králíka samotného. Ten králík nežere trávu tak, jako že by emanoval žraní trávy ze sebe. Tento trávu opravdu potřebuje, aby mohl žrát trávu. Ta tráva tam musí být. Ale to žraní trávy, to je jakási integrita nebo integrace, to je jakási symbióza toho králíka a té trávy. Blbá symbióza. A takhle vypadá každá akce. I naše. A teprve, když v reflexi se vrátíme v té svý akci, a zarozumím, že to znamená vždycky minulý akci, tak my teď nějakým způsobem rozlišujeme, vodlišujeme to, co padá na vruch králíka a to, co padá na vruch trávy. To rozdělení historicky vypadá nejdřív tak, že je objektivována ta stránka subjektní. Čiže hlavní pozornost je přesunutá na tu aktivitu subjektů. A ta aktivita subjektů je objektivována tím způsobem, že je interpretována, je chápána jako stotožnění, identifikace s jakýmsi pravzorem, pravzorem žraní trávy. Existuje nějakej první králík, který žral trávu, a teď všichni králíci, kteří žral trávu, tak ho musí napodobovat. Ta tráva sama nemá žádnou důležitost. Veškerou důležitost má ten první králík, čili objektivovaný králík, který žije trávu. Teprve dlouho potom se začíná emancipovat objektivace té trávy. To už člověk přestává žít ve světě mýtů a aspoň jednou nohou je v tom profáním světě běžných každodenních aktivit. A v tomhle profáním světě naprostá převaha soustředěnosti a orientace je na trávu, na ten objekt. A tam je objektivována ta tráva. Zase na základě symbiózy toho žraní. A je objektivována ta tráva. A to je období metafiziky. Časem dochází k nové pozornosti vůči králíku. Králík narůstá, narůstá, ta tráva se stává nenápadnou, že ten králík už to obsahuje, ten roste na celý svět. A nakonec teda to vrcholík v té představě, že odevždy navždy je tu králík, zase jakýsi prakrálík, světovej králík, který tu byl, ale nenažraný. A aby se mohl nažrat, tak musel před sebe vyplivnout trávu, kterou pak mohl sežrat. Ze sebe nějakým způsobem negacím vyprodukoval trávu, kterou pak mohl sežrat. Takže nakonec byl zase tým králíkem, co ze začátku, ale nažraný. Tedy trochu to zesněšňu, ale myslím, že ten model tam je zachován. Ten důraz byl převeden na toho králíka, na subjekt. A ten subjekt byl opět objektivován jako kdysi v mýtu, jenomže teď mnohem racionálněji. A pojetí, kritické pojetí toho, že takovýhle pojetí subjektu je vlastně pojetí objektu, těleče té objektivace, to přichází až teprve o minulým století. A teprve od té doby je možná začít vidět plody reflexy jako rozdělení. V té akce, která je reflektována, je rozdělována na tu část, která padá navrhu subjektu a tu část, která padá navrhu objektu. To rozdělení může být správný a nesprávný. Tak třeba v té reflexi, to už je teda u Hegela podle mě, že ta reflexe má tento charakter a že může to rozdělení být správný a nesprávný. Chopil se to Feuerbach a řekl, že třeba v náboženství člověk v reflexi připisuje navrhu náboženského objektu, to je zboha, připisuje něco, co tam nepatří, co patří navrhu subjektu člověka. A řekl, že teda prostě v Bohu je objektivovaná rodová podstata člověka. Takže ta reflexe může být milná v tom, co čemu přiřadí a může být zase před mně ten další reflexe, ještě kritičtější, která ukáže, že tohle patří tam, tohle patří ona. Tak takhle asi to v těch dějinách bylo, takže nemůžeme říct, že by ta objektivace způsobila, že se já stávám já, protože tam vždycky se zároveň objekt stává objektem a subjekt objektem. Oboje je to na sobě závislý a dokonce ta závislost není jednoznačná. Je to tak, že někdy ten důraz může převažovat silně na stranu toho subjektu, někdy silně převažuje na stranu toho objektu, ale vždycky to jde nějak zároveň. A vždycky, když to převáží na nějakou stranu, tak to komolí obojí. Ne, že by to jednomu bylo opravu a druhýmu ne. Když to není tak, jak to opravdu neodpovídá, tak to komolí i to, čemu to přidává, i to, čemu to ubírá. Když mluvíte o tom, že to na jednu stranu být a na druhou míň, jako odkud přicházíte na to měřitko? To měřitko žádný není objektivně daný, že já to nemám v kapce, nemám to, zdržím to v ruce, a je to takové otevřené stále novém kritickým pohledům. My jsme v minulém, v podstatě od doby Hegla, se datujou ústavečně nový pokusy, jak najít to správné dělení. My se domníváme, že je čistě náš čin, že to je naše aktivita, když uděláme to či ono. Teď přichází třeba Freud a řekne holenku, holenku, ty jsi myslíš, že a vlastně to všecko je sex.
====================
s2.flac
====================
No a teď přichází třeba Marx a říká, aha, to je čerej odraz ekonomických poměrů. Tedy tohleto takovýto dešifrování, to odhalování toho, co se zdánlivě je jako subjektního lépe původu, jako jenom produkt, odraz, něčeho veskrze objektního, to, co patří na stranu těch předmětů, to je tady pořád. To je zase taková reakce na to, zejména na ten německý klasický idealismus, kde se vykládá, celý svět se vykládá zjáv. Tedy na to není odpověď, kde je to kriterium, jak se to má stavět. Není to zbytečný říkat, že tam to dává víc a tam to dává míň? Není. Je to. Někde to správný je. Ony má ale existuje, protože se vedené. Jdou jisté situace, v jistejch případech se dá o tom hovořit, že víc a nebo míň, ale v tomhle případě si myslím, že se o tom nedá hovořit. Tam je to víc a nebo míň, takže bych o tom vůbec nemluvil. No jenže ta reflexe to vždycky nějak udělá. Ta reflexe prostě spočívá v tom, že to nějak dělí. Ale když vy potom víte i tu věc, že to nejde nějakým způsobem rozhodnout objektivně, no tak bych to tím pádem vynechal. Objektivně to nejde, protože objektivně je to vždycky vedle. Prostě tzv. objektivní poznání je vždycky falešný, i když to někdy funguje. Proto to nejde. Ale já se nemůžu toho nikdy vzdát, protože reflexe spočívá v tom, že člověk se popouští o svý sebepochopení. To je tradiční úkol, ještě předfilozofický. V Delphi to bylo napsáno nikoli v důsledku filozofickým, protože v filozofii se toho pak expoz dovolávalo. Hlavní způsob, který bych měl vytvořit, je to, že výpočet sebe, který mám na záležitosti, je to, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti a nemám na záležitosti. Vy se toho můžete zbavit jedině, když si uložíte meze svým myšlením. To právě, že kdybych si já dal mezeč, tak potom tam můžu hovořit o něčem, že tam je víc a nebo mín. Že si uložíte meze, které jste o tom neuvažoval a nechal to být. A neuvažoval o tom, kde je víc a kde mín. No a když tyhle ty meze uložíte, no tak pak vypadnete z tradice filozofického myšlení nebo vůbec racionálního myšlení a vlastně vytvoříte jakási tabu. Já vám rozumím, snad zase řeknu příklad, na tom to bude lépe vidět. Stalo se, že po 8.40., byl to ve spozdě až ke konci 50. roku, že jsme museli rozpustit študentský spolek, v kterým jsme pracovali a při tom předsedou toho študentského spolku byl člověk, který po 8.40. byl členem ústředního akčního výboru. Díky tomuto muži nebyly členové ani funkcionáři tohoto študentského spolku zatčeni a odsouzení na dlouhá léta jako třeba junáci nebo katolický študent, ale žili si jakž takž 50. letech na svobodě. Ovšem, byli nesmírně špehovaný a občas byli ohromovaný, to byl začátek, neskušený mladí lidi byli ohromovaný tím, že jim ukazovali policajti, co všetko na ně a na jejich přátelé mají. A teď na nás navšetky přišla taková děs, taková panika, že někdo mezi náma bonzuje. Nejen informací, ale i různých textů, které najednou mezi náma se ztratili a najednou vyměnili policajti. Bylo tolik, že to prostě nebylo možné vysvětlit náhodou, že někdo zapomněl něco v telefonní budce. A teď jsme se dostali do situace, že v tom šoku můj starý přítel přišel a tam mu ukázali takovejhle stoch textů jeho a po něco ještě větší stoch textů mejch. No tak ty texty tam musel někdo dát. Nejenom jednou, už tam soustavně musel někdo dát. A teď v tom šoku jsme na to reagovali způsobem, který je sice velmi pochopitelný, ale naprosto blbej. A začali zjišťovat, kdo asi tak nejpravděpodobnější mezi náma fizuje. No a teď jsme poměrně rychle dospěli k rozpoznání, jsme se zreflektovali a zjistili jsme, že jsme na Prahu bláznění, na Prahu šílenství. Že prostě už svý nejbližší kamarády začínáme podezírat a nakonec vypadá každej, každej z nás tam mohl bejt. No a teď z tohoto rozpoznání, že jsme se dostali na nějakou šíleně šikmou plochu, s který jen tak tak vyvázneme, že jsme si jako tabu řekli, tak o tomhle uvažovat nebudeme. To je kravina, to vede k bláznění. Prostě ať už mezi náma takovej člověk je nebo ne, nebo jak to dostali, ať to chtějí, jak to dostali, prostě podezírat ty nejbližší přátelé kolem sebe, je to přece nonsense. A díky tomu jsme to přežili. Tedy bylo to jakýsi tabu. Ovšem bylo to tabu ad hoc vymyšlený k ochraně integrity nás všech, každého z nás, abychom nesvokaděli. To nebylo proto, že by na tom nezáleželo. Samozřejmě to bylo důležité a dalo se to určit. V zásadě to bylo možno určit, jestli to někdo dával, nebo jak se to ztrácelo, že to všechno se dalo zjistit. Jenomže my jsme si uvědomili, že to není v té naší situaci to nejdůležitější. Že prostě my můžeme přežít i bez toho, že tohleto zjistíme, označíme pakatele a že dokonce přežijeme jenom za těch podmínek, že se o to nebudeme snažit pakatele usvědčit a chytnout. Ale to bylo naprosto racionální a nemělo to spoznávat se stránkou chápání tý konkrétní situaci nic jiného. My jsme jenom pochopili, že jsou tady důležitější věci a že chtít chápat tohleto, že znamená jistý riziko pro naší osobní integritě. Já tomu rozumím, jestli jste to myslel takhle, ale v žádném případě bych to nemohl připustit třeba při experimentu, když se dělá vědecký experiment. Takže měl bych si uložit tabu, která by o něčem neuvážovala. To myslím, že je vždycky vada. Methodicky řekněme, to můžu, jaksi dočasně, pustit ze zřetla. Ale musím si toho být vědoma, musím se k tomu vrátit a jindy zase pustit něco jiného ze zřetla a teď prověřit tuhletu věc. S čistě hlediska, s čistě poznávací lunetického stanoviska, nechceš žádný tabu připustit. Z praktických důvodů, prosím. Ale teoreticky... Já mě šlo o to, že když máte nějaký předmět, tak jistým způsobem si vytvoříte nějaký ideál, který byste si chtěli třeba přijít. Vos idealizujete třeba, když máte. A teď, takže tam máte nějaké měřítko, nějakou hranici, které se můžete blíž. Ale v tomhle případě, teda myslím, že potom jisté měřítko, nějaký ideál třeba pravdu. Dejme tomu. Ale právě jen mě zahrál ta otázka toho sebe samotného, že já poznám sám sebe. A kdy ta objektivace té přírody je větší, než to, že já jsem sám sebe poznal víc. Anebo naopak. Když třeba chcete poznat, jak se hejbou elektronik kolem atomových jadér a chcete stanovit jejich rychlost a jejich polohu, tak přichází Heisenberg a by řekl, že teda si musíte vybrat buď stanovit polohu nebo rychlost, ale oboje na jednou, že stanovat nemůžete, protože samo to stanovování je tak hrubým. Pane, tam se vznala pravděpodobnost stanovení, že jedna je větší pravděpodobnost a po druhé je druhá menší. U toho Heisenberga. Můžeš stanovovat oboje dvě na většině, ale jednu si věříte, že je prostě jednou menší. Tam když stanovujete jednu, tak nemůžete stanovit druhou a když tu druhou, tak nemůžete stanovit tu první. Ne, že to stanovujete oboje. Tam to prostě oboje stanovit nelze a proč? Protože to stanovení samo je tak hrubý zásah do stavu věcí, že vy stanovujete místo a změníte rychlost. To stanovení je tak mocným zásahem vás jako subjektu, že to mění tu situaci. No a tam je eminentně důležitý vědět, co je skutečná rychlost elektronů a co je ta vámi ovlídněná rychlost elektronů. To je strašně důležitý. Proč, jak já můžu, když, ještě řeknu, teď jsem si vzpomněl nějaké, jsme jednou byli v Hronově u jednoho přítele, tam nás pozvali na oběd a teď on měl malinkou sestřičku, dvouhodně mladší, která se tam furt šmrdila kolem stovu a furt dělala všejaké piruety, jak zlobila a tak a najednou tam do něčeho takhle cvakla, schodila, já nevím, jestli to byl hrníček od talířek nebo něco takhle, ten narátajíc talíř spadl a rozbil se. Zastavkuji ticho, škařitě. A první se ozvala ta holka a říká, ale když jsem to schodila, tak to bylo ještě celé. Čili ona se tam pokoušela svou aktivitu omezit na to cvnknutí do toho a to ještě bylo celé. A odmítala přeřít odpovědnost, že se to rozbilo na zemi. No to je přece strašně důležité vědět, co jsem ještě způsobil já a co už jsem nespůsobil já. Američtí vědci dali dohromady pumu atomovou, že jsou za to odpovědní nebo nejsou za to odpovědní, že teda byla použita v Nagasaki a Hiroshima a že to zavraždilo tolik a tolik lidí. To je vážná záležitost. Tam strašně záleží na tom, co si ten vědec myslí. Jestli je to ještě jeho odpovědnost, jestli za to on může, za to zneužití, anebo jestli za to už nemůže. Prostě si vynalízá, co kdo s tím udělá, co jemu do toho. To je strašné. To jsou otázky elementární důležitosti. Kde je ta hranice mezi tím, co my děláme a mezi tím, co to dělá? To není zbytečná otázka. Prosím tě, my jsme řekli v půl desátých, že budeme tak asi končit. Co jste říkal na to? To není nám přesně nic. Jsi říkal, že je to rozdělený subjekt a obyv je důsledka reflexe. Je to tak někdy filozofé, například Jaspers, to považují za jakési takové dětiční zatížení, a mluví o subjekt-objekt špaltung, o rozseknutí skutečností, která původně je nějak jednotná. Dokonce takhle silně se o tom vyjadřují, jako kdyby to byla opravdu jenom taková nějaká násilná akce. Čeho to má Jaspers? Jaspers to má všude, v každým místě o tom mluví, i v populárních filozofích, jedna, dvě, tři, to jestli si chcete přečíst, tak vám řeknu nějaký citace nenakamžitě. Mně se zdá, že to neodpovídá, že to není žádná taková umělá trdlina, kterou nějak ta tradice v místě vyrůstáme dělala, a protože takové nějaké ty splivnutí směrváno a tak dále jsou čímsi přirozenější. Mně se zdá, že především subjekt, objekt špaltung, že není špaltung, ale právě naopak s růstem, že to subjektní a objektní, vnitřní a vnější, nepředmětní a předmětní, že je vždycky integrováno do celků, kterým říkám subjekty. Každý subjekt má svou vnitřní a vnější stránku a je také sformován, je integrován, má své meze. Již se odděluje od ostatního světa a tím pádem za těmito mezeny je ten druhej svět, to, co je proti mně, co je vůči mně, co se obrací svou předmětnou tváří. To není čerá předmětnost, ale to se vůči mně jako subjektu, co se vůči každému subjektu, se obrací svou předmětnou tváří. V tomto smyslu mám dojem, že je to špatně pochopené, že žádnou špaltu nejde, ve skutečnosti je to integrovánost, integrita kusu vnitřního, kusu vnějšího, která má zadůsledek, že všechno, co je mimo tuto integritu, obrací k tomu svou vnější tváří. To není nic uměného, to je od původu. To vnímání celostný a vnímání třeba to časový, ten kůň a tak dále, jak to pádě, tak nebo vydám časek rostrový, nebo časový. To je jenom zároveň všechno, to je zároveň. Já jsem jenom ukazoval ty jednotlivý aspekty, že? My prostě nevnímáme barvu extra a tvár extra, my bychom dohromadili koně, nevnímáme jeho hlavu a nohy a odzas, my bychom dohromadili koně a tak dále. A ještě navíc dohromadili, nevnímáme koně teď a koně před chvílí a za chvílí, ale my vnímáme vděšícího koně a tak dále. To všechno obrací k tomu, to všechno je na jednou. To je ten fenomén skutečný. Fenomén není barva, to není fenomén, to je konstrukce. A nevnímáme smyslu. No, zase jste smyslu. Protože například, jak jste říkal, smyslově vnímáme celého koně. Já to prostě nesouhlasím, protože například, jak to bylo tady, tak i vnímáme jak smysl. Takže jak můžu zároveň ušima a očima vnímat celého koně. Každému to musí. To řešit. To nevnímáme s očima a s ošima. Zároveň je to ještě podstatní, že zabřeš oči, odpleš si uši a teda budeš jen oči chvat, tak budeš cítit nějaký fach a žádný kon tam nebude. To je jako, můžeš na tom vzdělat. Zároveň na tom, že lidé takového městského koní má střetku, tomu to dá dost z toho koně. Pravda je, že smysly si vyjírají z tý stránky z toho, ale my když vidíme koně, zároveň ho slyšíme a tak dále. Ale ne naše uši. Uši ale ani neslyšejí nic. Sluh slyší, ne uši. Já bych tu refleksii hodila už tenhle. No souhlasím, napravdu. V podstatě já můžu vnímat celého koní nikoliv jiné smysly, jenom tím, že já reflektuji všechny ty blbosti biochemických výzorů, které nás nalazí. Jak v těch oších, tak v těch uších. Tohle reflektuji a tím můžu vnímat koně. Podle toho, jak rozumíme refleksii, jestli tomu rozumíme tomu návratu původně etymologicky, tak ano. Jinak o refleksii nemůže být řeč. To není důsedek reflekse, že vidíme koně, přestože jednotlivé buňky na naší sítnici vnímají jednotlivá kvanta. Nebo řekněme malé počty kvant. Takhle je mnohem velice zajímavá věc. Skutečně, když to objektivizování nás ten dělí, že nám to dokončilo napřed, tak, když jste ho dráhli nejenom z tý sítnice zpátky do mozku, ale z toho mozku až na tu sítnici, a objevujeme ho už popřímo na tý sítnice, naopak už na tý sítnice se děje taková velice složitá věc, jako je rozlišení tvarů a barvy třeba. Už z tý sítnice odchází zvláštní informace tvarů a zvláštní informace barvy. To jsou ekologické poznatky, to je starý várku, ale tohleto je procházené, že to se děje. Ano, proto je o podstatě, proč se to tak děje. Dá se to logicky dohodit, ale je to tak. Že dokonce teda už na fyziologický úrovni ta integrace se tam provádí. A samozřejmě tím spíš je to jenom vodůvod víc, proč se můžeme domnívat, že dokonce i naše vědomí, že intervenuje do těchto fyziologických procesů. Že to nejsou jenom ty řídící nervové procesy, které intervenují, ty vyšší, které intervenují do toho, co se děje na tý sítnici, ale že dokonce teda naše vědomí intervenuje jak do těch řídících, tak do těch nejprimitivnějších procesů fyziologických. Kterou dokonce ještě tak, že teda u toho oka to patí, pro všechny smysly, ta zpětná nervace, a u toho oka je to ještě zajímavý tím, že to je vlastně, to je jako nerv, ale to je byčová část muzku, to jsou část muzku. To je velice zajímavý, že to vlastně už je mozem, to je další malý asociace. Znáte rádlovou nervovou teorií? Vydal to německy když jste dávno. Tam v celé té knize prokazuje, že zrak je naprosto jinak založen než všetky ostatní smysly. Tohle je dneska fyziologická dokáza. Už jsem říkal, že traktér. Co? Ten část je co minuty tisíc. Traktér má takto... Sytnice už je kus mozku, vyřezlý a už je pěkný, to se mi líbí. To je trošku odporný. Prokázat se dá na zkušenost. Zkušenost se dá prokázat. Počkej, to bude příště. To je potom garantem toho. Není žádný garant. Samozřejmě ke světu. Já se dostávám k sobě v kontextu, zatímco původně. To je totiž podstata reflexe. Reflexe je možná jenom tam, kde je kam odstoupit od sebe. A my jsme si říkali, že ta první rovina, kam je možná odstoupit, je rovina slova, rovina řečí. Reflexe bez toho, že bychom vstoupili do světa řečí, není možná. Reflexe je právě myšlení. Myšlení a řeče to tež. My můžeme jenom tím, že se staneme obyvateli světa řečí, světa myšlení, se můžeme k sobě dostat z pářky. A teď právě to slovo nám ukazuje, to nám otvírá naši uzavřenost, zablokovanost do eigenveltu, do světa. My jako lidská bytost, jako každá jiná živá bytost, jsme uzavření na svém osvětí, svém umveltu, do eigenveltu, říkají. A my vlastně tím, že se učíme různý další věci jako pracovat v nástroji, jenom rozšiřujeme, zaklačujeme hranice, meze toho svýho osvětí kus dál, takže to naše osvětí je široké, kompliková. Ale teprva ta cesta přes svět myšlení, svět řeči, nám otvírá cestu z toho uzavřenosti do osvětí ke světu, k otevřenosti světa. To znamená, že skutečně my, když se v reflexi vracíme k sobě, tak se nevracíme k sobě v tom subjektivním smyslu, jak jsme byli my na začátku, právě s odstupu. To znamená, my už vidíme sebe v kontextu. Ale mně se právě nezdá, že ten kontext je jenom předmětný, že teda vidím sebe a spoustu jiných předmětů, které mě obklokujou, což už není třeba některý úzkej umel, ale co pak s tím, s celou jeho historii, nebo skutečnost teda taková, jaká je nějak ze vnitře. Teda to není jenom ten souhrom těch faktů a situací, které mě obklokujou. No to jistě ne, to jistě ne. Především ta objektivita tam není na začátku, takže v tom eigenweltu je všechno ze subjektivnění. Všechno. Mouka si sedne na židli jako na kus něčeho a ne jako na židli. Židle to je pro nás, pro mouku to není židle, pro mouku je to kus něčeho. I v tomto smyslu v eigenweltu jsou věci tak jenom si přivlastňovaný. Nejsou tím, čím jsou. A když se člověk vrací v sobě, tak na jednu stranu se stávají věci tím, čím jsou. Čili on se slušně objektivuje. Jenomže zároveň se já stávám já. Čili já se subjektivuju. Tam to je objektifikace, subjektifikace, objektivace, subjektivace, objekce, subjekce. To jsou různý termíny, který si můžeme ponechat pro různý příležitosti, ale v reflexi vždycky nějak analyzujeme nebo dělíme, rozdělujeme to, co je navrub věcem a to, co pasí navrub nám. Tohle tam je. Věci se objevují teprve v reflexi a taky já se ukazuju tohle v reflexi. A hned na první pohled není jasný a nemusí to být, že v reflexi se ukazuje ještě něco jiného. Čili to není tak samozřejmé, že by se tam hned ukázal třeba svět. Svět není ani předmětnej.
s2.flac
====================
No a teď přichází třeba Marx a říká, aha, to je čerej odraz ekonomických poměrů. Tedy tohleto takovýto dešifrování, to odhalování toho, co se zdánlivě je jako subjektního lépe původu, jako jenom produkt, odraz, něčeho veskrze objektního, to, co patří na stranu těch předmětů, to je tady pořád. To je zase taková reakce na to, zejména na ten německý klasický idealismus, kde se vykládá, celý svět se vykládá zjáv. Tedy na to není odpověď, kde je to kriterium, jak se to má stavět. Není to zbytečný říkat, že tam to dává víc a tam to dává míň? Není. Je to. Někde to správný je. Ony má ale existuje, protože se vedené. Jdou jisté situace, v jistejch případech se dá o tom hovořit, že víc a nebo míň, ale v tomhle případě si myslím, že se o tom nedá hovořit. Tam je to víc a nebo míň, takže bych o tom vůbec nemluvil. No jenže ta reflexe to vždycky nějak udělá. Ta reflexe prostě spočívá v tom, že to nějak dělí. Ale když vy potom víte i tu věc, že to nejde nějakým způsobem rozhodnout objektivně, no tak bych to tím pádem vynechal. Objektivně to nejde, protože objektivně je to vždycky vedle. Prostě tzv. objektivní poznání je vždycky falešný, i když to někdy funguje. Proto to nejde. Ale já se nemůžu toho nikdy vzdát, protože reflexe spočívá v tom, že člověk se popouští o svý sebepochopení. To je tradiční úkol, ještě předfilozofický. V Delphi to bylo napsáno nikoli v důsledku filozofickým, protože v filozofii se toho pak expoz dovolávalo. Hlavní způsob, který bych měl vytvořit, je to, že výpočet sebe, který mám na záležitosti, je to, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti, že mám na záležitosti a nemám na záležitosti. Vy se toho můžete zbavit jedině, když si uložíte meze svým myšlením. To právě, že kdybych si já dal mezeč, tak potom tam můžu hovořit o něčem, že tam je víc a nebo mín. Že si uložíte meze, které jste o tom neuvažoval a nechal to být. A neuvažoval o tom, kde je víc a kde mín. No a když tyhle ty meze uložíte, no tak pak vypadnete z tradice filozofického myšlení nebo vůbec racionálního myšlení a vlastně vytvoříte jakási tabu. Já vám rozumím, snad zase řeknu příklad, na tom to bude lépe vidět. Stalo se, že po 8.40., byl to ve spozdě až ke konci 50. roku, že jsme museli rozpustit študentský spolek, v kterým jsme pracovali a při tom předsedou toho študentského spolku byl člověk, který po 8.40. byl členem ústředního akčního výboru. Díky tomuto muži nebyly členové ani funkcionáři tohoto študentského spolku zatčeni a odsouzení na dlouhá léta jako třeba junáci nebo katolický študent, ale žili si jakž takž 50. letech na svobodě. Ovšem, byli nesmírně špehovaný a občas byli ohromovaný, to byl začátek, neskušený mladí lidi byli ohromovaný tím, že jim ukazovali policajti, co všetko na ně a na jejich přátelé mají. A teď na nás navšetky přišla taková děs, taková panika, že někdo mezi náma bonzuje. Nejen informací, ale i různých textů, které najednou mezi náma se ztratili a najednou vyměnili policajti. Bylo tolik, že to prostě nebylo možné vysvětlit náhodou, že někdo zapomněl něco v telefonní budce. A teď jsme se dostali do situace, že v tom šoku můj starý přítel přišel a tam mu ukázali takovejhle stoch textů jeho a po něco ještě větší stoch textů mejch. No tak ty texty tam musel někdo dát. Nejenom jednou, už tam soustavně musel někdo dát. A teď v tom šoku jsme na to reagovali způsobem, který je sice velmi pochopitelný, ale naprosto blbej. A začali zjišťovat, kdo asi tak nejpravděpodobnější mezi náma fizuje. No a teď jsme poměrně rychle dospěli k rozpoznání, jsme se zreflektovali a zjistili jsme, že jsme na Prahu bláznění, na Prahu šílenství. Že prostě už svý nejbližší kamarády začínáme podezírat a nakonec vypadá každej, každej z nás tam mohl bejt. No a teď z tohoto rozpoznání, že jsme se dostali na nějakou šíleně šikmou plochu, s který jen tak tak vyvázneme, že jsme si jako tabu řekli, tak o tomhle uvažovat nebudeme. To je kravina, to vede k bláznění. Prostě ať už mezi náma takovej člověk je nebo ne, nebo jak to dostali, ať to chtějí, jak to dostali, prostě podezírat ty nejbližší přátelé kolem sebe, je to přece nonsense. A díky tomu jsme to přežili. Tedy bylo to jakýsi tabu. Ovšem bylo to tabu ad hoc vymyšlený k ochraně integrity nás všech, každého z nás, abychom nesvokaděli. To nebylo proto, že by na tom nezáleželo. Samozřejmě to bylo důležité a dalo se to určit. V zásadě to bylo možno určit, jestli to někdo dával, nebo jak se to ztrácelo, že to všechno se dalo zjistit. Jenomže my jsme si uvědomili, že to není v té naší situaci to nejdůležitější. Že prostě my můžeme přežít i bez toho, že tohleto zjistíme, označíme pakatele a že dokonce přežijeme jenom za těch podmínek, že se o to nebudeme snažit pakatele usvědčit a chytnout. Ale to bylo naprosto racionální a nemělo to spoznávat se stránkou chápání tý konkrétní situaci nic jiného. My jsme jenom pochopili, že jsou tady důležitější věci a že chtít chápat tohleto, že znamená jistý riziko pro naší osobní integritě. Já tomu rozumím, jestli jste to myslel takhle, ale v žádném případě bych to nemohl připustit třeba při experimentu, když se dělá vědecký experiment. Takže měl bych si uložit tabu, která by o něčem neuvážovala. To myslím, že je vždycky vada. Methodicky řekněme, to můžu, jaksi dočasně, pustit ze zřetla. Ale musím si toho být vědoma, musím se k tomu vrátit a jindy zase pustit něco jiného ze zřetla a teď prověřit tuhletu věc. S čistě hlediska, s čistě poznávací lunetického stanoviska, nechceš žádný tabu připustit. Z praktických důvodů, prosím. Ale teoreticky... Já mě šlo o to, že když máte nějaký předmět, tak jistým způsobem si vytvoříte nějaký ideál, který byste si chtěli třeba přijít. Vos idealizujete třeba, když máte. A teď, takže tam máte nějaké měřítko, nějakou hranici, které se můžete blíž. Ale v tomhle případě, teda myslím, že potom jisté měřítko, nějaký ideál třeba pravdu. Dejme tomu. Ale právě jen mě zahrál ta otázka toho sebe samotného, že já poznám sám sebe. A kdy ta objektivace té přírody je větší, než to, že já jsem sám sebe poznal víc. Anebo naopak. Když třeba chcete poznat, jak se hejbou elektronik kolem atomových jadér a chcete stanovit jejich rychlost a jejich polohu, tak přichází Heisenberg a by řekl, že teda si musíte vybrat buď stanovit polohu nebo rychlost, ale oboje na jednou, že stanovat nemůžete, protože samo to stanovování je tak hrubým. Pane, tam se vznala pravděpodobnost stanovení, že jedna je větší pravděpodobnost a po druhé je druhá menší. U toho Heisenberga. Můžeš stanovovat oboje dvě na většině, ale jednu si věříte, že je prostě jednou menší. Tam když stanovujete jednu, tak nemůžete stanovit druhou a když tu druhou, tak nemůžete stanovit tu první. Ne, že to stanovujete oboje. Tam to prostě oboje stanovit nelze a proč? Protože to stanovení samo je tak hrubý zásah do stavu věcí, že vy stanovujete místo a změníte rychlost. To stanovení je tak mocným zásahem vás jako subjektu, že to mění tu situaci. No a tam je eminentně důležitý vědět, co je skutečná rychlost elektronů a co je ta vámi ovlídněná rychlost elektronů. To je strašně důležitý. Proč, jak já můžu, když, ještě řeknu, teď jsem si vzpomněl nějaké, jsme jednou byli v Hronově u jednoho přítele, tam nás pozvali na oběd a teď on měl malinkou sestřičku, dvouhodně mladší, která se tam furt šmrdila kolem stovu a furt dělala všejaké piruety, jak zlobila a tak a najednou tam do něčeho takhle cvakla, schodila, já nevím, jestli to byl hrníček od talířek nebo něco takhle, ten narátajíc talíř spadl a rozbil se. Zastavkuji ticho, škařitě. A první se ozvala ta holka a říká, ale když jsem to schodila, tak to bylo ještě celé. Čili ona se tam pokoušela svou aktivitu omezit na to cvnknutí do toho a to ještě bylo celé. A odmítala přeřít odpovědnost, že se to rozbilo na zemi. No to je přece strašně důležité vědět, co jsem ještě způsobil já a co už jsem nespůsobil já. Američtí vědci dali dohromady pumu atomovou, že jsou za to odpovědní nebo nejsou za to odpovědní, že teda byla použita v Nagasaki a Hiroshima a že to zavraždilo tolik a tolik lidí. To je vážná záležitost. Tam strašně záleží na tom, co si ten vědec myslí. Jestli je to ještě jeho odpovědnost, jestli za to on může, za to zneužití, anebo jestli za to už nemůže. Prostě si vynalízá, co kdo s tím udělá, co jemu do toho. To je strašné. To jsou otázky elementární důležitosti. Kde je ta hranice mezi tím, co my děláme a mezi tím, co to dělá? To není zbytečná otázka. Prosím tě, my jsme řekli v půl desátých, že budeme tak asi končit. Co jste říkal na to? To není nám přesně nic. Jsi říkal, že je to rozdělený subjekt a obyv je důsledka reflexe. Je to tak někdy filozofé, například Jaspers, to považují za jakési takové dětiční zatížení, a mluví o subjekt-objekt špaltung, o rozseknutí skutečností, která původně je nějak jednotná. Dokonce takhle silně se o tom vyjadřují, jako kdyby to byla opravdu jenom taková nějaká násilná akce. Čeho to má Jaspers? Jaspers to má všude, v každým místě o tom mluví, i v populárních filozofích, jedna, dvě, tři, to jestli si chcete přečíst, tak vám řeknu nějaký citace nenakamžitě. Mně se zdá, že to neodpovídá, že to není žádná taková umělá trdlina, kterou nějak ta tradice v místě vyrůstáme dělala, a protože takové nějaké ty splivnutí směrváno a tak dále jsou čímsi přirozenější. Mně se zdá, že především subjekt, objekt špaltung, že není špaltung, ale právě naopak s růstem, že to subjektní a objektní, vnitřní a vnější, nepředmětní a předmětní, že je vždycky integrováno do celků, kterým říkám subjekty. Každý subjekt má svou vnitřní a vnější stránku a je také sformován, je integrován, má své meze. Již se odděluje od ostatního světa a tím pádem za těmito mezeny je ten druhej svět, to, co je proti mně, co je vůči mně, co se obrací svou předmětnou tváří. To není čerá předmětnost, ale to se vůči mně jako subjektu, co se vůči každému subjektu, se obrací svou předmětnou tváří. V tomto smyslu mám dojem, že je to špatně pochopené, že žádnou špaltu nejde, ve skutečnosti je to integrovánost, integrita kusu vnitřního, kusu vnějšího, která má zadůsledek, že všechno, co je mimo tuto integritu, obrací k tomu svou vnější tváří. To není nic uměného, to je od původu. To vnímání celostný a vnímání třeba to časový, ten kůň a tak dále, jak to pádě, tak nebo vydám časek rostrový, nebo časový. To je jenom zároveň všechno, to je zároveň. Já jsem jenom ukazoval ty jednotlivý aspekty, že? My prostě nevnímáme barvu extra a tvár extra, my bychom dohromadili koně, nevnímáme jeho hlavu a nohy a odzas, my bychom dohromadili koně a tak dále. A ještě navíc dohromadili, nevnímáme koně teď a koně před chvílí a za chvílí, ale my vnímáme vděšícího koně a tak dále. To všechno obrací k tomu, to všechno je na jednou. To je ten fenomén skutečný. Fenomén není barva, to není fenomén, to je konstrukce. A nevnímáme smyslu. No, zase jste smyslu. Protože například, jak jste říkal, smyslově vnímáme celého koně. Já to prostě nesouhlasím, protože například, jak to bylo tady, tak i vnímáme jak smysl. Takže jak můžu zároveň ušima a očima vnímat celého koně. Každému to musí. To řešit. To nevnímáme s očima a s ošima. Zároveň je to ještě podstatní, že zabřeš oči, odpleš si uši a teda budeš jen oči chvat, tak budeš cítit nějaký fach a žádný kon tam nebude. To je jako, můžeš na tom vzdělat. Zároveň na tom, že lidé takového městského koní má střetku, tomu to dá dost z toho koně. Pravda je, že smysly si vyjírají z tý stránky z toho, ale my když vidíme koně, zároveň ho slyšíme a tak dále. Ale ne naše uši. Uši ale ani neslyšejí nic. Sluh slyší, ne uši. Já bych tu refleksii hodila už tenhle. No souhlasím, napravdu. V podstatě já můžu vnímat celého koní nikoliv jiné smysly, jenom tím, že já reflektuji všechny ty blbosti biochemických výzorů, které nás nalazí. Jak v těch oších, tak v těch uších. Tohle reflektuji a tím můžu vnímat koně. Podle toho, jak rozumíme refleksii, jestli tomu rozumíme tomu návratu původně etymologicky, tak ano. Jinak o refleksii nemůže být řeč. To není důsedek reflekse, že vidíme koně, přestože jednotlivé buňky na naší sítnici vnímají jednotlivá kvanta. Nebo řekněme malé počty kvant. Takhle je mnohem velice zajímavá věc. Skutečně, když to objektivizování nás ten dělí, že nám to dokončilo napřed, tak, když jste ho dráhli nejenom z tý sítnice zpátky do mozku, ale z toho mozku až na tu sítnici, a objevujeme ho už popřímo na tý sítnice, naopak už na tý sítnice se děje taková velice složitá věc, jako je rozlišení tvarů a barvy třeba. Už z tý sítnice odchází zvláštní informace tvarů a zvláštní informace barvy. To jsou ekologické poznatky, to je starý várku, ale tohleto je procházené, že to se děje. Ano, proto je o podstatě, proč se to tak děje. Dá se to logicky dohodit, ale je to tak. Že dokonce teda už na fyziologický úrovni ta integrace se tam provádí. A samozřejmě tím spíš je to jenom vodůvod víc, proč se můžeme domnívat, že dokonce i naše vědomí, že intervenuje do těchto fyziologických procesů. Že to nejsou jenom ty řídící nervové procesy, které intervenují, ty vyšší, které intervenují do toho, co se děje na tý sítnici, ale že dokonce teda naše vědomí intervenuje jak do těch řídících, tak do těch nejprimitivnějších procesů fyziologických. Kterou dokonce ještě tak, že teda u toho oka to patí, pro všechny smysly, ta zpětná nervace, a u toho oka je to ještě zajímavý tím, že to je vlastně, to je jako nerv, ale to je byčová část muzku, to jsou část muzku. To je velice zajímavý, že to vlastně už je mozem, to je další malý asociace. Znáte rádlovou nervovou teorií? Vydal to německy když jste dávno. Tam v celé té knize prokazuje, že zrak je naprosto jinak založen než všetky ostatní smysly. Tohle je dneska fyziologická dokáza. Už jsem říkal, že traktér. Co? Ten část je co minuty tisíc. Traktér má takto... Sytnice už je kus mozku, vyřezlý a už je pěkný, to se mi líbí. To je trošku odporný. Prokázat se dá na zkušenost. Zkušenost se dá prokázat. Počkej, to bude příště. To je potom garantem toho. Není žádný garant. Samozřejmě ke světu. Já se dostávám k sobě v kontextu, zatímco původně. To je totiž podstata reflexe. Reflexe je možná jenom tam, kde je kam odstoupit od sebe. A my jsme si říkali, že ta první rovina, kam je možná odstoupit, je rovina slova, rovina řečí. Reflexe bez toho, že bychom vstoupili do světa řečí, není možná. Reflexe je právě myšlení. Myšlení a řeče to tež. My můžeme jenom tím, že se staneme obyvateli světa řečí, světa myšlení, se můžeme k sobě dostat z pářky. A teď právě to slovo nám ukazuje, to nám otvírá naši uzavřenost, zablokovanost do eigenveltu, do světa. My jako lidská bytost, jako každá jiná živá bytost, jsme uzavření na svém osvětí, svém umveltu, do eigenveltu, říkají. A my vlastně tím, že se učíme různý další věci jako pracovat v nástroji, jenom rozšiřujeme, zaklačujeme hranice, meze toho svýho osvětí kus dál, takže to naše osvětí je široké, kompliková. Ale teprva ta cesta přes svět myšlení, svět řeči, nám otvírá cestu z toho uzavřenosti do osvětí ke světu, k otevřenosti světa. To znamená, že skutečně my, když se v reflexi vracíme k sobě, tak se nevracíme k sobě v tom subjektivním smyslu, jak jsme byli my na začátku, právě s odstupu. To znamená, my už vidíme sebe v kontextu. Ale mně se právě nezdá, že ten kontext je jenom předmětný, že teda vidím sebe a spoustu jiných předmětů, které mě obklokujou, což už není třeba některý úzkej umel, ale co pak s tím, s celou jeho historii, nebo skutečnost teda taková, jaká je nějak ze vnitře. Teda to není jenom ten souhrom těch faktů a situací, které mě obklokujou. No to jistě ne, to jistě ne. Především ta objektivita tam není na začátku, takže v tom eigenweltu je všechno ze subjektivnění. Všechno. Mouka si sedne na židli jako na kus něčeho a ne jako na židli. Židle to je pro nás, pro mouku to není židle, pro mouku je to kus něčeho. I v tomto smyslu v eigenweltu jsou věci tak jenom si přivlastňovaný. Nejsou tím, čím jsou. A když se člověk vrací v sobě, tak na jednu stranu se stávají věci tím, čím jsou. Čili on se slušně objektivuje. Jenomže zároveň se já stávám já. Čili já se subjektivuju. Tam to je objektifikace, subjektifikace, objektivace, subjektivace, objekce, subjekce. To jsou různý termíny, který si můžeme ponechat pro různý příležitosti, ale v reflexi vždycky nějak analyzujeme nebo dělíme, rozdělujeme to, co je navrub věcem a to, co pasí navrub nám. Tohle tam je. Věci se objevují teprve v reflexi a taky já se ukazuju tohle v reflexi. A hned na první pohled není jasný a nemusí to být, že v reflexi se ukazuje ještě něco jiného. Čili to není tak samozřejmé, že by se tam hned ukázal třeba svět. Svět není ani předmětnej.