Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Tak dneska jsme si řekli, že se budeme zabejvat, vlastně už jsme to měli udělat předtím a v minule jsme změnili téma, že jsme se chtěli připravit na Levínu. Chceme se zabejvat otázkou integrity osobnosti a integrity života, což jsou dvě různé věci, trošku, ale patří k sobě. A to v souvislosti s myšlením, zejména filozofickým, ale vůbec. Tak na začátku je jakýsi takovej apel k obecnému mínění, který nemůžeme považovat za víc, než za jakýsi argumentum ad hominem. A za druhé uvidíme, že i to obecné mínění není sjednoceno v té věci. Ale ten apel asi spočívá v tom, že přece jenom, když se o tom tematicky hovoří, tak vlastně takřka každej přizná, že sjednocenost osoby, osobnosti a sjednocenost života je jakási hodnota. A naprostá většina lidí nebude hájit opak. I když sami třeba ten život, nejenom že sjednocenej nemají, ale i když vysloveně jednají způsobem vědomně a štříle vědomně, který je v rozporu s tou sjednoceností. Co tím můžeme mít na mysli? Na takové nejbanálnější rovině to jsou různé role, které člověk na sebe bere. Tak v literatuře to bylo popsané, ve filmech to je. Na nejbanálnější rovině to je, znáte případy lidí v práci, který třeba mají nějakou funkci, prokurista nebo vedoucí oddělení nebo něco takového, strašnej pes. Všechno tam speruje, každý ho probrdne, všechno musí lítat, že je tam diktátor. A teď ho znáte, jak je doma a doma je utápnutý pod pantoflém, naprosto maličkej, takhle maličkej, když je tam u toho jeho žena. A může to být taky v obrácení, může to být u dětí, je známý, že třeba děti, které doma jsou strašně hodný, tak ve škole strašně zlobějí a naopak. Ty případy jsou velice časté. Tady vidíme, nebudem to rozbírat, ale vidíme třeba u těch dětí, je to určitá kompenzace. My tomu neporozumíme, když to nepochopíme psychologicky jako kompenzaci. To dítě se musí odreagovat a má doma takové podmínky, že se odreagovat nemůže, tak se odreagovává ve škole. Nebo naopak se bojí ve škole odreagovat, je tam strašně hodný a pak přijde domů a musí si to vynáhradit. Čili doma je šíleně, je to spratek, je to tzv. živé dítě, dělá všechny možné škusy a tak. Kompenzace. Svým způsobem je kompenzace i to objasnění toho šefa oddělení na pracovišti. Protože doma je utápnutý, tak se musí nějak projevit aspoň na tom pracovišti. Ale nám teď vůbec nejde o tohle, jak to vyloží psycholog. Nám jde o tu skutečnost, že se lidé v různých společnostech jevějí různě, to je, že na sebe berou různé role, které nejsou v souhlasu. Lidi vám na nejvíc řeknou, že to je nezbytné. Já jsem měl tu širou nahodilou příležitost, že jsem přišel do jistého prostředí. Který nevědělo, že mám přístup do téhož prostředí z jiného koutu. A teď mě tam lidi líčili ty druhý jako nebezpečný, radši před nima nic neříkat, to jsou strašní komunisti. Přitom já jsem samozřejmě s nima byl v kontaktu zase jiného typu, takže jsem si to ověřil. A teď jsem zjistil, že je úplně všechno jinak. Tak jsem říkal, tak čím to je? Samozřejmě, protože ty lidi na venek a v tom městě dělají úplně komunisty. A doma a ve vztahu ke mně samozřejmě se chovali úplně jinak. To už je něco jiného, to není kompenzace. To je určitý taktizování, protože jim ta role na venek něco zabezpečuje a přitom oni si zase potřebují kontakt s lidmi, před kterými mluví jinak. Si potřebují zase upevnit to svý sebevědomí, že teda nejsou takový svině, za jaký vypadají. To jsem to přehnal, že to musí až do krajností, ale prostě asi takhle. Tam to není kompenzace. Tam je to určitá potřeba zachovat si nějakou substanci a to je taky jedním z motivů takových případů, kdy lidi tajně podporují, třeba pošlou něco na faru, ale nechodí tam. Když už musí jít do kostela, tak radši si zajedou 20 kilometrů někam do kostela, ale nenápadně po někom, aby to nebylo, tak tam pošlou a mají svědomí, mají trošičku očištěný. Udělají to pro své svědomí. To není kompenzace v pravém slova smyslu. To je jakejsi pokus o usebrání posledních zbytků integrity typu, kterého oni si váží jako základního. Pro ně mají některé věci v podstatě hodnotu prvořadou, ale oni to nemůžou projevovat, takže si aspoň to dělají tajně. Aby si tu integritu zachovali. A myslej si, že si ji zachovají asi tak, jako si ji zachovává herec, který na divadle hraje Hamleta, a přitom to může být neobyčejně rozolutní chlapík. A nebo naopak, je to ženštílá baba, no a hraje tam nějakýho cézara třeba. Tedy lidi někdy řešejí rozpory v životní tím, že určitý své role chápou jako pouhou hru, pouhej teatr, a něco považují za sebe. Oni když pošlou něco na tu faru, nebo když třeba udělají něco pro nějakého chudáka, který přišel, třeba pošlou něco rodině někoho, kdo je zavřenej, tak oni si tím... To není role, kterou berou jenom tak jako herci. Tam oni se cítí být sami sebou. Ale když navenek jdou kolem a prostě ničeho si nevšimnou a když se hlasuje, tak hlasují spolu a já nevím, co všechno. To neberou sami vážně, to nejsou oni, to oni musí, to prostě jinak to nejde, přece to hrajeme všichni. To už není kompenzace a to už není ani jenom různý role, tady už člověk se identifikuje s jednou rolí a ty ostatní považuje za pouhé role. Zatím všim, když se to rozebírá, tak zatím všim, i když vám lidi řeknou, že se to musí, že to v tom životě jinak nejde a tak dále, tak nakonec přece jenom připustěji, že ideálem by bylo, kdyby člověk mohl jednat tak, jak to je v souhlase s vlastním svědomím a kdyby mohl navenek vypadat tak jako uvnitř a kdyby mohl stále jednat stejně, nebejt pod tlakem, který ho deformuje a tak dále. Tohle v obecním mínění asi každej člověk považuje za ideál. A jen předběžně jedna věc je sjednocená osobnost, druhá věc je sjednocený život. Teď, co jsme mluvili o těch rolích, to je život. Ale člověk přece jenom do jisté míry chce ve svým vlastním životě bejt sám sebou. Nejenom mít sjednocený život, ale bejt sám sebou. Každej člověk má jakousi představu sám o sobě. Sám sebe vidí v nějakém světle. A většinou se vidí v lepším světle. Ale je hodně lidí, to nejsou jenom řídky, výjimky, je hodně lidí, který se vidějí ve světle velmi ostrym a nepříznivým. Takže někdy je zapotřebí pomoci druhejch, aby jim říkali, neblbni, přece nebudeš mi vykládat, že jseš tak blbý, jako támhle ten třeba, nebo jseš blbější a tak dále. Prosím, že nekřečovitě se furt neupínej na to, jakou volovinu proved, člověk to na sebe musí vzít a tak dále. Já jsem před chvílí říkal, tady Tomáš byl teprve první, udělal jsem několik volovin za sebou, už mě to štvalo, jsem říkal, že je opravdu někdy těžké zejména být trpěnevej vůči sobě, prostě vůbec se vydržet. U některých lidí, například u mě, to je jen tak chvílem a už si jdu na nervy šíleně, ale jsou lidi, který to mají takžka doživotně, si jdou na nervy furt. Je to až teda jakási vada. A je zapotřebný těm lidem tak nějak pomoc v tom, že je potřeba i sebe brát s jakousi trpělivostí, s jakousi dávkou skromnosti. Vlastně když člověk sám sobě je na nervy, to je proto, že něco v něm je pyšný. A proto teda nemá rádo, že to druhý tomu dost nevyhovuje. Souvisí to, ale na téhle rovině, na té rovině integrity osobnosti, se přece jenom ty otázky maličko kladou jinak než v té rovině různých rolí v různých situacích vůbec v té integritě života. Nehledě k tomu, že v životě taky jde o integritu takovou dlouhodobou, že když něco říkám dnes, tak se očekává, že nebudu něco říkat zcela opačnýho za rok. Budoukoce zejtra. K tomu se ještě vrátíme. Jakým způsobem můžeme mluvit o životní integritě v odvíjení vlastního života? To není identita. Musíme to pak rozlišit. K tomu se tedy, jak říkám, vrátíme. Tak vycházíme z toho, že integrovaný život a integrovaná osobnost, že jsou hodnoty, že to je něco hodnotnýho. Proč to je hodnotný? Proč to mu vynecháváme? Poněvadž by nás to vedlo jinam, než je náš cíl. Ale je to vážná věc a je třeba se tím taky zabavívat. Vycházím z toho jenom jako z předpokladů. A teď naše otázka dnes je tato. Jaké místo má myšlení, a speciálně filozofie, ale nejdřív vůbec myšlení, v integritě lidské osobnosti a v integritě lidského života? Na první pohled by se mohlo jevit, že je to jasný, že samozřejmě integrovaná osobnost a osobnost, která má sjednocenej život, tak musí nějakým způsobem integrovat do toho života také své myšlení. A že i to myšlení musí být sjednocené. Takže bychom mohli mluvit o sjednocenosti osobnosti a jeho myšlení a sjednocenosti života člověka a myšlení toho člověka. Patří to k sobě. Jenomže tam vznikají takový zvláštní zákruty, komplikace, o kterých jsme mluvili, ale v této souvislosti je potřeba to připomenout, totižže myšlení je reflexem. A že reflexe umožňuje takové ty zvláštní diskrepance mezi tím reflektovaným a reflektujícím. Pro rovinu myšlení, pro rovinu vědění platí, že v lidských podmínkách to je vždy hluboce všechno proreflektované. My jsme si říkali tenkrát, že když něco třeba vím, tak vždycky u toho je přítomnost také, že vím, že vím. A zároveň jsme si ukazovali hned tenkrát na začátku, když jsme si citovali toho Sokrata z Apologie, jak právě tadyhle ta reflexe umožňuje a velmi často zakládá omily a chyby, a také vědomé a cílevědomé omily a chyby, to je lži, podvůdky všelijaké a tak dále. Život, lidský život je vždycky uvědomován. Nějak je uvědomován. Člověk si o sobě a o svém životě něco myslí. A teď nikde není zaručeno, že to, co si o sobě a o svém životě myslí, že je pravdivé, že odpovídá skutečnosti. Mezi tím, jak žije a co si o svém životě myslí, nejenom že může být, ale většinou bývá rozpor, diskrepance. Teď jsme si to právě před chvíli řekli, jak většina lidí se považuje za lepší než jsou a je dost velké procento lidí, i když je jich menšina, kteří se považují za horší než jsou. Teď my si ještě dále uvědomujeme, v důsledku toho, co jsme si řekli o reflexi, že reflexe není nikdy jen jednopatrová, že tady vždycky těch pater je víc a že omily mohou být revidovány jenom díky reflexním dalších úrovní. To je, jestli že já žiju určitým způsobem a reflektuji to jako život plně ospravedlněný, tak v další reflexi mohu odhalit, že ta reflexe, která ten život bere po plně ospravedlnění, je vlastně potfuk na sobě samým. Že já se obelhávám a eventuálně obelhávám i jiné. Předstírám sám před sebou, že to, co dělám, je správný, že to je plně oprávnění, že proti tomu nemůže být námítek a ve skutečnosti je tomu úplně jinak. Pokud na to přijdu sám, tak to je vždycky další rovina reflexe. Pokud mě to někdo ukáže, tak se buď můžu nechat vylákat na tu další rovinu, anebo se nenechám vylákat a trvám na svém. Když jsme mluvili o tom, že je možná vždycky každou reflexy, podroby další reflexy, tak jsme o tom mluvili tak, že naše vedlejší, nevýslovný, neformulovaný konotace může být výslovná. Mířili do prostoru. Každá další reflexe je ve vyšší a vyšší etáži. Furt je to vejš a vejš. Jenomže teď v této situaci si musíme uvědomit pravý opak, totiž že každá vyšší reflexe znamená záběr do větší hloubky. Z vnížka nebo tak jako formálně nahlíženo je to reflexe vyšší úrovně. Ale to, čeho obsahově ta reflexe dosahuje, to je podkopání těch zdámlivých základů té reflexe nebo té akce předchozí. Když třeba dávám almůžnu žebrákovi, který stává na rohu naší ulice, tak mám pocit jakéhosi uspokojení, že jsem tady udělal něco dobrýho a bohu líbýho v té první rovině. A pak mě může k tomu buď někdo přivezt nebo mě může to napadnout samotnýmu jestli pak já vlastně tím grošem, co tam dávám tomu žebrákovi, se nevyplácím ze své odpovědnosti za blížního, že když už se s tím žebrákem potkávám, jestli pak já bych se ho neměl správně zeptat, jak to že žebrá, jestli je nemocnej, nebo jestli nemůže sehnat práci, jak to vůbec je s jeho zdravím, nevypadá nejlíp, má nějakou rodinu nebo je úplně ve světě sám, z toho všeho já se vyplácím tím, že tam dávám mu groš a mám v odněj pokoj. Když si tohle uvědomím, tak to je ta rovina další, která odhaluje mě samotného v roli, která mně se moc nelíbí. A když se takhle začnu vidět, tak se tam najednou na světlo dostává něco, co na první pohled vidět být nemusí, co je hloub, to mí bezprostřední jednání na ulici, že mu tam hodím ten česťák do klobouku. Takže ta vyšší reflexe najednou odhalí něco z mýho nitra. Já tam mám něco v nepořádku. No a takhle můžeme jít dál. Já vůbec můžu nakonec odhalit dalšíma a dalšíma reflexama, jestli já se podobně, neodpovědně nechovám i v jiných souvislostech, když nejde o žebráka. Jestli já si život neulehčuju tím, že prostě dělám na oko takového slušného člověka a ve skutečnosti jenom se vyvlíkám z nepříjemných situací, kdybych třeba stroskotal. Takže vypadám jako slušnej člověk a kdybych se nevyvlíkal z konfliktních situací, to byl bych vlastně potvora, nebo srap a tak dále. Tohle všechno se odhaluje těma vyššíma reflexama. Jenom to jsem chtěl zdůraznit, že když jdu v reflexích stále vejše a vejše, že ve skutečnosti obsahově co do tématu se dostávám hloub a hloub. V tomhle smyslu, když jsme si říkali, že filozofie je principiální reflexe, tak jsme měli na mysli, že ne každá reflexe je filozofie. A je právě taková, která výslovně a vědomně míří k těm principům a dokonce k těm posledním principům. To byla hromádka, že celkem je to takový pěkný termín, poslední principy, ultima principia. I když principium znamená to první, a ultimus znamená poslední. Poslední počátek je cosi paradoxní. Jaký poslední počátek? Ale právě tím se vyjadřuje tendence jít do nejprvnějšímu počátku. A poslední v tom smyslu, že my se k tomu prvnímu dostáváme až na poslední. Cesta reflexe je velmi komplikovaná. Je to velmi pokomplikovaná záležitost, to jsme si s Kierkegaardem připomínali, kdy člověk strácí někdy i půdu pod nohama, když furt jenom reflektuje a nekontroluje se, furt nemá na mysli ty konkrétní důsledky celé záležitosti, když to znova neuzemňuje. Ocítá se bez půdy pod nohama, protože nejde nahoru. Právě těmi dalšími a dalšími reflexy se dostává do hlubin a může se zdát, jako by ty hlubiny byly bezedna. To je to, ocitnout se v situaci bez půdy pod nohama. No a teď, když jde o integritu lidské osobnosti a lidského života, tak my jistě tuto integritu nebudeme chtít hledat nebo zakládat jenom v jedné rovině. Když se teď odhalují jednak ty roviny vyšší, roviny myšlení a roviny hlubší, totiž roviny těch principů, tak my budeme chtít integrovat lidský život nahoru i dolu. No a integrovat ty roviny spojní, hlubiní, to je nemožné bez reflexe právě. Páči k těm hlubším rovinám, my se bez reflexe nedostaneme, ty se nám vůbec neukážou. Ty jsou skryty, ty se odhalují teprve v těch komplikovaných nově a nově podnikaných reflexích, které reflektují předchozí reflexe a tak dále, až posledů aktivity. A reflektují proto, aby zjistili, jaké jsou poslední zdroje, poslední motývy, poslední principy těch reflexí a těch aktivit posledů. Aby ukázali, co je vlastně ta Vis Matrix, ta vedoucí, ta hnací síla, která působí tomu, že Vrákovi dám ten dvacetník a že jinak se o něj nestará. A nebo co je vlastně ta Vis Matrix, která mě vede nakonec k tomu, abych s ním prohodil pár slov a abych zjistil, co vlastně ten člověk potřebuje, jestli mu ten dvacetník vůbec stačí. A nebo jestli třeba nedělám chybu, když mu dám třeba i dvaceti korunu. A místo toho bych správně s ním měl pohovořit a zjistit něco blíž o něm a vůbec ho považovat za člověka. Přistoupit k němu jako k člověku a ne jako k Vrákovi. Co je ta poslední Vis Matrix, která mě k tomu vede? Kde se vzalo to, že mě napadlo, že jsem za svýho blížního odpověden ještě v nějakém komplikovanějším smyslu než jenom, že mu dám dvacetník. No a teď provedeme jakousi extrapolaci, respektive pokusíme se tuhle tu problematiku, tohle téma vyhnat do extrému. Existuje určitá životní rovina, a to znamená i rovina myšlenková, protože k té životní rovině se jinak než myšlenkově pak nedostaneme, my si ji nedovedeme jinak myšlenkově otevřít, čili je to rovina života i myšlení zároveň. A i myšlení zároveň, která se v posledu dá interpretovat, se dá analyzovat a už zde je vztah k tomu čtvrtému, což jsme si naznačovali v těch minulých večerech. V aktivitě se člověk vztahuje ke světu kolem sebe a v reflexi se vztahuje k svému vztahování ke světu kolem sebe a v reflexi se zase vztahuje k reflexi toho vztahování ke světu kolem sebe a tak dále. A když jsme si ukázali, že reflexe je přístup k sobě také, nejen k těm věcem kolem, k obojímu zároveň, v reflexi se dostávám ke skutečnosti setkání sebe s něčím jiným. Takže tam, v té reflexi, se mi otevírá skutečnost toho setkání. Přerušeno příchodem policie. Pokračování 19.4. Já bych chtěl jenom upozornit na to, že byly někteří myslitele, kteří v minulým století a začátku tohoto století, kteří zvlášť výrazně formulovali, že myšlení je životu protivné nebo nebezpečné, životní integritu ohrožující. Z psychologů asi nejznámější je Ludwig Klages a z filozofů je možno jmenovat řadu, ale myslím, že zvlášť za zmínku stojí Bergson. A to Rani Bergson. Tam došlo k jistým změnám, ale Rani Bergson, to je Bergson vývoje tvořivého, ukazuje, že skutečná životní integrita se najde pouze u hmyzu třeba a nikoli u člověka. Člověk je vnitřně rozeklán, protože myslí. A... Vývoj si našel správnou cestu právě v mechanizmech instinktů, ale myšlení, že je cestný. Že to je něco, jakási choroba. Já to říkám přehnaně, ale asi takhle to tam vypadá. Taková vyslovená podezřívavost a verze vůči přesnýmu myšlení. Je to třeba tomu rozumět jako určitý reakci v rámci francouzské racionalistické filozofie. Když čtete Bergsona, tak to srší tím espritem a tím racionalitou v provedení. To je fantastické, jak precízní myšlení to je. To vyjadřuje nejjemnější pojmové niance a užívá to k tomu cíli, aby řekl, že to myšlení stojí za pendrek. Je to svým způsobem francouzská tradice. Jeden z jiných velmi známých filozofů kritizoval kulturu a vychvaloval přirozenost. Jean Jacques Rousseau. A dělal to pomocí nejkultivovanějšího způsobu vyjadřování dotiž literárním, krásným literárním slovem, který dodnes uchvacuje víc literárně než myšlenkově. Jestli jste četli třeba Emila nebo vyznání, to je kouzelná četba. Tam jste osilněni tou barvitostí celého vylíčení, že vám unikne, jaké blbý myšlenky jsou propagované. To je taky příspěvek k integritě lidské osobnosti a lidského života. Já jsem to uváděl spíš, protože když to vyšlo, ty prvního věci a udělali ho slavným, tak na to reagoval Voltaire, já už jsem to tady citoval někdy, jak mu napsal dopis, že dostal od něj mladší knížku, která o nerovnosti snad vznikne. Voltaire mu za to děkuje. Snad ještě nikdo nevynaložil tolik důvtivu, aby nás opět vrátil na čtyři nohy. Tak podobně takovým kultivovaným způsobem, literárním, tak prostě to chce udělat. Tak podobně to tak zase Bergson udělal potom. Stojí to začtení každopádně, aby člověk věděl pak s čím. Jenom jsem chtěl upozornit na to, že v době, kdy po Haglovi, tedy po rozpadu Haglovské škol, zhruba, filozofie se dostala v 8. století minulého do neobyčeného úpadku, do deprese. Všichni vědčí duchové se orientovali buď hlavně na přírodní vědy nebo aspoň na historii nebo k lingvistiku. Ale na filozofii chodili opravdu jenom lidi, a teprve na přelomu století a na začátku našeho století dochází k jakési nový vlně zájmu o filozofii, nový vlně takový důvěry ve filozofii, že by se tam něčeho mohlo dosáhnout, paralelně s tím, jak se odhaluje krize přírodovědy a vůbec věd všech. V tíhle době se vyskyty právě tyhle pochybnosti o myšlení a o jeho významu pro lidský život. Velký pochybnosti myšlení je vlastně životu nebezpečný a je velmi podstatný, že třeba křesťaní, zejména teda protestanti, kterým tomu byli náchylní odedávna, se těchto nálad velice dobře chytají a okamžitě nastartují s takovým tím komplexem méněcenosti svým, který je oblíkán do zbožný formy, do formy zbožnosti, jakože se nesmí být nafoukaný na svůj rozum a tak dále. Tohle bylo o vzduší konce minulého století a začátku tohoto století a v určitých formách to přetrvává. Já jsem teď psal nějakejsi text Zdeníkovi Neubauerovi k 50. a k tomu cíli jsem si přečet nějaký jeho texty. Vlastně já mám dujem, že v něm samým je neuvědomněné, že je tam taková silná struna nedůvěry v myšlení. Což je na katolíka velmi pozoruhodné. Tam bych nic takového neočekával a zdá se, že to tam je dost přítomné. Má to charakter spíš objektivovanej než zážitkovej, ačkoliv tam stále mluví o zážitcích a odmítá objektivaci a objektivismus. No ale to je jiná záležitost. To bych utekl jinak. Tedy ta krize myšlení je cejtit hlavně koncem minulého století a začátkem tohoto století, ale my jsme dneska v době, teď na konci století se dostáváme do doby, kdy ta krize myšlení zase proniká dost silně do povědomí lidí. Není to takový znitra těch myšlenkových pracovníků, buď vědců nebo filozofů, ale spíš z řad davů, z řad lidí, který se na to dívají zvenčí. Prostě oni nenaglížejí, jak selhává věda, třeba fyzika, jak selhává na rovině subatomárních částic. Ale oni viděj, že životní prostředí je zlikvidovaný, takřka nedá se už v městech dejchat, že voda se nedá takřka pít atd. Vohrožení na všech stranách a věda. Čím dál je vědy víc, a stojí to čím dál víc za pendrek. Tedy je to nefilozofický hodnocení, ale takový dost přesvědčivý. Ad hominem to naprosto platí. Nedávno tady byli nějaký Holanděni nebo nějaký Českoslovenci, nevím kolik tam, taková balikánská organizace, a furt tam mají větší a větší manifestace. Já jsem s nimi asi tři hodiny diskutoval, dost kriticky, pak mě připadaly úplně takové naivkové jak nic. Jednoho stranického funkcionáře, který reagoval na to, že mělo se někam vyrazit, a teď lidi tam pili bývo a tam se bavili. Teď nikdo nevěděl, jak je přimět k tomu, že se měl někam doprůvodu nebo načeš von.
s1.flac
====================
Tak dneska jsme si řekli, že se budeme zabejvat, vlastně už jsme to měli udělat předtím a v minule jsme změnili téma, že jsme se chtěli připravit na Levínu. Chceme se zabejvat otázkou integrity osobnosti a integrity života, což jsou dvě různé věci, trošku, ale patří k sobě. A to v souvislosti s myšlením, zejména filozofickým, ale vůbec. Tak na začátku je jakýsi takovej apel k obecnému mínění, který nemůžeme považovat za víc, než za jakýsi argumentum ad hominem. A za druhé uvidíme, že i to obecné mínění není sjednoceno v té věci. Ale ten apel asi spočívá v tom, že přece jenom, když se o tom tematicky hovoří, tak vlastně takřka každej přizná, že sjednocenost osoby, osobnosti a sjednocenost života je jakási hodnota. A naprostá většina lidí nebude hájit opak. I když sami třeba ten život, nejenom že sjednocenej nemají, ale i když vysloveně jednají způsobem vědomně a štříle vědomně, který je v rozporu s tou sjednoceností. Co tím můžeme mít na mysli? Na takové nejbanálnější rovině to jsou různé role, které člověk na sebe bere. Tak v literatuře to bylo popsané, ve filmech to je. Na nejbanálnější rovině to je, znáte případy lidí v práci, který třeba mají nějakou funkci, prokurista nebo vedoucí oddělení nebo něco takového, strašnej pes. Všechno tam speruje, každý ho probrdne, všechno musí lítat, že je tam diktátor. A teď ho znáte, jak je doma a doma je utápnutý pod pantoflém, naprosto maličkej, takhle maličkej, když je tam u toho jeho žena. A může to být taky v obrácení, může to být u dětí, je známý, že třeba děti, které doma jsou strašně hodný, tak ve škole strašně zlobějí a naopak. Ty případy jsou velice časté. Tady vidíme, nebudem to rozbírat, ale vidíme třeba u těch dětí, je to určitá kompenzace. My tomu neporozumíme, když to nepochopíme psychologicky jako kompenzaci. To dítě se musí odreagovat a má doma takové podmínky, že se odreagovat nemůže, tak se odreagovává ve škole. Nebo naopak se bojí ve škole odreagovat, je tam strašně hodný a pak přijde domů a musí si to vynáhradit. Čili doma je šíleně, je to spratek, je to tzv. živé dítě, dělá všechny možné škusy a tak. Kompenzace. Svým způsobem je kompenzace i to objasnění toho šefa oddělení na pracovišti. Protože doma je utápnutý, tak se musí nějak projevit aspoň na tom pracovišti. Ale nám teď vůbec nejde o tohle, jak to vyloží psycholog. Nám jde o tu skutečnost, že se lidé v různých společnostech jevějí různě, to je, že na sebe berou různé role, které nejsou v souhlasu. Lidi vám na nejvíc řeknou, že to je nezbytné. Já jsem měl tu širou nahodilou příležitost, že jsem přišel do jistého prostředí. Který nevědělo, že mám přístup do téhož prostředí z jiného koutu. A teď mě tam lidi líčili ty druhý jako nebezpečný, radši před nima nic neříkat, to jsou strašní komunisti. Přitom já jsem samozřejmě s nima byl v kontaktu zase jiného typu, takže jsem si to ověřil. A teď jsem zjistil, že je úplně všechno jinak. Tak jsem říkal, tak čím to je? Samozřejmě, protože ty lidi na venek a v tom městě dělají úplně komunisty. A doma a ve vztahu ke mně samozřejmě se chovali úplně jinak. To už je něco jiného, to není kompenzace. To je určitý taktizování, protože jim ta role na venek něco zabezpečuje a přitom oni si zase potřebují kontakt s lidmi, před kterými mluví jinak. Si potřebují zase upevnit to svý sebevědomí, že teda nejsou takový svině, za jaký vypadají. To jsem to přehnal, že to musí až do krajností, ale prostě asi takhle. Tam to není kompenzace. Tam je to určitá potřeba zachovat si nějakou substanci a to je taky jedním z motivů takových případů, kdy lidi tajně podporují, třeba pošlou něco na faru, ale nechodí tam. Když už musí jít do kostela, tak radši si zajedou 20 kilometrů někam do kostela, ale nenápadně po někom, aby to nebylo, tak tam pošlou a mají svědomí, mají trošičku očištěný. Udělají to pro své svědomí. To není kompenzace v pravém slova smyslu. To je jakejsi pokus o usebrání posledních zbytků integrity typu, kterého oni si váží jako základního. Pro ně mají některé věci v podstatě hodnotu prvořadou, ale oni to nemůžou projevovat, takže si aspoň to dělají tajně. Aby si tu integritu zachovali. A myslej si, že si ji zachovají asi tak, jako si ji zachovává herec, který na divadle hraje Hamleta, a přitom to může být neobyčejně rozolutní chlapík. A nebo naopak, je to ženštílá baba, no a hraje tam nějakýho cézara třeba. Tedy lidi někdy řešejí rozpory v životní tím, že určitý své role chápou jako pouhou hru, pouhej teatr, a něco považují za sebe. Oni když pošlou něco na tu faru, nebo když třeba udělají něco pro nějakého chudáka, který přišel, třeba pošlou něco rodině někoho, kdo je zavřenej, tak oni si tím... To není role, kterou berou jenom tak jako herci. Tam oni se cítí být sami sebou. Ale když navenek jdou kolem a prostě ničeho si nevšimnou a když se hlasuje, tak hlasují spolu a já nevím, co všechno. To neberou sami vážně, to nejsou oni, to oni musí, to prostě jinak to nejde, přece to hrajeme všichni. To už není kompenzace a to už není ani jenom různý role, tady už člověk se identifikuje s jednou rolí a ty ostatní považuje za pouhé role. Zatím všim, když se to rozebírá, tak zatím všim, i když vám lidi řeknou, že se to musí, že to v tom životě jinak nejde a tak dále, tak nakonec přece jenom připustěji, že ideálem by bylo, kdyby člověk mohl jednat tak, jak to je v souhlase s vlastním svědomím a kdyby mohl navenek vypadat tak jako uvnitř a kdyby mohl stále jednat stejně, nebejt pod tlakem, který ho deformuje a tak dále. Tohle v obecním mínění asi každej člověk považuje za ideál. A jen předběžně jedna věc je sjednocená osobnost, druhá věc je sjednocený život. Teď, co jsme mluvili o těch rolích, to je život. Ale člověk přece jenom do jisté míry chce ve svým vlastním životě bejt sám sebou. Nejenom mít sjednocený život, ale bejt sám sebou. Každej člověk má jakousi představu sám o sobě. Sám sebe vidí v nějakém světle. A většinou se vidí v lepším světle. Ale je hodně lidí, to nejsou jenom řídky, výjimky, je hodně lidí, který se vidějí ve světle velmi ostrym a nepříznivým. Takže někdy je zapotřebí pomoci druhejch, aby jim říkali, neblbni, přece nebudeš mi vykládat, že jseš tak blbý, jako támhle ten třeba, nebo jseš blbější a tak dále. Prosím, že nekřečovitě se furt neupínej na to, jakou volovinu proved, člověk to na sebe musí vzít a tak dále. Já jsem před chvílí říkal, tady Tomáš byl teprve první, udělal jsem několik volovin za sebou, už mě to štvalo, jsem říkal, že je opravdu někdy těžké zejména být trpěnevej vůči sobě, prostě vůbec se vydržet. U některých lidí, například u mě, to je jen tak chvílem a už si jdu na nervy šíleně, ale jsou lidi, který to mají takžka doživotně, si jdou na nervy furt. Je to až teda jakási vada. A je zapotřebný těm lidem tak nějak pomoc v tom, že je potřeba i sebe brát s jakousi trpělivostí, s jakousi dávkou skromnosti. Vlastně když člověk sám sobě je na nervy, to je proto, že něco v něm je pyšný. A proto teda nemá rádo, že to druhý tomu dost nevyhovuje. Souvisí to, ale na téhle rovině, na té rovině integrity osobnosti, se přece jenom ty otázky maličko kladou jinak než v té rovině různých rolí v různých situacích vůbec v té integritě života. Nehledě k tomu, že v životě taky jde o integritu takovou dlouhodobou, že když něco říkám dnes, tak se očekává, že nebudu něco říkat zcela opačnýho za rok. Budoukoce zejtra. K tomu se ještě vrátíme. Jakým způsobem můžeme mluvit o životní integritě v odvíjení vlastního života? To není identita. Musíme to pak rozlišit. K tomu se tedy, jak říkám, vrátíme. Tak vycházíme z toho, že integrovaný život a integrovaná osobnost, že jsou hodnoty, že to je něco hodnotnýho. Proč to je hodnotný? Proč to mu vynecháváme? Poněvadž by nás to vedlo jinam, než je náš cíl. Ale je to vážná věc a je třeba se tím taky zabavívat. Vycházím z toho jenom jako z předpokladů. A teď naše otázka dnes je tato. Jaké místo má myšlení, a speciálně filozofie, ale nejdřív vůbec myšlení, v integritě lidské osobnosti a v integritě lidského života? Na první pohled by se mohlo jevit, že je to jasný, že samozřejmě integrovaná osobnost a osobnost, která má sjednocenej život, tak musí nějakým způsobem integrovat do toho života také své myšlení. A že i to myšlení musí být sjednocené. Takže bychom mohli mluvit o sjednocenosti osobnosti a jeho myšlení a sjednocenosti života člověka a myšlení toho člověka. Patří to k sobě. Jenomže tam vznikají takový zvláštní zákruty, komplikace, o kterých jsme mluvili, ale v této souvislosti je potřeba to připomenout, totižže myšlení je reflexem. A že reflexe umožňuje takové ty zvláštní diskrepance mezi tím reflektovaným a reflektujícím. Pro rovinu myšlení, pro rovinu vědění platí, že v lidských podmínkách to je vždy hluboce všechno proreflektované. My jsme si říkali tenkrát, že když něco třeba vím, tak vždycky u toho je přítomnost také, že vím, že vím. A zároveň jsme si ukazovali hned tenkrát na začátku, když jsme si citovali toho Sokrata z Apologie, jak právě tadyhle ta reflexe umožňuje a velmi často zakládá omily a chyby, a také vědomé a cílevědomé omily a chyby, to je lži, podvůdky všelijaké a tak dále. Život, lidský život je vždycky uvědomován. Nějak je uvědomován. Člověk si o sobě a o svém životě něco myslí. A teď nikde není zaručeno, že to, co si o sobě a o svém životě myslí, že je pravdivé, že odpovídá skutečnosti. Mezi tím, jak žije a co si o svém životě myslí, nejenom že může být, ale většinou bývá rozpor, diskrepance. Teď jsme si to právě před chvíli řekli, jak většina lidí se považuje za lepší než jsou a je dost velké procento lidí, i když je jich menšina, kteří se považují za horší než jsou. Teď my si ještě dále uvědomujeme, v důsledku toho, co jsme si řekli o reflexi, že reflexe není nikdy jen jednopatrová, že tady vždycky těch pater je víc a že omily mohou být revidovány jenom díky reflexním dalších úrovní. To je, jestli že já žiju určitým způsobem a reflektuji to jako život plně ospravedlněný, tak v další reflexi mohu odhalit, že ta reflexe, která ten život bere po plně ospravedlnění, je vlastně potfuk na sobě samým. Že já se obelhávám a eventuálně obelhávám i jiné. Předstírám sám před sebou, že to, co dělám, je správný, že to je plně oprávnění, že proti tomu nemůže být námítek a ve skutečnosti je tomu úplně jinak. Pokud na to přijdu sám, tak to je vždycky další rovina reflexe. Pokud mě to někdo ukáže, tak se buď můžu nechat vylákat na tu další rovinu, anebo se nenechám vylákat a trvám na svém. Když jsme mluvili o tom, že je možná vždycky každou reflexy, podroby další reflexy, tak jsme o tom mluvili tak, že naše vedlejší, nevýslovný, neformulovaný konotace může být výslovná. Mířili do prostoru. Každá další reflexe je ve vyšší a vyšší etáži. Furt je to vejš a vejš. Jenomže teď v této situaci si musíme uvědomit pravý opak, totiž že každá vyšší reflexe znamená záběr do větší hloubky. Z vnížka nebo tak jako formálně nahlíženo je to reflexe vyšší úrovně. Ale to, čeho obsahově ta reflexe dosahuje, to je podkopání těch zdámlivých základů té reflexe nebo té akce předchozí. Když třeba dávám almůžnu žebrákovi, který stává na rohu naší ulice, tak mám pocit jakéhosi uspokojení, že jsem tady udělal něco dobrýho a bohu líbýho v té první rovině. A pak mě může k tomu buď někdo přivezt nebo mě může to napadnout samotnýmu jestli pak já vlastně tím grošem, co tam dávám tomu žebrákovi, se nevyplácím ze své odpovědnosti za blížního, že když už se s tím žebrákem potkávám, jestli pak já bych se ho neměl správně zeptat, jak to že žebrá, jestli je nemocnej, nebo jestli nemůže sehnat práci, jak to vůbec je s jeho zdravím, nevypadá nejlíp, má nějakou rodinu nebo je úplně ve světě sám, z toho všeho já se vyplácím tím, že tam dávám mu groš a mám v odněj pokoj. Když si tohle uvědomím, tak to je ta rovina další, která odhaluje mě samotného v roli, která mně se moc nelíbí. A když se takhle začnu vidět, tak se tam najednou na světlo dostává něco, co na první pohled vidět být nemusí, co je hloub, to mí bezprostřední jednání na ulici, že mu tam hodím ten česťák do klobouku. Takže ta vyšší reflexe najednou odhalí něco z mýho nitra. Já tam mám něco v nepořádku. No a takhle můžeme jít dál. Já vůbec můžu nakonec odhalit dalšíma a dalšíma reflexama, jestli já se podobně, neodpovědně nechovám i v jiných souvislostech, když nejde o žebráka. Jestli já si život neulehčuju tím, že prostě dělám na oko takového slušného člověka a ve skutečnosti jenom se vyvlíkám z nepříjemných situací, kdybych třeba stroskotal. Takže vypadám jako slušnej člověk a kdybych se nevyvlíkal z konfliktních situací, to byl bych vlastně potvora, nebo srap a tak dále. Tohle všechno se odhaluje těma vyššíma reflexama. Jenom to jsem chtěl zdůraznit, že když jdu v reflexích stále vejše a vejše, že ve skutečnosti obsahově co do tématu se dostávám hloub a hloub. V tomhle smyslu, když jsme si říkali, že filozofie je principiální reflexe, tak jsme měli na mysli, že ne každá reflexe je filozofie. A je právě taková, která výslovně a vědomně míří k těm principům a dokonce k těm posledním principům. To byla hromádka, že celkem je to takový pěkný termín, poslední principy, ultima principia. I když principium znamená to první, a ultimus znamená poslední. Poslední počátek je cosi paradoxní. Jaký poslední počátek? Ale právě tím se vyjadřuje tendence jít do nejprvnějšímu počátku. A poslední v tom smyslu, že my se k tomu prvnímu dostáváme až na poslední. Cesta reflexe je velmi komplikovaná. Je to velmi pokomplikovaná záležitost, to jsme si s Kierkegaardem připomínali, kdy člověk strácí někdy i půdu pod nohama, když furt jenom reflektuje a nekontroluje se, furt nemá na mysli ty konkrétní důsledky celé záležitosti, když to znova neuzemňuje. Ocítá se bez půdy pod nohama, protože nejde nahoru. Právě těmi dalšími a dalšími reflexy se dostává do hlubin a může se zdát, jako by ty hlubiny byly bezedna. To je to, ocitnout se v situaci bez půdy pod nohama. No a teď, když jde o integritu lidské osobnosti a lidského života, tak my jistě tuto integritu nebudeme chtít hledat nebo zakládat jenom v jedné rovině. Když se teď odhalují jednak ty roviny vyšší, roviny myšlení a roviny hlubší, totiž roviny těch principů, tak my budeme chtít integrovat lidský život nahoru i dolu. No a integrovat ty roviny spojní, hlubiní, to je nemožné bez reflexe právě. Páči k těm hlubším rovinám, my se bez reflexe nedostaneme, ty se nám vůbec neukážou. Ty jsou skryty, ty se odhalují teprve v těch komplikovaných nově a nově podnikaných reflexích, které reflektují předchozí reflexe a tak dále, až posledů aktivity. A reflektují proto, aby zjistili, jaké jsou poslední zdroje, poslední motývy, poslední principy těch reflexí a těch aktivit posledů. Aby ukázali, co je vlastně ta Vis Matrix, ta vedoucí, ta hnací síla, která působí tomu, že Vrákovi dám ten dvacetník a že jinak se o něj nestará. A nebo co je vlastně ta Vis Matrix, která mě vede nakonec k tomu, abych s ním prohodil pár slov a abych zjistil, co vlastně ten člověk potřebuje, jestli mu ten dvacetník vůbec stačí. A nebo jestli třeba nedělám chybu, když mu dám třeba i dvaceti korunu. A místo toho bych správně s ním měl pohovořit a zjistit něco blíž o něm a vůbec ho považovat za člověka. Přistoupit k němu jako k člověku a ne jako k Vrákovi. Co je ta poslední Vis Matrix, která mě k tomu vede? Kde se vzalo to, že mě napadlo, že jsem za svýho blížního odpověden ještě v nějakém komplikovanějším smyslu než jenom, že mu dám dvacetník. No a teď provedeme jakousi extrapolaci, respektive pokusíme se tuhle tu problematiku, tohle téma vyhnat do extrému. Existuje určitá životní rovina, a to znamená i rovina myšlenková, protože k té životní rovině se jinak než myšlenkově pak nedostaneme, my si ji nedovedeme jinak myšlenkově otevřít, čili je to rovina života i myšlení zároveň. A i myšlení zároveň, která se v posledu dá interpretovat, se dá analyzovat a už zde je vztah k tomu čtvrtému, což jsme si naznačovali v těch minulých večerech. V aktivitě se člověk vztahuje ke světu kolem sebe a v reflexi se vztahuje k svému vztahování ke světu kolem sebe a v reflexi se zase vztahuje k reflexi toho vztahování ke světu kolem sebe a tak dále. A když jsme si ukázali, že reflexe je přístup k sobě také, nejen k těm věcem kolem, k obojímu zároveň, v reflexi se dostávám ke skutečnosti setkání sebe s něčím jiným. Takže tam, v té reflexi, se mi otevírá skutečnost toho setkání. Přerušeno příchodem policie. Pokračování 19.4. Já bych chtěl jenom upozornit na to, že byly někteří myslitele, kteří v minulým století a začátku tohoto století, kteří zvlášť výrazně formulovali, že myšlení je životu protivné nebo nebezpečné, životní integritu ohrožující. Z psychologů asi nejznámější je Ludwig Klages a z filozofů je možno jmenovat řadu, ale myslím, že zvlášť za zmínku stojí Bergson. A to Rani Bergson. Tam došlo k jistým změnám, ale Rani Bergson, to je Bergson vývoje tvořivého, ukazuje, že skutečná životní integrita se najde pouze u hmyzu třeba a nikoli u člověka. Člověk je vnitřně rozeklán, protože myslí. A... Vývoj si našel správnou cestu právě v mechanizmech instinktů, ale myšlení, že je cestný. Že to je něco, jakási choroba. Já to říkám přehnaně, ale asi takhle to tam vypadá. Taková vyslovená podezřívavost a verze vůči přesnýmu myšlení. Je to třeba tomu rozumět jako určitý reakci v rámci francouzské racionalistické filozofie. Když čtete Bergsona, tak to srší tím espritem a tím racionalitou v provedení. To je fantastické, jak precízní myšlení to je. To vyjadřuje nejjemnější pojmové niance a užívá to k tomu cíli, aby řekl, že to myšlení stojí za pendrek. Je to svým způsobem francouzská tradice. Jeden z jiných velmi známých filozofů kritizoval kulturu a vychvaloval přirozenost. Jean Jacques Rousseau. A dělal to pomocí nejkultivovanějšího způsobu vyjadřování dotiž literárním, krásným literárním slovem, který dodnes uchvacuje víc literárně než myšlenkově. Jestli jste četli třeba Emila nebo vyznání, to je kouzelná četba. Tam jste osilněni tou barvitostí celého vylíčení, že vám unikne, jaké blbý myšlenky jsou propagované. To je taky příspěvek k integritě lidské osobnosti a lidského života. Já jsem to uváděl spíš, protože když to vyšlo, ty prvního věci a udělali ho slavným, tak na to reagoval Voltaire, já už jsem to tady citoval někdy, jak mu napsal dopis, že dostal od něj mladší knížku, která o nerovnosti snad vznikne. Voltaire mu za to děkuje. Snad ještě nikdo nevynaložil tolik důvtivu, aby nás opět vrátil na čtyři nohy. Tak podobně takovým kultivovaným způsobem, literárním, tak prostě to chce udělat. Tak podobně to tak zase Bergson udělal potom. Stojí to začtení každopádně, aby člověk věděl pak s čím. Jenom jsem chtěl upozornit na to, že v době, kdy po Haglovi, tedy po rozpadu Haglovské škol, zhruba, filozofie se dostala v 8. století minulého do neobyčeného úpadku, do deprese. Všichni vědčí duchové se orientovali buď hlavně na přírodní vědy nebo aspoň na historii nebo k lingvistiku. Ale na filozofii chodili opravdu jenom lidi, a teprve na přelomu století a na začátku našeho století dochází k jakési nový vlně zájmu o filozofii, nový vlně takový důvěry ve filozofii, že by se tam něčeho mohlo dosáhnout, paralelně s tím, jak se odhaluje krize přírodovědy a vůbec věd všech. V tíhle době se vyskyty právě tyhle pochybnosti o myšlení a o jeho významu pro lidský život. Velký pochybnosti myšlení je vlastně životu nebezpečný a je velmi podstatný, že třeba křesťaní, zejména teda protestanti, kterým tomu byli náchylní odedávna, se těchto nálad velice dobře chytají a okamžitě nastartují s takovým tím komplexem méněcenosti svým, který je oblíkán do zbožný formy, do formy zbožnosti, jakože se nesmí být nafoukaný na svůj rozum a tak dále. Tohle bylo o vzduší konce minulého století a začátku tohoto století a v určitých formách to přetrvává. Já jsem teď psal nějakejsi text Zdeníkovi Neubauerovi k 50. a k tomu cíli jsem si přečet nějaký jeho texty. Vlastně já mám dujem, že v něm samým je neuvědomněné, že je tam taková silná struna nedůvěry v myšlení. Což je na katolíka velmi pozoruhodné. Tam bych nic takového neočekával a zdá se, že to tam je dost přítomné. Má to charakter spíš objektivovanej než zážitkovej, ačkoliv tam stále mluví o zážitcích a odmítá objektivaci a objektivismus. No ale to je jiná záležitost. To bych utekl jinak. Tedy ta krize myšlení je cejtit hlavně koncem minulého století a začátkem tohoto století, ale my jsme dneska v době, teď na konci století se dostáváme do doby, kdy ta krize myšlení zase proniká dost silně do povědomí lidí. Není to takový znitra těch myšlenkových pracovníků, buď vědců nebo filozofů, ale spíš z řad davů, z řad lidí, který se na to dívají zvenčí. Prostě oni nenaglížejí, jak selhává věda, třeba fyzika, jak selhává na rovině subatomárních částic. Ale oni viděj, že životní prostředí je zlikvidovaný, takřka nedá se už v městech dejchat, že voda se nedá takřka pít atd. Vohrožení na všech stranách a věda. Čím dál je vědy víc, a stojí to čím dál víc za pendrek. Tedy je to nefilozofický hodnocení, ale takový dost přesvědčivý. Ad hominem to naprosto platí. Nedávno tady byli nějaký Holanděni nebo nějaký Českoslovenci, nevím kolik tam, taková balikánská organizace, a furt tam mají větší a větší manifestace. Já jsem s nimi asi tři hodiny diskutoval, dost kriticky, pak mě připadaly úplně takové naivkové jak nic. Jednoho stranického funkcionáře, který reagoval na to, že mělo se někam vyrazit, a teď lidi tam pili bývo a tam se bavili. Teď nikdo nevěděl, jak je přimět k tomu, že se měl někam doprůvodu nebo načeš von.
====================
s2.flac
====================
Zakecávám, promiňte, vrátím se k tomu původnímu. Ten v podstatě z psychologického hlediska ukazuje, jak příliš mnoho myšlení škodí. Takže my bychom mohli uvádět celou řadu dalších. Něco podobného ukazuje svým vlastním příkladem třeba Kierkegaard. A on si to sám reflektuje a sám problematizová ten svůj přístup teď i tu přemíru, reflexe a tak dále. No, tak prostě vrátíme se k tomu původnímu plánu. Tedy my jsme došli až tam, že existuje jakási základ svrchovaně důležitá a nezbytná rovina životní integrity která bez vhodného myšlenkového aparatu zůstává skryta. A že teprve tam, kde se rozvine dost pronikavá intenzivní reflexe, tak teprve tam se ukazuje, jak ta životní integrita není vůbec na dna. Prostě není to tak, a to vlastně je teď jakési vymezení vůči těm filozofům nebo psychologům, kteří ukazovali, že myšlení ohrožuje lidskou integritu. Není to tak, že myšlení ohrožuje lidskou integritu. Nýmrž ohrožuje zdánlivou integritu, která není dostatečně integrovaná. Myšlení ukazuje nedostatky naší životní integrity. Dostatečná reflexe ukazuje, že nežijeme dost sjednoceně. To není vina toho myšlení, to není vina té reflexe. To je vina toho, že jsme životně dost nezakotvení. A tohle je například skutečná podoba, skutečný fenomén těch tzv. vnitřně integrovaných prostých lidí. V určité době, zejména v romantizmu, se ukazovali postavy selské nebo vůbec venkovské. Většinou se to hledalo na venkově, to popatří k tomu romantizmu. Se ukazovali lidi vyřezaným z jednoho kusu. U nás je to třeba babička božený Němcový. Asi moudrost tam je přítomná. Životní smysl prožívaný a zároveň šířený na ty druhý. Ty druhý se cítí podpořený ve svým životě tím, že můžou se stýkat s prostým, ale moudrym člověkem. Takový lidi nepochybně jsou, jenomže se najdou na venkově, kde ty poměry jsou dlouhodobě stabilizované. Našli jsme na venkově, kde ty poměry byly dlouhodobě stabilizované, kdy tradice fungovala místo osobní integrovanosti a kdy ty lidi, když tu tradici zažili a zůstávali v ní, tak měli pocit životního zaštítění, nebo jakéhosi zakotvení, jakési pevnosti životní. Měli pocit, jenomže všude tam, kde došlo, k pronikávým společenským změnám. A to je dneska celá společnost, včetně tech venkovských, tam naopak se ukazuje, že ta připravenost, ta pevnost je daleko zřídkavější, je méně frekventovaná než v té společnosti, kde už mezi tím se zase mohly zintegrovat lidské životy v novejch podmínkách. Městské obyvatele mají náskok před těmi venkovskými, až na venkově teď se teprve všechno rozkládá. V tom městě už se to rozkládalo dávno, tam už nebylo možno dál žít, takže tam už se zase objevily jakési reakce proti tomu. Ty takzvané prosté lidi, plný životní moudrosti, to nejsou písmáci. U nás protestanti si zakládají na písmáci, jirá se klíčí ve starým Žalmanovi, takového člověka. V skutečnosti já jsem zažil, jak vypadá, pomadce jsem, potomkem tolerančních evangelíků, a zažil jsem, jak vypadá tenhle potoleranční protestantismus, jak je vykořeněný, jak je v podstatě natradičný, jak nemá z čeho čerpat, nemá zdroje, žije z opozice, jak nezná ani sám sebe dost na to, aby znal teď druhý, jak je nepřipravený ke komunismu a tak dále. Tohle všechno já vím, to jsem zažil. A vím taky, že Žalman neved k ničemu jinému, než právě k takovému vykořeněnému evangelíství, který si mohl zakládat ještě donedávna na jakýsi morální nadřazenosti. Prostě když se řeklo evangelík, no tak je na ní spoleh nelže. Policajti nám nechtějí, vy jste přece evangelík, můžete tady lhát, že v obchodování protestant byl spolehlivější partner a tak dále. To už dávno neplatí, dnes ten morální debakl je tím nápadnější, že tyhle iluze přetrvávaly tak dlouho. Takže to všechno je takový zbytek romantizmu. Že je možno žít v našem moderním komplikovaném světě, že je možno žít prostě někde v Kunwaldu. Ta představa, že je možno odejít z Prahy a někde založit komunu, že je možno si vystačit prostě v undergroundu, pár rodin pohromadě, obsadit Mlejn někde a teď se tam sníždět a tak dále. Prostě takhle integrovat život nelze. Takhle lze dožít. Takhle lze třeba jednu, dvě generaci ještě nějak vydržet, jako ve vysychajícím rybníku, tam ještě zůstanou nějaké ty kaluže, trošku hlubší, nějaké ty takové malé tůňky, tak tam některé rybičky, pokud nejsou velké, tak tam ještě nějaký čas vydržejí, než to vyschne úplně. A je to naprosto bezperspektivní. Jednu na dvě generace. Takže prostota, prostějství, bosáctví, taková návrat k životní moudrosti, to není žádná garance životní integrity. Myšlení, reflexe, je jakoby rentgen, který ukazuje nedostatky tohodle, který rozbíjí iluze o tom, že prostí lidé jsou už lidé skutečně hluboce integrovaní, hluboce zakotvení. To totiž se ukáže, když těhleti prostí lidé se dostanou do komplikovaných situací moderní civilizace, tak tam neobstoje. Tak prostě jsou vyřazeni na okraž. Oni nejsou schopní reagovat příměřeně. Jejich životní integrita je integritou bývalých časů. Není to integrita Abrahama, který vychází nevěda kam. Není to integrita lidu božího, který šel do pouště a tam pozne náhlu po těch 40 let, kdy byl připravován o poslední svý základy, s kterýma počítal na jisto, o poslední svý opory, berle a tak dál. A musel být připravený na to, aby přijal situaci naprosto novou. A v té naprosto nové situaci se musela ukázat jeho zakotvenost. Jestliže naše zakotvenost záleží na udržení situace, na udržení okolností, tak to není životní zakotvenost. To je pouze adaptace. Životní zakotvenost je ten kořen našeho života, ten kořen našeho bytí, který dovede vynášet staré i nové věci v každý nový situaci, který se dovede orientovat ve světě, který nezná, který je pro něj novej. Jestliže naše orientovanost ve světě je něčím, jako je orientovanost rybičky v akváriu. Když hodíte nový rybičky do akvária, tak tam dva, tři dny jsou desorientovaný a narážejí do čeho můžou. Když je poleknou, třeba rozsvítíte nebo tuknete do něčeho, tak najednou udělají prudkej pohyb a vrazejí do něčeho. Po třech dnech se začínají adaptovat, takže když je polekáte, tak sebou prudcehnou, ale nevrazejí už do ničeho. Za 14 dní například nevrazejí do ničeho. A zároveň mají zaregistrováno, kde co stojí, kde je jaká kytka, kde je jaký záhyb, kde je volno a kde není volno. A i ten prudkej pohyb už udělají integrovaně. Ale to není integrita ze životní zakotvenosti, to je integrita s adaptovaností. Náš svět je novej, my se v něm ještě nevyznáme. Ale to neznamená, když nejsme na to dost adaptovaní, že si můžeme dovolit mít nesintegrovaný život. A teď to myšlení, reflex se nám ukazuje, rozdíl pouhou adaptovaností a mezi životní integritou, nebo základnou životní integritou. Na první pohled se může zdát, že myšlení rozbíjí životní integritu. Ale já vám vyložil, jak to je. Nerozbíjí nic. Ukazuje, že něco nevopstojí. Ukazuje to dřív, než to nevopstojí. Proto je myšlení důležitý, že my dovedeme odhadnout, zvážit, jaký máme šance do budoucnosti, kterou neznáme. To myšlení nám může ukázat, že výzbroj, výbava, kterou máme, že nestačí. To není vina toho myšlení, to je vina té naší výbavy, že nestačí. No a tak myšlení je ze dvou důvodů, nebo ve dvou funkcích, důležité, nenahraditelné a nezbytné pro životní integritu. Jednak, že nám ukazuje to, co se může jevit jako životní integrita, jako jenom zdándivou integritu. Tedy to je ta kritická funkce myšlení. Myšlení rozumí se teda logického. Tohle to bylo vzdáleno myšlení mytickému. Mytické myšlení neznalo distanci, neznalo odstup. Mytické myšlení byl myšlenkovej přístup k něčemu, který měl usnadnit identifikaci. Čili v zásadě mytické myšlení usnadňovalo identifikaci s nějakou situací, s nějakým pravzorem, které nikdy nebylo schopno distance. Proto neexistují žádný spory mezi různými mytickými orientacemi. Různé mýty byly, ale šířily se, jak Rádo říká, spíš infekcí než přesvědčování. Mýty nikdy navzájem se nestřetly, aby se vyvraceli, protože nejsou schopný ničeho takového. Každou skutečnost chtějí zahrnout zapomnění, přelejit se přes ní a zůstat v sobě, jakoby jí nebylo. To jsou schopný. Ale mýty nikdy nejsou schopný postavit něco proti sobě a postavit se proti tomu v distanci. To je ten prvý vynález logu. To je druhé formě řeči, druhé formě řeči myšlení, což je to též. Tak tahle ta kritická funkce myšlení, ano, ty jsi chtěl? Ano. A ta druhá funkce myšlení je ta rengenová. Že nejenom v distanci, ale ona ukáže i některé pozitivní stránky. A nám teď jde právě o tenhle ten druhý moment v té chvíli dalšího výkladu. Totiž myšlení, který odhaluje uprostřed těch falešných integrit nebo falešných základů pro integritu životní, odhalí něco, co je nosné. Tak to odhalí z distance, v kritickým pohledu. A v distanci může mnoho negativního se vyjevit ve svý negativitě. Ale to pozitivní, tam zůstává vždycky nezajištěno. To je takovej zbytek, který jsme dosud neprohlídli. Z hlediska kritické filozofie je to vždycky něco, co zatím sice nebylo vyvráceno, co zatím se neukázalo jako pochybný, ale nikdy se nedá říct, jestli to neukáže jako pochybný zejtre nebo pozejtří. Z hlediska kritického přístupu filozofického. My jsme si tady říkali, když jsme si udělali, pamatujete se jistě na to ještě, když jsme na začátku vyšli z toho, že nevíme, co to je filozofie, a teda, že si jen určíme terén, okolíčkujeme terén, kde ta filozofie žije. Jedna jsme řekli, že to je ta třetí úroveň reflexa. A pak jsme si říkali, že ten terén je reflexem. Ne každá reflexe už je filozofická. Dokonce ani ne každá reflexe třetí úrovně je už filozofická. Ale filozofie nikde jinde nemůže žít, než v tom proreflektovaném myšlení. Tam, kde se dosáhne té třetí roviny reflexe. Ty třetí roviny, jsme říkali teda první rovina, kdy reflektujeme svou aktivitu. To je, kdy prostě něco víme o tom, jak se dělá stůl. My nejenom, samozřejmě nejenom se nám podaří udělat stůl, třeba Robinsonovi, když sice někde stůl viděl, jak se to dělá, nebo košíky, tak to musel nějak vynajít. Nejenom, že to vynajde, že ví, jak se to vlastně dělá. Už příště to bude dělat líp. Pamatuje si, jak se to dělá. Zároveň si uvědomí, druhá rovina reflexe, uvědomí si, že ví, jak se to dělá. On nejenom ví o tom, jak se to dělá, ale zároveň si o sobě uvědomuje, že to vynalazí znova. Anebo poprvně třeba někdo. Může vědec napsat nějaký článek do nějakého seriózního vědeckého časopisu, kdyby nebyl přesvědčen, že přináší něco nového. On nejenom něco nového přináší, on musí vědět, že něco nového přináší. To je veliký rozdíl. Přijít na něco je daleko snadnější, než vědět bezpečně, že to je nové, že to dosud nikdo neobjevil. To musí být hodně vzdělaný člověk, aby věděl přesně, co novýho přináší. To je ta druhá rovina reflekse. Potom třetí rovina reflekse je, když si někdo myslí, co přináší novýho, a vlastně už to někde bylo. Vlastně to nic novýho není. Myslí si, co všechno zná o koních, jak to Socrates podle Platona. No a teď se ukáže po několika otázkách o těch koních, to podstatní vůbec neví. Čiže to je ta třetí rovina reflekse. Teprve z této třetí roviny reflekse žije filozofie. Nebo v této třetí rovině. Ale nikde není řečeno, že už ta třetí rovina stačí, aby založila filozofii. A my jsme si udělali tu korekturu, že nestačí říct jenom, že filozofie je systematická principiální, eventuálně kritická reflekse, ale že k filozofii nezbytně patří ještě něco víc, než jenom reflektovat. A my jsme si ukázali, že to, co k ní patří, je určitý pozice. Jakýsi pozice, nebo jakýsi zaujetí stanovisek východních pozic, rozhodnutí pro určitý směr, jakási orientace, je tak hluboko, že je skryta běžnému pohledu ve své bytostné podstatě, je skryta, i když leco z ní může být, jako dá se tušit. A že teprve filozofie ve své reflektující aktivitě je schopna ukázat, nechat vyjevit, tuhletu základní životní orientaci. A právě, že jenom filozofie je schopna ji ukázat, tak nastává zvláštní taková, nevím, jak to nazvat, to by potřebovalo probrat srdícka argumentace, jestli je to dodatečná záležitost, nebo jestli je to primární záležitost, jestli filozofie tak poznává samosebe, anebo jestli teprve tam k tomu rozhodnutí dochází. Teď nebudeme rozhodovat. Ale důležité je, že mezi filozofií jako refleksí a mezi tím základním životním zaměřením, životním atitudou, životním stylem, nebo jak bychom to nazvali, základním stylem, ne tím běžným, vnějším, že mezi tím je velmi úzká spojitost. No a teď v té naší situaci, teď jak jsme si ji tady rozvinuli, ten životní styl, životní orientace, je s tou filozofií spjat tím, že ve své kritické funkci ta filozofie odhaluje ty negativní, ty zdánlivý základy životní orientace a teď tam zůstává něco, co jako negativní, jako pochybný, jako scestný odhaleno ještě není. A teď filozofie se k tomu musí nějak vstáhnout. Filozofie nemůže z podstaty věcí, nemůže udělat to, co by udělala věda, filozof tě dá do závorek a řekne to ještě nevíme. Filozofie si tohle nemůže dovolit. Filozofie se k tomu musí zaujmout stanoviskou. Filozofie nemá žádný otázky, k něm už by si mohla dovolit říct nevim. Teda nevim s takovou nezaujatostí. Samozřejmě, ona nevim řekne takžka ke všemu. Ale stejně, že stejně to není žádná vejmluvá, nic jí to nepomůže, musí k tomu svý stanovisko zaujmout. A právě tak filozofie musí zaujmout se vší rezervou. Nedogmaticky. Netak, že by s tím spojila svou reputaci. Ale prostě s profesionální poctivostí k tomu musí zaujmout stanovisko. Mimochodem jsem v sunu nepatrnou poznámku. Pro mě tohleto je celoživotním inspirací pro ustavičně nové, nebo ustavičně staré, ale prostě stálé pokusy o přepětí filozofie a víry. Nalezení z modu Vivendi v jednom člověku obou těchto orientací. Já si nedovedu představit, jak by mohla existovat jenom personální unie mezi věřícím křesťanem a profesionálním filozofem. Prostě jednou, když je někdo křesťan a zároveň filozof, tak musí vydat počet, aspoň pokud je o něj, jak se projevuje v té filozofii a jak se jeho filozofie projevuje v té jeho víře. To prostě nemůže zůstat od sebe odděleno. Příklad pro nezbytnost životní, myšlenkové a osobnostní integrity takového člověka. Filozofie se musí vymezit nějakým způsobem. To není vymezit teoreticky, to není vymezit modus vivendi s tím základem jehoši reflexii, složitou, komplikovanou, několika stupňovou reflexii. Takže filozofie musí nakonec rozhodnout uprostřed toho zbytku pro něco a proti něčemu. Tam nemůže zůstat neutraj. A z tohodle důvodu je základen filozofii, je to zdánevě paradoxní, ten nejvlastnější základ filozofování je vždycky tak trochu voluntaristický. Nebo tak vypadá. Protože člověk se musí rozhodnout. V důsledku toho, že váží různé tradice a jedněm dá za pravdu a druhé ne. Tam se argumentuje všude. A v nejzákladnějším rozhodnutí se musí něčemu otevřít. Jedinou jeho oporou je, že ještě základněji se musí otevřít pravdě. A to znamená, že tu pravdu on nemá v kapse. Když se odvírá pravdě, tak neví čemu se odvírá. Nepředmětně. Otevřít se konkrétně nějaký pravdě. Pravdě jako rizí nepředmětnosti. Tedy tahle jeho lojalita vůči pravdě, vůči jejímu poslednímu nároku, vůči té otevřenosti, vůči něčemu z toho zbytku, který už nelze vyloučit pouhou kritickou myšlenkovou aktivitou. No a o tomhle tom teď je možno rozlišit tu dvojí lojalitu. Ta lojalita vůči pravdě, ta se může nazvat vírou. A to bez adjektíva. Ta lojalita k té vybrané části, vybranému směru, vybrané orientaci, z toho zbytku, se může nazvat filozofickou vírou. O filozofické víře psal velmi důležitý, podstatný, lec kdy chybný věci, Karel Jaspers. Jednak napsal malou knížku Der Philosophische Glaube Angesichts der Offenbarung. My bychom, on to klade trošku jinak, my bychom to tady mohli přeložit do těch svejch struktur, které jsme si teď předvedli. Asi tak, že ta filozofická víra je jakejsi akt otevřenosti myšlenkové vůči některé z možností, které se nedají kritickým přístupem odhalit jako falešné, ale které stále ještě v tom zbytku obsahují rozporné orientace. Navzájemné slučitelné orientace. Takže pro integritu filozofa a nejenom životní, i myšlenkovou integritu, je nezbytné volit jen jedno proti druhému. A tohle to filozof dělá na svý triko. A správnej filozof nikdy nezapomíná, že to může být omyl. Takže při všem tom rozhodnutí zůstává v posledu jeho jistota založena v pravdě. To je v něčem, proč se on nerozhodný, brž, o čem věří, že se rozhodlo pro něj. To neutrum je nepřípadný, tady slova jsou vůbec nepřípadná. Tak tadyhle jsme došli tedy na určitou rovinu, která zaprvé nám ukazuje, že nejhlubší základ životní integrity, že nemůže být nalezen jako danej, jako hotovej, že nemůže být objevený jako vzácný nerozt, nebo poklad na poli, nebo perla větší než všechny ostatní. Něco takového, co by tady bylo nalezeno a co bych chtěl mít, to nejde. Ta základní životní integrita, integrita té orientovanosti, může být dosaženo jenom rozhodnutím. Člověk musí udělat krok, musí se rozhodnout. To není jen hledání, přebírání možností a nalezení té pravé. Nikdy nemáme žádnou záruku, a objektivní záruka není. My si musíme dát tu práci, to posoudit ze všech možných úhůlů, dosáhnout co možná takové vzdělanosti, takové kulturní úrovně všeobecně a tak dále, abychom měli dostatečný aparát, jak to poznat. K rozpoznání toho je přinejmenším třeba tolik práce, když chceme poznat, jestli nějakej obraz, jestli je to umělecký dílo nebo není. Jestli je to velký umění nebo špatný umění. K tomu se taky nakonec musíme rozhodnout. Když čtete novej román, když kritik čte novej román, tak samozřejmě velmi snadně, že je blbej, tak říct, že je blbej. Ale když není blbej, když je výborný, když se zdá být výborný, tam teprve nastupuje funkce kritika, aby ukázal, jestli je skutečně výborný, nebo jestli se jenom zdá výborný. A rozlišení mezi tímhletím se neobejde bez rozhodnutí toho kritika. A když to rozhodnutí je falešní, tak všechny argumenty, který pak pozbírá, aby doložil, proč dílo považuje za velký nebo za malý, všechny ty argumenty jsou tomu podřízený a je úplně možno sledovat, jak to řadí jedno vedle druhýho, jenom podle toho svého základního rozhodnutí. Samozřejmě to je jenom tam, kde popravdu je napováženou, jestli je to popravdu dílo nebo není dílo umělecké. Když je to zjevná blbost, zjevný neumění, tak to není problém. Ale když je to dokonalý kýč, tak to rozeznat od vrcholního umění, to je problém. Když je problém rozeznat dokonalou lež od pravdy popážení. Čím je lež dokonalejší, tím je podobnější pravdě. Čím je umělecký dílo kýčovatý, dokonalejší, tím se víc přibližuje pravýmu uměleckému dílu. A čím se lidská životní orientovanost, falešná, blíží víc vnějšíma rysama samozřejmě, čím se víc blíží správní orientovanost, tím je obtížnější to rozeznat. To je ta potíž, která už kdysi dávno byla jasná a která třeba v teologický hantírce, a nejenom teda hantírce, ale teologicky byla už formulována, byla nazvána. To je rozdíl mezi krystem a antikrystem. Rozpoznat, že nejde o krysta, nejde o antikrysta, v těch nejnaléhavějších, nejnebezpečnějších případech je vysoce obtížný. A tam člověk musí prostě do toho vejít. Já to říkám hlavně z toho hledu, je to obtížný, ale my se musíme rozhodnout. A musíme se rozhodnout s vizikem, že jdeme s antikrystem. No a teď to je hrozná situace. A právě z týhletý situace je jenom jediná cesta záchrany. Totiž, že víme, že i s tím svým omylem, i s tím svým eventuelním sejítím z cesty, že se ještě i sobě, i jiným, můžeme vyjevit jako ti svůdci, anebo svedení ve světle pravdy. Že prostě nejsme vydáni definitivně v šanc tomu antikrystowi. Nejsme vydáni definitivně v šanc svýmu nějakému výmyslu. Ale záruku nemáme žádnou. Nemáme žádné měřítko, které bychom mohli vytáhnout z kapsy nebo z prizoru, poměřit a říct, je to jasné. Tak tohle je asi situace člověka ve světě. A funkce je tady nezbytnost životní integrity, ale tady zároveň se vám doufám ukázal, jak je možno dosáhnout životní integrity a přesto být vedle. To není nejvyšší meta, které člověk má dosáhnout. Pak je možno životní integrity dosáhnout ve lži. Je to velmi obtížné. Možná jsem to už říkal, já jsem měl takovej způsob výchovy doma, že jsem se velmi brzo naučil mohutně a dobře lhát. A lhal jsem teda opravdu, mohu říct s jistou zvrhlou píchou, téměř dokonale. Byl jsem k tomu dohnán. A zjistil jsem, že to dá šílnou práci, když chce člověk lhát opravdu dobře. A že je jednodušší mluvit pravdu. Že to je pro život daleko taková klidnější a důstojnější cesta, než fud lhát tak, aby na to nikdo nepřišel. A já doufám, že i to antikristovské hraní si na Krista, že je šíleně komplikované. A že není v lidských silách. Není takového genia, který by to dovedl províst tak, aby se na to nikdy nepřišlo. Vždycky dřív nebo později se leš ukáže jako lži. A antikrist jako antikrist. Jenomže to není v našich silách. Není to v naší kompetenci. Nemáme to ve své výbavě, abychom to odhalovali. My můžeme jenom věřit, že se to odhalí. A že v posledu garantem toho, že se to odhalí, že jsme my, není žádný člověk, žádná disciplína ani žádná filozofie. Takže to je pravda sama. A to je takový důvod, proč každej osobně, ale i profesionálně filozof jako filozof, se musí v posledu otevřít vůči pravdě a nikdy nemůže svůj život naprosto a na 120% založit na svém rozhodnutí v těch základních rovinách, v těch nejhlubších rovinách životní orientace, který mu sice dovolej, když je udělá správně, teda technicky správně, mu dovolej opravdu přivést svůj život k integritě, ale nikdy mu nezaručej, že se nedopustil právě v okamžiku, kdy dosáhl té maximální životní integrity, že se nedopustil toho svého nejhlubšího poklesku nad definitivním odpadnutím od pravdy. Tak říkají po lidskou mluvě, jak to říká váma promátka, definitivně. Ale po lidskou mluvě, poněvadž hlediska pravdy, definitivní nikdy nic takového není. Tak ještě málo něco řeknu k té otevřenosti. Když už jsme hovořili o tom, jestli myšlení nenarušuje životní integritu, tak teď je tady otázka, myšlení ne, ale což jestli ta otevřenost nenarušuje lidskou integritu. Člověk se musí otevírat na různých rovinách. My přece víme, jak vůbec můžeme nahlédnout umělecké dílo, nebo i jen krásu krajiny. Jak můžeme nahlédnout jedině na základě otevřenosti pro tu krásu. Pes, šimpans, předčlověk, nebo možná i pračlověk, to je otázka, kde začíná se ta schopnost otevřít. Možná pračlověk se odchýl právě, že byl otevřen. Těžko to dodatečně takhle zvládnout. Ale inteligence, nebo vnímavost, taková běžná smyslová vnímavost, nestatí k tomu, abychom nahlédli třeba krajinu jako krajinu a jako krásnou. K tomu je třeba jisté otevřenost. Ale co pak tohle? My musíme být otevření, abychom vůbec v druhém člověku viděli člověka. Já vím, my jsme měli veliké spory, kdy si v mladí, v študentských dobách, pražáci a brňáci v akademické jímce bylo příznačné, že všichni brňáci byli nějakým způsobem poznamenaný inocencem Arnolda Stemblau a takovým objektivujícím přístupem k lidem. Takový sociologický objektivismus. Hlavně se to ukazovalo na psychologické rovině. Psychologický přístup přesně tak řečeno, psychologický přístup k druhému člověku. Takový způsob, který umožňuje v Americe leta, nevím jestli je to ještě teď, ale v desítky let to tam běželo, že vychází nějaké knižky, jak získávat tím přátele. A tam vám říkali, že když máte o někoho zájem a chtěli byste získat jeho přátelství, tak si ho budete předcházet tím a tím způsobem. Nesmíme to však dělat blbě, abyste se mu nezlošklili, musí to být tak trošičku brzděný a promyšlený určitým způsobem. Každýho takhle chytíte a uděláte si z něj přítele. Ale že taky ten druhej tohle může dělat a že se z vás chytá, tak to takhle chytí a že kdo vlastně je ten svrchovaný, kdo tady to chytá, všechny ty ostatní a tak dále. Prostě to tam nebylo. A že vztah k druhému člověku přece, když z nejideálnějšího přátelství, nejhodnějšího člověka, když získám různýma psychologickýma fíglema, tak je pro mě jako přítel ztracen. To oni nedovedli pochopit. Že je potřeba, když chci přátelství někoho, že je potřeba nasadit sebe a výjít ze svý ulity a riskovat, že budu odmítnout. A ne si zařizovat magickou psychologií, ne si zařizovat, abych si z něj toho přítele udělal. Nebož, dal jsem mu v šanc a čekal, že on mě přijme a neodmítne, neodmrtí, že musím tohleto riziko podstoupit. To prostě tam bylo nepřítomno. A to je to důležité, to je ta otevřenost. Otevřenost vůči druhému člověku, to neznamená, že ho zařadím do nějaký škatulé a budu ho mít na paměti. To je, že ho nevyškrtnu ze svého života, nebož, dám mu tam své místo. www.hradeckesluzby.cz
s2.flac
====================
Zakecávám, promiňte, vrátím se k tomu původnímu. Ten v podstatě z psychologického hlediska ukazuje, jak příliš mnoho myšlení škodí. Takže my bychom mohli uvádět celou řadu dalších. Něco podobného ukazuje svým vlastním příkladem třeba Kierkegaard. A on si to sám reflektuje a sám problematizová ten svůj přístup teď i tu přemíru, reflexe a tak dále. No, tak prostě vrátíme se k tomu původnímu plánu. Tedy my jsme došli až tam, že existuje jakási základ svrchovaně důležitá a nezbytná rovina životní integrity která bez vhodného myšlenkového aparatu zůstává skryta. A že teprve tam, kde se rozvine dost pronikavá intenzivní reflexe, tak teprve tam se ukazuje, jak ta životní integrita není vůbec na dna. Prostě není to tak, a to vlastně je teď jakési vymezení vůči těm filozofům nebo psychologům, kteří ukazovali, že myšlení ohrožuje lidskou integritu. Není to tak, že myšlení ohrožuje lidskou integritu. Nýmrž ohrožuje zdánlivou integritu, která není dostatečně integrovaná. Myšlení ukazuje nedostatky naší životní integrity. Dostatečná reflexe ukazuje, že nežijeme dost sjednoceně. To není vina toho myšlení, to není vina té reflexe. To je vina toho, že jsme životně dost nezakotvení. A tohle je například skutečná podoba, skutečný fenomén těch tzv. vnitřně integrovaných prostých lidí. V určité době, zejména v romantizmu, se ukazovali postavy selské nebo vůbec venkovské. Většinou se to hledalo na venkově, to popatří k tomu romantizmu. Se ukazovali lidi vyřezaným z jednoho kusu. U nás je to třeba babička božený Němcový. Asi moudrost tam je přítomná. Životní smysl prožívaný a zároveň šířený na ty druhý. Ty druhý se cítí podpořený ve svým životě tím, že můžou se stýkat s prostým, ale moudrym člověkem. Takový lidi nepochybně jsou, jenomže se najdou na venkově, kde ty poměry jsou dlouhodobě stabilizované. Našli jsme na venkově, kde ty poměry byly dlouhodobě stabilizované, kdy tradice fungovala místo osobní integrovanosti a kdy ty lidi, když tu tradici zažili a zůstávali v ní, tak měli pocit životního zaštítění, nebo jakéhosi zakotvení, jakési pevnosti životní. Měli pocit, jenomže všude tam, kde došlo, k pronikávým společenským změnám. A to je dneska celá společnost, včetně tech venkovských, tam naopak se ukazuje, že ta připravenost, ta pevnost je daleko zřídkavější, je méně frekventovaná než v té společnosti, kde už mezi tím se zase mohly zintegrovat lidské životy v novejch podmínkách. Městské obyvatele mají náskok před těmi venkovskými, až na venkově teď se teprve všechno rozkládá. V tom městě už se to rozkládalo dávno, tam už nebylo možno dál žít, takže tam už se zase objevily jakési reakce proti tomu. Ty takzvané prosté lidi, plný životní moudrosti, to nejsou písmáci. U nás protestanti si zakládají na písmáci, jirá se klíčí ve starým Žalmanovi, takového člověka. V skutečnosti já jsem zažil, jak vypadá, pomadce jsem, potomkem tolerančních evangelíků, a zažil jsem, jak vypadá tenhle potoleranční protestantismus, jak je vykořeněný, jak je v podstatě natradičný, jak nemá z čeho čerpat, nemá zdroje, žije z opozice, jak nezná ani sám sebe dost na to, aby znal teď druhý, jak je nepřipravený ke komunismu a tak dále. Tohle všechno já vím, to jsem zažil. A vím taky, že Žalman neved k ničemu jinému, než právě k takovému vykořeněnému evangelíství, který si mohl zakládat ještě donedávna na jakýsi morální nadřazenosti. Prostě když se řeklo evangelík, no tak je na ní spoleh nelže. Policajti nám nechtějí, vy jste přece evangelík, můžete tady lhát, že v obchodování protestant byl spolehlivější partner a tak dále. To už dávno neplatí, dnes ten morální debakl je tím nápadnější, že tyhle iluze přetrvávaly tak dlouho. Takže to všechno je takový zbytek romantizmu. Že je možno žít v našem moderním komplikovaném světě, že je možno žít prostě někde v Kunwaldu. Ta představa, že je možno odejít z Prahy a někde založit komunu, že je možno si vystačit prostě v undergroundu, pár rodin pohromadě, obsadit Mlejn někde a teď se tam sníždět a tak dále. Prostě takhle integrovat život nelze. Takhle lze dožít. Takhle lze třeba jednu, dvě generaci ještě nějak vydržet, jako ve vysychajícím rybníku, tam ještě zůstanou nějaké ty kaluže, trošku hlubší, nějaké ty takové malé tůňky, tak tam některé rybičky, pokud nejsou velké, tak tam ještě nějaký čas vydržejí, než to vyschne úplně. A je to naprosto bezperspektivní. Jednu na dvě generace. Takže prostota, prostějství, bosáctví, taková návrat k životní moudrosti, to není žádná garance životní integrity. Myšlení, reflexe, je jakoby rentgen, který ukazuje nedostatky tohodle, který rozbíjí iluze o tom, že prostí lidé jsou už lidé skutečně hluboce integrovaní, hluboce zakotvení. To totiž se ukáže, když těhleti prostí lidé se dostanou do komplikovaných situací moderní civilizace, tak tam neobstoje. Tak prostě jsou vyřazeni na okraž. Oni nejsou schopní reagovat příměřeně. Jejich životní integrita je integritou bývalých časů. Není to integrita Abrahama, který vychází nevěda kam. Není to integrita lidu božího, který šel do pouště a tam pozne náhlu po těch 40 let, kdy byl připravován o poslední svý základy, s kterýma počítal na jisto, o poslední svý opory, berle a tak dál. A musel být připravený na to, aby přijal situaci naprosto novou. A v té naprosto nové situaci se musela ukázat jeho zakotvenost. Jestliže naše zakotvenost záleží na udržení situace, na udržení okolností, tak to není životní zakotvenost. To je pouze adaptace. Životní zakotvenost je ten kořen našeho života, ten kořen našeho bytí, který dovede vynášet staré i nové věci v každý nový situaci, který se dovede orientovat ve světě, který nezná, který je pro něj novej. Jestliže naše orientovanost ve světě je něčím, jako je orientovanost rybičky v akváriu. Když hodíte nový rybičky do akvária, tak tam dva, tři dny jsou desorientovaný a narážejí do čeho můžou. Když je poleknou, třeba rozsvítíte nebo tuknete do něčeho, tak najednou udělají prudkej pohyb a vrazejí do něčeho. Po třech dnech se začínají adaptovat, takže když je polekáte, tak sebou prudcehnou, ale nevrazejí už do ničeho. Za 14 dní například nevrazejí do ničeho. A zároveň mají zaregistrováno, kde co stojí, kde je jaká kytka, kde je jaký záhyb, kde je volno a kde není volno. A i ten prudkej pohyb už udělají integrovaně. Ale to není integrita ze životní zakotvenosti, to je integrita s adaptovaností. Náš svět je novej, my se v něm ještě nevyznáme. Ale to neznamená, když nejsme na to dost adaptovaní, že si můžeme dovolit mít nesintegrovaný život. A teď to myšlení, reflex se nám ukazuje, rozdíl pouhou adaptovaností a mezi životní integritou, nebo základnou životní integritou. Na první pohled se může zdát, že myšlení rozbíjí životní integritu. Ale já vám vyložil, jak to je. Nerozbíjí nic. Ukazuje, že něco nevopstojí. Ukazuje to dřív, než to nevopstojí. Proto je myšlení důležitý, že my dovedeme odhadnout, zvážit, jaký máme šance do budoucnosti, kterou neznáme. To myšlení nám může ukázat, že výzbroj, výbava, kterou máme, že nestačí. To není vina toho myšlení, to je vina té naší výbavy, že nestačí. No a tak myšlení je ze dvou důvodů, nebo ve dvou funkcích, důležité, nenahraditelné a nezbytné pro životní integritu. Jednak, že nám ukazuje to, co se může jevit jako životní integrita, jako jenom zdándivou integritu. Tedy to je ta kritická funkce myšlení. Myšlení rozumí se teda logického. Tohle to bylo vzdáleno myšlení mytickému. Mytické myšlení neznalo distanci, neznalo odstup. Mytické myšlení byl myšlenkovej přístup k něčemu, který měl usnadnit identifikaci. Čili v zásadě mytické myšlení usnadňovalo identifikaci s nějakou situací, s nějakým pravzorem, které nikdy nebylo schopno distance. Proto neexistují žádný spory mezi různými mytickými orientacemi. Různé mýty byly, ale šířily se, jak Rádo říká, spíš infekcí než přesvědčování. Mýty nikdy navzájem se nestřetly, aby se vyvraceli, protože nejsou schopný ničeho takového. Každou skutečnost chtějí zahrnout zapomnění, přelejit se přes ní a zůstat v sobě, jakoby jí nebylo. To jsou schopný. Ale mýty nikdy nejsou schopný postavit něco proti sobě a postavit se proti tomu v distanci. To je ten prvý vynález logu. To je druhé formě řeči, druhé formě řeči myšlení, což je to též. Tak tahle ta kritická funkce myšlení, ano, ty jsi chtěl? Ano. A ta druhá funkce myšlení je ta rengenová. Že nejenom v distanci, ale ona ukáže i některé pozitivní stránky. A nám teď jde právě o tenhle ten druhý moment v té chvíli dalšího výkladu. Totiž myšlení, který odhaluje uprostřed těch falešných integrit nebo falešných základů pro integritu životní, odhalí něco, co je nosné. Tak to odhalí z distance, v kritickým pohledu. A v distanci může mnoho negativního se vyjevit ve svý negativitě. Ale to pozitivní, tam zůstává vždycky nezajištěno. To je takovej zbytek, který jsme dosud neprohlídli. Z hlediska kritické filozofie je to vždycky něco, co zatím sice nebylo vyvráceno, co zatím se neukázalo jako pochybný, ale nikdy se nedá říct, jestli to neukáže jako pochybný zejtre nebo pozejtří. Z hlediska kritického přístupu filozofického. My jsme si tady říkali, když jsme si udělali, pamatujete se jistě na to ještě, když jsme na začátku vyšli z toho, že nevíme, co to je filozofie, a teda, že si jen určíme terén, okolíčkujeme terén, kde ta filozofie žije. Jedna jsme řekli, že to je ta třetí úroveň reflexa. A pak jsme si říkali, že ten terén je reflexem. Ne každá reflexe už je filozofická. Dokonce ani ne každá reflexe třetí úrovně je už filozofická. Ale filozofie nikde jinde nemůže žít, než v tom proreflektovaném myšlení. Tam, kde se dosáhne té třetí roviny reflexe. Ty třetí roviny, jsme říkali teda první rovina, kdy reflektujeme svou aktivitu. To je, kdy prostě něco víme o tom, jak se dělá stůl. My nejenom, samozřejmě nejenom se nám podaří udělat stůl, třeba Robinsonovi, když sice někde stůl viděl, jak se to dělá, nebo košíky, tak to musel nějak vynajít. Nejenom, že to vynajde, že ví, jak se to vlastně dělá. Už příště to bude dělat líp. Pamatuje si, jak se to dělá. Zároveň si uvědomí, druhá rovina reflexe, uvědomí si, že ví, jak se to dělá. On nejenom ví o tom, jak se to dělá, ale zároveň si o sobě uvědomuje, že to vynalazí znova. Anebo poprvně třeba někdo. Může vědec napsat nějaký článek do nějakého seriózního vědeckého časopisu, kdyby nebyl přesvědčen, že přináší něco nového. On nejenom něco nového přináší, on musí vědět, že něco nového přináší. To je veliký rozdíl. Přijít na něco je daleko snadnější, než vědět bezpečně, že to je nové, že to dosud nikdo neobjevil. To musí být hodně vzdělaný člověk, aby věděl přesně, co novýho přináší. To je ta druhá rovina reflekse. Potom třetí rovina reflekse je, když si někdo myslí, co přináší novýho, a vlastně už to někde bylo. Vlastně to nic novýho není. Myslí si, co všechno zná o koních, jak to Socrates podle Platona. No a teď se ukáže po několika otázkách o těch koních, to podstatní vůbec neví. Čiže to je ta třetí rovina reflekse. Teprve z této třetí roviny reflekse žije filozofie. Nebo v této třetí rovině. Ale nikde není řečeno, že už ta třetí rovina stačí, aby založila filozofii. A my jsme si udělali tu korekturu, že nestačí říct jenom, že filozofie je systematická principiální, eventuálně kritická reflekse, ale že k filozofii nezbytně patří ještě něco víc, než jenom reflektovat. A my jsme si ukázali, že to, co k ní patří, je určitý pozice. Jakýsi pozice, nebo jakýsi zaujetí stanovisek východních pozic, rozhodnutí pro určitý směr, jakási orientace, je tak hluboko, že je skryta běžnému pohledu ve své bytostné podstatě, je skryta, i když leco z ní může být, jako dá se tušit. A že teprve filozofie ve své reflektující aktivitě je schopna ukázat, nechat vyjevit, tuhletu základní životní orientaci. A právě, že jenom filozofie je schopna ji ukázat, tak nastává zvláštní taková, nevím, jak to nazvat, to by potřebovalo probrat srdícka argumentace, jestli je to dodatečná záležitost, nebo jestli je to primární záležitost, jestli filozofie tak poznává samosebe, anebo jestli teprve tam k tomu rozhodnutí dochází. Teď nebudeme rozhodovat. Ale důležité je, že mezi filozofií jako refleksí a mezi tím základním životním zaměřením, životním atitudou, životním stylem, nebo jak bychom to nazvali, základním stylem, ne tím běžným, vnějším, že mezi tím je velmi úzká spojitost. No a teď v té naší situaci, teď jak jsme si ji tady rozvinuli, ten životní styl, životní orientace, je s tou filozofií spjat tím, že ve své kritické funkci ta filozofie odhaluje ty negativní, ty zdánlivý základy životní orientace a teď tam zůstává něco, co jako negativní, jako pochybný, jako scestný odhaleno ještě není. A teď filozofie se k tomu musí nějak vstáhnout. Filozofie nemůže z podstaty věcí, nemůže udělat to, co by udělala věda, filozof tě dá do závorek a řekne to ještě nevíme. Filozofie si tohle nemůže dovolit. Filozofie se k tomu musí zaujmout stanoviskou. Filozofie nemá žádný otázky, k něm už by si mohla dovolit říct nevim. Teda nevim s takovou nezaujatostí. Samozřejmě, ona nevim řekne takžka ke všemu. Ale stejně, že stejně to není žádná vejmluvá, nic jí to nepomůže, musí k tomu svý stanovisko zaujmout. A právě tak filozofie musí zaujmout se vší rezervou. Nedogmaticky. Netak, že by s tím spojila svou reputaci. Ale prostě s profesionální poctivostí k tomu musí zaujmout stanovisko. Mimochodem jsem v sunu nepatrnou poznámku. Pro mě tohleto je celoživotním inspirací pro ustavičně nové, nebo ustavičně staré, ale prostě stálé pokusy o přepětí filozofie a víry. Nalezení z modu Vivendi v jednom člověku obou těchto orientací. Já si nedovedu představit, jak by mohla existovat jenom personální unie mezi věřícím křesťanem a profesionálním filozofem. Prostě jednou, když je někdo křesťan a zároveň filozof, tak musí vydat počet, aspoň pokud je o něj, jak se projevuje v té filozofii a jak se jeho filozofie projevuje v té jeho víře. To prostě nemůže zůstat od sebe odděleno. Příklad pro nezbytnost životní, myšlenkové a osobnostní integrity takového člověka. Filozofie se musí vymezit nějakým způsobem. To není vymezit teoreticky, to není vymezit modus vivendi s tím základem jehoši reflexii, složitou, komplikovanou, několika stupňovou reflexii. Takže filozofie musí nakonec rozhodnout uprostřed toho zbytku pro něco a proti něčemu. Tam nemůže zůstat neutraj. A z tohodle důvodu je základen filozofii, je to zdánevě paradoxní, ten nejvlastnější základ filozofování je vždycky tak trochu voluntaristický. Nebo tak vypadá. Protože člověk se musí rozhodnout. V důsledku toho, že váží různé tradice a jedněm dá za pravdu a druhé ne. Tam se argumentuje všude. A v nejzákladnějším rozhodnutí se musí něčemu otevřít. Jedinou jeho oporou je, že ještě základněji se musí otevřít pravdě. A to znamená, že tu pravdu on nemá v kapse. Když se odvírá pravdě, tak neví čemu se odvírá. Nepředmětně. Otevřít se konkrétně nějaký pravdě. Pravdě jako rizí nepředmětnosti. Tedy tahle jeho lojalita vůči pravdě, vůči jejímu poslednímu nároku, vůči té otevřenosti, vůči něčemu z toho zbytku, který už nelze vyloučit pouhou kritickou myšlenkovou aktivitou. No a o tomhle tom teď je možno rozlišit tu dvojí lojalitu. Ta lojalita vůči pravdě, ta se může nazvat vírou. A to bez adjektíva. Ta lojalita k té vybrané části, vybranému směru, vybrané orientaci, z toho zbytku, se může nazvat filozofickou vírou. O filozofické víře psal velmi důležitý, podstatný, lec kdy chybný věci, Karel Jaspers. Jednak napsal malou knížku Der Philosophische Glaube Angesichts der Offenbarung. My bychom, on to klade trošku jinak, my bychom to tady mohli přeložit do těch svejch struktur, které jsme si teď předvedli. Asi tak, že ta filozofická víra je jakejsi akt otevřenosti myšlenkové vůči některé z možností, které se nedají kritickým přístupem odhalit jako falešné, ale které stále ještě v tom zbytku obsahují rozporné orientace. Navzájemné slučitelné orientace. Takže pro integritu filozofa a nejenom životní, i myšlenkovou integritu, je nezbytné volit jen jedno proti druhému. A tohle to filozof dělá na svý triko. A správnej filozof nikdy nezapomíná, že to může být omyl. Takže při všem tom rozhodnutí zůstává v posledu jeho jistota založena v pravdě. To je v něčem, proč se on nerozhodný, brž, o čem věří, že se rozhodlo pro něj. To neutrum je nepřípadný, tady slova jsou vůbec nepřípadná. Tak tadyhle jsme došli tedy na určitou rovinu, která zaprvé nám ukazuje, že nejhlubší základ životní integrity, že nemůže být nalezen jako danej, jako hotovej, že nemůže být objevený jako vzácný nerozt, nebo poklad na poli, nebo perla větší než všechny ostatní. Něco takového, co by tady bylo nalezeno a co bych chtěl mít, to nejde. Ta základní životní integrita, integrita té orientovanosti, může být dosaženo jenom rozhodnutím. Člověk musí udělat krok, musí se rozhodnout. To není jen hledání, přebírání možností a nalezení té pravé. Nikdy nemáme žádnou záruku, a objektivní záruka není. My si musíme dát tu práci, to posoudit ze všech možných úhůlů, dosáhnout co možná takové vzdělanosti, takové kulturní úrovně všeobecně a tak dále, abychom měli dostatečný aparát, jak to poznat. K rozpoznání toho je přinejmenším třeba tolik práce, když chceme poznat, jestli nějakej obraz, jestli je to umělecký dílo nebo není. Jestli je to velký umění nebo špatný umění. K tomu se taky nakonec musíme rozhodnout. Když čtete novej román, když kritik čte novej román, tak samozřejmě velmi snadně, že je blbej, tak říct, že je blbej. Ale když není blbej, když je výborný, když se zdá být výborný, tam teprve nastupuje funkce kritika, aby ukázal, jestli je skutečně výborný, nebo jestli se jenom zdá výborný. A rozlišení mezi tímhletím se neobejde bez rozhodnutí toho kritika. A když to rozhodnutí je falešní, tak všechny argumenty, který pak pozbírá, aby doložil, proč dílo považuje za velký nebo za malý, všechny ty argumenty jsou tomu podřízený a je úplně možno sledovat, jak to řadí jedno vedle druhýho, jenom podle toho svého základního rozhodnutí. Samozřejmě to je jenom tam, kde popravdu je napováženou, jestli je to popravdu dílo nebo není dílo umělecké. Když je to zjevná blbost, zjevný neumění, tak to není problém. Ale když je to dokonalý kýč, tak to rozeznat od vrcholního umění, to je problém. Když je problém rozeznat dokonalou lež od pravdy popážení. Čím je lež dokonalejší, tím je podobnější pravdě. Čím je umělecký dílo kýčovatý, dokonalejší, tím se víc přibližuje pravýmu uměleckému dílu. A čím se lidská životní orientovanost, falešná, blíží víc vnějšíma rysama samozřejmě, čím se víc blíží správní orientovanost, tím je obtížnější to rozeznat. To je ta potíž, která už kdysi dávno byla jasná a která třeba v teologický hantírce, a nejenom teda hantírce, ale teologicky byla už formulována, byla nazvána. To je rozdíl mezi krystem a antikrystem. Rozpoznat, že nejde o krysta, nejde o antikrysta, v těch nejnaléhavějších, nejnebezpečnějších případech je vysoce obtížný. A tam člověk musí prostě do toho vejít. Já to říkám hlavně z toho hledu, je to obtížný, ale my se musíme rozhodnout. A musíme se rozhodnout s vizikem, že jdeme s antikrystem. No a teď to je hrozná situace. A právě z týhletý situace je jenom jediná cesta záchrany. Totiž, že víme, že i s tím svým omylem, i s tím svým eventuelním sejítím z cesty, že se ještě i sobě, i jiným, můžeme vyjevit jako ti svůdci, anebo svedení ve světle pravdy. Že prostě nejsme vydáni definitivně v šanc tomu antikrystowi. Nejsme vydáni definitivně v šanc svýmu nějakému výmyslu. Ale záruku nemáme žádnou. Nemáme žádné měřítko, které bychom mohli vytáhnout z kapsy nebo z prizoru, poměřit a říct, je to jasné. Tak tohle je asi situace člověka ve světě. A funkce je tady nezbytnost životní integrity, ale tady zároveň se vám doufám ukázal, jak je možno dosáhnout životní integrity a přesto být vedle. To není nejvyšší meta, které člověk má dosáhnout. Pak je možno životní integrity dosáhnout ve lži. Je to velmi obtížné. Možná jsem to už říkal, já jsem měl takovej způsob výchovy doma, že jsem se velmi brzo naučil mohutně a dobře lhát. A lhal jsem teda opravdu, mohu říct s jistou zvrhlou píchou, téměř dokonale. Byl jsem k tomu dohnán. A zjistil jsem, že to dá šílnou práci, když chce člověk lhát opravdu dobře. A že je jednodušší mluvit pravdu. Že to je pro život daleko taková klidnější a důstojnější cesta, než fud lhát tak, aby na to nikdo nepřišel. A já doufám, že i to antikristovské hraní si na Krista, že je šíleně komplikované. A že není v lidských silách. Není takového genia, který by to dovedl províst tak, aby se na to nikdy nepřišlo. Vždycky dřív nebo později se leš ukáže jako lži. A antikrist jako antikrist. Jenomže to není v našich silách. Není to v naší kompetenci. Nemáme to ve své výbavě, abychom to odhalovali. My můžeme jenom věřit, že se to odhalí. A že v posledu garantem toho, že se to odhalí, že jsme my, není žádný člověk, žádná disciplína ani žádná filozofie. Takže to je pravda sama. A to je takový důvod, proč každej osobně, ale i profesionálně filozof jako filozof, se musí v posledu otevřít vůči pravdě a nikdy nemůže svůj život naprosto a na 120% založit na svém rozhodnutí v těch základních rovinách, v těch nejhlubších rovinách životní orientace, který mu sice dovolej, když je udělá správně, teda technicky správně, mu dovolej opravdu přivést svůj život k integritě, ale nikdy mu nezaručej, že se nedopustil právě v okamžiku, kdy dosáhl té maximální životní integrity, že se nedopustil toho svého nejhlubšího poklesku nad definitivním odpadnutím od pravdy. Tak říkají po lidskou mluvě, jak to říká váma promátka, definitivně. Ale po lidskou mluvě, poněvadž hlediska pravdy, definitivní nikdy nic takového není. Tak ještě málo něco řeknu k té otevřenosti. Když už jsme hovořili o tom, jestli myšlení nenarušuje životní integritu, tak teď je tady otázka, myšlení ne, ale což jestli ta otevřenost nenarušuje lidskou integritu. Člověk se musí otevírat na různých rovinách. My přece víme, jak vůbec můžeme nahlédnout umělecké dílo, nebo i jen krásu krajiny. Jak můžeme nahlédnout jedině na základě otevřenosti pro tu krásu. Pes, šimpans, předčlověk, nebo možná i pračlověk, to je otázka, kde začíná se ta schopnost otevřít. Možná pračlověk se odchýl právě, že byl otevřen. Těžko to dodatečně takhle zvládnout. Ale inteligence, nebo vnímavost, taková běžná smyslová vnímavost, nestatí k tomu, abychom nahlédli třeba krajinu jako krajinu a jako krásnou. K tomu je třeba jisté otevřenost. Ale co pak tohle? My musíme být otevření, abychom vůbec v druhém člověku viděli člověka. Já vím, my jsme měli veliké spory, kdy si v mladí, v študentských dobách, pražáci a brňáci v akademické jímce bylo příznačné, že všichni brňáci byli nějakým způsobem poznamenaný inocencem Arnolda Stemblau a takovým objektivujícím přístupem k lidem. Takový sociologický objektivismus. Hlavně se to ukazovalo na psychologické rovině. Psychologický přístup přesně tak řečeno, psychologický přístup k druhému člověku. Takový způsob, který umožňuje v Americe leta, nevím jestli je to ještě teď, ale v desítky let to tam běželo, že vychází nějaké knižky, jak získávat tím přátele. A tam vám říkali, že když máte o někoho zájem a chtěli byste získat jeho přátelství, tak si ho budete předcházet tím a tím způsobem. Nesmíme to však dělat blbě, abyste se mu nezlošklili, musí to být tak trošičku brzděný a promyšlený určitým způsobem. Každýho takhle chytíte a uděláte si z něj přítele. Ale že taky ten druhej tohle může dělat a že se z vás chytá, tak to takhle chytí a že kdo vlastně je ten svrchovaný, kdo tady to chytá, všechny ty ostatní a tak dále. Prostě to tam nebylo. A že vztah k druhému člověku přece, když z nejideálnějšího přátelství, nejhodnějšího člověka, když získám různýma psychologickýma fíglema, tak je pro mě jako přítel ztracen. To oni nedovedli pochopit. Že je potřeba, když chci přátelství někoho, že je potřeba nasadit sebe a výjít ze svý ulity a riskovat, že budu odmítnout. A ne si zařizovat magickou psychologií, ne si zařizovat, abych si z něj toho přítele udělal. Nebož, dal jsem mu v šanc a čekal, že on mě přijme a neodmítne, neodmrtí, že musím tohleto riziko podstoupit. To prostě tam bylo nepřítomno. A to je to důležité, to je ta otevřenost. Otevřenost vůči druhému člověku, to neznamená, že ho zařadím do nějaký škatulé a budu ho mít na paměti. To je, že ho nevyškrtnu ze svého života, nebož, dám mu tam své místo. www.hradeckesluzby.cz