Změna a „jsoucno“

Už nejstarší řečtí filosofové se mezi sebou lišili v chápání „změny“, vůbec pohybu a proměnlivosti. Někteří měli za to, že o tom, co se mění, není možná žádná věda; takže z toho vyplývalo, že věda je možná pouze o tom, co se nemění. Jiní však měli za to, že se mění vůbec všechno, že „všechno teče“, ale nevyvozovali z toho závěr, že o tom nelze nic pořádného vědět. Zvláštní však bylo, že ani v jednom extrémním pojetí se změna a neměnnost nedávaly do přímé souvislosti s tím, zda něco „jest“ nebo zda to „není“; jen eleaté měli za to, že „být“ znamená „být neměnný“ (to, co jest, nikdy nebylo a nikdy nebude, jen vždycky jest). A tak když Aristoterlés na počátku 4. knihy Metafyziky řekl, že „je taková věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím“, nebylo z toho patrné, zda to znamená, že se zabývá jen neměnným, nebo zda se zabývá také změnou – a změna znamená, že nikdy není celá „právě jsoucí“, ale je v ní vždycky něco nejsoucího, buď že to už není (a už to pominulo), nebo to ještě není (a ještě to nenastalo), nebo obojí. Proto překlad Aristotelova „to on hé on“ je zjevně lépe překládat jako „jsoucí, pokud jest“, než jako „jsoucí jakožto jsoucí“. A tím je vlastně zdůrazněno, že je něco jiného, říkáme-li o „jsoucím“, že se právě nyní děje, anebo říkáme-li, že se sice právě nyní děje, ale že se dělo už také dříve nebo že se ještě bude dít později: A je zároveň také zřejmé, že máme-li oprávněně říci o něčem, co se už stalo, ale co se ještě bude odehrávat, ačkoliv se děje právě nyní, že „jest“ jsoucí, pak musíme ono již minulé, jakož i ono ještě nastávati mající, nějak chápat jako sjednocené, nějak integrované v celek. A právě jen o celku nějakého dění můžeme říci, že „jest“, pokud ten celek nechceme rozdrobit či rozsekat na nějaké atomy jsoucnosti, které spolu nijak nesouvisí a mohou být zaměněny s jinými (či vyměněny za jiné).

(Písek, 181010-1.)