Negativita (záporno)

Nepředmětnost se – vlivem jazyka – jeví jako zápor (negace) předmětnosti, a ne-jsoucno se jeví jako zápor (negace, popření) jsoucnosti. Tak to zřejmě viděl i sám Hegel, když v předmluvě k Fenomenologii ducha (č.překl. 2098, str. 68-69) odloučenost (u Patočky odloučení) pojmenuje jako „neskutečno samo“, a když mluví o „nesmírné moci záporna“, a když onu neskutečnost nazývá „smrtí“. Takže když sám život ducha chápe jako život, který se neleká smrti, aby se „zachovával čistým od vší zkázy“, ale naopak jako „život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti“. Tato moc je právě pro něho záporná, nikoli kladná, která by nepřihlížela k zápornu, „nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání je ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí.“ „Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž …“ – Vidím jako nedostatek, ba přímo bytostnou vadu Hegelova myšlení, že mluví o nesmírné moci záporna, jako by toto „neskutečno samo“ bylo něco, proti čemu se subjekt musí postavit, co musí vydržet a v čem se dokonce musí sám udržet – zřejmě svým odporem, jakousi svou vzpourou.

(Písek, 150209-1.)