120928-1

K lidské povaze náleží touha a vůle vědět, ale neméně také touha se dozvědět ještě víc (a přesněji). Už toto rozpoznání poukazuje zřetelně na chybnost či mylnost starořeckého ideálu „vědění“ ve smyslu epistémé (tedy „vidění“, náhledu, názoru ve smyslu zření). Epistémé nepřipouští vylepšování, dokonalost vylučuje „pokrok“. Právě proto představuje Sókratés tak významnou a přímo stěžejní postavu myslitele, který rozpoznává omezenost jak svého, tak každého vědění, a poukazuje nám na známé pojetí „vědoucího nevědění“. To sice někdy může vést (a některé myslitele vskutku vedlo) k zásadní skepsi, ale jen z nedorozumění resp. z nepochopení, co to takové „vědoucí nevědění“ vpravdě jest. Nejde o paušální relativizování veškerého vědění, nýbrž o zásadu kritičnosti, která dovolí a také dokáže rozpoznat, co skutečně víme, od toho, o čem se jen domníváme, že to víme, ergo: poznat a vědět, co ještě nevíme.

(Písek, 120928-1.)