070320-1

Honza Dus utíká od povinnosti se trochu víc orientovat v současné politické situaci tím, že se jednak obrací do minulosti a jednak že tam vyhledává nepřítele. Je poplaten negramotnému trendu strkání všeho do jednoho pytle (v tomto případě komunismu), a protože to říkají všichni, chce se vydělit a ozvláštnit tím, že nepřítele hledá takříkajíc ve „vlastních“, tj. církevních, křesťanských řadách. A protože chce vyzvednout sám sebe (nejspíš jen ve vlastních očích, neboť bychom ho museli podezírat z nedostatku inteligence, kdybychom předpokládali, že chce přesvědčit někoho jiného, kdo je „na úrovni“), musí najít nepřítele velkého – tj. Hromádku. Jemu ovšem nejde vlastně o Hromádku, on ho nepotřebuje číst, studovat a v detailech usvědčovat – jemu stačí jen to jméno jako fanglička, proti které bojuje frázemi a jenom frázemi. Podobně mu nejde ani o komunismus, taky ten nestuduje a nezkoumá, ale zůstává u paušálních odsudků, kterých je dnes plno v ústech podobných harcovníků. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že se mu „politično“ (ve smyslu Carla Schmitta) skutečně smrsklo na sebevymezení vůči skreslenému a karikovanému „nepříteli“. Dosahuje tím jen jednoho: když se někdo zeptá, kdo to je ten Dus, je možno odpovědět: to je ten, co pořád dodatečně a opožděně útočí na Hromádku. Dus se tím takto sám definuje tímto ubohým způsobem – už nedělá vůbec nic jiného. Je to n epochybně jistá deviace, ale mám hluboké pochybnosti, že by to bylo možno smést se stolu tím, že věc přenecháme péči psychiatrů. Jednak není Dus typově výjimkou, takových je mnoho, i když si našli jiného „nepřítele“; zejména však podobné tendence a nálady nepochybně nahrávají (nebo by mohly nahrávat) povážlivýnm a vposledu nebezpečným tendencím, jejichž mohutné šíření známe z jistých neblahých dob např. druhé republiky, z doby poválečné a poúnorové, pookupační atd. Jsou to příznaky, které nesmíme přehlížet, ale musíme je umět dešifrovat a dospět k správné diagnóze.

(Písek, 070320-2.)