Pravda a víra u Anselma

Ve slavné Anselmově formulaci najdeme především důraz na to, že porozumění (Karfíková překládá „nahlédnutí“) musí být vedeno „vírou“, a víra sama se vztahuje – spolu s láskou – k pravdě jako ke svému „předmětu“, tj. k něčemu, co je dáno ze strany boží. Anselm se nechce pokoušet o pronikání, prozkoumávání pravdy v její výsosti (Karfíková „výšinách“), ale spokojuje se aspoň s porozuměním částečným (desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam). Jen proto může „víru“ postavit proti „pravdě“ tak, že bez víry nelze pravdě porozumět (Karfíková: pravdu nahlédnout). Relativní oprávněnost jeho výroku „nisi credidero, non intelligam“ spočívá ovšem v něčem, co Anselm sám vlastně nemá na mysli, protože pravda je pro něho něco daného, hotového (je u Boha a přichází od Boha). Anselmovu formulaci můžeme proto zachránit pouze pod podmínkou, že přeinterpretujeme jak termín „pravda“, tak i termín „víra“ a „věřiti“: bez spolehnutí na to, že porozumění je možné, k žádnému porozumění nemůžeme dospět. Ale to platí pro každé porozumění (nahlédnutí se mi nelíbí, protože to příliš připomíná řecké „zírání“, theoria). Cílem resp. „předmětem“ porozumění však není pravda sama, protože pravda se nemůže stát cílem a tím méně předmětem žádného porozumění, žádné teorie (nahlůédnutí) (to je pak aristotelský předsudek, jímž posunul Platónovo chápání filosofie jako lásky k moudrosti resp. k pravdě a udělal z toho „vědění pravdy“; to Anselmovo zdůraznění lásky vedle víry je ještě dobře platónské). Cílem je porozumění skutečnostem ve světle pravdy, nikoli pravdě jako samostatné a ode všeho ostatního izolovatelné „nejvyšší skutečnosti“. Svěřit se této pravdě a spoléhat na ni znamená vskutku věřit, ale víra je víra dělající, a pravda je normou a kritériem toho, jak víra dělá a jak rozumí (nahlíží).

(Písek, 040618-2.)