Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Když bude pak někdo chtít, tak si to může ten začátek dohonit. Tedy po Marxismu, já jsem tomu rozuměl po Marxovi, až Marxismus ještě furt je. Možná že víte, že novodobá filozofie, která se obvykle začíná od Descartes, to jsou všechno takové přehrady uměle vytvořené. Vždycky je to nějak zdůvodně. Ta novodobá filozofie se obvykle dělila, ještě na počátku, já jsem se s tím setkával, v učebnicích, s kterých jsem dělal zkoušky, se dělila na filozofii před Kantem a po Kantovi. Když provedeme to srovnání, tak kromě samotných Marxistů nikdo nepovažuje Marxe za filozofa tak rozhodujícího, tak velkýho, že by mluvil o filozofii před Marxem a po Marxovi. Přesto naším tématem je filozofie po Marxovi. Rozumím to tak, že pro nás je Marx významnější, právě proto, že se k němu hlásí ta oficiální ideologie, Marxismus, a tím ten Marx pro nás znamená víc. Většinou jsem se nesetkával zejména u Marxistů, když jsem se s tím představěl. Většinou jsem se nesetkával zejména u mladých, které naopak, když přicházejí do seminář, tak spíš musím přesvědčovat, že Marxismus přece jenom stojí za študium a za čtení, až to mají tak otrávené, že nic nechtějí. Jiné důvody asi by se tady málo kdy našly, ale to je chyba. A to my si částečně to ukážeme. Kromě toho, že Marx těžko by mohl představovat odpověď, která by měla představovat, která by měla představovat, která by měla představovat, která by měla představovat osobnost filozofickou, na níž by se nějak dělili věky, období moderní filozofie. Kromě toho, Marx je filozofický významný především ve svých raných spisech. Potom filozofii opustil a dá se tu a tam nějakej filozofický výrok, najít v jeho pozdějších spisech, ale věnoval se skutečně jenom ekonomii a všeho ostatního nechal. Čili Marx je filozofem do takového 50. roku nejvíc. Nikoli svého nebož do 1850. Toho byl vlastně Marx strašně mladý, narodil se v 18. tak to máte tak do 32. let. I ty rané spisy převážně jsou vlastně nedokončené nebo jsou to jenom rozvrhy, někdy jen nápady, aforizmy, body, a podobně. Celou napsal disertaci a potom s Englesem Německou ideologií, kterou taky nedodělali, ale přece jenom je to tlustospis. No a jinak novinářské články a nedokončené, už se to tak jmenuje, ekonomicko-filozofické rukopisy, prostě je to opravdu taková jako slabší věc. Tedy už z tohohle důvodu nemůže být považován za filozofa, na kterém by se tak nějak jimž, od něhož by bylo možno počítat nějakou novou éru. To však neznamená, že by jeho význam nebyl velký. Filozofie se udržuje při životě především tím, že se drží tradice a že udržuje tradici. A to ovšem se děje hlavně na akademické půdě. Tak například u nás filozofie ztratila a ztrácí podmínky k životu právě proto, že byla z akademické půdy prakticky vyhnána. To, co tam je, není filozofie, když se to tak jmenuje. Většinou taky jsou tam výjimky. To jsou lidé, kteří musí dát pozor, aby náhodou nebyli obviněni ještě dodatečně. Ale když se začíná dít buď ve společnosti nebo ve filozofii něco skutečně významného, tak narůstá váha outsiderů, to je lidí, kteří se buď neprosadili na akademické půdě, anebo kteří ani neměli cíl se prosadit. A z těchto významových, dalo by se říci pro 20. století, nejdůležitějších rozhodujících tří outsiderů, vyrůstá to nové myšlení. A k těmto třem outsiderům z minulého století nepochybně Marks patří. Ty další dva jsou Kierkegaard a Nietzsche. Těch outsiderů bylo víc, že za outsider je možno považovat Schopenhauer například. Ale ten neměl takový význam. Naopak velký význam měl pro myšlení 20. století Freud, ale to zase nebyl outsider, alespoň ne takový, protože byl univerzitní profesor. Ale tohle byli skuteční outsideri a nebyli za filozofy považování. Marks z toho důvodu, že nic pořádně filozoficky nenapsal, až to se vždy počítá, že filozof je filozof, když napíše několik tlustost pisu, tak to v Marksové případě není. A Kierkegaard a Nietzsche ty vědomně odmítli psát zásobem, jakým bylo nezbytné psát, když člověk se chtěl nějak uvést na tu akademickou půdu. Kierkegaard vlastně sám sebe považoval za spisovatele, i když vyštudoval teologii. Filozofii také poslouchal v Německu, poslouchal Hegla, poslouchal zejména Schellinga. Byl jimi dost zklamán, když z začátku velmi otevřeně přicházel, nejdřív nadčen, čili to nebyl předsudek, ale fakticky byl pak zklamán. A když z těch jeho spisů, které skutečně mají převážně literární podobu, jako beletristickou, to snad ne, tak když z toho vytáhneme tu filozofii, která tam je, tak v podstatě to je jenom obrovská zažírající se kritika té německé filozofie. No a Nietzsche to už vůbec, ten zamítal vlastně všechno a chtěl se vrátit ke starým řekům. A ještě ne ke všemu, nebez ještě jenom k tomu Dionýzovskému, k té Dionýzovské tradici. Všem i tihleti outsideri a outsideri museli navazovat na to, co předcházelo. Ačkoliv odmítali ten německý idealismus, a to je tedy zejména Pocantovi Fichte, Schelling, Hegel, klasický německý idealismus. Ačkoliv to odmítali, tak přece jenom, to je vždycky tak, když se někdo rozhodne být takovým zásadním odpůrcem něčeho, takže tím, jak se rozhodne pro to odpůrcoství, tak je na tom strašně závislý. Když marxisté jsou strašní odpůrci křesťanství, až na tu úroveň, která je mnohem nižší, tak vidíte, že celou tu strukturu, která byla vypracována křesťanskými mysliteli, jenom znovu opakujou. To je známá věc. A podobně, když někdo se považuje za velkého odpůrce, třeba Stalina, jako Trotský, tak z pohledu lidí přihlížející poněkud z distance, tak mezi nimi vlastně není velký rozdíl. Ale ten spor je obrovský. Takhle to vždycky bylo. V křesťanství už to bylo dávno, že největší spory byly uvnitř církve proti heretikům, nikoli proti islámu. Takže padá to prostě, když někdo chtěl kritizovat Hegla, no a po Heglovi se vlastně ta celá filozofická tradice začala rozkládat. Takže už tímto faktem, že se rozhodl pro tvrdou kritiku, nás nutí k tomu, abychom ho počítali za někoho, kdo navazuje na Hegla. A když máme tedy o filozofii po Marksovi, tak bychom zároveň měli vynechat všechno, co s Marksem nemá co dělat. Samozřejmě od minulého století až do dneška existuje celá řada filozofických proudů i jednotlivých myslitelů, kteří s Marksem neměli nic společného. Filozofie se vyvíjela a pokračovala v mnoha řečištích, aniž by se potřebovala s Marksem nějakým způsobem vyrovnávat. Tak jako mluvit o filozofii po Marksovi by vlastně sem nemělo patřit, protože je nesmyslné považovat za filozofii po Marksovi, protože to s Marksem nemá mnoho společného. A za druhé, protože ještě v minulém století se sice těžko, ale přece jenom dalo omluvit, když nějaký filozof necítil potřebu se s Marksem vyrovnávat. Ale už koncem století a v tomto století filozof, který se nezajímal a nezajímá o Markse, tím potvrduje svou méněcenost. Já neříkám, že musí na Markse navazovat, že s ním musí souhlasit, ale musí se s ním vyrovnat. S kterým se každý filozof musí vyrovnat. Když se nevyrovná, tak tím prokazuje svou méněcenost, svou nějakou... nějaký omyl ve své orientaci, že jde v tom smyslu... Myslím, že má Sartre pravdu, když říká, že Marksová filozofie v jistém smyslu je základná, s které musí vít, nikoli se na ní zdržovat, každý myslitel v našem století. To všem neplatí jenom o Marksovy, to stejně tak platí o Kierkegaardovi a o Nietzschem. Všichni tři jsou takový myslitele. No ovšem, ono to stejně nejde, protože když potom se ukazuje, že určité směry s Marksismem neměly co dělat, neměly co společného, ale potom v těch následujících generacích se mezi nimi objevili filozofové druhého až prvního řádu, no tak právě protože byli takový dobří, takže nakonec stejně i ty směry, které s Marksismem původně neměly co společného, tak po dvou, třech generacích, pokud se udrželi, pokud to nebyli jednotlivý myslitele, samotáři, tak nakonec do kontaktu s Marksismem nutně přišli. Takové ty hlavní směry Marksem neovlivněné jsou koncem minulého století neohegeliánství, neokantismus, novokantovci vůbec, to je taková zvláštní dodnes existující tradice, nebo škola, nebo to je celé hnutí, že není příliš významné, ale udržuje se, ta tradice se stále udržuje. To je kontovský pozitivismus. Tam sice lze předpokládat, že zejména Engels, spíš než Marks, byl kontem ovlivněn. Skutečně, pokud o tom chceme mluvit přesně, tak Marksismus je filozofie navazující na Markse, ale Engels má svou vlastní filozofii velmi odlišnou, mnohem primitivnější, takže je lépe říkat, že to je Engelsismus. A ten Engelsismus je velmi blízký pozitivismu, na rozdíl od Markse, který je od pozitivismu značně vzdálen. Potom taková další filozofie je angelská tradice empiristická, zejména utilitaristická v etice a sociálních oborech. No a tahle ta angelská tradice spolu s takovým významným proudem novopozitivismu, takzvaným výdenským kroužkem, že Karnapa a další dohromady dala zrod přes Wittgensteina analytické filozofii, jednomu z nejvýznamnějších proudů dnešní filozofie. Jestli to můžu za filozofii označit. To je další věc, které by bylo třeba něco říct. Hoď v takovém opovídání je to všechno strašně stručné. Novopozitivismus kombinovaný s angelskou tradicí dal vznik, jakému si podhoubí, na němž se velmi rychle ujal Wittgenstein, který původně vychází z toho výdenského kroužku a patří do té skupiny, o které se mluvilo, jako o logickém atomizmu, ale později se emancipuje a v této době tím nejvýznamnějším, on vůbec málo psal, nebo málo publikoval, psal hodně, ale málo publikoval, nejvýznamnějším spisem Wittgensteinovým je traktát filozofický, nebo logicko-pozitivistický a tam ještě tím se zařazuje do té atomistické, logicko-atomistické, prostě co to je logický atomizmus, vychází od malých věd, malých jednoduchých věd. A právě protohle, že od takových atomů vznamových, od toho se nakonec Wittgenstein odvrací, takže v tom svém druhém spise, v těch zkoumáních, tam zdůraznuje naopak kontext. To je, že žádná věta atomická neobstojí, nemá smysl, nebo nemá dostatečný smysl, jednoznačný smysl, pokud je zbavena kontextu. Důležitý je kontext a teď ten kontext narůstá. To není jenom bezprostřední kontext, několika věd, odstavce, to je kontext, který se šíří pořád dál a dál a vlastně to nemá nikde konce. A v posledu tam intervenuje celá filozofická pozice, celý systém a tak dále. Tímhle se odlišil, tím ale zároveň došlo k jakési změně v tom novopozitivismu. Začalo se mluvit o analytické filozofii, právě protože je třeba analýzovat nejenom tu větu izolovanou, ale i ty kontexty. Dochází k různým pokusům, například analýza obyčejné řeči. Air v anglické, ten o tom napsal celé věci. Vůbec filozofii nechávají stranou a jenom analýzují řeč. Ale i to jsou všechno ty výstřelky, když to posouní, je to vlastně sofistika, není to filozofie původně. A teď, protože se to začne šířit a vzejména pod vlivem Wittgensteina, který ukazuje na ty kontexty, to znamená na celkové souvislosti, tak se to vrací do kolejí tradičně filozofických a ta sofistika se mění ve filozofii. Protože to není možné také v izolovanosti provozovat, právě ty kontexty jsou důležité, tak se ta analytická filozofie chce vyrovnávat s jinými filozofiemi, takže dochází k diskusi, rozhovorům, dialogu například s fenomenům itd. Čím dál víc se stává analytická filozofie, se stává skutečnou filozofií. To jsem mluvil podrobněji o tom, že to je jeden ze dvou nejvýznamnějších proudů současné filozofie. No a pak je druhý nejmocnější nebo nejdůležitější proud, to je fenomenologie. To všechno, jak jsi dal dohromady, musel ovšem také navazovat na něco předcházejícího a ku podivu, i když tam jsou cítit určité vlivy té německé idealistické filozofie, zajímá se to, že je to nějaký způsob, způsob idealistické filozofie, zejména tedy Kanta, ale i některých momentů mladšího Hegela třeba. V podstatě je to odvrat. Husserl je žákem Brentánovým. Brentánov je taková zvláštní postava, částečně navazuje na Kanta, ale zejména on to byl řeholník, kněz, kde vyrostl myšlenkově na atomizmu. Pro něho rozhodujícím filozofem je Aristoteles, napsal o Aristoteli celou řadu věcí, ale interpretuje velmi osobitým způsobem, čili nelze ho považovat za atomistu, který se vymanil z té tradice, která byla v té době velmi nanicovatá. Druhý muž, na kterého Husserl navázel, a možno říci dokonce ho objevil, byl Bolzano, ještě starší než Brentáno, a zejména navazoval na takzvané věty o sobě. Jistý ozvuk Kantové věci o sobě, co jsem to řekl, věci o sobě? Věty, ano, správně. Ozvuk Kantové věci o sobě, tak on mluví o větách o sobě. Zats anzich, zase nebudu to radši vykládat, možná by to vedlo daleko, na to navázal svým způsobem také Husserl, čili Husserl je mistytel, kterému musíme dozadu rozumět na pozadí, Bolzanovi vědovědy, tak by se to asi přeložilo, a na pozadí Brentána. No a teď, co je důležité, na Husserla a na jeho fenomenologii navazuje zejména v Evropě nejprve, dneska už se to rozšířilo do USA, do Japonska a různě jinak, navazuje celá řada vynikajících, perfektních myslitelů, zejména pak Heidegger, který je považován za největšího filozofa našeho století. Anebo alespoň jednoho ze dvou. Největší filozof, i když má velké vady, myslitel teraprní třídy. Další, co tam patří, Merleau-Ponty z Francouzů, nebo Valens, Landgräbe z Němců, Schiller, Max Schiller, takový osamocený, ale neobyčejně významný myslitel, který poněkud předčasně zemřel, nevytvořil školu, a tak dál. A pak jsou ještě fenomenologie druhé řady, tohle, co jsem jmenoval, to jsou všichni žáci Husserlovy. Posledním významným žákem Husserlovým, nejmladším, byl Patočka, který k němu chodil na rozhovory, když už byl Emeritus, když už byl v Penzi, Patočka se tam dostal nějak v 35. roce snad poprvé, ne, dřív ještě, Patočka zažil Hitlerův převrat v 33., takže už někdy v té době tam byl, pak ještě znova. No a potom jsou takový ti lidé další, z toho se stala velká škola, nebo ani ne škola, protože to je celá řada škol, jsou mezi nimi rozdíly, ale všichni nějak stojí na té bázi, kterou položil Husserl. Já tady moc nevykládám, jaká to báza je, to můžeme po tom diskusii otevřít, ale zvenčí všechno. No a to jsou vlastně dvě rozhodující školy. Kromě toho tam ještě je třeba uvést celou plejádu nejrůznějších myslitelů, tak jak jsem říkal, i novokantovce a neohegeriáni, já nevím, co všechno, takzvaný kritický realismus, protože k ním patří také američané, pragmatismus, James Schiller, Dewey, a Pearse ještě jako předpragmatista. No a samozřejmě teda na ničeho a k podivu na Darwina, že Darwin nebyl žádný filozof, ale přišel s účením, které jednak se dostalo do sporu s Lamarckem a vlastně ta diference byla hlavně filozofická, aniž to oni sami věděli, takže vznikla obrovská diskuse o evolučních teorích, a na to ovzduší důraz, to byl obrovský objev, že život je něco jiného než ta vostatní příroda. No tak teď někteří filozofie se pokoušela filozofovat právě z tohohle rozpoznání, že život je něco zvláštního, a vznikla i taková ta Lenz filozofie, také v jisté spojitosti a navázání na Darwina, jeho Übermensch, ten nadčlověk, to je vlastně darwinovský pojem, ale také další filozofové, kteří to chtěli nějakým způsobem prezentovat, vraceli se k Aristotelovi, a to nikoli k tomizmu, nebo až rovnou k Aristotelovi, a začal se znova číst Aristoteles, a zejména jeho výklady o entelechii, energii, energeia, ergon je dílo, en je v, čili energeia, to dneska už nikdo neví, pokud neštuduje filozofii, energeia je to, co dělá nějaké dílo uvnitř něčeho, tak to je energeia, a toto dílo dělá k jistému cíli, cíl, nebo konec se řekne telos, tak zároveň ta energeia se stává entelechii, entelecheia je to, co pracuje k jistému konci, taky zase uvnitř en. Na to navázají tedy vitalisté, později ještě holisté, a k těm významným vitalistům patří třeba dríž, ale zejména ve Francii Bergson, filozof po Platónovi, snad první filozof, který uměl tak zkvostně psát, že číst to i bez porozumění té myšlence, je to lahoda. Já nevím, jestli bych tam ještě něco měl do toho, můžeme snad ještě něco přidat. No a teď ještě snad je třeba dodat, že ta naše domácí filozofie do toho byla zapojená asi takto. Masaryk, Ježákem Brentánovým, podobně jako Husserl, s Husserlem študovali spolu. Husserl se spožděním, čili byl o několik let starší, nicméně študovali s Husserlem spolu. Masaryk nikdy Husserlovi dobře neporozuměl a Husserl nikdy Masarykovi, což je chyba, protože ta kombinace by byla velmi půvabná. Po mém soudu se o ní měl pokusit mnohem důkladně i Patočka, bohužel to neučinil, čili to bude čekat Současně všem Masaryk navazuje, to je jenom, že byl Ježákem, poslouchal Brentána, ale mnohem víc byl, než Brentánem, byl Masaryk ovlivněn kontem a pozitivismem. Dokonce řada myslitelů u nás považuje Masaryka za pozitivistu krejčí, největší pozitivista předválečný, a po první světové válce ještě, že ten vždycky vykládá kolega jeho takovej divnej, ale je to pozitivista. A kromě toho ještě Masaryk nebyl ovlivněn jenom tím pozitivismem kontovským, ale byl ovlivněn silně a sám doporučoval žákům, aby hodně študovali anglosakskou tradici, zejména Huma, jeho doktorská práce o Humově, Skepsii a teorii pravděpodobnosti a celoživotně je tím ovlivněn. Masaryka si nedovedeme představit bez četby a studia Huma. Takže tohle je to nejdůležitější spektrum a Masaryk ovšem měl neobyčejně jemný nos na to, co je důležité v atmosféře duchovní a duševní, a myšlenkové a tak dále. A proto ve svých spisech se velmi často jako první vůbec na světě nebo v Evropě, ať svět byl tehdy Evropa, se dotk nějakým způsobem toho nejpodstatnějšího. I když ne, zrovna nejšťastěji nebo filozoficky nejhlouběji. Masaryk jako jeden z prvních napsal ještě dlouho a dlouho potom citovanou studii velkou dvůsaskou o marxismu, o krizi současné marxismu. U nás to vyšlo v České jako sociální otázka, jedna, dvě. A tím máme tady i tu vazbu na Marxe. Naproti toho, Masaryk neznal Kierkegaara, to se nesmíme divit, protože Kierkegaar byl zapomenut a objeven teprve v koncem prvního desetiletí našeho století Jaspersen. Do té doby byl znám jen jako esejista a beletrista a podivnej literát dánskej. V Evropě byl znám hlavně z německých překladů, že do jiných jazyků se málo překládal. Do té doby, než ho Jaspers objevil, a ty překlady byly bídný a filozoficky zcela znemožnili co tam důležitého bylo. Filozoficky byly analfabetní, překládali to lidé, kteří neměli o filozofii páru. Takže to nejdůležitější padlo pod stůl. Tím spíš Kierkegaara byl neznám, nikdo na něj nenovazoval. Objevil ho teprve Jaspers, toho jsem zatím nemenoval, protože taková zvláštní postava. Ten vychází z Kanta, ale patří mezi filozofii existence, je vlastně druhý největší filozof evropský tohoto století. Nevychází z Husserla, tím pádem není ovlivněn jeho takovou precízností analytickou. Je to filozof, který spíš nahlíží v celcích, ovšem vidí neobyčejně dobře. Jaspersový právě proto, že nahlíží v celcích a není jenom takovou mašinou racionální, což je špatně řečeno, tak se mu nemohlo nikdy stát, to, co se stalo Heideggerovi, že teda nerozpoznal, co to je nacizmus. Všem trochu to mu napomohlo, že taky po bitvě každý generálem, dneska se to lehko říká, že se mu to nemohlo stát, vzal si za ženu židovku a tím pádem neměl šanci být v rajtkách a alilovat. To je mezi nimi ten rozdíl. Jsou dva různé typy filozofů a tím, že Jaspers nenavazoval, nevycházel z Husserla, tak nezná tu jeho pedantickou, precízní, detailní logickou práci, která byl ovlivněn Kierkegorem v hluboce a způsobil, že Kierkegor jeho prostřednictvím a po jeho upozornění, začal být studován také žáky Husserlovými. Takže Heidegger je hluboce ovlivněn nikoliv jenom Husserlem, zejména Kierkegorem. A tam, kde se Heidegger začíná distancovat od Husserla, tak tam to dělá hlavně pomocí terminu nebo přesně pojmu, které vypracoval Kierkegor. A dalším takovým významným myslitelem pro Heideggera je Nietzsche. Nietzsche je ale také neobyčejně významný pro Masaryka. Před první světovou válkou v jedné česofistické studii, potom znovu otištěné v úvahách vědeckých a filozofických rádl, Patočka to prohlásil, kdesi je to taky v nějakých techy osebraných, netištěných textech, prohlásil, že to je nejhlubší studie o Masarykovi, která kdy vyšla, když nám je srovnán Masaryk s Nietzschem. Masaryk například vůbec takřka nezmínuje v moderním čeku o náboženství, který psal v 90. letech a tedy měl by Nietzscheho znát, tenkrát byl slavnej, tak ho tam takřka nezná. Na jednom nebo na dvou místech jen meno uvádí, vlastně do toho kontextu patřil jak málo kdo. Nicméně teda ho čet a rádl ukazuje určité významné analogie nebo podobnosti mezi způsobem myšlení Masarykovým a Nietzschevým. Až na to, že Masaryk byl katedrovej filozof, když to Nietzsche, ten sice začal, zahabilitoval, ale potom praštíl s tím páčku. Univerzita lezla na mozek, byla mu velmi proti mysli a potom žil jako literát. Vydělával si dost těžce stvůrcovní potíže, sestry se o něj taky omnemocnil a tak dále. No ale tak tady teď máme všechno, že myslitel může představovat takové spojení se světovou nebo evropskou filozofií jako právě Masaryk. Všem to nejdůležitější, co je na Masaryku a co chybí těm myslitelům, na které ho navazoval, to je to, jak když přišel z té Vídně, zcela orientován na evropskou filozofii a přišel na úroveň pražské filozofie. Tady v roce 82 byla situace taková, že existoval starší filozofický důrdík, což byl Herbartovec. Herbartismus to byla taková oficiální ideologie rakousko-uherská, takový stádní filozof to byl. Hned při prvním zasedání filozofické jednoty ho všem vzpomněli, který byl vzpomněný a vzpomněný byl vzpomněný a tato filozofická jednota se přemenovala na začátku století. No ale byl tady filozofický kroužek a měl tam dítí přednášku a Masaryk ho napadl, což se považovala za delkou nevychovanost. Od té doby každý slušnej filozof v Čechách se uvádí tím, že napadá ty ostatní. Byl nevintegrován do českého prostředí a přicházel poučen v Vídní, zejména však Lipském a vůbec německými univerzitami, poučen četbou o filosofii anglosaské, francouzské, že museli čet všemi možnými jazyky a byl velmi informovaný, takže ta zatuchlá, zamřelá atmosféra Myšlenková v Praze mu šla na nervy. On se taky velmi důkladně rozhodl, jestli má do té Prahy jít nebo ne, protože to vlastně znamenalo jít do Zapadákova, ze světového města. No a on se vlastně uváděl tu světovou filozofii, proto jsem do Prahy šel, aby jsem přivedl tu zahraniční filozofii, protože tady to bylo nemožné. No a najednou se stalo, že došlo k jakémusi obrácení Ferdíše Pištory, že Masaryk najednou pocítil nezbytnost, se zabýval domácí tradicí. No a začal objevovat nejprve neznal ani české dějny pořádně, vychován katolicky, tak náruživě Čet Palackého, Čet Havlíčka, protože to byla politická postava, politická mysl, tak Havlíček mu velice imponoval jako politický novinář. No a samozřejmě, jakmile se do něčeho Masaryk pustil, tak to vždycky študoval tak, abys to byla nějaká knížka, tak například z toho, když proštudoval Palackého, tak napsal Palackého ideá národa českého, to je malý spis, když proštudoval Havlíčka, tak napsal Čítanku z Havlíčka, prakticky je to Čítanka, vlastně jsou to vybraný texty, ale velmi dobře vybraný a komentovaný. Karel Havlíček se tam jmenuje, že to je už tlustá knížka. Prostě do všeho, do čeho se pustil, tak napsal takovou povrchní, rychle napsanou věc, která, prosím? Jako obsah, no. Jo, jo, jo. No a zároveň teda tímto měl zpracovaným pro sebe, tímto dal dalším, ponieważ těm se nechtělo číst, že opravdu jenom co potom u Leichterů vyšly ty sebraný Havlíčkovi články ve Slovanu, v Národních novinách a nevím kde všude, no tak ono to se pět tlustých svazků to je, že? Tak kdo to má číst, to Bolka to vyšili dál, že? Tak to prostě teďka ještě vyhraný nebylo, to bylo právě, to Masaryk to zastimuloval, to tam napsal, tak potom už si našel zase někoho, nějakého zežáku a tomu řekl, že má udělat tohle, támhle, to všechno organizovat, takže táborské, ne to ten řekl, to Bolka napsal, napsal dar dohromady teda ten, ten ty sebraný texty Havlíčkovi, že to, Masaryk to musel číst v knihovnách, z časopisů, pučovat si to v knihovně, že?

====================
s1.mp3
====================
Když bude pak někdo chtít, tak si to může ten začátek dohonit. Tedy po marxismu, já jsem tomu rozuměl po Marxovi, až marxismus ještě furt je. Možná, že víte, že novodobá filozofie, která se obvykle začíná od Descartes, to jsou všechno takové přehrady uměle vytvořené, ale vždycky je to nějak zdůvodně. Ta novodobá filozofie se obvykle dělila, ještě já jsem se s tím setkával v učebnicích, s kterých jsem dělal zkoušky, se dělila na filozofii před Kantem a po Kantovi. Tady, když provedeme to srovnání, tak kromě samotných marxistů nikdo nepovažuje Marxe za filozofa tak rozhodujícího, tak velkýho, že by mluvil o filozofii před Marxem a po Marxovi. Přesto naším tématem je filozofie po Marxovi. Rozumím tomu tak, že pro nás je Marx nějak významnější právě proto, že se k němu hlásí ta oficiální ideologie, a tím ten Marx pro nás znamená víc. Většinou jsem se nesetkával zejména u mladých, které naopak, když přicházejí do seminář, tak spíš musím přesvědčovat, že marxismus přece jenom stojí za študium a za čtení. Pašto mají tak otrávený, že nic nechtějí. Jiné důvody asi by se tady málo kdy našly, ale to je chyba. A to my si částečně to ukážeme. Kromě toho, že Marx těžko by mohl představovat osobnost filozofickou, na níž by se nějak dělili věky, období moderní filozofie. Kromě toho, Marx je filozofický významný především ve svých raných spisech. Potom filozofii opustil a dá se tu a tam nějakej filozofický výrok, najít v jeho pozdějších spisech, ale věnoval se skutečně jenom ekonomii a všeho ostatního nechal. Čili Marx je filozofem do takového 50. roku nejvíc. A nikoli svého nebož do 1850. Toho byl vlastně Marx strašně mladý, narodil se v 18. tak to máte tak do 32. let. I ty rané spisy převážně jsou vlastně nedokončené nebo jsou to jenom rozvrhy, někdy jen nápady, aforizmy, body, a podobně. Celou napsal disertaci a potom s Englesem Německou ideologií, kterou taky nedodělali, ale přece jenom je to tlustospis. No a jinak novinářské články a nedokončené, už se to tak jmenuje, no prostě je to opravdu taková jako slabší věc. Tedy už z tohohle důvodu nemůže být považován za filozofa, na kterém by se tak nějak jako jimž nebo od něhož by bylo možno počítat nějakou novou éru. To však neznamená, že by jeho význam nebyl velký. Filozofie se udržuje při životě především tím, že se drží tradice a že udržuje tradici. A to ovšem se děje hlavně na akademické půdě. Tak například u nás filozofie má podmínky k životu právě proto, že byla z akademické půdy prakticky vyhnána. To, co tam je, není filozofie, když se to tak jmenuje většinou. Pak jsou tam výjimky. To jsou lidé, kteří musí dát pozor, aby náhodou nebyli obviněni ještě dodatečně. Ale když se začíná dít buď ve společnosti nebo ve filozofii něco skutečně významného, tak narůstá váha outsiderů, to je lidí, kteří se buď neprosadili na akademické půdě, anebo kteří ani neměli cíl se prosadit. A z těchto významových, dalo by se říci pro 20. století, nejdůležitějších rozhodujících tří outsiderů, vyrůstá to nové myšlení. A k těmto třem outsiderům z minulého století nepochybně Marks patří. Ty další dva jsou Kierkegaard a Nietzsche. Těch outsiderů bylo víc, že za outsider je možno považovat Schopenhauer například. Ale ten neměl takový význam. Naopak velký význam měl pro myšlení 20. století Freud, ale to zase nebyl outsider, alespoň ne takový, protože byl univerzitní profesor. Ale tohle byli skuteční outsideri a nebyli za filozofy považování. Marks z toho důvodu, že nic pořádně filozoficky nenapsal, až to se vždy počítá, že filozof je filozof, když napíše několik tlustost pisů, tak to v Marksové případě není. A Kierkegaard a Nietzsche ty vědomně odmítli psát zásobem, jakým bylo nezbytné psát, když člověk se chtěl nějak uvést na tu akademickou půdu. Kierkegaard vlastně sám sebe považoval za spisovatele, i když vyštudoval teologii. Filozofii také poslouchal v Německu, poslouchal Hegla, poslouchal ze jména Schellinga. Byl jimi dost zklamán, když z začátku velmi otevřeně přicházel nejdřív nadčen, čili to nebyl předsudek, ale fakticky byl pak zklamán. A když z těch jeho spisů, které skutečně mají převážně literární podobu, jako beletristickou, to snad ne, tak když z toho vytáhneme tu filozofii, která tam je, tak v podstatě to je jenom obrovská, zažírající se kritika té německé filozofie. No a Nietzsche to už vůbec, ten zamítal vlastně všechno a chtěl se vrátit ke starým řekům. A ještě ne ke všemu, nebo ještě jenom k tomu Dionýzovskému, k té Dionýzovské tradici. Všem i tihleti outsideri a outsideri museli navazovat na to, co předcházelo. Ačkoliv odmítali ten německý idealismus, a to je tedy zejména Pocantovi Fichte, Schelling, Hegel, klasický německý idealismus. Ačkoliv to odmítali, tak přece jenom, to je vždycky tak, když se někdo rozhodne být takovým zásadním odpůrcem něčeho, takže tím, jak se rozhodne pro to odpůrcoství, tak je na tom strašně závislý. Když marxisté jsou strašní odpůrci křesťanství, až na tu úroveň, která je mnohem nižší, tak vidíte, že celou tu strukturu, která byla vypracována křesťanskými mysliteli, jenom znovu opakujou. To je známá věc. A podobně, když někdo se považuje za velkého odpůrce, třeba Stalina, jako Trotský, tak z pohledu lidí přihlížející poněkud z distance, tak mezi nimi vlastně není velký rozdíl. Ale ten spor je obrovský. Takhle to vždycky bylo. V křesťanství už to bylo dávno, že největší spory byly uvnitř církve, proti heretikům, nikoli proti islámu. Takže spolupracovalo hlavně. Pada to prostě, když někdo chtěl kritizovat Hegla, no a po Heglovi se vlastně ta celá filozofická tradice začala rozkládat, tak když to někdo chtěl. Takže už tímto faktem, že se rozhodl pro tvrdou kritiku, nás nutí k tomu, abychom ho počítali za někoho, kdo navazuje na Hegla. A když máme tedy o filozofii po Marksovi, tak bychom zároveň měli vynechat všechno, co s Marksem nemá co dělat. Od minulého století až do dneška existuje celá řada filozofických proudů i jednotlivých myslitelů, kteří s Marksem neměli nic společného. Filozofie se vyvíjela, pokračovala v mnoha řečištích, aniž by se potřebovala s Marksem nějakým způsobem vyrovnávat. A tak jako mluvit o filozofii po Marksovi a uvádět tyhle filozofii by vlastně sem nemělo patřit, protože ze dvou důvodů. Jednak, že je nesmyslné považovat za filozofii po Marksovi, protože to s Marksem nemá mnoho společného. A za druhé, protože ještě v minulém století se sice těžko, ale přece jenom dalo omluvit, když nějaký filozof necítil potřebu se s Marksem vyrovnávat. Ale už koncem století a v tomto století filozof, který se nezajímal a nezajímá o Markse, tím potvrduje svou méněcenost. Já neříkám, že musí na Markse navazovat, že s tím musí souhlasit, ale musí se s ním vyrovnat. Marks je takový myslitel, s kterým se každý filozof musí vyrovnat. Když se nevyrovná, tak tím prokazuje svou méněcenost, svou nějakou... nějaký omyl ve své orientaci, že jde prostě... V tom smyslu teda myslím, že má Sartre pravdu, když říká, že Marksismus je v jistém smyslu nebo Marksová filozofie je v jistém smyslu základná, z které musí výjít nikoli se na ní zdržovat, každý myslitel v našem století. To všem neplatí jenom o Marksovy, to stejně tak platí o Kierkegaardovi a o Nietzschem. Všichni tři jsou takový myslitele. No ovšem ono to stejně nejde, protože když potom se ukazuje, že určité směry s Marksismem neměly co dělat, neměly co společného, ale potom v těch následujících generacích se mezi nimi objevili filozofové druhého až prvního řádu, no tak právě protože byli takový dobří, ale alespoň dodatečně. Takže nakonec stejně i ty směry, které s Marksismem původně neměly co společného, tak po dvou, třech generacích, pokud se udrželi, pokud to nebyli jednotlivý myslitele, samotáři, tak nakonec do kontaktu s Marksismem nutně přišli. Takové ty hlavní směry Marksem neovlivněné jsou koncem minulého století neohegeliánství, neokantismus. Novokantovci vůbec, to je taková zvláštní dodnes existující tradice, nebo škola, nebo to je celé hnutí, není příliš významné, ale udržuje se, ta tradice se stále udržuje. Takový je kontovský pozitivismus. Tam sice lze předpokládat, že zejména Engels, spíš než Marks, byl kontem ovlivněn. Skutečně, pokud o tom chceme mluvit přesně, tak Marksismus je filozofie navazující na Markse, ale Engels má svou vlastní filozofii, velmi odlišnou, mnohem primitivnější, takže je lépe říkat, že to je Engelsismus. A ten Engelsismus je velmi blízký pozitivismu, na rozdíl od Markse, který je od pozitivismu značně vzdálen. No a potom taková další filozofie je angelsaská tradice empiristická, a zejména utilitaristická v etice a v sociálních oborech. No a tahle ta angelsaská tradice spolu s takovým významným proudem novopozitivismu, takzvaným vídenským kroužkem, že Karnapa a další dohromady dala zrod přes Wittgensteina analytické filozofii, jednomu z nejlepších, jednomu z nejvýznamnějších proudů dnešní filozofie. Jestli to můžu za filozofii označit, to je další věc, které by bylo třeba něco říct. Hoď v takovém odpovídání je to všechno strašně stručné. Novopozitivismus a kombinovaný s angelskou tradicí dal vznik, jakému si podhoubí, na němž se velmi rychle ujal Wittgenstein, který původně vychází z toho vídenského kroužku a patří do té skupiny, o které se mluvilo o logickém atomizmu, ale později se emancipuje a v této době tím nejvýznamnějším – on vůbec málo psal, nebo málo publikoval, psal hodně, a tím nejvýznamnějším spisem Wittgensteinovým je traktát filozofický nebo logicko-pozitivistický a tam ještě tím se zařazuje do té atomistické logicko-atomizmu. Prostě co to je logický atomizmus? Vychází od malých věd, malých jednoduchých věd. A právě protohle, že od takových atomů vznamových, to se nakonec Wittgenstein odvrací, takže v tom svém druhém spise, v těch zkoumáních, tam zdůraznuje naopak kontext. To je, že žádná věta atomická neobstojí, nemá smysl, nebo nemá dostatečný smysl, jednoznačný smysl, ale důležitý je kontext. A teď ten kontext narůstá, to není jenom bezprostřední kontext, několika věd, odstavce, to je kontext, který se šíří pořád dál a dál a vlastně to nemá nikde konce a v posledu tam intervenuje celá filozofická pozice, zároveň došlo k jakési změně v tom novopozitivismu, začalo se mluvit o analytické filozofii, právě protože je třeba analýzovat nejenom tu větu izolovanou, ale i ty kontexty. Dochází k různým pokusům, například analýza obyčejné řeči, takový air v anglické, ten o tom napsal celý věci, vůbec filozofii nechávají stranou a jenom analýzují řeč. To jsou všechno ty výstřelky, když to posoudí, je to vlastně sofistika, není to filozofie původně a teď, protože se to začne šířit a vzejména pod vlivem Wittgensteina, který ukazuje na ty kontexty, to znamená na celkové souvislosti, tak se to vrací do kolejí tradičně filozofických a ta sofistika se mění ve filozofii. Protože to není možné také v izolovanosti, protože právě ty kontexty jsou důležité, tak se ta analytická filozofie chce vyrovnávat s jinými filozofiemi, takže dochází k diskusi, rozhovorům, dialogu, například s fenomenami a tak dále. Víc se stává, ta analytická filozofie se stává skutečnou filozofií. Tak to jsem mluvil podrobněji proto o tom, že to je jeden ze dvou nejvýznamnějších proudů současné filozofie. No a pak je druhý nejmocnější nebo nejdůležitější proud. To je fenomenologie. To všechno dal dohromady usilu, ovšem také musel navazovat na něco předcházejícího a k upodivu, i když tam jsou cítit určité vlivy té německé idealistické filozofie, zejména tedy Kanta, v podstatě je to odvrat, a Husserl je žákem Brentánovým. Brentánov je taková zvláštní postava, částečně navazuje na Kanta, ale zejména on to byl řeholník, kněz, kde vyrostl myšlenkově na atomizmu. Pro něho rozhodujícím filozofem je Aristoteles, napsal o Aristoteli celou řadu věcí, ale interpretuje velmi osobitým způsobem, čili nelze ho považovat z atomistu, velice brzo se vymanil z té tradice, která byla v té době velmi nanicovatá. Druhý muž, na kterého Husserl navázel a možno říci dokonce ho objevil, byl Bolzano, ještě starší než Brentáno, a zejména navazoval na tzv. věty o sobě, to je jistý ozvuk Kantovi věci o sobě, co jsem to řekl, věci o sobě? Věty, ano správně, to je ozvuk Kantovi věci o sobě, tak on mluví o větách o sobě, zas nebudu to radši vykládat, možná to by to vedlo daleko, na to navázal svým způsobem také Husserl, čili Husserl je myslitel, kterému musíme dozadu rozumět na pozadí, tak se to jmenuje, to je ty věnovědy, tak by se to asi přiložilo, a na pozadí Brentána. No a teď, co je důležité, na Husserla a na jeho fenomenologii navazuje zejména v Evropě nejprve, dneska už se to rozšířilo do USA, navazuje celá řada vynikajících, perfektních myslitelů, zejména pak Heidegger, který je považován za největšího filozofa našeho století, anebo alespoň jednoho ze dvou. A já myslím, že největší filozof, i když má velké vady, myslitel teraprní třídy. Další, co tam patří, Merleau-Ponty z Francouzů, nebo Valens, Landgräbe z Němců, Fink, no, Scheller, Max Scheller, že je takový osamocený, ale neobyčejný, významný myslitel, nevytvořil školu, no a tak dál. A mezi ty, pak jsou ještě fenomenologie druhé řady, tohle, to, co jsem jmenoval, to jsou všichni žáci Husserlovy. Posledním významným žákem Husserlovým, nejmladším, byl Patočka, který byl na rozhovory, když už byl Emeritus, když už byl v Penzi, ale ještě přednášel. Patočka se tam dostal v 35. roce snad poprvé, ne, ještě dřív. Patočka zažil Hitlerův převrat, ale pak ještě znova. No a potom jsou takový ti lidé další, že jo, to už nemá cenu mluvit. Skutečně z toho se stala velká škola, nebo ani ne škola, protože to je celá řada škol, jsou mezi nimi rozdíly, ale všichni nějak stojí na té bázi, jaká to báze je, když budeme, to můžeme potom v diskusi otevřít, že tohle je pohled zvenčí všechno. No a to jsou vlastně dvě rozhodující školy. Kromě toho tam ještě je třeba uvést celou plejádu nejluznějších myslitelů, tak jak jsem říkal, i novokantovce, a neohegeriáni, já nevím, co všecko, a anglosaský takzvaný kritický realismus, anglosaský, protože teda k ním patří taky američané, taky pragmatismus, jo, James Schiller, Dewey, pak a Pearse ještě jako předpragmatista, no a samozřejmě teda na ničeho a ku podivu na Darwina, že Darwin nebyl žádný filozof, ale přišel s účením, které jednak se dostalo do sporu s Lamarckem, a vlastně ta diference byla hlavně filozofická, aniž to oni sami věděli, takže vznikla obrovská diskusie o evolučních teoriích, naprosto filozoficky diskutovaná, no a na to ovzduší důraz, to byl obrovský objev, že život je něco jiného než ta vostatní příroda. No tak teď filozofie se pokoušela, někteří filozofie se pokoušely filozofovat právě z tohodle rozpoznání, že život je něco zvláštního, a vznikla takováta Leibs-filozofie, která vlastně začala niče už. Také v jisté spojitosti a navázání na Darwina, jeho Übermensch, ten nadčlověk, to je vlastně darwinovský pojem, ale také další filozofové, kteří to chtěli nějakým způsobem prezentovat, vraceli se k Aristotelovi, a to nikoliv k tomizmu, nebo až rovnou k Aristotelovi, a začal se znova číst Aristoteles, a zejména jeho výklady o entelechii, energii, energeia, ergon je dílo, en je v, čili energeia, to dneska už nikdo neví, pokud neštuduje filozofii, energeia je to, co dělá nějaké dílo uvnitř něčeho, rozumí se, organizm třeba, tak to je energeia, a toto dílo dělá k jistému cíli, cíl nebo konec se řekne telos, tak zároveň ta energeia se stává entelechii, entelecheia je to, co pracuje k jistému konci, taky zase uvnitř en. vitalisté, později ještě holisté, no a k těm významným vitalistům patří třeba Dríž, ale zejména ve Francii Bergson, filozof po Platónovi, snad první filozof, který uměl tak skvostně psát, že číst to je, i bez porozumění té myšlence, je to lahoda. Já nevím, jestli bych tam ještě něco měl do toho, když tak tam můžeme snad ještě něco přidat. No a teď ještě snad je třeba dodat, že ta naše domácí filozofie do toho byla zapojená asi takto. Masaryk je žákem Brentánovým, podobně jako Husserl. S Husserlem študovali spolu. Masaryk šel študovat se spožděním, čili byl o několik let starší, nicméně študovali s Husserlem spolu. Masaryk nikdy Husserlovi dobře neporozuměl a Husserl nikdy Masarykovi, což je chyba, protože ta kombinace by byla velmi půvabná. Současně ovšem Masaryk navazuje, to je jenom, že byl žákem, poslouchal Brentána, ale mnohem víc než Brentánem byl Masaryk ovlivněn kontem a pozitivismem. Dokonce řada myslitelů u nás považuje Masaryka za pozitivistu. Předváleční pozitivista, a po první světové válce ještě, že ten vždycky vykládá kolega jeho, takové divné, ale je to pozitivista. Masaryk nebyl ovlivněn jenom pozitivismem kontovským, ale byl ovlivněn silně a sám doporučoval žákům, aby hodně študovali anglosakskou tradici, zejména Humea. To je také jeho doktorská práce o Humeově skepsi a teorii pravděpodobnosti. A celoživotně je tím ovlivněn, že Masaryka si nedovedeme představit bez četby a studia Humea. Takže tohle je všechno, to nejdůležitější spektrum. Masaryk ovšem měl neobyčejně jemný nos na to, co je důležité v atmosféře, duchovní a duševní a myšlenkové a tak dále. A proto ve svých spisech se velmi často jako první vůbec na světě nebo v Evropě, ať svět byl tehdá evropský, se dotk nějakým způsobem toho nejpodstatnějšího. I když ne, zrovna nejšťastněji nebo filozoficky nejhlouběji. Masaryk jako jeden z prvních napsal ještě dlouho a dlouho potom citovanou studii velkou dvůsaskou o marxismu, o krizi současné marxismu. Vyšlo v České jako sociální otázka, jedna dvě. A tím máme tady i tu vazbu na Marxe. Naproti toho, Masaryk neznal Kierkegaara, to se nesmíme divit, protože Kierkegaar byl zapomenut a objeven teprve v koncem prvního desetiletí našeho století Jaspersen. On byl jako esejista, beletrista a podivnej literát dánskej. V Evropě byl znám hlavně z německých překladů, že do jiných jazyků se málo překládal do té doby, než ho Jaspers objevil. A ty překlady byly bídný a filozoficky zcela znemožnili pochopit, co tam důležitého bylo. Prostě překládali to lidé, kteří neměli o filozofii páru. Takže to nejdůležitější padlo pod stůl při těch překladech. Tím spíš Kierkegaara byl neznám. Nikdo na něj nenovazoval. Objevil ho teprve Jaspers, toho jsem zatím nemenoval, protože taková zvláštní postava. Ten vychází z Kanta, ale patří mezi filozofii existence. Je druhý největší filozof evropský tohoto století. Nevychází z Husserla. Tím pádem není ovlivněn jeho takovou precízností analytickou. Je to filozof, který spíš nahríží v celcích. Ovšem vidí neovečeně dobře. Jaspersový právě proto, že nahríží v celcích a není jenom takovou mašinou racionální, což je špatně řečeno, aby byly nějaké napětí, tak se mu nemohlo nikdy stát, protože by nerozpoznal, co to je nacizmus. Že to nepovažoval za nějakou závaženou záležitost. Všem trochu to mu napomohlo. Taky po bitvě každý generálem, dneska se to lehko říká, že se mu to nemohlo stát, vzal si za ženu židovku a tím pádem neměl šanci udělat to, co udělal Heidegger, to je mezi nimi ten rozdíl, jsou dva různé typy filozofů. A tím, že Jaspers nenavazoval, nevycházel z Husserla, tak nezná tu jeho pedantickou, precízní, detailní logickou práci, jakou prohled třeba v Technologische Untersuchung na začátku století. Ale byl ovlivněn Kierkegorem v hluboce a způsobil, že Kierkegor jeho prostřednictvím a po jeho upozornění, začal být studován také žáky Husserlovými. Takže Heidegger je hluboce ovlivněn nikoliv jenom Husserlem, ale zejména Kierkegorem. A tam, kde se Heidegger začíná distancovat od Husserla, to dělá hlavně pomocí termínu nebo přesně pojímu, které vypracoval Kierkegor. A dalším takovým významným myslitelem pro Heideggera je Nietzsche. Nietzsche je ale také neobyčejně významný pro Masaryka. To odhalil už před první světovou válkou v jedné časopisacké studii, potom znovu otištěné v úvahách vědeckých a filozofických rádl. Patočka to prohlásil, kdesi je to taky v nějakých techy osebraných netištěných textech, že to je nejhlubší studie o Masarykovi, která kdy vyšla, a my srovnán Masaryk s Nietzschem. Masaryk například vůbec takřka nezmínuje v moderním čeku o náboženství, který psal v 90. letech, a tedy měl by Nietzsche ho znát, tenkrát byl slavnej, tak ho tam takřka nezná. Na jednom nebo na dvou místech jenom jméno uvádí, nicméně teda ho čet a rádl ukazuje určité významné analogie nebo podobnosti mezi způsobem myšlení Masarykovým a Nietzschevým. Až na to, že Masaryk byl katedrovej filozof, když to Nietzsche, ten sice začal, zahabritoval, ale potom praštil s tím, která vlezla na mozek, byla mu velmi proti mysli a potom žil jako literát, vydělával si dost těžce stvůrcovní potíže, sestry se o něj stane taky omnemocně a tak dále. No ale tak tady teď máme všechno, jak u nás málo který myslitel představovat takové spojení se světovou nebo evropskou filozofií jako právě Masaryk. Všem to nejdůležitější, co je na Masaryku a co chybí těm myslitelům, na které on navazoval, to je to, jak když přišel z té Vídně, zcela orientová na evropskou filozofii a rozhořčen na úroveň pražské filozofie a v roce 82 byla situace taková, že existoval starší filozofický dvůrdík, což byl Herbartovec a Herbartismus to byla taková oficiální ideologie rakousko-uherská, takže to bylo taková ideologie, která byla taková oficiální ideologie rakousko-uherská, že je takový státní filozof to bylo. Hned při prvním zasedání filozofické jednoty, ona se to ještě nejmenovala tenkrát filozofická jednota, snad to se přemenovalo, že nějak na začátku století, ale prostě byl tady nějakej ten filozofický kroužek a měl tam důvodní přednášku a Masaryko napad, což se považovala za delkou nevychovanost, protože od té doby každej slušnej filozof v Čechách se uvádí tím, že napadá ty ostatní. A Masaryk byl zcela nevintegrován do toho českého prostředí a přicházel poučen v Jídní, zejména však Lipském a vůbec v německými univerzitami poučen s četbou o filozofii anglosakské, francouzské, že Masaryk čet všemi možnými jazyky a byl velmi informovaný, zčetlý, takže ta zatuchlá, zamřelá atmosféra myšlenková v Praze mu šla na nervy. On se taky velmi důkladně dozvěděl, protože to vlastně znamenalo jít do Zapadákova, ze světového města. On se vlastně uváděl tu světovou filozofii, proto jsem do Prahy šel, aby jsem přivedl tu zahraniční filozofii, protože tady to bylo nemožné. A nejenom se stalo, že došlo k jakémusi obrácení když je Pištory, že Masaryk nejednou pocítil nezbytnost, se zabýval domácí tradicí, no a začal objevovat nejprve neznalení české dějny pořádně, vychován katolicky, tak náruživě Čet Palackého, je Čet Havlíčka, protože to byla politická postava, politická mysl, tak Havlíček mu velice imponoval jako novinář, politický novinář. No a samozřejmě, jakmile se do něčeho Masaryk pustil, tak to vždycky študoval tak, aby z toho byla nějaká knížka, tak například z toho, když proštudoval Palackýho, ideál národa Českého, to je malý spis, když proštudoval Havlíčka, tak napsal Čítanku z Havlíčka, prakticky je to Čítanka, vlastně jsou to vybraný texty, ale velmi dobře vybraný a komentovaný, Karel Havlíček se to jmenuje, že to je už tlustá knížka. Prostě do všeho, do čeho se pustil, tak napsal takovou napsanou věc, která, prosím, no a zároveň tímto měl zpracovaný pro sebe, tímto dal dalším, ponieważ těm se nechtělo číst, jenom co potom u Leichterů vyšly ty sebraný Havlíčkovi články ve Slovanu v Národních novinách a nevím kde, všude, no tak ono to se pětlu z svazků to je, tak kdo to má číst, Tobolka to vyšili dál. Tak to prostě teďka ještě vědaní nebylo, to bylo právě, to Masaryk to zastimuloval, když o tom měl napsal, tak potom už si našel zase někoho, nějakého zežáku a tomu řekl, že má udělat tohle, támhle, to všechno organizovat, takže táborské, ne to ten řekl, Tobolka napsal, dál dohromady ty sebraný texty Havlíčkovi, že Masaryk to musel číst v knihovnách, z časopisů, pučovací to v knihovně, že.

====================
s2.flac
====================
víc ovlivně domácí tradicí, než světem, který přišel vnášet do té české tradice. No a stal se tedy českým myslitelem Katek Sochen, dokonce tak českým myslitelem, že tady nenašel mnoho žáků, mnoho z těch, který se k němu hlásili, to udělali buď z oportunismu nebo z nepochopení, hlásili se k němu pozitivisti, kteří nerozpoznali, že Masaryk v podstatě překonává pozitivismus, i když teda se vyjadřuje tím způsobem v tom vyrost, hlásili se k němu oportunisté, kteří, když se stal prezidentem, tak napsali všejaké pochlebné texty, ale Masaryk tady pořádné žáky neměl, s výjimkou jediného, a to byl rádl. Tak přicházím k rádlovi, ukázal zase, jak ten byl zase ovlivněn ještě dalšími evropskými mysliteli, kteří neměli vliv na Masaryka. Rádl začal jako biolog, to je strašně důležitá věc, protože Masaryk po téhle strance nejenom, že skutečně byl málo vzdělán vůbec v přírodních vědách, ale protože měl velikánskej zájem, tak pocíťoval to jako nedostatek. Stále zdůražňoval, jak je potřeba to a pouštěl se do toho diletantsky. Když třeba obhajoval Hilsnera, tak on nejenom, že do toho zapojil různé odborníky z oboru přírodních věd, to je z chemiky třeba, ale on s níma to konzultoval a chtěl se naučit, co to vlastně ta chemie je, jaké ty důkazy jsou, jak se pozná, s který doby ten ingoust je, nebo s kterým se to psalo, nebo kdesi, já nevím, jestli toto cituje Čapek, nebo kdo to říká, že na jednou u oběda nebo u večeře, nebo co to je, masaryk naťuh vajíčku a teď tam kouká, že tam byl už trošku vyvinutej zárodek, tak než to sněd, všichni jedli a on se tam v tom takhle hnípal a koukal, jak asi vypadá ten zárodek a kolik asi denní to může být, pak byl zaprva sněd. On měl o to veliký zájem, on nikdy k tomu nepřišel. Tohle mělo rád hodnou výhodu, poněkud ten byl původně orientován přirovědně jako biolog, a to biolog velmi schopný, talentovaný. Mimochodem, spousty věcí jsem neřekl, jak významný byli myslitele 20. století, který začali jinde než ve filozofii, které se v filozofii teprve dodatečně staly. Jedním z nich je právě Radl. Husserl byl původně matematik, Whitehead byl původně matematik, fyzik. Jaspers byl původně psychiatr, lékař. Jaspers nikdy nedosáhl normálního doktorátu z filozofie, dostával jenom čestný. Nebudu dál jmenovat, ale bylo toho hodně. A to je příznačné, když je filozofie v krizi, která vždycká filozofie neví kudy kam. A pak tam přinášejí něco nového ti, kdo se v filozofii stali, ale vyšli odinut. To je charakteristická záležitost. Radl tedy začal jako biolog, má řadu prací z soboru morfologie, zejména se zabejval otázkou zrakových centér. Odtud došel k celé nové teorii nervové soustavy. Ta úplně padla do zapomenutí. Já jsem už mnoho mladých neurologů, nebo vůbec biologů a lékařů přemlouval, aby se do toho pustili. Radl tam objevil věci, které se potom v 50. a 60. letech začaly říkat jako objevy. A on to tam má. I když samozřejmě na to přišel jinak a primitivně, to v této věci Radla ještě třeba objevit. Vydal to v Německu. Samozřejmě to přišlo dávno a nikdo se tím nezabejvá. Český takový zkrácený text vyšel na pokračování v časopise lékařů českých. Čili je to i český dostání. Takhle tímhle tím začal o fototropismu zvířat. To všechno tam patří. Pak se dostal do diskusí o evoluční teorii. No jako vždy, tak jak to dělal vždycky Masaryk, tak on to z začátku dělal také, tak se do toho důkladně pustil a napsal dvou svazkové dějiny vývojových teorii, které vyšly původně Německy. V jednom svazku jenom ten druhý svazek, a vyšlo to taky česky u Leichterů vývojové teorii 19. století, ale původně Německy je to, která od samého začátku začínala Aristotelem nebo tím. No a to je knížka, kterou se proslavil po celé Evropě nebo po celém světě, byla přeložena do mnoha jazyků a citovaná byla ještě v 60. letech. To byla takový pozoruhodná věc, takový nezvyklým způsobem psaná. To bychom se museli zdržovat, jak ráda takovýhle věci dělal. No a toho převedlo jednak na pole historie, z té biologie, že dějiny vývojových teorii patří do historie, anikoli do biologie. No a za druhé teda to byla otázka vysloveně filozofická, jak už jsem naznačil, když jsme mluvili o Darwinu nebo Lamarckovi a tak dále, jak ovlivňoval zejména ten vitalismus. No a jak se k tomuhle dostal? Radl byl žákem drýšovým, což je význačný vitalista, navazující na tuhle filozofii, z kterou začal Nietzsche, takže tam zapojil ten vitalismus. To ještě u Masaryka nebylo. Zatímco Masaryk neměl nejmenší porozumění pro Husserla, fenomenologii, tak Radl ano, ale nikoli přes Husserla, ani přes Heideggera, Heidegger mu byl dost protivnej, ale přes Schellera. Radl byl velmi ovlivněn Schellerem a navíc teda Radl s velkým gustem jeden čas čet ničeho. Když se pojáte do dějiny filozofie, tak vidíte, jak na něj nadává, stejně jako na Kierkegorda, ale to se nesmívá příliš vážně. Patří snad na to přísloví, kdo haní rád má. Fakt je, že Radlo o myšlení si bez ničeho, bez Kierkegorda, navoba tam nadává, o Kierkegordovi tam říká, nebo to je na ničeho. Kierkegord tam má Ritz nebo nic, to má takový nadpis, tak se jim ironizuje. To už je ke konci těch vývojových teorík, těch dějín filozofie a Radl už se mu ozývala nemoc a prostě to odbejval trošku. Nicméně ještě teda v útěše Kierkegorda uvádí jako příklad těch nosorožců, kteří tak sami jdou a lámou všechno a všechno musí z cesty. Nejemné, nesenzitívní postupy jim vytýká tak. Tak to je snad teda, já nevím, to by snad bylo, určitě jsem na něco zapomněl, jakým způsobem nám tady Masaryka Radl, já si myslím, když k tomu připočítáme teda, jak se Masaryk stal Masarykem, počítáme k tomu ještě toho palackého Havlíčka, tak že tohleto je vlastně taková ta rozhodující osa českého myšlení a že tady nic, jako všechno, nemůže fungovat jako alikvoj, a jako přibližně stejně hodnotná alternativa. Jsou tady jiné věci, ale ty z těch se teprve musí něco udělat. Ono ostatně z tohohle taky, že na Světovém fóru by to nestačilo, co udělali oni. Především tou formou. Není to tak neodpovědné, neodpovídá to těm normám, jaké jsou přeepsány. Ale hloubkou myšlení to je něco, co by nám svět mohl závidět. A bude nám to závidět, budeme schopni nějakým způsobem absorbovat, asimilovat a žít z toho. Já nevím, kolik ještě... Můžu ještě? Dnes je filozofie ve velké krizi. Filozofie vůbec, ne u nás jenom. To by bylo pokopitelné, ale všude. A nám sem jezdí hodně cizinců, tak si to ověřujeme na vlastní zkušenosti a také si to necháme ověřit od nich. To je taky jejich zkušenost. Marx ovlašoval krizi filozofie. Ovšem v docela jiném smyslu. Ušlo to jinak, než on si to představoval. Ostatně nebyl sám. Konec filozofie čekal třeba Hegel. A vůbec to nemá nic společného s tím, co třeba o konci filozofie napsal Heidegger. Hegel si to představoval tak, že světoduch, když si tady všechno připravil, přírodu, potom dějiny, v dějinách vznik státu a významných politiků, vstoupil potom jednak do osoby státníka, tj. Napoleona, a jednak do osoby filozofa, tj. Hegela. A tím je konec dějin. A tedy konec filozofie. Světoduch už se skrze tyto dva uvědomil. Původně světoduch sice tady byl, ale sám sobě nerozuměl. Aby sobě rozuměl, musel nejdřív od sebe odstoupit. Odstoupil tím, že vytvořil tu přírodu a dějiny toho státníka a filozofa. A pak se zase vrátil k sobě. A pak to všechno, to intermezzo dějinné a přírodní, to prostě je zbytečné. Už Hegel má konec dějin. Jeho žák Feuerbach mluvil také o konci filozofie. A samozřejmě Mark Stieple, nakažený, tak taky mluvil o konci filozofie. I když zase jinak než Engels. U Engels se to máme mnohem ostřej řečeno. Engels říká Fanty Dillingovi, že z celé dostavatní filozofie zůstává jenom formální logika a dialektika a že ostatní si rozdělí odborné vědy. Tedy to se takhle nedopadlo. Takhle to teda není. Dneska se ta krize týká neméně těch jednotlivých speciálních věd. A krize filozofie je spjata s krizí věd. A krize filozofie je spjata s krizí věd. A krize filozofie je spjata s krizí věd. A krize filozofie je spjata s krizí věd. Ta krize věd uvádí filozofii ještě dovětší krize, než by byla sama. Navíc vědři zase očekávají, že z té jejich krize je jenom filozofická pomoc. Vědci se stávají filozofi, to jsme si říkali několik případů, ale patří to zejména v té době poválečné, už předválečné, že Bohr, Weizsäcker, Heisenberg, všichni ve svém stáří začali filozofovat a začali psát filozofické knížky. Pak zjistili, že ta fyzika s tou dosávaní filozofií, zejména s tou dosávaní logikou, prostě není schopná pracovat. Krize současné filozofie má všem vnitřní příčiny a není ani nejmenším dílem nějaké kritiky ze strany marxismu, jak to marxisté rádi takhle předvádějí, že po Marxovi se už ta buržasní filozofie nemůže schopit. U nás to s velkou láskou, ještě ve 1860. roce, to tvrdila Popelůška, jak ji říkala Patoška, Popelová Jiřina. Takhle to není vůbec, naopak Marx je tou krizí, nebo marxovou myšlení, marxová filozofie je tou krizí, je plně zasažena a nemá proto mnoho, nemá na to co odpovědět, nemá proti tomu žádné obrané hládky. Snad až na nějaké první pokusy raného Marxe, který si nahlíží tu nemožnost pokračovat v tom, čemu by se pak mu dalo mluvit, jako o předmětné myšlení, to je myšlení, které veškerou skutečnost chápe v podobě předmětu. V první tezi o Feuerbachovi říká Marx, že veškerá chyba dostavadního materialismu, ten idealismus vůbec vyhodil, to je k ničemu, ale základní chyba dostavadního materialismu je, že předmět chápe jako objekt. To vypadá jako bláznivé, poněvadž normálně chápeme objekt a předmět jako totež, jenom překlad, ale on ti myslel teda skutečně, že on tam dodává pak anikoliv, přátejme předmět jako objekt, anikoliv subjektivně. Mladý Marx ještě, samozřejmě starší už by to neřekl, je to nepřesno, subjektivní je chyba, ale jde o to, že Marx zúrazně, a to víme teda z jeho jiných spisů, z těch rukopisů ekonomicko-filozofických, že je třeba všechno chápat jako aktivitu subjektů. A proto teda všude tam, kde se něco zpředmětníme, tak to musíme kritizovat a podrobovat revizi, úpravy a tak dál. Filozofie je tu proto, aby byla aktivní, to znamená, aby filozof byl aktivní, protože nejde o to interpretovat svět, ale změnit ho, že tohle je ta línka Marxova. A v té věci má jedna k pravdu a jedna, která je dodnes aktuální. A v tomhle smyslu, zejména v tom jeho důrazu na praxi, filozofie praxe je marxismus, proto například v marxistí jugoslávšti vydávají časopis, čas od času zastavovaný praxis, k tomuhle mladému Marxovi se hlásejí. V tomhletom ovlivnil Marx současnou filozofii a v tomhletom bodě právě nejcitlivěji mu rozuměl a asimiloval tuhletu marxovou myšlenku rádl. Najdeme tam pozoruhodné analogie, zejména třeba v pojetí pravdy. To jsou jednotlivé formulace, u toho mladého Marxe nic jiného nenajdeme, tam to jsou nápady, aforizmy. Ale v jednom svém novinářském článku říká, že ne, my máme pravdu, ale pravda má nás. A to tež najdeme po více než sto letech urádla v útěše, ne, my máme pravdu, ne, já mám pravdu, a pravda máme, ne, mne. Je to, co něco vykládá o pojetí pravdy, který tímhletím je postaveno do, jak to říkají, do otázky, je sproblematizováno. Celá ta tradice od starých řeků, kdy pravda je svázána, co nejúž svázána, spojena se jsoucím, u Platona najdeme, že pravdivý výrok je ten, který o jsoucím říká, že jest, a o nejsoucím, že není. To je nejlepší než ta adekvační teorie, že je to schoda myšlení se skutečností. To je nesmysl, myšlení se skutečností nemůže schodovat nikdy. To ukázal Heidegger v té malé knížce o pravdě von Wesner-Wahrheit, o bytostném určení pravdy, jak to vyšlo Česky. Tak máme teda pěti korunů. No a jaká je schoda mezi myšlenkou pěti korunů a pěti korunům? Pěti korunů je kovová, myšlenka není kovová. Pěti korunů je kulatá, myšlenka není kulatá. Za pěti korunů si můžu koupit tolik a tolik housek, za myšlenku pěti korunů si nemůžu koupit nic. Tak to je ta schoda. Čili tenhle ten argument platí, ale zůstává stále ještě ta věc v pozadí, na základě které i to adekvační pojetí bylo možné, totiž že pravda je to, jak se jí soucí, ukazuje. A létheia v řečtině znamenalo odkrytost, nebo nezakrytost. Létheia byla řeka zapomnění, a létheia je řeka nezapomnění, nebo by se žádná nebyla, ale prostě je to záport toho létheia, že léthein je zakrývatej. A létheia je nezakrytost. No a nezakrytost čeho? Čehokoliv. Prostě pravda je, když něco vidím a nic nestojí v cestě. Nic mi to nezakrývá. To je pravda. Čili vlastně pravda je převedená na to, co je. Normou pravdy je skutečnost. To je naprosto všechno falešně, že když se řekne, ne, já mám pravdu, ale pravda má mě, to znamená pravda mnou vládne. A tady odhalil Marx něco, co je dlouhou tradicí českého myšlení, teda ještě z dob předhusických. A v podstatě to navazuje na tzv. třetí knihu Ezdráševů, Apokryfní, kde tam prostě se mluví o nějakých těch mládencích, jak si domluvili, že před panovníkem, teda kdo z nich řekne, co je na Sovětě nejsilnější. Ano, vy si tento historiku znáte, je to jak z povídky pohádek 1000 a jedné noci, teď tam každý to říká, a ten poslední říká, že nejsilnější všeho je žena, protože ta vládne i těma vládnoucíma. A pak říká, ale vůbec ze všeho nejsilnější je pravda. No a vyhraje to teda, že právě tou pravdou to vyhrává. No a právě citát z tohohle se začíná objevovat u dvou nebo třech lidí tady v době předhusické, tak jako z tý doby Konrada Walhausera a Milíče Skroměžíři a tak dále. Já teď nevím přesně u koho to je, to bych se musel si to ověřit, pojažd to nenusím v hlavě. No a velmi často je to tématem taky u Husa a ten zejména na několika místech přímo toho Ezraše cituje, že per omnia vincit veritas, nebo to druhé, tam je to dvakrát v té knize Ezraše, ve dvou kapitolách, za sebou in saecula vincit, tak nějak je to vincit veritas, veritas vincit in saecula, snad na věky. To je do češtiny, prosím. Jo, odpuste. Veritas je pravda, čili pravda vítězí na věky. A z toho je teda taky ještě to pravda vítězí, už jsem říkal na věky a vítězí, že ho všemi vidíme, že na věky jenom. Pravda vítězí a vydá to fušku. Vydá to fušku, áno, áno, to je přesně, to je přesně. Pár důmů pana prezidente. No a tedy to je tradice, která se po Husovi potom znova se to vrací řada myslitelů a teprve proti reformaci se to ztrácí, ale v národním obrození se to znovu vrací. Palacký to vyhrabal, napsal to do dějin, když psal o Husovi a o té době a našel to tam Masaryk a Masaryk z toho udělal slavné heslo dokonce tedy na prezidentské vlajce. A tohle to vlastně objevil ten Marx tam. To není pravda jako schoda. To není pravda, která je podřízená skutečností, která ukazuje, jaká je skutečnost. To je pravda, která se zmocuje člověka, takže nemůže než jí dosvědčovat, než jít za pravdou, ať je skutečnost jaká chce. Čili tam se ten moment skutečnosti a moment pravdivosti rozchází, ne všechno, co je skutečné, je pravdivé. By se dalo říct proti Hegelovi, který to říká jinak, že je rozumné, nikoli pravdivé. Říká, cokoliv je skutečné, je rozumné, a cokoliv je rozumné, je skutečné. Naopak v té české tradici, na kterou svým způsobem narazil Marx, pravděpodobně nikoli by se s ní setkal, ale je to tam, tak v této české tradici, která je jedinečná, kterou nenajdeme jinde, je ta dlouhotrvající tradice a to povědomí, které je ve všech nás, když mluvíme o pravdě, u nás pravda není schoda se skutečností. My víme, co to je bojovat za pravdu, zápasit za pravdu, stát na straně pravdy. To je povědomí, i když se neví, odkud to je a že to je až před důřický době nějaké. Tohle to je v české tradici, to se ví, že to k pravdě patří. Pravda to je pravda oskutečností, nadskutečností, a ne pravda skutečností. Ještě Heidegger nemá o tomhle páru, ten furt mluví jako pravdě skutečností. Ale skutečnost nemá sama pravdu, nebož je ve světle pravdy, ukazuje se jako to, co je teprve ve světle pravdy, jinak se ukazuje jako to, co není. Tak tohle je tedy věc, kterou pak mohl Radu dobře udělat, že zapracoval jistý názvuk na toho Marxe, aniže ho citoval, zapracoval do své filozofie a právě pojetí pravdy urádla je zcela mimořádně významný a celý problém je, jak to sdělit světu, protože to se musí udělat určitým způsobem a vědět, ke komu se mluví a to znamená nějak se k tomu dostat, aby člověk oslovil ty lidi, že je to nesnadné. Ale to je otázka času, prostě první věc je, že si musíme naprosto ujasnit, že tady tento poklad máme v české myšlení, sami si ho ujasnit, abychom věděli, že je to určitý poklad, abychom to tak přesně mysleli a potom už bude jednoduché to říkat světu. Já tímhle tím skončím, já to tady sotva polovičku jsem, ale já si myslím, že na to moc nezáleží, když budete chtít buď příště, nebo ještě můžete říct, já myslím, že zhruba to, jak vypadá ta galerie těch hlavních myšlenkových směrů a myslitelů, že jsem řekl a nakonec ještě to, že ta filozofie je v krizi a že se mně zdá, že jako jistou, ne zcela okrajovou nebo zanedbatenou cestu z té krize, že je schopná ukazovat ta česká filozofická tradice, kterou jsem upřesnil, já myslím, že to tak zhruba mimo. Dalo by se ještě něco zpovídat, zejména o všem, a já si nedovedu představit, jak jinak by se to dalo dělat, jsem dneska nemohl nic říkat o té filozofii samotný, tady jsem mluvil o filozofech a o směrech, ale co vlastně je obsahem toho jejich myšlení, to si musíme nechat na jindy. Co vlastně znamená ta analytická filozofie, co dělá, jak se blíží té filozofií, nebo co zejména, co znamená ten husrl, proč je to tak velký přelom, proč se to stalo tak důležitou věcí, ten husrl znamená, co se s ním dá dělat. Mně se zdá především, že všechny ty významní filozofové, světový, evropský a světový, že mají jeden základní nedostatek, a to je ten, který nemá ta česká tradice, totiž, že filozofie tě má tady být k něčemu lidem, že má ukázat cestu z potíží, to, co říká Rádl, já jsem to zase nenamoučil od něj, že filozofie, jak on říká, je, cítíte tady to navázání na Marxe, ačkoliv to nikde necituje, ale on byl sociální demokrat, to znamená, že musel študovat Marxe, jak bylo možný, i když některé věci neznal, co se našlo až v 30. letech, takže jeho ekonomicko-filozofické rukopisy byly objeveny nějak až v 20. nebo 30. letech, a vešly poprvně v to mega Marx-Engels-Gesamtausgabe, což bylo zabaveno okamžitě po 48. Bylo to v univerzitní knihovce zabavilo, aby to náhodou mládešňe četla. Marx říká tedy v té tezi o Feuerbachově 11., že filozofové až dosud se vykládaly, ale je potřeba jej změnit. To se tradičně v marxismu vykláda jako, že je potřeba jej změnit, ale ne filozofové, ale že prostě revolucionáře ho mají změnit. To je ale chyba, protože Marx tam mluví o chybě filozofie. Je třeba jej změnit, to znamená, filozofie musí přestat vykládat svět a musí začít pracovat na jeho změně. Ale filozofie, ne nějaký vůl někde, to musí být filozof, který je na to připravený. Už tohle je rozdíl. No ale když Štetev v Dějinách filozofie urádla, že filozofie je programem na reformu světa, tak je to přesně ono. Samozřejmě jako sociální demokrat tam nemluví o revoluci, poněvadž se zase poučil jako žák Masarykův a Masaryk jako žák Havlíčkův, že revoluce není nic tak moc, že teda někdy je nezbytná hol, když to jinak nejde, ale že sama revoluce nic nepostaví, že ta jenom bourá a že revoluce je oprávněná jenom tehdy, říká Havlíček, že když předem si dovedeme tak spočítat, že máme nějakou šanci, když tu revoluci provedeme, že ta příští vláda bude lepší než ta minulá, jinak je radši lepší tu revoluci nedělat. Já mám vdvojem, že toto je taková všeobecná mínka dneska, že lepší revoluci neděláte, až by to mohlo dopadnout ještě hůř než to je. Tak ten rádel zdůraznuje něco, co u toho Marxe je, ale je to jenom tak nahozený, že žádný pořádný filozof vlastně tohle... Heidegger udělal pekelnou chybu, že nerozpoznal to obrovské nebezpečí, které jiní viděli, tak prostě největší filozof evropský ho neviděl. A myslel si, on to ne, on nekolaboroval, bychom si to špatně vysvětlovali, on byl přesvědčen, že to je jenom takovej ten zvířený kal a nějakej ten Feldwebel, nebo co to byl Hitler, že tam dělá toho šeška nahoře, to nemusíme brávat vážně. Tady, co si německý národ teda chce změnit? No a teď, jak to změnit? Nedávno to právě vyšlo znova, po mnoha letech vyšla jeho rektorská řeč, kterou už proslavil v Holínkách. Jo, a s tím hladkým krajcem, a tu s hajlováním a tak dále. On tam říká moc zajímavou věc. On říká, že i füreři národní, že musí být vzdělávání. A kde se mohou vzdělávat? Jedně na univerzitě. Tudle drzost si tam dovolil říct. Samozřejmě v tím začal jeho komplikace. On udělal, odpuste, že ještě zase říkám věci, ale to snad je důležitá věc. Je to nepochybně velká chyba. To je neobyčejná chyba, co ten Heidegger udělal. Ale je třeba vědět, jaká. Ne prostě říct, že to byl kolaborant. On se stal rektorem, protože v té době byl rektorem žid, lékař. A ten samozřejmě po třicátém roce, po Macht übernahme, jak se to mu říkalo, musel pryč. No a teď dokonce ten vyhozený rektor a řada profesorů prosili Heideggera, aby to vzal, protože mu to nabídli. NSDAP mu to nabídla. Tak ho prosili, aby to vzal. Páničko, když to neveme von, tak to veme nějaká svině. Tenkrát se ještě neříkalo ještě větší. A taky by to bylo nesprávný. No a ten opravdu váhal a posledně se to vzal. On na to nebyl připravený. On politicky nikdy nemyslel. On patřil do takové tradice německé buržazie, která se starala o obchod a o já nevím co všecko. A on ve stejným duchu se staral o filozofii, ale s politikou to nemělo co dělat. A teď oni ho tady postavili do týhle věci. Takže on si vytvořil takovou myšlenku, že tady sice někdo proved nějakou revoluci, ten Hitler a nějaký ty blázní kolem něj, a ty jsou pěkně protivní lidi atd. No ale to není rozhodující. Ty stejně půjdou k čertu. Tady se začalo něco dít a teď to někdo rozumnej musí vzít do ruky. A když tam to nemůže dělat tenhle, tak třeba by to dal jiný, který je akceptovatelný. Takhle si to představl. A teď on měl velkou myšlenku, jak se musí reorganizovat Evropská univerzita vůbec. A tak začátek měl být v Heidelberku. A on teď tam rozpracoval celý plán, jak musí být, to už nejde, ty jednotlivé vědy, jak je to rozpada, věci si narazajem nerozuměj, každej má jiný jazyk atd. A teď z toho musí být univerzita. Všechno to musí být zase pojato do jednoho. Univerzum je to, co je hozeno k sobě, dok je do jednoho. Takže univerzita se opět musí stát univerzitou, kdy všichni spolu jsou schopní mluvit. No a teď dostal příkaz, aby jako novej rektor, potvrzený už, když to vzal, aby stanovil, navrch jmenování děkanou všech fakult. Až tam se provádějí jaké změny, pod hradou. Jako to tady udělal Úsák, tak tam se to dělalo taky tak. No a představte si, to už ale mezi tím byly různý potíže, a teď potíž s tou řečí, že tam řekl, že fíraři musí být vzděláváni taky na univerzitách, že jinak to nepůjde. Tak samozřejmě kde bych hyterzal, a ti ostatní, český knihkúpec Goebbels, no český teda, v Bohemíž knihkúpec Goebbels, ten tady přece, ne Goebbels, to byl Frank, to byl Frank, tak kdo to, moment, tak kdo to byl, Goebbels byl, to měl zemědělskou vysokou školu, dokonce, tak vysoký, no prostě byl tam jeden inteligent, jak slyším kultura šábu, jo, jo, jo, tak prostě nějakej takový inteligent a mezi nima byl takový polo, ale jináč to byli všichni, teda naprosty, jako jich... To ne, to byly, no, ok, ale... No, to ne, to byl, s tím, s tím, mytem 20. století, myslíte, že jo, no ale to ne, to byl takovej profesůrek, který se k tomu dal. No, ale, tak toto narazil, že, no ale zejména udělal strašlivou provokaci, a tu udělal na schvál, protože, dovedete si přeje, když někdo od samého začátku dává bacha a stojí stranou, aby si na něj nikdo nespomněl, tak se to dá přežít, takováhle věc. Jenomže on teď vylez a hajloval, a v botách, a teď s tím, on byl představitelem NSDP, a teď se potřeboval toho zbavit, že. No, tak on udělal tu věc, že napsal do návrhu technovejch děkanů toho rektora, který musel odejít, musel rezignovat, protože byl žid. Napsal jako děkana lékařské fakulty. A ještě dva další židy jmenoval jako děkany jiných fakult. A předložil to, předložil to řížskému ministrovi školství. No a pak byl zavolanej a strašně zpucovaný a on říkal, tak já na tom trvám a pokud je to nepřijatelné, tak prosím podávám rezignaci. Takže jeho rezignace byla přijata. Po jedenácti měsících přestal být rektorem a měl zákaz publikace. Tak tohle udělal Heidegger. O tom je třeba vědět, když se mluví o tom, že chodil jedenáct měsíců, tak to málo kdo řekne, že jedenáct měsíců, že prostě kolaboroval, že chodil v rajtkách a hajoval. To je pravda. Protože nebral nazismus vážně a myslel si, že to je taková přechodná fáze ale že se z toho vyvrbí něco slušnýho. A když zjistil, že ne, tak se rozřešil tímto velmi nebezpečným způsobem. Čímž ho nechci ochráněvat, filozof nemá právo takovéhle blbosti dělat i za těchto okolností. Kromě toho děla štěhnivo, on potom prokázal takovou nepříliš velkou statečnost, dokonce až takovou napříjemnou nestatečnost ve vztahu k Jaspersovi, že přestal ho navštěvat pačně s pesmínou za ženu židovku. Takže pravděpodobně to byl vliv katolické manželky Heideggerovi, která byla silně antisemická a použila té příležitosti. Ale nicméně stejně jsou takové věci, které se nedají u filozofa omluvit. Ale je přesně třeba vědět, co udělal a co neudělal. Neudělat někomu bláto do očí a tak dále. To snad by mohlo stačit. A teď bych vás prosil, abyste k tomu nějak ještě něco řekli. Jste si to takhle představovali? Spíš asi ne. My jsme se takhle představovali, protože my jsme tady všichni úplně nevzdáleni. Totiž ten nápad o tom, asi ta formulace, to by nebyla šťastná, ale to byl můj nápad z toho důvodu, že my teda do Marxe jsme se něco mohli víceméně úplně seriózně dovědět. Kdežto tím to utne a vlastně nemáme možnost jakékoliv informací. Takže jsou takovou základní informací, abychom se vůbec trochu zorientovali. Do té doby, když se zvládne starou řeckou filozofii, co je bezpečně staré, tak to jsme se ještě přece nějak mohli naučit. Ale co už se teda dostalo do této nebezpečné konfrontace, tak to už jsme se naučit nemohli. Takže šlo o to, abychom vůbec měli základní orientaci v dějinách, kterou dostane. S tím je vždycky potížný. Kdykoliv vyjde o nějaký dějiny filozofie, tak když se podíváte na konec, tak je to vždycky slabý. Ono je to těžké v současnosti psát. Už taky z toho důvodu, že kdo to má posoudit? Si představte, že v současné době jenom v Evropě je několik tisíc katedrovejch filozofů. To je z profesorů a docentů filozofie na univerzitách. Všichni, jinak by se nestali profesory, kteří píšou tlusty knihy. Když už jsou profesorama, tak některý je protivný, to nedělají. Blahoslavení lidé. Jiný, ale ve chvíli, kdy už těma profesorama si myslejí, že to je jako v některých faráři, že Bůh je vydal, ty ostatní vydal v ruce jejich, píšou a píšou a myslejí si, že ty druhé to musí číst. Je to strašný kvantum. A teď víte posoudit, co skutečně za 20, 30 let bude vypadat jako opravdu důležitýho. No to můžete jedině zkusmo, protože to se všechno přečíst nedá. Tady se může stát, že no tak pravda je, že u nás až do války téhle poslední, že tak škal nikdo nevěděl, co to je Heidegger a jak je důležité. Dokonce když Heidegger zemřel, tak v Německu přestal být o něj zájem a prakticky vyrostla celá generace študentů v takovém jako zavrhování Heideggera. To je 70. začátek 80. let. To je prva v druhé polovině 80. let, a teď nebo od nějakého 4. 80. a teď je nějaký nový boom, nově to začíná, takže dokonce byl tady třeba profesor Rorty z Ameriky, měl ten sabatový rok, tak rok tady pobejval v Evropě, aby nasáhl tu novou vlnu Heideggeriánství takže rozumíte, to je tak nejistý psát o těchto věcech a tak i kdokoliv se v to odváží, tak po 20 letech je usvědčen z hrubých omylů, protože jak to má člověk posoudit? To je strašně těžké, když je toho tolik. To bylo těžké, když toho bylo míň. A teď navíc, dneska nejsou velký filozofové. Poslední velký filozof byl Heidegger. A teď jsou takové filozofové slabě nad průměr, nebo něco trochu víc nad průměr, ale žádný vynikající. A teď prostě co vlastně? Filozofie v krizi. I ty nejtalentovanější nejsou schopný se stát takovýma světodějnýma myslitelama, jako byl třeba Kant nebo Hegel nebo tak, protože ta doba to nedovoluje. Nejsou připravní studie. Něco se mění a ještě nikdo neví, co novýho přijde. To je strašná otíž. Takže to, co jsem vám říkal, je zase taky není zcela ažůr. Já jsem tam se dostal nejdál teda k některým ještě žijícím husrlovým žákům, nebo k té analitský filozofii, já tam jsem nikoho nemenoval. Moh bych jim jmenovat, který ještě žijou. Ale to je tak zhruba vše. To jsou plejáda. To jsou desítky a stovky lidí, a který jsou důležitý. Já můžu říct, který jsou za důležitý považování v současné době. Ale jestli to opravdu budou ty důležitý, no se ukáže za 20, za 30, za 50 let. Takovej Kirkegor za 40 let po smrti, nebo za víc. Počkejte sváně, kdy to je? No za víc. Za 50 let. Ale to je...