Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše, Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [o reflexi]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1 a) Kaplanův dopis Biľakovi, krátké vlny.flac
====================
...že jiným stávkům se stávají posáty z dalšího dopisu z Československa, v něm se kritizuje nynější režim, na který se došla na západ. Tentokrát je dopis adresován Vasilu Bilakovi a autorem je dřívější významný stranický funkcionář, umlčený po sovětské invazy, doktor Karel Kaplan. Doktor Kaplan, původně dělník v kožedělném průmyslu a později profesionální historik, sehrál úlohu v přípravě akčního programu komunistické strany v roku 1968. Už předtím se význačnou měrou účastnil oficiálního vyšetřování podvržených procesů do 50. let takzvanými buržuázními nacionalisty na Slovensku, Klementisem, Husákem a dalšími. Kaplan v dopise připomíná, že se stavil za úplnou rehabilitaci slovenských stranických představitelů, kteří přežili procesy, například doktora Husáka. Vasil Bilyak, jak píše autor dopisu, byl proti takové rehabilitaci. Doktor Kaplan v dopise dále zaujímá stanovisko k interviu s Vasilem Bilyakem, o těštěnému loni v orgánu americké komunistické strany. Doktor Kaplan píše Snažíte se dokázat, že většině občanů, kteří se podíleli na reformním hnutí v letech 1968 až 1969 se vlastně nic nestalo. Tvrdíte, že 70% lidí zbavených členství ve straně zůstalo na svých místech. Jinými slovy, při nejmenším 30% z nich jste vyhodili a donutili dělat práci, neodpovídající jejich kvalifikaci. Jsou tisíce dalších postižených občanů, kteří nikdy nebyli ve straně. Rozhodující je, že důvodem pro persekuci se stává politický názor, stanovisko anebo přesvědčení. A tuto skutečnost jste potvrdil ve svém rozhovoru jen několik týdnů po Helsinské konferenci, jejíž závěrečný akt, včetně pasáže o politických svobodách a občanských právech, podepsali i českoslovenští vedoucí představitelé. Hovoříte o tom, že jste zvítězili v otevřeném politickém zápase. Je to omyl v používání pojmu anebo vtip. V roce 1969 jste si přece zmonopolizovali všechny mocenské pozice ve straně i ve státním aparátě a všechny sdělovací prostředky. Vyházeli jste odtud všechny, kteří měli jiný názor a jiné přesvědčení, a všechny nepohodlné. Pak jste rozpoutali svůj útok veřejně v kampaní pomluv, neprav a výmyslů. Nikdo z nás nesměl zveřejnit ani řádku věcné odpovědi. Vás, pane tajemníku, ovšem nejvíc zlobí to, že jsme nešli vaší cestou a že jsme neprovedli politický obrad jako vy. Tak například vy jste hlasoval a schválil akční program strany v roce 1968 a odpověď na dopis Zemí Varšavské smlouvy. Jen jednou jste zvedl ruku proti. A to v noci 20. srpna 1968. Podle vašich usnesení lidé pak jednali a řídili se nimi. Za krátký čas pak prohlásíte tato rozhodnutí za nepřátelská a prostí funkcionáři a občané, kteří plnili tato usnesení, si to pak odnesou. Na jedné straně vítězoslavně tvrdíte americkým komunistům, že nedávný dubčekův dopis a smrkovského paměti nenašli mezi pracujícími žádný ohlas. Přitom však opomíjíte poznamenat, že jste je zapomněli zveřejnit. Čeho se tedy bojíte, když jste si jistě převahující svých argumentů a jestliže pravice je tak izolována, jak to ve svém rozhovoru tvrdíte? Proč chcete tedy za každou cenu rozhodovat o tom, co občan smí vědět a co má před ním zůstat utajeno, třeba že taková monopolizace informací zcela odporuje nejen principům komunistické politiky, ale i duchu závěrečného aktu Helsinské konference? Proč nutíte československé občany, aby se o událoste ve vlastní zemi dovídali z vysílání zahraničního rozhlasu? Z vašeho rozhovoru se dozvídám, pane tajemníku, že komunistická strana povede i nadále nesměřitelný boj proti pravicovému oportunismu. V duchu přehlížím sérii bojů, které se vedly za těch úplňových 30 let se všemi strašnými výsledky. Nejdříve se vedl boj proti agentům imperialismu, spojený s vězněním a popravami. Pak to byl boj proti masarikismu a náboženskému tmátku. Boj proti buržoáznímu nacionalismu a kosmopolitismu proti Titoismu. Boj proti sionismu, který přešel v antisemitismus a skončil uvězněním mnoha komunistických funkcionářů s penáztí politickými vraždami. V vašem pojichni znamená zakazovat, umlčovat, zabírat a infikovat celou společnost nepravdami. Vzpomínám si, pane tajemníku, jak jste kdysi vyprávěl o hrozných podmínkách poválečného východního Slovenska, kdy jste budoval komunistickou stranu a musel jste jezdit na schůze na koni, protože nebylo jiné spojení. Naše osudy byly kdesi na počátku podobné, ale pak se si rozdělili. Začalo to asi tím, že jsem si uvědomil, kolik bezpráví a křivt spáchal tehdejší režim na prostých lidech. A to všechno ve jménu socializmu. Uvědomil jsem si, že socializmus v takové podobě není jisto plnit svou historickou roli a poslání a cítil jsem svoji spoluzodpovědnost a vinu. ...předběžné výsledky... ...pracovat na jejich uvedení do života. Slyšeli jste výňazky z dopisu doktora Karla Kaplana Vasilu Milákovy. V opise dostal na západ a dnes jeji otisko Denník Times pod nadpisem Obrovský krok Československa zpět k persekuci. Čtení budeme opakovat v 21 hodin 45 minut.
s1 a) Kaplanův dopis Biľakovi, krátké vlny.flac
====================
...že jiným stávkům se stávají posáty z dalšího dopisu z Československa, v něm se kritizuje nynější režim, na který se došla na západ. Tentokrát je dopis adresován Vasilu Bilakovi a autorem je dřívější významný stranický funkcionář, umlčený po sovětské invazy, doktor Karel Kaplan. Doktor Kaplan, původně dělník v kožedělném průmyslu a později profesionální historik, sehrál úlohu v přípravě akčního programu komunistické strany v roku 1968. Už předtím se význačnou měrou účastnil oficiálního vyšetřování podvržených procesů do 50. let takzvanými buržuázními nacionalisty na Slovensku, Klementisem, Husákem a dalšími. Kaplan v dopise připomíná, že se stavil za úplnou rehabilitaci slovenských stranických představitelů, kteří přežili procesy, například doktora Husáka. Vasil Bilyak, jak píše autor dopisu, byl proti takové rehabilitaci. Doktor Kaplan v dopise dále zaujímá stanovisko k interviu s Vasilem Bilyakem, o těštěnému loni v orgánu americké komunistické strany. Doktor Kaplan píše Snažíte se dokázat, že většině občanů, kteří se podíleli na reformním hnutí v letech 1968 až 1969 se vlastně nic nestalo. Tvrdíte, že 70% lidí zbavených členství ve straně zůstalo na svých místech. Jinými slovy, při nejmenším 30% z nich jste vyhodili a donutili dělat práci, neodpovídající jejich kvalifikaci. Jsou tisíce dalších postižených občanů, kteří nikdy nebyli ve straně. Rozhodující je, že důvodem pro persekuci se stává politický názor, stanovisko anebo přesvědčení. A tuto skutečnost jste potvrdil ve svém rozhovoru jen několik týdnů po Helsinské konferenci, jejíž závěrečný akt, včetně pasáže o politických svobodách a občanských právech, podepsali i českoslovenští vedoucí představitelé. Hovoříte o tom, že jste zvítězili v otevřeném politickém zápase. Je to omyl v používání pojmu anebo vtip. V roce 1969 jste si přece zmonopolizovali všechny mocenské pozice ve straně i ve státním aparátě a všechny sdělovací prostředky. Vyházeli jste odtud všechny, kteří měli jiný názor a jiné přesvědčení, a všechny nepohodlné. Pak jste rozpoutali svůj útok veřejně v kampaní pomluv, neprav a výmyslů. Nikdo z nás nesměl zveřejnit ani řádku věcné odpovědi. Vás, pane tajemníku, ovšem nejvíc zlobí to, že jsme nešli vaší cestou a že jsme neprovedli politický obrad jako vy. Tak například vy jste hlasoval a schválil akční program strany v roce 1968 a odpověď na dopis Zemí Varšavské smlouvy. Jen jednou jste zvedl ruku proti. A to v noci 20. srpna 1968. Podle vašich usnesení lidé pak jednali a řídili se nimi. Za krátký čas pak prohlásíte tato rozhodnutí za nepřátelská a prostí funkcionáři a občané, kteří plnili tato usnesení, si to pak odnesou. Na jedné straně vítězoslavně tvrdíte americkým komunistům, že nedávný dubčekův dopis a smrkovského paměti nenašli mezi pracujícími žádný ohlas. Přitom však opomíjíte poznamenat, že jste je zapomněli zveřejnit. Čeho se tedy bojíte, když jste si jistě převahující svých argumentů a jestliže pravice je tak izolována, jak to ve svém rozhovoru tvrdíte? Proč chcete tedy za každou cenu rozhodovat o tom, co občan smí vědět a co má před ním zůstat utajeno, třeba že taková monopolizace informací zcela odporuje nejen principům komunistické politiky, ale i duchu závěrečného aktu Helsinské konference? Proč nutíte československé občany, aby se o událoste ve vlastní zemi dovídali z vysílání zahraničního rozhlasu? Z vašeho rozhovoru se dozvídám, pane tajemníku, že komunistická strana povede i nadále nesměřitelný boj proti pravicovému oportunismu. V duchu přehlížím sérii bojů, které se vedly za těch úplňových 30 let se všemi strašnými výsledky. Nejdříve se vedl boj proti agentům imperialismu, spojený s vězněním a popravami. Pak to byl boj proti masarikismu a náboženskému tmátku. Boj proti buržoáznímu nacionalismu a kosmopolitismu proti Titoismu. Boj proti sionismu, který přešel v antisemitismus a skončil uvězněním mnoha komunistických funkcionářů s penáztí politickými vraždami. V vašem pojichni znamená zakazovat, umlčovat, zabírat a infikovat celou společnost nepravdami. Vzpomínám si, pane tajemníku, jak jste kdysi vyprávěl o hrozných podmínkách poválečného východního Slovenska, kdy jste budoval komunistickou stranu a musel jste jezdit na schůze na koni, protože nebylo jiné spojení. Naše osudy byly kdesi na počátku podobné, ale pak se si rozdělili. Začalo to asi tím, že jsem si uvědomil, kolik bezpráví a křivt spáchal tehdejší režim na prostých lidech. A to všechno ve jménu socializmu. Uvědomil jsem si, že socializmus v takové podobě není jisto plnit svou historickou roli a poslání a cítil jsem svoji spoluzodpovědnost a vinu. ...předběžné výsledky... ...pracovat na jejich uvedení do života. Slyšeli jste výňazky z dopisu doktora Karla Kaplana Vasilu Milákovy. V opise dostal na západ a dnes jeji otisko Denník Times pod nadpisem Obrovský krok Československa zpět k persekuci. Čtení budeme opakovat v 21 hodin 45 minut.
====================
s1 b) Hejdánkova úvaha o reflexi.flac
====================
Když začínáme své úvahy o reflexi, tak samozřejmě si musíme být vědomi toho, že to, co tady říkáme, že vlastně je jenom reflexe o reflexi. Takže teprve v druhém sledu bude potřeba, aby tato reflexe o reflexi, čili reflektovaná reflexe, byla zasazena do širšího kontextu, do širšího kontextu, to jest do reflexe o místě reflexe ve světě. Takže jako jako po úvaze o rozdílu mýtu a logů následuje výklad o reflexi, bude potom nutně vycházet, přicházet v úvahu výklad o místě určitých struktůr, bez nich reflexe není myslitelná a možná ve světě. Tak u příkladu. Reflexe znamená, že se vědomí a myšlení obrací samo k sobě. To je určitá struktura, která ovšem se nevyskytuje teprve u reflexe, ale je daleko starší a představuje rovinu daleko prvotnější, nižší. I na nejnižších úrovních. Všude tam, kde se vytváří struktura subjektu, je už přítomen onen zvláštní návrat k sobě. Událost samo o sobě má začátek, průběh, konec. A tam, kde událost skončí, končí vše. Naproti tomu, tam, kde je schopna se tato událost ještě než skončí vrátit do počátku, tam zakládá cosi nového, co umožňuje překročit, přerůst části události, konec této události. Takže něco z události se stává něčím víc než sama událost. I když samozřejmě také něčím méně. A tím, co jsme řekli, už se zároveň vyslouhujeme také k otázce povahy bytí. Je tedy, pokud jde o reflektované bytí, nebo o bytí, které se vrací k samo k sobě, to je to, čemu třeba v německém překladě Kierkegaardových textů se říká Selbstsein, je produktem, nebo spíše výdobytkem toho, čemu bychom řekli Selbstverden. Bytí sám sebou je produktem stávání se sám sebou. Neboť to, o čem uvažovali ty klasické metafiziky počátku novověku, Dekard, kterým počínaje, Spinoza, Leibnitz třeba, Modáv, Monáda, Kant a podobně. Dotiž jako uvědomí o res extens, res cogitans, myšlení a podobně. To všechno je něco docela jiného než substance, než něco, co trvá sám o sebou. Res extensa, totiž res cogitans, Dekartovská, je výdobytkem něčeho, co u Dekarta vlastně nemá vůbec místa, totiž reaktívé, kdybychom podrželi jeho celkem málo přijatelný nebo vůbec nepřijatelný termín res. Víme, že res už samo o sobě je pojem, který redukuje skutečnost na věcnost.
s1 b) Hejdánkova úvaha o reflexi.flac
====================
Když začínáme své úvahy o reflexi, tak samozřejmě si musíme být vědomi toho, že to, co tady říkáme, že vlastně je jenom reflexe o reflexi. Takže teprve v druhém sledu bude potřeba, aby tato reflexe o reflexi, čili reflektovaná reflexe, byla zasazena do širšího kontextu, do širšího kontextu, to jest do reflexe o místě reflexe ve světě. Takže jako jako po úvaze o rozdílu mýtu a logů následuje výklad o reflexi, bude potom nutně vycházet, přicházet v úvahu výklad o místě určitých struktůr, bez nich reflexe není myslitelná a možná ve světě. Tak u příkladu. Reflexe znamená, že se vědomí a myšlení obrací samo k sobě. To je určitá struktura, která ovšem se nevyskytuje teprve u reflexe, ale je daleko starší a představuje rovinu daleko prvotnější, nižší. I na nejnižších úrovních. Všude tam, kde se vytváří struktura subjektu, je už přítomen onen zvláštní návrat k sobě. Událost samo o sobě má začátek, průběh, konec. A tam, kde událost skončí, končí vše. Naproti tomu, tam, kde je schopna se tato událost ještě než skončí vrátit do počátku, tam zakládá cosi nového, co umožňuje překročit, přerůst části události, konec této události. Takže něco z události se stává něčím víc než sama událost. I když samozřejmě také něčím méně. A tím, co jsme řekli, už se zároveň vyslouhujeme také k otázce povahy bytí. Je tedy, pokud jde o reflektované bytí, nebo o bytí, které se vrací k samo k sobě, to je to, čemu třeba v německém překladě Kierkegaardových textů se říká Selbstsein, je produktem, nebo spíše výdobytkem toho, čemu bychom řekli Selbstverden. Bytí sám sebou je produktem stávání se sám sebou. Neboť to, o čem uvažovali ty klasické metafiziky počátku novověku, Dekard, kterým počínaje, Spinoza, Leibnitz třeba, Modáv, Monáda, Kant a podobně. Dotiž jako uvědomí o res extens, res cogitans, myšlení a podobně. To všechno je něco docela jiného než substance, než něco, co trvá sám o sebou. Res extensa, totiž res cogitans, Dekartovská, je výdobytkem něčeho, co u Dekarta vlastně nemá vůbec místa, totiž reaktívé, kdybychom podrželi jeho celkem málo přijatelný nebo vůbec nepřijatelný termín res. Víme, že res už samo o sobě je pojem, který redukuje skutečnost na věcnost.
====================
s1 c) rozhovor s Bonym u Hejdánka doma, 22. 2. 1976.flac
====================
Jedna, dva, tři, čtyři, neděle 22.2.76, brzo odpoledné, doma. Přišel na mě někde a hovořili jsme tak o jeho situaci životní. A tak jsem říkal, že tady bylo vesméně nebezpečné, že člověk žil život tak nějak provizorně. To znamená, že na něco čekal, co třeba přijde nebo nepřijde a těšil se, až něco praskne a tak. Takže bylo hrozně nebezpečné. A žeho teda potřebuji se zařít i v současné situaci definitivně, i když stejně budu něco čekat. Nicméně to, co jen na pořád čeká, tak je přece jen možnost círky dávat. To, že třeba se může na tu fakultu ještě vrátit, že ještě může být ordinován. A pořád ho to drží. Tak jako třeba řekněme, mě pořád drží. Nevím, jak je to seznajíkem, ale říkám to zpávně. Jako mě třeba řekněme, pořád drží skutečnost, že jsem ordinován. A že nějak teda mou hlavní úkolemi, tak říkající banálně, životní, jak bych si vykázal. A když jen je to znebožováno a tak dá, tak to cítíme jako takový základní životné dostatek. A já jsem o tom hledal kdyžsi, dávno. Už možná při tomu asi, tenkrát volel s Karlem Herbstem. Ty víš o tom Karlu Herbstovi. No a on je říkal teda, že je to především záležnost psychologická. Takový ten pocit evokace. To, čemu se říká v církách obecně evokace. Jak o tom mluvili taky chlapci k tomu dopise, tenkrát, že já vlastně povoláně nezáží na to, si budeme ordinování, tady je charyzma, to charyzma a tak dále. Tady zůstává, ta ordinace je něco veblejšího, prostě my jsme teda. Tak tahle evokace, co na tom je a jak teda prostě s tím jedním pocitem, který tedy vypadá jako psychologický, ale který je příliš hluboký, aby byl tak jen tak přenožitelný, nebo aby člověk mohl ho zarespektovat. Tak co s tím? Tak tohleto je status quo. Přesto, že tedy řekněme, v tomhletom svém posledním manifestu, který jsi právě fotografoval, teda nepřihádáš. Pro mě kluci tady všichni dosvědčí, že naprosto nepřihádáš. Ale to naprosto naopak. Myslím, že je to velmi jemně večerný. Nejvnitším ta jíra je studium, jako to mě vybejvá, protože už jsem potrávil. Ale můj, je to naprosto věcí. Třeba řekněme s tím, že všechna kázání jsou žvanění až na kázání Marshallov, který se jakše zdrží bilbického textu a podívá se na nějakého komentáře v Praze. To je fakt. To musíš uznat jednak. Že tady není jedinej člověk katolický ruchovník, který káže biblicky a že na prstech jedný ruky bych spočítal katolického ruchovního, který káže tak, že to dává smysl. Rozumíš, že aspoň dovede postavit českou mětu. To tady není přehádání. Samozřejmě, že to má své důvody v těch 50. letech atd. Rozumíš, to rozdílat nechci. Ale tady prostě je vidět naproste, že tady něco končí. Tady tady něco končí. A už z toho nelze vyhrábat se. Pokusy se tady dájí. Ty pokusy všechny byly zmařené. A to nejen zvenku, ale i uvnitř. Já vím, jak to třeba vypadalo, když jsme chtěli tu rekonstrukci té teologické fakulty. Tak to zmařili dokonce i moji přátelé. Mádru a převším biskupa atd. Nedopustili, aby se skříbil vlastná hlavě, řekněme tak numerovi. Čili se nedalo vůbec nic dělat. Jenom tam přibylo pár lidí, kteří byli okamžitě odstraní, kteří byli odstranitelní, kteří byli amobí bylé a byli odstraněni, teda jakmile byla proto vhodná to bát. Tak takováhle je situace. To je teda ten status questio. Když to chtěl scholastický. Protože já jsem stary scholastik. Já jsem stary scholastik. No ne, scholastika jako metoda je dobrá. No to bych zůstal jenom tohleto dál třeba. No, kdybych zůstal jenom tohleto. My jsme o tom už taky hovořili, což si možná slyšel. Prosím? Ne, ne, ne. Já jsem se o tom nevěděl. Aha, tak já myslel, že jste se tady otečeli. Jako jen tak jsem běžný. Já k tomu nedovedu nic dodat, protože skutečně tedy... Mně taky není jasný ten charisma, takže jo, teologický není jasný. Že? Na jedné straně, mám sklon ho redukovat na prostě na pouhou, teda tak říkajíc, že ano, přirozenou schopnost, tedy prostě v nějaké službě. Že na druhé straně vím zbygle, že byli vyvolováni k službě zrovna ti, kteří schopnost neměli, že jo. Třeba řekněme jediniář, ale i hospodine neumí mluvit, nebo dítě sem já, že jo. No a mličíš se neopřezaných úst, tak zrovna ten by byl vyvolen nevykázal, jo. Ten by byl vyvolen, aby zvěstoval. To tedy, nebo Máreme Čechyša výdavit a podobně, že jo. Tak to zase je jako hodno uvážit, že tedy biblicky to charizma je asi přece jenom víc. Mně se zdá, že pokud teda, já nevím, jak bychom mohli začít o tom. Řekněme teda podvál charizmatu, že neexistuje žádný charizma, který by měl charakter jakéhosi formálního způsobení. To znamená, že by měl být obdařen roklen, třeba, všichni ty charizma. To není charizma. Charizma je vždycky obsahový. A to znamená, že rozhodující je, že jsem poslán, abych vyřídil to a to, a tomu se pak podřízuje, všechno má schopnosti a neschopnosti. A nebo, že se cítím poslán psychologicky, že se cítím poslán a tomu se potom nedá. Jak to uchopíme, to je další věc. Rozhodující je, že já nemůžu, mám dojem, že je o mně zvedomí, a že jsem povolán, nebo cítit se povolán, stávka, cítit se povolán, být lékařem, cítit se povolán, být mladým ženou. To je tak formální, že to žádný charisma nemůže dejít. Charisma je vždycky obsahovou. Tak to je první věc. Jakmile se mluví obecně o nějaký funkci ve společnosti v círku, nebo o nějakém místě ve struktuře. Všude to je okamžitě uzeměno tak, že o charisma technického může být řeč. Uzeměno tak, jako když se všechno uzemí, tak to znamená, že příjem přes antenu okamžitě odchází do země po rádia. Když uzemím antenu, tak nemůžu chytat. A ta celá záležitost, to je docela pěknější, každopádně napadá s tím rádiem, tam se musí něco uzemět. A uzemě se to, co se nepotřebuje, co má být kanalizováno. Jedna z takových věcí, které mají být kanalizovány, jsou někdy třeba nějaké schopnosti. Můžeme mít nějaké mimořádné schopnosti, ale určité situaci jsou napřekážkou. A musí být odstraněný. Musí být pouřený na ní. Takže on má si pravdu, když říká, že to je psychologická záležitost. Pokud teda to mínil, takže to je určitě formální. To bych měl říct. Takže jestliže ta podstata je v té obsahovosti, tak pak je třeba se vzát nikoli rozsáhle předpokládat, že tady je církesa, že tady jsou křesťaní, že tady je evangelium a tak dále. A cítit své povolání kázat. Protože tady je třeba to povolání, jestliže vůbec nějaké povolání mám, jestli jsem povolán, tak musím obsahově být chycem čím jsi, co mě nutí, buď kázat nebo nekázat, mluvit nebo mlčet, jít na náměstí nebo jít do podzemí a tak dále. O tom je třeba mluvit. A tak konkrétně v tomhle případě se zdá, že rozhořející se tázat, co je věc Kristova v této chvíli a co jo třeba podniknout a zproblematizovat. To není samozřejmost, jakože třeba kázat. To se neví. Je čas kázání, je čas mlčení třeba. Co my víme? To není samozřejmost. Buhelo, to teď už tě začalo zvolat. Tady je teď hotovo pochopit situaci a pochopit tu největší, nejhlubší ránu, která je jenom zvenčí zhojená třeba, nebo vůbec nezhojená. A co teď s tím? To je rozhořející. A jestli je nějaký vocátil, tak je to k tomuhle, k takovým konkrétním situacím, k konkrétním věcem, k konkrétním povinnostem. Nikoli k takovým obecním struktúře, jako je třeba bejt učitelem, bejt lékařem itd., i když je to pěkný, bejt lékařem léčit lidi, nebo učit malých dětí, to je pěkný. Takže v daných situacích tam může bejt, se účastnit tý šílený depravace dětí od nejúžasnějšího dětka. To může znamenat. Bejt lékařem může znamenat sloužit nejnechutnějším mocenským ambicím, že prostě vzdělám psychiatrický případ z lidí, který oponují nějakému nazoru. Tak konkrétní věc musí bejt pomenována. Nikoli obecně teda kázat. Samozřejmě se tím nic nesustanbuje, kromě možná nějakejch citovej přízvuků. To teda samozřejmě. No ale když se o tom hovoří, tak to je soukromá věc každého a to tím nikomu druhého nepřekvětí. Protože každým musíme sebe kontrolovat. Já, že pro mě funkce parářská nemá v sobě nic poslátního. Vy, že funkce kněze v sobě mnoho poslátného máte. Každý to musí zkontrolovat, co na tom se dá a nedá držet. Co je závada, co je ochuzení, či naopak nějaký zaplevelení. Ale argument musí bejt věcnej. Tam nějaký ty citový přízvuky, to si každý musí zkontrolovat sám. To je těžko do diskuse možno přinášet. Samozřejmě to přinášíme proti své vůli. Je to spíše na závadu tomu rozhovoru a tomu rozboru, než naprostě. To je asi taková první věc, která snad tahne tvrdé k druhýmu kroku která mohou být hodný věcní stány. Já si v průhu přátel, když jsem měl připročit i k rozhovoru o té věcní stáně. Já myslím, že to poměrně dílá dost. Informování je jistě dostatočné na tomhle situaci. Už jsme to probírali několikrát, taky s Jargo jednou, a taky jenom sami jsme začali. To je teď nedávno, když jsme se věděli, že tohle bude hodně důležité, že to bude hodně důležité, takže nedávno v lednu napsal Jakub, který napsal takovej spísek, malý, o nezastupit, otázce teda, když je tým nezastupit. Vždyť to hýbe všemi námi. A my jsme o tom taky už dost toho napovídali a celkem zatím ten výsledek byl ten, že i když, já jsem furt na tom trval, měl námitky takové metodečké, že samozřejmě nějakou funkci takový kev má, že přeze všechno, jaký je to vnitřní prostředí, často horší, jak říká Bonhoeffer, je to jenom pust světa, ale často ten nejhorší. Jak se tam projevují věci, které jsou ošklivé v lidském životě, které jsou ještě daleko horší. A všechny tyhle momenty, že víme celou toho zkaženosti a zvrácenosti v tom, že kolik z toho, co Ježíš sám nazýval široctrovskou, co tam hrůzí. Tak přesto přeze všechno, když jsme nuceni kritizovat a polemizovat. Takže to nemůžeme se obrátit záby. A nejenom teda my, ale objektní mě tak říkají, že pořád ta cyrker ještě je místem, kde se něco rozhodnutího děje. Že to není možný znivelizovat a je to skutečně taková nějaká zázračná zážitě. Přece jenom přes ten všechen sajrajta a línstvo, co tam je, tak pořád se tam něco podstatního děje. To je z podstatnějšího, než kdekoliv jinde. To je jedna věc. Ale druhá věc je ta, že ta fronta, kde se bojuje o takový trošku tady bojenskej termín, to promiňte, to můžeme říct pak jindy, ta fronta toho zápasu, že teda není ctotožnitelná s hranicí, hranicí církev svět a že vede napřík církvi stejně tak, jako napřík světem. Věc Kristova je záležitostí celého světa, včetně církev, nikoli jenom nějakou interní záležitostí církevní. No a další věc, která tam zdá, ten rozhodující zápas dnes, o tuto bojenskou terminologii, rozhodující zápas, strategicky ty nejdůležitější stávka jsou veselé nebo círky. Z toho zase vyplývá dál ještě tahle otázka, já sám se domnívám, že v tom světě. No, to ještě teda mně třeba podrobit. Podrobně, že můžu zavolovat. Círky jakož takové. Ale samozřejmě mám nevím, jak se odkaď na to jít. Co mi na pamět jsem řekl, tak přesně to nebyl. A je toho vždycky do skončení, takhle těch koncentrací. Co mě si toho řadá, že jste ještě nepokročili, až o tom mluvíme, tak říkají skoro drahý let. Nemám, já jsem dva roky. Tak dále se vlastně nepostoupil, jenom pořád jsi se propracovával, teda bohužel jdeš spát u špionista. No, to je otázka. Nejsem jistý, jestli rozhodnící se neděje právě v tomhle tomu. No, už to třeba země. Ale pořád jsou to jenom tradici. A ještě dostatečná argumentace, ale není závěr. No, ale totiž, jak mi to udělá závěr? Tak, ta otázka přestane mít ten, ten, tou střídku. No, tady se nemůže udělat takovej závěr, závěr, závěr, který byl dostatečným závěrem. Tady jenom se může udělat takovej nějaký závěr, který zůstává otevřený, rozumíš, ale že, že se tu někam teda nasměrují. Ale ani to se ještě nestalo. No, jako o empatičnosti, co teda si říkáme, co tě pravděpodobně negativní. Tak jako negativní, myslel jsem. Přesně, to se může udělat. Přesně, to se může udělat. Nevíme, počkej, jak dám. Počkej, to je těžká věc. Buď o tom budeme hovořit, že, a každý řekne, co si tak myslí, a tak hled úplnou dostaneme. A nepojď teda po všem do té kola. A museli bychom vědět, kde to je. Není možná popadnout někoho, až zjímat něco. Já popopit ani nevěřím. Ano, ale že jsou to zloupaný pokusy, když člověk popadne už někoho a začne změnit to vždym. Takže jsou to pokusy už zloupaný, ale asi hodně životní, když už se člověk odhodná k tomu, že popadne někoho a zjímá s ním. Nikdo by nepadl někoho potkat a zjímat s ním, kdyby jaksi, rozumíš, si vydělal, kdyby se neocítal v neřešitelných rozpolech. To je život, který se těmi teda prostě jeho postojek a jeho smyslu podlastí vůbec existence v této přítomné situaci. To neví člověče, rozumíš. No dobře, no ale... To není žádná alegrace. Já k tomu ten žítí manej přijde. Samozřejmě těmahle větma se každý musí nějak zabejvat. A není to tak, že najednou někdo přijde s nějakou otázkou a teď všichni řeknou, no vlastně, no to je vážná otázka. Samozřejmě všichni o té otázce dobře víme. A furt se k tomu vracíme sami. To povědomí, že to je taková obrovitá záležitost. A ty naše cíly, naše možnosti jsou tak nesrovnatelně malé s tou věcí způsobou, že každej nezbytně má tendenci udělat si pro sebe jakýsi částeční řešení. Takový... A s tím je těžko vyrazit ku předu a vlajku před těma a říct takhle to správně. Třeba já jsem si pro sebe třeba udělal závěr, že až mám pravdu, či nemám pravdu. Tak všechno se mi jeví tak, že rozhodující, nebo aspoň jedna z rozhodujících prompt, který bude, je zkontrolovat a zreformovat na vysoký úrovni naše myšlení, abychom vůbec měli nějaký předpoklad pro to dorozumět se s lidma, který nemají který nezreflektovali, že vyrazit české tradici což je případ Evropy nebo s lidma, který skutečně o té tradici nic nevědí, ale jenom s tím nabenek někdy přišli do styku jako třetí pětě. To jsou okolí záležný věci. My nevíme, tam přicházíme a říkáme něco a vůbec nemáme zkontrolováno, čím to říkáme, čím to myslíme, jaké jsou ty prostředky, s kterými užíváme. My to nemáme zkontrolované pro sebe, natož pro ty druhé. To je jedna věc. Za druhý, že se nám rozkládá ten dosávaný aparat celý myšlenkovej a řečovej. A když ho ohledáváme, tak se ukazuje, že to je neautentický, že to je cizí těleso, že to, co jsme považovali za centrální struktury křesťanského myšlení, takže je vlastně antikařická. A teď se to rozkládá. Samozřejmě se to rozkládá nejen v teologii, ale rozkládá se to také ve filozofii. Proto jsme na to právě přišli, kdepak by teologie to sama robila. Filozofie sama je v koncích jakéhosi epochy a dělá účtuje, dělá pořádek. Proto to musí dělat teologie taky. Teď věda je ve velkých otířích, protože znajednou se ukazuje, že vysíle v duchu, že vyrostla z něčeho, co už není, co se rozpadlo. A teď tady je, a je to tak mocně, tak samozřejmě, to bylo plný svět, byl plný bohu, mluvit o bohu bylo tak samozřejmě, že to bylo základ, všechno se vyřizovalo pomocí terminologie náboženských, že byste mluvilo, a zážitky, a já nevím, jaké to prožitky. To prostě každému, kdo chce dneska pryč, může mluvit v těch zahradách, v těch terminích. Není to vůbec teda být spání, už jená. No v téhle situaci, já mám také věm, že jedna z nejdůležitějších věcí je teda, když chceme vůbec tohleto si nějak přitomnit, že tohle je všechno, co se dělá, myšlenkově, myšlenkovou prací. Ty myšlenky my máme naprosto nezkontrolované. To je jediná možnost, jak po mém soudu, jak se dá s tímhle celým hnout, pokud nepřijde vzjevení, pokud nepřijde mu špéko a nebo začne s ním něco povědat, a žádnýho nevidím někde, no tak nejdřív si musíme udělat pořádek teda za myšlení. No tak z tohodle důvodu že pro mě osobně je mysluplný sezaměřit takhle a pokoušet se dělat bezrovných věcí. No samozřejmě to není ani cesta pro všechny, ani cesta, která by mohla stačit věcně pro všechno. Takže je možný tohleto jako doporučovat komunizovat? Není to možné? Nejde o doporučení do zajímavé kultury, jenom když ono přesně... Toho pokud určité tendence, které v sobě životní takhle, které v sobě těžko předporáváme, pokud jsou jenom rezidů, a pokud mají smysl, tak jaké vlastně mají smysl a jak se mohou teda uplatnit a když byly které byly ty nabité možnosti. Protože přesně to slavničníci vždycky hájí, když nespousta lidí předhazí, protože to, co děláme přímo v životní času, je konec naprosto nepraktickýho, co teda třeba věc bílý, kde se nějak nepříšpívá. Jestli na to odpovídáme, si myslím, že takové ty státy praktické, takové ty státy, které důležitý dobré, jako co a jak dělat, co jak vykryt, lepšit, aby se teda všeli jak někdy ještě v těch lepších částech toho dosáhledního, lepšího, takového velkého přizpůsobení. A tedy ještě k horší věci, že se ta zdravost vydělá líp. Takže skutečný zlepšení může nastat jedině tím, že se to vezme do začátku. A to je prostě opak toho, co se pořád krví. Dneska si nemůžeme dovolit dělat nějaké technologické disciplíny, jak výsoce, kdy tady je týček, efekt průšlivu, kde především, protože postelecí o to si musíme chtět, máme málo lidí, protože musíme především takové praktické disciplíny dělat. Tohle to všechno, to je klasický případ, jak slepej vede slepýho. A stůvá jako lidi, kteří je chvílí. Ale je evidentní například, že třeba tahle úvaha, kterou jsem teď tak stručně naznačil, kterou si pro sebe zdůvodňuji, to, co dělám, nebo bych chtěl dělat, měl dělat, že je středná úvaha. Že je svým způsobem zase jenom, i když na jiné rovině, zase jenom formální. To je, jestli někdo psychologicky je, má ten pocit, že povolám nějaké kázání. Tak tadyhle teda se to cice neodvolává na lokaci, odvolává se to na situaci, ale stejně formální. Čili zase to není. To podstatné zase tady v tom případě je, no a co teda ukazuje to myšlení. Když už třeba pár kroků uděláme v tom novém myšlení, nebo v tom pořádku kolemtního myšlení, tak to se teda ukazuje. Jaká je vlastně ta otázka, vlastní otázka, kámo Kérode, no to zase nebylo myšlení.
s1 c) rozhovor s Bonym u Hejdánka doma, 22. 2. 1976.flac
====================
Jedna, dva, tři, čtyři, neděle 22.2.76, brzo odpoledné, doma. Přišel na mě někde a hovořili jsme tak o jeho situaci životní. A tak jsem říkal, že tady bylo vesméně nebezpečné, že člověk žil život tak nějak provizorně. To znamená, že na něco čekal, co třeba přijde nebo nepřijde a těšil se, až něco praskne a tak. Takže bylo hrozně nebezpečné. A žeho teda potřebuji se zařít i v současné situaci definitivně, i když stejně budu něco čekat. Nicméně to, co jen na pořád čeká, tak je přece jen možnost círky dávat. To, že třeba se může na tu fakultu ještě vrátit, že ještě může být ordinován. A pořád ho to drží. Tak jako třeba řekněme, mě pořád drží. Nevím, jak je to seznajíkem, ale říkám to zpávně. Jako mě třeba řekněme, pořád drží skutečnost, že jsem ordinován. A že nějak teda mou hlavní úkolemi, tak říkající banálně, životní, jak bych si vykázal. A když jen je to znebožováno a tak dá, tak to cítíme jako takový základní životné dostatek. A já jsem o tom hledal kdyžsi, dávno. Už možná při tomu asi, tenkrát volel s Karlem Herbstem. Ty víš o tom Karlu Herbstovi. No a on je říkal teda, že je to především záležnost psychologická. Takový ten pocit evokace. To, čemu se říká v církách obecně evokace. Jak o tom mluvili taky chlapci k tomu dopise, tenkrát, že já vlastně povoláně nezáží na to, si budeme ordinování, tady je charyzma, to charyzma a tak dále. Tady zůstává, ta ordinace je něco veblejšího, prostě my jsme teda. Tak tahle evokace, co na tom je a jak teda prostě s tím jedním pocitem, který tedy vypadá jako psychologický, ale který je příliš hluboký, aby byl tak jen tak přenožitelný, nebo aby člověk mohl ho zarespektovat. Tak co s tím? Tak tohleto je status quo. Přesto, že tedy řekněme, v tomhletom svém posledním manifestu, který jsi právě fotografoval, teda nepřihádáš. Pro mě kluci tady všichni dosvědčí, že naprosto nepřihádáš. Ale to naprosto naopak. Myslím, že je to velmi jemně večerný. Nejvnitším ta jíra je studium, jako to mě vybejvá, protože už jsem potrávil. Ale můj, je to naprosto věcí. Třeba řekněme s tím, že všechna kázání jsou žvanění až na kázání Marshallov, který se jakše zdrží bilbického textu a podívá se na nějakého komentáře v Praze. To je fakt. To musíš uznat jednak. Že tady není jedinej člověk katolický ruchovník, který káže biblicky a že na prstech jedný ruky bych spočítal katolického ruchovního, který káže tak, že to dává smysl. Rozumíš, že aspoň dovede postavit českou mětu. To tady není přehádání. Samozřejmě, že to má své důvody v těch 50. letech atd. Rozumíš, to rozdílat nechci. Ale tady prostě je vidět naproste, že tady něco končí. Tady tady něco končí. A už z toho nelze vyhrábat se. Pokusy se tady dájí. Ty pokusy všechny byly zmařené. A to nejen zvenku, ale i uvnitř. Já vím, jak to třeba vypadalo, když jsme chtěli tu rekonstrukci té teologické fakulty. Tak to zmařili dokonce i moji přátelé. Mádru a převším biskupa atd. Nedopustili, aby se skříbil vlastná hlavě, řekněme tak numerovi. Čili se nedalo vůbec nic dělat. Jenom tam přibylo pár lidí, kteří byli okamžitě odstraní, kteří byli odstranitelní, kteří byli amobí bylé a byli odstraněni, teda jakmile byla proto vhodná to bát. Tak takováhle je situace. To je teda ten status questio. Když to chtěl scholastický. Protože já jsem stary scholastik. Já jsem stary scholastik. No ne, scholastika jako metoda je dobrá. No to bych zůstal jenom tohleto dál třeba. No, kdybych zůstal jenom tohleto. My jsme o tom už taky hovořili, což si možná slyšel. Prosím? Ne, ne, ne. Já jsem se o tom nevěděl. Aha, tak já myslel, že jste se tady otečeli. Jako jen tak jsem běžný. Já k tomu nedovedu nic dodat, protože skutečně tedy... Mně taky není jasný ten charisma, takže jo, teologický není jasný. Že? Na jedné straně, mám sklon ho redukovat na prostě na pouhou, teda tak říkajíc, že ano, přirozenou schopnost, tedy prostě v nějaké službě. Že na druhé straně vím zbygle, že byli vyvolováni k službě zrovna ti, kteří schopnost neměli, že jo. Třeba řekněme jediniář, ale i hospodine neumí mluvit, nebo dítě sem já, že jo. No a mličíš se neopřezaných úst, tak zrovna ten by byl vyvolen nevykázal, jo. Ten by byl vyvolen, aby zvěstoval. To tedy, nebo Máreme Čechyša výdavit a podobně, že jo. Tak to zase je jako hodno uvážit, že tedy biblicky to charizma je asi přece jenom víc. Mně se zdá, že pokud teda, já nevím, jak bychom mohli začít o tom. Řekněme teda podvál charizmatu, že neexistuje žádný charizma, který by měl charakter jakéhosi formálního způsobení. To znamená, že by měl být obdařen roklen, třeba, všichni ty charizma. To není charizma. Charizma je vždycky obsahový. A to znamená, že rozhodující je, že jsem poslán, abych vyřídil to a to, a tomu se pak podřízuje, všechno má schopnosti a neschopnosti. A nebo, že se cítím poslán psychologicky, že se cítím poslán a tomu se potom nedá. Jak to uchopíme, to je další věc. Rozhodující je, že já nemůžu, mám dojem, že je o mně zvedomí, a že jsem povolán, nebo cítit se povolán, stávka, cítit se povolán, být lékařem, cítit se povolán, být mladým ženou. To je tak formální, že to žádný charisma nemůže dejít. Charisma je vždycky obsahovou. Tak to je první věc. Jakmile se mluví obecně o nějaký funkci ve společnosti v círku, nebo o nějakém místě ve struktuře. Všude to je okamžitě uzeměno tak, že o charisma technického může být řeč. Uzeměno tak, jako když se všechno uzemí, tak to znamená, že příjem přes antenu okamžitě odchází do země po rádia. Když uzemím antenu, tak nemůžu chytat. A ta celá záležitost, to je docela pěknější, každopádně napadá s tím rádiem, tam se musí něco uzemět. A uzemě se to, co se nepotřebuje, co má být kanalizováno. Jedna z takových věcí, které mají být kanalizovány, jsou někdy třeba nějaké schopnosti. Můžeme mít nějaké mimořádné schopnosti, ale určité situaci jsou napřekážkou. A musí být odstraněný. Musí být pouřený na ní. Takže on má si pravdu, když říká, že to je psychologická záležitost. Pokud teda to mínil, takže to je určitě formální. To bych měl říct. Takže jestliže ta podstata je v té obsahovosti, tak pak je třeba se vzát nikoli rozsáhle předpokládat, že tady je církesa, že tady jsou křesťaní, že tady je evangelium a tak dále. A cítit své povolání kázat. Protože tady je třeba to povolání, jestliže vůbec nějaké povolání mám, jestli jsem povolán, tak musím obsahově být chycem čím jsi, co mě nutí, buď kázat nebo nekázat, mluvit nebo mlčet, jít na náměstí nebo jít do podzemí a tak dále. O tom je třeba mluvit. A tak konkrétně v tomhle případě se zdá, že rozhořející se tázat, co je věc Kristova v této chvíli a co jo třeba podniknout a zproblematizovat. To není samozřejmost, jakože třeba kázat. To se neví. Je čas kázání, je čas mlčení třeba. Co my víme? To není samozřejmost. Buhelo, to teď už tě začalo zvolat. Tady je teď hotovo pochopit situaci a pochopit tu největší, nejhlubší ránu, která je jenom zvenčí zhojená třeba, nebo vůbec nezhojená. A co teď s tím? To je rozhořející. A jestli je nějaký vocátil, tak je to k tomuhle, k takovým konkrétním situacím, k konkrétním věcem, k konkrétním povinnostem. Nikoli k takovým obecním struktúře, jako je třeba bejt učitelem, bejt lékařem itd., i když je to pěkný, bejt lékařem léčit lidi, nebo učit malých dětí, to je pěkný. Takže v daných situacích tam může bejt, se účastnit tý šílený depravace dětí od nejúžasnějšího dětka. To může znamenat. Bejt lékařem může znamenat sloužit nejnechutnějším mocenským ambicím, že prostě vzdělám psychiatrický případ z lidí, který oponují nějakému nazoru. Tak konkrétní věc musí bejt pomenována. Nikoli obecně teda kázat. Samozřejmě se tím nic nesustanbuje, kromě možná nějakejch citovej přízvuků. To teda samozřejmě. No ale když se o tom hovoří, tak to je soukromá věc každého a to tím nikomu druhého nepřekvětí. Protože každým musíme sebe kontrolovat. Já, že pro mě funkce parářská nemá v sobě nic poslátního. Vy, že funkce kněze v sobě mnoho poslátného máte. Každý to musí zkontrolovat, co na tom se dá a nedá držet. Co je závada, co je ochuzení, či naopak nějaký zaplevelení. Ale argument musí bejt věcnej. Tam nějaký ty citový přízvuky, to si každý musí zkontrolovat sám. To je těžko do diskuse možno přinášet. Samozřejmě to přinášíme proti své vůli. Je to spíše na závadu tomu rozhovoru a tomu rozboru, než naprostě. To je asi taková první věc, která snad tahne tvrdé k druhýmu kroku která mohou být hodný věcní stány. Já si v průhu přátel, když jsem měl připročit i k rozhovoru o té věcní stáně. Já myslím, že to poměrně dílá dost. Informování je jistě dostatočné na tomhle situaci. Už jsme to probírali několikrát, taky s Jargo jednou, a taky jenom sami jsme začali. To je teď nedávno, když jsme se věděli, že tohle bude hodně důležité, že to bude hodně důležité, takže nedávno v lednu napsal Jakub, který napsal takovej spísek, malý, o nezastupit, otázce teda, když je tým nezastupit. Vždyť to hýbe všemi námi. A my jsme o tom taky už dost toho napovídali a celkem zatím ten výsledek byl ten, že i když, já jsem furt na tom trval, měl námitky takové metodečké, že samozřejmě nějakou funkci takový kev má, že přeze všechno, jaký je to vnitřní prostředí, často horší, jak říká Bonhoeffer, je to jenom pust světa, ale často ten nejhorší. Jak se tam projevují věci, které jsou ošklivé v lidském životě, které jsou ještě daleko horší. A všechny tyhle momenty, že víme celou toho zkaženosti a zvrácenosti v tom, že kolik z toho, co Ježíš sám nazýval široctrovskou, co tam hrůzí. Tak přesto přeze všechno, když jsme nuceni kritizovat a polemizovat. Takže to nemůžeme se obrátit záby. A nejenom teda my, ale objektní mě tak říkají, že pořád ta cyrker ještě je místem, kde se něco rozhodnutího děje. Že to není možný znivelizovat a je to skutečně taková nějaká zázračná zážitě. Přece jenom přes ten všechen sajrajta a línstvo, co tam je, tak pořád se tam něco podstatního děje. To je z podstatnějšího, než kdekoliv jinde. To je jedna věc. Ale druhá věc je ta, že ta fronta, kde se bojuje o takový trošku tady bojenskej termín, to promiňte, to můžeme říct pak jindy, ta fronta toho zápasu, že teda není ctotožnitelná s hranicí, hranicí církev svět a že vede napřík církvi stejně tak, jako napřík světem. Věc Kristova je záležitostí celého světa, včetně církev, nikoli jenom nějakou interní záležitostí církevní. No a další věc, která tam zdá, ten rozhodující zápas dnes, o tuto bojenskou terminologii, rozhodující zápas, strategicky ty nejdůležitější stávka jsou veselé nebo círky. Z toho zase vyplývá dál ještě tahle otázka, já sám se domnívám, že v tom světě. No, to ještě teda mně třeba podrobit. Podrobně, že můžu zavolovat. Círky jakož takové. Ale samozřejmě mám nevím, jak se odkaď na to jít. Co mi na pamět jsem řekl, tak přesně to nebyl. A je toho vždycky do skončení, takhle těch koncentrací. Co mě si toho řadá, že jste ještě nepokročili, až o tom mluvíme, tak říkají skoro drahý let. Nemám, já jsem dva roky. Tak dále se vlastně nepostoupil, jenom pořád jsi se propracovával, teda bohužel jdeš spát u špionista. No, to je otázka. Nejsem jistý, jestli rozhodnící se neděje právě v tomhle tomu. No, už to třeba země. Ale pořád jsou to jenom tradici. A ještě dostatečná argumentace, ale není závěr. No, ale totiž, jak mi to udělá závěr? Tak, ta otázka přestane mít ten, ten, tou střídku. No, tady se nemůže udělat takovej závěr, závěr, závěr, který byl dostatečným závěrem. Tady jenom se může udělat takovej nějaký závěr, který zůstává otevřený, rozumíš, ale že, že se tu někam teda nasměrují. Ale ani to se ještě nestalo. No, jako o empatičnosti, co teda si říkáme, co tě pravděpodobně negativní. Tak jako negativní, myslel jsem. Přesně, to se může udělat. Přesně, to se může udělat. Nevíme, počkej, jak dám. Počkej, to je těžká věc. Buď o tom budeme hovořit, že, a každý řekne, co si tak myslí, a tak hled úplnou dostaneme. A nepojď teda po všem do té kola. A museli bychom vědět, kde to je. Není možná popadnout někoho, až zjímat něco. Já popopit ani nevěřím. Ano, ale že jsou to zloupaný pokusy, když člověk popadne už někoho a začne změnit to vždym. Takže jsou to pokusy už zloupaný, ale asi hodně životní, když už se člověk odhodná k tomu, že popadne někoho a zjímá s ním. Nikdo by nepadl někoho potkat a zjímat s ním, kdyby jaksi, rozumíš, si vydělal, kdyby se neocítal v neřešitelných rozpolech. To je život, který se těmi teda prostě jeho postojek a jeho smyslu podlastí vůbec existence v této přítomné situaci. To neví člověče, rozumíš. No dobře, no ale... To není žádná alegrace. Já k tomu ten žítí manej přijde. Samozřejmě těmahle větma se každý musí nějak zabejvat. A není to tak, že najednou někdo přijde s nějakou otázkou a teď všichni řeknou, no vlastně, no to je vážná otázka. Samozřejmě všichni o té otázce dobře víme. A furt se k tomu vracíme sami. To povědomí, že to je taková obrovitá záležitost. A ty naše cíly, naše možnosti jsou tak nesrovnatelně malé s tou věcí způsobou, že každej nezbytně má tendenci udělat si pro sebe jakýsi částeční řešení. Takový... A s tím je těžko vyrazit ku předu a vlajku před těma a říct takhle to správně. Třeba já jsem si pro sebe třeba udělal závěr, že až mám pravdu, či nemám pravdu. Tak všechno se mi jeví tak, že rozhodující, nebo aspoň jedna z rozhodujících prompt, který bude, je zkontrolovat a zreformovat na vysoký úrovni naše myšlení, abychom vůbec měli nějaký předpoklad pro to dorozumět se s lidma, který nemají který nezreflektovali, že vyrazit české tradici což je případ Evropy nebo s lidma, který skutečně o té tradici nic nevědí, ale jenom s tím nabenek někdy přišli do styku jako třetí pětě. To jsou okolí záležný věci. My nevíme, tam přicházíme a říkáme něco a vůbec nemáme zkontrolováno, čím to říkáme, čím to myslíme, jaké jsou ty prostředky, s kterými užíváme. My to nemáme zkontrolované pro sebe, natož pro ty druhé. To je jedna věc. Za druhý, že se nám rozkládá ten dosávaný aparat celý myšlenkovej a řečovej. A když ho ohledáváme, tak se ukazuje, že to je neautentický, že to je cizí těleso, že to, co jsme považovali za centrální struktury křesťanského myšlení, takže je vlastně antikařická. A teď se to rozkládá. Samozřejmě se to rozkládá nejen v teologii, ale rozkládá se to také ve filozofii. Proto jsme na to právě přišli, kdepak by teologie to sama robila. Filozofie sama je v koncích jakéhosi epochy a dělá účtuje, dělá pořádek. Proto to musí dělat teologie taky. Teď věda je ve velkých otířích, protože znajednou se ukazuje, že vysíle v duchu, že vyrostla z něčeho, co už není, co se rozpadlo. A teď tady je, a je to tak mocně, tak samozřejmě, to bylo plný svět, byl plný bohu, mluvit o bohu bylo tak samozřejmě, že to bylo základ, všechno se vyřizovalo pomocí terminologie náboženských, že byste mluvilo, a zážitky, a já nevím, jaké to prožitky. To prostě každému, kdo chce dneska pryč, může mluvit v těch zahradách, v těch terminích. Není to vůbec teda být spání, už jená. No v téhle situaci, já mám také věm, že jedna z nejdůležitějších věcí je teda, když chceme vůbec tohleto si nějak přitomnit, že tohle je všechno, co se dělá, myšlenkově, myšlenkovou prací. Ty myšlenky my máme naprosto nezkontrolované. To je jediná možnost, jak po mém soudu, jak se dá s tímhle celým hnout, pokud nepřijde vzjevení, pokud nepřijde mu špéko a nebo začne s ním něco povědat, a žádnýho nevidím někde, no tak nejdřív si musíme udělat pořádek teda za myšlení. No tak z tohodle důvodu že pro mě osobně je mysluplný sezaměřit takhle a pokoušet se dělat bezrovných věcí. No samozřejmě to není ani cesta pro všechny, ani cesta, která by mohla stačit věcně pro všechno. Takže je možný tohleto jako doporučovat komunizovat? Není to možné? Nejde o doporučení do zajímavé kultury, jenom když ono přesně... Toho pokud určité tendence, které v sobě životní takhle, které v sobě těžko předporáváme, pokud jsou jenom rezidů, a pokud mají smysl, tak jaké vlastně mají smysl a jak se mohou teda uplatnit a když byly které byly ty nabité možnosti. Protože přesně to slavničníci vždycky hájí, když nespousta lidí předhazí, protože to, co děláme přímo v životní času, je konec naprosto nepraktickýho, co teda třeba věc bílý, kde se nějak nepříšpívá. Jestli na to odpovídáme, si myslím, že takové ty státy praktické, takové ty státy, které důležitý dobré, jako co a jak dělat, co jak vykryt, lepšit, aby se teda všeli jak někdy ještě v těch lepších částech toho dosáhledního, lepšího, takového velkého přizpůsobení. A tedy ještě k horší věci, že se ta zdravost vydělá líp. Takže skutečný zlepšení může nastat jedině tím, že se to vezme do začátku. A to je prostě opak toho, co se pořád krví. Dneska si nemůžeme dovolit dělat nějaké technologické disciplíny, jak výsoce, kdy tady je týček, efekt průšlivu, kde především, protože postelecí o to si musíme chtět, máme málo lidí, protože musíme především takové praktické disciplíny dělat. Tohle to všechno, to je klasický případ, jak slepej vede slepýho. A stůvá jako lidi, kteří je chvílí. Ale je evidentní například, že třeba tahle úvaha, kterou jsem teď tak stručně naznačil, kterou si pro sebe zdůvodňuji, to, co dělám, nebo bych chtěl dělat, měl dělat, že je středná úvaha. Že je svým způsobem zase jenom, i když na jiné rovině, zase jenom formální. To je, jestli někdo psychologicky je, má ten pocit, že povolám nějaké kázání. Tak tadyhle teda se to cice neodvolává na lokaci, odvolává se to na situaci, ale stejně formální. Čili zase to není. To podstatné zase tady v tom případě je, no a co teda ukazuje to myšlení. Když už třeba pár kroků uděláme v tom novém myšlení, nebo v tom pořádku kolemtního myšlení, tak to se teda ukazuje. Jaká je vlastně ta otázka, vlastní otázka, kámo Kérode, no to zase nebylo myšlení.
====================
s2.flac
====================
Hele, jsme u Sokola. Mimochodem, půjdeš tam zítra? No, já jsem nejisté místo, tak dokážu vynapřím to. Ty, já to vlastně si nevím. Není se nám nějak neříct. Není se nám nějak neříct. Většinou, kdybych se pohádal se Sokolem tady, kdybychom se pohádali tady, tak bych říkal, já bych zapomněl tu otázku, kterou si položil, protože se to týká právě toho. Kdybychom se pohádali tady, tak by to bylo v pořádku, ale to si můžu představit, jak by to vypadalo podivně, kdyby došlo teda, řekněme, k sporu mezi dvěma katolíky před evangelickým zborem. To vypadá dost tak, jak si kulirozně. Oni by to tak chápali. Bor? No, byl by to spor. Ne, zbor. Aha, jo. Pár lidí a ještě z toho celá řada bude mimo. Mimo zborové všechno. Aha. Tak myslíš, že bych tam měl jít? No. Já jsem tady dost pacifičně... To já taky nevím. Každopádně bych tam chtěl jít z jednoho důležitýho důvodu. Totiž já furt nevím, proč on v tomhle vidí takovou věc. Vidí, ano, ano, ano. Ale tak se myslím, že mi to vysvítne, až to bude povídat. Když to nemůžu vyčíst. Já tam to taky. Já tam to taky. Ono vlastně člověk by se měl tímto způsobem informovat. Aby předčas nějak si... Víš, kvůli němu taky je to... No, konecko je třeba vít ho vážně. No, to je to právě. A když budeš třeba v náboji s tím nějakým matku a homilu, nebo já nevím, a co, tak je třeba vůbec nějak... Já si myslím, že to je strašně příští. To není hroubej chlap, aby se domýšlel, že prostě to v nějakých svých žvástech považováš za světovou zážitost. Přece on musí mít nějaké důvody, jak ti bych chtěl nahlídnout. I když by to nakonec bych je neuznal, ale chtěl bych je nahlídnout. Já tam netrefím. Já chtěl bych se zabývat v tom předtím, těsně. No, ale teda má to potíž. Jako? Má to potíž, kde ti budeš? Já jsem doma, nebo někde v původstvě. Kdy by to začalo? V původstvě, já to můžu vidět. Kolik původství? Je to furt ještě formální. Ale já mám dojem tedy, že ta otázka zní asi takto. Jestliže vůbec došlo k tomu, že sám Ježíš, vřejmě podle všeho, sám Ježíš tohoto termínu užíval. A po něm církev tak dlouho tohoto termínu používá. A je to, co si významnil. Vřejmě musíme říct vážně, že to, s čím Ježíš přichází, je dobré poselství. Že je to dobré slovo. Dobrá zpráva. No a teď by mě zajímalo... Asi sám Ježíš ho užívá, protože o tom cítí skutečnost, že círka bude užívat jiný smysl, než vy, kteří ho užíváte. Takže nespolně jedno ze slov, které Ježíš užívá. A například, když se jde do těch nejstarších vrstev, jak se to dá snad, co toho by dálkoliv jste mohli o tom hovořit, tak to vypadá, že Evangelium v první řadě je dobrá zpráva pro ty, který ji potřebujou. Který žijou takovým způsobem, že pro ně něco neobyčejně důležitého životně znamená. Že pro ně znamená perspektivu naprostých změn v situace. Proto třeba ten Janovej mučeníkům Ježíš říká, neodpovídá, říká, pak se bukněte kolem, co jste dáte, říkáte. Proč chudým se zvěstuje Evangelium? To jsou právě ty, co jsou nízko, co jsou ukřivděný, uražený, ponížený, co jsou nějakým způsobem vkázání na hoře. Vkázání na hoře se taky mluví o tom Ježiši království nebeské. Všude tam se nepotřebují zdraví lékaři, ale znemocní. Tam všude je to zase formální věc, ale nic na ní nevidíš. On říká, že Evangelium je jen proti Kristovu krušvinu. Ovšem Sokol se mluví, když to říká, že Evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, protože Evangelium primérně je zvěst Ježíše Krista, respektive obsah Ježíšovi zvěstí, nikoli zvěst o něm. To je možné, ale v tom čánku to nemá. A teď je otázka, jestli to, že je Evangelium jen pro ty, kteří jsou v krušvinu, není stejně pro všechny, protože všichni lidé jsou v krušvinu. A neříká to nejlepší. Neříká to nejlepší. Protože jako všichni jsme lidé říká. Já vím, to si uvědomuji, že je to nebezpečné. To se musí pak ještě, ale nicméně evidentní, že dobrá zpráva je to takového druhu, která přichází k lidem a podstatně teda míří nebo je vůrčena k lidem, který, řekněme, až do sudu stávají s té samý špatný zprávy. Totiž podle Ježíše, tí, kteří se nesítí býti v krušvinu, tak těm je běda. Běda vám bohatná, máte počešení své. Běda vám proto, že pro vás není Evangelium. Rozumíš, to je neštěstí, že pro tebe není Evangelium. To teda je z Ježíšových slov jasný. Třeba řekněme z toho autentičnějšího změnu blahoslavenství. Tam je jasný, že tí, pro které Evangelium není, či kteří nejsou v krušvinu nebo se v krušvinu nesítí, těm že je běda. A teď dovolte, uděláme další krok, nezávisel na Sokolovi. No tak, jestliže pro nás Evangelium něco má být, to znamená pro nás, pro tento svět, pro tuto společnost, tak tady je třeba se ptát potom, kdo jsou dneska tí chudí, kdo jsou dneska tí nemocní, co potřebují lékaře, kdo jsou dneska teda třeba v krušvinu. Kdo zkrátka dneska potřebuje dobrou správu? A podle toho myslím, že je třeba se orientovat třeba v tom, co máme dělat. Takže třeba když naše synodní rada posílá český teologi, kteří študovali 4 roky na tom, nemají žádnou praxi, nebyli nikde na zboru, tu a tam vykorali jakýsi kázární, když bylo to třeba výpomoc nějakým zborům, kde není farář, a teď je prsknou někam do pohraničí, daleko široko nic, zbor se stával z pěti babiček a jednoho dětka, kteří se občas cházejí, a tam teď stvrdne takový malej kluk, tam stvrdne a ne. A když se na to poukáže, no a to je křesťanské postoji, a co ty chudáci babičky, ty mají bejt bezdruhovní a potěšení. Tak je tohle opravdu, je tohle ta rána? Je to ta živá rána, kterou je třeba zhojit? Kde je? Co je? No a to znamená teda, já si nedovedu představit, jak by bylo možno se orientovat, to je trochu kolemiky, jak by bylo možno se orientovat třeba tak, že se člověk rozhodne, že celý život bude kázat slovo boží a čisté slovo boží. Přičem by nemělo řečeno, co to je vlastně slovo boží? A co je dnes slovo boží, paní Ašte, přece to není něco, co je napsané tam v nějakých knížkách, i když je to teda v Biblii svatá. Přece Bůh je živých a ne vrtvých. A mluví dnes, co říká dnes, jak já můžu interpretovat biblický texty, aniž bych rozuměl, kde je dneska ta největší rána, ta čívá rána, to zranění, kde je ta jízva nezhojená, kde je ten zahnojený, zaneřáděnej, zanedbanej vřet dnešního světa. Samozřejmě to připouštím, že to je v obou strany, že nemůžeme se porozumět správně, kde ten vřet je, aniž bychom byli dostatečně honěný v písmu Zlaty. Aniž bychom byli v důkladně zaklesnuti do té křesťanské... Je například potřeba nějakým způsobem pochopit, nebo poznat, co je obsah koroně říšovaného. A bychom měli mimo příkoz, to tam musíme ženat, ale to je například nikoli napřed. A my nemáme před sebou nic než, jak to bylo míněno. My nemáme před sebou, co míní Ježíš dnes, co je obsahem jeho dnešního evangelia. To nemáme. My máme teda to, co je obsahem jeho evangelia tenkrát. A my z toho musíme vysoudit, nebo dospět, nebo inspirovat se, nebo ať to řekneme jakkoliv. To nás musí zasáhnout tak, abychom viděli, prohlédli, co je potřeba dnes. Ale to, co je potřeba dnes, je něco jiného, než bylo potřeba tenkrát. A teď je další věc, která je strašně důležitá, že totiž jakmile se chce nivelizovat to, co se děje v dějinách, a jakmile se chce to nějak voddiskutovat, odeskamotovat ty proměny a říct, že vlastně to podstatní je pro všechny lidi stejný. A že to je teda ten lidskej řík a takovýhle ty božní keci. Tak, jedno, které to do kety zmůže, jo, takový význam taky. Ale zejména to ožebračuje, to okrádá, to s čím Ježíš přichází o to nejpodstatnější. Takže jestli v Evangeliu něco je, tak je to dějiná síla, která proměňuje všecko. A furt to proměňuje a furt je ku předu. A toto nemůže být zastaveno na nějakým průředu okamžitým, a říct, že vlastně to všechno podstatné se děje vertikálně ve stavu člověka k Bohu, ať je to v jakýkoliv situaci a v jakýkoliv lidský době. To není pravda! Kdo nerozumí situaci, dějinní situaci, v jaký je, tak neslyší Boží přikazy. Nemůže je slyšet. A samozřejmě, kdo neslyší Boží přikazy, je pro ně hluchý, tak nemůže porozumět v její době. Ale to platí oboje najednou a není nic napřed a nic potom. Oboje najednou. Neděřím tomu, že je možno porozumět nejdřív Božím přikazům a pak chápat dobu. To nelze. To je možný udělat jenom furt jakousi takovou kývadlovým pohybem. Takže nebude se k nám Boží přikazy dostavit, jestli se ten děj nejbolí. Přesně tak. Vždyť to vyčistí z písma jako takového úřadu, jako chápaného odděleně. To je vlastně toho náradu mětické kultury, že teda si postupně odstraněme z těch minulostí, až které jsme ideálně minulosti tak zblízká. A nakonec ani to ne, že to už je jenom zapsané na nějaké ústní hlásání, které se větneme ideálně tam. O tom nic nevíme, to se můžeme fantazírovat. Kdyby někdo se dovolával nějakých mimořádných zjevení, tak jsme tam, kde byl Komenský s Rabíkem. To je evidentně chyba, to je jenom stylizace. Je to taková věc, kterou člověk se vezme na nějaká minulost, která teda vysvětlí tu zrovna nejpomodnější minulost, která tohle vzniklo, a tou se pak poměrbuje všechno další. No, ale přece jenom třeba řekněme, co jsi řekl, že to nezní tak trošku jako kázání. Protože já pořád si myslím, že je potřeba teda jaksi především přeskoušet Krista Ježíše. Zda tady skutečně se tady něco otevřelo, rozumíš? A k čemu tedy je ta jeho zvěst? To je nutno udělat, protože jinak třeba řekneme to, co jsi řekl, že to všechno zní jako krásný kázání. I neprým kázání teda, rozumíš? Ale především je potřeba udělat toto přeskoušet. Mně to, že jo, vypadá to rouhavě, ale je to celý přeskoušet Ježíše Krista. Zda skutečně tedy to jeho evangelium bylo evangelium. A v čem bylo evangelium? V čem spočívá? Co to je, co se tenkrát otevřelo tak, že Ježíš mluví taky ještě dnes? A že je to právě Ježíš, tato historická osobnost, Ježíš a někdo jiný, který mluví dnes. A jeho zvěst potřebují hudbu. To je přemyslného diskutovatelství. Já nevím, jak rozumíš o tom myslet si, že to, co Ježíš tenkrát řekl, že jim už řekl všechno a je to potřeba jenom aplikovat. Tak jsem to nikdy nemyslel. Ovšem samozřejmě vždycky ta církevní praxe svádí k tomu, že když člověk něco takového řekne, tak se to vždycky tak myslí. To je jako když řekne, člověk všichni lidi jsou půjšlihou, hned nás napadne, všichni lidi jsou příští. Ale když řeknu, že všichni lidé jsou lidé a proto jsou determinovaní, tak čili jsou nějak půjšlihou. Jsou půjšlihou. Rozumíš, nemyslím to v této církevnické terminologii, že to k tomu odbydu. Ale rozhodně já myslím, že je nutno, že ta chyba spočívá v tom, že my opravdu nedovedeme odpovědět na to, co je Evangelium Kristovou. Co bylo Evangelium Kristovou. To je právě to, když vidím, že tu například ten Sokolův článek, tak vidím, že on nedovede na tuto otázku odpovědět. On se namáhá odpovědět na tuto otázku. To přece v celém tom článku. On řekne Evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, je to zvěst o vykoupení a vykoupení je toto. No ale ta chyba, která tam je, že vůbec dějnice tam nejsou. Ano, tenhle ten dějný moment, to jsme si uvědomili. Vykoupení je jakási vnitřní potřeba člověka, mimo dějny. Ano, kdykoliv, kdekoliv, v jakékoliv situaci. Je to vykoupení individu, navíc ještě. Řekněme, může, ale to by se dalo i vyspravit, a ještě půl to by se dalo vyspravit, ale je to mimo dějny. Na té vnější situaci celkem nezáleží, kde je tady o člověka, který jako člověk potřebuje vykoupení, nebo ho nepotřebuje. No ta vene, to vykoupení tam je líčený takovým divným způsobem, a změří se se svou determinací. A změří se s tím, jak to je. S tím, že mimo něj je jakási transcendence. A přímo teda tu determinaci, jak tu hříčnou, tak tu vykupující. Prostě to všechno přímo polkne to, že friš, pohoda, štyrt. No ta vene právě, řekněme, právě jen pro toto tvrdcení sokolovo, že to není Ježíš, ani jeho logia, ani jeho život. A je vlastně Pavla. On je vlastně Pavla. A otázka je, jak padá autentická interpretace Ježíše. A on totiž se upíchl na tu filologickou stránku věcí, na termín vykoupení, co vykoupení historicky znamená, když je všechno, co vykoupení historicky znamená, že jeho redemption v době helemistické a z toho odvozuje obsah Evangelia. To je tam taky obrovská chyba. Ježíš nikdy nemohl byl vykoupen. Ježíš mohl byl o záchraně, o spáse a tak dále, ale nikdy nemohl byl vykoupen. Tento termín není Ježíšův. Tam nikdy tohleto podobenství o trochu, že to někdo zaplatil, se nevyskytuje. A pokud mluví Ježíš, pokud je to někde v logích, tak sítíš, že je to tam dodaný. Syn člověka nepřišel, aby mu slouženost dala, ale by sloužil, to je jasný logion Christovo. A dal svou duši na vykoupení za mnohé. To sítíš, že je dodaný. A to je na jedním místě. Tento termín není Ježíšův. Takže ta otázka, to přeskoušení pána Ježíše, jak to, že dneska Ježíš mluví, to je úplně položit. Takhle jsem to myslel, že potřebuji přeskoušet ten Ježíšův termín Evangeliům. Co je obsahem tohoto člověka Ježíše Christa? Pokud o něm něco víme, to je ježíšový zvěstí. Ježíšový zvěstí. Ježíšový zvěstí. Šlověka Ježíše Christa, pokud o něm něco víme a tak dále. Potože jinak, když řeknu, že Ježíš ta ještě dnes mluví, tak to je kazatelský výrob, že křesťanak, který věří v zkřišeného, přítomného Ježíše a tak dále, to je jako když řeknu, A já myslím, že to právě Sochol obrovsky dobře cítil, víš, že se tím tak strašně zabývá, jo, tak intenzivně se tím, a teďka najednou přišel na něco, že ano, a považuje to pro sebe za rozhodující životně. Jak jsem to pochopil, z debaty, která byla za mě obchytavnostní, tak tu práci chápal spíš jako výklad toho Redempzio, to považoval zapišiště, možná to byly jenom ty debaty, nevím, jestli toho zastávalo vůbec ně. A to, že tím Redempzio myslí Evangeliu, tak to, že byl jen takový původní moment, kterým to bylo navozené, ale to, že obsahem práce není. Obsahem práce je to vykoupení, protože já se domnívám, že vykoupení obsahuje Evangelia. No jinak by to přece nebylo důležitý, tvojí životně. V jednou z těch debatě stále bych vás říkal, že tuto práci nehodla hádit, pokud by to znamenalo tvrdit, že v této práci odchce říct, čím je důležitý Evangelie. To už mě nezajímá, protože když to vyjádřím v soukromém rozhovoru, to je od něj obrovský hezký a mě to potěšuje. Nicméně tak, jak tu práci předkáváme, tak se to změnilo. Tak na základě toho taky předlíž ten úvod, že tam vlastně vůbec můj úvod je Evangelie. Samozřejmě. A proto se mi to tak líbilo bez toho úvodu. To je ten status quo style nesprávně, kámo, že jo. Ten úvod říká, prosím, teda Evangeliům, je tady otázka po Evangeliům, že? A teď je to další vysvětluje, je odpovědí na tu otázku po Evangeliům. To je ta obrudná věta, že Evangeliům je říct, že je to Ježíšově. Já myslím, že tohle máte vysvětlit. O tom, co se stalo. Tak, aby bylo jasno, že to je něco, co se stalo. Že je to nějaká archetypická událost nějak. Tak, panecko, myslím, že můžeme přečíst. Můžeme přečíst, i když myslím, že... Můžeme přečíst to. Chcete, například, představovat nějakou příkaz, zákaz, nauka nebo návštěvstvo, které tam budete máte? Zdá se, že můžeme. Jasně. Je jedna věc, k tomu chtěl přičinit, soužít dost s Hamzou, ale zejména teda, myslím, s tou diskusí, jak jsme ji zatím vedli. A můžeme třeba teda říct toho pojmu vykoupení či spasení, že... Spasení už je ježíšovské, to rozumím. Taky to, co si teda znamená, že není to ten právnický pojem, ale je to řejmě to, co myslí zejména. Protože... Máte ještě v navázání taky na to, jak to obojí musí spolu. Dobrou zvěst potřebuje ten, kdo je v nějaký nouzi. A čím ta nouze je podstatnější, tím podstatnější musí být a dobrá zvěst. To mi připomíná na něco, co teď jsem si vzpomněl na citářským příslovím. Jako voda studená, člověk už ji znícní, tak je dobrá zvěst tomu, kdo je v cizině. Kde jsou promi? Například vzít tohleto do slova, tak to znamená, že ho měl mět zejména pro emigranty. Už jdu do obchodů asi dost týcky. Podedám na to, že je to všechno. Nepochybně pakří k Evangelii nejenom plnit funkci, uspokojovat ty, kteří jsou v nouzi, ale ukázat jim také, v čem vlastně ta jejích nouze je. Ale to se nedá opravdu na člověku, který nouzi není, nebo který se domnívá, že minulou. Je možno mu jaksi posunout ten pohled, tu perspektivu, ukázat mu, že ta podstatná nouza je jinde než on ji vidí. Ale on musí nějakou nouzi vidět. Takže je to jedna věc. A druhá je, že věcně ta podstatná nouze... Ta podstatná nouze v křesťanské tradici se vždycky vydělá z takovéto hřišnosti. To je v tom, že člověk je v něčem, v čem jsou si všichni lidi rovný. To mě vždycky urážilo. Když u Ježíše přece evidentně samzam strašně rozlišuje vždycky. Ježíš všude rozlišuje. A je to v tradici taky, a to bych si nevymyslel, on je to v tradici prorokských. Tam vždycky nechte si v obětování, kašlu mám na to, ale chci milosrdenství a soud. A rozumí se teda milosrdenství kdovám a syrovkům. Na tom lese, na takovej hřiše, na těch odstrčenejch, na tom se všechno ukazuje, to podstatné. Čiže tam je velizace, tam jde o něco jiného. No a z tohohle důvodu teda, přece by nebyl tak, Ježíš byl zavlékán do diskusí metafizické, že bychom řekli, když teda samozřejmě v jiném smyslu než řecky, ale když třeba byl zavlékán do sporů, zdá, je vzkříšení nebo není, zdá teda, je posmrtní život, nebo není, že jak těch sedm bratům měl ženu postopně a co, či jí bude až bude vzkříšení, tak mě ho tohle nezajímá. A to jsou právě věci, jaký obecně lidský, bychom řekli, že. Otázka smrti, života smrti, že. Jakoby, no to je přece každý, to je tak, v žádných to máme moc krát, že. Jak smrt ohrožuje, tak tohle je nějak postaveno stranou. Ježíš dokonce ve svém poselství tu smrt jednak, a Pavle to pokoukal velmi dobře, myslím tohle, na rozdíl od jiných věcí, tu smrt relativizuje, že tady jaksi smrt nemítězí. To je, myslím, povstatná věc teraz Evangelia, že smrt není konec. Prostě to neanuluje životní úsilí, to neanuluje život vůbec, že. Ježíš mluví o životě věčném, o vodě, o které už nikdo nemůže říct. O všem to je, to už nemluví Ježíš. Dobře, ale je to tam taky, že. No, myslíš, že u Ježíše nic takového není? Ale jo, našlo by se. Já jenom bych chtěl porozumit, že to rozumíš, že Ježíš nedošel k takovým těm posledním aplikacím svých postojů, které to, řekněme, novotářství a tak dále, tak to, že nemuselo být dáno tím, že jaksi ta aplikace by nebyla možná, ale to bylo možná dáno také jeho povahou, rozumíš, on byl lajk, on nebyl typ spekulativní, to je jasný, on byl lajk. Jo, v každém ohledu byl Ježíš lajk. A Luserech toho byl, že on vždycky se reagiroval jenom určité situaci, naprosto konkrétně, naprosto bezprostředně, rozumíš, a nikdy, nikdy tedy, rozumíš, nedomýšlel to, co učinil, tak to nikdy nějak obecně nedomyslil, jo, ani toho obecně nevyjádřil, on to vždycky řekl jenom konkrétně. Tak jo, ale já myslím, že to není, protože by byl lajk. A já myslím, že taky ta bída, řekněme, těch vdov a syrotů, rozumíš, tak ty vdovy a syrotci tak leží bydlí na srdci a Ježíš je taky, rozumíš ty to ostrčení, ten lýt zemí a to hrtsto, tenjou ta svoloč, s tem se urakříčkuje. Leží na srdci prostě proto, ponímaď, tam prostě ta lidská bída je zjevnaná, tam je nezastřená, tam je přiznaná, tam je, tam je ta lidská bída, jo ne, bída jednakého člověka je ta, ta, ta lidská bída člověka, je, se konkrétně zjevuje, jo, A ten člověk ji konkrétně trpí. V tomhle případě této lidské, bude konkrétně odpověd. Je častě uchopitelná. Je častě uchopitelná. Ale že rozumíš pán Lidí, tedy přece musím teď vyjádřit, v čem je podstata té zvěstí, kterou Ježíš hlásal těmto lidem, u kterých ta lidská bída byla jasně uchopitelná a jimi samými přiznaná. A jimi samými teda prožívaná. Že tento evangelium nějak jako pro všecky je, rozumíš, onže za předpokladům, že jednosti z těch všech o té své bídě vědí a taky ji konkrétně tedy na své hůři zapraporci cítějí. Víš, ten boháč nakonec je bídnej taky u Ježíše. On je taky bídnej, jenomže on je na něj vsteklý prostě proto, poněvadž on o tom neví, až bude pochřbený v tom pekl, tak on ho bude zkučet. Dobře, ale evangelium je sice pro všecky, ale ne je pro všecky stejné. Bohatýmu nikdy evangelium nebude říkat to, co říká, nebude slidovat to, co říká. Tohle taky přiznám, rozumíš. Jestliže pro chudýho ta radostná zvěst je, že blahoslavení chudý, tak pro bohatýho ta radostná zvěst je blahoslavení chudý. Taky. A to znamená něco jinýho. A on není chudej. A není pravda, že je nějaká rovina, na které se to dá spausalizovat, znivelizovat, že prostě v posledu co to je bohatství, že v posledu jsme na tom všichni stejně. Není pravda. No tak taky, co já chci říct. Já nevím, jak bych ti to řekl. Rozumíš, pro toho bohatýho se stává to evangelium běda, ale proč je pro toho... To evangelium pro toho bohatýho taky nějak je. Ale zvrací se v pravý opak. Pro toho chudeho je to blahoslavenství. Když to pro toho bohatého, tato zvěst evangelia se stává bědou. Čili on je, to evangelium taky pro něj nějak je. Rozumím, že právě opačně. To, co je pro toho chudého zvěstí dobrou, tak pro toho bohatého je zvěstí jeho prokletí. Ježíš... A to je zase ještě moc silně řečeno, ne prokletí. Nebo... Je to výzva úplně jiného typu. A řečeno je to výzva. Tak, ale je to výzva taky. Pro toho chudého to je zaslíbení, pro toho bohatého je to výzva. Výzva, správně. Ten chudej prostě není vyzývač, aby něco udělal. Dobře, no takhle už. Ano. Ale ten bohatej, ten má... Pro toho vypravují konkrétní ústatky. Ano, přesně. Prodej svůj statek, rozdej chudej. Dobře, dobře. Dobře, prosím, takhle už to, takhle už to že. Takhle už to že. No ale to je ale strašně důležité pro to, co je v Anglii dnes. No ano. Jsme my, ty chudý? Co to znamená dneska v Evropě zvěstovat Evangeliu? To je ta celá záležitost. Kde jsou dneska chudí? Čili je to Anglia, ale nemusí to být Evanglii. No. Tady ještě člověk stále. A církve se chovají, že furt chtějí utěšovat. A to vůbec není. Dneska pro nás je Evanglium soumoc. A nikoli v potěšení. Tam je v Evanglii. No ale dobře. Ale proč tomu takhle? Co teda je to Evanglium? Co je obsahem té zvěstí? Které pro jednoho teda zvěstí radostnou. A pro druhého teda výslovou. Velmi nebezpečnou. A převracenící a vyvracenící jenom při náboře. To Evanglium nevím. To je těžko. To je moc toho. Ale jedna věc z toho jasná. Teď z toho, čemu jsme dostali. Že teda Evanglium aspoň pro nás znamená výzvu něco udělat pro ty, kteří mají to zastříbení. A tím se nějak přitřít trochu k těm zastříbeným. Jediná možnost. Žádný utěšování, žádný duchovní osvěžování a osilování a tak dále. To všechno naprosto vpadní. To, co je obsahem pastorace v tom takovém poklesení, vím znamená. To je takový... Péče o členy zboru společenství, že takový, abychom byli pohromadně jako jedna rodina. Že takový to... Tohle to je... To dílá, já bych se pořád chtěl... Co tedy je, když udělá pan Filip Kresnik? On chudý, že stala zvláštní lidou, no a co tím pan Filip Kresnik udělá? No především, když takováhle věce chude jim řekne, tak vlastně to je pobuřování, že? Protože o ní nesejme řekat. Jejich je králství nebezpečný. Jejich. Jejich, teda obsahem Avanglia je králství nebezpečný. No tak králství nebezpečný. To se dá těžko takhle přesně říct, protože teda my víme, že ty zaskrýbení jsou různý, že... Vždycky se to dá edukovat na to, že to budete potěšení, dojdete z pravedelnosti, budete se smát a tak dále. Všetky usporňují, že to bude napojení, dotačně je to králství. Ano, čili to bude to králství. V tom králství se bude toto dít. Všechno směří jaký je králství. Vál se nebude chudít, neboť vaše je králství. Vál se nebude připáčit, aneboť se budete smát, už je rozvedený. Vál se nebude chudít, neboť vaše je králství. To je prostě téma. A teď jsou tady paralelizmy. Vláostravení, kteří pláčete, neboť se budete smát. Vláostravení, kteří toužíte pro spravedelnosti, pláčujete pro spravedelnosti. Vláostravení, kteří jste hladovní, podílej, až budete nasycení. Vláostravení, kteří řízníte, neboť budete nasycení. To všechno znamená, ty pedikáty těch lidí, kteří jsou vláostravení, to jsou ty chudí, rozvedený ta první věta, a ta zaslíbení se daje redukovat na větu, neboť vaše je králství Boží. A co to konkrétně zná, když se někomu toto řekne? No, právě. Já nedovedu v tom vidět víc, než změnu perspektivy. Prostě chudý člověk od malička je dokopávaný k tomu, aby vzal navědomí, že je chudé, že nemá možnost z toho co dostat. Je nevolník, nevolníky, jeho děti byly nevolníci. Otrok, jeho děti byly otroci. To je život bez perspektivy. Tady se mění perspektiva, tady je pobouřování. Tady najednou se nahrává na něco, a je zvláštní, že Ježíš tak často mluví o dětech, je zvláštní vidět, sledovat, jak děti mají takový rozjítřený smysl pro spravedlnost. Někdy falešně, někdy oni to nerozpoznávají, oni to nemejlejí. Ale je to ohromné, jak je v nich, kde to verou, já nevím odkud se to bere, jak děti se dovedou tak nějak míterně, tak na hluboce se dožerou, když něco se děje nespravedlivě. Já myslím, že tenhle moment tam určitě hraje taky roli. Rozhodně to není tak, že děti jsou ideální, a že dostali se do nich podle nich, že se mají chovat. Ale tohle je na dětech, mě to vždycky zajímá celá únavnošení. Já myslím, že to bylo takové vdělaní, tak se dovedla už jako malá, tři, čtyři roky, se dovedla strašně dožrat to úplně, co s ní loncovalo, když se něco zdálo, že něco nespravedlivého. A kdyby to bylo? Mě by zajímalo, jestli takové situace byly taky mezi dětmi a otrokům, a v jasný chvíli odkdy se do nich dostávalo to, že jsou to děti otroků, tedy otroci a tedy, že se nemůžou považovat za rovný s těma druhýma dožadovat se spravedlivosti. Já mám věru, že to přece nejmožnějším to prosáklo do těch dětí v naší evropský společnosti tak, že teda je to všechno jiná. Mě to připadalo tak autentický. Já myslím, že to je to samé i dneska, že postupně si lidi zvykají na to, jak se musí všechno podvědět a donášet. Já nechci ta změna perspektivy. Změna perspektivy? Podobenství třeba o Boháči a Lázarovi. Ta změna perspektivy vypadá tak, že zažívá ten Boháč dobré a Lázaro zase zlé. A teďže se karta obrátila. Tože je ta změna perspektivy toho Lázara. Rozumíš to, teď provokuju, jen ti to jasno, doufám, že pro toho Lázara ta změna perspektivy počívá v tom, nic si z toho nedělej, že nedostaneš ani drobek z toho Boháča, že jenom ti psi po tebe mají zájem. Však vám přijde čas, kdy ten Boháč se bude smažit v tom pekle a ty budeš vůně Abrahamově a on tě bude prosit, aby si pomočil prstíček a zvažil mu rty a ty bude hezky a vrámu to odmínce. Je to teda strašně ošklivé, celé to vzepomínání, za co vypadá to mě za kolik týdny, a za druhým, počkej, to tak je v tom. Já si myslím, že tohle je už taková antikryptická neuvěřitelnost, že to je takovýto antikryptický... Ale prosím, velmi rychle, tedy cílky, tu změnu perspektivy vy dělá v tom. A myslím, že od dosud teda, jak se to dovidí, nečeho jde. To je právě taková ta relativistická anulace historičnosti. Fakt je, že od samého začátku Izrael si byl vědom, že Hospodin je ten, který vyventil Izrael ze země jidských. To nedovedou voně nic říct, než to, co udělal Géna. Tohle von. Nedá se říct vo vonu nic jiného, než to, co udělal. To je. Je, který je. To si krásně chcete předvzděsit o tom, že se stalo. Ale to není lehké. Takhle. On je také šlovit. Když se máme domluvit o tom, o kterého Boha jde, tak se musí říct, že to je Bůh. Bůh, který vybral Izrael. Jakoby Bůh, který vybral... Izraeli jsou někdy před země. A tak dál. Tím se definuje. Tím se označuje. Ale já jsem hospodin Bůh Abraham. No a teď ovšem samozřejmě teda, jestliže tady na tomhle je naroubovaný nějaký Evangelium, nějaká dobrá zvězd, která by říkala, a teď ta dobrá zvězd by měla říkat, nic si z toho nedělali, že tady je to takhle, takhle, že jsme nevlaví, tak pak se to odrátí. Pak vlastně to, co tady je, je anulováno spolu s tím vyvedením z Domu služby. To je všechno, to je jenom ta rovina toho, co se tady děje, a to se nemůže brát vážně. Pojďme třice, Izraelskej byl vyveden z Domu služby z Egypta, no ale ty jsi v tom srabu. Ale pak to byl všechno jinak. Čili to je neautentický, to je mítotně falešný. To je něco jiného. Tam musí být, jestliže na jednu stranu vyvedl z Egypta, tak ale teda tam k tomu patří. A na druhé straně vyvážení to, co se stalo, a zaslíbení. A to zaslíbení musí mít nějakou podobu. Samozřejmě, že ne tak před něco, jako to, co se stalo, a že to je třeba a bude potom zplatýho písku na Dřevuborským, nebo já nevím, jaký takový ty zaslíbení všude tam jsou, co se slibuje Abrahamovi Švýde. A ty, co slibuje v Deuteriumu, jen budeš ji poslouchat, tak bude vnitř se ti rodnita a krávy se ti budou unošit. Čili to je dokonce velice pozorohodné. A dobře se ti povede na zemi. A ne až někde tam. No jistě, tohleto je důležité. Tam jsou zaslíbeni jenom pozemská Deuteriumu. No tak pokud teda nemám odškrtnout Ježíš a Evangelium, tak musím tohle považovat do neautenticity. Tak kdyby tohle bylo autenticity, kdyby to neskutečně říkal Ježíš. Co? Tak tohle bylo autenticity.
s2.flac
====================
Hele, jsme u Sokola. Mimochodem, půjdeš tam zítra? No, já jsem nejisté místo, tak dokážu vynapřím to. Ty, já to vlastně si nevím. Není se nám nějak neříct. Není se nám nějak neříct. Většinou, kdybych se pohádal se Sokolem tady, kdybychom se pohádali tady, tak bych říkal, já bych zapomněl tu otázku, kterou si položil, protože se to týká právě toho. Kdybychom se pohádali tady, tak by to bylo v pořádku, ale to si můžu představit, jak by to vypadalo podivně, kdyby došlo teda, řekněme, k sporu mezi dvěma katolíky před evangelickým zborem. To vypadá dost tak, jak si kulirozně. Oni by to tak chápali. Bor? No, byl by to spor. Ne, zbor. Aha, jo. Pár lidí a ještě z toho celá řada bude mimo. Mimo zborové všechno. Aha. Tak myslíš, že bych tam měl jít? No. Já jsem tady dost pacifičně... To já taky nevím. Každopádně bych tam chtěl jít z jednoho důležitýho důvodu. Totiž já furt nevím, proč on v tomhle vidí takovou věc. Vidí, ano, ano, ano. Ale tak se myslím, že mi to vysvítne, až to bude povídat. Když to nemůžu vyčíst. Já tam to taky. Já tam to taky. Ono vlastně člověk by se měl tímto způsobem informovat. Aby předčas nějak si... Víš, kvůli němu taky je to... No, konecko je třeba vít ho vážně. No, to je to právě. A když budeš třeba v náboji s tím nějakým matku a homilu, nebo já nevím, a co, tak je třeba vůbec nějak... Já si myslím, že to je strašně příští. To není hroubej chlap, aby se domýšlel, že prostě to v nějakých svých žvástech považováš za světovou zážitost. Přece on musí mít nějaké důvody, jak ti bych chtěl nahlídnout. I když by to nakonec bych je neuznal, ale chtěl bych je nahlídnout. Já tam netrefím. Já chtěl bych se zabývat v tom předtím, těsně. No, ale teda má to potíž. Jako? Má to potíž, kde ti budeš? Já jsem doma, nebo někde v původstvě. Kdy by to začalo? V původstvě, já to můžu vidět. Kolik původství? Je to furt ještě formální. Ale já mám dojem tedy, že ta otázka zní asi takto. Jestliže vůbec došlo k tomu, že sám Ježíš, vřejmě podle všeho, sám Ježíš tohoto termínu užíval. A po něm církev tak dlouho tohoto termínu používá. A je to, co si významnil. Vřejmě musíme říct vážně, že to, s čím Ježíš přichází, je dobré poselství. Že je to dobré slovo. Dobrá zpráva. No a teď by mě zajímalo... Asi sám Ježíš ho užívá, protože o tom cítí skutečnost, že círka bude užívat jiný smysl, než vy, kteří ho užíváte. Takže nespolně jedno ze slov, které Ježíš užívá. A například, když se jde do těch nejstarších vrstev, jak se to dá snad, co toho by dálkoliv jste mohli o tom hovořit, tak to vypadá, že Evangelium v první řadě je dobrá zpráva pro ty, který ji potřebujou. Který žijou takovým způsobem, že pro ně něco neobyčejně důležitého životně znamená. Že pro ně znamená perspektivu naprostých změn v situace. Proto třeba ten Janovej mučeníkům Ježíš říká, neodpovídá, říká, pak se bukněte kolem, co jste dáte, říkáte. Proč chudým se zvěstuje Evangelium? To jsou právě ty, co jsou nízko, co jsou ukřivděný, uražený, ponížený, co jsou nějakým způsobem vkázání na hoře. Vkázání na hoře se taky mluví o tom Ježiši království nebeské. Všude tam se nepotřebují zdraví lékaři, ale znemocní. Tam všude je to zase formální věc, ale nic na ní nevidíš. On říká, že Evangelium je jen proti Kristovu krušvinu. Ovšem Sokol se mluví, když to říká, že Evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, protože Evangelium primérně je zvěst Ježíše Krista, respektive obsah Ježíšovi zvěstí, nikoli zvěst o něm. To je možné, ale v tom čánku to nemá. A teď je otázka, jestli to, že je Evangelium jen pro ty, kteří jsou v krušvinu, není stejně pro všechny, protože všichni lidé jsou v krušvinu. A neříká to nejlepší. Neříká to nejlepší. Protože jako všichni jsme lidé říká. Já vím, to si uvědomuji, že je to nebezpečné. To se musí pak ještě, ale nicméně evidentní, že dobrá zpráva je to takového druhu, která přichází k lidem a podstatně teda míří nebo je vůrčena k lidem, který, řekněme, až do sudu stávají s té samý špatný zprávy. Totiž podle Ježíše, tí, kteří se nesítí býti v krušvinu, tak těm je běda. Běda vám bohatná, máte počešení své. Běda vám proto, že pro vás není Evangelium. Rozumíš, to je neštěstí, že pro tebe není Evangelium. To teda je z Ježíšových slov jasný. Třeba řekněme z toho autentičnějšího změnu blahoslavenství. Tam je jasný, že tí, pro které Evangelium není, či kteří nejsou v krušvinu nebo se v krušvinu nesítí, těm že je běda. A teď dovolte, uděláme další krok, nezávisel na Sokolovi. No tak, jestliže pro nás Evangelium něco má být, to znamená pro nás, pro tento svět, pro tuto společnost, tak tady je třeba se ptát potom, kdo jsou dneska tí chudí, kdo jsou dneska tí nemocní, co potřebují lékaře, kdo jsou dneska teda třeba v krušvinu. Kdo zkrátka dneska potřebuje dobrou správu? A podle toho myslím, že je třeba se orientovat třeba v tom, co máme dělat. Takže třeba když naše synodní rada posílá český teologi, kteří študovali 4 roky na tom, nemají žádnou praxi, nebyli nikde na zboru, tu a tam vykorali jakýsi kázární, když bylo to třeba výpomoc nějakým zborům, kde není farář, a teď je prsknou někam do pohraničí, daleko široko nic, zbor se stával z pěti babiček a jednoho dětka, kteří se občas cházejí, a tam teď stvrdne takový malej kluk, tam stvrdne a ne. A když se na to poukáže, no a to je křesťanské postoji, a co ty chudáci babičky, ty mají bejt bezdruhovní a potěšení. Tak je tohle opravdu, je tohle ta rána? Je to ta živá rána, kterou je třeba zhojit? Kde je? Co je? No a to znamená teda, já si nedovedu představit, jak by bylo možno se orientovat, to je trochu kolemiky, jak by bylo možno se orientovat třeba tak, že se člověk rozhodne, že celý život bude kázat slovo boží a čisté slovo boží. Přičem by nemělo řečeno, co to je vlastně slovo boží? A co je dnes slovo boží, paní Ašte, přece to není něco, co je napsané tam v nějakých knížkách, i když je to teda v Biblii svatá. Přece Bůh je živých a ne vrtvých. A mluví dnes, co říká dnes, jak já můžu interpretovat biblický texty, aniž bych rozuměl, kde je dneska ta největší rána, ta čívá rána, to zranění, kde je ta jízva nezhojená, kde je ten zahnojený, zaneřáděnej, zanedbanej vřet dnešního světa. Samozřejmě to připouštím, že to je v obou strany, že nemůžeme se porozumět správně, kde ten vřet je, aniž bychom byli dostatečně honěný v písmu Zlaty. Aniž bychom byli v důkladně zaklesnuti do té křesťanské... Je například potřeba nějakým způsobem pochopit, nebo poznat, co je obsah koroně říšovaného. A bychom měli mimo příkoz, to tam musíme ženat, ale to je například nikoli napřed. A my nemáme před sebou nic než, jak to bylo míněno. My nemáme před sebou, co míní Ježíš dnes, co je obsahem jeho dnešního evangelia. To nemáme. My máme teda to, co je obsahem jeho evangelia tenkrát. A my z toho musíme vysoudit, nebo dospět, nebo inspirovat se, nebo ať to řekneme jakkoliv. To nás musí zasáhnout tak, abychom viděli, prohlédli, co je potřeba dnes. Ale to, co je potřeba dnes, je něco jiného, než bylo potřeba tenkrát. A teď je další věc, která je strašně důležitá, že totiž jakmile se chce nivelizovat to, co se děje v dějinách, a jakmile se chce to nějak voddiskutovat, odeskamotovat ty proměny a říct, že vlastně to podstatní je pro všechny lidi stejný. A že to je teda ten lidskej řík a takovýhle ty božní keci. Tak, jedno, které to do kety zmůže, jo, takový význam taky. Ale zejména to ožebračuje, to okrádá, to s čím Ježíš přichází o to nejpodstatnější. Takže jestli v Evangeliu něco je, tak je to dějiná síla, která proměňuje všecko. A furt to proměňuje a furt je ku předu. A toto nemůže být zastaveno na nějakým průředu okamžitým, a říct, že vlastně to všechno podstatné se děje vertikálně ve stavu člověka k Bohu, ať je to v jakýkoliv situaci a v jakýkoliv lidský době. To není pravda! Kdo nerozumí situaci, dějinní situaci, v jaký je, tak neslyší Boží přikazy. Nemůže je slyšet. A samozřejmě, kdo neslyší Boží přikazy, je pro ně hluchý, tak nemůže porozumět v její době. Ale to platí oboje najednou a není nic napřed a nic potom. Oboje najednou. Neděřím tomu, že je možno porozumět nejdřív Božím přikazům a pak chápat dobu. To nelze. To je možný udělat jenom furt jakousi takovou kývadlovým pohybem. Takže nebude se k nám Boží přikazy dostavit, jestli se ten děj nejbolí. Přesně tak. Vždyť to vyčistí z písma jako takového úřadu, jako chápaného odděleně. To je vlastně toho náradu mětické kultury, že teda si postupně odstraněme z těch minulostí, až které jsme ideálně minulosti tak zblízká. A nakonec ani to ne, že to už je jenom zapsané na nějaké ústní hlásání, které se větneme ideálně tam. O tom nic nevíme, to se můžeme fantazírovat. Kdyby někdo se dovolával nějakých mimořádných zjevení, tak jsme tam, kde byl Komenský s Rabíkem. To je evidentně chyba, to je jenom stylizace. Je to taková věc, kterou člověk se vezme na nějaká minulost, která teda vysvětlí tu zrovna nejpomodnější minulost, která tohle vzniklo, a tou se pak poměrbuje všechno další. No, ale přece jenom třeba řekněme, co jsi řekl, že to nezní tak trošku jako kázání. Protože já pořád si myslím, že je potřeba teda jaksi především přeskoušet Krista Ježíše. Zda tady skutečně se tady něco otevřelo, rozumíš? A k čemu tedy je ta jeho zvěst? To je nutno udělat, protože jinak třeba řekneme to, co jsi řekl, že to všechno zní jako krásný kázání. I neprým kázání teda, rozumíš? Ale především je potřeba udělat toto přeskoušet. Mně to, že jo, vypadá to rouhavě, ale je to celý přeskoušet Ježíše Krista. Zda skutečně tedy to jeho evangelium bylo evangelium. A v čem bylo evangelium? V čem spočívá? Co to je, co se tenkrát otevřelo tak, že Ježíš mluví taky ještě dnes? A že je to právě Ježíš, tato historická osobnost, Ježíš a někdo jiný, který mluví dnes. A jeho zvěst potřebují hudbu. To je přemyslného diskutovatelství. Já nevím, jak rozumíš o tom myslet si, že to, co Ježíš tenkrát řekl, že jim už řekl všechno a je to potřeba jenom aplikovat. Tak jsem to nikdy nemyslel. Ovšem samozřejmě vždycky ta církevní praxe svádí k tomu, že když člověk něco takového řekne, tak se to vždycky tak myslí. To je jako když řekne, člověk všichni lidi jsou půjšlihou, hned nás napadne, všichni lidi jsou příští. Ale když řeknu, že všichni lidé jsou lidé a proto jsou determinovaní, tak čili jsou nějak půjšlihou. Jsou půjšlihou. Rozumíš, nemyslím to v této církevnické terminologii, že to k tomu odbydu. Ale rozhodně já myslím, že je nutno, že ta chyba spočívá v tom, že my opravdu nedovedeme odpovědět na to, co je Evangelium Kristovou. Co bylo Evangelium Kristovou. To je právě to, když vidím, že tu například ten Sokolův článek, tak vidím, že on nedovede na tuto otázku odpovědět. On se namáhá odpovědět na tuto otázku. To přece v celém tom článku. On řekne Evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, je to zvěst o vykoupení a vykoupení je toto. No ale ta chyba, která tam je, že vůbec dějnice tam nejsou. Ano, tenhle ten dějný moment, to jsme si uvědomili. Vykoupení je jakási vnitřní potřeba člověka, mimo dějny. Ano, kdykoliv, kdekoliv, v jakékoliv situaci. Je to vykoupení individu, navíc ještě. Řekněme, může, ale to by se dalo i vyspravit, a ještě půl to by se dalo vyspravit, ale je to mimo dějny. Na té vnější situaci celkem nezáleží, kde je tady o člověka, který jako člověk potřebuje vykoupení, nebo ho nepotřebuje. No ta vene, to vykoupení tam je líčený takovým divným způsobem, a změří se se svou determinací. A změří se s tím, jak to je. S tím, že mimo něj je jakási transcendence. A přímo teda tu determinaci, jak tu hříčnou, tak tu vykupující. Prostě to všechno přímo polkne to, že friš, pohoda, štyrt. No ta vene právě, řekněme, právě jen pro toto tvrdcení sokolovo, že to není Ježíš, ani jeho logia, ani jeho život. A je vlastně Pavla. On je vlastně Pavla. A otázka je, jak padá autentická interpretace Ježíše. A on totiž se upíchl na tu filologickou stránku věcí, na termín vykoupení, co vykoupení historicky znamená, když je všechno, co vykoupení historicky znamená, že jeho redemption v době helemistické a z toho odvozuje obsah Evangelia. To je tam taky obrovská chyba. Ježíš nikdy nemohl byl vykoupen. Ježíš mohl byl o záchraně, o spáse a tak dále, ale nikdy nemohl byl vykoupen. Tento termín není Ježíšův. Tam nikdy tohleto podobenství o trochu, že to někdo zaplatil, se nevyskytuje. A pokud mluví Ježíš, pokud je to někde v logích, tak sítíš, že je to tam dodaný. Syn člověka nepřišel, aby mu slouženost dala, ale by sloužil, to je jasný logion Christovo. A dal svou duši na vykoupení za mnohé. To sítíš, že je dodaný. A to je na jedním místě. Tento termín není Ježíšův. Takže ta otázka, to přeskoušení pána Ježíše, jak to, že dneska Ježíš mluví, to je úplně položit. Takhle jsem to myslel, že potřebuji přeskoušet ten Ježíšův termín Evangeliům. Co je obsahem tohoto člověka Ježíše Christa? Pokud o něm něco víme, to je ježíšový zvěstí. Ježíšový zvěstí. Ježíšový zvěstí. Šlověka Ježíše Christa, pokud o něm něco víme a tak dále. Potože jinak, když řeknu, že Ježíš ta ještě dnes mluví, tak to je kazatelský výrob, že křesťanak, který věří v zkřišeného, přítomného Ježíše a tak dále, to je jako když řeknu, A já myslím, že to právě Sochol obrovsky dobře cítil, víš, že se tím tak strašně zabývá, jo, tak intenzivně se tím, a teďka najednou přišel na něco, že ano, a považuje to pro sebe za rozhodující životně. Jak jsem to pochopil, z debaty, která byla za mě obchytavnostní, tak tu práci chápal spíš jako výklad toho Redempzio, to považoval zapišiště, možná to byly jenom ty debaty, nevím, jestli toho zastávalo vůbec ně. A to, že tím Redempzio myslí Evangeliu, tak to, že byl jen takový původní moment, kterým to bylo navozené, ale to, že obsahem práce není. Obsahem práce je to vykoupení, protože já se domnívám, že vykoupení obsahuje Evangelia. No jinak by to přece nebylo důležitý, tvojí životně. V jednou z těch debatě stále bych vás říkal, že tuto práci nehodla hádit, pokud by to znamenalo tvrdit, že v této práci odchce říct, čím je důležitý Evangelie. To už mě nezajímá, protože když to vyjádřím v soukromém rozhovoru, to je od něj obrovský hezký a mě to potěšuje. Nicméně tak, jak tu práci předkáváme, tak se to změnilo. Tak na základě toho taky předlíž ten úvod, že tam vlastně vůbec můj úvod je Evangelie. Samozřejmě. A proto se mi to tak líbilo bez toho úvodu. To je ten status quo style nesprávně, kámo, že jo. Ten úvod říká, prosím, teda Evangeliům, je tady otázka po Evangeliům, že? A teď je to další vysvětluje, je odpovědí na tu otázku po Evangeliům. To je ta obrudná věta, že Evangeliům je říct, že je to Ježíšově. Já myslím, že tohle máte vysvětlit. O tom, co se stalo. Tak, aby bylo jasno, že to je něco, co se stalo. Že je to nějaká archetypická událost nějak. Tak, panecko, myslím, že můžeme přečíst. Můžeme přečíst, i když myslím, že... Můžeme přečíst to. Chcete, například, představovat nějakou příkaz, zákaz, nauka nebo návštěvstvo, které tam budete máte? Zdá se, že můžeme. Jasně. Je jedna věc, k tomu chtěl přičinit, soužít dost s Hamzou, ale zejména teda, myslím, s tou diskusí, jak jsme ji zatím vedli. A můžeme třeba teda říct toho pojmu vykoupení či spasení, že... Spasení už je ježíšovské, to rozumím. Taky to, co si teda znamená, že není to ten právnický pojem, ale je to řejmě to, co myslí zejména. Protože... Máte ještě v navázání taky na to, jak to obojí musí spolu. Dobrou zvěst potřebuje ten, kdo je v nějaký nouzi. A čím ta nouze je podstatnější, tím podstatnější musí být a dobrá zvěst. To mi připomíná na něco, co teď jsem si vzpomněl na citářským příslovím. Jako voda studená, člověk už ji znícní, tak je dobrá zvěst tomu, kdo je v cizině. Kde jsou promi? Například vzít tohleto do slova, tak to znamená, že ho měl mět zejména pro emigranty. Už jdu do obchodů asi dost týcky. Podedám na to, že je to všechno. Nepochybně pakří k Evangelii nejenom plnit funkci, uspokojovat ty, kteří jsou v nouzi, ale ukázat jim také, v čem vlastně ta jejích nouze je. Ale to se nedá opravdu na člověku, který nouzi není, nebo který se domnívá, že minulou. Je možno mu jaksi posunout ten pohled, tu perspektivu, ukázat mu, že ta podstatná nouza je jinde než on ji vidí. Ale on musí nějakou nouzi vidět. Takže je to jedna věc. A druhá je, že věcně ta podstatná nouze... Ta podstatná nouze v křesťanské tradici se vždycky vydělá z takovéto hřišnosti. To je v tom, že člověk je v něčem, v čem jsou si všichni lidi rovný. To mě vždycky urážilo. Když u Ježíše přece evidentně samzam strašně rozlišuje vždycky. Ježíš všude rozlišuje. A je to v tradici taky, a to bych si nevymyslel, on je to v tradici prorokských. Tam vždycky nechte si v obětování, kašlu mám na to, ale chci milosrdenství a soud. A rozumí se teda milosrdenství kdovám a syrovkům. Na tom lese, na takovej hřiše, na těch odstrčenejch, na tom se všechno ukazuje, to podstatné. Čiže tam je velizace, tam jde o něco jiného. No a z tohohle důvodu teda, přece by nebyl tak, Ježíš byl zavlékán do diskusí metafizické, že bychom řekli, když teda samozřejmě v jiném smyslu než řecky, ale když třeba byl zavlékán do sporů, zdá, je vzkříšení nebo není, zdá teda, je posmrtní život, nebo není, že jak těch sedm bratům měl ženu postopně a co, či jí bude až bude vzkříšení, tak mě ho tohle nezajímá. A to jsou právě věci, jaký obecně lidský, bychom řekli, že. Otázka smrti, života smrti, že. Jakoby, no to je přece každý, to je tak, v žádných to máme moc krát, že. Jak smrt ohrožuje, tak tohle je nějak postaveno stranou. Ježíš dokonce ve svém poselství tu smrt jednak, a Pavle to pokoukal velmi dobře, myslím tohle, na rozdíl od jiných věcí, tu smrt relativizuje, že tady jaksi smrt nemítězí. To je, myslím, povstatná věc teraz Evangelia, že smrt není konec. Prostě to neanuluje životní úsilí, to neanuluje život vůbec, že. Ježíš mluví o životě věčném, o vodě, o které už nikdo nemůže říct. O všem to je, to už nemluví Ježíš. Dobře, ale je to tam taky, že. No, myslíš, že u Ježíše nic takového není? Ale jo, našlo by se. Já jenom bych chtěl porozumit, že to rozumíš, že Ježíš nedošel k takovým těm posledním aplikacím svých postojů, které to, řekněme, novotářství a tak dále, tak to, že nemuselo být dáno tím, že jaksi ta aplikace by nebyla možná, ale to bylo možná dáno také jeho povahou, rozumíš, on byl lajk, on nebyl typ spekulativní, to je jasný, on byl lajk. Jo, v každém ohledu byl Ježíš lajk. A Luserech toho byl, že on vždycky se reagiroval jenom určité situaci, naprosto konkrétně, naprosto bezprostředně, rozumíš, a nikdy, nikdy tedy, rozumíš, nedomýšlel to, co učinil, tak to nikdy nějak obecně nedomyslil, jo, ani toho obecně nevyjádřil, on to vždycky řekl jenom konkrétně. Tak jo, ale já myslím, že to není, protože by byl lajk. A já myslím, že taky ta bída, řekněme, těch vdov a syrotů, rozumíš, tak ty vdovy a syrotci tak leží bydlí na srdci a Ježíš je taky, rozumíš ty to ostrčení, ten lýt zemí a to hrtsto, tenjou ta svoloč, s tem se urakříčkuje. Leží na srdci prostě proto, ponímaď, tam prostě ta lidská bída je zjevnaná, tam je nezastřená, tam je přiznaná, tam je, tam je ta lidská bída, jo ne, bída jednakého člověka je ta, ta, ta lidská bída člověka, je, se konkrétně zjevuje, jo, A ten člověk ji konkrétně trpí. V tomhle případě této lidské, bude konkrétně odpověd. Je častě uchopitelná. Je častě uchopitelná. Ale že rozumíš pán Lidí, tedy přece musím teď vyjádřit, v čem je podstata té zvěstí, kterou Ježíš hlásal těmto lidem, u kterých ta lidská bída byla jasně uchopitelná a jimi samými přiznaná. A jimi samými teda prožívaná. Že tento evangelium nějak jako pro všecky je, rozumíš, onže za předpokladům, že jednosti z těch všech o té své bídě vědí a taky ji konkrétně tedy na své hůři zapraporci cítějí. Víš, ten boháč nakonec je bídnej taky u Ježíše. On je taky bídnej, jenomže on je na něj vsteklý prostě proto, poněvadž on o tom neví, až bude pochřbený v tom pekl, tak on ho bude zkučet. Dobře, ale evangelium je sice pro všecky, ale ne je pro všecky stejné. Bohatýmu nikdy evangelium nebude říkat to, co říká, nebude slidovat to, co říká. Tohle taky přiznám, rozumíš. Jestliže pro chudýho ta radostná zvěst je, že blahoslavení chudý, tak pro bohatýho ta radostná zvěst je blahoslavení chudý. Taky. A to znamená něco jinýho. A on není chudej. A není pravda, že je nějaká rovina, na které se to dá spausalizovat, znivelizovat, že prostě v posledu co to je bohatství, že v posledu jsme na tom všichni stejně. Není pravda. No tak taky, co já chci říct. Já nevím, jak bych ti to řekl. Rozumíš, pro toho bohatýho se stává to evangelium běda, ale proč je pro toho... To evangelium pro toho bohatýho taky nějak je. Ale zvrací se v pravý opak. Pro toho chudeho je to blahoslavenství. Když to pro toho bohatého, tato zvěst evangelia se stává bědou. Čili on je, to evangelium taky pro něj nějak je. Rozumím, že právě opačně. To, co je pro toho chudého zvěstí dobrou, tak pro toho bohatého je zvěstí jeho prokletí. Ježíš... A to je zase ještě moc silně řečeno, ne prokletí. Nebo... Je to výzva úplně jiného typu. A řečeno je to výzva. Tak, ale je to výzva taky. Pro toho chudého to je zaslíbení, pro toho bohatého je to výzva. Výzva, správně. Ten chudej prostě není vyzývač, aby něco udělal. Dobře, no takhle už. Ano. Ale ten bohatej, ten má... Pro toho vypravují konkrétní ústatky. Ano, přesně. Prodej svůj statek, rozdej chudej. Dobře, dobře. Dobře, prosím, takhle už to, takhle už to že. Takhle už to že. No ale to je ale strašně důležité pro to, co je v Anglii dnes. No ano. Jsme my, ty chudý? Co to znamená dneska v Evropě zvěstovat Evangeliu? To je ta celá záležitost. Kde jsou dneska chudí? Čili je to Anglia, ale nemusí to být Evanglii. No. Tady ještě člověk stále. A církve se chovají, že furt chtějí utěšovat. A to vůbec není. Dneska pro nás je Evanglium soumoc. A nikoli v potěšení. Tam je v Evanglii. No ale dobře. Ale proč tomu takhle? Co teda je to Evanglium? Co je obsahem té zvěstí? Které pro jednoho teda zvěstí radostnou. A pro druhého teda výslovou. Velmi nebezpečnou. A převracenící a vyvracenící jenom při náboře. To Evanglium nevím. To je těžko. To je moc toho. Ale jedna věc z toho jasná. Teď z toho, čemu jsme dostali. Že teda Evanglium aspoň pro nás znamená výzvu něco udělat pro ty, kteří mají to zastříbení. A tím se nějak přitřít trochu k těm zastříbeným. Jediná možnost. Žádný utěšování, žádný duchovní osvěžování a osilování a tak dále. To všechno naprosto vpadní. To, co je obsahem pastorace v tom takovém poklesení, vím znamená. To je takový... Péče o členy zboru společenství, že takový, abychom byli pohromadně jako jedna rodina. Že takový to... Tohle to je... To dílá, já bych se pořád chtěl... Co tedy je, když udělá pan Filip Kresnik? On chudý, že stala zvláštní lidou, no a co tím pan Filip Kresnik udělá? No především, když takováhle věce chude jim řekne, tak vlastně to je pobuřování, že? Protože o ní nesejme řekat. Jejich je králství nebezpečný. Jejich. Jejich, teda obsahem Avanglia je králství nebezpečný. No tak králství nebezpečný. To se dá těžko takhle přesně říct, protože teda my víme, že ty zaskrýbení jsou různý, že... Vždycky se to dá edukovat na to, že to budete potěšení, dojdete z pravedelnosti, budete se smát a tak dále. Všetky usporňují, že to bude napojení, dotačně je to králství. Ano, čili to bude to králství. V tom králství se bude toto dít. Všechno směří jaký je králství. Vál se nebude chudít, neboť vaše je králství. Vál se nebude připáčit, aneboť se budete smát, už je rozvedený. Vál se nebude chudít, neboť vaše je králství. To je prostě téma. A teď jsou tady paralelizmy. Vláostravení, kteří pláčete, neboť se budete smát. Vláostravení, kteří toužíte pro spravedelnosti, pláčujete pro spravedelnosti. Vláostravení, kteří jste hladovní, podílej, až budete nasycení. Vláostravení, kteří řízníte, neboť budete nasycení. To všechno znamená, ty pedikáty těch lidí, kteří jsou vláostravení, to jsou ty chudí, rozvedený ta první věta, a ta zaslíbení se daje redukovat na větu, neboť vaše je králství Boží. A co to konkrétně zná, když se někomu toto řekne? No, právě. Já nedovedu v tom vidět víc, než změnu perspektivy. Prostě chudý člověk od malička je dokopávaný k tomu, aby vzal navědomí, že je chudé, že nemá možnost z toho co dostat. Je nevolník, nevolníky, jeho děti byly nevolníci. Otrok, jeho děti byly otroci. To je život bez perspektivy. Tady se mění perspektiva, tady je pobouřování. Tady najednou se nahrává na něco, a je zvláštní, že Ježíš tak často mluví o dětech, je zvláštní vidět, sledovat, jak děti mají takový rozjítřený smysl pro spravedlnost. Někdy falešně, někdy oni to nerozpoznávají, oni to nemejlejí. Ale je to ohromné, jak je v nich, kde to verou, já nevím odkud se to bere, jak děti se dovedou tak nějak míterně, tak na hluboce se dožerou, když něco se děje nespravedlivě. Já myslím, že tenhle moment tam určitě hraje taky roli. Rozhodně to není tak, že děti jsou ideální, a že dostali se do nich podle nich, že se mají chovat. Ale tohle je na dětech, mě to vždycky zajímá celá únavnošení. Já myslím, že to bylo takové vdělaní, tak se dovedla už jako malá, tři, čtyři roky, se dovedla strašně dožrat to úplně, co s ní loncovalo, když se něco zdálo, že něco nespravedlivého. A kdyby to bylo? Mě by zajímalo, jestli takové situace byly taky mezi dětmi a otrokům, a v jasný chvíli odkdy se do nich dostávalo to, že jsou to děti otroků, tedy otroci a tedy, že se nemůžou považovat za rovný s těma druhýma dožadovat se spravedlivosti. Já mám věru, že to přece nejmožnějším to prosáklo do těch dětí v naší evropský společnosti tak, že teda je to všechno jiná. Mě to připadalo tak autentický. Já myslím, že to je to samé i dneska, že postupně si lidi zvykají na to, jak se musí všechno podvědět a donášet. Já nechci ta změna perspektivy. Změna perspektivy? Podobenství třeba o Boháči a Lázarovi. Ta změna perspektivy vypadá tak, že zažívá ten Boháč dobré a Lázaro zase zlé. A teďže se karta obrátila. Tože je ta změna perspektivy toho Lázara. Rozumíš to, teď provokuju, jen ti to jasno, doufám, že pro toho Lázara ta změna perspektivy počívá v tom, nic si z toho nedělej, že nedostaneš ani drobek z toho Boháča, že jenom ti psi po tebe mají zájem. Však vám přijde čas, kdy ten Boháč se bude smažit v tom pekle a ty budeš vůně Abrahamově a on tě bude prosit, aby si pomočil prstíček a zvažil mu rty a ty bude hezky a vrámu to odmínce. Je to teda strašně ošklivé, celé to vzepomínání, za co vypadá to mě za kolik týdny, a za druhým, počkej, to tak je v tom. Já si myslím, že tohle je už taková antikryptická neuvěřitelnost, že to je takovýto antikryptický... Ale prosím, velmi rychle, tedy cílky, tu změnu perspektivy vy dělá v tom. A myslím, že od dosud teda, jak se to dovidí, nečeho jde. To je právě taková ta relativistická anulace historičnosti. Fakt je, že od samého začátku Izrael si byl vědom, že Hospodin je ten, který vyventil Izrael ze země jidských. To nedovedou voně nic říct, než to, co udělal Géna. Tohle von. Nedá se říct vo vonu nic jiného, než to, co udělal. To je. Je, který je. To si krásně chcete předvzděsit o tom, že se stalo. Ale to není lehké. Takhle. On je také šlovit. Když se máme domluvit o tom, o kterého Boha jde, tak se musí říct, že to je Bůh. Bůh, který vybral Izrael. Jakoby Bůh, který vybral... Izraeli jsou někdy před země. A tak dál. Tím se definuje. Tím se označuje. Ale já jsem hospodin Bůh Abraham. No a teď ovšem samozřejmě teda, jestliže tady na tomhle je naroubovaný nějaký Evangelium, nějaká dobrá zvězd, která by říkala, a teď ta dobrá zvězd by měla říkat, nic si z toho nedělali, že tady je to takhle, takhle, že jsme nevlaví, tak pak se to odrátí. Pak vlastně to, co tady je, je anulováno spolu s tím vyvedením z Domu služby. To je všechno, to je jenom ta rovina toho, co se tady děje, a to se nemůže brát vážně. Pojďme třice, Izraelskej byl vyveden z Domu služby z Egypta, no ale ty jsi v tom srabu. Ale pak to byl všechno jinak. Čili to je neautentický, to je mítotně falešný. To je něco jiného. Tam musí být, jestliže na jednu stranu vyvedl z Egypta, tak ale teda tam k tomu patří. A na druhé straně vyvážení to, co se stalo, a zaslíbení. A to zaslíbení musí mít nějakou podobu. Samozřejmě, že ne tak před něco, jako to, co se stalo, a že to je třeba a bude potom zplatýho písku na Dřevuborským, nebo já nevím, jaký takový ty zaslíbení všude tam jsou, co se slibuje Abrahamovi Švýde. A ty, co slibuje v Deuteriumu, jen budeš ji poslouchat, tak bude vnitř se ti rodnita a krávy se ti budou unošit. Čili to je dokonce velice pozorohodné. A dobře se ti povede na zemi. A ne až někde tam. No jistě, tohleto je důležité. Tam jsou zaslíbeni jenom pozemská Deuteriumu. No tak pokud teda nemám odškrtnout Ježíš a Evangelium, tak musím tohle považovat do neautenticity. Tak kdyby tohle bylo autenticity, kdyby to neskutečně říkal Ježíš. Co? Tak tohle bylo autenticity.