Víra a filosofie
| raw | audio ◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta ◆ poznámka: datum označeno jako "18. 3."; v Památníku národního písemnictví, kde Hejdánek v té době pracoval

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1a.flac
====================
Nepatřím se na to, že tento způsob přístupu se liší svými předměty. To se rozdílá z toho, že podle ředitelů připadalo v tom, že jak si ten odstup znamená nezabejvat se určitýma věcmi a zabejvat se jinými. Když to autentický filozofický přístup se mi dá zabejvat se jinými věcmi, ale jinými. To je ne obrátit se zády, ale odstoupit. To znamená de facto stojíš před jinými věcmi, ale nemáš takový přístup. Je to jediný přístup. Ten odstup tam má svou funkci pouze pokud je před pokladem, splňuje poznání nového přístupu. Z nového úhlu, z nové perspektivy, z nového úrovně, z nového kontextu. Ale ta antická filozofie si to předstala jinak. Takže jak se změní, to je výšky. To bude koukat jinam. Ne, jinam, ale že tam, kam se bude dívat, že si udělá průhledný prostor, že tedy odstraní ty věci, které překážejí v tom dívání. Dívat se na to, co zakrývá, není možný. Jak se můžeš dívat na to, co se změní? Nemůžeš. To, co ti říká před očíma, nic nevidíš, vlastně to jenom jsou má tohy. A když to odstraníš a koukáš se na to, co se nemění, tak teprve se skutečně neříkáš. Tento smysl, to byl dezinteres na ty změny. Nejenom na něco jiného. Fakticky to bylo rozhodující. Nedělat nic. To zírání není aktivní koukání, jako my dnes chápeme, že se podíváme na něco a dokonce je jinak. Ne, není možný jinak. Zírání to je jenom kouhla odebření. Jaké je? Já to si myslím, že něco takového ve světovosti je. Ten prvek, jak to by mohlo právě nějak... To by bylo zlatří, které bych si nepoklidl. Jestli je to možný, já nevím. V reflexi se nám to tak... Že... Ten takovej ten odstup, ten dezinteres, ten takovej ten... Že... Že filozofie v nás si dokázala taková taková vyvázanost. Takže je možná jedině tak, že se bevážíš do něčeho jiného. Není možnou sám sebe odstoup, sám sebe opustit, aniž by se schytil za něco. Není možnou zemí hnout, dokud nemáš ten bezné bohatství. Za které bys to zakrasnul? Já to myslím, že je tak, jako je to nevědět, že jo? Myslím, že zdá se, že dvě nástroje si podobná. Myslím, že si v metodicky vybíráš si jakousi stránu, nebo... To je to oblasti, ten odstup rovne. No, ono, že ten odstup, jak provádí věda, má své meze, určitým směrem ten odstup nemůže provít. A za druhé teda, je to takovej ritualizovaný odstup, takový, takový, takový, takový, takový, takový...

====================
s1.flac
====================
Můžete se představovat? No tak jsem si říkal, že když se mluví, to mluvíte. Já ještě tím nejsem, protože jsem stále takhle dělám. My jsme tady předtím právě si to jako strugulovali tak, že tady se teda vychází při dívětí dychotomii z toho, že filozofie je tedy orientována na ten náhlep, ten hlep. A vidím teda, že je podstatně něčím jiným než náhlep. A tomu teda jsem připomněl u všem teologii Janova Evangelia, která je tam formulována taky jako svého druhu náhlepní. Tam ten důraz na to, že pravda je něčím, co je ve světě, co se tu dělá, co se tu koná. Svá oboží je viděna v tomto světě. Takže tady by mohlo být teda východisko k takovému pojetí která je taky svého druhu náhlep. A která by teda vnitřně tak ze svý podstaty vyžadovala artikulaci do formulací, které by byly taky opřeny o náhlep. Samozřejmě rozdíl by i tak mohl být v tom, kdo jí strany mohlo namítnout, že zatímco ta filosofická zkušenost je přístup na každému principiálně, tak právě ta zkušenost víry je přístup na jen věřícímu, což je teda někdo. A jakmile by si přišel na to a někdo mu pojetí pravdy, tak tam se se to úplně náčil. A prostě si to musí kopnout. A to není i to přístup měnit bez nášího. Vždyť to nemůžeš k tomu nějak dokráčet. Ale já řeknu jednu věc, že i to, co se pokoušíš tady teď předestříbit, že vlastně nejde o to najít ve víře něco z toho náhledu. A tím, když to trošku vulgarizuju, jako najít ve víře něco, co jí umožňuje zařadit jako svého druhu filmu. Tady je o to, že výraje může bejt si skutečností úplně jiného řádu, než ta reflexe. Tady vůbec není potřeba ukazovat, že ta výra sama v sobě, že už nějakou reflexi mám, nebo obsahu nezahrnuje. Tady stačí jenom předpokládat, že ta reflexe je schopná reflektovat i víru. A že výra se nezpěčuje tomu být ji reflektována. Výra sama v sobě nemusí mít ten náhled. To není nezbytný. Je možné jít to tak jako pak dotáhnout, ale v zásadě to není nezbytný. I když by se ukázalo, že výra sama v sobě není ničím, co by ze své podstaty zasahovalo na filozofickou logiku. Já jsem tomu naklonně chce domluvit. Protože výra skutečně není k geologickým postojům žádný smysl. A není nakloněna, nemá vnitřní tendenci se dovršovat nebo doplňovat v té reflexi geologické tak nějak, že kým by to prvně zasahovalo. Myslím, že to v podstatě té výry samé není. Vůbec si myslím, že v podstatě té výry není nic takového, co by se dalo takhle nějak navít na něco jiného. Proto zařadit to na určité místo. Spíš je to tak, že vždycky, když ten výraz se s ničím setká, tak to převorá. Když se setká s tou filozofií, tak on nemůže se s ní minout. Výra se s ničím nemůže minout. Výra všechno předělá. Používá nebo odvrhuje. Takže v tomto smyslu teda něco s tou filozofií dělá. Když se s ní jednou setká historicky, je myslitelný, že by se s ní nesetkala. Kdyby nebylo filozofie, kdyby nebylo řeků a nebylo filozofie. Řekněme. To je ta patní blbá a nikdo jiný nejby s tím. Výra klidně může fungovat. Ale když už tady se filozofie je, tak výra nemůže fungovat, jakoliv by filozofie nebyla. Protože se vstavuje ke všemu. Takže v tomto smyslu ani není nezbytný, aby v ní samotným byl nějaký náhled. Ale když jedna se setká s nějakým náhledem, tak prostě ho nemůže nechat být. Musí ho buď vyvrátit, zlikvidovat, alebo přijmout. Hele, a ještě tady něco. Věříme ten poměr v pravdě. Jestli to není tak, že výra je vřeci jenom nějakým způsobem orientována tady v pravdě. A jestli, že filozofie je jako explicitní reflexa, je teda reflexí pravdy, tak jestli tady prostě není ještě nejnebo intimnější vztah mezi oběma, než jenom ten, že výra teda všechno přetváří. Bude to přetváření přeci buď nějaké přetváření faktického rázu, a nebude přetváření, který je nějakým způsobem právě orientováno na pravdě. Takže já bych byl naklonen k tomu, že výra jako třeba životní postoj má v sobě nějakou préreflexivní vztaženost k pravdě a že teda tu filozofii nepřetváří tak, nebo se jí nedotýká, tak jako třeba instrumentální aktivit ve světě, ale z nějaký vnitřnější nutnosti. Ano, já bych byl akci, že to je konstrukce podporující historii celé věci, že ta filozofie vůbec všecko se asi v tomto smyslu vstavuje právě préreflexivně. A ta filozofie taky. Ale reflexivně, ve své reflexi se vstavuje k čemusi, co nemůže výra zapravdu uznat a co právě musí převořet. Takže ta aletria je koncipována v té filozofické reflexi původně jinak, než jak to potom musí předělat ta výra. Čili, že není to společné. Toto právě už je výsledek, to je výsledek té převolávající aktivity výry, že ona z toho udělala jednotu. Původně to jednota není. Jak je koncipována ta pravda v té filozofické reflexi, dokud se ještě nesetká s tou tradicí ducha. To je ten nazírání, zírání na skutečnost, která sama v sobě je jaká je, která se nemění, která je v plnosti sama. My jsme to takhle vždycky chtěli vás vykládat. Jakby to je naše taková tradice. Ale Patočka se třeba snaží ukázat, že ta řecká myšlenka, jak se ještě před tím setkáním zjíval teda biblickou, není tímhletím nazíráním na prostě notovej kosmos, ale že má v sobě ten moment takového vnitřního zápasu. To on právě ukazuje na Platonovi Potačmo Sokratovi. Že je to sebeporozumění a že to je zápas o uplatnění pravdy ve světě v té konkrétní situaci rozklávanící se řeckým bojem. Je to ty reflexy. To je pravda. Ale to je přece prereflexii. Ty reflexy je refletováno nepříměřeně, jinak. To se dá přece ukázat v té texte. To, co Patočka nám chce najít, to je to, co je pod tou žínou. Co je pod tou reflexí. Pravda nebyla zavedena na tento svět té prvé tradici židovskou. Pravda funguje v celých dějinách tohoto kosmo. A nějakej vztah k tomu má všechno pozitivní úsilí. Tedy nepochybně i filozofové, kteří si formujou tak a tak různý věci, tak v podstatě přece jenom buď jí hnout k pravdě, nebo od pravdy, ale to přece není obsah té filozofie. Tam ten vztah je prereflexivní a nikoli v bramci té reflexe. Teď se tam vykládají ten pravý zájma, pravý zájma a tak dále. Zájmu zbytí o své významě. To není tohle, co konec prvku v podstatě výra. A jestli teda to není tak, že filozofie právě vždycky na svého druhu výře musí stát. Protiž na tom zájmu. A teď jde jen o to, jak se tento zájem artikuluje. Jestli se artikuluje tým způsobem filozofickým, který je od něho tak trochu dál, který vůči němu stojí v opozici. Když to výra je vlastně jakýsi prodloužení tohoto zájemu? Ano. Navázaný na to, jak to tam koncipuje totočka v přirozeném světě, by ta výra byla tím zájemem, který je teda orientován do budoucnosti. Je to prostě ten zájem v tý budoucnostní dimenzi. Tam, kde se prostě vstavují životu jako k něčemu, s čím mám naložit, co mám vynaložit na něco, co mě přesádne. Ano. Což je možný pouze v budoucnostní dimenzi. A nebo tak, že je to zájem o bytí, jakožto něco třeba uložený. Ano. Ano. A tím teda potom samozřejmě se dá říct, že ta reflexie prostě tadyhle je to co je celé společné. A proto je teda filozofie a výra mají k sobě zvláštní vztah právě proto, že se od sebe vyšej v tomhle tom nejhlubším, že se jak jsi stýkají, tadyhle v tomhle tom nejzákladnějším bodě. Jo a tam jdou na různou stranu. Mně není docela touhledný, co se tím jako objasní se řekne zájem. Je teda to, no to je to, jak jsi říkal, že prostě výra, když se s něčím setkáváš, to nemůžeš nechat být. To znamená, to, s čím se setkáváš, je něco, co vždy na tom bereš jako něco, co je ti uloženo. Tu a res a vis dures. To je prostě, co? To, s čím se setkáváš, se tě získá. Je nějakým, co je patří k tému bytí nebo zájem. No, no, ale především tam zřejmě teda by bylo potřeba rozlišit rozlišit tento zájem od všech postatních zájemí. To je prostě, ale ten vztah by byl asi, poveďme, někoho, teda člověk je sice opice, ale ale úplně jiná opice než ty postatní opice, že? Nebo křestenci je sice nábožitě, ale úplně jiný nábožitě než postatní nábožitě. Je otázka teda, co tím pojďme se pak říkat. Zájem je vždycky partikulární. I zájem o sebe je partikulární, protože já jsem partikulární. V tomto smyslu teda ten pokus postihnout člověka jakožto tu bytost, která která se stará nebo která má zájem o sebe, která která jako stavuje nějakým způsobem k sobě, ke svýmu bytí je taková velice problematická, protože svým způsobem se každá bytost stavuje k sobě. Čili se musí říct, že to se stavuje k sobě zvláštním jiným způsobem, když se stavují ty ostatní. V jeho štíně to se spravovalo tzv. termoplanitní nábože. ... Rozumíš, pokus říct to jinak dobře, ale to přece neumožňuje to najít to společný, když vlastně tady máš takový nevyjasněnej... No já to neuvážím. Patočka teda první, že ten zájem nemůže nejpouze náložit na lidský. Tamhle tým debilům... Dobře, no ale... Dobozvědl tak, že prostě zvířet nežije v takovém zájemu. Protože tomu jeho možnosti jsou zároveň taky vždycky splněný. Ano, to je tam v tvůrám. Na začátku toho doda. Kdežto u člověka je... Takže to není pravda. Tam se chce říct taková větší volnost. Ale myslím, že se tam chce říct, protože tam nejde o zájem, tam to není zájem o sebe. Když se tam říká zájem o svých bytích, tak se ti myslí zájem jaksi zájem o celek. Je to řekneme tak. Právě ten zájem o sebe jakošto tu cestu k tomu celku. To je tam pak sece rozjištěno. Ale přitom je taky možný takovej zájem, který je zájem pouze o sebe. No ovšem. Ten je jako zvířec. Ten vzniká určitě, ten pak vzniká přizpůsobením toho celku, tomu sobě. Čili předpokládá taky jakýsi byt neplný umělomění toho celého. Mě na to něco vadí. Já teď nevedu. Vzpomínám jenom vždycky tak v nějakých analogích. Když mě tam vyblavuje něco takového Rozumíš, tady přijde brablenec k pyramídě. A prostě tak se rozhlídne, pokud teda může a víme ho zájem o pyramídě. Ale to přece není. Není to to, co tady děje. To je taková, je to jen napříměřený. Nehled toho, že pyramída je jenom malička proti celopíše. To je jinak. Ale už tady je ta střílená napříměřena toho brablence, k tomu obrovskému kolosu. A je to taková, že brablenec je, že má zájem o pyramídě, co se tak absurdně tak nepostačujícího k tomu, aby to vůbec kvalifikovalo toho brablence nějakého. Leč ve smyslu snižný. Tady spíš by bylo zajímavý, kdyby se nám ukázalo, že brablenec zjistí, že ta pyramida má zájem o něj. To už pak je vážné. Z tohohle důvodu já si myslím, tam je nějaká taková vada, že když i ten zájem se začne interpretovat jako nepartikulární, tak je to ful jakýsí výkon toho malého důvodu. Tu Scholzové teorii Aros Incaritas, že tady jako zapomen, furt ještě je to jaksi pouplatné k tomu, že člověk dodává sobě té důstojnosti právě tím, že se obrací k tomu, co je víc. Ale to je ten celý škoda problému. Myslím si, že to by nebylo tak úplně ono. Možná teda máte to slovo zájem, jako důvod, který jsi slovo chtěl, který vždycky máte, ale tady opravdu nejde o to, že by jsi řekl, že teď budeš mít zájem. Ale že to je to, co vůbec umožníme nějaký vztahování. Že jako ten základník, je to na tom nejzajímavější a nejpodivuhodnější, se odehrává úplně sajze na tom začátku. Protiž to, že je nějaký, je prostě to prostředí, nebo jako, kde prostě si člověk učí, že je tu léčka, nestojí jako sradná strana. No tak to je takový fakt, že to slovo, teda muselo by se k tým mluvit, že teda vlastně zájem má člověk ten, který je zajal. Který ho něco zajímal. Něco ho zajalo. To může s tím člověk takhle vyhrát, ale myslím si, že opravdu to hra točka myslí takhle, že to je, že ten zájem se myslí jako prostě to, že se napomeň chce. A to myslím, že má dost blízko pak právě k tomu, že... No, ale to se zastane zpátky. Takže se na to nestane to zvané, že tedy jako v podstatě je o to, že já se tím já se tím jako nechám... Kapitána není čistě pragmatické. Zatím ho, jo? Zatím ho tak prostě nechám. Stane se to předmětelné péče, mých starostí, naradosti, nebo tak. Ale to půlteště může být motiválně, to může být půlteště vymýšlená věc, to může být, to může být formalita, to může být fikce, to může být cokoliv. Prostě já to nechám. Prostě já to nechám. Tam musí být konceptím něco jiného než ten můj úkon, ten můj výkon. Ale ten zájem není můj výkon. Ten zájem je výkon toho prostředí. No dobře, tak rozumím. Protože teď znova s tím začal Báci říkat, že já na to neseru. Tak to není výkon toho prostředí. Jak se to má říkat? Že to prostředí na mě nese. To je ještě tak, že prostě je nějak prostředí, které lidi a vědci stojí tak, že si nejsou ful. No dobře, tak to je tak přijatelně napůl, ale někde je ten začátek. I v takovým prostým společenském vazbě je začátek tím, že tady se narodí dítě, který prostě záleží na tom, jaký má ono zájme, záleží na jeho zájme. No tak sice má nějaký úřady, jsou tak naprosto primitivní, tak ta partikla, málo řečeno partikla, že se nažerá a v klidu se vyspad. V podstatě, jo? A nemí potíže ze stolicí a tak dále. A nemí nové spadí. Je zajímavé, že to ani u toho dítle nemí, jak to víš. Že přeci právě celá pediatrienská psychologie novorozemce a z jedného fakt teda dítě té kontraktního roku, jo, je založená právě na tom, že to dítě má potřebu mít taky jakousi perspektivu budoucnosti, to čemu teda oni říkají ta potřeba bezpečí, která má podobu emocionálního vyštění. Nicméně tam je stařenost k budoucnosti. Ten, kdo projevuje se tak emocionálně třeba léto mít děti, je tou mírou toho vyštění, že ty aktuální potřeby, jako na reakce, spadce, na babici a tak dále, být suchý, že budou uspokojované i budoucnosti. Fakt je, že to je jakási souhra, či lasy do hravady, co se projevuje na obou polech. Na tomto dětským polu, kterým provádí emocionální, na polu tohoto dospělí, který je nutnej, taky tímhle, a kromě toho, zvolený záměrně. Ano, Jirko, já to naprosto rozumím. Já jsem se chtěl o něco jiného. To je taková nahodilost, že tohle je jaksi velice hluboký praktikulární případ. Jistě ovšem, že jestli ta společnost, ta rodina, ta matka, jestli k tomu dítěti přistoupí z pozice třeba jeho africké matky, teda v současném době, nebo z pozice nějaký egyptské matky 4000 př. Kr. nebo tak, a nebo jestli to bude matka modernní, to přece už není záležitost zájemu toho dítěte. To je štěstí toho dítěte, že se zrovna narodí v této situaci, nebo neštěstí, že v jiném. A na tom záleží v podstatě. Kdyby dneska někdo vychovával dítě takovým způsobem, jako by ho vychovával třeba před desetmi tisíci lety, tak se tomu říká deprivace, ale tenkrát to bylo normální. No z toho vyplývá tedy, že tady vůbec není primární zájem toho dítěte, včetně tam ty nějaký budoucnostní perspektivy. Kraj je ovšem stále na tý nízký úrovni a tak dále. Tady jde v podstatě o to, kým je to dítě přijato. Nepochytně. No a tedy chci to aplikovat taky na to, že ten takový člověk vůbec je bytost, která primárně nemá zájem o celkem. Protože je to bytost, která je předmětem zájemu o celku. Když už mluvíme o těchto termínech. To je primární věc. A ten zájem člověka o celek tady je možné jedině díky tomu, že tady ten celek se nechová ignorantsky a inertně a že ho nenechává prostě jako chladný vesmír. Níbrž, že on cítí to ujištění třeba, jako to volí dítě potřebovat moc ty takové... Ono totiž, že to takhle prostě... Že to není ten zájem toho dítěte. Že tady ten zájem je na jiné straně. Je zájem toho dítě. A tam není to zájem člověka jako bytosti jediné, ale to je zájem o... Ano, ale... Ten zájem toho světa nějak navazuje na zájem toho dítěte. Spíš obráceně. Ten zájem toho dítěte navazuje na zájem toho světa. Dobře, ale to dítě jak prostě musí spojovat takový si minimum oslovitelnosti tímto zájemem. Tak. Aby k tomu zájemu... A tohleto minimum nebo prostě... Samozřejmě, že ten zájem... To první všichni celí k prsu třeba. Ano. Co se dá geneticky vystupovat až do lidsky budovejch zájemů dospělího jediníce. Ano. Je to možný, ale ten zájem toho celku tady mají toho zájemu celku od toho jedince jestli to není specifická záležitost toho jedince umožněná jeho kvalitament. V podstatě ten zájem celku je...

====================
s2.flac
====================
Protože přece i ty nejprimitivnější organizmy jsou také přesně ten zájem. Ano, takže i to dítě nemůžeme říct, že to je prvné předpoklad. Ten zájem je plný, nejsou tady žádné podmínky ten zájem. Samozřejmě ten zájem se musí na určité úrovni projevit jinak. Že tedy nemůže na prosté plnosti se obrazit nebo nemůže se realizovat na těch nejnižších úrovních, že to potřebuje toho času dlouhého, aby se to z té nížské úrovní se dostalo víc a vyšší. A to jsme pochybnili, ale přece jenom ta formulace, že tady je nejnížší předpoklad jakýsi, a ten předpoklad je takový tím zájem. Ale to není takové mínění, že nejdřív je tu něco a pak je tam. Ale mínění je to tak, že jak si vypovídat o tom můžeš, když mluvíš po člověku, tak můžeš vlastně, vlastně jako když to vezmeš, že chceš vypovídat o fenoménu, tak o tom můžeš vypovídat jenom s tím, že v jaký ten člověk na tento zájem je schopen a povědět. Všechno, dál už není... Ve chvíli, kdy ty už té termíny nebo ten pojímek, že bude záněto něco z tohohoto druhu, třeba že bys měl mluvit o odpovědi, tak je všechno pro mě teda v pořádku. Jde o to, že teda jako člověk v každé své situaci odpovídá. Že to není on první kraj mluví. Že by nemohl mluvit, kdyby neodpovídal. Ale tohleto přece je skutečně právě tohoto druhu vzájem, jakým pokladem reflexe. Protože přece reflexe nabazuje na to, že to není něco, co by si vytucal až tu. To nabazuje na to, že tady se nabízí něco, co jako zve k tomu, aby bylo reflektováno. No ano, jistě, jenže ta struktura reflexe je ohromně stará, ohromně dávná. Aspoň já si myslím teda, že to začíná už tam, kde vůbec začíná první integrita. Protože událost začíná a končí. Tak ta první integrita, nejbližší integrita, už ta událost jako celé ke svým způsobům integrována. To znamená, že se nějak musí vztáhnout k sobě. Ale tím spíš, když navazuje jedna událost na druhou a umožňuje nějakou si super událost, která vlastně s tím, že se stále vztahuje k sobě, navazuje na sebe, opakuje se, tím vlastně tady ustává, že všechno, co můžeme prohlídnout, co můžeme přehlídnout, vlastně trvá a může se vracit k sobě. Tak ta reflex je vlastně jenom takovou specifickou, velmi komplikovaný a vysoký úrovně provedenou takovým přístupem k sobě, který navíc znamená vstup do nového světa a tedy je čímž si velice kvalitativně odložil. Je to skutečně něco novýho. Tam člověk se stává obyvatelem nového světa. Nepoky mě nechci to tím nivelizovat. Ale nicméně, ta struktura sama je začatá, už já nevím velmi kde. Takže zase těžko může si říct, že teda když se tady něco stává zajímavý, nebo se stává, vyzývá k té reflexi, tak teprve ta reflex je možná nikoli. Tady pravděpodobně nejdříve dochází k této reflexi a teprve se objevňují ty věci, co teraz by měly být tím důvodem té reflexi. Ale ta reflexe není jenom ten návrh sobě, to je taky ten odstup. A tady se chci říct, myslím to, že podmínkou toho odstupu, že ten odstup stojí teprve právě na tom zájemu, to je jen na tom sotkání. Rozumím. A na sotkání, no. A že teda jako reflexe, jakož to teda právě ten odstup, nebo to jako to podívání se, nebo to takový kritika, nebo je to takový, to stojí na tom prvním, čemu teda Kateřka tam říká zájem, a to, myslím, se dá říct, že je právě to sotkání. A tu, myslím, že tohle, to je právě, jo, na tohle se to navazuje, tohle je vlastně teda, nebo to je aspoň to pohled díry. Já se tak překvapuji, že se tak překvapuje to spojení. Záleží, že nepochybně je takový to opouštění sebe. To, že člověk zapomíná na sebe, nebo nebere sebe, tak to třeba v poslední vážnosti podřizuje tenhle podřiz. A současně bere v poslední vážnosti něco jiného. Že se tím pánem kvalifikuje jako podřizená, jako závislná troška. To je nepřesné, ale snad nejlepší je to, že se to nebere docela sebevážně. Že víra je ten způsob opouštění sebe. Je to pravý opak toho vstávání v sobě. I když nepochybně se potom v tomto opouštění sebe, se člověk znovu na nové rovně nalézá, ale víra sama svou podstatou není novým přístupem v sobě. Ten nový přístup v sobě je v tom jenom takovej vennejší produkt. Víra by byla v podstatě jako výjítí vstříc něčemu, výjítí ven ze sebe. Určitě by tam byly některé schodní prvky locarismoveho, setkání. Nepochybně teda setkání je možný jenom tam, kde vítu sám ze sebe, kde jsem sám sobě nemůžu s tím setkat. Bych to zkusil říct tak, že víra je prostě setkání nebo takovej postroj, kde prostě všechno s tím se potkáváš, s tím se setkáváš, jak si slibuje a dále ukládáš. Je v tom jednak jaký jsi hárok a jednak jaké jsi křížky. Mně se ještě taky zdá, že to je jaksi opuštění sebe, který právě je určitým způsobem orientovaný. Protože jsou různý formy sebevzdávání, které prostě douspěvají. A tady je právě ta orientace k budoucnosti a svým způsobem jaký jsi nabídnutý integritě. To tady je obsažené. A snad je právě pro líry specifické, že ta integrita je právě jen nabídnutá, že nemůže být právě jakožto budoucí, předmětem teda nabídnutí. V tom je, bych řekl, to společní líry třeba s těmi zájmy, které jsou orientované jinak, přítomnostně nebo minulostně, že také jejich dno nemohou nabídnout. A dokonce je to příbuzní, toto je příbuzní u líry i s takovým zvláštním náhledem, který je zvědně možný už pro chcelamaný dítě, a který o něm už taky dost často žil, nový hajdeř, když ten zážitek tý cizoty ve světě, to potržení tý debílu půly pod nohama, vždycky taková ta možnost toho děsu, u dítěte, právě z toho nepřijetí, z toho, že ve smír teda, nebo svět, není jenom pořádní a přátelský, ale může být právě tak dobře tím, na čem se prostě zarozbijí a zaniknou. To všechno je taky nějak i u tý líry, i když jinak. Právě právě jeden fakt tý orientace, že ta je skutečně vysloveně budoucnostní. No a to ještě je takový budoucnostní, ale takový přítomnostně budoucnostní. Ano, ano, vždyť se to by se ještě muselo vypracovat v tom, že to není prostě ta budoucnost, která je, začíná až někde, proč je to ta, která se otvírá v přítomnosti, ale je budoucnostní. Dalo by se tohleto možná říct tak, že je to výjítí ze sebe, založení to, co říkáš, to orientací, založení ne na tom, který jako, založení ne na tom, od čeho jde, ale k čemu jde. Jo? Jo, založení ne na tom, na tom, čeho se chci zbavit, nebo od čeho to odchází, nebož na tom, že to něco jaksi zve a povolává sebe. Jo, s tím se to asi vyšší od těch jinejch působů sebevzdáví. Ano, který jsou založení na tom, že ne, že by to šlo k něčemu, k čemu, jak si, čeho zve, nebo, že se odchází od něčeho, k čemu už nechceme mít společnost. Ne? To je jako ten motív, nebo ten... Ano, ten motív byl vlastně negacet, že s tím se to vyšší od těch jinejch působů sebevzdáví. Tak, ano, s tím se to vyšší od těch jinejch působů sebevzdáví. To je jistý desintéres. To je takový zajímavý poslyšaj, tohle je takový proces, který svědčí tady do jisté míry teda, když Abraham jde z města, kde byl zabydlený, tak tím, jak si dává výrazy s tímu desintéresu nastat úkol. Ano. A ten interes je docela zvláštní. On neví, kak ne. To je v pořádku, ale je, že kdyby ten Abraham byl, kdyby tím vůdcím motivoval ten desintéres, tak je mu to fůkáno. A ještě tady jen hraje roli, jak ty větší. Ano, to je to okřivávání. Ano. A to je ten spol, že ten desintéres je zvláštní. Že nějaký zvláštní interes to je, když třeba ten lot reaguje jinak, že ten má vodej někam na hory. A on poněl, až na té horách sakra sakra, jednak vůbec vydržel si moc rád, ty hory neměli, a jednak tam nikdo nebyl, a tak aspoň si zvolil nějaké malinké městečko v blízkosti, kam by tak asi tak došel. A uhádal to nějak, jako upizdikovat to. A to byl takovej interes přece jenom... Já si nedovedu představit, jakým způsobem by bylo třeba přepracovat pojem interesu, pojem zájmu, aby mířil k něčemu, o čem nic nevím. No to nevím. To nemůžu jít na typikování. Předmětem toho zájmu... Předmětem o tom nic nevím. Nevím, kde to je, nevím, jak to vypadá, jenom... Já nevím, kde to je, ale že tam je fajn, nevím, jak to vypadá, ale že hezký. Víš, tam si tím místem vůbec nemůžu ničím doložit. No je to prostě, že je to něco, co je zaslíbeno a uloženo. To je to jediné, co já chci... No ano, ale... A každá věc... Obsah toho je jenom, že to je zaslíbeno a uloženo, ale co to vlastně je zaslíbeno a co to je uloženo, jenom víš. To je vždycky to jediné, k čemu se každý zájem váže. Zájem se váže vždycky k tomu, co nevíš. To bych teda... Je to... Jo, mi se to taky tak dá. Víš, já jsem bezmluvený, kdybych měl nějakého předmětě. No, všechno, víš? Tak je to úplně půl. Tak snad už taky dáříc, ale hlavně je důležitý, že i prostě pokud je o ty zájmi vůbec, že to právě do jejich dno je vyslovené nedohlednutelné považování. Třeba kdybychom vzali prostě to minulostní, to, co souvisí prostě s tím zakočením ve světě, řekněme to půl do roku, tak to je přeci fantastické právě v tom pohledu psychoanalýzy, že to opravdu je naprosto nenahlednutelné, mož vlastně prostě v tom budovým člověku, mož tam být. No, ale tomu se říká, když trinkne, to není zájem. To je to zájem. Zájem se vyšší právě od půdu, tím, že je úplně mal něco. No, ale typický příklad je zájem o peníze. Proč jsou peníze takým předmětem zájmu, které jsou předmětem zájmu? No to ne, ty představujou právě všechno. Ano, ano, ano. Cokoliv. Ale cokoliv. Fajn. Ale cokoliv. Jo, jistě, že to slovo zájem teda je nějak pro nás předmětnější. Ano. Ale jo, jistě důležité je, že viděno hlouběji je to skutečně trýb. Samozřejmě, ten je nedovolenej, to je jasné. Tam mnoho není vidět. A přitom, ale zase u toho trýbu je taková jiná věc. Ten trýb je takovej jako... Je trýbem. Takovej strkanej. Je to zájemně tahanej. Ano. Když to zájem je to, co tě přitahuje. Nebo teraz, jo. Zájem musíš přitahovanej. Když to trýbu musíš strkanej. Pravda je, že tady ta česká etnologie funguje. Už například ty ostatní, to je interes například, to je bejtní proces. Ano. To je ale moc dobrý. To není špatný. Tam je to esper. Tu být jiný. Nechceš být jiný, ano. No jo, ale to je teda... To je naprosto do... Takový... Jak bych řekl, to je... Tam je bůl zaškotnutá. To je... Pokud není, tak má bejt. Protože ten zájem je zpět. Aby ta mezera mezi jiným a tím týženým okamžikem byla překladnuta, byla zlikvidována. Abych byl přitom. Tedy v přítomnosti. Ano, je jasný, že v tom klíbu je něco minulostního. Je to prostě nějaká víc atergo. Že v tom interesu je něco přítomnostního. A že teda víra jakožto ten akt, který je možný právě jedině v té otevřené budoucnosti, je přece jenom možný na celé těch důležitých vlách. A jeho velikost máme nějak. Jo, takže to se mi začíná líbit, že by se tady udělal takový jebříček půjč, zájem, víra. Že tedy přece jenom teda víra něco jiného než zájem. Že tedy. To by prostě ani, ano, nepochybně. Přičemž i ten zájem, že slovně by to bylo jakože člověk je stále ještě zajatec. To myslím, že víra osvoboduje. Právě tým, že tam ještě to není v předmětě. Ano, víra hlavně v tý měře v předmětě. Což je teda podmínkou pravé budoucnosti. Budoucnost v předmětní terénách vlastně není pořádná budoucnost. Ano, ale na druhý straně zase k tomu přítomnosti, co mi zdá, že prostě víra níž takový, že zase na druhý straně budoucnost, jak je nepředmětňovatelná, to je zase hovno budoucnost. To slovo tam je nepřiměřené, protože předmětňování budoucnosti není její uskutečňování. Tam jde o něco jiného. Budoucnost svým způsobem je nepředmětnitelná. Takže v tu ranu, jak si tím něco uskutečníš, tak ta budoucnost se klene dál. Proto ta budoucnost oslobozuje, protože teď nepřipoutá k ničemu z toho, co jsi udělal. Ale myslím si, že právě to s tou přítomností, že to je tak, že vždycky ta budoucnost, o kterou jdete vidět, je ta budoucnost, která začíná teď. A která se teda odehrává na tom předním okraju přítomnosti. A s tím způsobem se nakonec odehrává, jak si mezi těmi zájmy a najednou na ničem. Jako tak bych řekl v tom prvním. To je taková to vlastní pole, dokonce to pole těch zájmů zdá se, že je takovej první plán vůbec toho, kde se tě si odehrávají. Takže tam o nás se taky vzazuje, a že je to nakonec hlavně oblast zájmů a jejich jaksi posouzení, jejich konfliktu a jejich jaksi rozhodování mezi nimi, kde ona se vlastně prakticky uplatněne. Podobně jako s zájmy to znamená i určité uplatnění důvodů, které intervenuje na tý rovině jinak budový a usměrňuje a dává a tak dále. Podobně výraz znamená určité takové usměrnění. Nikoliv, to není jaksi popřední, takové určité pariarchizace, usměrnění, posouzení, hodnocení. A pravděpodobně i toho zbytku, pokud bychom byli s zájmi ještě rozrušeni, tak i ty tam nedostávají něco nepotřebné. Zatím jsme už jeli, že se vlastně povinny, jaké to stouky rozhodní, ale všechno je. Většinou jsem se myslel, že tak mi to tu blíží, že není tak docela záležitost přítomnostní, protože právě v tom, jak je to vytvořeno, je taky řečeno, že nejde tak mnoho dovšem. Že zase tam to, o co jde, není tak docela předmětní. A že to je to, co se tam mezi věcmi očekává. To tím se neříká. To myslím, že je skoncluující. Klubí jenom to znamená, nebo asi později, tady na pohledě asi, že tam možná bude báteř. To znamená účastnit. Mít, jak si sprhni ruky. A tím je právě řečené to, co je nás v té budoucnosti, jak jsme nás tady mluví o budoucnosti, tak je tam prostě to nebezpečí. Že to je něco, co nelegitimně dáváš do té přítomnosti. Nějaký pan si to představuje. Takovýhle ty věci. Že prostě děláš jakýchkoli chunstryky, aby si to jako do té přítomnosti měl. O to se vlastně ani nemáš moc starat. Právě se mi zdá, že podstata víry je v tom, že osvobozuje právě zrovna tak od minulosti, jako od týhle budoucnosti. Já bych řekl, že výraz znamená osvobození pro přítomnost. Od všeho týhle. Toho, co už je předmětnění a toho, co je mimo dosáh. Takové věci jako třeba v pěsání. Typické zopročení budoucnosti. Calečnou budoucnosti je jakož vždy taková, ale budoucnosti jestli falí. Tu se mi zdá právě, že filozofie je reflexivě, že v tom vodě zájmu se k tomu staví jinak a jako vykonává ten odstup. V tom smyslu, že není jiný. Že se snaží se chovat nebo snaží se to možná nebejít. To je asi také výstří teatriky. Filozofií patřilo teda se obrátit vzáli na to udělání, že nenechat se odvádět od vzírání nějakýma starostma, zájmama a tak dále. Tohleto není taky radikálně předěláno cestným výrobům. Filozofie, která by byla reflexivní výroba, která by nejenom byla reflexivní v tom smyslu, že by se k ní vracela nějaká formula, ale která by teda současně byla také výrazná výroba, která by byla přiměřená reflexivní, tak taková filozofie si by si nemohla se dostat do volí. Leč tak, že by ten svůj odstup integrovala, vzjednotila s tím odstupem výry samotný. Ano. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com