Ladislav Hejdánek – Milan Balabán – Petr Pokorný, Panelová diskuse [ETF UK]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
To vypadá trošku zvláštní, prostě každý má mít jíno, my se zhodneme si třeba na to. Myslím si, že jestli se tady řada otázek nakusuje, že toto jsou naše úkoly, tak jde o to, jestli tak, jak je v současné chvíli, řešíme, jestli to teda odpovídá, nebo neodpovídáme, takže z toho se týká, že tady řejmě neodpovídáme. Myslím si, že to je kvantitativní návrh. Jo, to je otázka teda priorit, řetelná. Je potřeba rozhodnout přísně profesně každej ze svých oborů, že to je jasné. Se musí na něj soustředit, ale nemůže vynachat určitou snahu ho, publik si tu ho, proniknutí na zahraniční fóra určitý, že nevíte, se teda dozví, co se dá. Ale je pravda, že my teda teď v té snaze o prosazení, udlžení úrovně, poměrně málo se prosazujeme na takovým tom českým veřejným fóru, že do těch časopisů a tak smolí. Já myslím, že to je taky problém generací. Já jsem vždycky zastával a zastával, aby mladší kolegové měli čas na bádání. Ať už šlo doktoráty, nebo teď habilitace a tak, a že bychom to měli respektovat. Takže jsme povolali kolegy, kteří těší bádat, a kteří si s tím jaksi přinášejí, jistě v přednáškách a tak, ovoce této práce a že bychom toto měli respektovat. Tak si vykládám tedy tu věc, že jejich publikační projevy nejsou tak časté, ale jistě je dobré, když se ty výsledky průběžně svého bádání nějak v takové zkrácení některé výsledky přinesly, že do různých časopisů odborných to by, já myslím, posloužilo ji, když vím, že to není tak smrdná věc, když jaksi jsme v procesu, a není věc hotová, že by to bylo třeba na to výsled. Ale hlavně toto, abychom respektovali a nebyli nervózní, pokud tady u nich tyto, jak si nepíši, ta produkce je střízdila a soustředěna. Tím spíše to potom na těch starší generaci, aby tedy nějak tuto otázku, řešení vstupu do naší současné diskuze u nás, nějak se půplatňovala. Ale nás ji taky málo. Tady jsou, ale budeme tomu se přivážit. A ještě i to, já myslím, že my vedle toho vladatelství přímého, tak vůbec seznamování s problémy v teologii nad ekumenickém a světovém fóru už nám dost chybí. Jednak chybí časopis a jednak chybí síly. A to je, co my můžeme v té diskuze potom etické nebo medicínské přinést, když určitý zpracovaný problém na úrovni teologii v jiné zemi, která je cíl v fakultě, když my z toho výsledky třeba jen informujeme. A přirozeně kriticky k tomu můžeme pak se vyjadřovat. Tak tolik bych chtěl říct si, já myslím, že to tu všechno tak naznačeno, ale že to klade veliké úkoly, poněvadžže ten vstup do univerzity nás administrativně nějak nevyzvobodil z té administrativní dříve. To bylo možná její víc, než ji vejvalo. Vejvala dřív taková tvrdší, ale přeci jen kolegům tolik na mě to nedopadalo. Já se dovolím jenom prohlovit pár slov za sebe a snad svou generaci. To je trošku na odpověď na to nepublikování a na tu neviditelnost naším. Já nevím, do jaké míry se oba Martinové připomní nebo jim právě k tomu připojí nebo nepřipojí. Je to už v této zemi, díky těm zvratům, kterými to tady procházelo v těch minulých desetích letích, takže se jednotlivé generace velmi výrazně líší tím, nejen tím, co prožili, ale také tím, za jakých okolností studovali, respektive dál teologicky pracovali. Kdybych to ještě říct velmi impertinentně, tak mám takový pocit, že jsme po tom roce 1989 měli všichni být vysláni na několik let do ciziny, abychom si doplnili své studijní mezery. Že tak to prostě mělo začít. V roce 1990 jsme se měli rozjet, zrozumím, jako několik let. Zavřít fakultu? Ano, zavřít. Mě to tenkrát trošku trašilo v hlavě. Pokusit se třeba na dva semestry tu fakultu skutečně zavřít. Jak si udělat přestávku? No, tak to samozřejmě nešlo a samozřejmě to beru zpět jakožto. Já se zapomněl, až uznávám, že jedné generace se vtorávalo rozbou s tím, tedy až oni přišli. S tím ale souvisí to, že nějakým způsobem, teď můžu mluvit než za sebe, doháním tedy, co se jenom dohnat ještě v mém věku dá. A s neskryvanou závistí tedy se dívám do ročníků, věkových ročníků nížších, tedy na možnosti, které mají oni. V takových situacích popravitelně člověk začne nějakým způsobem něco upřednostně, vlastně něco upozaděvat. Já za sebe jsem se v této situaci rozhodl upřednostnit pedagogickou práci prostě proto, že jsem dostal volnou katedru. A pořád mám pocit, že pro českého teologa v této situaci je pedagogická práce to první, badatelská práce to druhé a to taková ta veřejnostně osvětová práce až to poslední. To se samozřejmě může změnit a o tom samozřejmě jsem ochoten diskutovat. Sloví si to také s tím, do jaké míry, a to je poslední, co to chvíli chci říct, do jaké míry český teolog v situaci té jedné protestantské fakulty v této zemi si může dovolit ten, jaký luxus specializace si může dovolit? To je pochopitelně velmi vážná otázka. Ten fach idiotismus, říkejme tomu, anebo tomu, říkejme, vysoký vstupeň odbornosti příslušné. To je nádherný luxus a koho by to netěšilo, že? To si můžou jen historici trochu představit. Proti tomu bych přeci jen u nás preferoval jistý vstupeň eklekticity, to dovolím o takto říci, ale tím končím. Ale to znamená velkou znavost, co se kde nešlo. Já s váma úplně souhlasím. Nemrzí, teda ne. A prosto nesouhlasím s tím, že my musíme něco dohánět na nejvyšších terenů. My jsme nevyužili dosud právě toho, k čemu nás tlačí za první. Naše zkušenost z milulosti, to je nespracovaná. To je vyčerpatelná, to nejde jenom o to, kdo měl tehdy pravdu, ale jak zpracovat všechny ty zkušenosti na různých rovinách, v různých místech, to je přece Eklezia opresa, to je jedinečný. Já myslím, že bych byl úplně jinečný a nepochopil bych furu věci, kdybych tímhle neprošel. A někteří moje kolegové se říkají, jak to můžou nepochopit, že to je od Pána Boha nám daná milost a nevyužili jsme ji úplně. A za druhý, jak využít toho, že jsme malí, že právě nemůžeme být fakt idioti, že my musíme být odborní, ale vyhledat ten obor nebo takové zaměření, kde využijeme zároveň toho tlaku k odpovědnosti za teologii jako vůbec. Že já nejenom musím dělat celý novej zákon a nemohu být textkritik nebo, já nevím, koptolog, ale já musím každý rok aspoň v nějaké přednášce reflektovat vůbec smysl teologie jako celku. Ale aspoň se pokusit vyložit, teď jsem měl Lukáše, že na jeho model problém s oteriologií, že jaký jsou alternativní další možnosti. A tam přišli takový matadori jako Petr Sláma a tak, to je baví. Nevím jestli proto, že to je vůbecnej problém, jako spíš proto, že to je netradiční, že to není, že to je něco, co se vymýká, ale tomu se nemůžeme vyhnout. A tohle teda musíme využít teď, tady. Jsi zpokusil být generační, ale je to přece jenom komplikováno i v různosti omluvníků. U tebe je velmi pláčevej problém, že jsi nastoupil na katedru, která velmi dlouho byla tím, čím by být měla a to na sobě prostě neseš. A tam skutečně jsi vlastně postaven po ten velmi nepříjemný závazek nebýt specialistou, ale představovat nějakej cel. Já za sebou jasně cítím to, že... Jak to tohle na katedru dává? Až týlíš týlíši být měla. Jo, ale i to, že jak si... Já někdy cítím přece jenom, že by ta matadorská práce měla být až prvotní, že bez ní nemůžu dobře vykonávat ani do benalu. Takže pokud budu si předčítat v učebnice, tak si můžu přečíst, proč bych to měl. Jo, tak takovou tu popularizační dobře. Na to máme už svoje, dejme to mužáky nebo tak. Vypsali do Kosnických pískern, tak já jako výkář jsem vám taky psal, to je to nutné, ale to prostě napadá vám čas. Ale zase teda někdo to dělat musí, to jako úplně nemůžeme vypustit, že je dobře, že někdo zase... Každý odborník by někdy aspoň si měl být jeden takovej. Mě brzí to, že nejsme zastoupení v takovej té diskusii, jako jsou ty souvislosti a reflexy v Malabách, mě to napadne, ale pak jako už nemám čas. Do toho bychom měli vstoupit, to čtou lidi, to trošku vytváří tu atmosféru, že? I intelektuárstvou u nás. A nepřímo se to odráží dál a my tam jako nejsme. A teď ještě si uděláme svůj vlastní časopis, teologia, evangelika, že... A ještě komunil, to člověk taky to je zbohřbený v odborně, že ale si pro tu reprezentaci to musíme dělat, to je strašný dřevenou hru. To nikdo nečte jako z biblistů, z historiků, církevních, jo. A kdybo vy to tam prosadíte, vy nemáte pořádnej časopis, že tu najecajtřify systematice teologii, to nikdo nečte. Ale biblisti jsou saturování, že? A tak pro mě to jako by obě děli tam něco dát, že? To je milé. No a ještě tady k svému ctěněmu příteli Asokovi bych řekl, že k té odborné práci systematické patří také to publikování, už tam to publikování v takovém širším a hlouštím slova smyslu, to znamená vylezání na beřejnost, v tomto případě českou beřejnost, zdůvodnění. A proč toho Pavel stál na rozhrání mezi církví a necírkví? Není myslitelný, že by se obrátil pouze do církve, vždycky také vyjížděl a mluvil i jiným jazykem do necírkve. Česká církvě v potranných výkladních dále stála vždycky na tomto pomezí a nikdy se, pokud by se stáhla, nebo když se stáhla, tak se stala getem. Právě systematik do dnešní rozvedletlé doby by měl publikačně vstoupit. Příklad v roce 68 byly tří teologové pozvání do literárních novin, kde se rozhodlo na vystup konec ostrabizace kněží z kultury, co posadil tehdě Ludvík Vaculík. Čím se tam napsal stať o hříchu, jako o velmi šťastném učení a zdůvodnil, proč byla realizace konkrétnější a výživnější a produktivnější reformace než renaissance. Zapůsobilo to velmi dobře. Toto si myslím, že by i tak kulturní veřejnost uvítala. Ona celkem toho moc nemá, že to je velké távání, nebo dokonce vakuum. A když systematik si promluvil těmto základním, otázka záchrany, radikální záchrany, radikální hodnost takže naopak bych to počítal také v té badatelské práci, i když širším zlova smyslu, poněvadž jak si vysílat takové ty jazyky do necírkve nebo do neteoromie je pro tu teoromickou profesi velmi důležité. Ale možná, že tohle je generační, že my napravdu cítíme to od povědnost až úzkostlivě ten důjeb, alespoň někteří z nás k tomu, že možná je lepší nic než něco špatnýho, než něco polomečátního, co dále opak ještě straší o sobě nebo člověk musí být opravdu dobrý. Ano, k tomu bych definoval to, že právě nejuž nechtěrejší duše, které já znám na fakultě a aj mimo, obchází jedno strašidlo. Strašidlo perfekcionismu. Poněvadž, jak se bude stále odkládat, já nemyslím na nějaké, ale dám si na druhé straně, že vždycky je naše výpověď parciální, vždycky je poznamená tím časem, v kterém je to řečeno. A někde chci čekat na dokonalé vyjádření, znamená pro pás, pro žvinou, jaksi v tom šanci. Mně se zdá dobře, že to bylo teď ve dnešem tak jasně řečeno. Já bych chtěl právě v souvislosti k Milanu Mitovu vzal, ten perfekcionismus, chtěl bych odcitovat rádla, který říkal, že je lepší blbej program než žádný program. A já si myslím, že to patří taky do tohodle, že raději udělat nějaké chyby, než nedělat nic. Samozřejmě ty chyby to nesmí být jaksi výzva klajdáckosti a bezstarostnosti a nevím čemu. Samozřejmě chyby sami o sobě jsou strašně důležité. Konec konců dějiny filozofie jsou dějinami chyb. Dějiny filozofie znamená znamky chyby, abychom se toho vyvarovali a neopakovali je. Takže vrcholem filozofické stížarosti je dopustit se nějaké nové velké chyby, které se ještě nikdo nedopustil. To je vlastně maximum, co se dá od filozofa čekat. Já mám dojem, že v teologii to není moc jinak. Pokud teologie nemá být redukována na jakousi stráž kolem oharků, tak se musí dopouštět těchto chyb. Teologie je napomezí. A od toho jsou ty diference různých teologů a teologií, aby hlídali, kdy ten druhý přejde. A byli hlídáni zase jím. Skutečně takhle je. Perfektionismus je něco strašně problematického, já teď nechci říct jenom ohyzdného, ale problematického, protože velmi často se může stát jakýmsi alibi, jakýmsi výmluvou. A to je to promarnění příležitostí, promarnění času. Já nevím, jak vy se na to díváte, ale já to nesu jako strašlivou prohru všech církví u nás, že nedovedli po té změně říct oslovující zvěst, oslovující slovo. Prostě když se na nich něco chce, tak buď se pustějí do žvaní nějakého zcela nekompetentního, anebo se do toho přišli osvědčených zbožných formulí. A že vlastně v té plastické a často deprimující době, že neřekli ani to málo, co by mohli snad. Že se bojí to vyslovit. Já mám dojím, že to je obecná záležitost, a platí to také pro teologii, ale je to také, kdo dneska něco zaznělo, když neslyšíme o církvích, nic jenom když jde o majet. Tak to je orientováno především na katolíky, pan Štek je slyšet nejvíc kolem toho. Ale také my jsme udělali hodně věcí pro to dostat vpátky věci, ale skutečně oslovit, že to nejdůležitější je to slovo. Když to slovo nechceme říct, když se ho bojíme říct, tak kde je ta reformace, která dává důraz na slovo? Je potřeba spoužít na trh. Jedna věc, která mě pořád trápí, je, že nám nejde v té univerzitě. To je jakási koordinace a kooperace s ostatními univerzitními, a zejména teologickými fakultami. Ale to jsme ještě nenašli ten správnej boost. Taky možná na té důležitosti není k tomu zase až tolik ochoty. Ale já bych toto viděl a nedávno, velmi děkujeme potřebi, že budeme dávat pocetři v kultě teologické, než jsme dohodli, která je bude mít. Abychom to nemuseli dávat třikrát a podobně. Takže to je pořád ještě před námi. Je to věnec úkolů, který není tak verbalizovaný v laborátu Bratra Děkana, ale měl by být tak zapadat. To by nám trochu taky ulepilo, že bychom se zájemně měli na tolik stříčet, že bychom i těch svých úkolů potom mohli mít o něco méně. Ale zejména, když jsem přemýšlel o to, já jsem se totiž přečet všechny ty papíry, které jsme dostali, a přímo z těch škol konce jsem to četl. A když jsem o tom přemýšlel, jak se zhostit do tohoto úkolu, když vidíte věc, svou žítovnost jako evangelická, teologická fakulta na veřejnosti, a zejména v univerzitě, tak mě napadlo hezlo koncentrace, soustředit se na několik málo vybraných bodů, nebo témat, nebo problémů, kterými dohodnout se opravdu, a k tomu potom uspořádat cosi, nebo mísit se do diskuse, tak víte, my máme nejen postránce obstavové, jako teologická, evangelická fakulta, ale také zejména postránce metodické, určité specifiku. Nejvýstížněji, když jsem se na to vyjádřil, elef, to jsem elaborátor, evangelická, teologická fakulta je institucionalizovaná sebekritika. My to nikdy nebudeme schopni udělat celou ploště, na ploště všech problémů, ke kterým by bylo třeba něco říct. Ale na vybraných a předem jaksi promyšlených bodech, jak si ozřejmit jednou ze rok vystupy v té univerzitě s večerem, nebo se sérií přednášek, nebo s diskusí, s nějakým panelem, a tam prostě toto přeřést. To bych viděl jako možnost. Pokud jde o tu už apostrofovanou platformu věcistinskou teologii a evangelika, já jsem připraven k tomu, jak víte, ale zatím to nebylo rozdáno jakýsi návrh. Tam je zájem trochu jirý. Nebylo često s tím se oslovit tu veřejnost, to samozřejmě ne, ale ten primární cíl toho je, jak si řekl bych, naš posvětový. Zdělat ty naše výpavy rády a prostě pečovat o tom, kde je to potřebně. Toto je také naše odpovědnost, aby se na FARA trochu teologicky pracovala, přemýšlela a jak si zprostředkovala to těm budoucím generácím. Jinak mám obavu, že by mohlo dojít dalším a dalším oklesům a prohladům úrovně círů a círů, do kterých se jim zasaduje. Ale ten můj konkrétní návrh, je ten právě koncentrovat se, soustředit se na několik předevdohodnutých, jak se společnou poradou stanovení oborů, problémů, témat, třeba i těch, které zatím v diskusi nejsou. To je taky jedna z rolí anglické teologie, vyslovit něco, co ještě nikdo nevyslovil. Nechytat vítr. Více jednak mají tu metodu, že pokryt všechno, pokud možná. V školství já mám všechny problémy, že na tom i nebudeme nikdy. A proto se odpadně musíme střelit, nemáme snažit. Ještě někdo? Trošku se to jaksi je jiný v různých disciplínách. Biblisti a církevní historici mají svoje sousední obory mimo fakultu, ve kterých by každej měl, to je teda přímě i poslání, ve kterých by každej měl se trošku prosadit taky. Mít to jako svoje řemeslo. Kdežto systematika, etika a praktická teologie by měly pronikat do takovejtej širší veřejnej debaty. To už si to celostně formuluje. Já mám tady ještě jednou takový takový zatazí, konkrétní. Ty tady říkáš, že máme velmi velký úkol, máme ta katedra církevních dějín a religionistika. A jak to teď vypadá? Tak ten institut církevních dějín reformace, jako to vedl doktor Bálky, že to nějak se rozpadá. A vlastně celý ten velkej úkol paní kolegyně Rechertová říká, že chce napsat si dějiny, které někdo zapíše. Že ještě ty dějiny reformace už posledně jedný zatřet. Mám skoro velký úkol, že teď teda je tady dějín. Ta možnost je tam. Ale jako přece tak velký, tak si závažný vobor. Protože jako voboru se přicházejí lidi z cizic, kteří nemůžou přijít kvůli jednotlivým lidem, ale kvůli tomu voboru přijdou sem. Tak jaký to má budoucnost i postrát se personálně? Je tam nějakej dorost? A druhá je ta religionistika. Teď jestli odejde ten Monán, nebo i kdyby neodešel, nebo kdyby nešel. Světové náboženství to je vůbec základní rozhovor pro mír, že Bárt než umřel, tak říkal, že se zbavu narodil, budu budovat světové náboženství. A my tady musíme půjčovat balabá naše struhé kokulty. Třeba nebylo dobře teď si přečíst to, a snad to s tou penzí ještě nebude tak. Jsou tady jiní, kteří by měli na to penzí podnešlet dřív jako my? No to je další problém, který bychom se měli vrátit ještě. No prostě přezení katedr a jejich budoucnosti. To jsou vždycky zrazhovené patroly. Takže, můžeš to přečíst? Já to přečím. Táhle je to přečteně Gros. Katedr, ano. S hodněm hlasem. Perspektivám Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Začíná to, mám za to. Nechci klika, mám za to. Mám za to. Všech narážeců mám za to.
s1.flac
====================
To vypadá trošku zvláštní, prostě každý má mít jíno, my se zhodneme si třeba na to. Myslím si, že jestli se tady řada otázek nakusuje, že toto jsou naše úkoly, tak jde o to, jestli tak, jak je v současné chvíli, řešíme, jestli to teda odpovídá, nebo neodpovídáme, takže z toho se týká, že tady řejmě neodpovídáme. Myslím si, že to je kvantitativní návrh. Jo, to je otázka teda priorit, řetelná. Je potřeba rozhodnout přísně profesně každej ze svých oborů, že to je jasné. Se musí na něj soustředit, ale nemůže vynachat určitou snahu ho, publik si tu ho, proniknutí na zahraniční fóra určitý, že nevíte, se teda dozví, co se dá. Ale je pravda, že my teda teď v té snaze o prosazení, udlžení úrovně, poměrně málo se prosazujeme na takovým tom českým veřejným fóru, že do těch časopisů a tak smolí. Já myslím, že to je taky problém generací. Já jsem vždycky zastával a zastával, aby mladší kolegové měli čas na bádání. Ať už šlo doktoráty, nebo teď habilitace a tak, a že bychom to měli respektovat. Takže jsme povolali kolegy, kteří těší bádat, a kteří si s tím jaksi přinášejí, jistě v přednáškách a tak, ovoce této práce a že bychom toto měli respektovat. Tak si vykládám tedy tu věc, že jejich publikační projevy nejsou tak časté, ale jistě je dobré, když se ty výsledky průběžně svého bádání nějak v takové zkrácení některé výsledky přinesly, že do různých časopisů odborných to by, já myslím, posloužilo ji, když vím, že to není tak smrdná věc, když jaksi jsme v procesu, a není věc hotová, že by to bylo třeba na to výsled. Ale hlavně toto, abychom respektovali a nebyli nervózní, pokud tady u nich tyto, jak si nepíši, ta produkce je střízdila a soustředěna. Tím spíše to potom na těch starší generaci, aby tedy nějak tuto otázku, řešení vstupu do naší současné diskuze u nás, nějak se půplatňovala. Ale nás ji taky málo. Tady jsou, ale budeme tomu se přivážit. A ještě i to, já myslím, že my vedle toho vladatelství přímého, tak vůbec seznamování s problémy v teologii nad ekumenickém a světovém fóru už nám dost chybí. Jednak chybí časopis a jednak chybí síly. A to je, co my můžeme v té diskuze potom etické nebo medicínské přinést, když určitý zpracovaný problém na úrovni teologii v jiné zemi, která je cíl v fakultě, když my z toho výsledky třeba jen informujeme. A přirozeně kriticky k tomu můžeme pak se vyjadřovat. Tak tolik bych chtěl říct si, já myslím, že to tu všechno tak naznačeno, ale že to klade veliké úkoly, poněvadžže ten vstup do univerzity nás administrativně nějak nevyzvobodil z té administrativní dříve. To bylo možná její víc, než ji vejvalo. Vejvala dřív taková tvrdší, ale přeci jen kolegům tolik na mě to nedopadalo. Já se dovolím jenom prohlovit pár slov za sebe a snad svou generaci. To je trošku na odpověď na to nepublikování a na tu neviditelnost naším. Já nevím, do jaké míry se oba Martinové připomní nebo jim právě k tomu připojí nebo nepřipojí. Je to už v této zemi, díky těm zvratům, kterými to tady procházelo v těch minulých desetích letích, takže se jednotlivé generace velmi výrazně líší tím, nejen tím, co prožili, ale také tím, za jakých okolností studovali, respektive dál teologicky pracovali. Kdybych to ještě říct velmi impertinentně, tak mám takový pocit, že jsme po tom roce 1989 měli všichni být vysláni na několik let do ciziny, abychom si doplnili své studijní mezery. Že tak to prostě mělo začít. V roce 1990 jsme se měli rozjet, zrozumím, jako několik let. Zavřít fakultu? Ano, zavřít. Mě to tenkrát trošku trašilo v hlavě. Pokusit se třeba na dva semestry tu fakultu skutečně zavřít. Jak si udělat přestávku? No, tak to samozřejmě nešlo a samozřejmě to beru zpět jakožto. Já se zapomněl, až uznávám, že jedné generace se vtorávalo rozbou s tím, tedy až oni přišli. S tím ale souvisí to, že nějakým způsobem, teď můžu mluvit než za sebe, doháním tedy, co se jenom dohnat ještě v mém věku dá. A s neskryvanou závistí tedy se dívám do ročníků, věkových ročníků nížších, tedy na možnosti, které mají oni. V takových situacích popravitelně člověk začne nějakým způsobem něco upřednostně, vlastně něco upozaděvat. Já za sebe jsem se v této situaci rozhodl upřednostnit pedagogickou práci prostě proto, že jsem dostal volnou katedru. A pořád mám pocit, že pro českého teologa v této situaci je pedagogická práce to první, badatelská práce to druhé a to taková ta veřejnostně osvětová práce až to poslední. To se samozřejmě může změnit a o tom samozřejmě jsem ochoten diskutovat. Sloví si to také s tím, do jaké míry, a to je poslední, co to chvíli chci říct, do jaké míry český teolog v situaci té jedné protestantské fakulty v této zemi si může dovolit ten, jaký luxus specializace si může dovolit? To je pochopitelně velmi vážná otázka. Ten fach idiotismus, říkejme tomu, anebo tomu, říkejme, vysoký vstupeň odbornosti příslušné. To je nádherný luxus a koho by to netěšilo, že? To si můžou jen historici trochu představit. Proti tomu bych přeci jen u nás preferoval jistý vstupeň eklekticity, to dovolím o takto říci, ale tím končím. Ale to znamená velkou znavost, co se kde nešlo. Já s váma úplně souhlasím. Nemrzí, teda ne. A prosto nesouhlasím s tím, že my musíme něco dohánět na nejvyšších terenů. My jsme nevyužili dosud právě toho, k čemu nás tlačí za první. Naše zkušenost z milulosti, to je nespracovaná. To je vyčerpatelná, to nejde jenom o to, kdo měl tehdy pravdu, ale jak zpracovat všechny ty zkušenosti na různých rovinách, v různých místech, to je přece Eklezia opresa, to je jedinečný. Já myslím, že bych byl úplně jinečný a nepochopil bych furu věci, kdybych tímhle neprošel. A někteří moje kolegové se říkají, jak to můžou nepochopit, že to je od Pána Boha nám daná milost a nevyužili jsme ji úplně. A za druhý, jak využít toho, že jsme malí, že právě nemůžeme být fakt idioti, že my musíme být odborní, ale vyhledat ten obor nebo takové zaměření, kde využijeme zároveň toho tlaku k odpovědnosti za teologii jako vůbec. Že já nejenom musím dělat celý novej zákon a nemohu být textkritik nebo, já nevím, koptolog, ale já musím každý rok aspoň v nějaké přednášce reflektovat vůbec smysl teologie jako celku. Ale aspoň se pokusit vyložit, teď jsem měl Lukáše, že na jeho model problém s oteriologií, že jaký jsou alternativní další možnosti. A tam přišli takový matadori jako Petr Sláma a tak, to je baví. Nevím jestli proto, že to je vůbecnej problém, jako spíš proto, že to je netradiční, že to není, že to je něco, co se vymýká, ale tomu se nemůžeme vyhnout. A tohle teda musíme využít teď, tady. Jsi zpokusil být generační, ale je to přece jenom komplikováno i v různosti omluvníků. U tebe je velmi pláčevej problém, že jsi nastoupil na katedru, která velmi dlouho byla tím, čím by být měla a to na sobě prostě neseš. A tam skutečně jsi vlastně postaven po ten velmi nepříjemný závazek nebýt specialistou, ale představovat nějakej cel. Já za sebou jasně cítím to, že... Jak to tohle na katedru dává? Až týlíš týlíši být měla. Jo, ale i to, že jak si... Já někdy cítím přece jenom, že by ta matadorská práce měla být až prvotní, že bez ní nemůžu dobře vykonávat ani do benalu. Takže pokud budu si předčítat v učebnice, tak si můžu přečíst, proč bych to měl. Jo, tak takovou tu popularizační dobře. Na to máme už svoje, dejme to mužáky nebo tak. Vypsali do Kosnických pískern, tak já jako výkář jsem vám taky psal, to je to nutné, ale to prostě napadá vám čas. Ale zase teda někdo to dělat musí, to jako úplně nemůžeme vypustit, že je dobře, že někdo zase... Každý odborník by někdy aspoň si měl být jeden takovej. Mě brzí to, že nejsme zastoupení v takovej té diskusii, jako jsou ty souvislosti a reflexy v Malabách, mě to napadne, ale pak jako už nemám čas. Do toho bychom měli vstoupit, to čtou lidi, to trošku vytváří tu atmosféru, že? I intelektuárstvou u nás. A nepřímo se to odráží dál a my tam jako nejsme. A teď ještě si uděláme svůj vlastní časopis, teologia, evangelika, že... A ještě komunil, to člověk taky to je zbohřbený v odborně, že ale si pro tu reprezentaci to musíme dělat, to je strašný dřevenou hru. To nikdo nečte jako z biblistů, z historiků, církevních, jo. A kdybo vy to tam prosadíte, vy nemáte pořádnej časopis, že tu najecajtřify systematice teologii, to nikdo nečte. Ale biblisti jsou saturování, že? A tak pro mě to jako by obě děli tam něco dát, že? To je milé. No a ještě tady k svému ctěněmu příteli Asokovi bych řekl, že k té odborné práci systematické patří také to publikování, už tam to publikování v takovém širším a hlouštím slova smyslu, to znamená vylezání na beřejnost, v tomto případě českou beřejnost, zdůvodnění. A proč toho Pavel stál na rozhrání mezi církví a necírkví? Není myslitelný, že by se obrátil pouze do církve, vždycky také vyjížděl a mluvil i jiným jazykem do necírkve. Česká církvě v potranných výkladních dále stála vždycky na tomto pomezí a nikdy se, pokud by se stáhla, nebo když se stáhla, tak se stala getem. Právě systematik do dnešní rozvedletlé doby by měl publikačně vstoupit. Příklad v roce 68 byly tří teologové pozvání do literárních novin, kde se rozhodlo na vystup konec ostrabizace kněží z kultury, co posadil tehdě Ludvík Vaculík. Čím se tam napsal stať o hříchu, jako o velmi šťastném učení a zdůvodnil, proč byla realizace konkrétnější a výživnější a produktivnější reformace než renaissance. Zapůsobilo to velmi dobře. Toto si myslím, že by i tak kulturní veřejnost uvítala. Ona celkem toho moc nemá, že to je velké távání, nebo dokonce vakuum. A když systematik si promluvil těmto základním, otázka záchrany, radikální záchrany, radikální hodnost takže naopak bych to počítal také v té badatelské práci, i když širším zlova smyslu, poněvadž jak si vysílat takové ty jazyky do necírkve nebo do neteoromie je pro tu teoromickou profesi velmi důležité. Ale možná, že tohle je generační, že my napravdu cítíme to od povědnost až úzkostlivě ten důjeb, alespoň někteří z nás k tomu, že možná je lepší nic než něco špatnýho, než něco polomečátního, co dále opak ještě straší o sobě nebo člověk musí být opravdu dobrý. Ano, k tomu bych definoval to, že právě nejuž nechtěrejší duše, které já znám na fakultě a aj mimo, obchází jedno strašidlo. Strašidlo perfekcionismu. Poněvadž, jak se bude stále odkládat, já nemyslím na nějaké, ale dám si na druhé straně, že vždycky je naše výpověď parciální, vždycky je poznamená tím časem, v kterém je to řečeno. A někde chci čekat na dokonalé vyjádření, znamená pro pás, pro žvinou, jaksi v tom šanci. Mně se zdá dobře, že to bylo teď ve dnešem tak jasně řečeno. Já bych chtěl právě v souvislosti k Milanu Mitovu vzal, ten perfekcionismus, chtěl bych odcitovat rádla, který říkal, že je lepší blbej program než žádný program. A já si myslím, že to patří taky do tohodle, že raději udělat nějaké chyby, než nedělat nic. Samozřejmě ty chyby to nesmí být jaksi výzva klajdáckosti a bezstarostnosti a nevím čemu. Samozřejmě chyby sami o sobě jsou strašně důležité. Konec konců dějiny filozofie jsou dějinami chyb. Dějiny filozofie znamená znamky chyby, abychom se toho vyvarovali a neopakovali je. Takže vrcholem filozofické stížarosti je dopustit se nějaké nové velké chyby, které se ještě nikdo nedopustil. To je vlastně maximum, co se dá od filozofa čekat. Já mám dojem, že v teologii to není moc jinak. Pokud teologie nemá být redukována na jakousi stráž kolem oharků, tak se musí dopouštět těchto chyb. Teologie je napomezí. A od toho jsou ty diference různých teologů a teologií, aby hlídali, kdy ten druhý přejde. A byli hlídáni zase jím. Skutečně takhle je. Perfektionismus je něco strašně problematického, já teď nechci říct jenom ohyzdného, ale problematického, protože velmi často se může stát jakýmsi alibi, jakýmsi výmluvou. A to je to promarnění příležitostí, promarnění času. Já nevím, jak vy se na to díváte, ale já to nesu jako strašlivou prohru všech církví u nás, že nedovedli po té změně říct oslovující zvěst, oslovující slovo. Prostě když se na nich něco chce, tak buď se pustějí do žvaní nějakého zcela nekompetentního, anebo se do toho přišli osvědčených zbožných formulí. A že vlastně v té plastické a často deprimující době, že neřekli ani to málo, co by mohli snad. Že se bojí to vyslovit. Já mám dojím, že to je obecná záležitost, a platí to také pro teologii, ale je to také, kdo dneska něco zaznělo, když neslyšíme o církvích, nic jenom když jde o majet. Tak to je orientováno především na katolíky, pan Štek je slyšet nejvíc kolem toho. Ale také my jsme udělali hodně věcí pro to dostat vpátky věci, ale skutečně oslovit, že to nejdůležitější je to slovo. Když to slovo nechceme říct, když se ho bojíme říct, tak kde je ta reformace, která dává důraz na slovo? Je potřeba spoužít na trh. Jedna věc, která mě pořád trápí, je, že nám nejde v té univerzitě. To je jakási koordinace a kooperace s ostatními univerzitními, a zejména teologickými fakultami. Ale to jsme ještě nenašli ten správnej boost. Taky možná na té důležitosti není k tomu zase až tolik ochoty. Ale já bych toto viděl a nedávno, velmi děkujeme potřebi, že budeme dávat pocetři v kultě teologické, než jsme dohodli, která je bude mít. Abychom to nemuseli dávat třikrát a podobně. Takže to je pořád ještě před námi. Je to věnec úkolů, který není tak verbalizovaný v laborátu Bratra Děkana, ale měl by být tak zapadat. To by nám trochu taky ulepilo, že bychom se zájemně měli na tolik stříčet, že bychom i těch svých úkolů potom mohli mít o něco méně. Ale zejména, když jsem přemýšlel o to, já jsem se totiž přečet všechny ty papíry, které jsme dostali, a přímo z těch škol konce jsem to četl. A když jsem o tom přemýšlel, jak se zhostit do tohoto úkolu, když vidíte věc, svou žítovnost jako evangelická, teologická fakulta na veřejnosti, a zejména v univerzitě, tak mě napadlo hezlo koncentrace, soustředit se na několik málo vybraných bodů, nebo témat, nebo problémů, kterými dohodnout se opravdu, a k tomu potom uspořádat cosi, nebo mísit se do diskuse, tak víte, my máme nejen postránce obstavové, jako teologická, evangelická fakulta, ale také zejména postránce metodické, určité specifiku. Nejvýstížněji, když jsem se na to vyjádřil, elef, to jsem elaborátor, evangelická, teologická fakulta je institucionalizovaná sebekritika. My to nikdy nebudeme schopni udělat celou ploště, na ploště všech problémů, ke kterým by bylo třeba něco říct. Ale na vybraných a předem jaksi promyšlených bodech, jak si ozřejmit jednou ze rok vystupy v té univerzitě s večerem, nebo se sérií přednášek, nebo s diskusí, s nějakým panelem, a tam prostě toto přeřést. To bych viděl jako možnost. Pokud jde o tu už apostrofovanou platformu věcistinskou teologii a evangelika, já jsem připraven k tomu, jak víte, ale zatím to nebylo rozdáno jakýsi návrh. Tam je zájem trochu jirý. Nebylo često s tím se oslovit tu veřejnost, to samozřejmě ne, ale ten primární cíl toho je, jak si řekl bych, naš posvětový. Zdělat ty naše výpavy rády a prostě pečovat o tom, kde je to potřebně. Toto je také naše odpovědnost, aby se na FARA trochu teologicky pracovala, přemýšlela a jak si zprostředkovala to těm budoucím generácím. Jinak mám obavu, že by mohlo dojít dalším a dalším oklesům a prohladům úrovně círů a círů, do kterých se jim zasaduje. Ale ten můj konkrétní návrh, je ten právě koncentrovat se, soustředit se na několik předevdohodnutých, jak se společnou poradou stanovení oborů, problémů, témat, třeba i těch, které zatím v diskusi nejsou. To je taky jedna z rolí anglické teologie, vyslovit něco, co ještě nikdo nevyslovil. Nechytat vítr. Více jednak mají tu metodu, že pokryt všechno, pokud možná. V školství já mám všechny problémy, že na tom i nebudeme nikdy. A proto se odpadně musíme střelit, nemáme snažit. Ještě někdo? Trošku se to jaksi je jiný v různých disciplínách. Biblisti a církevní historici mají svoje sousední obory mimo fakultu, ve kterých by každej měl, to je teda přímě i poslání, ve kterých by každej měl se trošku prosadit taky. Mít to jako svoje řemeslo. Kdežto systematika, etika a praktická teologie by měly pronikat do takovejtej širší veřejnej debaty. To už si to celostně formuluje. Já mám tady ještě jednou takový takový zatazí, konkrétní. Ty tady říkáš, že máme velmi velký úkol, máme ta katedra církevních dějín a religionistika. A jak to teď vypadá? Tak ten institut církevních dějín reformace, jako to vedl doktor Bálky, že to nějak se rozpadá. A vlastně celý ten velkej úkol paní kolegyně Rechertová říká, že chce napsat si dějiny, které někdo zapíše. Že ještě ty dějiny reformace už posledně jedný zatřet. Mám skoro velký úkol, že teď teda je tady dějín. Ta možnost je tam. Ale jako přece tak velký, tak si závažný vobor. Protože jako voboru se přicházejí lidi z cizic, kteří nemůžou přijít kvůli jednotlivým lidem, ale kvůli tomu voboru přijdou sem. Tak jaký to má budoucnost i postrát se personálně? Je tam nějakej dorost? A druhá je ta religionistika. Teď jestli odejde ten Monán, nebo i kdyby neodešel, nebo kdyby nešel. Světové náboženství to je vůbec základní rozhovor pro mír, že Bárt než umřel, tak říkal, že se zbavu narodil, budu budovat světové náboženství. A my tady musíme půjčovat balabá naše struhé kokulty. Třeba nebylo dobře teď si přečíst to, a snad to s tou penzí ještě nebude tak. Jsou tady jiní, kteří by měli na to penzí podnešlet dřív jako my? No to je další problém, který bychom se měli vrátit ještě. No prostě přezení katedr a jejich budoucnosti. To jsou vždycky zrazhovené patroly. Takže, můžeš to přečíst? Já to přečím. Táhle je to přečteně Gros. Katedr, ano. S hodněm hlasem. Perspektivám Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Začíná to, mám za to. Nechci klika, mám za to. Mám za to. Všech narážeců mám za to.
====================
s2 [nahraná pasáž byla uprostřed kazety].flac
====================
Začelo ke katedře. Já jsem chtěl říct ještě tomu velkého projektu. Nezaznělo to tady, myslím, že by to mělo zaznít, že Amstramská fakulta, která velkého jsem vyslala v dobré výře, že je dobrým historikem, že měl dobré reference, když se ohlíží na těmho působení tady, tak se chytají za nos a z jejich strany rozhodně nějaké prodloužování. Oni o tom neuvažují a když cítili ten tlak ze strany velkého, tak se snažili tomu čelit, zrazili to a dávali nám na jeho, že můžeme čekat nějaký pokus velkého, prostě to prodloužit nějakým způsobem. Tohleto je přesně ono, je to velmi zajímavá nabídka pro nás, atraktivní vydat Monárovi spisy a vidím, že tuhletou okolnost, když nad tím konkrétním projektem uvážíme, bychom taky měli mít na stole. Protože to je asi razentní pokus velkého, který má na tom svoje zájmy a Amsterdamštíti o toho dávají ruce pryč, vypadá to tak, nebo může se samozřejmě říct, tím ten Černý Petr zůstává tak trochu na nás. Je to tak. Když se usneseme, že přijímáme signál z Amsterdamu, že končí jeho mise, to myslím problém není. Když se usneseme, že po rozpravě se nám jeví celý ten projekt velmi mlhavě, že by to vyžadalo řadu přípravných kroků, které on sám nemůže zajistit a my z mnoha důvodů, momentálně taky ne pro personální obsazení katedry, že to tedy není průchodné, no tak pak, když mu to oznámím oficiálně, tak samozřejmě situace jiná, ale pak zbývá už jenom, jak si to poslední, že on bude říkat, no tak já jsem o všem s ním počítal, ta smlouva je s tím zborem a v té smlouvě je jen jmenován Balke jako v plním paragrafu, pak je to teda, že to přichází na fakultu, takže po právní stránce nemůže se o toho přijít, ale prostě prohlásí, já jsem na to investoval a já teda sem budu jezdit. No, tak a co teď? Já myslím, že bychom měli, kdyby to bylo věcné to rozhodování, nespojovat tu otázku bytu. Takže? Rozhodovat o tom projektu a zvlážet jeho kladu a základu k dýmu, který bude tam, tak on může sem tři roky protožívat, tak již to nejde jinak. Já bych to taky, jak jsi nechtěl, otopit předevnou celý... Ta věc stojí za tobou a byla by záslužná, kdyby ty monárovy si vyšly. Ale je třeba vyjasnit ty podrobnosti, jestli mluvěcí myslím, on si je vůbec uvědomuje. Jestli by eventuálně v těch penězích, kterým on se řešil na tvoje věci, se nedal zaplatit, tak já nevím, že tu máte nějakého tady pracovníka, který by to takovou redační odročenou tam udělal. Pod vedením teda historické katedry a nebo další všechno. Aby to neskončilo někde v nějaké nejasnosti nebo v prostředce světa. Já myslím, že tady je tak zhruba koncept, že bych vám pomohl i maličko povod, kdyby ten klíčový bod, asi budou ty autorské práva od paní Molnárovi, který to ostatní sedá, myslím, velmi lehce vykorespondovat. Molnár publikoval většinou ve všelijakých francouzských redách a tak dále, kde ho znali, kde by to určitě, jak si nějak neblokovali, že to nám komuniovat. Takže tohle není problém, problém je v tamtém. A to by se mohlo takovou postupnou sondáží zjistit. Už taky selekce toho, co se má vyřadovat, to je velmi záležná věc. Jsou starý práce, které jsou velmi dobré. Vzít jednou novější nebo podle jakého hlediska to vyselektovat. Nemůžeme všechno, to by bylo několik svastů. Já to chci rozhodně, vyslovně odborně podle ceny. Zároveň největší mířitko měně dolů věku. Kolik odhadem by bylo těch krátkých článků studií, kdyby se hodilo na dva svazky, na tři svazky? Tam by nešlo o ty knihy, které už vyšly venku. Nemůžeš o ty malé věci, které jsou roztroušené a jsou v cizích jazycích. No tak malé, ty se tak někdy byly dlouhé a mohlo by se ukázat, že by hraly několik desítek, které by více nebo méně stále zakračily. To by bylo tak na dva svazky po třech sestránkách.
s2 [nahraná pasáž byla uprostřed kazety].flac
====================
Začelo ke katedře. Já jsem chtěl říct ještě tomu velkého projektu. Nezaznělo to tady, myslím, že by to mělo zaznít, že Amstramská fakulta, která velkého jsem vyslala v dobré výře, že je dobrým historikem, že měl dobré reference, když se ohlíží na těmho působení tady, tak se chytají za nos a z jejich strany rozhodně nějaké prodloužování. Oni o tom neuvažují a když cítili ten tlak ze strany velkého, tak se snažili tomu čelit, zrazili to a dávali nám na jeho, že můžeme čekat nějaký pokus velkého, prostě to prodloužit nějakým způsobem. Tohleto je přesně ono, je to velmi zajímavá nabídka pro nás, atraktivní vydat Monárovi spisy a vidím, že tuhletou okolnost, když nad tím konkrétním projektem uvážíme, bychom taky měli mít na stole. Protože to je asi razentní pokus velkého, který má na tom svoje zájmy a Amsterdamštíti o toho dávají ruce pryč, vypadá to tak, nebo může se samozřejmě říct, tím ten Černý Petr zůstává tak trochu na nás. Je to tak. Když se usneseme, že přijímáme signál z Amsterdamu, že končí jeho mise, to myslím problém není. Když se usneseme, že po rozpravě se nám jeví celý ten projekt velmi mlhavě, že by to vyžadalo řadu přípravných kroků, které on sám nemůže zajistit a my z mnoha důvodů, momentálně taky ne pro personální obsazení katedry, že to tedy není průchodné, no tak pak, když mu to oznámím oficiálně, tak samozřejmě situace jiná, ale pak zbývá už jenom, jak si to poslední, že on bude říkat, no tak já jsem o všem s ním počítal, ta smlouva je s tím zborem a v té smlouvě je jen jmenován Balke jako v plním paragrafu, pak je to teda, že to přichází na fakultu, takže po právní stránce nemůže se o toho přijít, ale prostě prohlásí, já jsem na to investoval a já teda sem budu jezdit. No, tak a co teď? Já myslím, že bychom měli, kdyby to bylo věcné to rozhodování, nespojovat tu otázku bytu. Takže? Rozhodovat o tom projektu a zvlážet jeho kladu a základu k dýmu, který bude tam, tak on může sem tři roky protožívat, tak již to nejde jinak. Já bych to taky, jak jsi nechtěl, otopit předevnou celý... Ta věc stojí za tobou a byla by záslužná, kdyby ty monárovy si vyšly. Ale je třeba vyjasnit ty podrobnosti, jestli mluvěcí myslím, on si je vůbec uvědomuje. Jestli by eventuálně v těch penězích, kterým on se řešil na tvoje věci, se nedal zaplatit, tak já nevím, že tu máte nějakého tady pracovníka, který by to takovou redační odročenou tam udělal. Pod vedením teda historické katedry a nebo další všechno. Aby to neskončilo někde v nějaké nejasnosti nebo v prostředce světa. Já myslím, že tady je tak zhruba koncept, že bych vám pomohl i maličko povod, kdyby ten klíčový bod, asi budou ty autorské práva od paní Molnárovi, který to ostatní sedá, myslím, velmi lehce vykorespondovat. Molnár publikoval většinou ve všelijakých francouzských redách a tak dále, kde ho znali, kde by to určitě, jak si nějak neblokovali, že to nám komuniovat. Takže tohle není problém, problém je v tamtém. A to by se mohlo takovou postupnou sondáží zjistit. Už taky selekce toho, co se má vyřadovat, to je velmi záležná věc. Jsou starý práce, které jsou velmi dobré. Vzít jednou novější nebo podle jakého hlediska to vyselektovat. Nemůžeme všechno, to by bylo několik svastů. Já to chci rozhodně, vyslovně odborně podle ceny. Zároveň největší mířitko měně dolů věku. Kolik odhadem by bylo těch krátkých článků studií, kdyby se hodilo na dva svazky, na tři svazky? Tam by nešlo o ty knihy, které už vyšly venku. Nemůžeš o ty malé věci, které jsou roztroušené a jsou v cizích jazycích. No tak malé, ty se tak někdy byly dlouhé a mohlo by se ukázat, že by hraly několik desítek, které by více nebo méně stále zakračily. To by bylo tak na dva svazky po třech sestránkách.