Ad Eliade
| raw | audio ◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, možná 80. léta ◆ poznámka: na kazetě poznámka "Vysočina"
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Takový profání člověk je výsledkem desakralizace v lidské existence. To ovšem implikuje v skutečnost, že nenáboženský člověk sama sebe konstituoval v opozici vůči svému předchůdci náboženskému a to tak, že se snaží sama sebe zbavit veškeré religiozity, veškerého transhumánního smyslu, významu. Uznává sama sebe pouze v té míře, v jaké se osvobozuje a očištěje pod pověr svých předkův, půvozovkách. Jinak začíná profání člověk, ať chce nebo nechce, v sobě ještě nese stopy chování člověka náboženského, člověka náboženského, pardon, a však zbavené tyto stopy, zbavené jich skutečného náboženského významu. Člověk dělá, co dělá, je dědicem, nemůže definitivně zničit vlastní minulost, protože sám je jím produktem. Konstituuje se v negacích a odmítání stáleji však strašní skutečnosti, které zažehnává. Aby disponoval světem v sobě vlastní, desakralizoval nenáboženský člověk, svět v něm žili jeho předsci, cítí však stále znovu, že ať tak, či jinak, ono původní chování náboženského předku zůstává skryto v hlubinách jeho nitra, připraveno, aby se znovu aktualizovalo. Proto je nenáboženský člověk v čistém stavu, v zácném děvem, říká Eliade. Je tomu tak i v té nejvíce desakralizované moderní společnosti. Většina tzv. nenáboženských lidí se v podstatě stále ještě chová nábožensky. Nejedná se pouze o množství pověr a tabu moderního člověka, které mají prokazatelně o religiozní původ. I moderní člověk, který se považuje za nenáboženského, disponuje ve skutečnosti kamuflovanou mytologií a hojným počtem degenerovaných nebo ono říká degradovaných rytů. Kino, továrna na sny, přebírá a užívá nestřetně mytických motivů. Boj mezi hrdinou a monstrem, zasvěcenecké zkoušky, exemplární figury, obrazy, dnívka, mladá hrdina, rajská krajina, peklo atd. On zde v těch příkladech navazuje na ty výklady, které já jsem tady přeskočil. I Čedba v sobě nesé mytologickou funkci, nejen protože nahrazuje recitaci mýtů v archaické společnosti, nejbrž především protože poskytuje modernímu člověku unik z času, srovnatelný s unikem uskutečnovaných mýtek ve svátcích. Čedba vrhá člověka mimo jeho osobní trvání a spoluje s jinými rytmy, dovoluje mu žít jiné příběhy, dějiny, ať už jde o detektivku nebo o nějaký vážný román. Velká většina lidí bez náboženství nejsou svobodní od náboženského chování tedy, naopak jsou zaveleni magicko-religiozním harabům, degenerovaným až ke karikatůře a proto těžko rozpoznatelným. Nejde jen o početná malá náboženství, jež bují ve všech velkých městech, o církvé sekty, okultní školy, neospiritisty nebo všechny tyto fenomény ještě náleží do sféry religiozity, byť se jedná o její odpůsobné aspekty. Nejde také pouze o různá politická hnutí, o sociální profety, jejíž mytologická struktura a náboženský fanatism jsou snadno rozeznatelné, zde stačí jeden příklad. Marx přebírá velké eskatologické mýty, například roli spravedlivého umazaného spasitele. Vím, že v našich dnech má být nejlepší historický historiát, jehož utrpení má změnit ontologický status světa. Marxová bezstřední společnost vymizení historických napětí, které z toho má vyplynout, má svůj protějšek v mýtu Zlatého věku. Je příznačné, že Marx přebírá i židovskou, křesťanskou i eskatologickou naději absolutního konce, dějin, poslední boj mezi dobrem a zem. V tímž prorockou spasitelnou vítěznou roli má sehrát právě ten proletériát. Zde se Marx liší, říká eleády od ostatních slovů, půvdějení třeba Ortega i Casset. Pro hněž historické napětí se týká jedině klidské situaci. A však příklad těch zdegenerovaných náboženských chování zde uvádí eleáde i hnutí, jež se proklamují být zcela laická. Mluví například o nudistechci či o hnutí za sexuální svobodu, který se hledává právě stopy té nostalgie po ráji. Anebo potom mluví o zasvěceneckých scénériích moderního věku, například o různých takových scénách, které se dějí mezi vojáků v prvním boji, který může píčkout i lekci. Déle mluví obsah psychoanalýze, která je v západní skolečnosti čím dál tím přihledanější a modernější. Tato psychoanalýza ve svém nebezpečném operaci se stupů do hlubin vlastního nevědomí a tam bojí s těmi monstry potlačených různých tůlů a v vítězném boji se mu také jeví být analogí k těm různým zasvěceneckým rýtům. Mluví o tom, že veškerá lidská existence spočívá na různých zasvěceneckých aktech, které člověk musí podstupovat, když například chce svém zaměstnání postupovat. Upadlá religiozita, která je dnešní člověk vydán na pospas, v čem postrádá o nem základní smysl, jaký mělo náboženským v archaických dobách. Ačkoliv odpovídá konstituci člověka jako dědice svých náboženských předků. Není s to řešit existenciální krizi člověka žijícího v moderní, zase provizované skolečnosti. To by bylo asi tolik o tom referát, a teď už jenom několik poznámek, které já mám domň, že na to zase navazujete, můžete posoudit sami. První věcí, kterou si z toho pohledu na dnešního člověka, jak nám nabízí Eliade, vyplývá, je povinnost nové interpretace biblické zvěstí, kde mám dojem, že základem té nové interpretace by mělo být úsilí o oddělení slova o Bohu a jeho pravdě, Ježíši Kristu, která stojí před člověkem, nad člověkem a může si stávat skutečností v lidských příběhích osobních i v dějinách. Že toto slovo se musí zbavovat dřívějších vyrazových form spojených s archaickými symboli byť, tedy přesně přeznačenými a v dřívější době ještě nosnými. Příkladem toho je například křest, který dodnes mnohým starším lidem reprezentuje magický úkon, ale to je takový už napůl takový vyprchalý symbolismus, který asi vyrůstá z toho, jak je viděly v těch přírodních náboženstvích vodu. To je ten symbolismus vody, ale stále tady zůstává takový magický zákaz pohledu na křest, dalo by se najít mnou. Já jsem si teď, když jsem to psal na poslední chvíli, ty moje poznánky k tomu na žádný iný příklad nespomněl, ale už v samotné Bibli je možno se setkat s mnohými jakýsi výrazovými prostředky, které jsou ještě silně poznamenány tím archaickým kápáním světa jako míst přírody, jako místa, kde se také Bůh může zjevovat. A tyto symboly, tyto archaické výrazové prostředky jsou člověku žijícím v moderní průmyslové společnosti těž neakceptovatelné a proto se mohou stát překážkou pochopených základů, které vždycky je vlastně přijíždět tady jinde, který je právě v poukazi na ty pravdy, která může, která přesehuje ty lidské dějiny, ale která může být akceptovatelná i dnešnímu člověku právě, protože se může prvním návprojevat, zjevovat, manifestovat. Druhou věcí je moje představo o úkolech církev, to je takové možná bůhové slovo, takový pokus o pochopení jednoho z těch úkolů. Církev má úkolů jistě mnoho, v určité době, v určité dějinné situaci se ovšem některé úkoly stávají nelehavějšími ve srovnání s nimi. Člověk dneška odmítající veškeré transcendentní skutečnosti a vydaný přitom na pospas s degenerovaným náboženským jehům a chováním, které jsou zbaveny svého hlubokého smyslu, neotvírají před ním skutečnou perspektivu cestu k té pravdě přesahující okolní skutečnost dnešek. Tedy takový člověk podstupuje skutečně v smyslu tragickou existenciální situaci. A kdo jiný než čestenská církev stavějící na té avantgarní své ubritské zvěstí nabízející cestu k oné pravdě, která mu stojí nad člověkem, cestu akceptovatelnou podle mého názoru u dnešníh lidí, kterým se kosmos je vidět jako desakvalizovaný. Kdo jiný než církev by měl lidem právě tuto cestu otevírat? Tuto cestu lze lidem otevírat, když se především bude otevírat sama církev, když bude v dnešních dějinách novým neočekávaným fenomenem, který bude založeným i jinde, než jen v přítomnosti, když bude sama žít ze svého výhledu té pravdě. Tomu však patří i úsilí o nalezení pravého slova, když by druhým té cestě, té pravdě, obrátilo zrak a zde také nikdo jiný církev a zde především nikdo jiný církev se stoupit nemůže. V dnešní době, v době těkání ze dne na den, je tedy naléhavým úkolem nově hovořit právě o pravdě, která každodenní těkání přesahuje a která nemá svůj základ v tomto světě. Zde je třeba podstupovat k boji o duše s těmi okolními, degenerovanými, upadlými, náboženskými děli. Všechno, jakéhokoli charakteru. No a to bylo všechno, co jsme z toho měli. Přečet nejdřív v tom novým překladu, když si to můžete, podle králické. Je to příběh, v němž Jákob mění vlast za cizinu. Z místa na němž se usadil otec Izák. Na němž přijal Izák zaslíbení hospodinovo. Já s tebou jsem a požehnám tobě a rozmnožím si jim mě tvé. Tedy místo, které znamenalo pro Izáka jeho rod život. Z Versailles míří Jákob do chára, do cizin. To pozadí jeho odchodu známe. Vyhrocený spor mezi ním a Ezalem. Ukvácení požehnání. A na téhleté cestě, na níž se vydává, v králiští píšou trefil na jedno místo. Na tom místě, který je v 11. verši, se neuvádí jeho jméno. Až v 17., jak se to jméno jmenovalo? Luz, dřív. Luz je, když se to přerozí, mandlóní, mandlóněvý strom. A to byl strom posvátný. A tedy, když sem zamířil, Jákob asi nešel jen tak, ale si tam cílil. Byč uvádí, že hledal, no v tom novém předkladu to není teda jen Byč, ale uvádí, že hledal místo Asilu, před místou svého bratra. Kámen, který si klada pod hlavu, má být snad si částí oltáře, který tam byl. Tedy je to místo pohorského kultu, na které on přišel, kde se tedy prováděl kult nějakého přírodního božstva. Mě tady napadla ještě jedna věc. Jákob odchází z Bersabe, jako utíká před bratrem, ale zároveň jde za nevěstou. Jde, aby si nebral dceru kanonejskou, jde tedy do pára, nebo vzal dceru z příbuznosti sebe. Jde za nevěstou, která má dát potomstvo. Otázka, jestli tedy Jákob nemířil, spíš ještě, kvůli téhleté druhé věci, aby si zajistil splnění toho požehnání, které mu dal Isaac. Ve třetím verši téhlecté 28. kapitoly je, kde mám výběr. Tady, předtím. ... Tedy jestli nejde proto, aby si zajistil teda tuhletu věc. A tedy přišel na toto místo, trefil jako jedno místo, které se jmenovalo míst. A tady dochází ke snovému vidění. Žebřík, anděla, vystupující a sestupující. Tento obraz si má znázorňovat spojení nebe a země, které, jak víte, nebylo možné všude, podle tohlejších představ. Vždycky na určité místě, podle těch představ, tam, kde byly průdu díry, to je plen bě nebeské, kde tedy byla brána, kde byl průchod. Jákob vidí tento žebřík, vidí ty sestupující a vystupující anděly. V nějakém rabinském komentáři se uvádí, že ty rozlišení jsou andělé vlasti a andělé cíziny. A teď si nemůžeš pomoct temu, jak by to bylo logicky. Ano, když on opouští vlasti, ty vystupující nahoru jsou andělé vlasti a ty sestupující jsou andělé cízí. Teď tohleto Jákob vidí, ale to nejdůležitější, nad vším tím stojí hospodina a mluví k němu. Způsob hospodinových opakuje se a potvrzuje, to požehnám odcevo z prvního a následující čersí této kapituly, a to je zaslíbený, jak je ve verši 14. nebo 15. Ano, v 15. verši. A já s tebou jsem a s tímhle týtem budu, tak si snad nemám vyjadřovat nic jiného, než se tu vykládá to jméno hospodinova El Shaddai, bůh všemohoucí bůh příteli, který já hospodím, jsem pánem, který dává všechno. Bezpečnost, ať už tedy šel Jákob na to místo, proto aby tam našel ten Asiel. Bezpečnost, ochranu, ale dávám úrodu, dávám potomstvo, já jsem dárce života. Jákob tedy se hledává, v tom 16. verši, pak jako vzesno svého řeku v pravdě hospodin jest na místě tomto. Já bych tam dodal do té jeho řeči, že hospodin je i na místě tomto. Že tam, kde on to nečekal, tam se s ním hospodin potkal, tam ho zastavil na jeho cestě a dává mu nasrozuměnou, že žádné ty opory, které on hledá, nejsou v pravdě oporami, ale všechno to, co on hledal, dává jedině on. Je to jistě zvláštní setkání, a když si tohleto člověk pokopí a pozná, tak asi se dostává do té situace jako Jákov, že je to tedy setkání, které si vyvolává až hrůzu, zhrozit se v tom 17. veršičně. Ještě jedna věc mě napadla až dosud, že v této chvíli Jákov o hospodinu slyšel, setkával se i s jeho jménem, v jeho jménu při jakoužehlání necovskému. A tady natomíst se setkával se s hospodinem, přijímat to poznání, že hospodin je dávcem všeho hospodinu, je na místě tomto a já jsem to nevěl dělat. O tom setkání tedy, o této zkušenosti, postavilo támhle na znamení pamětný. Nenazvali jméno jistotoho B.T. Myslím, že by to slovo na znamení pamětné asi má tam svůj znam, že tedy odvádí pozornost od toho, k čemu my obvykle upoutáváme. Pať už teď to je k Jákovovi samému, k osobě, nebo k události, nebo k tomu místu, co to bylo, jak to bylo místo. Tedy ten kámen, který on tam staví, má ukázat, že ta pozornost není zaměřena ani k té osobě, ani k události samému, ani k místu samému, ale právě k tomu, že tam na tom místě je dno. Je to, jak jsme se dívali, snad jediný případ, nevím, k ním pustila určitě, ale snad jediný případ, kdy je kámen, takovýto kámen, pomazán olejem. No a ve 20. a následujících verších tam je ten slib Jakovic. Jestliže Bůh se mnou, bude se mnou, a ostříhatím nebude. Jenom jedna věc, k tomu, to předvětí, to jestliže Bůh, bude. Není, to se mně zdá, že to není podmítka, nebo podmínkové, ale časové. Že tu nejde o nějaké sjednávání, o nějaké obchodování s pánem Bohem, o výměný obchod s Bohem, který má splnit určité podmínky, aby ho Jakov uznal za svého pána. Takže ten smysl je v tom časovém. Až si všechno přežijí, až se vrátí, až budu užívat pokoje, nebo se vrátí v pokoji, tehdy mi Hospodin bude za Bohem. A v tom té oddanosti, si pak přijde všechno to, co následuje. Ze všech věcí, které mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám. To není splácení vnímu, ale výraz vděčnosti, vyjádření toho svrchovaného, asi nároku Božího, na vnitřní, ano, na vnitřní. Co jsem tedy měl říct? Rajkovi, mějte všechno takovou, je jedna, kterou jsem rád vládl, a já bych chtěl to říct, když se budu říct, že jsem to vylaboritovat právě, ale zároveň jsem to měl říct, když jsem to vylaboritovat, tak je to vládl. A spíš jsem myslel, že první faktem, který je v mě všechno vědomý, je to volnost, že se jedná o dobu patriárchů, a víme, že biblické zprávy jsou tedy známkou, že se sovětské vedení uvádí, že měl pravdu, že neprovádí politiku, která je všechno vládl. Jeho odpustí však jsou umocí a ukáženosti. A tak jsem se v té biblické archeologii pokoušel dočíst něco právě o tom, že v době patriárchů víme, že nejde náze ani z jistotou, což může se vzběrně hodnout do osoby, které jsou celé zmeny, které jsou vědětelství, které jsou vlastně zastosovány, zvláštní barány, a tak dále. Rovněž o náboženství, které půjdu v biblické době patriárchů, které se v zjistotu vznicit pouze nemávají. Tradice zachovala jméno patriarchů, jméno, které dřív byly zlomotřezné rodinní vůzky, pokračovaný vůzků, obranené vůzky, patajské vůzky, a to ovšem neznamená, že v té době bych neustělící zhrávat všechny monoteismy, které by byly monoteismy. Biblia se soustředila na zveřejňování spousubených nedodržováním sovětských zákonů s lidskými orgány, občanskými nebojističními zápasování starých obraných práv občanoků. V roce 1971 Sakharov napsal generální tajníky, že člověk, který podlhá léta kradování písň a vypracování krupných závodů, po věstí a později patočkové akci starozákonních redakcí, opravovány v ní zpracovávány podle záměru redaktoru, který míní než některý ten oddíl, který ten oddíl, který mám už před sebou zvědčí od redakcí, iž na základě faktury, že se vysloužen ze dvou částí, tedy
s1.flac
====================
Takový profání člověk je výsledkem desakralizace v lidské existence. To ovšem implikuje v skutečnost, že nenáboženský člověk sama sebe konstituoval v opozici vůči svému předchůdci náboženskému a to tak, že se snaží sama sebe zbavit veškeré religiozity, veškerého transhumánního smyslu, významu. Uznává sama sebe pouze v té míře, v jaké se osvobozuje a očištěje pod pověr svých předkův, půvozovkách. Jinak začíná profání člověk, ať chce nebo nechce, v sobě ještě nese stopy chování člověka náboženského, člověka náboženského, pardon, a však zbavené tyto stopy, zbavené jich skutečného náboženského významu. Člověk dělá, co dělá, je dědicem, nemůže definitivně zničit vlastní minulost, protože sám je jím produktem. Konstituuje se v negacích a odmítání stáleji však strašní skutečnosti, které zažehnává. Aby disponoval světem v sobě vlastní, desakralizoval nenáboženský člověk, svět v něm žili jeho předsci, cítí však stále znovu, že ať tak, či jinak, ono původní chování náboženského předku zůstává skryto v hlubinách jeho nitra, připraveno, aby se znovu aktualizovalo. Proto je nenáboženský člověk v čistém stavu, v zácném děvem, říká Eliade. Je tomu tak i v té nejvíce desakralizované moderní společnosti. Většina tzv. nenáboženských lidí se v podstatě stále ještě chová nábožensky. Nejedná se pouze o množství pověr a tabu moderního člověka, které mají prokazatelně o religiozní původ. I moderní člověk, který se považuje za nenáboženského, disponuje ve skutečnosti kamuflovanou mytologií a hojným počtem degenerovaných nebo ono říká degradovaných rytů. Kino, továrna na sny, přebírá a užívá nestřetně mytických motivů. Boj mezi hrdinou a monstrem, zasvěcenecké zkoušky, exemplární figury, obrazy, dnívka, mladá hrdina, rajská krajina, peklo atd. On zde v těch příkladech navazuje na ty výklady, které já jsem tady přeskočil. I Čedba v sobě nesé mytologickou funkci, nejen protože nahrazuje recitaci mýtů v archaické společnosti, nejbrž především protože poskytuje modernímu člověku unik z času, srovnatelný s unikem uskutečnovaných mýtek ve svátcích. Čedba vrhá člověka mimo jeho osobní trvání a spoluje s jinými rytmy, dovoluje mu žít jiné příběhy, dějiny, ať už jde o detektivku nebo o nějaký vážný román. Velká většina lidí bez náboženství nejsou svobodní od náboženského chování tedy, naopak jsou zaveleni magicko-religiozním harabům, degenerovaným až ke karikatůře a proto těžko rozpoznatelným. Nejde jen o početná malá náboženství, jež bují ve všech velkých městech, o církvé sekty, okultní školy, neospiritisty nebo všechny tyto fenomény ještě náleží do sféry religiozity, byť se jedná o její odpůsobné aspekty. Nejde také pouze o různá politická hnutí, o sociální profety, jejíž mytologická struktura a náboženský fanatism jsou snadno rozeznatelné, zde stačí jeden příklad. Marx přebírá velké eskatologické mýty, například roli spravedlivého umazaného spasitele. Vím, že v našich dnech má být nejlepší historický historiát, jehož utrpení má změnit ontologický status světa. Marxová bezstřední společnost vymizení historických napětí, které z toho má vyplynout, má svůj protějšek v mýtu Zlatého věku. Je příznačné, že Marx přebírá i židovskou, křesťanskou i eskatologickou naději absolutního konce, dějin, poslední boj mezi dobrem a zem. V tímž prorockou spasitelnou vítěznou roli má sehrát právě ten proletériát. Zde se Marx liší, říká eleády od ostatních slovů, půvdějení třeba Ortega i Casset. Pro hněž historické napětí se týká jedině klidské situaci. A však příklad těch zdegenerovaných náboženských chování zde uvádí eleáde i hnutí, jež se proklamují být zcela laická. Mluví například o nudistechci či o hnutí za sexuální svobodu, který se hledává právě stopy té nostalgie po ráji. Anebo potom mluví o zasvěceneckých scénériích moderního věku, například o různých takových scénách, které se dějí mezi vojáků v prvním boji, který může píčkout i lekci. Déle mluví obsah psychoanalýze, která je v západní skolečnosti čím dál tím přihledanější a modernější. Tato psychoanalýza ve svém nebezpečném operaci se stupů do hlubin vlastního nevědomí a tam bojí s těmi monstry potlačených různých tůlů a v vítězném boji se mu také jeví být analogí k těm různým zasvěceneckým rýtům. Mluví o tom, že veškerá lidská existence spočívá na různých zasvěceneckých aktech, které člověk musí podstupovat, když například chce svém zaměstnání postupovat. Upadlá religiozita, která je dnešní člověk vydán na pospas, v čem postrádá o nem základní smysl, jaký mělo náboženským v archaických dobách. Ačkoliv odpovídá konstituci člověka jako dědice svých náboženských předků. Není s to řešit existenciální krizi člověka žijícího v moderní, zase provizované skolečnosti. To by bylo asi tolik o tom referát, a teď už jenom několik poznámek, které já mám domň, že na to zase navazujete, můžete posoudit sami. První věcí, kterou si z toho pohledu na dnešního člověka, jak nám nabízí Eliade, vyplývá, je povinnost nové interpretace biblické zvěstí, kde mám dojem, že základem té nové interpretace by mělo být úsilí o oddělení slova o Bohu a jeho pravdě, Ježíši Kristu, která stojí před člověkem, nad člověkem a může si stávat skutečností v lidských příběhích osobních i v dějinách. Že toto slovo se musí zbavovat dřívějších vyrazových form spojených s archaickými symboli byť, tedy přesně přeznačenými a v dřívější době ještě nosnými. Příkladem toho je například křest, který dodnes mnohým starším lidem reprezentuje magický úkon, ale to je takový už napůl takový vyprchalý symbolismus, který asi vyrůstá z toho, jak je viděly v těch přírodních náboženstvích vodu. To je ten symbolismus vody, ale stále tady zůstává takový magický zákaz pohledu na křest, dalo by se najít mnou. Já jsem si teď, když jsem to psal na poslední chvíli, ty moje poznánky k tomu na žádný iný příklad nespomněl, ale už v samotné Bibli je možno se setkat s mnohými jakýsi výrazovými prostředky, které jsou ještě silně poznamenány tím archaickým kápáním světa jako míst přírody, jako místa, kde se také Bůh může zjevovat. A tyto symboly, tyto archaické výrazové prostředky jsou člověku žijícím v moderní průmyslové společnosti těž neakceptovatelné a proto se mohou stát překážkou pochopených základů, které vždycky je vlastně přijíždět tady jinde, který je právě v poukazi na ty pravdy, která může, která přesehuje ty lidské dějiny, ale která může být akceptovatelná i dnešnímu člověku právě, protože se může prvním návprojevat, zjevovat, manifestovat. Druhou věcí je moje představo o úkolech církev, to je takové možná bůhové slovo, takový pokus o pochopení jednoho z těch úkolů. Církev má úkolů jistě mnoho, v určité době, v určité dějinné situaci se ovšem některé úkoly stávají nelehavějšími ve srovnání s nimi. Člověk dneška odmítající veškeré transcendentní skutečnosti a vydaný přitom na pospas s degenerovaným náboženským jehům a chováním, které jsou zbaveny svého hlubokého smyslu, neotvírají před ním skutečnou perspektivu cestu k té pravdě přesahující okolní skutečnost dnešek. Tedy takový člověk podstupuje skutečně v smyslu tragickou existenciální situaci. A kdo jiný než čestenská církev stavějící na té avantgarní své ubritské zvěstí nabízející cestu k oné pravdě, která mu stojí nad člověkem, cestu akceptovatelnou podle mého názoru u dnešníh lidí, kterým se kosmos je vidět jako desakvalizovaný. Kdo jiný než církev by měl lidem právě tuto cestu otevírat? Tuto cestu lze lidem otevírat, když se především bude otevírat sama církev, když bude v dnešních dějinách novým neočekávaným fenomenem, který bude založeným i jinde, než jen v přítomnosti, když bude sama žít ze svého výhledu té pravdě. Tomu však patří i úsilí o nalezení pravého slova, když by druhým té cestě, té pravdě, obrátilo zrak a zde také nikdo jiný církev a zde především nikdo jiný církev se stoupit nemůže. V dnešní době, v době těkání ze dne na den, je tedy naléhavým úkolem nově hovořit právě o pravdě, která každodenní těkání přesahuje a která nemá svůj základ v tomto světě. Zde je třeba podstupovat k boji o duše s těmi okolními, degenerovanými, upadlými, náboženskými děli. Všechno, jakéhokoli charakteru. No a to bylo všechno, co jsme z toho měli. Přečet nejdřív v tom novým překladu, když si to můžete, podle králické. Je to příběh, v němž Jákob mění vlast za cizinu. Z místa na němž se usadil otec Izák. Na němž přijal Izák zaslíbení hospodinovo. Já s tebou jsem a požehnám tobě a rozmnožím si jim mě tvé. Tedy místo, které znamenalo pro Izáka jeho rod život. Z Versailles míří Jákob do chára, do cizin. To pozadí jeho odchodu známe. Vyhrocený spor mezi ním a Ezalem. Ukvácení požehnání. A na téhleté cestě, na níž se vydává, v králiští píšou trefil na jedno místo. Na tom místě, který je v 11. verši, se neuvádí jeho jméno. Až v 17., jak se to jméno jmenovalo? Luz, dřív. Luz je, když se to přerozí, mandlóní, mandlóněvý strom. A to byl strom posvátný. A tedy, když sem zamířil, Jákob asi nešel jen tak, ale si tam cílil. Byč uvádí, že hledal, no v tom novém předkladu to není teda jen Byč, ale uvádí, že hledal místo Asilu, před místou svého bratra. Kámen, který si klada pod hlavu, má být snad si částí oltáře, který tam byl. Tedy je to místo pohorského kultu, na které on přišel, kde se tedy prováděl kult nějakého přírodního božstva. Mě tady napadla ještě jedna věc. Jákob odchází z Bersabe, jako utíká před bratrem, ale zároveň jde za nevěstou. Jde, aby si nebral dceru kanonejskou, jde tedy do pára, nebo vzal dceru z příbuznosti sebe. Jde za nevěstou, která má dát potomstvo. Otázka, jestli tedy Jákob nemířil, spíš ještě, kvůli téhleté druhé věci, aby si zajistil splnění toho požehnání, které mu dal Isaac. Ve třetím verši téhlecté 28. kapitoly je, kde mám výběr. Tady, předtím. ... Tedy jestli nejde proto, aby si zajistil teda tuhletu věc. A tedy přišel na toto místo, trefil jako jedno místo, které se jmenovalo míst. A tady dochází ke snovému vidění. Žebřík, anděla, vystupující a sestupující. Tento obraz si má znázorňovat spojení nebe a země, které, jak víte, nebylo možné všude, podle tohlejších představ. Vždycky na určité místě, podle těch představ, tam, kde byly průdu díry, to je plen bě nebeské, kde tedy byla brána, kde byl průchod. Jákob vidí tento žebřík, vidí ty sestupující a vystupující anděly. V nějakém rabinském komentáři se uvádí, že ty rozlišení jsou andělé vlasti a andělé cíziny. A teď si nemůžeš pomoct temu, jak by to bylo logicky. Ano, když on opouští vlasti, ty vystupující nahoru jsou andělé vlasti a ty sestupující jsou andělé cízí. Teď tohleto Jákob vidí, ale to nejdůležitější, nad vším tím stojí hospodina a mluví k němu. Způsob hospodinových opakuje se a potvrzuje, to požehnám odcevo z prvního a následující čersí této kapituly, a to je zaslíbený, jak je ve verši 14. nebo 15. Ano, v 15. verši. A já s tebou jsem a s tímhle týtem budu, tak si snad nemám vyjadřovat nic jiného, než se tu vykládá to jméno hospodinova El Shaddai, bůh všemohoucí bůh příteli, který já hospodím, jsem pánem, který dává všechno. Bezpečnost, ať už tedy šel Jákob na to místo, proto aby tam našel ten Asiel. Bezpečnost, ochranu, ale dávám úrodu, dávám potomstvo, já jsem dárce života. Jákob tedy se hledává, v tom 16. verši, pak jako vzesno svého řeku v pravdě hospodin jest na místě tomto. Já bych tam dodal do té jeho řeči, že hospodin je i na místě tomto. Že tam, kde on to nečekal, tam se s ním hospodin potkal, tam ho zastavil na jeho cestě a dává mu nasrozuměnou, že žádné ty opory, které on hledá, nejsou v pravdě oporami, ale všechno to, co on hledal, dává jedině on. Je to jistě zvláštní setkání, a když si tohleto člověk pokopí a pozná, tak asi se dostává do té situace jako Jákov, že je to tedy setkání, které si vyvolává až hrůzu, zhrozit se v tom 17. veršičně. Ještě jedna věc mě napadla až dosud, že v této chvíli Jákov o hospodinu slyšel, setkával se i s jeho jménem, v jeho jménu při jakoužehlání necovskému. A tady natomíst se setkával se s hospodinem, přijímat to poznání, že hospodin je dávcem všeho hospodinu, je na místě tomto a já jsem to nevěl dělat. O tom setkání tedy, o této zkušenosti, postavilo támhle na znamení pamětný. Nenazvali jméno jistotoho B.T. Myslím, že by to slovo na znamení pamětné asi má tam svůj znam, že tedy odvádí pozornost od toho, k čemu my obvykle upoutáváme. Pať už teď to je k Jákovovi samému, k osobě, nebo k události, nebo k tomu místu, co to bylo, jak to bylo místo. Tedy ten kámen, který on tam staví, má ukázat, že ta pozornost není zaměřena ani k té osobě, ani k události samému, ani k místu samému, ale právě k tomu, že tam na tom místě je dno. Je to, jak jsme se dívali, snad jediný případ, nevím, k ním pustila určitě, ale snad jediný případ, kdy je kámen, takovýto kámen, pomazán olejem. No a ve 20. a následujících verších tam je ten slib Jakovic. Jestliže Bůh se mnou, bude se mnou, a ostříhatím nebude. Jenom jedna věc, k tomu, to předvětí, to jestliže Bůh, bude. Není, to se mně zdá, že to není podmítka, nebo podmínkové, ale časové. Že tu nejde o nějaké sjednávání, o nějaké obchodování s pánem Bohem, o výměný obchod s Bohem, který má splnit určité podmínky, aby ho Jakov uznal za svého pána. Takže ten smysl je v tom časovém. Až si všechno přežijí, až se vrátí, až budu užívat pokoje, nebo se vrátí v pokoji, tehdy mi Hospodin bude za Bohem. A v tom té oddanosti, si pak přijde všechno to, co následuje. Ze všech věcí, které mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám. To není splácení vnímu, ale výraz vděčnosti, vyjádření toho svrchovaného, asi nároku Božího, na vnitřní, ano, na vnitřní. Co jsem tedy měl říct? Rajkovi, mějte všechno takovou, je jedna, kterou jsem rád vládl, a já bych chtěl to říct, když se budu říct, že jsem to vylaboritovat právě, ale zároveň jsem to měl říct, když jsem to vylaboritovat, tak je to vládl. A spíš jsem myslel, že první faktem, který je v mě všechno vědomý, je to volnost, že se jedná o dobu patriárchů, a víme, že biblické zprávy jsou tedy známkou, že se sovětské vedení uvádí, že měl pravdu, že neprovádí politiku, která je všechno vládl. Jeho odpustí však jsou umocí a ukáženosti. A tak jsem se v té biblické archeologii pokoušel dočíst něco právě o tom, že v době patriárchů víme, že nejde náze ani z jistotou, což může se vzběrně hodnout do osoby, které jsou celé zmeny, které jsou vědětelství, které jsou vlastně zastosovány, zvláštní barány, a tak dále. Rovněž o náboženství, které půjdu v biblické době patriárchů, které se v zjistotu vznicit pouze nemávají. Tradice zachovala jméno patriarchů, jméno, které dřív byly zlomotřezné rodinní vůzky, pokračovaný vůzků, obranené vůzky, patajské vůzky, a to ovšem neznamená, že v té době bych neustělící zhrávat všechny monoteismy, které by byly monoteismy. Biblia se soustředila na zveřejňování spousubených nedodržováním sovětských zákonů s lidskými orgány, občanskými nebojističními zápasování starých obraných práv občanoků. V roce 1971 Sakharov napsal generální tajníky, že člověk, který podlhá léta kradování písň a vypracování krupných závodů, po věstí a později patočkové akci starozákonních redakcí, opravovány v ní zpracovávány podle záměru redaktoru, který míní než některý ten oddíl, který ten oddíl, který mám už před sebou zvědčí od redakcí, iž na základě faktury, že se vysloužen ze dvou částí, tedy
====================
s2.flac
====================
17. pardon, je jachvista, 17. a 18. je logista, 19. je jachvista, 20. až 20. je logista. Takže, já jsem se to tady zaškrtal. Já to pak třeba, já to každý z vás potom třeba přečtu. No ale tak už ten fakt svědčí o tom, že tedy nejde o nějaké homogénní vyprávění v zvědectví o události, ale prostě o pozdější redakci prvků přijatých zřívějších dob. Říká Fonrád, že to je mistrná kombinace původně dvou nočních zjevení. To první zjevení, on nazývá zjevení Himmelsleiter. Ten Himmelsleiter, to je to, čím česky říkají. Žepřík. Brazilský? Brazilský, nevím. Bych si musel skočit, já jsem si to napsal, bych si musel skočit pro toho daňka, já jsem se zapomněl nahoře. Nebo je to možná někde tady taky. Já jsem tedy nedělal žádnou exegezu, já vám tady jenom říkám, co jsem učil v těch komentářích. Ten Himmelsleiter, to tedy je náboženský fenomen známý v těch ostatních archaických náboženstvích, ta Brána nebes, ta páska, která spoje jiný svět s tímto světem. To je první zjevení. A druhé zjevení je Deofánie, manifestace Jahveho, způsobem, by bylo obvyklejším, totiž slovem. Já nejprve přečtu to Elohistu, abyste s toho měli nějakou představu. Vyšel pak Jákob z Persebé, šel do Cháran, i trafil na jedno místo, na kterémž to zůstal přes noc, nebo slunce již bylo zapadlo, a nabrav kamení na místě tom, položil podhlavu svou a spal na témž místě. Viděl vesnách, a i že příští stál na zemi, jeho štovrch dosahoval nebe, a i andělé boží vstupovali a se vstupovali po něm. Nebo zhroziv se řekl, jak hrozné je smísto toto, není jiného jediné dům boží, a tu je zbrána nebeská. Vstav pak Jákopránov vzal kamen, kterýž byl podložil pod hlavu svou, a postavil ji na země pamětné a polil jej s vrchu olejem. Zavázal se také Jákobs i Bemška, jestliže Bůh bude se mnou odtříhatí, mne bude na cestě této, kterou já jdu, a dáli mi chlepku, pokrmu a rouchov oděvu, a navrátím hlise v pokoji do domu oce svého, a bude mi hospodin za Boha. Kámen tento, který jsem postavil na památku, bude domem božím a ze všech věcí, kteréž mi dá štěsátky spravedlivě, spravedlivě tobě dám, to je ten Elovista. Jahvistická část je kratší. A i hospodin stál hladním a řekl, já jsem hospodin Bůh Abrahama, oce tvého, a Bůh Izákův zemitu, na kteréž ty spíš tobě dám, a zemění tvému. A bude si mě tvé jako Prah země, nebo rozmůžeš se k západu i k východu, na půlnoci i k upolení, na to požehnáni budou v tobě všichni člověti země a v zemění tvém. A já jsem s tebou a odstříhatit tě budu, kamkoliv půjdeš, a přivedu tě zase do země této, nebo neopustím tebe, až učiním, což jsem mluvil tobě. Procítiš pak, jako přesnad svého řekl, v pravdě jest na místě, v pravdě hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl. Protož nazval jmenu místa toho... 19. Ne, to nezval jmenu místa, ano, to ještě ten... 19. ještě. Jo, já jsem na něj zapomněl, promiňte. Protož nazval jmenu místa toho Béthel, ještě to prvé to místo s tlulou hlůza. Fonrád vysvětluje, že, jak tedy tomu bývá, v té logistické tradici je zde zdůrazněna především kultický charakter toho místa a vidění je pouze vizuální, jde tam tedy o jakýsi takový chrámový svátek, v podstatě ty oslové boží, kteří se vstupují a vystupují, a jde zde o pozdější zdůvodnění po svátnosti toho židům, tedy námého místa s vatyně Béthel. V případě Elovisty, v případě Jahvisty jde o něco jiného, jde o to zaslíbení a jeho zde ovšem také o tom použito v té pozdější redakci k vyzvětlení, proč ta svatyně Béthel má ten svátostný charakter. Tak já teď už k tému asi připomínu ty moje reakci na to. By byly už tedy starozákonní spisy, a nejenom proroceli, už i ty příliší starozákonní spisy, které by měly vzniknout, podle mého přesvědčení jsou svědectvím d-mitologizace těch prvků přijatých z minulosti, z vazů izraelských kmenů. V minulosti šlo velice často o prvky skutků mítické. Dneska je to při srovnání s jinými náboženskými fenomeny zřetelné a zavádí to tedy někdy k dojmu, že v těch nejstarších spisech starého zákona jde o mitologii podobného hražení jako v jiných náboženstvích. Avšak již od počátku jde o d-mitologizaci, což bych se tady pokusil doložit tím, že po poslední redakci dnešního oddílu Bůh není omezen na nějakou prostorovou oblast, ale tak, jak je to celé sesumirováno, je Bohem, který slibuje svůj hliv a svou pomoc na očité skupině lidí, který chce být tedy právě Bohem, jednajícím v lidských dějinách, v lidských příběstích. To můžeme doložit z verše 115. A já jsem s tebou a obstříhatí ti budu kamkoliv půjdeš, tedy není zde to prostorové omezení nebo neopustím teba všem čím, což jsem mluvil tobě. A když bych potom tento oddíl chtěl vykládat, tak to by záleželo na tom, s kým bych měl co dělat, tak to bych se pokusil asi nějak podrobněji vyložit tuto skutečnost, demytolovizace těch původních mýtů a toho nového prvku, který právě biblická zvěstě v ní máme před sebou přináší. Já nebohuji to prostě pominul a mluvil bych jenom o tom, k čemu bych potom došel, totiž že v případě Jákobově tedy nešlo o střetnutí se svatostí právě tým klasickým způsobem. V případě Jákobově, jak je to zvělíčeno, ne jak to původně bylo tím klasickým způsobem v přírodních náboženstvích. Líbro, že šlo o osobní setkání, že šlo o jakýsi zvláštní zážitek, který později křesťané vysvětlují pojmem přítíku ducha svatého nebo setkání se svatým duchem a se před ním člověkem, který je přístří, zrovna který neví až dál, který se osítá na existenciální křižovat, který se před ním náhle otvírá, otevírá nová perspektiva a nová cesta a odsud potom právě vyrůstá i to Jákobovo uvědomělé rozhodnutí odpovědět i vlastním spíš cílím na to novou perspektivu a vstoupit v mluvu s tím Bohem a vrát nad sebou vážně zupravenou ze všechno, co jsem si k tomu připravil. Já jsem si to např. podpověděl, že jenom takový otečky mám. Daněk tedy zhodně i s tím vrátem má za to, že šlo o místo nějaké původní Bohanské svatyně, která je zde, která je tímto textem o tom, jak si přeznačována na izraelskou svatyně a zbavována toho svého původního vysvětlení pokázejícího z přírodních náboženských. A že je to vysvětlováno tím, že zde šlo k Teofánii, k biblickému představu, k setkání s Bohem, který se zjevuje v lidských příbězích, že to je místo Teofánii. Ovšem, on má, Daněk, ten svůj způsob takový oslovný, že je to taková hra s to Hebrejštinou, kterou obvykle velice slabé znalosti Hebrejštiny, jak dneska studenti z fakulty vykázejí, ty jeho říčky mě byly nesrozumitelný, takže já jsem se musel pouze spokojit s konstatováním, že šlo o svatyně, o Teofánii, ale zajímavý je, že on se tam pokouší psychologicky vyložit ten sen Jákovův o tom, že přijíkla, a s tím taky potom doložit svoji tezi, že na tom místě už předtím, než tam ten Jákov přišel, stála Maseba, že je to ten kamenej slout, a on to tedy vykládá, Daněk, tak trochu jako míla, že tam ten Jákov přišel a teď tam viděl Masebu a řekl si, no tak tady je svatyně, tak tady mi snad ten Ezaud dá pokoj, teda jako místo azilu, a tak si dal hromádku kamení zrovna na úplatí tý Masebu, aby byl co nejblíž, aby jaksi byl co nejbezpečí a tam usnul. A teď jak takhle ty ho oči směřovali z vůdu podle tý Maseby, tak Maseba se mu vůbec nevědela jako ten vymyslej, který jako ten žebřík, nebo ono to není to živtý hebrejštíně, doslova žebřík, ono je to právě speciální výraz, který pochází zřejmě z tehdejšího jazykovýho úzu, výraz, který, pojem, který, který... Tady, když teda to člověkovský výraz souhlává, člověk je právě jenom zde, na tomhle starým místě. Takže to je zřejmě nějaký staroblí slovo, který, který neznačovalo, že jde o takové spojení mezi nebem a zemí. No a tak jak podle tý Maseby koukal nahoru a viděl nahoře, jak se hejbají hvězdy, pohybují tedy hvězda, vychnul je trochu spisovně, nebeská tělesa, tak se mu to ve snu věřilo tak, že to je ten ževřík a nahoře ty poslove, které si vstupovou nahoru a vdolu. To je takový psychologický výklad z toho snu daňků. To bych rozvedl dlouhého. Mějši v detailu. Tleček jsem mál, jsem měl takovou tomu. Já jsem měl většinu, že jsem si teď něco asi měl. Nápad na tom příběhu? Čili jako nedo noc, v tomto snu nejvíc zůstala trček, která je v tom starém náboženstvě. To je staré náboženstvě. Kazajice, to je úplně jiná hudba. Náboženstvě, která tam se polišuje, hledá bezpečí, hledá místí v žád a ještě takhle subjektivistické vlouku, co mě bude vyvolovat, jestli že mě to bude vyvolovat, jestli že to se tak stane, jak já bych o mě měl tým, že on mě měl v žádném snu, tak bych měl vyvolovat, takhle bych to vysloužil. To je můj podpívení. A to se nedá nachájet. Já si myslím, že krásně na tom příběhu vidět, jak tedy bude jeho zhovor, velice natýnavej, nemělsemenej. Několika tradic, které jsou peři počtenáři a je přece známe, že Apoštole Ježísá navazovali na určité penice, určité zakluzovali, a i ty, na které navazovali, přeznačovali. Citovali nesprávně. Citují starozářené texty, se specílným záměrem vytrhují z kontextu, který tvůrčí způsobem výjimce tohoto. A myslím si, že tady na tom příběhu je úplně vidět rozchod, napětí, prostě na moment soudu, na ten 20., 21., 22. več, nelze navázat. Už nedivolává žádný kroup asociací, podmětů, které by byly pro nás dnes prostě nosné. A na več 14., 15., navázat lze, protože je vlastní ukazit i předumovat ve schatelickou perspektivě. Překonává privátní své subjektivní národnické zážitko a fizické práce. Jak už teď řekl, tak bych hned na to navázal, že navázat lze. A ještě se popusím teda trochu, mě to ještě hraší v hlavě, nevím, jak daleko se mi to podaří jasně říct, co z toho textu by se mohlo eventuálně přijít takový důkladnější, pout důkladnější práci, přípravy, co by se z toho textu hrubo dalo ještě dál vytáhnout. A z toho jahvisty tedy. Ano, počkejte, ty se tam říkáš, navázat lze. Ne, ne, si tam prostě mluvil, bo Elohistovi, že je pokleslé, řekl, že naproti tomu jahvistu lze navázet a o tom si skoro nemluvil. Takže já teď na to navážu a pomluvím hlavně o tom jahvistovi. Přijde se do dveře čtyrá, hlavně dvacátého dělajícího. Ne, taky nikdo jiný. To byly dvacátého dělajícího. Jahvist je 13.16. 13. až 6. Jo, moment, moment. Pozor, tak co ty? Ne, ne, tak to ne. Tak teda pomalu zmizuji. Mně to nebylo docela jasný. To bude pocit, že na té dvacátej, ven se další. Mě jde o ten první pramen, ten delší teda, že jak to hned začíná, že ten Žebřík, Žebřík a tam to prostě... To je Elohista. Elohista to je ten... To je Elohista. No jistě. No jistě. Ještě jedno. Elohista je 10. No odpustte, já to teď jsem to zvoral. Původně to bylo správně, jak jsem to říkal. Já jsem se teď opovit, že na to prostě chci... Chceš polemizovat? To mně jedno, ale to uvidíš. To uvidíš. Neorientuju se na tobě. Níbrž na tom textu, kde se říká hospodin stál nad ním, já jsem hospodin, a tak dále. Tak spíš co mě šlo o tom, na moje nově se trochu orientuju, s tím termínem, který je zbytečný předtížení. On tam říkal o tom, že to je demitologizace, což je teda každej výměn. Ale já bych chtěl to ještě rozlišit. Fakticky to není demitologizace, je to demitizace a logizace. A chtěl bych vás teď trošku chvíli odtěžovat takovou věcí, která zasahá vlastně někam jiná. A sáhnout jakýsi svý zkušenosti, jaký dost absurdní, takže já jsem v životě o ní mluvil si jednou nebo dvakrát. V době, já myslím v 51. nebo 52. roce, tak nějak prostě, když jsem byl dost takový ještě zepsutej ze všech možných věcí, chorobů a jak, byl prostě takovej úplně zcela rozkliděnej a ještě nebyly výhledy a člověk nevěděl, co dělat, kde je a takový prostě. Tak jsem měl tři dny, teda tři noci za sebou jsem měl stejnej sen. Z něj už jsem si ráno nic nepamatoval. Jenom jsem věděl po druhé a po třetí, že to je to teď, co bylo po prvé a po třetí, že to bylo to teď, co po prvé a po druhé. Postata toho snu byla, že jsem viděl do budoucnosti. Viděl jsem věci, jak jsou a jak budou. Vůbec nevím, jaký věci a vůbec nevím, jak by. To jsem už ráno vůbec nic nevěděl. Ale měl jsem plnej dojem toho, že jsem prohlížel skutečnost a že jsem byl nesmírně upokojen, tak jako zabezpečen, že jsem ztratil všechnu tu nervozitu a tak dále. To je celá věc. Mně to připadá, jak šitý na tenhle ten případ. Já bych si pak mohl vymýšlet i to, co vám teď říkám, je vlastně logizace toho, jaký jsi s nového zážitku. Generalně nepřesná. Já jako říkám, že to všechno dobře dopadne, by se dalo říct. Ale co dopadne a jak, to prostě absolutně je pryč. Ale takový ujištění, že jsem ohrožen. Je to věc, který musím říct v takových napětých situacích dodnes žiju. Aniž bych nějak se k tomu pínal. Tedy tohleto je něco takového. Představuji si, Jakob byl odeslán, když se budu držet, byl odeslán, aby si našel manželku. Sice mu bylo řečeno tak zhruba, kde, ale v podstatě to je výjítí neznámokal. Co on věděl, co to je zač. Ani jeho otec nevěděl, co to je zač. Protože on znal jenom své příbuzné. Jak vypadají ty potomci, no to může být velice různý. Tedy to muselo být a celkem takový závažný rozhodnutí, že takhle nablit. A teď jít ještě, on tam sám nikdy nebyl a teď nikdo s ním vlastně skoro nešel. Prostě nemohl se o nikoho přijít, taký nech šel a tam měl nějaký ty příbuzný a tak ho pak se známil nebo tam musel být jako sám. Jo byl to já, vím mu teda, že tam... Ne, on utíká. No dobře. To je velkou cestu. No dobře, teď ještě to, co ze zadu, že mu hrozí, že neví, jak to dopadne, že to může velice špatně dopadnout. Že ví, co proved. A to já vím, co všechno z nich tlačí. A v téhle situaci se ocitá v jakýsí nesmírným nouzi. Nic. A teď ten sen funguje jako jakási taková psychologická nebo psychiatrická čistírna. Tak ho to dá, dá ho to do rychtyku, postaví ho to na nohy a to, jak je to vyvíčené, to je dodatečná logizace, takže jak to říct, že to je těžká věc, jak to říct, tak se tam... A vždycky tam každej pak promítá celou... I v téhle bylo strašně důležité mít moc potomků, že? No tak to tam je promítnuto. To bylo taková základní věc. Votře zbylo nemít děti. Dneska by třeba tam jaksi se logizovalo jinak, nebo dneska by to vůbec bylo šidelně úpadný, že? Ale v jiných vysokých dobách by se to logizovalo jinak, že? Ale ta podstata není to, co tedy jak jakům tak vy jste se pokoušeli teda tu logizaci jako vykládat. Níbež podstata, pomimo soudu, ta nejvnitřnější podstata je tento zážitek, který staví toho člověka na nohy a který je jasně jaksi přijímán, je chápán jako toho pana, jako božský zásah, jako jako ta taková ruka boží, která na ochranu a na zaslíbení a na provázení je přiložena a já jsem z ní skryt. A tedy mohu jít a nemusím se starat, jak to dopadne a nemusím se starat, co... Takováhle nějaká věc tenhle, tahle struktura zážitku, nebo jak by se to řeklo, samozřejmě, že to není zážitek. Všechno to jsou těžce zatížený termíny z pragmatismu, že nějaký ty náboženský zážitky. Tohle vůbec není náboženský zážitek. Mně se zdá tedy, že i tu tam takový ty důrazy na to svatost, že? Tam to, tam to ten otřez, to tremendum, že? Jak hrozné smysl to to. A to všechno je teda takový religiozní religiozní teda jargon, který k tomu všechno přidává, ale v podstatě zatím je zážitek, který není z tím společně, který dokonce k tomu není nezbytný, ani nějaký náboženský předvýchov. Není nějaká předvýchova, nějaký tradice, že? To se může stát, anebo to může být napříč tomu, že? To je něco srovnatelného třeba s Pavlovou cestou do Damašku, že? Nebo něco takového, prostě náhlesit, co si stane, co vnitřně přestruktuje člověka. Samozřejmě, že to jakýsi vnitřní přípravy taky má, že? Člověk, který sám už si nepřipomíní začátku tohodle typu, rád být něco takový, takže toho čekávání jste před nimi, ale tenhle ten zážitek. Takže, tedy důležitý je, nepochybně, co tam Mladboje říkal, ta křižovatka existenciální, tíseň, že? Ale je to, je to, no tak se ten můžu tomu opakovat. A ještě jedno, tedy a když tato situace takhle připomíná, tak teda je velice důležitý, že ten tísní, ten jako se vobrací vobrací k jezicích, k svatyně, nebo do nádhyty, takže tedy to zřejmě teda zase je zástupný, vobrací se k ničemu, k tému, což tady máme, jako z toho chaosu, z toho profáná, se vobrátí k tomu trvalnímu, k jezicích návratnímu, tak teda, když tím pouze tenhle text je jiným popusem vyjádřit vobrat víry, podobné, jako je třeba to Abrahamov vypázení, nebo ten ten lot, že všechny ty věci, ta svatyně tam má, má funkci toho, té přivrácenosti k tomu, co už je tady, to, co se vrací těm návratním, a ten sen je rozvázání těchto svasků a nastartování do neznámá, který ale daleko jistěji všechno to známí. Že po téhle distraci, že se to takhle interpretováno, že se to teda daleko plastičně ukáže ty vlastní nosnosti v tom oslovení, nebo v tom, co to vlastně má oslovit, co to vlastně má tu funkci tého fermentu, který nás má taky převrátit pro ty 180 stupní. To je takovej ten archetypický, vysloveně nearchetypický, takovej takovej, který návratní. Tak to je všechno. Tomu teda jako takovou technickou vznámku, že to říká Ziruba taky, když jsem si napsal, zážitek této noci byl pro Jakuba více, než jen vnitřní utěchaně, co se stalo, osvutečnilo se požízevení, no a tak dále. A především, že dnes celé nepochybně, to není jenom tak, co k čemu rozumíme dnes. To je jakási teda opravdu, co si se stává v člověku reakce. K tomu přichází to, že tady je to logizmatické, že se to nedá jenom říct. Když to chci někomu říkat, tak to nemůžu, v pravdě, to nemůžu říkat takovým tím blápolým způsobem, jaké já jsem tady tady teď učil. To prostě nejde. To nějaké, to je jenom jako šprín také, jako takovej lepá, takovej drobný příspěch do diskuse, nějaká historka, taky nějaké to nemusí. Prostě to vážně se nedá říct. Čili, aby to mělo tu váhu, aby to podrželo tu váhu, kterou to má pro mě, tak bych to musel logizovat úplně jinak. Pro vás to má takovej charakter, když to takhle jenom povídám to třikrát, nebo tak. Tak to prostě... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... které můžou být nějakou důvodníkou. Mě vrací ten šanci, že prostě nejde jenom o zážitek, kterýhož obsah je libubodreně a vnitrenen, než že jde o zážitek, které klamky obsahují povodně, ten nějaký prostě ten syn vždycky, syn Abrahamu, který vlastní byl, nebo tak, určitý typ logizace, tak už prostě fungoval. Pro něho, myslím, tím zážitkem nejhlubším je, jak on tedy jak bysta narodil té listy, je, že on si uvědomuje, že to, co slyšela v otcovském domě, tedy o Bogu, v němž bude požehnáno síně jeho otce, že tento funguje nebo blokuje.
s2.flac
====================
17. pardon, je jachvista, 17. a 18. je logista, 19. je jachvista, 20. až 20. je logista. Takže, já jsem se to tady zaškrtal. Já to pak třeba, já to každý z vás potom třeba přečtu. No ale tak už ten fakt svědčí o tom, že tedy nejde o nějaké homogénní vyprávění v zvědectví o události, ale prostě o pozdější redakci prvků přijatých zřívějších dob. Říká Fonrád, že to je mistrná kombinace původně dvou nočních zjevení. To první zjevení, on nazývá zjevení Himmelsleiter. Ten Himmelsleiter, to je to, čím česky říkají. Žepřík. Brazilský? Brazilský, nevím. Bych si musel skočit, já jsem si to napsal, bych si musel skočit pro toho daňka, já jsem se zapomněl nahoře. Nebo je to možná někde tady taky. Já jsem tedy nedělal žádnou exegezu, já vám tady jenom říkám, co jsem učil v těch komentářích. Ten Himmelsleiter, to tedy je náboženský fenomen známý v těch ostatních archaických náboženstvích, ta Brána nebes, ta páska, která spoje jiný svět s tímto světem. To je první zjevení. A druhé zjevení je Deofánie, manifestace Jahveho, způsobem, by bylo obvyklejším, totiž slovem. Já nejprve přečtu to Elohistu, abyste s toho měli nějakou představu. Vyšel pak Jákob z Persebé, šel do Cháran, i trafil na jedno místo, na kterémž to zůstal přes noc, nebo slunce již bylo zapadlo, a nabrav kamení na místě tom, položil podhlavu svou a spal na témž místě. Viděl vesnách, a i že příští stál na zemi, jeho štovrch dosahoval nebe, a i andělé boží vstupovali a se vstupovali po něm. Nebo zhroziv se řekl, jak hrozné je smísto toto, není jiného jediné dům boží, a tu je zbrána nebeská. Vstav pak Jákopránov vzal kamen, kterýž byl podložil pod hlavu svou, a postavil ji na země pamětné a polil jej s vrchu olejem. Zavázal se také Jákobs i Bemška, jestliže Bůh bude se mnou odtříhatí, mne bude na cestě této, kterou já jdu, a dáli mi chlepku, pokrmu a rouchov oděvu, a navrátím hlise v pokoji do domu oce svého, a bude mi hospodin za Boha. Kámen tento, který jsem postavil na památku, bude domem božím a ze všech věcí, kteréž mi dá štěsátky spravedlivě, spravedlivě tobě dám, to je ten Elovista. Jahvistická část je kratší. A i hospodin stál hladním a řekl, já jsem hospodin Bůh Abrahama, oce tvého, a Bůh Izákův zemitu, na kteréž ty spíš tobě dám, a zemění tvému. A bude si mě tvé jako Prah země, nebo rozmůžeš se k západu i k východu, na půlnoci i k upolení, na to požehnáni budou v tobě všichni člověti země a v zemění tvém. A já jsem s tebou a odstříhatit tě budu, kamkoliv půjdeš, a přivedu tě zase do země této, nebo neopustím tebe, až učiním, což jsem mluvil tobě. Procítiš pak, jako přesnad svého řekl, v pravdě jest na místě, v pravdě hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl. Protož nazval jmenu místa toho... 19. Ne, to nezval jmenu místa, ano, to ještě ten... 19. ještě. Jo, já jsem na něj zapomněl, promiňte. Protož nazval jmenu místa toho Béthel, ještě to prvé to místo s tlulou hlůza. Fonrád vysvětluje, že, jak tedy tomu bývá, v té logistické tradici je zde zdůrazněna především kultický charakter toho místa a vidění je pouze vizuální, jde tam tedy o jakýsi takový chrámový svátek, v podstatě ty oslové boží, kteří se vstupují a vystupují, a jde zde o pozdější zdůvodnění po svátnosti toho židům, tedy námého místa s vatyně Béthel. V případě Elovisty, v případě Jahvisty jde o něco jiného, jde o to zaslíbení a jeho zde ovšem také o tom použito v té pozdější redakci k vyzvětlení, proč ta svatyně Béthel má ten svátostný charakter. Tak já teď už k tému asi připomínu ty moje reakci na to. By byly už tedy starozákonní spisy, a nejenom proroceli, už i ty příliší starozákonní spisy, které by měly vzniknout, podle mého přesvědčení jsou svědectvím d-mitologizace těch prvků přijatých z minulosti, z vazů izraelských kmenů. V minulosti šlo velice často o prvky skutků mítické. Dneska je to při srovnání s jinými náboženskými fenomeny zřetelné a zavádí to tedy někdy k dojmu, že v těch nejstarších spisech starého zákona jde o mitologii podobného hražení jako v jiných náboženstvích. Avšak již od počátku jde o d-mitologizaci, což bych se tady pokusil doložit tím, že po poslední redakci dnešního oddílu Bůh není omezen na nějakou prostorovou oblast, ale tak, jak je to celé sesumirováno, je Bohem, který slibuje svůj hliv a svou pomoc na očité skupině lidí, který chce být tedy právě Bohem, jednajícím v lidských dějinách, v lidských příběstích. To můžeme doložit z verše 115. A já jsem s tebou a obstříhatí ti budu kamkoliv půjdeš, tedy není zde to prostorové omezení nebo neopustím teba všem čím, což jsem mluvil tobě. A když bych potom tento oddíl chtěl vykládat, tak to by záleželo na tom, s kým bych měl co dělat, tak to bych se pokusil asi nějak podrobněji vyložit tuto skutečnost, demytolovizace těch původních mýtů a toho nového prvku, který právě biblická zvěstě v ní máme před sebou přináší. Já nebohuji to prostě pominul a mluvil bych jenom o tom, k čemu bych potom došel, totiž že v případě Jákobově tedy nešlo o střetnutí se svatostí právě tým klasickým způsobem. V případě Jákobově, jak je to zvělíčeno, ne jak to původně bylo tím klasickým způsobem v přírodních náboženstvích. Líbro, že šlo o osobní setkání, že šlo o jakýsi zvláštní zážitek, který později křesťané vysvětlují pojmem přítíku ducha svatého nebo setkání se svatým duchem a se před ním člověkem, který je přístří, zrovna který neví až dál, který se osítá na existenciální křižovat, který se před ním náhle otvírá, otevírá nová perspektiva a nová cesta a odsud potom právě vyrůstá i to Jákobovo uvědomělé rozhodnutí odpovědět i vlastním spíš cílím na to novou perspektivu a vstoupit v mluvu s tím Bohem a vrát nad sebou vážně zupravenou ze všechno, co jsem si k tomu připravil. Já jsem si to např. podpověděl, že jenom takový otečky mám. Daněk tedy zhodně i s tím vrátem má za to, že šlo o místo nějaké původní Bohanské svatyně, která je zde, která je tímto textem o tom, jak si přeznačována na izraelskou svatyně a zbavována toho svého původního vysvětlení pokázejícího z přírodních náboženských. A že je to vysvětlováno tím, že zde šlo k Teofánii, k biblickému představu, k setkání s Bohem, který se zjevuje v lidských příbězích, že to je místo Teofánii. Ovšem, on má, Daněk, ten svůj způsob takový oslovný, že je to taková hra s to Hebrejštinou, kterou obvykle velice slabé znalosti Hebrejštiny, jak dneska studenti z fakulty vykázejí, ty jeho říčky mě byly nesrozumitelný, takže já jsem se musel pouze spokojit s konstatováním, že šlo o svatyně, o Teofánii, ale zajímavý je, že on se tam pokouší psychologicky vyložit ten sen Jákovův o tom, že přijíkla, a s tím taky potom doložit svoji tezi, že na tom místě už předtím, než tam ten Jákov přišel, stála Maseba, že je to ten kamenej slout, a on to tedy vykládá, Daněk, tak trochu jako míla, že tam ten Jákov přišel a teď tam viděl Masebu a řekl si, no tak tady je svatyně, tak tady mi snad ten Ezaud dá pokoj, teda jako místo azilu, a tak si dal hromádku kamení zrovna na úplatí tý Masebu, aby byl co nejblíž, aby jaksi byl co nejbezpečí a tam usnul. A teď jak takhle ty ho oči směřovali z vůdu podle tý Maseby, tak Maseba se mu vůbec nevědela jako ten vymyslej, který jako ten žebřík, nebo ono to není to živtý hebrejštíně, doslova žebřík, ono je to právě speciální výraz, který pochází zřejmě z tehdejšího jazykovýho úzu, výraz, který, pojem, který, který... Tady, když teda to člověkovský výraz souhlává, člověk je právě jenom zde, na tomhle starým místě. Takže to je zřejmě nějaký staroblí slovo, který, který neznačovalo, že jde o takové spojení mezi nebem a zemí. No a tak jak podle tý Maseby koukal nahoru a viděl nahoře, jak se hejbají hvězdy, pohybují tedy hvězda, vychnul je trochu spisovně, nebeská tělesa, tak se mu to ve snu věřilo tak, že to je ten ževřík a nahoře ty poslove, které si vstupovou nahoru a vdolu. To je takový psychologický výklad z toho snu daňků. To bych rozvedl dlouhého. Mějši v detailu. Tleček jsem mál, jsem měl takovou tomu. Já jsem měl většinu, že jsem si teď něco asi měl. Nápad na tom příběhu? Čili jako nedo noc, v tomto snu nejvíc zůstala trček, která je v tom starém náboženstvě. To je staré náboženstvě. Kazajice, to je úplně jiná hudba. Náboženstvě, která tam se polišuje, hledá bezpečí, hledá místí v žád a ještě takhle subjektivistické vlouku, co mě bude vyvolovat, jestli že mě to bude vyvolovat, jestli že to se tak stane, jak já bych o mě měl tým, že on mě měl v žádném snu, tak bych měl vyvolovat, takhle bych to vysloužil. To je můj podpívení. A to se nedá nachájet. Já si myslím, že krásně na tom příběhu vidět, jak tedy bude jeho zhovor, velice natýnavej, nemělsemenej. Několika tradic, které jsou peři počtenáři a je přece známe, že Apoštole Ježísá navazovali na určité penice, určité zakluzovali, a i ty, na které navazovali, přeznačovali. Citovali nesprávně. Citují starozářené texty, se specílným záměrem vytrhují z kontextu, který tvůrčí způsobem výjimce tohoto. A myslím si, že tady na tom příběhu je úplně vidět rozchod, napětí, prostě na moment soudu, na ten 20., 21., 22. več, nelze navázat. Už nedivolává žádný kroup asociací, podmětů, které by byly pro nás dnes prostě nosné. A na več 14., 15., navázat lze, protože je vlastní ukazit i předumovat ve schatelickou perspektivě. Překonává privátní své subjektivní národnické zážitko a fizické práce. Jak už teď řekl, tak bych hned na to navázal, že navázat lze. A ještě se popusím teda trochu, mě to ještě hraší v hlavě, nevím, jak daleko se mi to podaří jasně říct, co z toho textu by se mohlo eventuálně přijít takový důkladnější, pout důkladnější práci, přípravy, co by se z toho textu hrubo dalo ještě dál vytáhnout. A z toho jahvisty tedy. Ano, počkejte, ty se tam říkáš, navázat lze. Ne, ne, si tam prostě mluvil, bo Elohistovi, že je pokleslé, řekl, že naproti tomu jahvistu lze navázet a o tom si skoro nemluvil. Takže já teď na to navážu a pomluvím hlavně o tom jahvistovi. Přijde se do dveře čtyrá, hlavně dvacátého dělajícího. Ne, taky nikdo jiný. To byly dvacátého dělajícího. Jahvist je 13.16. 13. až 6. Jo, moment, moment. Pozor, tak co ty? Ne, ne, tak to ne. Tak teda pomalu zmizuji. Mně to nebylo docela jasný. To bude pocit, že na té dvacátej, ven se další. Mě jde o ten první pramen, ten delší teda, že jak to hned začíná, že ten Žebřík, Žebřík a tam to prostě... To je Elohista. Elohista to je ten... To je Elohista. No jistě. No jistě. Ještě jedno. Elohista je 10. No odpustte, já to teď jsem to zvoral. Původně to bylo správně, jak jsem to říkal. Já jsem se teď opovit, že na to prostě chci... Chceš polemizovat? To mně jedno, ale to uvidíš. To uvidíš. Neorientuju se na tobě. Níbrž na tom textu, kde se říká hospodin stál nad ním, já jsem hospodin, a tak dále. Tak spíš co mě šlo o tom, na moje nově se trochu orientuju, s tím termínem, který je zbytečný předtížení. On tam říkal o tom, že to je demitologizace, což je teda každej výměn. Ale já bych chtěl to ještě rozlišit. Fakticky to není demitologizace, je to demitizace a logizace. A chtěl bych vás teď trošku chvíli odtěžovat takovou věcí, která zasahá vlastně někam jiná. A sáhnout jakýsi svý zkušenosti, jaký dost absurdní, takže já jsem v životě o ní mluvil si jednou nebo dvakrát. V době, já myslím v 51. nebo 52. roce, tak nějak prostě, když jsem byl dost takový ještě zepsutej ze všech možných věcí, chorobů a jak, byl prostě takovej úplně zcela rozkliděnej a ještě nebyly výhledy a člověk nevěděl, co dělat, kde je a takový prostě. Tak jsem měl tři dny, teda tři noci za sebou jsem měl stejnej sen. Z něj už jsem si ráno nic nepamatoval. Jenom jsem věděl po druhé a po třetí, že to je to teď, co bylo po prvé a po třetí, že to bylo to teď, co po prvé a po druhé. Postata toho snu byla, že jsem viděl do budoucnosti. Viděl jsem věci, jak jsou a jak budou. Vůbec nevím, jaký věci a vůbec nevím, jak by. To jsem už ráno vůbec nic nevěděl. Ale měl jsem plnej dojem toho, že jsem prohlížel skutečnost a že jsem byl nesmírně upokojen, tak jako zabezpečen, že jsem ztratil všechnu tu nervozitu a tak dále. To je celá věc. Mně to připadá, jak šitý na tenhle ten případ. Já bych si pak mohl vymýšlet i to, co vám teď říkám, je vlastně logizace toho, jaký jsi s nového zážitku. Generalně nepřesná. Já jako říkám, že to všechno dobře dopadne, by se dalo říct. Ale co dopadne a jak, to prostě absolutně je pryč. Ale takový ujištění, že jsem ohrožen. Je to věc, který musím říct v takových napětých situacích dodnes žiju. Aniž bych nějak se k tomu pínal. Tedy tohleto je něco takového. Představuji si, Jakob byl odeslán, když se budu držet, byl odeslán, aby si našel manželku. Sice mu bylo řečeno tak zhruba, kde, ale v podstatě to je výjítí neznámokal. Co on věděl, co to je zač. Ani jeho otec nevěděl, co to je zač. Protože on znal jenom své příbuzné. Jak vypadají ty potomci, no to může být velice různý. Tedy to muselo být a celkem takový závažný rozhodnutí, že takhle nablit. A teď jít ještě, on tam sám nikdy nebyl a teď nikdo s ním vlastně skoro nešel. Prostě nemohl se o nikoho přijít, taký nech šel a tam měl nějaký ty příbuzný a tak ho pak se známil nebo tam musel být jako sám. Jo byl to já, vím mu teda, že tam... Ne, on utíká. No dobře. To je velkou cestu. No dobře, teď ještě to, co ze zadu, že mu hrozí, že neví, jak to dopadne, že to může velice špatně dopadnout. Že ví, co proved. A to já vím, co všechno z nich tlačí. A v téhle situaci se ocitá v jakýsí nesmírným nouzi. Nic. A teď ten sen funguje jako jakási taková psychologická nebo psychiatrická čistírna. Tak ho to dá, dá ho to do rychtyku, postaví ho to na nohy a to, jak je to vyvíčené, to je dodatečná logizace, takže jak to říct, že to je těžká věc, jak to říct, tak se tam... A vždycky tam každej pak promítá celou... I v téhle bylo strašně důležité mít moc potomků, že? No tak to tam je promítnuto. To bylo taková základní věc. Votře zbylo nemít děti. Dneska by třeba tam jaksi se logizovalo jinak, nebo dneska by to vůbec bylo šidelně úpadný, že? Ale v jiných vysokých dobách by se to logizovalo jinak, že? Ale ta podstata není to, co tedy jak jakům tak vy jste se pokoušeli teda tu logizaci jako vykládat. Níbež podstata, pomimo soudu, ta nejvnitřnější podstata je tento zážitek, který staví toho člověka na nohy a který je jasně jaksi přijímán, je chápán jako toho pana, jako božský zásah, jako jako ta taková ruka boží, která na ochranu a na zaslíbení a na provázení je přiložena a já jsem z ní skryt. A tedy mohu jít a nemusím se starat, jak to dopadne a nemusím se starat, co... Takováhle nějaká věc tenhle, tahle struktura zážitku, nebo jak by se to řeklo, samozřejmě, že to není zážitek. Všechno to jsou těžce zatížený termíny z pragmatismu, že nějaký ty náboženský zážitky. Tohle vůbec není náboženský zážitek. Mně se zdá tedy, že i tu tam takový ty důrazy na to svatost, že? Tam to, tam to ten otřez, to tremendum, že? Jak hrozné smysl to to. A to všechno je teda takový religiozní religiozní teda jargon, který k tomu všechno přidává, ale v podstatě zatím je zážitek, který není z tím společně, který dokonce k tomu není nezbytný, ani nějaký náboženský předvýchov. Není nějaká předvýchova, nějaký tradice, že? To se může stát, anebo to může být napříč tomu, že? To je něco srovnatelného třeba s Pavlovou cestou do Damašku, že? Nebo něco takového, prostě náhlesit, co si stane, co vnitřně přestruktuje člověka. Samozřejmě, že to jakýsi vnitřní přípravy taky má, že? Člověk, který sám už si nepřipomíní začátku tohodle typu, rád být něco takový, takže toho čekávání jste před nimi, ale tenhle ten zážitek. Takže, tedy důležitý je, nepochybně, co tam Mladboje říkal, ta křižovatka existenciální, tíseň, že? Ale je to, je to, no tak se ten můžu tomu opakovat. A ještě jedno, tedy a když tato situace takhle připomíná, tak teda je velice důležitý, že ten tísní, ten jako se vobrací vobrací k jezicích, k svatyně, nebo do nádhyty, takže tedy to zřejmě teda zase je zástupný, vobrací se k ničemu, k tému, což tady máme, jako z toho chaosu, z toho profáná, se vobrátí k tomu trvalnímu, k jezicích návratnímu, tak teda, když tím pouze tenhle text je jiným popusem vyjádřit vobrat víry, podobné, jako je třeba to Abrahamov vypázení, nebo ten ten lot, že všechny ty věci, ta svatyně tam má, má funkci toho, té přivrácenosti k tomu, co už je tady, to, co se vrací těm návratním, a ten sen je rozvázání těchto svasků a nastartování do neznámá, který ale daleko jistěji všechno to známí. Že po téhle distraci, že se to takhle interpretováno, že se to teda daleko plastičně ukáže ty vlastní nosnosti v tom oslovení, nebo v tom, co to vlastně má oslovit, co to vlastně má tu funkci tého fermentu, který nás má taky převrátit pro ty 180 stupní. To je takovej ten archetypický, vysloveně nearchetypický, takovej takovej, který návratní. Tak to je všechno. Tomu teda jako takovou technickou vznámku, že to říká Ziruba taky, když jsem si napsal, zážitek této noci byl pro Jakuba více, než jen vnitřní utěchaně, co se stalo, osvutečnilo se požízevení, no a tak dále. A především, že dnes celé nepochybně, to není jenom tak, co k čemu rozumíme dnes. To je jakási teda opravdu, co si se stává v člověku reakce. K tomu přichází to, že tady je to logizmatické, že se to nedá jenom říct. Když to chci někomu říkat, tak to nemůžu, v pravdě, to nemůžu říkat takovým tím blápolým způsobem, jaké já jsem tady tady teď učil. To prostě nejde. To nějaké, to je jenom jako šprín také, jako takovej lepá, takovej drobný příspěch do diskuse, nějaká historka, taky nějaké to nemusí. Prostě to vážně se nedá říct. Čili, aby to mělo tu váhu, aby to podrželo tu váhu, kterou to má pro mě, tak bych to musel logizovat úplně jinak. Pro vás to má takovej charakter, když to takhle jenom povídám to třikrát, nebo tak. Tak to prostě... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... které můžou být nějakou důvodníkou. Mě vrací ten šanci, že prostě nejde jenom o zážitek, kterýhož obsah je libubodreně a vnitrenen, než že jde o zážitek, které klamky obsahují povodně, ten nějaký prostě ten syn vždycky, syn Abrahamu, který vlastní byl, nebo tak, určitý typ logizace, tak už prostě fungoval. Pro něho, myslím, tím zážitkem nejhlubším je, jak on tedy jak bysta narodil té listy, je, že on si uvědomuje, že to, co slyšela v otcovském domě, tedy o Bogu, v němž bude požehnáno síně jeho otce, že tento funguje nebo blokuje.