Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Diskuse o Patočkovi.wav
====================
Protože když vemeš konkrétní formy tak, jak lidi si mysleli, že se to jeví, ta patočka sám musí vykázat, že to pro nás přijatelně není. Jo? Ať jsme fenomenalovali nebo ne. Přitom ale jestliže reflexcí, jo, dospíváme k tomu, že ta vodníka tu je, tak zpětně můžeme odvodit, že by to možný dělal. To je? No jo, ano, věřte, to je naprosto... A co bych strašně... Tohle to bude potřebovat patočkovi teda velmi, velmi jako tak nějak... A to je taky to, když podle tý myšlenky toho všechno. Jo. Víš, ono to je trošku ještě jinak, když já jsem si vodník vyslal, a teprve v tom výzku si s tím reskem, teprve mi trošku vziklo, když si někdo do této výzky, my jsme se klidkovali, dohodlo jenom nám světlo. A ten Bašilev totiž říká to to. Teprve on se klade otázku po metafyzický, filozofický teologii. A ta jeho vlastní teze vlastně je asi v tomhle. Taký knížtek o té filozofii. Že ty chlapíci, že to nebyl nesmysl, to co hoří prostě, jo, ono to sice je neúdržitelný, ale není to nesmysl, o co jim šlo. Oni ústavečně, vlastně reflexivně se snaží znajít tu podmínku. A ono se ukazuje, že ta podmínka opravdu jako vystupuje tak nějak pro reflexy nevzřetelnějcí právě v kraji. Nevhled. Ale jestli že to takhle zanodohlídněme, tak pak si můžeme, pak můžeme prostě z tohohle hlediska posoudit všechny ty metafizické pokusy. Ono ukazuje a tak dále. Jako něco, co míří tímhle tím směrem. A ptát se teda, odkud to je to. A ptát se, odkud, jo, odkud to je to. A to je taky podle někoho jedině legitimní způsob kladení otázky. Čili ono vůbec nejde o to, že on by nějako dával zákaz za pravdu. On zpětně ukazuje, že tady je něco, co si teda až zkazuje, tohle to se jako dá přivést k nahlídnutí. Ale že to nebylo dobrostní tohle, jo? Ano. Že se pokoušeli blábolit o něčem, co přece jenom jako je něco. No a to je ale strašně pozorovná. To je totiž najednou, při týhle tým absolutní konsekventním, jako opravdu tvrdosti tohletoho myšlenkovýho přístupu, najednou ukazuje i tu religii rozhodku nejako na smysl. Nejednou jako tu cestu iluzí a tohletoho všeho. To mě na tom případá zajímavé. A že to mě to vůbec nepřitakává. A točka, když mě o tom říkal, tak tě citoval, že si povídal, že to je ale málo. A říkám, no, to je možná přiznat, to je to málo, ale není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. Tak jdu dál trošku než vaše. Vaše to stavuje pouze na ty metafizické pomysly. Ale já bych to vstáhl i na tu religii rozhodku. Protože i ta může být způsobem projemu tý podmínky, protože co mě máme tady co předpisovat? Že ji můžeme nahlídnout z nudností na rovině refleksa. To přeci nemůže znamenat, že ji budeme dělat předpis. Že ona se projemuje pouze na rovině refleksa. Na rovině refleksa ji pouze můžeme nahlídnout z nudností. Je to větký? Není to možný vás tak myšlenkovat? Není to možný vás tak myšlenkovat? Srovnejme to ještě teda třeba s takovouto věcí. Najdeme ho v Markse. To není prostě nesmysl. To je jako něco, co říká. Ovšem tam je to celá topologicky. Toto vašeho rozdílu je, že on bere. Že to není nesmysl. Ale navíc nejenom, že to není nesmysl, ale on poukazuje k čemusi, co správně porozuměno. A když poukazuje to k něčemu, k čemu se stává to také legitimně, a ze stanoviska tohoto legitimního stažení je pak možno porozumět tý partikulární, nebo tý omezený, pravděpodobně těch oprávněností i těchto všelijak divných stažení. No to je asi tak. Ale to je můj, to je smysl prý. Už třeba jednou z toho, že, řekni, takový uchopení, pojmový třeba vystížení není možný než pořadě falešnejst, protože jinak by to bylo nerozlišitelné, ani nezapoznat. Takže dokonce to potřebuje navázat, vidět. To v tý roli výhozit je vidět, co si teda pozuvíme. Dokonce pan samotnou nemohlo obstat. Ono doneslo dokonce tradiční křesťanský přístup. Pomnoháme tam otvoře. A jakož toho památala přece Várova, přece co dál jinýho. No právě, to je tady větší elegance. Akorát, že mu netvrdilo, že ten Bůh je tak nebavný, my byli na tom vytvrdní v reflexi. On říkal, že neví, že. No ale protože my tu víru chápeme jako reflexi víry a tu víru chápeme jako ten základní rád, úbraz a života, tak samozřejmě tady nemusí být žádný rozdíl, protože on říká víra Ježíše. Tady právě já dokonce bych držel i to, že ten Ježíš je tím deficientním modemem, což tady doufám mohne pobouřilo. Protože jakmile se ta víra začne fixovat na to, že tady je nějaký božský člověk, tak veškerý vítězík je pryč. Samozřejmě. Ta víra právě má být ukázána jako ten základní lidskej akt, který je třeba zreportovat. A tak Ježíš má jinou funkci, než že je to vůbec. Čili z toho pohlediska, když se pán řekne, že to je deficientní modus, že prostě na božský promítám lidskou podobu, že vidím božský sprch člověka, tak myslím, že mám docela pravdu teda. A že to lidsko je prostě. Právě tímto o sebe zbožněný člověka v moderním světě to bych prostě chtěl teď řeknout. No nevím. Tamto ještě má druhou funkci, že paralelně s tím, která všem je velice relevantní, totiž že vlastně toto vypovídá, že Bůh je Bohem pouze v deficientním modu. Jinak nemůže být Bohem. A to je co sice, jak to řekneš jinak? No to je z těch známejch, jak se může někdo vztáhnout Bohu, když se nevstáhne k bratři. Jak je možná nakrmit pána, napojit pána. Takže každý může vlastně dát. Jak může pomoci Bůh poslednou tomito světu, takže přijde svému synu, a nechá se utříbovat. Tak tohle, to je tam něco silovatního. Ten deficientní modus tam je nezbytný. A přitom ten deficientní modus musí být i stažený tomu husku. Já to předstávám, když se žebrát vstáhne k žebrátu, tak to nějak jako mění voma docela. Tenhle ten moment já mám do jim, že by se ztratil. To nějak se musí na nějakým způsobě to nezachovat, a tam to teda se zbavit. Ale je ono to tak spolu, že se tomu nerad zbavovat, přijít v Brzo a být. Tady je jednoznačně vykázaný historický nebezpečí, že se tímhle z tím způsobem člověk tedyž podděluje od ostatního současná. A to je zpatřený třeba, dejme tomu, i ta technika je tím do znační míry historicky podmíněná. Vše pra člověka. A zasviní na celý svět. Živočichy a všechno takové, to nebudeme panovat, technikou, že to prostě pra člověka. Ten idiotizmus nespočívá z tom, že je oddělen člověk. Prvě, že se nemůže oddělit. Kdyby se mohl oddělit, tak ho to neohrožuje. A když se nemůže oddělit, tak tu díš ho to ohrožuje. On je s tím světem, s tím životem, on je v tom, že on je kus toho života, on za všechno zasviní na všechny děry sebe. Ano, ale tady právě to přílišní zdůrazňování, že Bůh se v těle tedyka odděluje a dělá takový liák mezi člověkem a světem. To se pokoušeli třeba věřeční odcové, kterým jsem k nim všem chovával, vždycky takovou simpatii odstranit tím poetím toho kosmického Krista. Jo, ale počkej, já jsem měl na mysli to, že to božské nemůže být jenom předmětem, k němu se vztahuje člověk. Níměř, že zejména to musí být subjekt, který se stavuje k člověku, nebo tak, jo? A že toto stažení božskému člověku, že není prostě možné jinak než jako stažení člověka v člověku, že se realizuje v tomto. Ale stažení člověka v člověku a teď i ke všemu ostatnímu. Ano, ano, ano, prostě ma, ke všemu ostatnímu, ale teda, že to není jinak možný, než k tomu deficientní podobě. Jo, ale to je v pořádku. No, proč jí říká deficientní? No, protože Dix... Deficientní podobě, protože ten je střežený. No, ale člověk, proč by měl být člověk něco deficientního? No... Jako vůči v pohodě? No, ne deficientní, ale už proto, že to je konečná bytost. No, počkej. Tady to je chápání trošku jinak. Já myslím, deficientní je to, když něco prostě, jako je úpadný. To znamená, že tohle je svůj původní podobě. Teď to je měnej deficientní. No, tak to teď momentálně mi nenapadá, jako samozřejmě, že to má svou tradici teda, ale jako, jestli je to potřeba zachovat, nebo ne, mě není docela jasný. To je teda ta otázka toho původního řídku, že... Průhodního řídku a tak dále. To je teda vlastně, ta tam je ta paralela s tím, jestli je to tak nezbytný. No, tak trošku vycházím z toho, co, jako, že jo, já se tak strašně nikdy s toho nevydržím a co myslím, že je dost hluboká myšlenka, že... přestánství v určitým způsobu právě tím důrazem do toho lidského jimotěřice, které je právě v tom jedinečném oslovení a v tom s takovým příjemným spojením s Bohem vytržen z obce i z přírody, že tady taky napáchalo prostě svý dílo, to se takový neplátí. Já bych chtěl, že tady takové věci, aby... Ne, já takové věci, no, ten tady věcí, který tady jako pokreslí, ano? No, já si to... No, ten tady... Takový defekt, jo, to má defekt. A nebude se toho dopadnout. Proč? No, může, ale tím, že mám. No, že tak mám. No, že... Ale teď se tady chtěl jsem tady na dvě drámy věci. Já třeba projevuju teď se tady na dvě drámy věci.
Diskuse o Patočkovi.wav
====================
Protože když vemeš konkrétní formy tak, jak lidi si mysleli, že se to jeví, ta patočka sám musí vykázat, že to pro nás přijatelně není. Jo? Ať jsme fenomenalovali nebo ne. Přitom ale jestliže reflexcí, jo, dospíváme k tomu, že ta vodníka tu je, tak zpětně můžeme odvodit, že by to možný dělal. To je? No jo, ano, věřte, to je naprosto... A co bych strašně... Tohle to bude potřebovat patočkovi teda velmi, velmi jako tak nějak... A to je taky to, když podle tý myšlenky toho všechno. Jo. Víš, ono to je trošku ještě jinak, když já jsem si vodník vyslal, a teprve v tom výzku si s tím reskem, teprve mi trošku vziklo, když si někdo do této výzky, my jsme se klidkovali, dohodlo jenom nám světlo. A ten Bašilev totiž říká to to. Teprve on se klade otázku po metafyzický, filozofický teologii. A ta jeho vlastní teze vlastně je asi v tomhle. Taký knížtek o té filozofii. Že ty chlapíci, že to nebyl nesmysl, to co hoří prostě, jo, ono to sice je neúdržitelný, ale není to nesmysl, o co jim šlo. Oni ústavečně, vlastně reflexivně se snaží znajít tu podmínku. A ono se ukazuje, že ta podmínka opravdu jako vystupuje tak nějak pro reflexy nevzřetelnějcí právě v kraji. Nevhled. Ale jestli že to takhle zanodohlídněme, tak pak si můžeme, pak můžeme prostě z tohohle hlediska posoudit všechny ty metafizické pokusy. Ono ukazuje a tak dále. Jako něco, co míří tímhle tím směrem. A ptát se teda, odkud to je to. A ptát se, odkud, jo, odkud to je to. A to je taky podle někoho jedině legitimní způsob kladení otázky. Čili ono vůbec nejde o to, že on by nějako dával zákaz za pravdu. On zpětně ukazuje, že tady je něco, co si teda až zkazuje, tohle to se jako dá přivést k nahlídnutí. Ale že to nebylo dobrostní tohle, jo? Ano. Že se pokoušeli blábolit o něčem, co přece jenom jako je něco. No a to je ale strašně pozorovná. To je totiž najednou, při týhle tým absolutní konsekventním, jako opravdu tvrdosti tohletoho myšlenkovýho přístupu, najednou ukazuje i tu religii rozhodku nejako na smysl. Nejednou jako tu cestu iluzí a tohletoho všeho. To mě na tom případá zajímavé. A že to mě to vůbec nepřitakává. A točka, když mě o tom říkal, tak tě citoval, že si povídal, že to je ale málo. A říkám, no, to je možná přiznat, to je to málo, ale není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. To není to nic. Tak jdu dál trošku než vaše. Vaše to stavuje pouze na ty metafizické pomysly. Ale já bych to vstáhl i na tu religii rozhodku. Protože i ta může být způsobem projemu tý podmínky, protože co mě máme tady co předpisovat? Že ji můžeme nahlídnout z nudností na rovině refleksa. To přeci nemůže znamenat, že ji budeme dělat předpis. Že ona se projemuje pouze na rovině refleksa. Na rovině refleksa ji pouze můžeme nahlídnout z nudností. Je to větký? Není to možný vás tak myšlenkovat? Není to možný vás tak myšlenkovat? Srovnejme to ještě teda třeba s takovouto věcí. Najdeme ho v Markse. To není prostě nesmysl. To je jako něco, co říká. Ovšem tam je to celá topologicky. Toto vašeho rozdílu je, že on bere. Že to není nesmysl. Ale navíc nejenom, že to není nesmysl, ale on poukazuje k čemusi, co správně porozuměno. A když poukazuje to k něčemu, k čemu se stává to také legitimně, a ze stanoviska tohoto legitimního stažení je pak možno porozumět tý partikulární, nebo tý omezený, pravděpodobně těch oprávněností i těchto všelijak divných stažení. No to je asi tak. Ale to je můj, to je smysl prý. Už třeba jednou z toho, že, řekni, takový uchopení, pojmový třeba vystížení není možný než pořadě falešnejst, protože jinak by to bylo nerozlišitelné, ani nezapoznat. Takže dokonce to potřebuje navázat, vidět. To v tý roli výhozit je vidět, co si teda pozuvíme. Dokonce pan samotnou nemohlo obstat. Ono doneslo dokonce tradiční křesťanský přístup. Pomnoháme tam otvoře. A jakož toho památala přece Várova, přece co dál jinýho. No právě, to je tady větší elegance. Akorát, že mu netvrdilo, že ten Bůh je tak nebavný, my byli na tom vytvrdní v reflexi. On říkal, že neví, že. No ale protože my tu víru chápeme jako reflexi víry a tu víru chápeme jako ten základní rád, úbraz a života, tak samozřejmě tady nemusí být žádný rozdíl, protože on říká víra Ježíše. Tady právě já dokonce bych držel i to, že ten Ježíš je tím deficientním modemem, což tady doufám mohne pobouřilo. Protože jakmile se ta víra začne fixovat na to, že tady je nějaký božský člověk, tak veškerý vítězík je pryč. Samozřejmě. Ta víra právě má být ukázána jako ten základní lidskej akt, který je třeba zreportovat. A tak Ježíš má jinou funkci, než že je to vůbec. Čili z toho pohlediska, když se pán řekne, že to je deficientní modus, že prostě na božský promítám lidskou podobu, že vidím božský sprch člověka, tak myslím, že mám docela pravdu teda. A že to lidsko je prostě. Právě tímto o sebe zbožněný člověka v moderním světě to bych prostě chtěl teď řeknout. No nevím. Tamto ještě má druhou funkci, že paralelně s tím, která všem je velice relevantní, totiž že vlastně toto vypovídá, že Bůh je Bohem pouze v deficientním modu. Jinak nemůže být Bohem. A to je co sice, jak to řekneš jinak? No to je z těch známejch, jak se může někdo vztáhnout Bohu, když se nevstáhne k bratři. Jak je možná nakrmit pána, napojit pána. Takže každý může vlastně dát. Jak může pomoci Bůh poslednou tomito světu, takže přijde svému synu, a nechá se utříbovat. Tak tohle, to je tam něco silovatního. Ten deficientní modus tam je nezbytný. A přitom ten deficientní modus musí být i stažený tomu husku. Já to předstávám, když se žebrát vstáhne k žebrátu, tak to nějak jako mění voma docela. Tenhle ten moment já mám do jim, že by se ztratil. To nějak se musí na nějakým způsobě to nezachovat, a tam to teda se zbavit. Ale je ono to tak spolu, že se tomu nerad zbavovat, přijít v Brzo a být. Tady je jednoznačně vykázaný historický nebezpečí, že se tímhle z tím způsobem člověk tedyž podděluje od ostatního současná. A to je zpatřený třeba, dejme tomu, i ta technika je tím do znační míry historicky podmíněná. Vše pra člověka. A zasviní na celý svět. Živočichy a všechno takové, to nebudeme panovat, technikou, že to prostě pra člověka. Ten idiotizmus nespočívá z tom, že je oddělen člověk. Prvě, že se nemůže oddělit. Kdyby se mohl oddělit, tak ho to neohrožuje. A když se nemůže oddělit, tak tu díš ho to ohrožuje. On je s tím světem, s tím životem, on je v tom, že on je kus toho života, on za všechno zasviní na všechny děry sebe. Ano, ale tady právě to přílišní zdůrazňování, že Bůh se v těle tedyka odděluje a dělá takový liák mezi člověkem a světem. To se pokoušeli třeba věřeční odcové, kterým jsem k nim všem chovával, vždycky takovou simpatii odstranit tím poetím toho kosmického Krista. Jo, ale počkej, já jsem měl na mysli to, že to božské nemůže být jenom předmětem, k němu se vztahuje člověk. Níměř, že zejména to musí být subjekt, který se stavuje k člověku, nebo tak, jo? A že toto stažení božskému člověku, že není prostě možné jinak než jako stažení člověka v člověku, že se realizuje v tomto. Ale stažení člověka v člověku a teď i ke všemu ostatnímu. Ano, ano, ano, prostě ma, ke všemu ostatnímu, ale teda, že to není jinak možný, než k tomu deficientní podobě. Jo, ale to je v pořádku. No, proč jí říká deficientní? No, protože Dix... Deficientní podobě, protože ten je střežený. No, ale člověk, proč by měl být člověk něco deficientního? No... Jako vůči v pohodě? No, ne deficientní, ale už proto, že to je konečná bytost. No, počkej. Tady to je chápání trošku jinak. Já myslím, deficientní je to, když něco prostě, jako je úpadný. To znamená, že tohle je svůj původní podobě. Teď to je měnej deficientní. No, tak to teď momentálně mi nenapadá, jako samozřejmě, že to má svou tradici teda, ale jako, jestli je to potřeba zachovat, nebo ne, mě není docela jasný. To je teda ta otázka toho původního řídku, že... Průhodního řídku a tak dále. To je teda vlastně, ta tam je ta paralela s tím, jestli je to tak nezbytný. No, tak trošku vycházím z toho, co, jako, že jo, já se tak strašně nikdy s toho nevydržím a co myslím, že je dost hluboká myšlenka, že... přestánství v určitým způsobu právě tím důrazem do toho lidského jimotěřice, které je právě v tom jedinečném oslovení a v tom s takovým příjemným spojením s Bohem vytržen z obce i z přírody, že tady taky napáchalo prostě svý dílo, to se takový neplátí. Já bych chtěl, že tady takové věci, aby... Ne, já takové věci, no, ten tady věcí, který tady jako pokreslí, ano? No, já si to... No, ten tady... Takový defekt, jo, to má defekt. A nebude se toho dopadnout. Proč? No, může, ale tím, že mám. No, že tak mám. No, že... Ale teď se tady chtěl jsem tady na dvě drámy věci. Já třeba projevuju teď se tady na dvě drámy věci.