[831230 – příprava]
01 Jak se člověk („člověk“ = dítě) otevírá světu
02 V jakém světě vskutku žijeme, tj. pokud víme (co říká věda)
03 Jak o světě a sobě myslíme (reflexe, filosofie)
04 Zjevné a skryté vady a omyly myšlení; omezenost epoch
05 Mythos na přechodu mezi životem vitálním a řádem rozumu (logu)
06 Dvojí kritika mýtu a její historické střetnutí
07 Povaha tzv. předmětného myšlení a její metafyzické důsledky
08 Kritika předmět. myšlení a možnost alternativy
09 Funkce myšlenkových modelů; jak lze modelovat to, co není předmětné?
10 Co jest? Co to je „jest“? Jsoucnost jsoucen, pravá a nepravá jsoucna, bytí jsoucen, bytí „o sobě“ (které se nestává jsoucnem, ale zůstává základem každého jsoucna a jeho bytí.
11 Nietzschova otázka (proč není spíše „nic“) a pokus o odpověď; problém entropie a negetropie; „fluktuace vakua“ atd.
12 Model nejmenší události: primordiální událost
13 Filosofická kritika úsilí fyziků najít nejelementárnější částice
14 Kvantová povaha všeho dění ve vesmíru; problém kvantové povahy časoprostoru, kvantovosti gravitačního pole a gravitace vůbec a filosofická aplikace: kvantovost událostí
15 Nestabilnost „nicoty“: „nic“ má tehdenci přecházet v „něco“; toto „něco“ ovšem ihned zase zaniká, ale za určitých okolností může vzniknout jakási kontinuita mezi zvnějšněními sériově po sobě následujících primordiálních událostí, představující jistý typ stabilizace vnějšku tam, kde niterný „zdroj“ už vyschl.
16 Analýza ukáže, že předpokladem oné stabilizace vnějšku je schopnost událostí reagovat na jiné události (= jejich reaktibilita). Předpokladem reakce je schopnost události se v průběhu svého „dění“ (tj. zvnějšňování) vrátit proti jeho vlastnímu směru: zvnějšňování znamená odstup od sebe, opačným směrem je návrat k sobě. Pouze událost, která je schopna v nějaké své složce a v nějaké míře se vrátit k sobě, se může stát nositelem tzv. předmětnosti, jež by byla relativně stabilizovaná.
17 Tyto problémy se však týkají teprve událostí, které nejsou primordiální; o primordiální události platí, že odstup od sebe je pro ni zároveň zánikem. Stojíme proto před otázkou, jaký je přechod od událostí primordiálních k událostem vyšších rovin. Jsou vůbec primordiální události schopny na sebe navzájem reagovat? A pokud ano, v jakém odlišném smyslu, při němž nejsou splněny podmínky odstupu od sebe a zase přístupu k sobě?
18 Stabilizace může být pochopena jako pomocný mechanismus, ale nemůže vysvětlit dlouhodobé negentropické tendence („othogenesi“). Vývoj „kupředu a výš“ na biologické rovině nutno odlišovat od „vývoje“ v dějinném smyslu. Problém stabilizace na dějinné úrovni.
30. 12. 83